312-310

 

************************************************************

312.

Ol. 117, 1

Parmenidés z Mytilény

Polemón

a. u. c. 442

M. Valerius Maximus Corvinus I. a P. Decius Mus I.

C. Sulpicius Longus dict.

C. Iunius Bubulcus dict. 

Rok 6 Antigona = rok 5 Alexandra IV. = rok 1 seleukovské éry (SE) v pozdějších západních částech říše, zhruba západně od Eufrátu (viz následující rok, kde o začátku SEB o půl roku později)

************************************************************

Ptolemaios, Antigonův synovec, přezimoval ve střední Helladě. V zimě dobyl Pleistarchos, Kassandrův bratr, zpět Chalkidu, viz rok předešlý. Ptolemaios zato po obléhání dobyl Órópos který navrátil Boiótům a zajal zde řadu kassandrovců; o spolku a Órópu viz dále u roku 289. Celá Euboia znovu připadla antigonovcům.

Na jaře se ve spojenectví s Eretrií a Karystem vypravil Ptolemaios proti Athénám, uzavřel však s Démétriem z Faléru příměří, protože ten právě poslal posly vyjednávat k Antigonovi k Helléspontu.

Ptolemaios se obrátil zpět do Boiótie, „osvobodil“ Théby a dobyl Kadmeiu s kassandrovskou posádkou (popř. směla volně odejít; srov. předcházející rok). Théby se staly "svobodné a autonomní/eleutheros kai autonomos, tzn. že neměly žádnou cizí posádku/afrúrétos.

Vůdcem proantigonovské strany v Thébách se stal Peisis/Písis z Thespií, který předtím velel oddílu Boiótů na obranu Órópu a bojoval za svobodu Lokrů, jak sděluje dochovaný fragment nápisu na soklu nedochované sochy v Delfách. Po Ipsu otočil, ale roku 292 byl opět zpět, viz tam.

Z Boiótie Ptolemaios odtáhl do Fókidy, odkud vyháněl Kassandrovy posádky a stejně tak v Lokridě, kde po obléhání obsadil Opús, nikoli však pevnost města. Antigonos jmenoval stratégem Evropy namísto Aristodéma z Mílétu synovce Ptolemaia (srov. rok 315)Telesforos, který s flotilou pobýval ve vodách Peloponnésu, z řevnivosti vůči Ptolemaiovi prodal sobě svěřené lodi, obsadil Élidu, vyplenil Olympii a usadil se v Kylléně. Další zprávy o Telesforovi, jak to s ním dopadlo, neexistují. O Ptolemaiovi viz dále roku 310. 

V Épeiru byl zvolen na protest proti Kassandrově způsobu vlády králem Alketás II., bratr Aiakidův, jehož kdysi otec Arybbás zapudil (?, vládl do roku 307). Pravděpodobně byl částí Épeirótů i nadále uznáván Neoptolemos II. (srov. roky 317 a 313)Kassandrův vojenský správce Épeiru a Akarnánie Lykiskos vyrazil z Akarnánie proti Alketovi. Alketás II. byl u Eurymen poražen a pak obležen. Z obležení ho osvobodili dva z jeho synů Alexandros (III.) a Teukros.

Z Makedonie poslal Kassandros posily pod Deiniou a v nové bitvě byl Alketás se syny opět poražen. Pak se do Épeiru vypravil Kassandros osobně a Alketás II. uznal Kassandra za svého suveréna (srov. rok 317; údajně již jako krále Kassandra!).

Kassandros pokračoval v tažení, obrátil se proti Apollónii, odtud byl odražen, poněvadž Apollónie a Epidamnos byly již od minulého roku opět pod protektorátem Glaukia Taulantského. Od Kassandra se odvrátil i Leukas.

Na jaře se vypravili Ptolemaios se Seleukem z Pélúsia na Antigona. U Gazy, jejíž pevnost byla od roku 315 v rukách antigonovců, byla svedena zřejmě na podzim veliká bitva, která rozhodla o vzniku dvou velkých hellénistických říší, ptolemaiovské a seleukovské. Ptolemaios se Seleukem jasně v poli zvítězili nad protivníky, jimž velel Antigonův syn Démétrios (c. 25); Antigonos pobýval v té době stále ještě v západní Anatolii.

Z Démétriových rádců bitvu přežili Androníkos z Olynthu a Makedonec Filippos, padli Peithón, syn Agénorův, satrapa Babylónie, předtím jedné části dobyté Indie, tedy lidé, kteří se účastnili Alexandrovy anabase a byli o generaci starší než jejich král, a jinak neznámý Boiótos, starý přítel Antigonův; s nimi pět set dalších mužů. O Alexandrově nauarchovi Nearchovi z Kréty zprávy není, srov. rok 318. 

Sídón se vzdal Ptolemaiovi a z Tyru uprchl velitel jeho posádky/frúrarchos Androníkos Olynthský, neboť město nemohl udržet: téměř celá Syrie se tak padla do Ptolemaiových rukou. K tomu osm tisíc antigonovských vojáků, které Ptolemaios usídlil po Egyptě jako klérúchy, srov. rok 306. Démétrios se stáhl na sever Syrie a do Kilikie, kde dával dohromady nové síly, viz rok následující.  

Po bitvě, nevíme, zda bezprostředně nebo až c. v lednu 311, se Seleukos, vybavený Ptolemaiem osmi sty pěšími vojáky a dvěma sty jízdními, vydal z Foiníkie napříč syrskou pustinou/Koilé Syriá (možná po karavanní cestě od moře k Eufrátu přes Tadmór/Palmýru) do Babylónie (podle jiného pramene bylo pěšáků tisícovka, jezdců tři sta a Seleukos byl Ptolemaiem vyslán).

● Po Gaze se mohl Seleukos před cestou do Babylónie podílet na výpravě proti Arabům na Sínaj a kolem Aqabského zálivu. Jeho druh Anaxikratés proto mohl z této doby ze svých poznámek složit periplús této oblasti, první hellénský o Arábii (nedochován). 

V Mesopotamii se na jeho stranu přidali makedonští kolonisté usazení v blíže neznámé lokalitě "Vesnice Kárů/Kárión kómai, Kárai (?)" resp. v Karrhách/starý Charrán (to by však musel cestovat přes Zeugma): některé klérúchy přemluvil, jiné donutil. V Babylónii se k Seleukovi připojil s tisícovkou vojáků Polyarchos, buď jeden z oblastních velitelů, nebo stratégos celé babylónské satrapie. Na cestě byl Seleukos údajně domorodci vítán, neboť na jeho předchozí správu vzpomínali v dobrém.

Město a garnison Babylón však zůstalo zčásti věrné Antigonovi a jeho straníci se uchýlili na babylónský „hrad/akrá“ (tj. zřejmě polorozbořený ziqqurrat Etemenanki v Mardukově chrámovém komplexu Esangila), jemuž velel Dífilos, viz rok následující. Seleukovci se ve městě opevnili na příhodných místech a oblehli Antigonovy muže.

Proti Seleukovi se vypravil satrapa Médie a antigonovský vrchní velitel všech vojsk v horních satrapiích stratégos Níkánór (viz rok 316; předtím satrapa Kappadokie). Byl to začátek ničivé války označované moderně za "babylónskou" (trvala do roku 308). Níkánór vytáhl s deseti tisíci pěšáky a sedmi tisíci jezdci, kdežto Seleukovy počty byly výrazně slabší: tři tisíc pěších, čtyři sta jízdních.

Seleukos s nimi překročil Tigris a ukryl se s nimi v říčních mokřinách. Když dorazila k řece Níkánorova armáda a nepřítele neviděla, vojáci se bezstarostně položili táborem u jakési královské stanice/basilikos stathmos kdesi v Arbélítidě.

Seleukos v noci Níkánorův tábor přepadl a v bitvě mimo jiné padl i Euagros či Euagorás, satrapa Persie po Asklépiodórovi (předtím satrapa od roku 316 v Ariáně). Níkánór unikl se zlomkem svého vojska přes mesopotamskou pustinu k Antigonovi, pak se vrátil zpět do Médie. Část horních satrapií (Persis a Súsiána) se nyní přidala na Seleukovu stranu a stejně tak vojáci z těchto satrapií, Makedoni/Helléni i Peršané. Tyto události podle všeho patří až na začátek roku následujícího, resp. až na jaro, viz začátek seleukovské éry podle babylónského počítání. 

V Kýréně se osamostatnil Ofellás z Pelly, který přestal uznávat Ptolemaiovu suverenitu nad městem a regionem (srov. rok předešlý, vládl samostatně do roku 309 či 308)

Na Sicílii uspořádal Agathoklés novou výpravu proti Messánským, kteří odmítli přijmout ujednání loňského míru. Jeho stratégos Pásifilos donutil pleněním a zajímáním lidí Messánské poddat se a vyhnat z města syrákúské exulanty-oligarchy. Když pak dorazil s jádrem armády Agathoklés, přinutil je přijmout své vlastní exulanty, kteří do té doby žili v Syrákúsách, dal shromáždit své protivníky z města a z Tauromenia a šest set z nich popravit. 

Pak se vypravil proti Akragantu, kde ale v přístavu kotvilo šedesát kartháginských lodí, takže plenil pouze akragantský venkov: tím překročil podmínky míru s Púny, neboť vkročil s armádou do jejich epikrateie. Tehdy poslal nový vůdce syrákúských exulovaných oligarchů Deinokratés, kdysi přítel Agathokleův, viz rok 317, do Karthága s žádostí o pomoc. 

Římané zavedli do Interamny Succasiny kolonii se čtyřmi tisíci osadníky ("Pod Casinem", území odtržené Římany od Casina). Zatímco konsul M. Valerius pokračoval ve válce v Samniu, nemocný P. Decius jmenoval diktátorem C. Iunia Bubalka, aby postavil oddíly pro válku s Etrusky, o nichž se šířilo, že se chystají do pole; k tomu t. r. ještě nedošlo. 13. srpna triumfoval na Samnity a Sórou (?) M. Valerius Maximus, viz však pád Sóry již roku 314. 

Téhož roku byl s kolegou C. Plautiem censorem Ap. Claudius Caecus, cos. roku 307 a 296, autor moralisujících Sentencí a díla o právech, politický řečník ("faber est suae quisque fortunae/každý je strůjcem svého osudu"). Dal vydláždit silnici na Capuu (přes 190 kilometrů) vedoucí od roku c. 190 přes Beneventum a Tarás do Brundisia (via Appia pak o c. 530 kilometrech). Komunikace ozřetelňovala podrobení střední Itálie Římany. Její úsek přes Pomptinské mokřiny o délce 62 kilometrů byl a dodnes zůstal nepřekonanou nejdelší rovnou silniční stavbou Evropy. 

Claudius Caecus k tomu postavil první římský kamenný vodovod/aquaeductum známý jako aqua Appia (zemřel po roce 280). Po osmnáctiměsíčním mandátu nechtěl složit úřad, dokud ho k tomu svými pravomocemi nedonutil tribun lidu P. Sempronius Sophus a kázal ho zatknout (podpořilo ho šest kolegů, tři stáli na straně Appia Claudia). 

Rod Potitiů vyučil t. r. oběťním úkonům na Hérákleově/Herculově oltáři své otroky. Podle jedné verse všech dvanáct rodin klanu z hněvu bohů do roka vymřelo a s nimi i jméno Potitiů (a censor Ap. Claudius, který převod kultovních povinností schvaloval, byl prý potrestán slepotou, odtud jeho příjmení "caecus").

V Číně úspěšné boje státu Čchin/Qin se státem Čchu/Chu. V Čchinu vládl od roku 337 do 311 Chuej-wen/Huiwen, po něm následoval do roku 307 Wu-wang. V Čchu kraloval Chuaj/Huai.

 

************************************************************

311.

Ol. 117, 2

1 SE

Simonidés

a. u. c. 443

C. Iunius Bubulcus Brutus III. a Q. Aemilius Barbula II.

Rok 7 Antigona = rok 6 Alexandra IV. = rok 1 éry Seleuka (SE v horních provinciích) = rok 1 éry Ptolemaia Sótéra = rok 1 éry bíthýnské Níkaie (srov. k tomu rok 307)

************************************************************

Dne 1. nisannu/3. dubna roku 311 byl v horních satrapiích počítán za začátek seleukovské éry (SE; pro rozlišení se západní SE též SEB). V Syrii a v Anatolii se začátek SE počítal podle makedonského kalendáře od září, později od 1. října roku 312 (viz předešlý rok), Palmýrští počítali později podle horních satrapií, srov. rok 2+. Datum pravděpodobně souvisí s možnou korunovací Seleuka podle domácího, babylónského ritu (pro Hellény přijal královský titul až roku 305). Je též možné, ale nedoložitelné, že téhož roku byla založena Seleukeia na Tigridu. 

• K možnosti 1 SE = rok 7 Alexandra IV. viz roky 317, resp. 316. Arabští chronografové a astronomové jmenovali východní SE érou Alexandrovou s tím, že 1. rok hidžry/AH (622) byl 933 Alexandrovy éry/AA (311) a 6113. rok od vzniku světa (AM).  

V pátém roce války proti Antigonovi neboli čtvrté války diadochů Ptolemaios, satrapa Egypta, poslal svého stratéga Killa proti Démétriovi do severní Syrie, kde antigonovci přezimovali. Démétrios v noci přepadl ležení ptolemaiovců a chytře se zmocnil celého vojska útočníků o sedmi tisících mužů včetně stratéga (kterého však propustil). V téže době se vypravil Antigonos ze svého zimoviště v Kelainách přes Tauros k Démétriovi. Ptolemaios se stáhl zpět do Egypta a celá Syrie se stala opět doménou Antigonovou.

Antigonos vyslal svého velitele Athénaia se čtyřmi tisíci pěšáky a šesti sty jezdci proti nabatským Arabům, kteří zřejmě drželi při ptolemaiovsko-seleukovské koalici. Bylo jich prý tehdy deset tisíc duší a cílem výpravy měl být dobytek nomádů. Athénaios přešel s vojskem z Idúmaie třetího dne pochodu do opuštěné Petry, kde se prý zmocnil velké kořisti v kadidlu a pěti set talentů stříbra. Nabatové ale v noci oddíl dohnali a téměř celý ho zničili, zřejmě včetně bezstarostného Athénaia; uniklo prý pouze padesát jezdců.

Antigonos se přes posly omluvil za Athénaiovu nevhodnou iniciativu, ale vzápětí vyslal svého syna Démétria s dalšími čtyřmi tisíci pěšáky a se stejným množstvím jezdců. Arabové se skryli ve skalách i s majetky, Démétrios Petru nedobyl, ale dal se uklidnit rukojmími a dary, které mu Arabové nabídli; bylo mezi nimi sedm set velbloudů. Vracel se pak pustinou kolem Mrtvého moře, kde se svým vojskem též tábořil. 

Antigonos se smlouvou nesouhlasil, ale vojensky proti Arabům již nic nepodnikl. Hierónyma z Kardie poslal pro asfalt k Mrtvému moři, nápad zjevně komerční, ale ani tato výprava neměla úspěch. Budoucí historik dal postavit vory z rákosu a sbírat asfalt, když tu jeho lidi přepadlo šest tisíc Arabů, zřejmě opět Nabatů, a rozehnalo je střelbou z luků: byl to jejich business. 

• Tyto boje s nabatskými Araby byly prvními a na dlouhou dobu jedinými vojenskými konflikty hellénského světa s Araby vůbec. Srov. Alexandrovo tažení a pak až polovinu druhého století. Arabové ovšem táhli v Xerxově vojsku na západ roku 480, kdy se poprvé v historii dostali do Evropy; pak až jako spojenečtí i nepřátelští vojáci římské armády, ale též jako několik římských císařů, a v 7. st. n. l. při nájezdech na (východo)římskou říši, Sicílii a Hispánie, kdy se jim v Evropě říkávalo Saracéni, viz v indexu s. v. a pod Arabové.

Podle četnosti hellénské keramiky a mincí (v této době Nabatové minci nerazili, to až Aretás II.) lze soudit, že Petry měla v průběhu třetího století možná hellénskou či hellénisovanou osadu n. emporion. Nabatský business spočíval v dálkovém obchodu a v překladišti zboží dopravovaného napříč Arábií Gerrhy a z jihu Mínáji z dnešního Jemenu kadidlo/libanos, lat. tus. Od nich putovaly náklady pravděpodobně do Gazy či do přístavů foiníckých; kontrola lukrativních obchodních cest byla bezpochyby jednou z příčin válek Alexandra I. Iannáje s Nabaty, viz roky 105sqq.

Hlavním překladištěm pro jemenské kadidlo byla pravděpodobně Néssa, lokalita snad při Akabském zálivu, popř. na ostrově Tírán (arab.), řec. ve východořím. éře Iótabé, hlavní ostrov soustroví Tuleňů/Fókai. Néssa/Nétta, Kachna, byl prý ostrov s množstvím kachen a ležel před lesnatým mysem/hýlódés. Nelze vyloučit, že jméno ostrova je opisovačův omyl za nésos/ostrov.   

Vzápětí poslal Antigonos Démétria a podruhé Níkánora do Babylónie proti Seleukovi.

Někdy v této době dal Démétrios vyplenit Samareiu, důvody neznáme, zřejmě držela při Ptolemaiovi (jedna z chronografií klade událost do roku 296/5 s poznámkou, že Samareiu osídlil Perdikkás, zřejmě svými klérúchy). Démétrios se vypravil z Damasku proti Babylónu, který již měl Seleukos od nisannu/duben t. r. v rukách (viz předešlý rok a zde výše). V simánu, tedy v době mezi 31. květnem až 29. červnem 311 zbavil Seleukos funkce šatamma Emeslamu (v Kutě?), důvod neznáme.

Před příchodem Démétriovým Seleukos s přáteli město opustil a odešel do Súsiány, někteří z nich do Přímoří. V Babylónu zanechal jen posádku jedné z pevností, jíž velel Patroklés.

Démétrios obsadil Babylón a vydal se za Seleukem. V Babylónu zanechal v čele sedmi tisíců mužů Archeláa, kdysi Perdikkova příznivce, aby pokračoval v obléhání seleukovské posádky (byl zde až do roku 308?). Archeláos vyplenil babylónskou satrapii, viz roky následující.

K otevřenému boji mezi Démétriem a Seleukem nedošlo. Seleukos se vrátil do Babylónu a vedl úspěšné boje s démétriovci, jejichž velitel se vrátil do Syrie. Pevnost, jedna z několika v rozlehlém městě, jíž velel démétriovec Dífilos, viz rok předešlý, dobyl Seleukos v měsíci abu/v rozmezí 30. července až 27. srpna t. r. Pak se v měsíci ulúlu/28. srpna až 25. září vypravil do Médie proti Níkánorovi, kterého v jeho satrapii porazil a sok v bitvě padl.

Ještě před odchodem do Médie nařídil Seleukos Babylóňanům, jak vyplývá z fragmentu jedné klínopisné kroniky ("diadošská"), změnit datační zvyklosti. "Seleukos pravil: budete počítat rok 7 stratéga Antigona za rok 6 Alexandra, syna Alexandrova, a též Seleuka". Antigonos i Seleukos jmenováni stratégy/rab ṣabé, "velitelé vojáků". Seleukos přitom není zván satrapou a zřejmě se v obou případech myslí na řeckou titulaturu Antigonovu stratégos tés Asiás, kterou si teď usurpoval Seleukos.   

• Úřad stratéga tón anó/stratéga horních satrapií nebyl Antigonem (jakožto stratégem celé Asie) obnovován. Existoval od roku 321. Obnovil ho až ve své říši Seleukos I. pro svého syna Antiocha I. v roce 292.

Antigonos byl zase zpět ve své oblíbené severní Syrii v oblasti kolem řeky Orontés (budoucí kraj Seleukis).  Sjednal přes své diplomaty Aristodéma, Aischyla a Hégesiu, Ptolemaiova Aristobúla, Kassandrova a Lýsimachova Prepeláa v měsíci arachsamna/mezi 26. říjnem a 24. listopadem mír s Kassandrem, Lýsimachem a Ptolemaiem, ovšem bez Seleuka a také Polyperchonta, které zjevně neuznal za hodné, za těchto podmínek:

1. Alexandros IV., tehdy dvanácti- n. patnáctiletý, byl uznán za krále stále ještě jednotně pojímané říše,

2. Kassandros byl uznán za říšského stratéga v Evropě a byla zrušena epimelétie,

3. Antigonos byl potvrzen říšským stratégem v Asii,

4. Lýsimachos obdržel jako vlastní doménu Thrákii, přestala tedy být považována za říšskou satrapii či stratégii,

5. Ptolemaios dostal jako vlastní doménu Egypt s Libyí a Arábií (v obou případech je u Lýsimacha i Ptolemaia použito slovesa kýrieuein/neomezeně vládnout), a

6. všechny hellénské městé státy byly prohlášeny za zcela svobodné a bez okupačních posádek; proklamace bez jakýchkoli garancí (propagovanou politiku vůči Hellénům potvrzuje Antigonův dopis z t. r. obyvatelům Sképse zachovaný na poničené stéle, kteří z vděku za velmožovu politiku zřídili každoroční antigoneie a zlatý věnec za sto statérů, pro syny Démétria a Filippa po padesáti).

Antigonovský mír znamenal krátkou přestávku ve čtvrté válce diadochů, která trvala od roku 315. Nové boje vypukly roku 309. • Mír z roku 311 je sice posledním dokladem dohody v rámci jednotné říše Makedonů v čele s jedním králem, zároveň ale potvrdil odtržení dvou velkých částí původní Alexandrovy říše, Thrákie a Egypta.

Pravděpodobně po míru diadochů zavedl Ptolemaios v Egyptě kult Alexandrův. Veleknězovo jméno se stalo součástí oficiální datace a funkci zastávali buď členové ptolemaioské dynastie nebo blízcí dvořané. V žádně z hellénistických státních útvarů neměl Alexandrův kult takový význam jako v Alexandreji, tedy v hellénské části Egypta.  

Zřejmě roku 311, v době, kdy byl na Sicílii Agathoklés zaměstnán v Kentoripách, kde zlikvidovali jeho lidé pokus o noční vpád exulantů vedených Nymfodórem a útočníky pobili (město pak mizí z historie; další údaj o něm praví, že ho obnovil a rozšířil až Augustus), se objevila před ostrovem kartháginská flotila a přepadla z moře Syrákúsy. Akce padesáti lodí se nezdařila, v přístavu potopili Púnové dvě athénské obchodní lodi a posádkám usekli ruce (části flotily, kterou větry zanesly k pobřeží Bruttia, odplatili stejně hrůzně Agathokleovi lidé). 

Syrákúští exulanti pod Deinokratem o síle tří tisíc pěších a dvou tisíc jízdních obsadili se svolením obyvatel Galarii poblíž Kentorip. Agathoklés poslal pět tisíc mužů s veliteli Pásifilem a Démofilem, kteří pod Galarií Deinokrata s jeho muži porazili, Deinokratův kolega ve velení Filónidés padl. Pozemní oddíly Kartháginců opevněných na kopci u mysu Eknomu na západním břehu ústící řeky Hímery odmítly bitvu a Agathoklés se triumfálně vrátil do Syrákús. Byly to úvodní tóny sedmé války helléno-kartháginské o hégemónii nad Sicílií (trvala do roku 306).

 

Filosof Epikúros opustil Kolofón, kde žil od roku 323/322, a začal vyučovat filosofii, zřejmě ještě nikoli svou vlastní, na Mytiléně, kam se přestěhoval. Možná, že z tohoto roku pochází stéle s usnesením Kolofónských, resp. jejich decemvirů/hoi deka, o obnově a rozšíření hradeb se jmenným seznamem tisícovky občanů a částkou, kterou přispěli. 

Do Athén dorazil asi t. r. Foiníčan Zénón z kyperského Kitia (viz osud jeho vlasti roku 313), obchodník a roku c. 302 zakladatel stoické filosofie. 

Z roku 311/310, ze sedmého roku krále Alexandra IV. podle „západního“ počítání, pochází nejstarší zachovaný řecky psaný papyrus a zároveň i řecký text z Egypta, svatební smlouva mezi dvěma Hellény z Elefantíny. Z téhož roku z listopadu je "Satrapova stéla" z Búty (nom.: Bútó) s dedikací pozemků v Deltě kobří bohyni Wadžet/Edžo. Pozemky daroval vzdorokrál Chabašaš/Chabbaš, srov. roky 486, 484 a 338, zabaveny byly Peršany. Dar učinil jménem mladého Alexandra IV. satrapa Ptolemaios po návratu z tažení do země Irem, pravděpodobně kraje v Núbii (podle jiného výkladu v Marmarice). Ptolemaios neježe potvrdil stará privilegia, ale zřejmě na pozemcích chrámům přidal. 

Další boje Římanů v Samniu a po dlouhé době též v Etrurii (do c. 308, srov. rok předešlý a rok 351). Komicie tributní/"lidový sněm" od t. r. začaly na návrh tribunů lidu jmenovat po šestnácti tribunech vojenských do čtyř legií a sněm poprvé ustavil dvoučlennou námořní komisi pro správu flotily/duumviri n. duomviri navales classis ornandae reficiendaeque, o jejíž bojové premiéře viz rok následující.  

Konsul C. Iunius vytáhl do samnitské války proti Cluviu, kterého se právě Samnité zmocnili kapitulací města a povraždili obránce. Římané vzali město útokem a již na první pokus ho dobyli a všechny dospělé lidi pobili. Odtud táhla konsulská armáda k Bovianu, středisku samnitských Pentrů. Město padlo a konsul ho nechal vojákům v plen. Kdesi v Samniu pak v polní bitvě Římané Samnity porazili, ztráty nepřátel dosáhly prý dvaceti tisíců. Triumf nad Samnity slavil konsul Bubulcus 5. srpna. 

Etruskové se vypravili proti Sutriu, římským spojencům, a vybojovali s vojskem konsula Q. Aemilia nerozhodnou bitvu. Tuskové, v jejich řadách chyběli vojáci z Arretia, město oblehli, viz rok následující. Nad Etrusky triumfoval Q. Aemilius t. r. 13. srpna.   

V Římě stávkovali pištci/tibicines, protože jim censoři zakázali hodovat v Iovově chrámu, jak jim podle starého zvyku přináleželo. Všichni hudebníci odešli do Tiburu a zpět se je podařilo dostat pouze lstí: byli v jakýsi svátek na pozvání v rodinách opiti a odvezeni do Říma. Staré právo jim bylo vráceno (pokud byla oběť doprovázena hudbou) a jednou ročně směli po tři dny rozpustile oslavovat po městě (13. červen/quinquatrus minores); je to první známý případ úspěšné stávky hudebníků v evropských dějinách a kompromisu vlády se stávkujícími.

V Číně ve státu Čchin zemřel král Chuej-wen (vládl od roku 337). Následoval Wu-wang (panoval do roku 307). Čchin byl v této době nejsilnějším z čínských států.

 

************************************************************

310.

Ol. 117, 3

2 SE

Hieromnémón

a. u. c. 444

Q. Fabius Maximus Rullianus II. (též Rullus) a C. Marcius Rutilus Censorinus

Rok 8 Antigona = rok 7 Alexandra IV.

************************************************************

Začátkem roku se vypravil Kassandros z Makedonie s knížetem Paionů Audoleontem, synem Patraovým a otcem Aristónovým, viz dále rok 286, proti Autáriům, které podrobil, srov. rok 335. • Autáriátové či Autáriové, nejsilnější tehdy z Illyrů, ustupovali k jihu před útoky Keltů ze severu Illyrika (viz rok 350, kdy keltská cesta na Balkán začala). Kolovalo však, že Autariové prchali tehdy (nebo již roku 314 po obsazení Apollónie, srov. tam) ze svých sídel, poněvadž se v těch krajích přemnožili žáby a myši. 

Kassandros s nimi uzavřel mír a dvacet tisíc Illyrů usadil na úpatí hor Orbélos v pohraničním pohoří mezi Makedonií a Thrákií. Nelze určit, zda v této době vůdcem Autáriů byl jinak neznámý Molistomos, nebo zda se stal keltským spojencem až roku 280, srov. tam. Nicméně zachovala se ojedinělá informace, že Kassandros v zalesněném Haimu, lokalitu neznáme, útočil na opevněné keltské sídlo. Byla by to tak nejstarší zmínka o bojovém kontaktu obou světů.  

Ptolemaios, Antigonův synovec, který byl stále s vojskem v Helladě, viz rok 312, přistoupil ke smlouvě mezi Antigonem a Kassandrem z roku 311. Nic bližšího není známo. Pravděpodobně se po většinu roku 311 a snad i 310 v této oblasti vyjednávalo a vládlo příměří. Ptolemaios, který se cítil zneuznán, se nakonec spřáhl s Kassandrem a doporučil udělat totéž Foiníkovi, svému příteli, viz rok následující. Od Antigona se tedy odtrhl jeho správce (= satrapa?) Frygie na Helléspontu Foinix, podle jednoho nejistého podání dokonce jeho syn, a udělal se pro sebe (viz následující rok; jméno předešlého správce země viz rok 315).

Kolem roku 310 se ve Spartě narodil Kleónymův syn Leónidás II. (zemřel roku 235, viz o něm roku 252sqq.).

Zřejmě koncem roku nařídil Kassandros Glaukiovi, veliteli pevnosti v Amfipoli (viz rok 316), aby zavraždil Rhóxanu (c. 30 n. 32) s mladým králem Alexandrem. Alexandros IV. (13) byl posledním makedonským králem argejského rodu, který v zemi vládl od začátku osmého století (srov. rok 770; srov. úplné vymření v mužské linii roku 309).

Zavražděním krále automaticky zanikly všechny říšské úřady, jako byly stratégie Evropy, Asie a Peloponnésu a v daném okamžiku neměla ani kmenová Makedonie žádného vládce, natož obecně uznávaného; viz několikanásobnou obnovu titulu královského roku 306. Déidameia, dívčí snoubenka Alexandrova, vězněná rovněž v Amfipoli, zavražděna nebyla, viz dále o ní rok 303. 

V Mesopotamii pokračovaly boje Seleuka s Antigonem a bojovalo se pravděpodobně i v Médii. V bojích měl Antigonos převahu a kromě několika opevněných míst byl zřejmě pánem celé oblasti. Seleukos pravděpodobně našel zázemí v Súsiáně. Boje v Babylónii trvaly evidentně do roku 308, viz tam a rok 312. Seleukos nebyl vázán antigonovským mírem, viz předešlý rok, do něhož ani nebyl zahrnut, a na východě proto čtvrtá válka diadochů neboli s Antigonem nepřerušeně pokračovala.

V Bosporské říši zemřel archón pantikapajský Pairisadés I., který si jako první v regionu dával prokazovat božské pocty (vládl od roku 349). Mezi jeho syny Satyrem II., který převzal vládu, Eumélem a Prytanem I. vypukla válka o nástupnictví (viz rok 309). Eumélos se pustil proti Satyrovi II. spolu s králem Thateů Arifarnem, který odpadl již ke konci vlády Pairisada I. Oba spojenci však byli Satyrem II. poraženi a země Thateů pleněna.

Na Kypru v Salamíně sesadil Meneláos, Ptolemaiův bratr, pro údajnou konspiraci s Antigonem krále Níkokreonta (vládl od roku 332). Níkokreón byl od roku 313 Ptolemaiovým stratégem ostrova a t. r. též brzy na to zemřel. Meneláos se jmenoval panovníkem v Salamíně, kde vládl do roku 306, a Ptolemaiem byl jmenován stratégem celého Kypru.

Od roku 311/310 počítalo Kition svou éru, jak vyjadřuje foinícký dedikační nápis z Idalia pod sochami, které "7. chajáru 31. roku Ptolemaia Filadelfa neboli 57. roku éry Kitijských", tedy roku 254, dala postavit jistá Bat-šallum. 

Na Sicílii se na jaře objevil s velkým vojskem Kartháginec Hamilkar (II.), syn Geskónův: vypukly vojenské operace sedmé války o Sicílii (viz předešlý rok). Vyrazil z Afriky se 130 triérami, ale bouře jich šedesát poslal ke dnu a s nimi dvě stovky zásobovacích lodí. Nicméně po vylodění nahradil ztráty spojeneckými silami sicilskými, takže disponoval čtyřiceti tisíci pěšími vojáky a pěti tisíci jezdci (z toho pouze dva tisíce mužů byli občany Karthága). 

Agathoklés (51) potrestal Gelu za spojenectví s Kartháginci, čtyři tisíce Gelských zavraždil, zabavil státní poklad a majetky obětí, jejichž těla dal naházet do hradního příkopu. Pak se vypravil přímo proti Púnům a obsadil vrch s pevností Falarion na východním břehu Hímery, naproti vrchu Eknomu při ústí řeky drženého Kartháginci.

Zde byl však těžce poražen, když rozhodujícím okamžikem byl útok tisícovky baleárských prakovníků, kteří Hellény zavalili kameny: v bitvě jich nechalo život sedm tisíc, nepřátel jen pět set. 

Přes Gelu, kterou se marně pokusil Hamilkar obléhat, uprchl Agathoklés do Syrákús, kde dal hbitě opravovat hradby. Města Kamarína, Leontínoi, Katané, Tauromenion, Messána a Abakai se připojila na stranu Kartháginců. Znamenalo to faktický konec spolku Sikeliótů proklamovaného roku 313. Syrákúsy byly obleženy. Události měly rychlý spád: vše se přihodilo v poledne jednoho červencového dne po východu Síria a vše nasvědčovalo tomu, že s Agathokleovým režimem je konec.

Agathoklés učinil zcela ojedinělé rozhodnutí: 14. srpna prorazil s loďstvem šedesáti plavidel s 14.500 vojáky na palubě kartháginskou blokádu na moři a se svými syny Archagathem a Hérákleidem jako podveliteli se vypravil s flotilou proti Karthágu přímo do Afriky. Využil zmatku při přistávání zásobovacích lodí s obilím v přístavu, čemuž chtěli Púnové zabránit. 

Zlikvidoval předtím zbývající oposici, vyvlastnil její majetky, jejich otrokům dal svobodu a zařadil je do armády, ženám zabavil šperky a půjčil si od obchodníků. Ještě žádný Evropan se k námořní invasi do severní Afriky neodhodlal a Agathoklés vycházel z toho, že Kartháginci žili po dlouhém míru rozmařile a že jejich armáda nemá zkušenosti s nebezpečím jako syrákúská.

V Syrákúsách zanechal silnou posádku, které velel jeho bratr Antandros spravující stát jako jeho epimelétés, s částí žoldnéřů, jimž velel Erymnón z Aitólie fungující též jako poradce/synedros údajně ne příliš rozhodného bratra. 15. srpna nastalo, to byli Helléni na moři na cestě podél severního pobřeží Sicílie, v regionu úplné zatmění slunce a 21. srpna se Agathoklés vylodil u pohoří a mysu Hermaia v lokalitě Látomiai/"Lomy" u osady Aspis či Klypea/lat. Clupea východně od Karthága (jméno osady je prý odvozeno od podoby hory jako štítu; do osady měl Agathoklés zavést katoikii, což se nezdá pravděpodobné - srov. Aspis, místo ve Velké Syrtě). Africké tažení Agathokleovo trvalo do roku 307, srov. římskou „repliku“ roku 256.

22. srpna dal Agathoklés při obětech Démétře a Koře, Sicilany váženým bohyním, spálit všechny triéry a svou armádu tím zaskočil. V následujících dnech však Syrákúsané obsadili velmi úrodný kraj, dobyli a obsadili z větších měst Tynés, Tunés/dn. Tunis. Jeho spojencem se stal "král" Libyjců Ailymás, který se ale později opět přidal ke Karthágincům. U Tynétu vybudoval Agathoklés opevněné ležení, obsadil při pobřeží Neápoli a oblehl Adrýméty/lat. Hadrumetu. 

V této době nedisponovali Kartháginci ještě slony a stejně tak Sicilané: na ostrov se dostala zvířata teprve s Pyrrhem o čtyři desetiletí později a zde se stala kořistí Púnů, srov. v indexu s. v. slon. 

V Karthágu úřadovali jako súfeti/"soudci", v hellénském pojetí stratégové, Hannón a Bomilkar. Ve velké bitvě s Hellény, v níž měli Púnové se čtyřiceti tisíci pěšáky, tisícovkou jezdců a dvěma tisíci spřeženími velkou převahu, Hannón padl a Bomilkar uprchl. Situace Kartháginců byla skličující a ve městě byly Baalovi-Hammonovi obětovány děti, jak se traduje. 

Hamilkarovo obléhání Syrákús bylo rovněž neúspěšné. Jednání mezi Antandrem a Erymnem na jedné straně a Kartháginci na straně druhé byla přerušena. Dorazil totiž posel z Afriky přinášející nejprve zprávu o spálení flotily, pak o bratrově vítězství nad Púny, což Hamilkar tutlal. Na výzvu z vlasti musel pak do Karthága odvelet pět tisíc svých mužů a zrušil proto obléhání města ze souši. Jistého Diognéta, který radil na sněmu ke kapitulaci, Antandros zavřel a pravděpodobně s ním všechny, kdo byli jeho názoru. Údajně jich bylo osm tisíc a museli opustit Syrákúsy. 

Možná, že z t. r. nebo následujícího pochází fragment stély s usnesením Athéňanů poctít kartháginské vyslance Synala a Bodmilku/Bodmilkás (Bomilkar). Pravděpodobně šlo o sjednání spojenectví proti tradičně protiathénským Syrákúsanům (?). Zda-li tento Bolmilkar je schodný se suftem zde výše, nelze určit; viz o něm dále roku 308.

Kolem roku 310 se narodili učenec a básník Kallimachos z Kýrény (zemřel kolem roku 240), a před rokem 310 Lykofrón z Chalkidy, básník a autor tragédií, jeden z Pleiad, který později působil v Alexandrii v bibliothéce a na dvoře Ptolemaia II.; další jeho data neznáme, viz též rok 315. Byl synem Sókleovým a adoptivním synem historika Lyka z Rhégia. Z králova pověření editoval texty komediáních autorů a pořídil jejich katalog, srov. rok 315 a v indexu s. v. komédie (ač sám tragik). 

Kallimachos pocházel ze starého rodu Battů, viz rok 631, rovněž intelektuálův děd se jmenoval Kallimachos a byl v Kýréně stratégem, jak dokládá zachovaný nápis. Kallimachovými rodiči byli Battos a Mesatmé/Megatímá, ženat byl dcerou Eufráta ze Syrákús (její jméno neznáme), žákem byl jinak neznámého grammatika Hermokrata z Iasu. Přednášel ve vsi/kómydrion Eleusíně u Alexandreie, než si ho u dvora všimli. Sepsal více než osm set titulů, básnil v kterémkoli metru, psal prosou.

Skládal tragédie i komédie, psal lyriku, hymny, epigrammy, též vědecké monografie o jménech kalendářních měsíců u jednotlivých národů, o Démokritových obratech, o ostrovech a městech/státech, o ptácích, větrech, o kuriositách, o významných učitelích a ve 120 svazcích dal dohromady soupis literátů a autorů ve všech vědních oborech/pinakes tón en pasé paideiá dialampsantón kai hón synegrapsan. Básníkem epickým/epopoios byl stejnojmenný Kallimachův synovec, syn Stásénorův s Megatímou, Kallimachovou sestrou. 

Kolem téhož roku zemřel akadémik i peripatétik Hérákleidés z Hérákleie v Pontu, který zastupoval Platóna v Akadémii, když potřetí pobýval na Sicílii, ale chodil na přednášky i Aristotelovi (narodil se kolem roku 390, srov. rok 339). O jeho díle viz v indexu s. v. školy 3, kde též o jeho smrti, a s. v. autorství. Tradovalo se o Hérákleidovi též, že se podílel na puči, který vedl k sesazení tyranna, ba přímo že ho zabil. Do známých událostí Pontské Hérákleie údaj však nezapadá. 

V letech 310 až 307 žil v Lampsaku Epikúros, kde vyučoval filosofii (srov. roky 311 a 306).

Římané nadále bojovali se Samnity (konsul C. Marcius dobyl samnitské Allify) a Etrusky, jejich spojenci, které porazili pod Sutriem a zahnali na útěk, viz rok předešlý a zde níže, bojováno s Umbry. Na severu pod Q. Fabiem Maximem poprvé překročili hornatý kraj zvaný Ciminský les/saltus ciminius, otevírající přístup do dalších částí Etrurie a Umbrie (srov. rok 396)

Před tažením vyslal konsul napřed svého bratra Caesona Fabia (n. M. Fabia) znalého etruštiny, neboť byl vychováván v Caere. Rozvědčík s jedním otrokem rovněž znalého jazyka došel hluboko do umberského území a na hranicích s Picenem umluvil ke spojenectví filorománské obyvatele Camerina. Římané pak do nejistého terénu vkročili a plenili kraj za Ciminskými horami/Ciminius mons.

Po této akci Etruskové vyslali k Sutriu novou armádu, ale znovu byli poraženi a údajně ztratili šedesát tisíc mužů, padlích a zajatých. Podle jiné verse došlo k bitvě za Ciminským lesem. Etruská města Perusia, Cortona a Arretium uzavřela s Římem mírové dohody a třicetileté příměří. 

V Římě začal fungovat námořní úřad zřízený před rokem, viz tam/duomviri či duumviri navales. Římské lodi pod P. Corneliem (celé jméno neznáme), nově velitelem mořského pobřeží/praefectus maritimae orae, loupily v okolí Pompejí, rabující se však rozptýlili příliš daleko od lodí a byli obyvateli kraje se ztrátami zahnáni zpět na moře; a bez kořisti. Pompéjská akce je první v dlouhé historii římského válečného loďstva.