269-265

269.

Ol. 127, 4

43 SE

 

(Filínos) | (Peithidémos) 

a. u. c. 485

Q. Ogulnius Gallus a C. Fabius Pictor

************************************************************

V Helladě zemřel Stratón z Lampsaku, scholarchos peripatu, který se narodil kolem roku 330 a od roku 287 byl scholarchem Lykeia. Jeho nástupcem se stal Lykón z Tróady (scholarchem až do roku 225). Byl stejně váženým mužem jako jeho předchůdce, srov. o něm v indexu s. v. školy (3).

Narodil se Attalos I., nejstarší syn Attala z Tiu s Antiochidou, dcerou Achaiovou (I.). Král Attalos I. založil slávu své říše na spojenectví s Římany a zemřel roku 197. K jeho vzdělání viz rok 241. 

K vypuknutí Chremónidovy/chremónidské války viz rok 267 a 265, kde též o Chremónidově usnesení o spojenectví s Lakedaimoňany a Peloponésany (datace války odvisí od datace archonátu Peithidémova, cf. u roku 265).  

 

Vypukla válka Římanů proti Sallentinům v Ápulii, Římané později oblehli Brundisium, jejich největší město. Po dobytí bohatého italského jihu Římané na popud Q. Ogulnia, srov. o něm roku 300 a 291, zavedli vlastní stříbrnou minci v hodnotě deseti liber bronzu, tzv. římsko-kampánská serie: první stříbrné mince v dějinách Říma. Nebyl to ještě dénár/denarius, ten se asi razil až ze syrákúské kořisti snad roku 211, ale didrachma, tedy statér. První zlaté mince/aurei razili Římané roku 217, pak až za Sully (roku 82) a Pompeia, viz v přílohách oddíl o měrách a vahách.

• Římané údajně ctili boha měděné ražby Aesculana/Aescolana, "Měďáka", a s příchodem ražby stříbrné zavedli prý kult jeho syna Argentina/"Stříbrňáka". Autor informace, apostata od polytheismu a křesťanský ideolog Numiďan Augustinus, se žertovně divil, že Argentinus nezplodil nějakého Aurina/"Zlaťáka", když po stříbrné ražbě přišla zlatá.

Jedno z samnitských rukojmí, jistý Lollius, prchlo v hrozné zimě, viz předešlý rok, z Říma. Na severu Samnia dal dohromady bandity, s nimiž řádil v okolí. Zřejmě to nebyli prostí lapkové, neboť Římané se proti nim vypravili v čele armády s oběma konsuly. Briganty porazili, zajali a v mrazivé noci za sněžení obsadili horské sídelní město Caracenů, severního kmene samnitské konfederace Aufidenu, kde zbojníci skladovali kořist. Jak to dopadlo, nevíme, ale s bandity zcela určitě hodně špatně. Kořist byla prý veliká a ražba dénáriů mohla s událostí souviset.

Za stejných konsulů se rozjela válka s Pícény, dokončili ji jejich nástupci a ti také nad nimi triumfovali, viz rok předešlý a následující. 

 

V Indii v Magadě začal vládnout Ašóka, viz rok 273 a rok 260.

 

************************************************************

268.

Ol. 128, 1

Seleukos z Makedonie

44 SE

(Diogeitón)

a. u. c. 486

P. Sempronius Sophus a Ap. Claudius Russus

************************************************************

Ke spolku Aitólů se připojila Dóris a Aitólům přibyl další hlas v amfiktyonii. • V uplynulých zhruba deseti letech rozšířili Aitólové své kmenové území východním směrem až k vodám Málijského zálivu. Rychlou expansí tak na kdysi nevýznamném území vznikal stát, který sehrál velmi důležitou roli v celé Helladě.

 

Filetairos, vládce v Pergamu a okolí, udělil těm z žoldnéřů, kteří mu věrně sloužili, právo ateleie/daňové svobody (srov. rok 252). Podle nedatovatelného fragmentu usnesení získali občanství v Delfách pergamští občané Filetairos se svými (adoptivními) syny Attalem a Eumenem, svým nástupcem, viz rok 263. K tomu mohli disponovat právy přednostní věštby/promanteie, přednostních míst v divadle/proedrie, přednostního soudního projednávání/prodikie a asýlie/osobní nedotknutelnosti. 

Někdy po březnu t. r. byl na pokyn krále Antiocha I. zavražděn jeho prvorozený syn a spoluvládce Seleukos (srov. rok 281 a 279 a  dataci zde níže). Důvody neznáme, nelze vyloučit, že korunní princ byl odstraněn až roku 267. Rovněž nevíme, zda se druhorozený syn Antiochos (II.) stal spoluvládcem otce bezprostředně nebo až později, rozhodně však někdy před 5. dubnem roku 266 (srov. tam).

Stéla s textem usnesením jistých venkovanů z okolí zřejmě Láodikeie na Lyku z peritia roku 45 SE západní éry, tedy c. leden/únor 267 datuje ještě ve jménu králů Antiocha a Seleuka. Obyvatelé neznámých lokalit Neon teichos a Kiddiú komé, zřejmě klérúchové, jejichž správcem/epimelétem byl Helenos/Elenos, se usnesli poctít Banabéla, správce majetku jistého velmože Achaia a Láchara, Achaiova účetního/eklogistés, za to, že za ně postavili za "keltské války" a že u Achaia zařídili osvobození zajatců. Každoročně obětují Achaiovi býka a oběma hospodářským pracovníkům po beranovi.

Zda-li tento Achaios, kterého nápis tituluje "pán/kyrios a spasitel/sótér" je synem Seleuka I., bratrem Antiocha I., viz zde níže, lze předpokládat, ale mohlo jít o jiného seleukovského velmože, který dostal odměnou v této části Anatolie jakousi doménu.  

Fragment honorifikace jistého Nonnúa z Koliorg ve Stratoníkeji v Kárii z lóia roku 44 SE (západní éry), tedy c. červenec 267, datuje již králem Antiochem a jeho synem Antiochem. V Kárii v této době nejsou hranice seleukovského a ptolemaiovského vlivu až tolik jasné. Z Labraund pochází fragment usnesení z 16. daisia 19. roku Ptolemaia II./červen 267 Chrýsáořanů/Chrýsáoreis o poctách pro "neuplatitelného a bezúhonného/adórodokétos kai anenklétos" Apollónia (snad syna Diodotova; jeho vlast neznáme), královského oikonoma. O Chrýsáorské lize s kultovním střediskem kolem chrámu Dia Chrýsáora viz v indexu s. v. Stratoníkeia v Kárii, o možné shodě tohoto Apollónia s Filadelfovým dioikétem srov. rok 252. 

Někdy kolem těchto let založil Antiochos v Kárii synoikismem obcí Symmaithos a Kranaos Antiocheiu na Maiandru. Bájilo se, že oikistem Kranaa byl stejnojmenný athénský král, syn Kekropův, za něhož došlo k potopě. Byl sesazen Deukaliónovým synem Amfiktyonem a usadil se se svými lidmi v Halikarnássu. Odtud pak kolonisoval, jak se tradovalo, vnitrozemí. Tato Antiocheia proslula kamenným mostem, datum stavby neznáme, ale na mincích se jím chlubila až v době imperiální, viz v indexu s. v.

Oblast jižní Frygie s městy Erízami a Themisóniem, někdy počítané ke Kárii, byla zřejmě za Antiocha I. rovněž osazována kolonisty makedonskými a hellénskými. Smíšenou populaci v regionu Frygů, Lýdů, Kárů, Pisidů, Lyků předtím obohatili kolonisté perští.  

Zřejmě někdy brzy po změně v panovnické rodině se usnesl spolek Iónů zavést slavnosti/hry antiocheie o narozeninách Antiocha I. (datum neznáme) a slavit je stejným způsobem jako alexandreie, dosavadní spolkové kultovní slavnosti. Fragment stély z Kládzomen vypovídá o zřízení spolkového kultu Antiocha I. se synem Antiochem II. a královnou Stratoníkou. 

V Bargyliích někdy v této době honorovali zlatým věncem, proxenií a plným občanstvím i pro jeho potomky jistého Týróna z Téiu za to, že rozsoudil jejich občanské spory. O zprostředkování požádali guvernéra kraje Alexandra, Achaiova syna, vnuka Seleuka I./kataleleimmenos hypo tú basileós, tedy "zanechaný králem (v kraji)", srov. zde výše a roku 242, aby se přimluvil u Antiocha, jak praví stéla z Téu.  

Antiochos I. byl t. r. zřejmě v Syrii. Dne 27. března 268/20. addaru roku 43 SE byly jeho jménem položeny v Babylónu a v Borsippách základní kameny pro obnovu chrámů Mardukova Esangila a Ezidu boha Nabû: jen Ezida v Borsippách byla ale později plně rekonstruována, srov. rok 562. Při pracech na odklizování rumu z Esangily nasadil král armádní jednotky i se slony. Cihly na stavbu byly dováženy ze Syrie.

Nápis na hliněném válečku/"Antiochus cylinder" zakončuje přáním štěstí Antiochovi, králi všech zemí/An-ti-i-ku-su, šar mátáti, králi Seleukovi/Si-lu-uk-ku šarru máršu a královně-manželce Stratoníce/As-ta-ar-ta-ni-ik-ku chírassu šar-ra-at. Podle fragmentu jiné kroniky Antiochos v ruinách Esangíly za kultovního rituálu upadl/ ina much-chi ni-ip-lu šá É-sag-gíl in-da-qut. Obětiny bohům přinášel podle hellénských zvyklostí/gišchurru n. usurtu Iámanu ípuš

Seleukovci ztotožňovali Marduka s Diem, jemuž obětoval Seleukos Níkátór (stejně jako Alexandros Veliký), Antiochos se držel dynastického kultu Apollónova, který byl připodobněn k Nabuovi; Apollón byl archégos tú genús a možná proto taková péče o Borsippy. • O loupežích v Bélově/Mardukově chrámovém komplexu viz rok 278. 

Antiochos již za otcovy vlády usazoval v Babylónu makedonské a hellénské kolonisty (v babylónských textech: Channé, Chanû, ale též Makkadunája) a nelze vyloučit, že by jejich politické uspořádání bylo nějak odlišné od občanů Seleukeie Tigridské; srov. k tomu roky 169 a 166.

Antiochos se v zachovaném nápisu o zahájení prací v Borsippách tituloval zcela podle babylónských zvyklostí, tedy jako "silný král, král světa/veškerenstva, král Babylónu, král (všech) zemí/šarru dannu, šar kiššati, šar Bábili, šar mátáti".

Borsippy byly v hellénismu vedle astronomů proslulé pozoruhodnou věcí: velkými a chutnými netopýry. Zda pochoutka navazuje na starší tradice, z klínopisných pramenů neplyne.

Po nástupu ke spoluvládě se Antiochos (II.) oženil se sestřenicí Láodikou (I.), dcerou Achaia (I.), bratra svého otce.

 

Někdy mezi lety 268 až 265 zemřel v Athénách Kratés, poslední filosof staré Akadémie a její scholarchos, jímž byl od roku 270. Měl společný hrob s Polemónem. Jeho nástupcem se stal Arkesiláos z Pitany, žák Krantóra ze Sol, který byl v akadémickém úřadu do roku 241 a zahájil období střední Akadémie. Viz o nich též v indexu s. v. školy (3). 

 

V Itálii Římané po roce obléhání dobyli Brundisium, viz rok 269 a dále rok 244, triumf drželi nad Pícény oba konsulové t. r. (datum neznáme). Válku s Umbry a Sallentíny dokončil následujícího roku konsul M. Atilius s kolegou L. Iuliem a oba konsulové nad nimi triumfovali 23. ledna 266. O dalším odporu Umbrů viz však už rok 266. 

M. Atilius Regulus zaslíbil pastýřské bohyni Pale chrám v Římě, dobude-li vítězství; zasvěcen byl v Římě 7. července, rok neznáme. Sabínové dostali římské právo v plném rozsahu. Římské kolonie zavedeny do samnitského Beneventa a umberského Arimina, viz rok 270.

V Římě byl na Esquilinu Ti. Semproniem Sophem, synem stejnojmenného konsula roku 304, zasvěcen o prosincových ídách/13. prosince chrám bohyně Tellury/Země, který zaslíbil před vítěznou bitvou s Pícény kdesi u jejich největšího města Ascula (o mapě Itálie v chrámu viz v indexu s. v. objevy). Během bojů se zachvěla země a Pícény pověrčivost roztřásla strachy, čehož Římané využili k rozvrácení bitevního šiku. Semproniův konsulský kolega Ap. Claudius zemřel v úřadu.  

Možná to bylo roku 264 o prvních gladiátorských zápasech v Římě při pohřebních hrách, kdy P. Sempronius Sophus poslal manželce rozvodový list, neboť se bez jeho vědomí účastnila krvavé podívané, v té době nepochybně římská pozoruhodnost první velikosti. Roku 252 zastával Ti. Sempronius censuru s M'. Valeriem Maximem Corvinem Messallou a počínali si vůči senátorům velmi přísně.

 

************************************************************

267.

Ol. 128, 2

45 SE

 

(Meneklés)

a. u. c. 487

M. Atilius Regulus I. a L. Iulius Libo

************************************************************

Snad t. r. vypukla Chremónidova válka/chremónideios polemos (trvala do roku 261; označení je pozdější, nicméně ze starého věku). Byl to koaliční konflikt v podstatě všehellénský. Jeho průběh nelze přesně datovat, vše, včetně sledu jmen athénských epónymních archontů, jsou domněnky novodobé (např. archón Peithidémos bývá kladen do roku 269/8 a nikoli 265/4). Trvání války mohlo být podstatně kratší, ovšem také podstatně delší, srov. rok 269: rozhodně však proběhla v šedesátých letech tohoto století (srov. rok 262 a k začátku rok 265)

Mezi lety 270 až 267 se finanční diplomacii Ptolemaia Filadelfa podařilo obnovit spolek Peloponnésanů pod vedením Sparty (srov. rok 370). Spolek neměl tentokát dlouhého trvání, nejzazším datem by mohl být rok 222. Největším zastáncem spolku byl spartský král Areus I. a do spojenectví se Spartou se připojila Élis, Achajové, Tegea, Orchomenos, Mantineia, Figalia, Kafyai, Gortys a některé další, jménem neznámé krétské státy. Spolek byl namířen proti makedonskému králi Antigonovi Gonatovi, jehož posice v Helladě po Pyrrhově smrti sílila. Jaký byl vztah Pyrrhova syna Alexandra II. k protimakedonské koalici není známo, nicméně z Chremónidovy války krátce profitoval, viz rok 265.

• Ptolemaios II. zasvětil v Olympii Diovi sochu krále Area "eunoiás heneken/za náklonnost" vůči sobě a všem Hellénům; rozumí se ptolemaiovským spojencům. Stejné pocty se Areovi dostalo v Orchomenu/Erchomenión há polis "za dobrodiní vůči nim a králi Ptolemaiovi/euergesiás tás ís haután kai basilea Ptolemaion", a na Krétě v Polyrrhénii.  

V Athénách se ve stejné době měnily nálady. Athény stály vlažně na straně Antigona II. asi již od roku 281 (viz tam a srov. rok 283). Již roku 273 ale stranily Pyrrhovi a později Ptolemaiovi. Athéňané postavili někdy v této době ve městě sochy Ptolemaia II. Filadelfa a Arsinoé II., ale antigonovská jména dvou fýl ponechali v platnosti. Zřejmě poté obsadil Antigonos Gonatás celou Euboiu a koncem téhož roku nebo již na začátku roku následujícího zahájil Antigonos dlouhé obléhání Athén, které trvalo až do roku 263. 

Někdy v průběhu Chremónidovy války, asi však až po pádu Athén, byl na popud Antigona Gonaty popraven athénský učenec a literát, autor rozsáhlé atthidy, Filochoros za projevy sympatií n. přímo stranictví Filadelfovi, srov. o něm více v indexu s. v. dějepis.

V Eleusíně za Menekleova archonátu vyznamenán posádkou athénských vojáků olivovým věncem a stélou s usnesením Dión, tajemník úředníků přes rozdělování obilí a tajemník finanční správy/grammateus tois tamiais tón sítónikón kai tois epi dioikései. Za stejného archonátu, 30. anthestériónu/c. březen 266 Eleusínští vyznamenali stélou s usnesením dva manažery mystérií/hoi epimelétai mystérión Filoktémona a Démokrata za zbožnost/eusebeiás heneka a vzornou organisaci obřadů, událost pravděpodobně v době válečné mimořádná. O zapojení Eleusíny do války s Antigonem srov. rok 265.

22. skiroforiónu archonátu Diogeitónova, tedy na konci jeho mandátu, se Athéňané na návrh Akrotímův usnesli ve věci státních lékařů/iatroi hosoi démosieúsin. Více o dekretu viz v indexu s. v. lékaři (1). 

 

************************************************************

266.

Ol. 128, 3

46 SE

 

(Níkiás III. Otrýneus)

a. u. c. 488

D. Iunius Pera a N. Fabius Pictor

************************************************************

Král Ptolemaios II. Filadelfos vyslal obleženým Athénám na pomoc loďstvo pod nauarchem Patroklem z Makedonie. Patroklos operoval před Attikou; ostrov před Lauriem byl později pojmenován Patroklos n. Patroklú charax/"val", protože ho dal opevnit (předtím byl bezejmenný a pustý), viz rok následující. Patroklova flotila však nedokázala Antogonovu obléhání Athén zamezit.

Zato zesílil a modernisoval Patroklos ptolemaiovské posádky v Égeidě, na Andru, na Théře, v Methánách (srov. rok 270), v Itanu, kde se mu i s potomky dostalo proxenie za to, že uznal územní celistvost Itanu a jeho autonomii. Základny zároveň sloužily ke kontrole piraterie v oblasti a zajišťovaly bezpečnost plavby. Vyklizeny byly roku 146sq., viz tam. 

• Vděční byli Itanští též vůči Ptolemaiovi III. a jeho manželce Bereníce II., jimž se usnesli vybudovat kultovní zahradu u brány a o jejich narozeninách pořádat dostihy; text stély není datován.  

Podle usnesení Thérských, kteří z vděku honorovali Patrokla zlatým věncem o dvou tisících drachmách, byl velitelem garnisonu/epistatés jistý Apollodotos. Patroklos se zasloužil o ostrovany tím, že jim poslal smírčí soudce na srovnání domácích sporů z Iúlidy. Karthaiá, obec na Keu, kolem roku 260 poctila Hieróna ze Syrákús, Ptolemaiova pověřence/tetagmenos hypo tom (!) basilea Ptolemaion, který dorazil na ostrov se stratégem Patroklem a byl jmenován epistatem.

Hierón se zasadil o restituci majetku jistého Epitela a za to dostal olivový věnec a občanství pro sebe i potomky (po chremónidské válce ptolemaiovské posice v Egeidě podle všeho příliš neutrpěly, to se stalo asi až roku 201). 

Do Níkiova archonátu patří usnesení z 11. posideónu o občanství pro přeběhlíka z Démétriova vojska Strombicha, viz o události roku 287. O vyznamenání oddílu efébů konajících strážní službu za předchozího archonátu v pevnosti Múseia usnesením z 25. boédromiónu Níkiova archonátu/říjen 266 viz v indexu s. v. Sám archón Níkiás byl po složení úřadu vyznamenán Athéňany i se svými dvěma přísedícími či poradci/paredroi za vzorné plnění kultovních povinností i správních a s nimi dozorci nad přípravami Dionýsova procesí/tés pompés epimelétai umístěním stély s nápisem usnesení do Dionýsovy svatyně. Pocta jistě souvisela s plněním úkolů za války a obrany města. 

Apollóniá v Épeiru poslala do Říma posly s žádostí o pomoc, zřejmě proti Mytilovi (srov. rok 272 a 265). Z neznámých důvodů došlo v Římě k jakési rvačce, v níž aedilové Q. Fabius a Cn. Apronius vyslance zbili; odpověď senátu na žádost o spojenectví pravděpodobně byla kladná. Senát poslal oba muže přestoupivší zásadu nedotknutelnosti diplomatů do Apollónie, aby si s nimi dělali, co chtějí: Apollónijští je bez trestu propustili domů. • Apollóniá byla prvním hellénským státem pevninského Řecka, který se obrátil s podobnou žádostí na Římany.

 

V království Pontos zemřel Mithridátés III. Ktistés (vládl od roku 302, od roku 296 jako král, bylo mu 84). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Ariobarzánés II. (vládl do roku asi 249). Mithridátés Ktistés byl prvním pontským vladařem, který razil mince (s vlastním portrétem; vlastně Mithridátés III. v Kiu, jako Mithridátés I. v Pontu). Ariobarzánés byl od roku c. 280 nebo až nyní po nástupu vlády po otci dynastou v paflagonské Amástridě/starý Sésamos, kterou mu přenechal zdarma její vládce/tyrannos Eumenés z Tiu raději, než aby spadla pod vládu Hérákleie Pontské. Pontské království se za něho rozkládalo na několika pobřežních místech Paflagonie a Pontu se sídelním městem v Amasii v pontském vnitrozemí. 

 

Někdy před 5. dubnem jmenoval Antiochos I. svého druhorozeného syna Antiocha II. spoluvladařem (viz rok 268).

 

V Římě 26. září držel konsul D. Iunius triumf nad Sarsinou a 5. října nad stejným nepřítelem jeho kolega N. Fabius. Důvod další války s Umbry, viz rok 268, není znám. Oba konsulové triumfovali i na jiné frontě, nad stále ještě nepodrobenými Sallentiny a Messápiy, N. Fabius 1. února 265, kolega o čtyři dny později.   

 

V Číně ukončil král státu Čchin/Qin jménem Čao-siang/Zhaoxiang regentství své matky Süan a ministra Wej Janga/Wei Jang, které trvalo od roku 298. Ministr byl se všemi poctami odeslán ode dvora.

 

************************************************************

265.

Ol. 128, 4

47 SE

 

(Peithidémos) | (Eubúlos III.) 

a. u. c. 489

Q. Fabius Maximus Gurges a L. Mamilius Vitulus

?. Decius Mus suff.

************************************************************

9. metageitniónu/koncem srpna (snad t. r.) se v Chremónidově válce tísnění Athéňané rozhodli pro spojenectví s proptolemaiovským spolkem Peloponnésanů. Navrhovatelem státního usnesení/pséfismatu o nové zahraniční politice byl Chremónidés, syn Eteokleův, který se svým mladším bratrem Glaukónem byli zjevně ve městě hlavními protimakedonskými exponenty. Jejich bohatá rodina po generace zaujímala kněžské funkce. Chremónidés patřil k žákům stoického gurua Zénóna z Kitia, jinak ovšem přítele Antigonova. Glaukón byl za Níkiova archonátu roku 282 vyznamenán Athéňany za svou činnost jako agónothetés, roku 271 v Delfách proxenií a s ní spojenými výhodami. 

V usnesení obsahujícímu znění spojenecké smlouvy s Peloponnésany a Kréťany, viz jejich výčet u roku 267, vzájemnými přísahami Chremónidés tvrdil, že Athéňané se Sparťany bojovali kdysi proti všem, kteří zotročovali hellénské státy a nyní, když teď v Helladě nastaly podobné poměry a král Ptolemaios se sestrou (Arsinoé II. nejmenována jménem; zemřela již roku 270) byli stejně znepokojení, athénský lid se s nimi a Sparťany a jejich spojenci spojil "na věčné časy".

• Úřad epónymního archonta Peithidéma bývá kladen též do roku 269/268 n. 268/267 a athénské usnesení o koalici s ptolemaiovským blokem bývá vykládáno za vlastní důvod války, ačkoli v jeho textu není o válce, Antigonovi a Makedoncích slova (srpen 268?).

Někdy po tomto roce byl v Athénách vyznamenán Rhamnúntskými Epicharés, který již byl ověnčen za vzorný výkon hipparcha roku 272/271. Nyní byl vyznamenán (jak, nevíme, neboť text usnesení zničen) za svou stratégii buď roku 269 n. 265, při níž se svými muži bránil attické pobřeží, postavil dvě strážní věže, dodal psy a jídlo ze svého, dovezl na svůj náklad (zadraho) po pěti stech medimnech pšenice a ječmene, rozdal to mezi vojáky a lid za běžné tehdy ceny, vyjednal propuštění zajatců po 120 drachmách, potrestal zrádce, kteří dovedli do Attiky piráty a pomáhal Patroklovým vojákům při budování ležení, viz rok předešlý.  

V rušné době získávali občanství pro sebe i své potomky za zásluhy o stát zřejmě často, vlastní důvody z textů usnesení neznáme. V Delfách s t. r. stal občanem se všemi přináležícími atributy uznání zásluh jistý Níkodémos z Chalkidy a amfiktyonský hieromnémón Tímomachos z Aigíny. Lze jen tušit, že pocty souvisely s aitólskou politikou. 

Hlavními aktéry přistoupení k protimakedonské koalice byli podle všeho Chremónidův bratr Glaukón, již předtím diplomaticky aktivní, s ním Aristeidés a Kallippos (srov. o něm roku 279); Aristeidés znal Antigona osobně z mise, jíž se k němu účastnil, ve válce bojoval jako stratégos pro attický venkov a zahnal antigonovce od Eleusíny, srov. k tomu rok 267. Je možné, že do této doby spadá neúspěšné obléhání Antigona II. Megar a příběh o slonech splašených prasaty; pokud nejde o událost náležející už do roku 307, viz tam. 

 

Snad krátce po athénském pséfismatu byla u Korinthu vybojována velká bitva mezi králem Antigonem II. Gonatou a ptolemaiovskou koalicí (srov. rok 267). Pozemní vojsko spolku Peloponnésanů usilující o proniknutí na sever z polooostrova vedl spartský král Areus I. Gonatás s Makedonci zvítězil. Zdá se, že hellénské spojence z moře ptolemaiovská flotila nijak významně nepodporovala (viz předešlý rok).

Král Areus padl, Gonatás ale nemohl vítězství využít, neboť musel rychle zpět do Makedonie, kam vpadl z Épeiru Alexandros II., když Pyrrhův syn odrazil invasi Mytilovu s jeho Illyry, viz rok předešlý, a pokračoval v protiantigonovské politice svého otce, viz rok 272.

Épeiřany, kteří se nakrátko zmocnili části království, Makedonci odrazili pod velením Démétria Krásného, Antigonova nevlastního bratra (podle jednoho pramene Démétria II., králova syna) v bitvě u lokality neznámé polohy Derdia, snad v Elimiótidě. Alexandrova porážka byla zřejmě zdrcující, neboť nedokázal Makedony zastavit, když v protiútoku vpadli do Épeiru, a sám musel ze svého království prchnout. Našel útočiště u Akarnánů a s jejich a asi aitólskou pomocí se vrátil domů, viz rok 263. O Akarnánech viz roky 294 a 270. 

Ve Spartě se stal nástupcem Area I. (vládl od roku 309) další Ágidovec, jeho syn Akrotatos (vnuk Akrotatův, viz rok 309; vládl do roku asi 260). Jeho matkou byla Chílónis, jiná od jmenované roku 273sq., viz o ní rok 260. Bylo zaznamenáno, že za králů Kleomena II., Area I. a Akrotata pronikla do Sparty móda parfémů, dovozových vín a pochotek, chlapci a muži se začali oblékat. 

Snad hned po bitvě u Korinthu vpadl do Lakóniky megalopolský tyrannos Aristodámos (vládl od roku 272, viz tam) a s kořistí se vrátil domů. Z ní dal vybudovat velkou stou známou jako Myropólis/"Mastičkářka, Parfumérka".

Následovala válka spartsko-megalopolská (trvala až do roku 255). Spojencem Megalopolských byl Antigonos Gonatás. Bližší údaje o průběhu války neznáme, srov. rok 260.

V Sikyónu byl zavražděn tyrannos Kleón (druhá datovací možnost, srov. rok 274). Jak k tomu došlo, nevíme. Epimeléty státu se stali Tímokleidás/Tímoklés a Kleiniás (viz následující rok).

 

V Etrúrii ve Volsiniích, městě prosperujícím, se zvrtly sociální poměry v revoluci. Deklasovaní etruští patricijové neměli po poslední porážce od Římanů roku 282 zájem vládnout a přenechali, tak tradiční výklad, státní administrativu svým propuštěncům a otrokům. "Lid" se domohl stejných práv jako šlechta, která posléze nevěděla, jak se vrátit ke starým pořádkům. Do Říma se tajně vypravila skupinka Etrusků, aby požádala senát o pomoc.

Mise se prozradila a když se poslové vrátili domů, byli lidmi nového režimu, neznáme žádné jméno, mučeni a za zradu popraveni. Do pole proti Volsiniím se vypravil konsul Q. Fabius s vojskem, při dobývání města však padl. Římané Volsinie oblehli, viz rok následující.

Jiné podání vypráví o tom, že blahobytem znavení Volsinští dali svobodu svým otrokům, zvali je ke svým stolům, na hostiny, provdávali za ně své dcery, odkazovali jim majetky v závětích. Dokonce je připustili do úřadů, aby sdíleli s Tusky moc. Propuštěnci se však spikli, aby získali veškerou moc ve státě. Dosáhli toho bez většího odporu a začali vládnout: vyvlastnili majetky bývalých pánů, vzali si jejich manželky a muže exulovali. 

Šlo to prý dokonce podle jednoho podání tak daleko, že si uzákonili, aby znásilnění svobodné ženy propustěncem bylo beztrestné a aby panna svobodné rodu se směla provdat za svobodného muže až po sexu s propuštěncem (Valerius Maximus). Volsinští dorazili do Říma a škemrali o pomoc.  

 

Na Sicílii koncem roku poslala část messánských Mámertínů do Říma s žádostí o pomoc proti kartháginské posádce na akropoli a flotile v přístavu, jíž po Hannibalovi velel nový nauarchos Hannó (srov. rok 270). Mámertínové/"Mártovi synové", kampánští žoldnéři, kteří se drželi v Messáně od roku 288, viz, a stáli v dlouhé válce s Hierónem Syrákúským, viz rok 274, byli náhle v otázce spojenectví rozhádáni; část se stále klonila na stranu Kartháginců. Poukazovali na osud svých soudruhů v Rhégiu a Krotónu, viz rok 270.

Vyslanci v Římě uspěli, návrh byl lákavý, senát intervenci schválil, třebaže mu stávající pakt s Kartháginci uzavřený proti Pyrrhovi zakazoval zasahovat do poměrů mimo Itálii (srov. rok 272). S vysláním armády však senátoři nepospíchali, viz rok následující. • Římané právě vykročili na cestu boje o hégemonii nad celým západním Středomořím.

V Římě se stal Q. Fabius Maximus Verrucosus, jemuž se později dostalo přízviska Cunctator, augurem a byl jím po 62 roky až do své smrti, viz rok 203.