054-053
************************************************************
54.
Ol. 181, 3
258 SE
194 AE
Zénón I.
a. u. c. 700
L. Domitius Ahenobarbus a Ap. Claudius Pulcher
************************************************************
Ptolemaios XII. Theos Neos Dionýsos, jak si dával alexandrijský dynasta kultovně říkat, věnoval někdy před tímto rokem do Apollónovy svatyně v Didymách 34 sloních klů o váze 24 talentů a 20 min/637,5 kilogramů. Ptolemaios, známější v dějinách jako Pištec/Aulétés, žil v letech 57 až 55 v Efesu, viz k tomu roku 58. Didymská chrámová správa za epónymního kněze/stefanéfora Molpagory, věštcem-vykladačem/profétés Sópolim, kněžky-nosičky vody/hydroforos Menesthó, dcery Sópoliovy a pomocného věštce/hypochréstés Filopoimena vyznamenala za vzorné vedení financí pokladníka/tamiás Músaia zlaceným malovaným portrétem, neboť za něho k ptolemaiovskému daru došlo.
Na konci zimy vyrazil M. Licinius Crassus Dives (61) s vojskem na tažení proti Parthům z Brundisia. Tradovalo se, že v přístavu kdosi prodával sušené fíky z kárského Kaunu a vyvolával: "Cauneás/Kaunské." Hodně Římanů však slyšelo, nebo chtělo slyšet: "Cave, ne eas/Nechoď!" (čteno: cauenéeás). Moře bylo ještě bouřlivé a plavbou do Anatolie přišla flotila o hodně plavidel s hodně vojáky. Armáda pokračovala přes Galatii, kde se setkal s jen o málo starším králem Déiotarem I., zabraného do zakládání nějakého města (?).
Odtud dorazil do Syrie a už směřoval k Eufrátu. Jeho quaestorem byl C. Cassius Longinus, jedním z legátů Crassův mladší syn Publius, který si roku 56 úspěšně vedl pod Caesarem v Galliích, viz; dorazil do Syrie až po první invasi na jaře 53 do Mesopotamie s tisícovkou keltských jezdců.
Crassus se pustil s vojskem přes Eufrátés do severní Mesopotamie: jeho první parthské tažení. U Ichen/nom.: Ichnai porazil hotovost satrapy Silaka a většina hellénských či hellénisovaných měst v oblasti se postavila na římskou stranu, mezi nimi Níkéforion, Ichnai, Karrhai (starý Charrán), Anthemús neboli Batnai.
Zénodotion, jehož přesnou polohu dnes neznáme, muselo být dobyto na Apollóniovi, arabském genearchovi, tj. hlavě beduinského klanu, poněvadž zde Římané přišli o sto mužů; a obyvatelstvo po dobytí a vyplenění města prodáno do otroctví; dovolil vojákům, aby ho po akci provolali imperatorem. Pak Crassus z ničeho nic invasi přerušil, netáhl dále, důvod neznáme, zanechal v městečkách posádky, dohromady sedm tisíc pěších a tisíc jízdních vojáků, a vrátil se do Syrie, čímž dal Oródovi, viz zde níže, čas; vypukla válka, která trvala do roku 50 a nebyla uzavřena mírem. Místo aby pokračoval v provincii ve válečných přípravách, zajímal se Crassus o příjmy městských rozpočtů, tributy a poklady hierápolské bohyně.
Král Armenů Artavasdés/Artabázos II. se postavil na stranu Římanů, arabský šejk/fýlarchos Abgaros II. Ariamnés z Orrhoény hrál na obě stany, viz jeho spojenecký status roku 63, a šejk kočujících arabských Rhambajů, žijících převážně na syrské straně Eufrátu, Alchandonios či Alchaidamnos (v čele kmene od roku 63) se postavil na stranu Parthů.
V zimě dal Crassus ocenit či přímo vyloupit mimo jiné chrám bohyně Atargatidy v Hierápoli-Bambyké a Jahweho v Jerúsalému, který okradl o osm tisíc talentů včetně peněz, jichž se před deseti roky Pompeius nedotkl.
V téže době byl Mithridátés III. (srov. předešlý rok) oblehnut bratrem v Babylónu: první obléhání města od válek diadochů. Suréna dobyl Seleukeiu na Tigridu a Mithridátés se v Babylónu vzdal. Vítězný Oródés II. se pak díval na bratrovu popravu a do roku 37 vládl sám (Arsakés XIII. Mithridátés III. formálně vládl od roku 57).
Dosud příznivé podmínky pro Crassovo tažení tak pominuly, Parthie byla jednotná. K tomu Oródés, který se chystal proti Artabázovi, Tigránovu synovi, do Armenie, poslal v zimě do Syrie vyslance s dotazem po příčině římského tažení, je-li ve státním zájmu nebo jen soukromé. Crassus slíbil, že odpověď dostane král v Seleukeji Tigridské. Na to jeden z vyslanců poklepav levici prsty druhé ruky odtušil: "Rychleji tady vyrostou chlupy, než se ty objevíš v Seleukeji/es tén cheira tén aristerán tois tés heterás daktylois krúsás eipen, hoti 'thasson enteuthen triches anafysontai é sy en Seleukeiá genésé'." [Tak to zachytil Cassius Dio. Plútarchos nechal vyslance Vagíta ukázat nataženou ruku dlaní nahoru a říci: "Krasse, dříve vyrostou tady chlupy, než ty spatříš Seleukeiu/enteuthen fysontai triches proteron é sy opsei Seleukeian." • Nejasno, zda Parth ukazoval na dlaň, kde chlupy nerostou, nebo na ruku, kterou, jako zbytek těla, Orientálci odchlupovali.]
C. Iulius Cesar zařizoval přes zimu opravy a výrobu nových lodí vhodných pro plavbu v Severním moři, celkem šest set plavidel s 28 novými válečnými, pacifikoval loupeživé Pirusty, viz rok předešlý, než se na jaře přes Alpy vrátil k legiím v Belgické Gallii. Během této cesty složil nedochovaný grammatický spis o dvou knihách O analogii/dé analogiá.
Z Gallií podnikl Caesar koncem července druhou výpravu do Británie, opět bez většího efektu: znovu bojoval proti králi Cassivellaunovi/Kassivellaunovi, který velel koalici ostrovních Keltů. Cestou k moři podrobil se čtyřmi legiemi neposlušné Trévery, u nichž o moc soupeřili velmožové Indutiomarus a Cingetorix, který uznával římský protektorát, jednal s Římany přátelsky a Caesara ujišťoval, že nezradí. Indutiomarus dával naopak dohromady vojsko, s nímž se stáhl do Arduennského lesa/silva Arduenna.
Mezi tréverskými předáky však zůstal osamocen, až rovněž od války s Římany upustil a vydal Caesarovi dvě stě rukojmí včetně svého syna. Na Cingetorígovu posici přesto žárlil dál, ale Caesar se nechtěl protentokrát zdržovat, neboť si naplánoval druhou invasi do Británie.
Na ostrov měl Římany doprovázet se svou jízdou Dumnorix Haedujský, který se vzpouzel spojenectví s Římem: nedělá mu prý dobře plavba po moři, také že měl jakési kultovní zábrany. Dosud oddaný Dumnorix přemlouval další keltské velmože, aby se nepodíleli na britanském tažení, až začal být nebezpečný. Dorazil sice do do Itia/Itius portus, shromaždiště výpravy dnes neznámé polohy, ale pak ujel. Caesar, kterého zdržovaly na pevnině nepříznivé větry, ho dal pro vzpouru stíhat a zabít (o zarputilcově odporu viz rok 58); jeho muži se však k římské výpravě přidali.
Třem legiím s dvěma tisíci jezdci na pevnině velel T. Labienus. Caesar vyplul opět v noci, tentokrát v čele pěti legií na osmi stech lodích, nad úsvitem spatřil útesy, přistál v poledne a nikdo v tom Římanům nebránil. Legie doprovázelo čtyři tisíce keltských jezdců z celé Gallie a řada předáků, které Caesar vzal s sebou na ostrov jako rukojmí. Římané zahnali Britany, kteří se jim postavili, ale strávili několik dnů opravami lodí, které poškodila již druhé noci po přistání bouře, v níž bylo čtyřicet plavidel zničeno. Caesar dal proto obehnat ležení a kotviště lodí vytažených na břeh jedním valem; zemní práce trvaly vojákům deset dnů a nocí.
Za neustálých bojů s Cassivellaunovými lidmi mířili Římané k Temži/Tamesis, jižní hranici Cassivellaunových Catuvellaunů. Řeku Římané přešli v místě hlubokého brodu, kde vojákům koukaly z vody jen hlavy/cum capite solo ex aqua extarent, přesto se snadno dostali na druhý břeh, který Britoni opevnili navíc naostřenými kůly na souši i pod vodou, kde se shromáždění Keltové zaskočení římskou rychlostí rozprchli do okolních lesů.
Za Caesarem přišli vyslanci Trinovantů/Trinobantů, aby je Římané zbavili útisku Cassivellaunova a aby jim vrátil Mandubracia, mladého syna jejich knížete Inianuvetitia, kterého Cassivellaunus připravil o život (jméno pouze v části rukopisů; podle jednoho zdroje se vůdce Trinovantů jmenoval Androgorius). Mandubracius unikl a žil pod římskou ochranou na pevnině. Caesar přání splnil, nicméně si vzal čtyřicet trinovantských rukojmí a dodávku obilí.
Vzápětí se Římu svěřili do protektorátní ochrany nárůdkové Cenimagnů, Segontiaků, Ancalité, Bibroků a Cassů. Kdesi v jejich blízkosti stávalo v lesnatém terénu mezi bažinami dobře opevněné a zásobené oppidum Cassivellaunovo, kam byl shromážděn dobytek z celého kraje a které pak Římané dobyli. Když Cassivellaunus vyzval své klientní "krále" v Cantiu Cingetoriga, Carvilia, Taximagula a Segovaka, aby zničili lodní tábor Římanů, neuspěl ani zde: při římském výpadu z ležení byli zahnáni a jistý velmož Lugotorix padl do zajetí; o jeho osudu známo není nic. Neúspěšný Cassivellaunus začal prostřednictvím Atrebata Commia vyjednávat a míru/poddanství dosáhl za vydání rukojmí, roční tribut a zákaz nepřátelství k Trinovantům a Mandubraciovi; ujednání bylo rychlé, neboť se blížil konec léta a na pevnině se mezi Kelty šířil neklid.
Z Británie se Římané vrátili opět kolem podzimní rovnodennosti (23. září), tentokrát bez nehod na moři a ztrát, s množstvím zajatců určených pro otrokářský trh (tak Caesar; Q. Tullius Cicero, který byl u vojska, psal do Říma bratrovi, že z Británie nebyla 26. září vezena žádná kořist/nulla praeda). Zanechat posádku na ostrově se neodvážil a ani to nemělo význam, neboť zjevně neměl s ostrovními Kelty žádné plány. Další legionáře spatří ostrovní Keltové až o 97 roků později za vlády principa Ti. Claudia.
Na podzim zrály v Galliích protiřímské vzpoury. T. r. panovalo sucho a z toho slabá úroda. Caesar chtěl ulehčit zásobování a zimoviště proto byla menší, četnější a od sebe vzdálenější. Karnutové/Carnutes vyhnali a zavraždili krále Tasgetia dosazeného roku 57 Caesarem. Od otevřené revolty je zastavilo rozhodnutí umístit na jejich území k přezimování jednu legii a její legát L. Munatius Plancus měl atentátníky poslat Caesarovi k potrestání.
Protiřímský odboj pak zahájili u Eburonů, ti, kteří žili mezi Mosou a Rýnem, jejich vůdcové Ambiorix a Catuvolcus, Trévery podněcoval Cingetorigův tchán Indutiomarus, srov. zde výše. Po atuatucké katastrofě, viz zde níže, se přidali k revoltě zbytky Nerviů, Senonové vyhnali krále Cavarina instalovaného Caesarem. Vůdcem Senonů a jejich spojenců Karnutů byl Acco. Vlastních bojů se odmítli účastnit Germáni (což Římané netušili), ačkoli se o to Tréverové snažili a zvali je k sobě za Rýn (viz následující rok).
Caesar nechal před britanskou výpravou zpět legáty Q. Tituria Sabina a L. Aurunculeia Cottu, autora (nedochovaného) spisu o výpravě do Británie, aby dokončili trestní výpravy pro belgickým Morinům a Menapiům, srov. rok předešlý. Nyní svá zimoviště umístili oba Římané poblíž střediska Atuatuků a Eburonů Atuatuky. Ambiorix, vyhrožující Germány, kteří jsou prý už na cestě, Římany po vyjednávání přes posly vylákal z ležení, neboť Titurius v hádce velitelů o dalších krocích prosadil názor, že je nutné odejít pod ochranu sousedního tábora s ubytovanou legií, jíž velel Ciceronův bratr Q. Tullius Cicero; Cotta s většinou tribunů a centurionů chtěl zůstat v ležení, neboť k odchodu ze zimoviště nepřišel žádný Caesarův rozkaz.
Římané vytáhli z ležení za úsvitu. Ve volné krajině byli Římané o síle patnácti kohort, tedy jedné a půl legie, c. šest tisíc legionářů, Kelty rozdrceni a oba velitelé padli, Titurius ubodán za vyjednávání o milost s Ambiorigem; Cotta vyjednávat odmítl. Kdo z Římanů se vzdal, byl zavražděn ("calamitas/katastrofa od Atuatuky").
Kdo masakr přežil, unikl zpět do výchozího tábora, kde se v bezvýchodné situaci do jednoho v noci legionáři navzájem pobili. Do ležení oddílů T. Labiena se zachránilo jen několik legionářů a o něštěstí podali zprávu. Keltové pak táhli na Cicerona, který se svou legií přezimoval na území Nerviů, viz dále rok následující.
V Caesarově době nebylo na území Anglie silnějšího státního útvaru a nebylo tomu tak v podstatě nikdy. Celá Británie/lat. Britannia, obyvatelé Britanní, byla rozdělena mezi tucet keltských kmenů:
Jižně od řeky Tamesis či Tamesa (Thames, č. Temže) sídlili Atrebatové (jádro kmene žilo v dn. belgickém Artois). Jejich knížetem či králem byl do roku 30 (?) Kommios/Commius, původně římský spojenec, který s Caesarem válčil po celých Galliích a nikdy nebyl dostižen, do roku 52 římský spojenec, ale viz tam o změně a atentátu na něho, dále viz roky 51 a 42+. Po jeho smrti si zřejmě otcovo panství rozdělili synové (možné je podle jedné mincovní ražby se domnívat, že po něm vládl i stejnojmenný syn, který by vládl 30-20?): Tincomarus (dř. čteno Tincommius, jména známe jen z mincí) vládl na jihu atrebatského prostoru; na severu se sídlem v Callevě (dn. Silchester) vládl jeho bratr Eppillus (jeho současníkem byl jistý Dubnovellaunus, razící mince severně od Temže).
Snad kolem roku 10 n. l. spojil atrebatské území jistý Verica, vládnoucí někdy do 30. let, snad též z Commiovy dynastie. Před římským vpádem byl přemožen Epatikkem Catuvellaunským. Po něm vládl jistý Caratacus, který uprchl před Claudiovými legiemi roku 43 n. l., viz.
Severně od Temže byli nejsilnějším kmenem Catuvellauni. Jeho soupeřem byli hlavně Trinovantové či Trinobantové, kteří se postavili na Caesarovu stranu a zůstali římskými spojenci (vůdce Mandubracius). Po Cassivellaunovi Catuvellaunům vládl do roku asi 5 n. l. jeho syn Tasciovanus a pak jeho syn Cunobelinus n. Kynobellínos, který si za sídlo vybral Camulodúnum (dn. Colchester; viz rok 5+). Zřejmě jeho syny byli Adminius (viz rok 39+), Togodumnus a Caratacus, který vládl na čas také Atrebatům, jimž odebral sídelní oppidum Callevu/Silchester jeho strýc Epaticcus. Ve válce s Římany za Claudiovy invase roku 43 n. l. Togodumnus v bitvě na Temži padl a Caratacus uprchl do dn. Walesu (Římany celkově dobyt až roku 78 n. l. podrobením Ordoviků a Silurů). Roku 49 byla zavedena do Camulodúna první římská kolonie v Britannii.
V Kantiu za Caesara vládli čtyři „králové“ Cingetorix, Carvilius, Taximagulus a Segovax. Jméno severoanglických Brigantů (největším městem bylo Eburacum/Eboracum, dn. York) proslavila až královna Cartimandua (u moci do 69 n. l., oposici vedl její manžel Venutius). S Římany žila v míru a nedopadla jako odbojná královna Icénů Boudicca, nástupkyně krále Prasutaga (zemř. 60 n. l.). Její protiřímské povstání bylo poraženo a Boudicca si v roce 61 vzala jed. • Byla první evropskou ženou-vůdkyní mimo Helladu (srov. např. Marpéssu Messénskou, Feretímu Kýrénskou, Tomyridu Skythskou atd., viz index pod ženy a CSD 1200 – 777). Monotheistická Evropa pak musela čekat až na Janu z Arku.
Římané neudržovali kromě přechodné doby v Británii významné vojenské síly. Nikdy se jim nepodařilo dobýt celé pozdější Skotsko, ale pouze jeho jižní část (pozdější Valencia); severní (Caledonia, řec. Kalédoniá) nikdy pod římskou správu nepatřila.
Do Říma přišli vyslanci Tyru, aby si stěžovali na brutální vykořisťování publikány v provincii, kterou opustil její správce A. Gabinius, aby dosadil Ptolemaiovce Auléta na trůn; tratní byli ale výběrčí daní rovněž, neboť neměli co vybírat a obce se zadlužovaly. Jeho syn nedorostl úkolu a nedokázal zabránit šířícímu se banditismu v Syrii a útokům pirátů, viz rok předešlý. Téhož roku byl v Římě proces s bankéřem C. Rabiriem Postumem, dioiketem krále Ptolemaia XII. (viz předešlý rok). Jeho fiskální činnost v Egyptě tolik pobouřila Alexandrijské, div že nebyl lynchován, že ho Aulétés musel dát zavřít a pak mu tajně pomoci z vězení k útěku ze země. Rabirius byl obžalován z vydírání a podílu na Gabiniově tažení a týmž žalobcem jako v případě A. Gabinia, cos. roku 58 a správce Syrie v letech 57 – 55, který se do Říma vrátil v září t. r. a snažil se počínat si co nejnápadněji, ačkoli měl za sebou nepochybné "výsledky".
Platné mu to moc nebylo a stal se obětí seriálu žalob. Gabinius nebyl usvědčen v Římě žalobcem C. Memmiem Gemellem z vlastizrady/maiestatis, že bez dovolení senátu opustil svou provincii, aby restauroval Auléta, viz roky 56n. Přes Pompeiovo svědectví (jako konsulár neodešel do Zadní Hispánie, jak mu bylo loni určeno na dobu tří let, a zůstal ve Městě) i Alexandrijských byl zato shledán vinným z vydírání svěřené provincie/repetundae, neboť si prý na Východě přišel na sto milionů dénáriů (proti své vůli, ale na žádost Pompeiovu, Gabinia vlažně hájil kupodivu M. Tullius Cicero, s nímž se neměli hluboce rádi); třetí žaloba, obvinění z nedovolených praktik během volební kampaně/ambitus, byla zastavena. Soud ve věci vydírání k překvapení mocného Pompeia Gabinius prohrál a jeho majetek propadl státu.
● Hodinu po osvobozujícím rozsudku Gabiniově v kause obvinění z vlastizrady, viz zde výše, odsoudila jiná porota jinak neznámého Gabinia Antiocha, jednoho z malířů z teamu Sópolidova a prokonsulem nijak nepříbuzný, že se jako cizinec neoprávněně hlásil k římskému občanství a zřejmě z toho užíval též výhod/lex Papia.
Gabinius musel roku 53 do věčného exilu, odkud ho roku 49 povolal zpět C. Iulius Caesar. Motorem procesování s Gabiniem byli římští nájemci výběru daní v provincii, publikáni, kteří za syrských nepokojů přišli o velké peníze, viz rok předcházející. Jak dopadl proces s Rabiriem, obhajovaným Ciceronem/Pro C. Rabirio, nevíme, ale pravděpodobně ho finančník přestál: roku 49 ho Caesar přibral do senátu, spravoval proconsulskou Asii, podílel se na Sicílii na občanské válce.
O jeho dalším osudu není známo nic. Před římskými soudy bylo advokátů dovoleno nakukat porotám cokoli. Cicero o Rabiriovi, když mu král pod nátlakem přenechal správu svých financí, uvedl: "Přišla Postumovi ta práce hnusná, ale odmítnout se vůbec nedala/odiósum negótium Postumó vidébátur, sed erat núlla omnínó recúsátió."
Praeturu zastával M. Porcius Cato Utický. Prý se objevoval u soudních přelíčení bos a nalehko, nepřejícníci tvrdili, že byl opilý už po snídani. Nicméně se pokoušel zastavit lavinu politické korupce tím, že by se uchazeči o úřad zpovídali z vedení své volební kampaně jakoby před soudem. Neprošlo to, ale kandidáti se dohodli, že složí každý 125 tisíc séstertiů a kdo by podváděl, o peníze přijde. Dozoroval volby Cato a jednoho z uchazečů usvědčil a měl o peníze přijít. Ostatním ale stačilo, že dotyčný má ostudu a peníze si směl nechat.
Na podzim postihly Řím rozsáhlé záplavy. Rozšířilo se, že za to může Gabiniova intervence ve prospěch Ptolemaia, třebaže před tím věštba varovala, viz rok 57, a byl by snad i lynchován, kdyby ještě v Římě pobýval, viz zde výše.
2. listopadu vešel do Města v triumfálním průvodu propraetor C. Pomptinus za podrobení Allobrogů roku 61, viz tam. Byl to první triumf od Pompeiova roku 61 a zapomenutý Pomptinus na něj musel tak dlouho čekat: mezi triumviry neměl zastání. O tři roky později doprovázel Cicerona do Kilikie jako legát.
V září zemřela při porodu Iulia, jediná dcera C. Iulia Caesara, od roku 59 milovaná manželka Pompeiova; předcházejího roku Iulia potratila, když se vyděsila, že její manžel byl během volební kampaně zavražděn a nyní její druhé dítě přežilo matku jen několik dnů. O smrti u Římanů oblíbené Iulie se Caesar dozvěděl během svého druhého pobytu v Británii; smutek ho od vojenských operací zastavil na dva dny. Byl to moment, který spolu s Crassovou katastrofou uspíšily nepřátelství obou soků, nebylo již zábran.
Caesar uspořádal 26. září 46, v den Veneris Genetricis, na počest dcery a jejím Manům gladiátorské zápasy a Římanům hostinu, což před ním ženě ještě nikdo z Římanů neudělal. Pohřbena byla Iulia na Martově poli, jak si vymohl dav. Z gallské kořisti začali Caesarovi lidé vykupovat pozemky pro nové forum, budoucí forum Iulii. Přišlo to prý na sto milionů séstertiů, srov. o něm roku 46.
Konsul L. Domitius Ahenobarbus, sok Caesarův, se marně pokoušel zbavit svého konkurenta velení ve válce, když už při Caesarově odchodu do Gallií upozorňoval, že se tak děje proti auspiciím, tedy nezákonně. T. r. se nekonaly konsulské volby, byly odloženy, poněvadž všichni kandidáti byli žalováni za předvolební korupci/ambitus, viz dále rok následující.
Po prosincových volbách tribunů lidu t. r. prohlašoval C. Lucilius Hirrus, potomek asi satirského básníka C. Lucilia a zřejmě Pompeiův příbuzný, aby byl Cn. Pompeius jmenován diktátorem. Z toho sešlo, viz o jeho osudu roku 48. Kolegou v tribunátu i názoru roku 53 mu byl M. Coelius Vinicianus, viz o něm roku následujícího a 47.
Koncem t. r. dekretoval senát stržení chrámů Sarápida a Ísidy postavených ve Městě, resp. v pomeriu, soukromníky, srov. rok 57. Došlo na stavbu až roku 50, popř. tehdy nařídil senát nanovo zbourání chrámu či spíše chrámku před hradbami. Nikdo z dělníků nechtěl do stavby udeřit první. Dokud nevzal do ruky sekeru konsul roku 50 L. Aemilius Lepidus Paullus. Šíření kultu však konservativci zabránit nedokázali a už roku 43 za chaosu během proskripcí odhlasovali senátoři stavbu chrámu egyptských božstev přímo v Římě.
Snad t. r. zemřel básník C. Valerius Catullus (nar. kolem roku 84). Ve svých šestnácti začal básnit P. Vergilius Maro některými epigrammy ze sbírky Catalepton/řec. kata lepton, Milé drobnosti. Po roce 54, někdy za občanské války, zemřel jeho přítel, řečník a básník C. Licinius Macer Calvus (narozen roku 82; jako datum smrti bývá uváděn i rok 47).
************************************************************
53.
Ol. 181, 4
259 SE
195 AE
Diodóros
a. u. c. 701
Cn. Domitius Calvinus I. a M. Valerius Messala Rufus (oba od července)
interreges na první polovinu roku, známí jménem: M. Valerius Messala Niger a Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica
************************************************************
V Galatii zemřel Brogitaros, vládce Trokmů (králem od roku 58). Území Trokmů připojil ke své doméně král Déiotaros I. Filorhómaios, jemuž u Galatů opět připadl jako jedinému královský titul. Takto vládl do roku 41 (srov. rok 64).
V Orientu se na jaře král Parthů Oródés II. vypravil do Armenie proti prořímskému Artavasdovi II., další Parthové pod maršálem Súrénou (nebylo mu ještě ani třicet; o jménu viz v indexu, s. v.) a Silakem, loni poraženým satrapou Mesopotamie, proti Římanům do severní Syrie. Súréna táhl s deseti tisíci jezdci, všechno jeho poddanými, vybaven domácností složenou na tisícovce nákladních velbloudů a s harémem dvou set žen.
M. Licinius Crassus Dives nic nedal na nepříznivé zprávy ani o přicházejícím silném nepříteli. Když za ním přijel se šesti tisíci jezdci král Artavasdés a navrhoval mu invasi proti Parthům přes armenské území, kde by legie mohl zásobovat, Crassus odmítl a táhl přímou cestou. Zahájil své druhé parthské tažení se sedmi legiemi, čtyřmi tisíci jezdci a stejně tolik spojenců. U Zeugmatu přešel ze Syrie do severní Mesopotamie.
Už přes poledne dne 26. května, tj. 5. června dle juliánského kalendáře, když byli Římané zrádně vylákáni průvodci a obojetným králem Abgarem II. Orrhoénským od toku Eufrátu, po němž bylo možné dopravovat proviant, dorazili do nitra Orrhoény. U Karrh, starého Charránu, byli Římané poraženi na hlavu a na ústupu večer téhož dne se dal svým adjutantem/hypaspistés probodnout raněný P. Crassus, aby unikl zajetí; jeho keltší jezdci, s nimiž dorazil do války, byli Parthy pobiti. Otci Crassovi se podařilo v noci s velkou částí přeživších vojáků dostat za hradby Karrh a chtěl uniknout přes hory, kde by parthská jízda ztratila svou údernost, do Armenie. Parthové nabídli osobní jednání a předběžně byli pro mír, pokud Římané vyklidí vše na východ od Eufrátu.
Dne 30. května, tj. 9. června dle jul. kal., byli cestou na jednání na místě zvaném Sinnaka M. Licinius Crassus zavražděni Parthem Exathrem; průvodce Andromachos z Karrh vodil na ústupu Římany dlouho v kruhu kolem Karrh, protože pracoval pro Parthy. Za odměnu ho Parthové povýšili na samovládce/tyranna v jeho rodném městě. Není známo, zda to byl Hellén či některý z hellénisovaných barbarů. Za jeho nesnesitelnou krutovládu ho Karrhénští i s rodinou úpálili, dobu neznáme. Je pravděpodobné, že Karrhy s pradávným kultem měsíčního boha Sîna pak přišly o svou odvěkou autonomii a že Parthové kontrolu nad městem svěřili Abgarům, orrhoénským Arabům.
Většina z deseti tisíc zajatých Římanů byla poslána do Margiány a usazeni tam v bývalé Alexandreji či Antiocheji; srov. o nich rok 36. Suréna vstoupil triumfálně do sídelního města Seleukeie na Tigridu. Jistého C. Pacciana, jednoho ze zajatců podobného Crassovi, dal odít do ženských královských šatů, obklopit liktory se sekerami s uťatými římskými hlavami a zavěšenými měšci peněz. V doprovodu hudebníků a hetair putoval průvod na způsob triumfu městem. Crassova hlava posloužila jako rekvisita na představení Eurípidovy tragédie Bakchantky u dvora v Seleukeji, v níž vystupoval herec Iásón z Trall: Óródés byl filhellén a sám psal řecky.
V noci před smrtí Crassovou unikl z Karrh do Syrie s pěti sty jezdci quaestor C. Cassius Longinus. Do příchodu nového správce, viz rok následující, udržel v Syrii římský pořádek, dokonce se angažoval v židovské politice. Celkové římské ztráty se zajatci na Crassově tažení činily třicet tisíc mužů. Po bitvě u Karrh uzavřeli králové Artavasdés II. a Oródés II. mír. Oródův syn Pakoros se oženil s Artavasdovou sestrou. Brzy nato (?) byl popraven maršál Súréna, prý pro Oródovu žárlivost na jeho vítězství nad Římany; král byl po celou dobu Crassovy invase v Armenii.
Po bitvě pravděpodobně sesadili Parthové, resp. popravili (podle domácí kroniky však měl zemřít přirozenou smrtí) arabského dynastu v Edesse v Orrhoéně Abgara II. Ariamna (vládl od roku 68) pro jeho obojakost ve válce s Římany, třebaže podle jednoho z pramenů vpadl Římanům se svými lidmi během bitvy do zad. Země stála rok pod přímou vládou Parthů. Na syrské frontě války s Římany přešli Parthové následujícího roku do protiofensivy, viz tam.
Smrt jednoho z triumvirů definitivně otevřela cestu k občanské válce. Oba soky po smrti Iulie od loňska nevázalo ani pouto příbuznosti, viz tam. Slovy básníka M. Annaea Lucana: "Parthská ztráta spustila římské běsy...; Arsakovci: poraženým jste dali občanskou válku/parthica romanos solverunt damna furores...; Arsacidae: bellum victis civile dedistis!"
Po Belgické Gallii se v zimě 54/53 šířilo protiřímské povstání (srov. předešlý rok), spuštěné Ambiorígem, knížetem Eburónů, a jeho kolegou v hodnosti Katuvolkem n. Kativolkem/Cativolcus, viz rok předešlý. Povstalce nyní posílily oddíly Atuatuků a Nerviů s jejich klientskými kmeny (jejich jména viz v indexu s. v. Nerviové). Všichni směřovali k zimnímu ležení legie legáta Q. Tullia Cicerona, viz zde níže. Římané sice dokázali přes noc vykopat příkop a navýšit valy (pro nedostatek nářadí používali své meče), postavit sto dvacet věží: přes den bojovali, v noci vylepšovali opevnění.
Cicero odmítl s Kelty vyjednávat, ledaže by se složili zbraně a obrátili se na Caesara. Po šesti dnech obléhání nastalo větrné počasí, v táboře vypukl požár, ale ani tehdy s ohněm v zádech nedokázali Keltové prorazit. Pak teprve se podařilo doručit Caesarovi zprávu, kterou z obklíčení vynesl Nervij Vertico, utečenec do římského ležení, zřejmě před vnitrokmenovými nepřáteli; Caesar odpověděl řecky psaným textem a šifrovaným.
Caesar na zimu 54/53 neodešel do provincie, ale přezimoval se třemi legiemi v okolí Samarobrivy, kde po návratu z Británie konal celogallský sněm, zjevně tehdy ještě bez rozruchů. Po atuatucké katastrofě, viz rok předešlý, došlo k revoluci v zimě u Senonů, kteří se zbavili Cavarina dosazeného Caesarem. Neuposlechli Římana, když je vyzval, aby se k němu dostavil celý jejich senát a vysvětlil svůj počin (Cavarinus, který převzal vládu po svém bratru Moritasgovi, hlavě národa před příchodem Caesara, stačil utéci k Římanům).
C. Iulius Caesar vyrazil se dvěma legiemi na pomoc obléhanému ležení Q. Tullia Cicerona a trvalo mu tři dny, než tam dorazil. Současně povolal legii M. Licinia Crassa, nejstaršího syna triumvirova (nebyl s otcem a bratrem Publiem v Syrii), tábořící u Bellovaků, aby střežila zimoviště Caesarovo zimoviště v Samarobrivě, a C. Fabia vyslal od Morinů k Atrebatům, neboť přes ně právě směřoval se svými legiemi. V rozhodují bitvě poblíž Ciceronova ležení rozdrtil ozbrojené síly svazů Eburónů a Nerviů, které se po Caesarově ofensivě zhroutily. Činily před bitvou šedesát tisíc mužů, magnát Katuvolkos si vzal v létě život jedem, viz zde níže.
Indutiomarus Tréverský se po celou zimu marně pokoušel přemluvit zarýnské Germány, aby přišli Gallům na pomoc. Dal si tréverským sněmem potvrdit válku s Římany, Cingetoriga, svého zetě, prohlásil za velezrádce a zabavil mu majetek. Pak se vypravil přes území Rémů, které poplenil, k ležení legáta T. Labiena a po několik dnů dráždil Římany, aby vyprovokoval jejich výpad. Jednoho večera, kdy již Keltové počítali s koncem představení, vyřítili se Římané s jízdou s cílem dopadnout Indutiomara. To se povedlo, Keltové se rozutekli a na útěku byl jejich vůdce dostižen a zabit. Po této události odtáhly zbytky Nerviů a Eburonů domů. ● Nelze vyloučit, že část zimních římských operací proběhly ještě roku 54.
Do jara po odvodech získal Caesar, a to i s podporou Cn. Pompeia, tři nové legie (Pompeius poslal jednu vycvičenou ze svých stavů, viz rok 51). Tréverové i po smrti Indutiomarově pokračovali v nepřátelství k Římu, nadále lákali Germány, spolčili se s Ambiorígem. Jejich spojence Nervie znovu pacifikoval nenadálým přepadem v čele čtyř legií na konci zimy, opět s velkou kořistí. Pak vrátil legie zpět do jejich zimovišť.
Na jaře sněmoval Caesar s Kelty v Lutetii, sídelní obci Parisiů. Sněm ignoroval Acco, vůdce Senonů, viz rok předešlý, nedorazili velmoži tréverští a carnutští. Ještě téhož dne po sněmu vyrazil Caesar s legiemi na území Senonů, kteří zalezlí za opevnění svých oppid se i s Carnuty vzdali. Jejich sto rukojmí dostali ke střežení Haeduové, carnutská rukojmí střežili Rémové, mezi jejichž klienty patřili.
Pak došlo na válku s Trévery. Silou pěti legií a s pomocí oddílů legátů C. Fabia a M. Licinia Crassa donutil Menapie ukrývající se v kraji plném mokřin, aby se vzdali. Římané ukořistili velké množství dobytka, vybral rukojmí a upozornil je, že s nimi bude zacházet jako s nepřáteli, pokud přijmou mezi sebe Ambioríga. Posádkou u nich zanechal Commia Atrebátského s jízdou, legie pokračovaly proti Tréverům.
T. Labienus rozdrtil tréverské zástupy, které se ho pokoušely v zimě zničit v ležení legie, a Germáni, kteří přicházeli Tréverům na pomoc, po bitvě obrátili zpět. domů. Vládu nad Trévery od Labiena převzal zpět Cingetoríx. Následujícího roku pak válčili Tréveři jako římští spojenci za Rýnem s kmeny Suébů.
V létě se Caesar, který od Menapiů dorazil na území Tréverů, vypravil podruhé přes Rýn do Germánie. Záminkou mu byla podpora Ambiorígova. Most dal postavit mnohem jižněji loňského. Ubiové se očistili z nařčení, že se nakrátko postavili na stranu protiřímské keltské koalice, potvrdili spojenectví s Římany, srov. rok 55 a viz dále rok 38. Římané pokračovali proti Suébům (vlastně Quádům, tehdy žijícím v dn. Hessensku, sousedům Chattů, ale Caesar označení Quádí nepoužil), pod jejichž nájezdy Ubiové trpěli; viz zde níže a dále rok 38.
Caesar měl v té době v Galliích deset legií. Možná z této doby pochází rozsáhlé ležení o 26 hektarech u Hermeskeilu v Hunsrücku ve spolkové zemi Rheinland-Pfalz pro pět až deset tisíc mužů, zatím největší nalezené na území Německa.
Suébští Quádové se opět chystali uvítat Římany a shromáždili se na začátku Bacenského lesa/Bacenis silva, asi západní část Durynského, u svých hranic s Cherusky, kteří naopak sužovali přepady Suéby. Ani tentokrát se nedočkali, neboť Caesar dále netáhl. V obavě ze špatného zásobování, kraj byl bez polností/minime omnes Germani agri culturae student, vrátil se k Rýnu a zčásti na germánském břehu strhnul svůj druhý kolový most, který opět vydržel jen několik dnů. Na jeho gallském břehu dal postavit čtyřpodlažní věž s opevněným okolím a strážní posádce dal velet C. Volcaciovi Tullovi.
V době žní vpadly legie do kraje Eburonů. L. Minucius Basilus s jízdou pronikl Arduennským lesem a překvapil Ambiorígovi lidi. Ambioríx už své lidi nesešikoval a skrýval se v přímořských bažinách, zřejmě na území Menapiů. Sám později unikl za Rýn a již se v historii neobjeví, příbuzní Indutiomarovi, kteří celou protiřímskou revoltu spustili, utekli s ním. Jeho eburonský spolukrál Catuvolcus, muž vysokého věku, Ambioríga proklel, že ho namočil do války a otrávil se šťávou z tisu/taxus.
Caesar pozval sousední Kelty, aby na území Eburonů dle libosti loupili, dorazili, nezváni, též zarýnští Sugambrové v síle dvou tisíc jezdců. Římané předtím shromáždili svou kořist a vojenská zavazadla v eburonské Atuatuce pod ochranou jedné legie pod legátem Q. Tulliem Ciceronem. Germáni se pokusili legionáře zaskočit, neuspěli a vrátili se domů jen s menším lupem.
Území Eburónů zabrali posléze Tungrové, jimž se tehdy od Keltů poprvé dostalo označení Germáni (snad „sousedé“); slovo se pak rozšířilo na všechny národy východně od Rýna. Do této doby klasický svět mezi barbary nerozlišoval a obvykle hovořil jen o Keltech.
Na výročním sněmu Keltů na podzim v Durocortoru/dn. Reims, sídelní obce Remů, zúčtováno s odbojem a Caesar dal popravit Accóna Senonského "po zvyku předků/more maiorum", tedy asi ubičovat. Řada vůdců se dokázala vyhnout trestu útěkem a byli exulováni. Na zimu odešel do Itálie, legie přezimovaly na území Tréverů (dvě legie), Lingonů (dtto) a v Agedinku, středisku Senonů (šest legií).
V Římě byli voleni konsulové na rok 53 až v červenci a úřadovali tedy jen po zbytek roku, ostatní úředníci voleni nebyli vůbec: S. P. Q. R. vězel v politické krisi, neprobíhaly soudy ani úřední jednání, pouliční potyčky šířily chaos. V Římě spatřeni vlci, blesky zasáhly řadu soch bohů, zabíjely, Město muselo být rituálně očišťováno.
Pompeius v létě odmítl diktaturu na uspořádání poměrů, jak navrhoval jeden z tribunů lidu M. Coelius Vinicianus (v pramenech zřejmě pod chybným "Lucilius"): byl totiž z triumvirů jediný ve Městě, ale situaci neměl ani zdaleka pod kontrolou a proti nápadu se stavěl M. Porcius Cato. Ten naopak souhlasil pro případ voleb na rok 52 s tím, aby Pompeius nad nimi měl dohled; podle jiného podání této doby navrhl konsulár M. Calpurnius Bibulus, kolega roku 59 Caesarův a určitě nepřítel triumvirátu, aby byl Pompeius volen bez kolegy, což se mělo líbit Catonovi, který však později odmítl Pompeiovu nabídku, aby se na jeho konsulátu podílel radami.
Stalo se a bouřlivé volby vynesly Pompeiovi třetí konsulát, který po velkou část roku vedl sám, viz rok následující. Mezi uchazeče o nejvyšší úřad republiky byl též T. Annius Milo, jeho sok P. Clodius Pulcher se nejprve ucházel o praeturu, když ale byly volby odkládány, odstoupil. Nepřátelství mezi oběma kulminovalo a v té době i Clodiova manželka Fulvia se při cestách do Města ozbrojovala dýkou. Do Clodia se pustil i M. Antonius, který byl v té době Římě, když přerušil své válčení v Galliích po Caesarově boku a byl na rok 52 zvolen quaestorem.
Crassovou smrtí fakticky zanikl triumvirát, který přišel o článek udržující rovnováhu mezi křídly konservativců-optimátů a proreformních populárů: římské elity směřovaly k finálnímu souboji zbylých veličin. Zatím spolu přes prostředníky jednaly o případných vlastních sňatcích s Pompeiovou dcerou a Caesarovou praneteří; nebylo z toho nic.
Konsul M. Valerius Messala Rufus byl bratrem Valerie, poslední z manželek diktátora Sully. Roku 81 se stal augurem a kněžský úřad vykonával 55 let až do své smrti roku 26. Pro podobnostve tváři s jistým hercem dostal přezdívku Ménogenés.
Zemřel C. Scribonius Curio, cos. roku 76 a vojevůdce; politicky byl optimát, stálý odpůrce Caesarův, chválený řečník. Pro podobnost s jistým hercem dostal přezdívku Barbuleius. Jeho stejnojmenný syn patřil do party P. Clodia Pulchra a po jeho smrti, viz rok následující, se oženil s Clodiovou vdovou Fulvií, která ke dvěma dětem z prvního manželství přidala třetí s Curionem. Curio, době otcově smrti quaestor v provincii Asia, se nyní přidal ke straníkům Caesarovým a za svého tribunátu roku 50 urychlil vypuknutí občanské války. Po Curionově smrti v bitvě roku 49 se Fulvia, snad roku 45, provdala za M. Antonia, velmi důvěrného Curionova přítele, s nímž měla další dvě děti.
Stejnojmenný syn Clodiův s Fulvií se později opět jmenoval aristokraticky Claudius Pulcher (též jeho sestra Claudia přestala být Clodia). Vedl prý hýřivý život s prostitutkami a po Aktiu ho vzal Octavianus na milost. Jeho synem synem byl asi Ap. Claudius Pulcher, triumvir monetalis roku 11. Nevlastními bratry P. Clodia/Claudia Pulchra byli C. Scribonius Curio, M. Antonius Antyllus a Iullus Antonius.
Na počest svého stejnojmenného otce pořádal napřesrok velkolepé hry a pro ně postavil C. Scribonius Curio v Římě první otáčivé divadlo se dvěma scénami, a tím pádem v Evropě, aby se dopoledne mohlo hrát divadlo, odpoledne zápasy v aréně. Curio ml. vedl finančně náročný život a divadlo jeho dluhům ještě přitížilo, srov. v indexu s. v. divadlo, a tak se náhle ocitl v tánoře caesariánů.
Roku 52 pořádal jako aedil též hry M. Favonius, důvěrník M. Porcia Catona, který prý za něho v podstatě i úřadoval. Aby karikoval Curionovu nákladnost, Favonius, sám o sobě kynického vyznání, uděloval o svých hrách v divadle hercům ceny v naturáliích: Hellénům olivovou snítku, řepu, ředkvičky, hrušky, Římanům džbány vína, vepřové kýty, fíky, okurky a otepi chrastí. Podívaná i dárky se prý moc líbili a lidé si z Curionova divadla odskakovali do Favoniova...
M. Iunius Brutus Caepio odešel do Kilikie jako quaestor prokonsula a svého tchána Ap. Claudia Pulchra. Zatímco tchán byl po skončení mise v Římě obžalován z vydírání provinciálů/repetundarum, o Brutovi, budoucím caesarovrahovi, nepadlo slovo. Caesarovu nabídku quaestorovat u něj v Galliích odmítl.
Po vleklých bojích se Hunové, čín. Siung-nu, rozdělili podle svých nesnášenlivých knížat-bratrů na dvě části, hordy. "Národní válka" vypukla roku 58, do níž kupodivu chanský císař Süan, který s Huny do té doby úspěšně válčil, viz rok 74, nezasáhl; jeho generálové intervenci doporučovali a viděli příležitost na "konečné řešení hunského problému". Po smrti chána/čchan-jü Wo-jan Čchu-tiho/Woyanqudi, který vládl od roku 60 jen dva roky, se o nástupnictví prali tři bratři: Žun-šen/Runzhen, Chu-chan-je/Huhanye n. Chu-chan-sie a Č'-č'/Zhizhi. Všichni usilovali o chanské spojenectví, ale Süan vyčkával.
Roku 54 porazil v bitvě a zabil Č'-č' Žun-čena a tehdy se Chanové postavili na stranu jeho bratra Chu-chan-jea, který v mládí žil nějakou dobu u čínského dvora. Roku 51 dorazil čchan-jü Chu-chan-jea do Čchang-anu, chanského sídelního města a postavil se pod ochranu říše. Stal se vasalem a Süan mu při obřadu odpustil poklonu.
Hun dostal proti svým soukmenovcům vojenskou pomoc a po dvou letech byl v chanské metropoli před Süanovou smrtí podruhé, potřetí roku 33 za císaře Jüana. Obdržel tehdy v rámci politiky che-čchin darem pět panenských krásek z císařského harému, mezi nimi obdivovanou Wang Čao-ťün/Zhaojun, která mu porodila dva syny a dceru.
Když Chu-chan-je roku 31 zemřel, připadla podle zvyklostí nomádů Wangová jeho synu a nástupci Fu-ču-lej-žuo-timu/Fuzhuleiruodi, rodným jménem Tiao-tchao Mo-kao/Diaotao Mogao, čchan-jüem do roku 20, jemuž porodila dvě dívky (podle jiné verse si raději vzala život, než aby se za svého, asi nevlastního, syna provdala).
Chu-chan-je ubránil svů vladařský titul čchan-jü, jeho bratr Č´-č´/Zhizhi se roku 49 pustil na západ a dorazil nejdále k hranicím Sogdiány/Kchang-ťün. Ovládl několik státečků v Si-Ťü/čínský Turkestán a ničil stát Wusun, viz rok 74. Usiloval sice rovněž o chanské spojenectví a poslal svého syna Ťü-jü-li-šoua/Juyulishou k chanskému dvoru, ale podrobit se čínskému protektorátu odmítal.
Č´-č´ho říše se rozprostírala mezi jezery Aral a Balchaš a hraničila s Aorsy, tj. asi Alany, zhruba východní část dn. Kazachstánu. Zde pozvolna přešlo jméno malého národa Hunů na mnohoethnickou skupinu nomádů jako shrnující označení říše a jejích částí, směřující pomalu na západ do Evropy (srov. rok 100, 36 a v indexu pod Hunové). Usadil se v kraji Ťien-kchun/Jiankun obývaném turkickými Chakasy (angl. Khakas people), tzv. Jenisejskými Kyrgyzy, v okolí dn. města Minusinska v Krasnojarském kraji na Altaji. Roku 44 nabídl sice Chanům placení tributu, ale chtěl za to syna zpět.
Ťü-jü-li-šou byl eskortován k otci do Ťien-kchunu a nevyzpytatelný Hun dal velitele oddílu Ku Ťiho/Gu Ji, který se k úkolu přihlásil dobrovolně, popravit. Č'-č' se spojil se Sogdy/Kchang-ťü, vzal si dceru jejich krále, jména neznáme, a spojenci dva roky na to porazili stát Wusun, chanského spojence. Viz konec války roku 36 a dále rok 20.