Otr (2)

Otroctví a otrokářství, obchodování s lidmi, se udrželo po celý starověk a až na určité verbální hrátky o rovnosti před bohy po dlouhá staletí neznepokojovalo ani nastoupivší monotheistickou ideologii. V moderní versi existuje dodnes. S lidmi se obchodovalo například v přemyslovských Čechách ještě ve 12. st. n. l. a různé formy otrokářství/nevolnictví přetrvávaly v Evropě do poloviny 19. století, ve smyslu politické/občanské svobody až do začátku století dvacátého.

Otroky prodávali vikingové, prodejem slovanských otroků z Polabí zbohatli saští Liudolfingerové (= Ottonovci): jejich zboží zprostředkovaně končívalo v Orientu, v arabsky a persky hovořícím světě. Z Ralswieku na Rujaně/Rügen pochází nález 2200 arabských a perských dirhamů z doby c. 850. Jedním z velkých středisek otrokářského obchodu byla v 10. století boleslavovská Praha, kam bylo otrokáři přiváděno "zboží" ze slovanského východu. V řeči hispánských, sicilských a maghribských Arabů se slovanským otroků a později všem otrokům a eunúchům říkávalo as-saqáliba, sg. saqlabí, zřejmě od řeckého Sklabénoi/Slované. Řada z nich dosáhla v muslimském světě zajímavého postavení.  

V dávných tradicích orientálního otrokářství nepřerušeně pokračovali Arabové. Jejich zajatci z válek s křesťanskými (Východo)římany/Byzancí a státy západního Středomoří (dn. Itálie, jižní Francie, Španělsko) bývali zotročováni a skonali na nucených pracích, pokud se nedali na islám. V tom případu se mohli věnovat svému řemeslu nebo vojenské službě a založit rodinu.

Arabští resp. muslimští otrokáři nelovili jen Evropany: systematicky po dlouhá staletí plundrovali nebo odkupovali poddané černošských vládců v západní, střední a východní Africe. Obchod s Afričany od Guinejského zálivu vedl přes Timbuktu, Gao nebo Kano na sever buď do Fásu (Fès) či Alžíru, nebo přes Ghát a Murzuq ve Fezzánu do Káhiry.

Nejbližším zdrojem otroků ale byla oblast Horního Nilu (dnešní Súdán a Jižní Súdán) a východoafrické pobřeží. Nejtvrdšími protivníky pronikajících Evropanů byli v Africe právě arabští otrokáři. Britský novinář a cestovatel Henry Stanley (zemřel roku 1904) v knize o své cestě za skotským misionářem a cestovatelem Livingstonem roku 1871 konstatuje, že arabští otrokáři vyplenili okolí Tanganického jezera a že například bojovný lid Makololo, které Livingstone ještě spatřil, Arabové celý vykořenili, tedy odvlekli s sebou. 

Rovněž ve světě muslimských despocií otroci dosahovali často velmi vysokého postavení. Bývali guvernéry-místodržiteli, vojevůdci, nebo dokonce zakladateli panovnických dynastií.

Ve Středomoří po staletí byli velkými pány islámští piráti ze severní Afriky podnikající nájezdy na jižní Evropu a ohrožující mořeplavbu. S tichou podporou tureckého sultána ohrožovali jeho nepřítele, křesťanský západ. Roku 1625 napadlo dvacet rychlých lodí arabských korsárů z Maghribu pod tmavozelenou vlajkou s lebkou vesnice až na cornwallském pobřeží a odvlekli jejich obyvatele ("bílé zlato").

Mezi arabskými, berberskými či tureckými piráty vynikali i lupiči z populace roku 1492 ze Španěl vyhnaných Židů (srov. zde dole o židovských pirátech v Karibiku). Nejznámějšími židovskými korsáry byli zřejmě Sinan, který leží pohřben v Albánii, a Jaakov Koriel, jenž údajně dožil spokojeného stáří ve studích náboženských textů.

Anglické loďstvo bylo bezmocné. Roku 1816 však britské loďstvo pod věhlasným velitelem středomořské flotily Edwardem Pellewem neboli lordem Exmouthem rozstřílelo alžírskou pevnost a vynutilo si propuštění 1642 evropských otroků, kteří tam byli drženi.

Začátkem 21. století byly vyčísleny oběti musulmanského otrokářství v letech 1500 – 1800 v Evropě: údajně milion až 1,25 milionu lidí bylo zavlečeno na otrokářské trhy (Robert Davis 2004; to by byla odhadem desetina celého transatlantického obchodu s tímto "zbožím"). Korsáři směřovali do Alžíru, Tunisu, Cařihradu, dlouhá staletí nedokázaly evropské státy účinněji vzdorovat, srov. pod piraterie. Zlom nastal teprve likvidací alžírského beje francouzskou intervencí roku 1830, kdy se kolo dějin plně otočilo a ze Středomoří konečně zmizela piraterie.

V 16. až do zač. 19. století patřilo otrokářství a obchod s lidmi k jednomu z fenomenů kolonisace Ameriky. Ze zotročených a zavlečených lidí se vytvářely celé populace a národy ve Střední a Severní Americe a na severu Ameriky Latinské, popř. v Indickém oceánu. Lidé patřily k platidlům doby, otrocká práce k nezastupitelným faktorům rozvoje tropických koloniálních ekonomik.

Zřejmě první pojištění zdraví praktikoval vyhlášení karibský pirát Henry Morgan (1635 ve Walesu – 1688 na Jamaice), který se svými bojovníky podepisoval, resp. „křížkoval“ pracovní smlouvy s právy a povinnostmi „zaměstnanců“. Morgan se naproti tomu pirátovi zavazoval v případu ztráty nohy v boji, že mu dá pět otroků (kdyby přišel o levou, jen čtyři).

Když Evropané s Portugalci na čele dorazili do Guinejského zálivu, otrokářství tu už dávno existovalo. Například Ašantové používali otroků z válek na práci ve zlatých dolech. Afričtí monarchové obchodovali s otroky a nabízeli je Evropanům výměnou za jejich zboží. Teprve plantážnictví cukru a tabáku, protože indiáni práci v zajetí nesnášeli, znamenal boom bílých otrokářských obchodů.

První otroky z Afriky dovezli do Ameriky roku 1503 Španělé, už roku 1502 dorazili první otroci z Afriky na Hispaniolu (roku 1791 zde žilo 35 tisíc bílých kolonistů a 480 tisíc černých otroků). Platilo, že na jednoho přeživšího otroka cestou zemřelo pět dalších. Z Hispanioly je též znám první případ vzpoury zotročených Afričanů: o vánocích 1522 pobili několik Španělů a osvobodili své indiánské kolegy. Vzpoura byla rychle zlikvidována a kuriosní je též to, že vzbouřenci byli muslimy, což vedlo habsburského císaře Karla V. k zákazu dovozu otroků do Ameriky toho vyznání (cestovat do španělských zemí Nového světa nesměli ani svobodní lidé Mojžíšova vyznání a ovšem ani protestanti). 

Do Brasilie dorazili na holandské lodi první otroci roku 1532. Získávat černochy jako otroky válkou nebo koupí povolil španělským a portugalským panovníkům bullou humanistický papež Mikuláš V. (1447-1455), viz pod křesťanství. 

První černí otroci se na území pozdějších Spojených států objevili roku 1619. Na 350 Afričanů ze severní Angoly tvořilo náklad španělské lodi putující do Veracruzu a ukořistěné piráty u Campeche. Šedesát z nich se dostalo do Jamestownu, nejstarší anglické osady v Americe založené roku 1607. Někteří z nich se vykoupili, obchodovali a pěstovali tabák, měli dokonce bílé sluhy. Jejich svoboda ale skončila rokem 1705 koloniálním výnosem.

Náklad prvních afrických otroků určených přímo pro „Ameriku“ přivezl ve službách Holandské západoindické společnosti do Nového Amsterdamu, pozdějšího Nového Yorku, roku 1620 Holanďan Peter Stuyvesant.

V době kolem vyhlášení nezávislosti Spojených států mělo čtyřicet procent novoyorských domácností otroka a černoši tvořili pětinu obyvatelstva města (ve stejné době v Bostonu a Philadelphii jen dvě resp. šest procent). Stát New York zrušil otroctví 5. července 1827, třicet pět let před Lincolnem, viz zde níže.

Thomas Jefferson, hlavní aktér deklarace o nezávislosti a listiny lidských práv, třetí president Spojených států, rovná práva viděl jen pro své lidi, pro bílé přišedší z Evropy.

Nepokládal otroctví za správné, nicméně si o černoších myslel, že jsou biologicky méněcenní, že by neměli žít v jednom státním útvaru s bílými, ale měla by se jim dát svoboda a odvést zpět do Afriky nebo do Karibiku. Jefferson měl stovky otroků. Nákladný život plantážníka ve stáru dohnal. Na konci nemohl ani své otroky propustit, protože byli součástí hypothek. Svobodu dal jen pěti včetně dítěte, které asi měl s mulatkou Sally Hemingsovou (vztah presidenta byl karikován jako Tom a Sally). Dodnes nechce nadace starající se o zvelebování Jeffersonovy paměti vzít na vědomí paralelní vztah presidenta k otrokyni a manželce Martě (roku 1998 potvrzeno v dědické linii testem na DNA, který ale nadace odkazuje na Jeffersonova bratra Randolpha).

Je pozoruhodné, že ještě roku 1857 rozhodl v případu jistého otroka Dreda Scotta, který se o svou svobodu soudil, že otroci jsou soukromé vlastnictví a že žádný otrok ani jeho potomek se nemůže stát americkým občanem; kongres nemá proto právo na federálních územích otrokářství zakazovat.

Ve Spojených státech prohlásil 22. září 1862 president Abraham Lincoln (srov. o něm pod hérós), že od 1. ledna následujícího roku budou všichni otroci na území Států svobodní (The Emancipation Proclamation). Rozhodnutí vedlo k občanské válce „severu proti jihu“, která skončila roku 1865 porážkou jižanských Konfederovaných států Ameriky, příznivců otroctví.

V celých Spojených státech bylo otroctví zrušeno 18. prosince 1865 (13. dovětek/amendment ústavy). Britská abolice byla vyhlášena roku 1833, pro Afriku o rok později. Zákaz obchodován s otroky byl vydán v USA už roku 1807, pro Evropu platil v Portugalsku od roku 1761 a v Anglii od roku 1772. • Srov. s koncem nevolnictví v Evropě.

Před válkou roku 1860 vyráběl jih Spojených států tři čtvrtiny amerického vývozu a otroci měli větší cenu než vlastnictví železnic a továren v celých Státech dohromady. Konfederovaní vždy pokukovali pro expansi do Mexika a na (španělskou) Kubu. Historici spekulují, že bez porážky od Seveřanů by otrokářství přežilo do poloviny 20. století. Je pozoruhodné, že do občanské války byla většina presidentů Spojených států z Jihu.

Mezi Jižany podporovala otroctví i většina bělochů s nízkými příjmy, kteří žádné otroky nedrželi. V srpnu 1962 připouštěl Abraham Lincoln: "Kdybych mohl zachránit Unii, aniž by byl propuštěn jediný otrok, udělal bych to..."

Svůj podíl na otrokářské minulosti a zavlékání lidí z černého světadílu do amerických zemí si uvědomují i afričtí politici. Třebaže obecně panuje trend k obviňování pouze Evropanů z otrokářství a muslimský přínos a africký se tendenčně přehlíží, roli afrických vůdců v otrokářském businessu přehlédnout nelze. Mathieu Kérékou (zemřel roku 2015), pučista, marxista a posléze "demokrat" zvolený presidentem Beninské republiky, se v únoru 1999 v baltimorském černošském kostelu Church of the Great Commission na kolenou omluvil za roli, kterou Afričané, v jeho případě většinou králové dahomejští, hráli v chytání a prodeji lidí Evropanům: "Naši předkové prodávali vaše předky bílým a bílí kupovali vaše předky a odváželi je do různých zemí; tam je posílali budovat svou ekonomiku, na plantáže, do továren, na farmy, jako tady v Americe."

Později téhož roku se v Beninu na jisté konferenci k omluvě připojil ghanský president Jerry Rawlings (s podobnou politickou karierou jako Kérékouovou, těch převratů bylo více). Kuriosní je, že v Beninu vyhrál presidentské vilby roku 2016 podnikatel Patrice Talon, který je potomkem jedné dávné černé otrokářské rodiny...

V „jižanských“ státech („dixie“) není vztah bělochů k černochům přes právněobčanskou rovnoprávnost normalisován dodnes. Ještě roku 1896 nejvyšší soud pokládal rasovou segregaci za ústavní. K prvnímu výraznému vzepření došlo v prosinci 1955 v Montgomery v Alabamě. Rosa Parks(ová) odmítla v autobusu po výzvě bílého šoféra uvolnit místo v oddělení pro "barevné" bělochovi, neboť v sekci pro bílé už bylo plno. Následovaly solidární akce ("Montgomery Bus Boycott"). Parksová zemřela roku 2005 a v únoru 2013 president Barack Obama, první černý míšenec v této funkci, odhalil její sochu na Kapitolu. 

Radikální změnu přinesl černošský kazatel Martin „Luther“ King zastřelený 4. dubna 1968 (jistým Jamesem Earlem Rayem, který dostal doživotí a zemřel ve vězení roku 1998). Vražda vyvolala první ostré pouliční rasové nepokoje v celých Spojených státech (6. dubna 1712 byla první vzpoura otroků v New Yorku).

Později byl pro vládní sféru (= státní zaměstnance) vypracován systém „positivní segregace“, zvýhodňování černošské a hispánské populace při obsazování pracovních míst. Vládní systém kopírovaly vysoké školy a media: určitý počet míst vyhrazen pro černochy a hispánce bez ohledu na to, že nejsou stejně profesně zdatní a vybavení jako případný bílý zájemce.

Obchod s otroky nahradil dovoz osobně „svobodných“ Indů a Číňanů na práce v koloniích na plantážích, převážně pod vládou britskou (Trinidad, Guyana, Mauritius, Jižní Afrika, Oceánie apod.).

Např. roku 1873 zakázal sultán zanzibarský otrokářské trhy a vývoz otroků. V západní Africe byl obchod praktikován déle. Cestovatel Gustav Nachtigal (zemřel roku 1885) zaznamenal, že jedna karavana o 650 velbloudech putující z Timbuktu do Tendufu v Maroku vedle pštrosích per, zlatého prachu, slonoviny a gumy vedla také 520 otroků, kus po 160 říšských markách. Roku 1871 byl na území dnešního Čadu svědkem vyvražďování černošských nemuslimských vesnic muslimskými Afričany a Araby a viděl zotročování přeživších žen a dětí. 

Dodnes je otrokářství praktikováno v některých mohamedánských zemích (Jemen, Súdán, Saúdská Arábie). Dynastie Saúdů formálně zrušila otroctví roku 1963 a nahradila ho levnější prací dovezených dělníků z Pákistánu, Bangladéše, ale také křesťanských Filipín, v domácnostech mnohdy zachováváno. Mauritánie, kde bylo otrokářství roku 1981 zrušeno dekretem, ale je stále na široké bázi udržováno.

Obchod s lidmi, hlavně dětmi a ženami mimo jiné v Evropě, je zdokumentován žurnalisty i policisty. V otrockých poměrech žijí stovky tisíc žen nucené k prostituci, zemědělští dělníci pracující za neskonale nízké mzdy, a to i ve světě západním. 

V Turecku žije svérázná skupina Afroturků, jejichž zotročení předci se do západní Anatolie dostali ze Súdánu, západní a východní Afriky. Osmané si drželi elitní oddíly janičůrů, dětí odebraných většinou křesťanským rodičům z Balkánu a vychovaných k poslušné službě muslimskému sultánovi. Když se pod tlakem evropských mocností zastavil turecký obchod s otroky z Balkánu a Kavkazu, otevřeli otrokáři africké trhy, třebaže i zde už panoval zákaz. V letech 1860-1890 se podle afrotureckých aktivistů dostalo do osmanské říše ročně na deset tisíc černých otroků, celkem snad čtvrt milionu lidí. Zájem o ně byl v té době značný, neboť Turci své otroky často pouštěli na svobodu. Před první světovou válkou žili po vsích v okolí Smyrny/Izmiru a v evropské části Turecka.

Že ve Fezzánu/Fizzánu byli černí otroci předmětem obchodu ve třicátých letech 20. století, dosvědčil mimo jiné cestovatel F. A. Elstner v cestopisu "Na jih od Bengazi", Praha 1941. Botanik Karel Domin potvrdil v cestopisu "V říši marockého sultána", Praha 1940, že ještě roku 1936 tolerovaly francouzské protektorátní úřady otroctví v Maroku i neveřejný obchod otroky. Republika Niger sice zrušila otroctví zákonem roku 2003, nicméně západoafričtí protiotrokářští aktivisté roku 2008 tvrdili, že pět let po zrušení bylo v Nigeru zotročeno dalších 43 tisíce lidí.

V říjnu 2008 rozhodl soud států ECOWAS ve prospěch jisté mladé ženy, dcery otrokyně, která byla v Nigeru prodána do osobního otroctví ve věku dvanácti let, a nařídil nigerskému státu vyplatit jí odškodnění.

V Brasilii se lidé v nejvyšší nouzi prodávají do otroctví a počet těchto něšťastníků v roce 2003 odhadovala vláda na c. čtyřicet tisíc. Ostatně teprve 10. prosince 1948 byla v Paříži v rámci Organisace spojených národů přijato třicet článků závazné Všeobecné proklamace lidských práv, vyústění hellénských, renesančních a novodobích úsilí z časů francouzské a americké revoluce. Dětské otroctví ve formě nucené prostituce funguje v Indii a Nepálu, stejně jako dlužní otroctví formou otrocké práce mezi služebnictvem.

Svérázné poměry vládly na začátku 21. století v Eritreji, kde se režim pročínského Isaiase Afewerkiho, který dovedl zemi roku 1993 k nezávislosti na Etiopii, držel u moci zotročením obyvatel. Systém spočíval na všeobecné branné povinnosti do nejméně padesáti let věku, během níž museli Eritrejci bezplatně neomezeně pracovat na armádních plantážích a zařízeních.

Počty starověkých lidí a z toho zotročených. Podle archeologických nálezů lze odhadnout, že v sumerském Uru v dobách jeho slávy žilo na 24 tisíc lidí, v Uruku osmdesát tisíc. V Israéli, severním z židovských států, žilo kolem roku 738, viz tam, půl milionu až milion obyvatel. Po Alexandrii na Nilu byla druhým největším městech hellénismu Seleukeia na Tigridu: v prvním století n. l. měla prý 600 tisíc obyvatel. Následovala seleukovská Antiocheia na Orontu.

Za Ramessovců žilo v Egyptě ve 13. století na devět milionů lidí, za perské vlády kolem roku prý jenom 3,5 milionu. Podle daňových seznamů žilo kolem roku 50 n. l. v Egyptě asi 7,5 milionů lidí. Během Napoleonova tažení roku 1798 spočítali jeho učenci, že země má 2,46 milionů obyvatel. Odhad pro rok 1993 zněl 58 milionů, pro rok 2022 už 111 milionů.

V Athénách a Attice kolem roku 700 žilo méně než deset tisíc lidí. Za Démétria Falérského koncem třetího století po sčítání lidu/exetasis zjištěno 21 tisíc občanů, deset tisíc metoiků a prý čtyři sta tisíc otroků, což obvykle moderní historiografie považuje za omyl a redukuje na možná logičtějších čtyřicet tisíců. Platón pro svůj ideální stát počítal s pěti tisíci občany, tedy muži, srov. zde níže Fleiús, s rodinami odhadem tedy c. 20 až 25 tisíc svobodných a snad stejné množství otroků. 

Podle jiných kvalifikovaných odhadů měla celá Attika na začátku peloponnéské války o sto dvacet let dříve více než tři sta tisíc obyvatel, z toho 172 tisíc občanů, 28 tisíc metoiků, 65 tisíc otroků v domácnostech a padesát tisíc otroků v produkčních sférách, včetně otroků státních. Naprostá většina občanů však otroky neměla, zato někteří z otroků vlastnili také otroky.

Roku 413, když Sparťané na začátku druhé fáze války s Athéňany obsadili attickou Dekeleiu, přeběhlo k nim na dvacet tisíc otroků, z toho i lidé z laurijských státních dolů.

Zřejmě největší otrockou kořistí klasických hellénských dějin byli zajatci z perského loďstva po dvojbitvě u Eurymedontu roku 468, kde se Kimón zmocnil mimo jiné nejméně dvou set lodí i s posádkami, možná dohromady více než dvaceti tisíc mužů. Srov. s množstvím zajatců ze sicilské katastrofy roku 413, sedm tisíc.

Obyvatel lakedaimonského státu v době katastrofy u Lekter roku 371 se odhaduje mezi 200 až 275 tisíci, z toho plnoprávných Sparťanů s rodinami sedm až devět tisíc, neplnoprávných Sparťanů (např. z nerovných manželství) na dva tisíce, perioiků čtyřicet až šedesát tisíc a heilótů 140 až 200 tisíc.

Sparta s Messénií v jednom státě zabírala plochu c. 8400 kilometrů čtverčních a byla z hellénských největší: následovaly Syrákúsy s Leontínami o ploše c. 4700, Akragás c. 4300 a Athény s Attikou o 2650 kilometrech čtverečních. 

Ve Fleiúntu roku 381, viz tam, žilo všeho všudy pět tisíc obyvatel, podle všeho autor údaje Xenofón ovšem myslel počet občanů. V Píerijské Seleukeji žilo v roce 219 šest tisíc svobodných občanů a bylo to přitom jedno z velkých měst Seleukidy a syrské tetrapole, jádra seleukovské říše. Celkový počet tehdejší Seleukeje znám ovšem není.

Pro odhad celkového počtu obyvatel je zajímavý příklad v jedné Menandrově komédii: na světě je, řekněme, tisíc měst a v každém bydlí asi třicet tisíc lidí… Že by koncem 4. století panovalo povědomí o třiceti milionech lidí?

Pozoruhodný je též údaj čínského cestovatele Čanga Čchiana/Zhang Qian, který o středoasijské Baktrii (čín. Ta-sia) kolem roku 130 př. n. l. říká, že v zemi Ta-sia/Baktrii ovládanou Tochary/Ta Jüe-č´ žil nejméně jeden milion lidí. To by mimo jiné ukazovalo na velmi účinnou hellénistickou kolonisaci východu seleukovské říše, o čemž převládá mezi moderními historiky skepse.

Počty zotročené populace v římské říši lze jen odhadovat. Při odhadováném počtu obyvatel celé říše v 1. století n. l. zhruba deseti milionů (nejnižší odhad) až šedesáti milionů (vyšší odhad) se předpokládá, že zhruba každý pátý nebo šestý obyvatel byl otrok, nižší odhad stojí na desetině. Pro dobu kolem roku 150+ se novodobě odhadují počty obyvatel říše na padesát až šedesát milionů a na jejich obranu fungovala armáda o třech až čtyřech stech tisících mužích.

V Římě, který v augustovské době měl odhadem 900 až 950 tisíc obyvatel, mohla až jedna třetina populace být právně nesvobodná. Podobně v celé Itálii, kde kolem roku 50 žilo odhadem 1,5 až dva miliony otroků, pětina populace. Soudí se, že pět až šest set nejbohatších římských rodin senátorských, drželo v dobách pozdního císařského období ve svých sídlech a hlavně na latifundiích polovinu všech otroků v říši.

Když se za Neróna narodil nápad, aby otroci nosili odlišný oděv/uniformu, senát to vyděsilo, neboť mu došlo, že by najednou zotročení lidé poznali, jakou mají početní sílu. O tisících otroků, které vlastnila křesťanka Melania, viz pod křesťanství (2).

• V Římě ale bylo "těsno" už roku 187. Tehdy si latinské obce stěžovaly, že hodně jejich občanů bylo podrobeno censu dvakrát, doma i v Římě, kde žili; na to konto bylo z Říma vykázáno na dvanáct tisíc lidí, ale není jasné, zda myšleni jen muži, nebo dohromady s rodinami.

Nejstarší záznam o počtu Římanů je ze začátku republiky (510, resp. 508): 130 tisíc, údaj asi značně nadsazený, možná o celý řád (podle censu, tedy bez žen a dětí). Roku 465 jich bylo c. 105 tisíc, roku 340 zase 165 tisíc, roku 294 pak c. 262 tisíc. Na konci první púnské války roku 241 bylo Římanů 260 tisíc a počet obyvatel Itálie se odhaduje na tři miliony. Po druhé púnské válce bylo Římanů málo přes dvě stě tisíc, v roce 70 přes devět set tisíc. Podle censu za Augusta bylo na konci občanských válek roku 28 př. n. l. 4,063.000 Římanů.

O dvacet let později 4,233.000 občanů (a svobodných obyvatel Itálie c. 4,5 milionů a k tomu c. tři miliony otroků), roku 14 n. l. 4,937.000, což by předpokládalo zhruba dvanáct milionů veškeré populace. Roku 47 už bylo po světě 5,984.000 Římanů/občanů; srov. zde níže s celou Itálií z roku 70. Ve čtvrtém století n. l. mohla mít říše podle některých odhadů padesát milionů obyvatel. Skoky v počtech občanů nesouvisejí jen s válkami, ale také s udělováním plných občanských práv Neřímanům.

Pro srovnání: Florencie na konci 13. století měla podle Machiavelliho teprve třicet tisíc občanů schopných zbraně a na toskánském venkově sedmdesát tisíc, a to byla jedním z nejsilnějších italských států.

Podíl otroků a jejich práce se měnil od provincie k provincii. Zatímco v Itálii nebo v provincii Asia byl vysoký (v Pergamu ve 2. století n. l. byla třetina ze 120 tisíc obyvatel otroky), v Egyptě nepřesahoval desetinu všeho obyvatelstva a v západních provinciích říše nikdy počty otroků nedosáhly významnějšího podílu na populaci a jejím hospodářském životu.

Jiné populační odhady jsou však mnohem vyšší. V roce 70 bylo podle censu na 970 tisíc Italů zbraněschopných (srov. s censem za Augusta). Podle toho mohl mít celý poloostrov na šest až sedm milionů obyvatelů a jeden odhad dokonce k tomu počítá se třinácti až čtrnácti miliony otroky navíc. V Egyptě v téže době podle stejného odhadu žilo na osm milionů lidí, z toho jeden milion Židů (mj. osídlili dvě z pěti městských částí Alexandreie).

Podobně vysoké jsou odhady obětí římských občanských válek: na sto až sto padesát tisíc Římanů a cca. tři sta tisíc Italů. Jiný odhad tvrdí, že v I. žilo na šestnáct milionů lidí ve 1200 obcích. Pro srovnání: dnešní italský Řím má 2.655.970 obyvatel, s okolím 3.552.600 (roku 2001), Italská republika 57.679.000 (roku 2000) a 59.464.644, z toho 30,7 milionů žen (sčítání 2011). Při prvním novodobém italském censu ("censimento") roku 1861 mělo tehdejší království 22 milionů obyvatel. • Římská říše měla v nejlepších dobách rozlohu 5,856 milionů km2.

Délos, po roku 168 se statutem svobodného přístavu, byl největším obchodním střediskem a překladištěm na trase "východní Středomoří – západní". Jeho přístav prý měl denní kapacitu „přeloženého“ počtu otroků, tedy přivezený a odvezených, až na deset tisíc osob. Za principátu jeho posici převzal Efesos.

To by znamenalo, že ročně tudy mohlo projít více než jeden milion zotročených lidí z Anatolie a Předního východu na plantáže římskoitalských latifundistů a do manufaktur podnikatelů všeho druhu. Říkávalo se podle délského otrokářského businessu, kde nešlo neuspět, přísloví: "Obchodníku, přistaň, vylož loď: vše bylo prodáno/empore, katapleuson, exelú: panta peprátai."

Velkým vlastníky otroků byly anatolské a syrské chrámové státy. Např. pro chrám bohyně Ma/Bellóny pracovalo v polovině posledního století n. l. více než šest tisíc otroků. Zde a v Egyptě se lidé z různých důvodů zbavovali své osobní svobody a stávali se o své vůli chrámovými otroky, resp. poddanými toho kterého z bohů. Hellénové dávali otrokům svobodu popř. jim umožňovali se vykoupit, aby se vzápětí dali do služeb chrámových.

Podobný vztah existoval do roku 1956 v jihovýchodní Nigérii v národě Ibů/Igbo. Lidé se zasvěcovali bohům jako jejich otroci buď jako koupení otroci, aby vyvázli trestu za zločin, při hledání pomoci od bohů, asylu v nebezpečí či sňatkem: stávali se z nich "osu". Znamenalo to zároveň společenskou isolaci a třebaže praxe zanikla, na potomky osuů se pohlíží s despektem dodnes.   

Epidémie ve starém věku nebyly dlouho nijakým nebezpečím. První rozsáhlejší morová nákaza, která prošla říší, byl mor roku 166 za císaře M. Aurélia Antónína, viz pod mor. Roku 444 n. l. prošla Středomořím velká morová rána a mezi roky 541 až 594 několik jich postihlo Evropu, Afriku a Asii. Během Iústiniánského moru roku 541 musela vláda zastavit odvody a počet obyvatel východořímské říše prý v důsledku nemoci a hladu klesl na polovinu.

Podle některých odhadů žilo kolem roku 200 n. l. na planetě přes 250 milionů lidí, kolem roku 400 pouze dvě stě milionů. Nejvíce obyvatel měly již tehdy Čína a Indie: v Číně žilo podle kronik kolem roku 800 př. n. l. 13,7 milionu lidí, roku 2 př. n. l. téměř 60 milionů (podle daňového censu, tzn. že ve skutečnosti muselo být číslo vyšší), roku 1193 to bylo 77 milionů, po stagnaci roku 1381 jako na začátku letopočtu, ale roku 1762 už přes dvě stě milionů lidí.

Za Chanů bylo na potřeby 60 milionů lidí obdělávat 40 milionů hektarů (400 tisíc kilometrů čtverečních) půdy, což znamenalo systematicky kácet lesy a pastviny, aby uvolnily místo polím. • Poslední největší epidémií byla španělská chřipka roku 1918/19: Během několika měsíců zemřelo po celém světě na dvacet milionů lidí. 

Velkovlastníci otroků byli celkově vzácností. Athénský magnát pátého století Níkiás měl tisíc otroků. Jistý C. Caecilius Ísidórus, propuštěnec (sic!) C. Caecilia, vlastnil podle své závěti roku 8 př. n. l. rekordních 4116 otroků; a k tomu 3600 párů skotu, jiného dobytka 257 tisíc a šedesát  milionů séstertiů v hotovosti. Pohřeb si přál za milion. Vlastnictví řádově stovek otroků k osobní potřebě bylo spíše ojedinělé, protože nepotřebné (pokud někdo nesázel na efekt). Bohatí lidé pro svou potřebu používali tři až šest otroků a ve velké většině mužů (až tři čtvrtiny).

Dokonce ženy-paní dávaly přednost mužským otrokům a otrokyním zůstávala jen speciální práce jako např. kosmetické služby (podobné poměry ovšem vládly i v dobách novověkého otrokářství, exportu zotročených Afričanů do různých částí Ameriky v 18. a zač. 19. století). Velkomajitelé mívali otroky organisovány podle profesí do pracovních decurií, oddílů po deseti, jak alespoň naznačuje Trimalchión, propuštěnecký miliardář v Satyriconu.

Množství importovaného zboží a práce otroků koncem republiky v Římu zlikvidovaly konkurenceschopnost svobodných řemeslníků (srov. zde údaje o Délu).

Masa právně svobodných lidí, Římanů, spojenců apod. byla odkázána na milodary boháčů a státní dávky. Městského proletáře nic nenutilo pustit se do obživy prací. Jednak nebyla, jednak by mu ji nikdo nezaplatil. Trh lumpárnami ovládali různí parvenuové z řad propuštěnců, mnohdy nesmírní boháči.

Po mithridátovských válkách a likvidaci pirátství se vnější zdroje otroků až na výjimky uzavřely. Jediným větším zdrojem byly války na severní hranici říše (Germáni, Dákové), popř. potlačení lokálních povstání (roku 70 n. l. bylo zotročeno na sto tisíc Židů, roku 135 znovu stejné množství; roku 722 Assyřané odvlekli 27 tisíc obyvatel Israéle).

Přesto v prvních sto padesáti letech císařství činil podíl nových válečných otroků na celkovém množství nepatrné množství: soudí se, že maximálně tři procenta ročně byla takto nově zotročena, aby nahradila odúmrtí mezi otroky, jejichž průměrný věk, ale též chudší svobodné populace, se v této době odhaduje na dvacet až třicet let; padesátníci byli označováni za starce.

Většina otroků pocházela z přirozených přírůstkách mezi domácími otroky/vernae. Každé dítě otrokyně bylo automaticky otrokem, i se svobodným (manželství dvou zotročených lidí se nazývalo contubernium, tedy společenství z hospody, život pod jednou střechou – na hromádce). Zřejmě nejvíce lidí ve válce zotročil C. Iúlius Caesar. Za svého pobytu v Galliích v padesátých letech bojoval prý se čtyřmi miliony lidí, z toho čtvrtinu zabil a čtvrtinu zajal, tzn. že prodal do otroctví; počty zotročených "civilistů" můžeme jen odhadovat. Musely jich být miliony...

Roku 167 prodali Římané do otroctví na sto padesát tisíc Épeirótů a tím „vylikvidováni“ z dějin Molossové, roku 146 odhadem na čtvrt milionu Hellénů, což v podstatě znamenalo konec Achájů (a posílení hellénisace Římanů v Itálii).

Nicméně historik Polybios o asi dvě desetiletí později moralisuje, že se Helladou šíří bezdětnost, což vede ke snížení počtů obyvatel, "k vylidňování měst a k neúrodě, ačkoli nedochází k dlouhým válkám ani epidémiím". Lidé jsou v očích oddaně prořímského autora "lakotní a lehkomyslní" a nechtějí se ženit a ani nechtějí živit případně potomky: "Nejvýše si nechají jedno dvě děti, aby jim umožnily blahobyt a vedly je ke zhýralosti...". Souvislost se šokem z vylidnění Hellady, masového zotročení a závislosti vůbec neuvádí.

Po občanských válkách byl italský venkov plný lupičů a lapků, kteří kromě běžného banditismu na zakázku obstarávali pro majitele manufaktur (ergastula) pracovní sílu (ergastulum nebyla jen manufakturní dílnou/továrnou pro svobodné řemeslníky, mnohdy to byly káznice latifundií, srov. jejich omezení za Hadriana, rok 117). Vlastníci italských manufaktur měli velký vliv na politiku. Rodina Domitie Lucilly, matky M. Aurélia, vlastnila u Říma manufakturu na výrobu dlaždic.

Občané se na venkově sdružovali do různých spolků a chodili ozbrojeni. Chtěl tomu udělat přítrž Augustus, když zhustil síť vojenských stanic a garnisonů po Itálii a prováděl revise v manufakturních dílnách. Zřejmě se to zcela nedařilo, protože před stejným úkolem stál ještě nástupce Tiberius.

Již za Augusta jsou kromě toho doložena sběhnutí před odvody v Itálii. Tiberius pak provedl inspekci po venkovských manufakturách, kde byli zadržováni zajatí pocestní a lidé, kteří se tu ukryli ze strachu před vojnou: raději šli manuálně pracovat, což je u městského Římana prapodivné!

Počty indických armád byly obrovské. Odmyslíme-li si jiné literární nadsázky, např. Plinius referuje o vojsku o 9 tisíci slonů, 30 tisíci jízdy a 600 tisíci pěchoty. Otázka ekonomického zázemí takové armády je ovšem otevřená. Některé odhady tvrdí, že v době Maurjů obývalo indický subkontinent na padesát milionů lidí. Podle censu z roku 2 př. n. l. žilo v Číně 57,671.400 lidí.

Odhady, kolik kdy žilo na planetě lidí, se velmi liší. Pro dobu kolem roku 10.000 uvádí nejnižší jeden milion, nejvyšší milionů deset. Nižší odhady pro dobu kolem roku 8000 uvádějí pět milionů lidí, tolikéž až deset milionů pro rok 6.500, popř. až dvacet milionů pro rok 5000. Nízké odhady pro rok 4000 počítají se sedmi miliony, o tisíc let později se čtrnácti, kolem roku 2000 se 27 miliony lidí na světě a roku 1000 s padesáti.

Roku 500 př. n. l. prý žilo na sto milionů lidí, o sto let později odhady počítají se 162 (153) miliony. Roku 200 uvádějí nízké odhady 150, střední 225, vysoké 231 milionů lidí. Roku 1 n. l. uvádějí nejnižší odhady 170 milionů, střední 252, nejvyšší 400 milionů, odhad UNO/OSN počítá se 300 miliony lidí na planetě. 
Roku 200 n. l. žilo podle středního odhadu 257 milionů lidí, o dvě stě let později 206, roku 500 n. l. jenom 207, o století později 208 a kolem roku 700 n. l. 206 milionů. Roku 800 měla planeta 224 milionů lidí, roku 900 pak 222 a roku 1000 na 253 milionů.

Dále po stoletích (J. – N. Biraben, 1979, podle FAZ 2. září 1994): 1000 – 299, 1200 – 400, 1300 – 431, 1340 – 442, 1400 – 375, 1500 – 461, 1600 – 578, 1700 – 680, 1750 – 771, 1800 – 954 (roku 1804 přišla první miliarda, což lidstvu trvalo na dvě stě tisíc roků), 1850 – 1241, 1900 – 1634 (roku 1927 přišla druhá miliarda), 1950 – 2516 (roku 1959 tři miliardy, čili nárůst o miliardu za 32 roky), 1960 – 3020, 1965 – 3336, 1970 – 3698, 1975 – 4079, 1980 – 4448, 1985 – 4851 (v roce 1987 přišla pátá miliarda), 1990 – 5292 a 1994 – 5666. Roku 1999, a to podle Spojených národů 12. října, bylo na planetě šest miliard lidí (tedy miliardový nárůst za pouhých dvanáct let, stejně jako skok na sedm miliard roku 2011), roku 2006 šest a půl.

Podle odhadu Spojených národů měla planeta sedm miliard obyvatel k 31. říjnu 2011 (americký Census Bureau odhadoval, že se tak stane až v březnu 2012). V Číně a Indii žilo 1,35 resp. 1,24 miliardy lidí, tedy třetina celé planety. Šedesát procent lidí žije v Asii, v Africe patnáct. Téměř polovina všech lidí byla v tom okamžiku mladší 24 let.

OSN vyhlásilo šestimiliardstým dítětem Adnana Meviče z bosenského Sarajeva. Jiné odhady pravily, že onoho čísla bylo dosaženo již 18. června 1999. Diplomatické rozhodnutí z 31. října 2011 znělo, že sedmimiliardstým dítětem byla Danica May Camacho(ová) narozená v Manile. • Roku 2010 se každou minutu narodilo 255 dětí, denně 367 tisíc; zemřelo 106 lidí, za den v průměru 153 tisíc (odhady Spojených národů). Ročně na planetě přibývá jedna Francie nebo Británie...

Odhad OSN: roku 1000 n. l. ale teprve 310, roku 1250 milionů 400, roku 1500 půl miliardy, roku 1750 více než tři čtvrtě miliardy a 1,260 miliardy roku 1850, přičemž roku 1950 podle OSN teprve 2,520 miliardy. Do roku 2050 má mít Čína 1,295 miliardy obyvatel a Indie ji přeskočí v primátu s 1,692 miliardou. V té době bude ve Spojených státech údajně žít 403 milionů lidí, v Nigérii 389 milionů, v Indonésii 293, v Pákistánu 274 a v Brazílii 222 milionů. Za předpokladu, že nedojde nikde k žádné přírodní katastrofě ani válce.

Dnešním evropským velkoměstům se starověkými kořeny trvalo předlouho, než začala významněji růst. Londýn měl roku 1605 ve hradbách 75 tisíc duší, kolem nich na 150 tisíc. Ale mor v letech 1664-1665 zabil 75 tisíc lidí a teprve roku 1821 census spočetl 1,225.694 obyvatel, roku 1901 6,586.269, nejvíce na světě. Paříž měla v roce 1850 asi šest set tisíc obyvatel, tedy jako Seleukeia na Tigridu téměř dva tisíce let předtím. Více než milion Pařížanů spočetli roku 1870, a v roce 1931 pět milionů, z toho polovinu za bývalými branami města.

Kolem roku 1800 žily ve městech odhadem tři procenta světové populace. O sto let později třináct a asi roku 2007 polovina, na 3,2 miliardy lidí.

(pokr.)