174-172

 

**************************************************************

174.

Ol. 151, 3

138 SE

74 AE

(Alexandros)

a. u. c. 580

Sp. Postumius Albinus Paullulus a Q. Mucius Scaevola

************************************************************

Dolopové se vzbouřili proti makedonskému králi, stále se odvolávali k Římanům a umučili jeho stratéga-místodržitele Eufranora. V srpnu až září se proti nim vypravil přes Démétriadu král Perseus s vojskem a viníky revolty potrestal. V téže době dorazilo do Makedonie a Aitólie tříčlenné římské poselstvo, aby si udělalo obrázek o situaci. Začátkem června se totiž do Říma vrátili vyslanci z Karthága, kde prý v noci tajně státní rada přijala Perseovy posly, srov. zde níže.

Král si pro římskou delegaci čas neudělal a po pacifikaci Dolopů se demonstrativně vypravil do Delf, aby dal všem Hellénům najevo, že s Makedonií je třeba stále počítat: makedonské vojsko se ve Fókidě objevilo po více než dvaceti letech. Byla to výzva hlavně pro démokraty a "sociálně slabší", jak by se řeklo moderně, v celém hellénském světě. Z Delf, kde pobyl tři dny, se Perseus s vojskem vrátil přes Thessalii do Makedonie, aniž by kdekoli napáchal nějakou škodu.

Následovaly Perseovy pokusy o sblížení s Hellény. Jednání se Spolkem Achajů, při němž mimo jiné navrhoval výměnu uprchlých otroků a sám jednostranně jejich uprchlíky vydal, nedospělo k dohodě (Achajové kdysi zakázali Makedonům vstup na své území a sami si netroufali do monarchie vstupovat, což byl pro zotročené lidi ideální prostor k útěku). Na stranu usmíření s Makedonci se postavili tehdejší stratégos Xenarchos se svým bratrem Archontem, proti byl rozhodně prořímský Kallikratés.

Rozhodnutí mělo padnout na sněmu v Megalopoli, ale protimakedonští politici se postarali, aby nebyli připuštěni ke slyšení Perseovi vyslanci. Perseův exponent ve Spartě Leónidás musel dokonce Lakedaimón opustit a odejít do makedonského vyhnanství.

Koncem září se stratégem spolku Achajů stal podruhé Kallikratés z Leontia a stratégem spolku Aitólů Pantaleón. V Thessalii a u Aitólů se opět rozhořely (podle všeho krvavé) stranické boje o moc. V Hypatě/Hypatách vypukla občanská válka, v níž bylo prolito mnoho krve. Došlo sice k vyjednávání mezi démokraty a aristokraty, stratégos Eupolemos však dal jako garant usmíření při návratu do vlasti v městké bráně povraždit na osmdesát exulovaných příznivců démokratické strany, jejíž mluvčím byl Proxenos.

Je možné, že někdy v této době došlo ke státní unii fóckých obcí Stíriů a Medeónů, členů fóckého koina, jehož stratégem byl právě jinak neznámý Zeuxios. Nápis na mramoru blíže nedatovatelný vymezuje sympoliteiu/spojení dvou států se vším všudy. Jak to fungovalo, nevíme, ani zda nový stát Stírie a Medeónu získal jiné jméno.  

Zde jako všude po celé Helladě byly hlavním důvodem rozbrojů sociální poměry ve státech, vysoká zadluženost a celkové chudnutí země. Král Perseus se, stejně jako jeho otec, orientoval na nejvíce sociálně postižené vrstvy démokratů. Aristokraté se drželi Římanů a prořímských politiků.

Senátorská delegace s Ap. Claudiem Pulchrem a C. Valeriem Laevinem, cos. 176 a vnukem M. Valeria Laevina z dob první makedonoské války, uklidňovala Thessaly a Perrhaiby. Thessalové dokonce volali do zbraně a uklidnili se následujícího roku po přeorganisování dluhů na splátky na deset roků a snížení úroků. Klidu bylo dosaženo i na sněmu Aitólů v Delfách, kde Římané rovněž doporučili snížit úrokovou sazbu u půjček.

Ke "smíru" v Hypatách přispělo i to, že vůdce démokratů Proxena otrávila během delfského smírčího sněmování zprostředkovaného Římany jeho manželka Orthobúlé; kupodivu souzena nebyla, ač obžalována, neboť ihned odešla do vyhnanství. Proč to udělala, kam se uchýlila a jak skončila, nevíme. Římští emisaři referovali posléze v Římě, že zuřivost Aitólů nelze zkrotit/renuntiarunt coerceri rabiem gentis non posse, srov. rok následující.   

Q. Minucius v čele flotily deseti lodí usmířoval státy spolku Kréťanů, kde opět vypukly rozbroje/války (srov. rok 184). Mír ale trval pouze půl roku; proč se Kréťané opět rozhádali, nevíme. Někdy po této době, snad kolem roku 170, přepadli Kydónští Apollónii, s níž žili v konfederaci/sympolíteia, pobili muže, jejich rodiny a majetky si rozdělili; důvody neznáme. Kydónští přitom stáli ve válce s Gortynou, jejíž stratégos Nothokratés město neúspěšně přepadl. Kydónští proto požádali o pomoc Eumena II., který jim poslal tři sta mužů, jimž velel León. 

Rhodští snadno potlačili nové povstání Lyků (srov. roky 178 a 177).

V Láodikeji na Moři 30. audnaia 138 SE (západ.)/leden 174 se tři kněží Sarápidovi a Ísidiny se svými příbuznými obrátili na královského guvernéra města/epistatés Asklépiada s obavou, že na praecinktu chrámu, který stojí v bloku domů/amfodon, budou moci občané po zaplacení příslušné částky stavět sochy, jak právě rozhodl senát města, radní/peliganes. Pozemek patří kněžím a příbuzným a se stavěním soch by mohli přijít o vlastnická práva. Radní rozhodli, že "poplatek se týká soch, nikoli místa pro ně/mé tú topú, autés de tés eikonos to pséfisthen pléthos". 

V Palaistíně propukly bouře proti velkovlastníkům půdy: šířil se banditismus, přibývaly loupeže, přepady a plenění venkova. Židovské elity se praly o kontrolu nad chrámem, viz roky 182, 177 a 173, na vlně lidových nepokojů zrála makabejská revoluce, viz o ní roku 166.

Pro proslulou románskou hrabivost vypukly v Hispániích další nepokoje. Poloostrov pak byl v neklidu dalších čtyřicet let! (rov. roky 179 a 133).

Numidský král Masinissa opět udal Karthágince z protiřímských piklů. Vyslanci, kteří se od něho do Říma vrátili 5. června, zvěstovali, že Púnové si vyměnili s makedonským králem Perseem diplomatická poselstva, ale neznámo v jaké věci; viz zde výše. O Numidově starém hraničním sporu s Kartháginci viz rok 182 a 181 a dále rok 172.

Podle censu měl Řím 258 294 občanů. • Censoři Q. Fulvius Flaccus a A. Postumius Albinus dali vyštěrkovat a vydláždit ulice města a mimo město dali cesty opatřit vyvýšenou kamennou obrubou. Podivný Q. Fulvius, viz rok následující, dal ze senátu mimo jiné vyloučit pro nepřístojnost svého bratra L. Fulvia Flacca a zařadil ho mezi aerarie, třebaže se s ním podílel na otcovském dědictví (srov. rok 578). Celkově vypověděli censoři z počtu senátorského devět mužů. Zemětřesení koncem roku bořilo v kraji Sabínů domy, Říma se nedotklo. 

Zemřel "osvoboditel Hellady zpod makedonského jha" T. Quinctius Flamininus (ročník po 228) a pravděpodobně se narodil Aquilius, autor palliát (zemřel roku 154). Flamininův stejnojmenný syn rozdal lidu v rámci pohřebních slavností na obveselení maso, uspořádal čtyřdenní divadelní hry a třídenní gladiátorské, v nichž zápasily 74 dvojice; události tehdy navýsost spektakulární...

************************************************************

173.

Ol. 151, 4

139 SE

75 AE

(Alexis)

a. u. c. 581

L. Postumius Albinus a M. Popillius Laenas

************************************************************

M. Claudius Marcellus, cos. 183, přivedl k novému klidu spolek Aitólů. Jako člen senátorské komise přiměl obě rozhádané strany spolku poslat do Korinthu svá rukojmí, byly zrušeny nadměrné úroky a rozhodnuto, že zbytek dluhů bude zaplacen do deseti let. Když se vyslanci vrátili do Říma, informovali, že válka s Perseem je na spadnutí a Aitólové že stojí před povstáním, potvrdili tedy hlášení předchozích emisarů. Naopak na sněmování Achajů v Aigiu, kam dorazil z Delf, viz rok předešlý, spolek pochválil, že se drží ujednání a protimakedonské politiky. 

Senát zahájil přípravu na válku s Makedonci a zachované prořímské prameny dávají vinu výhradně Perseovi. O tom, že tehdy byl římský stát se svými italskými spojenci a zdroji z celého západu Středomoří několikanásobně vojensky a hospodářsky silnější, není pochyb. Chuť na kořist, touha definitivně zlikvidovat relativně silného protivníka v hellénském světě a ovládnout ho spustily protimakedonskou diplomacii intrik. 

V Helladě pak situaci sledovala další pětičlenná senátní komise vedená konsulárem C. Valeriem Laevinem, která se posléze dopravila do Alexandreie, viz zde níže.  

Na podzim se stal novým stratégem Aitólů Thoás, jeho čtvrtá a poslední vůdčí funkce. Zjevně zůstal věren své římské převýchově z internace v letech 189 až 181 a Aitólové zůstali v makedonské válce neutrální. Stratéga spolku Achajů neznáme. V Boiótii se rovněž mlela prořímská politika se sílící oposicí, o život přišli prořímští exponenti Euersás a Kallikritos, viz rok následující. Jednou z příčin rozvratu byla otázka, zda se pod ochranu Říma mají uchýlit jednotlivé boiótské státy, nebo zda to má udělat celý spolek. Římané podporovali rozpad koina, takže podporovali autonomistické politiky. 

Přítelem a spojencem římského národa/amicus et socius populi Romani byl uznán Thrák Abrúpolis, dynasta Sapaiů (srov. rok 178): po nové válce s Perseem vyhnán z trůnu. Někdy před touto událostí byl pravděpodobně v kmenových rozepřích zabit prořímský předák některého z illyrských kmenů jménem Arthetaurus. Údajně posílal do Říma na Persea udání a jeho vrazi se uchýlili na makedonském území. Hlavním denunciantem Makedonie v Římě však byl Eumenés II., který senátu písemně předložil zprávu o vojenských krocích Perseových, viz rok následující. 

Antiochos, nevíme ovšem jistě, který, sotva Epifanés, měl vypovědět z říše všechny filosofy (?). Dopis jednoho k Antiochů jistému Faniovi, zřejmě ministrovi, neuvádí kultovní přívlastky panovníkovi; srov. zákaz římský z téhož roku zde níže. Kdo neuposlechne, bude zbičován přivázán ke kůlu... Antiochos Epifanés totiž měl být epikúrikem, z hellénských korunovaných hlav vedle Seleukovce Démétria I. jediný, respektive jeho přítel Filónidés z Láodikeie Syrské, důvěrník pak Démétriův, ho do učení Zahrady zasvěcoval, viz o něm roku 250 a v příloze o Epikúrovi.

Epifanés se potloukal po ulicích residenčního města bez doprovodu, pil s náhodnými pasanty, pouštěl se do hovoru s kdekým, a zřejmě z žertu oblékal togu a potřásal lidem ruce jakoby se ucházel o úřad, soudil podle římského práva a zvyklostí v sedě na slonovinovém sedátku po vzoru římských kurulských úředníků. Dával se vést na asturském poníkovi/lat. asturco, chodil do veřejných lázní, ale to, když tam bylo málo lidí, a k hudbě tančil nahý. Říkalo se, že je buď tak jednoduchý, prostý, nebo blázen, buď pomatenec nebo naivní (srov. rok 175)

Zavedl v Antiocheji gladiátorské hry a po počátečním šoku si je Hellénové a Orientálci oblíbili, takže se sami dávali v soubojích školit, aby mohli v aréně vystupovat. Byl na jednu stranu spořivý, na druhou poskytoval mimořádně velké dary. Tegea od něho získala mramorové divadlo, Kýzikos měl od něho v prytaneiu zlaté nádoby, Megalopoli slíbil hradby (a asi též zaplatil), Délos ozdobil sochami a v Athénách se začalo pod vedením římského stavitele D. Cossutia, prvního z Římanů, kterého známe z této branže jménem, s dostavbou největšího z hellénských chrámů Diovi Olympskému Olympieiem, viz rok 515 (dostavěn až po c. 644 letech roku 129 n. l. Hadrianem, viz tam). Plánoval prý král obložit strop i stěny zlatem, ale k tomu nedošlo. 

To byly všechno dary do států, které ležely mimo seleukovský vliv. Králův agent v Helladě Eudámos/Eudémos ze Seleukeie Kilické byl mnohými státy vyznamenán čestnými poctami a proxenií, jak dokládají nápisy. 

• Lze je vyložit i jinak, jako součást  diplomacie před perseovskou válkou, kdy i při tak dominantním vlivu Římanů panovaly v hellénském světě do poslední chvíle pochybnosti, viz roky následující. Dokonce v Achajském spolku. Argívští poctili za zásluhy o svůj stát Eudáma ze Seleukeie na Kalykadnu proxenií, atelejí a asylií v míru i válce, na souši i moři. Totéž učinili Rhodští, Boiótové, Býzantští, Kalchédonští a Kýzičtí. 

Na honorifikačních nápisech zachovaných v Seleukeji patřil Eudámos (psaný též jako Eudémos) k dvořanům Antiocha IV. a sloužil králi jako diplomat. Všechny stély jsou dnes nedatovatelné, soudívá se, že patřily pocty do doby před válkou s Ptolemaiovci, římskými chráněnci.

Doma v Antiocheji dal Antiochos Epifanés stavět chrám Diovi/Iovovi Kapitólskému, který také nedokončil, neboť smrt ho zastihla už roku 164. Nicméně zasvětil jeho dvanáctiloketní sochu/sedmimetrovou a stejně takovou Diu Olympskému, zřejmě rovněž v Antiocheji. Vybudoval občanům métropole radnici/búleutérion na vrchu za tehdejším obvodem Antiocheie a kolem další budovy. Čtvrť nebyla opatřena hradbami a říkalo se jí Epifaniá. Někdy za jeho vlády udeřila na Antiocheiu záhadná masová choroba/morová rána, loimos. Zastavil ji prý jistý Léios, kněz jakéhosi kultu/telestés, nápadem vytesat do skály nad městem ověnčený diadématem obličej/prosópeion a opatřil ho nápisem; mor pak přestal. Říkali tomu obličeji Charónion, místo vstupu do podzemí. 

Do Říma poslal Antiochos po nástupu na trůn/jeho usurpaci poselstvo v čele s Apollóniem, nyní prořímským (viz rok 175) s žádostí o obnovení spojenecké smlouvy, jakou měl s S. P. Q. R. jeho otec; senát mu vyhověl. 

V Jerúsalému se Iásón, který úplatky připravil o velekněžský úřad svého bratra Oniu III., viz rok 177, dostal do stejných potíží s mladším bratrem Meneláem (nebo to byl jeho strýc? srov. v indexu s. v.). Meneláos se spolčil s Antiochovým stratégem Koilé Syrie Apollóniem, hrál oposici proti Iásonovi a měl podporu v klanu Tobiovců, viz dále rok 170. • O Oniovu dalším synovi Oniovi IV., který postavil v héliopolském nomu v Egyptě kopii jerúsalémského chrámu boha Jahwe, viz rok 160.

V Egyptě se oba regenti Filométora I. připravovali na válku se Syrií za navrácení Koilé Syrie, která po smrti královny Kleopatry I. Epifanés definitivně připadla Seleukovcům rovněž de iure (srov. rok 176)Do Alexandreie dorazili římští legáti, aby obnovili smlouvu o přátelství s Ptolemaiovci, viz zde výše. Římané zahájili všeobecnou diplomatickou ofensivu, která měla získat podporu pro konečné vyřešení „makedonské“ a „seleukovské“ otázky. • V případě Makedonie se muselo se strany Říma sáhnout k vojenskému řešení, do Seleukovců stačilo „ťuknout“ a zahubili se sami.

V Římě census, 51. v pořadí, spočetl 269.015 občanů a téhož roku postihla Ápulii invase kobylek/locustarum tantae nubes; jejich likvidací se musel zabývat praetor Cn. Sicinius velící armádě sběračů hmyzu/ingens agmen hominum ad colligendas locustas. Pro další neúrodu dekretovali senátoři na doporučení pontifiků, aby se kultovní oslavy Flory/ludi floralesfloralia konaly každoročně, srov. v oddílu Bohové & svátky vi a vii. (poprvé hry konány roku 238, pak nepravidelně). 

Morová rána, neúrody apod. mohly vést mimo jiné k nepřátelství k cizím zvyklostem, tedy i k vyhošťování filosofů (?), srov. rok 175. T. r. byli totiž z Říma vykázáni dva epikúrejští filosofové Alkaios a Filiskos., neboť prý chtěli do Města zavléci "rozkoše/hédonás". Důvody hledejme ve velmi konservativním a protihellénském prostředí části římské elity, srov. např. rok 186, 155, skupinu kolem Catona staršího atd. Nelíbilo se Epikúrovo moudro, že dobro koření ve spokojenosti žaludku, a také Epikúrovo opovržení ctnostmi, jejíž vyznavače/stoiky pokládal za blázny, neboť ctnost neprodukuje žádnou rozkoš. Zákaz epikúreismu dekretovali rovněž Messéňané, v které době a z kterého důvodu, nevíme.

Praetor C. Cicereius, jemuž do správy byla svěřena Sardinie, cestou do své provincie úspěšně válčil s Korsy, srov. rok 175. Po několika porážkách domorodců, v nichž jich sedm tisíc padlo a 1700 vzal do zajetí, vnutil ostrovanům mír za dvě stě tisíc liber vosku, přes 65 tun včelího materiálu (užívaného mimo jiné pro impregnaci součástek vojenského obrnění). Za to Cicereius zaslíbil chrám Iunoně Monetě. Z Korsiky se přeplavil do své provincie, kde podle všeho zbytek praetury mu proběhl v klidu. 

Cicereius roku 174 ustoupil v praetorských volbách Cn. Corneliovi Scipionovi, který proti němu jinak neměl šancí. Měl totiž za to, že není správné, aby konkuroval synovi Africana, svého patrona, jehož byl písařem/tajemníkem, scriba.

Senát mu odmítl napřesrok povolit řádný triumf (asi jim bývalý písař nebyl dost nóbl), směl ho uspořádat 1. října 172 (předjul.) na Albské hoře/mons Albanus (ale zahrnut do fasti triumphales byl, srov. roky 231 a 197). Roku 172 patřil do tříčlenné diplomatické mise k illyrskému dynastovi Gentiovi, roku 167 byl členem komise rozhodující o osudu poražených Illyrů. Rok předtím zasvětil na Albánské hoře chrám Iúnóně Monétě, který bohyni slíbil za své praetury. • Bývá mu z praetorského úřadu přičítán zákon o ručení/léx Ciceréia dé spónsú, který ukládá všem, kteří se uchýlí k ručitelům/spónsor, fideprómissor, řec. pistikeleustés, veřejnou deklaraci zdrojů a počet ručitelů.  

Konsul M. Popillius plenil Ligurii, v krvavé bitvě pod hradbami Carysta, v níž padlo na deset tisíc tisíc Ligurů-Statelliů, sedm set jich bylo jato, zahynulo ale také tři tisíce Římanů, dostal znovu jednu z částí ligurských na kolena: Carystum se zhruba deseti tisíci obyvateli se vzdalo na milost a nemilost, ale konsul se velkoryse nezachoval: město srovnal se zemí a lidi prodal do otroctví. 

Senát ale kuriosně usoudil, že M. Popillius válku vyprovokoval a nařídil konsulovi zotročené Ligury vykoupit a majetek nahradit. Nesmí provincii opustit, dokud to všechno nesplní. Což neměl konsul vůbec v plánu (a podle všeho ho to nestálo jediný as). Na tom zřejmě nezměnil nic ani jeho bratr C. Popillius, který se stal konsulem na příští rok, ale s odchodem do provincie nepospíchal; dorazil až v létě a jeho bratr zase nepospíchal s mírem v Ligurii.

Roku 172 po návratu M. Popillia do Říma bylo usnesení senátu o odškodnění potvrzeno a přidána k tomu pro Ligury, kteří v okamžiku Popilliovy agrese nebyli římskými nepřáteli, náhradní půda v Popádí za řekou; ostatní asi v otroctví zůstali a M. Popillius odsouzen nebyl. Roku 159 byl dokonce vybrán za jednoho z censorů, dozorců morálky...

Stejně pozoruhodný vztah k censorství je ze stejného roku. Censor a pontifex Q. Fulvius Flaccus (viz předešlý rok a rok 180) dal snést polovinu mramorové krytiny střechy chrámu Héry na mysu Lakínion (Hérá Lakínská, Héraion, srov. rok 205) u Krotónu, aby jí mohl zastřešit svůj chrám zasvěcený 13. srpna Fortuně jezdeckého stavu (F. equestris) zaslíbený za své praetury v Hispániích. 

Chtěl ho mít nejhezčí v Římě a na nic nehleděl. Na jeho svatokrádež si nikdo z místních nedovolil stěžovat a teprve senát ji muži, který byl určen posuzovat chování jiných, zatrhl. Desky putovaly zpět do jižní Itálie, ale zůstaly ležet na nádvoří Héraia: nenašel se totiž stavitel, který by je dokázal umístit zpět na střechu chrámu (kdo ho tedy později znovu zastřešil, nevíme). Roku 172 si Q. Fulvius vzal život oběšením, když mu náhle zemřeli oba jeho synové ve válce v Illyrii, druhý na chorobu (podle jiné verse zemřel úzkostí po zprávě, že jeden syn v Illyrii zemřel, druhý byl těžce raněn). 

  

************************************************************

172.

Ol. 152, 1

Démokritos z Megar

140 SE

76 AE

(Sósigenés II.)

a. u. c. 582

C. Popillius Laenas a P. Aelius Ligus (poprvé oba plébéjové)

************************************************************

Král Eumenés II. Sótér prohlásil někdy na přelomu roku nebo v první dnech t. r. v Římě před senátem, že dokud bude existovat makedonský stát, nebude v Helladě svobody a klidu. Jeho zdůvodnění cesty do Itálie vyjadřovalo, jakou mocností tehdy Římané byli, zároveň přesnou sebereflexi attalovského monarchy. Dorazil varovat před Perseem, "kromě toho, že chtěl spatřit bohy a lidi, jejichž dobrodiním žije on v takovém štěstí, že nad to se více neodvažuje ani doufat/causam veniendi sibi Romam fuisse dixit praeter cupiditatem visendi deos hominesque, quorum beneficio in ea fortuna esset, supra quam ne optare quidem auderet...".

Pokud pergamský dynasta nepatřil k hlavním příčinám války s Makedonií, rozhodně byl jejím posledním spouštěčem. Slyšení bylo tajné a zveřejněno bylo až po válce. Nic se o něm nedozvěděl ani makedonský vyslanec Harpalos, který promluvil k hluchým uším senátorů několik dnů po králi, avšak po návratu domů informoval krále o tom, že Římané sice ještě viditelné přípravy nekonají, ale jsou pro válku rozhodnuti. Obdobná situace se opakovala o dvacet let později před likvidační válkou s Karthágem, kdy Eumenovu roli sehrál Masinissa. 

V téže době kulminovaly v Římě mezi Eumenem a Rhoďany neshody, které měly kořeny ještě ve válce s Farnakem: rhodský vyslanec Satyros předhodil Eumenovi nadutější chování v Anatolii, než jaké vykazoval Antiochos Veliký a že poštval proti Rhodským Lyky. Senát se ale postavil na stranu Eumenovu, bohatě ho obdaroval, aby každému bylo jasné, na čí straně stojí jeho sympatie. Na Rhodu se pozvolna prosazovala protiřímská strana, vedená Deinónem a Polyarátem.

Při návratu z Itálie domů, na cestě z Kirrhy do Delf, kde se hodlal král zastavit, podnikl na krále Eumena II. Sótéra neúspěšný atentát svržením skal Euandros z Kréty. Euandros byl údajně ve službách krále Persea (o konci obou viz rok 168). Zůstane záhadou, proč atentátníci ležícího krále svaleného pod úzkou stezkou nedorazili a namísto toho hned vzali nohy na ramena.

Přizabitého Eumena raněného do hlavy a ruky zachránil Pantaleón z Aitólie, když ostatní z králova doprovodu uprchli.

S královými lidmi ho dopravil druhého dne k moři a lodí do Korinthu, převlakou/diolkos dostali plavidlo přes Isthmos, dopluli na Aigínu a odtud po delším léčení do Pergama. Celou dobu byl králův stav a pobyt utajován.

Praxó, vlivná žena v Delfách, která podle římských pramenů poskytovala útočistě "lupičům", měla být Euandrovi a jeho lidem styčnou osobou; do Říma ji přivlekl C. Valerius Laevinus vracející se ze své mise, viz rok předešlý. Ona a jistý L. Rammius z Brundisia, přední tamní měšťan a údajně králův známý (což Perseus popřel), v jehož domě se při přeplavbě přes úžinu zdržovali všichni významní muži té doby, římským senátorům prozradili, že si je prý Perseus najal na trávení Římanů na hostinách (jak to s nimi dopadlo, nevíme, Rammius informoval o travičství C. Valeria ještě za jeho pobytu v Helladě).

Fócký atentát měl velký ohlas po celé Helladě. Římané a jejich kolaboranti byli lidovými vrstvami jednoznačně odmítáni a nenáviděni. Prvním zprávám o smrti krále Eumena podlehl dokonce jeho bratr Attalos, který se prohlásil králem a hned si chtěl brát i případnou vdovu, která podle všeho nijak neprotestovala (srov. rok 159). Po vysvětlení okamžitě diadéma odložil a Eumenés pak o záležitosti až tolik nehovořil. Podle jiné verse se Attalos se švagrovou Stratoníkou dokonce vzali. 

Římané se začali intensivně chystat na válku s Perseem. Konány odvody, nachystáno bylo Římany na podzim po přístavech po opravách a doplnění nové válečné loďstvo o padesáti pětiveslicích, úkol pro praetora C. Licinia Crassa, za lodníky najati propuštěnci, zajišťována menáž; armáda se scházela v Brundisiu ke dni 13. února 171 (předjul.). 

Když vyslechli Perseovy vyslance v Římě Solóna a Hippiu promlouvající na thema atentát, senátoři je vykázali z Města a do třiceti dnů též všechny Makedony z Itálie. Senát vyslal diplomaty ke všem spojencům, ke králi Masinissovi, který s vojáky do války poslal syna Misagena, ke zraněnému Eumenovi II. na Aigínu, k Ariaráthovi IV., na Krétu a ke Genthiovi Illyrskému, který žil v nepřátelství s obyvateli Issy a ti si na krále si stěžovali v Římě (jeho vyslance senát ani nepřipustil ke slyšení).

Pomoc proti Perseovi slíbil též Antiochos IV. a Ptolemaios VI., Prúsiás II. Kynégos zůstal makedonským přítelem, tj. neutrálem, poněvadž měl Perseovu sestru za ženu. O římské přátelství stáli z Thráků Maidové, Odomanté a Astové a dostali se jim. Ačkoli se Rhoďané postavili na římskou stranu, senátoři jim už nějakou dobu nedůvěřovali a podporovali proti nim Attalovce. Prytanis Hagésilochos držel stát v prořímské orientaci, jak se přesvědčili římští vyslanci Ti. Claudius Nero, Sp. Postumius Albinus a M. Iunius Brutus.

Po fóckém atentátu se na Rhodu o chlup nepodařilo zvrátit prořímskou orientaci státu. Velitel flotily na Kefallénii C. Lucretius Gallus, o jeho válečnictví viz roky následující, poslal na Rhodos písemnou žádost o vyslání lodí na pomoc do chystané války a doručení svěřil jistému učiteli Sókratovi. Podivná okolnost umožnila protiřímské oposici vedené Dámónem, Deinónem a Polyarátem, viz další jména roku následujícího, vyložit dopis jako podvrh Eumenův, s nímž neměli Rhoďané dobré zkušenosti ani z války s Farnakem, ani za války lycké, viz zde výše. Argument, že jde o falsum, poněvadž Římané by takové člověka pro svou kurýrní službu nepoužili, se Rhoďanům hodně líbil. 

Na zásah úřadujícího prytana Stratoklea však spojeneckým závazkům dostáli a poslali pod nauarchem Tímagorou pět lodí do Chalkidy a jednu s Níkagorou k Tenedu, kde zajal posádku makedonské lodi a ní málem též Perseova vyslance k Antiochovi Diofana, viz k tomu rok 170. C. Lucretius nakonec pomoc rhodských lodí zdvořile odmítl.  

Diplomatickou aktivitu vyvíjel v Helladě rovněž král Perseus. Na Samothráce dlouze konferoval s vyslanci asijských/anatolských měst, zřejmě těch, která byla v područí Eumenově a kdysi patřila Filippovi; alespoň to tvrdili římští vyslanci, viz zde níže. Na Rhodu se dostalo Perseovým vyslancům Anténorovi a Filippovi odpovědi, že si ostrované přejí mír, ale v případné válce budou stranit Římanům. Římští vyslanci, kteří přišli vypovědět přátelství Říma, byli u dvora v Pelle přijati chladně.

Cn. Servilius Caepio, Ap. Claudius Centho a T. Annius Luscus při raportu senátu tvrdili, že nedávná Eumenova obvinění jsou pravdivá. A Perseus prý na ně při slyšení vzápětí křičel, že za ním Římané posílají jednu misi za druhou, jen aby ho nachytali, sami že jsou "nenažraní a nadutí/avaritiam superbiamque Romanis obiciens". 

Druhého dne jim předal své stanovisko k "bilaterálním vztahům" písemně. Moderně shrnuto v odpovědi stálo: "Měli jste smlouvu s mým otcem, nikoli se mnou; chci novou, rovnocennou." Pak dal vyslancům třídenní lhůtu, aby opustili království, ti mu vypověděli přátelství a spojenectví/tum se amicitiam et societatem renuntiasse". 

Koncem září byl zvolen potřetí stratégem spolku Achajů Archón z Aigeiry, v Aitólii právě zvolený stratégos zemřel a od listopadu byl jeho nástupcem Lykiskos ze Stratu (jméno zemřelého úředníka neznáme). V zimě propukly násilné nepokoje v Boiótii, srov. rok 173. Stratégos spolku (tj. zároveň boiótarchos?) Isméniás vyhnal ze boiótské federace všechny prořímské osobnosti, jejichž mluvčím byl Pompidás. V čele protiřímské strany stáli Isméniás, Hippiás (oba si později ve vězení vzali život) a Neón, syn Brachyllův. Neón za to, že radil ke spojenectví s Perseem, byl později exulován a utekl k Perseovi do Makedonie. Popraven byl vítěznými Římany. 

Brzy se dostavili všudypřítomní římští legáti, kteří právě působili v Helladě, mezi nimi Q. Marcius Philippus a A. Atilius Serranus. Za Římany přišli vyslanci Thespií Lasés a Kalchás s pověřením své vlasti, aby svěřili město pod římskou ochranu. Isméniás byl proti tomu, nechtěl, aby se spolek rozpadl na jednotlivé členské státy, jak si přáli Římané, viz rok předešlý. S Thespijskými proti jednali přátelsky, Isméniu ignorovali a jacísi thébští exulanti ho div že neukamenovali.

V Thébách nicméně začínal převládat názor, že by se mělo opustit spojenectví s Perseem a Olympichos z Koróneie byl první, který přišel s nápadem usmířit se s Římany. Ke Q. Marciovi vyslali proto Thébané promakedonského Diketu, aby se za promakedonskou politiku omluvil. Naopak vyslanci Euérsás a Kallikritos byli někde cestou zavražděni; Římané a jejich blok čin přikládali Perseovi.

V Thébách proběhla revoluční proměna, sněm se usnesl o spojenectví s Římem, Neón a Hippiás byli exulováni a naopak jejich vyhnanci se měli vrátit domů.

Ve spolku nastal obrat, většina Boiótů se postavila na stranu Římanů. Jen Koróneia, Haliartos a Thisbé zůstaly promakedonské a k nim poslal král jako svého emisara Antigona, syna Alexandrova, aby zůstaly s Makedonií ve styku. Římané dosáhli svého: fakticky přestal spolek existovat, viz rok následující. 

Římané předtím konferovali s králem Perseem u ústí Péneia o příčinách války. Q. Marcius byl z roku 183 hostinným přítelem Filippa V. (srov. tam), takže jeho syn Perseus dostal šanci vysvětlit své stanovisko a očerňování ze strany druhých; Marcius ho zjevně chápal, nicméně navedl Persea, aby znovu bylo posláno do Říma s otázkou, jak dále, viz rok následující. Rozjednali též spole otázku nové spojenecké smlouvy.

Římané získali čas na přepravu legií, zatímco Perseus už měl armádu nachystanou. Perseus po Tempách rozeslal po hellénských státech posly s dopisy s argumenty, které podle všeho slyšeli Marcius s Atiliem, jen na Rhodos putovali dva vyslanci, viz zde výše.     

Marcius s Atiliem jednal posléze v Thébách, Argu na sněmu Achajů, v Chalkidě a Lárisse a v zimě se vrátili do Říma, kde se chlubili svou lstivostí, což jim předhazovali konservativci. Oba byli pak posláni do Hellady znovu, tentokrát již válečně. 

Ze začátku války nebo naopak z doby po porážce Perseově pochází z Delf nedatovatelný fragment stély s dopisem kteréhosi z konsulů vyzývajícího Delfany zvěčnit výčet Perseových prohřešků, pro které se táhlo do války, od příchodu krále do Delf o pýthiích a zatažení barbarů žijících za Istrem po atentát na Eumena. Na zachovaném textu je též obvinění z rozdmýchávání revolucí/kai neóterismús epoiei. Rekonstruován je nápis v moderní době podle řeči Q. Marcia k Perseovi u ústí Péneia, viz zde výše, jak ji podal Livius. 

V Kappadokii se králi Ariaráthovi IV. a jeho mazané ženě Antiochidě II. narodily pro nás dvě bezejmenné dcery a syn Mithridátés, pozdější král Ariaráthés V. (matka s jednou z dcer byly zavražděny roku 163, viz tam). Oba starší podvržené (nebo adoptované či z prvního manželství?) syny Ariarátha a Oroferna (viz rok 193) poslala na vychování do ciziny, když svůj podvod z doby, kdy nemohla počít, prozradila manželovi: Ariaráthés putoval s přiměřeným množstvím peněz do Říma (aby poznal římský způsob života, snad po vzoru Seleukovce Antiocha Epifana a Démétria Sótéra/ut iam inde a puero adsuesceret moribus romanis hominibusque), mladší Orofernés zůstal v Iónii, nejpravděpodobněji v Priéně. 

Královští manželé se tak chtěli vyhnout sporům o nástupnictví, až kluci dospějí; což se jim nepodařilo. Římané dali pro kappadockého prince a jeho služebnictvo rekonstruovat jakýsi dům v Římě, podobně jako předtím Seleukovcům, což zařídil praetor Cn. Sicinius. 

Nicméně podle všeho legitimními byli králem uznáváni všichni tři jeho synové. Mithridátés alias Ariaráthés V. byl poslán do Athén na vzdělání, kde se spřátelil s Attalem II. a oba s Karneadem Kýrénským, scholarchem Akadémie.   

Nejpozději t. r. se v Egyptě oženil král Ptolemaios VI. Filométór I. se svou sestrou Kleopatrou II., prótoklésie krále Filométora I. • K datu svatby obou sourozenců viz již rok 176, k anaklétériím cf. rok 175.

V Africe pokračoval pohraniční spor mezi králem Masinissou a Kartháginci (srov. rok 182 a 174). Púnští poslové senátu vyprávěli o numidské okupaci "sedmdesáti měst a pevností" a že jsou vázáni mírovou podmínkou nepozdvihnout zbraň proti římskému spojenci. Masinissův korunní princ Gulussa byl senátory po vyslechnutí své verse s nevolí poslán zpět za otcem, aby se k obviněním vyjádřil; rozhodnutí Říma padlo až roku 160.

V Římě úřadovali poprvé v historii oba konsulové z řad plébéjů.