184-180

 

************************************************************

184.

Ol. 149, 1

Hippostratos ze Seleukeie Píerijské (první ze Syrie)

128 SE

64 AE

(neznámý)

a. u. c. 570

P. Claudius Pulcher a L. Porcius Licinus

Rok 1000 od dobytí Troie

************************************************************

V létě na sněm spolku Achájů do Kleitóru dorazila komise senátu, kterou vedl Ap. Claudius Pulcher, viz rok 186: držel ochrannou ruku nad Sparťany Aréem a Alkibiadem. Na římský nátlak, odpůrci byli stávající stratégos spolku Lykortás a Filopoimén, byl oběma Sparťanům zrušen trest smrti, k němuž byli loni odsouzeni. Pravděpodobně bylo také rozhodnuto o obnovení hradeb Sparty, k němuž došlo až roku 179. 

Lykortás tehdy v řeči před Římany, na nichž Sparťané žádali obnovení Lykúrgovy ústavy a obnovu hradeb (strženy roku 188), pravil, že Lykúrgos by se "zaradoval, kdyby viděl spartské hradby rozvalené, neboť teprve pak by poznal starý dobrý Lakedaimón". Sparta byla opevněna až v hellénismu... Nicméně Ap. Claudius byl pobouřen achájskou neústupností a zde začalo klíčit nepřátelství, které vyústilo za několik let ve válku.

V Lakónice, státě s pouze několika tisícovkami občanů, opět rozkvetly vnitropolitické nepokoje.

Na konci září se stratégem Achájů stal poosmé Filopoimén (?, srov. rok 190; event. Archón). Stratégem spolku Aitólů se ve stejné době opět stal protiřímský Níkandros.

Tágem Thessalů tohoto roku byl Pausaniás z Fer (?, podruhé, srov. rok 95).

Třetí tažení krále Filippa V. do Thrákie (srov. předtím rok 202). Filippos měl zároveň v Římě vyslance. Thráckými žoldnéři dal král v Maróneji zlikvidovat své politické odpůrce (srov. předcházející rok): Kassandros z Maróneie vpustil do města Thráky, kteří patřili k vojákům Filippova stratéga Onomasta. V Makedonii právě senátorská komise dohlížela na plnění nařízení loňské konference v údolí Tempé a v Thessaloníce. V jejím čele byl Ap. Claudius Pulcher. Komise rozhodla poslat Kassandra jako člena poselství, které musel král poslat do Říma pod vedením svého druhorozeného syna, nicméně korunního prince Démétria, neboť se narodil až za otcovy královlády. Kassandros cestou zemřel, údajně otráven na pokyn krále.

Filippos V. dále pomohl Býzantským proti části Thráků, kteří ohrožovali kraj na Propontidě, porazil je a zajal jejich knížete Amádoka III. Přitom se spojil s asi germánskými Bastarny a dalším knížetem Odrysů Térem IV., jemuž dal za ženu svou druhou dceru, pro nás bezejmennou. Při povstání jiné části Odrysů byla mj. vyhnána makedonská posádka z Filippúpole. Při dalším tažení do Thrákie byla pevnost dobyta zpět (viz následující rok).

V měsíci panemu/asi v květnu uzavřel král Eumenés II. spojeneckou smlouvu s třiceti resp. jedenatřiceti krétskými městy. Krátce předtím byl na Krétě Ap. Claudius, viz zde výše, se senátorskou komisí, aby se pokusil uklidnit spory mezi věčně rozhádanými městy Gortynou a Knóssem (srov. rok 204 a 189). Ke smlouvám se nepřipojila jen Kydónia, která v této době okupovala Falasarnu, z níž pocházelo mnoho žoldnéřů, mimo jiné brzy spojenců Persea Makedonského ve válce s Římany. • Zřejmě tohoto roku bylo založeno koinon krétských států, spolek Kréťanů/koinon tón Krétón.

Na zásah Římanů byla ukončena první válka bíthýnská (vedena od roku 186). Král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos musel odstoupit Eumenovi II. paflagonské město Tios, vlast Attalovců, a část Mýsie, které se od nyní říkalo Frygia epiktétos/Nově získaná (část) Frygie mimo jiné s městem Aizanoi, které Eumenés osadil makedonskými kolonisty. Kieros zůstal Prúsiovi: město tedy přejmenoval na Prúsiás pros tó Hypió potamó/ lat. Prusias ad Hypium čili Prúsiás nad Hypiem.

Válka proti Prúsiovým galatským spojencům pod králem Ortiagontem, původně pouze knížetem-tetrarchou Tolistoboiů (srov. rok 188), se však nezastavila a Eumenés bojoval s úspěchy (viz následující rok): začátek druhé války galatské.

V Římě byla nákladem censora L. Porcia Catona Censoria postavena basilica (Porcia), nejstarší stavba tohoto druhu v Římě, pro níž koupil ze svého i pozemek. Censura Porcia Catona s L. Valeriem Flaccem, konsuly roku 195, proslula přísností. Mimo jiné odvedli vodu ze státních aquaduktů zavedenou do soukromých domů a pole a nakázali do třiceti dnů zbořit zástavbu na veřejných pozemcích. 

Ze senátu vyloučil konsula roku 192 L. Quinctia Flaminina za znevážení veřejné moci: s sebou do správy provincie Předpadánské Gallie vzal milence Filippa, rodem Karthágince, který na hostině naříkal, že přišel o podívanou na gladiátorské hry. L. Quinctius, bratr "osvoboditele" Hellénů Tita, pro chlapcovo pobavení ťal mečem a bodnutím zavraždil jistého Boje, který s rodinou přeběhl a žádal o římský asyl (jiná verse příběhu praví, že šlo o prostitutku, v obou případech nobile scortum, a že se v Placentii domáhala ukázky popravy odsouzence sekyrou; té podívané se jí ve velitelském stanu od Quinctia dostalo...).

Kolem t. r. zemřel autor komédií T. Maccius Plautus, narozený kolem roku 251.

V Číně zavraždila císařovna-regentka Lü Č'/Lü Zhi chlapeckého císaře Čchien-šaoa/Qianshao (formálně vládl od roku 188, tam o jeho osudu) a za nástupce dala provolat 15. června jeho bratra Liou I/Liu Yi, jemuž pak změnili jméno na Liou Chung/Hong a posmrtným jménem byl Chou-šao/Houshao (na trůnu formálně do roku 180).   

************************************************************

183.

Ol. 149, 2

129 SE

68 AE

(Hermogenés)

a. u. c. 571

M. Claudius Marcellus a Q. Fabius Labeo

************************************************************

V průběhu zimy z roku 184 a na jaře probíhala v Římě série diplomatických jednání mezi všemi znepřátelenými státy hellénského světa od Makedonie po Spartu. Slyšení vyslanců v senátu trvala tři dny po sobě.  Velekomplikovaná byla jednání senátu se zástupci všech čtyř soupeřících lakedaimonských stran: proachájské, kterou zastupoval Sérippos, protiachájské (emigrace roku 192), kterou zastupovali Areus a Alkibiadés, druhé protiachájské (emigrace roku 188), jejíž vůdce Chairón zůstal ve Spartě, a strany „lykúrgovské“, jejíž představitel a mluvčí, bývalý král Agésipolis III., se krátce předtím dostal se svým straníkem Arkesiláem na moři do rukou pirátů a byli jimi zavražděni (srov. roky 219 až 217)Senát rozhodl o návratu těch, které předtím spolek Achájů odsoudil (srov. předešlý rok). Sparťané ale měli z římského rozhodnutí setrvat v Achájském spolku. 

Někdy v této době či dříve dopadli Messéňané vedení stratégem Agémachem pirátského vůdce Nikóna z Fár. Aby se zachránil před popravou, slíbil Messéňanům, že jim vydá pirátské doupě. V noci se s ním v převlečení za nosiče vydali vojáci k blíže neuvedené lokalitě, vůdce byl strážemi poznán a s doprovodem vpuštěn do pevnosti, kde briganty pobili. O dalším osudu Níkónově není nic známo. 

Athénaios, Eumenův bratr, byl v Římě žalovat na Filippa V., že ještě zcela nevyklidil spornou část Thrákie, která měla připadnout Attalovcům. Makedonské zájmy hájil Démétrios (III.), jemuž Římané důvěřovali a dávali to ostentativně najevo; méně nadšeně se na korunního prince doma dívala část makedonské elity proválečně naladěná. Římané vyslali do Makedonie novou diplomatickou misi, srov. rok 172, nyní pod vedením konsulára Q. Marcia Philippa (zpět v Římě krátce po vypuknutí Farnakovy války, viz zde níže. 

Koncem září se stal Filopoimén poosmé stratégem spolku Achájů (srov. předešlý rok). Protože odmítl požadavky Lakedaimonských, poslali Sparťané do Říma nové vyjednávače, které vedl Sérippos. V létě totiž došlo ve Spartě k určitému narovnání a vytvoření koalice mezi Sérippem a Chairónem.

V téže době odpadli od Achájů Messéňané, a to přičiněním milovníka dlouhých večírků, žen, pití a hudby Deinokrata a jeho ochránce T. Quinctia Flaminina. Filopoimén zrovna onemocněl a ležel v Argu. Jeho nástupce Lykortás neměl vojenský úspěch. Vypukla druhá válka messéno-achájská (viz následující rok). Messénští byli členy spolku od roku 191.

V zimě využil ve Spartě Chairón nepřítomnosti Sérippovy (viz výše) a války Achájů s Messéňany a bez Sérippova vědomí svým vlivem způsobil, že Lakedaimonští opět vystoupili ze spolku, v němž byli od roku 192 (srov. rok 188).

Tágem Thessalů na tento rok byl Theodóros z Atargaie.

Na jaře t. r. bylo Démétriovi (III.) Makedonskému v Římě sděleno stanovisko senátu (srov. předešlý rok) a do Makedonie a na Peloponnésos  odcestovala senátní komise Q. Marcia Philippa, která dohlédla na to, aby Filippos V. okamžitě ve prospěch Eumena II. vyklidil místa na thráckém pobřeží a aby opustil Ainos a Maróneiu, jimž byla Římany dána znovu svoboda (srov. rok 185, kdy Filippos zcela neuposlechl).

Na svém čtvrtém tažení do Thrákie, na výpravě do země Odrysů, Bessů a Denthélétů, byl obnoven rozsah staré makedonské Thrákie před rokem 197. Thrákové byli vyhnáni z Filippúpole, ale jen na čas. V Paionii u Deuriopů založil Filippos město Perséis na Erigonu. Dynastou zde prohlásil Kotya III., syna Seutha IV. (jako jediný přečkal roku 167, viz, pád protiřímské koalice).

Farnakés I., král v Pontu, jemuž se hrubě nelíbil růst říše a moci Eumena II., vpadl do Galatie. Tím vypukla attalovsko-pontská válka, která trvala do roku 180. Na Farnakovu stranu se postavili keltští dynastové Karsignátos či Kassignátos a Gaizatorix, viz ale rok následující. Farnakés obsadil celou Frygii a dobyl Sinópu, o niž se marně pokoušel již jeho otec Mithridátés IV. (srov. rok 220). Sinópští poslali spolu s králem Eumenem do Říma s žádostí o pomoc. Za Sinópské se kromě Eumena postavili i Rhodští. Senát rozhodl o vyslání komise, kterou vedl T. Quinctius Flamininus (viz následující rok): předtím Flamininus v Římě hostil bíthýnské vyslance a jeden z nich prozradil, že u nich žije Hannibal, po němž tolik senát toužil, viz rok následující.  

Záminkou k Farnakově intervenci v Galatii byla porážka Galatů Attalovci a zajetí keltského krále Ortiagónta; o jeho dalším osudu není nic známo (srov. rok 188 a předešlý rok). To byl též konec druhé války Attalovců s Galaty (trvala od roku 184, srov. rok 186). Galatie do roku 166 patřila do pergamonské říše Attalovců (srov. tam).

Při příležitosti tohoto vítězství dostal pravděpodobně Eumenés II. od iónských měst, nebo si ho připojil sám (?), kultovní přízvisko Sótér a na počest státní bohyně své říše Athény Níkéforos v Pergamu založil hry níkéforeia konané vždy po čtyřech letech poprvé roku 181.

Záalpští Keltové, pravděpodobně součást velkého kmenového svazu Bojů, se dali Římany, a se souhlasem svých příbuzných za Alpami, vykázat z Itálie z oblasti aquilejské, kam bez boje a škod přitáhli roku 186, viz a rok 181 a 179. • Římané založili kolonie Mutina (dnešní Modena), Parma, Saturnia a předešlého roku Potentia v Pícénu a Pisaurum v Umbrii.

V srpnu zemřel P. Cornelius Scipio Africanus Maior. Srov. o jeho exklusivním postavení roku 211. Datum Scipionova narození neznáme (snad roku 236; zato víme, že se narodil císařským řezem, stejně jako později C. Iulius Caesar, srov. rok 100). Africanova manželka Aemilia Tertia, sestra dobyvatele Makedonie L. Aemilia Paulla, měla dva syny L. a P. Scipiona, praetory roku 174, a dvě dcery, obě Cornelie. O tom, že manžel po hannibalovské válce udržoval důvěrný styk s její služkou, dělal, že neví. Po manželově smrti ji dala svobodu a provdala ji za jednoho ze svých propuštěnců. 

Po Africanově smrti se provdala jeho mladší z obou Cornelií za mnohem staršího Ti. Sempronia Graccha, praetora 180, konsula let 177 a 163 (srov. rok 187, 133 a 121). Měli spolu dvanáct dětí, ale dospělého věku dosáhli pouze dva synové, slavní reformátoři, a dcera, kterou Cornelie provdala za Scipiona Afrikana Mladšího, viz roky 181, 177 a 169.

************************************************************

182.

Ol. 149, 3

130 SE

66 AE

(Tímésianax II.)

a. u. c. 572

Cn. Baebius Tamphilus a L. Aemilius Paullus I.

************************************************************

Pokračovala druhá válka achájsko-messénská. Nemocný stratégos Achájů Filopoimén zasáhl do bojů. Sedmdesátiletý bojovník, který čtyřicet let odsloužil po různých polních taženích, dokázal ještě za jeden den ujít z Argu do Megalopole. V horečce se zúčastnil bitvy u Koróné v Messénii a padl do zajetí. Novým stratégem byl určen jeho zástupce v úřadu, hipparchos, tj. velitel jízdy, Lykortás (byl to jeho druhý úřad; v úvahu ale připadá na toto zkrácené období také Archón?).

V jarní ofensívě Achájů byli Messéňané zatlačováni. Stratégos Messéňanů Deinokratés, srov. předešlý rok, dal ve vězení Filopoimena popravit pohárem jedu, což se stalo někdy v květnu až červnu. Filopoimén byl ročník 252: z neznámých důvodů býval filhellény už ve starém věku označován za „posledního z Hellénů.“

Krátce nato obsadil Lykortás celou Messénii a stratégos Deinokratés spáchal sebevraždu. Messéňané po zprostředkování Boióťanů kapitulovali, byli navráceni do spolku Achájů, město dostalo achájskou posádku a byli zbaveni přístupu k moři. Messéňané, kteří se podíleli na Filopoimenově smrti, byli ukamenováni na jeho hrobě v Megalopoli. • Je to poslední takový zaznamenaný příklad z hellénistických dějin. Sakrální moment usmiřovací oběti za ducha zemřelého v této souvislosti zmiňován není: byla to msta.

Messénie a Messéňané, jimž bylo po dlouhá staletí osudné sousedství s lakedaimonským státem, nakonec mizí z dějin jako anonymní členové spolku Achájů (srov. ještě rok 178).

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů potřetí Lykortás, stratégem spolku Aitólů Archedámos a tágem Thessalů pro tento rok byl Níkokratés ze Skotússy.

V létě se z Říma do Sparty vrátil Sérippos (viz předešlý rok). Římané neměli ve vztahu k Achájům přesné instrukce a tak dostal poměry ve státě zpět pod svou kontrolu. První „revoluční“ činnost Chairónova byla tedy ukončena nenásilně, třebaže se se Sérippem jistě politicky rozešli: viz pak ještě rok 180 - prameny hovoří o konfiskacích půdy a o údajné fysické likvidaci politických protivníků atd. 

Do Sparty se také vrátila část „staré“ emigrace, té, která nebyla protiachájská. Sérippos zase navrátil Spartu do spolku Achájů, z něhož se díky Chairónovi krátce vzdálila. V zimě intervenoval před senátem v Římě Chairón jménem lakedaimonské vlády. Za exulanty promluvili Klétis a Diaktórios, zřejmě marně.

Na konci zimy a na začátku jara 183/182 vypukly v Pelle, sídelním městě makedonských králů, po slavnostní lustraci vojska na slavnosti boha Xantha veřejně neshody mezi Filippovými syny, starším protiřímským Perseem a mladším prořímským Démétriem (III.), který byl ale korunním princem (narozen z královského sňatku). Po opileckém nedorozumění obvinil třicetiletý Perseus o pět let mladšího Démétria, že se ho pokusil zavraždit. Král dokázal spor na čas uklidnit. Vyslal Apellu a Filoklea do Říma jako vyslance, aby sledovali římské nálady vůči Makedonii.

Na jaře nebo v létě zemřel vlastní rukou kdesi v Bíthýnii v městečku či vsi Libyssá Hannibal (asi 64). Věděl, že by ho Prúsiás, byť nerad, vydal senátorské komisi, kterou vedl T. Quinctius Flamininus, viz rok předešlý. Komise se mimo jiné zastavila u Prúsiy ve věci stranictví ve válce attalovsko-pontské (viz rok předcházející). Způsob smrti slavného Púna není jasný, nejčastěji se hovoří o otravě. Hannibal se narodil roku 246 a po téměř čtyřech staletích ozdobí hrob bílým mramorovým pomníkem jeho púnský krajan princeps L. Septimius Severus; zachován není.

Krátce na to zemřel též král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos (vládl od roku 229). Nástupcem se stal jeho syn Prúsiás II. zvaný Kynégos/Lovec (vládl do roku 149). Vedl nákladný palácový život a do dějin hellénského stolování a pití se zapsal modelem číše nazvaným po něm prúsiá.  

V Palaistíně pokračovaly rozbroje mezi židovskou elitou. Hyrkános, syn Tobiův/Tovija n. Tovijahu, musel jako vůdce proegyptské strany uprchnout z Jerúsaléma za řeku Iordánés. Později si v Iúdaji v údolí za řekou vybudoval pevnost Tyros, dnešní 'Aráq al-amír/'Iráq al-amír, kde žil až do roku 175, viz. Vedl válku s nabatajskými Araby, kteří v této době začali pronikat ze svých starých sídel na sever do Palaistíny. • Jsou to historicky první boje Židů s Araby, pronikajícími na tradiční židovská území.

Snad tohoto roku poslal král Seleukos IV. Filopatór jednoho ze svých vysokých hodnostářů Heliodóra spravující dvorní finance, aby v Jerúsalému vyřešil židovské spory. Jistý Šimón z klanu Benjaminů, "zlotřilý správce chrámu/prostatés naú paranomótatos", udal stratégovi Koilé Syrie a Foiníkie Apollóniovi, že v jerúsalémském svatostánku je velký poklad, což krále Seleuka zamrzelo, neboť hradil chrámový provoz. Poslal svého hlavního ministra Héliodóra/epi tón pragmatón, ale ten se vrátil s nepořízenou "postižen jakýmisi božími ranami/theiais mastixi paideutheis". Onen Simón si od udání sliboval velekněžství, ale po fiasku celé akce exulován Oniou se už v dějích více neobjevil. 

Velekněz Oniás/Oneiás III. byl přitom přítelem Ptolemaiovců, kam tradičně jeho země do roku 200 patřila, stejně tak jako celý jeho rod Oniadů. O velekněžský úřad usilovali i jeho bratři Iásón a Meneláos rození jako Jéšúa/Iésús a Chónijó/Oniás: Oniás III. byl z města vyhnán až roku 177, viz dále tam. • Celý region patřil od roku 200 pod seleukovskou kontrolu, viz tam.

V Africe se vyhrotil spor Kartháginců s králem Masinissou o jakési hraniční území snad v oblasti zvané Emporia, který se táhl ještě od časů jeho otce Galy. Římští vyslanci Púny odkázali na senát a obě strany vyslaly do Říma své vyjednávače. Římané se pak ke sporu vyjádřili neurčitě, neboť napětí mezi africkými sousedy jim vyhovovalo a jak rozhodli, nevíme (srov. roky 181, kde o mírové garanci i za Masinissu, 174, 172 a 160).

V Itálii pokračovaly války Římanů s Ligury (trvaly od roku 238 až do 233 a podruhé od roku 193). Ligurové se po porážce v poli vzdali, ale oba konsulové nepodnikli žádné další kroky proti nim ani jinak území nezajistili. Celý region byl definitivně pacifikován až roku 154: tj. Ligurové byli téměř vyhlazeni (srov. již následující rok).

V Hispániích pokračovaly, viz rok 185, boje Římanů s Keltibéry. Rok předtím byl v Zadní Hispánii klid, neboť praetor P. Sempronius Longus byl většinu času nemocen a neměl tedy kdo Lúsítány a Keltibéry provokovat. Sempronius ale na jaře roku 182 v ležení zemřel. Jeho nástupce A. Terentius opět úspěšně válčil a byl po návratu do Města odměněn ovacemi. 

Římané zřídili ke konci roku pravidelné válečné loďstvo ve dvou flotilách, celkově o dvaceti lodích. První o deseti střežilo pobřeží severně od Minervina mysu v Kampánii naproti Capri po Massilii, stejně silné druhé celý jih Itálie od kampánského mysu po ápulské Barium.

V Římě v ohlasu na vlnu nových mravů z Východu, viz rok 188sqq. prosadil tribunus plebis C. Orchia první z řady zákonů proti nákladnému stolování a luxusu, lex Orchia sumptuaria. Omezoval počet lidí, kteří se smějí hostin účastnit, viz dále rok 161 a v indexu s. v. hostiny. 

************************************************************

181.

Ol. 149, 4

131 SE

67 AE

(Fanarchidés)

a. u. c. 573

P. Cornelius Cethegus a M. Baebius Tamphilus

************************************************************

Do Říma dorazila achájsko-lakedaimonská delegace se svými tradičními problémy. Senát s ní byl rychle hotov: doporučil návrat exulantů do Sparty, rozumí se protiachájských. 

Na podzim se stal stragégem spolku Achájů prořímský Hyperbatos, stratégem spolku Aitólů se stal Thoás, kterého právě Římané pustili z internace, kde ho drželi od roku 189.

Ptolemaios Epifanés slíbil svým achájským spojencům prostřednictvím vyslance několik padesátiveslic v celkové hodnotě téměř deseti talentů. Unešení Achájové sestavili děkovnou misi vedenou Lykortou, kterého doprovázel jeho syn Polybios, pozdější historik, a Arátos, vnuk slavného stratéga Aráta Sikyónského. Ještě před odchodem delegace přišla zpráva, že král zemřel; viz zde níže.

Tágem Thessalů na tento rok byl Hippolochos z Lárisy.

V době nejvyššího léta, o tzv. „psích dnech“, tj. mezi 23. červencem a 23. srpnem, podnikl král Filippos V. své páté a poslední tažení do Thrákie, tentokrát proti Maidům v pohoří Haimos a Rhodopé. Vystoupil na jistý vrchol Haimu, není jasné, který, dal tam vystavět oltář Diovi a Héliovi, chtěl viděl na dvě moře, Istros a Alpy současně (což je pověst). Předtím ale poslal Démétria domů; radit se chtěl jen s Perseem. Větší část Thrákie jižně od Haimu opět makedonská, Maidové kapitulovali. 

Následně osídlil král Thráky části centrální Makedonie, které se již v této době válkami vyprázdnily (!). Přitom byly přesídleny také rodiny starousedlíků, aby přenechali půdu thráckým kolonistům. 

Démétrios (III.) se vracel do Makedonie. Na základě údajně Perseem zfalšovaných dopisů vyslanců byl korunní princ Démétrios svým otcem Filippem jako římský agent a zrádce prostřednictvím paionského místodržícího Didy v Astraiu v pelagónské Hérákleji otráven a udušen dekami; vrahy byli jistí Thyrsis ze Styberry a Alexandros z Beroje (viz následující rok).

V Illyrii ve Skoderské říši zemřel kolem roku 181 král Pleuratos II. (vládl od roku 212). Nástupcem se stal jeho syn s královnou Eurydiké Genthios (vládl do roku 168). V době nástupu Genthia k moci se odtrhla od Skoderské říše oblast jezera Lychnitis a Delmaté si vytvořili vlastní společenství, z jehož sídelních měst vynikaly např. Salóna, Andetrium a jejich hlavní město Delminium. Někdy za své vlády dal zavraždit bratra Platóra, snad aby se zbavil snopubence Etlevy/Etuty, dcery dardanského krále Monúnia. Karavantiovi, svému nevlastnímu bratrovi, naopak Genthios důvěřoval. S Etlevou se později král oženil, viz jejich osud roku 168. • Na piraterii Genthiovu si roku 180 stěžoval po návratu do Říma praetor L. Duronius, který velel v Illyrii flotile o deseti lodích.

Působením Římanů v průběhu attalovsko-pontské války o Galatii vedené od roku 183 se stal král Prúsiás II. Eumenovým spojencem, a stejně tak armenský dynasta Artaxiás, král Kappadoků Ariaráthés IV. a Morzios, dynasta Paflagonů, který vládl v Gangrách. Původně stáli při Farnakovi i galatští vůdci Kassignátos a Gaizatorix, nyní však přeběhli. 

Na Farnakově straně stála města Hérákleia, Mesámbriá, Chersonésos v Tauridě, vládce zřejmě tauridských Sarmatů Gatalos či Satalos (eventuálně Galatos?), dynasta Západní Armenie čili Sófény Mithridátés, který sídlil v Karkathiokertách (Antiochem IV. přejmenovány na Epifaneiu; srov. roky 250, 197, 189 a 162) a symbolicky Seleukos Filopatór (Farnakés mu nabízel pět set talentů, ale Seleukos nesměl podle apamejského diktátu přes Tauros). Jak se jednotliví spojenci podíleli na válce, nevíme. Farnakův vojevůdce Leókritos dobyl Tieion/Tios.

Eumenés v této době onemocněl a jeho bratr Attalos dokázal Galatii udržet. Uzavřel s Farnakem příměří a obě strany poslaly do Říma vyslance ke zprostředkování v konfliktu. Senát ale nedal lidem Eumena II., Farnaka I. a Ariarátha IV. žádnou odpověď a rozhodl o vyslání senátní komise.

V Alexandreji se mladý král Ptolemaios V. Epifanés připravoval na válku se Seleukem IV. Filopatorem. Protože se mnozí dvořané obávali, že by mohl požadovat peníze na válku i od nich, jak ostatně jednou prohlásil na jedné z hostin, dali ho někdy mezi 7. říjnem t. r. až 7. říjnem roku 180 otrávit (jiný kalkul praví: mezi 20. únorem a 6. říjnem roku 180). Epifanés vládl od roku 204. Zanechal dva syny Filométora I. a Euergeta II. a dceru Kleopatru (II.).

Nástupcem na egyptském trůnu se stal Ptolemaios VI. Filométór I. (narozen roku 186, vládl, resp. spoluvládl až do roku 145). Jeho dalšími oficiálními přízvisky byly Sótér a Euergetés, lidově byl rovněž zván Filométór. Protože mu v tomto roce bylo šest let, poručnictví nad jeho vládou převzala matka-královna Kleopatrá I. Epifanés s radou, v níž byli převážně Hellénové, Alexandrijskými zváni Syřané, protože s nimi roku 194 přišla ze Syrie. První Filométorova vláda trvala do roku 170.

Po Epifanově smrti byl jmenován ptolemaiovským stratégem Kypru namísto Ptolemaia z Megalopole (byl v úřadu od roku 197) Ptolemaios Makrón (v úřadu do roku 168).

V Hispániích pokračovaly boje Římanů proti Keltibérům. V Přední Hispánii praetor Q. Fulvius Flaccus se svým bratrem Markem porazil dvakrát Keltibéry v Carpetánii před Aeburou a Contrebií; o jejím dobytí viz rok 179. V Zadní Hispánii praetor P. Manlius úspěšně bojoval s Lúsítány. Když se napřesrok Manlius vrátil do Říma, zemřel na mor, na neznámou epidemii, která obcházela Římem a okolím od roku 182. Q. Fulvius Flaccus, syn stejnojmenného otce, porazil cestou do Tarrakóny k nalodění ještě během zimy, možná už začátkem roku 180 Keltibéry. 

Novým velitelem v Přední Hispánii po něm byl praetor Ti. Sempronius Gracchus, cos. 177, otec slavných reformátorů, u něhož staří autoři vyzdvihují zásadovost a poctivost. Triumf nad Keltibéry a Hispánci držel v Římě 3. února 178 a do státní pokladny doručil z kořisti na čtyřicet tisíc liber stříbra, c. třináct tun kovu. Praetor Zadní Hispánie L. Postumius Albinus, cos. 173, triumfoval nad Lúsítánci a Hispánci den po Gracchovi, ale stříbra dovezl jen polovinu; viz o obou rok 179. 

Q. Fulvius odvedl domů vojáky, kteří v Hispániích válčili nepřetržitě od roku 186, na deset tisíc pěších Římanů a dvanáct tisíc latinských spojenců. Roku 180 držel Řím v poli v Hispániích čtyři z osmi legií a dobytí rozsáhlé země s množstvím národů a společenství přikládal senát velký význam. Kořist, s níž se vracely armády z hispánských válek, zřejmě působila jako ona droga ženoucí do zámořských dobrodružství o mnoho staletí později právě hispánské dobyvatele do zámoří a po nich další evropské zlatokopy. Vždyť vrstevník těchto událostí a očitý svědek historik Polybios též uvedl, že římský stát získával ze stříbrných dolů kolem Nového Karthága/Karthágó Nova, řec. Karchédón hé Neá denně (!) drahého kovu za 25 tisíc drachem neboli dénáriů (ročně to tedy bylo 1521 talentů neboli c. čtyřicet tun stříbra).   

V Ligurii se konsulská armáda L. Aemilia Paulla dostala do obklíčení dvou vojsk povstalých Ingaunů. Po dlouhém obléhání Římané Ingauny zaskočili výpadem a zcela potřeli. Kmen se pak vzdal a uznal římskou nadvládu (srov. rok předcházející). L. Aemilius nad Ingauny triumfoval a ti opět slibovali věčný mír. • Na Korsice praetor M. Pinarius pobil dva tisíce ostrovanů a po přeplavbě na Sardinii úspěšně pokračoval v potírání Ilijců na jihu ostrova, s nimiž se Římané potýkali od dob, kdy si vládu nad Sardinií přivlastnili; viz dále rok 178sq.

Karthágincům vráceno Římany po konfliktu s Masinissou, viz rok předcházející, sto rukojmí a senát Púnům garantoval mír včetně klidu od svého spojence Massinisy, krále Numidů. Masinissa ale ve svém úsilí držet Kathágince v napětí nijak nepolevoval a využíval každé příležitosti, aby mohl Púny v Římě denunciovat; viz rok 174.

Proti Gallům a pro ochranu římských obchodních zájmů v Pannoniích založili v kraji Venetů silnou kolonii Aquileiu. Římskému záměru Venetové vzdorovali marně. • Město bylo roku 452 našeho letopočtu zničeno Huny pod Attilou a obyvatelstvo se ukrylo do laguny v okolí: později zde vznikly Benátky, Venezia.

Na popud konsula M. Baebia Tamphila (či M. Baebia Pamphila: pravděpodobně jedna osoba), praetora roku 192, byl vydán zákon proti úplatkům v předvolebních kampaních, lex Baebia de ambitu. Jeho druhý návrh, aby se střídaly po roce počty praetorů jednou čtyři pak šest, lex Baebia de praetoribus, byl sice odhlasován, ale neuchytil se. 

M´. Acilius Glabrio, syn konsula roku 191, zasvětil v den otcova vítězství nad Seleukovci v Thermopylách před deseti roky na Zelném trhu/forum (h)olitorium chrám bohyně Pietatis a v něm zlacenou sochu svého otce (srov. obnovené zasvěcení roku 138). Byla první pozlacenou sochou, a zřejmě jezdeckou, v celé římské Itálii vůbec. Chrám Pietatis stál na místě vězení, kde údajně živila dcera svými prsy zavřenou matku. Na sklonku republiky tam stálo Marcellovo divadlo. Nevíme, zda "statua aurata" znamenalo zlacená socha (bronzová), nebo zda byla socha z masivního zlata, jak se měl ve zvyku vystavovat asi jako první princeps Domitianus. 

Do etruské obce Graviscae či Gravisca, přístavu Tarquinií, odkud Římané vyhnali Ligury, zavedena byla římská osada. • V Římě nalezeno údajně prázdné ossuarium krále Numy Pompilia a latinské a řecké svitky s popisem náboženských úkonů a životních moudrostí, srov. rok 715. Praetor Q. Petilius je dal se souhlasem senátu veřejně spálit, viz pod knihy. Byl to první případ úředního pálení knih v západní Evropě, o starobylosti latinských svitků lze velmi úspěšně pochybovat; v opačném případě by to byla nejstarší zmínka o latinské literatuře z neuvěřitelného konce 8. století. 

************************************************************

180.

Ol. 150, 1

Onésikritos ze Salamíny

132 SE

68 AE

(Diodotos II.)

a. u. c. 574

A. Postumius Albinus Luscus a C. Calpurnius Piso (zemřel)

Q. Fulvius Flaccus  (cos. suff., syn Cn. Fulvia Flacca)

************************************************************

Na jaře se ve Spartě pokusil Chairón obnovit svou „revoluční“ činnost (srov. rok 182). Stratégem Achájů Hyperbatem však bylo jeho hnutí potlačeno a Chairón odsouzen a popraven či uvězněn.

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů poprvé Kallikratés (nebo se jím stal až následujícího roku a v tom případě neznáme jméno stratéga roku 180/179, stejně jako pak roku 174)Stratégem spolku Aitólů se stal protiřímsky orientovaný Lochágos. Tágem Thessalů tohoto roku byl Kleomachidés z Lárissy.

V zimě se v Makedonii král Filippos V. měl dozvědět pravdu o vražedném sporu svých synů Persea a Démétria a o Perseově kruté lsti (viz předešlý rok). Král zrovna pobýval v Démétriadě: záležitost prověřil Antigonos, syn Echekratův a bratr krále Antigona III. Dósóna. Ve stejném okamžiku byl Perseus s vojskem v Thrákii. Otec proti němu však nijak nezasáhl. • Lítost nad vraždou svého syna král projevuje v prořímských pramenech; dobře informovaný monarcha se mohl nebezpečí páté kolony u dvora zbavit záměrně.

V zimě vpadl Farnakův vojevůdce Leókritos do Galatie a na začátku jara král Farnakés I. do Kappadokie. V téže době se do Galatie vypravil i uzdravený Eumenés II. Přes Halys přešel do Kappadokie, kde se spojil s vojskem Ariarátha IV. a spolu táhli do Pontu. V Pontu se sešly obě válčící strany s římskou komisí, která ničeho nedosáhla (viz předešlý rok). Farnakés, který nejevil smířlivost, poslal vyjednávače do Pergamu, rovněž bezvýsledně. Na podzim se Římané vrátili z Pontu zpět do Říma a ponechali Eumenovi volnou ruku. 

V attalovsko-pontské válce nyní následovala Eumenova ofensíva, podporovaná králi Prúsiou II. a Ariaráthem IV. Farnakés I. nevydržel a v zimě požádal o mír, který dostal za těchto podmínek:

1. Sinópé, která měla dobré vztahy s Rhodem, byla potvrzena za součást království Pontos,

2. Tios/Tion byl vrácen králi Eumenovi a ten ho brzy na to předal Prúsiovi II.,

3. všechna ostatní hellénská města a národy zůstaly „svobodné“, tj. bez konkrétní královlády,

4. Farnakés uhradil Eumenovi finanční náklady na válku ve výši tří set talentů a poskytl rukojmí,

5. bylo uzavřeno spojenectví všech, kteří se zúčastnily mírových podmínek, včetně Galatů, kde dynasta Kassignátos byl dokonce později ve válce s Perseem vůdcem pergamské jízdy,

6. Farnakés se již nesmí nijak angažovat v Galatii a Paflagonii.

7. Ariaráthos dostane od Mithridáta Armenského odškodnění tří set talentů.

8. Farnakés vyplatí Ariaráthovi a Morziovi Gangerskému devět set talentů.

9. mírová dohoda počítala též se sarmatským dynastou Gatalem, Artaxiou Armenským a jistým Akúsilochem, jehož panství však není odjinud známo, a s řadou hellénských států při evropském Pontu až po Tauridu, viz o nich rok předešlý. 

Konec attalovsko-pontské války (vedena od roku 183)Potvrdila attalovskou hégemonii nad Galaty a vlastně Římany podporovanou attalovskou hégemonii v celé Anatolii. 

S Eumenovou pomocí pacifikoval Rhodos Lyky: v Lykii ukončena válka lycká, či povstání Lyků (začalo roku 187).

V Baktrii zemřel král Antimachos I. Theos (vládl od roku asi 190). Jeho nástupcem se stal v této části helléno-baktrijské říše (viz rok 190) jeho syn Démétrios II. Aníkétos (vládl do roku asi 165, srov. rok 200)Aníkétos rozšířil svou říši o Areiu, Arachósii a Drangiánu, západní část Gandháry (nikoli asi Taxily), pravděpodobně i o Gedrósii (pokud se tak nestalo již za Démétria I.) a o Parapamisadii, čili ovládal celé území dnešního Afghánistánu. Využil oslabení Magadhy po vyvraždění Maurjů (viz rok 185) a obsadil velkou část severozápadní a severní části dnešní Indie až po stát Kalingu, kde byl zastaven (viz tamtéž). V Antimachově trendu sbližování s Indy první razil mince s dvojjazyčným nápisem, srov. rok 190. V klasických pramenech se mu dostalo označení "král Indie".

V euthydémovské části Baktrie se prohlásil králem někdy v této době Agathoklés (vládl do asi roku 165). Není ale jasné, zda nevládl jako údělný vládce svého staršího bratra Pantaleonta (srov. rok 185 a 175), nebo zda vládl samostatně, když se právě odtrhnul n. když bratr zemřel.

Jejich mladší bratr (?) Zóilos I. Dikaios po Agathokleově smrti, snad roku 165, sjednotil obě části euthydémovské Baktrie (viz rok 185). • Data z kteréhokoli období baktrijských dějin jsou velmi přibližná a nástupnictví dynastů rovněž.

Kolem roku 180 zemřel v Alexandrii Aristofanés z Býzantia, filolog a hlavní knihovník alexandrijského Múseia (narozen kolem roku 257). Mj. jako první použil značek na písmeny pro vyznačení přízvuku, aby správná výslovnost byla zřejmá i Nehellénům; srov. obdobu v románských jazycích. Od roku 195 byl pátým bibliothekářem Múseia. Jeho nástupcem se stal Apollónios zvaný Eidografos. Po určité, nám neznámé době se stal posledním knihovníkem Aristarchos ze Samothráky, a byl jím až do roku 145.

Kolem téhož roku se v Athénách narodil Apollodóros, grammatik a historik, učenec, později v Alexandreji žák Aristarchův. Zemřel někdy po roce 120.

Římanům znovu vypukly boje v Ligurii a v Illyrii byly zaznamenány protiřímské incidenty. Na bývalém území Apuánů byla založena římská kolonie Luca. Konsulové totiž přesídlili odbojný ligurský kmen Apuanů v počtu 40 tisíc mužů s jejich dětmi a ženami jako kolonisty do válkou vylidněných oblastí Samnia východně od Beneventa, kdysi území obce Taurasia. Vedle půdy obdrželi Ligurové peněžní příspěvek na stavbu nových sídel. Za tento čin konsulům roku 181 P. Corneliovi a M. Baebiovi senát přiznal právo na triumf, a byl to první triumf v dějinách bez války. Srov. další odboj Ligurů roku 177.

Senát povolil samnitským obyvatelům Cum používat latiny jako úředního jazyka (srov. rok 420)

V Římě byl vydán zákon o nejnižších možných letech, potřebných pro výkon úřadu (lex Villia annalis): pro aedilitu bylo stanoveno 36 let věku uchazeče, pro praeturu 39 a pro konsulát 42 roky. Krátce předtím byl zvolen členem tříčlenného sboru na pořádání hostinných obětin, tresviri epulones, teprve sedmnáctiletý jistý Q. Fulvius.

Konsul C. Calpurnius Piso zemřel v úřadu za podezřelých okolností a po vyšetřování byla odsouzena za travičství jeho manželka Quarta Hostilia, která chtěla dosáhnout konsulského úřadu pro svého syna z prvního manželství Q. Fulvia Flacca, syna Cn. Fulvia (jiný od konsula roku 179, proslaveného válkou s Keltibéry roku předcházejícího; což se jí podařilo (srov. rok 174). Jakým způsobem Hostilie zemřela, známo není, stejně jako důkaz o její vině.

V Číně zemřela po nemoci 21. července císařovna-vdova a regentka Kao Chou vulgo Lü Č'/Lü Zhi, která ovládala císařský dvůr od roku 195, kdy zemřel její manžel Kao-cu/Gaozu. Byla to žena bestiálně krutá, viz o ní roku 202 a 195. Zatmění slunce v Číně měli celodenní 4. března 181, pak běžné 2. ledna 178, 17. ledna 178, 22. prosince 178. Chanská říše nicméně žila konsolidovaně a císařovna, první s takovou pravomocí, prodloužila mír s Huny. Císař Chou-šao/Houshao, vládnoucí formálně od roku 184, se oženil s dcerou synovce zesnulé císařovny, osud obou mladých lidí byl však tragický. 

Hlavní rádci Lüiny Čcheng Pching/Chen Ping a Čou Po/Zhou Bo nebyli se stavem spokojeni a vybrali svého nástupce, neboť dospěli k závěru, že Chuejovi děti asi opravdu budou podvržené (nebo to měli za dobrou záminku). Nejstarším z vnuků Kao-cua byl Liou Siang/Liu Xiang z Čchi/Qi a schopností mu nescházelo. Rozhodnutí palácových tajemníků se však poddal a roku 179 zemřel v míru doma v Čchi. 

Bylo to palácové spiknutí, Chou-šaoa dvořané sesadili, uvěznili a když živý překážel, zavraždili. Jeho manželka pravděpodobně skončila stejně: oba se ničeho nedopustili, vlastně nevinná dítka, měli však smůlu, že se stali součástí palácových piklů. 

Nástupcem na trůně se stal syn císařské souložnice Po/Bo s Kao-cuem Liou Cheng/Liu Heng z Taj/Dai, posmrtným jménem Wen (22). Vládl za sídelního města Čchang-an/Changan, dn. Si-an/Xian, do roku 157 a byla to doba chanské prosperity. Provedl řadu daňových reforem ve prospěch vdov, vdovců, sirotků a lidí nad osmdesát, jimž stát přispíval na jídlo a ošacení, zvýhodnil zemědělce ("Zemědělství je základ říše, není důležitějšího zaměstnání," což někdy v této době kázal i římský šovinista M. Porcius Cato a s ním veškerá římská aristokracie do svého vymření). Zakázal trestat lidi tetováním do obličeje, uřezáváním nosů a údů a namísto toho zavedl bití holí. Zrušil zákon nařizující zavírat do vězení rodinné příslušníky odsouzenců.