Eun-Ez
Eunapios z Lýdie, sofista, rhétór§ 360+
Eunapios ze Sard, novoplatónik, historik, biograf sofistů§ předmluva, 247+, 270+, 320+, 329+, 347+, 360+, 391+
Euneis§ viz Syneis
Eunéos ze Sikyónu, Apollónův velekněz§ 1159, 1148
Euníké, manž. asi Kotya I. Bosporského§ 45+
Euníkos, o. satrapy Asklepiodóra§ 331
Euníkos z Athén§ arch. 169, 168
Eunoé, manž. mauretánského k. Bóguda I.§ 47
Eunoios z Emesy, sofista§ 350+
eunomiá ve Spartě, „dobrá ústava, zákonnost“, v mýthologii byla E. jednou z Hór (vedle Eirény a Diké)§ 610, viz pod Sparta
Eunomios či Eunomos ze Sparty, o. Charillův, k.§ 980, 930, 886, 775
Eunomios z Dakor v Kappadokii, biskup v Kýziku, radikální arián, vůdce eunomiánů, ž. Aetia z Antiocheie§ 313+, 355+, 380+ a viz pod křesťanství
Eunomos z Athén, nauarchos§ 389
Eunomos ze Sparty§ viz Eunomios
Eunomos z Lárissy, strat. a tágos§ 192, 191, 188
Eunomos, mí. v Iónii§ 201
Eunón, dyn. Aorsů§ 45+
Eunostos ze Sol na Kypru, k.§ 331, 293
Eunostos, čtvrť v Alexandreji§ 47
eunúchos, eunúchismos, č. eunuchové, kastráti, kleštěnci, srov. též pod otroci§ 1962, 716 (ženská!), 670, 631 a 628sq. (pučisté), 1366 (palácové předpisy), 1122 (Čína), 218+, 222+ (vyhnání od řím. dvora), 285+ (návrat k moci), 320+, 354+, 386+ (palácové kliky)
Původně v Orientu v mesopotamských, egyptských a perských státech „strážce lůžka, euné“ vdaných žen, harému, proto kleštěnci; první případ vykleštění. Bél-tarsi-ilúma, eunušský (?) guvernér/ša réši assyrského sídelního města Kalchu, byl epónymním úředníkem (limmu) roku 797 a pak řada dalších dvořanů ša réši n. šút réši, popř. rab ša réši. Assyrští panovníci jmenovávali dvořany označované jako ša réši správci dobytých provincií, zda byli eunúchy/tíru, manzáz páni (sum. gìr-sé-ga, ass. ideogram lú.gub.igi n. lú.gub.ba), ovšem tvrdit nelze, srov. rok 743 a v indexu s. v. ša réši. Vedle nejvyšších dvorních hodnostářů jako tartánu/nejvyšší armádní velitel a rab šáqé/arcičíšník veleli kleštěnci armádám. O mýthickém původu mesopotamských eunúchů viz s. v. bůh, bohové. Pokud se narodila nějaká lidská bytost bez šourku, bylo to věštebné znamení, že se trůnu zmocní nějaký eunuch (jev vzácně naplněný).
Administrativní instituci eunúchů opatřených takto velikou pravomocí převzali od Assyřanů Peršané a od nich Východní Římané a Arabové. Kleštěnci zaujímali v hellénistických palácích dvorské úřady, stejně jako v císařském Římě (viz šířeji o propuštěncích sub otroci). V pozdně ptolemaiovské Alexandreji drželi nejdůležitější vládní místa. Jako ministři řídili královskou kancelář, finance, zásobování. Na základě rozhodnutí jednoho z kleštěnců Potheina byl zavražděn na útěku před Caesarem Cn. Pompeius Magnus, viz rok 48. Po staletí hrály eunúchové dominantní roli v čínských dějinách, řídili dvorské úřady a mnohdy významně ovlivňovali nástupnictví či volbu nového císaře.
Alexandrovým hlavním masérem a něco jako animátorem, tajemníkem přes zábavu, byl jistý Athénofanés z Athén. Mimo jiné jako legrácku pro pobavení krále roku 331 první předvedl sílu nafty-petroleje. Na lázeňského eunúcha Stefana, prý s překrásným hlasem, dal nalít petrolej a zapálit. Živá pochodeň všechny vyděsila, ale podařilo se to uhasit, nicméně eunúchos tím ještě dlouho trpěl.
V Egyptě byla kastrace jedním z trestů za porážku ve válce: nejprve uříznutí pohlaví, pak stětí. Penisy prostých poražených vojáků bývaly obětovány králi-faraonovi, podle nich se počítaly ztráty nepřítele po bitvě.
Orientálního zvyku dokázali někdy využít hellénští aristokraté, aby se zalíbili. Lykofrón Korinthský, který vedl osadníky na ostrově, byl při povstání zabit Korkýrskými. Periandros, jeho otec, povstalce porazil a tři sta korkýrských chlapců poslal jako dar lýdskému králi Alyattovi k vykleštění (událost tedy patří do doby po roce 617 či 611). Během cesty se mladíkům podařilo uprchnout. Periandros se přitom počítá mezi Sedm mudrců. Byl prvním z Hellénů, kdo si udržel osobní stráž, a měl prý uvažovat o proražení „korinthského“ průplavu.
Z Hérodota je znám příběh Hermotíma z Kárie, kterého dal vykastrovat s jinými mladíky jistý otrokář Paniónios. Když se domohl na dvoru Xerxa I. vysokého postavení, otrokáři se pomstil: donutil ho, aby vykastroval své syny a je, aby vykastrovali jeho. Roku 47 dal po dobytí Amísu král Farnakés II. popravit všechny muže a chlapce dal vyklestit za to, že mu vzdorovali a drželi věrně při Římu.
Jinak však platilo, že z antických národů Hellénové, Keltové a Germáni nedávali své děti kastrovat (ale salský zákoník Franků, lex salica, z let 508 – 511 zaváděl pro zloděje z řad otroků namísto useknutí ruky uříznutí penisu). V chanské Číně byla kastrace jednou z formou soudních trestů: nešťastník si při určitém odsouzení na smrt mohl vybrat, zda se vykoupí, nebo zda bude kastrován, viz rok 90 a 74.
Zmrzačování kleštěním bylo dvojí, úplné a částečné. Buď byl dítěti nebo zoufalému zajatci uříznut celý penis i s varlaty, nebo jen varlata. Byla buď rozdrcena, nebo operativně přerušeny cesty semene, nebo přiškrcena až odumřela. Takovým kleštěncům se v Římě říkalo spadónés (řec. spadón) a nešťastníci se rozlišovali na thlíbiu (thlíbó/drtím) a thlasiu (thló/mačkám). Zůstávala jim šance pro sex a byly vyhledáváni bohatými paničkami.
Postižení otroci se dokázali mstít. Jeden z caesarovrahů Minucius Basillus skončil jako třetí z nich roku 43 nikoli rukou mstitelů, ale vlastních otroků, které za jakýsi přečin za trest dal vyklestil. Podobně povstal jistý Adamás proti králi Odrysů Kotyovi I., poněvadž ho dal v dětství vyklestit; srov. rok 362.
Plná kastrace způsobovala velké většině obětí smrt. Latinské slovo castráre, zbavit muže plodivé síly, souviselo s řeckým katharos, čistý v kultovním smyslu (kathairó, odnímám). Za republiky byli kleštěnci v Římě vzácností. Eunúchové dostávali místa v císařské administrativě už za Augusta. Jejich znakem byla žlutá „fryžská“ tunika z kultu Kybély. Magnát Maecenas se dával na veřejnosti kleštěnci doprovázet.
Za vlády římských extravagantních panovníků jejich moc vzrostla. Poprvé se ve větší míře dostali do řídích funkcí za Claudia, za Fláviovců seděli ve vrcholných funkcích císařské administrativy a překypovali mocí a majetky. Poslední z nich, Domitiánus, zakázal chlapce na území říše kleštit, , viz rok 81+, ale zřejmě ne s velkým úspěchem (sám měl vykastrovaného milence Earina).
Kleštěnec Lygdus otrávil Drúsa, Halótus Claudia, kleštěnec Pelagón dohlížel jako velitel gardistů na Nerónovu smrt. Na čas se za Domitiánovy vlády snížila cena eunúchů. Zákaz obnovil jeho nástupce Nerva a pak Hadriánus, který zakázal i rituální autokastrace (obchod s barbarskými kastráty však zůstal povolen).
Mezi skeptiky patřil sofista, řečník a autor spisu o filosofech a jejich školách Favórínos z Areláty (c. 80-150); podle rodiště by to byl první keltský filosof. V dětství byl vykleštěn.
Jako první v západním světě dal kastrovat muže v okolí své dcery praefectus praetorió principa Septímia Sevéra C. Fulvius Plautiánus, viz rok 201+. Aby uchoval panenskost Publie Fulvie Plautilly pro nastávajícího manžela a Sevérova syna Caracallu, dal násilně vykastrovat stovku svobodných Římanů včetně jejích učitelů (o brutalitě se Řím dozvěděl až po násilníkově pádu roku 205). Megalomanský Plautianus, Říman rodem z Afriky, byl asi prvním velkým západním vyznavačem (nemonotheistickým) oddělování žen od veřejnosti: zakazoval manželce, aby ho doprovázela a druhým zakazoval ji spatřit.
Ovšem Ganymédés, eunúchos z rodinného okolí arabské šlechtičny Iúlie Maesy (viz pod Arabové), právně kleštěnec Varia Avita a velitel posádky v Raphaneae/Raphana, porazil v červnu 218 jako velitel armády Macrína u Antiocheje a byl to první římský generál-eunúchos. Jeho historický jmenovec byl v Alexandrii ochráncem Kleopatřiny sestry Arsinoé IV. a neúspěšným soupeřem Caesarovým. O roli kastrátů a transvestitů v orientálních kultech viz rok 218 a v oddílu Bohové a jejich svátky vi, u dne 3. dubna/kult Hercula Victora.
Lež a pletichy eunúcha přivodili pád L. Domitia Auréliána. V říjnu n. listopadu 275 n. l. přistihl císař při lži svého tajemníka Eróta a pohrozil mu trestem. Mazaný eunúchos hned vystrašeně oznámil vojákům ze stráže, že je chce císař dát popravit: jeden z nich, Thrák Mucapor, Auréliána zavraždil.
Od poloviny třetího století n. l. „móda“ vyklešťování poněkud slábne, i když Constantínus I. měl kleštěnce v čele svého služebnického aparátu, praepositus sacrí cubiculí (tedy: šéf svatého lože). Ve východořímské říši se zvyk dávat eunúchům vysoké státní úřady držel až do konce. Nenáviděný eunuch Theodosia II. Chrýsafios byl nejprve obávaný, pak popravený.
Arcadius měl jako svého prvního ministra Eutropia (praepositus sacrí cubiculí/prokoitos), který mimo jiné řídil vojenské operace proti Hunům roku 398 v Anatolii. Iústinián měl perského eunúcha Narsa z Armenie (Narsés, 448 – 560), oblíbence císařovny Theodóry, dokonce za vrchního velitele armády.
V té době byla velkou „líhní“ kastrátů Abcházie, která neležela na římském území. Císař Auréliánus určil počet eunúchů na jednoho senátora odměřeně podle jejich úředního postavení. Eutropius byl důvěrník Theodosia I. a vychovatel Arkadiův, roku 387 jako jediný z kleštěnců zastával konsulský úřad. Dohodil Arkadiovi Eudokii, u níž pak však propadl v milosti a stálo ho to život.
Pověst kleštěnců obecně byla mizernější než jak by slušelo lidem postiženým. Jejich neštěstí bylo literáty velmi často zesměšňováno. Níkoklés, eunúchos krále Euagory, se sám stal roku 374 př. n. l. králem v kyperské Salamíně. Hermión či Hermiás z Atarnea byl v éře Filippa II. samovládce ve své vlasti a jeho přítelem byl Aristotelés (a asi také zetěm?).
Mithridátův eunúchos Ménofilos (viz rok 66) dostal do ochrany v pevnosti Sinorii jednu z králových dcer, nemocnou Drypetinu. Aby se nedostala do rukou Římanů, zabil ji a pak nalehl sám na meč.
Armen Euthérios byl zajat jako chlapec v jedné z lokálních válek a prodán na římské území. Dostal se na dvůr Cónstantinův a byl ve vysokých funkcích za Cónstantia a Iúliána, aniž by o něm bylo zaznamenáno něco negativního. Eusebius a ještě k tomu arián byl hlavním eunúchem Cónstantína II. (poslán na smrt Iúliánem Apostatou). Viz také Bagóás.
Role eunúchů ve fryžských a syrských kultech byla velmi důležitá. Podle literáta Lúkiána vystupuje jistý stavitel Kombabos/Chumbaba, viz tam, v legendě vztahující se k mýthu o Atargatis (syrské Héře) a Attidovi. Stratoníké, manželka nejprve Seleuka I. a když viděl, jak mladý trpí, jeho syna Antiocha I. Ve snu jí bohyně vzkázala, aby jí dala vystavět chrám.
Stratoníké odjela do Hierápole a královský manžel poslal architekta mladého Kombabu, který tušil, že by se s královnou příliš sblížil, a proto se raději vykastroval, než aby později přišel o krk. Svá varlata králi předal do úschovy v zapečetěném džbánu. Chrám dostavěli, dostali se do řečí a zapečetěná varlata Kombabu skutečně zachránila.
Ne vždy byla kastrace chtěná. Filetairos z Tiu byl od dětských let eunúchem. Jako dítě se s ním jeho služka zúčastnila jakéhosi pohřbu a dostala se v davu do takového tlaku, že malému Filetairovi byly rozmačkány genitálie. Byl synem Attala z Tiu a hudebnice a nevěstky, aulétris hetairá, Boy, bratr Eumena a Attala z Tiu. Vládl Pergamu a okolí a stal se zakladatelem jeho slávy, viz rok 283.
Velkou moc měl eunúši u dvora v Číně. Kastrace byla dokonce chirurgickou specialisací. Chlapci ve věku devíti roků bývali dáváni rodinami na kastraci ve víře, že kluk dostane ke dvoru nějakého velmože nebo dokonce na dvůr císařský. Byli mezi nimi významní lidé. Caj Lun/Cai Lun, dvorní dozorce nad výrobou nářadí a zbraní císaře Che (rodným jménem Liou Čao/Liu Zhao, vládl 88-106) poprvé roku 105 n. l. popsal technologii výroby papíru, ačkoli první doklady jsou již za druhé století př. n. l. Caj Lun původem z provincie Chu-nan je pokládán za vynálezce výroby, ale zapletl se do dvorských pletich, propadl hrdlem a vzal si roku 121 život jedem.
Na čas utajili eunúši smrt císaře Čchina Š’-chuang-tiho roku 210 a poslali jeho synovi a nástupci zfalšovaný dopis nařizující jménem císaře, aby si vzal život, což také udělal. Povraždili ještě několik císařových přátel a na trůn pozdvihli mladšího Čchinova syna, o němž si mysleli, že ho snadnou ovládnou.
Nakonec z toho byla revoluce, na níž dynastie zašla. Za děvkařských císařů Jüana a jeho syna Čchenga eunúši opět ovládali nejvyšší místa moci v říši. Nejslavnějším z čínských mořeplavců éry Mingů byl admirál Čeng-he/Zheng He (zemřel roku 1433), pravděpodobně objevitel Austrálie, obou Amerik, východoafrického pobřeží atd. dlouho před Evropany. Vlivný eunúch Tchien I/Tian Yi, oblíbenec mingovského císaře Wan-liho, dostal dokonce právo postavit si s pomocí císařových řemeslníků mausoleum. Stojí v lokalitě Pching-kuon-jüan/Pingguonyuan na předměstí Pekingu a je jediným svého druhu na světě. V jeho době žilo u dvora na dvacet tisíc kleštěnců.
Poslední z císařských eunúchů v Číně zemřel roku až roku 1996. V Rusku existovala od začátku 18. století sekta skopců, autokastrátů. Jejich existenci uzavřel stalinský proces roku 1929. V Byzanci byla kastrace jednou z forem společenské likvidace protivníka, třebas z císařské rodiny. Kastrovalo se po celý středověk a největší „výrobnou“ kastrátů bylo osmanské Turecko.
Ve náboženských válkách např. nutili kalvinisté poražené katolíky sníst svá varlata. Zřejmě naposledy v Evropě válečně kastrovali za povstání roku 1863 Poláci ruské kozáky. Do začátku 20. století kastrovali lékaři zločince, aby nerozsévali své hříšné semeno.
Velmi populární byla v 17. až 20. století částečná kastrace sedmi až dvanáctiletých dětí v papežském státu a na jihu Itálie (ale také v katolické části Německa a předtím v Byzanci), aby z nich se svolením rodičů vyrostli pěvci s vysokým hlasem. Teprve papež Leo XIII. zakázal brát do sborů kastráty. Poslední církevní kastrát-pěvec Alessandro Moreschi, který zpíval na pohřbu králů Viktora Emanuela II a Umberta I. zemřel v Itálii roku 1922 ve věku 64 let (jeho zpěv je nahrán).
Odpor církve vůči postiženým mužům byl urputný: roku 1587 papež Sixtus V. nařídil zrušit manželství mužů bez varlat; zákaz zrušen to bylo až roku 1977.
Podle dlouhodobého srovnání délky života kastrátů a mužů v Británii roku 2003 konstatovali, že eunúchové žijí v průměru o třináct let déle, zřejmě díky absenci mužského hormonu testosteronu. V Indii se eunúchové každoročně scházívají.
Hrůzný příběh končící kastrací se udál ve zcela moderních dějinách. Roku 1980 o vánocích vypíchl pučista Samuel Doe v liberijské Monrovii presidentovi Williamu Tolbertovi oko a dal ho rozčtvtit. O deset let později zajal Doea pučista Price Johnson, uřízl mu obě uši, které musel nešťastník před zapnutou videokamerou sníst. Pak ho Johnson vykastroval a Doe, který podporoval mimo jiné fotbalovou hvězdu George Weaha, vykrvácel.
V dubnu 2011 byl v Bielefeldu odsouzen na šest let do vězení a bolestné osmdesáti tisíc eur jistý muž za kastraci. Nesnesl pomyšlení, že jeho sedmnáctiletá dcera má poměr s 58letým rodinným přítelem. Počkal si na něho, omráčil a uřízl mu šourek. Milenec-oběť přežila jen díky tomu, že otec-pachatel zavolal záchranku. Vykastrovaný je otcem pěti dětí a dědem devíti vnoučat a pro onu "sedmnáctku" opustil ženu po 36 letech manželství. Případ pro novověkou Evropu ojedinělý.
Jinou vzácnost spáchal černý americký rapper Christ Bearer (41) z Kalifornie, který si v dubnu 2014 doma v Hollywoodu usekl přirození a nadrogovaný vyskočil z druhého patra. Kupodivu obě části svého pošetilství přežil bez úhony, neboť chirurgové mu penis opět přišili a zůstal plně funkční. Otec dvou dětí a třetího na cestě pak prohlašoval: "Sex je pro smrtelníky, a já jsem bůh." Nicméně se pak hrnul do pornobranže, aby ukázal, že je v plné síle.
Eunús alias Antiochos z Apameie Syrské, k. povstalců na Sicílii§ 138, 136, 132, 78
Původem zřejmě zajatý voják seleukovské armády, otrokem u Antigenea z Henny, který znal věštbu, že se jeho sluha stane králem (a také vrahem), královnou jmenoval Eunús-Antiochos svou syrskou přítelkyni pocházející z jeho rodiště; jméno neznáme.
Euodiános ze Smyrny, rhétór a předseda dionýsovského klubu v Athénách§ 133+
Flávius Euodius§ cos. 386+
Euodos n. Euodios, patriarcha antiošský§ 37+
Euodos, Euodus, císařský propuštěnec§ 48+
Euodos, vychovatel Caracallův§ 205+
Euodos z Rhodu, básník skládající latinsky§ viz s. v. překlady
Euópion z Hérákleie Pont., tyr.§ 364
Eupalínos§ viz Eupolis
Eupalion, m. v Lokridě Ozolské východ. od Naupáktu§ 426
Eupatór, dynastické přízvisko hellénistických panovníků, gen. Eupatora
Eupatór, k. v Bosporu Kimm., celým jménem Ti. Iúlios Eupatór Filokaisar Filorhómaios Eusebés, o. Sauromata II.§ 153+, 170+
Eupatoriá na Iru, m. v Pontu, roku 63 přejmenována na Magnopolis (na počest Pompeiovu)§ 71, 63
Jiná Eup. ležela na západu Tauridy, původně hellénská osada Kerkinítis založ. c. 500, na počest Mithridátovu přejmenována na Eup., dnešní Jevpatorija.
Eupatré, d. Mithridáta Eupatora§ 63
eupatridés, eupatridai, „synové dobrých/urozených“, označení aristokratů, u Římanů patriciové§ 640, 632, 594, 493, 421 a pod Athény
Eupeithios z Athén, neoplatónik, s. Hégiův s Asklépigenejí, b. Archiadův§ 350+
Euphrátensis, provincie§ viz Augusta Euph.
Eupolemos z Élidy§ 396 (Ol.)
Eupolemos z Hypaty, strat.§ 197, 189, 176, 174, 170
Eupolemos z Iúdaie, s. Ióannův/Jóchananův z klanu Haqoz, vyslanec Iúdův a autor spisů o židovských dějinách§ 177, 161
Eupolemos z Leontín, s. tyr. Hikety§ 338
Eupolemos z Athén§ 189, arch. 185
Eupolemos§ 1. stavitel, 423; 2. 314, 313, 295, asi Makedon, vojevůdce Asandrův a Kassandrův, dyn. v Kárii a Lykii
Eupóliá (I.) ze Sparty, m. Agésiláa II. a Kynisky, manž. Archidáma II.§ 444
Eupóliá (II.) ze Sparty, dc. Agesiláa II. a Kleory, ses. Hippolyty a Archidáma III.§ 444, 360
Eupolis z Athén, s. Sósipolidův, autor komédií§ 446, 412
Eupolis či Eupalínos z Megar, s. Naustrofův, stavitel§ 532
Eupompos§ viz Eumolpos
Euporiá, služka§ 178
Euporos§ viz Filokratés
Flávius Eupraxius, praef. Urbí§ 361+
Euprepés, veleúspěšný dostihový závodník§ 212+
Eureás z Acháie, vyslanec§ 164
Eureás z Boiótie, boiótarchos§ 177
Eurípidás z Aitólie, strat.§ 219, 217
Eurípidés z Athén, tragik§ 480
Eurípidés z Athén, s. Eurípida Salamínského s Choirínou, tragik§ 406
Eurípidés ze Salamíny, s. Mnésarcha/Mnésarchida s Kleitó, tragický básník§ 480, 460, 442, 434, 431, 428, 415, 411, 408, 406, 399, 150, 53-, 60+ a viz pod tragici
Eurípos, vůbec nejtěsnější úžina, a to mezi Eubojou a boiótskou pevninou, později pro Evropany Golfo di Negroponte, pak novořecky Egribos, nyní opět Eurípos. V řeč. eurípos obecně průliv, kanál, též umělý; o mostu viz 411 a pod mosty§ 507, 411, 200, 192, 86
Eurípus, kanál v Římě§ 27
Eurómos, m. v Kárii u Mylas, též Eunómos§ 240, 201, 200, 167, 150
Európá, Európé, Evropa (v arab. nejprve Úrufá, dnes Úrubbá), starý pojem zeměpisný, který se u Homéra neobjevuje, Hérodotos ale už člení známý svět na E., Asii a Libyi/Afriku, přičemž zvlášť klade Egypt; za Alexandra a jeho dědiců pův. vojenské administrativní členění říše na evropskou a asijskou část, přičemž Asie (= kdysi perská území) začínala Anatolií; toto členění, rozšířené i na území západně od tradičních hellénských sídel, vydrželo dodnes, i když centra „Evropy“ se posunula rovněž západněji§ passim; srov. stratégos Evropy, Evropa atd.
Európé, podle Hellénů dc. Agénorova s Télefassou z Kanaánu (Tyru n. Sídónu)§ 1850, 1446, 1436, 1400, 1300
Sestra Kadmova, Foiníkova, Kilikova, Thasova a Fíneova, Diem v podobě býka unesena z Tyru do kraje poblíže krétské Gortyny a znásilněna Olympanem v podobě orla, matka Mínóa, Rhadamanthya a Sarpédona. Provdána za smrtelného krále krétského Asteria se vlastně ani do Evropy na pevninu nikdy nedostala. Srov. pod Evropa.
Európá, d. Filippa II. s Kleopatrou II.§ 337, 335
Európá/é§ viz Evropa
Európa (lat.), Európé (řec.), provincie vykrojená Diocletiánem z Thrákie se sídlem v Perinthu alias Hérákleji, zhruba d. evropská část TR§ 269+
Európiá, starý makedonský kraj, snad Almópiá (?)§ 800
Európos z Európie, k.§ 800
Európos na Eufrátu§ 1. m. v Kyrrhestice, bývalé chet. Karkemiš, Karchemiš, srov. tam; podle maked. Órópos, 605, 301; 2. m. v Parapotamii§ viz Dúra na Eufrátu
Európos v Médii§ viz Rhagai
Európs ze Sikyónu, k.§ 2070, 2025
Eurótás, předhell. k. v Lakónice§ 1520
Eurótás, ř. v Lakónice§ 362, 207
Euryalos, syrákúská pevnost a čtvrť§ 402, 212
Euryalos, bojovník pod Troiou a zápasník§ 1235
Euryanaktés ze Sparty, poručník, s. Dórieův§ 480
Eurybatés ze Sikyónu, athlétés a vojenský velitel§ 488
Eurybatos z Korkýry, str.§ 433
Eurybatos ze Sparty§ 1. olympioníkos, 708; 2. olympioníkos, 384
Eurybatos z Efesu, zrádce Kroisův a nadávka (bylo několik osob toho jména, též z Boiótie a Aigíny, ale o jejich zradách nevíme)§ 547
Eurybiadés ze Sparty, vrchní velitel Hellénů§ 481, 480
Eurybos z Athén§ 672 (Ol.)
Eurydámidás ze Sparty§ viz Eudámidás
Eurydámos z Aitólie, o. Pleistainův, velitele Aitolů§ 279
Eurydémos z Illyrie§ 181
Eurydémos z Mélidy, o. zrádce§ 480
Eurydikeia§ viz Smyrna
Eurydikeia§ viz Kasssandreia (?)
eurydikeia, hry v Kassandreji§ 278
Eurydiké z Makedonie, manž. Meneláova, m. Amynty IV.§ 394
Eurydiké z Makedonie, manž. Ptolemaia I., d. Antipatrova, ses. Kassandrova§ 321, 317, 309, 299, 287, 286, 283, 281, 280
Eurydiké, jméno makedonských královen:§
Eurydiké I., manž. Amynty III., m. Alexandra II. a Filippa II., d. Sirrhova§ 399, 394, 393, 383, 370, 368, 359, 323
Eurydiké II. alias Audata, vlast. jménem Audata z Illyrie, manž. Filippa II., m. Kynny§ 358, 337
Eurydiké III.§ viz Addaia, d. Kynny, manž. Filippa III.
Eurydiké IV., d. Lýsimachova, manž. Antipatra I.§ 302, 301, 294, 287
Eurydiké V., d. Miltiadova, manž. Ofellova a Démétria I. (rukopisné čtení: Euthydiké)§ 308, 307, 293, 290
Eurydiké alias Kleopatrá II., viz tam
Eurykleidás z Lakónie§ 632 (Ol.)
Eurykleidés z Athén§ 1. arch. 243; 2. z Kéfísie, s. Mikiónův, b. Mikiónův, vůdce démokratů a strany protimakedonské, 253, 229, 228, 224, 217, 201
eurykleia, hry§ 31-, 125+
Euryklés ze Sparty§ 1. 592 (Ol.); 2. jako římský občan C. Iúlius Euryclés, s. Lácharův a o. Lakónův, 31, 21, 7-, 25+, 125+
srov. celé jméno cos. suff. 108 n. l. Q. Pompéia Falkóna: Q. Róscius Coelius Muréna Sílius Deciánus Vibullius Pius Iúlius Euryclés Herculánus Pompéius Falcó, pravděpodobně Sparťanova vzdáleného potomka, archiereus imperiálního kultu ve Spartě za Hadriána, jinak Euryclés Herculánus, viz pod Q. Róscius
Eurykratés§ viz Eukratés
Eurylás z Chalkidy§ 332 (Ol.); jako vítěz toho roku se uvádí i Gryllos z Chalkidy
Euryleón z Acháie, strat.§ 211
Euryleón ze Sparty, tyr. v Selinúntu§ 510
Eurylochos z Thessalie, magnát§ 595, 586
Eurylochos z Magnésie v Thessalii, kondottier§ 217, 192, 191
Eurylochos z Kréty, kondottiér a seleukovský stratégos§ 217
Eurylochos z Kydónie, s. Akesandrův, dobroděj vyznamenaný v Ath.§ 327
Eurylochos z Poteidaje, voják a diplomat v makedonských službách§ 349, 346
Eurylochos ze Sparty, velitel oddílu§ 426
Eurymachos z Théb, s. Leontiadův, předák§ 431
Eurymenai, mí. v Épeiru§ 312
Eurymedón, gen. -medontu, ř. v Pisidii a Pamfýlii§ 468, 389, 196
Eurymedón z Athén§ 1. strat., s. Thúkleův, 427 - 424, 414, 413; 2. hierofantés, žalobce Aristotelův, 323
Eurynoé n. Euryoné z Makedonie, dc. Amynty III. s Eurydikou I., s. Alexandra II., Perdikky III. a Filippa II., manž. Ptolemaia Alórského§ 383, 370, 368
Euryoné§ viz Eurynoé
Eurypón ze Sparty, k., gen. Eurypónta, s. Sóův§ 1061, 1031, 775
Eurypóntovci, Eurypóntidai, jeden z královských rodů ve Spartě§ 1104, 1103, 1061, 980, 930, 886, 826, 786, 775, 739, 734, 700, 650, 600, 560, 491, 470, 427, 397, 360, 338, 331, 309, 300, 275, 245, 241, 227, 222, 207, 192, 219, 218
Euryptolemos z Athén, politik§ 406
Eurysakés ze Salamíny, s. Aiantův, předek athénského klanu, do něhož patřil např. Alkibiadés§ 451
Eurysiláos z Eresu na Lesbu, properský tyr.§ 332
Eurysthenés ze Sparty, dvojče Prokleovo, s. Aristomachův, spoluzakladatel spartského královského rodu§ 1104, 1103, 1061, 195
Eurysthenés z Halisarny v Tróadě, tyr.§ 399
Eurystheus z Mykén, vnuk Perseův, soupeř Hérákleův, k.§ 1450, 1311
Eurytión z Hérákleie Pontské, pučista a démagógos§ 437
Eurytión z Orchomenu (Boiót.), s. Potamodóra, proxenos v Ath.§ 423
Eurytos z Oichalie, k., o. Ioly§ 1104
Eurytos ze Sparty, jeden ze 300§ 480
eusebeia, hry v Puteolách§ 139+
Flávia Eusebia z Thessaloníky, ses. mag. milit. Eusebia a praef. Urbí Hypatia, manž. augusta Cónstantia II.§ 353 až 355+, 357+, 359 až 361+, 371+
Eusebios z Alexandreie, rhétór§ 347+
Eusebios z Arábie, sofista v Antiocheji, sok jistého Ulpiána§ není v CSD
Eusebios z Edessy zvaný Emesénský, biskup v Antiocheji§ 341+, 378+
Eusebios z Kaisareie na Moři, křesť. hagiograf a historik, biskup ve své vlasti§ 3500, 3236, 3174 (a viz datace podle Manethóna u egypt. dynastií), 1184, 1048, 111+, 119+, 138+, 202+, 243+, 244+, 257+, 259+, 260+, 293+, 306+, 312 až 314+, 320+, 325+, 326+, 335+, 340+, 341+, 345+, 347+, 355+, 361+, 380+, 391+
Eusebios z Myndu, rhétór, uč. Iúliánův§ 360+
Eusebios, biskup v Níkomédeji§ 320+, 325+, 328+, 335+, 337+, 340+, 359+, 360+, 375+
Eusebius, biskup v Římě§ 309+
Flávius Eusebius, asi o. císařovny Eusebie, vojevůdce Eusebia a praef. Hypatia, bratrů-coss.§ cos. 347+, 360+
Flávius Eusebius, s. předešlého§ cos. 359+, 360+, 371+
Eusebius, eunúchos, nejvyšší komorník/praepositus sacrí cubiculí Cónstantia II., arián§ 337+, 354+, 360+, 361+
Eusebius ze Sardinie, biskup ve Vercellech§ 362+, 374+, 393+
Eusenové, lat. Eusení, popř. Cusení§ viz Kušáni
Eustathios z Kappadokie, neoplatónik a sofista, manž. Sósipatry z Efesu§ 320+, 358+
Eustathios, biskup v Antiocheji na Orontu§ 325+, 328+, 362+
Eustathios ze Sebasty v Armenii, makedonián/pneumatomachos§ 340+, 359+
Eustathios z Epifaneie, chronograf dějin od Aineia po Anastasia§ viz o něm s. v. chronografie
Eustathios z Thessaloníky, učený mnich a arcibiskup§ 131-
Eustefios z Afrodisie, sofista, ž. Láchara z Athén z 5. st.+§ není v CSD
Eustochios z Alexandreie, ž. Plótínův, jeho ošetřovatel§ 270+
Eustochium§ viz Iúlia z Říma
Eustoliá, družka antiošského biskupa Leontia§ 356+
Eustolos ze Sídónu§ Ol. 113+
Eutelidás z Argu, sochař§ 520
Eutelidás ze Sparty§ viz Deutelidás
Euterpé z Halikarnássu, kárská m. Themistokleova (jméno jedné z Mús)§ viz však Habrotonon
euthanasie, řec. krásná/čestná smrt; srov. pod sebevražda§ 399, 44
Filosofové a filosofující k otázce dobrovolného ukončení života
Motto: „Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě.“ M. Aurelius
Historik Hérodotos vypráví na začátku druhé knihy svého díla anekdotu o tom, jak egyptský král Psammétichos (Wahibre Psammtech I., vládl v letech 664 - 610) „dokázal“, kdo je nejstarším ethnikem naší planety. Důkaz o nejstarším z národů či jazyků byl vpravdě ďábelský. Dal dvě novorozeňata vychovat ve stájích mezi kozami a pastýř měl nakázáno dávat pozor, co že řeknou za první slova. Když pak děti něco zažvatlaly, jali se královi lidé zkoumat, v kterém z tehdy známých jazyků to něco znamená. Vědci zjistili, že pronesené "povídání" znamená ve fryžštině „chléb“ a z toho král vahou svého rozhodnutí určil, že Frygové jsou starší než Egypťané a že tudíž jsou i nejstarším národem na světě.
Se stejnou cimrmanovskou logikou hovořívají socioekonomové, publicisté a politici, když označují za základy „evropské“ civilisace a parlamentarismu výhradně křesťanství. S nepochopitelným ostychem pravidelně přehlížejí tisíciletou antickou civilisaci. Kdyby totiž měli lidé oči otevřeny (a kdyby dávali ve škole pozor), zjistili by, že všechny humánní hodnoty, na nichž spočívají po staletí dnešní evropská státní společenství, byly křesťanstvím pouze zprostředkovány a že byly po staletí rozvíjeny dávno před tradovaným Ježíšovým poselstvím.
Stejně tak základem a vzorem dnešních institucí euroamerických parlamentních demokracií nebyl svět původně beduínského monotheismu, ale složitý svět hellénského a římského polytheismu. Kromě církve (a i ta se dodnes organisuje podle antických vzorů) nezaložila křesťanská, resp. judaistická ideologie v Evropě žádnou demokratickou politickou, soudní či veřejnoprávní instituci a ani pro ni nebyla vlastním vzorem.
Roli příkladů a vzorů pro moderní euroamerický svět obvykle hrála a hraje svět antiky.
Je určitě prospěšné připomenout takové skutečnosti i v diskusi o právu člověka na rychlou smrt, stejně tak jako na jeho osobní integritu.
Jako první používal slovo euthanasie Augustus. Vyprošoval si ji jako „lehkou smrt“, a měl nakonec to štěstí. Vždy, když slyšel o někom, že rychle a bez trápení zemřel, požadoval pro sebe a své blízké „euthanasii“. Se světem se rozloučil slovy komických básníků na závěr hry: "Takže jestli se vám to líbilo, zatleskejte a všechny nás herce s chutí propusťte! (ei de ti echoi kalós to paignion kroton dote kai pantes hémás meta charás propempsate)".
O svérázném pojetí sebevraždy Božským Iuliem viz rok 44.
Athéňan Speusippos byl Platónův synovec a po jeho smrti roku 347 převzal i řízení celé školy, provozované a pojmenované podle jednoho z athénských hájů Akadémie. Scholarchem byl osm let, a nebyl zdravý. Roku 339 ho prý opět vezli ve vozíku na přednášky do Akadémie, když ho potkal jeho kynický sok Diogenés ze Sinópy, kterého pozdravil obvyklým řeckým pozdravem „Raduj se!“ Na pozdrav mu ale Diogenés odpověděl: „Ano, ale ne ty, jenž v takovém stavu lpíš na životě!“ Speusippos si nakonec vzal ze zoufalství život dobrovolně stár 70 let.
Speusippův nástupce v Akadémii Xenokratés z Chalkédonu předešlého scholarchu už nenapodobil: zemřel ve věku 82 let v roce 314, když v noci narazil hlavou na svůj kovový nočník.
Uvedený Diogenés měl zemřít v devadesáti letech věku ve stejném roce jako Alexandros Veliký (323), když dobrovolně zadržel dech. Stejným způsobem zemřel zhruba o dvě až tři desetiletí později Métroklés z Maróneie, původně peripatetik, později kynik.
První, kdo si vzal život tím, že odmítal brát stravu, byl spartský zákonodárce Lykúrgos. Dospěl totiž k závěru, že své zákonodárné dílo završil (a skutečně po více než 500 let se na Lykúrgově „ústavě“ ve Spartě nic neměnilo). Po čtyřicetidenní hladovce podle jedné z historických versí zemřel v Metapontiu v chrámu Mús kolem roku 500 Pýthagorás Samský. Hladovkou zemřel, ale na protest proti tomu, že mu Tigránés Armenský omezoval styk s okolím, řečník Amfikratés. Podobně měl v Římě ze světa živých odejít zajatý král Makedonců Perseus.
Bezmeznou manželskou oddanost po smrti M. Iunia Bruta, jednoho z vůdců proticaesarovského spiknutí, prokázala jeho manželka Porcia. Po Brutově smrti se rozhodla zemřít. Ač neustále hlídána, spolkla prý několik žhavých uhlíků z ohně a tak zemřela. Podle jiné verse však touto smrtí skončila pro nevyléčitelnou nemoc. Q. Lutatius Catullus, spolu s C. Mariem vítěz nad Kimbry, si vzal život tak, že v utěsněné místnosti vdechoval doutnající uhlíky ohně.
Opovržlivě se vyjadřuje autor životopisů řeckých filosofů Diogenés Laertský o smrti Bióna z Borysthenu (na dnešní Ukrajině). Původně akadémik přešel ke kynikům, zpochybňoval existenci bohů a nakonec poslouchal peripatetika Theofrasta. Když v Chalkidě onemocněl, začal nosit amulety a litoval svého atheismu. Zemřel někdy v sedmdesátých nebo šedesátých letech 3. století př. n. l.
Rovněž nenalézá slova uznání pro Foiníčana Menippa z Gadar, který, ač kynik, živil se lichvou a když o všechny peníze přišel, oběsil se.
O smrti zakladatele stoického učení Zénóna z kyperského Kitia se tradovalo, že cestou z přednášky ve svých 72 letech (někdy v polovině 3. st.) zakopl a zlomil si prst. Udeřil prý rukou o zem, ocitoval neznámého tragika „Jdu již; proč voláš mě?“ a zadusil se.
Zénón a jeho stoičtí následovníci se na začátek a konec lidského života dívali takto: Ze tří druhů života, přemýšlivého, činného a rozumového, je třeba si zvolit ten třetí, neboť příroda prý úmyslně stvořila rozumného živočicha k přemýšlení a konání. Cílem takového živočicha je žít ve shodě s přírodou, vesmírem, jehož je člověk a život součástí, žít ve shodě se svou přirozeností, čili žít ctnostně, tj. ve shodě s rozumem, ve správném poměru lidské přirozenosti a světového rozumu.
Ctnost je jediným dobrem, které postačuje ke spokojenému životu (v dobové terminologii: k blaženství). Jediným zlem je špatnost a všechno ostatní (např. majetek, původ, sláva, ale také zdraví) jsou věci lhostejné (adiaforon). Moudrý člověk se prý zbaví života, bude-li mít pro to rozumný důvod, buď na záchranu vlasti nebo přátel, nebo bude-li snášet příliš krutou bolest, způsobenou zmrzačením nebo nevyléčitelnými nemocemi. Za takové situace se totiž i život podle stoiků stává lhostejným.
V otázkách náboženských stoici opovrhovali běžnými antropomorfními představami, obřady a pravé náboženství u nich splývalo s pravou filosofií. Tyto a další momenty po staletích sblížili stou s křesťanstvím, které zásady stoické a jim blízké ethiky platóniků z velké části převzalo. Není proto divu, že již ve starověku vznikla pověst o tom, že se Seneca znal s Pavlem z Tarsu a že kolovaly podvržené dopisy Senekovy a Pavlovy.
V průběhu staletí se názor stoiků na sebevraždu podstatně neměnil. Tak císař Marcus Aurelius Antoninus (26. dubna 121 v Římě - 17. března 180 u Vídně) měl za to, že se jí může dopustit jen ten, kdo nezná smysl života a smrti. Připouštěl ji však tehdy, když člověk nemůže sloužit ctnosti.
Hadrianus (nar. 24. ledna 76 n. l., zemřel 10. července 138), když vážně onemocněl a pokoušel se o sebevraždu s pomocí otroka a jedem, vzbudil suicidálními náladami strach a odpor. Jeho lékař, který měl císaři jed podat, se raději otrávil sám. Císař ovšem nebyl vázán žádným monotheistickým euangeliem a svého dosáhl:
Hadrianus přikázal otrokovi, aby ho probodl, ten to však vyzradil Antóninovi, designovanému nástupci, a ten proti vůli císaře zasáhl. Hadriánus se znovu pokusil o sebevraždu, ale dýku mu vzali. Pak chtěl jed od svého lékaře, ale ten si vzal raději sám život, než aby císaři vyhověl (roku 138 n. l.). • Novodobí lékaři nazývají udržování nevyléčitelně chorého při životu za každou cenu disthanasií a její ukončení ortothanasií.
Jako první se podle této zásady zachoval Dionýsios z pontské Hérákleie, který se sice rozešel se Zénónovým učením (proto se mu říkalo Přeběhlík) a přidal se ke kýrénaikům, navštěvoval hampejzy a vůbec se věnoval radovánkám. Když mu ale bylo 80, vzal si život dobrovolnou hladovkou.
O konci Zénónova žáka a nástupce Kleantha z Assu se vypráví tento příběh: Na dásni se mu utvořil vřed a na pokyn lékařův se dvaasedmdesátiletý stoik Kleanthés zdržoval potravy. Jeho stav se zlepšil a lékař mu tedy povolil vrátit se k normálnímu způsobu života. Kleanthés však řekl, že již pokročil příliš daleko na své životní cestě a zemřel rovněž hladovkou.
Démokritos z Abdér si „pohrál“ se životem jiným způsobem. Když mu bylo 109 let, byl už velmi slabý. Jeho sestra se rmoutila, že se nebude moci zúčastnit slavností thesmoforií, neboť zemře-li Démokritos, bude muset držet smutek. Bratr ji tedy požádal, aby mu po celé tři dny slavností dávala teplý chléb, který si přikládal k nosu, a tak se prý udržel na živu. Bez bolesti pak skonal až po slavnostech.
Každá doba má své extrémy. Kýrénaik Hégésiás, zvaný Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající, dokázal posluchače tak působivě přesvědčovat o špatnosti a zlu mezi lidmi a např. o tom, že umírající a jeho duše bolest necítí anebo jen chvíli a slabě, že během svého působení v Alexandrii si mnoho lidí vzalo život.
Král Ptolemaios Sótér ho tehdy musel vykázat ze města i ze země, aby udržel ve státě alespoň tu „pozemskou“ morálku. Hégésiás o obtížích lidského života a o správnosti „oddělení se“ od zla sepsal traktát, který ovšem nedokázal přečkat ideologické změny následujícího tisíciletí.
Lucius Annaeus Seneca, svého času nejbohatší muž celé říše, svému příteli jednou napsal, že „záleží na tom, jak dobře žiješ, ne jak dlouho; často dobře žít znamená nežít dlouho“. A také se podle toho roku 65 zachoval. Na jiném místě přesouvá intelektuální rovinu prvního příkladu:
„I mezi filosofy najdeš některé, kteří soudí, že si člověk nemá sáhnout na život a že není oprávněn stát se svým vlastním zhoubcem; má prý čekat na takový konec, který mu určila příroda. Kdo toto tvrdí, nevidí, že uzavírá cestu svobodě. Věčný zákon nezařídil nic lépe, než že nám dal jediný vchod do života, ale východů mnoho. Mám snad čekat na ukrutnost choroby nebo člověka, když mohu vyjít ze středu muk a setřást protivenství? Jenom pro jedinou věc si nemůžeme stěžovat na život: nikoho nedrží. Je dobře zařízeno v lidském životě, že nikdo nemůže být nešťasten, leda svou vinou. Líbí-li se ti život, žij; nelíbí-li, máš možnost vrátit se tam, odkud jsi přišel.“
Tento postoj k dobrovolnému ukončení života svého i cizího v antice převládal. Vypočítávat příklady z oblasti „politické“ by znamenalo zopakovat výklad antických dějin. Vůle po zachování integrity byla často silnější, než vůle žít. Slavný pontský král Mithridátés Eupatór, jehož bouřlivá vláda trvala téměř šedesát let (121 - 63), se celý život zajímal o jedy a protijedy, že se dokonce stal v této farmakologické branži odborníkem.
Co více, žádný z tehdy známých jedů na něho nepůsobil. A to ani tehdy, když si chtěl vzít život na útěku před Římany. Požádal tedy svého keltského osobního strážce, aby mu podržel meč, na který nalehl.
•
Roku 64 se narodil M. Valerius Messala Corvinus, augustovec a literát. pro těžkou nemoc dobrovolně ukončil svůj život roku 13 našeho letopočtu. Dionýsios z Hérákleie, zv. Přeběhlík (protože odpadl od stoika Zénóna), se přidal ke kýrénaikům a dokonce prý chodil i do nevěstinců. Zemřel v 80 letech, když se dobrovolně zdržel jídla. Stejným způsobem zemřel také Zénónův žák a nástupce Kleanthés.
Roku 338 si vzal po bitvě u Chairóneie život Isokratés, ze smutku z porážky Hellénů. Roku 145 v Alexandrii zemřel sebevraždou u Ptolemaia élidský dialektik Diodóros z Iasu zvaný Kronos, protože nedokázal vyřešit dialektickou hádanku Stilpónovu (narodil se kolem roku 350).
Erasistratos spolu s jistým Diagorou poprvé upozornili na smrtonosné účinky opia a jeho používání zavrhli, neboť oslepuje (jmenovitě prvním člověkem, který si vzal život užitím opia, byl otec praetora v Hispániích P. Licinia Caecíny, když mu zdravotní stav udělal ze života peklo).
Euthérios/Euthérius z Armenie, eunúchos, nejvyšší komoří Iúliánův§ 356+
Eutiové, Euthiové, Jutové§ viz Maióti
Euthiás z Athén§ 1. žalobce, 322; 2. s. Antifóntův, 299, 282, arch. 283
Euthippos z Athén§ arch. 461
Euthydémos z Athén§ 1. arch. 556; 2. arch. 450; 3. viz Euthýnos
Euthydémos I., k. v Baktrii, rodem z Magnésie (neznámo, které), o. Démétriův§ 235, 208, 206, 200, 190, 185, 184
Euthydémos II., k. v Baktrii§ 200, 190
Euthydémovci, vladařská dynastie v Indobaktrii§ 165, 125, 120, 110, 185, 180, 175, 85
Euthydémos z Mylas, významný měšťan§ 40
Euthydémos z Tarsu, sofista, uč. Apollónia z Tyan§ 20+
Euthydomos z Athén§ arch. 42
Euthyfrón z Fleiúntu§ viz Eufrón
Euthyklés z Athén§ 1. arch. 398; 2. politik, 351
Euthyklés ze Sparty§ 1. vyslanec, 367; 2. o. Eudámidův, 146
Euthykratés z Fókidy, o. Onomarchův§ 356, 352
Euthykratés z Olynthu, zrádce, který vydal město Filippovi II.§ 349, 348
Euthykritos z Athén§ 1. arch. 328, 327; 2. arch. 189
Euthýmenés z Athén§ arch. 437
Euthýmenés z Fókaie n. Massalie§ 450 a viz pod objevy
Euthýmidás z Chalkidy, démagógos§ 192
Euthýmos z Leukady, žoldnéř§ 339
Euthýnos z Athén, též Euthydémos§ 1. arch. 426; 2. arch. 431
Euthýmidés z Athén, malíř na keramiku§ 475
Flávius Eutolmius Tatiánus, praef. praet., o. Proculův§ 373+, 388+, cos. 391+, 392+
Eutrésioi, mí. v již. Arkadii, mí. konání "bitvy beze slz"§ 368
Eutropia, manž. Máximiána Herculia, m. Máxentia/M. Aurélius Valerius Máxentius, Theodóry/Flávia Máximiána Theodóra a Fausty/Flávia Máxima Fausta§ 285+, 293+
Eutropia, d. Cónstantia I. s Theodórou, ses. Hannibaliána, Dalmatia, Iúlia Cónstantia, Anastasie a Cónstantie, m. Nepótiánova§ 293+, 350+
Eutropios/Eutropius, eunúchos a vrchní komoří/prokoitos Arkadiův, jediný kleštěnec s konsulskou hodností§ 48, 370+, 375+, 384+, 392+
Eutropius, praef. praet.§ 381+
Eutropius§ cos. 387+ a viz historiograf Flávius Eut.
Eutropius z Dardanie, manž. Claudie, o. caesara Cónstantia Chlóra§ 268+, 270+
Flávius Eutropius, senátor a comes, autor historického breviária, možná identický s cos. 387+ a praef. praet. Orientis roku 380-381§ 364+, 371+, 381+
Eutychiadés§ viz Gannys
Eutychiánus, řím. biskup§ 217+
Eutychiános ze Sinópy, obč. jm. C. Kaios Eut., naukláros§ 150+
Eutychidés ze Sikyónu, sochař§ 300 a viz s. v. sochaři (1)
Eutychis z Trall, plodná žena§ 55 a viz ženy (2)
Eutychos z Chiu, finančník, výroční oběti za něho eutycheia na Délu§ 305
Eutychos, správce lomu v Thrákii§ 12+
Eutychos, vozataj Gáiův a k. Héróda Agrippy I.§ 37+, 38+
Euxeinos, sc. pontos§ viz pod Pontos euxeinos
Euxenidés z Fasélidy, s. Eupolidův, obchodník§ 306
Euxenippos z Athén§ arch. 305, 304
Euxenón z Hérákleie, tyrannobijec; jindy jmenován jako Antitheos§ 353
Euxenos z Athén§ arch. 222
Euxenos ze Sparty, velitel oddílu§ 394; jiný Euxenos byl rhétórem a mathématikem a tím byl prý dobrý, ale jinak špatným přítelem
Euxenos, sofista, pýthagorik§ 20+
Euxitheos, att. hrnčíř§ 500
Euxitheos z Élidy, promakedonský politik§ 344
Euxitheos z Mytilény, podezřelý z vraždy§ 427
Euzóios, biskup v Antiocheji§ 356+, 361+, 362+, 373+, 378+
Evenkové§ viz Tunguzové
Éventus bonus, "Dobrý konec", řím. kult, snad souvisel s hell. "Nakloněným duchem", Agathos daimón§ 374+
Evilmerodach, Ewilmerodach z Babylónu§ viz Amél-Marduk
évocátió, evokace, "vyvolávání", vedle povolávání veteránů na vojnu ("reaktivace") náboženský obřad noční doprovázený hudbou, jímž se vyváděli z obležených měst ochranní bohové k přesídlení do Říma. Z toho důvodu bylo a zůstalo pravé jméno Města tajné§ 30
Evropa, světadíl, jeho obyvatelé Evropané, první její jménem známý vládce§ 2122, 211+
Podle hell. tradice pojmenovaný podle Európy, d. Foiníčana Agénora, k. v Sídónu, a jeho manž. Télefassy, zároveň milenky Diovy. E. unesl na Krétu Zeus v podobě býka, cestu vlnami mu dělal jeho bratr Poseidón, a syny Dia s Európou byli Mínós, Sarpédón a Rhadamanthys. Slovo E. bývá dáváno do souvislosti s akk. erébu či erbu, „západ (slunce)“ - naopak (w)asiu, ass, „východ (slunce)“. Řecká etymologie souvisí s európos, široký (a to od eurys + ops, široké tváře, pohledu).
Geograficky byla Hellény E. na východu již před Hérodotem vymezena řekou Tanaidem/Donem v dn. Rusku, Tauridou a Pontem Euxeinem/Černým mořem a Úžinami. Vše na východ od této linie pokládali Hellénové za Asii, tedy Kubáň, Kavkaz, M. Asii/Anatolii (zde však srov. pod Anatolie) atd. Srov. Európé. Geografické hranice Evropy na Uralu jsou výmysl novodobý.
E. nebyl jen pojem ryze zeměpisný, ale kulturní. Hérodotos jako první hovoří o „Evropanech“, když srovnává hellénská občanská práva a svobody plynoucí z volby či losování nejvyšších úředníků státu s poddanství Peršanů a dalších národů Králi králů. Byl první, kdo v této souvislosti hovořil o asijském nebezpečí/barbarském, zde perském. O protikladu evropské vzdělanosti, samosprávné demokracie a svobody slova a asijského/perského barbarství a bezbřehé despocie toho Helléni řekli a napsali mnoho, patřilo to k „národní“ ideologii.
Římská říše smazala protiklad evropský – asijský, změnil se v římský/romanisovaný a hellénský/hellénisovaný/východní. Po rozpadu říše se „evropanství“ objevuje v kronikách u roku 732 v bitvě u Tours a Poitiers, kde jsou bojovníci Karla Martella ve válce proti Arabům označováni za Evropany. Karel Veliký se o několik desetiletí později dával označovat za otce Evropy, pater Európae.
To už ovšem v románském a germánském duchu Evropy západní, jihozápadní a severní. V roce 772 naposledy datuje papežská kurie letopočtem vlády východořímského/byzantského císaře. Germánský, románský, západoslovanský a maďarský svět byl po staletí corpus christiánum, křesťanstvo; bez ohledu na to, že totéž tvrdila církev orthodoxní, východní křesťanstvo. Evropu v těchto dimensích do dějin vrátilo osvícenectví: křesťanský západ, „nevěřící“ Orient.
Později se dokonce vrátil původní rozměr euro-asijského protikladu: západ je demokratický, východ despotický, jak pochopili Helléni pátého století př. n. l. Protiklad je aktuální dodnes. Z tohoto hlediska jsou hlavními zlomovými neúspěchy západního křesťanstva s dopadem na hranice (skutečné i duchovní) dnešního tzv. evropanství krach křižáckých výprav do Orientu a pád Konstantinopole.
•
Západ a Východ, odvěké rozdíly: Člověk je měrou všech věcí, prohlásil v pátém století př. n. l. sofista Prótagorás, první z velkých evropských učitelů. Nechtěně tak trochu formuloval hlavní rys západního pojetí společnosti jako dohody skupiny jedinců o účasti na státu (ústava, zákony, volba nebo losování úřadů).
Protikladem této „Evropy“ je orient s principem despotickým (slůvko původně nebylo až tak zlé, značilo prostě panství). Východní říše bez svobody volby a samosprávy roli individua vůči panovníku-státu nevymezovala jinak než vztahem naprosté poddanosti.
Ačkoli evropský svět prošel podobným stadiem (srov. staletí středověku), okouzlení hellénskými a římskými demokraty ho pozvolna vrátilo ke kořenům. Nizozemská, francouzská a americká revoluce jsou toho dokladem, paradoxně stejně jako obě světové války z Evropy vzešlé.
Práva jedinců, „občanů“, jsou v západním pojetí státu směrodatná. Tradice východní nejsou tolik „materiální“, věcné, jak s oblibou zdůrazňují Orientálci, aby přizastřeli svou ekonomickou zaostalost. Duchovní svět náboženství a panovnického kultu určují jiná kriteria: nadřazují víru a panovníka. V souměřitelnosti s těmito kriterii není pro individuum mnoho místa. Vládci obřích státních útvarů, říší s jediným centrem, tak disponovali a disponují masou lidského potenciálu, v dobrém i ve zlém (srov. např. čínské nebo ruské dějiny).
Předůležitou roli hrála a hraje hospodářská primitivnost despocií, zatemňující rozvoj osobnosti. Zaostalost maří demokracii. To platí rovněž o Rusku, o světadílu samo o sobě. Přišel na to již ruský novinář a letopisec Nikolaj M. Karamzin (1766 – 1826).
Ve svých Dějinách ruské říše o panství Mongolů na Rusi napsal: „V povaze Slovanů od prvopočátku bylo a dodnes je cosi asijského: snad že se od Východu, kolébky lidstva, odpoutali později než jiní Evropané. Zkracovat ženu na volnosti, zotročovat bližního, obchodovat s lidmi a brát na soudech úplatky se naši předkové nenaučili od Tatarů – to vše jsme viděli dávno předtím u Slovanů i u Rusů.“
Doba nepochybně zlehčila tvrdý soud Karamzinův, ale touha vládních klik a uzavřených struktur elit chránit tajemství své moci a s lidmi zacházet jako s anonymními miliony se nezměnila.
Rozsáhlé prostory a nesmírné lidské zdroje vedly ruské vůdce ke svérázné bojové taktice, okoukané od Skythů, když se bránili vpádu Peršanů roku 512 př. n. l. Skythové tehdy prchali před agresory do stepi, do bitvy se nepostavili. Před jejich příchodem vypálili zemi a unaveného nepřítele pak donutili vrátit se stejnou cestou. Taktiky spálené země – své vlastní – použili Rusové proti Napoleonovi, stejně dopadl Hitler. A pochopitelně stejně strádalo domácí obyvatelstvo.
Brutální přehlížení „malého člověka“ je příznačné pro despocie a režimy z nich vzešlé. Ač poučeny dějinami stále ženou statisíce lidí v uniformách do strategicky nesmyslného umírání, srov. zhovadilosti z války Irák – Írán 1980 – 1988, nebo Indie – Pákistán při vzniku Bangladéše roku 1971.
Zřejmě proto ruská přímočarost v boji s kavkazskými teroristy tolik překvapila. Evropský svět totiž na Rusy klade svá měřítka, ale mimoevropskou realitu putinovského imperia nevidí.
•
Ewi-ilu, k. v Hamathu, syn (?) Zakarův§ 740
Exagentos z Akragantu, též Exainetos, možný s. filosofa Empedoklea§ 416 (Ol.), 412 (Ol.)
Exainetos z Akragantu§ 1. olympioníkos v palé 496, možný o. filosofa Empedoklea, 496, 416
exakíonítés, exokíonítés, "od malé stély s nápisem venku před městem", východní označení pro ariána§ 380+
Examyés z Mílétu, manž. Kleobúlíny, o. Thalétův§ 640
exarchát, východořím. (byzantské) území na severu Itálie mezi Pádem a Ancónou se sídlem v Ravenně, pozd. věnováno papežům a jejich státu - Romagna§ viz Emilia
Exarchos ze Sparty§ efor epón. 428
Exathrés z Parthie, vrah Crassů§ 53
Exékestidés z Athén, manž. Dionýsie, o. Solónův§ 640
Exékestos z Abýdu, tyrannoktonos§ 365
Exékiás z Athén, malíř na keramiku§ 555
exetasis, exetasiá, tj. přezkoumání, ověření, viz sčítání lidu a otroci; sčítací komisař v Athénách se jmenoval exetastés
exhomologese, řec. exomologésis/"vyznání", u křesťanů projev sebeponížení při žádosti o odpuštění nějakého svého přečinu proti církevním předpisům, aby byl přijat zpět do obce souvěrců§ 251+, 364+
exilium/exsilium§ viz vyhnanství
exokíonítés§ viz exakíonítés
exorcista, řec. exorkistés, u křesťanů okultní léčitel-vyháněč zlých sil, první zmínka§ 252+
explórátórés, armádní rozvědka§ viz pod policie
Expositió tótíus mundí et gentium, anonym. geogr. spisek§ 350+
Extramadura, západošpanělský region§ 104+
Ezbenis, thrác. velmož, s. Amatokův, o. Dizalův§ 10
Ezekiás, č. Ezechiáš z Júdy§ viz Chizqijáhú
Ezekiel z Júdy§ viz Jǝchezqel
Ezida, Nabiův chrám v Borsippách§ 1081, 642, 562, 560, 268, 253, 187
'Ezrá', řec. Esdrás z Babylónu, lat. Ezras, žid. kněz, s. Srájův/Serájův§ 622, 458, 445