************************************************************

102.

Ol. 169, 3

210 SE

146 AE

(Exekratés)

a. u. c. 652

C. Marius IV. a Q. Lutatius Catulus

************************************************************

V Athénách na poničené stéle zachováno usnesení rady z 11. gaméliónu Theokleova archonátu/leden t. r. o vyznamenání dívek podílejících se na výrobě Athénina peplu. Samy se též složily na stodrachmovou stříbrnou misku pro bohyni. Jejich jmenný seznam byl sestaven po fýlách.

Někdy mezi lety 102 až 100 vpadl do Kappadokie král Bíthýnů Níkomédés II. Epifanés, čímž zrušil pakt s Mithridátem Eupatorem z roku c. 108. Co ho k tomu vedlo, nevíme. Královna-regentka Kappadoků Láodiké IV. Pontská, která od roku 111 vládla za svého nezletilého syna Ariarátha VII. Filométora, sestra pontského krále Mithridáta VI. Eupatora, žádala nejprve o podporu svého bratra, který jí "pod záminkou sourozenecké lásky pomoc poslal/per simulationem pietatis auxilia sorori mittit".

Pak ale otočila, čím to, také nevíme, a nabídla Níkomédovi svou ruku a pravděpodobně i trůn (?). Níkomédova první žena a královna Nýsa I. Bíthýnská byla v této době již po smrti (dobu úmrtí neznáme). O dalších ženách bíthýnského dvora viz rok 95. 

Mithridátés Eupatór se rozhořčil a vzal se za věc mladého krále Ariarátha VII. Filométora. V průběhu let 101 až 100 vyhnal bíthýnské posádky z Kappadokie, s nimi svou sestru a obsadil Galatii (viz dále rok 100).

Byl to vlastní začátek téměř čtyřicetiletých válek o Kappadokii, které trvaly až do roku 64 (srov. rok 99). Jejich předehra; válka bíthýnsko-pontská o Kappadokii, trvala do roku 96. O průběhu pontské diplomatické mise v Římě viz rok předešlý. 

Z t. r. nebo následujícího pochází děkovný dekret Delfanů vyznamenávající krále Níkoméda II. a královnu Láodiku IV. za to, že vyhověli jejich žádosti o poslání třiceti otroků/sómata kai paidaria pro službu Apollónovi a městu. Usnesení honorující zbožnost dynastů vůči bohu a náklonnost vůči městu bylo zvěčněno v chrámu a na podstavci sochy Prúsiy I., Níkomédova děda/pappos.

Nápis obsahuje jmenovitý seznam třiceti otroků a komu byli přiděleni: sloužili po třech až pěti při stádech posvátných ovcí, koz, krav, koní, dva v tesařské dílně/tektoniké, jeden u pekaře/artokopos, jeden u kuchaře/mageiros, jeden u hrnčíře/kerameus, několik v palaistře.

Oba dynasty vyznamenali Delfští zlatým věncem a bronzovou sochou, proxenií, k tomu promantejí, prodikií, proedrií u všech soutěží, atelejí (nikoli však asýlií), jak bývá u euergesií obvyklé. Srov. roku 104 o králově výmluvě Římanům ohledně otroků. 

Ze stejné doby pochází usnesení o vyznamenání vavřínovým věncem, proxenií a vším, co k ní se dávalo, včetně asýlie, Athéňana Ammónia za jeho zbožnost a také za to, že své sakrální povinnosti vykonával na vlastní náklady.

Ammónios byl též Apollónovým knězem na Délu, jak svědčí nápis z podstavce sochy, kterou mu s díky věnovali "Athéňané, Římané a další Helléni žijící na ostrově". Autorem nedochované sochy byl jinak neznámý athénský sochař Démostratos. Delfské nápisy bývají též kladeny až do devadesátých let (archón Kleodámos).    

Římané zřídili provincii Cilicia (viz předešlý rok), k níž byla připojena i Pisidie a Pamfýlie dosud spadající od roku 133 po Asii. Jak k tomu došlo, jaké bylo správní středisko anatolské akvisice, o kterou část Kilikie se jednalo, nevíme. Ani není zřejmé, zda měli v tu dobu Římané připojenou zemi pod kontrolou.

Roku 36 dostal Amyntás Galatský za odměnu od M. Antonia mimo jiné Pamfýlii (i ta spadala dosud pod Asií), viz tam a o dílu triumvirova děda viz rok 103, po Antoniově smrti roku 25 se Pamfýlie dostala na čas opět pod správu Kilikie (?), posléze pod provincii Galatia a roku 74 n. l. Vespasianus zřídil provincii Lycia & Pamphylia.  

Královna Kleopatrá III. Kokké nepřivedla ve druhém roce osmé války syrské s sebou do Syrie jen tisíce vojáků a ptolemaiovskou flotilu (srov. předešlý rok), ale též svou nejmladší dceru Kleopatru V. Selénu I. a provdala ji za krále Antiocha VIII. Kalliníka. Kleopatrá V. se stala poslední dnes známou královnou Seleukovců. Předtím byla manželkou Ptolemaia Sótéra II., srov. roky 115 a 108 a o jejím konci viz rok 69. Manželství se Seleukovcem, vdovcem od roku 113, zůstalo bezdětné, děti Antiocha VIII. z jeho prvního manželství se Seléninou sestrou Tryfainou viz u roku 96. 

Město Ptolemáis (srov. předešlý rok) padlo před zimou po ročním obléhání do rukou Kleopatry III. Její syn a protivník Ptolemaios IX. Sótér II. se držel v Gaze, bojoval v Syrii a usiloval o invasi do Egypta, když viděl, že brána do země je jen slabě chráněna. Úder se nezdařil, neboť jeho mladší bratr Ptolemaios X. se stačil se svými oddíly vrátit do Pélúsia z výpravy, která ptolemaiovské žoldnéře dovedla až k Damasku, viz rok předešlý.

Obléhání Ptolemáidy řídil Egypťan Petimúthés z Dolní Diospole/Diospolis hé kató, lat. inferior, jak víme z jeho příslušně velkohubé nedatované hieroglyfické stély z Karnaku ("vstoupil do cizích zemí jako božský jestřáb" a "zmasakroval desítky tisíc nepřátel"). Město i pevnost padly do královniných rukou a stratégos Petimúthés si liboval, jak ho a jeho otce Psenobasta královna obdarovala. Sótér II. se posléze roku následujícího vrátil na Kypr, tam zjevně bez odporu (?). 

V Ptolemáidě navštívil s dary Kleopatru III. Alexandros I. Židovský. Na radu svého stratéga Ananiy s ním královna uzavřela spojenectví (jeho bratr a kolega ve velení Chalkiás během syrského tažení téhož roku tažení zemřel, srov. rok 106). Jiní z jejího dvora Kleopatře radili židovského krále zavřít a z jeho království udělat opět provincii, ale převládla obava z faktu, že Hasmónové jsou od roku 161 římskými spojenci. Alexandros Iannaios s královnou stvrdil mír ve Skýthopoli, získal zase kontrolu nad svou zemí a na to vytáhl do Koilé Syrie, viz rok následující. 

Kleopatrá III., jediná z ptolemaiovských královen, která vedla armádu kdy do Asie, se snad na přelomu roku 102/101 n. již v září 102 vrátila do Egypta, kde eskaloval spor s dalším jejím vlastním synem, s mladším bratrem Sótéra II. Alexandrem I., který jako král Ptolemaios X. Alexandros I. byl od roku 108 také jejím spoluvládcem. Nelze vyloučit, že byli na kordy ještě před foiníckým tažením, ale sotva by opouštěla Alexandreji s nepřítelem v zádech.

Alexandros I. byl ženat se svou neteří (Kleopatrou) Bereníkou III. Filadelfos, dcerou Ptolemaia IX. Sótéra II. (viz následující rok a rok 108 a 105; přízvisko Filadelfos přijala po sňatku s Alexandrem, ačkoli jeho sestrou nebyla). • Příčiny ptolemaiovských zničujících palácových sporů a válek známy většinou nejsou a sotva je možné je odbýt označením "z vládychtivosti n. z ješitnosti", avšak o co se tedy hádali, nevíme. 

V Gallii se na jaře od Kimbrů oddělili Teutoni a Ambronové, srov. rok 104. Kimbrové se rozhodli po překonání Alp vpadnout Itálie od severu, viz rok následující, ostatní chtěli táhnout na jih se stejným cílem Ligurií podél moře. Údernou sílu germánské migrační koalice tak oslabili. Zda měli migranti v plánu spojit se posléze kdesi v Itálii, zůstane záhadou.

Kimberské migraci přes Nóricum k jihu měl čelit konsul Q. Lutatius Catulus. V Alpách v několika bitvách přemohl legát L. Cornelius Sulla horské Kelty a opatřil pro Catulovu armádu dostatek proviantu; bližšího o jeho operacích nevíme nic. 

Germáni nachystáni k bitvě očekávali Římany, Marius však držel armádu za hradbou ležení na soutoku Rhodanu a Isary a útočníky po tři dny odrazoval střelbou. Teutoni s Ambrony a zřejmě též s částí helvetijských Tigurinů se tedy rozhodli nechat Mariovu armádu v zádech a pustili se kolem římského ležení po levém břehu Rhodanu k jihu k Alpám.

Zástupy Germánů, celé rodiny s veškerým majetkem na povozech, putovaly podél ležení po šest dnů a měli z Římanů legraci, že prý brzy budou u jejich manželek v Římě. Marius jim táhl s armádou v patách, až v několika dnech narazil na zadní voj Germánů tvořený Ambrony.

Římskou sílu staří autoři nevyčíslili. Moderně se odhaduje, že Marius disponoval šesti legiemi, tedy c. třiceti tisíci muži, srov. údaj u roku následujícího. K tomu ovšem patřili vojáci spojenečtí, kterých bývalo vždy více než legionářů, takže římská armáda mohla čítat i sto tisíc mužů ve zbrani, k tomu rozsáhlý trén. Zásobovací problémy pro obě armády v době po sklizni musely být zde na jihu Gallie enormní. 

Někdy v říjnu až listopadu Římané v bitvě vyprovokované útokem lehce ozbrojených Ligurů na koupající se Germány v četných pramenech v kraji byli Ambroni těžce poraženi a dva tři dny na to v bitvě u Aquae Sextiae v Gallii Narbonské severně od Massilie Germáni i s Teutony znovu, tentokrát zcela zničujícím způsobem.

V noci před bitvou poslal legáta M. Claudia Marcella s třemi tisíci legionáři a s trénem, aby druhé dne ráno budili dojem velké armády obchvatem za záda Germánů do kopců za nimi. V rozhodujícím okamžiku jala bojující migranty hrůza z obklíčení a povolili; zřejmě rozhodující okamžik bitvy.  

Král Teutonů Teutobod/Teutobodus s dalšími předáky byl na útěku zajat v Alpách Sequany a vydán Římanům; pravděpodobně veden v Mariově triumfu (roku 101 n. 100?) a po něm zřejmě uškrcen; podle jiné verse padl v boji. Kořist, tedy to, co naloupili během své migrace a vlekli Germáni s sebou, aby se nedostal v Římě do řečí, se slevou rozprodal vojákům/pásan autois tén leián epeuónisás apedoto. 

Když Marius zapaloval obří hranici z ukořistěných germánských zbraní dorazili z Říma jeho přátelé se zprávou, že byl zvolen popáté konsulem. Nabízený triumf odmítl, dokud nezlikviduje Kimbry, s nimiž měli Římané pod Q. Lutatiem v Alpách problémy, viz zde níže a rok následující. 

V bojích s Římany prý padlo na dvě stě tisíc Teutonů, Ambronů a Tigurinů, jak praví asi nadsazený údaj, jiný píše, že jich bylo sto tisíc, další že sto padesát tisíc. Původně táhlo do války na třicet tisíc bojovníků ambronských, teutonské počty v této souvislosti neznáme. Údajně na osmdesát či devadesát tisíc Germánů, žen a dětí, pokud si nevzaly život, bylo zotročeno, uniklo jen tři tisíce mužů. Z kostí Germánů prý Massilští stavěli ohrádky kolem svých vinic.

● Některé Germánky nabídly neposkvrněnou službu svatým pannám a bohům/inviolata castitate virginibus sacris ac diis serviendum esse, když to však Marius odmítl, vzaly si život.  

V téže době pronikali Kimbrové alpskými průsmyky vedoucími do Popádí, viz rok následující. Jádro keltských Tigurinů, třetí migrující součástky, byla právě v Nóriku a když dorazila zpráva o likvidaci Kimbrů roku následujícího, vrátili se Tigurinové do svých původních sídel mezi Lemanským jezerem a Iurou/Jura. Římané nedokázali Kimbry v zimním počasí zastavit a Q. Lutatius dal postavit na řece Athesis/řec. Atisón na obou březích jediného brodu v kraji opevnění spojená mostem.

Kimbrové, zprvu ji chtěli přeplavat, však stavěli přes řeku hráz z kamenů, pouštěli proti mostu kmeny až posádky pevnosti vyděsili. Velká část Římanů se stáhla, garnison Kimbrové po boji propustili na svobodu, podle jiné verse se vojáci probojovali k ustupujícím legiím sami.

Zřejmě z této doby pochází informace o osobním souboji Catulova legáta L. Opimia, který zabil v Tridentském lese/saltus tridentinus, tedy v údolí Adige, germánského vyzývatele, a také útěk M. Aemilia Scaura z boje sloužícího mezi jezdci, syna významného otce, konsulára, censora a čerstvě principa senátu. Otec mu vzkázal, že ho již nechce vidět a syn se probodl mečem. Scaurus měl ještě jednoho stejnojmenného syna, viz v indexu s. v.

Za bojů s Kimbry se proslavil centurio primipilarius Cn. Petreius Atinas, kterého Catulus vyznamenal travnatým věncem/corona graminea n. obsidionalis, vzácnou poctou, za záchranu legie při útoku nepřítele na ležení: velící tribun ztratil hlavu, nedokázal se rozhodnout, tak ho Petreius zabil a převzal velení. 

Na Sicílii ve válce s otroky, viz oba předešlé roky, Lucullův nástupce praetor C. Servilius byl na povstalce krátký, dokonce v bitvě s nimi přišel o ležení. Aniž by vzbouřencům a dalším banditům v tom v poli Římané bránili, loupili po celém ostrově, srov. k tomu rok 104. Servilius byl pak v Římě odsouzen za neodpovědné vedení úřadu a exilován. Viz rok následující, kdy byla válka ukončena.

V Římě censorovali Q. Caecilius Metellus Numidicus, cos. 109, a jeho bratranec C. Caecilius Metellus Caprarius, cos. 113. "Numidský" se pokoušel vyhnat ze senátu populáry L. Appuleia Saturnina a C. Servilia Glauciu, což se mu při nesouhlasu kolegy nepodařilo. Oba populárové pak proti němu štvali, musel dokonce před davem hledat útočiště na Capitóliu.

Když o dva roky později odmítl přísahat v senátu na nové agrární zákony přidělující půdu dobytou na Keltech Mariovým veteránům, vyhnul se konfliktu a těžké pokutě odchodem do exilu na Rhodos a do Trall (soudně exulován dodatečně). 

Brzy po Appuleiově a Glauciově smrti roku 100, když C. Marius opustil Řím na svou anatolskou cestu, se zásluhou svého syna Pia vrátil Metellus Numidicus všeobecně vítán do Říma/Calidia rogatione revocatus podle tribuna lidu roku 99 Q. Calidia a ač ceněn jako zdatný řečník, už více do politiky nezasahoval (zemřel asi roku 91).

Do Říma dorazil z Pessinúntu velekněz kultu Velké Matky bohů, Magna Mater deum/hiereus hyparchón tés megalés tón theón métros, jménem Battax či Battakés. Tvrdil, že cestoval na pokyn bohyně, poněvadž její chrám ve Městě je třeba očistit a nově zasvětit jménem římského lidu. 

Předpověděl velká vítězství, viz zde výše, a oděn do zlata a pro Římany extravagantního oděvu s velkým zlatým věncem na hlavě budil v ulicích pozornost. Na foru promluval k lidem o bohyni a nedal na zákaz tribuna lidu A. Pompeia, kterého dráždil onen věnec a o knězi rozhlašoval, že to je šarlatán. 

Když Fryg přesto svá vystoupení neukončil, dal ho tribun svými lidmi z řečniště odvléci. Pompeius dostal horečky a po dvou dnech zemřel (o jeho synovi či vnukovi Aulovi n. Quintovi, který jako první užíval přízviska Bithynicus, viz rok 74).

Battakés dosáhl značné obliby i mezi senátory, dostával velké dary a když Řím opouštěl, vyprovázely ho davy. O římských vazbách Pessinúntu srov. korupční aféru P. Clodia Pulchra roku 58 a jeho zásah do sporů galatských dynastů. 

Lze pouze spekulovat o tom, zda a jak souvisela knězova zbožná mise s diplomatickou aktivitou Mithridáta Eupatora, viz rok předešlý. Jak knězova mise souvisela s Mariovým putováním roku 99, také není známo, ale Říman cestoval právě do Pessinúntu, viz tam.

Pod čí ochranou tehdy chrámový státeček pessinúntský stál, není jasné. Snad byl od roku 129 pontský s Velkou Frygií, nebo galatský z vděku za pomoc ve válce s Aristoníkem, popř. až od c. 107 s částí Galatie Mithridáta VI.

Číňané pronikli do Ferghány, čínsky Ta-wan (srov. rok 128). 

 

************************************************************

101.

Ol. 169, 4

211 SE

147 AE

(Médeios₁ I.)

a. u. c. 653

C. Marius V. a M’. Aquilius

************************************************************

Nové povstání otroků v Attice (srov. rok 104). Ani o něm nevíme nic bližšího.

V komplikované levantské/osmé syrské válce, viz roky 106sqq., dobyl Alexandros I. Iannaios, viz o něm roku 103, po desetiměsíčním obléhání Gadar, obsadil Amathús, kde měl v pevnosti uloženy poklady lokální dynasta transjordánský Theodóros, syn Zénóna Kotyly (hellénisovaní Arabové? srov. rok 135 a 84).

Vzápětí bylo Alexandrovo vojsko zaskočeno navrátivším se dynastou, který přivodil Židům těžkou porážku, deset tisíc jich tam v bitvě zahynulo a vítěz se zmocnil králova trénu s právě naloupenou kořistí. ● Alexandros se po letech k Amathúntu vrátil, ale Theodóros pod dojmem Alexandrových nových vítězství, viz zde níže, pevnost vyklidil a král ji dal srovnat se zemí. 

Alexandros se "pak" vrátil na pobřeží. Zmocnil se Rafie/Rafeia a Anthédónu a posléze oblehl Gazu, z níž odplul Ptolemaios IX. Sótér II., resp. jeho posádka na Kypr; tím skončily vojenské operace osmé války syrské. Slůvko "pak" se s největší pravděpodobností netýká tohoto roku, spíše až roku 96sq., viz tam.

V Iúdaji vypuklo lidové povstání proti králi Alexandrovi I. Iannaiovi. Následovalo šest let vnitřních rozbrojů a válek mezi Židy, o jejichž motivech a rozsahu nejsme informováni (viz nakonec rok 95).

Povstalci, pravděpodobně fanatičtí farisajští sektáři, dynastovi mimo jiné předhazovali, že jako bývalý vězeň nemůže být veleknězem a ani by neměl vládnout (o likvidaci vlivu farisajů v Jerúsalému Alexandrovým otcem Ióannem Hyrkanem viz rok 110). Na krále házeli o podzimním svátku sukkót citrony a protiútok vojáků přinesl šest tisíc obětí. Alexandros dal pak oddělit dřevěnou zdí oltář od chrámového okrsku, za kterou směli pouze kněží.

Alexandros nenajímal domácí žoldnéře, ale vojáky hlavně z Pisidie a Kilikie a s nimi někdy před rokem 96 podrobil některé z arabských kmenů, Móaby a velké části Galaátidy s makedonskými klérúchiemi Pellou, Gadarami, Abilami, Hippem, Filoterií; viz dále roky 96 a 93.

V Egyptě zavraždil někdy mezi 16. zářím a 31. říjnem Ptolemaios X. Alexandros I. svou matku a spoluvládkyni Kleopatru III. Euergetis Filométór Sóteiru (II.), lidově Kokké či dříve Gyné (c. 60), s níž vládl od roku 108 pod kultovním jménem Theoi Filométores Sótéres III. Alexandros I. kraloval nyní do roku 88 se svou chotí (Kleopatrou) Bereníkou III. jako Theoi Filométores IV. (srov. rok 170); roku 99 se dali v září/říjnu korunovat podle domorodého ritu v Sarápieiu v Memfidě. Měli spolu dceru, ale její jméno a ani osud neznáme, srov. rok 105. 

Dynastická i historická stopa zavražděné, podle jedné verse zemřelé přirozenou smrtí, je úctyhodná. Kleopatrá III. byla se svým strýcem a manželem Ptolemaiem VII. matkou Ptolemaia IX. Sótéra II., Ptolemaia X. Alexandra I., Kleopatry (II. Syrské) Tryfainy, manželky Antiocha VIII., Kleopatry IV., manželky Ptolemaia IX. a Antiocha IX. a Kleopatry V. Selény I., manželky Ptolemaia IX., Antiocha VIII., IX. a X. 

Tohoto roku nebo již předešlého zemřel na Sicílii Tryfón alias Salvios, od roku 104 král vzbouřivších se otroků. Novým králem byl provolán Athénión, jeho stratégos, avšak krátce na to padl v rozhodující bitvě s Římany, zabit v souboji konsulem M’. Aquiliem, Římana přitom zranil na hlavě (pozoruhodné, že nejvyšší úředník republiky uznal za vhodné utkat se s otrokem; Athénión zůstal Římanům příslovečný a dlouho v paměti). 

Touto bitvou prakticky skončila druhá (a na dlouho poslední, viz rok 267+) válka s otroky na Sicílii (trvala od roku 104). Stále ještě po sicilských pevnostech žilo na deset tisíc rebelů, ale konsul jednotlivé posice dobýval. Zbylá tisícovka otroků vedených jistým Satyrem, zda užíval královského titulu, nevíme, se opevnila v Triokalách, kam na ně Římané nemohli. Vzdali se však po čase a Aquilius, již jako prokonsul, je bez trestu dopravil do Říma.

Zde je ale poslal po ovaci (podle jiného zdroje: po triumfu) do arény bojovat se zvěří; o hanebném konci Aquiliově viz rok 88. Tímto bojem, kde byla jakás takás šance na přežití, povstalci opovrhli a pozabíjeli se místo toho, stále podle všeho k pobavení Římanů, ve vzájemných soubojích v aréně. Poslední z nich Satyros si vzal sám život. O další vzpouře sicilských otroků za Galliena viz až rok 267+.

Ostrov byl prý nadále plný banditů, buď prchlých otroků nebo zchudlých svobodných lidí. Cesty byly nejisté, briganté vykrádali sýpky měst a vesnic, olupovali majetné, ve vodách ostrova a jižní Itálie se uchytily pirátské bandy a zklidnění do chaosu vnesla pravděpodobně až po dlouhých letech správa Cn. Pompeia roku 82 a 81, kdy tu likvidoval mariovskou oposici, užívající náklonnosti banditů, viz. O čtyři desítky let později se stane ostrov základnou moci Sex. Pompeia, triumvirova syna, a opět též pirátů, jeho úzkých spojenců.

Pokusů o nastolení pořádků nechybělo. Snad už M'. Aquilius zakázal otrokům nosit kopí či zbraně/ut néquis cum téló servus esset. Totéž udělal za své praetury někdy v letech 98 až 96 L. Domitius Ahenobarbus a když zjistil, že jakýsi pastevec/pástor, tedy obvykle otrok, ulovil velmi velikého kance loveckým oštěpem/vénábulum, neodkladně ho dal ukřižovat/in crucem esse sublátum.

Roku 96 byl praetorem na ostrově L. Asyllius a ten prý laskavostí, zbožností a spravedlivostí ve spolupráci se svým legátem a přítelem C. Longem a bohatým Římanem usazeným v Syrákúsách, kterého známe jen jako Publia, zavedl na Sicílii pořádek. Tolik alespoň jeden z chronografů.

M'. Aquilia obžalovali roku 98 za vydírání/dé pecúniís repetundís. Žalobci disponovali řadou svědků dokazujících, že Aquilius je chamtivec, ale jeho obhájce, vyhlášený řečník M. Antonius, před soudci rozhrnul Aquiliovu togu, aby ukázal jizvy ze sicilských bojů a vítěz nad otroky byl obvinění zproštěn. Tento proces bývá zaměňován s žalobou na Aquiliova stejnojmenného otce, cos. 129, viz rok 126.

Podobně to je s konsulovým návrhem na uspořádání správy venkovského/zemědělského attalovského dědictví. Senátní usnesení SC de agro pergameno bývá totiž přičítáno stejnojmennému otci, cos. 129, srov. tam. Velmi fragmentární jeho řecký text se senátním "rozhodnutím o půdě/kríma peri tés chórás" se zmínkou o konsulovi Mániovi Akylliovi (možní jsou oba) je znám ze tří versí (Efesos, Smyrna a Adramyttion). Byl reakcí na žádost vyslanců spojeneckého státu Pergama o urovnání otázky výběru daní.

K vyřízení záležitosti byla sestavena senátní komise o 55 členech. Její rozhodnutí ve prospěch nájemců výběru daní/publikánů vycházelo ze zákona C. Sempronia Graccha o asijské provincii z roku 123, viz tam. Nelze ovšem popřít, že by publikáni/públicání, řec. telónai nebyli činní již roku 129sqq.  

Ve válce s Kimbry prokonsul Q. Lutatius Catulus, který si udělal jméno též jako literát, nedokázal před zimou uhájit alpské soutěsky podél řeky Athesis (Adige, něm. Etsch) před Germány, kteří tak pronikli do severní Itálie, viz rok předešlý. Přezimovali podle všeho ve Venetii, užívali mírného podnebí, pravidelné stravy z chleba, vařeného masa a vína, čímž, tak staří autoři, zlenivěli.

Proč Kimbrové na svém treku nepokračovali po překonání Alp hned na Řím, není jasné. Germáni se takto poprvé objevili v Itálii a pak až za M. Aurelia Antonina, viz rok 167+.

C. Marius byl v zimě v Římě, zatímco jeho armáda přezimovala v Gallii, vojsko Q. Lutatia kdesi severně od Pádu/Gallia Transpadana. Do jeho ležení dorazil z Říma Marius, který k sobě povolal své legie z Gallií a tábořili někde na území kdysi Insubrů.

Zde opakovali vyslanci Kimbrů žádost z roku 109, aby jim Římané přidělili půdu, na níž by se usadili. Marius jim odpověděl, že ji jistě dostanou, stejně jako již Teutoni, a tu, kterou od nás dostali, budou ji mít nastálo/echúsi gar tén gén ekeinoi kai dia pantos hexúsi par' hémón labontes. Na to jim ukázal zajaté teutonské "krále". 

Sem proti Římanům v létě vytáhli Kimbrově, ale Marius držel vojáky v ležení. Boióríx předjel před tábor a s Mariem osobně dojednal místo a dobu konání bitvy dva dny na to. 

Horkého 30. července skončila římsko-kimberská válka u Vercell na Raudijském poli. C. Marius disponoval 32 tisíci vojáky-legionáři, Q. Lutatius Catulus 20 300 muži, mezi nimi L. Cornelius Sulla. Kimbrové a jejich spojenci byli strašlivě poraženi; římské ztráty činily prý tři sta mužů. Boióríx a s ním Lugius padli, z dalších vůdců Claodicus a Caesoríx byli zajati, šlechtici a germánské ženy si vzaly hromadně život. 

Zbytky kimberského vojska a rodin byly zotročeny: údajně sto dvacet až sto čtyřicet tisíc padlých (nižší údaj: 65 tisíc) a šedesát tisíc zajatců. Podle jednoho pramene připravilo Mariovo tažení dohromady na 340 tisíc Germánů a Keltů o život a do zajetí jich padlo 140 tisíc. Národ severogermánských Kimbrů přestal existovat. K dalšímu útoku Germánů na sever Itálie viz zde výše. 

T. r. nad Kimbry v oddělených průvodech triumfovali populár Marius i optimát Lutatius Catulus. Podle jedné verse zásluhu na vítězství měly spíše legie Catulovy, které ze 33 kimberských standard/signa ukořistily 31. Ale hodností měl přednost konsul Marius před prokonsulem Q. Lutatiem. Napětí mezi oběma stranami římské politiky přerůstalo do stavu permanentních násilností, viz rok následující.

Marius z kimberské kořisti vybudoval chrám Honoris a Virtutis, její třetí ve Městě (byl společný?). Na jeho místě stavěl o dvě staletí později svůj vítězný oblouk princeps Titus, dokončený roku 81+ jeho bratrem Domitianem. Konsul udělil o své vůli občanství tisícovce mužů z umberského Camerina za jejich bojové nasazení ve válce. Těm, kterým se to v Římě nelíbilo, že to není v souladu se zákonem, odpověděl, že "pro hluk zbraní není zákon slyšet/hoti tú nomú dia to tón hoplón psofon ú katakúseien". 

Q. Lutatius Catulus před bojem zaslíbil chrám Štěstěny onoho dne/Fortuna huiusce diei, Tyché tés hémerás ekeinés, Marius hekatombu. Z kořisti vybudoval Catulus sloupořadí, porticus Catuli, přiléhající na Palatinu k jeho domu (o osudu místa viz rok 57). Chrám Fortuny byl ozdoben nejméně dvěma Feidiovými sochami a kolossální kultovní sochou bohyně. ● Neznámé Feidiovy sochy se do Říma mohly dostat nejdříve po roce 146 a jejich připomínka svědčí o tom, že existoval jakýsi trh uměleckými či starožitnými předměty. 

Zmizení Kimbrů z gallské scény, na níž "působili" od roku 113, přivedlo celou zemi do permanentních válek mezi největšími kmenovými svazy Séquanů, Arvernů a Haeduů, živná půda pro zahraniční intervenci (srov. rok 61). • V této době žilo v Galliích na sedmdesát pět keltských kmenů/národů.

V Zadní Hispánii byli praetorem M. Mariem, mladším bratrem cos. C. Maria, poraženi Lúsítáni a provincie "pacifikována". Maria ve válce podporovali různí Keltibérové, které pak usadil poblíž Kolendy. Byli však chudí a živili se loupežemi po provincii.

Zlikvidoval je T. Didius, viz rok 93: nasliboval jim kolendskou půdu, musejí se však dostavit se všemi rodinnými příslušníky k vyměření pozemků. Když se tak stalo, dal shromážděný lid povraždit, za což, zaznamenal chronograf, získal triumf (tzn. nepřátel bylo více než pět tisíc).  

Válka se zde podle všeho vlekla v obou provinciích od roku 105sq. a ani tentokrát boje zjevně neustaly, dokud po likvidaci germánského nebezpečí a revolty sicilských otroků nevytáhl s výraznější armádní silou do Přední Hispánie T. Didius, cos. 98, a do Zadní Hispánie P. Licinius Crassus, cos. 97, viz k tomu roku 93.    

V Římě byl jistý Publicius Malleolus za matkovraždu jako první z Římanů popraven zašitím do pytle a svržením do moře. Do pytle/culleus parricidalis byla s odsouzeným zašívána opice, pes, zajíc a had; srov. v indexu pod ženy. Mezi žalobci byl Malleolův mladší bratr.

Podle jednoho podání mu byla bezprostředně po rozsudku hlava zahalena do vlčí kůže, na nohy dostal dřevěná pouta/statim folliculo lupino os <obvolutum est> et soleae ligneae in pedibus inductae sunt, byl odnesen do vězení, kde přede svědky sepsali jeho závěť a hned byl popraven.

● Britští Keltové na rozdíl od Římanů pokládali zajíce/lepores, stejně jako kohouty/gallinae a husy/anseres, za nedotknutelné, nezabíjeli je a nejedli/gustare fas non putant, ale pěstovali pro hry; tak to alespoň vypozoroval či byl informován Božský Iulius.   

Snad t. r. pořádali kurulští aedilové L. Licinius Crassus a Q. Mucius Scaevola, coss. 95, velkolepé hry, které se zapsaly do dějin cirkových umění a měly ohlas do konce republiky. Scaevola, srov. o něm roku 133, prý poprvé tehdy Římanům předvedl zápasy se lvy, viz však v indexu s. v. gladiátoři (1). 

Na Cejlonu porazil a zabil král ruhunský Dutthagámaní/Dutugámunu z dynastie Vidžaja krále Elaru, tamilského vláde v Anurádhapuře (panoval od roku 145) a kraloval v obnoveném spojeném sinhalském státu jako jeho patnáctý panovník až do roku 77 (vyšší datace 161 - 137). Byl buddhista a úspěšně bojoval proti Tamilům (srov. rok 175 a 245, pořadí králů rok 59). Po něm panoval do roku 59 jeho bratr Saddha Tissa (vyšší datace 137 - 119).