Ies (1)

Iesalentové, lat. Iesalentés, berberský lid v dn. Kabylii§ 374+ 

Iésús, řec.§ viz Jóšua, Jehóšua, Ješua a srov. pod Iásón
Iésús, s. Damnaiův, velekněz v Jerúsalému§ 62+, 63+ 

Iésús, s. Gamaliélův, velekněz§ 63+, 68+ 

Iésús, zélóta v okolí Chalkidy p. Libanem§ 67+ 

Iésús Chrístos, srov. také pod křesťanství§ 3761, 2150, 134, 76, 4, 2-, 1+, 20+, 26+, 29+, 30+, 36+, 44+, 46+, 49+, 52+, 54+, 65+, 72+, 80+, 90+, 95+, 111+, 162+, 179+, 189+, 222+, 230+, 236+, 243+, 253+, 264+, 300 až 302+, 312+, 313+, 318+, 320+, 325+, 326+, 336+, 343+, 350+, 351+, 355+, 357+, 362+, 364+, 367+, 370+, 378+, 391+        
Potulný kazatel narozený prý v Béth lechemu/řec. Béthleem v Iúdě, podle jiných v Názareth (arab. an-Násira) u města Sepfóris v Galilaji, č. Ježíš Kristus, ústřední postava monotheistického křesťanského kultu, rodné jméno srov. pod Jóšua/Jéšua (Jehóšua); arab. ‘Ísá či Masíh (v koránu vystupuje v patnácti ze 114 súr, neboť je muslimy pokládán za Muhammadova předchůdce), syrskými křesťany obdařen přízviskem abd-alláh, sluha boží (cf. pozdější lat. servus deí, servus servórum deí), messiás/č. mesiáš čili řec. Chrístos/„pomazaný olivovým olejem“ od řec. chríó, aram. mašiá, hebr. mašíach, viz součást korunovačního rituálu židovských králů roku 1020 a 1015 a v indexu s. v. kuchyně. Spojení Ježíše s údajným pomazáním olivovým olejem zdůraznilo oprávněnost jeho královské titulatury.

Podle koránové verse nebyl Ísá, syn Mariin, ukřižován ani jinak nezemřel, ale jako boží (Láhův, al-Láhův) posel šel za svým pánem do nejvyššího nebe (súra 4). Také podle gnóstiků nebyl I. ukřižován, ale někdo jemu podobný; podle některých z nich to byl Simón z Kýrény.

Nemajetní rodiče budoucího kazatele-hlavy bratrstva, (ne)vlastní otec Josef a matka Marie (Mariám/Mirjám), žili v galilajské vsi Názaře či Názareth (nesklon.), arab. Násira, Nassara, která mohla tehdy mít nejvýše sto obyvatel (tudíž v ní nemohly být římské lázně, jak lokální turistický průmysl tvrdívá). Kromě Ježíše měli čtyři další kluky (č. Jakub, Josef, Šimon a Judas) a nějaké dcery (počet ani jména tradicí nevedena).  
O Marii viz pod křesťanství a tam také o jejím románku s římským vojákem Ti. Iuliem Abdou Panterou.

Při údajném censu (kromě biblické představy není o něm odjinud zpráv) se rodiče ale nezapsali v Bét-lechemu, proto bývá I. nazýván Názarethským. V Galileji se od roku 6 n. l. platila čtrnáctiprocentní daň z majetku Římu a 21 procento obvyklé chrámové daně/korbán.

Podle jiného výkladu však byl členem protihasmónajské, protihéródovské a vůbec protiestablishmentové sekty „strážců či spasitelů“ - nasárim, nassórajů, nassrájů, nasarénů, a přízvisko mu zůstalo po záměně s galilajským toponymem. Nassórajové mohou také svým jménem souviset s aram. slovesem nsr/nzr, pozorovat, sledovat, tedy s mandou/poznáním, to jest s gnóstiky, srov. pod křesťanství.

Na kříži byl I. označen řeckým, latinským a aramejským nápisem stejného obsahu ("titulus"): Iésús ho Nazóraios ho basileus tón Iúdaión/Iesus Nazarenus rex Iudeorum/aram. Ješúa di-nasrí malka di-jehúdeje (konjektura, stejně jako hebr. Ješúa ha-nasrí ú-melek ha-jehúdím), tedy INBI/INRI, "I. nazórajský, král Židů". Slovo nazórajský odkazuje na jeho sektářskou příslušnost a pravděpodobně nikoli na to, že by byl z Názareth (?).

Za vládce Židů "na tomto světě" se nevydával, ale potulnému rabbimu či prorokovi, jimiž se to v Palestině vždy hemžilo, tu nálepku dala jerúsalémská elita, která se jeho slovy cítila ohrožena a tou pomluvou u Římanů ho i zlikvidovala. Je ovšem zajímavé jedno místo v euangeliu v podání Lukáše (kapitola 19), kde Ježíš před vstupem do Jerúsaléma zúčtovává s těmi ze svých, u nichž uložil nějaké peníze. Pochválil dva z nich, že jim mina stříbra vydělala na úrocích deset resp. pět dalších, kdežto muži, který měl svou minu u sebe doma a neuložil je v bance na úroky, toho sepsul, kázal svým lidem ji sebrat a dát ji tomu nejbohatšímu, poněvadž "každému, který něco vlastní, tomu bude dáno, ale tomu, který nemá nic, tomu se vezme i to, co ještě má". K tomu dodal: "Kromě toho tyto mé nepřátele, ty, kteří si nepřáli, abych jim vládl, přižeňte sem a přede mnou je pobijte/plén tús echthrús mú tútús tús mé thelésantás me basileusai ep' autús agagete hóde kai katasfaxate autús emprosthen mú!" Pak zrekvírovali dva Ježíšovi "žáci/mathétes" komusi hříbě/pólos, "protože pán ho potřebuje/ho kyrios autú chreán echei" a na něm dojel do Jerúsaléma... 

O převzetí symboliky Ísidina mýthu do mariánského kultu viz v příloze Bohové a jejich svátky.

Protivníci křesťanů dokázali tu a tam „přispět“ k diskusi o vlastním způsobu Ježíšovy obživy. Z apologetických poznámek a spisů křesťanských ideologů známe jistého Sossiána Hierocla, Diokletiánova prokonsula v Palmýře, Bíthýnii a Alexandrii, který někdy kolem roku 303 n. 305 sepsal nezachované, ale citované dílko Pravdivá oslovení křesťanů neboli Milovník pravdy o podvodech křesťanů, jak k vytvoření Ježíšova mýthu zneužili život novopýthagorika Apollónia z Tyan. Na adresu Ježíše napsal, že to byl vůdce bandy silničních lupičů, kterých bylo více než devět set (středověká hebrejská korekce tohoto údaje vyšplhala na dva tisíce). Starší židovský pamflet z konce druhého a začátku třetího století Ježíšův příběh/Toledot Jéšú tvrdí, že byl Ježíš synem římského vojáka Ti. Iulia Abda Pantery, viz pod Marie v heslu křesťanství.

Pozoruhodnou souvislostí se jménem Abd(és) je omilostněný lupič Barabbás, Barabba(n). Slovo je od aramajského obratu bar abbas, syn Abbův nebo otcův, nebo od bar rabba(n), Mistrův syn. Ze dvou míst v Matoušově euangeliu o ukřižování uvádějí některé řecké  rukopisy Iésús (ho) bar abbás (či: bar rabba), I., syn Abbův (nebo: otcův) či: syn mistrův.

Obecně platí, že Ježíšova legenda je stejně historicky důvěryhodná jako příběh Achilleův, Perseův nebo Hérákleův z doby, kdy byla paměť lidská omezena na ústní tradici. Také oni byli z poloviny božského původu a Héráklés dokonce nesmrtelnosti dosáhl. Jeho nevlastní bratr Dionýsos to dotáhl na jednoho z nejváženějších nesmrtelníků starého světa a také mu nechtěli věřit, že je olympského rodu, jak o tom veršoval například Ovídius v Proměnách.

Jóséf, řec. Iósépos, č. Josef byl spíše polírem než tesařem (jak se traduje), řec. tektón, čemuž odpovídá lat. faber, tedy řemeslník a podšéf čehokoli stavebního, nejen přes dřevo; srov. v Íliadě, 6, 316: tektones andras... epoiésan thalamon kai dóma kai aulén, "stavitelé... postavili ložnici, mužskou část domu a nádvoří"; nemusela to tedy být pouze záležitost dřevozpracovatelská, xylúrgika. Iésús měl čtyři bratry a nejméně dvě sestry. Po otci pravděpodobně byl od svých patnácti oním tesařem či zedníkem rovněž. Roku 4 vyvrátil při povstání legát P. Quictilius Varus, který o třináct let později zahyne ve válce s Germány, provinční město Sepfóris a zde Ježíšův otec zřejmě našel obživu (viz rok 4 a srov. index pod Galilaia).

Z mimokřesťanské literatury je Iésús poprvé jmenován židovským aktivistou a historikem Ióséfem Fláviem. O Židech a Christovi mluví Suétónius, Plinius Mladší a Tacitus ze začátku druhého století. Tacitus hovořil o „pověře a zvycích zcela protivných hellénským“, které chtěl Antiochos IV. Židům odebrat a polepšit je, aby už nebyli „tolik odporní/taetri".

Jako další monotheističtí profeti byl též Ježíš negramotný. Jeho hlavním protivníkem v křesťanském mýthu byl velekněz/kohen gadol Jahweho kultu Qajfa/Qajafa/Kaífa, řec. Kaífás, č. Kajfáš, jehož ossuarium s aramejským nápisem bylo nalezeno v Jerúsalému roku 1990.

K Ježíšovu mýthu: Nejpozději od tzv. babylónského zajetí povstala mezi Židy pověra, že přijde jistý mašiá, mesiáš, řec. chrístos, „posvěcený“ spasitel celého světa (řec. zaměnitelné za chréstos s výslovností chrístos, užitečný, příjemný, vhodný, praktický od chrómai).

Za rok I. narození se uvádějí převážně data mezi 7 př. n. l. až 6 n. l. Perský polyhistór al-Bírúní zprostředkoval výpočet chronografa Aniána, že se I. narodil 304 roku tzv. Alexandrovy éry (311) a "bůh si ho vzal k sobě" roku 336 (25; Alexandrova éra byla počítána od roku 311, jako východní seleukovská). Podle údajů opřených o římské datování podle Augústovy éry a podle roku smrti Antónia s Kleopatrou se I. mohl narodit na podzim roku 2 př. n. l., jako potulný kazatel začal vystupovat v 15. roku císaře Tiberia, tedy roku 29, když byl kolem třicítky, popraven byl v pátek 14. nisannu/30. dubna roku 29 (= 340 SE/2046 Abr. éry) nebo 31 n. l.

Ještě ve starém věku byla křesťany dokonce vyřčena jistá exaktní data, novověk přidal další: zemřel v pátek 7. dubna roku 30, 3. dubna 33 (to soudí geologové na základě zmínky o zemětřesení při jeho ukřižování), nebo 18. listopadu roku 3 př. n. l. (= 194 roky, jeden měsíc a třináct dnů od zavraždění Commoda na silvestra roku 192) a narodit se mohl 20. května roku 2 př. n. l., nebo 6. ledna roku 2 př. n. l., nebo 21. května n. 20. června roku 9 n. l. apod. 

Exaktně o Ježíšových datech psal východořímský chronograf Ióannés Malalas z Antiocheie (zemřel po roce 570 n. l.). Vymyslel, že za konsulů Quinta a Longina (nebylo takové dvojice), 41. roku a šestého měsíce Augustovy vlády, 25. března/dystra dostala pannenská Marie v Nazaret šťastnou zprávu od anděla Gabriéla. 42. roku a čtvrtého měsíce Augustovy vlády se narodil v Béthleem "kyrios hémón kai theos Iésús Chrístos/pán náš a bůh I. C.", a. d. viii. kal. ian./25. prosince o sedmé hodině denní/13.00 hod., 5500 roků od Adama (ukřižován byl podle tohoto Ióanny roku 5533 od Adama). Udán byl I. podle téhož chronografa Iúdou 23. března v jedenáct večer osmnáctého roku vlády Tiberiovy/32+, popraven 24. března v poledne [prý bylo toho dne 4. roku 202. olympiády úplné zatmění slunce, zaznamenané literátem či historikem Flegónem z Trall, jenže podle výpočtů NASA bylo t. r. zatmění jen částečné a ještě k tomu 28. dubna]. Rok 32 jako datum I. smrti pak používá ve své Chronografii, takže pád Jerúsaléma roku 70 klade do 38. roku od I. popravy. 

Poprvé byly I. narozeniny slaveny v Římě 25. prosince zřejmě roku 336. K takovému prosincovému datu roku 1 př. n. l. dospěl křesťanský kronikář a chronograf Eusebios, když uvedl, že obřezán/peritemein to paidion byl (tradičního) osmého dne života 1. ledna roku 1 n. l. a tehdy že dostal jméno Iésús (jak stanovil jistý anděl, když byl ještě v matčině těle); zemřel roku 29. Druhé roku se od magů Héródés dozvěděl o jeho narození a dal povraždit všechny chlapecké novorozence v okolí Béth lechemu. Marie tehdy s chlapcem prchla do Egypta [Eusebios klade smrt krále Héróda Velikého až do roku 3+, srov. ovšem údaje v CSD]. Definitivně o datu narozenin ústřední postavy křesťanského mýthu 25. prosince rozhodl římský biskup Iulius I. (35. papež v úřadu v letech 337-352).  

Křesťanský kněz a chronograf Paulus Orósius z Hispánií (zemřel c. 420) uvádí, že se I. narodil 752. roku "od založení Města", 28 let od obsazení Egypta Římany, tedy roku 2 př. n. l. Suchý údaj ovšem vyšperkoval klasickou historickou malversací. Když prý vstal z mrtvých Iésús, napsal o jeho utrpení a zmrtvýchvstání Pílátus do Říma Tiberiovi a senátu a také o tom, že si čím dál více lidí myslí, že je bohem. Princeps tedy, tak si to onen hispánský farář představoval, předložil senátorům návrh, aby byl I. pokládán za boha, ... retulit ad senátum, ut Chrístus deus haberétur. Ješitní senátoři však, dotčení, že se jim jako prvním nedostalo o té záležitosti informace, se nakrkli, návrh světavládce odmítli a édictem naopak rozhodli, aby byli z Města křesťané vyhnáni. V tom je podporoval praefectus praetorió Seiánus, chronicky známý nadnárodní zloduch. Vidíme, že kromě podvodů ideologové monotheismu už tehdy šířili dogma, že mocipán je slušný a zbožný, to lidé kolem něho jsou zkažení: hodný císař, zlí senátoři a ten našeptávač...

Jak dlouho byl I. v učení u Jana a jak dlouho "učil" samostatně, není v mýthech řečeno (dva tři roky?). O dalších datech a datovací éře AD viz v Bozích a jejich svátcích.

Bét lechem (hebr. "dům chleba", arab. bajt lachm "dům masa"), č. Betlém, bylo rodištěm krále Dáwída/Davida, odkud měl podle starých židovských představ mesiáš přijít. Proto se možná z důvodů nacionálně tradicionalistických přesunulo I. rodiště z Názareth sem s využitím smyšlenky o censu.

Ačkoli se v mýthu kolem I. točí hodně žen, zůstal svobodný; rabbiové, představení náboženské komunity, se běžně však ženili. Na thema I. a matka a ženy viz zde níže a pod Marie a křesťanství.

V mýthu křesťanských evangelií není žádný přesnější datační údaj. Tři jasné komety se na Palaistínou mohly objevit roku 7 př. n. l. (konjunkce planet Saturnu a Jupitera jednou za osm staletí) za vlády Héróda Velikého (do 4 př. n. l.). Zřejmě celý údaj pouze mýthologicky zdůrazňuje vznik něčeho nového, protože hvězdy jsou běžným atributem velké události (praktikováno ještě v novověku Maovými životopisci).

Božské otcovství ostatně nebylo nijak zajímavým momentem: z I. současníků se jím chlubil Augustus, adoptivní syn Božského Iúlia, bylo součástí téměř všech východostředomořských panovnických hellénistických kultů. V Alexandreji stálo proslulé mausoleum Alexandra Velikého, o němž jistě řemeslníkův syn slyšel; a Alexandros z nelásky k otci a později z praktických důvodů v Orientu tvrdil, že je synem Dia Amóna.

Titulem královským nazýván zřejmě jen Héródés Veliký, ačkoli jeho potomci si ke jménu vždy slovo Héródés dávali také, ale nástupce v Jerúsalému H. Archeláos užíval jen titul tetrarchy či ethnarchy a královská titulatura mu ani Augustem nebyla přiznána. 

Návštěva tří anonymních mágů (lépe spíše: magů, viz s. v.), údajně mudrců n. králů, se u kolébky Ježíšovy konat nemohla (leda by to byli zarathuštriáni - parthští agenti?), stejně jako census v rámci provincie nebo dokonce celoříšský. Viz o předmětu též křesťanství. V Novém zákonu křesťanů nejsou „tři králové“ zmiňováni. Pouze v Matoušově evangeliu je zmínka o „mázích/mágové“, které si ke konsultaci "tajně povolal Héródés/lathrá kalesas tús magús". V římských katakombách (asi šedesát tunelů) však byli na stěny v dalších staletích malováni.

Od 6. století se začalo věřit ve tři krále, snad podle počtu kontinentů a věkových kategorií, a že přinesli jako dary zlato, kadidlo a myrrhu. Vynořila se jména Caspar, Melchior a Balthasar, ale jejich zkratky C+M+B, která se začátkem ledna mezi křesťany píší na dveře (v Čechách K+M+B) se jmény nesouvisí: Chrístus mansiónem benedícat/Kristus žehnej (tomuto) domu.

Jejich domnělé ostatky spočívají od 23. července 1164 v kolínském dómu v Německu. Helena, Konstantinova matka, tři kostry prý nalezla na své pouti do Palestíny (také tam "našla" zbytky kříže, jeho oděvu a Mariin závoj). Přes Konstantínopoli se dostaly kosti do Milána (jak a kým nevíme), kde se jich při dobývání města roku 1162 zmocnil císař Barbarossa. Věnoval je svému kancléři, kolínskému arcibiskupovi Rainaldu v. Dasselovi, který je jako ostatky "prvních křesťanských králů" uložil v kolínském dómu. Ostatky byly poprvé odhaleny roku 1864 a zjištěno, že jde o úplné kostry dvanáctiletého chlapce a třiceti- a padesátiletých mužů, tedy v podstatě v duchu křesťanské epiky. Nic bližšího nebylo zkoumáno, o látkách, v níž jsou kosti zabaleny, bylo roku 1979 zjištěno, že damašek, purpur a hedvábí pochází ze 2.-3. století, tedy nikoli z doby Ježíšovy. Zkoumat kosti církevní hodnostáři odmítají.

Němečtí králové po korunovaci se v Cáchách/Aachen modlili u oltáře tří biblických králů. Balthasar prý podle pozdní tradice přijel na slonu a darem přivezl myrrhu. Byl ze všech tří nejmladší, černý, tedy přesněji s černým vousem, a representoval Afriku. Starší byl Asiat Melichior, který přijel na velbloudu a daroval kadidlo. Nejstarším z nich prý byl Caspar, symbol Evropy, který přivezl zlato. Ve středověku se mágům dávala i jiná jména, často podle jednotlivých autokefálních církví. Tak se například objevila jména Apellus, Amerus a Damasius.

Klanění králů či mágů je spojováno s epifaniemi, oslavou zjevení božího syna. Epifanie, řec. ta epifaneia, znamenala u křesťanů konec dvanáctidenních vánočních oslav začínajících I. narozením a končící 6. ledna (v orthodoxii a koptské církvi podle juliánského kalendáře 19. ledna, vánoce 7. ledna). Jiným jménem jsou theofaniemi, zjevením boha, nebo též hé hémerá tón fótón, "den světel", nebo prostě ta fóta, "svátek světel". Zatímco západní křesťané mají e. především za setkání s mudrci, východní zdůrazňují pokřtění Ježíšovo a jeho první zázrak s vínem na svatbě v obci Kana. Poprvé písemně zmiňovány jsou epifanie Ammianem Marcellinem k roku 361 n. l. v souvislosti s Iúliánem Apostatou. Původně začínali křesťané počítat rok epifaniemi, později vánocemi (údajným narozením), nakonec teprve kalendářním začátkem roku prvním lednem. 

První podoby Ježíše zřejmě vznikly v Alexandreji a vzorem k jeho ikonám asi byla mumifikovaná podoba Alexandra Velikého, jehož hrob patřil k jednomu z center ptolemajovské metropole a byl zřejmě přístupný po celý polytheistický starověk.

Kazatelově smrti předcházela (čtvrtek) večeře v zahradě pod Olivovou horou zvané aram. Gat šmáne (lis na olej), řec. Gethsémani. Zde Jehúdova/Jidášova zrada vedla k Ježíšovu zatčení a následujícího dne k ukřižování (pátek) a zmrtvýchvstání (= velikonoce souvpadající do tradičních židovských svátků pasach).

Bez zrady Jehúdy, řec. Iúdy, s přívlastkem neznámého významu Iškariotský (řec. Iskarióth, hebr. Iš-Krijóth, "z Keriothu"?), za nijak významnou sumu "třiceti stříbrných" by nebylo křesťanství, ale ani symbolu dnešního západního světa pro zradu a spiknutí temných sil proti dobru. (o třiceti šekelích jako neslušně nízké summě se hovoří již v sumerské básni "Prokletí Akkadu"). Iúdás byl pokladníkem potulné skupiny a měl v Jerúsalému pozemek, byl tedy ze všech lidí kolem Ježíše nejbohatší. Do elitního klubu dvanácti apoštolů-věrozvěstů byl Ježíšovými žáky za Iúdu vylosován ze sboru sedmdesáti n. sedmdesáti dvou dalších žáků-náhradníků Matthiás. Iúdás byl už mezi ranými křesťany druhého století zosobněná hamižnost a biskup ve fryžské Hierápoli Papiás, jemuž se dostalo po smrti označení "svatý", ve svých Výkladech výroků páně/Logión kyriakón exégéseis napsal, že z Jidášova těla vytékal hnis a že "při přirozených potřebách ho trápili červi". Ve středověku se stal symbolem Žida, který zradil mesiáše, a chudák přispěl k upevnění antisionismu a pověry dodnes živé.

Líčení přípravy Ježíšovy popravy je dobové a zřejmě z ethnografického hlediska přesně popsáno (současníci v Orientu, na západě Púnové a u Římanů otroci ukřižování znali od věků velmi dobře). Roku 1968 byl v jerúsalémské čtvrti Giv´at ha-Mivtar nalezen hrob ukřižovaného člověka jménem Jehóhánán ben Hagkól/Jan (24 až 28, popraven mezi roky 50 až 70), jehož kosti byly proraženy hřeby a jeden z nich o délce 17 centimetrů zůstal v ráně. Hřeby bývaly zatloukány zřejmě do holeních kostí a do předloktí oběti s rozkročenýma nohama, nikoli do dlaní a chodidel.

Křesťanský mýthos v euangeliích vlastní způsob popravy nepopisuje: zda byl I. ukřižován přivázáním, nebo přibitím (dodnes rituálně praktikováno fanatiky například na katolických Filipínách), není uvedeno.

Z údajného Ježíšova hrobu si vzala dva hřeby Helena, matka císaře Kónstantína I. Stala se zakladatelkou sběru relikvií, kultovních (podle křesťanů: svatých) ostatků. Móda vrcholila ve středověku. Z jednoho z hřebů dal později Constantinův syn ukovat uzdu pro svého koně, zajímavý kultovní počin raného křesťanství. Mezi „relikvie“ se počítaly tělesné části mrtvých křesťanů, předměty s nimi související, např. třísky z kříže apod. Svérázným kusem úcty je v italském Turínu uchovávaný pohřební rubáš Ježíšův s viditelným otiskem jeho těla a tváře. Čtyři metry plátna patří bývalé královské rodině Savoyských a lákají k návštěvě města.

Rozbory textury látky však tvrdí, že v nejlepším případu jde o látku tkanou v Palaistíně někdy v prvním století n. l., spíše však kolem roku 150 n. l. Různé chemické analysy kladou dobu jeho utkání do 13. až 14. století n. l., poslední rozbor zpracovaný v Americe roku 2004 mazaně říká, že je z doby 1000 př. n. l. až 700 n. l. (srov. pod křesťanství, relikvie).

Mnohem později povstala pověra o „svatém grálu“, misce s krví Ježíšovou. První tuto nádobu, prý z vzácného kovu a vykládanou skvosty, vybájil snad roku 1190 básník Chrétien z Troyes v nedokončeném epu o Percevalovi Li Contes del Graal, „Příběh grálu“, který byl prý vysněn roku 718. Příběh splynul s pověstmi o Artušovi a pro svou tajuplnost je populární dodnes.

Slůvko gral znamená ve starofranc. mísu a pochází snad od latinského garális, nádoba na kořeněnou (rybí) omáčku garum, nebo od pozdnělatinského gradális, plochý talíř („krok po kroku, opatrně s ním“); nejasné. Pohár prý stál na Ježíšově poslední večeři/hostině v Getsemanské zahradě (řec. Gethsémané, habr. Gat šmáne) na stole před ním, pak do něho natekla krev ukřižovaného.

Story má aktuální pokračování v literatuře stylu fantasy: Ze starofranc. san graal, san greal vzniklo prý sang real, královská krev, dokládající podle představ literární fikce, že ze spojení Ježíše Krista s Marií z Magdaly pochází královský rod, franští Merovejci (sic).

Zvláštním druhem "ostatků" byly hřeby, jimiž byl popravovaný něšťastník přibit na kříž. Dávno před Ježíšem byla živá pověra, že při čtyřdenních horečkách je třeba zavěsit na krk nemocnému úlomek hřebu z kříže zabalený do vlny a nemocného uložit do jeskyně bez přístupu slunečního světla. Pověru zaznamenal Plínius ve své encyklopedii a podobně to prý fungovalo s kousky popravčího kříže, srov. pod křesťaství, kult ostatků.

Ze čtyř křesťany kanonisovaných Ježíšových „životopisů“, o apokryfních viz zde níže, je nejstarší euangelion/evangelium (původně odměna za dobrou zprávu, dobrá zpráva) Markovo, které vzniklo krátce po roku 70 v Alexandrii (podle jiného odhadu kolem roku 65 v Římě). Žánrově se autor inspiroval hellénistickým románem. Texty Matoušovy/Matthanja a Lukovy/Lúkás vycházejí z Marka a jsou ze syropalestinské oblasti let asi 75 (80) – 90 (80-90). Janovo/Jehóchánán-Ióannés euangelion má vlastní prameny a je nejmladší (c. 90 – 100 či c. 95, snad z Anatolie?).

Pavlova korespondence bývá datována do doby mezi roky 50 až 58. Když je psal, žilo ještě dost lidí, kteří Ježíše pamatovali, nebo se s ním nějakým způsobem setkali. Celý Nový zákon vznikl v prostředí židovských sektářských komunit v Palaistíně a diaspory v Antiocheji, Anatolii, na Kypru, v řecko-makedonské oblasti a v Římě v rozpětí let 50-120 n. l. Srov. pod křesťanství.

Spojením s knihami židovského Starého žákona a dalšími novozákonními vznikla bible, křesťanské Písmo svaté o asi osm stech tisících slovech. Roku 367 Athanasius Alexandrijský ve "velikonočním listu" poprvé vyjmenoval 27 knih Nového zákona tak, jak platí u křesťanů dodnes (kanonický Starý zákon má knih 39).

Nejstarší zachovanou přibližnou podobou pozdějšího Nového zákona je Kanon Muratori z 8. století, který vznikl snad kolem roku 200 (latinský), pergamenový codex sinaiticus ze 4. století obsahuje pak Septuagintu a kompletní Nový testament (s poznámkami do 12. století) ze sinajského kláštera sv. Kateřiny (řecký). 
Začátkem 21. století byla bible nejvydávanějším knižním titulem světa (křesťanů bylo tehdy počítáno volně úhrnně podle státní příslušnosti na dvě miliardy lidí, téměř třetina planety). Ročně bylo rozdáno nebo prodáno na sto milionů biblí a v nejzbožnější zemi západu, ve Spojených státech, měl průměrný Američan doma čtyři výtisky (!). Křesťanské misionářské nadace se podle svých údajů postaraly o to, aby bible či její části byla přeložena do 2426  jazyků, jimiž hovoří 95 procent lidstva. 

Nejagilnější zemí ve výchově a vysílání misionářů byla (Jižní) Korea, jejíž kazatelé si troufali dokonce mezi konservativní sunnity na obou stranách rozděleného Paštunistánu.

Júdovo euangelion a gnóse. V římské době kolovalo především mezi Orientálci více euangelií (17) mimo jiné Thomovo, Jákobovo, Filippovo, ale dočkaly se pouze statutu apokryfních textů. Zajímavé mezi nimi je euangelion Júdovo/Jidášovo z doby po roce 150 n. l., jehož koptský překlad z doby kolem roku 300 vzbudil pozornost roku 2005 a rok na to před velikonocemi začátkem dubna v překladu vydán americkou naučnou společností National Geographic.

V době vzniku euangelia se Kristovi vyznavači skrývali v podzemí a čekali na konec světa a svou spásu. Zatímco Ježíš se stýkal s prostitutkami a chodil po zemi sem a tam, jeho následovníci se utíkali do pouští a kázali totální tělesnou zdrženlivost (anachoréti, začátek mnišství).

O ideologii a dogmatech asi mnoho nepřemýšleli. To asi o sto let později, když konec ne a ne nastat. Tehdy se jim zalíbil světský život a pustili se do věroučných hádek. Sekty měly svá euangelia, své dopisy apoštolské. Chaosu učinil konec mocenský mix rostoucí papežské moci a císařská správa (viz níkajský koncil roku 325).

Egypt byl plný židovských sekt navazujících na starozákonní mýthy. V Alexandrii, New Yorku starověku, fungovaly skupiny uctívající kult Sodomy a Gomorrhy (zničených údajně 1. prosince), protimojžíšovských povstalců, uctívačů Evina hada, a všichni neuznávali boha novozákonního.

Většina sekt během čtvrtého století upadla v zapomenutí a zbylo po nich na třicet apokryfních textů, které se do Nového zákona "nedostaly". Filippovo euangelion z doby kolem roku 200 je gnóstický text, v němž Ježíš miluje Marii z Magdaly a líbal ji více než své žáky, často na ústa.

Thomasovo euangelion (asi 125-130) je sbírka Ježíšových výroků a v nich oponuje Mistr Simónu Petrovi, který chtěl, aby od nich Marie odešla, neboť "ženy nejsou hodny života". Ježíš mu řekl: "Vychovám ji, aby také byla živoucího a rovnocenného mužského ducha". V neznámém "berlínském" euangeliu ze 6. století se gnóstický Ježíš představuje jako planoucí oheň a kdo se k němu přiblíží, shoří. Marie z Magdaly/řec. hé Magdaléné stála Ježišovi podle apokryfních/"tajených" textů velmi blízko a byla první, která podle mýthu zažila jeho zmrtvýchvstání. Euangelion podle Marie/Euangelion kata Mariam, koptský gnóstický fragmentární text ze snad 2. století, tvrdí, že Ježíš předal své družce po zmrtvýchvstání tajemství, jak se duše dostane do nebe, kterak musí překonat sedm sil hněvu než se vrátí do svého světa. Apoštolům nebylo jasné, proč právě Marii svěřil tajemství, proč právě ženu pokládal za důvěryhodnější než muže (o patriarchálním vztahu křesťanů k ženám viz v indexu s. v. žena). Apoštola Petra pomyšlení, že by žena vyjevovala Ježíšovým žákům ideové dědictví kazatelovo, trápilo; zcela v duchu doby a novozákonních příkazů Pavla. 

Rukopis Jehúdova/Júdova/Jidášova euangelia poprvé zmínil biskup lugdúnský Eirénaios/Irenaeus ve spisu Proti heretikům (řecký originál dochován jen ve zlomcích, znám z latinské podoby Adversus haereses) složeném kolem roku 180 n. l. Psal proti armádám sektářů, proti gnóstikům, nejenom o Júdovi, ale také např. o kainitech, kteří v starozákonním Kainovi viděli postavu kladnou, o Ježíšově dvojčeti žijícímu v Indii.

Opovrhl Jidášovým euangeliem jako smyšleným příběhem. V této době ostatně byly křesťanské obce v jisté krisi: cloumalo jimi sektářství a mimo jiné mezi nimi působili vyznavači volné lásky.

Křesťanský gnóstik Karpokratés Alexandrijský a jeho syn Epifanios působící na Kefallénii kolem roku 125 kázali "komunismus" a volnou lásku, společný majetek a ženy (četli Platóna, zřejmě je inspiroval). K jeho příznivcům se počítala Markellína/Marcellína z Alexandreie, která za biskupa Aníkéta, Syřana z Emesy (zemřel roku c. 166), kázala v Římě a dosáhla obliby, až se jejím následovníkům říkalo markelliáni/marcelliáni, srov. s. v. křesťanství, gnóse. 

Ještě jiný pohled byl na Ježíše. Theolog a biskup Cléméns/řec. Klémés z Alexandrie (zemřel kolem roku 215) sepsal dopis o tajném Markově euangeliu jistému Theodorovi, který se uchoval v klášteru Mar Saba u Betléma. Marek prý kolem roku 65 utekl z Říma do Alexandrie, kde ke svému známého euangeliu přidal dva dovětky určené jen uším zasvěcenců. Oba se týkají jistého mladíka, kterého Ježíš oživl. Šest dnů na to přišel za Mistrem a strávil s ním noc. Lze z toho usuzovat, že Kristus byl homosexuální?

Gnóstici byli asi největší konkurencí prakřesťanů. Opovrhovali životem vezdejším, neuznávali starozákonního boha-stvořitele, neboť tento démiúrgos ustavil svět zkažený. V něm je tělo hrob, který s sebou nosíme, zlo. Odmítali a odmítají mýthos poslední večeře. Slitovný a milosrdný Kristus naopak vládne světu plnému světla a andělů. Tělo měl jen zdánlivě, proto mohl (a musel) "zemřít" na kříži. Usilují o oproštění z tělesného vězení a o to, aby se s duchem dostali do kosmu. 

O takovém povznesení je Júdovo euangelion. Mesiáš vykládá o 72 nebesích a bezpočtu andělských vojsk. Tam by se Júdás v odměnu měl dostat. Cesta ke světlu je hlavní cíl křesťanských gnóstiků. Nějak do toho nezapadá Ježíšovo hořekování na kříži, proč ho jeho bůh opustil, v řeckém přepisu aramajského textu a jeho překladu: Éli, éli, lema sabachtani/thee mú, thee mú, hina ti me enkatelipes?"

Júdovo euangelion má jednoduché sdělení: Jidáš nebyl zrádce, ale nejlepší přítel, který se zasloužil o pravdu nejvyšší. Bylo nepochybně staršího data, snad vzniklo kolem roku 150, tedy v době vlády míru a pohody v říši za Antonina Pia. Jeho autorem nebyl křesťan, ale někdo z gnóstiků, kteří si o Ježíšovi mysleli, že předal své tajné znalosti jen několika vyvoleným a Júdás byl jedním z nich (ostatní z žáků zůstávají anonymní).

Gnóse není křesťanskou sektou, ale obě skupiny mají společnou theorii spásy. K ní vede tajná znalost, gnósis. Podle gnóstiků je svět dílem nižších a menších bohů, kteří se uvěznili v hmotném tělu (= duchovní jednota v člověku s bohem). Bůh, v kterého věří křesťané, stvořil na zemi zlo a je proto zlým bohem. Hodný, nepoznaný bůh, který stvořil dobro, žije jinde, v jiném světě. Čas od času někoho vyšle, aby kázal spásu. Svět starozákonní bible stvořil zlý bůh a všechno je vůbec naopak než v bibli: Kain, Sodomité a Jidáš jsou dobro.

Spasitelství tížilo východní svět a dosud křesťanský. Spása dodnes v křesťanství, především v amerických sektách, funguje jako hlavní moment víry; řada politiků se vyšším posláním ohání. Jistá církev Ježíše Krista světců posledních dnů, obecně známá jako mormoni, dokonce pro spásu duší o své vůli křtí zemřelé, neboť jenom pokřtění, jak zní pověra, mohou spásy dosáhnout. Pokřtili tak kdejakého zesnulého, ač nebyl křesťan, a dokonce vyznavače Mojžíšova náboženství. Třebaže se roku 1995 s judaisty dohodli na ukončení praktiky, čas od času je zvyk připomínán, což osobně pociťovali za hanebnost potomci obětí holokaustu.

Jidášova podoba má i středověkou fantastickou podobu. Jacobus de Voragine (zemřel roku 1298), arcibiskup janovský zjevně sečtělý v klasických textech, složil spis Legenda aurea/ Zlaté legendy o svatých, kde novorozeného Júdu rodiče odloží do košíku a pošlou na moře. Našla ho královna nějakého ostrova a adoptovala. Když později Júdás potkal svého otce, nevědomky ho zabil a oženil se se svou matkou...

Rukopis Iúdova euangelia byl pro veřejnost poprvé světově "objeven" před velikonocemi roku 2005, následujícího roku ve stejné době společnost National Geographic (NGS), která roku 2004 koupila publikační práva, vydala jeho koptský text z doby kolem roku 300 a překlad. Nález byl přirovnáván co do významu pro dějiny staršího křesťanství ke kumránským svitkům.

Kodex z koptského hřbitova Karárá/al-Hiba ve středním Egyptě u al-Minjá (el-Minya) na Nilu, resp. papyry zabalené do kůže, jejichž úplnost dosahuje osmdesáti procent, byl podle NGS nalezen roku 1978. Ale podle starších zpráv arabské zdroje při pokusech o prodej tvrdily, že ho nalezly roku 1947 nebo později. Snad patřil sektě Iúdových uctívačů, popřípadě sethovcům, sektě nazývané podle třetího syna Adama s Evou, kterého měli za svého prapředka a sebe pokládali proto za vyvolené.

Znalci ho poprvé viděli roku 1983 v Ženevě, když odmítli cenu tří milionů dolarů za pašovaný kodex. Zmizel na šestnáct let v tresoru jedné newyorské banky, kde se však jeho stav zhoršil. Část byla dohledána roku 2009 v Clevelandu u sběratele Bruce Ferriniho, který ho zničil skladováním v chladicím boxu, aby ho prý nenapadli mikroby.

Roku 1999/2000 ho pak koupila Frieda Nussberger-Tchacos(ová), švýcarská obchodnice starožitnostmi a předala asi tisíc kusů kodexu společnosti Maecenas-Stiftung für antike Kunst v Basileji. Trosky původního papyru dávali restaurátoři dohromady pět let, nicméně patnáct procent rukopisu chybí a asi třetina ho je nečitelná.

Restaurovaný papyrový kodex (Codex Tchacos), který býval v koženém obalu (dnes zničeném) má šedesát šest stran (33 oboustranně popsaných listů). Vzadu chybí nejméně dvacet listů a horní třetina "knihy" je zlomena.

Kromě Iúdova euangelia (26 listů) obsahuje čtyři koptské rukopisy, překlady z řečtiny „apokalypsy Jakubovy, dopis Petra Filippovi a fragmenty čtyř textů či jen jednoho s pracovním názvem Kniha Allogeneova, v nichž Iésús hovoří se Satanem. Pátý text byl vytržen a není dosud nalezen. Dochovalo se 35 fragmentů až do rozsahu poloviny strany a 160 menší papyrových kousků. 
Po dokončení restauračních prací bude rukopis vrácen do Egypta a bude vystavěn v Koptském museu v Káhiře.

Roku 1945 bylo u Nadž Hammádí v Egyptě nalezeno 46 apokryfních textů, mezi nimi euangelia Thomy nebo Filippa. Jejich jazyk je stejný jako u Júdova euangelia, prodány byly už roku 1953 (Codex Jung), ale již jsou zpět v Egyptě.

Na začátku Júdova euangelia se tvrdí, že to je tajná zpráva o rozhovoru Ježíše s Júdou tři dny před velikonocemi, tedy jeho smrtí. Jehúdá, řec. a lat. Iúdás, č. Jidáš, přední z Ježíšových žáků, pomůže boha zbavit lidského těla. Mistr ho zasvěcuje do svého poslání, poněvadž si ho oblíbil: „Vynikneš nade všemi. Obětuješ muže, který mne šatí.“

Jidáš tedy měl rozumět učiteli jeho učení o spáse světa, jediný z žáků chápal význam ukřižování, protože mu to Ježíš řekl: byla to jediná cesta ke svobodě, k návratu do jeho světa světla. Bylo to tajné zvěstování.

U večeře s Ježíšem se apoštolové předhánějí ve zbožnostech, ale ten je má za pošetilce. Jen Iúdás vydržel jeho jasný nadpozemský pohled, ostatní se odvrátili. Jenom on zná učitelovu budoucnost, pravý původ a nadpozemská tajemství. Jeho požádal, aby ho zradil, aby se tak dostal zpět do nebeské vlasti a naplnit svůj osud: "Za to budou nenávidět," ale odměnou za zradu bude vynikající: "všechny překonáš, poněvadž obětuješ člověka, který mne obléká."

Ježíš se mezi svými žáky objevoval mimo jiné jako dítě. Jidáš poznal, že Ježíš je synem „našeho“ boha a že přišel z nesmrtelného aiónu ze světa Barbelló pojmenovaném po stvořitelce vesmíru. Není tedy poslem „zlého“ boha. Euangelia a církevní dogmata "Júdův" text staví na hlavu. Zvěstování Ježíše o cestě do říše světla odpovídá Júdovi na otázku, "co to bude za druh šatů, do nichž budeme oděni, až vyjdeme ze zničeného masa?"

Fariseové přišli za Júdou právě proto: protože ho měli za „pravého“ mistrova žáka, a udělali obchod, který je dodnes příslovečným obrazem zrady přítele. Bez Jidášovy pomoci by nebylo ukřižování ani vykoupení. „Očištění“ Jidáše by mimo jiné znamenalo zbavit se jednoho z dávných kořenů antisionismu či nepřesně antisemitismu, který zasadil ideolog Augustinus, když si vyřizoval účty s Židy („zradili jste Ježíše“).

Židovský monotheismus byl v té době sektářsky přepestrý. Saddúkajové, Sádukajové, sekta resp. partaj (sedúkím), popírali např. zmrtvýchvstání. Chasidové, chassidajové, tj. zbožní, hebr. chasídím, esejci, essejci (z aram. hasiim/essaios, téhož významu), sekta „zbožných“, se za Makkabejských pozvolna rozdělila:

• na fariseje věrné zákonům, 
• ultrakonservativní, spiklenecká a bigotní esseje (známé z kumránských textů, Qumrán, z doby cca. 200/100 př. n. l. do roku 68 n. l.; jistý „učitel spravedlnosti“, jakýsi Ježíšův předchůdce, se potýká s jistým „lhářem“)
• a zélóty-síkárie/sícárií, radikálně protiřímskou proletářskou skupinu proti všemu nežidovskému, „muži s dýkou, rozparovači“, též lat. zjednodušeně bandité. 
Později bylo mezi obřezanými Židy sedm sekt: chasidové/essejští, galilejští, hémerobaptisté, masbothejští, samaritáni, saddúkajové a farisejové. 
Galilejská skupina Jana Křtitele kázala blížící se poslední soud/mesianismus a chíliasmus, samaritáni uznávali a uznávají ze Starého zákona jen pentateuch, až donedávna zakazovali sňatky mezi lidmi mimo obec (zlom přišel až roku 2004). V Alexandreji fungovali blíže neznámí therapeuti (= hémerobaptisté?) a nic není známo o skupině „vyznavačů nebes“, lat. caelicolí. Chíliasmus našel v moderních dobách pokračovatele v atheistických hnutích radikálních socialistů (= komunistů) a v radikálních ekologistech převádějící kategorii vykoupení z lidské viny/hříchu před blížícím se koncem civilisace v sociální rovnostářství popřípadě v peklo klimatických změn způsobených nenapravitelnými lidmi. 

Fundamentalisté protestovali pětidenní stávkou v sedě v době příchodu Ti. Pontia Píláta do provincii roku 26, když přenesl do Jerúsalému do pevnosti Antónia obrazy legií na standardách, což si monotheisté zakázali (dtto u mohamedánů).

Říman ustoupil a odznaky stáhl zpět do Kaisareje, sídla římské správy. Fundamentalisté jemu a veleknězi Kaífovi zazlívali, že se dohodli na Pílátovu nápadu, financovat nový aquadukt pro Jerúsalém (stopy zachovány) z chrámového pokladu (ačkoli na podobné věci byl určen). Pílátus si s Kaífou zjevně dobře rozuměl a v duchu dobrých vztahů s domácími elitami bral na jeho zájmy ohled; také Ježíšova smrt byla Římanova "laskavost" vůči židovské chrámové elitě. 

Pád Pílátovi přivodili roku 36 samaritáni, lidmi z Iúdeje nesnášení. Opět očekávali konec světa a ozbrojení vytáhli pod jakýmsi profetem na posvátnou horu Garizim. Pílátus je vyzval k návratu a když neuposlechli, jeho oddíl zabil tehdy hodně lidí. Samaritáni si pak stěžovali u Pílátova nadřízeného, syrského legáta Vitellia v Antiocheji.

V atmosféře pletich byl Píl. suspendován a na podzim roku 36 poslán do Říma k císaři, aby se za akci na Garizim odpovídal. Už o něm není v historii zmínky, srov. ale pod Pontius Pílátus. Vitellius roku 37 vytáhl do Jerúsalému, sesadil velekněze Kaífu (v úřadu osmnáct let).

Za mesiáše se vydával např. Iúdás, syn Ezechiův, otrok Simón, pastýř Athrongés, Iúdás z Gamaly zvaný Galilejský (židovský kolaborant s Římany Ióséfos Flávios je nazývá krály loupežníků). Všichni byli náboženskými (násilnickými) fundamentalisty, a někteří z nich loupili, ale neobohacovali se (sem by mohl patřit i Barabbás).

Mesiáškým fundamentalistou byl také I., ale sám sebe tak zřejmě nenazýval. Jeho sympatisanti s ním pravděpodobně spojovali naděje na obnovení národního „davidovského“ státu, vyhnání Římanů.

Iésús byl v Jerúsalému asi populární a velká shromáždění jako jarní pesah dávala prostor propagandě: slova proti chrámové dani vedená proti směnárníkům, kteří vydělávali na převodu měn do tyrské ražby, v níž se musela daň, korbán, do chrámového pokladu, proti veleknězi Kaífovi/Kajafovi, který s nimi byl spřažen apod., se ulici líbí za každého počasí. Iésús Římany instalovaného velekněze (18-36, srov. o něm a jeho ossuariu) s jeho chrámem nazýval doupě zlodějské. Sám ovšem vydělával na úrocích z uložených peněz, viz zde výše jeho slova v Lukášově euangeliu. 

„Lid“ ale po odsouzení I. zklamal: žádné legie andělů mu nepřišly na pomoc, sám nevěděl, „proč ho otec opustil“. neměl žádný soudní proces, nebylo předvolání, obhájce, nebylo zapisováno. V rámci policejní akce, cognitio extrá ordinem, proti podezřelému z velezrady – a který se k ní ještě přiznal: Jsi král Židů? ptal se Pontius Pílátus. – Jak pravíš/Tak jest. U rozhovoru musel být tlumočník, ale zmiňován neníá; latinsky a řecky mluvící Říman s největší pravděpodobností neznal aramejsky, rustikální I. neznal zřejmě nic jiného.

„Justiční vražda“ podle euangelií to nebyla, pokud lze alespoň trochu modernisovat. Představitel okupační správy přehrál dokonce Iésú, protože pocházel z Galileje, na příslušného tetrarchu Héróda Antipu (který dal popravit Jana Křtitele a právě prodléval v Jerúsalému), ale židovské kníže kazatel Iésús moc nepobavil; stále totiž mlčel. Tak ho Héródés poslal Pilátovi zpět.

Říman nebral I. nijak vážně, ale dav žádal kazatelovu smrt: Co s ním? – Ukřižuj ho! Křesťané, třebaže sami byli Židy, obviňovali své soukmenovce z vraždy I. Saul, přejmenovaný na Pavla, tvůrce křesťanské ideologie a zjevně také ježíšovského mýthu, začal kolem roku 40 n. l. kázat o velkém zvěstovateli. Ježíšových dvacet devět zázraků, starověký rekord mezi smrtelníky, by sotvakdo znal mimo Palaistínu, nebýt Pavla. 

První křesťany, Židy z diaspory, postavil proti jerúsalémské církvi. V jednom „dopisu“ obci v Thessaloníké říká (v překladu Kralické bible): „Vy zajisté, bratři následovníci, učiněni jste církví božích, kteréž jsou v židovstvu v Kristu Ježíši; nebo jste takovéž věci i vy trpěli od svého pokolení, jako i oni od Židů. Kteříž i pána Ježíše zabili i své vlastní proroky a nás vyhnali a bohu se nelíbí a všechněm lidem jsou odporní.“

Něco podobného, bez věroučné souvislosti, psávali zachovaní polytheističtí autoři a postoje se dodnes nezbavili fundamentalističtí západní i pravoslavní křesťané.

Hrdelní soudy náležely Římanům a podle Židů se I. vydával za syna monotheistického boha, za Krista-Mesiáše, tudíž propadl hrdlem. Římany zajímalo naopak to, že se vydával za „krále“, tedy nejvyšší vojenskou velitelskou funkci v Orientu.

Proto titulus, důvod rozsudku, na kříži řecko-latinsko-aramejský/židovský „Iésús Názarénus Rex Iúdaeórum“ (kdyby: kdyby nebyl praefect v Jerúsalému, ale zůstal by v hlavním městu provincie Kaisareji, byl by asi I. „nezákonně“ ukamenován, srov. Stefanos v heslu křesťanství a Iákóbos).

O zvyku omilostňovat zločince na svátky pesach/pasach (cf. Barabbás zde výše) není odjinud nic známo. Naopak z novozákonního vzoru se stala u pozdních římských císařů tradice (a roku 2004 ji držel např. president Malawi).

Mytí rukou nemá římskou předlohu; Hellénové si myli ruce vodou před nasypáním ječmene na obětní zvíře. Podobně židovské zvyky starozákonní: po vraždě si starší umyjí ruce, rituálně očišťují, nad obětovanou krávou se slovy „Naše ruce tuto krev neprolily“. Poprvé se obrat mýt si ruce objevil v žalmech krále Davida: Umývám v nevinně ruce své.“ Když to na soudu s Ježíšem Říman udělal, zazněla z davu osudová věta (Matoušovo euangelion, 27), která zní křesťanům i moderní doby jako programové protižidovské prohlášení. "Veškerý lid řekl: jeho krev je na nás a na našich dětech/pás ho láos eipen: to haima autú ef' hémás kai epi ta tekna hémón." V evropských dějinách to byla a je potrava pro antisemitismus či antisionismus agilně podporovaného již prvními pokřtěnými císaři a všemožnými církevními učenci a kleriky, srov. v indexu s. v. křesťanství.  
Ježíšova skupina se v Jerúsalému udržela „v přímé linii“ zřejmě do roku 66, do řádění radikálních fundamentalistů, zélótů.

O hlavním svém svátku, jímž vrcholí svatý týden začínající I. příchodem do Jerúsaléma, hebdomada sancta, o velikonocích (to pascha, lat. pascha; z hebr. pesach, viz pod Iúdaia a židovské svátky), křesťané přehrávají mýthos kazatelovy popravy ukřižováním v pátek 14. n. 15. nisanu a jeho zmrtvýchvstání třetího dne ("triduum paschale"); tak podle starých počtářských kalendářních zvyklostí, podle novodobých jsou do neděle dva dny.

Podle tradice má "křížová cesta", triodos, via dolorósa, od Pílátova vydání I. na smrt, nesení kříže (první dvě zastavení), tři zastávky-upadnutí (3, 7, 9), cestou na popraviště Golgotu (aram. Gúlgaltá, řec. Karniú topos, lat. Calváriae locus, Místo lebky), čtyři setkání (zastavení 4-6, 8) po přibití ke kříži, jeho vydechnutí, sejmutí z kříže a pohřeb v Jerúsalému čtrnáct zastavení; někteří z věřících přidávají patnácté věnované zmrtvýchvstání.

Tradičně začíná u místa Antoniovy pevnosti, severně od Chrámové hory, kde byl prý I. Pilátem odsouzen (v dnešní muslimské čtvrti). Podle často vyslovované výhrady ale vojenský garnison římské posádky nebyl sídlem římského praefekta, který pravděpodobně residoval v Héródově paláci na druhé straně města (dnes arménská čtvrť na jihu města pod zahradou arménské církve, asi nejstarší křesťanské stojící instituce v Jerúsalému, s původními freskami bohatých Židů z Ježíšovy doby). Je-li to tak, měla by křížová cesta mnohem kratší trasu a hlavně úplně jinudy.

Nicméně velikonoce nejsou svátkem ukřižování, ale zmrtvýchvstání. Západní křesťanství je drží v neděli po prvním jarním úplňku, tedy v rozmezí od 22. března do 25. dubna. Nad I. hrobem stála kaple, od Konstatinovy éry kostel zasvěcený jeho matkou, hospodskou Helenou, křižáky ve 12. století rozšířen na basiliku Svatého kříže. 

Balík úvah o tom, co jak bylo či nebylo na Kristově mýthu pravdivého, obohacují spekulace o zmrtvýchvstání. Několikrát byla vyslovena myšlenka, že se žádné nekonalo, poněvadž Ježíš na kříži nezemřel, že své ukřižování přežil. Byl prý z kříže sňat přidušený, se zlomenými žebry, nejevící známky života; rána kopím uvolnila tlak tekutin na plíce, takže mohl neznatelně dýchat. Co se ovšem dělo pak, když ho chlad hrobu probral, kam z Jerúsaléma zmizel (že by až do Indie?), nechává prostor dalším spekulacím. Ani nejstarší z kanonisovaných euangelistů, Jan, který zemřel na začátku Tráiánovy vlády, o tom nepsal. Ovšem: on sám zmizel beze stop, viz o tom roku 90+. O dávných sektách věřících, že na kříži zemřel někdo jiný nebo jen část Ježíše, který odešel za svým otcem do rájských sfér viz též s. v. křesťanství.    

Stojí též za povšimnutí, že zmrtvýchvstání není vynález křesťanský. Hérodotos zaznamenal zkazku o epickém básníkovi Aristeovi z Prokonnésu. Ten prý zesnul ve své vlasti, ale zároveň ho kdosi potkal na cestě do Kýziku. Příbuzní ho skutečně na místě nenašli. Po sedmi letech se Aristeás do své vlasti vrátil, sepsal epos Arimaspeia věnovaný vzdáleným Skythům a známý dnes pouze jménem a pak se opět vytratil. 

Platón v závěru své Ústavy/Politeiá vybásnil příběh jistého Éra, syna Armeniova, rodem Pamfýla, který s dalšími padl v bitvě, ale když deset dnů na to sbírali z bojiště mrtvá těla v rozkladu, jeho bylo nedotčené. Dvanáctého dne po smrti, kdy leželo jeho tělo na pohřební hranici, povstal z mrtvých a vyprávěl o tom, co v záhrobí potkal. Viděl soudce, jak odsoudili jakéhosi podlého tyranna jménem Ardiaios, jak padoucha s dalšími stáhli z kůže a hodili do Tartaru. Viděl celý vesmír a poněvadž se nenapil z řeky zapomenutí Léthé, vrátil se Ér na Zemi...