479-476

479.

Ol. 75, 2

 

Xanthippidés nebo Xanthippos

a. u. c. 275

K. Fabius Vibulanus III. a T. Verginius Tricostus Rutilus

************************************************************

Na jaře začala perská flotila o čtyřech stech lodích operovat v prostoru maloasijské Kýmy, kde po salamínské bitvě ležela přes zimu, a Samu, viz o jeho vládci rok předtím (srov. rovněž podstatně nižší počty lodí oproti loňsku).

Velitel perského pozemního vojska v Thessalii Mardonios vyslal do Athén s nabídkou spojenectví a náhrady válečných škod, což Athéňané odmítli a spartské vyslance ujistili o setrvání v paktu s nimi (na konci tohoto století tento moment připomenou Sparťané svým peloponnéským spojencům, až se budou domáhat vyvrácení Athén poražených v peloponnéské válce).

Funkci perského posla splnil král Makedonů Alexandros I. Po druhém vypálení Athén poslal Peršan za Athéňany se stejným vzkazem jistého Múrychida, Helléna z Helléspontu.

Jeden z členů rady/búlé Lykidés (podle jiné verse se jmenoval Kyrsilos, sotva však byl totožný s aristokratem zmiňovaným roku 482), doporučil perský návrh přijmout: hlasování jednoznačně prohrál, propadl hrdlu a za vlastizradu byl sněmovníky ukamenován; první házel archón-basileus.

Totéž udělaly pak Athéňanky s celou jeho rodinou. Byl to jeden ze dvou případů kamenování v Athénách, druhý viz rok 409 (rozhodnutí vojenského velitele v poli).   

Mardonios se v květnu pustil ze zimovišť v Thessalii a Makedonii do Boiótie a v červnu a červenci i do Attiky. Jeho armáda neměla podporu flotily a zásobovat se musel z Thessalie. Athény s okolím dal srovnat se zemí údajně včetně chrámů, obyvatelé před Peršany opět prchli z města, nyní na Salamínu.

Z Attiky se pak Mardonios stáhl do Boiótie a s armádou se utábořil u Platají. Peršany až do Attiky doprovázel Makedon Alexandros.

Athéňané poslali ze Salamíny s Megarskými a Platajskými do Sparty, aby urgovali pomoc. Lakedaimonští však právě drželi v Amyklách třídenní hyakinthie. Po nich eforové deset dnů odkládali odpověď, podle všeho čekali, až dorazí zpráva o dostavbě zdi na Isthmu. Teprve pak vyrazili.

Athénští mezitím nezvolili do sboru stratégů Themistoklea, přišel jim příliš filolakónský, ale mimo jiné Aristeida a Perikleova otce Xanthippa. Spojení Hellénové sněmovali na Isthmu, kde se usnesli udržovat pro válku s barbary armádu o deseti tisících hoplítech, tisícovce jezdců a lodí. Protiperská zeď stavěná od loňského roku byla v té době před dokončením, resp. Sparťané s Peloponnésany dokončovali cimbuří.

Pak se Athéňané hnuli od Salamíny a spojenci z Peloponnésu. Tisícihlavý předvoj Sparťanů dorazil na Isthmos a z Argu, který se stavěl neutrálně ve válce, dostal Mardonios vzkaz, že oddíly Lakedaimonských nemohou zastavit, tak ať se na to připraví. Ze Sparty pod Pausániou, synem Kleombrotovým, vytáhlo pět tisíc Sparťanů, každý se sedmi heilóty. Později dorazilo dalších pět tisíc těžkooděnců z řad perioiků. U Megar v bitvě nad menšími jízdními oddíly Peršanů Helléni zvítězili. U boiótských Eryther padl i velitel této části perského vojska Masistios alias Makistios (hellénské podoby jména).

Tak Hellénové dorazili k Platajím a obě armády ležely proti sobě deset dnů táborem. Poslední noci jim přišel do ležení sdělit Alexandros Makedonský osobně, že Peršanům dochází menáž, že Helléni nemají opouštět posice a že Mardonios se rozhodl bojovat, neboť měl strach, že Hellénů přibude. Jeho spolubojovník Artabázos doporučoval naopak opevnit se v Thébách a okolí a korumpovat hellénské vůdce. 

Perská jízda však Hellény začala napadat a bránila jim brát vodu z Asópu. Aby se dostali ke zdroji, Helléni ustoupili z posic, což Peršané pochopili jako útěk a zaútočili. V září, 4. boédromiónu či 2. panému (boiótského kalendáře; k datu viz v oddílu o svátcích), byla vybojována bitva u Platají/Plataiai, v níž asi 110 tisíc hellénských spojenců, hoplítů i psílů/lehkooděnců, porazilo zhruba tři sta tisíc Peršanů s asi padesáti tisíci muži z řad jejich hellénských satelitů (vyšší údaj o perské síle hovoří o půlmilionové armádě; ze zimovišť s Mardoniem vyrazilo "jen" dvě stě tisíc mužů, přežilo Plataie prý jen čtyřicet tisíc).

Velitelem spojenců byl Sparťan Pausaniás, který trpělivě přihlížel k názorům Athéňana Aristeida, stratéga osmi tisíc athénských hoplítů (o velikosti hellénské armády srov. Dionýsiovo vojsko z roku 397). Před bitvou vyšetřoval Aristeidés v athénském ležení spiknutí attických aristokratů zchudlých v perské válce.

Chystali puč, properský (?), ale po prozrazení odešli přímo z platajského ležení do exilu Aischinés a Agasiás (už o nich nebude slyšet), ostatních šest spiklenců se smělo z Aristeidova rozhodnutí vrátit ke svým jednotkám.  

V bitvě byl zabit i velitel Peršanů a jeden z nejbližších rádců Xerxových Mardonios, a to Arimnéstem ze Sparty (zemřel ve třetí messénské válce v bitvě u Stenykléru, srov. rok 464). Hellénů padlo na vítězné straně deset tisíc, nejvíce z bitev vybojovaných v Helladě; jiný údaj praví, že naopak pouze 91 Sparťan, šestnáct Tegejských a 52 Athéňané.

Na straně perské z třísettisícové armády uniklo pod velením Artabázovým čtyřicet tisíc mužů a na bojišti bylo zajato tři tisíce Peršanů; ostatní padli. Athéňané mimo jiné pobili na tři sta Thébanů, údajně výkvět properského aristokratického tábora ve státě.

• Platajané byli vyhodnoceni jako nejudatnější v bitvě a dostalo se jim z kořisti osmdesáti talentů, za něž dali vybudovat chrám a oltář Dia Osvoboditele/Zeus eleutherios. Pausaniás dostal po bitvě jako velitel desátek z perské platajské kořisti, tedy desátý díl ze zajatců, žen, pokladů, dobytka: stal se tedy okamžitě nepochybně nejbohatším z Hellénů.

Ke kořisti patřili též velbloudi arabské jízdy, kteří se s Xerxovým vojskem poprvé dostali do Evropy (Arabové a velbloudi viz předchozí rok, 286 a 45)

Před bitvou Hellénové přísahali věrnost svým velitelům, že nezničí žádného hellénského města bojujícího s barbary, ale že zlikvidují všechna, která s nimi držela, z kořisti že zasvětí desetinu a co se týče chrámů spálených barbary, "neobnovím žádný z nich, ale ponechám je na paměť potomkům na bezbožnost barbarů/"úden anoikodomésó pantapásin, all' hypomnéma tois epiginomenois easó kataleipesthai tés tón barbarón asebeiás"; tak to alespoň na athénském soudu roku 338, viz tam, přednesl politik Lykúrgos. 

 

Hellénové po bitvě u Platají na jaře příštího roku poslali do Olympie jako votivní dar sochu Dia, kterou vytvořil Anaxagorás z Aigíny, a zlatou trojnožku (tu pak ukradli Fókové za svaté války) na bronzovém sloupovitém podstavci ve tvaru hadího těla se jmény 31 spojeneckého hellénského státu ve válce s Xerxem k datu vítězství (nikoli k datu uzavření symmachie roku 481).

Seznam otevírají Lakedaimonští, Athéňané, Korinthští a Tegejští, následují Sikyóňané, Aigínští, Megarští, Epidaurští, Orchomenští, Fleiúntští, Troizénští, Hermionští, Tírynthští, Platajští, Thespijští, Mykénští, Kejští, Málijští, Ténští, Naxští, Eretrijští, Chalkidští, Styrští, Élejští, Poteidajští, Leukaďané, Anaktorští, Kythenští, Sifenští, Ambrakijští a Leprejští. Kónstantínos/Constatinus I. hadí sokl převezl do Kónstantínopole do hippodromu, kde vydržel zázračně dodnes; nikoli však závodiště.

Ve výroční den bitvy se Helléni po mnoho staletí setkávali na bojišti a přinášeli oběť Diu Osvoboditeli, zřejmě až do likvidace polytheismu. Každoroční tryzna za padlé byla držena o dva měsíce později 16. maimaktériónu (boiótský alalkomenios; na konci listopadu či na začátku prosince): vedle kolekce kultovních sportovních her to byla zřejmě jediná celohellénská slavnost.

• Že by byla držena v letech či desetiletích bezprostředně po bitvě, známo není a v moderní době byly vysloveny dohady, že byla zavedena až v hellénistické éře. 

Téhož dne, co zrána svedli pozemní bitvu u Platají, vybojovali Hellénové zvečera námořní bitvu u mysu hornatého, lesnatého poloostrova Mykaly v Iónii, v níž byli Peršané také poraženi a rovněž tak i v navazující bitvě na souši; zpráva o platajském vítězství dorazila prý k flotilám téhož dne, jak se záhy tradovalo. Vrchním velitelem Hellénů na 250 triérách zde byl král Leótychidás ze Sparty, Athéňany vedl Xanthippos, vrchním velitelem šedesáti tisíc Peršanů, které tu Xerxés zanechal, byl Tigránés, který padl v boji.

Podle hérodotovské tradice veleli u Mykaly flotile Artayntés s Ithamitrem, pozemní armádě Mardontés a Tigránés, kteří oba padli. 

Peršané se od Mykaly stáhli do Sard, na útěku je pobíjeli též do určité míry Míléťané. Hellénové odpluli na Samos, kde jednali o osudech Iónie. Dokonce se probírala možnost jejího vyklizení, neboť Hellénové neviděli šanci, že by dlouhodobě ve válce s Peršanem mohli asijské příbuzné ubránit.

Peloponnésané navrhovali přesídlení Iónů do států Hellady, které s Peršany kolaborovaly. Rozhodnuto nakonec vlivem Athéňanů, že vše zůstane při starém a že obyvatelé Chiu, Samu, Lesbu a další z ostrovanů se stanou členy panhellénské protiperské symmachie/paktu. 

Po bitvě u Platají se perské pozemní vojsko stáhlo či prchlo do Thessalie. Problémy se zásobováním musely být značné. Jeho velitelem byl po Mardoniovi Artabázos, který se přes Makedonii a Thrákii, kde Peršané utrpěli značné ztráty od dotírajících Thráků, dostal do Býzantia, odkud se se zbytkem armády musel do Asie přeplavit: most dal totiž zničit ze strachu před hellénskou invasí do Asie Xerxés. Po bitvě u Mykaly se vrátil Xerxés ze Sard do Ekbatan.

Zůstane záhadou, proč se Peršan rozhodl opustit válku s Hellény, když jeho lidské a materiální zázemí bylo o tolik silnější a mezi Hellény měl tolik spojenců. Xerxův neuvážený ústup, stejně jako předtím jeho otce, se o sto padesát let později jakoby zrcadlil ve válčení Dáreia III. s Alexandrem

Spojené hellénské loďstvo se v srpnu ze Samu vypravilo do Helléspontu. Protože ale most u Abýdu byl již stržen, odpluli. Peloponnésané se vrátili domů. Na podzim oblehli Athéňané pod Xanthippem Séstos. Město se s celým Thráckým Chersonésem vzdalo. Zajatí Peršané byli popraveni, jeden z velitelů Oiobázos, který Hellénům unikl, byl dopaden apsinthskými Thráky a obětován jednomu z jejich masožravých bohů jménem Pleistór.

Druhý jejich velitel Artayktés nabízel za svůj a synův život sto talentů náhrady héróovi a dvě stě Athéňanům: za okrádání a znesvěcování náhrobku a posvátného háje/tafos kai temenos Prótesiláova, toho, který první padl před Troiou, v Elaiúntu sexem a loupeží sakrálních předmětů Athéňany byl přibit na začátku nyní již rozvolněného Xerxova lodního mostu na kůl či prkno a pak oběšen a jeho syn jemu na očích ukamenován/pros sanidás prospassaleusantes anekremason, ton de paida en ofthalmoisi tú Artaykteó kateleudan. Teprve pak se Xanthippovo loďstvo vrátilo do Athén.

Do konce roku se k hellénské symmachii připojily státy Thasos, Samos, Lesbos a Chios, odkud byli vyhnáni properští tyrannové; o Samu viz rok předešlý, z Chiu byl vyhnán tyrannos Strattis, který vládl už před rokem 512 (viz tam; o pomoc proti němu žádala skupinka pučistů ještě před Platajemi, ale spojenecké lodě se v zimě 480/479 neodvážily dále než k Délu).

Samský nauarchos Úliadés a chíjský Antagorás se brzy postavili Pausaniovi a přidali se k Athéňanům pod Aristeidem. Themistoklés vyzískal peníze z obyvatel jihoeubojského Karystu, kteří měli ve svých zdech po deset let perskou posádku, srov. rok 491, 480 a viz dále rok 472. 

Mykalská katastrofa měla dohru i v Xerxově rodině. Jedním z hlavních velitelů Xerxova tažení byl též jeho bratr Masistés (nikoli Masistios, viz zde výše). Není známo, že by roku 480 bojoval v Helladě, u Mykaly byl a je s podivem, že na útěku z bitvy vynadal dalšímu z velitelů Artauntovi/Artayntovi do zbabělců (zjevně odlišný od Ar. zde výše).

Když ho obviňovaný chtěl probodnout, zneškodnil ho jistý Xeinokratés/Xenokratés z Halikarnássu z Masistova doprovodu; královský bratr Xerxés ho z vděčnosti udělal vládcem nad Kilikií (zřejmě dostal titul "syennesis", Kilikové neměli satrapů; o jeho osudu se již nedovídáme).

Xerxés v této době obletoval v Sardech bratrovu manželku. Odmítla ho, tak král ve snaze mít ji u sebe zasnoubil svého prvorozeného syna Dáreia, viz rok 465, s její dcerou jménem Artaunté/Artaynté. Pak se ale v Súsách zamiloval do synovy manželky, k velké nevoli Améstridy, své ženy.

Vinu královna nesvalovala na dceru, ale na její matku. Lstivě se jí zmocnila a manželce Masistově, jejíž jméno neznáme, dala uříznout prsy, nos, rty, uši a jazyk a to vše hodit psům. Zohavenou nešťastnici když spatřil Masistés, prchl se svými syny na východ do Baktrie, kde byl satrapou, ale Xerxovi vojáci je dopadli a zabili.

Je-li Hérodotův příběh brutální perské královské lásky a nenávisti autentický, nevíme; odjinud znám není.    

V druhé polovině roku již probíhala intensivní výstavba nových Athén. Většina domů byla zničena, kromě těch, v nichž se ubytovali Peršané. Z Troizény a Salamíny přivezli Athéňané zpět své rodiny, viz rok 480. V zimě roku 479/478 byla zahájena stavba městských hradeb, aby byly alespoň zčásti funkční. Definitivně dokončeny byly roku 476 (srov. rok 462). Použit byl jakýkoli dostupný stavební materiál včetně zničených domů soukromých i budov veřejných a náhrobních stél.

Athéňané využili Themistokleovy lsti, protože Sparťané, tehdejší hellénští hégemonové, si nepřáli mimo Peloponnésos žádné hradby: Themistoklés osobně ve Spartě odkládal oficiální jednání, až najednou stáli Lakedaimonští před hotovou věcí.

Na podzim t. r. a na jaře následujícího požadovali Sparťané vyloučení z delfské amfiktyonie pro každý stát, který se nezúčastnil bojů proti Peršanům nebo dokonce byl properský. Proti tomuto návrhu byl opět rozhodně Themistoklés a způsobil, že sparťanský návrh neprošel. Tím vlastně Athéňané zachránili existenci amfiktyonie, neboť s Peršany kolaborovala většina států severně od Attiky.

V téže době byla v Boiótii ukončena hégemónie Théb, protože byli značně properští. Po Platajích město Helléni oblehli a po dvaceti dnech vydali jednoho z properských vůdců Tímégenida, druhý Attaginés zmizel. Pausaniás dal pak properské kolaboranty v Korinthu popravit. Byl to zároveň konec prvního spolku Boióťanů, který byl založen snad kolem roku 600 (viz též 550 či 525; srov. k tomu i rok 480).

• Druhý spolek Boióťanů vznikl roku 447 a trval do roku 335 (viz tam)Xerxés  před svým debaklem stačil přesídlit, důvody neznáme, jakési Boióťany do Sittakény do osady Kelónai a ještě v Alexandrově době dodržovali potomci přesídlenců hellénské zvyky, viz v indexu pod přesídlení a rok 324.

 

V Kitiu na Kypru začal někdy kolem t. r. vládnout král Ba'al-melek I. (viz o něm rok 497; panoval do roku 449).

 

Ve válce Římanů s véjskými Etrusky relativní klid. Konsul T. Verginius vyhnal loupící Aequy z území Latínů, K. Fabius se se svými legiemi dostal do úzkých a byl Tusky obklíčen. Hladovějící oddíly osvobodil přispěchavší Verginius. V té době plenili Tuskové římské území až po Ianiculus.

Tehdy se rozhodl klan Fabiů vzít válku s Véjemi na sebe. Členů klanu bylo 306, jejich klientů a přátel bylo na čtyři tisíce, viz o nich rok 484 a viz dále rok 477. Hlavní slovo v klanu měl konsulár M. Fabius.

Na vlastní náklady vytáhli do pole a na řece Cremeře tekoucí též kolem Véjí opevnili své ležení, jemuž dali jméno po řece. Z Cremery podnikali Fabiové protietruskou guerrillovou válku.

 

V Číně zemřel filosof Konfucius, Kchung-fu-c´, narozený roku 551.

 

************************************************************

478.

Ol. 75, 3

 

Tímosthenés

a. u. c. 276

L. Aemilius Mamercus II. a C. Servilius Structus Ahala

L. Aemilius Mamercus II. a Opiter Verginius (?) Esquilinus

************************************************************

Na popud Athéňanů byla založena nová symmachie Hellénů, a to pod athénským vůdcovstvím/hégemonií, tzv. první délský spolek, který trval do roku 404; označení je moderní, staří žádný oficiální název paktu neznali, ledaže hovořili o "Athéňanech se spojenci/hoi Athénaioi kai hoi symmachoi". 

Jiné moderní označení pro délský spolek je athénský námořní spolek, nebo athénská říše/arché. Délský spolek se stal athénskou protiváhou sparťanského Spolku Peloponnésanů; nadšeni z něho jistě nebyli ani na Aigíně. ● Označení Peloponnéského spolku je rovněž moderní a mnohdy nepřesné, neboť členy paktu se Sparťany se stávaly též státy i mimo poloostrov. Dobově se hovořilo o "Lakedaimonských se spojenci/hoi Lakedaimonioi kai hoi symmachoi".

Jeho členem se stalo na 150 států a jejich počet v průběhu let narostl až na 250. Vůdčí osobností při zakládání spolku byl Aristeidés, který též osobně určoval výši spolkových příspěvků (symmachikos foros), vybíraných athénskými úředníky zvanými hellénotamioi/"pokladníci Hellénů". První dávka spojeneckých příspěvků činila dohromady 460 talentů, na začátku peloponnéské války to bylo šest set a Athénin poklad tehdy činil šest tisíc talentů raženého stříbra.

V roce 443 byli členové spolku z fiskálních důvodů rozděleni do pěti správních oblastí, do thrácké, helléspontské, ostrovní/nésiótikos foros, iónské a kárské. "Příspěvky" nebyly pevně stanovené částky, ale podle uchovaných seznamů na nápisech doznávaly velkých změn nahoru i dolů; kriteria změn neznáme, ale asi především odvisela od domácích daní, tedy hospodářského potenciálu.

Minimální spolkový příspěvek/foros činil osm drachem a dva oboly, který platil například iónský stát Diosira dnes polohy neznámé. Hospodářsky silné státy přispívaly mnoha sty drachem: Mílétos pěti sty, Efesos šesti sty, Kýmé devíti sty, Perinthos tisícovkou a nejvíce Lampsakos 1200 drachmami.

Pro srovnání: válka se Samem, viz rok 440, stála Athéňany podle fragmentárně zachovaného vyúčtování na kameni c. 1400 talentů, podle mnohem pozdějšího zdroje "jen" 1200 talentů (do jednoho talentu se vešlo šest tisíc drachem).   

Pokladna spolku se nacházela do roku 454 na Délu, odtud jeho novověké jméno, spolkové sněmy se odehrávaly zřejmě na jaře v Apollónově chrámu: alespoň zpočátku zde bývaly odsouhlaseny bojové akce stávající sezony. Za spolkové peníze zajišťovali Athéňané svou flotilou bezpečí spojencům, kteří "měli k válečným tažením nechuť/dia tén apoknésin tautén tón strateión" (Thúkýdidés), takže raději platili; vlastní loďstvo si ponechali Chíjští a obce Lesbu. 

Tento rok bývá též považován za první ve slavné éře athénského „padesátiletí“, pentékontaetéris, které ukončí vypuknutí peloponnéské války, resp. Perikleova smrt (srov. roky 431, event. 429, o výměře éry ve starém věku viz v indexu s. v.).

Svou padesátiletku cesty k moci ve Středomoří měli Římané (zhruba 218 - 168), stejně jako křesťané (asi 330 - 380 n. l.). Na rozdíl od ostatních počítal Platón trvání athénské říše na sedmdesát roků.

Na konci padesátiletky spočetl roku 432 Periklés athénskou bilanci, když mluvil o válce s Peloponnésany. "Médské" kořisti, tedy toho, co dobyli Athéňané na Peršanech, bylo za pět set talentů, padesát talentů zlata spočívalo na soše Athény jako finanční reserva, z Délu do Athén byly přeneseny spolkové fondy o deseti tisících talentech ve stříbru, z nichž čtyři tisíce připadly t. r. na dokončení Propylají a obléhání Poteidaie. Kromě vojsk jednotlivých členů disponovaly perikleovské Athény dvanácti tisíci hoplíty, sedmnácti tisíci metoiky a třemi sty triérami.

Rámec spolku přispěl k šíření athénské Bohyně/hé Theá a zavádění jejího kultu v členských státech, hlavně ostrovních. Uctívána byla jako Athéné, Athénón medeúsa/Athéna, vládkyně Athéňanů. V Athénách během "padesátiletky" ztratila Akropole charakter pevnosti a jednoznačně převážil význam státně-kultovní. Posici Athén charakterisoval Thúkýdidés jako "samovládkyni v Helladě/hé en té Helladi polis tyrannos". 

Hellénové v rámci symmachie zahájili protiperskou ofensívu, v jejímž průběhu byly osvobozeny egejské ostrovy, celý Helléspontos a jižní pobřeží Thrákie. Nelze stanovit přesný sled událostí a jejich dataci. Události ofensivy patří do období let 478 až 464. Velitelem Athéňanů v Thrákii a jejich spojenců byl Kimón III., syn Miltiada V.

V jedné z bitev proti thráckým Édónům padli u zlatých dolů u Drabésku nebo u Data Sófanés a Leagros z Dekeleie; je to jeden z tradičních údajů, viz ale rok 464, který by měl být pravděpodobnější. • O Datu viz rok 357. 

Na Kypru úspěšně působila athénská flotila o třiceti lodích pod velením Aristeidovým. Helléni vyhnali Peršany z ostrova, ale po odplutí hellénského loďstva se Peršané vrátili. Vrchním velitelem kyperských operací byl Sparťan Pausaniás, jemuž podléhalo padesát peloponnéských triér.

Prý zde byl Peršany podplacen; ukazoval se později v Býzantiu a na tažení Thrákií v "médských" šatech v doprovodu perské a egyptské gardy, jedl perskou stravu a vedl korespondenci s Artabázem o vydání Hellady a Sparty do Králových rukou (srov. následující rok).

 

Římané pod Ser. Furiem porazili Aequy, kteří t. r. obnovili spojenectví s Volsky, a spojenci získali od Tusků příslib, že jim pošlou vojenskou pomoc. Proti Volskům se konsulovi C. Serviliovi nedařilo, druhý z konsulů L. Aemilius porazil Véjské v bitvě, zmocnil se jejich opevněného ležení a vojáci si libovali v etruském luxusu, který dosud údajně neznali. Véjští požádali o příměří a slíbili potraviny pro vojsko na dva měsíce a žoldu na půl roku.

V Římě senát souhlasil s ukončením války s Véjemi a konsul L. Aemilius přijal slib Tusků o financování armády a nežádal nic více, ani tribut. To se ovšem senátorům nelíbilo a odmítli mu povolit triumf. Viz dále rok následující. 

 

V Číně stát Čchen/Chen byl dobyt a zničen státem Čchu/Chu (srov. rok 771).

 

************************************************************

477.

Ol. 75, 4

 

Adeimantos

a. u. c. 277

C. (M.?) Horatius Pulvillus I. a T. Menenius Lanatus

************************************************************

Spartský král Leótychidás II. se vypravil v čele vojska do Thessalie, kde měl potrestat „promédskou“ šlechtu, hlavně Thóraka z Lárissy, viz rok 480. Zbavil moci Aristoméda a Ageláa, snad vládce v Ferách a Farsálu (?).

Jeho další válečné operace ale nebyly úspěšné a ve Spartě povstalo podezření, že byl thessalskými Aleuady uplacen (thessalské tažení Sparťanů proti Aleuadům se mohlo odehrát i v roce 470, viz; k tomu srov. rok 475, který dějově navazuje na události roku 477). Spartská agrese nahnala thessalskou šlechtu do spojenectví s athénskými démokraty, srov. rok 460. 

Athénští sochaři Kritiás a Nésiótés vytvořili nové sousoší Tyrannobijců (viz rok 514).

Protiperská panhellénská koalice dobyla Býzantion, který stále ještě vězel v moci Peršanů. Vrchní velitel spojených Hellénů Pausaniás svěřil perské zajatce z posádky Gongylovi z Eretrie, který se však z vůle Pausaniovy dohodl prostřednictvím Artabázovým, novým satrapou v Daskyleiu po Megabatovi, s Králem a pouštěl je na svobodu; Pausaniás údajně písemně sliboval Peršanovi podobit Spartu a celou Helladu a Xerxés mu prý dokonce slíbil dceru do manželství...

Pro hrubé chování k Býzantským a pro podezření z úplatku, viz rok předešlý, se Pausaniás vrátit do rodné Sparty (srov. předešlý rok). Zde se ze všech obvinění resp. pomluv očistil. Zanechal prý v Býzantiu velký bronzový kratér Poseidónovi, jehož dedikační nápis o Pausániovi hovořil jako o předákovi široké Hellady až po Pontos/archón Hellados eurychorú pontú ep' euxeinú.

Mezitím Sparťané jako hégemoni hellénské symmachie vyslali náhradního stratéga spojeneckého vojska Dorkia, který však nebyl všemi spojenci za vrchního velitele uznán. Nespokojenosti využíval Aristeidés, aby budoval v symmachii/protiperském paktu sympatie pro Athéňany a jejich délskou symmachii, viz rok předešlý, sympatie mezi spojenci získával též Kimón. 

 

Na Sicílii zemřel Gelón, syn Deinomenův (odtud se jeho dynastii říká Deinomenovci), od roku 491 vládce v Gele a od roku 485 v Syrákúsách, kde panoval až do svého konce. V té době byl v koalici s Thérónem Akragantským, svým tchánem, nejsilnějším hellénským vladařem na ostrově a vlastně v celém hellénském světě (cf. rok 487). Po vítězství nad Kartháginci, viz rok 480, Gelóna Syrákúsané provolali "králem".

V Syrákúsách se z jeho vůle nástupcem stal bratr Hierón I. (vládl do roku 466). Další jeho bratr Polyzálos/Polyzélos zdědil tyrannidu v Gele a k tomu vdovu po bratrovi Dámarétu.

 

Messápiové porazili v Itálii v poli Tarentské a vstupují tak do známých dějin (viz rok 730 a 473).

 V Itálii jedenáct měst etruské konfederace nebylo na společném sněmování spokojeno s římským mírem Véjských, dvanáctého člena spolku, poněvadž nebyl s nimi konsultován. Doporučily Véjským použít za záminku k obnovení války existenci pevnosti Cremery: Véjané požádali Fabie, aby ji vyklidili. To se nestalo a ve válce Véjanů s Římany bylo pokračováno.

V bitvě na řece Cremeře dne 18. července padlo 306 příslušníků rodu Fabiů, který byl v té době nejsilnější v Římě (viz rok 484 a 479). Podle jedné verse konal toho dne fabiovský klan mimo pevnost bohoslužby s procesím, které Etruskové přepadli a Fabie pobili. Podle druhého podání nalákali Tuskové Římany na zvěsti o velkých stádech pasoucích se dál od Cremery. Fabiové se za kořistí vypravili, zahnali slabou stráž stád a když hnali dobytek k sobě do pevnosti, padli do léčky, v níž zahynuli.

Přežil z klanu údajně pouze syn M. Fabia a konsul roku 467, který jako nedospělý zůstal doma v Římě (takových příslušníků rozvětveného rodu muselo být jistě více). Etruskové se zmocnili Ianiculu, překročili Tiber na levý břeh a plenili kraj Městu na očích. 

Podle jiné tradice byla bitva na Cremeře vybojována až roku 472, ale rovněž 18. července, tedy ve stejný den jako roku 390 bitva u Allie a podle další uchované verse ve verších Ovidiova Kalendáře už 13. února.

Ve stejné době se oddíly konsula Horatia pohybovaly na území Volsků, kdežto jeho kolega T. Menenius, který byl poslán senátem na etruskou frontu, tábořil necelých šest kilometrů od Cremery. Byl pak díky své neopatrnosti přesilou Véjanů v poli poražen, ztratil ležení a uprchlíci z boje, kteří dorazili do Říma v noci, obyvatele velmi vystrašili. Viz děje další roku následujícího.  

 

V Japonsku zemřel na podzim císař Itoku (vládl dle kronik od roku 511, inthronisován roku následujícího). Nástupcem nejstarší jeho syn Kóšó, "Prokázaná synovská láska", trůnním jménem Mi-macu-hiko-kaješina. Žádný z pozemních skutků vladaře pokládaného za mýthického není znám. Zemřel na podzim roku 393, ale rituálně pohřben byl až na podzim 355.

Nástupcem se stal jeho druhorozený syn Kóan, "Synovská láska v míru", trůnním jménem od roku 392 Jamato-taraši-hiko-kuni-oši-bito. Zemřel na jaře 291. Jeho nástupcem byl nejstarší syn Kórei, "Synovská láska duchovní", trůnním jménem Oho-Jamato-neko-hiko-futo-ni, císařem od 290, zemřel na jaře 215, pohřben byl až roku 209. Jeho nástupcem byl osmý z císařů/tennó, jeho syn Kógen, "Synovská povinnost díky původu", inthronisován roku 214, zemřel roku 158. Pohřben byl roku 153.

Jeho nástupcem byl Kaika/Kaikwa, "Civilisace", pozemským jménem Waka-Jamato-neko-hiko-Oho-hihi, který nastoupil císařské povinnosti ještě v roce otcovy smrti. Zemřel roku 98. O činech a dlouhých vládách všech těchto panovníků dynastie Jamato není nic známo. Viz dále rok 98.    

 

************************************************************

476.

Ol. 76, 1

Skamandros z Mytilény

 

Faidón

a. u. c. 278

A. Verginius Tricostus Rutilus a Sp. Servilius Structus

************************************************************

Skamandros z Mytilény byl prvním epónymním olympioníkem z Ostrovů. O 76. olympiádě byl středem pozornosti v Olympii Themistoklés. Dokonce do té míry, že se diváci nezajímali o dění na závodištích, ale sledovali slavného Athéňana. Byl to vrchol jeho politické kariéry, která měla tolik ambiciosních zvratů (viz dále rok 471 a zde níže). Když se ho ptali, co nebo koho tak poslouchá nejraději, odpověděl, že "toho, který o jeho slávě promlouvá nejlépe".

Však také t. r., ještě za archonta Adeimanta, vypravil vítězný sbor Frynichovy tragédie Foiníčanky/Foinissai připomínající Athéňanům Themistokleovu zásluhu o vítězství u Salamíny: skutek jistě umělecký, ale pro Themistoklea velmi politický, srov. rok 471. Hra s dějem z perského královského dvora se nedochovala a byla námětem pro Aischyla a jeho Peršany/Persai produkované o čtyři roky později, viz tam.

Zneuznaný vrchní velitel hellénských spojenců ve válce s Peršany Dorkios se vrátil domů do Sparty a do Býzantia ze Sparty do jeho starého postavení vyslali Pausaniu (viz předcházející rok). Pokračoval však v přehmatech vůči spojencům a byl proto Sparťany definitivně zbaven velení.

Pausaniu z Býzantia vyhnal Kimón (III.) Athénský (jak to udělal, nevíme) a Pausaniás se musel přes Kolóny v Tróadě vrátit do Sparty. Jak dlouho se v Tróadě zdržel, není jasné. Možné je, že i několik let lákán Peršany ke zradě, a to prý už v době, kdy měl velení: bylo mu předhazováno, že vznešené perské zajatce přes prostředníka propouštěl domů (viz rok předešlý a 469).

Vrchním velitelem hellénských spojenců pro válku s Peršany se po Pausaniovi stal Athéňan Aristeidés. Kimón dobyl v Thrákii poslední opěrný bod Peršanů, pevnost Éión na Strýmonu. Jeho velitel Bogés povraždil celou svou rodinu, zapálil nad nimi střechu a pak se sám vrhnul do plamenů (srov. rok 470).

Následovalo dobytí Skýru, kde až do této doby ještě sídlili Pelasgové, jak se říkávalo předhellénským obyvatelům regionu (srov. o nich rok 514), a thessalští loupeživí Dolopové: ač byl kmen zakládajícím členem delfské amfiktyonie, byli nyní Kimónem zotročeni, jejich půda rozdělena a na ostrov zavedena athénská katoikie (dobytí Skýru se mohlo odehrát až roku 468). Do Athén dovezl Kimón ostatky Thésea, kterého na ostrově shodil s útesu dávný král Lykomédés.

Někdy po této době se vydal na Peloponnésos jistý Arthmios ze Zeleie, athénský proxenos, syn Pýthónaktův, s perskými penězi, aby Hellény poštval proti Athéňanům. Odhalen, byl na Kimónův návrh Athéňany zatracen.   

V Athénách byla dokončena stavba městských hradeb, s níž bylo započato v zimě roku 479. Namísto malého přístavu Faléron byl vybrán větší, Peiraieus, který byl rovněž opevněn na návrh Themistokleův podaný asi roku předešlého a byl pokládán za nejlepší přístav Hellady. Themistoklés rovněž prosadil, aby ročně bylo postaveno dvacet trojveslic/triér a aby se státu dostávalo "odborníků" všech profesí, zrušili Athéňané metoikovskou daň a stali se atraktivnějšími na trhu práce, řeklo by se moderně. 

 

Téhož roku přišel na Sicílii boiótský básník Pindaros a tvořil na dvoře Hierónově, mimo jiné se Simónidem z Keu, Aischylem, asi též Simónidovým bratrancem Bakchylidem. Aischylos k Hierónově potěše složil nedochovanou tragédii Ženy od Aitny/Aitnaiai. Simónidés kromě své literární tvroby udobřil na ostrově Hieróna I. s vládcem v Akragantu Thérónem, synem Ainésidémovým.

Jakmile pak došlo v Syrákúsách k roztržce mezi bratry Hierónem I. a mezi lidmi populárním Polyzélem/Polyzálem, který vládl v Gele, udobřil je naopak zase Thérón Akragantský, tohoroční olympioníkos v závodě čtyřspřeží/tethrippon.

Když se totiž na italském jihu Krotónští pustili do Sybariťanů a ti Hieróna žádali o pomoc, chtěl jim poslat vojsko, jemuž by velel jeho oblíbený mladší bratr. Doufal, že ve válce Polyzálos padne, ale tomu se chtěl bratr vyhnout, účast na expedici odmítl a utekl k Thérónovi. 

Hierón I. přesídlil původní obyvatele Katany a Naxu do Leontín a na jejich místo poslal po pěti tisících osadnících z Peloponnésu a Syrákús. Důvody násilné operace neznáme; srov. návraty roku 466. Obec Inessu na úpatí sopky přejmenoval na Aitné; buď tohoto nebo roku příštího vyvalila ze svého jícnu do kraje lávu, viz rok 425. 

Thérón Akragantský dal Hímeřanům za vládce svého syna Thrasydaia, viz rok 472. 

Nespokojeni s jeho vládou obrátili se o pomoc k Hierónovi Syrákúskému, který si to ale nechtěl s Thérónem rozházet a o počinu nespokojenců Théróna informoval. Oposice byla zmasakrována a Thérón Hímeru osídlil Dóry z Dóridy (jak se k tomu namanuli, známo není); svého syna nijak nepotrestal. Město prosperovalo do roku 409, kdy bylo na věky vyvráceno Karthágiňany, viz.

Sikulské osady/pevnosti Kamíku/Kameiku, srov. o ní roku 1450 a 569, se někdy v této době zmocnili Thérónovi synovci Hippokratés a Kapys z Akragantu, ale i jejich následnou rebelii Thérón snadno zlikvidoval.  

Na Sicílii zemřel Anaxilás II., vládce dvoustátí Zanklé a Rhégion. V Zankle-Messáně vládl již před rokem 494 (viz), v Rhégiu vládl od roku 491. Anaxiláův domácí otrok a důvěrník Mikythos se stal poručníkem jeho synů a setrval v regentském úřadě do roku 467. Synové vyrůstali v Syrákúsách u Hieróna, viz rok 467.

 

V Římě byl opět nedostatek obilí a mezi drobným lidem panovala revoluční nálada. Konsulové se vypravili na Tusky za Tiber, kde Etruskové stále drželi Ianicul (asi nejen do těchto událostí, snad až do roku 474). Véjany v poli porazili a zahnali, boje protentokrát ukončeny ročním příměří: soustavná válka s Etrusky byla vedena od roku 483 a nikoli úspěšně.

Konsulové rozeslali po zemi agenty nakupovat obilí, aby nasytili lid nečinný na polnostech, ale ve válkách. Podle censu žilo tehdy na 110 tisíc Římanů, tj. mužů, avšak s rodinými příslušníky a obchodníky, avšak bez služebnictva, nejméně třikrát čtyřikrát tolik.

Během klidu zbraní se vrátily mezi Římany spory plebejů s patriciji kolem dělení a přídělu dobytých pozemků. Tribunové lidu T. Genucius a Q. Consilius/Considius žalovali T. Menenia, syna plebejského dobrodince Agrippy Menenia, za vedení války u Cremery. Otec ho zanechal v chudobě a tak tribunové ve sporu hrdelním žádali jako trest na Meneniovi dva tisíc assů, částka tak jako tak pro něj vysoká.

As tehdy vážil libru, bylo to tedy přes 650 kilogramů mědi. Menenius se ostudou usoužil a zemřel buď hlady nebo na nemoc.    

 

V Číně zemřel císař Ťing-wang II. (vládl od roku 520). Nástupcem se stal jeho syn Jüan-wang/Yuan (vládl do roku 469).