102-100

 

************************************************************

102.

Ol. 169, 3

210 SE

146 AE

(Exekratés)

a. u. c. 652

C. Marius IV. a Q. Lutatius Catulus

************************************************************

V Athénách na poničené stéle zachováno usnesení rady z 11. gaméliónu Theokleova archonátu/leden t. r. o vyznamenání dívek podílejících se na výrobě Athénina peplu. Samy se též složily na stodrachmovou stříbrnou misku pro bohyni. Jejich jmenný seznam je sestaven po fýlách.

Někdy mezi lety 102 až 100 vpadl do Kappadokie král Bíthýnů Níkomédés II. Epifanés, čímž zrušil pakt s Mithridátem Eupatorem z roku c. 108. Co ho k tomu vedlo, nevíme. Královna-regentka Kappadoků Láodiké IV. Pontská, která od roku 111 vládla za svého nezletilého syna Ariarátha VII. Filométora, sestra pontského krále Mithridáta VI. Eupatora, si nejprve zavolala na pomoc svého bratra, který ji ze sourozenecké lásky poslal pomoc/per simulationem pietatis auxilia sorori mittit.

Pak ale otočila, čím to, také nevíme, a nabídla Níkomédovi svou ruku a pravděpodobně i trůn (?). Níkomédova první žena a královna Nýsa I. Bíthýnská byla v této době již po smrti (dobu úmrtí neznáme). O dalších ženách bíthýnského dvora viz rok 95. 

Mithridátés Eupatór se rozhořčil a vzal se za věc mladého krále Ariarátha VII. Filométora. V průběhu let 101 až 100 vyhnal bíthýnské posádky z Kappadokie, s nimi svou sestru a obsadil Galatii (viz dále rok 100).

Byl to vlastní začátek téměř čtyřicetiletých válek o Kappadokii, které trvaly až do roku 64 (srov. rok 99). Jejich předehra; válka bíthýnsko-pontská o Kappadokii, trvala do roku 96. O průběhu pontské diplomatické mise v Římě viz rok předešlý. 

Z t. r. nebo následujícího pochází děkovný dekret Delfanů vyznamenávající krále Níkoméda II. a královnu Láodiku IV. za to, že vyhověli jejich žádosti o poslání třiceti otroků/sómata kai paidaria pro službu Apollónovi a městu. Usnesení honorující zbožnost dynastů vůči bohu a náklonnost vůči městu bylo zvěčněno v chrámu a na podstavci sochy Prúsiy I., Níkomédova děda/pappos. Nápis obsahuje jmenovitý seznam třiceti otroků a komu byli přiděleni: sloužili po třech až pěti při stádech posvátných, ovcí, koz, krav, koní, dva v tesařské dílně/tektoniké, jeden u pekaře/artokopos, jeden u kuchaře/mageiros, jeden u hrnčíře/kerameus, několik v palaistře.

Oba dynasty vyznamenali Delfští zlatým věncem a bronzovou sochou, proxenií, k tomu promantejí, prodikií, proedrií u všech soutěží, atelejí (nikoli však asýlií), jak bývá u euergesií obvyklé. Srov. roku 104 o králově výmluvě Římanům ohledně otroků. 

Ze stejné doby pochází usnesení o vyznamenání vavřínovým věncem, proxenií a vším, co k ní se dávalo, včetně asýlie, Athéňan Ammónia za jeho zbožnost a také za to, že své sakrální povinnosti vykonával na vlastní náklady.

Ammónios byl též Apollónovým knězem na Délu, jak svědčí nápis z podstavce sochy, kterou mu s díky věnovali "Athéňané, Římané a další Helléni žijící na ostrově". Autorem nedochované sochy byl jinak neznámý athénský sochař Démostratos. Delfské nápisy bývají též kladeny až do devadesátých let (archón Kleodámos).    

Římané zřídili provincii Cilicia (viz předešlý rok), k níž byla připojena i Pisidie a Pamfýlie dosud spadající od roku 133 po Asii. Jak k tomu došlo, jaké bylo správní středisko anatolské akvisice, o kterou část Kilikie se jednalo, nevíme. Roku 36 dostal Amyntás Galatský za odměnu od M. Antonia mimo jiné Pamfýlii, viz tam a o dílu triumvirova děda viz rok 103, po jeho smrti roku 25 se Pamfýlie dostala na čas opět pod správu Kilikie, posléze pod provincii Galatia a roku 74 n. l. Vespasianus zřídil provincii Lycia & Pamphylia.  

Královna Kleopatrá III. Kokké nepřivedla ve druhém roce osmé války syrské s sebou do Syrie jen tisíce vojáků a ptolemaiovskou flotilu (srov. předešlý rok), ale též svou nejmladší dceru Kleopatru V. Selénu I. a provdala ji za krále Antiocha VIII. Kalliníka. Kleopatrá V. se stala poslední dnes známou královnou Seleukovců. Předtím byla manželkou Ptolemaia Sótéra II., srov. roky 115 a 108 a o jejím konci viz rok 69. Manželství se Seleukovcem, vdovcem od roku 113, zůstalo bezdětné, děti Antiocha VIII. z jeho prvního manželství se Seléninou sestrou Tryfainou viz rok 96. 

Město Ptolemáis (srov. předešlý rok) se dostalo před zimou po ročním obléhání do rukou Kleopatry III. a její syn a protivník Ptolemaios IX. Sótér II. se držel v Gaze, bojoval v Syrii a usiloval o invasi do Egypta, když viděl, že brána do země je jen slabě chráněna. Úder se nezdařil, neboť jeho mladší bratr Ptolemaios X. se stačil se svými oddíly vrátit do Pélúsia z výpravy, která ptolemaiovské žoldnéře dovedla až k Damasku, viz rok předešlý.

Obléhání Ptolemáidy řídil Egypťan Petimúthés z Dolní Diospole/Diospolis hé kató, lat. inferior, jak víme z jeho příslušně velkohubé nedatované hieroglyfické stély z Karnaku ("vstoupil do cizích zemí jako božský jestřáb" a "zmasakroval desítky tisíc nepřátel"); město i pevnost padly do královniných rukou a stratégos Petimúthés si liboval, jak ho a jeho otce Psenobasta královna obdarovala. Sótér II. se pak vrátil na Kypr a do žádné války se již nepouštěl. 

V Ptolemáidě navštívil s dary Kleopatru III. Alexandros I. Židovský. Na radu svého stratéga Ananiy (jeho bratr a kolega ve velení Chalkiás během syrského tažení téhož roku tažení zemřel, srov. rok 106) s ním královna uzavřela spojenectví. Jiní radili židovského krále zavřít a z jeho království udělat opět provincii, ale obava z faktu, že Hasmónajové jsou od roku 161 římskými spojenci, převládla. Alexandros Iannaios s královnou stvrdil mír ve Skýthopoli, získal zase kontrolu nad svou zemí a na to vytáhl do Koilé Syrie, viz rok následující. 

Kleopatrá III., jediná z ptolemaiovských královen, která vedla armádu kdy do Asie, se snad na přelomu roku 102/101 n. již v září 102 vrátila do Egypta, kde eskaloval spor s jejím vlastním synem a mladším bratrem Sótéra II. Alexandrem I., který jako král Ptolemaios X. Alexandros I. byl od roku 108 také jejím spoluvládcem. Nelze vyloučit, že byli na kordy ještě před foiníckým tažením.

Alexandros I. byl ženat se svou neteří (Kleopatrou) Bereníkou III. Filadelfos, dcerou Ptolemaia IX. Sótéra II. (viz následující rok a rok 108 a 105; přízvisko Filadelfos přijala po sňatku s Alexandrem, ačkoli jeho sestrou nebyla). • Příčiny ptolemaiovských zničujících palácových sporů a válek známy většinou nejsou, sotva je možné je odbýt označením "z vládychtivosti n. z ješitnosti", ale o co se tedy hádali, nevíme. 

V Gallii se na jaře od Kimbrů oddělili Teutoni a Ambronové, srov. rok 104. Kimbrové se rozhodli po překonání Alp vpadnout Itálie od severu, viz rok následující, ostatní chtěli táhnout na jih Ligurií podél moře. Údernou sílu germánské migrační koalice tak oslabili. Zda měli migranti v plánu spojit se posléze kdesi v Itálii, zůstane záhadou. Kimberské migraci přes Nóricum k jihu měl čelit konsul Q. Lutatius Catulus. V Alpách v několika bitvách přemohl legát L. Cornelius Sulla horské Kelty a opatřil pro Catulovu armádu dostatek proviantu; bližšího nevíme nic. 

Germáni nachystáni k bitvě očekávali Římany, Marius však držel armádu za hradbou ležení na soutoku Rhodanu a Isary a útočníky po tři dny odrazoval střelbou. Teutoni s Ambrony a zřejmě též s částí helvetijských Tigurinů se tedy rozhodli nechat Mariovu armádu v zádech a pustili se kolem římského ležení po levém břehu Rhodanu k jihu k Alpám. Zástupy Germánů, celé rodiny s veškerým majetkem, putovaly podél ležení po šest dnů a měli z Římanů legraci, že prý brzy budou u jejich manželek v Římě. Marius jim táhl s armádou v patách, až v několika dnech narazil na zadní voj Germánů tvořený Ambrony.

Římskou sílu staří autoři nevyčíslili. Moderně se odhaduje, že Marius disponoval šesti legiemi, tedy c. třiceti tisíci muži, srov. údaj u roku následujícího. K tomu ovšem patřili vojáci spojenečtí, kterých bývalo vždy více než legionářů, takže římská armáda mohla čítat i sto tisíc mužů ve zbrani, k tomu rozsáhlý trén. Zásobovací problémy pro obě armády musely být zde na jihu Gallie enormní. 

Někdy v říjnu až listopadu Římané v bitvě vyprovokované útokem lehce ozbrojených Ligurů na koupající se Germány v pramenech četných v kraji byli Ambroni těžce poraženi a dva tři dny na to ve druhé bitvě u Aquae Sextiae v Gallii Narbonské severně od Massilie Germáni i s Teutony znovu, tentokrát zcela zničujícím způsobem. V noci před bitvou poslal legáta M. Claudia Marcella s třemi tisíci legionáři a s trénem, aby druhé dne ráno budili dojem velké armády obchvatem za záda Germánů do kopců za nimi. V rozhodujícím okamžiku jala bojující migranty hrůza z obklíčení a povolili; zřejmě rozhodující okamžik bitvy.  

Král Teutonů Teutobod/Teutobodus s dalšími předáky byl na útěku zajat v Alpách Sequany a vydán Římanům; pravděpodobně veden v Mariově triumfu (roku 101 n. 100?) a po něm zřejmě uškrcen; podle jiné verse padl v boji. Kořist, tedy to, co naloupili během své migrace a vlekli Germáni s sebou, aby se nedostal v Římě do řečí, se slevou rozprodal vojákům/pásan autois tén leián epeuónisás apedotoKdyž Marius zapaloval obří hranici z ukořistěných germánských zbraní dorazili z Říma jeho přátelé se zprávou, že byl zvolen popáté konsulem. Nabízený triumf odmítl, dokud nezlikviduje Kimbry, s nimiž měli Římané pod Q. Lutatiem v Alpách problémy, viz zde níže a rok následující. 

V bojích s Římany prý padlo na dvě stě tisíc Teutonů, Ambronů a Tigurinů, jak praví asi nadsazený údaj, jiný píše, že jich bylo sto tisíc, další že sto padesát tisíc. Původně táhlo do války na třicet tisíc bojovníků ambronských, teutonské počty v této souvislosti neznáme. Údajně na osmdesát či devadesát tisíc Germánů, žen a dětí, pokud si nevzaly život, bylo zotročeno, uniklo jen tři tisíce mužů. Z kostí Germánů prý Massilští stavěli ohrádky kolem svých vinic. ● Některé Germánky nabídly neposkvrněnou službu svatým pannám a bohům/inviolata castitate virginibus sacris ac diis serviendum esse, když to však Marius odmítl, vzaly si život.  

V téže době pronikali Kimbrové alpskými průsmyky vedoucími do Popádí, viz rok následující. Jádro keltských Tigurinů, třetí migrující součástky, v Nóriku a když dorazila zpráva o likvidaci Kimbrů roku následujícího, vrátili se Tigurinové do svých původních sídel mezi Lemanským jezerem a Iurou/Jura. Římané nedokázali Kimbry v zimním počasí zastavit a Q. Lutatius dal postavit na řece Athesis/řec. Atisón na obou březích jediného brodu opevnění spojená mostem.

Kimbrové, zprvu ji chtěli přeplavat, však stavěli přes řeku hráz z kamenů, pouštěli proti mostu kmeny až posádky pevnosti vyděsili. Velká část Římanů se stáhla, garnison Kimbrové po boji propustili na svobodu, podle jiné verse se vojáci probojovali k ustupujícím legiím sami.

Zřejmě z této doby pochází informace o osobním souboji Catulova legáta L. Opimia, který zabil v Tridentském lese/saltus tridentinus, tedy v údolí Adige, germánského vyzývatele, a také útěk M. Aemilia Scaura z boje sloužícího mezi jezdci, syna významného otce, konsulára, censora a čerstvě principa senátu. Otec mu vzkázal, že ho již nechce vidět a syn se probodl mečem. Scaurus měl ještě jednoho stejnojmenného syna, viz v indexu s. v.

Za bojů s Kimbry se proslavil centurio primipilarius Cn. Petreius Atinas, kterého Catulus vyznamenal travnatým věncem/corona graminea n. obsidionalis, vzácnou poctou, za záchranu legie při útoku nepřítele na ležení: velící tribun ztratil hlavu, nedokázal se rozhodnout, tak ho Petreius zabil a převzal velení. 

Na Sicílii ve válce s otroky, viz oba předešlé roky, Lucullův nástupce praetor C. Servilius byl na povstalce krátký, dokonce v itvě s nimi přišel o ležení. Aniž by vzbouřencům a dalším banditům v tom v poli Římané bránili, loupili po celém ostrově, srov. k tomu rok 104. Servilius byl pak v Římě odsouzen za neodpovědné vedení úřadu a exilován. Viz rok následující, kdy byla válka ukončena.

V Římě censory Q. Caecilius Metellus Numidicus, cos. 109, a jeho bratranec C. Caecilius Metellus Caprarius, cos. 113. "Numidský" se pokoušel vyhnat ze senátu populáry L. Appuleia Saturnina a C. Servilia Glauciu, což se mu při nesouhlasu kolegy nepodařilo. Oba populárové pak proti němu štvali, musel dokonce před davem hledat útočiště na Capitóliu. Když o dva roky později odmítl přísahat v senátu na nové agrární zákony přidělující půdu dobytou na Keltech Mariovým veteránům, vyhnul se konfliktu a těžké pokutě odchodem do exilu na Rhodos a do Trall (oficiálně exulován dodatečně). 

Brzy po Appuleiově a Glauciově smrti roku 100, když C. Marius opustil Řím na svou anatolskou cestu, se zásluhou svého syna Pia vrátil všeobecně vítán do Říma/Calidia rogatione revocatus podle tribuna lidu roku 99 Q. Calidia a ač ceněn jako zdatný řečník, už do politiky nezasahoval (zemřel asi roku 91).

Do Říma dorazil z Pessinúntu velekněz kultu Velké Matky bohů, Magna Mater deum/hiereus hyparchón tés megalés tón theón métros, jménem Battax či Battakés. Tvrdil, že cestoval na pokyn bohyně, poněvadž její chrám ve Městě je třeba očistit a nově zasvětit jménem římského lidu.

Předpověděl velká vítězství, viz zde výše, a oděn do zlata a pro Římany extravagantního oděvu s velkým zlatým věncem na hlavě budil v ulicích pozornost. Na foru promluval k lidem o bohyni a nedal na zákaz tribuna lidu A. Pompeia, kterého dráždil onen věnec a o knězi rozhlašoval, že to je šarlatán. 

Když Fryg přesto svá vystoupení neukončil, dal ho tribun svými lidmi z řečniště odvléci. Pompeius dostal horečky a po dvou dnech zemřel (o jeho synovi či vnukovi viz rok 74). Battakés dosáhl značné obliby i mezi senátory, dostával velké dary a když Řím opouštěl, vyprovázely ho davy. Lze pouze spekulovat o tom, zda a jak souvisela knězova zbožná mise s diplomatickou aktivitou Mithridáta Eupatora, viz rok předešlý. Jak knězova mise souvisela s Mariovým putováním roku 99, také není známo, ale naoko cestoval právě do Pessinúntu.  

Číňané pronikli do Ferghány, čínsky Ta-wan (srov. rok 128).

 

************************************************************

101.

Ol. 169, 4

211 SE

147 AE

(Médeios1 I.)

a. u. c. 653

C. Marius V. a M’. Aquilius

************************************************************

Nové povstání otroků v Attice (srov. rok 104). Ani o něm nevíme nic bližšího.

V komplikované levantské/osmé syrské válce, viz roky 106sqq., dobyl Alexandros I. Iannaios, viz o něm roku 103, po desetiměsíčním obléhání Gadar, obsadil Amathús, kde měl v pevnosti uloženy poklady lokální dynasta transjordánský Theodóros, syn Zénóna Kotyly (Arabové? srov. rok 135 a 84). Vzápětí bylo Alexandrovo vojsko zaskočeno navrátivším se dynastou, který přivodil Židům těžkou porážku, deset tisíc jich tam v bitvě zahynulo a zmocnil se králova trénu s právě naloupenou kořistí (Alexandros se po letech k Amathúntu vrátil, ale Theodóros pod dojmem Alexandrových nových vítězství, viz zde níže, pevnost opustil a král ji dal srovnat se zemí). 

Alexandros se "pak" vrátil na pobřeží. Zmocnil se Rafie/Rafeia a Anthédónu a posléze oblehl Gazu, z níž odplul Ptolemaios IX. Sótér II., resp. jeho posádka, na Kypr; tím skončily vojenské operace osmé války syrské. Slůvko "pak" se s největší pravděpodobností netýká tohoto roku, spíše až roku 96, viz tam.

V Iúdaji vypuklo lidové povstání proti králi Alexandrovi I. Iannaiovi. Následovalo šest let vnitřních rozbrojů a válek mezi Židy, o jejichž motivech a rozsahu nejsme informováni (viz nakonec rok 95). Povstalci, pravděpodobně fanatičtí farisajští sektáři, dynastovi mimo jiné předhazovali, že jako bývalý vězeň nemůže být veleknězem a ani by neměl vládnout (o likvidaci vlivu farisajů v Jerúsalému Alexandrovým otcem Ióannem Hyrkánem viz rok 110). Na krále házeli o podzimním svátku sukkót citrony a protiútok vojáků znamenal šest tisíc obětí. Alexandros dal pak oddělit dřevěnou zdí oltář od chrámového okrsku, kam směli pouze kněží.

Alexandros nenajímal domácí žoldnéře, ale vojáky hlavně z Pisidie a Kilikie a s nimi někdy před rokem 96 podrobil některé z arabských kmenů, Móaby a velké části Galaátidy s makedonskými klérúchiemi Pellou, Gadarami, Abilami, Hippem, Filoterií; viz dále rok 96 a 93.

V Egyptě zavraždil někdy mezi 16. zářím a 31. říjnem Ptolemaios X. Alexandros I. svou matku a spoluvládkyni Kleopatru III. Euergetis Filométór Sóteiru (II.), lidově Kokké či dříve Gyné (c. 60), s níž vládl od roku 108 pod kultovním jménem Theoi Filométores Sótéres III. Alexandros I. kraloval nyní do roku 88 se svou chotí (Kleopatrou) Bereníkou III. jako Theoi Filométores IV. (srov. rok 170); roku 99 se dali v září/říjnu korunovat podle domorodého ritu v Sarápieiu v Memfidě. Měli spolu dceru, ale její jméno a osud neznáme, srov. rok 105. 

Dynastická i historická stopa zavražděné, podle jedné verse zemřelé přirozenou smrtí, je úctyhodná. Kleopatrá III. byla se svým strýcem a manželem Ptolemaiem VII. matkou Ptolemaia IX. Sótéra II., Ptolemaia X. Alexandra I., Kleopatry (II. Syrské) Tryfainy, manželky Antiocha VIII., Kleopatry IV., manželky Ptolemaia IX. a Antiocha IX. a Kleopatry V. Selény I., manželky Ptolemaia IX., Antiocha VIII., IX. a X. 

Tohoto roku nebo již předešlého zemřel na Sicílii Tryfón alias Salvios, od roku 104 král vzbouřivších se otroků. Novým králem byl provolán Athénión, jeho stratégos, avšak krátce na to padl v rozhodující bitvě s Římany, zabit v souboji konsulem M’. Aquiliem, Římana přitom zranim na hlavě (pozoruhodné, že nejvyšší úředník republiky uznal za vhodné utkat se s otrokem; Athénión zůstal Římanům příslovečný a dlouho v paměti). 

Touto bitvou prakticky skončila druhá (a na dlouho poslední, viz rok 267+) válka s otroky na Sicílii (trvala od roku 104). Stále ještě po sicilských pevnostech žilo na deset tisíc rebelů, ale konsul jednotlivé posice dobyl. Zbylá tisícovka otroků vedených jistým Satyrem, zda užíval královského titulu, nevíme, se opevnila v Triokalách, kam na ně Římané nemohli. Vzdali se však po čase a Aquilius, již jako prokonsul, je bez trestu dopravil do Říma.

Zde je ale poslal po ovaci (podle jiného zdroje: po triumfu) do arény bojovat se zvěří; o hanebném konci Aquiliově viz rok 88. Tímto bojem, kde byla jakás takás šance na přežití, povstalci opovrhli a pozabíjeli se místo toho, stále podle všeho k pobavení Římanů, ve vzájemných soubojích v aréně. Poslední z nich Satyros si vzal sám život. O další vzpouře sicilských otroků za Galliena viz až rok 267+.

Ostrov byl prý nadále plný banditů, buď prchlých otroků nebo zchudlých svobodných lidí. Cesty byly nejisté, briganté vykrádali sýpky měst a vesnic, olupovali majetné, ve vodách ostrova a jižní Itálie se uchytily pirátské bandy a zklidnění do chaosu vnesla pravděpodobně až správa Cn. Pompeia roku 82 a 81, kdy tu likvidoval mariovskou oposici, užívající náklonnosti banditů, viz. O čtyři desítky let později se stane ostrov základnou moci Sex. Pompeia, triumvirova syna, a opět též pirátů, jeho úzkých spojenců.

Pokusů o nastolení pořádků nechybělo. Snad už M'. Aquilius zakázal otrokům nosit kopí či zbraně/ut néquis cum téló servus esset. Totéž udělal za své praetury někdy v letech 98 až 96 L. Domitius Ahenobarbus a když zjistil, že jakýsi pastevec/pástor, tedy obvykle otrok, ulovil velmi velikého kance loveckým oštěpem/vénábulum, neodkladně ho dal ukřižovat/in crucem esse sublátum.

Roku 96 byl praetorem na ostrově L. Asyllius a ten prý laskavostí, zbožností a spravedlivostí ve spolupráci se svým legátem a přítelem C. Longem a bohatým Římanem usazeným v Syrákúsách, kterého známe jen jako Publia, zavedl na Sicílii pořádek. Tolik alespoň jeden z chronografů.

● M'. Aquilia obžalovali roku 98 za vydírání/dé pecúniís repetundís. Žalobci disponovali řadou svědků dokazujících, že Aquilius je chamtivec, ale jeho obhájce, vyhlášený řečník M. Antonius, před soudci rozhrnul Aquiliovu togu, aby ukázal jizvy ze sicilských bojů a vítěz nad otroky byl obvinění zproštěn.  

Ve válce s Kimbry prokonsul Q. Lutatius Catulus, který si udělal jméno též jako literát, nedokázal před zimou uhájit alpské soutěsky podél řeky Athesis (Adige, něm. Etsch) před Germány, kteří tak pronikli do severní Itálie, viz rok předešlý. Přezimovali podle všeho ve Venetii, užívali mírného podnebí, pravidelné stravy z chleba, vařeného masa a vína, čímž, tak staří autoři, zlenivěli. Proč Kimbrové na svém treku nepokračovali po překonání Alp hned na Řím, není jasné. Germáni se takto poprvé objevili v Itálii a pak až za M. Aurelia Antonina, viz rok 167+.

C. Marius byl v zimě v Římě, zatímco jeho armáda přezimovala v Gallii, vojsko Q. Lutatia kdesi severně od Pádu/Gallia Transpadana. Do jeho ležení dorazil z Říma Marius, který k sobě povolal své legie z Gallií a tábořili někde na území kdysi Insubrů. Zde opakovali vyslanci Kimbrů žádost z roku 109, aby jim Římané přidělili půdu, na níž by se usadili. Marius jim odpověděl, že ji jistě dostanou, stejně jako již Teutoni, a tu, kterou od nás dostali, budou ji mít nastálo/echúsi gar tén gén ekeinoi kai dia pantos hexúsi par' hémón labontes. Na to jim ukázal zajaté teutonské "krále". 

Sem proti Římanům v létě vytáhli Kimbrově, ale Marius držel vojáky v ležení. Boiorix předjel před tábor a s Mariem osobně dojednal místo a dobu konání bitvy dva dny na to: horkého 30. července skončila římsko-kimberská válka u Vercell na Raudijském poli. C. Marius disponoval 32 tisíci vojáky-legionáři, Q. Lutatius Catulus 20.300 muži, mezi nimi L. Cornelius Sulla. Kimbrové a jejich spojenci byli strašlivě poraženi; římské ztráty činily prý tři sta mužů. Boiorix a s ním Lugius padli, z dalších vůdců Claodicus a Caesorix byli zajati, šlechtici a germánské ženy si vzaly hromadně život. 

Zbytky kimberského vojska a rodin byly zotročeny: údajně sto dvacet až sto čtyřicet tisíc padlých (nižší údaj: 65 tisíc) a šedesát tisíc zajatců (podle jednoho pramene připravilo Mariovo tažení dohromady na 340 tisíc Germánů a Keltů o život a do zajetí jich padlo 140 tisíc). Kmen severogermánských Kimbrů přestal existovat. Další útok Germánů na sever Itálie se konal až roku 167 n. l., viz tam. 

T. r. nad Kimbry v oddělených průvodech triumfovali populár Marius i optimát Lutatius Catulus. Podle jedné verse zásluhu na vítězství měly spíše legie Catulovy, které ze 33 kimberských standard/signa ukořistily 31. Ale hodností měl přednost konsul Marius před prokonsulem Q. Lutatiem. Napětí mezi oběma stranami římské politiky přerůstalo do stavu permanentních násilností, viz rok následující.

Marius z kimberské kořisti vybudoval chrám Honoris a Virtutis, její třetí ve Městě (společný?). Na jeho místě stavěl svůj vítězný oblouk princeps Titus, dokončený roku 81+ jeho bratrem Domitianem. Konsul udělil o své vůli občanství tisícovce mužů z umberského Camerina za jejich bojové nasazení ve válce. Těm, co se to v Římě nelíbilo, že to není v souladu se zákonem, odpověděl, že "pro hluk zbraní není zákon slyšet/hoti tú nomú dia to tón hoplón psofon ú katakúseien". 

Q. Lutatius Catulus před bojem zaslíbil chrám Štěstěny onoho dne/Fortuna huiusce diei, Tyché tés hémerás ekeinés, Marius hekatombu. Z kořisti vybudoval Catulus sloupořadí, porticus Catuli, přiléhající na Palatinu k jeho domu (o osudu místa viz rok 57). Chrám Fortuny byl ozdoben nejméně dvěma Feidiovými sochami a kolossální kultovní sochou bohyně.   

Zmizení Kimbrů z gallské scény, na níž "působili" od roku 113, přivedlo celou zemi do permanentních válek mezi největšími kmenovými svazy Séquanů, Arvernů a Haeduů, živná půda pro zahraniční intervenci (srov. rok 61). • V této době žilo v Galliích na sedmdesát pět keltských kmenů/národů.

V Zadní Hispánii byli praetorem M. Mariem, mladším bratrem cos. C. Maria, poraženi Lúsítánci a provincie "pacifikována". Maria ve válce podporovali různí Keltibérové, které pak usadil poblíž Kolendy. Byli však chudí a živili se loupežemi. Zlikvidoval je T. Didius, viz rok 93: nasliboval jim kolendskou půdu, musejí se však dostavit se všemi rodinnými příslušníky k vyměření pozemků. Když se tak stalo, dal shromážděný lid povraždit, za což, zaznamenal chronograf, získal triumf (tzn. nepřátel bylo více než pět tisíc).  

Válka se zde podle všeho vlekla v obou provinciích od roku 105sq. a ani tentokrát boje zjevně neustaly, dokud po likvidaci germánského nebezpečí a revolty sicilských otroků nevytáhl s výraznější armádní silou do Přední Hispánie T. Didius, cos. 98, a do Zadní Hispánie P. Licinius Crassus, cos. 97, viz k tomu roku 93.    

V Římě byl jistý Publicius Malleolus za matkovraždu jako první z Římanů popraven zašitím do pytle a svržením do moře. Do pytle/culleus parricidalis byla s odsouzeným zašívána opice, pes, zajíc a had; srov. v indexu pod ženy. Mezi žalobci byl Malleolův mladší bratr. Podle jednoho podání mu byla bezprostředně po rozsudku hlava zahalena do vlčí kůže, na nohy dostal dřevěná pouta/statim folliculo lupino os <obvolutum est> et soleae ligneae in pedibus inductae sunt, byl odnesen do vězení, kde přede svědky sepsali jeho závěť a hned byl popraven.

Snad t. r. pořádali kurulští aedilové L. Licinius Crassus a Q. Mucius Scaevola, coss. 95, velkolepé hry, které se zapsaly do dějin cirkových umění a měly ohlas do konce republiky. Scaevola, srov. o něm roku 133, prý poprvé tehdy Římanům předvedl zápasy se lvy, viz však v indexu s. v. gladiátoři (1). 

Na Cejlonu porazil a zabil král ruhunský Dutthagámaní/Dutugámunu z dynastie Vidžaja krále Elaru, tamilského vláde v Anurádhapuře (panoval od roku 145) a kraloval v obnoveném spojeném sinhalském státu jako jeho patnáctý panovník až do roku 77 (vyšší datace 161-137). Byl buddhista a úspěšně bojoval proti Tamilům (srov. rok 175 a 245, pořadí králů rok 59). Po něm panoval do roku 59 jeho bratr Saddha Tissa (vyšší datace 137-119).

 

************************************************************

100.

Ol. 170, 1

Simmiás ze Seleukeie na Tigridu (první a poslední z bývalých seleukovských horních satrapií)

212 SE

148 AE

(Theodosios)

a. u. c. 654

C. Marius VI. a L. Valerius Flaccus I.

************************************************************

Kolem roku 100 se na Délu poprvé na hellénské půdě konaly gladiátorské hry (srov. rok 262).

Kolem tohoto roku začala v sídelním městě Astů Bizyé ve východní Thrákii vládnout nová panovnická dynastie, která byla u moci až do minimálně druhého desetiletí prvního století našeho letopočtu. Jejím prvním vládcem byl Kotys IV. (vládl do roku 87).

Kolem roku 100 probíhaly neustálé obranné boje Hellénů proti barbarům (Skythům) v jejich státu na jihu dnešní Ukrajiny jménem Borysthenés. Níkératos, stratégos Borysthenu, v bojích padl.

Ve válkách vedených se Skordisky dva roky dosáhl t. r. praetor T. Didius, cos. 98, nad nimi triumfu. O průběhu bojů víme jen to, že je vyhnal z provincie do Thrákie a jistou část jí dobyl. Z kořisti dal renovovat a rozšířit úřední budovu censorů, villu publiku, na Martově poli; srov. rok 435. ● Část pramenů jmenuje Didia Markem. 

Zřejmě tohoto roku (srov. rok 102) posadil král Mithridátés Eupatór Dionýsos zpět na kappadocký trůn Ariarátha VII. Filométora, syna Ariarátha VI. Ariaráthés Filométór vládl jen krátce, viz rok následující, a to ještě jen nominálně jako představitel Mithridátovy kliky. Jeho matka Láodiké IV. Pontská, sestra Mithridátova, uprchla se svým novým manželem Níkomédem II. Epifanem, dcerou Nýsou (II.), jejímž otcem byl rovněž Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór, a s Níkomédovými oddíly zpět do Bíthýnie. 

Její druhorozený syn Ariaráthés Mladší, pozdější král Ariaráthés IX., unikl do provincie Asie (viz rok 112 a 99): byl posledním z Ariaráthovců, rodu to původu perského.

V Indobaktrii skončila někdy v této době vláda krále Antialkidy Sótéra Níkéfora, syna (?) Hélioklea II. Dikaia (vládl od roku 115). Moc v říši Eukratidovců převzali zřejmě formou rozdělení státu jeho synové či prostě nástupci (?) Diomédés Sótér (vládl snad do roku 85) a Télefos (mohl vládnout buď jen do roku 85, nebo snad až do roku 80). Jejich třetí bratr (?) Amyntás Níkátór pak vládl od roku 85 (viz).

Mezi lety 100 až 50 se rozšířili germánští Suébové, skupina kmenů/též polabští Germáni/Elbgermanen, která vzešla z kultury jastorfské, směrem k jihu:

• Markomanni se uchytili v jižním Německu a v Čechách (I. vlna, viz rok 60 a 6),

• Tribokové se usadili v jihozápadním Německu, v okolí dnešního Stuttgartu,

• Quádové ve středním Německu,

• Sémnoni ve střední části dnešních nových spolkových zemí Německa; v jejich severní části zůstali Suébové a Anglové.

V první polovině prvního století získali východogermánští Vandalové střední Slezsko, odkud vytlačili KeltyČásti Vandalů dorazily až do Haliče. Burgundové se rozšířili v téže době až do okolí dnešní Varšavy. 

Po roce 100 vzniklo v Germánii rúnové písmo. Jeho předchůdcem byla asi jedna ze severoetruských abeced, v níž je vyveden nápis na bronzové helmě jistého kněze Harigasta užívané pravděpodobně k rituálním účelům ze slovinské lokality Negova u obce Lenart (něm. Negau). Byla součástí nálezu dvou tuctů podobných helem z roku 1811 a nápis dlouho pokládán za první rúny, viz o rúně v indexu s. v. Helmy mají různé stáří, nejstarší jsou z pátého století, nejmladší, včetně té s nápisem, ze druhého n. prvního století př. n. l.  

V Římě zmítaném pouličními nepokoji a vzrůstem kriminality se bojovalo o druhou část Mariových reforem (viz rok 102), o rozdělení keltské půdy dobyté v Gallii na Germánech (a tím pádem nyní římské!). L. Appuleius podal návrh dovětku k zákonu, že pět dnů po schválení tributními komiciemi musí zákon přijmout i senát a kdo ze senátorů zákon neodpřisáhne, přijde o příslušnost k senátu a zaplatí pokutu ve výši dvaceti talentů.

Jediný, kdo na zákon odmítl přísahat, byl Q. Caecilius Metellus Numidicus, Mariův odpůrce, a odešel do exilu, viz rok 102 a zde níže. Po schválení zákona byla jeho platnost rozšířena ještě na Kampánii, kde se půdy dostalo Římanům se třemi a více dětmi a Capua se tehdy stala římskou kolonií poprvé, viz rok 59. Z roku 98 pochází seznam dělníků podílejících se na stavbě larária v Capui: propuštěnec C. Terentius Philomusus s třinácti otroky s převážně řeckými jmény. 

● Hlasování v komiciích provázely nepokoje, bitky mezi Římany z městských tribuí a venkovských. Sám Marius jako konsul nejprve jako první lstivě prohlásil, že přísahat nebude, takže ho hodně následovali, po uplynutí lhůty to však s přáteli udělal a ze strachu také ostatní senátoři. Metellus měl sice širokou podporu, lidé ho doprovázeli ozbrojeni dýkami, ale do boje se pustit odmítl a odešel z Města a žil krátce na Rhodu a ve Smyrně, kam později směřovali další exulanti, viz rok 105.

● Metellus Numidicus byl ženat s Caecilií, ženou z jiné klanové větve. POdle zvykového práva zalehla, aby měla věštebný sen pro dceru své sestry, která byla na vdávání. Zdálo se jí, že děvčeti vykládá o tom, že jí uvolní místo. Stalo se: Caecilia zemřela a starý Metellus si vzal ono děvče, jehož jméno neznáme, ale asi též Caecilia. Metellus zemřel c. 91 a podle jedné tradované verse byl otráven senátorem Q. Variem, viz o něm roku 91sq.     

Ačkoli Mariovi senát přiznal s výjimkou dva triumfy, vítěz nad Germány přijal pouze jeden a o ten se podělil s Catulem. Pomohly mu ve volbách hlasy vracejících se vojáků, kteří pod ním sloužili, a stejně tak pomohly ke druhému tribunátu Saturninovu. Volby tribunů lidu na tento rok vyhrál proti Appuleiovi sice jistý A. Nonius, sok obou reformátorů. Proti němuž se proto populárové okamžitě spojili, Nonius (též A. Nunnius, Ninnius) se strachem utekl do jakési restaurace s koloniálem/pandocheion, kde byl zavražděn jakýmisi vojáky a Appuleius pokoutně zvolen druhého dne údajně dříve než se celé volební shromáždění sešlo.    

Rok druhého tribunátu L. Appuleia Saturnina, srov. rok 103sq. Praetorem a jeho straníkem byl C. Servilius Glaucia, oba schopní řečníci, který prosadil zostření zákona o vymáhání peněz na úřednících, jichž se domohli během svých úřadů vydíráním provinciálů, lex Servilia Glaucia de repetundis (bývá kladen již do roku 104, srov. rok 149). Permanentní vyšetřující soudy/quaestiones perpetuae s praetorem v čele o 450 občanech rytířského stavu mohly od nyní trestat úředníky a legáty nejen pokutami, též vyhnanstvím. Zákon ještě pozměňovali L. Cornelius Sulla roku 81 a C. Iulius Caesar roku 59.  

Hrocení vnitropolitického boje spočívalo na soustavných třenicích mezi optimáty a populáry, mezi venkovskou a městskou populací, jíž se nelíbilo při přidělování půdy zvýhodnění mimořímských občanů. Appuleius prosazoval pro "lid" velmi levné obilí, nejvýše pět šestin assu za modius/lex frumentariaI zde se muselo brát v potaz, kdo je a není římským občanem, resp. komu z nich nadělovat.

Proti zákonu se postavil quaestor Q. Servilius Caepio, syn stejnojmenného cos. 106. Pokusil se s dalšími optimáty/cum viris bonis zabránit lidovému hlasování o něm zničením přístupových můstků ke comitiu a volebních krabic/pontes disturbat, cistas deicit. Nevíme však, zda uspěl. Následujícího roku byl Caepio žalován z vlastizrady, ale neusvědčen. Podruhé stanul před soudci roku 95, kdy ho obhajoval a obhájil konsul L. Licinius Crassus.  

U Appuleia pobýval jistý L. Aequitius Firmanus/L. Equilius Firmanus, vydávající se za syna staršího z gracchovských reformátorů a usilující o tribunát; Sempronia, sestra Gracchů, však jeho identitu nepotvrdila a censor Q. Caecilius Metellus ho nedovolil zapsat mezi římské občany podléhající censu, srov. rok 102. Marius dal Aequitia zavřít, ale dav ho z vězení osvobodil a zvolil mezi tribuny lidu, stejně jako potřetí Saturnina.

Na Saturninův příkaz byl v prosinci zavražděn protivník optimátů, tedy člověk z jeho tábora, C. Memmius, který se ucházel o konsulát na rok 99, ovšem proti zájmu Glauciově, který si sám brousil zuby na úřad. Viz Memmiovo potírání optimátů v době války s Iugurthou roku 111, kdy byl tribunem lidu: reformátoři nyní poslali do volebního shromáždění své bijce a ti Memmia utloukli všem na očích k smrti.

Z toho povstalo pozdvižení Římanů městských proti venkovským, kteří podporovali Saturnina. V bitvě 10. prosince v Římě, první mezi občany v ulicích Říma vůbec, byli populárové-straníci reformátorů optimáty posílenými částí nespokojených Římanů poraženi a ubiti, když přechodně obsadili Capitolium, a pak se vzdali Mariovi v naději, že jim "jejich člověk" pomůže. Toho dne nastupovali úřad tribunové lidu na rok 99. 

Marius, který v této situaci nijak proti násilníkům nepospíchal, otočil, spojil se se senátem, neboť oba aktéři reforem i nepokojů se stali nezvladatelní: Saturnina, Glauciu s nastávajícím quaestorem C. Saufeiem zavřené v budově capitólského chrámu vydal „lidu“ na smrt. Trojice se konsulovi vzdala a Marius je zavřel do budovy senátu. Nechtěl je však vydat k lynchování, že prý budou souzeni, takže dav rozebral střechu a taškami "revolucionáře" ukamenoval, a s nimi několik úředníků a Pseudosempronia, několik hodin tribuna lidu.

Opět bylo předtím přijato senatus consultum ultimum (srov. rok 88) a C. Marius se záchranou státu v chaotických dobách nepokojů chlubil na dochovaných nápisech, zde z Arretia: rem p(úblicam) turbátam séditiónibus tribúní plébei et praetóris, quei armátí Capitólium occupáverant, sextum có(n)s(ul) vindicávit

Tribuna Saturnina tudíž legálně zabil Scaeva, otrok jistého Q. Crotona, jemuž se usnesením lidu dostalo za to svobody. Když se za této situace domáhali lidé, aby byl z exilu povolán Q. Caecilius Metellus, viz zde výše, ale P. Furius, jeden z tribunů, syn propuštěncův a zjevně překabátěný saturninovec, se postavil proti, třebaže příčina vyhnání již pominula a a stejnojmenný Metellův syn ho prosil na kolenou.

Následujícího roku či až 98 byl za to Furius (celé jméno?) tribunem C. Canuleiem pohnán před soud, ale k přelíčení nedošlo, neboť byl davem roztrhán/démos diespasen ton Fúrion. Zřejmě to byla druhá žaloba proti Furiovi, poněvadž jiný pramen jmenuje jeho žalobcem C. Appuleia Deciana, tribuna lidu 98, který se pustil do Furia na sněmovišti, ale um lidu neuspěl, poněvadž v jedné části své řeči politoval smrti Saturninovy a Glauciovy.

Podobně neuspěl se žalobou na optimáta L. Valeria Flakka po jeho kurulské aedilitě roku 99 (cos. suff. 86 za Maria). Populár Decianus se vzápětí sám stal obětí za svá vstřícná slova o saturninovcích a exulován. Vzal s sebou do vyhnanství i svého stejnojmenného syna, odešel do Pontu a připojil se ke dvoru Mithridáta Eupatora. Slyšet o něm již nebude.  

Snahy populárů o důsledné provedení agrárních reforem tak byly znovu pozastaveny (půda pro veterány v koloniích na Sicílii, v Makedonii a Acháji atd.). Později, po oslabení moci sullovců, byla Saturninova vražda předmětem soudního jednání. Po 36 letech obžaloval z Caesarova návodu T. Labienus jezdce a senátora C. Rabiria za účast na vraždě tribuna lidu, jehož před lidovým sněmem obhajoval jeho starý známý M. Tullius Cicero: řeč za C. Rabiria obviněného z vlastizrady/pro C. Rabirio perduellionis reo oratio.

Aktérů likvidace Saturnina a Glaucia žilo tehdy ještě mnoho a žili jejich synové. Labienus neuspěl: o lsti s praporem na Ianiculu při hlasování shromáždění centurií roku 63 viz v indexu pod centurie. Populár Caesar, sám ovšem vznešeného rodu, chtěl varovat senátory, aby nepodléhali lidovým hnutím, jako se stalo právě roku 100. O Rabiriovi se později tradovalo, že se Saturninovou hlavou chodil pro pobavení hodovníků po hostinách. 

Řádění pirátů ve východním Středomoří měl ukončit zákon podaný Saturninem/lex Appuleia de piratis persequendis, pokud to nebylo usnesení senátu/senatus consultum. Všem spojeneckým dynastům, tedy třem Ptolemaiovcům (tzn. že Apión t. r. již kraloval, snad od roku 102) a dvěma Seleukovcům, vládci na Kypru a římským konsulárům a praetorům, kteří budou na východě a hlavně v provinciích Asie, Makedonie a Kilikie (ta již zřejmě rozšířena o Lykáonii) působit, text předepisuje zajistit bezpečnost a kdo by něco zanedbal, bude pokutován částkou dvou set tisíc séstertiů. 

Spojencům zákon zakazoval jakýmkoli způsobem s piráty spolupracovat a poskytovat jim útočiště. Významnou roli určuje text Rhoďanům. Stéla s nápisem byla nalezena v Delfách a na Knidu. Pokud měl být zákon příležitostí k válečnému štěstí Mariovu, nedošlo k tomu pro spory se senátem a Marius odcestoval na Východ jakou soukromník, viz rok následující. Zákon nebyl účinný stejně jako řada dalších opatření protipirátských, viz až rozhodnutí z roku 67.

Jiný Appuleiův zákon se postaral o Mariovy vysloužilce. T. r. byla po konsultaci se Sibyllinými knihami, důvod neznáme, založena na území ligurských či keltských Bagiennů/Bagitennů osada Eporedia/dn. Ivrea, jejíž pevnost měla dohlížet na Salassy, srov. rok 143 a 27sqq. Na severu Korsiky vznikla v tomto roce nebo později Colonia Mariana, řec. Mariané, nesoucí jméno triumfátora C. Maria. O lokalitě není jinak nic známo. 

Z doby kolem t. r. pochází fragment bronzové oskicky psané desky s municipiální ústavou Bantie v Lúkánii při hranicích s Ápúlií/tabula bantina osca. Nejpozdějším datem textu by mohl být konec spojenecké války rok 88.     

13. července se narodil C. Iulius Caesar (zavražděn byl 15. března 44), Božský Iulius/Divus Iulius. Byl mladším bratrem Iulie Caesaris I. a Iulie II., která zemřela roku 51. Jeho otec C. Iulius Caesar (III.) zemřel roku 84, matka Aurelia roku 54. Sestra Iulie II. byla matkou Atie (viz rok 63 nebo 44). Otcova sestra Iulia byla manželkou C. Maria. Aurelie porodila císařským řezem, srov. rok 183, a jméno chirurgického zákroku souvisí podle starých s Caesarovým jménem (viz index s. v. řez císařský, též pod Iuliové Caesarové více a dtto pod Marciové Reges). ● 13. červenec je svátkem narozenin Apollónových a nemohl tedy císařský Řím téhož dne slavit svátky dvou bohů. Proto se kultovně vedly Caesarovy narozeniny již 12. července/a. d. quartum idus quintiles, srov. k tomu oddíl Bohové & svátky viii. 

Tohoto roku nebo roku následujícího se narodil v Cisalpinské Gallii P. Valerius Cato, básník, grammatik a pedagog. Datum jeho smrti neznáme.

Koncem druhé poloviny druhého století tvořili:

• Volcatius Sedigitus, filolog a literární historik,

• Porcius Licinius, básník z okruhu Lutatia Catula,

• Antipatros ze Sídónu či Tyru, filolog a literární historik, epigrammatik, snad identický se stoikem; proslavilo ho to, že odmala byl každoročně nemocen na své narozeniny a že téhož dne také zemřel, 

• Antipatrem z Tyru, přítelem cos. roku 102 Q. Lutatia Catula; prý byl za celý život nemocen jen jeden den a ten byl i jeho posledním, srov. příběh předešlý, 

• Valerius Aedituus, básník epigramů, rovněž z  Lutatiova okruhu,

• Aristeidés z Mílétu, klasik antické erotické novelly, autor Mílétských příběhů, Mílésiaka,

• Artemidóros z Efesu, geógrafos, autor jednoho z několika zachovaných itinerářů-periplů/ve výtahu. Za 169. olympiady (104-101) vedl úspěšnou misi do Říma se stížností na řádění publikánů, kteří si přivlastňovali i daně chrámové. Efesští mu v uznání postavili zlatou sochu. Složil příručku s popisem známého světa o jedenácti knihách, jejíž součástí asi byl výpis vzdáleností mezi přístavy.  

Kolem roku 100 působil první známý římský lyrický básník Laevius, celé jméno neznáme, předchůdce neóteriků, ztotožňovaný s jistým Laeviem Melissem, o němž také nevíme nic. Laevius složil sbírku Erótopaignia/Hrátky lásky, veršů pestrého obsahu a forem; zachovány citáty. Někdy v této době rukou neznámého autora vznikla socha Afrodíty z Mélu. Ve druhém nebo až v prvním století vznikly tzv. tabulae Iguvinae, sedm desek s latinsko-umberskými religiosními texty (odtud naše znalosti tohoto italického jazyka).

Ve druhém nebo v prvním století či na přelomu obou staletí žili:

• Valerius Antias, annalistický historik, začal psát po smrti Sullově,

• Kaikílios, lat. Caecilius, z Kalakty na Sicílii, žák Apollodóra z Pergamu, rhétór, literární kritik, teoretik atticismu a historik. Žil v Římě, mluvil a psal řecky. Byl to původem zotročený Žid, jehož otrocké jméno znělo Archagathos, jak se na ostrov dostal, nevíme: první známý židovský intelektuál v západním Středomoří, jeho themata byla ale navýsost hellénská. Napsal ve dvou knihách dílo Proti Frygům, srovnal Démosthena s Ciceronem a Démosthena s Aischinem, byl autorem spisu o rozdílnostech stylu attického a iónského/tini diaferei ho attikos dzélos tú asianú, rozebral styly attické řečnické desítky;

• L. Manilius nebo L. Manlius Manilius (?), básník,

• L. Plotius Gallus, řečník a první učitel latinského řečnictví v Římě, přítel C. Maria,

• Sempronius Asellio, celé jméno neznáme, vojenský tribun v armádě P. Scipiona Africana Aemiliana před Numantií, historik svých dnů,

• otec a syn Sasernové, autoři spisů o zemědělství.

V prvním století působil:

• Athénaios z Attaleie (zřejmě v Pamfýlii, kterou  založil c. 150 král Attalos II. Filadelfos), žák Poseidóniův, lékař a zakladatel tzv. pneumatické školy,

• Boéthos ze Sídónu, peripatétik, autor komentářů k Aristotelovi,

• Catius Insuber, první epikúrik, který psal latinsky, podle přízviska zároveň první keltský epikúrik a literát vůbec,

• Theodosios z Bíthýnie, filosof a mathématik (spolu se svými syny, jejichž jména neznáme), autor zachované geómetrické příručky Sfairika ve třech knihách, dvě knihy věnoval střídání dne a noci, složil komentář k Archimédovi. Jiný Theodosios pocházel z Tripoli, autor básně o jaru/eis to ear, bývá ztotožňován s Bíthýnijcem, 

• Q. Valerius Soranus, promariovský tribun lidu roku 82, filolog, literát a antikvář, autor nedochovaného spisu o mystériích; za Sully likvidován v úřadu údajně za to, že vyzradil (asi někde uvedl v některém ze svých spisů) tajné jméno bohyně Romy (viz pod divalia/angeronia v Bohové a jejich svátky, x.). Podle jedné verse byl z rozhodnutí senátu ukřižován (sic), podle jiné dopaden na útěku na Sicílii a popraven. V odborné literatuře byl inovátorem: jako první opatřil své dílo na úvodu obsahem. 

Kolem roku 100 porazil čínský císař Wu zničujícím způsobem HunyNájezdníci pak zahájili svou cestu na západ do Střední Asie: vlastní začátek tzv. stěhování národů. • Po 475 letech, roku 375 našeho letopočtu, Hunové na své cestě dospěli do povodí Volhy (viz rok 177 a pod heslem Hunové).

V této době se stalo konfuciánství oficiální čínskou státní ideologií.