054-053

************************************************************

54.

Ol. 181, 3

258 SE

194 AE

Zénón I.

a. u. c. 700

L. Domitius Ahenobarbus a Ap. Claudius Pulcher

************************************************************ 

Na jaře dorazil M. Licinius Crassus Dives do Syrie. Jeho quaestorem byl C. Cassius Longinus, jedním z legátů Crassův mladší syn Publius, který si roku 56 úspěšně vedl pod Caesarem v Galliích, viz. Cestoval přes Brundisium a Anatolii, kde se zastavil u Déiotara I.

Crassus se pustil s vojskem přes Eufrátés do severní Mesopotamie: jeho první parthské tažení. U Ichnai porazil hotovost satrapy Silaka a většina hellénských měst v oblasti se postavila na římskou stranu, např. Níkéforion, Ichnai, Karrhai (starý Charrán), Anthemús neboli Batnai atd. Zénodotion, jehož přesnou polohu dnes neznáme, muselo být dobyto na Apollóniovi, arabském genearchovi, tj. hlavě beduinského klanu. Pak se Crassus vrátil do Syrie; vypukla válka, která trvala do roku 50 a nebyla uzavřena mírem.

Král Armenů Artavasdés/Artabázos II. se postavil na stranu Římanů, arabský šejk/fýlarchos Abgaros II. Ariamnés z Orrhoény hrál na obě stany, viz jeho spojenecký status roku 63, a šejk kočujících arabských Rhambajů, žijících převážně na syrské straně Eufrátu, Alchandonios či Alchaidamnos (v čele kmene od roku 63) se postavil na stranu Parthů. 

V zimě dal Crassus vyplenit mimo jiné chrám bohyně Atargatis v Hierápoli-Bambyké a Jahweho v Jerúsalému, který okradl o osm tisíc talentů včetně peněz, jichž se před deseti roky Pompeius nedotkl.

V téže době byl Mithridátés III. (srov. předešlý rok) oblehnut v Babylónu: první obléhání města od válek diadochů. Suréna dobyl Seleukeiu na Tigridu a Mithridátés se v Babylónu vzdal. Vítězný Oródés II. se pak díval na bratrovu popravu a do roku 37 vládl sám (Arsakés XIII. Mithridátés III. vládl od roku 57).

Dosud příznivé podmínky pro Crassovo tažení tak pominuly, Parthie byla jednotná. K tomu Oródés, který se chystal proti Artabázovi, Tigránovu synovi, do Armenie, poslal do Syrie vyslance s dotazem po příčině římského tažení. Crassus slíbil, že odpověď dostane král v Seleukeji Tigridské. Na to jeden z vyslanců poklepav levici prsty druhé ruky odtušil: "Rychleji tady vyrostou chlupy, než se ty objevíš v Seleukeji/es tén cheira tén aristerán tois tés heterás daktylois krúsás eipen, hoti 'thasson enteuthen triches anafysontai é sy en Seleukeiá genésé'." [Tak to zachytil Cassius Dio. Plútarchos nechal vyslance Vagíta ukázat nataženou ruku dlaní nahoru a říci: "Krasse, dříve vyrostou tady chlupy, než ty spatříš Seleukeiu/enteuthen fysontai triches proteron é sy opsei Seleukeian." • Nejasno, zda Parth ukazoval na dlaň, kde chlupy nerostou, nebo na ruku, kterou, jako zbytek těla, Orientálci odchlupovali.]

Z Gallií podnikl C. Iulius Caesar koncem července druhou výpravu do Británie, opět bez většího efektu: znovu bojoval proti králi Cassivellaunovi/Kassivellaunovi. Cestou k moři podrobil se čtyřmi legiemi neposlušné Trévery, u nichž o moc soupeřili velmožové Indutiomarus a Cingetorix, který uznával římský protektorát, jednal s Římany přátelsky a Caesara ujišťoval, že nezradí. Indutiomarus dával naopak dohromady vojsko, s nímž se stáhl do Arduennského lesa/silva Arduenna. Mezi tréverskými předáky však zůstal osamocen, až rovněž od války s Římany upustil a vydal Caesarovi dvě stě rukojmí včetně svého syna. Na Cingetorígovu posici přesto žárlil dál, ale Caesar se nechtěl protentokrát zdržovat, neboť si naplánoval druhou invasi do Británie. 

Na ostrov měl Římany doprovázet se svou jízdou Dumnorix Haedujský, který se vzpouzel spojenectví s Římem: nedělá mu prý dobře plavba po moři, také že měl jakési kultovní zábrany. Dosud oddaný Dumnorix přemlouval další keltské velmože, aby se nepodíleli na britanském tažení, až začal být nebezpečný. Dorazil sice do do Itia/Itius portus, shromaždiště výpravy dnes neznámé polohy, ale pak ujel. Caesar ho dal pro vzpouru stíhat a zabít (o zarputilcově odporu viz rok 58); jeho muži se však k římské výpravě přidali.

Třem legiím na pevnině velel T. Labienus. Caesar vyplul opět v noci, tentokrát v čele osmi set lodí, přistál v poledne. Římané zahnali Britany, kteří se jim postavili, ale strávili několik dnů opravami lodí, které poškodila již druhé noci po přistání bouře. Za neustálých bojů s Cassivellaunovými lidmi mířili Římané k Temži/Tamesis. Za Caesarem přišli vyslanci Trinovantů/Trinobantů, aby je Římané zbavili útisku Cassivellaunova a aby jim vydali Mandubracia, mladého syna jejich knížete Inianuvetitia, kterého Cassivellaunus připravil o život (jméno pouze v části rukopisů). Mandubracius žil pod římskou ochranou na pevnině a přání splnil. Nicméně si vzal čtyřicet trinovantských rukojmí a dodávku obilí.

Vzápětí se Římu svěřili do protektorátní ochrany nárůdkové Cenimagnů, Segontiaků, Ancalité, Bibroků a Cassů. Kdesi v jejich blízkosti stávalo dobře opevněné a zásobené oppidum Cassivellaunovo, které pak Římané dobyli. Když Cassivellaunus  vyzval své klientní "krále" v Cantiu Cingetoriga, Carvilia, Taximagula a Segovaka, aby zničili lodní tábor Římanů, neuspěl ani zde: při římském výpadu z ležení byli zahnáni a jistý velmož Lugotorix padl do zajetí; o jeho osudu známo není nic. Neúspěšný Cassivellaunus začal vyjednávat a míru dosáhl za vydání rukojmí, roční tribut a zákaz nepřátelství k Trinovantům. 

Z Británie se Římané vrátili opět před podzimní rovnodenností (23. září). Další legionáře spatří ostrovní Keltové až o 97 roků později za vlády Ti. Claudia. 

Na podzim zrály v Galliích protiřímské vzpoury. T. r. panovalo v Galliích sucho a z toho slabá úroda. Caesar chtěl ulehčit zásobování a zimoviště proto byla menší, četnější a od sebe vzdálenější. Karnutové/Carnutes vyhnali a zavraždili krále Tasgetia dosazeného roku 57 Caesarem. Od otevřené revolty je zastavilo rozhodnutí umístit na jejich území k přezimování jednu legii a její legát L. Munatius Plancus měl atentátníky poslat Caesarovi k potrestání.

Protiřímský odboj pak zahájili u Eburonů jejich vůdcové Ambiorix a Catuvolcus, Trévery podněcoval Cingetorigův tchán Indutiomarus, srov. zde výše. Po atuatucké katastrofě, viz zde níže, se přidali zbytky Nerviů, Senonové vyhnali krále Cavarina instalovaného Caesarem. Vůdcem Senonů a jejich spojenců Karnutů byl Acco. Vlastních bojů se odmítli účastnit Germáni, ačkoli se o to Tréverové snažili a zvali je za Rýn (viz následující rok).  

Caesar nechal před britanskou výpravou zpět legáty Q. Tituria Sabina a L. Aurunculeia Cottu, autora (nedochovaného) spisu o výpravě do Británie, aby dokončili trestní výpravy pro belgickým Morinům a Menapiům, srov. rok předešlý. Nyní svá zimoviště umístili oba Římané poblíž střediska Eburonů Atuatuky. Ambiorix, vyhrožující Germány, kteří jsou prý už na cestě, Římany vylákal z ležení, neboť Titurius v hádce o dalších krocích prosadil názor, že je nutné odejít pod ochranu sousedního tábora s legií, jíž velel Ciceronův bratr Q. Tullius Cicero.

Římané vytáhli z ležení za úsvitu. Ve volné krajině byli Římané o síle patnácti kohort, tedy jedné a půl legie, c. šest tisíc legionářů, Kelty rozdrceni a oba velitelé padli, Titurius ubodán za vyjednávání s Ambiorigem; kdo z Římanů se vzdal, byl zavražděn ("calamitas/katastrofa od Atuatuky"). Kdo přežil, unikl zpět do výchozího tábora, kde se v bezvýchodné situaci do jednoho v noci legionáři navzájem pobili. Keltové pak táhli na Cicerona, který se svou legií přezimoval na území Nerviů, viz rok následující.

 

V Caesarově době nebylo na území Anglie silnějšího státního útvaru a nebylo tomu tak v podstatě nikdy. Celá Británie/lat. Britannia, obyvatelé Britanní, byla rozdělena mezi tucet keltských kmenů:

Jižně od řeky Tamesis či Tamesa (Thames, č. Temže) sídlili Atrebatové (jádro kmene žilo v dn. belgickém Artois). Jejich knížetem či králem byl do roku 30 (?) Kommios/Commius, původně římský spojenec, který s Caesarem válčil po celých Galliích a nikdy nebyl dostižen, viz rok 51. Po jeho smrti si zřejmě otcovo panství rozdělili synové (možné je podle jedné mincovní ražby se domnívat, že po něm vládl i stejnojmenný syn, který by vládl 30-20?): Tincomarus (dř. čteno Tincommius, jména známe jen z mincí) vládl na jihu atrebatského prostoru; na severu se sídlem v Callevě (dn. Silchester) vládl jeho bratr Eppillus (jeho současníkem byl jistý Dubnovellaunus, razící mince severně od Temže). 

Snad kolem roku 10 n. l. spojil atrebatské území jistý Verica, vládnoucí někdy do 30. let. Před římským vpádem byl přemožen Epatikkem Catuvellaunským. Po něm vládl jistý Caratacus, který uprchl před Claudiovými legiemi roku 43 n. l., viz.

Severně od Temže byli nejsilnějším kmenem Catuvellauni. Jeho soupeřem byli hlavně Trinovantové či Trinobantové, kteří se postavili na Caesarovu stranu a zůstali římskými spojenci (vůdce Mandubracius). Po Cassivellaunovi Catuvellaunům vládl do roku asi 5 n. l. jeho syn Tasciovanus a pak jeho syn Cunobelinus n. Kynobellínos, který si za sídlo vybral Camulodúnum (dn. Colchester; viz rok 5+). Zřejmě jeho syny byli Adminius (viz rok 39+), Togodumnus a Caratacus, který vládl na čas také Atrebatům, jimž odebral sídelní oppidum Callevu/Silchester jeho strýc Epaticcus. Ve válce s Římany za Claudiovy invase roku 43 n. l. Togodumnus v bitvě na Temži padl a Caratacus uprchl do dn. Walesu (Římany celkově dobyt až roku 78 n. l. podrobením Ordoviků a Silurů). Roku 49 byla zavedena do Camulodúna první římská kolonie v Britannii.

V Kantiu za Caesara vládli čtyři „králové“ Cingetorix, Carvilius, Taximagulus a Segovax. Jméno severoanglických Brigantů (největším městem bylo Eburacum/Eboracum, dn. York) proslavila až královna Cartimandua (u moci do 69 n. l., oposici vedl její manžel Venutius). S Římany žila v míru a nedopadla jako odbojná královna Icénů Boudicca, nástupkyně krále Prasutaga (zemř. 60 n. l.). Její protiřímské povstání bylo poraženo a Boudicca si v roce 61 vzala jed. • Byla první evropskou ženou-vůdkyní mimo Helladu (srov. např. Marpéssu Messénskou, Feretímu Kýrénskou, Tomyridu Skythskou atd., viz index pod ženy a CSD 1200 – 777). Monotheistická Evropa pak musela čekat až na Janu z Arku.

Římané neudržovali kromě přechodné doby v Británii významné vojenské síly. Nikdy se jim nepodařilo dobýt celé pozdější Skotsko, ale pouze jeho jižní část (pozdější Valencia); severní (Caledonia, řec. Kalédoniá) nikdy pod římskou správu nepatřila.

 

Do Říma přišli vyslanci Tyru, aby si stěžovali na vykořisťování publikány. Téhož roku byl v Římě proces s bankéřem C. Rabiriem Postumemdioiketem krále Ptolemaia XII. (viz předešlý rok). Jeho fiskální činnost v Egyptě tolik pobouřila Alexandrijské, div že nebyl lynchován, že ho Aulétés musel dát zavřít a pak mu tajně pomoci z vězení k útěku ze země. Rabirius byl obžalován z vydírání a podílu na Gabiniově tažení a týmž žalobcem jako v případě A. Gabinia, cos. roku 58 a správce Syrie v letech 57 – 55, který se do Říma vrátil v září t. r. 

Gabinius nebyl usvědčen v Římě žalobcem C. Memmiem Gemellem z vlastizrady, že bez dovolení senátu opustil svou provincii, aby restauroval Auléta, viz roky 56n. Přes Pompeiovo svědectví (jako konsulár neodešel do Zadní Hispánie, jak mu bylo loni určeno na dobu tří let, a zůstal ve Městě) i Alexandrijských zato shledán vinným z vydírání svěřené provincie, neboť si prý na Východě přišel na sto milionů dénáriů  (proti své vůli, ale na žádost Pompeiovu, Gabinia hájil kupodivu M. Tullius Cicero, s nímž se neměli hluboce rádi); třetí žaloba, obvinění z nedovolených praktik během volební kampaně, byla zastavena. Soud k překvapení mocného Pompeia Gabinius prohrál a jeho majetek propadl státu. 

Gabinius musel roku 53 do věčného exilu, odkud ho roku 49 povolal zpět C. Iulius Caesar. Motorem procesování s Gabiniem byli římští nájemci výběru daní v provincii, publikáni, kteří za syrských nepokojů přišli o velké peníze, viz rok předcházející. Jak dopadl proces s Rabiriem, obhajovaným Ciceronem/Pro C. Rabirio, nevíme, ale pravděpodobně ho finančník přestál: roku 49 ho Caesar přibral do senátu, spravoval proconsulskou Asii, podílel se na Sicílii na občanské válce. 

O jeho dalším osudu není známo nic. Před římskými soudy bylo advokátů dovoleno nakukat porotám cokoli. Cicero o Rabiriovi, když mu král pod nátlakem přenechal správu svých financí, uvedl: "Přišla Postumovi ta práce hnusná, ale odmítnout se vůbec nedala/odiósum negótium Postumó vidébátur, sed erat núlla omnínó recúsátió."

Praeturu zastával M. Porcius Cato Utický. Na podzim postihly Řím rozsáhlé záplavy a 2. listopadu vešel do Města v triumfálním průvodu propraetor C. Pomptinus za podrobení Allobrogů roku 61, viz tam. Byl to první triumf od Pompeiova roku 61 a zapomenutý Pomptinus na něj musel tak dlouho čekat: mezi triumviry neměl zastání. O tři roky později doprovázel Cicerona do Kilikie jako legát.

V září zemřela při porodu Iulia, jediná dcera C. Iulia Caesara, od roku 59 milovaná manželka Pompeiova; předcházejího roku Iulia potratila, když se vyděsila, že její manžel byl během volební kampaně zavražděn a nyní její druhé dítě přežilo matku jen několik dnů. O smrti u Římanů oblíbené Iulie se Caesar dozvěděl během svého druhého pobytu v Británii. Byl to moment, který spolu s Crassovou katastrofou uspíšily nepřátelství obou soků, nebylo již zábran.

T. r. se nekonaly konsulské volby, viz rok následující. Po prosincových volbách tribunů lidu t. r. prohlašoval C. Lucilius Hirrus, potomek asi satirského básníka C. Lucilia a zřejmě Pompeiův příbuzný, aby byl Cn. Pompeius jmenován diktátorem. Z toho sešlo, viz o jeho osudu roku 48. Kolegou v tribunátu i názoru roku 53 mu byl M. Coelius Vinicianus, viz o něm roku 47. 

Koncem t. r. dekretoval senát stržení chrámů Sarápida a Ísidy postavených ve Městě soukromníky, srov. rok 57. Roku 50 nařídil senát nanovo zbourání chrámu či spíše chrámku před hradbami, ale nikdo z dělníků nechtěl do stavby udeřit první. Dokud nevzal do ruky sekeru konsul Aemilius Paullus. Šíření kultu však konservativci zabránit nedokázali a už roku 43 za chaosu proskripcí odhlasovali senátoři stavbu chrámu přímo v Římě.

Snad t. r. zemřel básník C. Valerius Catullus (nar. kolem roku 84). Po roce 54, někdy za občanské války, zemřel jeho přítel, řečník a básník C. Licinius Macer Calvus (narozen roku 82; jako datum smrti bývá uváděn i rok 47).

************************************************************

53.

Ol. 181, 4

259 SE

195 AE

Diodóros

a. u. c. 701

Cn. Domitius Calvinus I. a M. Valerius Messala Rufus (oba od července)

interreges na první polovinu roku, známí jménem: M. Valerius Messala Niger a Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica

************************************************************

V Galatii zemřel Brogitaros, vládce Trokmů (králem od roku 58). Území Trokmů připojil ke své doméně král Déiotaros I. Filorhómaios, jemuž u Galatů opět připadl jako jedinému královský titul. Takto vládl do roku 41 (srov. rok 64).

V Orientu se na jaře král Parthů Oródés II. vypravil do Armenie proti prořímskému Artavasdovi II., další Parthové pod maršálem Súrénou (nebylo mu ještě ani třicet; o jménu viz v indexu, s. v.) a Silakem, loni poraženým satrapou Mesopotamie, proti Římanům do severní Syrie. Súréna táhl s deseti tisíci jezdci, všechno jeho poddanými, vybaven domácností složenou na tisícovce nákladních velbloudů a s harémem dvou set žen. 

M. Licinius Crassus Dives zahájil své druhé parthské tažení se sedmi legiemi a čtyřmi tisíci jezdci a stejně tolik spojenců. U Zeugmatu přešel ze Syrie do severní Mesopotamie. Už přes poledne dne 26. května, tj. 5. června dle juliánského kalendáře, byli Římané zrádně vylákáni průvodci a obojetným králem Abgarem II. Orrhoénským u Karrh, starého Charránu, poraženi na hlavu a na ústupu večer téhož dne se dal svým adjutantem/hypaspistés probodnout P. Crassus, aby unikl zajetí. Otci Crassovi se podařilo v noci s velkou částí přeživších vojáků dostat za hradby Karrh a chtěl uniknout přes hory, kde by parthská jízda ztratila svou údernost, do Armenie. Parthové nabídli osobní jednání a předběžně byli pro mír, pokud Římané vyklidí vše na východ od Eufrátu. 

Dne 30. května, tj. 9. června dle jul. kal., byli cestou na jednání na místě zvaném Sinnaka M. Licinius Crassus zavražděni Parthem Exathrem; průvodce Andromachos z Karrh vodil na ústupu Římany dlouho v kruhu kolem Karrh, protože pracoval pro Parthy. Za odměnu ho Parthové povýšili na samovládce/tyranna v jeho rodném městě. Není známo, zda to byl Hellén či některý z hellénisovaných barbarů. Za jeho nesnesitelnou krutovládu ho Karrhénští i s rodinou úpálili, dobu neznáme. Je pravděpodobné, že Karrhy pak přišly o svou odvěkou autonomii a že Parthové kontrolu nad městem svěřili Abgarům, orrhoénským Arabům.

Většina z deseti tisíc zajatých Římanů byla poslána do Margiány a usazeni tam v bývalé Alexandreji či Antiocheji; srov. o nich rok 36. Suréna vstoupil triumfálně do sídelního města Seleukeie na Tigridu. Jistého C. Pacciana, jednoho ze zajatců podobného Crassovi, dal odít do ženských královských šatů, obklopit liktory se sekerami s uťatými římskými hlavami a zavěšenými měšci peněz. V doprovodu hudebníků a hetair putoval průvod na způsob triumfu městem. Crassova hlava posloužila jako rekvisita na představení Eurípidovy tragédie Bakchantky u dvora v Seleukeji: Óródés byl filhellén a sám psal řecky. 

V noci před smrtí Crassovou unikl z Karrh do Syrie s pěti sty jezdci quaestor C. Cassius Longinus. Celkové římské ztráty se zajatci na Crassově tažení činily třicet tisíc mužů. Po bitvě u Karrh uzavřeli králové Artavasdés II. a Oródés II. mír. Oródův syn Pakoros se oženil s Artavasdovou sestrou. Brzy nato (?) byl popraven maršál Súréna, prý pro Oródovu žárlivost na jeho vítězství nad Římany; král byl po celou dobu Crassovy invase v Armenii.

Po bitvě u Karrh pravděpodobně sesadili Parthové, resp. popravili (podle domácí kroniky však měl zemřít přirozenou smrtí) arabského dynastu v Edesse v Orrhoéně Abgara II. Ariamna (vládl od roku 68) pro jeho obojakost ve válce s Římany, třebaže podle jednoho z pramenů vpadl Římanům se svými lidmi během bitvy do zad. Země stála rok pod přímou vládou Parthů. Na syrské frontě války s Římany přešli Parthové následujícího roku do protiofensivy, viz tam.

Smrt jednoho z triumvirů definitivně otevřela cestu k občanské válce. Oba soky po smrti Iulie od loňska nevázalo ani pouto příbuznosti, viz tam. Slovy básníka M. Annaea Lucana: "Parthská ztráta spustila římské běsy...; Arsakovci: poraženým jste dali občanskou válku/parthica romanos solverunt damna furores...; Arsacidae: bellum victis civile dedistis!"

Po celé Gallii se v zimě šířilo protiřímské povstání (srov. předešlý rok), spuštěné Ambiorígem, knížetem Eburónů, a jeho kolegou v hodnosti Katuvolkem n. Kativolkem/Cativolcus, viz rok předešlý. 

Caesar na zimu 54/53 neodešel do provincie, ale přezimoval se třemi legiemi v okolí Samarobrivy. K revoluci došlo v zimě u Senonů, kteří se zbavili Cavarina dosazeného Caesarem, neuposlechli, když je vyzval, aby se k němu dostavil celý jejich senát a vysvětlil svůj počin (Cavarinus, který převzal vládu po svém bratru Moritasgovi, hlavě národa před příchodem Caesara, unikl k Římanům). 

C. Iulius Caesar vyrazil se dvěma legiemi na pomoc obléhanému ležení Q. Tullia Cicerona a trvalo mu tři dny, než tam dorazil. V rozhodují bitvě na cestě rozdrtil ozbrojené síly svazů Eburónů a Nerviů, které po Caesarově ofensivě přestaly existovat, činily před bitvou šedesát tisíc mužů. Katuvolkos si vzal život jedem.

Indutiomarus Tréverský se pokoušel přemluvit zarýnské Germány, aby přišli Gallům na pomoc, nepochodil. Dal si tréverským sněmem potvrdit válku s Římany, Cingetoriga, svého zetě, prohlásil za velezrádce a zabavil mu majetek. Pak se vypravil k ležení legáta T. Labiena a po několik dnů dráždil Římany, aby vyprovokoval jejich výpad. Jednoho večera, kdy již Keltové počítali s koncem představení, vyřítili se Římané s cílem dopadnout Indutiomara. To se povedlo, Keltové se rozutekli a na útěku byl jejich vůdce dostižen a zabit.

Do jara po odvodech získal Caesar, a to i s podporou Cn. Pompeia, tři nové legie (Pompeius poslal jednu vycvičenou ze svých stavů, viz rok 51). Tréverové i po smrti Indutiomarově pokračovali ve válce. Jejich spojence Nervie znovu pacifikoval nenadálým přepadem v čele čtyř legií na konci zimy. Na jaře sněmoval Caesar s Kelty v Lutetii, sídelní obci Parisiů. Sněm ignoroval Acco, vůdce Senonů, viz rok předešlý, nedorazili velmoži tréverští a carnutští. Ještě téhož dne po sněmu vyrazil Caesar s legiemi na území Senonů, kteří zalezlí za opevnění svých oppid se i s Carnuty vzdali. Jejich rukojmí dostali ke střežení Haeduové.   

Pak došlo na válku s Trévery. Silou pěti legií donutil Menapie ukrývající se v kraji plném mokřin, aby se vzdali. Římané ukořistili velké množství dobytka, vybral rukojmí a upozornil je, že s nimi bude zacházet jako s nepřáteli, pokud přijmou mezi sebe Ambioríga. T. Labienus zničil tréverské oddíly, které se ho pokoušeli zničit v ležení legie, a Germáni, kteří přicházeli Tréverům na pomoc, po bitvě obrátili zpět. domů. Vládu nad Trévery pak od Labiena převzal zpět Cingetorix. Následujícího roku pak válčili Tréveři jako římští spojenci za Rýnem s kmeny Suébů. 

V létě se Caesar vypravil podruhé přes Rýn do Germánie. Ubiové, kteří se nakrátko postavili na stranu protiřímské koalice, potvrdili spojenectví s Římany, srov. rok 55 a viz dále rok 38; následovala výprava proti Quádům (tehdy v Hessensku, sousedé Chattů), pod jejichž nájezdy Ubiové trpěli; viz zde níže a dále rok 38. Caesar měl v té době v Galliích deset legií. Možná z této doby je rozsáhlé ležení o 26 hektarech u Hermeskeilu v Hunsrücku ve spolkové zemi Rheinland-Pfalz pro pět až deset tisíc mužů, zatím největší nalezené na území Německa.

Quádští Suébové se opět chystali uvítat Římany a shromáždili se na začátku Bacenského lesa/Bacenis silva, asi západní část Durynského. Ani tentokrát se nedočkali, neboť Caesar dále netáhl, vrátil se k Rýnu a zčásti strhnul kolový most, který opět vydržel jen několik dnů. V době žní vpadly legie do kraje Eburonů. L. Minucius Basilus s jízdou pronikl Arduennským lesem a překvapil Ambiorígovi lidi. Ambiorix sám však později unikl za Rýn a již se v historii neobjeví, příbuzní Indutiomarovi, kteří celou protiřímskou revoltu spustili, utekli s ním. Jeho eburonský spolukrál Catuvolcus, muž vysokého věku, Ambioríga proklel, že ho namočil do války a otrávil se šťávou z tisu/taxus

Caesar pozval sousední Kelty, aby na území Eburonů dle libosti loupili, dorazili též zarýnští Sugambrové. Římané předtím shromáždili svou kořist v eburonské Atuatuce a na Germáni zaútočili. Neuspěli a vrátili se s menším lupem domů. Území Eburónů zabrali posléze Tungrové, jimž se tehdy od Keltů poprvé dostalo označení Germáni (snad „sousedé“); slovo se pak rozšířilo na všechny národy východně od Rýna. Do této doby klasický svět mezi barbary nerozlišoval a obvykle hovořil jen o Keltech.

Na výročním sněmu Keltů na podzim v Durocortoru/dn. Reims, sídelní obce Remů, zúčtováno s odbojem a Caesar dal popravit Accóna Senonského dal Caesar "po zvyku předků/more maiorum", tedy asi ubičovat. Řada vůdců se dokázala vyhnout trestu útěkem. Na zimu odešel do Itálie, legie přezimovaly na území pacifikovaných národů.   

V Římě byli voleni konsulové na rok 53 až v červenci a úřadovali tedy jen po zbytek roku, ostatní úředníci voleni nebyli vůbec: S. P. Q. R. vězel v politické krisi, pouliční potyčky šířily chaos. Pompeius v létě odmítl diktaturu na uspořádání poměrů: byl z triumvirů jediný ve Městě, ale situaci neměl ani zdaleka pod kontrolou. Crassovou smrtí fakticky zanikl triumvirát, který přišel o článek udržující rovnováhu mezi křídly konservativců-optimátů a proreformních populárů: římské elity směřovali k finálnímu souboji zbylých veličin. Zatím spolu přes prostředníky jednali o případných vlastních sňatcích s Pompeiovou dcerou a Caesarovou praneteří; nebylo z toho nic. • Zemřel C. Scribonius Curio, cos. roku 76 a vojevůdce; politicky byl optimát, stálý odpůrce Caesarův, chválený řečník.

Po vleklých bojích se Hunové, čín. Siung-nu, rozdělili podle svých nesnášenlivých knížat-bratrů na dvě části, hordy. "Národní válka" vypukla roku 58, do níž kupodivu chanský císař Süan, který s Huny do té doby úspěšně válčil, viz rok 74, nezasáhl; jeho generálové intervenci doporučovali a viděli příležitost na "konečné řešení hunského problému". Po smrti chána/čchan-jü Wo-jan Čchu-tiho/Woyanqudi, který vládl od roku 60 jen dva roky, se o nástupnictví prali tři bratři: Žun-šen/Runzhen, Chu-chan-je/Huhanye n. Chu-chan-sie a Č'-č'/Zhizhi. Všichni usilovali o chanské spojenectví, ale Süan vyčkával.

Roku 54 porazil v bitvě a zabil Č'-č' Žun-čena a tehdy se Chanové postavili na stranu jeho bratra Chu-chan-jea, který v mládí žil nějakou dobu u čínského dvora. Roku 51 dorazil čchan-jü Chu-chan-jea do Čchang-anu, chanského sídelního města a postavil se pod ochranu říše. Stal se vasalem a Süan mu při obřadu odpustil poklonu. 

Hun dostal proti svým soukmenovcům vojenskou pomoc a po dvou letech byl v chanské metropoli před Süanovou smrtí podruhé, potřetí roku 33 za císaře Jüana. Obdržel tehdy v rámci politiky che-čchin darem pět panenských krásek z císařského harému, mezi nimi obdivovanou Wang Čao-ťün/Zhaojun, která mu porodila dva syny a dceru.

Když Chu-chan-je roku 31 zemřel, připadla podle zvyklostí nomádů Wangová jeho synu a nástupci Fu-ču-lej-žuo-timu/Fuzhuleiruodi, rodným jménem Tiao-tchao Mo-kao/Diaotao Mogao, čchan-jüem do roku 20, jemuž porodila dvě dívky (podle jiné verse si raději vzala život, než aby se za svého, asi nevlastního, syna provdala).  

Chu-chan-je ubránil svů vladařský titul čchan-jü, jeho bratr Č´-č´/Zhizhi se roku 49 pustil na západ a dorazil nejdále k hranicím Sogdiány/Kchang-ťün. Ovládl několik státečků v Si-Ťü/čínský Turkestán a ničil stát Wusun, viz rok 74. Usiloval sice rovněž o chanské spojenectví a poslal svého syna Ťü-jü-li-šoua/Juyulishou k chanskému dvoru, ale podrobit se čínskému protektorátu odmítal. 

Č´-č´ho říše se rozprostírala mezi jezery Aral a Balchaš a hraničila s Aorsy, tj. asi Alany, zhruba východní část dn. Kazachstánu. Zde pozvolna přešlo jméno malého národa Hunů na mnohoethnickou skupinu nomádů jako shrnující označení říše a jejích částí, směřující pomalu na západ do Evropy (srov. rok 100, 36 a v indexu pod Hunové). Usadil se v kraji Ťien-kchun/Jiankun obývaném turkickými Chakasy (angl. Khakas people), tzv. Jenisejskými Kyrgyzy, v okolí dn. města Minusinska v Krasnojarském kraji na Altaji. Roku 44 nabídl sice Chanům placení tributu, ale chtěl za to syna zpět. 

Ťü-jü-li-šou byl eskortován k otci do Ťien-kchunu a nevyzpytatelný Hun dal velitele oddílu Ku Ťiho/Gu Ji, který se k úkolu přihlásil dobrovolně, popravit. Č'-č' se spojil se Sogdy/Kchang-ťü, vzal si dceru jejich krále, jména neznáme, a spojenci dva roky na to porazili stát Wusun, chanského spojence. Viz konec války roku 36 a dále rok 20.