399-398

399.

Ol. 95, 2

 

Aristokratés

a. u. c. 355

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Vypukla druhá válka Hellénů proti Peršanům (srov. rok předešlý, trvala do roku 386; první válku viz 490 - 449, třetí 336 - 330). Spustila ji nedůvěra Krále po anabasi žoldnéřů vedených Sparťany, viz rok 401sq. a zde níže, a čerstvě nepřátelství Tissafernovo, nástupce Kýra mladšího, ke Sparťanům, kteří poslali do Iónie Thibróna s vojskem tisícovky propuštěných heilótů, čtyřmi tisíci Peloponnésanů a třemi sty athénskými jezdci v žoldu.

Thibrón bez boje obsadil Pergamon či Pergamos, okolní kraj Teuthranii a Halisarnu v Tróadě, kde vládli Eurysthenés a Proklés, který se podílel na Kýrově anabasi. Oba byli potomky sparťanského krále Démaráta, který musel roku 491 opustit Spartu a jemuž tato města roku 480 věnoval Xerxés I., srov. rok 491 a 207. 

K Thibrónovi se přidali vojáci, kteří předtím podnikli pochod deseti tisíce (tzv. anabasi, viz roky 401 až 400) a posléze pod Xenofóntem dva nejstudenější měsíce t. r. bojovali v žoldu krále Seutha II. proti thráckým Thynům u Salmydéssa, viz rok předešlý, a teprve na naléhání spartských vyslanců Thrák vyplatil vojákům všechny peníze. Na spartskou stranu se v Asii postavili dynastové Gorgión, vládnoucí v Gambriu a Palaigambryu, a jeho bratr Gongylos, samovládce v Myrině a Gryneiu, kde byl před pěti roky zavražděn Alkibiadés; oba i s jejich otcem Gongylem exulovali z rodné Eretrie za kolaboraci s Peršany. Xenofón byl v Pergamu hostem Gongylovy manželky Hellady a po krátkém tažení proti perskému velmoži Asidátovi sídlícímu v Mýsii, kterého Helléni zajali i s rodinou, předal Xenofón žoldnéřské vojsko v Pergamu Thibrónovi. 

Thibrón pak shromáždil celou svou armádu v Efesu. Předtím se mu nepodařilo dobýt Lárísu u Kýmy zvanou Egyptskou náležející kdysi pod panství Manie. Zato mu předal řadu aiolských pevností jistý Alexandros, velitel jedné z nich, který sezval na velkou divadelní podívanou lidi z celého kraje, a mohli se těšit na pištce Thersandra (viz jeho osud roku 391) a Filoxena a herce Kallippidu a Níkostrata. Když se divadlo (v kterém městě, nevíme) naplnilo, všechny zajal, vybral od diváků výkupné, pevnosti předal Thibrónovi.

Sparťané začátkem léta poslali do pole nového velitele Derkylidu, jemuž se říkalo Sísyfos. Thibrón byl odvolán a ve Spartě byl odsouzen do vyhnanství, protože během vojenských operací dovolil svým lidem plenit spojenecké území.

Derkylidás však uzavřel spojenectví s Tissafernem proti Farnabázovi, jeho dávnému protivníkovi, a vypravil se do Aiolidy, kterou celou obsadil. Zbavil moci jistého Meidiu ze Sképse, vraha Manie, dardanské vládkyně této oblasti po zesnulém choti Zénidovi, v době dekelejské války, poddané Farnabázovi: Meidiás byl manželem dcery Manie a tchyni zaškrtil, když jí bylo kolem čtyřicítky, zavraždil i jejího sedmnáctiletého syna.

Meidiás se zmocnil jen dvou z Maniiných měst, ale o ty ho připravil Derkylidás, který v Aiolidě obsadil v osmi dnech devět měst (snad to souvisí nějak s akcí Alexandrovou, viz zde výše). Kromě toho, že přišel o moc, nebyl Meidiás nijak potrestán (není o tom zpráv).

Potom uzavřel Derkylidás s Farnabázem příměří a odešel do Bíthýnie, kde s vojskem přezimoval. V zimě bojoval s pomocí krále Odrysů Seutha II. s bíthýnskými Thráky.

 

V Makedonii byl zavražděn proathénský a na vkus velké části domácí konservativní šlechty až příliš reformistický král Archeláos (vládl od roku 413), olympioníkos v závodu spřežení na 93. olympiádě. Podle jedné tradice následoval na trůnu Aeropos II., který zemřel na nemoc roku 395 a na trůn se dostal jeho syn Pausaniás (srov. rok 432?). Ten však byl po roce zavražděn Amyntou II. Míkrem/Malým. Podle jiné tradice následoval na panovnickém stolci po Archeláovi jeho nezletilý syn s Kleopatrou Orestés, kterého po krátké nominální vládě zavraždil jeho poručník/epitropos Aeropos II. a vládl do roku 394. Po něm krátce následoval na trůnu jeho syn Pausaniás, rovněž krátce.

Zavražděn byl Archeláos, jeden z nejschopnějších panovníků Makedonů argívského rodu, na lovu, prý nechtěně, svým přítelem a milencem Kraterem/též Krataios n. Krateuás. Krateros dostal od krále slíbenou jednu ze dvou jeho dcer. Starší z nich ale Archeláos provdal za elimejského knížete/krále Sirrhu, otce Eurydíky, budoucí manželky Amynty III. a matky Filippa II., babičky Alexandra Velikého. Mladší, jejíž jméno rovněž neznáme, provdal za Sirrhova syna Amyntu.

Uražený Krateros se proto spikl s jistým Hellénokratem z Lárissy, rovněž královým milcem n. milencem, jemuž Archeláos slíbil, že ho dosadí zpět k vládě v jeho vlasti; což se rovněž nestalo a krále ve spiknutí s Dekamnichem, jiným královým důvěrníkem, zavraždili. Dekamnichos se nemstil z důvodů erótických, ale za to, že ho král kdysi vydal tragikovi Eurípidovi ke zbičování, o němž Dekamnichos prohlásil, že mu smrdí z pusy a Athéňana tím urazil (básník zemřel v Pelle před sedmi roky)/echalepainen eipontos ti autú eis dysódián tú stomatos. Krateros/Krateuás ovládal prý palác s trůnem tři čtyři dny, než byl odstraněn.

Aeropos II. byl synem Arrhabaia Lynkéstského. Do doby jeho vlády spadají vpády Illyrů do Makedonie. Silně vzrostla moc Olynthu a celého chalkidického spolku. Král se proslavil pouze svým rukodělným truhlářským koníčkem: vyráběl stolečky a lampičky.

T. r. nebo o dva roky později se v Paliúře narodil Antipatros, syn Ioláův, vojevůdce Filippa II. a Alexandra III., jehož byl místodržitelem v království a dozorcem nad Hellény v době protiperské anabase. Jako jediný z diadochů odmítl Alexandra vzývat jako boha, neboť to pokládal za bezbožné. Byl prý posluchačem Aristotelovým a měl složit děje krále Perdikky v Illyrii a sestavit sbírku blíže neznámé korespondence. Zemřel roku 319. 

 

Dionýsios I. založil na Sicílii pod sopkou Aitnou na místě starého sikulského chrámu a osady, jejichž jména neznáme (novodobě označované jako Mendolito), město Adránon. Téhož roku kolonisovalo údajně deset tisíc Hellénů v srdci ostrova západně od Adrána jinou sikulskou osadu Agyrion. Nejslavnějším jejím rodákem byl o tři staletí později historik Diodóros.

Hrozila válka s Rhégiem a Messánou, když se syrákúským exulantům žijícím v Rhégiu podařilo sněm přesvědčit k tažení proti Dionýsiovi. S šesti tisíci muži pěchoty, šesti sty jezdci a padesáti triérami vytáhli Rhégijští na jih. V Messáně přesvědčili stratégy, aby se připojili a armádu posílili o čtyři tisíce pěších, čtyři sta jezdců a třicet triér. Nicméně na hranicích messánského území se syrákúským se jim to vojákům v hlavě rozleželo, poněvadž neměli k výpravě schválení messánského sněmu a vůdce rebelie Láomedón prohlašoval, že jim Dionýsios vlastně nic neprovedl. Messánská armáda se vrátila domů a  po nich též rhégijská, neboť na invasi byla slabá. Dionýsios je čekal s vojskem na hranicích a když bylo po všem, přistoupil na nabídky smíru. 

S výhledem na osvobození Hellénů z púnského područí na západě ostrova, tedy na novou válku s Kartháginci, sužovanými tehdy doma v Africe stále "morem", začal Dionýsios hekticky budovat silnou syrákúskou armádu a námořní moc. Tehdy prý poprvé byly stavěny tetréry/čtyřřadky (jiná tradice vynález přisuzuje Púnům, srov. v indexu s. v. loďstvo) a pentéry, pro něž dřevo dal kácet na Aitně a v Itálii. Ke stávající flotile 110 triér stavěl dalších přes dvě stě nových a rozšiřoval proto přístavy a doky. Nadchl lidi pro zbrojní výrobu a sezval řemesníky z celého světa.

Aby svůj námořní zbrojní program ufinancoval, vylákal peníze z občanů lstí. Zrádci mu prý vydají své město, nevíme jaké, ale že nemá na jejich odměnu. Syrákúsané se složili po dvou statérech, nicméně po několika dnech jim Dionýsios sdělil, že ze zrady sešlo a peníze jim vrátil. Po čase si takto znovu "půjčil", ale už nevrátil a loděnice měly na výplaty.

Dionýsios dokázal dokonce v době finanční krise státní pokladny přesvědčit Syrákúsany, aby platili namísto stříbrňáky ražbou cínovou (zda-li je pak zpětně vykupoval za drachmy stříbrné, není známo). Jinak též dokázal rozprodat mobiliář svého paláce a pak nařídit prodané věci vrátit a peníze si nechat; stejně tak obstavit majetky sirotků do jejich dospělosti. Jindy se mu ve spánku zjevila Démétér nařizující odnést zlaté šperky žen do chrámu. Dionýsios to nařídil ve své rodině a také všem Syrákúsankám (která by to neudělala, hrozila jí žaloba za sakrilegium). Takto nashromážděný majetek zestátnil jako půjčku bohyně. Později, když si ženy opatřily šperky nové, nařídil, že si je mohou nechat za určitou částku, kterou bohyni přinesou v oběť. 

Téhož roku byla v Syrákúsách vynalezena katapulta, řec. katapelton či katapeltés, vynálezcovo jméno neznáme, a v krátké době bylo vyrobeno 140 tisíc štítů a stejné množství mečů a helem, k tomu čtrnáct tisíc brnění. Lodní posádky tvořily z poloviny občané, z poloviny najímaní cizinci. Nezachovala se žádná zpráva o tom, jak Dionýsios nákladné stavitelské a vojenské programy financoval, nicméně jak ukazuje jeho neúspěšná presentace v Olympii roku 388, viz tam, Syrákúsy byly pokládány v hellénském světě za velmi bohatý, ne-li nejbohatší stát.  

Pokud se flotila o dvou stech "pětiveslicích" vypravila do světa, znamenalo to, že musela s sebou vést zásob pro šedesát tisíc veslařů a 24 tisíc vojáků! Jsou to čísla úctyhodná a je pochopitelné, že financovat takové expedice při platbě jedné drachmy námořníkovi denně, bylo pouze pro dávné velmoci. 

 

V Athénách proběhl proces se Sókratem (70) žalovaným "za zkoumání věcí pod zemí a na nebi, za to, že slabší stanoviska činí silnějšími a jiné tomu všemu že učí/dzétón ta te hypo gés kai úrania kai to héttó logon kreittó poión kai allús ta auta tauta didaskón". Jsou to prý projevy bezbožnosti/asebeia a že to má špatný vliv na mládež. Možná to byl jeden z protioligarchických procesů této doby (srov. ovšem jeho bezúhonnost za vlády junty, rok 404), později literárně předimensovaný Platónem, Sókratovým žákem (v době mistrovy smrti bylo Platónovi teprve 28 čili ještě nedosáhl „mužného“ věku, který se počítal od třiceti, kdy směli Athéňané zasedat na soudech). 

Ostatně Kritiás, jeden z vůdců třicítky, byl bratrancem Platónovy matky Periktiony a Kritiovým společníkem v despotickém klubu byl "erótickou tělesnou krásou" vyhlášený, tak Platón, Charmidés, bratr Platónovy matky, jeden z deseti pučistických dohlížitelů na poměry v Peiraieu, viz rok 404. Nicméně Platón se svými sókratovskými náhledy získal brzy věhlas a mohl nijak neomezován roku 387 začít vyučovat ve svém školském zařízení v Akadémově háji, viz rok 388. 

Sókratovými žalobci byli démokratický politik a stratégos roku 409 Anytos, který sám patřil dlouho do okruhu Sókratových přátel a byl milencem Alkibiadovým, ikony athénských oligarchů, nijak dnes známý a tehdy neúspěšný, prý "poněkud studený, nudný/hypopsýchros" tragický básník Melétos, dlouhovlasý muž mladšího věku (z hlediska Sókratova), a řečník a démagógos Lykón, vlastní strůjce procesu. Autorem Anytovy řeči a zřejmě též Melétovy byl podle všeho logograf a sofista Polykratés, srov. rok 436, který žalobu na Sókrata vydal též v literární podobě (nedochováno). Viz o události též pod školy (2). 

Hlavní žalobce Melétos byl prý později podle prosókratovské tradice lítostivými Athéňany popraven, Anytos, majitel jirchářství/byrseus, byrsodepsés, s Lykónem údajně exulováni, asi někdy po roce 395, srov. tam, Anytos byl prý davem ukamenován v Hérákleji Pontské; Platón ho učinil jednou z postav dialogu o naučitelnosti ctnosti nazvaného Menón. Melétův stejnojmenný otec zvaný Laros/"Racek", oponent Perikleův, byl prý autor stejně nudných tragedií jako syn. 

Obžalovaný mudřec odmítl obhajobu, kterou pro něj složil rhétór Lýsiás, jako advokátskou, nefilosofickou. Podle zachované obhajoby se však nehájil, stál před soudem poprvé v životě, nýbrž soustavně dělal z žalobců a Athéňanů, jako ostatně celý život, pitomce; z právního hlediska byl spor nicotný a žaloba snadno vyvratitelná. Osobně se domníval, že důvodem procesu bylo to, že si ve svých rozhovorech "na agoře u směnárnických stolů" znepřátelil kdekoho, ctihodné, jimž, vždy s publikem, dokazoval, že se vlastně vůbec v ničem nevyznají, ani v tom, co je živí, a že jsou tedy hloupí.

Porotě dokonce předložil svědectví, že delfská věštírna na přímý dotaz jistého Chairefónta, svého příznivce, popřela, že by někdo byl moudřejší než on, Sókratés, poněvadž si jako jediný ze smrtelníků uvědomil svou nevědomost. Během obhajoby musel řečník své soudce okřikovat, aby nehlučeli: "A jak říkám, pánové, nedělejte kravál/kai hoper legó, mé thorybeite, ó andres!

Sókratés, mezi jehož žáky byli členové Třicítky a sám propagoval státní uspořádání krétských a spartských Dórů a upřednostňoval oligarchii před démokracií, byl údajně 6. thargéliónu, v den svých narozenin, asi koncem května n. začátkem června, odsouzen na smrt a popraven podáním jedu. Odmítl uprchnout, třebaže mu to přátelé ústy celoživotního přítele Kritóna umožňovali a slibovali bezpečný exil v Thessalii, strážci vězení již byli prý uplaceni; srov. k tomu o soudech pod Athény (2). Odsouzenec musel čekat dlouhé dny na návrat státní lodi Theóridy z Délu, kam plula každoročně v rámci Théseova kultu, neboť v té době být nikdo nesměl v Athénách popravován.

Sókratés byl přesvědčen o tom, že bezpráví a zlo nelze splácet bezprávím a zlem, neboť to je proti božským zásadám. Jeho poslední slova před porotním soudem v podání Platónově zafungovala jako programové prohlášení vyznavačů víry v život posmrtný: "Nuže je už čas odejít, pro mne na smrt, pro vás za životem; kdo z nás jde za lepším, není vůbec jasné leda bohu." Kritónovi, jak napsal Platón v dialogu Faidón, před smrtí připomněl, zřejmě poslední jeho slova, že "dlužíme Asklépiovi kohouta: tak mu ho dejte a nezapomeňte/tó Asklépió ofeilomen alektryona: all' apodote kai mé ameléséte!" [Asklépiovi se zasvěcoval opeřenec z vděku za uzdravení a Sókratés pokládal život za nemoc duše]. 

V roce 2001 si svět připomněl 2400. výročí Sókratovy smrti, jíž byl dáván význam stanovený již kdysi platóniky: myslitel prý zemřel pro své přesvědčení. Nicméně Xenofón končí svá sókratovská Memorábilia/Apomnémoneumata upozorněním na přezíranou skutečnost, že totiž sedmdesátiletý sofista by zemřel jen o něco později a že se, tak Xenofón, soudem vyhnul "nejnešťastnějšímu životnímu období/achtheiotaton tú biú", kdy člověka opouštějí duševní díly (a nejen ty). Xenofón ve své Sókratově obhahobě/Apologiá Sókratús zopakoval sofistův postoj v rozhovoru mistra s Hermogenem, bratrem magnáta Kallia: Sókratés svému žáku potvrdil, že je mu jasné, že kdyby žil déle, dolehly by na něj obtíže stáří/oid' hoti ananké estai ta tú gérós apoteleisthai, že by přišlo umírání v chorobách a že mu soudci (a bohové či jeho daimonion) nyní dávají příležitost zemřít pohodlněji. Zkušený voják Xenofón tak vyjevil, že Sókratovo vystupování před soudem nebyla nic jiného, než moderními slovy řečená "asistovaná sebevražda n. euthanasie" (srov. stejný případný motiv Božského Iúlia roku 44)... 

Obdobné žalobě, grafé asebeiás, a asi stejně prostoduché a v podstatě ze stejného politického spektra (řekli bychom moderně: ze strany "moderní levice"), čelil o osmdesát let později scholarchos peripatu Theofrastos, viz rok 318.

Sókratés, původním povoláním po otci sochař-kameník/lithúrgos, se nedostal k sepsání svého učení. Filosofovy výklady vydal posmrtně jeho posluchač, švec Simón z Athén. Přímými Sókratovými žáky byli mimo jiné další Athéňané Kritón, mistrův vrstevník, Glaukón, Platón a Epigenés, syn Kritónův a autor prvního hellénského spisu o zemědělství, z Théb pocházeli Simmiás a Kebés. Kritón údajně financoval Sókratovo vzdělání ve fysice, toho ale více z filosofických disciplin přitahovala ethika.

Více o sókratovské fikci viz index, heslo školy filosofické (2). Ve třech Platónových dialozích vystupuje jistý Sókratés "mladší", zjevně mistrův žák a vrstevník Theaitétův, ale mezi členy Akadémie není uváděn nikde a jeho existence, potvrzena též odjinud, zůstává záhadou. • Někdy v této době byl žalován za asebeiu též básník díthyrambů Kinésiás, ale odsouzen nebyl, srov. o něm v indexu s. v. lyrika. 

Sókratovy žáci se názorově rozdělili do několika filosofických směrů a založili několik filosofických škol: velkými sókratiky se později nazývali nástupci Platónovy Akadémie, ostatním se říkalo malí sókratici, tj. škola élidská, která se později rozčlenila na eretrijskou, školu kynickou, kýrénskou a megarskou, viz o nich více též v indexu s. v. školy (2). 

Zakladatelem élidské školy byl Sókratův žák Faidón z Élidy, pokračovatelem Pleistanos z Élidy. Od jeho žáka Menedéma z Eretrie (asi 350 - 276?), asi nejpolitičtějším ze všech sókratiků, se pak škola nazývala eretrijská. Jeho spolužákem a celoživotním přítelem byl Asklépiadés z Fleiúntu. Kynickou školu založil Sókratův žák Antisthenés z Athén. Jeho žákem byl Diogenés ze Sinópy, kterého poslouchali Hégésiás ze Sinópy, Filiskos z Aigíny, Onésikritos z Astypalaie, Menandros zv. Drýmos (tj. Dubový les, Dřevo), Monimos ze Syrákús a Kratés z Théb. Kratés se oženil se svou posluchačkou Hipparchií z Maróneie a jeho nástupcem ve škole byl její bratr Métroklés z Maróneie. Jeho žáky byli Theombrotos, jehož posluchači a nástupci byli Démétrios z Alexandreie a Nehellén Menippos z Gadar. Theombrotovým kolegou byl Kleomenés, jehož žáky byli Tímarchos z Alexandreie a Echeoklés z Efesu.

Zakladatelem kýrénské školy byl Sókratův žák Aristippos z Kýrény, viz o něm roku 435. Složil dva tucty diatríb a též historické dílo o Libyi věnované Dionýsiovi (asi Mladšímu). Jeho žáky byl Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, Antipatros z Kýrény a Aristippova dcera Arété (jejím bratrem naopak opovrhl). Arétiným nástupcem byl její syn Aristippos zv. Métrodidaktos (tj. Vyučený matkou) a jeho žákem byl Theodóros zv. Theos, tj. Bůh, resp. naopak Atheos/Bezbožník. Antipatrovým nástupcem byl Epitimidés z Kýrény, toho následoval Paraibatés, jehož žáky byli Annikeris a Hégésiás zv. Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající (srov. r. 330 a 270).

Megarskou školu založil Sókratův žák Eukleidés z Megar. Jeho žáky byli mimo jiné Eubúlidés z Mílétu, Ichthyás z Megar (o jeho osudu viz rok 375), Kleinomachos z Thúrií a Stilpón z Megar. Eubúlidovými žáky byli mj. Alexínos z Élidy zv. Elenxínos (tj. Usvědčovatel), Eufantos z Olynthu (učitel Antigona Monofthalma) a Apollónios zv. Kronos, jeho žákem byl Diodóros z Iasu zv. také Kronos. O filosofických školách viz v indexu s. v. školy.

Po roce 399 zemřel v Élidě řečník a sofista a diplomat Hippiás (narozený mezi lety 480 až 470). O jeho rodinu zchudlou pravděpodobně za ničivého vpádu Sparťanů, viz rok 402sqq., se postaral věhlasný Athéňan Ísokratés, viz o tom roku 436. 

 

V Egyptě začátek Dvacáté deváté dynastie Manethónovy: byl zavražděn král Amyrtaios II., Amun-ir-des (viz rok 404). Okolnosti puče zjevně armádních velitelů známy nejsou, lze však usuzovat, že Amyrtaios nebyl zadobře s klérem, což se za Neferita a jeho nástupců změnilo. Amyrtaios byl jediným panovníkem XXVIII. dynastie, třetí sajské ze západu Delty. Královský titul uzmul jistý Nefaarud I., Najef-aau-rud z Mendéty/eg. Džedet ve východní Deltě (řec. Neferités či Nefereos, eg. též Nafiwert; proč měl u Hellénů též jméno Herkynión/lat. Hercynio, nevíme). Vládl jako král Ba-en-Re-meri-nečeru, Hor Aa-ib, do roku 393 a byl spojencem Sparťanů. Poslal jim pro válku s Peršany obilí a materiál pro vystrojení stovky triér; o domácích poměrech za něho nevíme nic, že ve válce s Peršany dosáhl jistých úspěchů, dokládá nápis s jeho jménem z palestínského Gezeru.

 

Před obléhanými Véjemi měli Římané válečné úspěchy, když porazili oddíly Falisků a Capenských, které přispěchaly Véjským na pomoc. Pro vyhnání morové nákazy, která přišla po loňské kruté zimě, po poradě se Sibyllinými knihami poprvé uspořádáno lectisternium, hostina bohů pod širým nebem.

 

************************************************************

398.

Ol. 95, 3

 

Euthyklés

a. u. c. 356

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře Derkylidás ve druhém roce druhé helléno-perské války opustil zimoviště v Bíthýnii a přešel s vojskem do Lampsaku, kde obnovil příměří s Farnabázem. Odtud se přeplavil přes Helléspontos do Thrákie, kde byl přátelsky přijat králem Seuthem II. Pokračoval na Thrácký Chersonésos, kam byl nasměrován rozkazem ze Sparty, protože Chersonéští žádali o pomoc proti místním Thrákům.

Spojení Hellénové z jedenácti obcí se Sparťany postavili proti Thrákům přes celý poloostrov ochrannou zeď o délce téměř sedmi kilometrů, která byla po třech čtyřech měsících dokončena ještě před žněmi (první zeď napříč šíjí postavili Athéňané, šlo zřejmě o rekonstrukci, viz rok 560).

Pak se Derkylidás vrátil do Asie, kde oblehl Atarneus, kam se uchýlili démokratičtí exulanti z Chiu (srov. roky 413 až 412). S jádrem vojska odešel na zimu do Efesu. Atarneu bylo dobyto po osmiměsíčním obléhání na jaře roku 397 a Derkylidás za jeho dynastu dosadil Drakonta z Pellény. Ten pak v Mýsii řádil se svými třemi tisíci lehkooděnci. 

 

Na Sicílii Dionýsios I. usiloval o uchování přátelství s Rhégiem a Messánou, aby je držel od pokušení spojit se v případě války s Kartháginci, srov. rok předešlý. V kartháginské epikrateji v západní části ostrova sice "mor" jako u Púnů v Africe neřádil, ale země byla bez významnější vojenské ochrany. Do svých starých sídel se proto z dionýsiovského východu ostrova na západ vracelo hodně uprchlíků. V přípravě na válku s Púny daroval Dionýsios Messánským velký kus území (které asi odřízl z nedávno likvidované Katany) a jeho diplomaté přemlouvali Rhégijské, aby mu dali za ženu dceru některého ze svých magnátů a pak že jim dobude také kus území v jejich okolí. 

Rhégijské sněmování nabídku odmítlo. Vyslancům dokonce sdělili, že jediné děvče, které by za něho provdali, by byla dcera katova. Uspěl však na druhé straně špičky italské boty, v lokrech Epizefýrských, kde se ucházel o konkrétní dámu. Poslal tam první postavenou a zlatem zdobenou pentéru: Dionýsios I. si z Loker odvezl do Syrákús Dóridu, dceru veleváženého Xeneta z Epizefýrských Loker a ve stejný den se oženil s Aristomachou, dcerou Hipparína ze Syrákús. S kterou z nich první strávil svatební noc, nikdo neví. Bratrem Aristomašiným byl Dión, pozdější syrákúský tyrannobijec. Výstředních případů polygamie hellénský svět neznal mnoho, srov. "harém" Makedonce Filippa II., otce Alexandra Velikého (viz rok 337) a praktiky řady diadochů, ale nikdo nedržel polygamní zvyky tak pevně, jako Dionýsios starší.

Kartháginci založili na nejzazším západu ostrova Lilybaion, své garnisonní město; viz ovšem rok 454, kde již Lilybaion existovalo.

 

Obležení Véjí se vleklo, viz rok 405. Římané vyplenili město Falerii, území véjských spojenců Falisků, zde velel vojenský tribun A. Postumius Regillensis, a Capeny, kde řádili vojáci M. Furia Camilla. Dozvěděli se o etruské věštbě vázající osud města k vodě v Albánském jezeru. Věštce lstí unesli a ten jim potvrdil, že dokud bude jezero plné vody, Véje zůstanou nedobyty. Římané proto pro ověření jeho slov poslali do Delf s žádostí o ověření pravosti věštby (nebo již roku předešlého): Apollón etruskou věštbu rovněž potvrdil.

V mezičase rozšířili řady římských nepřátel Tarquinští a plenili římské území. Konec loupení přivodily jednotky vojenských tribunů A. Postumia a L. Iulia Iula a domů se vrátily s velkou kořistí.