499.

Ol. 70, 2

 

Lákratidés

a. u. c. 255

T. Aebutius Helva a C. (nebo P.) Veturius Geminus Cicurinus

A. Postumius Albus Regillensis dict. I.

************************************************************

Aristagorás, samovládce a perský místodržitel/epitropos v Mílétu, se zřekl svých pravomocí, zavedl isonomii/rovnost před zákonem a zrušil ve státě tyrannidu. Vyslal Iátragoru, který se zmocnil perských exponentů v regionu, samovládců Oliata v Mylasách (viz o něm dále roku 496), Histiaia v Termeru, jmenovce Aristagory v Kýmě a Kóa v Mytiléně. Všude byly tyrannidy odstaveny, Kóés (vládl od roku 512) byl Mytilénskými ukamenován, ostatní byli ve svých vlastech exulováni: začátek povstání v Iónii (trvalo do roku 494).

Mezi těmi, kteří k válce neradili, byl historik Hekataios, rodem aristokrat. Koinon Iónů/Paniónion, federace Iónů a jeho rada fungovaly jako nejvyšší spolkový poradní orgán, který razil élektronové statéry a zorganisoval velkou flotilu, viz rok 494.   

Aristagorás Mílétský se vypravil do Sparty, kde jednal s králem Kleomenem I. o pomoci pro Ióny či spíše ve prospěch tažení na Súsy. Pro výklad poměrů v Anatolii a perské říši s sebou přinesl měděnou desku s vyrytou mapou: první užití geógrafie v politice.

Byl však odmítnut s vysvětlením, že se Sparťané nedají na cestu ležící tři měsíce od moře (Středozemního); neuspěl u Kleomena ani soukromě s částkou padesáti talentů.

Po jednáních v Athénách, které již nežily pod tyranny a od Peršanů se jim dostalo dvakrát hrubého odmítnutí, viz roky 508 a 504, bylo Aristagorovi poskytnuto dvacet lodí vojenské pomoci, jimž velel Melanthios.

Cestou domů do Iónie sesadil Aristagorás na Samu samovládce Sylosónta vládnoucího s perskou vůlí od roku 517.

Paionové, kteří byli roku 512 Megabázem přesídleni do Frygie, se proti vůli Peršanů a na popíchnutí Aristagorovo vrátili zpět do Thrákie: putovali přes Chios, Lesbos a Doriskos na Hebru, kde od asi roku 512 sídlili perští satrapové pro Evropu. Část Paionů však setrvala ve Frygii. 

Z archonta Lákratidy nasněžilo v Attice tolik sněhu, že cesty zůstaly dlouho neprůchozí. Proto se všemu chladnému, studenému, zmrzlému říkalo lákratideis/lákratidy. Někdy mezi lety 499 až 496 vystoupil v Athénách Aischylos se svou první tragédií, neměl však úspěch (srov. rok 484).

Jeho protivníkem tehdy byl Pratínos a Choirilos, který měl svou premiéru již někdy mezi lety 523 až 520, kdy měl vylepšit kostýmy a masky. Viz o nich dále roku 470. 

 

Římané pokračovali ve studené válce s latínskou koalicí podporovanou Tarquiniy a římskými vyhnanci úspěšně, viz rok 501. Konsul Veturius plenil fidenské území a obehnal město obléhacím kolovým valem s příkopem. Přesto získali obléhaní potravinovou pomoc od Latínů, pokus o výpad a prolomení obležení se nevydařil.

Ve stejné době pochodoval S. Tarquinius s Latíny proti římské kolonii Signii, ale město s římskou posádkou nedokázal dobýt a odtáhl. Římané naopak dobyli Crustumerii a Praeneste odpadlo od Latinského spolku k Římanům. 

T. r. o ídách/15. července zvítězili Římané v bitvě na Regillském jezeru, Regillus lacus, kde Etrusk Tarquinius II. Superbus a jeho nejstarší syn Titus byli v bitvě zraněni, padl vojevůdce Latínů Mamilius Octavius. Podle jiné chronologické tradice se bitva konala až roku 496, viz tam. S Latíny zavládlo příměří, viz dále rok 495.

A. Postumius Albus byl druhým diktátorem v historii a podle místa vítězství dostal přízvisko Regillský, Regillensis, viz rok 496. 

 

************************************************************

498.

Ol. 70, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 256

Q. Cloelius Siculus a T. Larcius Flavus (Rufus?) II.

týž podruhé dictator (?)

************************************************************

Athénští na dvaceti lodích spolu s pěti triérami z Eretrie dorazili do Mílétu. Iónové pod Charopínem, bratrem Aristagorovým, a Hermofantem vyrazili z Efesu, kde se vojsko protiperských povstalců sešlo, proti Sardám. Dobyli je a vypálili (většina obydlí byla z rákosu), ale na akropoli se udržela perská posádka v čele se satrapou Artafernem.

Zničen byl při tom též chrám Kybely, což si později Peršané vzali za záminku k ničení chrámů hellénských. Takové je hellénské podání, perské neznáme; okolnost, která vlastně platí po celé hellénské dějiny.

Dáreios se ovšem držel liberální náboženské politiky, a to nejen vůči Hellénům. Na mramorové stéle nalezené u Magnésie na Maiandru zvané podle adresáta opisu Dáreiova dopisu, král chválí jistého Gadatu, snad satrapu Iónie, že vysazuje rostliny ze syrské oblasti, ale kárá ho za to, že "vymáháš daň od svatých pěstitelů Apollónových/fytúrgús gar hierús Apollónos foron eprasses" a že je nutí obdělávat Apollónovu půdu ležící ladem (konec textu zničen).  

Pak se Iónové vrátili do Efesu, aniž by něčeho významného dosáhli. U Efesu byli Iónové dohnáni perskou hotovostí a těžce poraženi. V bitvě padl i velitel Eretrijských Eualkidés, athlétický vítěz opěvovaný básníkem Simónidem z Keu. Vojsko Iónů se rozpadlo a bojovníci prchli do svých domovů.

Nato opustili Athéňané Iónii a ukončili své spojenectví, srov. rok 494; Aristagorás, který se sardského tažení neúčastnil, je k nové pomoci už nepřesvědčil. 

Jiná výprava Iónů do Helléspontu a Kárie byla úspěšnější: dobyli několika měst, mezi nimi Býzantia, a na iónskou stranu se postavila celá Kárie, včetně Kaunu.

 

V Gele na Sicílii zavraždil jistý Sabyllos tyranna Kleandra (vládl od roku 505); důvod atentátu ani osud atentátníkův neznáme. Nástupcem v moci se stal Kleandrův bratr Hippokratés, synové Pantarea, který na 68. olympiádě jako první ze sicilských Hellénů zvítězil ve spřežení.

Začal dobývat Sicílii: dobyl Naxos, osadu Naxu Kallipolis (sicilskou; druhá je v Messápii), Zanklu a Leontíny, válčil s domorodci. Všude bylo obyvatelstvo „zotročeno“ (v tomto případě: občané byli zbaveni státní autonomie; dále viz rok 493). Hippokratés vládl do roku 491.

 

V Itálii konsul T. Larcius dokončil obléhání Fiden (od roku 501): měšťané se vzdali a po konsultaci se senátem konsul popravil předáky revolty, zabavil jejich majetky, ostatních se nedotkl. Město přišlo o polovinu území, které rozdělil mezi posádku okupační garnisony.

Po pádu Fiden se Latínové na sněmu ve Ferentinu rozhodli k otevřené válce s Římany: koalici tvořilo 29 státečků s tarquiniovci, nejvyššími veliteli zvoleni S. Tarquinius a Octavius Mamilius z Tuscula, zeť vyhnaného krále Tarquinia II. Následovala jednání vyslanců latinských i římských shánějících podporu do války. Římský senát latinské návrhy odmítl, nicméně sám žádné spojence nezískal.

Nadšení pro válku nesdíleli z Římanů všichni z chudiny, zadlužení i dosud bez závazků: války jim braly čas pro práce na svých polích. M. Valerius, syn P. Valeria Poplicoly, navrhl v senátu zrušení dluhů, aby se minimalisovaly vzbouřenecké nálady.

Na obranu majetných lidí a právnosti ve státě vystupoval App. Claudius Sabinus, který dokonce připustil, že by bylo lepší přijmout latinské podmínky než změnit společenské pořádky ve státě. Senát odložil rozhodnutí o dluzích na doby po válce s tím, že vymáhání dluhů se pozastavuje a zvolil T. Larcia diktátorem.

Za této situace vytáhli Latínové na Řím, ale jejich předvoj byl poražen a válčící strany uzavřely jednoroční příměří.     

 

************************************************************

497.

Ol. 70, 4

 

 

 

Archiás I.

a. u. c. 257

A. Sempronius Atratinus I. a M. Minucius Augurinus I.

************************************************************

Na Kypru vypuklo protiperské povstání hellénských městských států, k němuž se nepřipojilo pouze městské království Amathús. Amathúntské začal obléhat Onésilos/Onásilos, vládce v Salamíně, jeden z vůdců povstání, když předtím vyhnal z města a od vlády svého properského staršího bratra Gorgu. Iónové se vypravili na Kypr na pomoc.

V námořní bitvě byli proti Peršanům úspěšní, ale na souši byli v koalici s hellénskými Kypřany poraženi, a to především díky zradě Stésénora/Stásánora, vládce v Kúriu, který se svými oddíly utekl z bitvy; velitelem Peršanů byl Artybios. V bitvě padli též vůdcové povstání Onésilos Salamínský, syn Chersiův, a Aristokypros, syn Filokyprův, jímž byl kdysi nadšen Solón, vládce v Solech. Iónský expediční sbor, jehož sílu neznáme, se pak vrátil do vlasti.

Gorgos, který byl krátce před těmito událostmi vyhnán Onésilem, svým bratrem, z města, se opět stal králem Salamíny. Sol dobyli Peršané až po pětiměsíčním obléhání a po jednoroční přestávce, dobyt byl Pafos a opět vládli celému ostrovu. 

Někdy o těchto událostech, tedy v první polovině pátého století, vládl ve vnitrozemském Idaliu král Stásikypros. Podle zachované bronzové desky, dedikačního dekretu pořízeného "v roce Filokypra, syna Onásagory", uloženého v Athénině chrámu, bylo město obléháno "Médy"/Peršany a lidmi z Kitia.

V té době se tituloval vládce převážně foiníckého Kitia Ba'al-melek I. jako "král Kitia", viz rok 479, ale jeho syn Azba'al/Ozba'al ('Az-Ba'al, 'Oz-Ba'al) jako "král Kitia a Idalia", viz rok 449, tedy o generaci později. O souvislostech nevíme nic, u syna mohlo jít o důsledek války Athéňanů na ostrově.

Král Idalia a město nařídili lékaři Onásilovi, synovi Onásikypra, a jeho rodným bratrů/kasignétoi, aby ošetřovali raněné z bojů bez mzdy. Odměnou jim později byly pozemky v hodnotě jednoho talentu stříbra (tehdy vysoká cena), jejichž případný prodej by byl bezpoplatkový a Onásilos dostal ještě jeden navrch.

Případ lze pokládat za první doklad sociální péče o občany a nápis je nejdelším známým textem ve slabičné kyperské řečtině.   

 

V Římě byl zřejmě na Foru na místě staršího oltáře údajně Hérákleova na úpatí Capitolia zasvěcen konsuly 17. prosince chrám Sáturnův a zavedeny sáturnálie (každoročně 19. prosince, později dvoudenní, od Božského Iúlia třídenní 17. až 19., se začátkem principátu od 17. do 22. prosince, viz o vývoji oddíl Bohové a jejich svátky x. a v indexu s. v.).

Se stavbou asi začal již T. Larcius, srov. o něm roku předešlého. Senát t. r.  povolil ženám provdaným za Římany, že se směly vrátit do svých vlastí, resp. Římankám provdaným do ciziny (latínské), že se mohly vrátit domů; naprostá většina žen tak prý učinila. 

 

************************************************************

496.

Ol. 71, 1

Tísikratés z Krotónu (poprvé)

 

 

Hipparchos I.

a. u. c. 258

A. Postumius Albus Regillensis I. a T. Verginius Tricostus Caelimontanus

A. Postumius Albus Regillensis dict. (?) II.

************************************************************

Na 71. olympiádě byla zavedena další disciplína, závod klusáků, kalpé. Prvním jejím olympioníkem se stal Pataikos z Dýmé. I tato disciplína (srov. Ol. 70) nevydržela dlouho a byla zrušena na 84. olympiádě roku 444.

Tísikratés Krotónský byl prvním olympioníkem, který na téže olympiádě zvítězil ve třech disciplínách po sobě, ve stadiu, diaulu a v hoplu.

V závodě na koni/kelés zvítězil Empedoklés z Akragantu, zřejmě otec Metónův a děd stejnojmenného filosofa, srov. rok 493. Seznam olympioníků o stejných hrách uvádí jako vítěze v zápasu/palé Akraganťana Exaineta, který též bývá uváděn jako otec filosofův, a srov. Ol. 91 a 92/roky 416 a 412, kdy údajný filosofův syn Exainetos zvítězil ve stadiu. • O účasti krále Alexandra I. Makedonského viz níže.

 

V Iónii zahájili Peršané protiofensívu. Jejich hlavním vojevůdci tažení byli Artafernés, satrapa v Sardech, a Otanés. Snadno pod velením Daurisa dobyli zpět celou oblast Helléspontu. Pak se jeden voj obrátil k jihu a Peršané ve dvou bitvách porazili Káry a jejich mílétské spojence.

Ve třetí bitvě s nimi se dal však Daurisés vylákat u Pédasu do léčky, kterou nastražil Hérákleidés z Mylas: vojevůdce Daurisés, manžel jedné Dáreiovy dcery s harémovou ženou, s dalšími perskými veliteli padl a s ním Kárové zničili celou jeho armádu.

Jiná část Peršanů, jimž velel Hymaios a který byl Králem stejně poctěn jako Daurisés, však dobyla v Mýsii Kios, část Aiolidy, ale zemřel v Tróadě na jakousi nemoc. Na třetí frontě vedenou osobně satrapou Artafernem s Otanem potřeli Peršané města Klázomeny a Kýmu. 

Hérákleidés Mylasský byl synem Ibanóliovým a bratrem properského vládce Mylas Oliata, viz rok 499. Lze předpokládat, že Hérákleidés byl v Mylasách jako bratrův nástupce dynastou, "králem spolku Kárů", snad tedy předchůdcem Artemísie (I.), viz o ní roku 480. Po krachu povstání se mu podařilo dostat na Západ, kde se připojil k Massalijským válčícím tehdy s Kartháginci.

Pod Károvým velením na ibérském mysu Artemísiu Helléni porazili v námořní bitvě Púny; rok neznáme, o jejich válce jinak nevíme více nic. Kár znal foiníckou taktiku námořních bitev spočívající v tom, že lodi neútočí proti sešikovaným nepřátelům, ale proplují vedle nich, otočí a prorážejí zobci plavidla z boku. Nachystal proto do zálohy lodi, aby otáčející útočníky napadly. Podle jiného výkladu se Hérákleidés zúčastnil bitvy u Artemísia eubojského a nikoli ibérského. O jeho osudu není nic známo.    

Za nové situace předal Aristagorás město Mílétos jinak neznámému "významnému občanovi/andri tón astón dokimó" Pýthagorovi a sám odplul s řadou svých příznivců do Thrákie do osady Myrkínos v Édónii, který roku 512 založil či začal budovat Histiaios, viz tam; mezi nápady člověka, který spustil iónské povstání, byla též kolonisace Sardinie. Usadil se na místě, kde o šedesát let později stála Amfipolis. Zde byl ubit loupeživými Thráky (k tomu srov. rok 464).

• Z édónských vládců známe pouze krále Getu, snad současníka Alexandra I. Makedonského. Myrkínos se později stal sídelním městem Édónů. Druhým a posledním králem Édónů, kterého známe jménem, byl Pittakos, který byl (v zimě?) roku 424 n. 423 zavražděn syny šlechtice Goaxia a jeho ženy Braury, srov. rok 424.

Do Mílétu se vrátil ze svého perského pobytu (viz předešlé roky) Histiaios, kterého král Dáreios I. právě propustil po slibu, že mu Míléťan přivede vůdce povstání Aristagoru, kterého roku 512 zanechal v Mílétu jako svého zástupce. Prvně dorazil do Sard, viz rok následující.

V Makedonii zemřel král Amyntás I. (vládl asi od roku 545), nástupcem se stal jeho nejstarší syn Alexandros I. Filellén (vládl do roku asi 450). • Alexandros byl připuštěn jako potomek Hérákleův, což musel svým rodokmenem v Olympii dokázat, na olympijské hry. Nastoupil do rozběhů, ale nepostoupil. Je pravděpodobné, že nesoutěžil jako král, ale na předcházející olympiádě ještě jako korunní princ.

Skythové vpadli na Thrácký Chersonésos. Miltiadés V., syn Kimóna II., vládce nad attickými kolonisty a spojenec thráckých Dolonků, musel uprchnout ze svého sídla Kardie (k vpádu mohlo dojít již roku 511?). Později ho Dolonkové uvedli zpět do jeho athénské domény, ale při perské invasi roku 493 (viz tam) opět utekl do Athén, kde patřil mezi vůdce oligarchů.

U Skythů šlo o revanš za Dáreiovu invasi za Istros/Dunaj rok 512, ale jinak o vpádu kočovníků nevíme nic. Ani to, zda měli nějaké thrácké spojence.

Takhle hluboko se Skythové nikdy nedostali a z národů žijících za Dunajem se to podařilo až za mnoho staletí v císařské době Germánům, jimž doboví autoři říkali tak jako tak Skythové. 

Kolem roku 496 se v attickém dému Kolónos Hippios narodil tragický básník Sofoklés (zemřel v Athénách roku 406).

● Epónymní athénský archón Hipparchos, jak se novodobě spekuluje, mohl náležet ke klanu exulovaných Peisistratovců. Svědčilo by to o tolerantnosti Athéňanů, popř. o nevyhraněném postoji ke Králi a Peršanům, ale pramenných důkazů pro dohad není.  

 

V Itálii možné datum bitvy na Regillském jezeru, viz o ní též roku 499. Skončilo roční příměří s Latíny, mezi nimiž se šířila nespokojenost s válkou a deserce celých rodin na římské území a pod ochranu římských pevností. T. Verginius, starší z konsulů, pověřil kolegu A. Postumia diktátorskými pravomocemi. Konány všeobecné odvody, armáda rozdělena na čtyři části, z nichž jedna zůstala zpět na ochranu Města.

Latínové dobyli římskou pevnost Corbionu a pobili posádku. Na jejich stranu se přidali Volskové z Antia. Římané rozbili tábor u Regillského jezera, kde se jim Latínové se svými spojenci pod velením S. Tarquinia a Octavia Mamilia postavili; bitvě byl přítomen devadesátiletý sesazený monarcha L. Tarquinius II. Superbus.

Římanů prý bylo 23 700 pěších a jeden tisíc jízdních, koaliční armáda měla čtyřicet tisíc pěších a tři tisíce jízdních vojáků, Volskové dorazili na bojiště až druhého dne a po pokusu tvářit se jako římští spojenci se vrátili domů. V boji padli z prominentů na spojenecké straně Octavius Mamilius, na římské T. Herminius a konsulár M. Valerius, bratr P. Valeria Poplicoly. T. Tarquinius, syn králův, byl zraněn, o osudu jeho bratra Sexta, jehož násilnost na Lucretii spustila roku 510 pád monarchie v Římě, není zpráv. Domů z bitvy se prý vrátilo pouze deset tisíc Latínů, 5500 jich padlo do zajetí. 

Regillskou porážkou skončily nároky tarquiniovců na římské majetky. Opuštěn všemi odešel Tarquinius II. s věrnými a s dalšími římskými exulanty do Kýmy/Cumae, viz rok následující.   

 

V Číně začal vládnout ve státu Jüe Kou-ťien/Goujian, který též přijal královský titul (do roku 466). Pokračovala válka se státem Wu a jeho panovníkem Fu-čchajem (srov. rok 514). Kou-ťien byl zkraje těžce poražen, vítěz mu ponechal malé území, ale Kou-ťien opět postavil své vojsko na nohy (válka trvala do roku 473, viz).

Zřejmě tohoto roku zemřel vojevůdce a filosofující stratég Sun Wu alias Sun-c´, narozen roku asi 544, viz tam a rok 514.

 

************************************************************

495.

Ol. 71, 2

 

 

Filippos

a. u. c. 259

Ap. Claudius Sabinus Inregillensis a P. Servilius Priscus Structus

************************************************************

Histiaios v situaci, kdy byla válka vlastně rozhodnuta, utekl před Artafernem ze Sard, viz zde níže, na Chios, odkud ho pustili, až když jim vysvětlil, že vždy byl protiperský. Namluvil jim též, že důvodem povstání byl záměr Dáreiův vyměnit sídla Iónů s Foiníčany, což byla sedmilhářova smyšlenka.

Do Sard poslal dopisy několika Peršanům, jakoby s nimi chystal puč. Artafernés jich dal několik popravit, ačkoli byli nevinní a opět to byla Histiaiova lež. Chíjští ho pak dopravili do Míléta, ale odtamtud ho při nočním pokusu o vstup do města vyhnali. Chíjští ho pak přepravili do Mytilény a dostal od nich osm lodí. S nimi u Býzantia přepadal lodi připlouvající z Pontu/Černého moře.

Za sardského pobytu se Histiaiovi nepodařilo Artafernovi, Dáreiovu bratrovi, vyvrátit podezření, že to byl právě on, kdo iónskou rebelii spustil. Satrapa, který ho prokoukl, mu řekl: "Ten sandál jsi sice ušil ty, ale uvázal si ho Aristogorás/túto to hypodéma errapsas men sy, hypedésato de Aristagorés." O Histiaiově konci viz rok následující. 

Peršané se pak vypravili proti Iónům po moři. Iónové konferovali v Panióniu a rozhodli, že do pozemní armády nebudou konat odvody, Míléťané že se musejí sami postarat o svou obranu, ale že se postaví Peršanům na moři, viz rok následující. 

 

Římané ukončili válku s Latíny, resp. s jejich konfederací, vedenou od roku 501; mír následoval roku 493 (viz tam; vzájemné vztahy byly ale definitivně vyřešeny až o 150 let později v roce 338).

Znovu kolonisovali osadu Signii, kterou založil král Tarquinius II. Superbus, srov. rok 529, a podle tradičního data byl t. r. Řím rozdělen na 21 okresů, tribus (viz rok 578; čtyři městské a sedmnáct "venkovských").

Když se zklidnila latínská fronta, znovu propukla nespokojenost Římanů s vysokou zadlužeností, do které se dostali pro dlouhou službu ve vojsku v neustálých válkách, kdy se nemohli věnovat svým hospodářstvím. Sociální nepokoje z dlužního nevolnictví se v tu chvíli podařilo uklidnit odkazem na hrozící Volsky.

Konsul P. Servilius po pozdvižení na foru, kde nad svým bídným osudem hořekoval jeden veterán z 28 bitev, zmrazil placení daní po dobu války a dokud o záležitosti nerozhodne senát a také propustil z vězení dlužníky, viz však příští rok. Jako vůdce aristokratů se tehdy poprvé výrazně profiloval Serviliův kolega v úřadu a jeho politický protivník App. Claudius.

Vypukla válka Římanů s Volsky. Poprvé byli oba národové ve válce již roku 534 (viz tam) a naposledy až po dvou staletích roku 341 (viz tam).

Servilius Volsky porazil v poli, takže rychle žádali o mír. Dostali ho s podmínkou, že do Říma odvedou tři sta rukojmí; což se stalo. Římané pak snadno dobyli Suessu Pometii, kam se utekla řada Volsků, a prostí doma zadlužení vojíni římské armády se zahojili z kořisti, neboť dostali povolení rabovat.

V Římě úřadoval App. Claudius, když dal po novém útoku Volsků popravit jejich rukojmí na foru. Servilius, jemuž odmítl senát povolit triumf, ho uskutečnil se svými lidmi i bez povolení, aniž by ho někdo v tom rušil. Válka s Volsky trvala do roku 493.

T. r. ještě přepadli Řím skupiny Sabínů infiltrující Město za náboženských svátků: jejich soudruhy před Římem porazil Servilius. Po nich dorazili do Města vyslanci Aurunků, domáhajících se navrácení území Volsků-Ecetranů/Echetranů rozdělené mezi římské osadníky. Byli odmítnuti a povstala z toho válka. 

O květnových idách (15.) zasvěcen chrám Mercuriovi na Aventinu. Ap. Claudius byl prvním ze šlechticů, který uložil do chrámu Bellony obrazy svých předků na štítech, aby byly Claudiové veřejnosti neustále na očích. 

V Kýmě, lat. Cumae, v exilu na dvoře Aristodémově, viz rok 525, 506 a 496, zemřel Římany vyhnaný král L. Tarquinius II. Superbus (c. 90; králem v letech 534 až 510). O jeho rodině ani o lidech, kteří ho doprovázeli do exilu, není dále slyšet. 

 

************************************************************

494.

Ol. 71, 3

 

 

 

Pýthokritos I.

a. u. c. 260

A. Verginius Tricostus Caelimontanus I. a T. Veturius Geminus Cicurinus

M’. Valerius Maximus dict.

************************************************************

Lakedaimonští v čele s králem Kleomenem I. porazili Argívské v bitvě u Sépeie u Tírynthu, když právě vypršelo padesátileté příměří mezi oběma státy uzavřené roku 554 po bitvě u Thyreje. U Sépeie padlo na šest tisíc Argívských a ty, kteří se uchýlili do asylu Argova háje, zčásti vylákal vyhlídkou na výměnu za výkupné a zavraždil, ostatní v háji upálil (odtud Argívští vysvětlovali, proč král propadal šílenství, viz roky 491 a 488).

Sparťané vlastní Argos třebaže válečnou katastrofou tolik oslabený nedobyli, čemuž doma nemohli uvěřit a bylo proto Kleomenovi předhazováno, že se dal uplatit, ale dokázal se před efory obhájit.

Prý před rozhodující bitvou použil Sparťan proti Argívským zajímavé lsti: dával hlasatelem vojákům nahlas oznamovat, co budou dělat (jíst, cvičit, bojovat, spát), takže o tom Argívští, kteří leželi táborem opodál, věděli a Sparťany napodobovali. Jednou dal však rozhlásit nástup na snídani, Argívští se klidně dali do jídla, ale místo toho sešikovaní Lakóni na ně vyrazili a hodně jich pobili.

Padlých a pobitých Argívských v bitvě a po ní bylo 7777, převážně těžkooděnců, rozumí se podle majetkového censu nejvýše postavení občané a pilíř oligarchie. V důsledku nastala demokratisace režimu a občanský status získala řada perioiků obývajících argívský venkov; viz revoluci roku 491, což byl buď přímý následek událostí t. r., nebo k proměně režimu v démokratii došlo až tehdy.  

Tím Sparťané na Peloponnésu odstranili poslední konkurenci. Tíryns a Mykény se staly lakedaimonskými spojenci (do asi roku 478?, srov. rok 468), o dějích v Argu viz rok 491. Spojenci Kleomenovi ve válce s Argem byli Sikyóňané a Aigíňané. Argívští později vymáhali za spáchané bezpráví od obou odškodnění ve výši pěti set talentů: Sikyónští to umluvili na talentů sto, ale na Aigíně platit i jednat odmítli, proto nedostali od obou států pomoc ve válce s Athéňany, viz rok 488. 

Iónové s Aioly se na podzim shromáždili na 350 triérách u ostrova Ladé před Mílétem, viz rok předešlý; perská flotila, plavidla jistě převážně foinícká, čítala šest set lodí. Před bitvou vsadili Peršané na subversivní politiku properských vůdců, které z jejich vlastí vyhnal Aristagorás, aby přes své kontakty šířili mezi Ióny hrůzu z toho, co je čeká, když se nevzdají.

Měli s tím úspěch. Za velitele flotily Iónové vybrali Dionýsia z Fókaie, který s loděmi po sedm dnů cvičil naostro, což se začalo spolubojovníkům zajídat. První dali najevo nespokojenost Samští, dali na výzvu Aiaka, syna Sylosóntova, a za záminku ke zradě si vzali nízkou bojovou morálku v konfederované flotile. 

Na začátku bitvy samské lodi odluly až na jedenáct triér domů, následovaly lodi lesbické. Naopak sto lodí vyslaných z Chiu bojovalo až do konce a se ztrátami dokázaly uniknout na Mykalu. Chíjští nechali lodi na břehu a pokračovali pěšky do Efesu. Efesanky právě konaly noční obřady o thesmoforiích (říjen/listopad) a Efesští měli přicházející chíjské námořníky a vojáky za bandity a tak je pobili. Celkové ztráty Iónů a Aiolů z bitvy u Lady neznáme.

Mílétos byl obléhán, dobyt, zničen, přeživší zotročeni a odvlečeni do Sús, aby vzápětí byli usazeni kdesi v přímoří Súsiány v osadě jménem Ampé či Ampelóné (pozdější Alexandreia?). Byl to konec iónského povstání (vypuklo roku 499, mír podepsán roku 493). Nauarchos Dionýsios se svými loděmi unikl a živil se nějaký čas piraterií ve foiníckých vodách. Se ziskem odplul na Sicílii, kde své řemeslo prováděl dál na Púnech a Etruscích, viz o něm rok 349 a o osudu Fókaie za jeho otců rok 545. 

Histiaios Mílétský (viz předešlý rok) v době, kdy se Iónové shromažďovali u Lady, skončil s piraterií v Helléspontu, předal obchod v okolí Býzantia jistému Bisaltovi z Abýdu a se svými loděmi, které mu poskytli Lesbané, se vypravil proti Chiu. Oslabené a demoralisované Chíjské, viz zde výše, porazil na moři i souši.

Oblehl Thasos, odtud odplul s nepořízenou v době ladské katastrofy na Lesbos; Thasos byl v té době jedním z nejbohatších hellénských států, viz rok 465. Histiaiovy oddíly se rozrostly o mnoho Iónů a Aiolů a neměl je, čím uživit. Přepravil se k Atarneu, kde však narazil na Peršany, jimž velel Harpagos. Histiaios byl v bitvě poražen, zajat a následujícího roku v Sardech na Artafernův pokyn naražen na kůl.

Někdy po iónské katastrofě Frynichos, žák Thespidův, složil tragickou hru Dobytí Míléta/Mílétú halósis, která Athéňany v divadle rozplakala: kus se dával jen jednou, reprisy byly usnesením zakázány. Namísto ocenění autorovi uložili pokutu tisíc drachem, to byly tehdy velké peníze, za to, že jim připomněl tak tragickou záležitost, jakou bylo zničení Míléta Peršany, čemuž malý athénský expediční sbor nemohl zabránit, viz rok 498; spoluobčané mu vytkli zlovůli, že si takové thema vybral.

Spíše však je hryzlo svědomí, přesněji řečeno ty z nich, kteří expedici blokovali a neradi, aby se jim to připomínalo. Nelze vyloučit, že Frynichova hra šla na podium v roce 493, kdy byl archontem Themistoklés a kdy zveřejnil plány na rozšíření athénské flotily a přístavních kapacit. Až do iónské katastrofy nebyli Athéňané nijak výrazně protipersky orientovaní. K Frynichovi a Themistokleovi viz rok 476. 

Po krachu revolty dosadili Peršané na Samos Aiaka, syna Polykratova bratra Sylosónta: perského kolaboranta Sylosónta vyhnal Aristagorás roku 499 a v této době již nežil. Samští, kteří uprchli před Peršany a despotou Aiakem, odpluli do jižní Itálie do Epizefýrských Loker. Vládce Zankly/Messány Skythés, užíval královského titulu, nabíral tehdy v Iónii kolonisty pro Kalé akté, osadu ve svém státečku (o její další kolonisaci viz rok 446).

Anaxiláos II., samovládce v Rhégiu a nepřítel Skythův, Samské přemluvil, aby se raději zmocnili přímo Zankly, která užívala v této době již druhé své jméno Messáná (srov. rok 664). Což udělali, neboť Skythés nebyl ve městě, obléhal kdesi nějaké město. Vyhnanec přivolal z Gely svého smluvního spojence Hippokrata, ale ten ho před městěm zatkl („že si lépe nevšímal občanů“), s ním jeho bratra Pýthogena a internoval je v Inyku, jehož polohu neznáme.

Skythés odtud přes Hímeru prchl z ostrova do Persie a údajně dosáhl důvěry Dáreiovy, neboť se vrátil ke Králi z cesty na Sicílii, kam ho kdysi pustil z důvodů, které neznáme, a dožil bohat v Persii. Samští předali Hippokratovi polovinu majetku ve městě a na venkově včetně otroků.

Neměli to v nové domovině jednoduché. Skythés, který pocházel z Kóu, kde se tyrannidy vzdal, měl syna Kadma, jemuž se v Messáně brzy podařilo dostat k moci a vládl zde do roku 491. Jak se mu to podařilo a co na to Samští, nevíme. 

Po likvidaci iónského povstání přišlo na Sicílii mnoho nových kolonistů. Hippokratés z Gely uvedl mimo jiné osadníky do Kamaríny (srov. roky 554 a 528). V této době již ovládal většinu hellénských i barbarských států na Sicílii.

Vnitrozemního domorodého města Ergetia se zmocnil záludností. Muži z města mu věrně sloužili v armádě, vyznamenával je. Vylákal je vidinou kořisti na výpravu k moři a takto opuštěné město od obránců obsadil cestou přes blíže neznámé Laistrýgonské pole/Laistrýgonion pedion. Navedl pak Gelské a Kamarínské, aby opuštěné Ergetijské povraždili.  

 

V Římě propukly nanovo pouliční nepokoje dlužníků z minulého roku, další občanská neposlušnost. Volbou diktátora M'. Valeria byly opět uklidněny, plebejové mu důvěřovali, neboť byl bratrem Publicolovým, a věřili v jeho sliby. Úspěšně proto pokračovala válka s Volsky, k nimž se připojili Sabínové a Aequové/řec. Aikanoi; ti poprvé na římské válečné scéně.

Římanům se na všech frontách dařilo a prý v té době měl diktátor k disposici poprvé v dějinách armádu o deseti legiích. Podle počtu nepřátel byla rozdělena na čtyři části, z nichž jedna pod T. Larciem chránila Řím. Když se z tažení vrátil domů, odmítl senát M'. Valeriovi žádost o projednání vysoké zadluženosti Římanů. Zato od lidu se mu dostalo přízviska Maximus.

Ve Velitrách, kterou Římané právě na Volscích dobyli, byla založena římská kolonie; viz dále rok 492.

Ve dnech 4. až 7. listopadu bouřila v Římě tzv. první secesse lidu/lat. secessio, řec. syllogos. Plebejové uchopili armádní standarty a demonstrativně odešli na Svatou horu nad Aniem u Říma/Sacer mons, řec. Hieros oros, na protest proti vysoké zadluženosti a lichvě a neochotě senátu o jejich problémech jednat. Vybudovali tam vojenské ležení, o polní práce se nikdo nestaral, viz rok 492, a římský stát se vlastně dostal do stavu občanské války.

Vůdcem „revolucionářů“ byl L. Sicinius Vellutus (řec. Bellútos; o jeho jménu viz index, s. v. a viz dále u roku 492), výraznými postavami revolty byli L. Iunius, který si přál jmenovat s přízviskem Brutus (tedy nepocházel z patricijského rodu Iuniů), M. Decius a Sp. Icilius n. Sicinius (?), srov. rok 492), kteří za plebeje vyjednávali v senátu.

Pozdvižení uklidnil kolem zimního slunovratu u lidu oblíbený patricij Agrippa Menenius Lanatus, cos. roku 503, jinak "plebejsky" Menenius Agrippa (zemřel následujícího roku; otec T. Menenia Lanata, cos. 452). Usmlouval státoprávní požadavky plebejů, ale jak konkrétně byla řešena otázka dluhů a dlužního otroctví, není známo (vesničané totiž museli plnit vojenské povinnosti v době, kdy by měli pracovat na polích, moment zničující pro jejich hospodářství).

Senátoři souhlasili s voleným úřadem chránícím občanská práva plebejů: pro rok 493 byli zvoleni sněmem curiátním n. centuriátním a nikoli ještě sněmem tributním, resp. lidovým/comitia tributa resp. concilium plebis (viz rok 472sq.), jako první plebejští tribunové/tribuni plebis C. Licinius a L. Albinus.

Podle jiných záznamů to byli L. Iunius Brutus a L. Sicinius Vellutus/Bellutus a s nimi C. a P. Liciniové a C. Visellius Ruga (takže kolik bylo tr. pl. zkraje, nevíme). Zřejmě t. r. byli zvoleni též první dva plebejští aedilové/aediles plebis, viz rok následující. O sněmech viz dále roku 472sq. a 287. 

Úřad byl nedotknutelný a nepřístupný patricijům, nastupován byl každoročně tradičně 10. prosince/a. d. iiii. Id. Dec. (konsulové nastupovali v této době úřad již 1. září/Kal. Sept., tedy coss. let 494/493). • Z těchto sociálních nepokojů vyšly i rozbroje stavovské mezi patriciji a plebeji, které trvaly až do roku 287.