104-100

 

************************************************************

104.

Ol. 169, 1

Níkodémos z Lakedaimonu

(srov. Ol. 134)

208 SE

144 AE

(Hérákleidés)

a. u. c. 650

C. Marius II. a C. Flavius Fimbria

Rok 1 tzv. první autonomní éry Askalónu (Askalón I.)

************************************************************

Některým z válčících Seleukovců, nevíme, kterým, byla udělena autonomie městu Askalón: začátek jeho první autonomní éry (srov. rok 58).

Tohoto roku a roku 101 povstali otroci v AtticeJejich pokus byl rychle potlačen a není žádných dalších bližších zpráv (srov. dole o povstání na Sicilii a v Kampánii a také rok 138)

Mezi lety 104 až 101 byla v Athénách výrazně omezena moc soudů ve prospěch rady, búlé.

V Iúdaji zemřel přirozenou smrtí král Ióannés Hyrkanos I. (vládl od roku 135). V domě Hasmónajů vypukly spory o nástupnictví. Ióannův nejstarší syn Iúdás alias Aristobúlos I. (aram./hebr. Jehúdá) zdědil královský titul a velekněžský úřad. Za spoluvládce si vzal mladšího bratra Antigona I. Matku a tři další bratry dal internovat a matku, jejíž jméno neznáme, umořil hlady; usilovala prý sama o moc. 

Po krátké spoluvládě se Aristobúlos I. zbavil Antigona I.: bratr byl zavražděn na základě lsti královy manželky Salómy Alexandry (viz dále rok 103 a 67) a dalších dvořanů, kteří králi v času jeho nemoci našeptávali, že se bratr rád presentuje jako nastávající panovník a velekněz. Byl právě čas svátku chýší/sukkot, skénopégiá v září n. říjnu. Aristobúlos bratrovi vzkázal, aby za ním přišel ke Stratónově věži/Stratónos pyrgos na moři (pozdější Kaisareia) a ochrance poručil ho zabít v případě, že by přišel ozbrojen. Královna vzkaz pozměnila tak, aby přišel ve zbroji...

Někdy za vlády Ióanna Hyrkana I. se v oblasti Wádí Kumránu/Qumránu, Chirbet Qumrán, na severozápadním břehu Mrtvého jezera usadili první essejci, chasídím. Lokalita je známá nálezy židovských náboženských textů, nejstarší je z doby kolem roku 240. Osada byla dobyta a vypálena Římany v červnu roku 68 našeho letopočtu v souvislosti s dobýváním Jericha (srov. rok 190 a 36).

Obyvatelé foinícké Ptolemáidy si povolali na pomoc proti expansi Židů krále Ptolemaia IX. Sótéra II. usazeného v Seleukeji na Moři (srov. rok 106). Aristobúlos vydávající se za filhelléna totiž město oblehl a naděje na pomoc od válčících Antiochů VIII. a IX. byla nepatrná. Na Sótérovu stranu a na stranu jeho spojence Antiocha Filopatora se postavil Zóilos, vládce v Dórách a ve Stratónopyrgu (označení pro nehellénské dynasty v této oblasti a této doby bylo tyrannos a o původu Zóilově není nic známo: dobrodruh, pirát?). Ke koalici v komplikované levantské válce se přidaly státy Gáza a Sídón.

Na Sicílii vypukla druhá válka/povstání otroků (do roku 101). Začala u Hérákleie, kde zotročencům velel jistý Salvios (otrocké jméno; pocházel ze Syrie), později na venkově kolem Segesty a Lilybaia, kde povstalcům šéfoval Athénión z Kilikie. Vůdcem sjednocených povstalců posléze zvolen Salvios a pod jménem Tryfón byl provolán králem. 

Stratégem armády otroků byl Athénión, jemuž se podařilo obsadit Messánu v době, kdy se obyvatelé bavili o jakýchsi slavnostech. Povstalci se opět organizovali podle seleukovských vzorů (srov. rok 138): pravděpodobně šlo o další „seleukovské“ povstání těch, kteří do západního Středomoří přišli jako váleční zajatci nebo byli dodáni kilikijskými piráty (srov. rok 141). Nicméně Salvios-Tryfón se modernisoval a obklopil liktory. 

Válka na ostrově začala nenápadně. Bíthýnský král Níkomedés II. Epifanés si stěžoval Římanům, že nemůže vyhovět Mariově žádosti o poslání vojernské pomoci ve válce s Kimbry, neboť řáděním publikánů bylo hodně jeho poddaných zotročeno. Senát tedy schválil zákon, že nikdo ze spojeneckých svobodných lidí nesmí být zotročen na práci v římských provinciích a nařídil praetorům, aby postižené osvobodili. 

Praetor Sicílie, její správce-guvernér, P. Licinius Nerva chtěl na ochranu otroků něco podniknout (nebo si chtěl dát zaplatit od majitelů, aby nic nepodnikl?) a dával si od zotročenců a propuštěnců líčit nejkřiklavější případy násilností. Osm set jich propustil na svobodu, ale jejich majitelé mu další propuštění rozmlouvali, takže si to rozmyslel. Otroci si dílem dělali naděje, dílem se ze strachu před mstou pánů dali dohromady a byla z toho další válka. Sicilský venkov byl v té době opět plný lapků a organisovaných band, k nimž se uchylovali též zchudlí svobodní zemědělci. 

Otroci, kteří jednali s Nervou, opustili Syrákúsy a konferovali na temenu Paliků. První zabili ve spánku své pány, dva bratry, jejichž jméno neznáme, v Halikyjích jižně od Segesty, jejichž třicet otroků vedl jistý Varios. Licinia Nervu nedokázal vzpouru zkrotit. Dohodl se  proto s jistým lupičem C. Titiniem zvaným Gadaios odsouzeným dva roky předtím na smrt ale prchnuvším: živil se jako bandita, vraždil, nikdy však ne uprchlé otroky. Titinius přitáhl před opevnění povstalců, ti ho uvítali a pozdvihli na svého velitele. Bandita je však zradil, pobil otroky a ti, kteří zůstali naživu, si raději vzali život skokem se skály své pevnosti; o Titiniově osudu nevíme nic.

Zdálo se, že je po revoluci. Nerva rozpustil vojsko a se s několika oddíly odešel do Hérákleie. Tehdy se vzbouřila jiná skupina osmi set otroků. Prořízli hrdlo rytíři P. Cloniovi a šest vojáků poslaných pod velením M. Titinia (žádná přízeň s předešlým) z posádky v Henně povstalci rozprášili a ukořistili zbraně. V několika dnech z nich byla armáda o dvaceti tisících mužích pěchoty a dvoiu tisících jízdy a za vůdce si zvolili věštce a flétnistu Salvia. Porazili na hlavu Římany před Morgantinou, zajali čtyři tisíce vojáků a město oblehli. Dobýt ho nedokázali, neboť otroci ve městě, jimž majitelé slíbili svobodu, drželi při pánech (praetor později slib zrušil).

Pak se na západě ostrova vzbouřili otroci z polností kolem Lilybaia a Segesty vedení astrologem Athéniónem. Vybíral k sobě jen muže vojensky zdatné, dobýt Lilybaia se mu nepodařilo. Naopak zde byli povstalci po nečekaném vylodění maurských pomocných oddílů, kteří na rozdíl od Bíthýnů neváhali, vedených jistým Gomónem v nočním výpadu z města přepadeni a mnoho jich zemřelo.

Salvios obětoval Palikům a dal se provolat králem Tryfónem. Za sídelní město si vybral dobře opevněné staré sikelské městečko s nepřístupnou pevností Triokaly. Athénión uznal Tryfónovo panování nad vzbouřenci a sám se spokojil s rolí stratéga. Tryfón ho však brzy uvěznil pro podezření z komplotu.  

Po neúspěších nahradil Nervu před koncem roku L. Licinius Lucullus, syn stejnojmenného konsula roku 151, viz rok následující. Předtím zlikvidoval povstání otroků v Kampánii. Ani jemu se nedařilo a později odešel před hrozícím odsouzení za zpronevěru do vyhnanství, kde zemřel. Byl otcem stejnojmenného syna, slavného vítěze nad Mithridátem Eupatorem a muže, jemuž se předhazovalo marnotratné labužnictví.

Ještě před vypuknutím druhé války s otroky na Sicílii t. r. se v Kampánii postavil do čela jiného povstání otroků římský jezdec T. Minucius Vettius. Zamiloval se v Capuy do jisté otrokyně, ale nedokázal dát dohromady vysokou částku pro majitele na její vykoupení na svobodu. Šílený bezvýchodností situace, ozbrojil své otroky, vyzýval další k povstání až jeho vojsko čítalo 3500 mužů. Přijal titul krále kampánského a nasadil si diadéma. L. Licinius Lucullus uplatil sliby o svobodě Minuciova vojenského velitele Apollónia a ten otroky v bitvě s Římany zradil. Kampánský král si vzal život a Licinius Lucullus všechny povstalce až na Apollónia popravil.

V Římě byl Prvního ledna 103 (předjul. kal., tedy jul. asi v říjnu 104) po Mariově triumfu popraven uškrcením král Numidů Iugurtha (srov. předcházející rok; kraloval od roku 118); podle jiného podání byl ve věznici hozen do díry a do týdne umořen hlady. Poslední, co prý řekl: "Sakra, máte tu lázeň studenou/Hérákleis, hós psýchron hýmón to balaneion." V triumfu byl vedeni i dva jeho synové, jejichž jména a osudy historie neuchovala.

C. Marius byl určen vrchním velitelem Římanů ve válce proti Kimbrům, jimž Keltibérové také nedovolili usadit se v Hispániích (viz předchozí rok). S sebou do války vzal muž rustikálního založení jistou syrskou věštkyni, jméno se nedochovalo, která mu předvídala, zdařile, výsledky bitev. Germáni se vrátili do Gallií, kde se v na dolním toku Seiny na území Veliocassiů spojili s Teutony. Marius dal kopat kanál mezi řekou Rhodanus, dn. Rhône, a mořem, tzv. Mariův příkop, fossa Mariana. Práce trvaly do roku 102 a výnos z poplatků daroval Massilským za jejich pomoc ve válce s Germány.

V Římě byl na návrh tribuna lidu Cn. Domitia Ahenobarba přijat zákon o volitelnosti kněžských úřadů (lex Domitia de sacerdotiis) a proti optimátům šel zákon konsulára L. Cassia Longina stanovují, že členem senátu nesmí být nikdo, kdy byl lidovým shromážděním odsouzen nebo zbaven imperia, vrchního polního velení, lex Cassia de senatu. Opatření směřovalo aktuálně proti Serviliovi Caepionovi, viz rok předešlý.  

V Pergamu se narodil Apollodóros, řečník attického stylu, protivník Theodóra z Gadar a učitel Octavianův. Zemřel roku 22.

V Číně zemřel konfuciánský filosof Tung Čung-šu/Dong Zhongshu (narozen roku 179).

************************************************************

103.

Ol. 169, 2

209 SE

145 AE

(Theoklés)

a. u. c. 651

C. Marius III. a L. Aurelius Orestes

************************************************************

Král Pontu Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos vyslal snad t. r. do Říma své diplomatické vyjednavače, pravděpodobně ve snaze zvědět názory senátu na vzájemné spojenectví, které měli Římané s Mithridátovými předky a hlavně otcem, a získat nějakou podporu, tzn. zkorumpovat v senátu, koho šlo. Zřejmě se zhroutil pakt s Níkomédem II., viz rok následující.

Římané poslali do Kilikie praetora M. Antonia (srov. roky 143 a 99), aby pronásledoval piráty a aby zde ustavil provincii (viz následující rok). Jeho bojové akce nebyly příliš úspěšné, nicméně pravděpodobně roku 100 nad nimi slavil triumf.

V Palaistíně vedl král Židů Aristobúlos I. (vládl od roku 104) válku s již aramaisovaným kmenem arabských Itúraiů, kteří se na konci druhého století začali z Transjordánie prosazovat v severní Palaistíně. Zlomil je a stejně jako Idúmaiům jeho otec i on dal Itúrajům prostou podmínku: chtějí-li nadále žít ve svých nových krajích, musejí se obřezat a vyznávat judaismus (viz rok 135 a srov. rok 84 osud Pelly, která odmítla). 

Během této války Aristobúlos I. nenadále po krátké nemoci zemřel. Nástupcem se stal jeho bratr Alexandros I. Iannaios alias Iónathan/Iónathés, aram./hebr. ‘Aleksandar ‘as-Jehónathan/Jannaj (vládl do roku 76), nejstarší z vězněných sourozenců Aristobúlových, viz rok předešlý. Otec Ióannés Hyrkános I. ho nesnášel pro sen, který o něm měl, podle něhož bude jednou vládnout a to Hyrkána vyděsilo, neboť měl starší syny a obával se o jejich osud: Alexandros mu do smrti nesměl na oči. Z vězení Aristobúlovy bratry pustila královna-vdova Salómé Alexandra, hebr. Šelomsíjón (viz rok 76), a nového krále si vzala. Byla mnohem starší: jí muselo být 37, jemu 22. O rodinných náboženských sporech Hasmónajů viz rok 76. 

Město Ptolemáis (srov. předešlý rok), které stále obléhal Aristobúlův nástupce Alexandros, odmítlo z návodu démagóga Démaineta pomoc od krále Ptolemaia IX. Sótéra II., ačkoli předešlého roku o ni žádalo: přesvědčil je, že by se dostali do války s Kleopatrou III., Sótérovou matkou. Sótér II. se však už se silným vojskem vylodil v Sykaminu/dn. Chajfa a postoj měšťanů Ptolemáidy ho zaskočil. Uzavřel tedy spojenectví s novým židovským králem Alexandrem I. Iannaiem, což židovského velmože přišlo na čtyři sta talentů stříbra, a Alexandros dostal možnost vyhnat z Dór dynastu Zóila; o jeho osudu není nic známo, srov. rok předešlý. Dóry, historicky náležející k Foiníkii, se tak staly židovskými, srov. rok 139.

Alexandros I. však zároveň vyjednával i s královnou Kleopatrou III. Kokké, za níž poslal posly do Alexandreie. Sótér II. oblehl Ptolemáidu a obrátil se proti zrádci: vypravil se do Galilaie, neuspěl pod Sepfóridou, ale u Asófa za Iordánem v Peraji Alexandrovu armádu s pomocí prozíravého taktika Filostefana rozhodným způsobem zničil: údajně padlo na třicet tisíc vojáků. Nedávné zisky Židů tak byly opět ztraceny.

Ptolemaios IX. Sótér II. se vrátil na pobřeží a dobyl Ptolemáidu, ovládl Gázu. Stal se tak pánem celého pobřeží mezi Egyptem a Syrií a uzavřel koalici s králem Antiochem IX. Filopatorem a zřejmě na jeho podporu podnikl výpad proti Damasku, o němž víme pouze z korespondence ze září t. r. jistého Egypťana jménem Panobchúnis; výsledek tažení neznáme. Proti tomuto spojení stála koalice Kleopatry III., Antiocha VIII. Kalliníka a Alexandra I. Iannaia. Kleopatrá III. se vypravila s vojskem do Koilé (viz následující rok). Předtím poslala rodinu s částí ptolemaiovského pokladu na Kós (uložen byl v Asklépiově chrámu; viz dále rok 88 a 67), syna Ptolemaia X. Alexandra I. poslala s flotilou proti foiníckému pobřeží. 

V době těchto zmatků poprvé vpadli do Syrie pod svým králem Aretou II. arabští Nabatajové.

Na Sicílii ve válce s otroky, viz rok předešlý, vyrukoval do pole se sedmnáctitisícovým  vojskem, proti němuž stále na čtyřicet tisíc ozbrojených otroků. Tryfón pustil Athénióna, ale v bitvě v lokalitě Skirthaia byla armáda povstalců poražena, na dvacet tisíc jich bylo pobito a těžce raněný Athénión se dokázal odplazit po rouškou noci. S Tryfónem unikli do Triokal, kde je Lucullus oblehl. Počínal si však laxně, válečné operace zastavil a byl za to v Římě později obžalován ze zanedbávání velitelských povinností a dokonce z korupci. Před příchodem svého nástupce v úřadu praetorském, viz rok následující, dal spálit obléhací stroje i opevnění.

V Římě během svého prvního tribunátu lidu L. Appuleius Saturninus (v úřadě byl od 10. prosince roku 104) mimo jiné prosadil půdu o sto sázích/iugum pro Mariovy veterány v provincii Africe bez ohledu na to, zda byli římskými občany nebo obcí spojeneckých, a zákon proti urážce římského lidu, lex Appuleia de maiestate: po delší době opět vysoká aktivita populárů (srov. rok 121 a 107).

C. Marius uskutečnil první část svých vojenských reforem (viz pak rok 100 a v indexu s. v. legie a vojsko):

• zavedl žold,

• omezil nucené odvody pro šestiletou službu pro občany mezi 17 a 45 roky věku, vojsko bylo nyní většinou sestavované z dobrovolníků a délesloužících většinou z velmi chudých poměrů a bezemků upisujících se na šestnáct let, armáda se zprofesionalisovala,

• nově byly sestaveny legie: jedna legie se nyní skládala z deseti kohort, každou kohortu tvořily tři manipuly a každý manipul se skládal ze dvou centurií. Legie měla v republikánské době zhruba čtyři tisíce mužů,

• aby ulehčil armádě od obřího trénu nařídil Marius legionářům nést osobní věci s sebou na zádech; kromě c. 22 až 25 kilogramů výzbroje a vojenského oděvu na tažení nosil legionář c. třicet kilogramů svých náhradních svršků, nádobí na vaření, vodu a železnou zásobu potravin. Pro tuto změnu se legionářům pak říkalo "mariovské muly/řec. hémionús marianús kaleisthai, lat. unde et proverbium tractum est muli mariani".

Mariovy reformy, řada změn se zčásti již udála, ale nyní byla ustavena všeobecně, sice ponechaly prostor pro odvody v provinciích, nicméně armádní jádro tvořili profesionální vojáci věrní svým vojevůdcům, od nichž očekávali, že po vítězné válce dostanou přidělenou z kořisti mimo jiné půdu. Vzhledem k tomu, že jim veleli ambiciosní politici, stala se armáda hlavním mocenským prostředkem občanských sporů, motorem občanských válek, které rozvalily římskou stavovskou republiku. Aniž to tušil, přetvořil Marius římskou říši; srov. rok 212+ s reformou Caracallovou/Tarautovou.

V Arpinu se narodil M. Tullius Tiro, rodinný otrok, propuštěnec a sekretář M. Tullia Cicerona, vynálezce těsnopisu, tzv. notae Tironianae (viz rok 63). Zemřel roku 4.

Zemřel poslední autor palliát Turpilius. Celé jeho jméno neznáme, ani datum narození. Zachovaly se pouze fragmenty třinácti her, upravených překladů komedií Menandrových. 

************************************************************

102.

Ol. 169, 3

210 SE

146 AE

(Exekratés)

a. u. c. 652

C. Marius IV. a Q. Lutatius Catulus

************************************************************

Někdy mezi lety 102 až 100 vpadl do Kappadokie král Bíthýnů Níkomédés II. Epifanés., čímž zrušil pakt s Mithridátem Eupatorem z roku 108. Královna-regentka Kappadoků Láodiké IV. Pontská, která od roku 111 vládla za svého nezletilého syna Ariarátha VII. Filométora, sestra pontského krále Mithridáta VI. Eupatora, si nejprve zavolala na pomoc svého bratra, pak ale otočila a nabídla Níkomédovi svou ruku. Níkomédova první žena a královna Nýsa I. Bíthýnijská byla v této době již po smrti (dobu úmrtí neznáme). O dalších ženách bíthýnského dvora viz rok 95. 

Mithridátés Eupatór se proto postavil na stranu mladého krále Ariarátha VII. Filométora a v průběhu let 101 až 100 obsadil Galatii (viz rok 100).

Byl to vlastní začátek téměř čtyřicetiletých válek o Kappadokii, které trvaly až do roku 64 (srov. rok 99). Jejich předehra; válka bíthýnsko-pontská o Kappadokii, trvala do roku 96.

Římané zřídili provincii Cilicia (srov. předešlý rok), k níž byla připojena i Pisidie a Pamfýlie dosud spadající od roku 133 po AsiiRoku 36 dostal Amyntás Galatský za odměnu od M. Antonia mimo jiné Pamfýlii, viz tam, po jeho smrti roku 25 se Pamfýlie dostala na čas opět pod správu Kilikie, posléze pod provincii Galatia a roku 74 n. l. Vespasianus zřídil provincii Lycia & Pamphylia.  

Královna Kleopatrá III. Kokké přivedla s sebou do Syrie (srov. předešlý rok) svou nejmladší dceru Kleopatru V. Selénu I. a provdala ji za krále Antiocha VIII. Kalliníka. Kleopatrá V. se stala poslední známou královnou Seleukovců. Předtím byla manželkou Ptolemaia Sótéra II., srov. roky 115 a 108 a o jejím konci viz rok 69. Manželství se Seleukovcem, vdovcem od roku 113, zůstalo bezdětné, děti Antiocha VIII. z jeho prvního manželství se Seléninou sestrou Tryfainou viz rok 96. 

Město Ptolemáis (srov. předešlý rok) se dostalo před zimou do rukou Kleopatry III. a její syn a protivník Ptolemaios IX. Sótér II. se držel v Gáze, bojoval v Syrii a usiloval o invasi do Egypta, odkud však byl vytlačen. V Ptolemáidě navštívil s dary Kleopatru III. Alexandros I. Židovský a na radu svého stratéga Ananiy (jeho bratr a kolega ve velení Chalkiás během syrského téhož roku tažení zemřel, srov. rok 106) s ním uzavřela spojenectví; jiní radili židovského krále zavřít. Alexandros Iannaios s královnou stvrdil mír ve Skýthopoli a na to vytáhl do Koilé Syrie, viz rok následující. 

Kleopatrá III. se snad na přelomu roku 102/101 vrátila do Egypta, kde se rozhořel spor s jejím vlastním synem a mladším bratrem Sótéra II. Alexandrem I., který jako král Ptolemaios X. Alexandros I. byl od roku 108 také jejím spoluvládcem. Alexandros I. se oženil se svou neteří (Kleopatrou) Bereníkou III. Filadelfos, dcerou Ptolemaia IX. Sótéra II. (viz následující rok). • Příčiny ptolemaiovských zničujících palácových sporů a válek známy většinou nejsou, sotva je možné je odbýt označením "z vládychtivosti n. z ješitnosti".

V Gallii se na jaře od Kimbrů oddělili Teutoni a Ambronové, kteří pak byli na soutoku Rhodanu a Isary Římany pod C. Mariem poraženi. V říjnu až listopadu Římané pod stejným velitelem znovu porazili Teutony zničujícím způsobem ve dvou bitvách u Aquae Sextiae v Gallii Narbonské. Král Teutonů Teutobod/Teutobodus byl zajat; pravděpodobně veden v Mariově triumfu, jehož datum neznáme (101 n. 100?) a po něm uškrcen; podle jiné verse padl. Poté vpadli Kimbrové do Itálie. • V bojích s Římany prý padlo dvě stě tisíc Teutonů a Ambronů a údajně devadesát/osmdesát tisíc jich bylo zotročeno.

Na Sicílii ve válce s otroky, viz oba předešlé roky, praetor C. Servilius byl na povstalce krátký. Aniž by vzbouřencům a dalším banditům v tom v poli Římané bránili, loupili po celém ostrově. Servilius byl pak v Římě odsouzen za neodpovědné vedení úřadu a exilován. Viz rok následující.

V Římě censory Q. Caecilius Metellus Numidicus, cos. 109, a jeho bratranec C. Caecilius Metellus Caprarius, cos. 113. "Numidský" se pokoušel vyhnat ze senátu L. Appuleia, což se mu při nesouhlasu kolegy nepodařilo. Když o dva roky později odmítl přísahat v senátu na nové agrární zákony přidělující půdu dobytou na Keltech Mariovým veteránům, vyhnul se konfliktu odchodem do exilu na Rhodos (oficiálně exulován dodatečně). Brzy po Appuleiově a Glauciově smrti roku 100 se zásluhou svého syna Pia vrátil, do politiky, ač ceněn jako zdatný řečník, už ale nezasahoval (zemřel asi roku 91).

Číňané pronikli do Ferghány, čínsky Ta-wan (srov. rok 128).

************************************************************

101.

Ol. 169, 4

211 SE

147 AE

(Médeios1 I.)

a. u. c. 653

C. Marius V. a M’. Aquilius

************************************************************

Nové povstání otroků v Attice (srov. rok 104). Ani o něm nevíme nic bližšího.

V komplikované levantské válce, viz rok 106 a další, dobyl Alexandros I. Iannaios po desetiměsíčním obléhání Gadar, obsadil Amathús, kde měl v pevnosti uloženy poklad lokální dynasta transjordánský Theodóros, syn Zénóna Kotyly (Arabové? srov. rok 135 a 84). Vzápětí bylo Alexandrovo vojsko zaskočeno Zénónem, který přivodil Židům těžkou porážku a zmocnil se jejich trénu s kořistí (Alexandros se po letech Amathúntu zmocnil podruhé). Alexandros se "pak" vrátil na pobřeží. Zmocnil se Rafie/Rafeia a Anthédónu a posléze oblehl Gázu, z níž odplul Ptolemaios IX. Sótér II. Slůvko "pak" se s největší pravděpodobností netýká tohoto roku, spíše až roku 96, viz tam.

V Iúdaji vypuklo lidové povstání proti králi Alexandrovi I. Iannaiovi. Následovalo šest let vnitřních rozbrojů a válek mezi Židy, o jejichž motivech a rozsahu nejsme informováni (viz nakonec rok 95). Povstalci, pravděpodobně fanatičtí farisajští sektáři, dynastovi mimo jiné předhazovali, že jako bývalý vězeň nemůže být veleknězem a ani by neměl vládnout (o likvidaci vlivu farisajů v Jerúsalému Alexandrovým otcem viz rok 110). Na krále házeli o podzimním svátku sukkót citrony a zásah vojáků znamenal šest tisíc obětí. Alexandros dal pak oddělit dřevěnou zdí oltář od chrámového okrsku, kam směli pouze kněží.

Alexandros nenajímal domácí žoldnéře, ale vojáky hlavně z Pisidie a Kilikie a s nimi někdy před rokem 96 podrobil některé z arabských kmenů, Móaby a velké části Galaátidy s makedonskými klérúchiemi Pellou, Gadarami, Abilami, Hippem, Filoterií; viz dále rok 96 a 93.

V Egyptě zavraždil někdy mezi 16. zářím a 31. říjnem Ptolemaios X. Alexandros I. svou matku a spoluvládkyni Kleopatru III. Euergetis Filométór Sóteiru (II.), lidově Kokké či dříve Gyné (c. 60), s níž vládl od roku 108 pod kultovním jménem Theoi Filométores Sótéres III. Alexandros I. kraluje nyní do roku 88 se svou chotí (Kleopatrou) Bereníkou III. jako Theoi Filométores IV. (srov. rok 170).

Tohoto roku nebo již předešlého zemřel na Sicílii Tryfón alias Salvios, od roku 104 král vzbouřivších se otroků. Novým králem byl provolán Athénión, jeho stratégos, avšak krátce na to padl v rozhodující bitvě s Římany, zabit v souboji konsulem M’. Aquiliem (pozoruhodné, že nejvyšší úředník republiky uznal za vhodné utkat se s otrokem; Athénión zůstal Římanům příslovečný a dlouho v paměti).

Touto bitvou prakticky skončila druhá (a na dlouho poslední) válka s otroky na Sicílii (trvala od roku 104). Zbylá tisícovka otroků vedených Satyrem se opevnila v Triokalách, kam na ně Římané nemohli. Vzdali se mu a Aquilius je bez trestu dopravil do Říma. Zde je však poslal do arény bojovat se zvířaty; o hanebném konci Aquiliově viz rok 88. Tím však opovrhli a pozabíjeli se místo toho ve vzájemných soubojích. Poslední z nich Satyros si vzal sám život. O vzpouře sicilských otroků za Galliena viz rok 267+.

Ostrov byl prý nadále plný banditů, buď prchlých otroků nebo zchudlých svobodných lidí. Cesty byli nejisté, ve vodách ostrova a jižní Itálie se uchytily pirátské bandy a uklidnění do chaosu vnesla pravděpodobně až správa Cn. Pompeia roku 82 a 81, kdy tu likvidoval mariovskou oposici, viz; o čtyři desítky let později se stane ostrov základnou moci Sex. Pompeia, triumvirova syna, a opět též pirátů.   

Prokonsul Q. Lutatius Catulus, který si udělal jméno též jako literát, nedokázal uhájit alpské soutěsky podél řeky Athesis (Adige, něm. Etsch) před Germány, kteří tak pronikli do severní Itálie. V létě se proti sobě postavili Kimbrové a Římané pod C. Mariem k rozhodnému střetnutí: Germáni poprvé v Itálii a pak až za půl tisíciletí. Před bojem měl C. Marius osobní rozhovor s králem Boiorigem. 30. července byla vybojována rozhodující bitva římsko-kimberské války u Vercell na Raudijském poli. Kimbrové a jejich spojenci byli poraženi. Boiorix padl, z dalších vůdců Lugis, Claodicus a Cesorix, šlechtici a germánské ženy si vzaly hromadně život. 

Zbytky kimberského vojska byly zotročeny: údajně sto dvacet až sto čtyřicet tisíc padlých a šedesát tisíc zajatců (podle jednoho pramene připravilo Mariovo tažení dohromady na 340 tisíc germánských a keltských životů a do zajetí jich padlo 140 tisíc). Kmen severogermánských Kimbrů přestal existovat. Další útok Germánů na sever Itálie se konal až roku 167 n. l., viz. T. r. nad Kimbry v oddělených průvodech triumfovali populár Marius i optimát Lutatius Catulus.

Zmizení Kimbrů z gallské scény, na níž "působili" od roku 113, přivedlo celou zemi do permanentních válek mezi největšími kmenovými svazy Séquanů, Arvernů a Haeduů, živná půda pro zahraniční intervenci (srov. rok 61). • V této době žilo v Galliích na sedmdesát pět keltských kmenů/národů.

Velekněz kultu Velké Matky, Magna Mater, z Pessinúntu jménem Battax či Battakos provozoval v Římě údajně „nekalé“ hry. • Jistý Publicius Malleolus byl za matkovraždu jako první z Římanů popraven zašitím do pytle a svržením do moře. Do pytle (culleus parricidalis) byla s odsouzeným zašívána opice, pes, zajíc a had.; srov. v indexu pod ženy.

Na Cejlonu porazil a zabil král ruhunský Dutthagámaní/Dutugámunu z dynastie Vidžaja krále Elaru, tamilského vláde v Anurádhapuře (panoval od roku 145) a kraloval v obnoveném spojeném sinhalském státu jako jeho patnáctý panovník až do roku 77 (vyšší datace 161-137). Byl buddhista a úspěšně bojoval proti Tamilům (srov. rok 175 a 245, pořadí králů rok 59). Po něm panoval do roku 59 jeho bratr Saddha Tissa (vyšší datace 137-119).

************************************************************

100.

Ol. 170, 1

Simmiás ze Seleukeie na Tigridu (první a poslední z bývalých horních satrapií)

212 SE

148 AE

(Theodosios)

a. u. c. 654

C. Marius VI. a L. Valerius Flaccus I.

************************************************************

Kolem roku 100 se na Délu poprvé na hellénské půdě konaly gladiátorské hry (srov. rok 262).

Kolem tohoto roku začala v sídelním městě Astů Bizyé ve východní Thrákii vládnout nová panovnická dynastie, která byla u moci až do minimálně druhého desetiletí prvního století našeho letopočtu. Jejím prvním vládcem byl Kotys IV. (vládl do roku 87).

Kolem roku 100 probíhaly neustálé obranné boje Hellénů proti barbarům (Skythům) v jejich státu na jihu dnešní Ukrajiny jménem Borysthenés. Níkératos, stratégos Borysthenu, v bojích padl.

Ve válkách vedených se Skordisky dva roky dosáhl t. r. praetor T. Didius, cos. 98, nad nimi triumfu. Z kořisti dal renovovat a rozšířit úřední budovu censorů, villu publiku, na Martově poli; srov. rok 435.

Zřejmě tohoto roku (srov. rok 102) přivedl král Mithridátés Eupatór Dionýsos zpět na kappadocký trůn Ariarátha VII. Filométora, syna Ariarátha VI. Ariaráthés Filométór vládl jen krátce, viz rok následující, a to ještě jen nominálně jako představitel Mithridátovy kliky. Jeho matka Láodiké IV. Pontská, sestra Mithridátova, uprchla se svým novým manželem Níkomédem II. Epifanem, dcerou Nýsou (II.), jejímž otcem byl rovněž Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór, a s vojskem zpět do Bíthýnie. 

Její druhorozený syn Ariaráthés Mladší, pozdější král Ariaráthés IX., unikl do provincie Asie (viz rok 112 a 99): byl posledním z Ariaráthovců, rodu to původu perského.

V Indobaktrii skončila někdy v této době vláda krále Antialkidy Sótéra Níkéfora, syna (?) Hélioklea II. Dikaia (vládl od roku 115). Moc v říši Eukratidovců převzali zřejmě formou rozdělení státu jeho synové či prostě nástupci (?) Diomédés Sótér (vládl snad do roku 85) a Télefos (mohl vládnout buď jen do roku 85, nebo snad až do roku 80). Jejich třetí bratr (?) Amyntás Níkátór pak vládl od roku 85 (viz).

Mezi lety 100 až 50 se rozšířili germánští Suébové, skupina kmenů/též polabští Germáni, Elbgermanen, která vzešla z kultury jastorfské, směrem k jihu:

• Markomanni se uchytili v jižním Německu a v Čechách (I. vlna, viz rok 60 a 6),

• Tribokové se usadili v jihozápadním Německu, v okolí dnešního Stuttgartu,

• Quádové ve středním Německu,

• Sémnoni ve střední části dnešních nových spolkových zemí Německa; v jejich severní části zůstali Suébové a Anglové.

V první polovině prvního století získali východogermánští Vandalové střední Slezsko, odkud vytlačili KeltyČásti Vandalů dorazily až do Haliče. Burgundové se rozšířili v téže době až do okolí dnešní Varšavy. 

Po roce 100 vzniklo v Germánii rúnové písmo. Jeho předchůdcem byla asi jedna ze severoetruských abeced, v níž je vyveden nápis na bronzové helmě jistého kněze Harigasta užívané pravděpodobně k rituálním účelům ze slovinské lokality Negova u obce Lenart (něm. Negau). Byla součástí nálezu dvou tuctů podobných helem z roku 1811 a nápis dlouho pokládán za první rúny, viz o rúně v indexu s. v. Helmy mají různé stáří, nejstarší jsou z pátého století, nejmladší, včetně té s nápisem, ze druhého n. prvního století př. n. l.  

V Římě zmítaném pouličními nepokoji a vzrůstem kriminality se bojovalo o druhou část Mariových reforem (viz rok 102), o rozdělení půdy keltské půdy dobyté v Gallii. Ačkoli Mariovi senát přiznal s výjimkou dva triumfy, vítěz nad Germány přijal pouze jeden. Jemu ve volbách pomohly hlasy vracejících se vojáků, kteří pod ním sloužili, a stejně tak pomohly ke druhému tribunátu Saturninovu. Volby tribunů lidu na tento rok vyhrál proti Appuleiovi sice jistý Nonius, sok obou reformátorů. Proti němuž se proto populárové okamžitě spojili, Nonius (též A. Nunnius, Ninnius) se strachem utekl do jakési restaurace, kde byl zavražděn a Appuleius pokoutně zvolen druhého dne údajně dříve než se celé volební shromáždění sešlo.    

Rok druhého tribunátu L. Appuleia Saturnina, srov. rok 103. Praetorem a jeho straníkem byl C. Servilius Glaucia, který prosadil zostření zákona o vymáhání peněz na úřednících, jichž se domohli během svých úřadů vydíráním provinciálů, lex Servilia Glaucia de repetundis (bývá kladen již do roku 104, srov. rok 149). Permanentní vyšetřující soudy/quaestiones perpetuae s praetorem v čele o 450 občanech rytířského stavu mohly od nyní trestat úředníky a legáty nejen pokutami, též vyhnanstvím. Zákon ještě pozměňovali L. Cornelius Sulla roku 81 a C. Iulius Caesar roku 59.  

U Appuleia pobýval jistý L. Aequitius Firmanus/L. Equilius Firmanus, vydávající se za syna staršího z gracchovských reformátorů a usilující o tribunát. Hrocení vnitropolitického boje spočívalo na třenicích mezi optimáty a populáry, mezi venkovskou a městskou populací, jíž se nelíbilo při přidělování půdy zvýhodnění mimořímských občanů. O vyhnanství Metellově viz rok 102. 

Na Saturninův příkaz byl zavražděn protivník optimátů, tedy člověk z jeho tábora, C. Memmius, který se ucházel o konsulát na rok 99, ovšem proti zájmu Glauciově; viz Memmiovo potírání optimátů v době války s Iugurthou roku 111, kdy byl tribunem lidu: reformátoři poslali do volebního shromáždění své bijce a ti Memmia utloukli k smrti. V bitvě 10. prosince v Římě, první mezi občany v ulicích Říma vůbec, byli populárové optimáty posíleným částí nespokojených Římanů poraženi, když přechodně obsadili Kapitol, a pak se vzdali Mariovi v naději, že jim "jejich člověk" pomůže. 

Marius se však spojil se senátem, neboť oba aktéři reforem i nepokojů se stali nezvladatelní: Saturnina a Glauciu zavřené v budově senátu vydal „lidu“ na smrt tím, že nechal dav rozebrat střechu a taškami oba ukamenovat, a s nimi několik úředníků a Pseudosempronia. Opět bylo předtím přijato senatus consultum ultimum (srov. rok 88) a Saturnina tudíž legálně zabil Scaeva, otrok jistého Q. Crotona, jemuž se usnesením lidu dostalo za to svobody. Snahy populárů o důsledné provedení agrárních reforem tak byly znovu pozastaveny (půda pro veterány v koloniích atd.).

Po oslabení moci sullovců byla Saturninova vražda předmětem soudního jednání. Po 36 letech obžaloval z Caesarova návodu T. Labienus jezdce a senátora C. Rabiria za účast na vraždě tribuna lidu, jehož před lidovým sněmem obhajoval jeho starý známý M. Tullius Cicero/řeč za C. Rabiria obviněného z vlastizrady/pro C. Rabirio perduellionis reo oratio. Aktérů likvidace Saturnina a Glaucia žilo tehdy ještě mnoho a žili jejich synové. Labienus neuspěl: o lsti s praporem na Ianiculu při hlasování shromáždění centurií roku 63 viz v indexu pod centurie. Populár Caesar chtěl varovat senátory, aby nepodléhali lidovým hnutím, jako se stalo právě roku 100.

Řádění pirátů ve východním Středomoří měl ukončit zákon podaný Saturninem/lex Appuliea de piratis persequendis. Všem spojeneckým dynastům a římským konsulárům a praetorům, kteří budou na východě a hlavně v provinciích Asie a Makedonie působit, text předepisuje zajistit bezpečnost a kdo by něco zanedbal, bude pokutován částkou dvou set tisíc séstertiů. Spojencům zákon zakazoval jakýmkoli způsobem s piráty spolupracovat a poskytovat jim útočiště. Stéla s nápisem byla nalezena v Delfách. Pokud měl být zákon příležitostí k válečnému štěstí Mariovu, nedošlo k tomu pro spory se senátem a Marius odcestoval na Východ jakou soukromník, viz rok následující. Zákon nebyl účinný stejně jako řada dalších opatření, viz až rozhodnutí z roku 67.    

13. července se narodil C. Iulius Caesar (zavražděn byl 15. března 44), Božský Iulius/Divus Iulius. Byl mladším bratrem Iulie Caesaris I. a Iulie II., která zemřela roku 51. Jeho otec C. Iulius Caesar (III.) zemřel roku 84, matka Aurelia roku 54. Sestra Iulie II. byla matkou Atie (viz rok 63 nebo 44). • Aurelie porodila císařským řezem, srov. rok 183, a jméno chirurgického zákroku souvisí s Caesarovým jménem (viz index, kde pod Iuliové Caesarové více a dtto pod Mariové Reges).

Tohoto roku nebo roku následujícího se narodil v Cisalpinské Gallii P. Valerius Cato, básník, grammatik a pedagog. Datum jeho smrti neznáme.

Koncem druhé poloviny druhého století působili:

• Volcatius Sedigitus, filolog a literární historik,

• Porcius Licinius, básník z okruhu Lutatia Catula,

• Antipatros ze Sídónu či Tyru, filolog a literární historik, epigrammatik, snad identický se stoikem; proslavilo ho to, že odmala byl každoročně nemocen na své narozeniny a že téhož dne také zemřel, 

• Antipatrem z Tyru, přítelem cos. roku 102 Q. Lutatia Catula; prý byl za celý život nemocen jen jeden den a ten byl i jeho posledním,

• Valerius Aedituus, básník epigramů, rovněž z  Lutatiova okruhu,

• Aristeidés z Mílétu, klasik antické erotické novelly, autor Mílétských příběhů, Mílésiaka,

• Artemidóros z Efesu, geógrafos, autor jednoho z několika zachovaných itinerářů-periplů/ve výtahu. Za 169. olympiady (104-101) vedl úspěšnou misi do Říma se stížností na řádění publikánů, kteří si přivlastňovali i daně chrámové. Efesští mu v uznání postavili zlatou sochu. Složil příručku s popisem známého světa o jedenácti knihách, jejíž součástí asi byl výpis vzdáleností mezi přístavy.  

Kolem roku 100 působil první známý římský lyrický básník Laevinus Melissos (?), předchůdce neóteriků. Někdy v této době rukou neznámého autora vznikla socha Afrodíty z Mélu. Ve druhém nebo až v prvním století vznikly tzv. tabulae Iguvinae, sedm desek s latinsko-umberskými religiosními texty (odtud naše znalosti tohoto italického jazyka).

Ve druhém nebo v prvním století či na přelomu obou staletí žili:

• Valerius Antias, annalistický historik, začal psát po smrti Sullově,

• Kaikílios či Caecilius z Kalakté na Sicílii, žák Apollodóra z Pergamu, literární kritik, teoretik atticismu a historik. Žil v Římě. Byl to původem zotročený Žid, jehož otrocké jméno znělo Archagapos: první známý židovský intelektuál v západním Středomoří;

• L. Manilius nebo L. Manlius Manilius (?), básník,

• L. Plotius Gallus, řečník a učitel řečnictví, přítel C. Maria,

• Sempronius Asellio, historik,

• otec a syn Sasernové, autoři spisů o zemědělství.

V prvním století působil:

• Athénaios z Attaleie (zřejmě v Pamfýlii, kterou  založil c. 150 král Attalos II. Filadelfos), žák Poseidóniův, lékař a zakladatel tzv. pneumatické školy,

• Boéthos ze Sídónu, peripatétik, autor komentářů k Aristotelovi,

• Catius Insuber, první epikúrik, který psal latinsky, podle přízviska zároveň první keltský epikúrik a literát vůbec,

• Q. Valerius Soranus, promariovský tribun lidu roku 82, filolog, literát a antikvář; za Sully likvidován v úřadu údajně za to, že vyzradil (asi někde uvedl v některém ze svých spisů) tajné jméno bohyně Romy (viz pod divalia/angeronia v Bohové a jejich svátky, x.). Podle jedné verse byl z rozhodnutí senátu ukřižován (sic), podle jiné dopaden na útěku na Sicílii a popraven.

Kolem roku 100 porazil čínský císař Wu zničujícím způsobem HunyNájezdníci pak zahájili svou cestu na západ do Střední Asie: vlastní začátek tzv. stěhování národů. • Po 475 letech, roku 375 našeho letopočtu, Hunové na své cestě dospěli do povodí Volhy (viz rok 177 a pod heslem Hunové).

V této době se stalo konfuciánství oficiální čínskou státní ideologií.