Eunapios z Lýdie, sofista, rhétór§ 360+

Eunapios ze Sard, novoplatónik, historiograf, biograf sofistů§ předmluva, 247+, 270+, 320+, 329+, 347+, 360+, 391+      

Euneis§ viz Syneis

Eunéos ze Sikyónu, Apollónův velekněz§ 1159, 1148

Euníké, manž. asi Kotya I. Bosporského§ 45+

Euníkos, o. satrapy Asklepiodóra§ 331
Euníkos z Athén§ arch. 169, 168 

Eunoé, manž. mauretánského k. Bóguda I.§ 47 

Eunoios z Emesy, sofista§ 350+

eunomiá ve Spartě, „dobrá ústava, zákonnost“, v mýthologii byla E. jednou z Hór (vedle Eirény a Diké)§ 610 a viz pod Sparta

Eunomios či Eunomos ze Sparty, o. Charillův, k.§ 980, 930, 886, 775

Eunomios z Dakor v Kappadokii, biskup v Kýziku, radikální arián, vůdce eunomiánů, ž. Aetia z Antiocheie§ 313+, 355+, 380+ a viz pod křesťanství 

Eunomos z Athén, nauarchos§ 389
Eunomos ze Sparty§ viz Eunomios
Eunomos z Lárissy, strat. a tágos§ 192, 191, 188
Eunomos, mí. v Iónii§ 201

Eunón, dyn. Aorsů§ 45+

Eunostos ze Sol na Kypru, k.§ 331, 293
Eunostos, čtvrť v Alexandreji§ 47

eunúchos, eunúchismos, č. eunuchové, kastráti, kleštěnci, srov. též pod otroci§ 1962, 716 (žena!), 670, 631 a 628sq. (pučisté), 1366 (palácové předpisy), 1122 (Čína), 218+, 222+ (vyhnání od řím. dvora), 285+ (návrat k moci), 320+, 354+, 386+ (palácové kliky)   
Původně v Orientu v mesopotamských, egyptských a perských státech „strážce lůžka, euné (řec.)“ vdaných žen, harému, proto kleštěnci; první případ vykleštění. V řadě případů vynikali u dvora jako vysocí byrokraté, těž jako velící armádní důstojníci. Bél-tarsi-ilúma, eunušský (?) guvernér/ša réši assyrského sídelního města Kalchu, byl epónymním úředníkem (limmu) roku 797 a pak řada dalších dvořanů ša réši n. šút réši, popř. rab ša réši. 

Assyrští panovníci jmenovávali dvořany označované jako ša réši správci dobytých provincií. Zda byli eunúchy/tíru, manzáz páni (sum. gìr-sé-ga, ass. ideogram lú.gub.igi n. lú.gub.ba), ovšem tvrdit nelze, srov. rok 743 a v indexu s. v. ša réši.

Vedle nejvyšších dvorních hodnostářů jako tartánu/nejvyšší armádní velitel a rab šáqé/arcičíšník veleli kleštěnci armádám. O mýthickém původu mesopotamských eunúchů viz s. v. bůh, bohové. Pokud se narodila nějaká lidská bytost bez šourku, bylo to věštebné znamení, že se trůnu zmocní nějaký eunuch (jev vzácně naplněný).

Eunúchové nemohli zastávat chrámové funkce, neboť základním požadavkem pro kněží byla tělesná dokonalost (srov. stejný požadavek pak pro kněží židovské). Doloženi jsou však eunúši v posici věštců-haruspiků/lú.chal (Dannája z Ninúji a Aššur-da'in-šarra za Aššur-bani-apla). 

Administrativní instituci eunúchů opatřených takto velikou pravomocí převzali od Assyřanů Peršané a od nich Východní Římané a Arabové. 

Kleštěnci zaujímali v hellénistických palácích důležité úřady, stejně jako v císařském Římě (viz šířeji o propuštěncích sub otroci). V pozdně ptolemaiovské Alexandreji drželi nejdůležitější vládní místa. Jako ministři řídili královskou kancelář, finance, zásobování. Na základě rozhodnutí jednoho z kleštěnců Potheina byl zavražděn na útěku před Caesarem Cn. Pompéius Mágnus, viz rok 48. Po staletí hrály eunúchové dominantní roli v čínských dějinách, řídili dvorské úřady a mnohdy významně ovlivňovali nástupnictví či volbu nového císaře.

Alexandrovým hlavním masérem a něco jako animátorem, tajemníkem přes zábavu, byl jistý Athénofanés z Athén. Mimo jiné jako legrácku pro pobavení krále roku 331 první předvedl sílu nafty-petroleje. Na lázeňského eunúcha Stefana, prý s překrásným hlasem, dal nalít petrolej a zapálit. Živá pochodeň všechny vyděsila, ale podařilo se to uhasit, nicméně eunúchos tím ještě dlouho trpěl.

V Egyptě byla kastrace jedním z trestů za porážku ve válce: nejprve uříznutí pohlaví, pak stětí. Penisy prostých poražených vojáků bývaly obětovány králi-faraonovi, podle nich se po bitvě počítaly ztráty nepřítele.

Orientálního zvyku dokázali někdy využít hellénští aristokraté, aby se zalíbili. Lykofrón Korinthský, který vedl osadníky na ostrově, byl při povstání zabit Korkýrskými. Periandros, jeho otec, povstalce porazil a tři sta korkýrských chlapců poslal jako dar lýdskému králi Alyattovi k vykleštění (událost tedy patří do doby po roce 617 či 611). Během cesty se mladíkům podařilo uprchnout. 

Periandros se přitom počítá mezi Sedm mudrců. Byl prvním z Hellénů, kdo si udržel osobní stráž, a měl prý uvažovat o proražení „korinthského“ průplavu.

Z Hérodota je znám příběh Hermotíma z Kárie, kterého dal vykastrovat s jinými mladíky jistý otrokář Paniónios. Když se domohl na dvoru Xerxa I. vysokého postavení, otrokáři se pomstil: donutil ho, aby vykastroval své syny a je, aby vykastrovali jeho. Roku 47 dal po dobytí Amísu král Farnakés II. popravit všechny muže a chlapce dal vyklestit za to, že mu vzdorovali a drželi věrně při Římu.

Jinak však platilo, že z antických národů Hellénové, Keltové a Germáni nedávali své děti kastrovat (ale salský zákoník Franků, lex salica, z let 508 – 511 zaváděl pro zloděje z řad otroků namísto useknutí ruky uříznutí penisu). V chanské Číně byla kastrace jednou z formou soudních trestů: nešťastník si při určitém odsouzení na smrt mohl vybrat, zda se vykoupí, nebo zda bude kastrován, viz rok 90 a 74.

Zmrzačování kleštěním bylo dvojí, úplné a částečné. Buď byl dítěti nebo zoufalému zajatci uříznut celý penis i s varlaty, nebo jen varlata. Byla buď rozdrcena, nebo operativně přerušeny cesty semene, nebo přiškrcena až odumřela. Takovým kleštěncům se v Římě říkalo spadónés (řec. spadón) a nešťastníci se rozlišovali na thlíbiu (thlíbó/drtím) a thlasiu (thló/mačkám). Zůstávala jim šance pro sex a byly vyhledáváni bohatými paničkami.

Postižení otroci se dokázali mstít. Jeden z caesarovrahů Minucius Basillus skončil jako třetí z nich roku 43 nikoli rukou mstitelů, ale vlastních otroků, které za jakýsi přečin za trest dal vyklestil. Podobně povstal jistý Adamás proti králi Odrysů Kotyovi I., poněvadž ho dal v dětství vyklestit; srov. rok 362.

Plná kastrace způsobovala velké většině obětí smrt. Latinské slovo castráre, zbavit muže plodivé síly, souviselo s řeckým katharos, čistý v kultovním smyslu (kathairó, odnímám). Za republiky byli kleštěnci v Římě vzácností. Eunúchové dostávali místa v císařské administrativě už za Augusta. Jejich znakem byla žlutá „fryžská“ tunika z kultu Kybély. Magnát Maecénás se dával na veřejnosti kleštěnci doprovázet.

Za vlády římských extravagantních panovníků jejich moc vzrostla. Poprvé se ve větší míře dostali do řídích funkcí za Claudia, za Fláviovců seděli ve vrcholných funkcích císařské administrativy a překypovali mocí a majetky. Domitiánus, poslední z Fláviovců, zakázal chlapce na území říše kleštit, viz rok 81+, ale zřejmě ne s velkým úspěchem (sám si držel vykastrovaného milence Earina).

Kleštěnec Lygdus otrávil Drúsa, Halótus Claudia, kleštěnec Pelagón dohlížel jako velitel gardistů na Nerónovu smrt. Na čas se za Domitiánovy vlády snížila cena eunúchů. Zákaz vyklešťování obnovil jeho nástupce Nerva a pak Hadriánus, který zakázal i rituální autokastrace (obchod s barbarskými kastráty však zůstal povolen).

Mezi skeptiky patřil sofista, řečník a autor spisu o filosofech a jejich školách Favórínos z Areláty (c. 80 - 150); podle rodiště by to byl první keltský filosof. V dětství byl vykleštěn. 
Jako první v západním světě dal kastrovat muže v okolí své dcery praefectus praetorió príncipa Septimia Sevéra C. Fulvius Plautiánus, viz rok 201+. Aby uchoval panenskost Públie Fulvie Plautilly pro nastávajícího manžela a Sevérova syna Caracallu, dal násilně vykastrovat stovku svobodných Římanů včetně jejích učitelů (o brutalitě se Řím dozvěděl až po násilníkově pádu roku 205).

Megalomanský Plautianus, Říman rodem z Afriky, byl asi prvním velkým západním vyznavačem (nemonotheistickým) oddělování žen od veřejnosti: zakazoval manželce, aby ho doprovázela a druhým zakazoval ji spatřit. 

Ovšem Ganymédés, eunúchos z rodinného okolí arabské šlechtičny Iúlie Maesy (viz o ní pod Arabové), právně kleštěnec Varia Avita a velitel posádky v Raphaneae/Raphana, porazil v červnu 218+ jako velitel armády Macrína u Antiocheje a byl to první římský generál-eunúchos.

Jeho historický jmenovec byl v Alexandrii ochráncem Kleopatřiny sestry Arsinoy IV. a neúspěšným soupeřem Caesarovým. O roli kastrátů a transvestitů v orientálních kultech viz rok 218 a v oddílu Bohové a jejich svátky vi, u dne 3. dubna/kult Hercula Victora. 

Lež a pletichy eunúcha přivodili pád L. Domitia Auréliána. V říjnu n. listopadu 275 n. l. přistihl císař při lži svého tajemníka Eróta a pohrozil mu trestem. Mazaný eunúchos hned vystrašeně oznámil vojákům ze stráže, že je chce císař dát popravit: jeden z nich, Thrák Mucapor, Auréliána zavraždil.

Od poloviny třetího století n. l. „móda“ vyklešťování poněkud slábne, i když Cónstantínus I. měl kleštěnce v čele svého služebnického aparátu, praepositus sacrí cubiculí (tedy: šéf svatého lože). Ve východořímské říši se zvyk svěřovat eunúchům vysoké státní úřady držel až do konce státnosti. Nenáviděný eunuch Theodosia II. Chrýsafios byl nejprve obávaný, pak popravený.

Arcadius měl jako svého prvního ministra Eutropia (praepositus sacrí cubiculí/prokoitos), který mimo jiné řídil vojenské operace proti Hunům roku 398 v Anatolii. Iústínián měl perského eunúcha Narsa z Armenie (Narsés, 448 – 560), oblíbence císařovny Theodóry, dokonce za vrchního velitele armády.

V té době byla velkou „líhní“ kastrátů Abcházie, která neležela na římském území. Císař Auréliánus určil počet eunúchů na jednoho senátora odměřeně podle jejich úředního postavení. Eutropius byl důvěrník Theodosia I. a vychovatel Arkadiův, roku 387 jako jediný z kleštěnců zastával konsulský úřad. Dohodil Arkadiovi Eudokii, u níž pak však propadl v milosti a stálo ho to život.

Pověst kleštěnců obecně byla mizernější než jak by slušelo lidem postiženým. Jejich neštěstí bylo literáty velmi často zesměšňováno. Níkoklés, eunúchos krále Euagory, se sám stal roku 374 př. n. l. králem v kyperské Salamíně. Hermión či Hermiás z Atarnea byl v éře Filippa II. samovládce ve své vlasti a jeho přítelem byl Aristotelés (a asi také zetěm?).

Mithridátův eunúchos Ménofilos (viz rok 66) dostal do ochrany v pevnosti Sinorii jednu z králových dcer, nemocnou Drypetinu. Aby se nedostala do rukou Římanů, zabil ji a pak nalehl sám na meč.

Armen Euthérios byl zajat jako chlapec v jedné z lokálních válek a prodán na římské území. Dostal se na dvůr Cónstantínův a setrval ve vysokých funkcích za Cónstantia a Iúliána, aniž by o něm bylo zaznamenáno něco negativního. Eusebius a ještě k tomu arián byl hlavním eunúchem Cónstantína II. (poslán na smrt Iúliánem Apostatou). Viz také Bagóás.

Role eunúchů ve fryžských a syrských kultech byla velmi důležitá. Podle literáta Lúkiána vystupuje jistý stavitel Kombabos/Chumbaba, viz tam, v legendě vztahující se k mýthu o Atargatidě (syrské Héře) a Attidovi. Stratoníké, manželka nejprve Seleuka I. a když viděl, jak mladý trpí nedovolenou láskou, jeho syna Antiocha I. Ve snu jí bohyně, která prý změnu zařídila, vzkázala, aby jí dala vystavět chrám.

Stratoníké odjela do Hierápole a královský manžel poslal architekta, mladého Kombabu, aby se podniku ujal. Kombaba tušil, že by se s královnou příliš sblížil, a proto se raději vykastroval, než aby později přišel o krk. Svá varlata králi předal do úschovy v zapečetěném džbánu. Chrám dostavěli, dostali se do řečí a zapečetěná varlata Kombabu skutečně zachránila.

Ne vždy byla kastrace chtěná. Filetairos z Tiu byl od dětských let eunúchem. Jako dítě se s ním jeho služka zúčastnila jakéhosi pohřbu a dostala se v davu do takového tlaku, že malému Filetairovi byly rozmačkány genitálie. Byl synem Attala z Tiu a hudebnice a nevěstky, aulétris hetairá, Boy, bratr Eumena a Attala z Tiu. Vládl Pergamu a okolí a stal se zakladatelem jeho slávy, viz rok 283.

Velkou mocí disponovali eunúši u dvora v Číně. Kastrace byla dokonce chirurgickou specialisací. Chlapci ve věku devíti roků bývali dáváni rodinami na kastraci ve víře, že kluk dostane ke dvoru nějakého velmože nebo dokonce na dvůr císařský. Byli mezi nimi významní lidé.

Caj Lun/Cai Lun, dvorní dozorce nad výrobou nářadí a zbraní císaře Che (rodným jménem Liou Čao/Liu Zhao, vládl 88 - 106) poprvé roku 105 n. l.  popsal technologii výroby papíru, ačkoli první doklady jsou již za druhé století př. n. l. Caj Lun původem z provincie Chu-nan je pokládán za vynálezce výroby, ale zapletl se do dvorských pletich, propadl hrdlem a vzal si roku 121 život jedem.

Na čas utajili eunúši smrt císaře Čchina Š’-chuang-tiho roku 210 a poslali jeho synovi a nástupci zfalšovaný dopis nařizující jménem císaře, aby si vzal život, což také udělal. Povraždili ještě několik císařových přátel a na trůn pozdvihli mladšího Čchinova syna, o němž si mysleli, že ho snadnou ovládnou. 
Nakonec z toho byla revoluce, na níž dynastie zašla. Za děvkařských císařů Jüana a jeho syna Čchenga eunúši opět ovládali nejvyšší místa moci v říši. Nejslavnějším z čínských mořeplavců éry Mingů byl admirál Čeng-he/Zheng He (zemřel roku 1433), pravděpodobně objevitel Austrálie, obou Amerik, východoafrického pobřeží atd. dlouho před Evropany.

Vlivný eunúch Tchien I/Tian Yi, oblíbenec mingovského císaře Wan-liho, dostal dokonce právo postavit si s pomocí císařových řemeslníků mausoleum. Stojí v lokalitě Pching-kuon-jüan/Pingguonyuan na předměstí Pekingu a je jediným svého druhu na světě. V jeho době žilo u dvora na dvacet tisíc kleštěnců.

Poslední z císařských eunúchů v Číně zemřel roku až roku 1996. V Rusku existovala od začátku 18. století sekta skopců, autokastrátů. Jejich existenci uzavřel stalinský proces roku 1929. V Byzanci byla kastrace jednou z forem společenské likvidace protivníka, třebas z císařské rodiny. Kastrovalo se po celý středověk a největší „výrobnou“ kastrátů bylo osmanské Turecko.

V náboženských válkách např. nutili kalvinisté poražené katolíky sníst svá varlata. Zřejmě naposledy v Evropě válečně kastrovali za povstání roku 1863 Poláci ruské kozáky. Do začátku 20. století kastrovali lékaři zločince, aby nerozsévali své hříšné semeno.

Velmi populární byla v 17. až 20. století částečná kastrace sedmi až dvanáctiletých dětí v papežském státu a na jihu Itálie (ale také v katolické části Německa a předtím v Byzanci), aby z nich se svolením rodičů vyrostli pěvci s vysokým hlasem. Teprve papež Leo XIII. zakázal brát do sborů kastráty. Poslední církevní kastrát-pěvec Alessandro Moreschi, který zpíval na pohřbu králů Viktora Emanuela II. a Umberta I. zemřel v Itálii roku 1922 ve věku 64 let (jeho zpěv je nahrán).

Odpor církve vůči postiženým mužům byl urputný: roku 1587 papež Sixtus V. nařídil zrušit manželství mužů bez varlat; zákaz zrušen to bylo až roku 1977.
Podle dlouhodobého srovnání délky života kastrátů a mužů v Británii roku 2003 konstatovali, že eunúchové žijí v průměru o třináct let déle, zřejmě díky absenci mužského hormonu testosteronu. V Indii se eunúchové každoročně scházívají.

Hrůzný příběh končící kastrací se udál ve zcela moderních dějinách. Roku 1980 o vánocích vypíchl pučista Samuel Doe v liberijské Monrovii presidentovi Williamu Tolbertovi oko a dal ho rozčtvtit. O deset let později zajal Doea pučista Prince Johnson, uřízl mu obě uši, které musel nešťastník před zapnutou videokamerou sníst. Pak ho Johnson vykastroval a Doe, který podporoval mimo jiné fotbalovou hvězdu George Weaha, vykrvácel. Johnson se po občanské válce dal zvolit senátorem, zemřel ve věku 72 let a dostalo se mu státního pohřbu. 

V dubnu 2011 byl v Bielefeldu odsouzen na šest let do vězení a k vyplacení bolestného osmdesáti tisíc eur jistý muž za kastraci. Nesnesl pomyšlení, že jeho sedmnáctiletá dcera má poměr s 58letým rodinným přítelem. Počkal si na něho, omráčil a uřízl mu šourek. Milenec-oběť přežila jen díky tomu, že otec-pachatel zavolal záchranku. Vykastrovaný je otcem pěti dětí a dědem devíti vnoučat a pro onu "sedmnáctku" opustil ženu po 36 letech manželství. Případ pro novověkou Evropu ojedinělý.

Jinou vzácnost spáchal černý americký rapper Christ Bearer (41) z Kalifornie, který si v dubnu 2014 doma v Hollywoodu usekl přirození a nadrogovaný vyskočil z druhého patra. Kupodivu obě části svého pošetilství přežil bez úhony, neboť chirurgové mu penis opět přišili a zůstal plně funkční. Otec dvou dětí a třetího na cestě pak prohlašoval: "Sex je pro smrtelníky, a já jsem bůh." Nicméně se pak hrnul do pornobranže, aby ukázal, že je v plné síle.

Eunús alias Antiochos z Apameie Syrské, k. povstalců na Sicílii§ 138, 136, 132, 78 

Původem zřejmě zajatý voják seleukovské armády, otrokem u Antigenea z Henny, který znal věštbu, že se jeho sluha stane králem (a také vrahem). Královnou jmenoval Eunús-Antiochos svou syrskou přítelkyni pocházející z jeho rodiště; jméno neznáme.

Euodiános ze Smyrny, rhétór a předseda dionýsovského klubu v Athénách§ 133+

Flávius Euodius§ cos. 386+ 

Euodos n. Euodios, patriarcha antiošský§ 37+

Euodos, Euodus, císařský propuštěnec§ 48+  

Euodos, vychovatel Caracallův§ 205+

Euodos z Rhodu, básník skládající latinsky§ viz s. v. překlady

Euópion z Hérákleie Pont., tyr.§ 364 

Eupalínos§ viz Eupolis

Eupalion, m. v Lokridě Ozolské východ. od Naupáktu§ 426

Eupatór, dynastické přízvisko hellénistických panovníků, gen. Eupatora

Eupatór, k. v Bosporu Kimm., celým jménem Ti. Iúlios Eupatór Filokaisar Filorhómaios Eusebés, o. Sauromata II.§ 153+, 170+  

Eupatoriá na Iru, m. v Pontu, roku 63 přejmenována na Mágnopolis (na počest Pompéiovu)§ 71, 63

Jiná Eup. ležela na západu Tauridy, původně hellénská osada Kerkinítis založ. c. 500, na počest Mithridátovu přejmenována na Eup., dnešní Jevpatorija.

Eupatré, dc. Mithridáta Eupatora§ 63

eupatridés, pl. eupatridai, „synové dobrých/urozených“, označení aristokratů, u Římanů patriciové§ 640, 632, 594, 493, 421 a pod Athény

Eupeithios z Athén, neoplatónik, s. Hégiův s Asklépigenejí, b. Archiadův§ 350+

Euphrátensis, provincie§ viz Augusta Euph.

Eupolemos z Élidy§ 396 (Ol.)

Eupolemos z Hypaty, strat.§ 197, 189, 176, 174, 170
Eupolemos z Iúdaie, s. Ióannův/Jóchananův z klanu Haqoz, vyslanec Iúdův a autor spisů o židovských dějinách§ 177, 161
Eupolemos z Leontín, s. tyr. Hikety§ 338
Eupolemos z Athén§ 189, arch. 185
Eupolemos§ 1. stavitel, 423; 2. 314, 313, 295, asi Makedon, vojevůdce Asandrův a Kassandrův, dyn. v Kárii a Lykii

Eupóliá (I.) ze Sparty, m. Agésiláa II. a Kynisky, manž. Archidáma II.§ 444
Eupóliá (II.) ze Sparty, dc. Agesiláa II. a Kleory, ses. Hippolyty a Archidáma III.§ 444, 360

Eupolis z Athén, s. Sósipolidův, autor komédií§ 446, 412
Eupolis či Eupalínos z Megar, s. Naustrofův, stavitel§ 532

Eupompos§ viz Eumolpos

Euporiá, služka§ 178

Euporos§ viz Filokratés

Flávius Eupraxius, praef. Urbí§ 361+

Euprepés, veleúspěšný dostihový závodník§ 212+

Eureás z Acháie, vyslanec§ 164

Eureás z Boiótie, boiótarchos§ 177

Eurípidás z Aitólie, strat.§ 219, 217

Eurípidés z Athén, tragik§ 480

Eurípidés z Athén, s. Eurípida Salamínského s Choirínou, tragik§ 406

Eurípidés ze Salamíny, s. Mnésarcha/Mnésarchida s Kleitó, tragický básník§ 480, 460, 442, 434, 431, 428, 415, 411, 408, 406, 399, 150, 53-, 60+ a viz pod tragici 

Eurípos, vůbec nejtěsnější úžina, a to mezi Eubojou a boiótskou pevninou, později pro Evropany Golfo di Negroponte, pak novořecky Egribos, nyní opět Eurípos/Evripos. V řeč. eurípos obecně průliv, kanál, též umělý; o mostu viz 411 a pod mosty§ 507, 411, 200, 192, 86 

Eurípus, kanál v Římě§ 27

Eurómos, m. v Kárii u Mylas, též Eunómos§ 240, 201, 200, 167, 150 

Európé, Európa, Evropa (v arab. nejprve Úrufá, dnes Úrubbá), starý pojem zeměpisný, který se u Homéra neobjevuje, Hérodotos ale už člení známý svět na E., Asii a Libyi/Afriku, přičemž zvlášť klade Egypt.

Za Alexandra a jeho dědiců pův. vojenské administrativní členění říše na evropskou a asijskou část, přičemž Asie (= kdysi perská území) začínala Anatolií; toto členění, rozšířené i na území západně od tradičních hellénských sídel, vydrželo dodnes, i když centra „Evropy“ se posunula rovněž západněji§ passim; srov. stratégos Evropy, Evropa atd.

Európé, podle Hellénů dc. Agénorova s Télefassou z Kanaánu (Tyru n. Sídónu)§ 1850, 1446, 1436, 1400, 1300    

Sestra Kadmova, Foiníkova, Kilikova, Thasova a Fíneova, Diem v podobě býka unesena z Tyru do kraje poblíže krétské Gortyny a znásilněna Olympanem v podobě orla, matka Mínóa, Rhadamanthya a Sarpédona. Provdána za smrtelného krále krétského Asteria se vlastně ani do Evropy na pevninu nikdy nedostala. Srov. pod Evropa.

Európa, dc. Filippa II. s Kleopatrou II.§ 337, 335
Európa/é§ viz Evropa

Európa (lat.), Európé (řec.), provincie vykrojená Diocletiánem z Thrákie se sídlem v Perinthu alias Hérákleji, zhruba dn. evropská část TR§ 269+

Európiá, starý makedonský kraj, snad Almópiá (?)§ 800

Európos z Európie, k.§ 800

Európos na Eufrátu§ 1. m. v Kyrrhestice, bývalé chet. Karkemiš, Karchemiš, srov. tam; podle maked. Órópos, 605, 301; 2. m. v Parapotamii, viz Dúra na Eufrátu
Európos v Médii§ viz Rhagai

Európs ze Sikyónu, k.§ 2070, 2025 

Eurótás, předhell. k. v Lakónice§ 1520

Eurótás, ř. v Lakónice§ 362, 207 

Euryalos, syrákúská pevnost a čtvrť§ 402, 212 

Euryalos, bojovník pod Troiou a zápasník§ 1235

Euryanaktés ze Sparty, poručník, s. Dórieův§ 480

Eurybatés ze Sikyónu, áthlétés a vojenský velitel§ 488

Eurybatos z Korkýry, str.§ 433

Eurybatos ze Sparty§ 1. olympioníkos, 708; 2. olympioníkos, 384

Eurybatos z Efesu, zrádce Kroisův a nadávka (bylo několik osob toho jména, též z Boiótie a Aigíny, ale o jejich zradách nevíme)§ 547 

Eurybiadés ze Sparty, vrchní velitel Hellénů§ 481, 480

Eurybos z Athén§ 672 (Ol.)

Eurydámidás ze Sparty§ viz Eudámidás

Eurydámos z Aitólie, o. Pleistainův, velitele Aitólů§ 279

Eurydémos z Illyrie§ 181
Eurydémos z Mélidy, o. zrádce§ 480

Eurydikeia§ viz Smyrna
Eurydikeia§ viz Kasssandreia (?)

eurydikeia, hry v Kassandreji§ 278

Eurydiké z Makedonie, manž. Meneláova, m. Amynty IV.§ 394
Eurydiké z Makedonie, manž. Ptolemaia I., d. Antipatrova, ses. Kassandrova§ 321, 317, 309, 299, 287, 286, 283, 281, 280

Eurydiké, jméno makedonských královen:§
Eurydiké I., manž. Amynty III., m. Alexandra II. a Filippa II., dc. Sirrhova§ 399, 394, 393, 383, 370, 368, 359, 323
Eurydiké II. alias Audata, vlast. jménem Audata z Illyrie, manž. Filippa II., m. Kynny§ 358, 337
Eurydiké III., dc. Kynny, manž. Filippa III.§ viz Addaiá 
Eurydiké IV., dc. Lýsimachova, manž. Antipatra I.§ 302, 301, 294, 287
Eurydiké V., dc. Miltiadova, manž. Ofellova a Démétria I. (rukopisné čtení: Euthydiké)§ 308, 307, 293, 290
Eurydiké alias Kleopatrá II.§ viz tam

Eurykleidás z Lakónie§ 632 (Ol.)

Eurykleidés z Athén§ 1. arch. 243; 2. z Kéfísie, s. Mikiónův, b. Mikiónův, vůdce démokratů a strany protimakedonské, 253, 229, 228, 224, 217, 201

eurykleia, hry§ 31-, 125+ 

Euryklés ze Sparty§ 1. 592 (Ol.); 2. jako římský občan C. Iúlius Euryclés, s. Lácharův a o. Lakónův, 31, 21, 7-, 25+, 125+  

Srov. celé jméno cos. suff. 108 n. l. Q. Pompéia Falkóna: Q. Róscius Coelius Muréna Sílius Deciánus Vibullius Pius Iúlius Euryclés Herculánus Pompéius Falcó, pravděpodobně Sparťanova vzdáleného potomka, archiereus imperiálního kultu ve Spartě za Hadriána, jinak Euryclés Herculánus, viz pod Q. Róscius  

Eurykratés§ viz Eukratés

Eurylás z Chalkidy§ 332 (Ol.); jako vítěz toho roku se uvádí i Gryllos z Chalkidy

Euryleón z Acháie, strat.§ 211

Euryleón ze Sparty, tyr. v Selinúntu§ 510 

Eurylochos z Thessalie, magnát§ 595, 586
Eurylochos z Magnésie v Thessalii, kondottier§ 217, 192, 191
Eurylochos z Kréty, kondottiér a seleukovský stratégos§ 217
Eurylochos z Kydónie, s. Akesandrův, dobroděj vyznamenaný v Ath.§ 327

Eurylochos z Poteidaie, voják a diplomat v makedonských službách§ 349, 346
Eurylochos ze Sparty, velitel oddílu§ 426

Eurymachos z Théb, s. Leontiadův, předák§ 431

Eurymenai, mí. v Épeiru§ 312

Eurymedón, gen. -medontu, ř. v Pisidii a Pamfýlii§ 468, 389, 196 
Eurymedón z Athén§ 1. strat., s. Thúkleův, 427 - 424, 414, 413; 2. hierofantés, žalobce Aristotelův, 323 

Eurynoé n. Euryoné z Makedonie, dc. Amynty III. s Eurydikou I., s. Alexandra II., Perdikky III. a Filippa II., manž. Ptolemaia Alórského§ 383, 370, 368

Euryoné§ viz Eurynoé

Eurypón ze Sparty, k., gen. Eurypónta, s. Sóův§ 1061, 1031, 775

Eurypóntovci, Eurypóntidai, jeden z královských rodů ve Spartě§ 1104, 1103, 1061, 980, 930, 886, 826, 786, 775, 739, 734, 700, 650, 600, 560, 491, 470, 427, 397, 360, 338, 331, 309, 300, 275, 245, 241, 227, 222, 207, 192, 219, 218

Euryptolemos z Athén, politik§ 406

Eurysakés ze Salamíny, s. Aiantův, předek athénského klanu, do něhož patřil např. Alkibiadés§ 451

Eurysiláos z Eresu na Lesbu, properský tyr.§ 332

Eurysthenés ze Sparty, dvojče Prokleovo, s. Aristomachův, spoluzakladatel spartského královského rodu§ 1104, 1103, 1061, 195   

Eurysthenés z Halisarny v Tróadě, tyr.§ 399

Eurystheus z Mykén, vnuk Perseův, soupeř Hérákleův, k.§ 1450, 1311  

Eurytión z Hérákleie Pontské, pučista a démagógos§ 437

Eurytión z Orchomenu (Boiót.), s. Potamodóra, proxenos v Ath.§ 423

Eurytos z Oichalie, k., o. Ioly§ 1104

Eurytos ze Sparty, jeden ze 300§ 480