479-470

479.

Ol. 75, 2

 

Xanthippidés nebo Xanthippos

a. u. c. 275

K. Fabius Vibulanus III. a T. Verginius Tricostus Rutilus

************************************************************

Na jaře začala perská flotila o čtyřech stech lodích operovat v prostoru maloasijské Kýmy, kde po salamínské bitvě ležela přes zimu, a Samu, viz o jeho vládci rok předtím (srov. rovněž podstatně nižší počty lodí oproti loňsku). Velitel perského pozemního vojska v Thessalii Mardonios vyslal do Athén s nabídkou spojenectví a náhrady válečných škod, což Athéňané odmítli a spartské vyslance ujistili o setrvání v pakt s nimi (na konci tohoto století tento moment připomenou Sparťané svým pedloponnéským spojencům, až se budou domáhat vyvrácení Athén poražených v peloponnéské válce). Funkci perského posla splnil král Makedonů Alexandros I. Po druhém vypálení Athén poslal za Athéňany se stejným vzkazem jistého Múrychida, Helléna z Helléspontu.

Jeden z členů rady/búlé Lykidés (podle jiné verse se jmenoval Kyrsilos, sotva však byl totožný s aristokratem zmiňovaným roku 482) doporučil perský návrh přijmout: hlasování jednoznačně prohrál, propadl hrdlu a za vlastizradu byl sněmovníky ukamenován; první házel archón-basileus. Totéž udělaly pak Athéňanky s celou jeho rodinou. Byl to jeden ze dvou případů kamenování v Athénách, druhý viz rok 409 (rozhodnutí vojenského velitele v poli).   

Mardonios se v květnu pustil ze zimovišť v Thessalii a Makedonii do Boiótie a v červnu a červenci i do Attiky. Jeho armáda neměla podporu flotily a zásobovat se musel z Thessalie. Athény s okolím dal srovnat se zemí údajně včetně chrámů, obyvatelé opět prchli z města, nyní na Salamínu. Z Attiky se stáhl do Boiótie a s armádou se utábořil u Platají.

Athénští mezitím nezvolili do sboru stratégů Themistoklea, přišel jim příliš filolakónský, ale mimo jiné Aristeida a Perikleova otce Xanthippa. Spojení Hellénové sněmovali na Isthmu, kde se usnesli udržovat pro válku s barbary armádu o deseti tisících hoplítech, tisícovce jezdců a lodí. Protiperská zeď stavěná od loňského roku byla v té době před dokončením. Pak se hnuli od Salamíny a z Peloponnésu. Předvoj Sparťanů pod Pausániou dorazil na Isthmos a z Argu, který se stavěl neutrálně ve válce, dostal Mardonios vzkaz, že oddíly Lakedaimonských nemohou zastavit, tak ať se na to připraví. U Megar v bitvě nad menšími jízdními oddíly Peršanů Helléni zvítězili. U boiótských Eryther padl i velitel této části perského vojska Masistios alias Makistios.

Tak Hellénové dorazili k Platajím a obě armády ležely proti sobě deset dnů táborem. Poslední noci jim přišel do ležení sdělit Alexandros Makedonský osobně, že Peršanům dochází menáž, že Helléni nemají opouštět posice a že Mardonios se rozhodl bojovat, neboť měl strach, že Hellénů přibude. Jeho spolubojovník Artabázos doporučoval naopak opevnit se v Thébách a okolí a korumpovat hellénské vůdce. 

Perská jízda však Hellény začala napadat a bránila jim brát vodu z z Asópu. Aby se dostali ke zdroji, Helléni ustoupili z posic, což Peršané pochopili jako útěk a zaútočili. V září, 4. boédromiónu či 2. panému (boiótského kalendáře; k datu viz v oddílu o svátcích), byla vybojována bitva u Platají/Plataiai, v níž asi 110 tisíc hellénských spojenců, hoplítů i psílů/lehkooděnců, porazilo zhruba tři sta tisíc Peršanů s asi padesáti tisíci muži z řad jejich hellénských satelitů (vyšší údaj o perské síle hovoří o půlmilionové armádě; ze zimovišť s Mardoniem vyrazilo "jen" dvě stě tisíc mužů, přežilo Plataie prý jen čtyřicet tisíc).

Velitelem spojenců byl Sparťan Pausaniás, který trpělivě přihlížel k názorům Athéňana Aristeida, stratéga osmi tisíc athénských hoplítů (o velikosti hellénské armády srov. Dionýsiovo vojsko z roku 397). Před bitvou vyšetřoval Aristeidés v athénském ležení spiknutí attických aristokratů zchudlých v perské válce. Chystali puč, properský (?), ale po prozrazení odešli přímo z platajského ležení do exilu Aischinés a Agasiás (už o nich nebude slyšet), ostatních šest spiklenců se smělo z Aristeidova rozhodnutí vrátit ke svým jednotkám.  

V bitvě byl zabit i velitel Peršanů a jeden z nejbližších rádců Xerxových Mardonios, a to Arimnéstem ze Sparty (zemřel ve třetí messénské válce v bitvě u Stenykléru, srov. rok 464). Hellénů padlo na vítězné straně deset tisíc, nejvíce z bitev vybojovaných v Helladě; jiný údaj praví, že naopak pouze 91 Sparťan, šestnáct Tegejských a 52 Athéňanů. Na straně perské z třísettisícové armády uniklo pod velením Artabázovým čtyřicet tisíc mužů a na bojišti bylo zajato tři tisíce Peršanů; ostatní padli. Athéňané mimo jiné pobili na tři sta Thébanů, údajně výkvět properského aristokratického tábora ve státě. • Platajané byli vyhodnoceni jako nejudatnější v bitvě a dostalo se jim z kořisti osmdesáti talentů, za něž dali vybudovat chrám a oltář Dia Osvoboditele/Zeus eleutherios. Pausaniás dostal po bitvě jako velitel desátek z perské platajské kořisti, tedy desátý díl ze zajatců, žen, pokladů, dobytka: stal se nepochybně nejbohatším z Hellénů. Patřili k ní i velbloudi arabské jízdy, kteří se s Xerxovým vojskem poprvé dostali do Evropy (Arabové a velbloudi viz předchozí rok, 286 a 45)

Před bitvou Hellénové přísahali věrnost svým velitelům, že nezničí žádného hellénského města bojujícího s barbary, ale že zlikvidují všechna, která s nimi držela, z kořisti že zasvětí desetinu a co se týče chrámů spálených barbary, "neobnovím žádný z nich, ale ponechám je na paměť potomkům na bezbožnost barbarů/"úden anoikodomésó pantapásin, all' hypomnéma tois epiginomenois easó kataleipesthai tés tón barbarón asebeiás"; tak to alespoň na athénském soudu roku 338, viz tam, přednesl politik Lykúrgos. 

 

Hellénové po bitvě u Platají na jaře příštího roku poslali do Olympie jako votivní dar sochu Dia, kterou vytvořil Anaxagorás z Aigíny, a zlatou trojnožku (tu ukradli Fókové za svaté války) na bronzovém sloupovitém podstavci ve tvaru hadího těla se jmény 31 spojeneckých hellénských států ve válce s Xerxem k datu vítězství (nikoli k datu uzavření symmachie roku 481).

Seznam otevírají Lakedaimonští, Athéňané, Korinthští a Tegeaté, následují Sikyóňané, Aigínští, Megarští, Epidaurští, Orchomenští, Fleiúntští, Troizénští, Hermionští, Tírynthští, Platajští, Thespijští, Mykénští, Kejští, Málijští, Ténští, Naxští, Eretrijští, Chalkidští, Styrští, Élejští, Poteidajští, Leukaďané, Anaktorští, Kythenští, Sifenští, Ambrakijští a Leprejští. Kónstantínos/Constatinus I. ho převezl do Kónstantínopole do hippodromu, kde je zázračně dodnes, nikoli však závodiště.

Ve výroční den bitvy se Helléni po mnoho staletí setkávali na bojišti a přinášeli oběť Diu Osvoboditeli, zřejmě až do zákazu polytheismu. Každoroční tryzna za padlé byla držena o dva měsíce později 16. maimaktériónu (boiótský alalkomenios; na konci listopadu či na začátku prosince): vedle kultovních sportovních her to byla zřejmě jediná celohellénská slavnost. • Že by slavnost byla držena v letech či desetiletích bezprostředně po bitvě, známo není a v moderní době byly vysloveny dohady, že se tak stalo až v hellénistické éře. 

Téhož dne, co zrána svedli pozemní bitvu u Platají, vybojovali Hellénové zvečera námořní bitvu u mysu hornatého, lesnatého poloostrova Mykaly v Iónii, v níž byli Peršané poraženi a rovněž tak i v navazující bitvě na souši; zpráva o platajském vítězství dorazila k flotilám téhož dne, jak se záhy tradovalo. Vrchním velitelem Hellénů na 250 triérách zde byl král Leótychidás ze Sparty, Athéňany vedl Xanthippos, vrchním velitelem šedesáti tisíc Peršanů, které tu Xerxés zanechal, byl Tigránés, který padl. Podle hérodotovské tradice veleli u Mykaly flotile Artayntés s Ithamitrem, pozemní armádě Mardontés a Tigránés, kteří oba padli. 

Peršané se od Mykalé stáhli do Sard, na útěku je pobíjeli též Míléťané. Hellénové odpluli na Samos, kde jednali o osudech Iónie. Dokonce se probírala možnost jejího vyklizení, neboť Hellénové neviděli šanci, že by dlouhodobě ve válce s Peršanem mohli asijské příbuzné ubránit. Peloponnésané navrhovali přesídlení Iónů do států Hellady, které s Peršany kolaborovaly. Rozhodnuto nakonec vlivem Athéňanů, že vše zůstane při starém a že obyvatelé Chiu, Samu, Lesbu a další z ostrovanů se stanou členy panhellénské protiperské symmachie/paktu. 

Po bitvě u Platají se perské pozemní vojsko stáhlo či prchlo do Thessalie. Jeho velitelem byl po Mardoniovi Artabázos, který se přes Makedonii a Thrákii, kde Peršané utrpěli značné ztráty od dotírajících Thráků, dostal do Býzantia, odkud se se zbytkem armády musel do Asie přeplavit: most dal totiž, snad již na jaře 478, zničit ze strachu před hellénskou invasí do Asie Xerxés. Po bitvě u Mykaly se vrátil Xerxés ze Sard do Ekbatan. • Zůstane záhadou, proč se Peršan rozhodl opustit válku s Hellény, když jeho lidské a materiální zázemí bylo o tolik silnější a mezi Hellény měl tolik spojenců. Xerxův neuvážený ústup se o sto padesát let později jakoby zrcadlil ve válčení Dáreia III. s Alexandrem

Spojené hellénské loďstvo se v srpnu ze Samu vypravilo do Helléspontu. Protože ale most u Abýdu byl již stržen, odpluli. Peloponnésané se vrátili domů. Na podzim oblehli Athéňané pod Xanthippem Séstos. Město se s celým Thráckým Chersonésem vzdalo. Zajatí Peršané byli popraveni, jeden z velitelů Oiobázos, který unikl, byl dopaden Thráky a obětován jednomu z jejich masožravých bohů jménem Pleistór, druhý jejich velitel Artayktés byl za okrádání a znesvěcování chrámu Prótesiláova, toho, který první padl před Troiou, v Elaiúntu sexem Athéňany přibit na začátku nyní již rozvolněného Xerxova lodního mostu na kůl a jeho syn ukamenován. Teprve pak se Xanthippovo loďstvo vrátilo do Athén.

Do konce roku se k hellénské symmachii připojily státy Thasos, Samos, Lesbos a Chios, odkud byli vyhnáni properští tyrannové; o Samu viz rok předešlý, z Chiu byl vyhnán tyrannos Strattis, který vládl už před rokem 512 (viz tam; o pomoc proti němu žádala skupinka pučistů ještě před Platajemi, ale spojenecké lodě se v zimě neodvážily dále než k Délu). Samský nauarchos Úliadés a chíjský Antagorás se brzy postavili Pausaniovi a přidali se k Athéňanům pod Aristeidem. Themistoklés vyzískal peníze z obyvatel jihoeubojského Karystu, kteří měli ve svých zdech po deset let perskou posádku, srov. rok 491, 480 a viz dále rok 472. 

Mykalská katastrofa měla dohru i v Xerxově rodině. Jedním z hlavních velitelů Xerxova tažení byl též jeho bratr Masistés (nikoli Masistios, viz zde výše). Není známo, že by roku 480 bojoval v Helladě, u Mykaly byl a je s podivem, že na útěku z bitvy vynadal dalšímu z velitelů Artauntovi/Artayntovi do zbabělců (zjevně odlišný od Ar. zde výše).

Když ho obviňovaný chtěl probodnout, zneškodnil ho jistý Xeinokratés/Xenokratés z Halikarnássu z Masistova doprovodu; královský bratr Xerxés ho z vděčnosti udělal vládcem nad Kilikií (zřejmě dostal titul "syennesis", Kilikové neměli satrapů; o jeho osudu se již nedovídáme). Xerxés v této době obletoval v Sardech bratrovu manželku. Odmítla ho, tak král ve snaze mít ji u sebe zasnoubil svého prvorozeného syna Dáreia, viz rok 465, s její dcerou jménem Artaunté/Artaynté. Pak se ale v Súsách zamiloval do synovy manželky, k velké nevoli Améstridy, své ženy.

Vinu královna nesvalovala na dceru, ale na její matku. Lstivě se jí zmocnila a manželce Masistově, jejíž jméno neznáme, dala uříznout prsy, nos, rty, uši a jazyk a to vše hodit psům. Zohavenou nešťastnici když spatřil Masistés, prchl se svými syny na východ do Baktrie, kde byl satrapou, ale Xerxovi vojáci je dopadli a zabili. Je-li Hérodotův příběh brutální perské královské lásky a nenávisti autentický, nevíme, odjinud znám není.    

 

V druhé polovině roku již probíhala intensivní výstavba nových Athén. Z Troizény a Salamíny přivezli Athéňané zpět své rodiny, viz rok 480. V zimě roku 479/478 byla zahájena stavba městských hradeb, které byly definitivně dokončeny roku 476 (srov. rok 462). Athéňané využili Themistokleovy lsti, protože Sparťané, tehdejší hellénští hégemonové, si nepřáli mimo Peloponnésos žádné hradby: Themistoklés osobně ve Spartě odkládal oficiální jednání, až najednou stáli Lakedaimonští před hotovou věcí.

Na podzim t. r. a na jaře následujícího požadovali Sparťané vyloučení z delfské amfiktyonie pro každý stát, který se nezúčastnil bojů proti Peršanům nebo dokonce byl properský. Proti tomuto návrhu byl opět rozhodně Themistoklés a způsobil, že sparťanský návrh neprošel. Tím vlastně Athéňané zachránili existenci amfiktyonie, neboť s Peršany kolaborovala většina států severně od Attiky.

V téže době byla v Boiótii ukončena hégemónie Théb, protože byli značně properští. Po Platajích město Helléni oblehli a po dvaceti dnech vydali jednoho z properských vůdců Tímégenida, druhý Attaginés zmizel. Pausaniás dal pak properské kolaboranty v Korinthu popravit. Byl to zároveň konec prvního spolku Boióťanů, který byl založen snad kolem roku 600 (viz též 550 či 525; srov. k tomu i rok 480). • Druhý spolek Boióťanů vznikl roku 447 a trval do roku 335 (viz tam)Xerxés  před svým debaklem stačil přesídlit, důvody neznáme, jakési Boióťany do Sittakény do osady Kelónai a ještě v Alexandrově době dodržovali potomci přesídlenců hellénské zvyky, viz v indexu pod přesídlení a rok 324.

 

V Kitiu na Kypru začal někdy kolem t. r. vládnout král Ba'al-melek I. (viz o něm rok 497; panoval do roku 449).

 

Ve válce Římanů s véjskými Etrusky relativní klid. Konsul T. Verginius vyhnal loupící Aequy z území Latínů, K. Fabius se se svými legiemi dostal do úzkých a byl Tusky obklíčen. Hladovějící oddíly osvobodil přispěchavší Verginius. V té době plenili Tuskové římské území až po Ianiculus. Tehdy se rozhodl klan Fabiů vzít válku s Véjemi na sebe. Členů rodu bylo 306, jejich klientů a přátel bylo na čtyři tisíce, viz o nich rok 484 a viz dále rok 477. Hlavní slovo v klanu měl konsulár M. Fabius.

Na vlastní náklady vytáhli do pole a na řece Cremeře tekoucí též kolem Véjí opevnili své ležení, jemuž dali jméno po řece. Z Cremery podnikali Fabiové protietruskou guerrillovou válku.

 

V Číně zemřel filosof Konfucius, Kchung-fu-c´, narozený roku 551.

 

************************************************************

478.

Ol. 75, 3

 

Tímosthenés

a. u. c. 276

L. Aemilius Mamercus II. a C. Servilius Structus Ahala

L. Aemilius Mamercus II. a Opiter Verginius (?) Esquilinus

************************************************************

Na popud Athéňanů byla založena nová symmachie Hellénů, a to pod athénským vůdcovstvím/hégemonií, tzv. první délský spolek, který trval do roku 404. Jeho členem se stalo na 150 států a jejich počet v průběhu let narostl až na 250. Vůdčí osobností při zakládání spolku byl Aristeidés, který též osobně určoval výši spolkových příspěvků (foros), vybíranýchi athénskými úředníky zvanými hellénotamiové. První dávka spojeneckých příspěvků činila 460 talentů, na začátku peloponnéské války šest set a Athénin poklad tehdy činil šest tisíc talentů raženého stříbra.

V roce 443 byli členové spolku z fiskálních důvodů rozděleni do pěti správních oblastí (do thrácké, helléspontské, ostrovní, iónské a kárské). Příspěvky nebyly pevně stanovené částky, ale podle uchovaných seznamů doznávaly velkých změn nahoru i dolů; kriteria změn neznáme, ale asi budou především odvislé od domácích daní.  

Pokladna spolku se nacházela do roku 454 na Délu, odtud jeho jméno, spolkové sněmy se odehrávaly zřejmě na jaře v Apollónově chrámu: alespoň zpočátku zde bývaly odsouhlaseny bojové akce stávající sezony. Jiné označení pro první délský spolek je athénský námořní spolek, nebo athénská říše, arché. Délský spolek se stal athénskou protiváhou sparťanského Spolku Peloponnésanů; nadšeni z něho jistě nebyli ani na Aigíně. • Tento rok bývá též považován za první ve slavné éře athénského „padesátiletí“, pentékontaetéris, které ukončí vypuknutí peloponnéské války, resp. Perikleova smrt (srov. roky 431, event. 429, o výměře ve starém věku viz v indexu s. v.). Svou padesátiletku cesty k moci ve Středomoří měli Římané (zhruba 218-168), stejně jako křesťané (asi 330-380 n. l.). Na rozdíl od ostatních počítal Platón trvání athénské říše na sedmdesát roků.

Na konci padesátiletky spočetl roku 432 Periklés athénskou bilanci, když mluvil o válce s Peloponnésany. "Médské" kořisti, tedy toho, co dobyli Athéňané na Peršanech, bylo za pět set talentů, padesát talentů zlata spočívalo na soše Athény jako finanční reserva, z Délu do Athén byly přeneseny spolkové fondy o deseti tisících talentech ve stříbru, z nichž čtyři tisíce připadly t. r. na dokončení Propylají a obléhání Poteidaie. Kromě vojsk jednotlivých členů disponovaly perikleovské Athény dvanácti tisíci hoplíty, sedmnácti tisíci metoiky a třemi sty triérami.

Rámec spolku přispěl k šíření athénské Bohyně/hé Theá a zavádění jejího kultu v členských státech, hlavně ostrovních. Uctívána byla jako Athéné, Athénón medeúsa/Athéna, vládkyně Athéňanů. V Athénách během "padesátiletky" ztratila Akropole charakter pevnosti a jednoznačně převážil význam státně-kultovní.    

 

Hellénové v rámci symmachie zahájili protiperskou ofensívu, v jejímž průběhu byly osvobozeny egejské ostrovy, celý Helléspontos a jižní pobřeží Thrákie. Nelze stanovit přesný sled událostí a jejich dataci. Události ofensivy patří do období let 478 až 464. Velitelem Athéňanů v Thrákii a jejich spojenců byl Kimón III., syn Miltiada V. V jedné z bitev proti thráckým Édónům padli u zlatých dolů u Drabésku nebo u Data Sófanés a Leagros z Dekeleie; je to jeden z tradičních údajů, viz ale rok 464, který by měl být pravděpodobnější. • O Datu viz rok 357. 

Na Kypru úspěšně působila athénská flotila o třiceti lodích pod velením Aristeidovým. Helléni vyhnali Peršany z ostrova, ale po odplutí hellénského loďstva se Peršané vrátili. Vrchním velitelem kyperských operací byl Sparťan Pausaniás, jemuž podléhalo padesát peloponnéských triér. Prý zde byl Peršany podplacen; ukazoval se později v Býzantiu v "médských" šatech v doprovodu perské a egyptské gardy, jedl perskou stravu a vedl korespondenci a Artabázem o vydání Hellady a Sparty do Králových rukou (srov. následující rok).

 

Římané pod Ser. Furiem porazili Aequy, kteří t. r. obnovili spojenectví s Volsky, a spojenci získali od Tusků příslib, že jim pošlou vojenskou pomoc. Proti Volskům se konsulovi C. Serviliovi nedařilo, druhý z konsulů L. Aemilius porazil Véjské v bitvě, zmocnil se jejich opevněného ležení a vojáci si libovali v etruském luxusu, který dosud neznali. Véjští požádali o příměří a slíbili potravin pro vojsko na dva měsíce a žoldu na půl roku. V Římě senát souhlasil s ukončením války s Véjemi a konsul L. Aemilius přijal slib Tusků o financování armády a nežádal nic více, ani tribut. To se ovšem senátorům nelíbilo a odmítli mu povolit triumf. Viz dále rok následující. 

 

V Číně stát Čchen/Chen byl dobyt a zničen státem Čchu/Chu (srov. rok 771).

 

************************************************************

477.

Ol. 75, 4

 

Adeimantos

a. u. c. 277

C. (M.?) Horatius Pulvillus I. a T. Menenius Lanatus

************************************************************

Spartský král Leótychidás II. se vypravil v čele vojska do Thessalie, kde měl potrestat „promédskou“ šlechtu, hlavně Thóraka z Lárissy, viz rok 480. Zbavil moci Aristoméda a Ageláa, snad vládce v Ferách a Farsálu (?). Jeho válečné operace ale nebyly úspěšné a ve Spartě povstalo podezření, že byl thessalskými Aleuady uplacen (thessalské tažení Sparťanů proti Aleuadům se mohlo odehrát i v roce 470, viz; k tomu srov. rok 475, který dějově navazuje na události roku 477). Spartská agrese nahnala thessalskou šlechtu do spojenectví s athénskými démokraty, srov. rok 460. 

Athénští sochaři Kritiás a Nésiótés vytvořili nové sousoší Tyrannobijců (viz rok 514).

Protiperská hellénská koalice dobyla Býzantion stále ještě v moci Peršanů. Vrchní velitel spojených Hellénů Pausaniás svěřil zajatce Gongylovi z Eretrie, který se však z vůle Pausaniovy dohodl prostřednictvím Artabázovým s Králem a pouštěl je na svobodu; Xerxés mu prý dokonce slíbil dceru do manželství... Pro hrubé chování k Býzantským a pro podezření z úplatku se Pausaniás vrátit do rodné Sparty (srov. předešlý rok). Zde se ze všech obvinění očistil. Mezitím Sparťané jako hégemoni hellénské symmachie vyslali náhradního stratéga spojeneckého vojska Dorkia, který však nebyl všemi spojenci za vrchního velitele uznán. Nespokojenosti využíval Aristeidés, aby budoval v symmachii/protiperském paktu sympatie pro Athéňany a jejich délskou symmachii, viz rok předešlý, sympatie spojenců získával též Kimón. 

 

Na Sicílii zemřel Gelón, syn Deinomenův (odtud se jeho dynastii říká Deinomenovci), od roku 491 vládce v Gele a od roku 485 v Syrákúsách, kde panoval až do svého konce. V té době byl v koalici s Thérónem Akragantským, svým tchánem, nejsilnějším hellénským vladařem na ostrově a vlastně v celém hellénském světě. Po vítězství nad Kartháginci, viz rok 480, ho Syrákúsané provolali "králem". V Syrákúsách se podle jeho vůle nástupcem stal bratr Hierón I. (vládl do roku 466). Další jeho bratr Polyzálos/Polyzélos zdědil tyrannidu v Gele a k tomu vdovu po bratrovi Dámarétu. 

Messápiové porazili v Itálii Tarentské. Messápiové tak vstupují do známých dějin (viz rok 730 a 473).

  

V Itálii jedenáct měst etruské konfederace nebylo na společném sněmování spokojeno s římským mírem Véjských, dvanáctého člena spolku, poněvadž nebyl s nimi konsultován. Doporučily Véjským použít za záminku obnovení války existenci pevnosti Cremery: Véjané požádali Fabie, aby ji vyklidili. To se nestalo a ve válce Véjanů s Římany bylo pokračováno. V bitvě na řece Cremeře dne 18. července padlo 306 příslušníků rodu Fabiů, který byl v té době nejsilnější v Římě (viz rok 484 a 479). Podle jedné verse konal toho dne fabiovský klan mimo pevnost bohoslužby s procesím, které Etruskové přepadli a Fabie pobili. Podle druhého podání nalákali Tuskové Římany na zvěsti o velkých stádech pasoucích se dál od Cremery. Fabiové se za kořistí vypravili, zahnali slabou stráž stád a když hnali dobytek k sobě do pevnosti, padli do léčky, v níž zahynuli.

Přežil z klanu údajně pouze syn M. Fabia a konsul roku 467, který jako nedospělý zůstal v Římě (takových příslušníků muselo být jistě více). Etruskové se zmocnili Ianiculu, překročili Tiber na levý břeh a plenili kraj Městu na očích. Podle jiné tradice byla bitva na Cremeře vybojována až roku 472, ale rovněž 18. července, tedy ve stejný den jako roku 390 bitva u Allie, a podle další uchované ve verších Ovidiova Kalendáře už 13. února.

Ve stejné době se oddíly konsula Horatia pohybovaly na území Volsků, kdežto jeho kolega T. Menenius, který byl poslán senátem na etruskou frontu, tábořil necelých šest kilometrů od Cremery. Byl pak díky své neopatrnosti přesilou Véjanů v poli poražen, ztratil ležení a uprchlíci z boje, kteří dorazili do Říma v noci, obyvatele velmi vystrašili. Viz děje další roku následujícího.  

 

V Japonsku zemřel na podzim císař Itoku (vládl dle kronik od roku 511, inthronisován roku následujícího). Nástupcem nejstarší jeho syn Kóšó, "Prokázaná synovská láska", trůnním jménem Mi-macu-hiko-kaješina. Žádný z pozemních skutků vladaře pokládaného za mýthického není znám. Zemřel na podzim roku 393, ale rituálně pohřben byl až na podzim 355.

Nástupcem se stal jeho druhorozený syn Kóan, "Synovská láska v míru", trůnním jménem od roku 392 Jamato-taraši-hiko-kuni-oši-bito. Zemřel na jaře 291. Jeho nástupcem byl nejstarší syn Kórei, "Synovská láska duchovní", trůnním jménem Oho-Jamato-neko-hiko-futo-ni, císařem od 290, zemřel na jaře 215, pohřben byl až roku 209. Jeho nástupcem byl osmý z císařů/tennó, jeho syn Kógen, "Synovská povinnost díky původu", inthronisován roku 214, zemřel roku 158. Pohřben byl roku 153.

Jeho nástupcem byl Kaika/Kaikwa, "Civilisace", pozemským jménem Waka-Jamato-neko-hiko-Oho-hihi, který nastoupil císařské povinnosti ještě v roce otcovy smrti. Zemřel roku 98. O činech všech těchto panovníků dynastie Jamato není nic známo. Viz dále rok 98.    

 

************************************************************

476.

Ol. 76, 1

Skamandros z Mytilény

 

Faidón

a. u. c. 278

A. Verginius Tricostus Rutilus a Sp. Servilius Structus

************************************************************

O 76. olympiádě byl středem pozornosti v Olympii Themistoklés. Byl to vrchol jeho politické kariéry, která měla tolik ambiciosních zvratů (viz dále rok 471). Když se ho ptali, co nebo koho tak poslouchá nejraději, odpověděl, že "toho, který o jeho slávě promlouvá nejlépe". • Skamandros z Mytilény byl prvním epónymním olympioníkem z Ostrovů.

 

Vrchní velitel hellénských spojenců ve válce s Peršany Dorkios se vrátil do Sparty a do Býzantia se vrátil ke svému postavení Pausaniás (viz předcházející rok). Pokračoval však v přehmatech vůči spojencům a byl proto Sparťany definitivně zbaven velení. Pausaniu z Býzantia vyhnal Kimón (III.) Athénský a Pausaniás se musel přes Kolóny v Tróadě vrátit do Sparty; jak dlouho se v Tróadě zdržel, není jasné, možné je, že i několik let lákán Peršany ke zradě, a to už v době, kdy měl velení: bylo mu předhazováno, že vznešené perské zajatce přes prostředníka propouštěl domů (viz rok předešlý a 469).

Vrchním velitelem hellénských spojenců pro válku s Peršany se po Pausaniovi stal Athéňan Aristeidés. Kimón dobyl v Thrákii poslední opěrný bod Peršanů, pevnost Éión na Strýmonu, jeho velitel Bogés povraždil celou svou rodinu, zapálil nad nimi střechu a pak se sám vrhnul do plamenů (srov. rok 470). Následovalo dobytí Skýru, kde až do této doby sídlili Pelasgové, jak se říkávalo předhellénským obyvatelům regionu (srov. o nich rok 514), a thessalští loupeživí Dolopové: ač byl kmen zakládajícím členem delfské amfiktyonie, byli nyní Kimónem zotročeni, jejich půda rozdělena a na ostrov zavedena athénská katoikie (dobytí Skýru se mohlo odehrát až roku 468). Do Athén dovezl Kimón ostatky Thésea, kterého na ostrově shodil s útesu král Lykomédés.

Někdy po této době se vydal na Peloponnésos jistý Arthmios ze Zeleie, athénský proxenos, syn Pýthónaktův, s perskými penězi, aby Hellény poštval proti Athéňanům. Odhalen byl na Kimónův návrh Athéňany zatracen.   

 

V Athénách byla dokončena stavba městských hradeb, s níž bylo započato v zimě roku 479. Namísto malého přístavu Faléron byl vybrán větší, Peiraieus, který byl rovněž opevněn na návrh Themistokleův podaný asi roku předešlého a byl pokládán za nejlepší přístav Hellady. Themistoklés rovněž prosadil, aby ročně bylo postaveno dvacet trojveslic/triér a aby se státu dostávalo "odborníků" všech profesí, zrušili Athéňané metoikovskou daň. 

 

Téhož roku přišel na Sicílii boiótský básník Pindaros a tvořil na dvoře Hierónově, mimo jiné se Simónidem z Keu, Aischylem, asi též Simónidovým bratrancem Bakchylidem. Simónidés udobřil Hieróna I. s vládcem v Akragantu Thérónem, synem Ainésidéma ze Syrákús. Když pak došlo v Syrákúsách k roztržce mezi bratry Hierónem I. a mezi lidmi populárním Polyzélem/Polyzálem, který vládl v Gele, udobřil je zase Thérón Akragantský, tohoroční olympioníkos v závodě čtyřspřeží/tethrippon. Když se totiž na italském jihu Krotónští pustili do Sybariťanů a ti Hieróna žádali o pomoc, chtěl jim poslat vojsko, jemuž by velel jeho oblíbený mladší bratr. Doufal, že ve válce Polyzálos padne, ale tomu se chtěl bratr vyhnout, účast na expedici odmítl a utekl k Thérónovi. 

Hierón I. přesídlil původní obyvatele Katany a Naxu do Leontín, na jejich místo poslal po pěti tisících osadnících z Peloponnésu a Syrákús. Důvody násilné operace neznáme; srov návraty roku 466. Obec Inessu na úpatí sopky přejmenoval na Aitné; buď tohoto nebo roku příštího vyvalila ze svého jícnu do kraje lávu, viz rok 425. 

Thérón Akragantský dal Hímeřanům za vládce svého syna Thrasydaia, viz rok 472.

Nespokojeni s jeho vládou obrátili se o pomoc k Hierónovi Syrákúskému, který si to ale nechtěl s Thérónem rozházet a o počinu nespokojenců Théróna informoval. Oposice byla zmasakrována a Thérón Hímeru osídlil Dóry z Dóridy; svého syna nijak nepotrestal. Město prosperovalo do roku 409, kdy bylo na věky vyvráceno Karthágiňany, viz. Sikulské osady Kamiku se někdy v této době zmocnili Thérónovi synovci Hippokratés a Kapys z Akragantu, ale i jejich rebelii Thérón snadno zlikvidoval. 

Na Sicílii zemřel Anaxilás II., vládce dvoustátí Zanklé a Rhégion. V Zanklé-Messáně vládl již před rokem 494 (viz), v Rhégiu vládl od roku 491. Anaxiláův domácí otrok a důvěrník Mikythos se stal poručníkem jeho synů a byl v úřadě do roku 467. Synové vyrůstali v Syrákúsách u Hieróna, viz rok 467.

 

V Římě byl nedostatek obilí a mezi drobným lidem panovala revoluční nálada. Konsulové se vypravili na Tusky za Tiber, kde Etruskové stále drželi Ianicul (asi jen do těchto událostí, snad až do roku 474). Véjany v poli porazili a zahnali, boje ukončeny ročním příměří: soustavná válka s Etrusky byla vedena od roku 483 a nikoli úspěšně. Konsulové rozeslali po zemi agenty nakupovat obilí, aby lid nečinný na polnostech, ale ve válkách nasytili. Podle censu žilo tehdy na 110 tisíc Římanů, s rodinými příslušníky a obchodníky, avšak bez služebnictva, nejméně třikrát tolik.

Během klidu zbraní se vrátily mezi Římany spory plebejů s patriciji kolem dělení a přídělu dobytých pozemků. Tribunové lidu T. Genucius a Q. Consilius/Considius žalovali T. Menenia, syna plebejského dobrodince Agrippy Menenia, za vedení války u Cremery. Otec ho zanechal v chudobě a tak tribunové ve sporu hrdelním žádali jako trest na Meneniovi dva tisíc assů, částka tak jako tak pro něj vysoká. As tehdy vážil libru, bylo to tedy přes 650 kilogramů mědi. Menenius se ostudou usoužil a zemřel buď hlady nebo na nemoc.    

 

V Číně zemřel císař Ťing-wang II. (vládl od roku 520). Nástupcem se stal jeho syn Jüan-wang/Yuan (vládl do roku 469).

 

************************************************************

475.

Ol. 76, 2

 

Dromokleidés

a. u. c. 279

P. Valerius Poplicola I. a C. Nautius Rutilus I.

************************************************************

Pokus Athéňanů kolonisovat Éión (viz předešlý rok) skončil fiaskem: kolonisté byli vyhnáni Thráky.

Ve Spartě byl podle jedné tradice (viz rok 477) sesazen n. zemřel král Leótychidás II. (vládl od roku 491). Viz ale rok 470. Jeden z členů gerúsie, všeobecně vážený Hetoimaridás z rodu Hérákleových potomků, toho roku prý přemluvil Sparťany, aby netáhli do války proti Athéňanům jenom proto, že jejich moc na moři roste, ale aby jim naopak nadvládu na moři přenechali. U toho zůstalo do konce vzájemné velmocenské řevnivosti; o autenticitě takového rozhodnutí lze pochybovat.

 

V první polovině 5. století působil v Athénách malíř červenobílé figurální keramiky Epiktétos, žák malíře Euthýmida. Měl stejnojmenného předchůdce, viz rok 500. V Eleji zemřel básník a filosof Xenofanés z Kolofónu. Narodil se kolem roku 570 (srov. rok 486). Byl prvním z Evropanů, který odmítl lidské podoby bohů ("kdyby volové, lvi a koně dokázali malovat nebo sochat, byli by jim jejich bohové také podobni"). Srov. o něm v indexu s. v. školy (1). 

 

V Římě tribunové L. Caedicius a T. Statius obžalovali konsula loňského roku Sp. Servilia za vedení války a bitvy na Ianiculu, kdy měli Římané velké ztráty. Dokázal se však s pomocí svědectví kolegy v úřadu A. Verginia obhájit. 

Po vypršení loňského příměří pokračovala válka Římanů s Véjany, vytáhl proti nim konsul P. Valerius. Řady římských nepřátel znovu rozšířili Sabínové, kteří vytáhli do války po boku Véjských. P. Valerius jejich tábor nedaleko Tiberu nočním táborem zničil, z nedalekého ležení Véjských po bojích Tuskové sami opustili. Vytáhl pak pod hradby Véjí, ale její obyvatelé se k bitvě nepostavili. Konsul pak odtáhl na území Sabínů, které dal vojákům v plen. Senát ho odměnil triumfem. Za tažení se vyznamenal nedávno souzený Sp. Servilius, který sloužil ve Valeriově armádě jako legát.

Zatímco Latínové ve spojení s Herniky sami vyhnali loupící Aequy a Volsky, druhý z konsulů C. Nautius, který si vylosoval "latinskou" frontu, plenil území Volsků, ničil usedlosti a spaloval jejich úrodu.  

 

************************************************************

474.

Ol. 76, 3

 

Akestoridés II.

a. u. c. 280

L. Furius Medullinus a A. Manlius Vulso

************************************************************

Na Západě porazil Hierón I. Syrákúský koalici Kartháginců a Etrusků v námořní bitvě u Kýmy-Cumae; o jak velkou válku a vlastní její příčiny šlo, nevíme. Kampánský hellénský stát ho totiž povolal na pomoc proti společným nepřátelům. Hierón poslal do Olympie darem Diovi etruskou helmu s dedikačním nápisem (zachována). 

Hellénské obce v regionu, ale mimo jiné též Řím, byly na delší dobu zbaveny kartháginského a etruského nebezpečí, etruská konfederace byla regionální velmocí (srov. roky 524, 453, resp. 431). Jak syrákúsko-etruská válka souvisela s válkou s Římany, rovněž nevíme. V této době byli Syrákúsané zjevně nejsilnějším státem západního Středomoří. 

 

Římané měli na žádost Etrusků a podle tradičního údaje uzavřít čtyřicetileté příměří s Véjany ve válce, která trvala již od roku 483/konec první války véjské (druhou viz roku 437, třetí roku 427 a čtvrtou 405). Nikdo totiž z etruské konfederace nepřitáhl na pomoc, jak praví římské podání. Římanům zaplatili roční náklady na armádu a poskytli menáž na dva měsíce (i to však v penězích; podle jiného podání se uvázali k ročním tributům v penězích a obilí). Pravděpodobně teprve nyní vyklidili Tuskové Ianiculum, viz roky 477 a 476.

Lze se domnívat, že Véjským Etruskům zůstala kontrola Fiden, města s římskými osadníky. Z logiky vojenské situace tradiční údaj o příměří v římské historiografii obrací skutečnost naruby. Nicméně smlouva může být důsledek syrákúského vítězství (viz výše; srov. však dále události roku 471, 438 a 426), o nějakém spojenectví Římanů nebo kohokoli z Latia se Syrákúsany v pramenech zmínky ale není V Římě opět vypukly po vleklých sporech o rozdělení dobyté půdy nepokoje; jak souvisejí s uzavřeným příměřím, známo není. Census t. r. spočetl 103 tisíc občanů (je-li údaj autentický). 

 

************************************************************

473.

Ol. 76, 4

 

Menón

a. u. c. 281

L. Aemilius Mamercus III. a Vopiscus Iulius Iullus (nebo byl místo Iulia jmenován Opiter Verginius Esquilinus II.?)

************************************************************

V Itálii loupeživí Messápiové a Iápygové o síle dvaceti tisíc mužů zle porazili v poli Tarentské a Rhégijské, v jejichž čele stál Mikythos (srov. s rokem 476). Při pronásledování vnikli Iápygové do Rhégia a na krátko se ho zmocnili; padlo prý na tři tisíce Hellénů, ale moc rhégijsko-messánského soustátí katastrofa nezlomila, viz rok 467. Válka vznikla z územního sporu Tarentských s Iápygy.

O dalším průběhu války, jak ostatně u většiny konfliktů na italském jihu, nevíme nic, nicméně tarentská katastrofa byla pravděpodobně největší masakr způsobený v této části světa barbary Hellénům. V bitvě s Iápygy zahynul velký počet tarentských těžkooděnců, to znamená lidí s vysokým daňovým censem. Tarás v důsledku změnil režim a z oligarchie se narodila démokratiá; podrobnosti neznáme.  

 

V Římě pokračovaly sociální rozbroje. Ve svém domě byl nalezen mrtev tribun lidu Cn. Genucius, který žaloval konsuly předcházejícího roku, a dav zbil liktory při pokusu zatknout Volerona Publilia, který se postavil konsulům a srazil k zemi dva z liktorů: protestoval proti tomu, aby byl odveden jako prostý voják, když předtím sloužil jako centurio. Konsulové raději z fora utekli. Volero Publilius se stal díky svému vzdoru patricijům mluvčím plebejů a byl zvolen tribunem lidu na příští rok (viz dále tam a rok 471).

T. r. udal jakýsi otrok vestálku Urbinii, že už není pannou. Pontifikové obvinění posoudili, žena byla zbita pruty, provedena Městem a pohřbena zaživa (skončila pak v Římě nějaká choroba postihující ženy...). Jeden z mužů obviněných ze styků s Urbinií, si vzal život, druhý byl bičován a popraven (srov. první takový případ roku 483).   

 

V Číně zničil stát Jüe stát Wu: boje obou jižních států trvaly od roku 520. Král Wu Fu-čchaj/Fuchai spáchal sebevraždu (srov. roky 514 a 496), Kou-ťien/Goutian neoplatil Fu-čchajovi jeho velkorysost, viz rok 496 a jako vítěz se stal nejsilnější oporou císařství Jüan-wanga. Boje mezi dalšími čínskými státy ale pokračovaly.

• Jüe a Wu byly před Čou původně „barbarské“ státy jižní Číny (srov. rok 334).

 

************************************************************

472.

Ol. 77, 1

Dandés z Argu

 

Charés

a. u. c. 282

L. Pinarius Mamercinus Rufus a P. Furius Medullinus Fusus

************************************************************

Dandés byl prvním epónymním olympioníkem Argívských. V dolichu o těchto hrách zvítězil "v dresu" Hímery Ergotelés, běženec z Knóssu, odkud musel prchnout v důsledku občanských rozbrojů či války/stasis. Vítězství zopakoval roku 464. Olympioníka oslavil verši Pindaros, ale o jaké násilnosti na Krétě šlo, nevíme. 

Karysťané odmítli připojit se dobrovolně k délskému spolku, tak je k tomu Athéňané donutili silou. Je možné, že to byla zároveň poslední Themistokleova akce, srov. rok 479, jako athénského občana, viz rok následující.  

Na Sicílii zemřel po skvělé vládě tyrannos v Akragantu Thérón (vládl od roku 487) a stejně jako Gelónovi se mu dostalo poct kultu hérójského. Většina chrámů města byla postavena za něho. Jeho násilnický syn a nástupce Thrasydaios (srov. o něm již rok 476) byl brzy občany sesazen a vyhnán z města: v prohrané válce soustátí Akragantu a Hímery s Hierónovými Syrákúsami, kterou zjevně vyprovokoval, v rozhodující bitvě padly dva tisíce Syrákúsanů a dvakrát tolik Akragantských. Prchnul do mateřské Hellady do Nísajských Megar (srov. rok 728), kde však byl odsouzen (není známo, zač) a popraven. Akragantští pak uzavřeli s Hierónem Syrákúským mír a ve městě nastolili démokratii; to samé se zřejmě stalo i v Hímeře.  • K návratu tyrannidy v Akragantu došlo až v roce 288, viz.

 

Jeden z nejstarších básníků staré attické komédie Magnés z Athén poprvé zvítězil o velkých dionýsiích, srov. rok 486. Jiná data o něm neznáme. V témže roce na jaře o dionýsiích měla premiéru Aischylova tragédie Peršané/Persai; chorégem byl Periklés (c. 30), Xanthippův syn (otec tehdy pravděpodobně již nežil). V ní se poprvé v historii objevuje jméno Arsakés, i když zde v nehistorické postavě vůdce perské jízdy (srov. dále např. rok 410 a hlavně rok 250).

Aischylos bojoval u Marathónu (bylo mu asi 35, to se někdy v té době teprve Hérodotos narodil) a Salamíny a je jediným zachovaným autentickým autorem éry perských vpádů do Hellady. Aischylův Ameiniás se vyznamenal u Salamíny, druhý bratr Kynegeiros/Kynaigeiros byl u Marathónu jedním ze stratégů a zahynul, když se pokoušel zadržet nepřátelský člun prchající na moře: Peršané mu uťali ruku sekerou (podle mnohem mladší verse obě a pak že se bezruký rval zuby) a vykrvácel, srov. římskou obdobu příběhu roku 251. Kynegeirova smrt byla Athéňany ctěna jako symbol vlastenectví a malíř Polygnótos z Thasu scénu zobrazil v Malovaném n. Pestrém sloupořadí/stoá poikilé (viz rok 470).

Básník Aischylos byl žalován před areopagem z bezbožnosti/asebeiá: prozradil prý neúmyslně něco z mystérií. Dobu procesu neznáme. Osvobodili ho, poněvadž mu soudci uvěřili, že nebyl do eleusínských mystérií zasvěcen a poněvadž se svými bratry se tolik zasloužil o hellénskou svobodu.

 

V Římě se pokoušel prosadit tribun lidu Volero Publilius přenesení voleb tribunů lidu z curiátních comitií na tributní/řec. pséfoforiá fratriaké vs. fyletiké, neboť ty nepovoloval senát ani nepodléhaly žádným kultovním omezením v případě věštby, neblahých znamení apod. Nedařilo se mu, ale plebejové ho zvolili do úřadu podruhé, viz rok následující. Itálií se t. r. šířil mor, který zle řádil i v Římě; počty obětí neznáme, viz dále rok 466nnásl.  

 

************************************************************

471.

Ol. 77, 2

 

Praxiergos

a. u. c. 283

Ap. Claudius Crassinus Inregillensis Sabinus a T. Quinctius Capitolinus Barbatus II.

************************************************************

V Athénách byl ostrakován Themistoklés, jehož již předtím mstivě obvinili Sparťané z médismu neboli kolaborace s Peršany a ze spolupráce s Pausaniem. Themistoklés odešel zprvu do Argu (viz dále rok 469). Je s podivem, jak snadné bylo exulovat v hellénských démokratiích pilíře domácí politiky, zasloužilé osobnosti o stát. A to již byl Themistoklés jednou očištěn soudně z obvinění ze zrady. T. r. připustil, že dopis od Pausania skutečně obdržel vyzývající ho ke spolupráci s Králem, ale nijak se prý na spiknutí nepodílel; viz dále rok 469. 

V Élidě revoluce odstranila vládu rodové aristokracie a Éliďané provedli synoikismos celé Élidy od Acháje po Messénii, tzn. že se spojili všichni do jednoho státního útvaru. Podle attického vzoru rozdělili stát na deset fýl (srov. pozdější změny v letech 368 a 348) a nejvyšším státním výkonným orgánem byla búlé, rada pěti set. Někdy z této doby, resp. do c. 450, pochází nápis z Olympie s padesátiletou smlouvou/rhátrá, rhétré o míru Anaitiů/Anaitoi a Metapiů/Metapioi, dvou odjinud neznámých subjektů (autonomních, suverénních obcí, n. federativních součástí Élidy?). 

 

V Římě byl díky tribunům lidu C. Laetoriovi a Publiliovi Voleronovi (srov. rok 473sq., nyní podruhé) prosazen zákon o volbách plebejských úředníků/lex Publilia Voleronis: které nyní volily tributní sněmy, komicie, a jejich počet se zvýšil z původních dvou na čtyři. Se změnou senát bez odporu souhlasil. Kuriosně se tak stalo v roce, kdy konsuly byli konservativci a jedním z nich syn Ap. Claudia Sabina, který sám sebe pokládal za ještě většího odpůrce plebejů než jeho otec: tribunům lidu říkával ve vzteku "Voleronové". 

Vypukla Římanům nová válka s Aequy a s Volsky (srov. rok 483 a čtyřicetileté příměří s Véjany z roku 474), která trvala do roku 468. Velitelem Aequů byl Cloelius Gracchus, který dobyl Tusculum a v poli porazil praetora M. Minucia. Konsulovi T. Quinctiovi se však v poli nepostavili. S Aequy bojovali Římané prakticky permanentně po dvě staletí. Boje byly přerušovány příměřími, mír s Aequy byl podepsán až roku 388. Třebaže byl později tento národ zřejmě celý vyvražděn, srov. rok 304, ještě o čtyři roky později je poslední zmínka o bojích Římanů s nimi. 

Ap. Claudius cos. vylosoval frontu volskovou, ale při své nenávistné povaze k plebejům neměl u mužstva ani šarží žádný respekt. Dal decimovat občanské vojsko, protože v bitvě s Volsky prchlo ve zmatku před nepřítelem. Je to zároveň první případ nejvyššího kolektivního vojenského trestu, při němž byl popraven každý desátý voják-odvedenec odsouzené jednotky. Vojáci byli losováni a ubiti kyji/decimum quemque militem sorte ductum fusti percussit. Decimace byla používána vzácně (srov. roky 295, 71, 36, kdy vždy sťati sekyrou). • Ap. Claudius byl synem Sabína Attia Clausa a zemřel přirozenou smrtí následujícího roku, když byl tribuny lidu M. Duilliem a Cn. Sicciem žalován za vedení svého úřadu.

 

************************************************************

470.

Ol. 77, 3

 

Démotión

a. u. c. 284

L. Valerius Potitus II. a Ti. Aemilius Mamercus I.

************************************************************

Athéňané pod Kimónem (III.) s loďstvem o třech stech triérách dokončoval vyhánění Peršanů z Thrákie zpět do Asie (srov. rok 476) a t.r. vypudil Peršany i s Thráky z Chersonésu, údajně s pouhými čtyřmi triérami. Úspěšně bojovali proti perské flotile u Kypru, v Kárii a Lykii. Velitelem perského loďstva, nauarchem, byl Tithraustés, nevlastní syn krále Xerxa I. Ve velké bitvě, místo neznáme, Kimón Tithrausta porazil a Athéňané zajali sto perských triér i s mužstvem (viz rok 468). Z Thrákie byli Peršané vyhnáni po dlouholetém obléhání Doriska, sídla evropských satrapů. Velitelem Peršanů byl Maskamés. • Byla uzavřena perská přítomnost v Evropě, která trvala od roku 512. Další národ z nitra Asie, který vpadl do Evropy, ale až po 845 letech, byli Hunové, kteří v této době napadali čínskou říši.

 

Kolem t. r. (?) zvítězili u Tegeje Lakedaimonští v bitvě proti Tegejským a Argívským, spojencům od neznámého roku. Jiné souvislosti nejsou známy: zřejmě vzpoura v Peloponnéském spolku (?). Podle jiné historické úvahy se t. r. vypravili Sparťané do Thessalie proti Aleuadovcům, ale velitel expedičního sboru, král Leótychidás II., měl od Thessalů vzít velké dary, za což byl později ve Spartě zbaven vlády (tato událost se mohla stát již roku 477, srov. rok 475, podle jiné tradice král zemřel).

Eurypóntovec Leótychidás II. vládl od roku 491 a jeho nástupcem se stal další z jeho rodu Archidámos II., syn Zeuxidámův a Leótychidův vnuk (vládl až do roku 427; Zeuxidámos zvaný Kyniskos/Štěně, Leótychidův syn, nevládl, protože zemřel dříve než otec, a po něm má jméno jeho vnučka Kyniska).

• Archidámovou manželkou byla Lampidó či Lampitó, dcera Leótychidova z jiné manželky a jediná žena v dobách předhellénistických, jíž se „podařilo“ být během svého života dcerou, manželkou a matkou krále. Archidámova dcera Kyniská, sestra Agésiláa II., zase byla první ženou, která si držela vlastní koně, k čemuž ji přemlouval bratr, a jako první s nimi získala olympijské vítězství (v závodě čtyřspřeží/tethrippon na 96. a 97. olympiádě, roky 396 a 392, a vlastně i jako první žena vůbec)!

 

V letech 470 až 468 pobýval na Sicílii u Hieróna I. tragický básník Aischylos (o jeho druhém pobytu viz rok 458). V letech 470 až 460 působil v Athénách první z velkých hellénských malířů Polygnótos z Thasu, který tvořil i v Platajích a Delfách. Byl přítelem Kimónovým a spolu se svými žáky Mikónem z Athén a Panainem, bratrem Feidiovým, vymalovali Pestrou stou, Stoá poikilé (která se až do vyhnání tyrannů jmenovala Peisianakteion), srov. rok 472. Za svá díla obdržel od Athéňanů občanství.

Jeho kolegou byl Hippasos z Metapontia a vrstevníkem sochař Myrón z Eleuther, pracující hlavně s bronzem. Jeho hlavním dílem byl dodnes známý Diskař, Diskobolos. Tradovalo se o něm, že zemřel zcela bez dědictví. 

Kolem t. r. pravděpodobně na Sicílii zemřel athénský tragik Frynichos, který se narodil kolem roku 540. V téže době zemřel další autor tragedií a satyrských dramat Prátínos či Prátínás z Fleiúntu, protivník Aischylův a Choirilův (srov. rok 499). Část Prátínova díla uvedl na scénu až jeho syn Aristiás (rozumí se, že v Athénách).

Kolem roku 470 se narodil pýthagorik Filoláos z Tarentu či Krotónu. Datum jeho úmrtí nelze stanovit ani přibližně. Roku asi 450 se přestěhoval do boiótských Théb. Byl héliocentrikem (viz rok 450).

 

Válka Římanů s Aequy, proti nim se vypravil konsul L. Valerius, a Volsky se rozšířila na Sabíny, s nimiž bylo zřejmě již roku 468 uzavřeno příměří (viz). Římské armádě na sabínské frontě velel druhý konsul Ti. Aemilius. K žádnému válečnému rozhodnutí nedošlo.