399-395

399.

Ol. 95, 2

 

Aristokratés

a. u. c. 355

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Vypukla druhá válka Hellénů proti Peršanům (srov. rok předešlý, trvala do roku 386; první válku viz 490 - 449, třetí 336 - 330). Spustila ji nedůvěra Krále po anabasi žoldnéřů vedených Sparťany, viz rok 401sq. a zde níže, a čerstvě nepřátelství Tissafernovo, nástupce Kýra mladšího, ke Sparťanům, kteří poslali do Iónie Thibróna s vojskem tisícovky propuštěných heilótů, čtyřmi tisíci Peloponnésanů a třemi sty athénskými jezdci v žoldu. Thibrón bez boje obsadil Pergamon či Pergamos, okolní kraj Teuthranii a Halisarnu v Tróadě, kde vládli Eurysthenés a Proklés, který se podílel na Kýrově anabasi. Oba byli potomky sparťanského krále Démaráta, který musel roku 491 opustit Spartu a jemuž tato města roku 480 věnoval Xerxés I.

K Thibrónovi se přidali vojáci, kteří předtím podnikli pochod deseti tisíce (tzv. anabasi, viz roky 401 až 400) a posléze pod Xenofóntem dva nejstudenější měsíce t. r. bojovali v žoldu krále Seutha II. proti thráckým Thynům u Salmydéssa, viz rok předešlý, a teprve na naléhání spartských vyslanců Thrák vyplatil vojákům všechny peníze. Na spartskou stranu se v Asii postavili dynastové Gorgión, vládnoucí v Gambriu a Palaigambryu, a jeho bratr Gongylos, samovládce v Myrině a Gryneiu, kde byl před pěti roky zavražděn Alkibiadés; oba i s jejich otcem Gongylem exulovali z rodné Eretrie za kolaboraci s Peršany. Xenofón byl v Pergamu hostem Gongylovy manželky Hellady a po krátkém tažení proti perskému velmoži Asidátovi sídlícímu v Mýsii, kterého Helléni zajali i s rodinou, předal Xenofón žoldnéřské vojsko v Pergamu Thibrónovi. 

Thibrón pak shromáždil celou svou armádu v Efesu. Předtím se mu nepodařilo dobýt Lárísu u Kýmy zvanou Egyptskou náležející kdysi pod panství Manie. Zato mu předal řadu aiolských pevností jistý Alexandros, velitel jedné z nich, který sezval na velkou divadelní podívanou lidi z celého kraje, a mohli se těšit na pištce Thersandra (viz jeho osud roku 391) a Filoxena a herce Kallippidu a Níkostrata. Když se divadlo (v kterém městě, nevíme) naplnilo, všechny zajal, vybral od diváků výkupné, pevnosti předal Thibrónovi.

Sparťané začátkem léta poslali do pole nového velitele Derkylidu, jemuž se říkalo Sísyfos. Thibrón byl odvolán a ve Spartě byl odsouzen do vyhnanství, protože během vojenských operací dovolil svým lidem plenit spojenecké území.

Derkylidás však uzavřel spojenectví s Tissafernem proti Farnabázovi, jeho dávnému protivníkovi, a vypravil se do Aiolidy, kterou celou obsadil. Zbavil moci jistého Meidiu ze Sképse, vraha Manie, dardanské vládkyně této oblasti po zesnulém choti Zénidovi, v době dekelejské války, poddané Farnabázovi: Meidiás byl manželem dcery Manie a tchyni zaškrtil, když jí bylo kolem čtyřicítky, zavraždil i jejího sedmnáctiletého syna.

Meidiás se zmocnil jen dvou z Maniiných měst, ale o ty ho připravil Derkylidás, který v Aiolidě obsadil v osmi dnech devět měst (snad to souvisí nějak s akcí Alexandrovou, viz zde výše). Kromě toho, že přišel o moc, nebyl Meidiás nijak potrestán (není o tom zpráv).

Potom uzavřel Derkylidás s Farnabázem příměří a odešel do Bíthýnie, kde s vojskem přezimoval. V zimě bojoval s pomocí krále Odrysů Seutha II. s bíthýnskými Thráky.

 

V Makedonii byl zavražděn proathénský a na vkus velké části domácí konservativní šlechty reformistický král Archeláos (vládl od roku 413), olympioníkos v závodu spřežení na 93. olympiádě. Podle jedné tradice následoval na trůnu Aeropos II., který zemřel na nemoc roku 395 a na trůn se dostal jeho syn Pausaniás (srov. rok 432?). Ten však byl po roce zavražděn Amyntou II. Míkrem/Malým. Podle jiné tradice následoval na panovnickém stolci po Archeláovi jeho nezletilý syn s Kleopatrou Orestés, kterého po krátké nominální vládě zavraždil jeho poručník/epitropos Aeropos II. a vládl do roku 394. Po něm krátce následoval na trůnu jeho syn Pausaniás, rovněž krátce.

Zavražděn byl Archeláos, jeden z nejschopnějších panovníků Makedonů argívského rodu, na lovu, prý nechtěně, svým přítelem a milencem Kraterem/též Krataios n. Krateuás. Krateros dostal od krále slíbenou jednu ze dvou jeho dcer. Starší z nich ale Archeláos provdal za elimejského knížete/krále Sirrhu, otce Eurydíky, budoucí manželky Amynty III. a matky Filippa II., babičky Alexandra Velikého. Mladší, jejíž jméno rovněž neznáme, provdal za Sirrhova syna Amyntu. Uražený Krateros se proto spikl s jistým Hellénokratem z Lárissy, rovněž královým milencem, jemuž Archeláos slíbil, že ho dosadí zpět k vládě v jeho vlasti; což se rovněž nestalo a krále zavraždili.

Aeropos II. byl synem Arrhabaia Lynkéstského. Do doby jeho vlády spadají vpády Illyrů do Makedonie. Silně vzrostla moc Olynthu a celého chalkidického spolku. Král se proslavil pouze svým rukodělným truhlářským koníčkem: vyráběl stolečky a lampičky.

 

Dionýsios I. založil na Sicílii pod sopkou Aitnou na místě starého sikulského chrámu a osady, jejichž jména neznáme (novodobě označované jako Mendolito), město Adránon. Téhož roku kolonisovalo údajně deset tisíc Hellénů v srdci ostrova západně od Adrána jinou sikulskou osadu Agyrion. Nejslavnějším jejím rodákem byl historik Diodóros.

Hrozila válka s Rhégiem a Messánou, když se syrákúským exulantům žijícím v Rhégiu podařilo sněm přesvědčit k tažení proti Dionýsiovi. S šesti tisíci muži pěchoty, šesti sty jezdci a padesáti triérami vytáhli Rhégijští na jih. V Messáně přesvědčili stratégy, aby se připojili a armádu posílili o čtyři tisíce pěších, čtyři sta jezdců a třicet triér. Nicméně na hranicích messánského území se syrákúským se jim to vojákům v hlavě rozleželo, poněvadž neměli k výpravě schválení messánského sněmu a vůdce rebelie Láomedón prohlašoval, že jim Dionýsios vlastně nic neprovedl. Messánská armáda se vrátila domů a  po nich též rhégijská, neboť na invasi byla slabá. Dionýsios je čekal s vojskem na hranicích a když bylo po všem, přistoupil na nabídky smíru. 

S výhledem na osvobození Hellénů z púnského područí na západě ostrova, tedy na novou válku s Kartháginci, sužovanými tehdy doma v Africe stále "morem", začal Dionýsios hekticky budovat silnou syrákúskou armádu a námořní moc. Tehdy prý poprvé byly stavěny tetréry/čtyřřadky (jiná tradice vynález přisuzuje Púnům, srov. v indexu s. v. loďstvo) a pentéry, pro něž dřevo dal kácet na Aitně a v Itálii. Ke stávající flotile 110 triér stavěl dalších přes dvě stě nových a rozšiřoval proto přístavy a doky. Nadchl lidi pro zbrojní výrobu a sezval řemesníky z celého světa. Téhož roku byla v Syrákúsách vynalezena katapulta, řec. katapelton či katapeltés, vynálezcovo jméno neznáme, a v krátké době bylo vyrobeno 140 tisíc štítů a stejné množství mečů a helem, k tomu čtrnáct tisíc brnění. Lodní posádky tvořily z poloviny občané, z poloviny najímaní cizinci. Nezachovala se žádná zpráva o tom, jak Dionýsios nákladné stavitelské a vojenské programy financoval, nicméně jak ukazuje jeho neúspěšná presentace v Olympii roku 388, viz tam, Syrákúsy byly pokládány v hellénském světě za velmi bohatý, ne-li nejbohatší stát.  

Pokud se flotila o dvou stech "pětiveslicích" vypravila do světa, znamenalo to, že musela s sebou vést zásob pro šedesát tisíc veslařů a 24 tisíc vojáků! Jsou to čísla úctyhodná a je pochopitelné, že financovat takové expedice při platbě jedné drachmy námořníkovi denně, bylo pouze pro dávné velmoci. 

 

V Athénách se konal proces se Sókratem (70) žalovaným "za zkoumání věcí pod zemí a na nebi, za to, že slabší stanoviska činí silnějšími a jiné tomu všemu že učí/dzétón ta te hypo gés kai úrania kai to héttó logon kreittó poión kai allús ta auta tauta didaskón". Jsou to prý projevy bezbožnosti/asebeia a má to špatný vliv na mládež. Možná to byl jeden z protioligarchických procesů této doby (srov. ovšem jeho bezúhonnost za vlády junty, rok 404), později literárně předimensovaný Platónem, Sókratovým žákem (v době mistrovy smrti bylo Platónovi teprve 28 čili ještě nedosáhl „mužného“ věku, který se počítal od třiceti, kdy směli Athéňané zasedat na soudech). 

Ostatně Kritiás, jeden z vůdců třicítky, byl bratrancem Platónovy matky Periktiopy a Kritiovým společníkem v despotickém klubu byl Charmidés, matčin bratr, jeden z deseti dohlížitelů na poměry v Peiraieu, viz rok 404. Nicméně Platón se svými sókratovskými náhledy získal brzy věhlas a mohl nijak neomezován roku 387 začít vyučovat ve svém školském zařízení v Akadémově háji, viz rok 388. 

Sókratovými žalobci byli démokratický politik a stratégos roku 409 Anytos, který sám patřil dlouho do okruhu Sókratových přátel a byl milencem Alkibiadovým, ikony athénských oligarchů, nijak známý tragický básník Melétos, dlouhovlasý muž mladšího věku, a řečník a démagógos Lykón (hlavní žalobce Melétos byl prý později lítostivými Athéňany popraven, Anytos s Lykónem údajně exulováni, asi někdy po roce 395, srov. tam). Autorem Anytovy řeči nebo též Melétovy byl podle všeho logograf a sofista Polykratés, srov. rok 436, který žalobu na Sókrata vydal též v literární podobě (nedochováno). Viz o události též pod školy (2). 

Obžalovaný mudřec se podle zachované obhajoby nehájil, stál před soudem poprvé v životě, nýbrž soustavně dělal z žalobců a Athéňanů, jako ostatně celý život, pitomce; z právního hlediska byl spor nicotný a žaloba snadno vyvratitelná. Osobně se domníval, že důvodem procesu bylo to, že si ve svých rozhovorech "na agoře u směnárnických stolů" znepřátelil kdekoho, ctihodné, jimž, vždy s publikem, dokazoval, že se vlastně vůbec v ničem nevyznají, ani v tom, co je živí, a že jsou tedy hloupí.

Porotě dokonce předložil svědectví, že delfská věštírna na přímý dotaz jistého Chairefónta, tedy svého příznivce, popřela, že by někdo byl moudřejší než on, Sókratés. Během obhajoby musel řečník své soudce okřikovat, aby nehlučeli: "A jak říkám, pánové, nedělejte kravál/kai hoper legó, mé thorybeite, ó andres!

Sókratés, mezi jehož žáky byli členové Třicítky a sám propagoval státní uspořádání krétských a spartských Dórů a upřednostňoval oligarchii před démokracií, byl údajně 6. thargéliónu, v den svých narozenin, asi koncem května n. začátkem června, odsouzen na smrt a popraven podáním jedu. Odmítl uprchnout, třebaže mu to přátelé umožňovali a slibovali exil v Thessalii. Byl totiž přesvědčen o tom, že bezpráví a zlo nelze splácet bezprávím a zlem, neboť to je proti božským zásadám. Jeho poslední slova před porotním soudem v podání Platónově zafungovala jako programové prohlášení vyznavačů víry v život posmrtný: "Nuže je už čas odejít, pro mne na smrt, pro vás za životem; kdo z nás jde za lepším, není vůbec jasné leda bohu." • V roce 2001 si svět připomněl 2400. výročí Sókratovy smrti, jíž byl dáván význam stanovený již kdysi platóniky: myslitel prý zemřel pro své přesvědčení.

Sókratés, původním povoláním po otci sochař-kameník/lithúrgos, se nedostal k sepsání svého učení. Filosofovy výklady vydal posmrtně jeho posluchač, švec Simón z Athén. Přímými Sókratovými žáky byli mimo jiné další Athéňané Kritón, Glaukón, Platón a Epigenés, syn Kritónův a autor prvního hellénského spisu o zemědělství, z Théb pocházeli Simmiás a Kebés. Více o sókratovské fikci viz index, heslo školy filosofické.

Sókratovy žáci se názorově rozdělili do několika filosofických směrů a založili několik filosofických škol: velkými sókratiky se později nazývali nástupci Platónovy školy, ostatním se říkalo malí sókratici, tj. škola élidská, která se později rozčlenila na eretrijskou, školu kynickou, kýrénskou a megarskou.

Zakladatelem élidské školy byl Sókratův žák Faidón z Élidy, pokračovatelem Pleistanos z Élidy. Od jeho žáka Menedéma z Eretrie (asi 350 - 276?) se pak škola nazývala eretrijská. Jeho spolužákem byl Asklépiadés z Fleiúntu. Kynickou školu založil Sókratův žák Antisthenés z Athén. Jeho žákem byl Diogenés ze Sinópy, kterého poslouchali Hégésiás ze Sinópy, Filiskos z Aigíny, Onésikritos z Astypalaie, Menandros zv. Drýmos (tj. Dubový les, Dřevo), Monimos ze Syrákús a Kratés z Théb. Kratés se oženil se svou posluchačkou Hipparchií z Maróneie a jeho nástupcem ve škole byl její bratr Métroklés z Maróneie. Jeho žáky byli Theombrotos, jehož posluchači a nástupci byli Démétrios z Alexandreie a Nehellén Menippos z Gadar. Theombrotovým kolegou byl Kleomenés, jehož žáky byli Tímarchos z Alexandreie a Echeoklés z Efesu.

Zakladatelem kýrénské školy byl Sókratův žák Aristippos z Kýrény. Jeho žáky byl Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, Antipatros z Kýrény a Aristippova dcera Arété. Arétiným nástupcem byl její syn Aristippos zv. Métrodidaktos (tj. Vyučený matkou) a jeho žákem byl Theodóros zv. Theos, tj. Bůh, resp. naopak Atheos/Bezbožník. Antipatrovým nástupcem byl Epitimidés z Kýrény, toho následoval Paraibatés, jehož žáky byli Annikeris a Hégésiás zv. Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající (srov. r. 330 a 270).

Megarskou školu založil Sókratův žák Eukleidés z Megar. Jeho žáky byli mj. Eubúlidés z Mílétu, Ichthyás z Megar, Kleinomachos z Thúrií a Stilpón z Megar. Eubúlidovými žáky byli mj. Alexínos z Élidy zv. Elenxínos (tj. Usvědčovatel), Eufantos z Olynthu (učitel Antigona Monofthalma) a Apollónios zv. Kronos, jeho žákem byl Diodóros z Iasu, zv. také Kronos. O filosofických školách viz v indexu s. v. školy.

Po roce 399 zemřel v Élidě řečník a sofista a diplomat Hippiás (narozený mezi lety 480 až 470). O jeho rodinu zchudlou pravděpodobně za ničivého vpádu Sparťanů, viz rok 402sqq., se postaral věhlasný Athéňan Ísokratés, viz o tom roku 436. 

 

V Egyptě začátek XXIX. dynastie Manethónovy: byl zavražděn král Amyrtaios II. (viz rok 404). Okolnosti puče zjevně armádních velitelů známy nejsou, lze však usuzovat, že Amyrtaios nebyl zadobře s klérem, což se za Neferita a jeho nástupců změnilo. Amyrtaios byl jediným panovníkem XXVIII. dynastie, třetí sajské ze západu Delty. Královský titul uzmul jistý Nefaarud I. (řec. Neferités či Nefereos, eg. též Nafiwert; proč měl u Hellénů též jméno Herkynión/lat. Hercynio, nevíme) z Mendéty/eg. Džedet ve východní Deltě. Vládl do roku 393 a byl spojencem Sparťanů. Poslal jim pro válku s Peršany obilí a materiál pro vystrojení stovky triér; o domácích poměrech za něho nevíme nic, že ve válce s Peršany dosáhl jistých úspěchů, dokládá nápis s jeho jménem z palestínského Gezeru.

 

Před obléhanými Véjemi měli Římané válečné úspěchy. Pro vyhnání morové nákazy z Města po poradě se Sibyllinými knihami poprvé uspořádáno lectisternium, hostina bohů pod širým nebem.

 

************************************************************

398.

Ol. 95, 3

 

Euthyklés

a. u. c. 356

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře Derkylidás ve druhém roce druhé helléno-perské války opustil zimoviště v Bíthýnii a přešel s vojskem do Lampsaku, kde obnovil příměří s Farnabázem. Odtud se přeplavil přes Helléspontos do Thrákie, kde byl přátelsky přijat králem Seuthem II. Pokračoval na Thrácký Chersonésos, kam byl nasměrován rozkazem ze Sparty, protože Chersonéští žádali o pomoc proti místním Thrákům.

Spojení Hellénové z jedenácti obcí se Sparťany postavili proti Thrákům přes celý poloostrov ochrannou zeď o délce téměř sedmi kilometrů, která byla po třech čtyřech měsících dokončena ještě před žněmi (první zeď napříč šíjí postavili Athéňané, šlo zřejmě o rekonstrukci, viz rok 560).

Pak se Derkylidás vrátil do Asie, kde oblehl Atarneus, kam se uchýlili démokratičtí exulanti z Chiu (srov. roky 413 až 412). S jádrem vojska odešel na zimu do Efesu. Atarneu bylo dobyto po osmiměsíčním obléhání na jaře roku 397 a Derkylidás za jeho dynastu dosadil Drakonta z Pellény. Ten pak v Mýsii řádil se svými třemi tisíci lehkooděnci. 

 

Na Sicílii Dionýsios I. usiloval o uchování přátelství s Rhégiem a Messánou, aby je držel od pokušení spojit se v případě války s Kartháginci, srov. rok předešlý. V kartháginské epikrateji v západní části ostrova sice "mor" jako u Púnů v Africe neřádil, ale země byla bez významnější vojenské ochrany. Do svých starých sídel se proto z dionýsiovského východu ostrova na západ vracelo hodně uprchlíků. V přípravě na válku s Púny daroval Dionýsios Messánským velký kus území (které asi odřízl z nedávno likvidované Katany) a jeho diplomaté přemlouvali Rhégijské, aby mu dali za ženu dceru některého ze svých magnátů a pak že jim dobude také kus území v jejich okolí. 

Rhégijské sněmování nabídku odmítlo. Vyslancům dokonce sdělili, že jediné děvče, které by za něho provdali, by byla dcera katova. Uspěl však na druhé straně špičky italské boty, v lokrech Epizefýrských, kde se ucházel o konkrétní dámu. Poslal tam první postavenou a zlatem zdobenou pentéru: Dionýsios I. si z Loker odvezl do Syrákús Dóridu, dceru veleváženého Xeneta z Epizefýrských Loker a ve stejný den se oženil s Aristomachou, dcerou Hipparína ze Syrákús. S kterou z nich první strávil svatební noc, nikdo neví. Bratrem Aristomašiným byl Dión, pozdější syrákúský tyrannobijec. Výstředních případů polygamie hellénský svět neznal mnoho, srov. "harém" Makedonce Filippa II., otce Alexandra Velikého (viz rok 337) a praktiky řady diadochů, ale nikdo nedržel polygamní zvyky tak pevně, jako Dionýsios starší.

Kartháginci založili na nejzazším západu ostrova Lilybaion, své garnisonní město; viz ovšem rok 454, kde již Lilybaion existovalo.

 

Obležení Véjí se vleklo, viz rok 405. Římané vyplenili město Falerii, území véjských spojenců Falisků, a Capeny. Dozvěděli se o etruské věštbě vázající osud města k vodě v Albánském jezeru. Věštce lstí unesli a ten jim potvrdil, že dokud bude jezero plné vody, Véje zůstanou nedobyty. Římané proto pro ověření jeho slov poslali do Delf s žádostí o ověření pravosti věštby (nebo již roku předešlého).

 

***************************************************************

397.

0l. 95, 4

 

Súniadés

a. u. c. 357

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Jistý Lakón bez občanských práv/tzv. hypomeión jménem Kinadón se pokusil zvrátit stávající poměry ve Spartě (podle jednoho pramene se tak stalo již v prvním roce vlády Agesiláově, viz ovšem roky  401 a 400). Nevíme, zda chtěl měnit poměry sociální či ethnické, revolucionář to však byl. Na nebezpečí byl Agésiláos upozorněn při oběti, která nebyla přijata a udání přišlo už pět dnů na to. Kinadón chtěl vyvraždit všechny Lakedaimonské, jich bylo tehdy na čtyři tisíce (mužů). Jatý Kinadón vyzradil své druhy a všichni včetně jistého věštce Tísamena byl všem na očích zbičováni a popraveni.

Ve spartském státu bylo pro lidi bez občanských práv nebo pro takové, kteří měli práva jen omezená, několik označení. Jejich právní náplň však zůstává dnes mnohdy nejasná.

Neprivilegované skupiny "Lakedaimonů":

• heilótes/heilóti (viz původ slova u roku 775 a viz v indexu s. v.),

neodámódeis ("noví z lidu", bývalí heilóti, zmínky o nich v pramenech v letech 424 - 370, kdy již zřejmě nebyli "noví"),

hypomeiones (bývalí Sparťané, tj. „o něco menší“, bez občanských práv, ale ve zbroji),

• perioikoi/perioikové (heilóti propuštění na svobodu, zřejmě pro naplňování vojska),

mothakes či mothones a

dámódes.

 

V druhé helléno-perské válce vyslala iónská města do Sparty nová poselství s žádostmi o pomoc proti perským satrapům. Satrapové Farnabázos a Tissafernés se po letech vzájemné nevraživosti dohodli na smíru. Není zpráv o tom, že by do jejich d. f. válečného sporu zasahoval dvůr.

Derkylidás se vypravil do Kárie, kterou plenil a podél pobřeží plula spartská flotila pod nauarchem Farakem. Na rovině u řeky Maiandru se obě vojska setkala, ale spojení Peršané přes početní převahu bitvu odmítli. Zato obě strany dohodla příměří: mír může nastat, pokud budou hellénská města svobodná, Peršané požadovali odchod Sparťanů z iónských měst a vojska z celé Anatolie. Přes zimu čekáno na ratifikaci.

 

Na Sicílii dal Dionýsios I. sněmem odsouhlasit a vyhlásit válku Karthágincům propagovanou jako osvobození Hellénů z područí Púnů, pokud ovšem nechtějí dát Hellénům svobodu hned: třetí válka o hégemonii nad ostrovem, kterou spolu svedli Hellénové s Kartháginci (trvala do roku 392)Syrákúsané rabovali púnské majetky ve městě a zboží v přístavu, následovali je Helléni v púnské části ostrova, kde ovšem Karthágince též týrali. Státní rada kartháginská přes tíži "morové" rány (o jakou epidémii šlo, nevíme, srov. ale totéž v Latiu) válku přijala a dala najímat pro novou válku žoldnéře.

Dionýsiova armáda o osmdesáti tisících pěších a třech tisících jízdních vojáků doprovázená dvěma sty válečných lodí a pěti sty nákladních s obléhací technikou a zásobami se spojenci plenila západní část Sicílie, zmocnil se Menaina, Morgantiny, Kefaloidia, Soluntu, Henny a oblehl Panormos a sikánsko-kampánskou Entellu. Uzavřel spojenectví s vládcem sikelského Agyria Agyrem a s Dámónem, vládcem v Kentoripě, a s městy Assóros, Herbéssos a Herbité. Cestou na západ ostrova se k Syrákúsanům přidávala města Kamaríné, Gela, Akragás, Hímerá a nakonec též Selínús, jimž byla púnská okupace proti srsti, a posilovali Dionýsiovu armádu svými muži. Koaliční protikartháginské vojsko bylo zjevně silnější než protiperská symmachie u Platají, viz rok 479. 

Púnská pevnost Eryx přešla k Hellénům, ostrovní pevnost Motyé oblehl nauarchos Leptinés, Dionýsiův bratr, s flotilou. Při silném odporu s obtížemi byla Motyé dobyta, když prvním na hradbách byl z útočníků velitel elitní jednotky Archýtos z Thúrií, za což obdržel od Dionýsia sto min stříbra/asi čtyřicet kilogramů raženého kovu. Masakr z Púnů přežil málokdo a Dionýsios dal ukřižovat Daimena a další Hellény bojující na straně Kartháginců. Velitelem posádky/frúrarchem (a tedy též hlavním okupačním důstojníkem) jmenoval Bitóna ze Syrákús, Leptina nechal jako nauarcha se 120 loďmi chránit okolní vody a řídit obléhání Aigesty a Entelly a sám se na konci léta vrátil do Syrákús (již následujícího roku byla Motyé opět ztracena). Hellénům se v poli příliš nedařilo, třebaže měli převahu a tolik na válku vynaložili příprav.

Himilkón s několika loděmi plul z Karthága přímo na Syrákúsy a zničil nočním útokem triéry, na které v přístavu narazil. Při druhém útoku na Syrákúsy již disponoval stovkou triér, ale změnil směr útoku a v noci se překvapivě objevil u Motye, kde spálil řadu hellénských lodí kotvících nebo vytažených na souš. Púnskou flotilu zahnala silná lukostřelba, palba z katapult a praků, v níž měli Helléni velkou převahu. Moderní dobývací stroje pak prorazily hradby Motyé, viz zde výše. Himilkón se vrátil s flotilou do Karthága, viz rok následující. 

 

Pokračovalo římské obléhání Véjí. Volskové oblehli římský Anxur, Aequové Labici. Římané porazili etruské Tarquinii a pokračovala válka s Falisky a Capenou: Faliskové v bitvě porazili Římany. Věštbu véjského Etruska, že jeho vlast padne, bude-li vypuštěno Albánské jezero/lacus Albanus, potvrdil výrok delfské Pýthie, viz rok předešlý. Římané začali kopat tunel, jímž by jezerní vodu svedli do roviny; následujícího roku dílo dokonali. 

Ostatní Etruskové odmítli pomoci Véjanům, tentokrát pro vpád Keltů ze severu: začátek keltské invase do Itálie. Nejsilnějšími jejich kmenovými svazy či národy byli Insubrové, Senonové, Lingonové, kteří se též z velké části v Popádí a v zemi mezi Pádem a Alpami usadili. Keltská moc v různých částech severní a střední Itálie trvala až do roku 222. O hrůze z Keltů viz v indexu s. v. Gallie. 

 

************************************************************

396.

Ol. 96, 1

Eupolemos z Élidy

 

Formión

a. u. c. 358

L. Valerius (Potitus) interrex, Q. Servilius Fidenas interrex a M. Furius Camillus interrex

Tribuni militum consulari potestate

M. Furius Camillus dict. I.

************************************************************

Na olympijských hrách byly k soutěžím přidány další disciplíny: salpinktés, sc. agón, tj. troubení na polní trubku, jehož prvním olympioníkem se stal Tímaios z Élidy, a kéryx, tj. soutěž heroldů, v níž jako první uspěl Krátés z Élidy.

Lýsandros, inspirován tažením deseti tisíc, naplánoval tažení proti Králi. Využil zprávy jistého obchodníka Héródy ze Syrákús, který ve Foiníkii viděl loďstvo tří set lodí chystající se pod Tissafernem na výpravu na západ. Agésiláos II. jako velitel vyslaný se třiceti Sparťany a dvěma tisíci osvobozenými heilóty a třiceti Sparťany odešel ze Sparty do Aulidy, kde se shromáždilo spojenecké vojsko Hellénů o šesti tisících mužích (shromážďování v Aulidě bylo symbolické: bylo to Agamemnónovo shromaždiště před výpravou proti Íliu, nyní ale se konalo proti vůli Boiótů, kteří nedovolili obětovat). Z Aulidy se Agésiláos přeplavil do Geraistu a pak do Efesu.

Ve spartském garnisonním městě se pohádal o velitelské kompetence s Lýsandrem, jemuž během diplomatických jednání s Tissafernem dával Peršan najevo vyšší úctu než králi Agésiláovi. Lýsandros ustoupil a jako podřízený velitel se vypravil k Helléspontu. Zde k němu přeběhl s celou rodinou a dvěma sty jezdci Peršan Spithridátés (viz o něm roku 423), který měl jakési nepřekonatelné spory se satrapou Farnabázem, které nesnášel též Lýsandros; o něm jako spartském spojenci viz dále roku 395. 

Druhá válka s Persií, resp. se satrapy Tissafernem a Farnabázem, se opět rozhořela (viz rok 399). Spojenci Lakedaimonských v druhé fázi války byli všichni Peloponnésané mimo států Argos a Korinthos, jehož oddíly se nesměly bojů účastnit, protože právě vyhořel chrám Dia Olympského ve městě. Athény a Théby spoluúčast na protiperském tažení odmítly.

Agésiláos II. se vypravil s vojskem bez jízdy do Kárie a Frygie, kde svedl nerozhodné boje. Pak se vrátil do Efesu k přezimování. V zimě se do Sparty vrátil z Helléspontu Lýsandros a začal spřádat převratové plány: chtěl zpřístupnit královský titul, vyhrazený tradičně dvěma rodům, všem plnoprávným Sparťanům. Pokusil se uplatit věštírny v Delfách, Dódóně a Ammónovu v Libyi, ale Afričané ho dokonce ve Spartě udali. Lýsandrovy cíle vyšly najevo až po jeho smrti následujícího roku, kdy je odhalil Agésiláos po nálezu řeči o státních reformách údajně složené jinak neznámým Kleónem z Halikarnássu. • Lýsandrovo spiknutí lze datovat též do roku 403 či 400.

 

Podle jedné tradice byl v Makedonii odstraněn chlapec Orestés z vladařského trůnu (na kterém byl od roku 399) a jeho nástupcem se stal Aeropos II., syn Arrhabaia z Lynkéstidy. Aeropos by podle této tradice vládl do roku 393 (viz ale tam).

 

Na Sicílii se z jara pustil Dionýsios opět na kartháginské území. Halikyajští s ním uzavřeli spojenectví, obléhání Aigesty se vleklo a obležení uspěli při jednom z výpadů. Pak padla na Hellény hrůza: Himilkón se plavil k ostrovu se sto tisíci muži, aby posílil třicet tisíc Púnů již na Sicílii (vyšší údaj praví, že měl tři sta tisíc pěších vojáků, čtyři tisíce jízdních, čtyři sta bojových spřežení, čtyři sta válečných lodí a šest set proviantních). Leptinés zachytil pouze část konvoje a potopil padesát lodí s pěti tisíci vojáky na palubě a dvěma sty spřeženími. Kartháginci, kteří domα tajili místo vylodění, aby se ho špioni nedozvěděli a pro případ nouze vybavili pouze kapitány lodí písemnými zapečetěnými pokyny o cíly plavby, se vylodili v Panormu, zradou se zmocnili Eryku a po obléhání se zmocnil Motye. Dionýsios obléhající tehdy Aigestu vyzval k vyklizení západní části ostrova, Síkanové s ním neodešli do Syrákús a Halikyje se hbitě vrátili do spojenectví s Karthágem: hellénské síly na Púny nestačily.

Himilkón z Panormu vytáhl na Messánu, loďstvo obsadilo Liparu, kde si vynutil na Hellénech třicet talentů výpalného. Messány, z níž prchly ženy s dětmi, se snadno zmocnil, strhl její hradby a město dal srovnat se zemí, aby nebylo znát, že místo bylo někdy vůbec osídleno (srov. osudovou inspiraci roku 146 pro Římany). Dionýsios dal svobodu otrokům, jimiž obsadil posádky šedesáti triér, ze Sparty obdržel oddíl tisíce žoldnéřů, opevnil hrad Leontín, kam uložil zásoby potravin a přemluvil Kampány žijící v darované Kataně, aby přesídlili do Aitny. Armáda Dionýsiova oproti loňsku zeštíhlela: síla pěchoty činila třicet tisíc mužů, tři tisíce jízdy a k tomu 180 válečných lodí, z nichž jen menšinu tvořily triéry. 

Z vyvrácené Messány se Himilkón vydal s armádou po souši k jihu, jeho nauarchos Magón plul ke Kataně. Poněvadž právě soptila Aitna, museli Púnové horu obcházet, neboť pobřežní cesta byla zavalena lávou. V námořní bitvě před Katanou byli Syrákúsané pod Leptinem Kartháginci v přesile snadno poraženi: Helléni ztratili sto lodí a na nich dvacet tisíc mužů, to vše na dohled Dionýsiovy pozemní armády. Na souši odmítl Dionýsios riskovat pozemní bitvu a opuštěn spojenci stáhl se za zdi Syrákús. Svého zetě Polyxena a další poslal do Itálie, Korinthu a Sparty, kam plul Leptinés, žádat o pomoc a najímat žoldnéře. Cestou zpět Leptina plujícího na spartské lodi div že nezajali v tarentském přístavu, musel prchnout zpět na loď převlečen za přístavního dělníka a posádka za lodí doplavala.

Polyxenos po čase dorazil s třiceti triérami, jimž pak velel Farakýdás ze Sparty (snad totožný s Farakem?, viz rok předešlý). Věrní Syrákúsám zůstali Kampáni v Aitně, třebaže jim Himilkón dával za příklad jejich soukmenovce v Entelle, kteří Hellénům úspěšně vzdorovali (ještě o století později obyvatelé udrželi oskický charakter, ale stát měl hellénské uspořádání a jeho úřední řečí byla dórská řečtina).

Himilkón s obrovským loďstvem a nesmírnou pozemní armádou oblehl Syrákúsy. Vyraboval Achradínu, chrámy Démétry a Kory, srov. zde níže, a usadil se v Diově chrámu. Púnové zničili hrobky před městem, též Gelónovu a Dámáretinu. Podél pobřeží postavil tři pevnosti, aby chránily zásoby potravin, které svážely proviantní flotily ze Sardinie a Afriky. Jeden takový konvoj napadli v několika triérách Syrákúsané a když se boj o zásoby posilami přiostřil, potopili čtyřicet kartháginských lodí.

Sebevědomí vítězové se doma domáhali sesazení Dionýsiova, který podle nich prohrál, co mohl. Na sněmu pak mu vyčetl mluvčí oposice Theodóros neúspěchy a utrpení lidu za jeho vlády, Sparťan Farakýdás ho naopak podržel slovy, že nebyl poslán někoho v Syrákúsách sesazovat, ale aby válčil s Púny. Při Dionýsiovi stála většina armády a nespokojence mezi civilisty posléze ukonejšil hostinami, dary a liberálnější vládou. 

Město se znamenitě bránilo a k tomu propukl v kartháginském vojsku mor: panovalo to léto nezvyklé horko, hlavní ležení Púnů bylo v místech, jako před osmnácti roky Athéňanů a na průjmové a horečnaté onemocnění vedoucí ke smrti do šesti dnů zahynulo tehdy údajně 150 tisíc púnských vojáků. Jedné noci sužované Karthágince zaskočil hellénský výpad. Leptinés s Farakýdou a 180 loďmi přepadli púnské lodi kotvící nebo vytažené na břeh a padesát jich zapálili. Od nich chytly zásobovací lodi a velká část flotily ve velkém chaosu zanikla.

Himilkón tajně (Syrákúsané by mu to nedovolili) s Dionýsiem dojednal, že za tři sta talentů bude moci odplout. Když peníze doručil na sjednané místo (bylo to bezmála osm tun kovu), čtyři dny na to směl opustit přístav se čtyřiceti triérami, zbytek armády zůstal bez velitele. Většina Púnů se vzdala, kdo prchnul, byl ve vnitrozemí ubit, Ibérové vyjednali s Dionýsiem žoldnéřskou smlouvu. • Himilkón dožil po návratu do Karthága v bídě a život si vzal hladovkou, srov. jeho slávu v letech 407 - 405.

Dionýsios I. po porážce Púnů zatkl a dal eskortova do Sparty vůdce nespokojenců mezi žoldnéři Aristotela. Neměl totiž na výplatu žoldu, tak navrhl deseti tisícům námezdným vojákům město a úrodnou půdu Leontín a najal si vojáky nové. Do Messány poslal jako kolonisty tisíc Lokřanů, čtyři tisíce Medméjských a šest set Messéňanů vyhnaných z Peloponnésu, Zakynthu a Naupáktu, kteří u něho bojovali (viz rok 405 nebo 401). Když se to nelíbilo Sparťanům, dal Messéňanům půdu opodál a založili město Tyndaris, která měla brzy pět tisíc občanů a budila v regionu respekt, viz rok 394. • Rozdávání dobyté půdy se stalo velkým lákadlem Dionýsiovy politiky při najímání žoldnéřů. Pro tisíce z nich se stal darovaný pozemek startem do nového života. 

 

Kolem roku 396 zemřel historik, po matce thrácké kníže a majitel zlatých dolů Athéňan Thúkýdidés, syn Olorův (narodil se kolem roku 460). Dle jiné tradice byl zavražděn na svém statku v thrácké Skapté Hylé a jeho ostatky převezeny do Athén.

V Chalkédonu na Bosporu se narodil Xenokratés, který se po smrti Speusippově roku 339 stal jeho nástupcem v Akadémii. Zemřel roku 314.

V Athénách vyhořelo Erechtheion (srov. rok 407). Později bylo restaurováno.

 

Po fiasku na Sicílii vypuklo v okolí Karthága povstání Afričanů, obsadili Tynés/Tunis a obklíčili Karthágo, ale bylo brzy potlačeno vojevůdcem Maharbalem (možná i díky lsti s vínem s mandragorou, srov. pod hostiny v indexu). Vůdce rebelie neznáme. Afričany jsou zřejmě myšleni tzv. Libyové, jimž se později říkalo Numidové čili předkové dn. Berberů (o jejich prvních panovnících viz rok 220). Pak byl v kartháginském státu slavnostně zaveden kult Démétry a Koré, a to jako výkupné bohyním za vyloupení chrámu na syrákúském předměstí, viz zde výše. Uvítán byl jistě především hellénskými obchodníky ze Sicílie, pro něž byly bohyně "národním" kultem ostrova a kteří v této době měli v Karthágu již kolonii (v Římě byl kult Démétry-Cerery, Persefony, Libery a Dionýsa-Libera přijat již roku 496).

 

Římané pod velením diktátora M. Furia Camilla konečně dobyli etruské Véje, které s mezerami obléhali desátým rokem od roku 405; konec čtvrté války véjské, srov. rok 483, 437 a 426. Poslední útok byl veden z tunelu prokopaného pod hradbami. Přeživší byli prodáni do otroctví, stát zanikl, jeho půda byla rozdělena mezi římské osadníky; Augustus zde po staletích usadil veterány a obec měla statut municipia. Kultovní socha véjské Iunony byla přenesena do Říma, kde se konaly čtyřdenní děkovné slavnosti, zatím po všech římských válkách nejdelší. Camillus vjel do Města na voze taženém bílým čtyřspřežím, což mu konservativci vyčetli, neboť to pokládali za znak nadutosti, že prý to okoukal od Dionýsia Syrákúského. Srov. o bílých koních rok 46. 

Pád Véjí byl rozhodným zvratem v dlouhých římsko-etruských válkách a Římané začali snáze pronikat na sever do centra Etrúrie (viz rok 310). Jestliže podle moderních odhadů se římský stát na zašátku reouvliky rozkládal na c. 882 kilometrech čtverčních, nyní to bylo kilometrů 1582 (Beloch). Tribunové lidu prý tehdy navrhovali rozdělit římské občany na dvě poloviny a losovat o to, která z obou částí opustí Řím a usadí se v dobytém městě a na půdě zlikvidovaného státu.

Téhož dne, kdy padly Véje, dobyli Keltové etruské město Melpum v Transpadáně. Tím byli Etruskové definitivně vyhnáni zpoza Apennin (srov. rok 775)Římané rovněž uzavřeli mír či příměří s Volsky a Aequy. Válka s Volsky trvala nepřetržitě od roku 423 a první příměří bylo uzavřeno až roku 403. Válka s Aequy byla obnovena roku 394.

 

************************************************************

395.

Ol. 96, 2

 

Diofanés nebo Diofantos

a. u. c. 359

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře se vypravil král Agésiláos II. proti Sardám; před tažením rozhlásil, že potáhne do Kárie, takže perské oddíly směřovaly tam. V bitvě na Paktólu byli Peršané poraženi, ale města, kde se držel Tissafernés, Helléni nedobyli; o jeho lsti, jak snížit v očích svých lidí perskou bojovnost, viz v indexu s. v. rasismus.

Král Peršanů Artaxerxés II. poslal Tithrausta, aby potrestal údajnou Tissafernovu zradu, že ho zatáhl do války s Lakedaimoňany. Tithraustés zbavil Tissaferna úřadu a hlavy a sám zaujal jeho posici. Hned poslal peníze a nabídky míru Agésiláovi, odejde-li válčit proti Farnabázovi. • Tissafernés byl dominantní postavou perské strany posledních let peloponnéské války, satrapou Lýdie a Iónie byl od roku někdy po 420, viz rok 414, vedl válku s Kýrem, Artaxerxovým bratrem, viz rok 407, až do jeho konce.

Sparťan odešel s vojskem do Frygie, za což dostal od Tithrausta na výživu armády třicet talentů zlata ve stříbře (do té doby rekordní finanční částka, vynaložená na státní „korupci“). Z války proti Peršanům však Agésiláos odstoupit nehodlal. V létě učinili Sparťané Agésiláa i vrchním velitelem nad loďstvem, do té doby rozhodnutí nebývalé, neboť cítili, že autorita perského krále v Anatolii není velká. Za nauarcha Agésiláos určil Peisandra, bratra své ženy.

Satrapa Tithraustés poslal do Hellady Rhoďana Tímokrata s penězi za padesát talentů ve stříbře proti Lakedaimonským. V Thébách přijali úplatek Androkleidás, Isméniás (viz o obou roku 383) a Galaxidóros, v Korinthu Tímoláos a Polyanthos a v Argu Kylón, aby doma štvali proti spojenectví s Lakedaimonem. V Athénách se Tímokratovi nepodařilo získat nikoho, třebaže nálada mezi Athéňany byla pro válku se Spartou. Z Athén se někdy před jarem podařilo proniknout s jednou ze dvanácti povolených triér Démainetovi ke Konónovi, ačkoli se mu spartský harmosta Aigíny Milón informovaný vůdčími athénskými politiky Thrasybúlem, Aisimem a Anytem snažil v tom zabránit (a sám při tom přišel o loď). 

 

Válku opúntských Lokrů, boiótských spojenců, s jejich věčnými nepřáteli Fóky, která zřejmě probíhala víceméně permanentně od roku 421 (srov. tam), si Lakedaimonští vzali za záminku pro válku proti Thébám, které se na popud Peršany zpracovaných mužů, viz výše, postavily na stranu Lokrů a Thébané vpadli do Fókidy: Tímokratův finanční perský jed se v Helladě náramně ujal.

Vyslanci Fóků přišli do Sparty a ihned byl vyslán oddíl, jemuž velel Lýsandros, aby vpadl do Boiótie. Hlavní voj Peloponnésanů (bez Korinthských) pak vedl král Pausaniás, který následoval za Lýsandrem. Na stranu Thébanů proti Sparťanům se postavili Athéňané, k čemuž je nejvíce přemlouval Thrasybúlos. Spojenectví uzavřeli "na věčné časy/es ton aei chronon", jak stojí na zachováno na fragmentu smlouvy: obrat ve vztazích obou států, které až do této doby stály proti sobě nepřátelsky; Thébané se do symmachie s Lakóny vrátili roku 386, ale již roku 378 měli pakt s Athéňany. Thébany následovali pak roku 395 Lokrové a rovněž uzavřeli pakt s Athéňany. 

Vypukla první válka boiótská. V bitvě přímo pod hradbami Haliartu v Boiótii padl na řadě míst hellénského světa uctívaný hérós Lýsandros, ale Thébané, kteří pronásledovali prchající protivníky, byli hoplíty zatlačeni zpět do města a na dvě stě jich padlo. Druhého dne po bitvě dorazili oddíly Athéňanů pod Thrasybúlem a postavili se po bok Thébanů, a zároveň hlavní síly Sparťanů, jimž velel a které také záměrně zdržel král Pausaniás. Do bojů nezasáhl a uzavřel s Thébany a Boióťany mír a zemi vyklidil; o vlastním konci spartsko-athénské symmachie z roku 403 viz rok následující. • Lýsandrova smrt do Sparty více než smutek přinesla úlevu. Byl rozhádaný s kdekým, nesnášenlivý, pyšný na svou roli konečného vítěze nad Athéňany, jímž se však stal spíše štěstím a mizerným velením nepřátel než vlastním přičiněním. Jsou též svědectví o tom, že byl umírněný a v soukromém životě zdrženlivý. O jeho pučistických plánech viz rok předešlý.  

Pausaniás byl za svůj podraz odsouzen k trestu smrti (jako další příklad jeho řevnivosti k Lýsandrovi srov. např. událost z roku 403, kdy dal propustit v Peiraieu athénské démokraty, což bylo nyní zahrnuto do zdůvodnění rozsudku). Vyhnul se mu tím, že se do Sparty nevrátil a zůstal v exilu v Tegeji, kde roku 393 zemřel přirozenou smrtí. Vládl od roku 408. Novým králem byl zvolen jeho nedospělý syn Agésipolis I. (vládl do roku 380). Poručníkem byl určen Aristodémos, rovněž z rodu Ágidovců.

 

Agésiláos se mezitím spojil ve Frygii s přeběhlým perským šlechticem Spithridátem (srov. rok předešlý), který pak Sparťana s vojskem přivedl do Paflagonie. Zde bylo uzavřeno spojenectví s místním dynastou či „králem“ Otyem, který se již předtím vzbouřil proti Králi. Otys se oženil se Spithridátovou dcerou. Hérippidás, jeden ze třiceti Sparťanů provázejících Agésiláa, ve spojení s Paflagony a Spithridátem, porazili ve Frygii jeden z Farnabázových oddílů a zmocnili se značné kořisti. Hérippidás, viz jeho osud roku 379, ji však spojencům sebral, aby ji mohl sám prodat. Na to Paflagonci, Spithridátés a jeho syn Megabatés přeběhli k Ariaiovi do Sard, který se právě znovu vzbouřil proti Králi.  

Ariaios býval pravá ruka Kýra Mladšího, ale po bitvě u Kúnax zradil Hellény, ačkoli mu nabízeli perský trůn, viz rok 401. Král Artaxerxés II. ho pak poslal na západ snad jako fryžského satrapu. Aktivně se nyní podílel na likvidaci satrapy Tissaferna, rovněž muže podlého, kterého zrádně vylákal k sobě do Koloss, tehdejší fryžské métropole, zajal v lázni a předal Tithraustovi, viz zde výše. Nový satrapa Tithraustés odcestoval ke dvoru a Ariaios ho v Sardech zastupoval - a spustil rebelii. Jak dopadla Ariaiova druhá revolta, nevíme. 

Agesiláos II., který byl tehdy zamilovaný do Megabata, viz zde výše, se na podzim vrátil do Frygie, kde se zřejmě už na začátku roku 394 osobně sešel s Farbanázem. Uzavřeli osobní přátelství a dohodu o příměří a pokud by nebyl Farnabázos potvrzen Králem jako satrapa, pak i o spojenectví proti Králi. V téže době byl Athéňan Konón, který velel části perského loďstva, blokován Farakem v Kaunu. Konón vstoupil do kypersko-perských služeb po tragickém roku 405 (viz tam). Farnabázovým povelitelem byl v této době Konón a ten Peršanovi radil, jak se Agésiláa zbavit v Asii nadobro: měl by rozeslat po Helladě démagógům peníze a ti takto zkorumpovaní aby mluvili ve svých státech ve prospěch války se Spartou. Plán stoprocentně vyšel, viz rok následující, vypukla válka zvaná korinthská. 

  

Římané pokračují ve válce proti Faliskům, srov. roky 398-397. Do Vitellie, města Aequů, poslali osadníky, srov. rok předešlý.