Obh-Obi

 

obhajoba, soudní§ viz soudní obhájci

obchod, obchodníci, emporos, mercátor/negotiátor§ viz řemesla, bankovnictví, ceny
obchod, svobodnými lidmi§ viz svobodní lidé
obchod, dálkový§ viz objevy a matematika
obchod, dálkový při chrámech§ viz chrámy

obchod, uměním§ viz pod bankovnictví, ceny a malíři

Obiatés z Mylas, tyrannos§ 499

Obiové, řec. Obioi, lat. Obií, jinak neznámý germánský (?) lid, spojenci Langobardů§ 166+ 

Obila§ viz Avela 

obilí, zásobování obilím a potravinami v Římě: řízeno úředníky, viz praefectus anonnae; srov. pod ceny, zemědělství
V klasické Helladě, stejně jako v celém starém věku, většina zemědělců byli malorolníci. V Attice to byli lidé s pěti hektary polností, do deseti se počítali středně velcí. Aristokracie vlastnila polností kolem dvacet hektarů. Ve Spartě se pokládali majitelé do dvaceti hektarů za malé, do čtyřiceti bohatci, jejichž hospodářskou sílu zdůrazňovala na rozdíl od většiny Hellady početná otrocká práce heilótů.

Nestálost počasí a dešťů vedly k výkyvům ve sklizních. Jednou za čtyři roky byla špatná úroda pšenice, jednou za deset roků ječmene. Obilí Hellénové sklízeli v květnu-červnu, v červnu-červenci se mlátilo. Víno a fíky sklízeny v září, na podzim pak lisovány olivy. Pole byla orána v říjnu až prosinci a v této době se nesněmovalo ani se nepořádaly významnější náboženské svátky.

Velká část Hellady neměla dobrou půdu a například velmocenské Athény byly na dovozu obilí závislé stejně jako později Řím. Nejvíce z Pontu, odkud se ostatně vyváží obilí ve velkém dodnes (na rozdíl od Egypta, jedné ze starých obilnic, který je na dovozu obilí z Ukrajiny a Ruska závislý). Obchod s obilím byl svázán zákony, jejichž přestoupení se trestalo smrtí. Obchodník nesměl při jednom nákupu přesáhnou množství padesáti medimnů a rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou nesměl být vyšší jednoho obolu (!).

Že to obchodníci, obvykle metoikové, na tržišti přeháněli, dokládá žaloba Lýsiova autorství ze začátku 4. století, v níž se obchodníkům předhazuje, že cenový rozdíl vyšroubovali až na jednu drachmu (tedy šestinásobně). 

Za dob republikánských se stát, podobně jako v hellénských a hellénistických, staral o zásobování obyvatelstva zemědělsky neproduktivního. V Athénách se o nákup a distribuci státního obilí, nikoli však dopravu, starali a dohlíželi volení občané (až dvanáct), sítónai. Bezplatné příděly obilí byly rozdávány za dohledu úředníků na trhu. Za tím účelem se konala pravidelná sčítání lidu, která později Augustus pořádal ve Městě po blocích, menších částí městských čtvrtí/regiónés (konal za život tři censy).

Poukázky na obilí rozdával v Římě princeps třikrát do roka (aby měl lid více času na práci a nemusel stále pro poukázky, znělo jeho vysvětlení), ale lidem vyhovovalo jednou za měsíc, a tak se k tomu zvyku rychle vrátil. Jeho adoptivní otec C. Iúlius Caesar snížil počty bezplatných odběratelů obilí. Z původních 320 tisíc přezkoumáním jejich občanského statutu ponechal 150 tisíc lidí a ještě převedl osmdesát tisíc Římanů do nových mimoitalských kolonií (z velké části propuštěnci). Během her rozdával císař mezi lid peníze od 250 do čtyř set sesterciů, při nouzi rozdával peněžní poukázky, tessera nummária, na nákup obilí, nebo snižoval jeho cenu. Oprávněných Římanů určil roku 5-, že bude dvě stě tisíc.

Chtěl prý bezplatné rozdělování obilí mezi Římany na účet státu zcela zrušit, ale neučinil tak, neboť se obával, že by to pak někdo mohl obnovit a získat z toho politický kapitál. Nechal tedy vše při starém. Bezplatné příděly obilí namísto snížených cen prosadil roku 58 pro chudinu tribun lidu P. Clodius Pulcher, a to v souladu s přáním Caesarovým, viz tam. O obchodních společenstvech rytířů/societátés equitum podnikajících v dovozu obilí a výši státní kompensace za Tiberia viz rok 19+. 

Obilí Římané dováželi nejprve ze svých prvních tří provincií, po likvidaci Karthága ze severní Afriky, s koncem republiky z Egypta („alexandrijská flotila“). Za Augusta se z nilské obilnice vozilo ročně do Říma dvacet milionů měřic obilí, tedy přes 136.500 tun pro 150-300 tisíc vyhlášených římských "nemakačenků" (Řím měl ještě po Alarichově řádění roku 410+ několik set tisíc obyvatel a august Honorius roku 419 přiděloval lidu 120 tisíc porcí vepřového).

Chváleno bylo obilí ze Syrie, Boiótie, Kypru a z Malé Asie, později z Gallií a dokonce Británie. Republikánský Řím dostával během významných vojenských tažení od svých spojenců vyznamné materiální podpory, které neodmítal. Obilí za hannibalské války poslal Hierón Syrákúský, daroval je Masinissa Numidský a později jako spojenci Karthágiňané.

Do války s Perseem poslali Púnové Římanům jeden milion modiů/měřic pšenice, což je asi 8 754 tisíc litrů čili 6828,12 tun obilniny (1 litr pšenice = 0,78 kg). Přidali půl milionu měřic ječmene, tedy 2713,74 tun (1 litr ječmene = 0,62 kilogramu) a stejné množství dostala římská armáda do pole od Masinissy. Vzhledem k tomu, že legionář potřeboval denně asi kilogram obilí, znamená milion měřic zásobu pro čtyři legie se spojenci na asi dvě stě dnů!

Mithridátés Eupatór, který se postavil Římanům o osmdesát let později, získával z Kimerského Bosporu ročně 180 tisíc medimnů obilí, což přepočteno na pšinici by bylo 1229 tun, a k tomu dvě stě talentů stříbra, 5,24 tun kovu. 

Ceny obilí měly velké výkyvy. Nedařilo se vytvářet významné zásoby a cena lokálně odvisela od úrody. Na Sicílii v rozmezí několika let oscilovala cena jednoho modiu obilí mezi dvěma až dvaceti séstercii. Díky dovozcům a spekulantům stálo obilí v Římu pochopitelně mnohem více. Obilní lichva, hromadění obilí v sýpkách, aby se udržela cena, cenový kartel dovozců a zamezování dovozu do Říma ze zámoří byl velký zločin, crímen annónae.

Potraviny zdarma jsou jedním z originálních momentů starověkého státu (srov. pod kuchyně/kulinářství). Doprava potravin však nenáležela státní flotile, tu měl Řím pouze válečnou, ale flotilám soukromníků. Roku 174, který prý vynikl četností gladiátorských her, poskytl zatím největší podívanou „lidu“ T. Quinctius Fláminínus: na počest svého stejnojmenného slavného otce uspořádal pohřební slavnosti s velkolepou hostinou, čtyřdenními divadelními hrami, masem zdarma a podívanou na souboje 74 gladiátorů.

Později ještě pro klid ve Městě přidali vladaři ještě další základní potraviny. Denní dávku oleje na věčné časy věnoval jako první L. Septimius Sevérus. Za něho Římané ročně spotřebovali třicet milionů modiů obilí, dvě stě tisíc tun, převážně z Afriky. Jako první rozdával lidu gratis řídkou rybí polévku pošuk Héliogabalos.

Auréliánus (270 – 275 n. l.) chtěl rozdávat lidu vedle obilí, oleje a zčásti i vepřového masa zdarma také víno (o roli monopolu srov. pod hostiny, kde o královském monopolu oleje za Ptolemaia Filadelfa). Ale už se k tomu nedostal, smrt byla rychlejší. Jeho nástupci však ano a dopadlo to tak, jak to bývá, když se lidem dává zdarma chlast a přidává případně guláš. Diocletiánus zavedl příděl vepřového, Cónstantínem I. byl potvrzen.

Cónstantiův praefectus urbis, správce Říma, Memmius Vitrasius Orfitus Honórius (v letech 353 – 356 a 357 – 359), ostatně jeden ze staromilců, kteří nepropadli módnímu monotheismu, zažil prudké vzpoury proletariátu, které odstartoval nedostatek vína na rozdávání.

Šílený císař Gáius naopak s náladami širokých vrstev experimentoval: občas dával státní sýpky uzavřít a vyhlásil lidu dobu půstu. Aby měl od „lidu“ a jeho nálad klid, pojistil se císař Claudius následovně: obchodníkům s obilím poskytl záruky na risika námořní přepravy v zimním období. Římské obilnice totiž po staletí ležely v Egyptě, Syrii a Africe: z Afriky pocházelo obilí pro Město (nikoli pro ostatní Itálii), z Egypta a Východu později pro Kónstantínopoli.

Prostí Římané nenakupovali do zásoby. Neměly by ostatně potraviny ve Městě kde skladovat. Vše pořizovali ze dne na den, takže při nepřízni počasí a náhlém nedostatku obilí snadno vznikal v Římě hlad a z toho neklid mezi proletariátem, nebezpečí pro režim. Plébs frúmentária, to totiž byli klienti císařů, kteří si navykli dostávat obilí/později chléb (pánis fiscális, pánis gradilis = rozdávaný se schodů pekáren), olej, víno a vepřové gratis nebo s velkou slevou.  

Mezi specifické starověké sociální nápady na zmírnění chudoby a pauperisace proletariátu bylo zakládání finančních fondů na příspěvky pro chudé děti, nalezence a sirotky, výživné, alimenta (řec. trofeia a threptéria), subsidia, víva, compendia alimentária (srov. pod eranoi). Zavedl je císař Nerva, viz rok 97+, a pokračoval Tráiánus a mívaly lokální charakter: např. výživné pro děti při Aemiliově silnici. Antónínius Pius programy pro italskou chudinu podporoval a přidal nadaci pro osiřelá děvčata/puellae Faustíniánae, viz rok 138+. 

Od začátku trpěly nadace tím, čím v novověku: provinciálové je rozkrádali, nebo se příspěvky nevyplácely, jak nařídil císař Commodus. Po odstranění Auréliova syna jeho nástupce P. Helvius Pertinax, jinak poctivý voják, sice výplaty příspěvků obnovil, ale devět let zadržované summy a úroky z nich vyplácet nedal. Možná věděl své. Pertinax totiž začínal veřejnou karieru jako správce takového nadačního fondu. S fondy do činění měl také M. Dídius Iúliánus, Pertinakův nástupce. Nalezince, útulky pro odložené děti, brefotrofeion/brephotropheum, vznikly až v pozdním císařství.

Ačkoli císař Sevérus Alexander zakázal odkládat děti nebo dokonce novorozence zabíjet (zahrnuto pod vraždu příbuzného, parricídium), nechtění potomci nadále končili před chrámy nebo dvěřmi bohatších sousedů. V Rómánii, tedy Východořímské říši, se o sirotky staral vysoký státní úředník orfanotrofos, tj. živitel sirot. Moderně bychom řekli, že byl jakýmsi ministrem věcí sociálních.

Nadaci pro výchovu osiřelých dívek založil Antónínus Pius a nazval ji podle své ženy Faustíny puellae Faustiniánae (zemřela roku 140 n. 141). Nadace pro chlapce a dívky zakládal Sevérus Alexander. Dívkám se říkalo Mammaey. Alimentační zřízení zavedl Tráiánus. Půjčil statkářům a kolonistům na půdu, z jejíž výnosů pak dávali maximálně pět procent na výživné a výchovné pro opuštěné a chudé děti občanů. Svou roli přitom hrála Tráiánova manželka Plótína. Nadace tohoto typu byly zcela ve správě panovníka. Náklady na ně nijak nevynikaly nad jiné.

Pro srovnání: 12. prosince 1955 věnovala ve Spojených státech Ameriky Fordova nadace (Ford Foundation) pět set milionů USD vysokoškolským a lékařským insitucím, což byla půl století největší zaznamenaná ryzí filanthropie. Roku 2000 dosáhly dobrodějné dary v Americe 240 miliard dolarů, objem 2,3 procenta hrubého domácí produktu státu. Velkou část ovšem Američané věnují na církevní účely: roční průměr 234 USD církvím a 85 USD na jiné věci. Na církve např. v Německu vybraly roku 2003 na tzv. církevní daň ročně 8,5 miliardy eur.

Finančně největším filanthropickým skutkem bylo roku 2006 rozhodnutí Billa (50) a Melindy (41) Gatesových věnovat se zcela charitě. Zatím dali např. dvě miliardy dolarů na vzdělávací projekty, čtyři miliardy na boj s chorobami v rozvojovém světě, čtyři miliardy na další charitu. Nejbohatší muž světa je tak zároveň největším filanthropem.

Koncem června 2006 se rozhodl druhý nejbohatší muž planety a Gatesův přítel Warren Buffett (75) většinu svého majetku odhadovaného na 44 miliard dolarů věnovat Nadaci Billa a Melindy Gatesových: 35 miliard. Kromě toho předá několik miliard do čtyř nadací pojmenovaných po své manželce a dětech. Buffett se tak stal největším filanthropem dějin.

Podobně se rozhodl do konce života rozdat svůj majetek Michael R. Bloomberg, třikrát po sobě volený starosta New Yorku, podnikatel v mediích (agentura a TV Bloomberg). V lednu 2013, to mu bylo sedmdesát, věnoval své almě mater (1964) Universitě Johnse Hopkinse 350 milionů dolarů. Za čtyři desetiletí universitě věnoval 1,1 miliardu dolarů. Na filanthropii rozdá majetek odhadovaný začátkem roku 2013 na 25 miliard dolarů. V listopadu 2018 věnoval baltimorské škole dalších 1,8 miliardy dolarů a stal se tak největším školským dobrodějem dějin. 

Pro výpadek dodávek obilí vypukly po roku 309 n. l. v Římě hladové bouře. V bojích s Maxentiovými praetoriány zemřelo na šest tisíc lidí. Constantínus I. pak praetoriány definitivně zrušil.

Roku 356 n. l. vypukla v Římu nespokojenost s nedostatkem vína. Oblíbený vozataj Philorómus byl na rozkaz praefecta urbis Leontia zatčen a několik proletářských vůdců včetně sportovní hvězdy bylo zmrskáno a deportováno. Ještě Tertullus, praefectus Urbí v letech 359 – 361, zdárně obětoval v chrámu Kastóra a Polluka za obrácení nepříznivých větrů na moři, bránícím dovozu obilí do Města.

Doma totiž měl revoluci proleteriátu. Ampelius, praef. urb. 371 – 372, se tvrdě obul proti proletářské zvlčilosti Římanů. Hospody nesměly před 4. hodinou denní otevírat, lidé nesměli ohřívat vodu, stanovil, odkdy se smí vystavovat vařené maso a dokonce, odkdy se smějí lidé procházet na veřejných místech.

Nejisté moře a nejisté provincie nutily k získávání osevní půdy v nejbližším okolí. Císař Galérius (293, resp. 305 – 311) dal vykácet velké plochy lesa v Pannonii, aby získal půdu pro stát. Také spojil jezero Pelso, dn. Blatenské/Balaton, kanálem s Dunajem, aby odvodnil mokřiny, jak to před ním udělal Probus v okolí svého rodného Sirmia (meliorace ho stála život, neboť to museli kopat legionáři...).

Proletariát měl svůj chrám v Circu maximu. Dění v něm, dostihy, jejich hvězdy, koně a vozatajové, patřily k ústředním thematům rozhovorů. Do circu lidé chodili za úsvitu. Proletáři byli plně odkázáni na rozdělovanou stravu: zaměstnanecká politika státu v antice spočívala na vydávání nejnutnější stravy, nikoli na politice opatření pracovních míst či rekvalifikace.

Každý z hellénistických a římských vládců v podstatě osobním majetkem velevýznamně dotoval „sociální politiku státu“. Bez darů a osobních příspěvků panovníků by hellénistický a římský svět nevyrostl do krásy, jak ji známe: politika a boj o moc byla kuriosně také jedna velká filanthropie!