184-182

 

************************************************************

184.

Ol. 149, 1

Hippostratos ze Seleukeie Píerijské (první ze Syrie)

128 SE

64 AE

(neznámý) | (Chariklés, srov. též rok 196) 

a. u. c. 570

P. Claudius Pulcher a L. Porcius Licinus

Rok 1000 od dobytí Troie

************************************************************

V Athénách 11. přestupného posideónu archonátu Charikleova/leden 183 na návrh Lampiův vyznamenali Aristokreonta ze Seleukeie za jeho báječnou péči o pobyt Athéňanů, kteří dorazili do Antiocheie za účelem vzdělání ve filosofii/epi scholén tén anast[rofén euschémo]nós pepoétai. O jakou ze škol šlo, nebylo předmětem usnesení a jakých se mu dostalo poct, dochováno na stéle není, konec ulomen. Ze souvislostí je známo, že šlo o synovce stoika Chrýsippa ze Sol, viz rok 229, kde více. 

Za téhož archonta 13. elaféboliónu/březen-duben 183 se dostalo vyznamenání protimakedonskému a prořímskému Kéfísodórovi za jeho třicetiletou úřední karieru jako pokladník armádního fondu a zásobování/tamiás stratiótikón, sítónikón, za výkon svých leitúrgií, jako navrhovatele zákonů a za jeho dobročinnost vůči státu. Usneseno bylo v Peiraieu hlavním sněmem/ekklésiá kyriá, že mu bude postavena bronzová socha na agoře a druhá v Peiraieu v emporiu. Viz o události u roku 201, kde o jiném možném datu Charikleova archonátu. 

V létě na sněm spolku Achajů do Kleitoru dorazila komise senátu, kterou vedl Ap. Claudius Pulcher, viz rok 186sq.: držel ochrannou ruku nad Sparťany Areem a Alkibiadem. Na římský nátlak, odpůrci byli stávající stratégos spolku Lykortás a Filopoimén, byl oběma Sparťanům zrušen trest smrti, k němuž byli loni odsouzeni. Pravděpodobně bylo také rozhodnuto o obnovení hradeb Sparty, pokud k tomu nedošlo až roku 179. Předtím si senát v Římě vyslechl diplomaty Filippovy s hellénských států, viz rok předešlý.  

Lykortás tehdy v kleitorské řeči před Římany, na nichž Sparťané žádali obnovení Lykúrgovy ústavy a obnovu hradeb (strženy roku 188), pravil, že Lykúrgos by se "zaradoval, kdyby viděl spartské hradby rozvalené, neboť teprve pak by poznal starý dobrý Lakedaimón". Sparta totiž byla opevněna až v hellénismu...

Lykortás obhajoval loňské povraždění spartských politiků, dovolil si připomenout některé podobné římské kroky a odmítal, aby Achajové se zodpovídali Římanům. Ap. Claudius byl pobouřen achajskou neústupností a zde začalo klíčit nepřátelství, které vyústilo za několik let ve válku, a řekl: "Hodně doporučuji Achajům, abyste si získali přízeň (Říma), dokud to jde z vlastní vůle, abyste to nemuseli brzy dělat neradi a z donucení/suadere se magnopere Achaeis, ut, dum liceret voluntate sua facere, gratiam inirent, ne mox inviti et coacti facerent." 

V Lakónice, státě s pouze několika tisícovkami občanů, permanentně dál kvetly vnitropolitické nepokoje.

Na konci září se stratégem Achajů stal poosmé Filopoimén (?, srov. rok 190; event. Archón). Stratégem spolku Aitólů se ve stejné době opět stal protiřímský Níkandros.

Tágem Thessalů tohoto roku byl Pausaniás z Fer (?, podruhé, srov. rok 95). Za archonátu v Delfách Kratóna amfiktyoni poctili vavřínovým věncem a bronzovou sochou v chrámu Apollóna Pýthijského Níkostrata z Lárissy za to, že výborně zastával roli hieromnémona a že roku 186 ve společnosti Athéňana Menedéma jako vyslanci amfiktyonie dosáhli u senátu všeho, čím byli pověřeni amfiktyony a "ostatními Hellény, kteří se rozhodli pro svobodu a démokratii/kai allois Hellésin tois hairúmenois tén eleutherián kai démokratián" (tedy podle všeho nebyli spojenci ani Aitólů ani Makedonů). Vyznamenání bylo proklamováno o pýthiích a o lárisských eleutheriích (založeny asi po roce 196 po obnově nezávislosti na Makedonech, srov. tam). 

Třetí tažení krále Filippa V. do Thrákie (srov. předtím rok 202). Filippos měl zároveň v Římě vyslance. Thráckými žoldnéři svého stratéga Onomasty dal král v Maróneji zlikvidovat své politické odpůrce (srov. předcházející rok): Kassandros, jehož postavení ve městě neznáme, vpustil na Onomastův pokyn do města Thráky a král později tvrdil, že vraždy v Maróneji jsou výsledkem občanských nepokojů, potyček táborů jeho příznivců s Eumenovými.

V Makedonii právě senátorská komise dohlížela na plnění nařízení loňské konference v údolí Temp a v Thessaloníce. V jejím čele byl stále Ap. Claudius Pulcher. Komise rozhodla poslat Kassandra jako člena poselstva, které musel král poslat do Říma pod vedením svého druhorozeného syna, nicméně korunního prince Démétria, neboť se na rozdíl od Persea narodil až za otcovy královlády; Filippos si dělal mimo jiné naděje, neboť věděl, že Démétrios má v Římě hodně přátel. Kassandros cestou zemřel, zřejmě ještě dříve, než vyplul, údajně otráven na pokyn krále kdesi v Épeiru.

Filippos V. dále pomohl Býzantským proti části Thráků, kteří ohrožovali kraj na Propontidě, porazil je v bitvě a zajal jejich knížete Amádoka III. Přitom se spojil s (asi germánskými) Bastarny sídlícími kolem Istru (měl je prý podněcovat k invasi do Itálie) a dalším knížetem Odrysů Térem IV., jemuž dal za ženu svou druhou dceru, pro nás bezejmennou. Při povstání jiné části Odrysů byla mimo jiné vyhnána makedonská posádka z Filippúpole. Při dalším tažení do Thrákie byla pevnost dobyta zpět (viz následující rok).

Na Krétě pobýval Ap. Claudius, viz zde výše, se senátorskou komisí, aby se pokusil uklidnit spory mezi věčně rozhádanými městy Gortynou a Knóssem (srov. rok 204 a 189). Gortynští vedení Kydou dobyli předtím na Knóssu některá území a připojili je k Rhauku a Lyttu. Ke smírčím smlouvám vracejícím stav před válkou se nepřipojila Kydónia, která v této době okupovala Falasarnu, z níž pocházelo mnoho žoldnéřů, mimo jiné brzy spojenců Persea Makedonského ve válce s Římany. 

Zřejmě v návaznosti na římskou diplomacii uzavřel v panému 14. roku své vlády/červen-červenec 183 Eumenés II. pakt se 30 n. 31 obcí incl. Gortyny, Knóssu, Faistu a Lyttu. Stéla s textem z Gortyny je velmi poškozená, takže podmínky spojenecké smlouvy zůstávají nejasné. Lze tušit, že attalovsko-krétský pakt byl namířen proti Rhoďanům a jejich ostrovním spojencům. 

• Pravděpodobně s těmito počiny souvisejí začátky koina krétských států, spolek Kréťanů/koinon tón Krétón, Krétaieón.

Na zásah Římanů byla ukončena první válka bíthýnská (vedena od roku 186). Král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos musel odstoupit Eumenovi II. paflagonské město Tios, vlast Attalovců (město původně Hérákleótských; srov. rok 180), a část Mýsie, které se od nyní říkalo Frygia epiktétos/Nově získaná (část) Frygie mimo jiné s městem Aizanoi, které Eumenés osadil makedonskými kolonisty/klérúchy. Kieros, město Hérákleótů Pontských, zůstal Prúsiovi: přejmenoval ho tehdy na Prúsiás pros tó Hypió potamó/ lat. Prusias ad Hypium čili Prúsiás nad Hypiem, srov. rok 186.

Válka proti Prúsiovým galatským spojencům pod králem Ortiagontem, původně pouze knížetem-tetrarchou Tolistoboiů (srov. rok 189sq.), se však nezastavila a Eumenés bojoval s úspěchy (viz následující rok): začátek druhé války galatské. Ortiagón usiloval o to, aby byl pokládán za vůdce všech Galatů a byl všeobecně brán jako člověk přijatelný a dobrých mravů. To však nejsou vlastnosti fungující ve válkách, viz rok následující.

Z Telméssu pochází fragment usnesení z 2. audnaia 14. roku vlády/prosinec 184 o díkůvzdání pro Eumena Sótéra, jeho královně-matce Apollónidě a královým bratrů za vítězství nad Prúsiou, Ortiagontem a Galaty. Občané ověnčeni slavnostně navštíví chrámy a po obětech bohům se účastní pohoštění na sněmovišti. Každý měsíc den před datem vítězné bitvy bude děkováno Diovi Genethliovi a Athéně Níkéforos. O tom, jak Attalovci k Telméssu přišli, viz rok 189sq.

Z konce dia sedmnáctého roku vlády/listopad 181 pochází odpověď Eumenova do Telméssu jistému Artemidórovi, podle souvislostí guvernérovi města/epistatés, nebo regionu. Ve věci žádosti kardaků/kardakes, nehellénských žoldnéřů (= Kardúchové, Kurdové?), usazených jako klérúchové v okolí města v Kardakón kómé, naříkajících na špatnou půdu, kterou jim prodal Ptolemaios z Telméssu, a neúrodu ovocných stromů, takže neschopných platit daně, Eumenés nařídil: namísto stanovených (asi jím roku 182) čtyř rhodských drachem a jednoho obolu na hlavu/rok kapitální daně/syntaxis, budou platit po tři roky jednu drachmu a jeden obolos, ti kteří pozemky opustili jen dva roky. Kardaky zřejmě v kraji usadil Antiochos III., snad někdy po Rafii, a klérúchie zřejmě upadla touto dobou na prostou vesnici.

Nelze vyloučit, že někdy z této doby pochází též mírová smlouva mezi Mílétem a Magnésií nad Maiandrem o ukončení války o jakési území v Peiraji, jak vypovídá zachovaná stéla nalezená v Mílétu. Po arbitráži garantované podle všeho Rhodem platilo, že sporné území severně od řeky Hybandos připadne Magnétům, již Míléťanům. Zároveň vstoupila v platnost všeobecná amnéstie pro vojáky a jejich velitele, výměna zajatců. Smlouva platila i pro spojence válčících stran, tedy pro Priénu, spojence Magnétů, a Hérákleia (asi Pontskou), spojence Mílétu.     

V Římě byla nákladem censora M. Porcia Catona Censoria postavena basilica (Porcia), nejstarší stavba tohoto druhu v Římě, pro níž koupil ze svého i pozemek; M. Porcius přitom nepatřil lidem horlujícím pro novoty. Součástí pozemku pro basiliku byl též zastavěný objekt náležející rodině Maeniů od dob C. Maenia, cos. 338, vítěze nad Latiny. Na pozemku měl sloup/Maeni columna, ten byl nyní z prodeje vyňat a s něho se C. Maenius, srov. o něm roku 185, prodávající pozemek, díval na gladiátorské zápasy pořádané nedaleko na Foru (např. roku následujícího, viz).  

Censura Porcia Catona (85) s L. Valeriem Flaccem, konsuly roku 195, dokončená t. r., proslula přísností. Mimo jiné odvedli vodu ze státních aquaduktů zavedenou do soukromých domů a na pole a nakázali do třiceti dnů zbořit zástavbu na veřejných pozemcích.

Zajímavým opatřením bylo přecenění otroků mladších dvaceti roků prodaných od posledního censu za deset tisíc assů: jejich cenu zpětně zvýšili desetinásobně a prodejci museli zaplatit z každé tisícovky daň tří assů. Výběr všech daní pronajali tomu, kdo dal nejvyšší nabídku (jméno neznáme), obecní poplatky člověku s nabídkou nejnižší/vectigalia summis pretiis, ultro tributa infimis

Ze senátu vyloučil konsula roku 192 L. Quinctia Flaminina za znevážení veřejné moci: s sebou do správy provincie Předpadánské Gallie vzal milence Filippa, rodem Karthágince, který na hostině naříkal, že přišel o podívanou na gladiátorské hry. L. Quinctius, bratr "osvoboditele" Hellénů Tita, pro chlapcovo pobavení ťal mečem a bodnutím zavraždil jistého Boje, který s rodinou přeběhl a žádal o římský asyl (jiná verse příběhu praví, že šlo o prostitutku, v obou případech carum et nobile scortum, a že se v Placentii domáhala ukázky popravy odsouzence sekyrou; té podívané se jí ve velitelském stanu od Quinctia dostalo...).

Censoři 49. lustra též odebrali koně konsulárovi L. Corneliovi Scipionovi Asiagenovi, bratrovi Africana, viz k tomu rok 187. Důvod neznáme, ale M. Porcius nenávistně nesnášel Cornelie Scipiony. Na Capitóliu dlouho prý stála socha L. Scipiona oděného v řecký plášť a na nohách řecké sandály. Římaké konservativce to muselo drždit nesmírně... 

Kolem t. r. zemřel autor komédií T. Maccius Plautus, narozený kolem roku 251.

V Číně zavraždila císařovna-regentka Lü Č'/Lü Zhi chlapeckého císaře Čchien-šaoa/Qianshao (formálně vládl od roku 188, tam o jeho osudu) a za nástupce dala provolat 15. června jeho bratra Liou I/Liu Yi, jemuž pak změnili jméno na Liou Chung/Hong a posmrtným jménem byl Chou-šao/Houshao (na trůnu formálně do roku 180).   

************************************************************

183.

Ol. 149, 2

129 SE

68 AE

(Hermogenés)

a. u. c. 571

M. Claudius Marcellus a Q. Fabius Labeo

************************************************************

V průběhu zimy z roku 184 a na jaře probíhala v Římě série diplomatických jednání mezi všemi znepřátelenými státy hellénského světa od Makedonie po Spartu. Slyšení vyslanců v senátu trvala tři dny po sobě, úkaz dosud nevídaný. Většina přišla získat podporu proti Filippovi, viz zde níže.

Velekomplikovaná byla jednání senátu se zástupci všech čtyř soupeřících lakedaimonských stran: proachajské, kterou zastupoval Sérippos, protiachajské (emigrace roku 192), kterou zastupovali Areus a Alkibiadés, druhé protiachajské (emigrace roku 188), jejímž vůdcem byl Chairón, a strany „lykúrgovské“ (viz o něm zde níže a roku 180), jejíž představitel a mluvčí, bývalý král Agésipolis III., se krátce předtím dostal se svým straníkem Arkesiláem na moři do rukou pirátů a byli jimi zavražděni (srov. roky 219 až 217); zájmy této skupiny, nejstarší z lakónských emigrantů, nyní hájil Lýsis. 

Senát rozhodl o návratu i těch, které předtím spolek Achajů odsoudil na smrt (srov. předešlý rok), jak se postavil k požadavku Area a Alkibiada, aby jeho skupině krajané vrátili alespoň jeden talent a ostatek, aby připadl na uspokojení nároků dalších exulantů, nevíme. Sparťané ale měli z římského rozhodnutí setrvat v Achajském spolku. Achajský vyslanec Xenarchos byl s návratem vyhnanců nespokojen, ale poněvadž Sparta musela setrvat v achajském koinu, rozhodnutí senátu tedy signoval. 

Někdy v této době či dříve dopadli Messéňané vedení stratégem Agémachem pirátského vůdce Níkóna z Fár. Aby se zachránil před popravou, slíbil Messéňanům, že jim vydá pirátské doupě. V noci se s ním v převlečení za nosiče vydali vojáci k blíže neuvedené lokalitě, vůdce byl strážemi poznán a s doprovodem vpuštěn do pevnosti, kde briganty pobili. O dalším osudu Níkónově není nic známo. 

Athénaios, Eumenův bratr, byl v Římě žalovat na Filippa V., že ještě zcela nevyklidil spornou část Thrákie, která měla připadnout Attalovcům, a také že podpořil Prúsiu Bíthýnského, viz rok předešlý. Svá udání podpořil darem věnce v hodnotě patnácti tisíc "zlatých". 

Makedonské zájmy hájil Démétrios (III.), jemuž Římané důvěřovali a dávali to ostentativně najevo, třebaže jeho vystoupení před senátem bylo velmi nekompetentní; méně nadšeně se na korunního prince doma dívala část makedonské elity proválečně naladěná. Korunního prince doprovázeli přední Filippovi dvořané/prótoi filoi Apellés a Filoklés, jeden z jeho stratégů.  

Počty protimakedonských stěžovatelů byly prý takové, že jejich senátní slyšení se protáhlo na tři dny. Senátoři byli zavaleni kausami od Illyrie po Perrhaibii s ukradeným dobytkem, otroky, pozemků, vymáhání dluhů. Démétrios se k jednotlivostem vyjádřil údajně nesrozumitelně, senátoři tolerovali jeho mládí, a když byl dotázán, zda ho otec náhodou nevybavil nějakou písemností, vytáhl bodový seznam a četl ho tak, jak mu to otec napsal: nic z toho jsem neučinil a římská komise k nám byla nespravedliva.

Na jaře t. r., někdy po 15. březnu, bylo Démétriovi v Římě sděleno stanovisko senátu (srov. předešlý rok) a do Makedonie a na Peloponnésos odcestovala nová senátní komise Q. Marcia Philippa, která dohlédla na to, aby Filippos V. okamžitě ve prospěch Eumena II. vyklidil místa na thráckém pobřeží a aby opustil Ainos a Maróneiu, jimž byla Římany dána znovu svoboda (srov. rok 185, kdy Filippos zcela neuposlechl, a rok 172).

Konsulár Q. Marcius byl zpět v Římě krátce po vypuknutí Farnakovy války, viz zde níže. Po návratu Démétria z římské mise vzrostly Filippovy sympatie vůči svému staršímu ze synů Perseovi a podle všeho atmosféra u dvora v Pelle houstla, viz rok následující. 

Koncem září se stal Filopoimén poosmé stratégem spolku Achajů (srov. předešlý rok). Protože odmítl požadavky Lakedaimonských, poslali Sparťané do Říma nové vyjednávače, které vedl Sérippos. V létě totiž došlo ve Spartě k určitému narovnání a vytvoření koalice mezi Sérippem a Chairónem, bližšího nevíme nic.

V téže době odpadli od Achajů Messéňané, a to přičiněním milovníka dlouhých večírků, žen, pití a hudby, prý velice společenského Deinokrata a jeho ochránce T. Quinctia Flaminina, s nímž se znal ze společného tažení proti Spartě roku 195. Filopoimén zrovna onemocněl a ležel v Argu, nicméně T. Quinctius připlul cestou do Bíthýnie do Naupáktu v achajské záležitosti jako soukromník, viz zde níže, a nemohl tudíž žádat svolání achajského sněmu, což mu Filopoimén v korespondenci připomněl. K intervenci Flaminina přemluvil v Římě Deinokratés, když tam byl v zimě jako vyslanec Messéňanů, aby se pokusil získat podporu pro odtržení od Achajů. 

• Do argívského pobytu Filopoimenova (nevíme, zda do tohoto?) patří pokus o jeho likvidaci: král Filippos V. prý za ním poslal vraha, ale pokus o atentát se provalil n. nevyšel (není-li to achajská smyšlenka...).

Filopoimenův nástupce Lykortás neměl proti Messéňanům v poli úspěch. Vypukla druhá válka messéno-achajská (viz následující rok). Messénští byli členy spolku od roku 191. Achaje, žádající senát o pomoc ve válce se vzbouřenci, Římané ignorovali, srov. ovšem rok následující. 

V zimě využil ve Spartě Chairón nepřítomnosti Sérippovy (viz výše) a války Achajů s Messéňany a bez Sérippova vědomí svým vlivem způsobil, že Lakedaimonští opět vystoupili ze spolku, v němž byli od roku 192 (srov. rok 188). Mladý Chairón je podáván jako revolucionář, který vyvlastnil půdu náležející rodinám exulantů a přidělil ji "sociálně slabším/tois leptois", viz rok následující. 

Tágem Thessalů na tento rok byl Theodóros z Atargaie.

Na svém čtvrtém tažení do Thrákie, po inspekční cestě Q. Marcia, viz  zde výše, před níž musel král stáhnout své posádky ze sporných míst, na výpravě do země Odrysů, Bessů a Denthélétů, byl obnoven s výjimkou přímoří rozsah staré makedonské Thrákie před rokem 197. Thrákové byli vyhnáni z Filippúpole, ale jen na čas, pak vyhnali makedonskou posádku Odrysové. V Paionii u Deuriopů založil Filippos město Perséis na Erigónu. Dynastou zde prohlásil Kotya III., syna Seutha IV. (jako jediný přečkal roku 167 pád protiřímské koalice, viz).

Farnakés I., král v Pontu, jemuž se hrubě nelíbil růst říše a moci Eumena II., vpadl do Galatie. Tím vypukla attalovsko-pontská válka, která trvala do roku 180. Na Farnakovu stranu se postavili keltští dynastové Karsignátos či Kassignátos a Gaizatorix, viz ale rok následující. Farnakés obsadil celou Frygii a dobyl Sinópu, o niž se marně pokoušel již jeho otec Mithridátés IV. (srov. rok 220). Snad od t. r. se datuje začátek pontské královské flotily, která nesmírně zmohutněla o století později za Mithridáta Eupatora.

Sinópští poslali za války spolu s králem Eumenem do Říma s žádostí o pomoc. Diplomaty poslal i Farnakés a zpestřil dlouhý zástup vyslanců z hellénského východu, viz zde výše. Za Sinópské se kromě Eumena postavili i Rhodští. Senát rozhodl o vyslání komise, kterou vedl T. Quinctius Flamininus (viz zde výše a následující rok): předtím Flamininus v Římě hostil bíthýnské vyslance a jeden z nich u vína prozradil, že u nich žije Hannibal, po němž tolik senát toužil, viz rok následující.  

Záminkou k Farnakově intervenci v Galatii byla porážka Galatů Attalovci a zajetí keltského krále Ortiagonta; o jeho dalším osudu není nic známo (srov. rok 189sqq. a předešlý rok). To byl též konec druhé války Attalovců s Galaty (trvala od roku 184, srov. rok 186). Galatie do roku 166 patřila do pergamské říše Attalovců (srov. tam).

Při příležitosti tohoto vítězství dostal pravděpodobně Eumenés II. od iónských měst, nebo si ho připojil sám (?), kultovní přízvisko Sótér a na počest státní bohyně své říše Athény Níkéforos v Pergamu založil hry níkéforeia konané vždy po čtyřech letech poprvé roku 181.

Záalpští Keltové, pravděpodobně součást velkého kmenového svazu Bojů, se dali Římany, a se souhlasem (podle jiného zdroje: nesouhlasem) svých příbuzných za Alpami, vykázat z Itálie z oblasti aquilejské, kam bez boje a škod přitáhli roku 186, viz a rok 181 a 179. Bylo to dvanáct tisíc ozbrojenců, jimž Římané pod procos. L. Porciem Licinem odebrali zbraně i majetky, prý tak jako tak naloupené.

Keltové poslali do Říma k senátu vyjednávat, vysvětlovali, že Alpy překročili z nouze, poněvadž byla země přelidněna a jídla málo a že s budováním města nikomu žádnou újmu nezpůsobili. Senátoři rozhodli, že Keltové musejí kraj vyklidit, vrátit se domů za Alpy, ale na cestu že dostanou zpět svůj majetek. Římští vyslanci, tři konsulárové, byli záalpskými Kelty přátelsky vyslechnuti a na cestu zpět podarováni (žádná kmenová jména se nedochovala).

Po odchodu Keltů se konsul M. Claudius začal zajímat o Istry a od senátu dosáhl svolení převést své legie na jejich území, ale nic se tu neudálo. Zároveň se senát usnesl, že Aquileia bude zřízena jako osada latinských kolonistů. Viz dále roku 181.  

• Římané založili t. r. kolonie: Mutina (dnešní Modena), Parma (do obou osad putovalo po dvou tisících kolonistech), Saturnia a předešlého roku Potentia v Pícénu a Pisaurum v Umbrii. Konsul předešlého roku P. Claudius Pulcher sehnal osadníky pro kampánské Caly a podílel se na organisování kolonisace etruské Gravisky, přístavu Tarquinií, odkud Římané vyhnali Ligury, jak potvrzuje nápis na podstavci ke kdysi bronzové soše z Říma: roku 181 byla kolonistům půda vyměřena a přidělena.  

 

V Římě na začátku roku rodina na pohřbu nejvyššího pontifika P. Licinia Crassa Divita rozdávala lidu maso, hostila Římany na foru a za třídenních pohřebních slavností zápasilo 120 gladiátorů. Crassus byl zvolen pontifikem roku 212, ačkoli zastával pouze kurulskou aedilitu; teprve pak byl censorem (210) a až vzápětí konsulem (205).

V srpnu v Liternu v exilu zemřel P. Cornelius Scipio Africanus Maior. Srov. o jeho exklusivním postavení roku 211. Datum Scipionova narození neznáme (snad roku 236 n. 235; zato víme, že se narodil císařským řezem, stejně jako později M'. Manilius, cos. 149, a C. Iulius Caesar, srov. rok 100 a v indexu s. v. řez císařský). Podobně jako Olympias nechával o své matce Pomponii psát, že dlouho nemohla otěhotnět, až měla jednou sen, že si vedle ní ustlal nějaký velký had. Když byl v Římě, osamocen prodléval v Iovově chrámu na Kapitóliu, říkával, že s bohem konsultuje; žádný ze strážních psů na něho v nezvyklou hodinu nikdy neštěkl.

Africanova manželka Aemilia Tertia, sestra dobyvatele Makedonie L. Aemilia Paulla, měla dva syny L. a P. Scipiona, praetory roku 174, a dvě dcery, obě Cornelie. O tom, že manžel po hannibalovské válce udržoval důvěrný styk s její služkou, dělala, že neví. Po manželově smrti jí dala svobodu a provdala za jednoho ze svých propuštěnců. Zda splnila manželovo přání, aby jeho tělo nebylo vráceno do Říma k pohřbení, nevíme. O Aemilii viz též roku 167. 

Po Africanově smrti se provdala jeho mladší z obou Cornelií za mnohem staršího Ti. Sempronia Graccha, praetora 180, konsula let 177 a 163 (srov. rok 187, 133 a 121). Měli spolu dvanáct dětí, ale dospělého věku dosáhli pouze dva synové, slavní reformátoři Gracchové, a dcera, kterou Cornelie provdala za Scipiona Afrikana Mladšího, viz roky 181, 177 a 169.

Tradovalo se, že Africanus zasadil v Liternu olivu a myrtu a ty viděl ještě Plinius st. Také se psalo, že Africana v jeho exilu přijela navštívit skupina pirátských vůdců. Že mu projevili úctu, políbili ruku a zanechali dary (když nic jiného anekdota ukazuje na nezabezpečené kampánské/italské pobřeží i v této době, srov. k tomu roku 182).  

Před Sicílií se prý po výbuchu sopky objevil nový ostrůvek; kterým směrem od pobřeží to bylo, nevíme, ale existoval ještě v 5. století n. l.  

 

************************************************************

182.

Ol. 149, 3

130 SE

66 AE

(Tímésianax II.)

a. u. c. 572

Cn. Baebius Tamphilus a L. Aemilius Paullus I.

************************************************************

Pokračovala druhá válka achajsko-messénská. Nemocný stratégos Achajů Filopoimén zasáhl do bojů v okamžiku, kdy jeho hipparchos Lykortás neměl proti Messéňanům v poli úspěch. Sedmdesátiletý bojovník, který čtyřicet let odsloužil po různých polních taženích i mimo hellénský svět, dokázal ještě za jeden den ujít z Argu do své arkadské vlasti Megalopole, tedy asi sedmdesát kilometrů (čtyři sta stadií).

V horečce se zúčastnil bitvy u Koróny v Messénii a padl do zajetí. Novým stratégem byl určen jeho zástupce v úřadu, hipparchos, tj. velitel jízdy, Lykortás (byl to jeho druhý úřad; v úvahu ale připadá na toto zkrácené období také Archón?).

V jarní ofensívě Achajů byli Messéňané zatlačováni. Stratégos Messéňanů Deinokratés, srov. předešlý rok, dal na nátlak radikálnější skupiny Messéňanů ve vězení Filopoimena popravit pohárem jedu, což se stalo někdy v květnu až červnu. Filopoimén byl ročník 252: z neznámých důvodů býval filhellény už ve starém věku označován za „posledního z Hellénů.“

Krátce nato obsadil Lykortás celou Messénii, zemi plenil a stratégos Deinokratés spáchal sebevraždu.

Messéňané po zprostředkování Boióťanů Epaineta a Apollodóra kapitulovali, byli navráceni do spolku Achajů, město dostalo achajskou posádku a byli zbaveni přístupu k moři, neboť autonomními městy prohlásili Achajové Abii, Thúrii a Fáry a včlenili je do svého koina samostatně. Messéňané, kteří se podíleli na Filopoimenově smrti, byli ukamenováni na jeho hrobce v Megalopoli. • Je to poslední takový zaznamenaný příklad z hellénistických dějin. Sakrální moment usmiřovací oběti za ducha zemřelého v této souvislosti zmiňován není: byla to msta.

Megalopolští dekretovali Filopoimenovi božské pocty, jak vypovídá fragment zachovaného usnesení/tímásai Filopo[imena Kraugios] tímais isotheois [are]tás [heneken kai eue]rgesiás. Na agoře vybudovali pomník/mnáma pro ostatky s oltářem z bílého kamene co možná nejkrásnějším/bóm[on kataskeuasai leukolithon hós k]alliston, kde mu v den Dia Sótera/Spásitele bude obětován vůl. Kromě toho mu měšťané v rodném městě postavili čtyři bronzové sochy a stanovili pořádat gymnické hry a dostihy. 

Messénie a Messéňané, jimž bylo po dlouhá staletí osudné sousedství s lakedaimonským státem, nakonec mizí z dějin jako anonymní členové spolku Achajů (srov. ještě rok 178).

Po návratu Messéňanů do achajské federace se řadu let vedl spor o několik osad při hranicích Messénie s Arkadií. Megalopolíťané se podle fragmentu stély z Olympie se dvěma usneseními jich domáhali na Helissontských a Thúrijských, s jakým výsledkem nevíme.

V dalším sporu Megalopolíťanů se jich ani spolek nezastal. Domáhali se nejprve na Messéňanech Endanie/Andanie a Pylany a žádali koinon o podporu. Nejprve se žádostí zabývalo sedmnáctičlenné kolegium achajských předáků. Po arbitáži 147 achajských spolkových soudců po kontrole sporných hranic hlasovalo pouze sedm z nich pro megalopolítské nároky. To se stalo někdy po roce 180, ale jak znělo rozhodnutí, známo není (pro Messénské?).

Další arbitráž (roku c. 176?), tentokrát šesti soudců z Mílétu, rozhodla o osudu souvisejících hraničních krajů Akreiátis a Bipeiátis, aby zůstaly při Messénii (nedatovatelná stéla s rozsáhlým usnesením se zachovala na agoře v Messéně). 

Na podzim se na sněmu v Sikyónu stal stratégem spolku Achajů potřetí Lykortás, stratégem spolku Aitólů Archedámos a tágem Thessalů pro tento rok byl Níkokratés ze Skotússy.

V létě se z Říma do Sparty vrátil Sérippos (viz předešlý rok). Římané neměli ve vztahu k Achajům po jejich vítězství nad Messéňany přesné instrukce, resp. senát nyní tvrdil, že nikoho nepodporoval a že zajistil, aby se do Messénie nevyvážely z Itálie zbraně a potraviny. Achajové to pochopili jako nezájem Říma o Peloponnésos a proachájský exponent Sérippos tak dostal poměry ve státě zpět pod svou kontrolu.

Zájmy staré emigrace nadále hájil mezi Achaji Diofanés, ale dosáhl jen toho, že Sparťané přijali zpět jen ty z emigrantů, kteří se nezachovali vůči achajskému lidu "necitlivě/agnómon pepoiékenai". První „revoluční“ činnost Chairónova byla tedy ukončena nenásilně, třebaže se se Sérippem jistě politicky rozešli: viz pak ještě rok 180, kdy se Chairón pokusil o obnovení své činnosti, ale tentokrát ho to stálo pravděpodobně život. 

Do Sparty se také vrátila část „staré“ emigrace, té, která nebyla protiachajská. Sérippos zase s Lykortovou podporou navrátil Spartu do spolku Achajů, z něhož se díky Chairónovi krátce vzdálila, viz minulý rok. V zimě intervenoval před senátem v Římě Chairón jménem lakedaimonské vlády. Za exulanty promluvili Klétis a Diaktorios, zřejmě marně, o událostech kolem Sparty a o pacifikaci Messénie senát informoval achajský vyslanec Bippos z Argu, viz rok následující. Achajové se dodatečně v novém roce usnesli, že udělí Messénským tři roky daňových prázdnin, když tak dokonale vyplenili jejich venkov. 

Na konci zimy a na začátku jara 183/182 vypukly v Pelle, sídelním městě makedonských králů, po slavnostní lustraci vojska na slavnosti boha Xantha veřejně neshody mezi Filippovými syny, starším protiřímským Perseem a mladším prořímským Démétriem (III.), který byl ale korunním princem (narozen z královského sňatku), srov. rok předešlý. Po opileckém nedorozumění obvinil třicetiletý Perseus o pět let mladšího Démétria, že se ho pokusil zavraždit. Král dokázal spor na čas uklidnit, nikoli však rozsoudit a podle zachovaných pramenů stál dlouho na straně Perseově. Vyslal Apellu a Filoklea do Říma jako vyslance, aby sledovali římské nálady vůči Makedonii.

Na jaře nebo v létě zemřel vlastní rukou kdesi v Bíthýnii v městečku či vsi Libyssá Hannibal (asi 64). Věděl, že by ho Prúsiás, byť nerad, vydal senátorské komisi, kterou vedl znalec hellénských poměrů T. Quinctius Flamininus, viz rok předešlý. Komise se po žalobách Eumenových zajímala o Prúsiovo stranictví ve válce attalovsko-pontské (viz rok předcházející). Způsob smrti slavného Púna není jasný, nejčastěji se hovoří o otravě, když jeho místo pobytu bylo odevšady obklíčeno lidmi, které najal Flamininus, a úniku nebylo.

Hannibal se narodil roku 246 a po téměř čtyřech staletích ozdobí hrob bílým mramorovým pomníkem jeho púnský krajan princeps L. Septimius Severus; zachován není. Je pozoruhodné, že ještě encyklopedista Plinius zmiňoval v Římě ve fláviovské éře tři stojící Hannibalovy sochy (!).  

Krátce na to zemřel též král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos (vládl od roku 229). Nástupcem se stal jeho syn Prúsiás II. zvaný Kynégos/Lovec (vládl do roku 149). Vedl nákladný palácový život a do dějin hellénského stolování a pití se zapsal modelem číše nazvaným po něm prúsiá. Brzy po nástupu na trůn poctili nového Prúsiu jezdeckou sochou na c. deset metrů vysoké stéle před Apollónovým chrámem v Delfách Aitólové, jak tvrdí zachovaný dedikační nápis na sloupu stojícím dodnes (ovšemže bez bronzu). Vyložit lze počin jako vstřícnost vůči dynastovi, který sice ještě nic neukázal, ale jako Bíthýn nebude přítelem Attalovců.

Spolek Aitólů si ovšem nemohl dovolit rozházet si to zcela u Attalovců, nejoddanějších římských spojenců, a z téhož roku, snad ještě za života Prúsiy I., poctili sochou v Delfách krále Eumena za náklonnost vůči spolku (může pocházet již z roku 196). Jiný dochovaný nápis ze stély se spolkovým usnesením z Delf potvrzuje uznání nedotknutelnosti/asýliá pergamského chrámu Athény Níkéforos a jejího temenu, výhry v pergamských níkéforiích uznávají Aitólové u hudebních soutěží rovné pýthiím, v athlétických disciplinách a dostizích rovné olympským. Zároveň se podle nápisu Aitólové usnesli vyznamenat Eumena, jeho bratry Attala, Athénaia a Filetaira a matku všech Apollónidu zlatými sochami, krále na koni, bratry stojící, o matce v usnesení zmínky není.

Eumenés zřejmě t. r. rozeslal po hellénském světě vyslance/theóry, aby získali podporu pro asýlii pergamského chrámu Athény a pro uznání níkéforií jako her rovných pýthiím a olympiím, srov. zde výše. Dochované nápisní texty potvrzují uznání asýlie a her delfskými amfiktyony (mimo jiné též proto, že Delfští se drží společného přátelství s Římany, svým euergetům); nápis byl připojen na podstavec jízdní sochy Eumenova otce Attala I. Podobného druhu jsou uznání asýlie a her z Kóu a asi též Iasu (?), kam jako vyslance Eumenés poslal své dvořany jako theóry Megóna z Efesu a Kalu z Pergama.

V Delfách nezanechávali dary pouze státy a dynastové. Alkesippos z Kalydónu založil ve městě svéráznou nadaci, když "bohu a městskému státu Delfanů/tó theó kai tá polei tá Delfón" daroval 130 zlatých a ve stříbrných 22 min a třicet statérů s tou podmínkou, že v případě jeho smrti budou každoročně z úroků Apollónovi Pýthijskému pořádat svátek zvaný alkesippeia s procesím nejvyšších úředníků města a občanů.

Aitól odkazuje Delfanům a bohu též veškerý svůj majetek a Theutíma, jeho "osobní služka/idiá therapaina", dostane svobodu a bude se podílet na jeho pohřbu uspořádaný třemi jmenovanými muži za měďáky, které jim Alkesippos za tím účelem zanechal a účty složí obci/apo tón chalkón tón katalimpanei par' ausauton kai logon apodonto tá polei; z moderního hlediska zajímavý finanční nepoměr.       

V Palaistíně pokračovaly rozbroje mezi židovskou elitou. Hyrkanos, syn Tobiův/Tovija n. Tovijahu, musel jako vůdce proegyptské strany uprchnout z Jerúsaléma za řeku Iordánés. Později si v Iúdaji v údolí za řekou vybudoval pevnost Tyros, dnešní 'Aráq al-amír/'Iráq al-amír, kde žil až do roku 175, viz. Vedl válku s nabatskými Araby, kteří v této době začali pronikat ze svých starých sídel na sever do Palaistíny. • Jsou to první zaznamenané boje Židů s Araby, pronikajícími na tradiční židovská území.

Snad tohoto roku poslal král Seleukos IV. Filopatór jednoho ze svých vysokých hodnostářů Heliodóra spravujícího mimo jiné dvorní finance, aby v Jerúsalému vyřešil židovské spory. Jistý Šimón z klanu Benjaminů, "zlotřilý správce chrámu/prostatés naú paranomótatos", byl ve sporu s veleknězem Oniou o správu jerúsalémské tržnice a když se neprosadil, šel na to jinudy. Udal stratégovi Koilé Syrie a Foiníkie Apollóniovi, synovi Thrasey, že v jerúsalémském svatostánku leží velký poklad, což krále Seleuka zamrzelo, neboť hradil chrámový provoz.

Poslal svého hlavního ministra Héliodóra/epi tón pragmatón, ale ten se vrátil s nepořízenou "postižen jakýmisi božími ranami/theiais mastixi paideutheis". Kněží tvrdili, že chrámový poklad činí čtyři sta talentů stříbra a dvě stě zlata. ve městě bylo z Héliodórova požadavku pozdvižení, nadpřirozené bytosti se mu postavily do cesty a napravil to až obětí Jahwemu. Onen Simón si od udání sliboval velekněžství, ale po fiasku celé akce exulován Oniou se už v dějích více neobjevil.

Podle jiné verse, událost popisují pouze židovští historiografové, pověřil král převodem chrámového pokladu do královské pokladnice stratéga Apollónia, který pocházel z Tarsu (? myšlen Aspendos? viz o Thraseovi a jeho synech Ptolemaiovi a Apollóniovi). Ve vstupu do chrámu mu zabránili andělé...    

Velekněz Oniás/Oneiás III. byl přitom přítelem Ptolemaiovců, kam tradičně jeho země do roku 200 patřila, stejně tak jako celý jeho rod Oniadů. O velekněžský úřad usilovali i jeho bratři Iásón a Meneláos rození jako Jéšúa/Iésús a Chónijó/Oniás: Oniás III. byl z města vyhnán až roku 177, viz dále tam. • Celý region patřil od roku 200 pod seleukovskou kontrolu, viz tam, dříve byl ptolemaiovský. a 

V Africe se vyhrotil spor Kartháginců s králem Masinissou o jakési hraniční území snad v oblasti zvané Emporia, který se táhl ještě od časů jeho otce Galy: Gala kraj zabral Púnům, Syfax jim ho vrátil a znovu je vyhnal Galův syn Masinissa. Římští vyslanci Púny odkázali na senát a obě strany vyslaly do Říma své vyjednávače. Římané se pak ke sporu vyjádřili neurčitě, neboť napětí mezi africkými sousedy jim vyhovovalo a jak ve věci rozhodli, nevíme (srov. roky 181, kde o mírové garanci i za Masinissu, 174, 172 a 160).

V Itálii se vlekly války Římanů s Ligury (trvaly od roku 238 až do 233 a podruhé od roku 193). Ligurové se po porážce v poli vzdali, na dva tisíce Ligurů žádali o přijetí do poddanství, ale oba tohoroční konsulové nepodnikli žádné další kroky proti nim a ani jinak území nezajistili dopisovali si o tom se senátem, který jim odpovědnost hodil na hlavu. Celý region byl definitivně pacifikován až roku 154: tj. Ligurové byli téměř vyhlazeni (srov. již následující rok).

V Hispániích pokračovaly, viz rok 185, boje Římanů s Keltibéry. Rok předtím byl v Zadní Hispánii klid, neboť praetor P. Sempronius Longus byl většinu času nemocen a neměl tedy kdo Lúsítány a Keltibéry provokovat. Sempronius na jaře roku 182 v ležení zemřel a vojsko převzal praetor P. Manlius, významného ale nepodnikl nic. 

V Přední Hispánii praetor A. Terentius Varro  úspěšně válčil v kraji kolem Hibérus Keltibéry, byl po návratu do Města odměněn ovacemi a přivezl s sebou 9320 liber stříbra, 82 libry zlata a zlaté věnce vážící 67 liber. Jeho nástupce Q. Fulvius Flaccus oblehl Urbicuu, oppidum polohy neznámé. Byl přitom napaden Keltibéry, kteří odtáhli až po několika vyčerpávajících bitvách. Když Urbicua padla, dal ji praetor vojákům v plen. Viz dále rok následující.  

Římané zřídili ke konci roku pravidelné válečné loďstvo ve dvou flotilách, celkově však jen o dvaceti lodích. První o deseti střežilo pobřeží severně od Minervina mysu v Kampánii naproti Capri po Massilii, stejně "silné" druhé celý jih Itálie od kampánského mysu po ápulské Barium. Srov. zkazku o pirátské návštěvě u Africana roku předešlého. 

V Římě měli t. r. bouřkové jaro/ver procellosum eo anno fuit. Den před paríliemi, tedy 20. dubna, udeřil na Město takový vichr, že živel popřevracel mnoho soch a poničil řadu chrámů. V okolí později propukl mor n. nějaká epidemie/pestilentia v takovém rozsahu, že oběti sotvaže byly pohřbívány. Konsulové nemohli t. r. ani naplnit kvóty odvedenců, což se projevilo za přípravy tažení proti revoltujícím Korsům a Sardům, viz rok následující.

Následujícího roku panovalo sucho, nepršelo půl roku, země byla bez úrody. Zima roku 180/179 byla naproti tomu bohatá na sníh, mrazivá s množstvím bouří, které poškodily řadu staveb v Římě a Itálii. 

V ohlasu na vlnu nových mravů z Východu, viz rok 188sqq. prosadil tribunus plebis C. Orchius první z řady zákonů proti nákladnému stolování a luxusu/de cenis et sumptibuslex Orchia sumptuaria. Omezoval počet lidí, kteří se smějí hostin účastnit, viz dále rok 161 a v indexu s. v. hostiny. Pravděpodobně též nařizoval hodovníkům a stolovníkům jíst při otevřených dveřích domů, aby byla nákladnost a návštěvnost veřejně kontrolovatelná.