Obh-Obj

 

obhajoba, soudní§ viz soudní obhájci

obchod, obchodníci, emporos, mercátor/negotiátor§ viz řemesla, bankovnictví, ceny
obchod, svobodnými lidmi§ viz tam
obchod, dálkový§ viz objevy a matematika
obchod uměním§ viz pod bankovnictví, ceny a malíři

Obiatés z Mylas, tyrannos§ 499

Obiové, řec. Obioi, lat. Obií, jinak neznámý germánský (?) lid, spojenci Langobardů§ 166+ 

Obila§ viz Avela 

obilí, zásobování obilím a potravinami v Římě: řízeno úředníky, viz praefectus anonnae; srov. pod ceny, zemědělství
V klasické Helladě, stejně jako v celém starém věku, většina zemědělců byli malorolníci. V Attice to byli lidé s pěti hektary polností, do deseti se počítali středně velcí. Aristokracie vlastnila polností kolem dvacet hektarů. Ve Spartě se pokládali majitelé do dvaceti hektarů za malé, do čtyřiceti bohatci, jejichž hospodářskou sílu zdůrazňovala na rozdíl od většiny Hellady otrocká práce heilótů.

Nestálost počasí a dešťů vedly k výkyvům ve sklizních. Jednou za čtyři roky byla špatná úroda pšenice, jednou za deset roků ječmene. Obilí Hellénové sklízeli v květnu-červnu, v červnu-červenci se mlátilo. Víno a fíky sklízeny v září, na podzim pak lisovány olivy. Pole byla orána v říjnu až prosinci a v této době se nesněmovalo ani se nepořádaly významnější náboženské svátky.

Velká část Hellady neměla dobrou půdu a například velmocenské Athény byly na dovozu obilí závislé (nejvíce z Pontu). Obchod s obilím byl svázán zákony, jejichž přestoupení se trestalo smrtí. Obchodník nesměl při jednom nákupu přesáhnou množství padesáti medimnů a rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou nesměl být vyšší jednoho obolu (!). Že to obchodníci, obvykle metoikové, na tržišti přeháněli, dokládá žaloba Lýsiova autorství ze začátku 4. století, v níž se obchodníkům předhazuje, že cenový rozdíl vyšroubovali až na jednu drachmu (tedy šestinásobně). 

Za dob republikánských se stát, podobně jako v hellénských a hellénistických, staral o zásobování obyvatelstva zemědělsky neproduktivního. V Athénách se o nákup a distribuci státního obilí, nikoli však doprovu, starali a dohlíželi volení občané (až dvanáct), sítónai. Bezplatné příděly obilí byly rozdávány za dohledu úředníků na trhu. Za tím účelem se konala pravidelná sčítání lidu, která později Augustus pořádal ve Městě po blocích, menších částí městských čtvrtí/regiónés (konal za život tři censy).

Poukázky na obilí rozdával v Římě princeps třikrát do roka (aby měl lid více času na práci a nemusel stále pro poukázky, znělo jeho vysvětlení), ale lidem vyhovovalo jednou za měsíc, a tak se k tomu zvyku rychle vrátil. Jeho adoptivní otec C. Iúlius Caesar snížil počty bezplatných odběratelů obilí. Z původních 320 tisíc přezkoumáním jejich občanského statutu ponechal 150 tisíc lidí a ještě převedl osmdesát tisíc Římanů do nových mimoitalských kolonií (z velké části propuštěnci). Během her rozdával císař mezi lid peníze od 250 do čtyř set sesterciů, při nouzi rozdával peněžní poukázky, tessera nummária, na nákup obilí, nebo snižoval jeho cenu. Oprávněných Římanů určil roku 5-, že bude dvě stě tisíc.

Chtěl prý bezplatné rozdělování obilí mezi Římany na účet státu zcela zrušit, ale neučinil tak, neboť se obával, že by to pak někdo mohl obnovit a získat z toho politický kapitál. Nechal tedy vše při starém. Bezplatné příděly obilí namísto snížených cen prosadil roku 58 pro chudinu tribun lidu P. Clodius Pulcher, a to v souladu s přáním Caesarovým, viz tam. O obchodních společenstvech rytířů/societátés equitum podnikajících v dovozu obilí a výši státní kompensace za Tiberia viz rok 19+. 

Obilí Římané dováželi nejprve ze svých prvních tří provincií, po likvidaci Karthága ze severní Afriky, s koncem republiky z Egypta („alexandrijská flotila“). Za Augusta se z nilské obilnice vozilo ročně do Říma dvacet milionů měřic obilí, tedy přes 136.500 tun pro 150-300 tisíc vyhlášených římských "nemakačenků". Chváleno bylo obilí ze Syrie, Boiótie, Kypru a z Malé Asie, později z Gallií a dokonce Británie. Republikánský Řím dostával během významných vojenských tažení od svých spojenců vyznamné materiální podpory, které neodmítal. Obilí za hannibalské války poslal Hierón Syrákúský, daroval je Masinissa Numidský a později jako spojenci Karthágiňané.

Do války s Perseem poslali Púnové Římanům jeden milion modiů/měřic pšenice, což je asi 8 754 tisíc litrů čili 6828,12 tun obilniny (1 litr pšenice = 0,78 kg). Přidali půl milionu měřic ječmene, tedy 2713,74 tun (1 litr ječmene = 0,62 kilogramu) a stejné množství dostala římská armáda do pole od Masinissy. Vzhledem k tomu, že legionář potřeboval denně asi kilogram obilí, znamená milion měřic zásobu pro čtyři legie se spojenci na asi dvě stě dnů!

Mithridátés Eupatór, který se postavil Římanům o osmdesát let později, získával z Kimerského Bosporu ročně 180 tisíc medimnů obilí, což přepočteno na pšinici by bylo 1229 tun, a k tomu dvě stě talentů stříbra, 5,24 tun kovu. 

Ceny obilí měly velké výkyvy. Nedařilo se vytvářet významné zásoby a cena lokálně odvisela od úrody. Na Sicílii v rozmezí několika let oscilovala cena jednoho modiu obilí mezi dvěma až dvaceti séstercii. Díky dovozcům a spekulantům stálo obilí v Římu pochopitelně mnohem více. Obilní lichva, hromadění obilí v sýpkách, aby se udržela cena, cenový kartel dovozců a zamezování dovozu do Říma ze zámoří byl velký zločin, crímen annónae.

Potraviny zdarma jsou jedním z originálních momentů starověkého státu (srov. pod kuchyně/kulinářství). Doprava potravin však nenáležela státní flotile, tu měl Řím pouze válečnou, ale flotilám soukromníků. Roku 174, který prý vynikl četností gladiátorských her, poskytl zatím největší podívanou „lidu“ T. Quinctius Fláminínus: na počest svého stejnojmenného slavného otce uspořádal pohřební slavnosti s velkolepou hostinou, čtyřdenními divadelními hrami, masem zdarma a podívanou na souboje 74 gladiátorů.

Později ještě pro klid ve Městě přidali vladaři ještě další základní potraviny. Denní dávku oleje na věčné časy věnoval jako první L. Septimius Sevérus. Za něho Římané ročně spotřebovali třicet milionů modiů obilí, dvě stě tisíc tun, převážně z Afriky. Jako první rozdával lidu gratis řídkou rybí polévku pošuk Héliogabalos.

Auréliánus (270 – 275 n. l.) chtěl rozdávat lidu vedle obilí, oleje a zčásti i vepřového masa zdarma také víno (o roli monopolu srov. pod hostiny, kde o královském monopolu oleje za Ptolemaia Filadelfa). Ale už se k tomu nedostal, smrt byla rychlejší. Jeho nástupci však ano a dopadlo to tak, jak to bývá, když se lidem dává zdarma chlast a přidává případně guláš. Diocletiánus zavedl příděl vepřového, Constantínem I. byl potvrzen.

Constantiův praefectus urbis, správce Říma, Memmius Vitrasius Orfitus Honórius (v letech 353 – 356 a 357 – 359), ostatně jeden ze staromilců, kteří nepropadli módnímu monotheismu, zažil prudké vzpoury proletariátu, které odstartoval nedostatek vína na rozdávání.

Šílený císař Gáius naopak s náladami širokých vrstev experimentoval: občas dával státní sýpky uzavřít a vyhlásil lidu dobu půstu. Aby měl od „lidu“ a jeho nálad klid, pojistil se císař Claudius následovně: obchodníkům s obilím poskytl záruky na risika námořní přepravy v zimním období. Římské obilnice totiž po staletí ležely v Egyptě, Syrii a Africe.

Prostí Římané nenakupovali do zásoby. Neměly by ostatně potraviny ve Městě kde skladovat. Vše pořizovali ze dne na den, takže při nepřízni počasí a náhlém nedostatku obilí snadno vznikal v Římě hlad a z toho neklid mezi proletariátem.  

Mezi specifické starověké sociální nápady na zmírnění chudoby a pauperisace proletariátu bylo zakládání finančních fondů na příspěvky pro chudé děti, nalezence a sirotky, výživné, alimenta (řec. trofeia a threptéria), subsidia, víva, compendia alimentária (srov. pod eranoi). Zavedl je císař Nerva, viz rok 97+, a pokračoval Tráiánus a mívaly lokální charakter: např. výživné pro děti při Aemiliově silnici. Antónínius Pius programy pro italskou chudinu podporoval a přidal nadaci pro osiřelá děvčata/puellae Faustíniánae, viz rok 138+. 

Od začátku trpěly nadace tím, čím v novověku: provinciálové je rozkrádali, nebo se příspěvky nevyplácely, jak nařídil císař Commodus. Po odstranění Auréliova syna jeho nástupce P. Helvius Pertinax, jinak poctivý voják, sice výplaty příspěvků obnovil, ale devět let zadržované summy a úroky z nich vyplácet nedal. Možná věděl své. Pertinax totiž začínal veřejnou karieru jako správce takového nadačního fondu.

S fondy co do činění měl také M. Dídius Iúliánus, Pertinakův nástupce. Nalezince, útulky pro odložené děti, brefotrofeion/brephotropheum, vznikly až v pozdním císařství.

Ačkoli císař Sevérus Alexander zakázal odkládat děti nebo dokonce novorozence zabíjet (zahrnuto pod vraždu příbuzného, parricídium), nechtění potomci nadále končili před chrámy nebo dvěřmi bohatších sousedů. V Rómánii, tedy Východořímské říši, se o sirotky staral vysoký státní úředník orfanotrofos, tj. živitel sirot. Moderně bychom řekli, že byl jakýmsi ministrem věcí sociálních.

Nadaci pro výchovu osiřelých dívek založil Antónínus Pius a nazval ji podle své ženy Faustíny puellae Faustiniánae (zemřela roku 140 n. 141). Nadace pro chlapce a dívky zakládal Sevérus Alexander. Dívkám se říkalo Mammaey. Alimentační zřízení zavedl Tráiánus. Půjčil statkářům a kolonistům na půdu, z jejíž výnosů pak dávali maximálně pět procent na výživné a výchovné pro opuštěné a chudé děti občanů. Svou roli přitom hrála Tráiánova manželka Plótína. Nadace tohoto typu byly zcela ve správě panovníka. Náklady na ně nijak nevynikaly nad jiné.

Pro srovnání: 12. prosince 1955 věnovala ve Spojených státech Ameriky Fordova nadace (Ford Foundation) pět set milionů USD vysokoškolským a lékařským insitucím, což byla půl století největší zaznamenaná ryzí filanthropie. Roku 2000 dosáhly dobrodějné dary v Americe 240 miliard dolarů, objem 2,3 procenta hrubého domácí produktu státu. Velkou část ovšem Američané věnují na církevní účely: roční průměr 234 USD církvím a 85 USD na jiné věci. Na církve např. v Německu vybraly roku 2003 na tzv. církevní daň ročně 8,5 miliardy eur.

Finančně největším filanthropickým skutkem bylo roku 2006 rozhodnutí Billa (50) a Melindy (41) Gatesových věnovat se zcela charitě. Zatím dali např. dvě miliardy dolarů na vzdělávací projekty, čtyři miliardy na boj s chorobami v rozvojovém světě, čtyři miliardy na další charitu. Nejbohatší muž světa je tak zároveň největším filanthropem.

Koncem června 2006 se rozhodl druhý nejbohatší muž planety a Gatesův přítel Warren Buffett (75) většinu svého majetku odhadovaného na 44 miliard dolarů věnovat Nadaci Billa a Melindy Gatesových: 35 miliard. Kromě toho předá několik miliard do čtyř nadací pojmenovaných po své manželce a dětech. Buffett se tak stal největším filanthropem dějin.

Podobně se rozhodl do konce života rozdat svůj majetek Michael R. Bloomberg, třikrát po sobě volený starosta New Yorku, podnikatel v mediích (agentura a TV Bloomberg). V lednu 2013, to mu bylo sedmdesát, věnoval své almě mater (1964) Universitě Johnse Hopkinse 350 milionů dolarů. Za čtyři desetiletí universitě věnoval 1,1 miliardu dolarů. Na filanthropii rozdá majetek odhadovaný začátkem roku 2013 na 25 miliard dolarů. V listopadu 2018 věnoval baltimorské škole dalších 1,8 miliardy dolarů a stal se tak největším školským dobrodějem dějin. 

Pro výpadek dodávek obilí vypukly po roku 309 n. l. v Římě hladové bouře. V bojích s Maxentiovými praetoriány zemřelo na šest tisíc lidí. Constantínus I. pak praetoriány definitivně zrušil.

Roku 356 n. l. vypukla v Římu nespokojenost s nedostatkem vína. Oblíbený vozataj Philorómus byl na rozkaz praefecta urbis Leontia zatčen a několik proletářských vůdců včetně sportovní hvězdy bylo zmrskáno a deportováno. Ještě Tertullus, praefectus urbis v letech 359 – 361, zdárně obětoval v chrámu Kastóra a Polluka za obrácení nepříznivých větrů na moři, bránícím dovozu obilí do Města.

Doma totiž měl revoluci proleteriátu. Ampelius, praef. urb. 371 – 372, se tvrdě obul proti proletářské zvlčilosti Římanů. Hospody nesměly před 4. hodinou denní otevírat, lidé nesměli ohřívat vodu, stanovil, odkdy se smí vystavovat vařené maso a dokonce, odkdy se smějí lidé procházet na veřejných místech.

Nejisté moře a nejisté provincie nutily k získávání osevní půdy v nejbližším okolí. Císař Galérius (293, resp. 305 – 311) dal vykácet velké plochy lesa v Pannonii, aby získal půdu pro stát. Také spojil jezero Pelso, dn. Blatenské/Balaton, kanálem s Dunajem, aby odvodnil mokřiny, jak to před ním udělal Probus v okolí svého rodného Sirmia (meliorace ho stála život, neboť to museli kopat legionáři...).

Proletariát měl svůj chrám v Circu maximu. Dění v něm, dostihy, jejich hvězdy, koně a vozatajové, patřily k ústředním thematům rozhovorů. Do circu lidé chodili za úsvitu. Proletáři byli plně odkázáni na rozdělovanou stravu: zaměstnanecká politika státu v antice spočívala na vydávání nejnutnější stravy, nikoli na politice opatření pracovních míst či rekvalifikace.

Každý z hellénistických a římských vládců v podstatě osobním majetkem velevýznamně dotoval „sociální politiku státu“. Bez darů a osobních příspěvků panovníků by hellénistický a římský svět nevyrostl do krásy, jak ji známe: politika a boj o moc byla kuriosně také jedna velká filanthropie!

objevy technické, viz jednotlivé obory.

Nejradikálnější postup zaznamenalo vedle hellénismu a "průmyslové revoluce" dvacété století. Každé desetiletí přineslo jeden převratný, většinou související s technologií války: letadlo 1903, tank 1914, raketa na tekutý pohon 1926, roboti 1938 (viz ale pod Héfaistos), atomová bomba 1945, solární kollektor 1954, laser 1961, osobní počítač/PC 1975, umělé srdce 1982, 1992 šíření webové sítě a mobilních telefonů a klonování 1996.

objevy zeměpisné, mapy, globus; dálkový obchod srov. pod matematika

Helléni, stejně jako Foiníčané, byli podnikaví a nezůstávali uzavřeni do svých zeměpisných sídel. Protože obě ethnika byla vázána na moře, foiníčtí a hellénští obchodníci a mořeplavci brázdili celý tehdy známý svět. Ačkoli zmínky o dalekých plavbách a objevech nejsou tolik přesné, z poznámek dochovaných autorů můžeme předpokládat, že v odborných mořeplaveckých kruzích byla známost o dálkových plavbách a jejich výsledcích čili o obchodním efektu takovéhoto podnikání.

Jedna z nástěnných maleb v tureckém Çatal Höyük z doby asi 7400-6000 (viz v CSD oddíl "před 6000") bývá sensačně interpretována jako nejstarší plán města/mapa se sopkou v pozadí a lávou, jiní však hovoří o prostém motivu leopardí kůže. Nejstaršími cestopisy, vypsáním zážitků a života v cizině s popisem tamních zvyklostí, jsou zřejmě vyprávění Egypťanů Sinuhe z 11. dynastie (20. století) a Wenanuma/Wen-Amuna z doby 20. dynastie (11. století). Oba se pohybovali hlavně po Foiníkii a Syrii, Wenamun je zřejmě první, který se v literatuře zmiňuje o letech tažných ptáků. Z první poloviny xii. dynastie pochází ze dna dřevěných rakví „mapy“ cesty na onen svět.

Plavby na jih lákali starší egyptské panovníky. Zřejmě první byl v oblasti Púntu, tedy pobřeží od dnešního východního Súdánu po Somálsko včetně, král Sneferu/Snofru (vládl 2613-2598; iv. dynastie) a lidé krále Sahuré (vládl 2491-2477; v. dynastie).

Za krále Mentuhotpeho III. (vládl 2010-1998; xi. dynastie) se vypravil Henenu k Rudému moři. Znovu otevřel cestu, která od konce vi. dynastie chátrala až nepoužívána zanikla. Na pobřeží, v blízkosti hellénistického přístavu Leukos limén v regionu Trogloditiké (hellénistická označení), dal postavit flotilu, kterou vyslal do kadidlorodné země Púnt (Somaliland?).

Tato cesta z Théb k moři vedoucí přímo směrem východním, nahradila trasu z Memfidy z časů Staré říše, která vedla do okolí dn. Suezu (podél, nebo po kanálu?). Trasa z Théb na Leukos limén pak byla užívána po celou dobu, a dokonce dnes tudy vede silnice pouští. Frekventovanou cestu od Nilu ke kamelomům ve Východní poušti namaloval písař Amennacht z Dvacáté dynastie, viz rok 1166. 

Do Púntu poslal expedici Senvosret/Senusert I. (vládl 1963-1928; xii. dynastie) a téměř o půl tisíciletí později královna Hatšepsut (vládla 1504-1482; xviii. dynastie) roku 1496 vyslala pět lodí do země Púnt. První námořní expedici na jih Rudého moře velel kancléř Nebresi. Protože v této době již neexistoval kanál Nil - Moře jako v dobách Staré a Střední říše, výprava šla pěšky z Kebti-Koptu severně od Théb, odkud je k moři nejblíže.

Nalodila se pak na neznámém místě v Rudém moři, snad v tzv. Bílém přístavu (hellénist. Leukos limén, lat. Albus portus). Výpravu líčí nápis na chrámovém reliefu v Dajr al-bahrí. O tom, zda všechny tyto výpravy skončily jen v Somálsku, nebo dorazily až do oblasti Zanzibaru, lze jen spekulovat.

Evropské končiny severně od Istru/Dunaje nebyly Hellénům příliš známy. Důvodem byla častá nepřístupnost těchto oblastí, daleké cesty do vnitrozemí, které se s hellénským naturelem a vazbou na vodu příliš neslučovaly a snad hlavní důvod - ekonomická nepřitažlivost země a jeho obyvatel. Války Římanů s Germány odhalily kulturnímu světu větší znalosti o oblastech střední a severní Evropy, ale až do 2. století n. l. nebyly o nic širší, než v dobách hellénistických, usuzujeme-li podle zachovaných pramenů. Podobně Mithridátovy války s národy severně od Maiótského jezera a Parthů ve Vnitřní Asii zvedly znalosti hellénských autorů o vzdálených zemích.

Teprve pozdější války s nepřítelem na severní hranici říše informovanost zlepšily, ale obecně platilo i nadále, že o „barbarský svět“ neměli Helléni a Římané velký zájem. A podotkněme, že mnohdy skutečně nebylo mít ani o co: moderního Evropana, pokud zrovna není ethnografem, do střední Afriky, Amazonie nebo na Novou Guineu také nic netáhne...

Kolaios ze Samu se kolem roku 635 objevil omylem za Gibraltarem, protože ho cestou do Egypta sem zahnala bouře. Byl údajně prvním Hellénem, který proplul kolem Hérákleových sloupů, Stélai Hérákleiai, dnešního Gibraltaur (dle jiného tradičního údaje až o pět let později) a přistál v Tartéssu, známého jako překladiště stříbra a cínu z Hispánie a Británie (Kassiterides nésoi/Scilly n. Cornwall).

Stříbro se později ve větším objemu, asi kolem roku 600, dostalo jako zboží Fókajských do Hellady. Srov. k tomu rok 700 a osobu krále Arganthónia z Tartéssu. Jako všichni jeho nástupci nemohl si s lodí jentak troufnout na širé moře a plout Středomořím napříč: Hellénové obvykle pouze kopírovali linii pobřeží.

Midakritos z Fókaie byl někdy v letech 600-550 prý prvním z Hellénů, kteří dovezli cín z Kassiteridy či Kassiterid, Cínového ostrova/ostrovů, tedy ze Scilly nebo Cornwallu, anebo byl pouze na severozápadním pobřeží Hispánie. Kromě jména není o plavci/obchodníkovi nic známo.

Po něm jistý Euthýmenés z Fókaie nebo Massalie kolem roku 450, n. už ve století šestém, proplul také Hérákleovými sloupy, ale dále plul na jih podél pobřeží dnešního Maroka. Podle kusé informace, že narazil na řeku, v jejímž ústí žili krokodýli (myslel si, že je v Nilu), doplul zřejmě do ústí Senegalu. Jeho jméno zapadlo (ačkoli ho Hérodotos pokládal za velmi slavného muže), nicméně v Marseilles se po něm dnes jmenuje ulice.

Jako první použil mapu "světa" vyrytou na měděnou desku k vysvětlení poměrů v cizině/perské říši Aristagorás z Mílétu, když roku 499 žádal Sparťany o pomoc ve válce s Velkým králem, viz tam. Ve druhé polovině 4. století se proslavil massalijský obchodník/plavec Pýtheás, směřující kolem Hispánií, Gallií až k ústí Vistuly/Visly a cestou zpět byl v Thúlé, dnes neidentifikovatelné severské zemi n. na severu Británie (nebo na Shetlandách, k tomu viz rok 77+ a 379+, Faererských ostrovech či dokonce v Norsku anebo na Islandu; o osídlení ostrova viz tam).

Podle nejnovější theorie skupiny berlínských historiků a matematiků (2010) obeplul Pýtheás na popud massalijských businessmanů na cestě za jantarem a cínem Ibérii a podél pobřeží Gallie pokračoval při východním pobřeží Británie do úrovně Shetland, odkud se pustil na šestidenní plavbu "do blízkosti zamrzlého moře", která ho přivedla do Norska kamsi k Trondheimu (= Thúlé?). Domů se odtud vracel opět k Shetlandům a Británii obeplul podél západní strany. Vzhledem k tomu, že informace o Pýtheovi se u Strabóna vyskytuje na několika řádcích, zůstane lokalisace Thúlé otevřenou záležitostí.

Jako první z Římanů se s vojenskou flotilou plavil po Severním moři (a dal vykopat kanál Rýn-Zuiderské jezero) Neró Claudius Drúsus Germánicus, Tiberiův bratr a otec Germánica a Claudia. Mezi nejzvídavější principy patřil Neró. Dal pátrat po pramenech Nilu, viz zde níže, zajímala ho i Germánie. Jistý Iúliánus, který pro principa organisoval gladiátorské podívané, vyslal k Baltu jakéhosi rytíře, aby zjistil, jak to je s obchodem s jantarem/řec. élektron, lat. sucinum, který do Pannonie dopravovali Germáni. Cestovatel, jehož jméno neznáme, zjistil, že z Carnunta je k moři šest set mil a přivezl tolik jantaru, že ho v cirku použili jako spony na uchycení ochranných sítí před šelmami a na další zařízení, srov. rok 60+. Svéráznou objevitelskou cestu podnikla v létě 82+ kohorta Usipů odvedená v Germánii a poslána sloužit do Británie. Zavraždili svého centuriona a římské vojáky, kteří byli s nimi, a s třemi válečnými loděmi se dali na cestu za svobodou. Hlady vylupovali keltské majetky na pobřeží, ale hlad je donutil jít tak daleko, že museli losovat o to, kdo bude druhy snězen. Obepluli tak Británii, dokud je kdesi v Severním moři nepochytali jako piráty Frísiové a Suébové (asi kdesi u dánských břehů). Ti z Usipů, kteří se jako otroci dostali na římský Rýn, pak vyprávěli o světě na sever od římského.

U ústí Istru bylo na ostrově, Hellény nazývaným Leuké, tj. Bílý, kultovní centrum Apollónovo. Jako první z Hellénů sem připlul až někdy před rokem 555 Leónymos z Krotónu. Poslala ho sem Pýthie vyléčit si rány, které utržil ve válce Krotóňanů s italskými Lokry (zřejmě první evropská cesta za léčením, léčitelská turistika). K zemím na pobřeží Pohostinného/Černého moře se ovšem váže řada hellénských pověstí a prvními evropskými cestovateli, a nejen do této oblasti, byli plavci na lodi Argó.

Na pokyn krále Dáreia I. procestoval v letech 519 až 516 jistý Skylax z Karyandy (tedy Kár?) země od Indie po Persii až k dnešnímu Rudému moři a sepsal o tom zprávu, literární žánr zvaný periplús/"cesta po moři". Skylax byl zřejmě účastníkem perského tažení, jímž Dáreios dobyl a ovládl celou starověkou Indii, tj. z hellénského a perského hlediska území dnešního Pákistánu. Podle jiné interpretace pramenů byl prvním Hellénem či Kárem, který obeplul Afriku z Rudého moře směrem západním. O Indech na perském západu viz s. v. Indie.

Kdo první obeplul Afriku? Klasický svět nazýval černý kontinent původně Libyí a ještě Hérodotos rozděluje světadíly na Libyi, Asii a Evropu. Libye, tedy dnešní Afrika, byla poprvé obepluta anonymními foiníckými námořníky na rozkaz egyptského krále Nekó II. (610 - 595). Vypluli z Nilu, po prokopaném kanálu se dostali do dn. Rudého moře (Arabský záliv) a za dva roky kontinent obepluli.

Kolem Hérákleových sloupů se vrátili do Egypta. Jak zaznamenává Hérodotos, cestou vždy na podzim zaseli, vyčkali sklizně a pluli dál. Také poznamenal, že při obeplouvání Libye měli Slunce po pravé ruce.

Druhý pokus o obeplutí černého kontinentu už úspěšný nebyl. Měl ho podniknout vzdálený příbuzný perského krále Xerxa I. Sataspés. Vyplul z Egypta západním směrem, ale dostal se prý jen k mysu Soloeis v dnešním Maroku (snad mys Beddouza, starším názvem Cantin), možná až k pozdějšímu Zlatonosnému pobřeží, a pak se vrátil. Xerxovi namluvil, že se dál nemohl s lodí dostat, poněvadž uvízla. Král mu neuvěřil a protože už předtím jím byl odsouzen za znásilnění dcery Zópyrovy, syna Megabýzova, jednoho z předních perských šlechticů, k naražení na kůl, dal Sataspa, který úkol nesplnil, nyní tím hrůzným způsobem popravit.

V první polovině 5. století, nebo už na přelomu 7. a 6. století (?), žil kartháginský obchodník a mořeplavec Hannó, řec. Annón, autor zprávy o své cestě podél západního pobřeží Afriky, kterou sepsal púnsky, ale v hellénském světě koloval její řecký překlad, srov. rok 450. Cesta snad měla být kolonisačním pokusem, neboť ji podnikl údajně se šedesáti loďmi a mezi posádkou byly ženy, celkem prý na třicet tisíc lidí. V Africe viděli krokodýly, hrochy, gorily; kůže dvou gorilích samic, „žen s naježenou kůží“, byly v chrámu Tanit, jíž později Římané říkali Caelestis, v Karthágu k vidění ještě roku 146. "Gorillai" je zjevně nejstarší slovo, které proniklo do evropského světa ze subsaharské Afriky. 

Na území dn. Alžírska a Maroka pozorovali ještě slony a lze jen odhadovat, kam až Púnové dopluli: do dn. Sierra Leone, nebo do zálivu Corisco mezi Rio Muni v dnešní Rovníkové Guineji (Guinea, z berb. agnaw, pl. ignawen, němý, srov. č. Němci, berberské označení pro subsaharské černochy; arab. ze 13. stol. Kinawa) a Gabunem. Podle jiného starověkého údaje dopluli až do Arábie. Na cestě u pobřeží soptila hora řecky jmenovaná jako Theón ochéma, Vozidlo, loď bohů. Nelze však určit, zda jde o sopečné pohoří ze západní (Kamerun?) nebo východní Afriky (Tanganyika/Kenya).

V Baalově chrámu v Karthágu pak o cestě byla umístěna bronzová deska s osmnácti řádky. Na území dn. Maroka měl Hannó založit několik měst (Karikon Teichos, Gytte, Akra, Melitta and Arambys, tedy možná dnešní Azzemour, al-Jadida, mys Beddouza, Oualiddia a ostrůvek Mogador před Essaouirou). Nejjižnější kartháginskou kolonií měla být Kerné, snad kdesi na dn. mauretánském pobřeží.

Hannonův současník a možná bratr Himilkó prý podnikl cestu severně od Hérákleových sloupů na trase, po níž později plul Pýtheás z Massalie, ale o té nevíme zhola nic, ani to, zda doplul do Británie. Je možné, že oba byli syny Hamilkarovi, známého z válek na Sicílii.

Je možné, že hellénská jména Hesperú keras, "Západní roh", patří Zelenému mysu v Senegalu, Gorgady Kapverdským ostrovům a Hesperidy ostrovům Rovníkové Guineje: plavba sem trvala z Kanár, "Psích ostrovů", via Gorgady čtyřicet dnů. 

Boom zeměpisných „objevů“ znamenalo pro hellénský svět Alexandrovo tažení na východ. Kromě ryze vojenských operací vyslal např. roku 324 výpravu do Hyrkánie a ke Kaspickému moři, jíž velel Hérákleidés, aby zjistila poměry, které hellénský svět dosud neznal. Seleukos I. sem roku 285 až 282 poslal výpravu pod Patroklem. Bližší informace o obou cestách nemáme. V Alexandrově výpravě měřili Diognétos a Baitón vzdálenosti.

Součástí Nearchovy námořní výpravy z Indie podél pobřeží dnešního PAK a IR do oblasti dnešní Basry v IRQ během Alexandrova tažení byla roku 325 i výprava Androsthena z Thasu, který o své cestě kolem Arábie, přesněji kolem břehů dnešního Rudého moře, sepsal zprávu. Seleukovci měli u maurjského dvora stálé vyslance (Megasthenés), podobně Ptolemaiovci: Ptolemaios Filadelfos vyslal na jih jistého Dionýsia, Simmiás zkoumal pobřeží, zda je vhodné pro ov slonů, arabské pobřeží procestoval jistý Aristón. 

Za Alexandra byl na Cejlonu-Taprobané zřejmě Onésikritos. Z ostrova dorazilo do Říma poselstvo na Západ za císaře Claudia. Podobná událost vždy vedla ke zdůraznění vzdálenosti Indie a dalších krajů od "civilisace". Ostatně starší Claudiův současník Strabón z Amáseie ve své Geógrafice spočetl vzdálenost Ibérie od Indie na dvě stě tisíc stadií, tedy na c. 36 tisíc kilometrů (vzdušná čara z Barcelony do Mumbaí je dlouhá c. sedm tisíc kilometrů)...

Helléni si obvykle nelámali hlavu se jmény kmenů a nárůdků, na něž během objevitelských cest narazili. Prostě je pojmenovali podle toho, co jedí, přesněji, co je jíst viděli, a ne na jednom místě, ale po celém západním Indickém oceánu: Ichthyofagové jedli ryby, Chelonofagové želvy, Rhizofagoi kořínky, Hýlofagoi jedli se stromů, Spermatofagové semena; ovšemže kdesi tam na horním Nilu také existovali Anthropofagové (Skythové na Borysthenu byli vybíravější, neboť jim Helléni říkali Androfagové/Požírači mužů). Naopak Indové o Hellénech věděli dlouho z éry perské a poněvadž Peršané nazývali Hellény jménem Iónů, tedy těch, které znali nejvíce, převzali perské Jauna Indové jako Jona n. Javana. 

Roku 118 byl v Rudém moři (tehdy označovaném za Arabský záliv) zachráněn pobřežními hlídkami indický plavec, poslední z lodní posádky, která zemřela cestou hlady. V Alexandrii ho naučili řecky a Ind vyjevil mnoho neznámých skutečností. Na základě jeho vypravování objevil Eudoxos z Kýziku s kapitánem a obchodníkem Hippalem význam monsunů v Indickém oceánu, etésiai, viz tam.

Jihozápadní monsun (z arab. mausim, roční období) v červnu hnal lodi do Indie, severovýchodní v listopadu či prosinci zpět na východoafrické pobřeží. Proč tomu tak je, neví dodnes nikdo. Soudívá se, že sluncem zahřátá kamenitá tibetská náhorní plošina a Himaláje uvedou do pohybu proudění vzdušných mas, popřípadě to je indický subkontinent na jih od Himalájí, který v zimě vane s pevniny na moře, v létě naopak.

Námořní cesta do Indie později nahradila středomořským kupcům ztrátu íránské a mesopotamské cesty, kterou zahradili Parthové. Do té doby byl hlavním překladištěm zboží z východu Aden. Zřejmě tudy a nikoli pouze z Indie se do Alexandreie a Středomoří dostávalo zboží též lidské. Athénský bohatec Héródés Attikos (zemřel ke konci vlády M. Aurelia) měl sluhu jménem Autolékythos/"Sám si nesoucí láhev s olejem (?)", prý "Inda zcela černého", který mimo jiné bavil hosty u vína svou nemožnou attičtinou.    

Zkušený plavec Eudoxos původně neměl v Alexandreji žádné indické cestovatelské plány, jak vyplývá z vyprávění Strabónova. Vezl ze státního pověření dary na kultovní slavnosti do Korinthu a pak dorazil do Egypta. S Euergetem II. se dohodl, že prozkoumá horní tok Nilu. Tehdy se stalo, že do Alexandreie přivedli polomrtvého osamělého "indického" námořníka. Královi lidé mu slíbili, že ho dopraví domů, když jim ukáže cestu: Eudoxa úkol nadchl. Vydal se na svou první plavbu Rudým mořem/Arabským zálivem do Indie s nákladem zboží roku 117, ale po návratu byl okraden o náklad vonných látek a drahokamů Ptolemaiem Euergetem II. vulgo Fyskónem: král mu to prostě zabavil. Za raného císařství vynesl jeden náklad nardu, slonoviny, látek a koření z indického Múzirisu v Alexandreji 131 talent, což bylo jmění.

Ojedinělá je informace o cestě indických obchodníků na Západ a to až do severozápadní Evropy. 

Podle Plínia dostal za svého správcování Cisalpinské Gallie roku 63 Q. Caecilius Metellus Celer od jistého krále Suébů (od Ariovista?) darem jakési "Indy", které bouře zanesly do Germánie. O osudu prvních Indů, či kdo to byl, v západní Evropě se dále nic nedozvídáme, Metellus Celer, cos. roku 60, zemřel záhadně roku následujícího.

Král roku 116 zemřel a v úkolu jeho sestry a vdovy Kleopatry II. vyplul znovu, ale do Alexandrie se vrátil roku 115 po její smrti (zemřela několik měsíců po svém bratrovi roku 116) a byl pro změnu okraden druhou vdovou po Euergetovi II. Kleopatrou III. popřípadě jejím synem Sótérem II. Na své druhé výpravě byl zanesen kamsi pryč od "aithiopského" pobřeží a jižně od somálského Mysu koření, Arómatón akra, Arómata prómuntúrium, nebo Notú keras, dnešní Guardafui v Africkém rohu, našel lodní příď z vraku s vyřezávaným koněm a od místních se dozvěděl, že to je pozůstatek po mužích, kteří tu kdysi ztroskotali a připluli ze západu.

Podle symboliky koně, jak se dozvěděl poptáváním v alexandrijském přístavu, by to byli lidé z Gádés/dn. Cádiz, tedy zřejmě karthágiští Foiníčané, kteří se o obeplutí Afriky pokoušeli již v pátém století př. n. l. V podobných rybářských člunech se Gádésané plavili do Mauretánie až po řeku a město Lixos u dnešního al-Arájš, fr. Larache/řeka arab. Wád Lúkús; město Lixos, u něhož pro Hellény ležely zahrady Hesperidek, bylo starou profitující foiníckou osadou. Eudoxos proto usoudil, že "Libyi", jak Hellénové nazývali Afriku, lze obeplout. 

Vypravil se do Gádés, dal dohromady výpravu o velké lodi a dvěma doprovodnými menšími, naložil lékaře, umělce a umělkyně a vydal se potřetí se do Indie, ale západním směrem. Jak daleko dorazil, nevíme a když ztroskotal, dokázal s mužstvem vystavět novou loď, s níž se dostal pravděpodobně kamsi na území dnešního Maroka. Podařilo se mu uniknout nástrahám místního vládce jménem Bogos (= Bokchos?), který se obával, že by se prozradila cesta na úrodné ostrovy a začali by připlouvat další a další plavci. Přes poušť se dostal Eudoxos na území římské provincie (to pravděpodobně prošel odkudsi ze Senegalu nebo jižního Maroka napříč Alžírskem ke Středozemnímu moři) a odtud zpět do Gádés. 

Vyplul pak stejným směrem se dvěma plavidly ještě jednou, ale už o něm nikdy nebylo slyšet, jak zaznamenal Poseidónios z Apameie/Orontu. Podle Cornelia Nepota, jehož údaj zaznamenal encyklopedista Plínius starší, vyplul prý Eudoxos z Arabského zálivu (= Rudého moře) a doplul do Gádés - čili "Libyi" obeplul z východu na západ. Eudoxovu cestu však označuje za útěk před Sótérem II. alias Lathyrem. 

Starší současník Poseidóniův L. Coelius Antipater, řečník a historik, autor díla o hannibalských válkách, znal prý člověka, který na cestě za obchodem z Hispánie doplul do "Aithiopie", tedy černé Afriky.  

Další cestovatelé kolem Afriky se na cestu vydali až po patnácti staletích. První člověk z Egypta, nebyl to však Egypťan, ale súdánský Arab Bakit bej, se do Ameriky dostal se svou jednotkou, která se podílela na francouzské intervenci v Mexiku jako součást vojska "císaře mexického" (1864-1867) Maximiliana (i.) Habsburského; Bakit dostal francouzské vyznamenání a později s ním fungoval v hodnosti plukovníka jako velitel vládního vojska v súdánské Equatorii/Hatalastivě.

Koncem druhého století pokračovaly v Africe zeměpisné objevy, které začaly za prvních Ptolemaiovců. Helléni znali mimo jiné horu Kilimandžáro a Velká východoafrická jezera. Byl to pravděpodobně hospodářský růst Říma, který vedl hellénské obchodníky za »orientálním« zbožím a do střetu s arabskou konkurencí. Jistý Pýthangelos znal prameny Nilu a lovil ve východní Africe zvěř.

V prvním století př. n. l. zmapoval pobřeží východní Afriky až po mys Prasón (Delgado) v Mozambiku mořeplavec a obchodník s Indií Diogenés. Po 25 dnech plavby na jih od své obvyklé indické trasy pronikl od pobřeží dnešní Tanganyiky na západ, vystoupil na Kilimandžáro (?), znal Velká jezera a byl i v »Měsíčních horách« (Seléné oros/Lúnae montés) v Ugandě či Rwandě u pramenů Nilu (arab. Džabal al-qumr, Džabal qumrí, může být pohoří Ruwenzori, "to, odkud přichází déšť"). Doplul do Rhapty, města na stejnojmenné řece ležící naproti ostrovu Menúthiás. Řekou snad byla míněna Rufiji s deltou ležící proti ostrovu Mafia.

Pobřeží dnešní Keně a Tanganjiky se již tehdy jmenovalo Zingis, arabské Zandž, srov. Zanzibar, Zandžské moře. Somálské pobřeží byla Azánia (viz též pod Arabové); roku 2011 se jméno stalo vedlejším označením pro autonomní jihosomálský Stát Jubaland (podle řeky Juby/Džuby) a od roku 1964 tkví jako poslední dvě písmena v názvu Tanzania. Měsíc dal jméno také Komorám, z arab. džuzur al-qamar/qumur/qumurí/qamarí, Měsíční ostrovy; starý název znám není.

Císař Neró poslal někdy před rokem 65 n. l. dva centuriony své gardy, aby nalezli prameny Nilu. Císařův důvěrný přítel Seneca osobně od vojáků slyšel, jak dlouho šli na jih, jak byli přátelsky přijati králem Aithiopů (tedy zřejmě Meroé) a dostalo se jim od něho doporučení dalším lokálním panovníkům. Dorazili k obrovským bažinám, tedy do dnešního Suddu (Bahr al-džabal, „Moře hory“) v Jižním Súdánu: „Tam jsme uviděli dvě skály, z nichž padal ohromný říční proud.“

Není zřejmé, zda to pokládali za začátek veletoku, neboť více Seneca nezaznamenal a písemného po vojácích, kteří zůstali pro dějiny anonymními, se také nezachovalo. Padající vody byly pravděpodobně dnešní Murchisonovy vodopády na severu Ugandy. • Prameny Nilu pro Evropu znovu objevil 3. srpna 1858 Angličan John Speke. Poprvé pěšky od pramenů Nilu ve Rwandě podél řeky ke Středozemnímu moři, tedy opačnou "římskou" cestou, šel od prosince 2013 do září 2014 vysloužilý britský výsadkář Levison Wood (32): čtyři tisíce mil a zhruba sedm milionů kroků.

Alexandrie byla po dlouhá staletí největším městem Středomoří a prvním multinárodním městem. Ačkoli obchodníci s Orientem měli hellénská jména, byli mezi nimi hellénisovaní Arabové, Aithiopové, Židé, kteří všichni do Indie cestovali a na západním pobřeží subkontinentu udržovali emporia (srov. Periplús Maris Erythraei z doby mezi 40 až 70 n. l.).

V římské době existoval dokonce v oblasti Bombaje Augustův chrám. Romanisovaný obchodník C. Numidius Erós dal v roce 2 př. n. l. postavit po návratu z cesty do Indie v Alexandrii nápis.

Jinými obchodníky s římským občanstvím byli později např. Tiberius Claudius Agathocles, C. Iulius Bacchylus, L. Titus Primus. Na Koromandelském pobřeží byla odkryta římská osada z časů Tiberiových Arikanada s keramikou a amforami, v nichž bývalo kampánské víno. Naopak na egyptském rudomořském pobřeží (lázně al-Qusajr) byl nalezen střep s tamilským nápisem. V říši Kalingů jižně od delty Gangy ležela geógrafy zmiňována osada Antiocheia Tharmata/Tarmata, o níž jinak rovněž není nic známo.

Nevydařená vojenská expedice za Augusta do Šťastné Arábie trochu přiblížila poměry v Arábii, totéž platí o rozšiřování hranic říše na jihu Egypta nebo na Sahaře v oblasti dn. Libye, Alžírska a Maroka. Jistý Statius Sébósus byl v první polovině prvního prvního století na obydlených ostrovech Hesperidek, Kapverdách.

Kanál Nil – Rudé moře ulehčil obchod s Arábií a Indií (viz rok 280). Za posledních Ptolemaiovců ohrožovala obchodní linie v Rudém moři piraterie, která za Augústa vymizela. Zatímco v dobách ptolemaiovských z přístavů Myos hormos a Bereníké na Rudém moři do Afriky, Indie a na Cejlon (cf. sub voce) ročně vyplulo necelých dvacet lodí, za Augústa to bylo sto dvacet. Obchod s Araby a Indy odhadoval Plínius na sto milionů sésterciů ročně, z toho na Arábii připadalo 55 mio.

Jistý propuštěnec P. Annius Plocamus, pravděpodobně kampánského rodu z Puteol (kde doložen se svým propuštěncem P. Anniem Erótem), si od fisku pronajal daně na Rudém moři, přesněji z přístavů kolem Arábie; viz o něm s. v. Cejlon a roku 6+. Import zboží z východu byl částečně kryt exportem ze Středomoří: kovů jako železa, olova, zinku a arseniku, vína, purpuru, předmětů ze stříbra a zlata, vzácných kamenů, papyru, textilií a skla. Hellénistické a římské mince byly nalezeny na Zanzibaru (Menúthiás? srov. pod Zingis), nejmladší s ražbou Diokletiána, Licinia, Iústina a Iústiniána. Plavba z Koptu přes Bereníku epi Dirés v Eritreji do západní Indie (Múzíris) trvala čtyřicet dnů.

Časově nelze přesněji zařadit obchodní a tím i objevné cesty Hellénů podél východního pobřeží Afriky, které navazovaly na aktivitu prvních Ptolemaiovců (srov. rok 270). Např. řada míst, dnes již přesně neidentifikovatelných, se jmenuje po jistém Pýthangelovi, viz pod sloni. Hellénové znali „tajemství“ pramenů Nilu, lovili zvěř a obchodovali po celém pobřeží východní Afriky (srov. rok 109) a byli konkurencí pronikajícím Arabům.

Hellénové znali východoafrické pobřeží až po mys Prasos či Prasón, dnešní mys Delgado v severním Mosambiku. Celé východoafrické pobřeží nazývá pozdější geograf Klaudios Ptolemaios (žil v letech asi 100 až 178 n. l.) ve své proslulé Geógrafiké hyfégésis Zingis (arabské Zindž, Zandž, srov. dnešní Zanzibar a moře Zandžské).

Dnešní Sokotra se jmenovala Dioskoridův ostrov, zřejmě podle některého z hellénských mořeplavců Indickým oceánem, protilehlé africké pobřeží Azánie, země od dn. Somálska po Mosambik. 
První z evropských monotheistů obeplul kolem nejjižnější části Afriky a Mysu dobré naděje na cestě do Indie 22. listopadu 1497 Portugalec Vasco da Gama. O Číňanech v Africe, Americe a Austrálii viz pod loďařství, lodi.

Římané v Íránu, ve Střední Asii a Číně: Ve Střední Asii za Pompeiova tažení na Kavkazu byl římský předvoj, ale zřejmě nedorazil dále než do Mervu. Roku 53 po bitvě u Karrh padlo do parthského zajetí na deset tisíc legionářů. Parthové je usadili v Margiáně, tedy v Mervu a okolí (bývalé Alexandrii a Antiochii), dn. turkmenské Mary.

Sloužili tu jako hraničáři v době, kdy se Parthové Margiány zmocnili na úkor Indosaků a v tocharsko-bakterské pentarchii nabýval vrchu kušánský Kudžúla-Kadfisés. Římané zřejmě zůstali v oblasti nadosmrti, ale o jejich potomstvu není nic známo.

Během Antóniovy armenské války roku 36 se měli údajně setkat nebo střetnout kdesi v Sogdiáně (??) římští legionáři, Ta-čchin, Daxin, s Číňany. Byl by to jediný konkrétní kontakt republikánského Říma s Říší středu.

Podle jiného výkladu se roku 36 po poražce hunského krále Č'-č'ho/Zhizhi dostalo několik desítek Římanů do čínského zajetí a byli usídleni v městě Li-čchien/Liqian (od roku 9 n. l. se jmenuje Ťie-lu/Jielu) na hedvábné stezce v provincii Kan-su, dnes lokalita Če-laj-čaj/Zhelaizhai.

V jeskynním komplexu Kara-Kamar v Uzbekistánu západně od Termezu na hranicích s Turkménií nalezli ruští archeologové (2000) v objektu, který snad sloužil jako mithraion/mithraeum, několik řeckých nápisů a nejvýchodnější dosud známý latinský nápis zřejmě z prvního století n. l. Kdosi z XV. legie Pannonské zvěčnil své jméno (ve zlomku: C. Rex?). Legii sestavil Augústus a sídlila v Pannoniích. Roku 62 n. l. byla převelena do Armenie a po čtyřech letech bojů s Parthy měla velké ztráty a zajatců. Roku 71 se vrátila do Pannonie a roku 114 ji Traján převelel do Kappadokie s hlavním stanem v Satalách (v tzv. Malé Armenii, historicky patřící k Armenii, severně od horního Eufrátu), kde sídlila ještě začátkem pátého století. O dalších eventualitách římské přítomnosti ve Střední Asii viz pod Hunové.

Poslové Hyrkánů, kteří se roku 58 n. l. chtěli zbavit arsakovské vlády a povstali proti Vologaisovi I., poslali do Říma k Neronovi posly s žádostí o spojenectví. Když se následujícího roku vraceli domů, legát armenské války Cn. Domitius Corbuló je z pověření císaře ochránil před risiky cesty za Eufrát na parthské území: dal jim ozbrojený doprovod a poslal k Rudému moři, asi do oblasti dn. Aqaby, odkud se plavili do Indie, mimo dosah Parthů.

Prošli zřejmě napříč ústí Indu dnešním Pákistánem na území Kušánů, přes Afghánistán a Turkmenistán se dostali domů, do Hyrkánie, země na jižním okraji Kaspiku. Co se stalo s římským vojenským doprovodem, není známo, jak se vrátil a zda. Kušánci ale zjevně neměli problémy s „komunikací“ s Římany, resp. vzdálenými cizinci. Od roku 52 v oblasti žil Iúdás Thómás vulgó Thómás, č. Tomáš, jeden z Ježíšových žáků a prvotních šiřitelů křesťanství, apoštolů, podle tradice 3. července 72 zavražděn v Majlápúru/Mylapore u Čennaj/Chennai, dř. Madras v Tamilnádu.

Někdy před rokem 120+, možná už za Augusta, prošel obchodník ze Syrie, "Makedonec" Maés alias Titiános, nerušeně parthským územím do Střední Asie až k lokalitě Kamenná věž/Lithinos pyrgos, snad Taškurgan/Kamenné město v čínské části Turkestánu (Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang) v Pamíru. Dál po hedvábné cestě k Sérům, tj. Číňanům, nepokračoval, ale vysílal tam své lidi. Cesta to byla asi rutinní v době, kdy panoval mezi Parthy a Římany mír (informace je určitě starší než Traianova válka v Orientu). Od Kamenné věže do sídelního města čínských císařů této doby Luo-jangu/Luoyang v provincii Che-nan, řecky Séra, trvala cesta dalších sedm měsíců, viz rok 120+.

Za chanského vládce Chuan-tiho (147 – 167 n. l.) navštívilo po moři Čínu několik výprav ze vzdálených zemí na západu. Za Hadriána byly zřejmě plavci z římské říše v Siamu, Malajsku a v Indonésii. Vyslanci z některého z indických států byli na chanském dvoru roku 159 a 161 n. l. O čínských námořních objevech Austrálie, Ameriky atd. viz pod loďstvo.

Podle čín. pramenů prý roku 166 n. l. přišlo ke dvoru do Čchang-anu (již. od Si-anu v dn. prov. Šen-si) poselstvo císaře An-tun ze země Ta-čchin (Daqin), tedy z římské říše („Velký Řím“), ve skutečnosti se jakýsi kupec vydával za vyslance, aby získal hedvábí. Chanský císař kupcovy dary považoval za tribut a tak se v jeho očích stala říše Římanů s filosofujícím principem Markem Auréliem Antónínem poplatná říši středu.

V době Tří království (220 – 280 n. l.) dorazil k dynastii Wu (229 – 290) jiný posel z Říma. Na odchodnou si vyžádal jako dar pro římského císaře od Sun Čchüana tucet lidí malých postav, liliputů (Číňané je chytali jižně od řeky Chuaj). Za časů dynastie Tchang (618 – 907) připluli do Čína vyslanci z Byzance. O jménu a první americké kartografii viz pod loďstvo, čínské loďstvo a objevy.
Prvním středověkým Evropanem, který dorazil do Číny, byl roku 1275 Marco Polo (v Xanadu, pozdějším Pekingu/Beijingu).
Nejzápadnější známý čínský nápise je z hrobu na Krymu ze druhé až třetího století n. l.

Nejvíce římských vojáků, tedy mimo jiné Římanů, padlo do zajetí perského šáha Šápúra i. roku 260 n. l., když porazil v nejostudnější bitvě římských dějin císaře Valeriana, zajal ho a používal podle jedné verse jako stoličku pro nasedání na koně. Údajně sedmdesát tisíc zajatců bylo odvedeno do Chúzistánu, kde u Šuštaru postavili římským způsobem most se čtyřiceti oblouky přes Kárun a hráz dlouhou pět set metrů: Bandi kajsar, Poli kajsar, "Císařův most, Císařova hráz".

Několikrát opravovány sloužily stavby až do 19. století. Římané v kraji zůstali zjevně až do konce svých dnů a zůstalo tu po nich nich několik zeměpisných názvů.

Ve druhém století žil Krátés z Mallu v Kilikii, stoický filosof, grammatik a geógraf, tvůrce prvního globu v lidských dějinách, zakladatel školy v Pergamu a roku 168 Eumeneův vyslanec v Římě. Jako první využil mapy (tedy desky, na níž byl vyryt celý „okrsek zemský“ se všemi moři a řekami) co by výkladového a propagandistického prostředku Aristagorás Mílétský roku 499 na své diplomatické misi do Sparty, kde chtěl získat spojence proti Velkému králi.

Tvůrcem první mapy či plánu světa v Evropě byl Anaximandros (prvenství světové ale jinak patří Babylóňanům, viz pod dějepis).

Naopak první atlas (gen. atlantu) se systémem šířek a délek od Alexandrie vytvořil snad r. 151 n. l. Klaudios Ptolemaios/Claudius Ptolemaeus. Městské plány jsou mnohem starší. Zachován je zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 1400 s plánem jihobabylónského města Nippuru, svatého města Sumerů.

Nejstarší zachovanou mapou, součástí textu literárního díla, je nákres hispánské Baetiky na egyptském papyru-palimpsestu z doby mezi roky 50-25. Fragment druhé knihy Periplu Artemidóra z Efesu je nyní uchováván v Turínu. Artemidóros, otec sochařů Apollónida a Tauriska, byl autor zeměpisného díla kolem roku 100, k níž patřila nejstarší zachovaná mapa. Papyrus byl rekonstruován a publikováni roku 2007.

O první nástěnné mapě světa namalované buď na pergamenu nebo na stěně ložnice (sic) je zmínka z Domitiánovy doby u jistého nešťastného vyhnance Mettia Pompusiána, viz jeho příběh pod věštci, věštby.

V dobách křesťanských první globus vyrobil roku 1492 norimberský kartograf, cestovatel a objevitel Martin Behaim (1459 – c. 1506). Nejstaršímu dochovanému exempláři globu na světě, vyrobenému v roce znovuobjevení Ameriky, se říká norimberská brambora, Nürnberger Erdapfel. Behaim byl rodem z okolí Plzně.