054-050

************************************************************

54.

Ol. 181, 3

258 SE

194 AE

Zénón I.

a. u. c. 700

L. Domitius Ahenobarbus a Ap. Claudius Pulcher

************************************************************ 

Na jaře dorazil M. Licinius Crassus Dives do Syrie. Jeho quaestorem byl C. Cassius Longinus, jedním z legátů Crassův mladší syn Publius, který si roku 56 úspěšně vedl pod Caesarem v Galliích, viz. Cestoval přes Brundisium a Anatolii, kde se zastavil u Déiotara I.

Crassus se pustil s vojskem přes Eufrátés do severní Mesopotamie: jeho první parthské tažení. U Ichnai porazil hotovost satrapy Silaka a většina hellénských měst v oblasti se postavila na římskou stranu, např. Níkéforion, Ichnai, Karrhai (starý Charrán), Anthemús neboli Batnai atd. Zénodotion, jehož přesnou polohu dnes neznáme, muselo být dobyto na Apollóniovi, arabském genearchovi, tj. hlavě beduinského klanu. Pak se Crassus vrátil do Syrie; vypukla válka, která trvala do roku 50 a nebyla uzavřena mírem.

Král Armenů Artavasdés/Artabázos II. se postavil na stranu Římanů, arabský šejk/fýlarchos Abgaros II. Ariamnés z Orrhoény hrál na obě stany, viz jeho spojenecký status roku 63, a šejk kočujících arabských Rhambajů, žijících převážně na syrské straně Eufrátu, Alchandonios či Alchaidamnos (v čele kmene od roku 63) se postavil na stranu Parthů. 

V zimě dal Crassus vyplenit mimo jiné chrám bohyně Atargatis v Hierápoli-Bambyké a Jahweho v Jerúsalému, který okradl o osm tisíc talentů včetně peněz, jichž se před deseti roky Pompeius nedotkl.

V téže době byl Mithridátés III. (srov. předešlý rok) oblehnut v Babylónu: první obléhání města od válek diadochů. Suréna dobyl Seleukeiu na Tigridu a Mithridátés se v Babylónu vzdal. Vítězný Oródés II. se pak díval na bratrovu popravu a do roku 37 vládl sám (Arsakés XIII. Mithridátés III. vládl od roku 57).

Dosud příznivé podmínky pro Crassovo tažení tak pominuly, Parthie byla jednotná. K tomu Oródés, který se chystal proti Artabázovi, Tigránovu synovi, do Armenie, poslal do Syrie vyslance s dotazem po příčině římského tažení. Crassus slíbil, že odpověď dostane král v Seleukeji Tigridské. Na to jeden z vyslanců poklepav levici prsty druhé ruky odtušil: "Rychleji tady vyrostou chlupy než se ty objevíš v Seleukeji/es tén cheira tén aristerán tois tés heterás daktylois krúsás eipen, hoti 'thasson enteuthen triches anafysontai é sy en Seleukeiá genésé'." [Tak to zachytil Cassius Dio. Plútarchos nechal vyslance Vagíta ukázat nataženou ruku dlaní nahoru a říci: "Krasse, dříve vyrostou tady chlupy, než ty spatříš Seleukeiu/enteuthen fysontai triches proteron é sy opsei Seleukeian." • Nejasno, zda Parth ukazoval na dlaň, kde chlupy nerostou, nebo na ruku, kterou, jako zbytek těla, Orientálci odchlupovali.]

Z Gallií podnikl C. Iulius Caesar koncem července druhou výpravu do Británie, opět bez většího efektu: znovu bojoval proti králi Kassivellaunovi. Cestou k moři podrobil Trévery, jejichž kníže Cingetorix uznal římský protektorát a jednal s Římany přátelsky. Na ostrov měl Římany doprovázet se svou jízdou Dumnorix Haedujský, který se vzpouzel spojenectví s Římem. Dorazil sice do do Itia, shromaždiště výpravy dnes neznámé polohy, ale pak ujel. Caesar ho dal pro vzpouru stíhat a zabít; jeho muži se k výpravě přidali. Z Británie se Římané vrátili před podzimní rovnodenností (23. září) a další legionáře spatří ostrovní Keltové až o 97 roků později za vlády Ti. Claudia. 

Před koncem roku však vypukly v Galliích protiřímské vzpoury. T. r. panovalo v Galliích sucho a z toho slabá úroda. Caesar chtěl ulehčit zásobování a zimoviště proto byla menší, četnější a od sebe vzdálenější. Karnutové/Carnutes zavraždili krále Tasgetia dosazeného roku 57 Caesarem. Zastavilo je rozhodnutí nechat na jejich území přezimovat jednu legii. Protiřímský odboj pak zahájili u Eburonů jejich vůdcové Ambiorix a Catuvolcus, Trévery podněcoval Cingetorigův tchán Indutiomarus. Přidali se zbytky Nerviů, Senonové vyhnali krále Cavarina instalovaného Caesarem. Vůdcem Senonů a jejich spojenců Karnutů byl Acco, jehož dal Caesar po potlačení povstání na podzim na sněmu Keltů v Durocortoru/dn. Reims popravit "po zvyku předků", tedy asi ubičovat. Vlastních bojů se odmítli účastnit Germáni, ačkoli se o to Tréverové snažili a zvali je za Rýn (viz následující rok).  

Caesar nechal zpět legáty Q. Tituria Sabina a L. Aurunculeia Cottu, autora spisu o výpravě do Británie, aby dokončili trestní výpravy pro belgickým Morinům a Menapiům. Zimoviště umístili oba Římané poblíž střediska Eburonů Atuatuky. Ambiorix Římany oblehl a vylákal mimo ležení, neboť Titurius prosadil názor, že je nutné odejít pod ochranu sousedního tábora s legií, jíž velel Ciceronův bratr Q. Tullius Cicero. Ve volné krajině byli Římané o síle patnácti kohort, tedy o síle jedné a půl legie, c. šest tisíc legionářů, Kelty rozdrceni a oba velitelé padli; kdo z Římanů se vzdal, byl zavražděn ("calamitas/katastrofa od Atuatuky"). Kdo přežil, unikl zpět do výchozího tábora, kde se v bezvýchodné situaci do jednoho navzájem pobili. Keltové pak táhli na Cicerona, viz rok následující.

V Caesarově době nebylo na území Anglie silnějšího státního útvaru a nebylo tomu tak v podstatě nikdy. Celá Británie/Britannie byla rozdělena mezi tucet keltských kmenů:

Jižně od řeky Tamesis či Tamesa (Thames, č. Temže) sídlili Atrebatové (jádro kmene žilo v dn. belgickém Artois). Jejich knížetem či králem byl do roku 30 (?) Kommios/Commius, původně římský spojenec, který s Caesarem válčil po celých Galliích a nikdy nebyl dostižen, viz rok 51. Po jeho smrti si zřejmě otcovo panství rozdělili synové (možné je podle jedné mincovní ražby se domnívat, že po něm vládl i stejnojmenný syn, který by vládl 30-20?): Tincomarus (dř. čteno Tincommius, jména známe jen z mincí) vládl na jihu atrebatského prostoru; na severu se sídlem v Callevě (dn. Silchester) vládl jeho bratr Eppillus (jeho současníkem byl jistý Dubnovellaunus, razící mince severně od Temže). 

Snad kolem roku 10 n. l. spojil atrebatské území jistý Verica, vládnoucí někdy do 30. let. Před římským vpádem byl přemožen Epatikkem Catuvellaunským. Po něm vládl jistý Caratacus, který uprchl před Claudiovými legiemi roku 43 n. l., viz.

Severně od Temže byli nejsilnějším kmenem Catuvellauni. Jeho soupeřem byli hlavně Trinovantové či Trinobantové, kteří se postavili na Caesarovu stranu a zůstali římskými spojenci (vůdce Mandubracius). Po Cassivellaunovi Catuvellaunům vládl do roku asi 5 n. l. jeho syn Tasciovanus a pak jeho syn Cunobelinus n. Kynobellínos, který si za sídlo vybral Camulodúnum (dn. Colchester; viz rok 5+). Zřejmě jeho syny byli Adminius (viz rok 39+), Togodumnus a Caratacus, který vládl na čas také Atrebatům, jimž odebral sídelní oppidum Callevu/Silchester jeho strýc Epaticcus. Ve válce s Římany za Claudiovy invase roku 43 n. l. Togodumnus v bitvě na Temži padl a Caratacus uprchl do dn. Walesu (Římany celkově dobyt až roku 78 n. l. podrobením Ordoviků a Silurů). Roku 49 byla zavedena do Camulodúna první římská kolonie v Britannii.

V Kantiu za Caesara vládli čtyři „králové“ Cingetorix, Carvilius, Taximagulus a Segovax. Jméno severoanglických Brigantů (největším městem bylo Eburacum/Eboracum, dn. York) proslavila až královna Cartimandua (u moci do 69 n. l., oposici vedl její manžel Venutius). S Římany žila v míru a nedopadla jako odbojná královna Icénů Boudicca, nástupkyně krále Prasutaga (zemř. 60 n. l.). Její protiřímské povstání bylo poraženo a Boudicca si v roce 61 vzala jed. • Byla první evropskou ženou-vůdkyní mimo Helladu (srov. např. Marpéssu Messénskou, Feretímu Kýrénskou, Tomyridu Skythskou atd., viz index pod ženy a CSD 1200 – 777). Monotheistická Evropa pak musela čekat až na Janu z Arku.

Římané neudržovali kromě přechodné doby v Británii významné vojenské síly. Nikdy se jim nepodařilo dobýt celé pozdější Skotsko, ale pouze jeho jižní část (Valencia); severní (Caledonia, Kalédonia) nikdy pod římskou správu nepatřila.

Do Říma přišli vyslanci Tyru, aby si stěžovali na vykořisťování publikány. Téhož roku byl v Římě proces s bankéřem C. Rabiriem Postumemdioiketem krále Ptolemaia XII. (viz předešlý rok). Jeho fiskální činnost v Egyptě tolik pobouřila Alexandrijské, div že nebyl lynchován, že ho Aulétés musel dát zavřít a pak mu tajně pomoci z vězení k útěku ze země. Rabirius byl obžalován z vydírání a podílu na Gabiniově tažení a týmž žalobcem jako v případě A. Gabinia, cos. roku 58 a správce Syrie v letech 57 – 55, který se do Říma vrátil v září t. r. 

Gabinius nebyl usvědčen v Římě žalobcem C. Memmiem Gemellem z vlastizrady, že bez dovolení senátu opustil svou provincii, aby restauroval Auléta, viz roky 56n. Přes Pompeiovo svědectví (jako konsulár neodešel do Zadní Hispánie, jak mu bylo loni určeno na dobu tří let, a zůstal ve Městě) i Alexandrijských zato shledán vinným z vydírání svěřené provincie, neboť si prý na Východě přišel na sto milionů dénáriů  (proti své vůli, ale na žádost Pompeiovu, Gabinia hájil kupodivu M. Tullius Cicero, s nímž se neměli hluboce rádi); třetí žaloba, obvinění z nedovolených praktik během volební kampaně, byla zastavena. Soud k překvapení mocného Pompeia Gabinius prohrál a jeho majetek propadl státu. 

Gabinius musel roku 53 do věčného exilu, odkud ho roku 49 povolal zpět C. Iulius Caesar. Motorem procesování s Gabiniem byli římští nájemci výběru daní v provincii, publikáni, kteří za syrských nepokojů přišli o velké peníze, viz rok předcházející. Jak dopadl proces s Rabiriem, obhajovaným Ciceronem/Pro C. Rabirio, nevíme, ale pravděpodobně ho finančník přestál: roku 49 ho Caesar přibral do senátu, spravoval proconsulskou Asii, podílel se na Sicílii na občanské válce. 

O jeho dalším osudu není známo nic. Před římskými soudy bylo advokátů dovoleno nakukat porotám cokoli. Cicero o Rabiriovi, když mu král pod nátlakem přenechal správu svých financí, uvedl: "Přišla Postumovi ta práce hnusná, ale odmítnout se vůbec nedala/odiósum negótium Postumó vidébátur, sed erat núlla omnínó recúsátió."

Praeturu zastával M. Porcius Cato Utický. Na podzim postihly Řím rozsáhlé záplavy a 2. listopadu vešel do Města v triumfálním průvodu propraetor C. Pomptinus za podrobení Allobrogů roku 61, viz tam. Byl to první triumf od Pompeiova roku 61 a zapomenutý Pomptinus na něj musel tak dlouho čekat: mezi triumviry neměl zastání. O tři roky později doprovázel Cicerona do Kilikie jako legát.

V září zemřela při porodu Iulia, jediná dcera C. Iulia Caesara, od roku 59 milovaná manželka Pompeiova; předcházejího roku Iulia potratila, když se vyděsila, že její manžel byl během volební kampaně zavražděn a nyní její druhé dítě přežilo matku jen několik dnů. O smrti u Římanů oblíbené Iulie se Caesar dozvěděl během svého druhého pobytu v Británii. Byl to moment, který uspíšil nepřátelství obou soků, nebylo již zábran.

T. r. se nekonaly konsulské volby, viz rok následující. Koncem t. r. dekretoval senát stržení chrámů Sarápida a Ísidy postavených ve Městě soukromníky, srov. rok 57. Roku 50 nařídil senát nanovo zbourání chrámu či spíše chrámku před hradbami, ale nikdo z dělníků nechtěl do stavby udeřit první. Dokud nevzal do ruky sekeru konsul Aemilius Paullus. Šíření kultu však konservativci zabránit nedokázali a už roku 43 za chaosu proskripcí odhlasovali senátoři stavbu chrámu přímo v Římě.

Snad t. r. zemřel básník C. Valerius Catullus (nar. kolem roku 84). Po roce 54, někdy za občanské války, zemřel jeho přítel, řečník a básník C. Licinius Macer Calvus (narozen roku 82; jako datum smrti bývá uváděn i rok 47).

************************************************************

53.

Ol. 181, 4

259 SE

195 AE

Diodóros

a. u. c. 701

Cn. Domitius Calvinus I. a M. Valerius Messala Rufus (oba od července)

interreges na první polovinu roku, známí jménem: M. Valerius Messala Niger a Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica

************************************************************

V Galatii zemřel Brogitaros, vládce Trokmů (králem od roku 58). Území Trokmů připojil ke své doméně král Déiotaros I. Filorhómaios, jemuž u Galatů opět připadl jako jedinému královský titul. Takto vládl do roku 41 (srov. rok 64).

V Orientu se na jaře král Parthů Oródés II. vypravil do Armenie proti prořímskému Artavasdovi II., další Parthové pod maršálem Súrénou (nebylo mu ještě ani třicet; o jménu viz v indexu, s. v.) a Silakem, loni poraženým satrapou Mesopotamie, proti Římanům do severní Syrie. Súréna táhl s deseti tisíci jezdci, všechno jeho poddanými, vybaven domácností složenou na tisícovce nákladních velbloudů a s harémem dvou set žen. 

M. Licinius Crassus Dives zahájil své druhé parthské tažení se sedmi legiemi a čtyřmi tisíci jezdci a stejně tolik spojenců. U Zeugmatu přešel ze Syrie do severní Mesopotamie. Už přes poledne dne 26. května, tj. 5. června dle juliánského kalendáře, byli Římané zrádně vylákáni průvodci a obojetným králem Abgarem II. Orrhoénským u Karrh (Charránu) poraženi na hlavu. Crassům se podařilo v noci s velkou částí přeživších vojáků dostat za hradby Karrh a chtěl se dostat přes hory, kde by parthská jízda ztratila svou údernost, do Armenie. Parthové nabídli osobní jednání a předběžně byli pro mír, pokud Římané vyklidí vše na východ od Eufrátu. 

Dne 30. května, tj. 9. června dle jul. kal., byli na místě zvaném Sinnaka M. Licinius a jeho syn P. Licinius Crassové zavražděni Parthem Exathrem; průvodce Andromachos z Karrh vodil na ústupu Římany dlouho v kruhu, protože pracoval pro Parthy. Za odměnu ho Parthové povýšili na samovládce, tyranna, v jeho rodném městě. Není známo, zda to byl Hellén či některý z hellénisovaných barbarů. Za jeho nesnesitelnou krutovládu ho Karrhénští i s rodinou úpálili, dobu neznáme. Je pravděpodobné, že Karrhy pak přišly o autonomii a že Parthové kontrolu nad městem svěřili Abgarům, orrhoénským Arabům.

Většina z deseti tisíc zajatých Římanů byla poslána do Margiány a usazeni tam v bývalé Alexandreji či Antiocheji; srov. o nich rok 36. Suréna vstoupil triumfálně do sídelního města Seleukeie na Tigridu. Jistého C. Pacciana, jednoho ze zajatců podobného Crassovi, dal odít do ženských královských šatů, obklopit liktory se sekerami s uťatými římskými hlavami a zavěšenými měšci peněz. V doprovodu hudebníků a hetair putoval průvod na způsob triumfu městem. Zbytky římské armády se podařilo C. Cassiovi Longinovi přivést přes hory zpět do Syrie. Celkové římské ztráty se zajatci na Crassově tažení činily třicet tisíc mužů. 

Mezitím po bitvě u Karrh uzavřeli králové Artavasdés II. a Oródés II. mír. Oródův syn Pakoros se oženil s Artavasdovou sestrou. Brzy nato (?) byl popraven maršál Súréna, prý pro Oródovu žárlivost na jeho vítězství nad Římany; král byl po celou dobu Crassovy invase v Armenii.

Po bitvě u Karrh pravděpodobně sesadili Parthové, resp. popravili (podle domácí kroniky však měl zemřít přirozenou smrtí) arabského dynastu v Edesse v Orrhoéně Abgara II. Ariamna (vládl od roku 68) pro jeho obojakost ve válce s Římany, třebaže podle jednoho z pramenů vpadl Římanům se svými lidmi během bitvy do zad. Země stála rok pod přímou vládou Parthů. Na syrské frontě války s Římany přešli Parthové následujícího roku do protiofensivy, viz tam.

Po celé Gallii se rozšířilo protiřímské povstání Keltů (srov. předešlý rok), vedené Ambiorígem, knížetem Eburónů, a jeho kolegou v hodnosti Katuvolkem n. Kativolkem/Cativolcus. C. Iulius Caesar povstání v řadě bitev přes zimu dokázal zlikvidovat, rozhodují byla u zimoviště legie Q. Tullia Cicerona: kmenové svazy Eburónů a Nerviů po římské ofensivě přestaly existovat, Katuvolkos si vzal život jedem, Indutiomarus Tréverský byl dopaden a zabit, Ambiorix unikl za Rýn a již se v historii neobjeví. Vládu nad Trévery, které definitivně pacifikoval T. Labienus, od něj převzal zpět Cingetorix. Následujícího roku válčili Tréveři jako římští spojenci za Rýnem s kmeny Suébů.

Caesar pozval Kelty a zarýnské germánské Sugambry, aby na území Eburonů dle libosti loupili. Území Eburónů zabrali posléze Tungrové, jimž se tehdy od Keltů poprvé dostalo označení Germáni (snad „sousedé“); slovo se pak rozšířilo na všechny národy východně od Rýna. Do této doby klasický svět mezi barbary nerozlišoval a obvykle hovořil jen o Keltech.

V létě se Caesar vypravil podruhé přes Rýn do Germánie. Ubiové, kteří se nakrátko postavili na stranu protiřímské koalice, potvrdili spojenectví s Římany, srov. rok 55 a viz dále rok 38; následovala výprava proti Quádům (tehdy v Hessensku, sousedé Chattů), pod jejichž nájezdy Ubiové trpěli; viz dále rok 38. Caesar měl v té době v Galliích deset legií. Možná z této doby je rozsáhlé ležení o 26 hektarech u Hermeskeilu v Hunsrücku ve spolkové zemi Rheinland-Pfalz pro pět až deset tisíc mužů, zatím největší nalezené na území Německa.  

V Římě byli voleni konsulové na rok 53 až v červenci a úřadovali tedy jen po zbytek roku, ostatní úředníci voleni nebyli vůbec: S. P. Q. R. vězel v politické krisi, pouliční potyčky šířily chaos. Pompeius v létě odmítl diktaturu na uspořádání poměrů: byl z triumvirů jediný ve Městě, ale situaci neměl ani zdaleka pod kontrolou. Crassovou smrtí fakticky zanikl triumvirát, který přišel o článek udržující rovnováhu mezi křídly konservativců-optimátů a proreformních populárů: římské elity směřovali k finálnímu souboji zbylých veličin. Zatím spolu přes prostředníky jednali o případných vlastních sňatcích s Pompeiovou dcerou a Caesarovou praneteří; nebylo z toho nic. • Zemřel C. Scribonius Curio, cos. roku 76 a vojevůdce; politicky byl optimát, stálý odpůrce Caesarův, chválený řečník.

Po vleklých bojích se Hunové, čín. Siung-nu, rozdělili podle svých nesnášenlivých knížat-bratrů na dvě části, hordy. "Národní válka" vypukla roku 58, do níž kupodivu chanský císař Süan, který s Huny do té doby úspěšně válčil, viz rok 74, nezasáhl; jeho generálové intervenci doporučovali a viděli příležitost na "konečné řešení hunského problému". Po smrti chána/čchan-jü Wo-jan Čchu-tiho/Woyanqudi, který vládl od roku 60 jen dva roky, se o nástupnictví prali tři bratři: Žun-šen/Runzhen, Chu-chan-je/Huhanye n. Chu-chan-sie a Č'-č'/Zhizhi. Všichni usilovali o chanské spojenectví, ale Süan vyčkával.

Roku 54 porazil v bitvě a zabil Č'-č' Žun-čena a tehdy se Chanové postavili na stranu jeho bratra Chu-chan-jea, který v mládí žil nějakou dobu u čínského dvora. Roku 51 dorazil čchan-jü Chu-chan-jea do Čchang-anu, chanského sídelního města a postavil se pod ochranu říše. Stal se vasalem a Süan mu při obřadu odpustil poklonu. 

Hun dostal proti svým soukmenovcům vojenskou pomoc a po dvou letech byl v chanské metropoli před Süanovou smrtí podruhé, potřetí roku 33 za císaře Jüana. Obdržel tehdy darem pět krásek, mezi nimi obdivovanou Wang Čao-ťün/Zhaojun, která mu porodila dva syny a dceru. Když Chu-chan-je roku 31 zemřel, připadla Wangová jeho nástupci Fu-ču-lej-žuo-timu/Fuzhuleiruodi, rodným jménem Tiao-tchao Mo-kao/Diaotao Mogao, čcham-jüem do roku 20, jemuž porodila dvě dívky.  

Chu-chan-je ubránil svů vladařský titul čchan-jü, jeho bratr Č´-č´/Zhizhi se roku 49 pustil na západ a dorazil nejdále k hranicím Sogdiány/Kchang-ťün. Ovládl několik státečků v Si-Ťü/čínský Turkestán a ničil stát Wusun, viz rok 74. Usiloval sice rovněž o chanské spojenectví a poslal svého syna Ťü-jü-li-šoua/Juyulishou k chanskému dvoru, ale podrobit se čínskému protektorátu odmítal. 

Č´-č´ho říše se rozprostírala mezi jezery Aral a Balchaš a hraničila s Aorsy, tj. asi Alany, zhruba východní část dn. Kazachstánu. Zde pozvolna přešlo jméno malého národa Hunů na mnohoethnickou skupinu nomádů jako shrnující označení říše a jejích částí, směřující pomalu na západ do Evropy (srov. rok 100, 36 a v indexu pod Hunové). Usadil se v kraji Ťien-kchun/Jiankun obývaném turkickými Chakasy (angl. Khakas people), tzv. Jenisejskými Kyrgyzy, v okolí dn. města Minusinska v Krasnojarském kraji na Altaji. Roku 44 nabídl sice Chanům placení tributu, ale chtěl za to syna zpět. 

Ťü-jü-li-šou byl eskortován k otci do Ťien-kchunu a nevyzpytatelný Hun dal velitele oddílu Ku Ťiho/Gu Ji, který se k úkolu přihlásil dobrovolně, popravit. Č'-č' se spojil se Sogdy/Kchang-ťü, vzal si dceru jejich krále, jména neznáme, a spojenci dva roky na to porazili stát Wusun, chanského spojence. Viz konec války roku 36 a dále rok 20.

************************************************************

52.

Ol. 182, 1

Anthestión z Argu

260 SE

196 AE

Lýsandros

a. u. c. 702

Cn. Pompeius Magnus III. a Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (až od srpna)

interreges na první polovinu roku, známí jménem: M. Aemilius Lepidus, M. Valerius Messala Niger a Ser. Sulpicius Rufus

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Marión z Alexandreie jako pátý borec po Hérákleovi v palé a pankratiu současně. Někdy kolem t. r. zasáhl blesk Diovu sochu v Olympii. 

V Illyrii vyplenili Iapodové město Tergesté, dnešní Triest/Terst, v době, kdy Caesar, do jehož kompetence Illyrie spadala, ležel před Alesií. Byla to první podobná událost od vpádu Kimbrů do severní Itálie, viz rok 101. 

Parthové vpadli v září pod Osakem, který velel za Oródova nezletilého syna Pakora, nominálního vůdce výpravy za Eufrát, do Syrie a zemi plenili: mstili se za Crassovu válku roku 53. Přiblížili se Antiocheji, kde byli odraženi C. Cassiem Longinem, zachráncem římské moci v Orientu z doby Crassovy, jehož byl legát. Nový správce Syrie, konsulár M. Calpurnius Bibulus, dorazil do Antiocheie v říjnu. Cassiova vítězství si Bibulus v hlášeních senátu přivlastnil a dostal za to v Římě poctu dvacetidenních díkůvzdání, viz rok následující.

V Iúdaji pak C. Cassius porazil přívržence Aristobúlovy vedoucí stále guerrillovou válku s Ióannem (srov. rok 55). Jejich vůdce Peitholáos, který roku 55 přešel od Ióanna Hyrkana II. a Antipatra z Idúmaie k Aristobúlovi II., byl Cassiem na radu Antipatrovu odstraněn, viz dále rok 49.

V Edesse předali po roce Parthové vládu místnímu arabskému dynastovi Ma'nú II. Alláhá, tj. Bůh, který pak vládl do roku 34: Orrhoéné si tedy udržela svou autonomii. V jakém byl vztahu k Abgarovi II., nevíme (syn?), stejně jako neznáme průběh jeho vlády ani důvod, proč měl takovou přezdívku.

V Kappadokii zemřel král Ariobarzánés II. Filopatór (vládl od roku 62). Nástupcem se stal jeho syn Ariobarzánés III. Filorhómaios (vládl do roku 42/41). • Ariobarzánés II. byl uměnímilovný člověk a dal mj. obnovit první zastřešenou divadelní scénu světa Ódeion v Athénách, postavené po roce 445 za Periklea a roku 86 zničené Sullou. Obnovu stavby řídili v letech 63 až 52 architekti C. a M. Stallius a Melanippos.

V Galliích vypuklo v zimě 53/52 nové povstání Keltů. Jeho vůdci byli tentokrát Arvernové. Jejich vůdce začal válku vyvražděním Římanů, které měli Arvernové po ruce. Třebaže ani nyní protiřímský odboj nezasáhl celou dobývanou zemi, byl to nejrozsáhlejší pokus, jak zabránit Římanům v okupaci gallských zemí. K povstání se přidala část Haeduů, tradičních římských spojenců, když národ vedený s Caesarovou vůlí vergobretem Convictolitavem, vyslal Římanům na pomoc deset tisíc mužů pod velmožem Litavikkem. Nejprve namluvil svým Haeduům, že Římané zavraždili jejich oblíbené mladé předáky Viridomara a Eporedoriga, aby je dostal na svou stranu, a když se lež provalila, odpadl u Gergovie k Vercingetorigovi. 

Caesar zprvu porazil Kelty na území Biturigů ve středu Gallie a zmocnil se jejich sídelního města Avarika se zásobami, neúspěšně pak ale obléhal arvernskou metropoli, hradiště Gergovii, odkud se musel za značných ztrát stáhnout před vůdcem povstání Vercingetorigem. Po Litavikkovi nyní završili zradu Viridomarus a Eporedorix, kteří přepadli haedujské hradiště Noviodunum na Ligeru, kam Caesar shromažďoval keltská rukojmí, měl tu týl, peníze a koně pro válku svezené sem z Hispánií a Itálie. Haeduové povraždili stráže, zničili hradiště a co nemohli odnést spálili (o osudu haedujských velmožů není nic známo).

Následovala porážka Parisiů a jejich spojenců vedených Camulogenem, aulerským velmožem. Parisiové nejprve před příchodem Římanů spálili své středisko Lutetii, pak podlehli v bitvě na Sequaně legátovi T. Labienovi; Camulogenus padl. 

Do Bibracte byl svolán národní kongres Keltů, kde se zástupci sice pohádali, ale potvrdili Vercingetoriga za svého vůdce. Římané získali pomoc od spojeneckých zarýnských Germánů a Keltové s koncem léta ztratili iniciativu. Caesar oblehl Alesii, kam se museli povstalci před Římany stáhnout. Keltů ve městě prý bylo osmdesát tisíc (?), Římanů dvanáct legií, sedmdesát tisíc legionářů se spojenci. Obléhatele zvenčí oblehli Keltové, kteří přitáhli obleženým na pomoc a proti nim vybudovali Římané druhý val a bojovali na dvou frontách: na druhé prý stálo 250 tisíc bojovných Keltů (?).  Caesar porazil své obléhatele a zahnal, odrazil i výpad obléhaných. Padlo 45 tisíc Keltů a téměř osm tisíc Římanů. V bezvýchodné situaci se Vercingetorix (snad v září) Caesarovi vzdal; byl popraven v Římě uškrcením až roku 46 po Caesarově triumfu.

V Římě byl Cn. Pompeius Magnus sám konsulem v úřadu až do srpna. Podle jím potvrzeného zákona dekretovaného senátem už roku 54, lex Pompeia de provinciis, měli úředníci odcházet do provincií až pět let po uplynutí jejich úřadu v Římě a nikoli bezprostředně po uplynutí úřední doby, jak bylo zvykem. Zákon byl namířen proti Caesarovi, ucházejícímu se o konsulát a přitom chtěl zůstat v Galliích a pokračovat v její pacifikaci. Mezeru museli z počátku vyplnit starší konsulárové, mimo jiné Cicero, cos. 63, jehož čekala cesta do Kilikie. • Zákon byl respektován jen do Pompeiova útěku z Itálie před Caesarem o tři roky později. Caesar jiným zákonem z roku 46 omezoval úřední dobu praetorských správců provincií na rok, konsulárů na roky dva. 

Teprve na poslední třetinu roku dostal Pompeius za kolegu v konsulátu Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiku, jehož dceru Cornelii Metellu si vzal za ženu.

Dne 18. ledna pozdě odpoledne byl v asi náhodném setkání dvou římských démagógů na Appiově silnici/via Appia u Bovill tlupou optimáta T. Annia Milona zavražděn populár P. Clodius Pulcher. Toho roku oba jeli kampaň za své zvolení konsulem (praetor Milo) a praetorem (Clodius). Zprvu byl v potyčce s Milonovými gladiátory, možná že Milonem osobně, raněn a v blízkém hostinci ošetřován. Když si však Milo uvědomil, že by přišla Clodiova pomsta, dal ho vynést a zavraždit. Annius Milo byl pak v procesu neúspěšně hájen svým (a Pompeiovým) politickým spojencem M. Tulliem Ciceronem a musel odejít do exilu do Massalie. Tím skončila pouliční guerrilla mezi milonovci a clodiovci vedená od roku 57 (viz tam). 

Cicero stavěl obhajobu na skutečnosti, že Milo musel do svého rodného Lanuvia, kde byl diktátorem/nejvyšším úředníkem, vykonat předepsané bohoslužby, a že Clodius o tom věděl: zatímco Milo cestoval s manželkou a veškerým doprovodem a zavazadly, Clodius se vypravil pouze se svými muži nijak cestovně nevybaven, třebaže jeho cestování proslulo pompou. Nastrojil Milonovi se svými třiceti muži léčku. Veřejně prý prohlašoval, "že konsulát Milonovi vzít nemůže, život ale ano/cónsulátum Milóní éripí nón posse, vitam posse". Cicero též neopomněl připomenout, že Helléni své tyrannobijce/tyrannoktnoi uctívali... 

Proces s Milonem dal Pompeius obestavit vojáky, aby v Římě rozděleném na dva tábory nedošlo k násilnostem. Advokát Cicero byl z toho nervosní a jeho vystoupení nebylo dobré. Řeč, která se dochovala, je dílem pozdějším, které sepsal, až se dal dohromady. Poslal ji Milonovi do vyhnanství a ten vtipně odepsal, že je rád, že ji advokát nepřednesl, poněvadž pak by nemusel do Massalie a jíst tolik rybiček; viz o něm dále roku 49sq. 

Clodiovo tělo na popud tribunů lidu T. Munatia Planka Bursy a Q. Pompeia Rufa, jeho přítele, spálili příznivci vedení Clodiovým tajemníkem a vůdcem jeho band Sex. Cloeliem na nahromaděných lavicích Hostiliovy kurie, curia Hostilia, kde se tradičně scházel senát. Budova při tom vyhořela také. Populárům byla symbolem triumfu optimátů, neboť ji zgruntu přestavěl L. Cornelius Sulla; viz o ní v indexu. S ní lehla popelem též basilica Porcia, upomínající populáry na další z optimátských rodů, jehož soudobým představitelem byl konservativec M. Porcius Cato. Oba tribunové byli po složení úřadu obžalováni z hecování a přes Pompeiovu podporu, neboť patřili do jeho tábora, odsouzeni do vyhnanství. 

************************************************************

51.

Ol. 182, 2

261 SE

197 AE

Lýsiadés III.

a. u. c. 703

Ser. Sulpicius Rufus a M. Claudius Marcellus

************************************************************

Delmatové válčili úspěšně s Liburny. Liburnové se obrátili s žádostí o pomoc na C. Iulia Caesara, do jehož provincie zčásti patřili.

V Orientu v září vpadli Parthové pod Pakorem s Osakem opět do Syrie: přes Eufrátés do Kommágény, přes Kyrrhestiku k Antiocheji na Orontu, kterou oblehli (bylo to zároveň první nehellénské ohrožení města v jeho historii). Pak se ale obrátili k Antigoneji v Syrii, jejíž polohu kdysi v hustě zalesněné oblasti dnes neznáme. Pokoušeli se pro svou jízdu les vykácet, ale byli Římany zaskočeni. Zde v bojích padl Osakés, Pakorův rádce. Praetorovi C. Cassiovi Longinovi se podařilo i tentokrát Parthy vytlačit ze země. Menší část Parthů se dostala až do Kilikie (viz níže), pak se však vrátili do Kyrrhestiky, kde přezimovali. Vítězství nad Parthy usurpoval nový proconsul Syrie M. Calpurnius Bibulus, kolega Caesarův za konsulátu roku 59.

V Syrii setrvali arabští šejkové na římské straně, především šejk Iamblichos I., syn Sampsigeramův, vládce v Emese (popraven Antoniem roku 31). Sampsigeramos, který tolik zamíchal seleukovskou politikou, tedy zjevně již nežil a Cicero v korespondeci nazýval jeho jménem, komickým pro "Zápaďana", Pompeia, který ho znal osobně, viz roky 65 a 64. Chrámový stát Emesa s kultem Slunce v podobě černého kamene, centrum arabského kmene Emesénů, byl prvním římským protektorátem mezi Araby a odtud a pravděpodobně ze stejné dynastie Sampsigeramovců vzešli císaři Héliogabalos vulgo Sardanapallos a Alexander Severus. Panovníci emesští byli římskými občany patřící mezi Iulie: C. Iulius Sampsiceramus, C. Iulius Iamblichus, C. Iulius Azizus, C. Iulius Sohaemus etc.

V Kilikii byl t. r. správcem prokonsul M. Tullius Cicero. V bojích proti předzvědným skupinám Parthů byl úspěšný. Senátem měl nařízeno chránit krále Ariobarzána III. Filorhómaia, jemuž byli však nejvíce nebezpeční jeho vlastní šlechtici a pochopitelně publikáni. V nestálé Kappadokii Ciceronovi vypomohl král Galatů Déiotaros I. Jeho syn Déiotaros III. byl pak senátem uznán za krále a vládl vedle svého otce (zemřel roku 43). Věrnost Římanům zachoval rovněž král Kiliků Tarkondimotos I.

Cicero v průběhu svého úřadu v Kilikii bojoval v pohoří Amánu s Eleutherokiliky, jejichž sídelní město Pindenissos bylo Římany dobyto a zničeno v prosinci o sáturnáliích. Druhým Ciceronovým protivníkem, ještě před vpádem Parthů, byli Tibaranové, potomci Tabalů. • Tabalové přišli s Muški (z jižního Kavkazu, ze severozápadní části pozdější Armenie) a s Frygy (přišli z Thrákie, migrovali do západní Anatolie a kolem roku 1200 vyvrátili říši Chetitů) a založili v oblasti pozdější východní Kappadokie a Kommágény stát Tabal, známý z assyrských pramenů jako Bít Burutaš, srov. roky 1160 a 1115.

M. Tullius měl ještě jednoho soupeře, publikány. Než se koncem roku vypravil přes Rhodos a Athény do Itálie, na jejíž půdu vstoupil až 23. listopadu roku 50, navštívil i Kypr a Salamínu, kde se pokoušel zprostředkovat mezi Salamínskými a publikánem M. Scaptiem, který se pokoušel vyždímat z nich nejméně dvě stě talentů dluhů a oháněl se známostí s M. Iuniem Brutem. Cicero i publikán však přiznali, že doklady, které předložili Salamínští a znějící na 106 talentů, jsou v pořádku. Přesto žádal Scaptius roční úrok 48 procent, zatímco Cicero se Salamínskými navrhoval čtvrtinu. Prokonsul, který se vedle advokacie proslavil kázáním morálky a humanity, však ve prospěch nešťastníků nezasáhl.

V naději, že mu bude povolen triumf nad Kiliky, podržel si prokonsulské imperium až do roku 47, a proto nevkročil tak dlouho do Říma. Na Rhodu již mezi živými nezastihl módního filosofa římské aristokracie Poseidónia z Apameie, který někdy v této době zemřel (narodil se kolem roku 135). Ciceronův předchůdce ve správě Kilikie P. Cornelius Lentulus Spinther, cos. 57, triumfoval t. r. nad Kiliky. 

Nejpozději 1. srpna, ale snad již v době mezi 1. únorem až 22. březnem, po hanebné vládě zemřel v Alexandreji král Ptolemaios XII. Theos Neos Dionýsos Filopatór Filadelfos vulgo Aulétés (c. 60), který s přestávkou let 58 až 55 vládl od roku 80. Podle Aulétovy závěti se nástupci staly jeho děti Kleopatrá VIII. Filopatór a její bratr Ptolemaios XIII. Filopatór III., jimž bylo osmnáct resp. deset let (s otcem formálně spoluvládli od 5. září roku 52). Oba sourozenci slavili podle zemských zvyklostí svatbu a spoluvládli jako Theoi Filopatores II. do roku 47 (srov. rok 211)

Za nezletilého Ptolemaia XIII. vládla poručnická rada, v níž byl jeho vychovatel Potheinos, rhétór a učitel Theodotos z Chiu a velitel vojska Achillás, ethnický Egypťan. Aulétés zároveň svěřil své děti do ochrany S. P. Q. R. a text jeho závěti byl uložen u Cn. Pompeia v Římě. Mezi vychovateli Kleopatry vynikal sofista a akadémik Filostratos, jehož vlast neznáme, a údajně též polyhistór Níkoláos z Damasku. 

V této době panoval na egyptském venkově a ve městech chaos. Země se nacházela v těžké hospodářské krisi, na venkově byla rozšířena nebývalá nouze.

V Gallii se Caesar vydal k legiím již 31. prosince 52 a donutll Biturigy podrobit se. Po čtyřiceti dnech se vrátil do Bibracte, kde od loňského podzimu "přezimoval". Pak v zimě uklidnil sváry mezi Biturigy a Karnuty. Ještě v zimě vytáhl proti Bellovakům podněcovaným proti Římanům Correem a jeho spojencem Commiem Atrebatským. Na římské straně válčili též zarýnští Germáni, které Caesar usadil na levém břehu. V rozhodující bitvě války byli Bellovakové poraženi a Correus padl. Commius chtěl vyjednávat, ale tribun C. Volusenus Quadratus jel na schůzku s ním se zrádným záměrem. Ťal Commia do hlavy, ten však ránu přežil a pokračoval ve válce s Římany. Caesar pak zasahoval na východě svého imperia proti vpádu Illyriů. 

Caesarovi legáti mezitím porazili vzbouření Trevérů a Andů vedených Dumnakem, který po těžké porážce utekl kamsi do Gallií. Drappes, vůdce Senonů, se dal dohromady s Lucteriem, potentátem Kadurků a u Uxelloduna byli poraženi. Drappes byl jat a ve vězení si vzal život hladem. Když v létě k městu přitáhl s posilami Caesar, Uxellodunum, městě Kadurků, spojenců Arvernů, se brzy vzdalo: těm, kteří byli dopadeni se zbraní, dal Caesar useknout ruce. Lucteria vydal Caesarovi Arvern Epasnactus, když se u něho skrýval. 

Poněvadž nikdy nebyl v Aquitánii, vytáhl tam Caesar na zbytek léta a tím ukončil svá válečná tažení Galliemi; přezimoval na území Belgů. Do Británie po další prohrané bitvě uprchl vůdce Atrebatů Kommios/Commius, původně Caesarův spojenec, kde se domohl královlády, viz o tom rok 54. Pronásledovatele obelstil tím, že dal rozvinout plachty na svých lodích, ačkoli vězely za odlivu na suchu. Caesariáni v domnění, že v dálce odplouvají s příznivým větrem, pronásledování zastavili. Před tím se ale Kelt v poli střetl se zrádným Volusenem a v jízdním souboji mu probodl kopím stehno. T. Labienus ještě porazil Trevery s jejich germánskými spojenci. Byla tak fakticky vytvořena nová provincia Gallia Comata, tj. Vlasatá (rozdělena roku 16, viz tam)

Tím také skončily války gallské, vedené Římany pod C. Iuliem Caesarem od roku 58. Následujícího roku cestoval Caesar po celé Gallii včetně předalpské a všude prokazoval Keltům svou shovívavost a mírnost/clementia. Na zimu 50/49 poslal čtyři legie pod C. Treboniem k Belgům, čtyři pod C. Fabiem k Haeduům, sám se vypravil do Itálie. Gallie byly natolik pacifikovány, že během občanské války setrvaly v klidu, stejně jako zarýnští Germáni; první nepokoje viz rok 39.

V Římě se vyhrotily spory mezi konsuly ve věci »C. Iulius Caesar«, po celé Itálii vypukly občanské nepokoje. Caesar ke konci roku vrátil Pompeiovi dvě legie, jichž používal od roku 56 pro válku v Galliích, aby je měl pro válku s Parthy (třebaže věděl, že poslouží jinému účelu). V Římě začal boj o lukrativní nástupnictví po Caesarovi v Galliích.

************************************************************

50.

Ol. 182, 3

262 SE

198 AE

Démétrios IV.

a. u. c. 704

L. Aemilius Lepidus Paullus a C. Claudius Marcellus

************************************************************

Parthové opět plenili v Syrii a v Kilikii, ale znovu byli odraženi, mimo jiné díky diplomacie správce Syrie proconsula M. Calpurnia Bibula. Král Oródés II. pak odvolal svého syna Pakora zpět a skončila válka, kterou zahájili Římané vpádem Crassovým roku 54. Bibulus se spřátelil s protióródovským satrapou Mesopotamie Ornodapatem a pošťuchoval ho dopisy, aby pomohl na trůn Pakorovi. Snad se tak v Mesopotamii i nakrátko stalo (nicméně jeho případná mincovní ražba s Pakorovým portrétem je asi až z doby po roce 40). Otec se synem se však rychle udobřili a Ornodapatés pravděpodobně skončil zle, o čemž informováni nejsme. Viz dále rok 40.

V Egyptě vzrostla nespokojenost obyvatelstva na krajní míru. K tomu přistupovalo katastrofální sucho a nízké záplavy Nilu v letech 50 až 48. Potheinos a Achillás nařídili svést všechno obilí ze země do Alexandreie, aby mohli udržet alespoň sídelní město v klidu. Královna Kleopatrá VIII. se stala ve městě a v zemi definitivně nepopulární.

V Germánii kolem roku 50 přišli do středního Slezska ze severu Silingové alias Naharnavalové a rychle se stali nejsilnějším kmenem kultovního společenství Lugiů/resp. Vandalů. Mezi Lugie ještě patřili kmeny Burů, Manimů, Helisiů a Asdingů či Hasingů nebo Charinů, kteří sídlili v pozdější Haliči a ještě východněji. Kolem t. r. sídlili Varnové z kmenového svazu Vandalů na jihu Jutska a v Mecklenburgu. Ve druhém až třetím století n. l. migrovali k jihozápadu a na západ. V historiografii se objeví až v 6. století.

V téže době přišla hlavní vlna Gotů ze Skandinávie do oblasti ústí řeky Visly. • Roku 236 n. l. pronikli do dolního Podunají, roku 249 n. l. vyplenili Makedonii a roku 251 n. l. se s Burgundy, Dáky a Sarmaty dokonce na krátko přeplavili do Anatolie; srov. rok 150 a více viz v indexu s. v. Gotové a Germáni.

V Římě pokračovaly spory o nástupnictví po Caesarovi v Galliích. Senát mu nakázal složit velení legií a vrátit se do Říma bez vojáků. Z východu se do Itálie vrátil M. Tullius Cicero (srov. předešlý rok), ale do vysoké politiky se nezapojil. Cn. Pompeius Magnus byl po celé léto v Neápoli nemocen se žaludkem a italské obce přinášely bohům dary za jeho uzdravení; jeho výpadek z římské politiky byl pravděpodobně pro jeho tábor a konservativní optimáty osudový. Konsul C. Claudius Marcellus v listopadu Pompeia marně vyzýval, aby "zachránil stát". Tribun lidu C. Scribonius Curio doručil Caesarův dopis senátu navrhující, aby Caesar a Pompeius složili oba své velitelské funkce; v prosinci byl návrh vetován. 

Tribunové lidu M. Antonius a Q. Cassius byli nuceni uprchnout z Říma k Caesarovi do severní Itálie (nebo se tak stalo až začátkem ledna roku 49?).

Censory roku 50-49 byli Ap. Claudius Pulcher, cos. 54, a L. Calpurnius Piso Caesoninus, cos. 58, a vyhnali prý ze senátu řadu mužů, kteří tam nenáleželi (počty a důvody neznáme). Cos. roku 50 L. Aemilius Lepidus Paullus zahájil rekonstrukci basiliky na Foru, stavby svého předka, basilica Aemilia (viz rok 179). Ponechal z ní jen sloupořadí a stala se nejnákladnější veřejnou budovou republikánského Říma. C. Iulius Caesar mu na ni věnoval (gallské války byly velmi lukrativní podnik) 1500 talentů neboli devět milionů séstertiů. Zasvětil ji roku 34 konsulův syn Paullus Aemilius Lepidus (cos. suff.), ale již o dvacet let později do základů vyhořela. Rodina ji obnovila, tentokrát s významným přispěním Augustovým, srov. rok 14.

Kolem roku 50 se narodil Iuba II., řecky Iobás, král v Mauretánii, historik a spisovatel, syn Iúby I., krále Numidie. Iuba II. zemřel roku 23 našeho letopočtu. V téže době se narodil Sex. Propertius, elegický básník z Assissia, srov. rok 64, 55 a 8 (zemřel někdy mezi lety 16 až 2).

V červnu zemřel řečník a optimátský politik Q. Hortensius Hortalus (ročník 114), o smrti jeho stejnojmenného syna viz rok 42. Kolem roku 50 zemřel lékař Asklepiadés z Bíthýnie, narozený někdy kolem roku 130. Byl zakladatelem samostatné lékařské školy. Jeho žák Themisón z Láodikeie v Syrii založil později novou lékařskou školu zvanou methodická.

V prvním století žili:

• historik Apollodóros z Artemity v Apollóniatidě v Mesopotamii, autor nedochovaných dějin Parthů a baktrijských Hellénů,

• architekt Androníkos z makedonské Kyrrhy, stavitel Věže větrů v Athénách a slunečních hodin na Ténu,

• stoický filosof Antipatros z Tyru, učitel mimo jiného M. Porcia Catona Utického,

• Apollónios z Kitia, medik empirické školy, autor lékařských spisů,

• Filoxenos z Alexandreie, gramatik, etymolog a komentátor,

• gramatik Tryfón z Alexandreie, žijící v Římě,

• L. Voltacilius Pitholaus, propuštěnec a učitel řečnictví v Římě, autor historického díla; byl učitelem mimo jiné Pompeiovým,

• Cn. Tremellius Scrofa, praetor roku 58, roku 52 nebo 51 správce Makedonie (Kréty), autor didaktických spisů,

• Etrusk Santra, filolog a autor životopisů,

• Sinnius Capito, filolog a učenec,

• otrok Staberius Eros, který přišel do Říma se Sullou, filolog a učitel, jehož žáky byli mj. Cassius a Brutus,

• básník Sueius, přítel Varrona Reatina,

• Tanusius Geminus, proticaesarovský historik,

• Vitruvius Pollio, autor proslulého a zachovaného spisu o architektuře,

• Publilius Syrus, propuštěnec, snad rodák z Antiocheie, herec a autor mímů, viz o něm rok 46, 

• Rabirius a C. Amafinius byli prvními epikúriky, kteří psali latinsky,

• Aurelius Opillius či Opillus, filolog a učitel řečnictví v Římě a ve Smyrně,

• L. Cornelius Balbus z Gád/Gádeir v Hispániích, nejdříve pompejovec, pak caesarovec, autor Caesarova životopisu a deníků, efemeris, viz rok 56, 

• Cornelius Severus, básník historických epů, přítel Ovidiův,

• A. Furius Antias, epický básník,

• M. Furius Bibulcus, básník,

• L. Lucceius, praetor roku 67 a 60, historik, viz rok 57, 

• autor atellány Novius,

• životopisec Caesarův a Scipiona Africana C. Oppius, osobní přítel a nejbližší rádce Caesarův a Octaviánův v Římě,

• L. Orbilius Pupillus, učitel řečnictví a filolog,

• M. Pompilius Andronicus, učitel, filolog a epikúrik, rodilý Syřan, žil v Kumách,

• Q. Aelius Tubero, právník a historik,

• C. Albucius Silus, advokát, rhétor a učitel řečnictví,

• L. Ateius Praetextatus zvaný Ateius Philologus, rozený v Athénách, po roce 86 přišel jako otrok asi M. Ateia do Říma, žák řečníka a grammatika M. Antonia Gniphona a Laelia Herma; založil vlastní řečnickou školu, polyhistórský autor Miscellaneí/Hylé, excert osmi set knih, historického breviaria/dějin Říma ve zkratce a spisku s titulem Zda miloval Aenéas Dídu/An amáverit Dídun Aenéas,

• Attius Labeo, který přeložil homérské zpěvy do latiny.

V první polovině prvního století působili:

• Q. Claudius Quadrigarius, annalista,

• jediný známý římský básník mímiambů Cn. Matius,

• L. Pomponius Bononiensis, autor atellán,

• historik L. Procilius.

Kolem poloviny posledního století před naším letopočtem byli činí:

• Agésandros či Hagésandros z Rhodu, sochař, s Polydórem a Athénodórem z Rhodu autor Láokoónta (tzv. rhodská škola),

• Tyrannión starší, gramatik a filolog, žijící v Římě, přítel Ciceronův; měl velký vliv na římské gramatiky, mj. zařadil slovesa a podstatná jména do čtyř skupin,

• právník a učenec M. Antistius Labeo, který zemřel kolem roku 10+. Se čtyřmi sty tituly byl nejplodnějším latinsky píšícím autorem starého věku; už ho nikdo nepřekonal, srov. plodnost Epikúrovu z autorů hellénských. Dochováno z nich zůstaly jen citace. Antistius byl stejně jako jeho ideologický oponent C. Ateius Capito, cos. suff. 5+ (viz rok 22) byl žákem právníka A. Ofilia a právního znalce Ser. Sulpicia Rufa, cos. 51: první se vedle Procula, snad jeho nástupce, pokládá za zakladatele právní školy proculské, druhý sabinské/cassiovské, která dostala jméno po Masuriovi Sabinovi, jehož do rytířského stavu povýšil Tiberius, popřípadě po jeho žáku C. Cassiovi Longinovi, viz dále rok 148+. Na rozdíl od sabinovců Antistius a proculovci neschvalovali principát (Antistius odmítl poctu cos. suff.). Ačkoli to byli autoři velmi plodní, spisy nikoho z nich se nedochovaly. 

Ve druhé polovině posledního století tvořili:

• Ísidóros z Charakény, autor většího geografického spisu, popř. o říši Parthů, jehož součástí byl dochovaný popis trasy se zastávkami stathmoi/mansiones ze Zeugmatu podél Eufrátu do Seleukeie Tigridské a přes Médii, Hyrkánii a Arii do Arachósie a její tehdejší métropole Alexandropole. 

• básnířka Sulpicia, dcera konsula roku 51 a znalce práv Ser. Sulpicia Rufa; její elegie jsou jedinými verši zachovanými z pera Římanky,

• Ainésidémos z Knóssu, pyrrhonický skeptik, přítel pompejána L. Aelia Tuberona, jenž byl Ciceronovým přítelem a otcem Q. Aelia Tuberona (srov. výše).

• autor kuchařky C. Matius, shodný asi s přítelem Caesarovým a Ciceronovým.