499-490

499.

Ol. 70, 2

 

Lákratidés

a. u. c. 255

T. Aebutius Helva a C. (nebo P.) Venturius Geminus Cicurinus I.

A. Postumius Albus Regillensis dict. I.

************************************************************

Aristagorás, samovládce a perský místodržitel/epitropos v Mílétu, se zřekl svých pravomocí, zavedl ísonomii/rovnost před zákonem a zrušil ve státě tyrannidu. Vyslal Iátragoru, který se zmocnil perských exponentů v regionu, samovládců Oliata v Mylasách, Histiaia v Termeru, jmenovce Aristagory v Kýmě a Kóa v Mytiléně. Všude byly tyrannidy odstaveny, Kóés (vládl od roku 512) byl Mytilénskými ukamenován, ostatní byli ve svých vlastech exulováni: začátek povstání v Iónii (trvalo do roku 494). Mezi těmi, kteří k válce neradili, byl historik Hekataios, rodem aristokrat. Koinon Iónů/Paniónion, federace Iónů a jeho rada fungovaly jako nejvyšší spolkový poradní orgán, který razil élektronové statéry a zorganisoval velkou flotilu, viz rok 494.   

Aristagorás Mílétský se vypravil do Sparty, kde jednal s králem Kleomenem I. o pomoci pro Ióny či spíše ve prospěch tažení na Súsy. Pro výklad poměrů v Anatolii a perské říši s sebou přinesl měděnou desku v vyrytou mapou: první užití geógrafie v politice. Byl však odmítnut s vysvětlením, že se Sparťané nedají na cestu ležící tři měsíce od moře (Středozemního); neuspěl u Kleomena ani soukromě s částkou padesáti talentů.

Po jednáních v Athénách, které již nežily pod tyranny a od Peršanů se jim dostalo dvakrát hrubého odmítnutí, viz roky 508 a 504, bylo Aristagorovi poskytnuto dvacet lodí vojenské pomoci, jimž velel Melanthios. Cestou domů do Iónie sesadil na Samu samovládce Sylosónta vládnoucího s perskou vůlí od roku 517.

Paionové, kteří byli roku 512 Megabázem přesídleni do Frygie, se proti vůli Peršanů a na popíchnutí Aristagorovo vrátili zpět do Thrákie přes Chios, Lesbos a Doriskos na Hebru, kde od asi roku 512 sídlili perští satrapové pro Evropu. Část Paionů však setrvala ve Frygii. 

 

Někdy mezi lety 499 až 496 vystoupil v Athénách Aischylos se svou první tragédií, neměl však úspěch (srov. rok 484). Jeho protivníkem tehdy byl Pratínos a Choirilos, který měl svou premieru již někdy mezi lety 523 až 520, kdy měl vylepšit kostýmy masky.

 

Římané vedli svou válku s latínskou koalicí podporovanou Tarquinii a římskými vyhnanci úspěšně, viz rok 501. Zvítězili v bitvě na Regillském jezeru, Regillus lacus, kde Etrusk Tarquinius II. Superbus a jeho nejstarší syn Titus byli v bitvě zraněni, padl vojevůdce Latínů Mamilius Octavius. S Latíny zavládlo příměří, viz dále rok 495. A. Postumius Albus byl druhým diktátorem v historii a podle místa vítězství dostal přízvisko Regillský, Regillensis. • Podle jiné chronologické tradice se bitva konala až roku 496.

 

************************************************************

498.

Ol. 70, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 256

Q. Cloelius Siculus a T. Larcius Flavus (Rufus?) II.

týž podruhé dictator (?)

************************************************************

Athénští spolu s pěti loďmi z Eretrie dorazili do Mílétu. Iónové pod Charópinem, bratrem Aristagorovým, a Hermofantem vyrazili z Efesu, kde se vojsko protiperských povstalců sešlo, proti Sardám. Byly dobyty a vypáleny (většina obydlí byla z rákosu), ale na akropoli se udržela perská posádka v čele se satrapou Artafernem. Zničen byl též chrám Kybely, což si později Peršané vzali za záminku k ničení chrámů hellénských. Pak se Iónové vrátili do Efesu, aniž by něčeho významného dosáhli. U Efesu byli Iónové dohnáni perskou hotovostí a těžce poraženi. V bitvě padl i velitel Eretrijských Eualkidés, opěvovaný athlétický vítěz básníkem Simónidem z Keu. Vojsko Iónů se rozpadlo a bojovníci utekli do svých domovů. Nato opustili Athéňané Iónii a ukončili své spojenectví; Aristagorás, který se tažení neúčastnil, je k nové pomoci už nepřesvědčil. 

Jiná výprava Iónů do Helléspontu a Kárie byla úspěšnější: dobyli několika měst, mezi nimi Býzantia, a na iónskou stranu se postavila celá Kárie, včetně Kaunu.

 

V Gele na Sicílii byl zavražděn tyrannos Kleandros (vládl od roku 505). Nástupcem se stal jeho bratr Hippokratés, synové Pantarea, který na 68. olympiádě jako první ze sicilských Hellénů zvítězil ve spřežení. Začal dobývat Sicílii: dobyl Naxos, osadu Naxu Kallipolis (sicilskou; druhá je v Messápii), Zanklé a Leontínoi. Všude bylo obyvatelstvo „zotročeno“ (v tomto případě: občané byli zbaveni státní autonomie; dále viz rok 493). Hippokratés vládl do roku 491.

 

************************************************************

497.

Ol. 70, 4

 

 

 

Archiás I.

a. u. c. 257

A. Sempronius Atratinus I. a M. Minucius Augurinus I.

************************************************************

Na Kypru vypuklo protiperské povstání hellénských městských států, k němuž se nepřipojilo pouze městské království Amathús. Amathúntské začal obléhat Onésilos, vládce v Salamíně, jeden z vůdců povstání, když předtím vyhnal z města a od vlády svého properského staršího bratra Gorgu. Iónové se vypravili na Kypr. V námořní bitvě byli proti Peršanům úspěšní, ale na souši byli v koalici s hellénskými Kypřany poraženi, a to především díky zradě Stésénora/Stásánora, vládce v Kúriu, který se svými oddíly utekl z bitvy; velitelem Peršanů byl Artybios. V bitvě padli též vůdcové povstání Onésilos Salamínský, syn Chersiův, a Aristokypros, syn Filokyprův, jímž byl kdysi nadšen Solón, vládce v Solech. Iónský expediční sbor se pak vrátil do vlasti.

Gorgos, který byl krátce před těmito událostmi vyhnán Onésilem, svým bratrem, z města, se opět stal králem Salamíny. Sol dobyli Peršané až po pětiměsíčním obléhání a po jednoroční přestávce, dobyt byl Pafos a opět vládli celému ostrovu. 

Někdy po těchto událostech, zřejmě v první polovině pátého století, vládl ve vnitrozemském Idaliu král Stásikypros. Byl napaden o ve svém městě obléhán "Médy a lidmi z Kitia", tedy zřejmě oddíly persko-kitijskými. V té době se tituloval vládce převážně foiníckého Kitia Ba'al-melek I. jako "král Kitia", viz rok 479, ale jeho syn Azba'al/Ozba'al jako "král Kitia a Idalia", viz rok 449. O souvislostech nevíme nic.   

 

V Římě byl zřejmě t. r. na Foru zasvěcen chrám Sáturnův a zavedeny sáturnálie (každoročně 17. či 19. prosince, později dvoudenní, se začátkem principátu od 17. do 22. prosince).

 

************************************************************

496.

Ol. 71, 1

Tísikratés z Krotónu (poprvé)

 

 

Hipparchos I.

a. u. c. 258

A. Postumius Albus Regillensis I. a T. Verginius Tricostus Caelimontanus

A. Postumius Albus Regillensis dict. (?) II.

************************************************************

Na 71. olympiádě byla zavedena další disciplína, závod klusáků, kalpé. Prvním jejím olympioníkem se stal Pataikos z Dýmé. I tato disciplína (srov. Ol. 70), byla zrušena na 84. olympiádě roku 444. Tísikratés Krotónský byl prvním olympioníkem, který na téže olympiádě zvítězil ve třech disciplínách po sobě, ve stadiu, diaulu a v hoplu. • O účasti krále Alexandra I. Makedonského viz níže.

 

V Iónii zahájili Peršané protiofensívu. Jejich hlavním vojevůdci byli Artafernés, satrapa v Sardech, a Otanés. Snadno dobyli zpět celou oblast Helléspontu a ve dvou bitvách porazili Káry a jejich Mílétské spojence. Ve třetí bitvě s nimi ale podlehli a perský vojevůdce Daurisés, který byl krátce předtím úspěšný u Helléspontu, padl (mj. to byl manžel jedné Dáreiovy dcery se ženou z harému). Jiná část Peršanů, jimž velel Hymaios a který byl stejně poctěn jako Daurisés, dobyla v Mýsii Kios, část Aiolidy, ale zemřel v Tróadě na jakousi nemoc. Na třetí frontě vedenou satrapou Artafernem s Otanem potřeli Peršané města Klázomeny a Kýmu.

Za této situace předal Aristagorás město Mílétos Pýthagorovi a sám odplul s řadou svých příznivců do Thrákie do osady Myrkínos v Édónii, který roku 512 založil, či začal budovat Histiaios, viz tam; mezi nápady člověka, který spustil iónské povstání, byla též kolonisace Sardinie. Usadil se na místě, kde o šedesát let později stála Amfipolis. Zde byl ubit loupeživými Thráky (k tomu srov. rok 464). • Z édónských vládců známe pouze snad současníka Alexandra I. Makedonského, krále Getu. Myrkínos se později stal sídelním městem Édónů. Druhým a posledním králem Édónů, kterého známe jménem, byl Pittakos, který byl roku 423 zavražděn syny šlechtice Goaxia a jeho ženy Braury.

Do Mílétu se vrátil ze svého perského pobytu (viz předešlé roky) Histiaios, kterého král Dáreios I. právě propustil po slibu, že mu Míléťan přivede vůdce povstání Aristagoru, kterého roku 512 zanechal v Mílétu jako svého zástupce. Prvně dorazil do Sard, viz rok následující.

 

V Makedonii zemřel král Amyntás I. (vládl asi od roku 545), nástupcem se stal jeho nejstarší syn Alexandros I. Filellén (vládl do roku asi 450). • Alexandros byl připuštěn jako potomek Hérákleův, což musel svým rodokmenem v Olympii dokázat, na olympijské hry. Nastoupil do rozběhů, ale nepostoupil. Je pravděpodobné, že nesoutěžil jako král, ale na předcházející olympiádě ještě jako korunní princ.

Skythové vpadli na Thrácký Chersonésos. Miltiadés V., syn Kimóna II., vládce nad attickými kolonisty a spojenec thráckých Dolonků, musel uprchnout ze svého sídla Kardie. Později ho Dolonkové uvedli zpět do jeho athénské domény (viz rok 493). U Skythů šlo o revanš za Dáreiovu invasi za Istros/Dunaj rok 512, ale jinak o vpádu kočovníků nevíme nic. Ani to, zda měli nějaké thrácké spojence. Takhle hluboko se Skythové nikdy nedostali a z národů žijící za Dunajem se to podařilo až dávno v císařské době Germánům, jimž doboví autoři říkali Skythové. 

 

Kolem roku 496 se v attickém dému Kolónos Hippios narodil tragický básník Sofoklés (zemřel v Athénách roku 406).

 

[Možné datum bitvy na Regillském jezeře, viz rok 499].

 

V Číně začal vládnout ve státu Jüe Kou-ťien/Goujian, který též přijal královský titul (do roku 466). Pokračovala válka se státem Wu a jeho panovníkem Fu-čchajem (srov. rok 514). Kou-ťien byl zkraje těžce poražen, vítěz mu ponechal malé území a Kou-ťien opět postavil své vojsko na nohy (válka trvala do roku 473, viz).

Zřejmě tohoto roku zemřel vojevůdce a filosofující stratég Sun Wu alias Sun-c´, narozen roku asi 544, viz tam a 514.

 

************************************************************

495.

Ol. 71, 2

 

 

Filippos

a. u. c. 259

Ap. Claudius Sabinus Inregillensis a P. Servilius Priscus Structus

************************************************************

Histiaios v situaci, kdy byla válka vlastně rozhodnuta, utekl před Artafernem ze Sard, viz zde níže, na Chios, odkud ho pustili, až když jim vysvětlil, že vždy byl protiperský. Namluvil jim též, že důvodem povstání byl záměr Dáreiův vyměnit sídla Iónů s Foiníčany, což byla sedmilhářova smyšlenka. Do Sard poslal dopisy několika Peršanům, jakoby s nimi chystal puč. Artafernés jich dal několik popravit, ačkoli byli nevinní a opět to byla Histiaiova lež. Chíjští ho pak dopravili do Míléta, ale odtamtud ho při nočním pokusu o vstup do města vyhnali. Chíjští ho pak přepravili do Mytilény a dostal od nich osm lodí. S nimi u Býzantia přepadal lodi připlouvající z Pontu/Černého moře.

V Sardech se mu nepodařilo Artafernovi, Dáreiovu bratrovi, vyvrátit podezření, že to byl právě on, kdo iónskou rebelii spustil. Satrapa, který ho prokoukl, mu řekl: "Ten sandál jsi sice ušil ty, ale uvázal si ho Aristogorás/túto to hypodéma errapsas men sy, hypedésato de Aristagorés." Peršané se pak vypravili proti Iónům po moři. Iónové konferovali v Panióniu a rozhodli, že do pozemní armády nebudou konat odvody, Míléťané že se musejí sami postarat o svou obranu, ale že se postaví Peršanům na moři, viz rok následující

 

Římané ukončili válku s Latíny, resp. s jejich konfederací, vedenou od roku 501; mír následoval roku 493 (viz tam; vzájemné vztahy byly ale definitivně vyřešeny až v roce 338).

Znovu kolonisovali osadu Signii, kterou založil král Tarquinius II. Superbus, srov. rok 529, a podle tradičního data byl Řím rozdělen na 21 okresů, tribus (viz rok 578; čtyři městské a sedmnáct "venkovských").

Když se zklidnila latínská fronta, znovu propukla nespokojenost Římanů s vysokou zadlužeností, do které se dostali pro dlouhou službu ve vojsku v neustálých válkách, kdy se nomohli věnovat svým hospodářstvím. Sociální nepokoje z dlužního nevolnictví se sice podařilo uklidnit odkazem na hrozící Volsky a tám, že konsul P. Servilius zmrazil placení daní po dobu války a propustil z vězení dlužníky viz však příští rok.

Začala válka Římanů s Volsky. Poprvé byli oba národové ve válce již roku 534 (viz tam) a naposledy po dvou staletích roku 341 (viz tam). Římané dobyli Suessu Pometii a prostí doma zadlužení vojíni se zahojili z kořisti. Válka trvala do roku 493.

O květnových idách (15.) zasvěcen chrám Mercuriovi na Aventinu.

V Kýmě, lat. Cumae, v exilu na dvoře Aristodémově, viz rok 525 a 506, zemřel Římany vyhnaný král L. Tarquinius II. Superbus (králem v letech 534 až 510).

 

************************************************************

494.

Ol. 71, 3

 

 

 

Pýthokritos I.

a. u. c. 260

A. Verginius Tricostus Caelimontanus I. a T. Veturius Geminus Cicurinus I.

M’. Valerius Maximus dict.

************************************************************

Lakedaimonští v čele s králem Kleomenem I. porazili Argívské v bitvě u Sépeie u Tírynthu, když právě vypršelo padesátileté příměří mezi oběma státy uzavřené roku 554 po bitvě u Thyreje. U Sépeie padlo na šest tisíc Argívských a ty, kteří se uchýlili do asylu Argova háje, zčásti vylákal vyhlídkou na výměnu za výkupné a zavraždil, ostatní v háji upálil (odtud Argívští vysvětlovali, proč král propadal šílenství, viz roky 491 a 488). Sparťané vlastní Argos třebaže válečnou katastrofou tolik oslabený nedobyli, což bylo Kleomenovi doma předhazováno, že se dal uplatit, ale dokázal se před efory obhájit. Prý před rozhodující bitvou použil proti Argívským zajímavé lsti: dával hlasatelem vojákům nahlas oznamovat, co budou dělat (jíst, cvičit, bojovat, spát), takže o tom Argívští, kteří leželi táborem opodál, věděli a Sparťany napodobovali. Jednou dal však rozhlásit nástup na snídani, Argívští se klidně dali do jídla, ale místo toho sešikovaní Lakóni na ně vyrazili a hodně jich pobili. Padlých prý bylo 7777, viz rok 491.  

Tím Sparťané na Peloponnésu odstranili poslední konkurenci. Tíryns a Mykény se staly lakedaimonskými spojenci (do asi roku 478?, srov. rok 468), o dějích v Argu viz rok 491. Spojenci Kleomenovi ve válce s Argem byli Sikyóňané a Aigíňané. Argívští později vymáhali za spáchané bezpráví od obou odškodnění ve výši pět set talentů: Sikyónští to umluvili na talentů sto, ale na Aigíně platit i jednat odmítli, proto nedostali od obou států pomoc ve válce s Athéňany, viz rok 488. 

 

Iónové s Aioly se na podzim shromáždili na 350 triérách u ostrova Ladé před Mílétem, viz rok předešlý; perská flotila čítala šest lodí. Před bitvou vsadili Peršané na subversivní politiku properských vůdců, které z jejich vlastí vyhnal Aristagorás, aby přes své kontakty šířili mezi Ióny hrůzu z toho, co je čeká, když se nevzdají. Měli úspěch. Za velitele flotily Iónové vybrali Dionýsia z Fókaie, který s loděmi po sedm dnů cvičil naostro, což se začalo zajídat. První dali najevo nespokojenost Samští, dali na výzvu Aiaka, syna Sylosóntova, a za záminku ke zradě si vzali nízkou bojovou morálku s konfederované flotile. Na začátku bitvy samské lodi odluli až na jedenáct triér domů, následovaly lodi lesbické. Naopak sto lodí vyslaných z Chiu bojovalo až do konce a se ztrátami dokázaly uniknout na Mykalu. Nechali lodi na břehu a pokračovali pěšky do Efesu. Efesanky právě konaly noční obřady o thesmoforiích (říjen/listopad) a Efesští měli Chíjské námořníky a vojáky za bandity a pobili je. Celkové ztráty Iónů a Aiolů z bitvy u Lady neznáme. Mílétos byl obléhán, dobyt, zcela zničen, přeživší zotročeni a odvlečeni do Sús, aby vzápětí byli usazeni kdesi v přímoří Súsiány v osadě jménem Ampé či Ampelóné (pozdější Alexandreia?). Byl to konec iónského povstání (vypuklo roku 499, mír podepsán roku 493). 

Nauarchos Dionýsios unikl se svými loděmi, živil se piraterií ve foiníckých vodách a se ziskem odplul na Sicílii, kde své řemeslo prováděl dál na Púnech a Etruscích, viz o něm rok 349 a o osudu Fókaie za jeho otců rok 545. 

Histiaios Mílétský (viz předešlý rok) v době, kdy se Iónové shromažďovali u Lady, skončil s piraterií v Helléspontu, předal obchod v okolí Býzantia jistému Bisaltovi z Abýdu ase svými loděmi, které mu poskytli Lesbané, se vypravil proti Chiu. Oslabené a demoralisované Chíjské, viz zde výše, porazil na moři i souši. Oblehl Thasos, odtud odplul s nepořízenou v době ladské katastrofy na Lesbos; Thasos byl v té době jedním z nejbohatších hellénských států, viz rok 465. Histiaiovy oddíly se rozrostly o mnoho Iónů a Aiolů a neměl je, čím uživit. Přepravil se k Atarneu, kde však narazil na Peršany, jimž velel Harpagos. Histiaios byl v bitvě poražen, zajat a následujícího roku v Sardech na Artafernův pokyn naražen na kůl.

 

Po bitvě u Lady dosadili Peršané na Samos Aiaka, syna Polykratova bratra Sylosónta: perského kolaboranta Sylosónta vyhnal Aristagorás roku 499 a v této době již nežil. Samští, kteří uprchli před Peršany a Aiakem, odpluli do jižní Itálie. Vládce Zankly/Messány Skythés, užíval královského titulu, nabíral tehdy v Iónii kolonisty pro Kalé akté, osadu ve svém státečku (o její další kolonisaci viz rok 446). Anaxiláos II., samovládce v Rhégiu a nepřítel Skythův, Samské přemluvil, aby se raději zmocnili přímo Zankly, která měla v této době již druhé své jméno Messáná (srov. rok 664). Což udělali, neboť Skythés nebyl ve městě. Vyhnanec přivolal z Gely svého spojence Hippokrata, ale ten ho před městěm zatkl (že si lépe nevšímal občanů“) a s ním jeho bratra Pýthogena a internoval v Inyku, jehož polohu neznáme. Skythés odtud prchnul do Persie a údajně dosáhl důvěry Dáreiovy, neboť se vrátil ke Králi z cesty na Sicílii a dožil bohat v Persii. Samští předali Hippokratovi polovinu majetku ve městě a na venkově včetně otroků. Neměli to v nové domovině jednoduché. Skythés, který pocházel z Kóu, kde se tyrannidy vzdal, měl syna Kadma, jemuž se v Messáně brzy podařilo dostat k moci a vládl zde do roku 491. Jak se mu to podařilo, nevíme. 

Po likvidaci iónského povstání přišlo na Sicílii mnoho nových kolonistů. Hippokratés z Gely uvedl mimo jiné osadníky do Kamaríny (srov. roky 554 a 528). V této době již ovládal většinu hellénských států na Sicílii. Vnitrozemního domorodého města Ergetia se zmocnil záludností: jeho muži mu věrně sloužili v armádě, vyznamenával je. Vylákal je vidinou kořisti na výpravu k moři a opuštěné město od obránců obsadil cestou přes blíže neznámé Laistrýgonské pole/Laistrýgonion pedion. Vyzval pak Gelské a Kamarínské, aby opuštěné Ergetijské povraždili. 

 

V Římě nanovo nepokoje dlužníků z minulého roku. Volbou diktátora M'. Valeria byly opět uklidněny, plebejové mu důvěřovali, neboť byl bratrem Publicolovým, a věřili v jeho sliby. Úspěšně proto pokračovala válka s Volsky, k nimž se připojili Aequové a Sabínové. Římanům se dařilo a prý v té době měl diktátor k disposici poprvé v dějinách armádu o deseti legiích. Když se z tažení vrátil domů, odmítl senát M'. Valeriovi žádost o projednání vysoké zadluženosti Římanů. Zato od lidu se mu dostalo přízviska Maximus.

Ve Velitrách, kterou Římané právě na Volscích dobyli, byla založena římská kolonie; viz dále rok 492.

Ve dnech 4. až 7. listopadu bouřila v Římě tzv. první secesse lidu. Plebejové demonstrativně odešli na Svatou horu u Říma, Sacer mons, na protest proti vysoké zadluženosti a lichvářství. Vůdcem „revolucionářů“ byl Sicinius (o jeho jménu viz index, s. v.; už se dále neobjevuje).

Pozdvižení uklidnil u lidu oblíbený patricij Agrippa Menenius Lanatus, cos. roku 503, jinak "plebejsky" Menenius Agrippa (zemřel následujícího roku; otec cos. 452 T. Menenia Lanata). Uklidnil státoprávní požadavky plebejů, ale jak byla řešena otázka dluhů a dlužního otroctví, není známo. Pro rok 493 byli zvoleni jako první plebejští tribunové/tribuni plebis C. Licinius a L. Albinus. Úřad byl nedotknutelný a nepřístupný patricijům, nastupován byl tradičně 10. prosince. • Z těchto sociálních nepokojů vyšly i rozbroje stavovské mezi patriciji a plebeji, které trvaly až do roku 287.

V Římě byl v údolí Circu 19. dubna zasvěcen chrám Cerery, Libera a Libery (srov. rok 396). Na jeho výzdobě se podíleli malíři a sochaři Dámofilos a Gorgasos, pravděpodobně umělci z některého z italských hellénských států. 

 

************************************************************

493.

Ol. 71, 4

 

 

Themistoklés I.

a. u. c. 261

Postumus Cominius Auruncus II. a Sp. Cassius Vecellinus II.

************************************************************

Při potlačování zbytků iónského povstání se perská flotila zmocnila Chiu, Lesbu, Tenedu a vyplenila oblast Helléspontu, odkud se ještě před tím stačili Býzantští a Kalchédónští uchýlit do Mesémbrié a tak rozšířit počty místních Hellénů (stali se vlastně jejich epoikií)Na Thráckém Chersonésu dobyli Peršané všeho kromě Kardie, kde se bránil athénský dynasta Miltiadés (V.), syn Kimóna II. (viz rok 496). Pro přesilu perského, tj. především foiníckého loďstva, opustil Miltiadés v okamžiku, kdy byli nepřátelé na Tenedu, Kardii a plul s pěšti loděmi do Athén. Vyhmátli je Foiníčané, Miltiadés se čtyřmi triérami unikl na Imbros, pátou, jíž velel jeho nejstarší syn Métiochos, zajali: Miltiadés byl u Peršanů na seznamu za to, že doporučoval strhnout roku 512 most přes Istros. Dáreios se však na Métiochovi, nevlastním bratrovi Kimóna, tvůrce athénské říše, nijak nemstil, usadil ho v Persii, za ženu mu dal Peršanku a jeho děti se poperštily. Z Imbru se dostal Miltiadés do Athén. 

Chersonéský stát athénských osadníků a zároveň doména athénského aristokratického rodu/eupatridů Filaiovců musel být s odchodem Peršanů z Evropy po roce 479 Athéňany obnoven, kdy, nevíme; definitivně byl rozpuštěn byl až roku 447 (o jeho vzniku viz rok 560, srov. 546).

V Athénách archón Themistiklés prosadil t. r. rozšíření přístavních kapacit pro Athény: Faléron nestačil a Athéňané začali budovat větší přístavy v Peiraieu a Múnychiu; zjevně už v této době plánoval Themistoklés budování velké flotily, viz rok 482 a 480.

Peršané uzavřeli s Ióny mír (válka od 499, srov. 494). Mezi iónskými vyslanci byl u Velkého krále mimo jiné jako vyslanec Mílétských Hekataios, syn Hégésandrův, pozdější první z historiků. Satrapa Artafernés nově uspořádal Iónii, vymezil hranice mezi hellénskými státy a vybírání daní vyměřil na základě majetků pozemkových. Je pravděpodobné, že Peršané ponechali iónské koinon/Paniónion fungovat dále, zřejmě jako kultovní spolek iónských Hellénů. 

 

Zřejmě t. r. obsadil Hippokratés z Gely Syrákúsy, když předtím porazil a vyhnal místní oligarchy/gámoroi (srov. Hippokratovu cestu k hégemonii nad Sicílií od roku 498, viz i rok předcházející)V Akragantu narodil v aristokratickém prostředí filosof, literát a lékař Empedoklés. Politicky byl ale démokratem. Jeho akmé spadá do 84. olympiády, zemřel roku 433.

 

Pokračovala válka Římanů s Volsky. Římané dobyli volského města Corioli, kde se vyznamenal Cn. Marcius, nyní zvaný Coriolanus (část pramenů ho vede jako C. Marcia). Volskové uzavřeli příměří či mír (válka vedena od roku 495, viz též rok 340sqq.).

Zemřel Menenius Agrippa (srov. též předešlý rok) a Římané uzavřeli spojeneckou smlouvu s Latíny, jíž se podle konsula Sp. Cassia Vecellina říká smlouva kassijská, foedus cassianum (konec války s Latíny viz roku 495). Římané podle ní měli vojenský pakt s Latínskou konfederací sloužící obraně proti pronikajícím Volskům, Aequům a Etruskům, členové paktu získali vzájemná práva sňatku a obchodu/ius conubii & commercii. O rozšíření paktu o Herniky viz rok 487, o Cassiově konci viz rok 485. 

 

V Magadě, tj. zhruba v dnešním indickém Biháru, jednoho ze šestnácti velkých árjských států, mahádžanapada, byl zavražděn král Bimbisára (vládl od roku asi 545, viz; seznam magadhských dynastií s tradičními údaji indických chronografů viz v indexu s. v. Magadha). O vraždě hovoří jen část pramenů, jinak byl prý synem sesazen, uvězněn a umučen hlady. Značně rozšířil říši, dobyl Angu a otevřel si cestu do delty Gangy. Byl prvním z indických panovníků kladoucí důraz na organisaci administrativy spojené s výběrem daní, alespoň se to o něm traduje. Vystavěl do velké krásy sídelní město Rádžagrihu a po rozhovorech s Buddhou konvertoval k jeho učení. 

Vrahem a nástupcem byl jeho syn Adžátašatru či -sattu, tj. Vítěz nad nepřítelem (vládl do roku 461), který pokračoval v otcových výbojích. Přenesl sídlo státu z Rádžagrihy (Girivrádž, dn. Rádžgir v Biháru) do Pátaliputry, dn. Patna, původně vsi Pátaligramy opevněné za válek se severními kmeny.

Adžátašatru byl rovněž přítelem Buddhovým a po jeho smrti roku 483 mu připadla část Buddhových tělesných ostatků. Pohřbil je do stúpy v Girivradži.

 

************************************************************

492.

Ol. 72, 1

Tísikratés z Krotónu (podruhé)

 

 

Diognétos I.

a. u. c. 262

P. Geganius Macerinus a P. Minucius Augurinus

************************************************************

Po neúspěchu tažení do Skythie (513 – 512), získání kontroly nad Kýrénaikou & Libyí (roku 512) a po pacifikaci Iónie (499 – 494) se král Peršanů Dáreios I. rozhodl ovládnout hellénský světa (operace do roku 490).

Vypravil Góbryova syna Mardonia, jehož právě oženil se svou dcerou Artozóstrou, v čele velkého vojska z Persie přes Kilikii do Iónie a Evropy; on sám se z Kilikie plavil v čele flotily doprovázející armádu. Všude likvidoval tyrannidy a zaváděl tzv. démokratie, čili státní režimy, řízené volenými úředníky a shromážděními občanů: počin to byl vzhledem k perským aristokratickým tradicím pozoruhodný. Z Iónie pokračoval Mardonios do Helléspontu a obsadil ostrov Thasos. Při obeplouvání hory Athós na poloostrově Akté byly perské námořní síly téměř celé zničeny bouří: potopilo se na tři sta lodí a zahynulo na dvacet tisíc plavců, námořníků a vojáků (o pozdějším Xerxově průplavu srov. rok 483, 480 a 255).

Pozemní vojsko pak napadli thráčtí Brygové, v guerrillových bojích byl zraněn i Mardonios. Peršané je však do konce roku podrobili a Mardonios se na podzim s jádrem armády vrátil zpět do Asie; správu perské Thrákie nepochybně zanechal posilněnou. Brygové, Brygoi či Briges, byli Hellény považováni za zbytky těch z Frygů, kteří se nepřepravili krátce před rokem 1200 do Anatolie a mj. tam přivodili konec říši Chetitů (srov. k tomu rok 742, který je tradičním datem pro začátek říše Frygů).

 

V Římě vypukl hlad: pro secessi a neustálé války odvádějící občany od zemědělských prací se v Latiu neurodilo, panovala drahota. Římané byli nuceni nakoupit obilí až na Sicílii a v Etrúrii, ale většinu dodávek zabavil Aristodémos Malakos/Změkčilec, vládce v Kýmě, neboť byl dědicem majetku Tarquiniovců a jejich pohledávek; viz rok 495. U Volsků hlad přešel v hladomor.

Římané zavedli nové kolonie do Norby a posílili Velitry kolonisované poprvé před dvěma roky, viz tam. Potřetí vyslali Římané osadníky do Veliter roku 401. 

 

************************************************************

491.

Ol. 72, 2

 

 

Hybrilidés

a. u. c. 263

M. Minucius Augurinus II. a A. Sempronius Atratinus II.

************************************************************

Král Peršanů Dáreios I. rozeslal po Helladě poselství vyžadující podrobení všech hellénských států. Athéňané a Sparťané posly zavraždili, v některých obcích občané váhali, některé státy se podrobily. Thasští (viz předcházející rok; o bohatství státu viz rok 465) byli nyní Peršany donuceni strhnout městské hradby a všechny své bojové lodě poslat do Abdér, odkud vzešla pomluva, že se chystají ostrované vzbouřit.

Peršané se z Iónie vypravili po moři a postupovali po ostrovech. Obsadili Samos, ĺkaros, Naxos, Délos, kde Dátis obětoval Apollónovi a Artemidě tři sta talentů kadidla, a přes celé Kyklady se dostali až do Karystu na jihu Euboie (část této expedice však patří již do následujícího roku, viz tam). Loďstvo prý čítalo šest set triér a vezlo s sebou též jezdectvo o deseti tisících mužích. Na jeho palubě bylo údajně dvě stě tisíc mužů, z nichž údajně polovina se účastnila výsadku u Marathónu. Jiné údaje však hovoří až o šestisettisícové invasní armádě; o jejich zásobování zmínka žádná. 

 

Athéňané obnovili nakrátko válku s Aigínskými (viz rok 506). Aigínští totiž patřili mezi ty, kteří se poddali Peršanovi. Na Aigínu dorazil po athénských stížnostech i spartský král Kleomenés I., aby potrestal viníky zrady. Ti však nebyli spoluobčany vydáni: properským hlavním sympatisantem byl Kríos, syn Polykritův, a Kasambos, syn Aristokratův. Kríův syn Polykritos však u Salamíny bojoval již na hellénské straně. Kleomenés I. musel od svých bývalých spojenců odejít s nepořízenou.

Ve Spartě mezitím proti Kleomenovi intrikoval druhý král Démarátos/Dámarátos, syn Aristónův (vládl od roku 510). Kleomenovi I. se ale podařilo „získat si“ v Delfách vlivného Kobóna a kněžku Periallu, kteří potvrdili, že Démarátos není synem Aristónovým (svědkové tvrdili, že to byla kdysi též první reakce Aristónova na sezení s efory, když mu oznámili narození potomka)! Proto zvolili ve Spartě novým králem na Kleomenovo doporučení Eurypóntovce Leótychidu II., syna Menarova, bratra Aristónova, který měl rovněž Démaráta v nelásce, neboť mu přebral snoubenku Perkalu (vládl do roku 469).

Démarátos se po impeachmentu optal matky, její jméno neznáme, jak to s ním bylo. Byla třetí (současnou) manželkou Aristónovou, neboť byl neustále bezdětný: že prý k ní přišlo zjevení/fasma v Aristónově podobě...

Ohlásil tedy, že poputuje do Delf přes Élidu. Ve Spartě pochopili, že utíká a na Zakynthu ho dohonili a zatkli i se služebnictvem. Zakynthští ho však odmítli vydat a Démarátos se přeplavil do Asie k Dáreiovi, který ho u dvora (asi roku následujícího po marathónském debaklu) přijal s otevřenou náručí a podaroval ho doménou v Mýsii. Byl jediným spartským králem, který kdy v Olympii vyhrál (on konkrétně v závodě čtyřspřeží/tethrippon na Ol. 69 roku 504). Když se později pýthická lež provalila, uprchl Kobón z Delf a Periallá přišla o svou kněžskou hodnost. • Je to rovněž první známý případ úplatnosti kněží v evropských dějinách.

Kleomenés I. s Leótychidou II. (srov. ale rok 508) se vypravili proti Aigíně. Médističtí/properští Aigíňané byli i s Kríem a Kasambem a osmi dalšími předáni jako rukojmí na hlídání Athénským, viz dále rok 488.

Když se dostala na světlo aféra kolem Démarátova synovství, utekl Kleomenés I. nejprve do Thessalie, pak se obrátil do Arkadie, kde ponoukal k převratům a k výpravě proti Spartě. Dostal nakázáno vrátit se domů a tehdy prý měl Kleomenés I. zešílet (viz roku 488).

 

V Argu se po bitvě u Tírynthu (viz rok 494) dostali k moci údajně otroci (zřejmě hanlivé označení pro místní démokraty), které na obranu proti Sparťanům svolala básnířka Telesilla, takto první „revolucionářka“ evropských dějin. "Otroci" řídili stát do dospělosti synů Argívských, kteří ve válce se Sparťany přišli o život, dorostenci pak otroky vyhnali a ti se zmocnili Tírynthu. Žili prý nějaký čas ve shodě, pak ale do Tírynthu dorazil věštec Kleandros z Figalie, který "otroky" poštval proti Argívským. „Revolucionáři“ byli Argívskými poraženi až po delším boji, snad někdy v letech 490 až 488. O Telesille se též tradovalo, že po katastrofě roku 494 byl Argos bez obrany a tehdy Telesilla oděla ženy do mužských šatů, opatřila zbraněmi a rozestavěla je po hradbách, aby to vypadalo, že město je plně chráněno. Zklamaný Kleomenés, který myslel, že se Argu snafno zmocní, odtáhl a stejně tak později druhý z králů Démarátos. Argívští si pak po staletí připomínali událost svátkem, při němž se ženy odívaly do mužských šatů a muži do ženských. 

 

Na Sicílii zemřel u Hyblé na jedné z výprav proti Sikeliótům Hippokratés z Gely (vládl od roku 498). Nástupci se stali jeho synové Eukleidés a Kleandros II., ti však byli brzy odstaveni Gelónem, synem Deinomenovým. Gelón pokračoval v dobyvatelské politice Hippokratově (vládl do roku 478). Stejně jako předchůdci též Gelón byl současníky v Helladě titulován jako tyrannos a nikoli basileus/král. Zvolen byl pro vedení válek původně do úřadu stratéga autokratora a když se zmocnil Syrákús roku 485 předstoupil v divadle před sněm, aby si dal stejné pravomoci rovněž Syrákúsany odhlasovat. Svlékl se při té příležitosti donaha, aby ukázal, jak je bezbranný, zatímco oni ozbrojení rozhodnou o jeho osudu: lid byl prý nadšen. Deinomenovi synové Gelón, Hierón, Polyzálos a Thrasybúlos, "Deinomenovci", vládli v Gele a Syrákúsách do roku 466. 

Anaxilás II. z Rhégia (vládl do roku 476) vyhnal ze Zanklé-Messány samovládce Kadma Kójského (viz rok 494). Kadmos unikl do Syrákús pod ochranou Gelónovu (srov. rok 480) a Anaxilás II. opanoval Messánu, která pak tvořila s Rhégiem do roku 461 konfederační soustátí.

 

V Římě chtěl při rozdělování nakoupeného obilí za starou cenu (viz předešlý rok) získat Cn. Marcius Coriolanus výhody pro senát: požadoval výměnou za nízkou cenu zrušení pravomocí tribunů lidu. Následovalo všeobecné vzbouření plebejů a Coriolanus musel odejít do vyhnanství, když se ani nedostavil k soudu. Usídlil se u Volsků a kuriosně v Coriolách u silně protiřímského Attia Tullia (srov. rok 493).

Římané právě držely náboženské hry (údajně "římské") s dostihy, na něž se sjeli i Volskové. Úředníci se vyděsili, že jich je ve Městě moc (upozornil je na to záměrně Tullius, aby vyvolal provokativní reakci), a vykázali je. Z toho povstala další válka s Volsky, viz následující rok.

 

************************************************************

490.

Ol. 72, 3

 

 

Fainippidés nebo Fainippos

a. u. c. 264

Q. Sulpicius Camerinus Cornutus a Sp. Larcius Flavus (Rufus) II.

************************************************************

Po přípravných operacích, které probíhaly od roku 492, zamířili Peršané do centra hellénského světa: vypukla dlouhá první válka perská (trvala do roku 449, srov. dále roky 399 a 336). Peršané pokračovali v námořních operacích v Kykladách, po šesti dnech obléhání zradou předáků Euforba a Filagria dobyli a zničili Eretriu na Euboji, lidi zotročili (viz zde níže a rok předešlý). Z Euboje se vypravili proti Attice. Perskými vrchními veliteli expedice byli od loňska Dátis z Médie a Artafernés, syn sardského satrapy Artaferna, Dáreiova bratra; Mardonia Král zbavil velení po fiasku v Thrákii, viz rok 492.

Athénští vyslali po perském vylodění, viz zde níže, do Sparty rychlého posla, hémerodroma, tj. „toho, kdo běží celý den“, jménem Feidippidés s žádostí o pomoc. Sparťané právě slavili slavnost karnejí a přislíbili pomoc až po jejím skončení. Feidippidés uběhl vzdálenost Athény - Sparta za nejdéle 48 hodin, vzápětí se prý zúčastnil marathónské bitvy, o jejímž výsledku okamžitě informoval do Athén (slavné „neníkékamen, zvítězili jsme“). Pak vyčerpáním zemřel. Podle jiné tradice se zvěstovatel marathónském vítězství jmenoval Diomedón (vzdálenost 42,2 km), podle další Thersippos z Ercheie a nejčastěji se uváděl Euklés, který doběhl a zemřel, když pronesl dvě slova: "Chairete/radujte se!" a "chairomen/radujeme se".

Jiný běžecký rekord vytvořil Amystis ze Sparty a posel Alexandra Velikého Filónidés, kteří ze Sikyónu do Élidy doběhli za 24 hodin. Roku 479 běžel Euchidás Platajský z Platají do Delf pro očistný oheň a vrátil se téhož dne před západem slunce a zemřel vysílením. Uběhl prý tisíc stadií, což by bylo na 190 km v hornatém terénu. • Pověst o Feidippidovi či Diomedontovi je zjevně pozdějšího data. Podle Hérodotových údajů (a ten stál z dochovaných pramenů události nejblíže) totiž pospíchalo od Marathónu do Athén celé vojsko (devět z deseti fýl). Aristeidés s vojáky své fýly zůstal zpět, aby hlídal zajatce a kořist; o incidentu na bojišti s boháčem Kalliou, "Pracháčem z cisterny", viz rok 510. 

Perský výsadek se vylodil 6. boédromiónu/12. n. 13. září u attické obce Marathónu. Peršany doprovázeli athénští exulanti a mezi nimi vynikal Hippiás, syn Peisistratův, který se těšil na návrat l moci. U Marathónu 17. n. 18. září však byli mnohem silnější Peršané Athéňany poraženi a zahnáni zpět na moře. Z polemarchů se vyznamenali Miltiadés (V.) a Kallimachos, který padl (o Aischylovi a jeho bratru viz rok 472). V athénském šiku vedle sebe bojovali též osobní a političtí rivalové Themistoklés a Aristeidés. Z invasorů zahynulo 6400 mužů (z asi jednoho sta tisíc, viz rok předešlý), Athéňanů 192 (do bitvy jich nastoupilo devět tisíc s posilou jednoho tisíce Platajanů, což byla celá jejich síla; o spojenectví obou států viz rok 519). • Jistý Epizélos v bitvě oslepl, aniž by se ho kdo dotkl. Prý před ním stanul mohutný těžkooděnec s vousem pokrývajícím celý štít a zjevení že zabilo Athéňana vedle něj. Hérodotův příběh je pokládán za první doklad posttraumatické stressové poruchy (PTSD). 

Lakedaimonští v počtu dvou tisíc hoplítů se dostali do Attiky až po bitvě 18. n. 19. září, a proto se hned vrátili domů (cestu z Lakedaimonu do Athén zvládl oddíl Sparťanů s příslušným doprovodem heilótů, tedy nejméně deset tisíc mužů, při zrychleném přesunu za tři dny). • Hippiu před bitvou přepadlo kýchání, při kterém mu vypadl již dlouho se viklající zub. Okolostojícím i jemu samotnému připadlo ominosní, když ho aristokrat v písku nenašel (stejně jako téhož dne svou reinstalaci v Athénách...).

Po bitvě směřovala perská flotila k Athénám, ale athénská armáda se dostala do města rychleji, neboť muži "pospíchali do města na pomoc, co jim nohy stačily/Athénaioi hós podón eichon eboéthon es to asty". Lodi se u Faléru otočily a pluli zpět. Třebaže perský výsadek zůstal stále bojeschopný, pravděpodobně z nedostatku menáže pro muže i koně si nemohl dovolit déle v Attice válčit. Dátis s loďstvem plul do Asie přes Mykonos a Délos. Ustupující Peršané s sebou odvlekli mimo jiné Eretrijské, které Král usadil na královském statku Arderikka v Kissii, pozdější Súsiáně (nebo mezi Kardúchy v dnešním Kurdistánu). Marathónský debakl perského námořního výsadku znamenal ve válce s Hellény přestávku, která trvala do roku 483, kdy Peršané zahájili přípravu na nové tažení. • Athéňané si připomínali vítězství slavností marathónií vždy 6. boédromiónu/13. září, ačkoli to nebylo vlastní datum bitvy, viz zde výše a v přílohách v oddílu Bohové a jejich svátky. Z moderního zkoumání lunárního kalendáře spartského a athénského vyplynulo jiné datum bitvy: 12. srpna. Prameny nezmiňují dvě úplná zatmění měsíce t. r..: 15. dubna a 8. října...

 

Kolem roku 490 se narodil básník, historik/biograf a cestopisný autor Ión z Chiu, který dlouho žil v Athénách (zemřel kolem roku 422). Když roku 428 zvítězil o dionýsiích se svou tetralogií, jména neznáme, věnoval každému Athéňanovi pohár chíjského vína (kolik to bylo lidí, nevíme, občanů snad c. čtyřicet tisíc); a to byla válka. Se svým o c. deset let starším přítelem Perikleem sdílel na čas hetairu Chrýsillu/"Zlatíčko" z Korinthu, dceru Teleovu, ženu jistě vzácnou. 

V téže době se narodil filosof Zénón z Eley, žák Parmenidův. Při pokusu odstranit ve své vlasti samovládu Nearchovu či podle jiné tradice Diomedontovu, byl jat a krutě vyslýchán. Prý si však ukousl jazyk, aby nemohl nikoho prozradit. Za to ho dal tyrannos utlouci v moždíři (podle další verse se Zénón zakousl do samovládcova ucha a nepustil, dokud ho strážci neubodali). Převrat se však podařil a tyrannos byl občany ukamenován. Zénónova akmé spadala do 79. olympiády.

Někdy kolem t. r. zemřel elegický básník Theognis, narozen roku c. 570. Mezi lety 490 až 480 se narodil sofista Prótagorás z Abdér. Jeho akmé byla v 84. olympiádě (zemřel někdy v letech 420 až 410).

 

Začala další válka Římanů s Volsky (viz roky 495 až 493, tato válka trvala do roku 484). Volskům velel Attius Tullius a římský exulant Cn. Marcius Coriolanus, viz předešlý rok. V letech 490 až 488 dobyli Volskové zpět mnoho svých ztracených měst a osad, o které přišli ve válce předešlé, viz rok následující.