Šk (4)-Šv

Hellénismus

Stoá a eklekticismus
Stoikové, stoici (řec. stóikoi, lat. stóicí, od stŏá) dostali jméno podle Polygnótova Malovaného sloupořadí, stoá poikilé, na athénské agoře (původně Peisianakteion, po jeho staviteli, synovi Megakleově). Před Foiníčanem Zénónem z Kitia ji ale proslavili básníci staré attické komédie, kteří se tu scházeli o století dříve. Stoá smutně proslula z dob vlády „Třiceti“, kdy tu roku 404 aristokratický tribunál odsoudil na smrt na 1500 Athéňanů.

Zénón byl majetným obchodníkem s nachem barvenými látkami, který se filosofii v Athénách začal zabývat až ve svých třiceti letech. Jeho majetek prý činil tehdy více než jeden tisíc talentů a jedním ze zdrojů Zénónových příjmů byly půjčky na tzv. lodní úrok/daneidzein nautikós (při risiku mořeplavby byly úroky značné, ale též zisky). Přes své tmavé tělo se rád opaloval/héliokaiá., jeho životaspráva byla spartánská. Mezi filosofovy milence patřil Athéňan Chremónidés, viz o něm roky 267sqq., sexuálně byl však též zdrženlivý. 

Athéňany byl vyznamenáván, ale prý také byl velmi („barbarsky“) skoupý. Nicméně když zemřel (21. maimaktériónu roku 260?, srov. v CSD roku 264), byl poctěn státním pohřbem. Než se osamostatnil a založil vlastní školu, poslouchal zprvu kynika Kratéta Thébského, neměl však potřebnou kynickou otrlost ro život veřejný, pak dvě desetiletí akadémiky Stilpóna a Xenokrata. Školu vedl více než půl století. Jeho nedochovaný životopis sepsal v 1. st. jistý Apollónios z Tyru.

Z jeho přímých žáků pouze Kleanthés z Assu a Persaios z Kitia, syn Démétriův, pokračovali v Zénónově duchu, z nichž Kleanthés se stal druhým scholarchem stoy (Persaios byl mimo jiné velitelem makedonské posádky na Akrokorinthu roku 243 jmenován, zřejmě nelegitimní syn krále Démétria I. z časů jeho kyperského pobytu, viz rok 306; o jiném Persaiovi bylo uvedeno, že byl Zénónovým otrokem). Mezi Zénonovi posluchače patřil Chremónidés (o jeho bratru Glaukónovi to nevíme), syn Eteokleův, který obrátil svou vlast proti Antigonovi II. a na ptolemaiovskou stranu (viz rok 267sqq.).

Aristón z Chiu, syn Miltiadův, zvaný Falanthos n. Falakros/„Holohlavý“ či Siréna, odmítl zabývat se fysikou a logikou a soustředil se jen na ethiku. Od něho poprvé zaznělo to, co udělalo později stou tolik populární v řadách římské elity - nesouhlasil se Zénónovým členěním ctností, nýbrž uznával jen platnost ctnosti vzhledem k určitému případu; zavedl učení o lhostejnosti/adiaforiá. Vyučoval v Kynosargu, tedy gymnasiu, kde se scházeli kynici. Z hlediska stoiků byl považován za sektáře a měl žáky Miltiada, zřejmě svého syna, a Dífila (říkalo se jim aristónovci). Aristón než zemřel na sluneční úpal přešel v době, kdy ochořel Zénón, k akadémikovi Polemónovi.

Dalším Foiníčanem ve "sloupořadí" byl Hérillos z Kathága-Karchédonu a byl rovněž kritický k Zénónovi. Dával za životní cíl vědění a vědeckou cestou se snažil odstraňovat klamy z nevědomosti. Uvedl do stoy skepsi. Nejvíce se od Zénóna odklonil Dionýsios z Hérákleie Pontské zvaný Přeběhlík/Metathemenos n. Automolos, syn Theofantův, který položil životní cíl do rozkoše. Nejprve bral přednášky ve své vlasti u peripatétika Hérákleida, pak Alexína, kynika Menedéma a nakonec Zénóna. Byl postižen vážnou oční chorobou, takže nesouhlasil s představou, že bolest patří mezi věci lhostejné a přešel ke kyrénaikům. Navštěvoval nevěstince a ve svých osmdesáti letech zemřel dobrovolnou smrtí hlady.

Faniův syn Kleanthés, který po devatenáct let poslouchal Zénóna, byl boxerem a živil se v Athénách tím, že nosil vodu ze studní do zahrad ("Freantlés") a chodil pekařce míchat těsto. Když byl jednou pohnán před soud, aby vysvětlil, čím se živí, že má tak zdravé tělo, byl osvobozen, neboť mu jeho chlebodárci dosvědčili že pracuje fysicky. Rovněž Kleanthés zemřel jako 72letý o své vůli tím, že přestal jíst, když se mu udělal vřed na dásni.

Sfairos z Bosporu Kimmerijského byl žákem zprvu Zénónovým, po jeho smrti Kleanthovým a působil na dvoře Ptolemaia Filadelfa. Byl učitelem a zřejmě také ideologem spartského krále Kleomena III. Mezi Zénónovým žáky se ještě uvádějí Filónidés z Théb, Kallippos z Korinthu, Poseidónios z Alexandreie, Athénodóros ze Sol a Zénón z Tarsu. 

Chrýsippos z kilických Sol (nebo Tarsu podle jiných), syn Apollóniův, byl Zénónovým a Kleanthovým žákem a třetím scholarchem stoy a proslul svou psavostí, též ale pýchou. „Spáchal“ jeden z rekordů hellénského světa, když prý denně sepisoval na 500 řádků a za celý život napsal 705 filosofických spisů; psal prý o všem, co ho napadlo. Na rozdíl od Epikúra (na tři sta titulů), s nímž takto soutěžil, ale proslul také tím, že používal velmi dlouhých citací děl jiných a nezřídka i svých vlastních prací ve spisech nových.

Chrýsippos dokázal některými svými názory šokovat. Souhlasil např. s pohlavním stykem s matkami, dcerami i syny, „obohatil“ prý stou i doporučením jíst maso zemřelých. Zemřel ve věku 73 let po požití množství nesmíšeného sladkého vína. Podle jiné tradice byl ale důvodem jeho smrti smích: když mu osel sežral fíky, nařídil služebné, aby zvířeti ještě dala i víno - představa hodujícího osla Chrýsippa pobavila až k smrti.

Básník Arátos z kilických Sol byl žákem Zénónovým. Aristóna poslouchal učenec Eratosthenés Kýrénský a moralista Telés. Chrýsippovými žáky byli Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem (proto zvaný Babylónský) a Zénón z Tarsu. Diogenovým žákem byl např. Apollodóros ze Seleukeie, nástupcem v Athénách byl Antipatros z Tarsu (jiným stoikem byl v 1. st. Antip. z Tyru), jehož přítelem byl stoik Hérákleidés z Tarsu, zatímco Antipatrův krajan Archedémos po athénském pobytu u Diogena Babylónského založil vlastní stoickou školu v Seleukeji. Jinak neznámý Eudromos byl autorem nedochovaných Základů ethiky.

II. stoá
Jeho žáky byli Boéthos ze Sídónu a u Římanů slavný Panaitios Rhodský, nástupce Antipatrův v Athénách. Jimi se začala tzv. druhá stoá. Boéthos připouštěl více kritérií pravdy, než pouze smyslové vnímání a předpoklad, přidal rozum, vědu a snahu. Božstvo (= postupující monotheismus) v podstatě oddělil od světa hmotného, vesmíru. Panaitios se stal učitelem a zakladatelem římského sticismu.

Byl přítelem a učitelem Scipiona Afrického Mladšího, C. Laelia, Q. Mucia Scaevoly, L. Aelia Stilona. Obdivoval Platóna a Aristotela, ale popíral existenci duše po smrti. Panaitiovým žákem byl Démétrios z Bíthýnie, syn stoika Dífila. O Démónaktovi ze 2. st. nevíme nic. Z Mygdonské Antiocheje-Nisibi na severu Mesopotamie pocházel stoik Apollofanés.

Poseidónios z Apameie byl Panaitiovým nejslavnějším žákem. Vyučoval na Rhodu, kam za ním putovali muži ze smetánky dobových římských elit (Caesar, Cato Utický, Cicero, Pompeius, Brutus). Jeho žáky byli Hekatón a Iásón z Rhodu, vnuk Poseidóniův, jejich Mnésarchos, Dardanos a Apollodóros, kteří žili v Athénách. Faniás, Diodóros, Asklépiodotos snad působili v Athénách před závěrem římské občanské války, kdy se asi škola v Athénách rozpadla. 

Pokračovali v učení stoicismu Dionýsios, dva Athénodórové z Tarsu, z nichž jeden byl učitelem Augustovým, astronom Geminus, geógraf Strabón z Amáseie, Augustův přítel Areios Didymos z Alexandreie se svými syny Dionýsiem a Níkánórem. 

Areios je identický s Didymem Chalkenterem, „S kovovými útrobami“, autorem 3500 až 4000 děl, komentářů k literatuře etc.? Nezaměňovat s křesťanským kazatelem Areiem z Libye, snad narozeného kolem roku 280 n. l., zemř. 336 v Kónstantínúpoli, který byl vyloučen z církve za ariánství, proti němuž neúnavně bojoval Athanasios z Alexandreie (zemřel roku 373, viz).

Stoá doby císařské
Hérákleitos, Attalos, Chairemón z Alexandrie, Egypťan, který přešel do stoy a popsal egyptské kulty a kněžství, jeden z učitelů císaře Nerona, L. Annaeus Seneca, L. Annaeus Cornutus, A. Persius Flaccus, M. Annaeus Lucanus, C. Musonius Rufus z Volsinií, jehož za mlada byl posluchačem u Epafrodíta, Nerónova posluchače, otrok Epiktétos z Hierápole ve Frygii, Flavius Arrhianus, Eufrátés, C. Plinius Caecilius Secundus ml., Kleomédés, princeps M. Aurelius Antoninus.

Eklekticismus
se projevoval hlavně v rámci stoy, u epikúriků jako např. u lékaře Asklepiada z Bíthýnie, Zénóna Sídónského. Viz 4. a 5. Akadémii.
Eudóros, Thrasyllos, Potamón z Alexandreie, který svou školu přímo nazval eklektickou.

Eklekticismus římský
M. Tullius Cicero, M. Terentius Varro, Q. Sextius Niger, vegetariánský stoik, který ale odmítl státní službu, Sótión z Alexandreie.
Cornelius Celsus, Fabianus Papirius, L. Crassitius

školy vysoké, university, srov. pod knihy, knihovny:
Antika vysoké školství v dnešní podobě neznala. Školou všeobecného vyššího typu, kam se zájemce mohl po „středoškolském“ vyučování sofistů odebrat, byly filosofické, rhétorské, právnické či umělecké školy, které lze připodobnit spíše k našim vysokoškolským seminářům.

Za ryze vědecká pracoviště lze však označit státní archivy a knihovny (později u Římanů i u soukromníků). Středisky vědeckého světa byly státy jako Athény, Alexandreia Egyptská, Antiocheia na Orontu, Pergamon, Rhodos, Řím, ale také např. Bérýtos, který měl v imperiální době proslulou školu právnickou, v Galliích Lugdúnum, v Africe Karthágo, které v císařské době vyrostlo ve velkoměsto. Nejslavnějšími „universitními“ středisky byly v Athénách platónská Akadémie, peripatétické Lykeion, Músaion v Alexandrii, které bylo vybaveno nejrozsáhlejšími knižními fondy starého věku.

Hellénismus byl orientován badatelsky a Římané vzdělanostní výdobytky Hellénů dále rozvíjeli. C. Iúlius Caesar daroval římské občanství všem, kteří v Římě učili svobodným uměním, liberálium artium doctórés, a lékařům. Pozdější náplň universitních filosofických fakult, „sedmero svobodných umění“, pochází z vyučovacích předmětů římských škol: grammatika, dialektika, rhétorika, arithmetika, geómetrie, astronomie a músika.

Universita je středověký pojem, který buď znamenal souhrn vyučovaných věd, universitas litterarum, nebo obec žáků a učitelů, tedy něco jako cech intelektuálů, universitas scholarium et magistrorum popř. u. magistrorum et scholarchorum.

První státní školu snad universitního typu založil císař Hadriánus (vládl v letech 117 - 138) v Římě pravděpodobně pod dnešním Piazza Venetia. Athénaeum/řec. Athénaion bylo vědeckým a výchovným státním ústavem pro pěstování filosofie, rhétoriky a literatury. Při stavbě nové linky metra roku 2009 byly objeveny zbytky tří hal s místy pro asi devět set posluchačů.

Do té doby v Římě a jinde ve starém světě působily pouze jednotlivé filosofické a literární školy. Hadriánus se, zřejmě úspěšně, pokusil v Římě všechna „svobodná umění“ a všech směrů směstnat pod jednu střechu. Athénaeum se stalo vlastním vzorem pro středověká italská a evropská vyšší učení.

Dobu zániku Athénaea jako instituce neznáme, jistě ale bude závislá na rozhodnutí mohutnících křesťanských aktivistů. Stavba byla vážně poškozena zemětřesením v 9. století, část sloužila později jako mincovna, nakonec byla sklepením špitálu. Dnes leží její zbytky šest metrů pod povrchem Říma.

Konstantin Veliký založil ve svém Novém Římě na Bosporu vysokou státní školu se stipendiem pro „studenty“ do dvaceti let. Učitelé byli placeni státem/císařem a vyučovali řecky a latinsky. Je zaznamenáno, že studenti žili velmi intensivním životem po hospodách a na hippodromu, prali se mezi sebou příznivci jednotlivých učitelů/professorů, mezi nimiž panovala nevraživost a studenty si přetahovali.

Stát/císař měl na starosti „vědu“, knihovnictví a školství, nikoli církev, jak tomu bylo později na západu. Enkyklios paideiá odpovídala později za východořímských Palaiologů triviu (gramatika, řečnictví, dialektika) a quadriviu (aritmetika, geometrie, hudba/harmonie, astronomie) - septem artés líberálés na západu Evropy.

Roku 425 n. l. školu reorganisoval východořímský císař Theodosius II., syn Arkadiův, tentokrát již dogmaticky zaměřenou. Císař byl oddán monotheistickému státnímu kultu křesťanství (v říši definitivně povinný od roku 380). Theodosiova „universita“ měla školu gramatickou, řečnickou, „filosofickou“ a právnickou. Učilo na ní deset „nižších“ grammatiků, tři „vyšší“ rétoriku (srov. pod latina). V té době a až do expanse Arabů byla rétorskými školami známá města Alexandrie, Antiocheia, Kaisareia kappadocká, Gáza a Athény; Bérýtos se chlubil školou právnickou.

Po úpadku školství za ikonoklastů, viz pod latina, zřídil v paláci Magnaura v Kónstantínopoli Theofilos Bardás školu se čtyřmi odděleními, s „filosofií“, geometrií, astronomií a gramatikou. Ještě za Kónstantína VII. (913 – 959) byla podporována a v 11. století za Komnénovců zřejmě zanikla. Učitele některých kónstantínopolských škol tehdy jmenoval patriarcha. Při patriarchátu vznikla „encyklopedická“ universitní škola při chrámu sv. Sofie, didaskaloi tés megalés ekklésiás, „učitelé velkého kostela“.

Ve 12. století založil škol Máximos Planúdés při klášteru Chóra, polymatheia/všeobecné vzdělání pro vojáky, úředníky a lékaře. Planúdés latinsky uměl, ale jazyk nevyučoval (latinofrones, „latiníci“. orientovaní na spolupráci s katholickým Římem). Všeobecná škola za Palaiologů se jmenovala katholikon múseion.

Je pochopitelné, že klasický způsob vyššího vzdělávání, tedy volné posluchačství u slovutných učenců a odborníků a svobodná volba mezi nimi, nebyla pro dogmatický monotheismus atraktivní a pro státní a církevní moc naopak zcela nepohodlné. Více než snaha o rozšiřování poznání se u Theodosia a jeho středověkých zakladatelů universit projevila snaha o kontrolu ideologické kázně. Jako první zakázal pedagogickou činnost polytheistům roku 529 se zákazem filosofických škol, či toho, co z nich zbylo, v Athénách císař Iustíniánus I.

Arabský historik a zeměpisec z 10. století al-Masúdí o roli křesťanství ve vědě: „Za časů starých Řeků (= Hellénů) a krátkou dobu i za vlády římských císařů se učenost stále rozvíjela a dosahovala vrcholů..., vědy byly neustále pěstovány, těšily se všeobecné úctě..., a vytvářely velkolepou stavbu až do doby, kdy se u Řeků objevilo křesťanské náboženství. Vše, co staří Řekové osvětlili, zhaslo, a vše, co objevili, bylo zničeno.“

Zcela předešli dobu čínští konfuciáni. Císař Wu po roku 141 učinil konfucianismus říšskou ideologií a sto až sto třicet tisíc úředníků muselo z její znalosti skládat komisionální zkoušky. To Evropa také neznala, kromě křesťanské způsobilosti poznala ještě zkoušky z marx-leninismu a vědeckého komunismu. Číňané ovšem trumfnou co se dá: Ming z dynastie Chan založil v Luo-jang universitu, přednášel na ní a prohlásil se profetem – správného konfuciánství. Země prosperovala, vysoké učení mělo 240 budov a třicet tisíc studentů.

Zřejmě prvním člověkem, jehož církevní spory mezi křesťany přivedly na popraviště, byl jistý Priscillianus, od roku 380 biskup v hispánské Avile. Vyznával asketický způsob života a mimo jiné dráždil souvěřící tím, že přísně dodržoval půsty. Byl ostatními hispánskými biskupy v čele s Ithaciem z Ossonoby obviněn z kacířství a do sporu byl zavlečen císař Gratianus. Ithacius později obvinil Priscilliana u dvora v Treverech/Trier, č. Trevír znovu z náklonnosti k manicheismu, kacířství a magie, která měla ublížit novému císaři Mágnovi Máximovi (dal Gratiana zavraždit).

To už podle římského zákona byl zločin hrdelní. Biskup z Tours Martin, později křesťany svatořečený, se Priscilliana zastal: duchovno může být zvládnuto jen duchovnem, si myslel. U císaře intervenoval rovněž Ambrosius, biskup milánský, pocházející z Trever. Začátkem roku 385 byl Priscillianus se dvěma kleriky, básníkem Latronianem, jistou vdovou a s  učitelem řečnictví Helpidiem v Treverech veřejně popraven.

Za nejstarší „universitu“, která nepřerušeně funguje dodnes, je pokládána islámská škola al-Karavín v marockém Fásu/Fesu, založená roku 859. Také druhá nejstarší je muslimská: káhirská al-Azhar (975).

Středověké evropské u. vznikly nejprve v Salernu (10./11. st.), Bologni (1088), Reggiu v Popádí (1188), Vicenze (1204), Arezzu (1215), Padově (1222), Neapoli (1224), mimo Itálii v Cambridgi (c. 1209), ve španělské Palencii (1212/14).

Na podporu věd zakládány „učené společnosti“. Nejstarší nepřerušeně fungující je Royal Society (of London for the Improvement of Natural Knowledge) založená roku 1660 a potvrzená o dva roky později králem Charlesem II. Académie Française byla sice založena roku 1635, ale zavřena roku 1793 a obnovena roku 1803.

Největší evropskou universitou s nejvíce zapsanými studenty je asi římská La Sapienza, Moudrost, založená roku 1303 (roku 2007 měla na 140 tisíc posluchačů). Nejbohatší universitou je americká Harvardova, nejlidnatější zřejmě Universidad Nacional Autónoma de México (UNAM) s 280 tisíci stálými studenty a s ostatními formami studia na půl milionu (2007). Městem s nejvíce vysokých škol je pravděpodobně Peking s dvaceti miliony obyvatel: v roce 2010 měl 144 universit a čtyři sta vědeckých institucí. 


Škorpion, řec. Skorpios, egypt. dyn.§ 4000, 3500, 3236

škytání, řec. lynx, lat. singultus, poprvé popsáno§ 447

Š'l/Ša'ul (?) ze Sam'alu, k.§ 920, 743

šlechta§ viz pod aristokracie; šlechtické tituly§ viz titul

Šlomo alias Jdídjáh z Israéle, k., řec. Salómón Idedi etc., lat. Salomon, bibl. č. Šalomoun, arab. Sulajmán§ 1048, 1005, 990, 972, 969, 968, 955, 936, 933, 928, 587, 195

Šmú'él, Šemú'él, řec. Samúél, Samuhel, bibl. č. Samuel, prorok Israélitů§ 1116, 1020, 1015 

šofet, soudce, kmenový vůdce u Hebrejů§ 1448 a srov. se šúfet ve foiníckých státech 

Šomron, Šomrón, Šomeron§ viz Samareia

Šošenq§ viz Šešonq 

Šoteraja§ viz Sutiraja

šovinismus§ viz národovectví

Španělsko§ 1800 a viz Hispánia

šperky§ viz móda

špinavé peníze§ viz praní

špionáž, špioni, zpravodajská síť, kontrašpionáž, římská, srov. pod policie§ 217, 212

Šrávastí, v páli: Sávatthí, hl. m. Kóšaly§ 600, 461

Šrí Gupta/Śrí Gupta§ viz Gupta

V nejlepších čase milionové město s množstvím buddhistických staveb, kolem roku 400 n. l., kdy ho spatřil jako první z čínských poustevníků Fa-sien, v něm žilo dvě stě rodin, ale stavby ještě stály. 

štěrk§ viz silnice a ulice

Štěstěna§ viz Félícitás

štola§ viz tunel

štvanice§ viz pod gladiátoři a lovy

Šu§ viz S’si-čchuan

Šu, Šu Chan/Shu Han, jeden z čín. států éry tří říší§ 220+, 223+, 226+, 229+, 263+  

Šú-Amurrum z Malgia, amor. dyn.§ 1787

Šú-Dagán, akk. místodržitel v Mari§ 2490

Šú-durul, Šú-turul, k. Akkadu§ 2255, 2206, 2191  

Šú-Enlil z Kiše, ensi§ 2021

Šú-iddin§ viz Súdinés

Šú-ilíja z Ešnunny, Šú'ilíja§ viz Ilšu-ilíja 

Šú-ilíšu, k. v Kiši§ 2420

Šú-ilíšu z Isinu, dyn.§ 2021, 1885, 1977, 1975  

Šú-Kabta, manž. Simat-Ištarány, ses. Šú-Sînovy§ 2039

Šú-Kakka z Malgia, dyn.§ 1977, 1787 

Šú-Ninúa, Kidin-Ninúa z Aššuru, dyn.§ 1600, 1585, 1571 

Šú-Sîn/Súen z Akšaku, k.§ 2490, 2420  

Šú-Sîn z Uru, též Gimil-Sîn, k., s. Amar-Suenův s Abí-simtí§ 2119, 2096, 2078, 2039, 2030   

Šubad, Šu-bad z Uru, akk. Pî-abi/abí, Pû-abi/abí, druhá manž. Meskalamdugova§ 2600 

Šubajqa, archeolog. lokalita na severu JOR§ před 6000

Šubarum, Šubur§ viz Su

Šubat-Enlil, "Enlilovo sídlo", m. v Pochábúří, dř. a později Šachna/Šechna, dn. Tell Lejlán na sv. SYR§ 1815, 1779, 1769, 1763, 1727   

Šubria, Šupria, země & churritské království západně od jezera Van mezi Urartu a Assyrií s prameny Tigridu, hl. m. bylo Ubumu/Uppummu, Upumu, Púmu na Vanu§ 2490, 2400, 754, 688, 673, 659 a o původu jména viz roky 2490 a 2400

Šubši-mašrá-Šakkan, kassit. guvernér Uru a literát§ 1324

Šubuchnu, část země kolem jezera Van§ 679

Šudda, Šuda, lokální kult v Pašime§ viz theoforní jméno

Šudda-báni, Šuda-báni z Pašime, dyn.§ 2078

Šugallítu, Sugallítu, přívlastek Ištary v Zabalam§ 2316

Šugzia, Šugzijaš, Šukzijaš, m. nezn. polohy asi v Tauru§ 1590

Šuchiš I. z Karkemiše, k. Chatti, manž. Waty§ 1111, 950, 900 

Šuchiš II. z Karkemiše, k. Chatti§ 1111, 900 

šukkal, šukkalmachchu§ viz sukkal

Šukur-Tešup z Mukiše, chet. údělný dyn.§ 1250

Šulgi z Uru, dř. též Dungi, k. III. dyn. urské, s. Urnammua, o. Amar-Sînův§ 4300, 2119, 2096, 2078, 2050, 2048, 2039, 2028, 1828, 722

Šulgi-simtí z Ešnunny, manž. Šulgiho§ 2078

Šulláj§ = Syllaios

Šullim-kutur z Elamu, sukkal Sús§ 1768, 1740 

Šulmán-ašaréd, jméno ass. králů§ viz Salmán-ašaréd

Šulmé, Jarlagaš, k. Gutiů§ 2255, 2230 

Šumalija, kassit. bohyně, manž. Šuqamuny§ 1400

Šuma-iškun, guvernér Nippuru, ass. jméno za asi Nabû-šuma-iškun§ 675

Šuma-ukín z Bít Amukkáni/Babylónu§ = Nabû-šuma-ukín

Šumava, středoevropské pohoří§ 6+ a viz pod Hercynský les

Šumerové§ = Sumerové

Šummiri z Chattuše, manželka Chuzzíji II.§ 1470

Šummittaru z Nuchašše, dyn.§ 1320

Šumšaní, d. Narám-Sînova, kněžka entu§ 2316, 2292  

Šumu-epuch z Jamchadu, k., manž. Šumun-abí§ 1830, 1793 

Šumun-abí, Šumunna-abí z Jamchadu, ka, manž. Šumu-epuchova, m. Jarim-Lima I.§ 1793

Šun/Shun, mýth. čín. císař§ 2637

Šunaššuraš I. z Kizzuwatny, k.§ 1525, 1500 

Šunaššuraš II., k. Kizzuwatny§ 1525, 1460, 1370, 696

Šun-tao/Shundao, kor. Sundo, čín. buddhistický misionář v Koreji§ 384+

Šun-ti/Shundi, rod. jménem Liou Pao, chanský císař§ 125+, 140+, 144+  

Šung(a), Sungové, vládnoucí dynastie v indické Magadě brahminského rodu z oblasti kolem Udždžajín, buddhistům nenaklonění§ 185, 68

Šunuch-rammu z Terqy, amor. dyn.§ 1760

Šuo-fang, pův. Ťin-jüan/Jinyuan, správní okres na severní hranici v dn. Vnitřním Mongolsku§ 128

Šuppiluliumaš I., k. Chetitů§ 1460, 1420, 1400, 1370, 1365, 1360, 1354 - 1350, 1345, 1330, 1329, 1322, 1320, 1317, 1300, 1288, 1284, 765, 696

Šuppiluliumaš II., k. Chetitů§ 1220, 1200, 765
Šuppiluliumaš z Kumuchu/Kommágény, k., ass. Ušpiluluma, manž. Panamuwaty§ 950, 866, 805, 773, 746

Šuppiluliumaš z Unqi, ass. Sapalulme§ 858

Šuqamuna, kassit. bojový bůh symbolisovaný ptákem, manž. Šumalie§ 1400

Šúqurtum, milenka/lukur Šulgiho Urského§ 2078

Šúrasena, Šúrasenové, řec. Súrasenoi, árj. klanová „republika“ na sz. IND s hl. n. jménem Mathurá, řec. Methora§ 600

Šuriaš, kassit. jméno Šamaše§ viz theoforní jména

Šurrá, Zurrá, amor. státeček v zemi Zalmaqum v povodí Balíchu§ 1779

Šuruppak, m. v Sumeru, dn. Tell Fára§ 3200, 2500

Šušá, m. v Pochábúří§ 1727

Šušarra§ viz Šašrum

Šušruta z Indie, lékař§ 100+

Šušši z Přímoří, k.§ 1649, 1625

Šúštar, m. s pevností v Chúzistánu, budované se zavodňovacím systémem římskými zajatci§ 2346, 2316, 259+

Šušun-tarana, elamský dyn.§ 2400

šút réši§ viz ša réši

Šuta, kraj v Mitanni východ. od horního Eufrátu polohy nezn.§ 1360

Šutatarra z Qadeše/Kinzu, n. Šuttarna (?), dyn.§ 1360

Šutruk-Nachchunte I. z Elamu, sukkalmach§ 1180, 1160, 1159

Šutruk-Nachchunte II. z Elamu, k., bab. a ass. Ištar-chundu§ 717, 703, 699

Šutruk-Nachchunte z Chidalu, dyn., ass. Ištarnandi§ 652

Šuttarna I. z Mitanni, k.§ 1580, 1550, 1530 

Šuttarna II. z Mitanni, k.§ 1417, 1410, 1408, 1390, 1383, 1366, 1365

Šuttarna III. z Mitanni, k.§ 1360, 1346, 1345 

Šuwardata z Chebronu, Gatu n. Qiltu?, dyn.§ 1365, 1200 

Šuzigaš§ viz Nazibugaš z Babylónu

Šuzub§ viz Nergal-ušézib

Šuzubu§ viz Mušezib-Marduk

Švábové§ viz Sémnoné a Suébové 

Švédsko, skandinávský stát§ před 6000, 5000 

Švetaketu, ind. filosof a učitel filosofie doby upanišád, s. Uddálakův, prý sepsal předchůdce Kámasútry, kterou sepsal mnich Vátsjájana někdy v době mezi 4. st. př. n. l. až 3. st. n. l. (přednost se dává pozdějším datův)§ 600

Švýcary, Švýcarsko, novodobý stát§ 5200, 262+