Hr (6)

 

Olympijské povstání tibetských buddhistů

Za nezávislost Tibetu demonstrovali mniši v Indii, Nepálu, ve Lhase i v autonomních okresech dalších čínských provincií. Protičínské nepokoje maoisty zaskočily. O Tibetu náhle mluví celý svět a politici opět strkají hlavu do písku. Tibetská, ale i tchajwanská otázka patří k pekingské olympiádě. Poněvadž politika měla vždy co do činění s olympijským sportováním.

Soudruzi si byli jisti, že mají všechno pod kontrolou. Je březen a jednou za rok svolávají Všečínské shromáždění lidových zástupců, jakousi obdobu parlamentu s 2985 „poslanci“. Pro rudou Čínu to je velká mediální událost.

Komunisté nikdy parlamentarismu moc nedali, jenom symbolicky, chtějí-li budit zdání a schvalovat se ve funkcích. Od 5. do 18. března lidoví zástupci v Pekingu tvrdě pracovali: potvrdili druhé pětileté období presidenta Chu Ťin-tchaa (65) a předsedy vlády Wen Ťia-paa (65), schválili státní rozpočet a řadu dalších funkcionářů.

O práci i jiných věcech promluvil k soudruhům také Chu. Ujistil, že bude posilovat demokracii a vládu zákonů a že lid bude i nadále na prvním místě. „Nové čínské vedení neochvějně zachová jednotu,“ pravil Chu, „vážnost a autoritu socialistického právního systému, bude rozšiřovat sociální rovnost a spravedlnost a střežit sociální harmonii a stabilitu.“

Na vrcholu světa
Premiér Wen byl v „parlamentu“ hluboce zneklidněn stavem světové ekonomiky a postrašil Číňany věštbou, že rok 2008 bude pro Čínu „jedním z nejobtížnějších“. V době jeho projevu už vrcholily tibetské nepokoje a režim se snaží v olympijském roce světové mínění nedráždit.

Naráz bylo po harmonii. Od 10. března protestovali v Dharamšále (Dharamsala) v severoindickém státu Himáčalpradéši, v sídlu exilové tibetské vlády a dalajlamy, stovky mladých mnichů proti soustavnému počínšťování (sinisaci) Tibetu.

Policie řadu z těch, kteří si připomněli výročí tibetského povstání z roku 1959, zatkla. Podobně dopadli buddhisté v Nepálu, jehož vláda je svázána s domácími maoisty.

Indické úřady mnichům zabránily v pochodu do Nepálu, kde chtěli vystoupat na Čomolangmu, Matku vesmíru, jíž Evropané říkají jménem jednoho britského týlového plukovníka. Buddhisté chtěli protestovat proti čínskému záměru donést na nejvyšší vrchol planety pochodeň s olympijským ohněm. 
Ani Indie nechce pohněvat velkého souseda, s nímž žije zrovna v údobí sbližování.

Téhož dne protestovali mniši i v několika klášterech ve Lhase a jinde na čínském území. Čínská policie proti nim o dva dny později použila slzný plyn. Podle oficiálních údajů žije v Tibetu 46 tisíc mnichů ve 1700 klášterech.

Násilnosti ve Lhase, v hlavním městě Číňany okupovaného Tibetu, spustila prý 14. března násilnost policistů na dvou mniších (Číňané tvrdí opak). Na čínské obchodníky a krámy pak létaly kameny a zápalné lahve. Tibeťané tloukli Číňany na potkání, rabovali jejich obchody a někteří z nich provolávali slávu dalajlamovi a svobodnému Tibetu. 
Proti násilnostem v ulicích zasáhla armáda střelbou, stejně jako v sousedních provinciích s tibetskou menšinou Čching-chaj, Kan-su a S´-čchuanu.

Chuův revír
Byly to ve dvaceti letech nejrozsáhlejší protičínské bouře. Tibet museli opustit turisté, minulou středu i poslední novináři. O skutečném stavu buddhistického povstání proto není ověřitelných zpráv.

Policisté prohledávali ve Lhase dům od domu, armáda povolala posily. Během bouří zemřely podle exilových Tibeťanů stovky lidí, zatímco vláda autonomní oblasti hovoří o šestnácti mrtvých.

Údajně tisícovka Tibeťanů byla zatčena. Zahraniční Tibeťané se poprali s policií před čínskými zastupitelstvími v Paříži, New Yorku a Sydney. V tibetských okresech provincie Kan-su zaútočili Tibeťané na několika místech proti úředním budovám, sundávali čínské vlajky, trhali je a nahrazovali tibetskými. 
Jedna z velkých theorií vůdce Chu o celospolečenském harmonickém rozvoji Číny, kterou chtěl rozšířit hlavní dogmata maoismu, mizí pod sprašovým prachem. O „harmonisaci“ poměrů toho Chu ví však hodně, především z Tibetu.

Než vykročil za nejvyšší kariérou v Pekingu, byl totiž v letech 1988-1992 hlavou komunistů ve Lhase a v březnu 1989 brutálně potlačil tibetské demonstrace (roku 1985 byl Tibet v omezené míře zpřístupněn cizincům). Chuovo jméno bývalo tehdy rovněž dáváno do souvislostí se smrtí desátého pančenlamy, druhého nejvyššího věroučného hodnostáře, který otevřeně kritisoval potlačování lidských práv Číňany.

Současný lhaský partajní satrapa Čang Čching-li (57) má plnou Chuovu důvěru a v uspořádávání „harmonie“ získal zkušenosti v Sin-ťiangu při potlačování svébytnosti Ujgurů.

Oceán moudrosti
Lehkost, s jakou nepokoje přeskočily vrcholy Himálají, nepřekvapila jen maoisty. Že to byla spontánní akce možná dokládá i skutečnost, že se ve Lhase v dané dny nijak nekoncentroval počet pracovníků zahraničních medií.

Mladí mniši nemají trpělivost dalajlamovy generace. „Oceán moudrosti“ Tändzin (Tenzin; 72) má stále jejich úctu, ale nesouhlasí s jeho lavírováním. Konání her v Číně podpořil, aby prý bylo na tibetský problém vidět; mladí jsou proti. Před čtyřmi roky připomněl, že mnoho komunistických a autoritářských režimů včetně Sovětského svazu se změnilo nikoli silou, ale díky vlastním lidem (viz TÝDEN 44/04).

Na adresu těch, kdo mu předhazují, že „vyprodává“ nárok Tibeťanů na nezávislost, tehdy řekl: „Tibet je slabý. Je to veliká země s bohatými přírodními zdroji, ale nemáme technologie ani experty na jejich využití. Zůstaneme-li tedy v Číně, můžeme hodně získat, pokud bude respektovat naši kulturu a životní prostředí a pokud nám poskytne nějaké záruky.“

Zatímco dalajlama, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1989, hovoří o osudové konstelaci pro Tibet, poněvadž mu evidentně žádná z velmocí nepomůže, mladí k takovému poznání ještě nedospěli.

Pro dalajlamu to je možná jeho poslední velká bitva. Pro Číňany přestane být partnerem i tajných rozhovorů, pro nové generace Tibeťanů symbolem smířlivosti.

Nedrážděte komunisty
Povstání tibetských buddhistů a touha po nezávislosti má sice ve světě u demokratů setrvale široké sympatie, ale to není pro politiku významné měřítko. Také George Bush se zatím drží slibu, že do Pekingu v srpnu na olympiádu pocestuje.

Nepokoje na střeše světa propukly necelý měsíc po odtržení Kosova velmocemi od Srbska. Ale Číňané nejsou Srbové. Přitom je zpupnost maoistů zranitelná mimo jiné tím, že dostali do správy uspořádání letních olympijských her.

Světoví politici minulý týden prohlašovali, že bojkot her není správný přístup k vyřešení tibetské otázky. Jejich letitá lhostejnost k osudu Tibeťanů už předem udělala z povstání buddhistických mnichů sebevražedný skutek. Rada bezpečnosti OSN neřekla vůbec nic.

Z velmocí se nejupřímněji vyjádřilo putinovské Rusko, které s maoisty sdílí hluboké ideové kořeny. Prohlášení moskevského ministerstva zahraničí praví: Vyjadřujeme naději, že úřady ČLR podniknou všechna nezbytná opatření k omezení protiprávních akcí a zajistí urychlenou normalisaci situace v autonomní oblasti.“

V Číně patří do každé podobné rudé operetky hněv lidu, řeči o rozvracečské klice, petice učenců a zámořských čínských komunit na podporu vlády a proti dalajlamově sabotáži stability („vlk v mniším rouchu, zloduch s lidskou tváří a srdcem bestie“).

Dalajlama je ochoten jednat, Peking je nesmiřitelný s čímkoli, co nepochází z jeho kuchyně. Brutální maoisté přísahají, že neuhnou ani o píď. Ani plánovanou trasu pochodně s „olympijským ohněm“ neodkloní z Tibetu. Koneckonců je po povstání, doma klid, na řadě je diplomacie...

Vždyť nejvýše osm procent obyvatel lidové Číny nepatří k vlastním Číňanům-Chanům. Nechanské menšiny čítají odhadem sto milionů lidí, z nichž Tibeťanů je snad po celém území dnešní Číny asi pět milionů.

Mějte rozum
Žádný Dárfúr, ani okupace Tibetu a represálie ve východním Turkestánu (Sin-ťiang), censura medií, pronásledování náboženských skupin, ani diktatura proletariátu, která za „velkého skoku“ a ještě větší „kulturní revoluce“ vyvraždila nespočetné miliony Číňanů, nejsou dost silný tabák pro svět businessu a velké politiky.

Dnešní Čína však neexportuje revoluci jako kdysi. Čína se proměnila v nastupující velmoc a celosvětovou výrobnu a montovnu všeho možného. V rámci snižování výrobních nákladů přestěhovávaly koncerny velkou část výroby od šedesátých let nejprve do Japonska, pak Koreje, Hongkongu, Tchaj-wanu či Malajsie.

A od začátku reforem Teng Siao-pchinga koncem sedmdesátých let do Číny. Číňané vyrábějí od toaletních mís, šroubováků a lednic po rádia, přehrávače a počítače všechno; od jehel po rakety. Nic z toho nevymysleli, ale shovívavost Západu vůči čínské průmyslové špionáži je také svým způsobem úctyhodná. 
Číňané investovali do amerických dluhopisů, mají největší zlaté reservy, skupují po světě kdejaký důl a ropný vrt. Miliardová země zvýšila spotřebu ropy, mléka a obilí a na západě vyskočily ceny.

Bez Číny dnes svět nefunguje. Alespoň si zatím neumí nikdo představit, co by se stalo, kdyby se Maova říše propadla do chaosu. Její společnost i ekonomika jsou všechno možné, jenom ne zdravé.

Stejně překvapení jako čínští komunisté jsou ve světě obchodníci se sportem, podnikatelé v reklamě, sponsoři, mediální průmyslníci a sportovci. Nikdo z nich logicky s výzvou k bojkotu her nepřišel. O tom, že politika a sportování k sobě patří, však nelze ani na okamžik zapochybovat.

Olympijské násilí
Použít velkého mezinárodního fora k demonstraci vlastního přesvědčení, k protestu a jako chloubu organisačního a technického umu je neodpáratelnou součástí novodobého olympismu asi více než hesla o větší rychlosti, výšce, síle či o poctivosti ve sportu a o míru obecně.

Bojkotovat olympiádu není nic nového, stejně jako není nic nového, že se během her přihodí nějaké násilnosti. Roku 1968, jednom z nejneklidnějších z poválečných let a osudovém pro české dějiny, byly olympijské hry v Mexiku.

V dresu komunistického Československa tehdy vynikla gymnastka Věra Čáslavská, která se na hrách provdala za běžce Josefa Odložila. Mexické hlavní město trápící atlety svou vysokou nadmořskou výškou ale žilo studentskými nepokoji a předolympijským masakrem z 2. října, kdy bylo zavražděno na tři sta protivládních demonstrantů; soudy probíhají dodnes.

Černí američtí atleti Tommie Smith a John Carlos tehdy na stupni vítězů při hymně zdvihli ruku v černé rukavici na znamení podpory agresivnímu protibělošskému hnutí Černé síly, Black Power. Oba atleti byli před OH 1984 v Los Angeles svazem rehabilitováni, poněvadž prý bojovali za práva utlačovaných.

Kupodivu k něčemu podobnému na hrách roku 1936 v Berlíně před Hitlerem nedošlo. Hitler pozastavil protižidovské akce a snažil se nedráždit svět. Nacisté objevili v hrách jedinečné propagandistické náčiní. Ne každý to prohlédl a nikdo z olympioniků Hitlerovi nevytkl, jaký režim to v Německu vládne. Například defilující francouzští atleti pozdravili tribuny nacistickým pozdravem, „podomácku“, jak se sluší v hostitelské zemi... Interpetace francouzských účastníků však praví, že šlo o pozdrav olympijský, kdy ruka byla níže než u pozdravu fašistického.

Na dalších hrách v Německu v září roku 1972 došlo k nejhorší tragédii všech olympijských her, starých i nových. Skupina palestinských Arabů zajala jedenáct členů israelského teamu a žádala propuštění svých přátel a členů německých teroristů z RAF.

Při špatně provedeném policejním zásahu byli všichni bandité zastřeleni, ale také jedenáct židovských rukojmí. Ve stínu této události stála hrozba Afričanů, že nepřijedou, účastní-li se závodníci z Rhodesie, která se odtrhla od britského koloniálního panství a jejíž vládu Iana Smithe (zemřel 2008) označovali za rasistickou (od roku 1980 přejmenována na Zimbabwe). Předseda IOC Avery Brundage, který odmítl svého času bojkotovat Hitlerovy hry, Rhodesany do Bavorska nevpustil.

Na výroční olympiádě v americké Atlantě roku 1996 zabil bomber Eric Robert Rudolph z jisté křesťanské sekty náhodného chodce a zranil 111 lidí; dopaden byl až po pěti letech.

Za ryze profesní bojkot lze označit rozhodnutí britských žen nejet roku 1928 na hry do Amsterdamu. Atletkám slíbila asociace, že budou soutěžit ve dvanácti disciplínách, ale Mezinárodní olympijský výbor (IOC) vypsal jen polovinu.

Studené olympiády
Úplně první použití olympiády na politická gesta zažily už první novověké hry v Athénách roku 1896. Olympismus byl v plenkách, ale maďarský výbor chtěl demonstrovat rovnoprávnost Uher v rámci habsburské říše a se souhlasem zakladatele IOC (1894) barona de Coubertina postavil vlastní mužstvo.

Roku 1912 stejně samostatně závodili ve Stockholmu Finové, ačkoli byli součástí Ruské říše. V Antwerpách roku 1920 naopak nesměli soutěžit borci z Německa, Rakouska, Maďarska, Bulharska a Turecka, poněvadž byli ze států, které prohrály první světovou válku.

Němci měli zákaz ještě pro rok 1924 a podobně zůstali jejich sportovci doma i roku 1948, kam nesměli s Japonci (ale Italové ano). Němečtí olympionici to vůbec neměli jednoduché. Po druhé světové válce směla Spolková republika („Západní Německo“) roku 1952 na olympiádu do Helsinek, chyběla ruská část Německa (DDR, „východní Německo“), zato se účastnilo s vlastním družstvem Sársko, obsazené Francouzy.

Velmocenská politika se na německých olympionicích podepsala velmi silně. V letech 1956-1964 sestavovaly oba státy společné mužstvo, od roku 1968 měly vlastní.

Oko za oko
Z Londýna se roku 1948 nevrátila do republiky Marie Provazníková, vedoucí teamu  gymnastek, který získal zlato, jinak náčelnice sokolské obce: je to první případ využití zahraničního sportoviště k útěku z totalitního státu.

První protestní bojkot her („do sportu politika nepatří“) je starý půl století. Roku 1956 nejeli do Melbourne Holanďané, Španělé a Švýcaři, protože jejich výbory protestovaly proti potlačení maďarské nezávislosti a proti sovětskému postupu při dobývání Budapešti.

O dvanáct let později však už nikdo neprotestoval proti srpnové okupaci Československa; hry v Mexiku se konaly v říjnu. 
Do Austrálie nejeli také atleti z Egypta, Iráku, Kambodži a Libanonu, protože odsoudili vpád Israelců, Britů a Francouzů na Suez („suezská krise“ trvala od léta; hry se konaly až z listopadu do prosince).

Melbournskou olympiádu proslavil „krvavý“ zápas ve vodním pólu mezi Maďary a Sověty na Mikuláše 1956. Maďaři vedli čtyři nula a Rusové byli velmi neklidní. Jeden z nich krátce před koncem udeřil Ervina Zádora (dnes 72) a zakrvavěl mu obličej. V bazénu vypukly další potyčky, Maďar musel z vody a sudí zápas ukončil. Maďaři nakonec vybojovali zlato a mokrý mač je dosud jediným příkladem přímého pokračování politiky na závodišti.

Z Montréalu roku 1976 odjeli Afričané ze 28 států, protože protestovali proti účasti Nového Zélandu, jehož ragbisté hráli s Jihoafričany representujícími rasistický režim. Tchaj-wan v Kanadě nechtěl nastoupit pod jinak regulérním názvem Čínská republika společně se sportsmany z Číny komunistické a problém není vyřešen dodnes.

Bojkot moskevské olympiády roku 1980 prosadil americký president Jimmy Carter na protest proti sovětské okupaci Afghánistánu. K Američanům se připojily 64 národní výbory, nikoli však například Britové, Italové, Švýcaři a Rakušané.

Moskva byla před Pekingem jedinou komunistickou metropolí, nad kterou zavlála bílá vlajka s propletencem olympijských kruhů. 
O čtyři roky později přišla vendetta. Do Los Angeles necestoval celý sovětský blok. Z komunistických režimů tam však vyslali borce Jugoslávci, Rumuni a poprvé na olympiádě vystoupili závodníci - Čínské lidové republiky.

Velká očekávání
O další čtyři roky později v Soulu se žádný velký bojkot nekonal. Jihokorejské hry neobeslali Severokorejci a na znamení solidarity s nimi Nikaragujci, Etiopané a Kubánci. Od té doby se na olympiády jezdí bez bojkotu, protože vlastně ani nebylo co prosazovat. Roku 2004 v Athénách nedošlo ani na protest arabských států proti americké okupaci Iráku.

Pozoruhodné propojení politiky s údajně nepolitickým representováním státu prokázal president George Bush ml. při zahájení zimních olympijských her roku 2002 v Salt Lake City. Namísto tradiční formulace, kterou určil de Coubertin, pravil: „V zastoupení hrdého, rozhodného a vděčného národa prohlašuji hry v S. L. C. k oslavě zimní olympiády za zahájené.“

Čínským komunistům nedělá starosti, kdo byl, je a bude nespokojený ve světě, mimo jejich dosah. Strach mají z toho, aby olympijské megadivadlo organisačně zvládli, aby ohromili strojovou dokonalostí.

Aby nikdo netvrdil, že pro Peking běžný smog znemožňuje hry, ale nikomu z pořadatelů nebude vadit, že smog ohrožuje zdraví sportovců. A aby drželi na uzdě velkočínský šovinismus.

Policie už města, kde se bude závodit, zbavila nežádoucích živlů, zahraniční novináři se smějí od loňského ledna pohybovat bez jinak nezbytných povolení (neplatí pro Tibet). Termín maoistické otevřenosti? Do konce olympiády.

Vlastních lidí se volnost výkonu novinářského povolání pochopitelně netýká. Aby straně a vládě neudělali ostudu. Protože ostuda, to je to nejhorší, čemu se chce režim vyhnout. Po olympiádě zase bude všechno při starém. Hezky pod pokličkou.

(vyšlo zkráceně v časopisu TÝDEN 12/08)

hry společenské, zábava a hasard, hry stolní/deskové (srov. také pod králové a Músy)
Všechny staré „společenské“ hry mají stejný osud: dříve, než se jich používalo k hraní a k hazardu, byly věštebnými prostředky (např. kostky, karty), nebo sloužily k dalším kultovním úkonům (očistným, odstrašujícím, např. vlčky, řehtačky). Vynálezcem kostek byl podle hellénské tradice prý Palamédés, syn Naupliův. První kostky byly zasvěceny v Argu v chrámu Tyché (známy ovšem jsou již z doby mínojské). Palamédés kromě toho měl „vynalézt“ majáky, míry a váhy, disk, alfabétu a rozestavování stráží (!), deskové hry hráli homérští hrdinové.

Kostky o šesti hracích stranách s hodnotami jedna až šest byly kyboi, tesserae. Kostky o čtyřech plochých s číslicemi 1, 3, 4 a 6 a dvou oblých stranách byly astragaloi, tálí, „kůstky“. Házelo se třemi kyby a čtyřmi astragaly. U těchto byl šťastným hodem iactus Veneris, Venušin hod: na všech kostkách jiná hodnota, tedy 1, 3, 4 a 6. Canis byl hod nejhorší, když všechny kostky astragalů ukázaly totéž. Římané pro snížení risika podvodů používali k házení kostkami "věžičky", turricula.

Římané hráli v "loupežníky", ad latrunculós, lúdus latrunculórum/tabula latrunculária, kde na herní desce leželo třicet kaménků, latrónés (pův. žoldnéři, až později lupiči, bandité), které měly na spodní straně slovní označení (např. bellátor, ordinárius, vapió, fúr, lupa, amátor, tedy válečník, řadový, marnotratník, zloděj, vlčice, milovník). Jako u všech klasických stolních her, pravidla "loupežníků" známa nejsou, ačkoli se zachovaly hrací desky a kameny, též vyryté do mramoru. Hra pravděpodobně nějak navazovala na mnohem starší hellénskou stolní hru "město", polispolis paidzó, "hrát město" citovanou Platónovým Sókratem. Hellénisticko-římská hra dvanácti řádků, lúdus duodecim scriptórum/duodecim scripta a jeho zdokonalená hra "deska", tabula, kterou miloval mimo jiné Claudius a napsal také o ní spis, bohužel rovněž ztracený jako celá jeho literatura. Jinými hellénskými deskovými hrami byly pentagrammon, pesseiá/petteiá, kybeiá a diagrammismos, kde se vedle kladení hracích kamenů házelo i kostkou.   

Kostky hráli již Peršané. Král Artaxerxés II. Mnémón prohrál se svou matkou Parysatidou i tisíc dáreiků (ale také eunúcha). Mladý Alkibiadés prohrál v kostkách celý otcův majetek v Thrákii, viz rok 404. Podobně u Římanů: vášnivým hráčem v kostky, kde se výhry a prohry točily v desítkách tisíc sesterciů nebo celých statků, byl vedle Tiberia Claudia jeho děd Augustus, L. Vérus, spoluvládce M. Aurélia, Gaius zvaný Caligula, Neró, Vitellius. O vztahu kostek, které se původně hrály symbolicky o ořechy, a sáturnálií viz Bohové a jejich svátky. 

Pochopitelně v klasických dobách moralisté tvrdili, že staří Římané nehráli vůbec nic. Tomu raději nebudeme věřit stejně úspěšně, jako dnešním představám, že politik má být nezištný, nebo mlžení, že někdo taký v politickém průmyslu vůbec existuje. Římané obecně byli nesmírně hraví a jejich městský proletariát, spoléhající se na veřejné stravování na státní útraty, hrával v kostky na každém rohu, v každé hospodě. Poflakující se lidé, spící po krčmách a ve stínu divadelních protislunečních plachet, vedle této hry dokázali celý den vést hovory o dostizích, koních a jejich jezdcích. Hospodští a obchodníci s takovými zákazníky počítali. Na reversu hracích desek bývaly reklamní nápisy, i když ne právě standardní latinou vyvedené: "K jídlu máme kuře, rybu, šunku, páva. Obchodník potravinami. - Abémus in céná pullum, piscem, pernam, paónem. Penátórés."   

V římském světě by se nemohlo stát to, co provedl bosporský vládce Leukón (zřejmě I., vládl 389-349) se svými vojáky. Protože voják s dluhy je velmi snadná kořist pro cizí agitaci, propustil ze svých služeb všechny, kteří se zadlužili hrou v kostky nebo podobně. Vojenský praktik a theoretik Aineiás Taktikos ve svém spisu doporučuje, aby do strážní služby v dobách krisí nebyli stavěni chudáci, ale bohatí a lidé s pevnou vazbou na rodné město a majetek.

Miliardář Seneca uchoval příběh rytíře Iulia Cána, jehož Gáius poslal na smrt po disputaci/altercátió nad jakýmsi filosofickým problémem, možná to byla obyčejná osobní hádka. Když uběhlo zákonem stanovených deset dnů mezi "rozsudkem" a popravou, seděl Cánus s kýmsi nad partijí "loupežníků", lúdébat latrunculís. Spočetl kameny, calculí, a řekl spoluhráči: "Hele, ne abys po mé smrti lhal, žes vyhrál!" a centurióna, který ho odváděl na popraviště, si vzal za svědka toho, že měl o jeden kámen navíc. Literát chtěl dokladovat neohroženost stoicky vzdělaného muže před smrtí, což ostatně sám též prokázal, když mu nařídil sebevraždu jeho vlastní nepovedený žák, princeps Neró Claudius.  

Hasard byl v románském světě rozšířen tolik, že byl censorským ediktem zakazován již roku 115. Pochopitelně na nic. Ještě východořímský císař, chcete-li byzantský, Konstantínos VIII. (ke stáru vládl v letech 1025 až 1028) byl velkým hráčem kostek, miloval hostiny a dostihy. Mimo upnutý svět orthodoxie a zcela ve starém dobrém duchu polytheistického Říma lezl do arény, aby zápasil a propíjel se nocemi do rána. Svéráznou formou hasardu s kostkami byla známá Frankenburská hra v kostky z časů třicetileté války roku 1626. Sedláci nesouhlasili s rekatolisací a zajatci museli házet kostkami o život: z osmnácti to jednomu vyšlo, sedmnáct bylo pověšeno.

Jinou formou hazardu byly kohoutí zápasy/alektryona symballein. Např. v Athénách tyto zápasy pěstoval bohatec Kalliás, majitelem „protistáje“ byl holič Meidiás, srov. rok 343 a majitele herny v Peiraieu Pittalaka. 
Starověk neznal hrací karty. Pocházejí z Číny, kde jsou poprvé doloženy teprve z doby kolem 950 n. l. Šachy, čaturanga, tj. čtyři části, rozumí se vojska, vznikly kolem roku 450 n. l. na severu Indie v kraji kolem města Kanaudž (Kanjakubdža). Bojová hra na vojenskou strategii dvou proti sobě stojících armád na drahé astapada, šachovnici, o 64 polích se 32 figurkami ze zelených smaragdů a rudých rubínů se kolem roku 565 dostala s dary na tisíci velbloudů místního vládce (mahárádži dhirádži) Šarvavarmana Maucharího (bývalý vasal Guptů, vyhnal Huny z IND) pro sasánovce Chusraua I. Anuširvána (Chosroés I. Nesmrtelná duše vládl 531-579) do sídelního města novoperských králů Ktésifóntu a o několik desetiletí později po úpravě v tazích ji Arabové roznesli po celém světě.

První literární zmínka o šachu je z roku c. 630, kdy Kanaudž dobyl po smrti Šarvavarmanova vnuka Grahavarmana Maucharího (vládl 600–606) král Harša z dynastie Vardhana, na jehož dvoru se šachy hrály. V původních figurkách bráhmanské hry na válku byli střelci opancéřovaní sloni, ministr byl dáma a jeho pohyb byl omezen na diagonály. Volnost dámě dali Arabové.

Plně mechanický šachový automat presentoval roku 1770 císařovně Marii Theresii Rakušan Wolfgang von Kempeln. Postava Turka stála za šachovým stolkem a stroj porazil Benjamina Franklina, Napoleona, ale roku 1854 shořel při požáru musea ve viržínské Philadelphii. Roku 2004 byl „Turek“ znovupostaven v německém Paderbornu (NRW).

Číňané (a od nich Vietnamci) mají vlastní šachovou hru pocházející snad už ze čtvrtého n. třetího století př. n. l., siang-čchi/xiangqi, „sloní hra“. Kromě Asiatů a jejich diaspory se však hraje velmi málo, naopak šachy do Číny pronikly.

Kratochvíle a krácení dlouhé chvíle kvízy, křížovkami, hlavolamy apod. starověk neznal. Vždyť první slovní křížovka byla poprvé publikována až 21. prosince 1913 Arhurem Wynnem v New Yorku. K jejímu vyplnění bylo zapotřebí třiceti dvou slov.

Roku 2003 činil podle odhadů lidí z branže celosvětový obrat všech druhů legálního hasardu po odečtení výher 433 miliard dolarů. Z koláče nejvíce ukrojily Severní Amerika (32 procent) a Evropa (31 procent), Asie a Přední východ 22 procent.

Ve Spojených státech činil téhož roku obrat ve všem hasardu 73 miliard, z toho kasin za 27 miliard (před deseti roky to bylo jen 11,2 miliardy). 39 států Unie má loterie, 34 povolilo kasina (obojí zakazují jen Hawaii a Utah). Stát Nevada s vyhlášenou atrakcí Las Vegas měl z hraní roku 2003 na daních téměř 800 milionů dolarů.

Zřejmě nejstarší deskovou hrou dějin, resp. nalezenou, je egyptský senet doložený poprvé v předdynastickém období (dynastie 0 a 00) kolem roku 3500 a v první dynastii. Hrála se kostkou, zřejmě jakýsi backgammon. Jistý Sen-nedžem, úředník za Sethiho I. a Ramessea II., je na dveřích své hrobky v Dér al-Madína vymalován s manželkou Ij-neferti, s níž měl nejméně deset dětí, při hře senet, kterou vykládají někdy egyptologové jako symbolickou cestu za věčným životem. Se svými dámami nad senetem se také zpodobnit Ramesse III. (1198-1166).

O loteriích, původu a rekordech, viz pod kulinářství/kuchyně.

hřbitov§ viz pohřeb, pohřebnictví