Fi-Fil

 

Fiabí, žid. rod§ 36

Fiabí, o. velekněze Ismaéla§ 57+ 

fíbula praenestína, „jehlice z Praeneste“ v Latiu s nejstarším dochovaným latinským nápisem§ 600

Fídénae, m. v Latiu§ 746, 533, 504, 500, 458, 457, 449, 438, 437, 435, 426, 27+ 

Fidentia, m. v Gallii Předalpské, dn. Fidenza mezi Parmou a Piacenzou§ 82

Fidés, bohyně důvěry, víry v sebe sama, řec. Pistis, srov. tam§ 254, 133, 109, 99   

fidition, feidition, fidítion, pl. fidítia, společné stolování Sparťanů§ 226 a viz kuch (3)

Fidus Optátus, grammatik§ 100+

M. Fidustius, senátor§ 43

Fidži, souostroví v Pacifiku a novodobý stát§ 4000 

Figaliá, Figaleiá/Fialeiá, m. v Arkadii§ 659, 564, 375, 267, 265, 255, 240, 235, 220, 218 

figurální poesie§ viz carmina figúráta 

Fihru§ viz Feros

fík, fíky, fícus, řec. to sýkon, jejich role v dějinách a pojídání ve velkém§ 197, 153, 54-, 195+ a viz s. v. udavači 

Fila, jméno makedonských královen:§
Fila I., d. Antipatrova, manž. Balakrova, Kraterova a Démétria I., m. Antipatra, Thrasey, Balakra, Kratera ml., Antigona II. a Stratoníky I.§ 352, 333, 322, 321 (o kultu), 319, 307 - 305, 301, 299, 293, 292, 290, 287, 283, 279, 253
Fila II., d. Seleuka I. se Stratoníkou I., manž. Antigona II., vnučka Fily I.§ 281, 279, 277, 250, 239, 237 

Fila§ viz Fthíá z Thessalie
Fila z Makedonie§ 1. 306, d. Démétria I. s Lamií; 2. 393, 357, 337, manž. Filippa II., původem z Elimie

Fila z Athamánie, dc. Theodórova§ 204 

Fila, mí. v Píerii severně od Temp, hist. hraniční thessalská pevnost již. od makedonského Hérákleia u Díonu pod Olympem§ 169, 168 

Filadelfeiá, Filadelfiá, Rabba, Rabbath Ammón nebo Rabbatammana, m. v Ammonítidě v Dekapoli v Transjordánii, dn. Ammán v Jordánsku§ 990, 218, 200, 135, 32-, 44+, 69b+, 106+, 247+    
Filadelfeiá, Filadelfiá, m. v Lýdii, svou datovací éru počítala od roku 62 (souvislost s Pompéiem?), v imperiál. éře po zemětřesení roku 17+ Neokasareia, dn. Alaşehir v prov. Manisa v TR§ 129, 108-, 17+, 379+ 
Filadelfeia, m. v Lakanítidě§ 52+

Filadelfeiá, Filadelfiá, hellénská osada/klérúchie na severových. okraji Fajjúmu, dn. Darb al-Guza§ 252 

Filadelfos, propuštěnec Octaviánův§ 38

Flávios Filagrios, praef. praet.§ 338+ 

Filagrios z Makry n. z Épeiru, lékař§ 200+ a viz s. v. lékaři (2)

Filagros z Eretrie, zrádce§ 490

Filagros z Kilikie, rhétór§ 100+, 133+ 

Q. Veránius Philagros, Filagros z Kibyry (pamf.)§ 100+  

Filagorás z Chytroi§ viz Pýthagorás

Filai, Filé, lat. Philae, kopt. Pilak, „ostrov času/konce“, jeden ze tří o. na Nilu v Horním Egyptě§ 186, 116, 88, 62, 32, 26, 24, 13-, 288+ a viz pod egyptské písmo

Sídlo Ísidina kultu, po více než století křesťanských ničení definitivně vyvráceno až Persarmena v římských službách Narsem na rozkaz Iústiniána I. roku 536 n. l., kdy dal zničit kamennou sochu, jiné kultovní sochy poslal do Kónstantínopole a chrám uzpůsobil křesťanskému rítu; kněze starých kultů zavřel. Chrám nestojí na původním místu, ale pro stoupající vody Nilu v Asuánské přehradě byl v 70. letech 20. století rozebrán a přesunut na vyšší místo (nákladem třiceti milionů USD, o něž se podělily Egypt a UNESCO). Dalšími ostrovy při prvním kataraktu u Filai jsou Agilkia a Bigeh/Bidžah, řec. Abatos, na němž byl pochován Osíris a kromě kněží na něj neměl z Egypťanů nikdo přístup.

Filaidai, Filaiovci, attický aristokratický rod§ 560, 524, 510, 493, 307

Filainis z Leukady n. Samu, pornoautorka§ viz s. v. novela

Filainové, řec. Filainoi, lat. Philaení, púnští bratři§ 631 a viz Arae Philaenórum

Filammón, s. Apollónův, o. Thamyrův, Argonaut§ viz s. v. epos

Filammón z Alexandreie (?), Egypťan, vrah Arsinoé III.§ 204, 203

Filammón z Athén, pyktés/boxer§ 360

Filanthés z Athén§ arch. 87

filanthropie, č. filantropie, nezáludná a z části necílená dobročinnost ve prospěch společensky potřebných skupin a sociálně slabších jedinců; viz pod ceny a nadace v obilí, zásobování, kde také o euergetismu, státotvorné dobročinnosti panovníků a magnátů.

filatelie§ viz pod ateleia

Poplios Ailios Fileás z Melity§ ath. arch. 141+ 

Fileás, m. v Thrákii sev. od Býzantia§ 257+ 

Fileás z Tarentu, vyslanec§ 213

 

Filémenos z Tarentu, též Filomenos, propúnský a protiřímský politik§ 213, 209 

Filémón ze Syrákús či Sol kilických, básník nové attické komédie, o. stejnojmenného syna§ 367, 365, 264; Filémón (zřejmě již athén. občan), básník komédií, s. předešlého, 365, 264 a viz s. v. komédie 

T. Aurelius Filémón Filadés z Athén§ arch. 158+  

Filésiá, manž. Xenofóntova, m. Grylla a Diodóra§ 393 

Filetaireia, pevnost u Pergamu§ 252

filetairoi, tetradrachmy s podobiznou Filetaira Pergamského§ 263

Filetairos z Kréty, důstojník Antiocha Hieráka§ 229

Filetairos z Pontu, b. Doryláa st., o. Doryláa ml.§ 121

Filetairos, členové attalovské dynastie pocházející z Tiu a vládnoucí v Pergamu:§
Filetairos, b. Attala I. a Eumena, s. Antiochidy s Attalem z Tiu§ 283 

Filetairos (I.) z Tiu v Paflagonii, s. Attala z Tiu, b. Eumena a Attala, adopt. o. Attalův a Eumenův (I.), dyn. v Pergamu§ 318, 302, 300, 285, 283, 281, 280, 275, 268, 263
Filetairos (II.) z Tiu, syn Eumena z Tiu, b. Eumena I.§ 241
Filetairos (III.) z Pergama, syn Attala I., b. Eumena II. a Attala II.§ 197, 182, 175, 171, 155, 149  

Filétás§ viz Filitás

filhellén, filhellénství, u Parthů§ 124

Podobně fungovalo u Římanů, které obdiv k hellénským zvyklostem, filosofii, literaturám vedl už ve druhém a prvním století př. n. l. u elity k rozšíření dvojjazyčnosti. Jedním z projevů římského fillhellénství ovšem také bylo brutální vykrádání uměleckých předmětů státních i chrámových, masový svoz soch, plastik a obrazů (srov. T. Flaminius roku 194, M. Fulvius Nobilior roku 187 a L. Aemilius Paullus roku 167). V novověku se idealisování starých Hellénů jako zakladatelů demokracie odrazilo v Evropě a Americe v široké podpoře řecké nezávislosti. Po vídeňském kongresu tak trochu intelektuálům vzdychání po Helladě nahrazovalo stísněné poměry za vlády Svaté aliance.

Evropany po vypuknutí války za nezávislost roku 1821 ale brzy znechutila hluboká řevnivost řeckých předáků, nicméně představa, že nový stát bude následovníkem Alexandrovy říše, ovlivňovala tolerantní pohled Západu na Řecko dále. Tato shovívavost a přehlížení nacionálních sporů s Albánci, Slovany a Turky vedlo mimo jiné k zániku řeckého elementu v Anatolii po třech tisíciletích soustavného osídlení.   

Filiadés z Messénie, o. promakedonských politiků Neóna a Thrasylocha§ 344

filibustýr§ 1. viz piráti; 2. filibustýrství, dlouhé řečnění za účelem zablokování sněmovního usnesení, 60, 59 

Filicudi, jeden z Lipar§ 5600 

Filikos z Korkýry, tragický básník§ 250

Filiniás z Dolichy, vyvlastněný majitel pozemků§ 167

Filinné, hetairá v Athénách§ 450

Filinné z Lárissy, aristokratka n. tanečnice/orchéstris a manž. Filippa II., m. Arrhidaiova§ 357, 337, 323

Filínos z Kóu§ 264 (Ol.)
Filínos z Athén§ arch. 269, popř. 259 

Filínos z Korinthu, prořím. politik§ 146

Filínos, parth. strat., bab. Pilinussu§ viz tam

T. Flávius (?) Filínos§ ath. arch. 220+ 

Filipíny, souostroví a novodobý stát v západním Tichomoří§ před 6000, 4000 

Filippidés z Athén§ 1. z Kefaly, s. Filokleův, komický básník, 367, 307, 299 a viz s. v. komédie; 2. z Paiánie, s. Filomélův, vyznamenávaný bohatec, 301, 299; 3. arch. 270
Filippidés, běžec§ viz Feidippidés

filippieioi, "filippovky", zlaté mince§ 357

Filippión z Chalkidy pod Libanem, s. a oběť Ptolemaia Mennaia, manž. Alexandry Iúdské§ 49, 36

Filippoi, m. v Thrákii/Makedonii, dř. thrácký Datos a předtím Krénides/Praménky (popř. poblíž Praménků), athénská kolonie na místě starší thaské (?), místo mnohem později s první křesťanskou obcí v Evropě. Hradby objímaly prostor 70 ha§ 357, 242, 86, 85, 46, 42, 31, 20-, 106+ 

Filippoi v Kárii, též Eurómos a předtím Kyromos n. Hyromos, m. u Mylas s chrámem Dia Lepsyna§ 197

Filippos, jméno makedonských králů:§
Filippos I.§ 616, 583
Filippos II.§ 1104, 508, 408, 399, 398, 393, 383, 370, 368, 366, 365, 361, 359 - 356, 354 - 346, 344 - 336, 334, 329, 328, 323, 299, 294, 282, 278, 243, 168-, 41+, 293+ 
Filippos III. Arrhidaios§ 357, 337 - 336, 334, 324 - 316, 309, 278 
Filippos IV.§ 297
Filippos V., s. Démétria II. a Fthíe II.§ 239, 235, 229, 227, 224, 221 - 178, 165, 163, 151, 149 
Filippos VI. Andriskos čili Pseudofilippos I.§ viz Andriskos
Filippos VII. čili Pseudofilippos II.§ 142 

Filippos z Makedonie§ 1. 450, 440, 432, 429, 433, 394, o. Amynty II., b. Perdikky II.; 2. 385, 334, 323, o. Antigona I.; 3. 337, 311, 309, 306, syn Antigona I.; 4. 313, 280, o. Antipatra II.; 5. 309, 308, 279, syn Amynty, manž. Bereníky I., o. Magův; 6. 393, 331, 327, 325, satr. Indie, syn Machatův, b. Harpalův a Taurónův; 7. 326, 323, 321, 318, satr. Baktrie a Parthie; 8. 327, s. Agathokleův, b. Lýsimachův, Autolykův a asi též Alkimachův; 9. 300, 281, 270, syn Lýsimachův s Arsinoou II.; 10. 212, 178, 165, 163, syn Perseův s Láodíkou V./nebo spíše mladší bratr Perseův a jím adoptovaný za syna a následníka trůnu namísto vlastního syna Alexandra; 11. 312, 302, rádce Démétria I.; 12. 303, vojevůdce Ptolemaia I.; 13. frúrarch Perseův, 169;  

Filippos, jméno syrských králů Seleukova roda:§
Filippos I. Epifanés Filadelfos§ 178, 96, 95, 92, 88, 86, 83
Filippos II. Filorhómaios zvaný Barypús, „Těžkonohý“§ 83, 67, 65, 64, 56

Filippos, propuštěnec Pompéiův§ 48

Filippos z Acháie, prořímský politik§ 167

Filippos z Akarnánie, lékař§ 333, 332 a viz pod lékaři 

Filippos z Amfipole, gymnasiarch§ 105

Filippos z Athén§ 1. arch. 588; 2. arch. 495; 3. autor komédií, s. Aristofanův, 388; 4. arch. 292 a asi s. Astygenův, navrhovatel zákona, 281; 5. viz Sótelés 
Filippos z Béthsaidy, apoštol§ 24+

Filippos z Épeiru, strat.§ 205
Filippos, elefantarchos Antiocha iii., jeho schovanec/syntrofos§ 217, 190

Filippos z Frygie, epistatés Jerúsaléma§ 168, 166  

Filippos z Korintha, s. Tímokratův popř. ve stejném textu Theokratův, ptolem. dvořan§ 71

Filippos z Kóu§ 1. lékař dvorní v Alexandreji, o. Filippův a Káfísofóntův, viz pod lékaři; 2. s. no. 1, viz tamtéž

Filippos z Makedonie, o. legionáře-senátora Antigona§ 214+ 

Filippos z Makedonie, vyslanec Perseův§ 172

Filippos ze Seleukeie na Eulaiu, o. Aristomenův§ 22+ 

Filippos ze Syrie, seleukovský aristokrat§ 1. 164, 163; 2. epistatés Babylónu,166 (shodný s no. 1?) 
Filippos z Thessaloníké, sběratel epigramů§ 40

Filippos z Karthága, milenec§ 184

Filippos, praef. pr. v Kónstantínopoli§ 342

Jiný Filippos byl venkovský vychovatel Sevéra Alexandra v Syrii (není v CSD), F. z Amfipole byl erótický novelista (srov. ale s. v. epigrammy) a F. z Opúntu, žák Platónův (vide s. v. školy/platónici)

Filippos ho Araps, prínceps§ viz M. Iúlius Philippus 

Filippúpolis§ 1. m. v Thrákii, dř. Eumolpias, Odryssa popř. Kendrisia, odtud asi římské Trimontium, thr. Pulpudéva, v hradbách 72 ha, dn. Plovdiv v Bulharsku, 184, 183-, 21+, 251+, 316+, 343+, 361+, 366+; 2. viz Gomfoi v Thessalii; 3. viz Fthíótské Théby; 4. dříve oasa Šahbá na jihu dn. SYR, rodiště príncipa Philippa Araba, 115+, 244+, 325+    

Filiskos, epikúrik§ 173
Filiskos z Abýdu, tyr.§ 368, 365
Filiskos z Aigíny, filosof§ 399 a viz s. v. školy (2) 
Filiskos z Athén§ 1. arch. 448; 2. stoik, 58
Filiskos z Korkýry, tragik§ viz s. v. tragédie

Filiskos z Mílétu, ž. Isokratův, rhétór§ 338

Filiskos ze Syrákús, historik (?)§ viz s. v. dějepisci (1)

Filiskos z Thessalie, sofista§ 133+, 176+  

Filiskos, strat. attalovský§ 252 

Filistiarchos, olympioníkos§ 264

Aurélios Filisteidés z Peiraiea§ ath. arch. 163+, popř. 194+ 

Filistidés z Órea, tyr.§ 341

Filistión, velitel žoldnéřů v Syrákúsách§ 212 

Filistión z Prúsy, herec mímů a autor komédií§ 367 a viz pod komédie

Filistis, d. Leptina ze Syrákús, manž. Hieróna II.§ 274, 215

Filistos ze Syrákús, s. Archónidův, politik a historik§ 430, 406, 386, 366, 357, 356 a viz s. v.dějepisci (1) 

Filistos z Naukrátidy, historik§ 59 a viz s. v. dějepisci (1)

Filistové, hebr. Plištím/Pelištím (pl.), akk. Pilištu, eg. Peleset, řec. země Filistaiá, Filistiá, lat. Philistíní, bibl. č. Filištínští, indoevr. národ či ethn. skupiny v Palaistíně, viz tam§ 1400, 1303, 1275, 1233, 1200, 1191, 1134, 1111, 1098, 1071, 1050, 1020, 1015, 1005, 975, 912, 887, 876, 849, 842, 814, 736 - 734, 732, 728, 711, 587, 195, 163 

Filitás či Filétás z Rhodu nebo Kóu, s. Télefův, grammatik a básník, vychovatel Ptolemaia Filadelfa§ 325, 320, 285 

Filitás, Filités z Eryther, tyrannoktonos§ 334, 281  

Filleás z Naupáktu, s. Mikkův, aitól. guvernér Delf§ 208

Fillidás n. Fyllidás z Théb, písař státní rady§ 379
Fillidás z Aitólie, stratégos§ 218

film§ viz hudba

Filo[x], seleukovský hipparchos§ 213

Filoboiótos, vrch u Elateie, dn. snad Kukuli u vsi Vassilika§ 86

Filodémos z Argu, Hierónymův diplomat a kondottiér§ 214, 212  

Filodémos z Gadar, epikúrik§ 250, 110, 84, 40

Filofrón z Kóu, gen. Filofrona, velitel Nektanebových žoldnéřů§ 343

Filofrón z Rhodu, vyslanec§ 189, 187, 170, 168  

Filogenés z Athén, oikistés Fókaie§ 650

Klaudios Filogenés z Athén§ arch. 131+  

Filocharés, malíř§ 309, 29

Filocharis z Tarentu zv. Tháis, vůdce lidové strany§ 281

Filochoros z Athén, učenec a kronikář§ 340, 267-, 130+ a viz s. v. dějepis (1) 

Filokédés z Athén, strat.§ 239

filokerdeia, "láska k zisku", kapitalismus§ 215 a viz ceny (2)

Filoklés, ptolemaiovský důstojník, b. Zénónův (jiný od sídónského dynasty)§ 287

Filoklés z Athén§ 1. tragický básník, synovec Aischylův, s. Filopathó, 456, 450; 2. velitel od Aigospotamoi, 405; 3. arch. 459; 4. 324, arch. 322, 299; 5. z Acharn, 407, architekt; 6. arch. 392
Filoklés z Makedonie, strat. a diplomat Filippa V.§ 201, 200, 198, 193, 182, 179
Filoklés ze Sídónu, k. a nauarchos Ptolemaia I. a II.§ 295, 286, 279, 275 

Filoklés z Troizény, s. Hierokleův, žoldnéř v ptolem. službách§ 199

Filokommodos, Philocommodus, palácový chlapec§ 192+ 

Filokratés z Athén§ 1. arch. 485; 2. strat., 416; 3. pólétés a triérachos, 390; 4. 391, nauarchos, syn Efialtův; 5. promakedonský politik a diplomat, srov. Filokratův mír, 359, 347, 346, 343, 342, 340; 6. arch. 276; 7. arch. 48
Filokratés z Delf, arch.§ 153

Filokratés z Kameiru na Rhodu§ 1. s. Filostefanův, dámiúrgos, o. Filostefanův, děd Filokratův, 199; 2. s. Filostefanův, vn. Filokratův, dámiúrgos, 199

Filokratés z Rhodu (Kameiru?), vyslanec§ 168

Filokratés ze Seleukeie (na Kalykadnu, Píerijské?), s. Nausikratův, b. Aristokreontův, synovec Chrýsippa ze Sol§ 229

Filokratés, otrok C. Sempronia Graccha, podle jiných se jmenoval Euporos§ 121

Filoktémón z Athén, gem. -mona, s. Glaukónův, manažer eleusínských mystétií§ 267

Filoktétés, hérós§ 72

Filokypros z Idalia, s. Onásagory, epón. úředník§ 497

Filokypros ze Sol na Kypru, k.§ 497

Filoláos z Krotónu, pýthagorik§ 600, 470, 450
Filoláos z Korinthu, zákonodárce/nomothetés v Thébách§ 680

Filombrotos z Athén§ arch. 595
Filombrotos ze Sparty, olympioníkos§ 676

Filomélion, m. ve Frygii, dn. Akşehir v prov. Konya§ 285, 209 

Filomélos z Athén§ 1. o. Thrasyméda, Peisistratova zetě, 541; 2. o. Filippida, 301, 299 

Filomélos z Ledónu ve Fókidě, stratégos autokratór§ 356 - 354, 339
Filomélos z Farsálu§ 284 (Ol.)
Filomélos z Makedonie§ 1. o. Lýsiův, strat., 285; 2. s. Lýsiův, dyn. ve Frygii, 285, 209 (?) 

Filomélos ze Silandu, vyznamenaný bojovník proti Aristoníkovi§ 129

Filomélos z Telméssu, strat. (?)§ 189

Filomenos§ viz Filémenos

Filométór, neoplatónik, zamilovaný do své učitelky Sósipatry§ 320+ 

Filométoris, m. nezn. polohy v Horním Egyptě§ 165

Filón z Ainia, velitel Alexandrových hellénských žoldnéřů v Baktrii§ 323
Filón z Alexandreie, žid. učenec a apologeta, b. Ti. Iúlia Alexandra§ 20-, 35+, 39+  
Filón z Amfipole, proathénský politik§ 357

Filón z Athén§ 1. příbuzný Aristotelův, ochránce svobody filosofických škol, 307; 2. arch. 178
Filón z Boiótie§ 1. arch. spolku, 215; 2. arch. spolku 206
Filón z Byblu, občansky Herennius Philó, historik a slovníkář, autor Dějin Foiníkie§ 138+, 151+, 350+  

Filón z Býzantia, mechanik a autor spisu o Sedmi divech světa§ 250
Filón z Eleusíny, architekt§ 317 a viz s. v. architektúra

Filón z Fókidy, účetní a svatokrádežník§ 347

Filón z Hispaly, pompéjovec§ 45

Filón z Chalkidy, proantiochovský politik§ 192, 189
Filón z Karpasie, biskup§ 350+

Filón z Knóssu, kondottier§ 217
Filón z Lárissy, filosof Nové Akadémie§ 159, 110, 88, 84 

Filón z Oianthy, vilný synek tyranna Frikodéma§ 373 

Filón z Thessalie, vyslanec§ 146

Filoneos z Athén§ 1. arch. 528; 2. arch. 246
Filónidés z Athén, epikúrik§ 250; byl ještě jiný F. stoik a další pýthagorik
Filónidés z Láodikeie Syrské§ 1. mathematik a epikúrik na seleukovském dvoru, o. Filónida a Dikaiarcha, 180, 173; 2. s. no. 1 a b. Dikaiarchův, 180 a viz v přílohách v oddílu o Epikúrovi 

Filónidés ze Syrákús, exulant§ 311

Filónidés z Tarentu, šprýmař§ 281

Filónidés, posel-běžec, hémerodromos, podle jiné tradice byl F. z krétského Chersonésu jízdním poslem Alexandra Velikého a olympioníkem v pentáthlonu§ 490

Filónis z Délu, zakladatelka náboženského fondu filónideion, rituál filónideia§ 305

Filopappos, Antiochos Filopappos (?), srov. tam§ arch. 95+

Filopathó z Athén, ses. Aischylova, m. Filokleova§ 456 

Filopatór z Kilikie, k., gen. Filopatora§ viz Tarkondimotos II. a III.

Filopatores§ viz Theoi Filopatores

Filopoimén z Megalopole, s. Kraugiův, achajský předák, kýmsi z Římanů nazván „posledním z Hellénů“, gen. Filopoimena§ 252, 223, 221, 219, 209 - 206, 204, 201, 200, 195, 193 - 182
Filopoimén, vnuk předešlého (?)§ 146

Filopoimén z Míléta, s. Androníkův, kněz-hypochréstés v Didymách§ 54

Filopoimén z Pergama, vůdčí dvořan Attala II.§ 139, 138 

Filopoimén, propuštěnec§ viz T. Vinius

Filopoimén ze Stratoníkeie, episkopos v Efesu, o. Monimy§ 88, 86 

filosemitismus§ viz pod diasporá  

 

filosofické školy§ viz jednotlivé směry, přehledně pod školy filosofické
filosofos, původ slova, "mudromil"§ 668, 570, 565
filosofos, filosofein/filosofování, u křesťanů život v odloučení a osamění§ 328+ 

filosofové, jejich omezování a vyhánění§ 173, 161, 92
filosofové, jako (samo)vládci§ 88

Spisy o filosofii a filosofech: Zřejmě první velkou a všeobsažnou knihovnou hellénského vědeckého světa zřídil v Hérákleji Pontské místní vládce Klearchos Starší (srov. r. 364 a 353), žák Isokratův a Platónův. O jejím osudu není dále nic známo. Druhou, nezávislou na héráklejské, vybudoval v athénském Lykeiu Aristotelés ze Stageiry. Jeho nástupci v peripatetické škole ji ovšem neuchránili, ale peripatetici zůstali vůdčími autory biografického žánru.

Největšími knihovnami se staly alexandrijské. Učenec a básník menších forem Kallimachos z Kýrény, první knihovník, královský bibliothékários, sestavil zřejmě první vědeckou bibliografii (srov. seznamy autorů assyrských a babylónských klínopisných textů) hlavní alexandrijské knihovny „Seznamy těch, kteří vynikli ve veškeré vzdělanosti, a jejich spisů“ celkem o 120 knihách.

Peripatetici byli ale první, kteří se věnovali historii filosofie a životopisům filosofů. Aristoxenos z Tarentu, přední Aristotelův žák a slavný hudební theoretik, vydal jako první sbírku životopisů Bioi andrón, Životy mužů, které mj. obsahovali biografie Pýthagory, Archýty, Sókrata a Platóna. Rovněž Aristoxenův úspěšnější sok v nástupnictví v Lykeiu Theofrastos z lesbického Eresu byl autor spisu O Pýthagorovi a jeho přátelích a rozsáhlejšího titulu Názory přírodních filosofů.

Dikaiarchos z Messény, žák Aristotelův a Theofrastův, autor první ethnografické práce o Helladě (Bios Hellados, Život Hellady), sepsal biografie Sedmi mudrců, Pýthagory a Platóna. Peripatetik z konce 3. století Hermippos ze Smyrny shrnul Životy lidí proslulých ve vzdělanosti, kde prý měl věnovat hodně místa způsobům úmrtí jednotlivých filosofů.

Jeho vrstevník a filosofický kolega Hierónymos ze Rhodu sesbíral v Rozptýlených poznámkách kuriosity ze života slavných lidí, mj. i filosofů. Zřejmě ze stejné doby pocházela práce Aristippa Mladšího (vnuk onoho kýrénaika) O dávné rozmařilosti, popisující všelijaké extravagance filosofů. Zcela neznámý je autor spisu O filosofech Dámón z Kýrény.

Velmi oblíbená (a dnes pochopitelně nedochovaná) byla biografická sbírka paradoxografa, ale také sochaře a malíře Antigona z Karystu Životopisy filosofů. Seznam filosofů a dílo O filosofických školách sepsal ve 3. století Hippobotos a Epikúrův žák Ídoméneus z Lampsaku vydal spis O sókraticích. Neznámým, ale citovaným autorem spisu O filosofech byl Anaxilaidés. Ve spisu O třínožce pojednal o Sedmi mudrcích Andrón z Efesu (4. st.).

Rozsáhle psal o pozoruhodnostech ze životů vojevůdců, králů, básníků a filosofů v díle Životopisy či Životy slavných mužů peripatetik Satyros z Kallátidy (zachoval se životopis Eurípidův), které později zkrátil Satyrův krajan Hérákleidés Lembos (tj. Lichotník), úředník Ptolemaia VI. Totéž Hérákleidés učinil i s rozsáhlým biografickým spisem peripatetika či skeptika Sótióna z Alexandrie Nástupnictví filosofů, Filosofón diadochai.

Spisy téhož názvu v průběhu 2. století složili dva rhodští peripatetici Antisthenés a Sósikratés, autoři blíže neznámí. Chronograf Apollodóros z Athén je rovněž autorem spisu O filosofických školách. V prvním století práci téhož názvu, ale již v Římě, vydal Alexandros z Mílétu či Kárie, zv. Polyhistór, který se Itálie dostal jako Sullův zajatec. Jeho vrstevník Démétrios z Magnésie byl autorem životopisného díla O stejnojmenných básnících a spisovatelích či O soujmenovcích.

Skeptik Ainésidémos z Knóssu, který působil v Alexandrii, ve stejné době sepsal Úvod do pyrrhónského učení a Pyrrhónské rozhovory s množstvím biografických údajů. Mladším současníkem obou byl Dioklés z Magnésie, autor Přehledu filosofů a Životy filosofů.

Biografické práce včetně spisů o filosofech byly populární i později. Někdy v době Nerónově se mezi autorkami takové literatury objevila i žena, Egypťanka Pamfila. S manželem Sósikratem žila v Epidauru a vydala titul Poznámky, v němž sesbírala anekdoty ze života filosofů o celkovém rozsahu 33 knih. Jejím současníkem byl jinak neznámý doxograf Aetios, autor souhrnného spisu (synagógé) o filosofických názorech.

Žádná z těchto ani dalších uvedených knih se však do dnešních dnů nezachovala, a tak jediným zachovaným životopiseckým pramenem hellénské filosofie je dílo Diogena Láertského Peri bión, gnómón, apofthegmatón tón en filosofiá eudokimésantón biblia deka/Deset knih o životech, názorech a výrocích těch, kteří se proslavili ve filosofii pravděpodobně z první poloviny 3. století n. l.

filosofové, literáti, svoboda slova, vyznání a umění, jejich persekuce; srov. také pod censura:

Ambrosius Theodosius Macrobius, literát pozdní latinské antiky, viděl hlavní zásadu filosofie v její otevřenosti: "S lidmi se má hovořit, jako by naslouchali bohové, a s bohy, jako by naslouchali lidé." Jakou společenskou důležitost přikládali Athéňané filosofickým školám dokládá usnesení, krátce v platnosti roku 307: bez souhlasu rady a lidu nesměl nikdo vést žádnou ze škol. Na základě tohoto usnesení byl vyhoštěn peripatétik Theofrastos, rodem z Eresu, ač oblíben a využíván pro diplomatická jednání s Makedonci v pohnutých dobách. Navrhovatel zákona byl rok na to potrestán pokutou pěti talentů, summa tehdy značná, viz o události rok 307.

Antiochos Epifanés měl údajně roku 174 vypovědět z říše všechny filosofy; on sám měl být epikúrikem (tato informace je velmi nepravděpodobná; zato o jeho vztahu k židovskému monotheismu a zohavování těla obřízkou viz pod obřízka). Z Říma byli rok na to vykázáni dva epikúrejští filosofové Alkaios a Filiskos. V Římě byl roku 161 přijat zákon o výši životních nákladů (lex Fannia sumptuaria).

Téhož roku byli z Říma vypovězeni všichni filosofové a učitelé filosofie, jmenovitě latinští rhétoři a filosofové. O třicet let později (?) byli „latinští rhétoři“ vyhnáni znovu. Za republikánského Říma byl odpor k neřímskýcm kultům silný a každá společenská krise jako epidémie s sebou přinášel zákazy a vyhánění, srov. první příklad zákazu cizích bohoslužeb v Římě roku 428. Jaké to byly, nevíme. O půl tisíciletí později takové zákazy pramenily spíše z libůstek. Tiberius nesnášel astrology všeho druhu, zřejmě proto, že se sám astrologií zabýval. Dokonce na čas zakázal brát vážně státní haruspiky.

Působení řeckých potulných filosofů-sofistů pobuřovalo ještě principa Domitiána, který je vyhnal z Říma i Itálie. Roku 139 př. n. l. je v Římě doložitelná židovská obec, zřejmě jako první v západním Středomoří. Židé byli totiž uvedeni mezi právě vyháněnými astrology z Říma, tedy mezi Orientálci s obskurními způsoby obživy. K Židům pro jejich odlišné zvyky se chovala většina římských vládců odpudivě.

Zřejmě tolerantnější byl v jistých ohledech Božský Iúlius: římští Židé navštěvovali dlouho jeho žároviště. Augustus se na Orient nedíval s důvěrou. Nesnášel neřímské nebo neitalské kulty. V Eleusíně se sice dal zasvětit do mystérií, ale v Římě Démétřině kultu nijak neprospíval. V Egyptě po vítězství nad Antóniem se o domácí kulty nezajímal a ani se nepodíval na Ápida, jednu z atrakcí, kterou domorodci cizincům ukazovali. Augústus později pochválil vnuka Gáia, že cestou Iúdejí neobětoval u Hierosolym/Jerúsaléma. Hellénský a římský zvyk přitom pocestným nakazoval všude v cizině obětovat místním bohům.

Za Tiberia to už bylo ostřejší. Císař byl ryzí římský šovinista vysazený kromě toho na egyptské a židovské kulty. Jejich příznivcům dal dokonce zničit kultovní potřeby včetně sakrálních šatů. Ve svém odporu k Židům kuriosně rozšířil diasporu: nechtěl totiž, aby monotheisté žili v Římě a tak mládež posílal za vojenskou službou na studenější místa říše. Císař Claudius jako první z panovníků jistou část Židů z Říma vykázal; dobové zdůvodnění praví: „vyhnal Židy, protože z podnětu Chréstova neustále podněcovali nepokoje.“ Znamenalo by to, že se již tehdy mezi římskými Židy uchytili příznivci kultu Ježíšova.

Král Ptolemaios VII. Euergetés II. potrestal roku 145 alexandrijské Židy, kteří se v konfliktu postavili na Kleopatřinu stranu, a potrestal rovněž alexandrijskou inteligenci: vyhnal všechny učence z Egypta a veleslavné Múseion dal zavřít. Nefungovalo po celou dobu jeho vlády a ani neznáme rok znovuotevření; snad se tak stalo hned po roce 116.

V Athénách jistý Médeios byl od roku 91 do roku 88 třikrát za sebou epónymním archontem. Sněm/ekklésie byl suspendován a byla přijata přísná opatření proti athénským filosofickým školám a proti gymnasiím: první opatření v takovém rozsahu v hellénských předkřesťanských dějinách (srov. rok 145 v Alexandreji).

Na druhou stranu např. Pyrrhónovi v Élidě postavili sochu, ustanovili ho veleknězem a kvůli němu stát odhlasoval všem filosofům osvobození od daní. Jinak se ovšem filosofové do politiky míchali dosti často a vlastně každý z předních občanů se k nějakému přesvědčení hlásil. Snad roku 255 dali Ekdélos a Démofanés, žáci Arkesiláovi a přední občané Megalopole, zavraždit tyranna Aristodáma z Figalie, který v Megalopoli vládl od asi roku 265. V Sikyónu zavraždili roku 252 Deiniás a dialektik Aristotelés tyranna a filosofa Abantidu, který byl u moci od roku 264. K vládě se ale dostal Abantidův otec Paseás.

Ve srovnání s pozdějšími věky byli polytheisté navzájem velmi shovívaví, na monotheistické poměry až pohádkově. Roku 186 sice senát zakázal v Římě a Itálii držet bakchanálie, neboť byly propojeny v té době s lidmi kriminálními a podvodníky (viz tam), nezakázal ale vlastní Dionýsov/Bakchův kult. Slavnosti z náboženského přesvědčení, jak dokládá zachovaný text na bronzové desce, bylo možné konat s povolením městského praefekta po jeho poradě se senátem (v němž muselo být přítomno nejméně sto senátorů). Kultovní oběti se smělo zúčastnit nejvýše pět lidí, bez přítomnosti kněze a komunita nesměla vlastnit společnou pokladnu.

Nejpoužívanější zbraň proti nepohodlným lidem bylo obvinění zbezbožnosti. Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu Diagory z Mélu, zvaného Atheios, tj. Bezbožník: ve svých básník měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a údajně on sám měl mít velký strach z dému-lidu. Diagorovi se podařilo včas zmizet z Athén a nám z historického dohledu. Aristotelés ze Stageiry byl roku 323 obžalován z bezbožnosti. Osud Sókratův, naplněný roku 399, je všeobecně znám.

Roku 432 proběhl v Athénách proces proti Perikleovým oblíbencům sochaři Feidiovi, přítelkyni Aspásii a filosofu Anaxagorovi. Podle jedné tradice byl Feidiás odsouzen a zemřel ve vězení krátce po rozsudku, podle jiné se mu podařilo uprchnout do Élidy, kde byl pak slavně činný v Olympii. Anaxagorás z Klázomen měl vliv na Eurípida, mladého Sókrata, na Periklea a na celou jeho skupinu. Roku 431 musel Athény opustit. Zemřel v Lampsaku a na jeho přání si každoročně v měsíci, ve kterém zemřel, u jeho hrobu hráli děti (tento zvyk se udržel ještě do 3. st. n. l.).

Démokritův žák Prótagorás z Abdér se jako první z lidí nazval sofistou (jako protiklad k pýthygorovskému filosofos, „milující moudrost“). Proslul výrokem, že měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou. Jeho spis O bozích, Peri theón, vykládající o tom, že bohy nelze poznat, ani že jsou, ani že nejsou, byl prý roku 411 spálen na popud krátké oligarchické konservativní vlády rady čtyř set na agoře (údajně celý „náklad“ - první takový případ v evropských dějinách!) a on musel opustit Athény; cestou na Sicílii ve svých sedmdesáti letech utonul při námořní katastrofě. Věnoval se grammatice, pojmenoval slovesné časy a zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem.

Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra (sám pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena a je prvním z velkých příkladů selfmademanů). Své filosofické spisy nepředčítal, ale hlas mu propůjčoval jeho žák Archagorás, a to buď v domě Eurípidově či Megakleidově, nebo v Lykeiu, které se o sto let později stalo sídlem peripatetiků. Jeho žákem byl Archagorás.

Za kritiku své tragédie zavřel Dionýsios I. věhlasného básníka díthyrambů Filoxena z Kythér do kamenolomů. Nějak se to syrákúskému vládci druhého dne rozložilo v hlavě a pustil ho, aby měl Filoxenos možnost se polepšit, ale básník, to seděli u vína, když dostal stejný dotaz, zda se mu Dionýsiovy verše líbí, neodpověděl, ale řekl sluhovi, aby ho odvedl zpět do lomů. Samovládce Filoxenovo chování prý pobavilo a do vězení od stolu nemusel (jak to úplně dopadlo, nevíme, básník zemřel v Efesu, srov. s. v. lyrika).

Autorem nejrozsáhlejší a vedle Androtióna nejoblíbenější athénské kroniky, atthidy, byl Filochoros, jehož dal Antigonos Gonatás stít pro sympatie k Ptolemaiovi Filadelfovi.

Aristotelés ze Stageiry byl po smrti Alexandra Makedonského, svého žáka, roku 323 obžalován v Athénách z bezbožnosti. Byl pokládán za makedonského exponenta, možná že nebyl ani oblíben pro své fintivé a zženštilé vystupování. Předal proto vedení školy Theofrastovi a odešel do Chalkidy na Euboiu, kde následujícího roku zemřel.

Někteří z vládců propadali sociálnímu snění, o němž toho blíže víme velmi málo. Roku 316 založil Kassandrův bratr Alexarchos pod horou Athós na Chalkidice město Úraniá či Úranopolis, kde údajně vládl a žil podle blíže neznámých utopických představ. Šílené představy o uspořádání totalitárního fašistického státu měl Platón. Předkládal je syrákúskému vládci Dionýsiovi staršímu, ale ten ho raději dal prodat do otroctví. Povstání otroků a jeho ideologie slunečního státu je záležitost jiného druhu (srov. Blossius z Cum).

Literáti užívali v klasických dobách obrovských svobod slova. Nejlépe tvrzení dokládá dílo např. Aristofana během války peloponnéské. V hellénismu tu a tam docházelo k excesům. Na svatbu Arsinoé II. se svým bratrem Filadelfem roku 276 si dovolil básník Sótadés z Maróneie napsat posměšné verše. Za to v Alexandreji propadl hrdlem a když byl později ptolemaiovskými vojáky dopaden, byl před Kaunem utopen v sudu. Někdy v průběhu Chremónidovy války byl Antigonem Gonatou popraven athénský učenec Filochoros za sympatie vůči Ptolemaiovi II. Filadelfovi. Jinak neznámý epigrammatik Samos, který žil na dvoře Filippa V., to v jistém okamžiku svého pochlebnictví přehnal a králem byl popraven: čím se dotkl, nevíme.

Za principátu a dominátu nebylo prostředí převážně vojáckých a vojáky vybíraných panovníků až na výjimky příliš liberální. Při nelibosti panovníka v nejlepším případu skončila literátova kariera ve Městě (srov. již za Augusta Ovidia). Dodnes oblíbeným způsobem vzdálení nepohodlné osoby je její povýšení. Satirik D. Iúnius Iuvenális byl v Tráiánově době oblíben, protože kritisoval poměry za Domitiána. Za Hadriána nebyl jednou přesně pochopen a nenásilně odstaven: ve svých osmdesáti letech povýšen na velitele kohorty a odvelen na nejjižnější hranice říše do Egypta, kde brzy zemřel.

Za posledního republikánského otevřeného řečníka asijského stylu za Augústa bývá pokládán Cassius Sevérus. Senát ho exiloval na Krétu a Serífos, kde roku 34 n. l. po čtvrtstoletí exilu v naprosté zemřel.

Druhá část Tiberiovy vlády je literáty a historiky líčena jako krutovláda vůči římské elitě, senátu, urozeným, literátům. Mágy a astrology vykázal z Itálie. Dohnal prý k sebevraždě svého grammatika Seleuka Homérika z Alexandreie za to, že se poptával, co císař právě čte, aby se mohl lépe připravit na hodinu s ním.

Císař Gáius dal upálit básníka atellány uprostřed amfiteátru za to, že použil dvousmyslného verše, který si Tiberiův nástupce vyložil proti sobě. Astrology a „mathématiky“ nesnášel císař A. Vitellius. Vykázal je z Říma k 1. říjnu roku 69, ale postižení mu odepsali vtipným pamfletem, libellus, sdělujícím úřední řečí, že k 1. říjnu nebude Vitellia mezi živými. A nebylo.

Domitiánus neměl rád věštce všeho druhu. A kyniky. Jistý Diogenés byl po provokativním vystoupení v divadle vypráskán a jeho kolega Hérás byl za překročení zákazu působení v Římě roku 74 n. l. sťat. Když Domitiánovi jistý Asklétarión věštil zlou smrt, jak se i stalo, kázal ho popravit. K tomu nedošlo a naopak Domitiánův nástupce Nerva věštce odměnil.

Domitiánus ostatně vyhnal z Říma všechny „filosofy“, což udělal dvakrát již jeho otec Vespasiánus (70 a 74) a pro Židy zavedl speciální daň. Vznikla-li při jejím vybírání nejasnost, úředníci zkontrolovali u podezřelého, je-li obřezán. L. Septimius Sevérus zakázal „pod přísnými tresty“ přestupovat na židovství a křesťanství (zákaz obřízky).

Naopak výsady Židů včetně jedné jejich sekty, křesťanů, respektoval císař Sevérus Alexander (jeden pramen dokonce praví, že měl ve svém laráriu podobizny Krista a Abraháma). Vespasiánův syn dal popravit jinak neznámého historika Hermogenea z Tarsu za to, že se ve své práci dopustil nějakých narážek. O vztahu k obřízce a d. f. udělení náboženské svobody Židům viz pod obřízka.

V době římského principátu se nových myšlenek příliš neurodilo a o nějakém vlivu vzdělanců na vrcholovou politiku až na výjimky také nelze hovořit. Císař Auréliánus dal v Palmýře popravit synovce římského řečníka Frontona novoplatónika a řečníka Longína (213 – 273) zřejmě za to, že byl rádcem Zénobie, nebo protože měli spolu něco osobního. Císař Vespasiánus naproti tomu liberální byl.

Advokát Salvius Líberális při obhajobě kohosi ze zbohatlých propuštěnců prohlásil: „Co je císaři do toho, že má Hipparchos sto milionů sesterciů?“ Z právního hlediska vůbec nic, ale bylo to pokládáno za odvážné. Pokud někdo jenom nemluvil, ale dával svůj odpor i najevo, situace se změnila: republikánský stoik Helvidius Priscus musel za Vespasiána zemřít.

Vespasián byl konservativní liberál. Císař připomínající herce amerických westernů Johna Waynea neměl chuť improvisovat a jeho vztah k novým technologiím je novodobě dosti moderní. Když mu nějaký mechanik navrhoval, že díky svému vynálezu lacino dopraví na Capitólium velké sloupy na obnovu vyhořelého Iovova chrámu, dal mu Vespasián velkou odměnu a s díky odmítnutí, „abych také dal práci lidu.“

Constantínus I. nesnášel tradiční římské věštectví a zrušil slavnostní lustraci vojska v Římu. Delfskou trojnožku dal postavit ve své Konstantínopoli do hippodromu včetně Apollónovy sochy z Delf. To již byl křesťanem: jak vyplývá z dobových textů, zalíbila se mu praktická myšlenka o tom, že křesťanství zahladí veškerou vinu a že nějakým způsobem dotyčného očistí. S monotheismem v Evropě skončila svoboda slova, vyznání. Symbolikou to začalo, totalitními zákazy skončilo. Od Caesarových dob zastávali úřad pontifika maxima všichni principové, a ve 4. století dokonce vladaři křesťanští. Prvním, kdo odmítl veleknězovo roucho, byl syn a spoluvládce Valentiniána I. Grátiánus (vládl 375 - 383 n. l.).

Šaškové, scurrae, museli znát na hostinách svou míru. Když si roku 262 n. l. v rámci velkého průvodu Městem dělali legraci z Galliena a pátrali mezi zajatými Peršany, zda mezi nimi není císařův otec Valeriánus, doživotně v Sápórově zajetí, dal je Gallienus upálit.
Roku 3008 či 3027 skončila vláda Anedžibova (od 3034), možná pučem usurpátora (?) Semercheta (Horovo jméno) Irejnetdžera, též Semsu, řec. Semenpsés. Vládl podle Manethóna osmnáct let, do 2990 či 3009. V zemi prý panoval neklid, což nebylo archeologicky potvrzeno; král dal vymazat jméno Anedžibovo, zjevně první damnátió memoriae historie. 

O censurních poměrech v Číně viz pod konfucianismus. Císař Wu po roku 141 učinil konfucianismus říšskou ideologií a sto až sto třicet tisíc úředníků muselo z její znalosti skládat komisionální zkoušky. To Evropa také neznala…

Filostefanos z Kýrény, básník a historik§ 246

Filostefanos, loďař§ 668, 704, 570, 565, cf. Sedm mudrců

Filostefanos, strat. a taktik Ptolemaia IX.§ 103 

Filostorgos, milenec M. Palfuria, blíže neznámý§ 55+

Filostorgos z Kappadokie, církevní autor§ 340+

Filostratos, učitel Kleopatry viii.§ 51

Filostratos, stratégos Perseův§ 170

Filostratos z Athén, b. Kallikratův, zrádce Diónův§ 354

Filostratos z Athén§ 1. arch. 260 (?); 2. arch. 40; L. Flávios Filostratos, Filostratos (II.), sofista, s. Filostrata (I.), 200+, arch. 254+, popř. 262+  

Filostratos z Lémnu zvaný Véros, sofista, s. Vérův, o. Filostrata (II.)§ 20+, 85+, 100+, 176+, 200+   

Filostratos z Athén n. Lémnu, Filostratos (III.), s. Nerviánův, synovec a ž. Filostrata (II.), sofista§ 200+

Filótás nebo Filétás ze Sybary, první dorostenecký olympioníkos § 616
Filótás z Makedonie§ 1. 336 - 334, 330, 316, syn Parmeniónův; 2. 336 - 334, 323, o. Parmeniónův; 3. 332, 323, 321, 318, 316, 315, satr. Kilikie 
Filótás z Gadar, velmož, archón n. tyrannos (?)§ 85

Filótás z Théb, vedl osadníky na posílení Priény§ 650

Filótás z Kassópy, účastník římské války v Asii§ 130

Filótás, seleukovský voják§ 190

Filotechnos ze Samu, s. Héroidův, sochař§ 129

Filoteimos Arkesidémú z Eleusíny, Filotímos, s. Arkesidémův§ arch. 185+ 

Filóterá z Egypta, d. Ptolemaia I. s Bereníkou I. § 279
Filóterá, m. svého vraha a královraha Milóna§ 232

Filóterá, přístaviště jižně pod Suezským zálivem, které pojmenoval Ptolemaios II. po své sestre, viz výše, dn. al-Hurgada, angl. Al-Ghurdaqah§ 270
Filoteria, m. v Galilaji, pozd. Tiberias (?), srov. tam§ 218, 93

Filoteriá, m. v Galaátidě, dn. Bét Jerach, arab. Chirbet al-karak (identické s předešlým?)§ 101 

Filotímos§ viz Filoteimos

Filotímos ze Smyrny, Mithridátův dvořan a spiklenec§ 86

Filótis/Filóta, m. Charopa (II.) Épeirského, manž. Machaty Ml.§ 168

Filoxenos, vyhlášený pištec/aulétés§ 399

Filoxenos z Alexandreie, učenec§ 50-, 350+ 
Filoxenos z Athén, s. Filoxenův, euergetés Peparéthu§ 200

Filoxenos z Boiótie, arch. spolku§ 205

Filoxenos z Eretrie, malíř§ 325
Filoxenos z Kythér, básník díthyrambů§ 435, 388, 380
Filoxenos z Makedonie§ 1. 368, syn Ptolemaia I. Makedonského; 2. 331, 328, 324, 323, 321, satr. v Kárii, finanční úředník v Syrii a satr. v Kilikii (identičtí?), snad i fygadothérás

Filoxenos z Beroie, Valeriánus Philoxenus, makedoniarchos, manž. Valeriány Ammie§ 229+

Filoxenos Aníkétos, dyn. v Indobaktrii§ 125, 115

Filoxenos, o. neoplatónika Syriána§ 350+