249-245

249.

Ol. 132, 4

63 SE

 

(Polyeuktos) | (Hierón) 

a. u. c. 505

P. Claudius Pulcher a L. Iunius Pullus

A. Atilius Calatinus dict. 

************************************************************

Možné datum smrti krále Alexandra VII., vládce v Korinthu a na Euboji, popř. jeho usurpace (viz ale roky 245 a 244).

 

Aitólové změnili v Delfách, které měli pevně pod kontrolou, dobu konání a význam sótérií. Od nyní byly hry na paměť osvobození Delf od keltské invase roku 279 a na oslavu Dia Sótéra a Apollóna Pýthia konány jednou za čtyři roky (srov. jejich zřízení roku 277) v rozsahu pýthií a nemejí jako hry panhellénské. 

Za iniciativou stál zjevně aitólský stratégos Charixenos (srov. o něm roku 240), který rozeslal po Helladě vyslance, aby o tom informovali a lobbyovali. V Athénách podal návrh na přijetí aitólského projektu Kybernis (za což byl Delfskými o c. deset let později poctěn proxenií se všemi právy souvisejícími: promantejí, proedrií, prodikií, asýlií a atelejí), jak dosvědčuje fragment stély s usnesením z 29. elaféboliónu archonátu Polyeuktova/duben 249, popř. 248.

Stejně postupovali Chíjští, jak zůstalo zachováno na jiném kameni, již dlouho tehdy aitólští příbuzní-spojenci/oikeioi kai filoi ek progonón. Podobně někdy před rokem c. 240 honorovali hieromnémoni chíjského zástupce, básníka Amfikla, který byl poctěn proxenií se vším všudy též na Délu.

Někdy po c. 247 pět let po sobě honorovali hieromnémoni amfiktyonie v Delfách vavřínovým věncem svého mluvčího/hlasatele, "hierokýrykeón/hierokérekeón tó koinó synedrió tón amfiktyonón", Kalliklea z Athén a připojili všechna práva udělovaná cizincům s proxenií. O Kallikleovi usnesení praví, že žil v Aitólii; v této době neměli Athény mezi hieromnémony zástupce. 

Federativní Aitólové byli v této době již silným státním útvarem a třebaže jimi většina Hellénů opovrhovala jako zaostalými příbuznými, Aitóly nebylo již dávno možné v politice obcházet, srov. předcházejí roky. Snad roku 240 za spolkového stratéga Tímaia, srov. tam, nařídili Delfským netolerovat nikomu z cizinců neplacení daní, ledaže by spadali pod ateleji usnesením Delfských. Zachovaný nápis nezmiňuje žádné sankce.

Aitólové za čtvrté a poslední stratégie Lykópovy roku asi 237 (srov. o něm roku 250) si již mohli dovolit, aby garantovali hercům-dionýsovcům/technítai působícím v Iónii a na Helléspontu a na isthmijích a nemejích bezpečný pohyb a nedotknutelnost (ve válce)/asfaleia, asýliá.       

 

V království Pontos zemřel král Ariobarzánés II. (vládl od roku 266). Na trůn přišel jeho mladý syn Mithridátés IV. Filopatór Filadelfos (vládl do roku 190). Roku c. 245 se oženil s dcerou Antiocha Thea a sestrou Seleuka II. Láodikou (I.). Seleukos II. ji provdal pravděpodobně v souvislosti s třetí válkou syrskou a jako věno dal Mithridátovi kus Frygie.

Královo mládí, tak zůstalo zachováno, prý využili Keltové/Galatové a rabovali v Pontu, až v zemi nastal hlad. S pomocí Héráklejských kteří do Amísu, které připojil ke svému království, poslali též obilí, byli zahnáni, za což se jim Keltové pomstili: vpadli na jejich území a plenili, jako již roku c. 246. Nyní byli v nouzi Hérákleótští a vyslali k nájezdníkům vyslance. Historik Nymfis sjednal konec války za pět tisíc statérů na vojsko a po dvou stovkách pro každého z vůdců. 

Jak Mithridátés IV. získal Amísos, pod Sinópou neuspělPodle jiné chronologie nevládl Mithridátés IV. tak dlouho, ale uvedenou dobu si podělili Mithridátové dva. Poněvadž druhý systém počítá s Mithridátem Ktistem jako s Prvním (v CSD je počítán jako Třetí, viz roky 302 a 266), dostali tito předpokládaní panovníci označení II. a III., viz jejich chronografii roku 302 a v příloze pod Dynastové I.

Tím pádem by byl Mithridátés IV. synem Mithridáta III., bratr Farnaka I. a Láodiky, kterou si vzal a razil mince se společným portrétem a nápisem "basileós Mithradátú kai basilissés Láodikés filadelfón/krále M. a královny L., milujících sourozenců" (o Láodice není jinak nic známo); byli asi bezdětní a Mithridátés V., otec slavného Eupatora, byl synem Farnaka I.: ve versi roku 169 uváděné v CSD jeho bratr.

 

V patnáctém roce první války púnské dobyl na Sicílii konsul L. Iunius Pullus pevnost Eryx i s chrámem Afrodíty/Venuše, viz zde níže. Karthágincům na ostrově zbývaly již jen pevnosti Drepanon/Drepana a Lilybaion, které byly od loňského roku Římany obleženy.

Obranu Lilybaia řídil stále Himilkón s pomocí velitele žoldnéřů Alexóna z Acháje, který se již proslavil při obraně Akragantu před Římany, kde též zabránil vzpouře syrákúských žoldnéřů c. 262. Nyní posloužil stejným způsobem, když odhalil mezi žoldnéři zárodky rebelie, kteří chtěli město vydat Římanům.

Kartháginci se pokusil při výpadu zničit obléhací stroje, ale v prudké řeži Římané udrželi posice a stroje uchránili. Téže noci odplul Hannibal s loděmi do Drepan, rovněž nepotřebnou jízdu odkomandoval Himilkón do Drepan. Podle jiné verse 

Hannibal, syn Hamilkarův, triérarch Adherbalův/řec. Atarbás, pronikl s padesáti loděmi a deseti tisíci muži námořní blokádou Lilybaia, a přivezl obklíčeným posily; na svou příležitost vyčkával u Aigús. Po vyložení výsadku a zásob odplul Hannibal k Drepanám.

"Poštovní" spojení Lilybaia s Karthágem nějaký čas udržoval jistý Hannibal zvaný Rhodios, který při znalosti pobřežních vod dokázal uniknout hlídkujícím plavidlům Římanů. Až se obléhatelé zmocnili stejně stavěné rychlé tetréry/čtyřřadky a "pošťaka" lapili (o jeho osudu není nic známo); podle ní pak začali roku 244 stavět novou válečnou flotilu.

Konsul P. Claudius posílili zábrany při ústí přístavu, viz rok předešlý, postavili do moře kamennou hráz s břevny a kotvami, ale živly ji rozmetaly. Bombardovali obležené velkými balvany, ale Púnové postavili proti Římanům novou zeď. Když původní hradbu Římané zdolali, byli ve větrném počasí zaskočeni výpadem Kartháginců a vichřice dopomohla ke spálení jejich obléhacích strojů. P. Claudius dal obležené Lilybaion oddělit příkopem a náspem a stejně tak římské ležení. 

Římské ztráty byly vysoké. Poněvadž vázlo zásobování a jedli pouze maso/kreóborúntes gar monon, šířily se moru podobné nemoci/loimiké nosos a Římané se spojenci houfně hynuli. Zoufalou situaci zachránil Hierón velkými dodávkami obilí zřejmě z tohoroční sklizně a nedostatek mužstva zachránilo deset tisíc narychlo sebraných námořníků a vojáků a poslaných k Drepanám.   

P. Claudius Pulcher se pak s flotilou vypravil na Drepana. Aby se vyhnul obléhání jako v případě Lilybaia, přijal Adherbal/Atarbás, velitel obrany Drepan a velitel flotily sicilské námořní bitvu. Kartháginci, jejichž lodi byly pro válku konstrukčně lepší, v bitevní sestavě útočili od moře, kdežto lodi P. Claudia pluly nevýhodně při pobřeží a konsul vyčkával na zbytek loďstva, které ještě od Lilybaia nedorazilo a ani nestačil plavidla sešikovat.

Přesto se pustil před přístavem do boje a byl na hlavu poražen. 93 lodi, tj. tři čtvrtiny lodí, které Římané používali k obléhání Lilybaia, zahynulo osm tisíc mužů, padly do zajetí i s dvaceti tisíci plavci a vojáky a byly poslány do Karthága; zajetí uniklo pouze třicet plavidel s konsulem, kterého pak doma čekala pokuta 120 tisíc assů za špatné vedení války (o jeho osudu viz zde níže). • Bylo to jediné větší námořní vítězství Kartháginců nad Římany během této války a na moři i během příštích válek s Římany.

K Lilybaiu plul též konsul L. Iunius v čele velké zásobovací flotily o osmi stech lodích doprovázených 120 válečnými trojveslicemi. Z obavy před Kartháginci číhajícím ve vodách na severu ostrova, Římané ve dvou svazech obeplouvali Sicílii z Messány z jihu. V Syrákúsách totiž konsul flotilu rozdělil a pod quaestory poslal napřed polovinu nákladních lodí, sám čekal, až dorazí z Messány celé jeho loďstvo.

Adherbal tehdy poslal jako svého nauarcha Karthalóna, který právě dorazil z Karthága se sedmdesáti bojovými loděmi, přidal mu třicet ze svých stavů, aby napadl Římany před Lilybaiem. Púnové zde zničili několik římských plavidel a pokračovali do Hérákleie. Když flotilu spatřili Římané, kteří na bitvu neměli, zakotvili a opevnili se na souši před Fintiadou. Púnský útok znemožnil plavbu padesáti velkých zásobovacích lodí, sedmnáct válečných plavidel potopil a třináct nebylo schopných plavby. Karthalón pak zakotvil v ústí Halyku. 

Konsul L. Iunius s 36 válečnými loděmi a ostatními proviantními obeplul Pachýnos a teprve u Fintiady se dozvěděl, co se stalo; púnská rozvědka fungovala lépe. Když spatřil Karthalónovu flotilu, spálil oněch třináct lodí a obrátil se se všemi loděmi zpět do Syrákús. Dohnán u Kamaríny zakotvil unáhleně na skalnatém pobřeží nechráněné před vlnami. Schylovalo se k bouři, jíž se zkušení Púnové vyhnuli obeplutím Pachýnu a zakotvením ve vhodném přístavišti.

Bouře pak římskou flotilu rozmetala a velkou část mužstva zahubila; na základě jedné časově nezařaditelné informace mohlo před Kamarínou zemřít 39 tisíc Římanů. Konsul dorazil pak k Lilybaiu se dvěma loděmi z původních 105 bitevních. Zanikla již čtvrtá velká flotila Římanů v krátké době desíti let (srov. roky 262 až 260, 255 a hlavně 253)! Přesto byl v senátu zabit člověk, který radil k uzavření míru s Púny.

Konsul L. Iunius pak obsadil pevnost Eryx a Venušin chrámu na stejnojmenné hoře nedaleko Drepan a horské městečko Aigithallos, kde zanechal posádku osmi set mužů. Brzy však bylo v protiútoku Púnů vedených Karthalónem znovu obsazeno a lokalita teď měla posádkou tři tisíce vojáků kartháginských. Během bojů o Aigithallos padl konsul do zajetí, podle jiných pramenů si po nezdařené válečné sezoně vzal život, aby se v Římě vyhnul ostudě (i jemu se předhazovalo, že neuposlechl věštebných znamení). Stalo se tak v době, kdy v poli úřadoval diktátor Atilius, viz zde níže.  

Jeho kolega P. Claudius Pulcher byl jiného ražení. Claudius vynikal zpupností. Když mu senát nařídil, aby jmenoval po katastrofě na moři diktátora, pověřil svého sluhu n. písaře Glykia/M. Claudius Glicia a bez velitele jízdy/magister equitum; senát jmenování neuznal. Claudia, sestra Pulchrova, který dal před osudnou bitvou u Drepan věštebná kuřata naházet do moře, protože nechtěla zobat, se slovy „ať se napijí, když nechtějí žrát/quia esse nólunt, bibant“, se někdy později v Římě prodírala davem, proudícím ze skončených her a láteřila: „Kdyby tak žil můj bratr a byl ještě jednou velitelem loďstva, byla by v Římě menší tlačenice!“

Byla za to potrestána peněžitou pokutou, její bratr stanul bezprostředně po návratu z války pro špatné vedení války před soudem a rovněž byl odsouzen k velké pokutě. Původně ho však tribun lidu C. Fundanius Fundulus žaloval před centuriátním shromážděním z velezrady, ale když došlo na hlasování, bouřka sněm rozehnala. Na opakování nedošlo, kolegové tribunové byli proti, takže Fundanius prosadil pouze pokutu 120 tisíců assů, za každou ztracenou loď tisícovku. Fundanius byl též ten, který pohnal před soud Claudiovu sestru. 

A. Atilius Calatinus byl prvním diktátorem, který na Sicílii vedl válku Římanů mimo Itálii. Ničeho nedosáhl a moc předal novým konsulům; událost lze přiřadit už k roku 252.

Římané vděčně prodloužili spojeneckou smlouvu s Hierónem II. Syrákúským, králem Sikeliótů, z roku 263 na věčné časy. Za pakt nyní už nevyžadovali od krále žádnou formu tributu. Od 21. dubna konali po tři noci první známé stoletní hry/ludi saeculares s. ludi tarentini spojené s dostihy (podle jedné lokality na Martově poli s podzemí svatyní), zasvěcené podzemním kultům Ditovi a Proserpině, viz rok 149, 17 a v přílohách oddíl Svátky. 

 

V Číně dobyl král státu Čchin Čuang-siang-wang hlavní město Východních Čou, dnes u Che-nan-fu, a ukončil formální vládu Tung Wen Čou-kunga (viz rok 256): definitivní konec císařské vlády staré dynastie Čou. Vojevůdce státu Čchin jménem Meng An úspěšně bojoval proti státům Chan, Čao a Wej.

 

************************************************************

248.

Ol. 133, 1

Simylos z Neápole

64 SE

 

(Hierón) | (Diomedón) 

a. u. c. 506

C. Aurelius Cotta II. a P. Servilius Geminus II.

rok 1 éry Arsakovců (AE) podle SE v západní části říše

************************************************************

V Makedonii korunní princ Démétrios (II.) uspořádával chrámové pořádky v Beroji s oblastním stratégem (?) Harpalem. Nápisně dochovány tři princovy stručné dopisy: Démétrios se pídil po osudu peněz chrámu Héráklea Kynágida (att.: Kynégetés), které si přivlastnilo město, byl toho náhledu, že Hérákleovi kněží by neměli platit daně, jak to je v případě Asklépiových, a že chrám už má z rituálních nádob dost fial a že by místo toho potřeboval kerata kai skyfús. Dopisy s datem 15. dystra 36. roku Antigona II./únor-březen t. r. vznikly po žádosti "lovců/kynégoi", Hérákleových kněží, bratrů Charty a Attyla.

 

V Astauéně či Astabéně, eparchii na severu Parthie východně od Kaspiku, zemřel vůdce Parnů, jednoho z kmenů Dahů, příbuzných Saků, řec. Skythů, "autokratór" Arsakés I. Ktistés/Zakladatel (vládl na tomto území od roku 250). Vládu převzal jeho bratr Tíridátés I. pod jménem Arsakés II. a vládl do roku 211.

Arsakés II. se dal v sídelním městě Astabény Arsaku/Aršaku korunovat na krále (?) Parnů/Aparnů a v krátké době se zmocnil celé seleukovské satrapie Parthie, kde se pravděpodobně již roku 256 osamostatnil místní satrapa Andragorás. Andragorás byl nyní Parny zabit a Parnové se dostávají do povědomí Hellénů již jako Parthové.

• Tuto událost lze umístit do roku 239 (srov. eventualitu, uvedenou v roce 235). K osobě Tíridáta I. viz rok 250. Růst Parthů souvpadal do doby třetí syrské války, kdy se existence seleukovské říše otřásala v základech, viz rok 246.  

Korelace SE a AE je v babylónských dokumentech o jeden rok vyšší, tzn. 65 SE = 1 AE (viz tam).

Zřejmě t. r. zemřel ve středoasijské Baktrii král Diodotos I. (králem od roku 256). Nástupcem v královské hodnosti se stal jeho syn Diodotos II. (vládl do roku 235). • V návaznosti na jinou chronologii parthských dějin lze události v Baktrii posunout do roku 235 (srov. tam). V jednom z latinských pramenů jsou otec i syn jmenováni Theodotus. 

 

V první válce púnské začalo šestnáctým rokem bojů období šesti neslavných let římských dějin tohoto století: na Sicílii kupili válečný nezdar, naopak Kartháginci byli aktivní a napadali italský jih. Nedokázali však vyzískat převahu, třebaže Římané nedisponovali žádnou relevantní námořní silou, srov. rok předešlý. Karthalón nezbavil Lilybaion a Drepanon obležení, proti Římanům v poli, na ostrově stály obě konsulské armády, nedosáhl ničeho, plenění italského pobřeží nebylo nijak účinné a s flotilou se vrátil na Sicílii, když se proti němu vypravil městský praetor.

Za to měl starosti s žoldnéři, podle předcházejících náborů převážně keltskými, kteří nedostávali peníze v dojednaných částkách a bouřili se. Hodně jich vyvezl ze Sicílie na pusté ostrovy v okolí (srov. událost z válek Púnů se Syrákúsany, kdy žoldnéře vyvezli na Osteódés/Ustiku, viz v indexu s. v. žoldnéři), jiné poslal do Karthága, další dal Karthalónův nástupce Hamilkar, viz rok následující, jedné noci povraždit nebo naházet do moře.

Buď ještě tohoto roku nebo někdy v průběhu let před rokem 242 se část žoldnéřů a sicilských spojenců Púnů přidávalo u Eryku k Římanům. Otevřeným desercím bránil Hamilkar lstí: vyslal loyalní vojáky, aby se tvářili jako přeběhlíci, pak však vítající Římany pobíjeli. To vedlo v římském táboře k opatrnosti a podezřívavosti vůči Keltům. Bylo to poprvé, kdy Římané vedli ve svých armádních stavech žoldnéře. Brzy se jich zbavovali pro jejich obtížnost, vylupování chrámů a vyháněli je ze Sicílie (o jejich konci v Épeiru viz roky 232sqq.).

Ve stejném období došlo též k výměně zajatců mezi Římany a Púny v poměru jeden ku jednomu a poněvadž jich Římané měli více, Kartháginci přebývající vyplatili.

V Africe se někdy kolem t. r. vypravil Hannón zvaný Velký do vnitrozemí proti domorodcům, numidským klanům. Jako Hamilkarův oponent nesázel na námořní válku a zámořská území, ale na silné postavení v Africe. Jeho aktivity byly nicméně kontraproduktivní, neboť právě v této době byli Římané slabí, srov. zde výše. Kartháginci byl poslán do války s berberskými nomády jako stratégos tés Libyés/vrchní velitel Libye a vítězně dorazil až do lokality Hekatompylé neboli Thebesté/dn. Tibisa na hranicích DZ a TN. Zde se spokojil s vydáním tří tisíc rukojmí a, údajně ke spokojenosti domorodců, nechal město nedotčené. Viz dále o Hannónovi roku 241. 

Konsul P. Servilius Geminus byl si prý tolik podobný se svým bratrem Quintem, že si je Římané pletli. Šlo to dokonce tak daleko, že se pochybovalo o dvojím konsulátu Publiově. 

 

************************************************************

247.

Ol. 133, 2

65 SE

1 AE

(Diomedón) | (Theofémos I.) 

a. u. c. 507

L. Caecilius Metellus II. a N. Fabius Buteo

************************************************************

Tento rok je prvním rokem éry Arsakovců podle babylónského kalendáře. Éra začala 15. dubnem roku 247. Proč je právě tento rok začátkem datovací éry, není jasné. Snad souvisí s korunovací krále Tíridáta I. (viz předešlý rok), nebo s nějakou porážkou seleukovských oddílů a tím pádem potvrzení parthské autonomie (srov. události třetí syrské války roku následujícího).

 

Na Sicílii se stal po Karthalónovi (od 249) vrchním velitelem Kartháginců Hamilkar Barak/"Blesk", řec. Barkas. Přeorganisoval pozemní vojsko, raboval v Bruttiu, vyplenil Lokridu Epizefýrskou a italské pobřeží po Kýmu/Cumae, nicméně u Lilybaia a Drepan se Římané tohoto roku nadále drželi. Jako jediný římský armádní úspěch t. r. historie zachovala zprávu o dobytí ostrůvku Peliadu (řec. nom.: Peliás) před drepanským přístavem. Operaci řídil konsul N. Fabius. O Hamilkarově hlavní sicilské základně viz rok následující.  

Římané se opět rozhodli, že nebudou vynakládat státní peníze na stavbu útočné flotily a na její vybavení a na moře nevyplouvali. Že většinu jejich plavidel ničily bouře a nikoli nepřátelé, tedy spíše nezkušenost velitelů než zdatnost Púnů, nebrali v potaz. Viz k tomu roky 244 a 242.

Soukromníci, jejichž jména neznáme, však už několik let a v podstatě až do konce války, podnikali flibustýrské plavby proti Karthágincům a lze se domnívat, že ve značném rozsahu. Římským státem podporovaná piraterie žila z přepadávání nepřátelských měst a lodních konvojů, přesně tak, jak o mnoho staletí později velmi účinně konali flibustýři angličtí, francouzští a holandští.

T. r. přivedlo kořistnictví soukromou flotilu do afrického přístavu Hippón Diarrhos, který i se zakotvenými plavidly zapálila, ale obyvatelům se podařilo ústí přístavu zahradit řetězem. Římskou lstí se však trojveslice dostaly přes překážku, když rychlým přesunem posádky na záď dolehla loď na řetěz a následujícím přesunem na příď se ulehčilo zádi a loď se s pomocí vesel přes řetěz přehoupla celá. Cestou domů u Panormu římští piráti ve státních službách zničili kartháginskou flotilu číhající na zásobovací konvoje z Itálie.

Římané t. r. založili kolonie Alsium na jižním pobřeží Etrúrie a na severu Latia na bývalém území Aequů horské Aefulum (Aesulum, Aefulae).  

 

V Číně byl sice stát Čchin/Qin v jedné z bitev od Sin-ling-ťüna, vládce státu Wej a hlavy protičchinské koalice, poražen, výpravy čchinského kancléře Lü Pu-weje/Lü Buwei však byly nadále úspěšné. Poté zemřel král Čchinu Čuang-siang-wang (vládl od roku 249). Jeho syn a nástupce Čeng-wang/Zheng byl teprve třináctiletý a vládl do roku 210, kdy zemřel jako Čchin Š'-chuang-ti; rodným jménem byl budoucí císař Jing Čeng/Ying Zheng. Jeho regentem do zplnomocnění roku 235 byl Lü Pu-wej; o jeho vztahu ke královně-matce a smrti viz rok 238. 

V koalici proti Čchinům stály čtyři zbývající státy a jejich představitelé. Tomuto období čínských dějin se říká období čtyř starců/s’-chao. Byli jimi původně Meng-čchang-ťün, ministr státu Čchi, Pching-jüan-ťün, princ státu Čao (zemřel již roku 250), Sin-ling-ťün alias princ Wu-ki ze státu Wej (zemřel roku 244) a Čchun-šen-ťün/Chunsheng Jun, ministr státu Čchu (zemřel roku 237), který jako jediný z partnerů nebyl šlechtického původu (původně se jmenoval Chuang Sie/Huang Xie).

 

************************************************************

246.

Ol. 133, 3

66 SE

2 AE

(Filoneos)

a. u. c. 508

M’. Otacilius Crassus II. a M. Fabius Licinus

dict. pro konání voleb Ti. Coruncanius 

************************************************************

V Alexandreji zemřel 29. ledna Ptolemaios II. Filadelfos I. (ročník 309, králem od roku 285, samostatným panovníkem od roku 283). Nástupcem na trůnu se stal Filadelfův nejstarší syn s Arsinoé I. Afrodítou Zefyrítidou Ptolemaios III. Euergetés I., někdy zvaný Megas/Dobroděj a Velký (narozen asi roku 283, vládl do roku 222 n. 221)Euergetés I. byl korunován 25. dia/v říjnu a krátce po korunovaci se podle domorodého ritu oženil s Bereníkou II. (c. 20), dcerou kdysi krále v Kýréně Magy, viz roky 261, 258 a 250. Euergetovy narozeniny slaveny v chrámech 5. dia/v říjnu, Bereníčiny 9. audnaia/v prosinci. 

Ačkoli byli jen velmi vzdálenými příbuznými, nápisně byla Bereníké titulována jako králova sestra. Od nejpozději srpna/září roku 243 vystupovali královští manželé jako Theoi Euergetai/Dobrodějní bohové a "synnaoi theoi/bohové sdílející společně chrám". • Pravděpodobně se tímto aktem měla stát Kýréné opět ptolemaiovská i symbolicky, když mocensky tomu tak zřejmě již bylo (srov. rok 250)

Arsinoé I., dcera diadocha Lýsimacha s Níkaiou, dcerou Antipatrovou, byla vyhnána z paláce sestrou Ptolemaia Filadelfa Arsinoou II., viz rok 276.

Manželství sourozenců Filadelfů bylo bezdětné a Filadelfos pokládal Euergeta tak jako tak za korunního prince. Arsinoé I. žila dvacet roků v Thébaidě v Koptu v královském exilu, ale asi zcela v zapomenutí a pravděpodobně se nástupu na trůn svého syna nedožila (její data neznáme).

Vzhledem k tomu, Arsinoé II. adoptovala podle všeho všechny tři děti Arsinoy I., tj. Ptolemaia III., Lýsimacha a Bereníku Fernoforos (srov. zde níže), nový panovník asi po tak dlouhé době odloučení ani netušil, kdo je jeho skutečnou matkou. Pokud by se žádná adopce nekonala, pak by Euergetés měl s Bereníkou II. šest dětí v rozmezí šesti sedmi let: Arsinoé (III.), Ptolemaios (IV.), Lýsimachos (?), Alexandros, Magás (II.), a Bereníké (Anassé parthenón), viz rok 246 a o jejich osudech roku 239 a 221.

 

V Babylónii se 11. nisannu 66 SE/14. dubna t. r. děti Antiocha Thea s Láodikou Seleukos (II.), Antiochos (Hierax) a Apama (v babyl. textu "syn Apammu"; jinak neznámá) účastnili jakéhosi obřadu v Esangile. O co šlo z fragmentárního textu pozdněbabylónského  astronomického diáře nevyčteme, ale víme, že tehdy vanul nad Babylónem ostrý jižní vítr.

V měsíci abu/mezi 31. červencem až 28. srpnem zemřel po nemoci v Efesu král Antiochos II. Theos/Bůh, jemuž Babylónci říkali stejně jako jeho otci šarru rabû/Velký král (vládl od roku 261). Zpráva o smrti dorazila do Babylónu 20. abu 66 SE/19. srpna. Theos odešel z Antiocheie do Efesu po rozepři, předmět neznáme, se svou druhou manželkou a královnou Bereníkou, dcerou Ptolemaia Filadelfa, srov. zde výše (zvanou též "Syrá/Syřanka"). Podle jednoho pramene se k Láodice král vrátil z lásky, ale, to již zachyceno nebylo, nepochodil: Láodiké I., Theova první královna, jej v Efesu údajně otrávila (srov. rok 253sq. a 245).

Bohovým nástupcem se stal jeho nejstarší syn s Láodikou I. Seleukos II. Kalliníkos alias Pógón/"Slavně vítězící alias Vous" (19; vládl do roku 225). V době otcovy smrti byl v mesopotamské Sittace, srov. zde výše. Na podzim se oženil v rámci rodu s dcerou Seleukovce Andromacha, syna Achaia I., jménem Láodiké II. Jeho stálými milenkami v postavení téměř královen byly dámy Mysta, viz o ní rok 237, a Nýsa, které ho doprovázely na armádních taženích. • Antiochos Theos míval věrného dvojníka v mímovi Artemónovi (podle jiného podání byl dvořanem/filos a seleukovského rodu). S jeho pomocí a zdání, že král je živ, Láodiké I. zařídila nástupnické záležitosti, i když Antiochos II. ležel již mrtev. 

Při nástupu na trůn musel Seleukos II. řešit spory kolem své a matčiny osoby a hlavně musel prosadit svůj zjevně nelegitimní nárok na trůn proti Ptolemaiovkyni Bereníce a jejím přívržencům a synovi v dětském věku, který byl v Antiocheji pravděpodobně rovněž provolán králem, viz rok následující: říše měla právě dva panovníky. Příznivcem Láodiky I. byl mimo jiné stratégos Kilikie Aribázos, ale sídelní město satrapie, Soloi, se postavilo na stranu (vlastně legitimní královny!) Bereníky žijící v Antiocheji: Aribázos byl protivníky na útěku zabit.

Seleukos II. uklidnil Anatolii a pak se vypravil s vojskem do Syrie (viz následující rok). Ptolemaios III., Bereníčin bratr, s armádou táhl v září sestře na pomoc do Seleukeie Píerijské, kterou obsadil a opatřil silnou posádkou (město zůstalo ptolemaiovské až do roku 219, viz)Vypukla třetí válka syrská, asi nejslavnější armádní událost ptolemaiovských dějin, o níž toho víme velmi málo, viz rok následující.

Po odchodu jádra seleukovské armády do Seleukidy vypukla v Magnésii pod Sipylem rebelie seleukovské posádky a oddílů umístěných v okolí. Příčiny neznáme. Naopak Smyrna držela při Seleukovi a byla z toho lokální válka, která zřejmě trvala do roku 242, viz dále tam. Že by se vzbouřenci pokoušeli spojit s oddíly ptolemaiovskými, není známo.  

Všechna data z doby vlády Seleuka II. jsou hypothetická. Nejstarším písemným dokladem s datací je pozdněbabylónský text z Uruku z 22. simánu 67 SE/11. července 245, v astronomickém diáři viz zde výše. S určitostí nelze stanovit sled událostí, pouze délku jeho vlády. Některé, např. Kalliníkovu výpravu do horních satrapií proti Parthům, lze datovat až o deset let později, podobně začátek tzv. války bratrů, kterou datujeme do let 242 až 236, lze klást např. do roku 239 (srov. rok 235, kde chronologická alternativa dějin Seleuka Kalliníka).

Antiochos Theos založil několik měst, hlavně na podporu hellénisace horních satrapií a vlastní mocenské a hospodářské síly v nich. Z nich nejdůležitější byla Apameia na Sellaiu (řeka Sellaios měla též jméno Silchu, Eulaios a Ulai), která mohla být snad identická s Apamejí v Meséně (?), Apameia v Sittakéně na Tigridu, Apameia na Eufrátu (= Zeugma na východním břehu); rozšířil Antiocheiu v Persidě o kolonisty z Magnésie na Maiandru.

 

V Bíthýnii zemřel někdy v této době král Níkomédés I., nejstarší ze čtyř dětí Zipoitových (vládl od roku 280). Byl prvním z dynastie, který razil vlastní minci. Brzy na to zemřel steskem i jeho kůň, jak se tradovalo. • Je ovšem možné, že Níkomédés I. zemřel již roku 250 a že Ziaélás se domohl vlády válkou až roku 246, viz události zde níže.

Nástupcem se měl stát jeho nejstarší syn z prvního manželství s královnou Ditizélou I. Fryžskou Ziaélás (vládl do roku 229). Ziaélás byl však ještě za života otce vypuzen ode dvora zřejmě intrikami nevlastní matky, královny Heptazéty či Étazéty, datum neznáme. Žil v Armenii u dvora a po smrti otce se vrátil. Jeho sourozenci byli Prúsiás a Lýsandrá, o nichž nevíme více nic. 

O Ditizéle je zaznamenáno, že z lascivnosti či pouhé rozvernosti napadla manžela a jeho věrný molosský pes zakročil na pánovu obranu: ukousl královně pravou paži a ona vykrvácela v náruči chotě. Král jí vybudoval zlacený náhrobek a pes prý bez pána a paní zašel smutkem. Jiný z pramenů označuje psí oběť jménem Consingis, Cosingis/Konsingis, možná druhé jméno královnino nebo šlo o osud jiné z králových manželek/milenek. 

Dědici trůnu se tedy stali nezletilí synové Étazéty; jeden z nich se jmenoval Zipoités (III., srov. rok 200). Otec na nástupnictví myslel dávno a stanovil Ptolemaia II., Antigona II., Býzantské, Hérákleótské a Kijské poručníky svých synů, Étazéta zřejmě fungovala jako regentka. Ovšem s pomocí tolistobojských žoldnéřů se do Bíthýnie vrátil Ziaélás.

Domácí grandové si však přáli vládu nezletilých synů Étazéty a dohodli s královnou-macechou ke smírné dohodě, aby si svého nevlastního syna vzala. K tomu zřejmě nedošlo, vypukla válka, v níž stáli Hérákleóté na straně královny. Skončila smírem, jehož podmínky neznáme, ale na trůn zasedl Ziaélás a Étazéta s dětmi odešla do Makedonie. Galatové se pak mstili na Hérákleóťanech, když vyplenili jejich území.

Ještě za Níkomédovi vlády dal Ptolemaios II. vybudovat na své náklady na akropoli Hérákleie Hérákleův chrám a poslal do města pět set artab obilí; při jaké příležitosti to bylo, nevíme. Ziaélás šel ve stopách otcových a držel se ptolemaiovského spojenectví. Dochován na kameni text dopisu "krále Bíthýnů", v němž potvrzuje asýlová práva Asklépieia na Kóu v rozsahu rozhodnutí svého otce (242).  

 

V Jerúsalému zemřel Jahweho velekněz Menašše, řec. Manassés (v úřadu od roku 255). Následoval jeho synovec Chónijó/řec. Oniás II., syn Menaššeho bratra Simóna I. (jako nezletilý viz rok 289; byl ve funkci do roku 232). Odmítl zaplatit do Egypta nástupní daň ve své funkci dvaceti talentů. Udělal to za něj výběrčí daní Jóséf/Ióséppos, syn Tobiův (ben Tovija/Tovijahu), Oniův příbuzný, viz rok 309, a s penězi se osobně presentoval u Ptolemaia III.

Získal pak od krále právo vybírat daně v celé ptolemaiovské Asii, což tehdy údajně dělalo od Syrie po Foiníkii a Samareiu osm tisíc talentů ročních daní (dokud ještě ptolemaiovské byly, viz vládu Antiocha III.). V ptolemaiovském úřadu Jóséfa následoval jeho syn Hyrkános. Jedna verse Jóséfovy kariery, jistě nepřátelská, o něm tvrdila, že měl na ptolemaiovském dvoře Oniu omluvit a krále ukonejšit, že sám byl nýmand/afanés, ale že Ptolemaios z něho udělal "stratéga celé Iúdaie".

Z Krokodeilopole ve Fajjúmu a ze Schedie u Alexandreie (též jedno z prvních christianisovaných měst země) pocházejí někdy z vlády Euergetovi nejstarší doklady o stavbách židovských modliteben, synagog/proseuché v Egyptě: dva dedikační nápisy uvádějí, že "za zdar krále Ptolemaia, syna Ptolemaiova, královny Bereníky, manželky a sestry a dětí zasvětili modlitebnu Židé z Krokodílopole".    

 

Po roce 246 opustil učenec, literát a pozdější knihovník knihoven alexandrijského Múseia Apollónios Rhodios/Rhodský, žák Kallimachův, tvůrce epu Argonautika a učitel krále Euergeta I., svou vlast Alexandreji a odešel na Rhodos. Stalo se tak po dokončení Argonautik, které alexandrijští literáti nepřijali dobře. Odešel na Rhodos, kde dílo přepracoval a dosáhl s ním věhlasu tehdy si sám začal říkat Rhodský.

Na ostrově vyučoval a získal občanství. Jak dlouho zde žil a působil, nevíme. Když se vrátil do své vlasti, stal se šéfem knihoven i Múseia a pochován byl prý vedle svého učitele. Podle jiné verse byl bibliothekáriem ještě před Eratosthenem, srov. nástupnictví v indexu s. v. Múseion. 

Od roku 246 byl jmenován hlavním bibliothekářem Múseia Eratosthenés z Kýrény namísto svého předchůdce, třetího knihovníka, Kallimacha z Kýrény, který téhož roku publikoval a věnoval při příležitosti svatby Euergeta I. s Bereníkou II. Euergetidy, dcerou Magovou, verše „Kadeř Bereníčina/Plokamos n. Komé Bereníkés, event. Bereníkés bostrychos, lat. coma n. caesaries B.", srov. též lat. převyprávění Catullovo (jméno souhvězdí podle této souvislosti vymyslel astronom, fysik a vynálezce Konón ze Samu, žijící v Alexandreji, přítel Archimédův, viz rok následující). Eratosthenés byl v úřadu do roku 195. 

Mezi Kallimachovými žáky zaujímal zvláštní posici další Kýréňan Filostefanos, básník a historik, autor spisů s mýthy a dějinami různých národů. Dochovány z jeho díla jen zlomky, o autorovi není známo nic.

Po Eratosthenovi se do čela Múseia dostal Apollónios, navrátilec z Rhodu; funkce se zřejmě jmenovala "předsednictví alexandrijské knihovny/diadochos genomenos en té prostasiá tés en Alexandreiá bibliothékés.   

 

Na Sicílii Hamilkar rozbil tábor na přímořské hoře Heirkté, kterou Římané nedokázali před šesti roky dobýt, viz. Odtud po další tři roky napadali Púnové italské pobřeží a nedalekou římskou základnu v Panormu; o bojích nevíme nic, podle všeho to byly spíše guerrillové potyčky. • Narodil se (pravděpodobně v Karthágu) slavný Barakův syn Hannibal (zemřel r. 182; za roky, kdy se narodil, se uvádějí 249 až 246).

 

************************************************************

245.

Ol. 133, 4

67 SE

3 AE

(Theofémos I.) | (Kydenór) 

a. u. c. 509

M. Fabius Buteo a C. Atilius Bulbus I.

************************************************************

Ve Spartě zemřel král Eudámidás II. (vládl od asi roku 275). Nástupcem se stal jeho syn Ágis IV., vlastně poslední král z rodu Eurypóntova (vládl do roku 241 a srov. ještě dobu stínové vlády jeho synů Eudámidy III. a Archidáma V.). Viz dále rok 243.

V Megalopoli se dostal k moci tyrannos Lýdiadás (vládcem do roku 235). O žádného despotu v moderním slova smyslu asi nešlo a zjevně se "napravil", když restituoval občanská práva a dokonce se zřekl vlády, viz k tomu rok 235. Někdy do této doby vydal arkadskou Alifeiru Élejským, srov. o ní roku 273 a dále roku 219sq., okolnosti neznáme. 

V Helladě se ke králi Alexandrovi VII., vládci v Korinthu a na Euboji (nebo alespoň v Chalkidě, viz rok následující; srov. rok 253) přidali spojeneckou smlouvou spolek Achajů a spolek Boiótů a spolu jako spojenci Ptolemaia III. Euergeta I. začali válku s AitólyArátos ze Sikyónu (26) se stal poprvé stratégem Achajů a vedl tažení na aitólské pobřeží, proti Kalydónu a proti lokerské Amfisse.

Aitólové vpadli do Boiótie, nečekali na spojence a v bitvě u Chairóneie byli Boiótové na hlavu poraženi. V bitvě padl s tisícem mužů i boiótarchos/nejvyšší úředník spolku Abaiokritos, jehož před dvanácti lety Aitólové poctili v Delfách. Arátos se silnou armádou deseti tisíc vojáků dorazil až po bitvě. 

 

Ve třetí válce syrské, které se též říká válka Láodičina/Láodikeios polemos (trvala do roku 240), dorazil král Seleukos II. Kalliníkos na jaře se svou matkou Láodikou I. z Anatolie do Syrie (viz předešlý rok). Říšská métropole Antiocheia na Orontu se nyní postavila na Seleukovu stranu a královna Bereníké Fernoforos/Přinášející věno (též Syrá; viz rok 252) prchla do Dafny u Antiocheie, kde sídlil jeden z hlavních garnisonů seleukovské říše. Posádku Seleukos oblehl. Antiošskými předáky či dvořany Ikadiónem a Genneem/Genneus či Kaineem/Caeneus byla Bereníké otrávena a zavražděn byl i její syn, pro nás bezejmenný, který byl pravděpodobně rovněž prohlášen před rokem seleukovským králem; ke spojení Seleukova a Ptolemaiova rodu na trůnu tedy nedošlo a tím pádem ani ke vzniku zárodku obří východostředomořské říše. • Ikadión je pravděpodobně týž velmož, který zastával důležité funkce ve správě horních satrapií. Je nápisně doložen z ostrova Íkaros, dnešní Failaká před Kuvajtem, a to z roku 239, resp. 145.

Podle jiného podání unesl Kaineus v Antiocheji Bereníčina syna. Rozzuřená královna nasedla na bojové spřežení, cestou na něho narazila a vrhla po něm oštěpem. Minula, kamenem však trefila a Kaineovo tělo koňmi přejela. Prorazila nepřátelským davem až k domu, kde si myslela, že byl její syn ukryt. Jak tahle verse skončila, nevíme, králem zůstal Seleukos II. sám, srov. zde níže. 

Bereníčin bratr, nejmocnější z králů své doby a celých ptolemaiovských dějin, Ptolemaios III. Euergetés I., ovládl v blitzkriegu se svou armádou od loňského září většinu Syrie: nová seleukovsko-ptolemaiovská válka dostala již ve starém věku jméno podle vlastního původce nejen této války, podle seleukovské královny Laodiky I. Syrské, viz zde výše. Rovněž Bereníké v Antiocheji užila lsti s podsunutým dvojníkem, a to svého syna. Když byla s většinou svého dvora zavražděna, zrazena lékařem Aristarchem, její služky Panaristé, Maniá a Géthosyné ji pochovaly, na lůžko uložily jinou ženu a rozhlašovaly, že se Bereníké vzpamatovává z ran.

Panaristé psala jménem královny a jejího syna dopisy, dokud nedorazil Bereníčin bratr Ptolemaios III. Nelze vyloučit, že válka obou Antiochovým vdov byla dlouho vedena s touto imaginací o životě jedné z nich. 

Třetí syrská válka byla další z válek, do níž byly přímo zapleteny všechny velmoci východního Středomoří a koaličními smlouvami pak každý stát od Illyrie po Baktrii. Byla to válka celohellénská, která ale ani nyní neměla žádnou návaznost na probíhající konflikt v západním Středomoří Římanů s Púny (srov. rok 261).

Koalice třetí války syrské:

seleukovská: král Antigonos II. Gonatás spolek Aitólů Élis • Pontos, viz však rok 242 a koalici ve válce bratrů;

ptolemaiovská: král Alexandros VII. spolek Arkadů spolek Achajů Lakedaimonští a zřejmě Antiochos Hierax.

Euergetés I. rychle po souši obsadil celou Syrii až po Eufrátés, dokonce vstoupil na půdu Mesopotamie či až Babylónie. Pro povstání, které mělo vypuknout v Egyptě, viz zde níže se ale musel roku 245 vrátit domů. V měsíci kislímu/devátý babylónský; 26. listopadu - 25. prosinec 246 oblehl Seleukeiu na Eufrátu (= Zeugma?), po jejím pádu se Ptolemaiovo vojsko s obléhacími stroji obrátilo proti Babylónu, který oblehlo 10. tebétu/desátý měsíc; 5. ledna 245 a část ho dobylo o čtyři dny později dobylo.

Xanthippos 16. ledna obětoval v Esangile Mardukovi, část města zůstávala nadále seleukovská. V měsíci šabátu/jedenáctý babylónský; 24. ledna - 22. února přitáhl k Babylónu od Seleukeie na Eufrátu Seleukos, asi mesopotamský satrapa/bab. píchátu, páchátu, byl však Xanthippem tvrdě poražen.

Ptolemaios Euergetés nebyl pravděpodobně mesopotamského tažení osobně účasten. V oblasti za Eufrátem byl po určitou dobu jeho stratégem Xanthippos ze Sparty, proslavený vrchní velitel kartháginské armády z války s Římany, nyní pro změnu v egyptských službách (srov. rok 256)Podle jednoho nápisu nalezeného v Adúlidě/monumentum adulitanum byl Eurgetés I. s armádou až v Persidě, Súsiáně a Médii a podrobilo se mu všechno až po Baktrii!

Král o sobě dal napsat, že vládl od Thrákie a Helléspontu všemi zeměmi na středomořském pobřeží Anatolie, že obsadil Syrii, Palaistínu, Libyi, dovedl domů slony indické, takže již nemusel spoléhat na africké ulovené v Trógloditice a Aithopii pro účely válečnické/pros tén polemikén chreián

Část výpravy se měla po lodích vrátit do Egypta po plavbě na kanálech Eufrátu a Tigridu a Perským zálivem Rudého moře obeplout Arábii do dnešního Rudého moře/tehdejšího Arabského zálivu, kde v osadě Adúlis tento nápis vznikl, resp. jeden z jeho opisů byl vystaven a okopírován a tak zachován v polovině šestého n. l. století Kosmou Indikopleustem v jeho spisu Křesťanský místopis/Christiániké topografiá.

Všeobecně se však dnes považuje jeho obsah za orientálně chlubivý: údaje o báječných úspěších Ptolemaia III. Euergeta I. nemůžeme odjinud potvrdit, nicméně při stavu zachovaných pramenů nelze blitzkrieg ani vyvrátit, o ptolemaiovské krátké moci v Babylónii pochybovat však nelze. O egyptském králi za Eufrátem viz roky 1472sq. (Thutmose III.). Velké úspěchy Euergetovy v Asii, obsazení na východě až Súsiány, potvrzuje bilingvní chrámové usnesení nalezené v Pánopoli (známo ale jako: "dekret alexandrijský") z 13. gorpiaia (12. faófi) pátého roku jeho vlády/srpen-září 242. 

Fragmenty babylónských kronik však dávají tušit, že Euergetův úspěch byl i tak velkolepý. Kdyby nebylo revolty v Egyptě, viz zde níže, mohl Ptolemaiovec dobýt celou seleukovskou říši, zní jeden starý úsudek (Iustinus). Euergetés prý vrátil do Egypta 2500 kultovních soch, které do Asie zavlekli Peršané (a asi jejich assyrští předchůdci?). 

Podle mnohem pozdějšího zdroje obsadili "Egypťané" Kilikii (jejím stratégem učinil svého dvořana Antiocha), Syrii, severní Mesopotamii a "téměř celou Asii/et propemodum universam Asia", ať už to znamenalo cokoli (Hierónymos). Lupu prý odvlekl na čtyřicet tisíc talentů stříbra, 2500 vzácných soch a nádob, mezi nimiž byly též předměty z Kambýsovy kdysi kořisti egyptské.

V Catullově překladu Kallimachovy jen fragmentárně dochované Bereníčiny kadeře/Plokamos Bereníkés n. Bereníkés bostrychos, srov. rok předešlý, se pojímá Laodičina válka trochu osobněji: literát vyzdvihuje odhodlání novomanžela Ptolemaia přerušit líbánky a "se slastnými stopami po nočním boji/dulcia nocturnae portans vestigia rixae" vytáhnout na "Assyřany", aby nakonec "dobytou Asii připojil k hranicícm Egypta/captam Asiam Aegypti finibus addiderat".

Podle řeckého textu zasvětila svou loknu všem bohům v chrámu Arsinoy Afrodíty na mysu Zefyrion za zdar manželova návratu z války. Dvorní astronom Konón, viz rok předešlý, pak oznámil, že kadeř z chrámu zmizela a že se objevila na obloze jako nové souhvězdí. Euergetovi i Bereníce se verše nepochybně líbily, a též neóterikovi C. Valeriovi Catullovi, který námět zpracoval o dvě staletí později.  

Námořní síly Euergetovy obsadily celé pobřeží Anatolie, dobyly pod stratégem Antiochem Kilikii. Kdo krále během nepřítomnosti v Egyptě zastupoval, nevíme. Zda to byla jeho choť Bereníké II., nelze stanovit. Její jméno v hellénském světě bylo nicméně ve velké váženosti. Pravděpodobně právě o ní, nikoli žádné její jmenovkyni, se tradovalo, že jídávala s ochočeným lvem a dávala se od něho oblizovat.  

Euergetovo loďstvo se v Thrákii zmocnilo měst Ainos, Maróneia a Lýsimacheia, která zůstala ptolemaiovská až do roku 200 (viz tam a srov. rok 240); hlavní garnison ptolemaiovské "stratégie na Helléspontu a přilehlých thráckých míst" byla Samothráké. Jak lze spekulovat z jednoho papyrového útržku, velel dobývání Ainu jistý Ptolemaios, syn Andromachův, odjinud neznámý, pokládaný často za Euergetova nevlastního bratra, Filadelfova syna s neznámou milenkou. Účastnil se též bitvy u Andru a zabit byl při rebelii v Efesu, srov. zde níže; Efesos zůstal ptolemaiovský do roku 197. 

Snad do této doby patří Euergetův pobyt v Assu a jeho zaujetí pro místní sněhobílé vepře, viz v indexu s. v. kuchyně. • Samothráčtí honorovali z důstojníků Ptolemaia III. Hippomedonta ze Sparty, viz o něm roku 241, a svého rodáka Epiníka, který sloužil jako králův vojenský guvernér v Maróneji, jemuž vděčili za zachránu před jakýmisi barbary. 

O domorodém povstání v Egyptě/Aigyptión apostasis, domestica seditio, za Euergeta nevíme nic: neznáme ani rozsah ani trvání, ale byla to první domorodá revolta za Ptolemaiovců. Po zřejmě nezvykle velké nilské povodni přišla země o úrodu a do země přišel hlad. Král musel zadraho nakupovat ve světě obilí. Sled událostí neznáme ani rychlost, s jakou král revoluci zlikvidoval. Edikt kanóbský z roku 238, viz tam, zjevně nějak s koncem rebelie, pravděpodobně hornoegyptské, souvisí.   

Zřejmě téhož roku nebo někdy v dalším průběhu Láodičiny války byla u Andru vybojována námořní bitva krále Antigona II. Gonaty s Euergetovým nauarchem Sófrónem, v níž byli Egypťané poraženi a jejich moc v Egeidě definitivně zlomena (srov. rok 262 a 253)

Sófrón byl krátce předtím seleukovským velitelem Efesu, který se v nástupnickém sporu Láodiky I. s Bereníkou postavil na stranu Ptolemaiovny. Láodiké, sídlící po nuceném odchodu od antiošského dvora v Efesu, ho chtěla dát zavraždit, ale záměr prozradila její vlastní služka a důvěrnice Danaé, Sófrónova milenka. Sófrón varován unikl, zřejmě k ptolemaiovské flotile, ale Danaé, když se to královna dozvěděla, přišla o život svržením se skály. Před smrtí Láodice vyčetla, že zavraždila svého manžela, viz rok 246, takže jí nemusela být zavázána věrností, kdežto Sófrón pro ni, pro Danau, byl jako manžel. Důvěrnice byla dcerou hetairy Leontion, jedné z žákyň Epikúrových a přítelkyně celé Zahrady.

Pravděpodobně za thráckých událostí dal v Thrákii Ptolemaios III. Euergetés I. lapit a popravit dynastu Adaia, zřejmě vládce v Kypselách. Král ho pokládal za účastníka rebelie, která ho donutila přerušit válku se Seleukovci (promakedonské tendence?).

Antigonův vliv v Kykladách prokazují zachované nápisy, resp. jejich nedatované fragmenty. Sýros někdy v této době s díky za zprostředkování krále Antigona (II.?) poctil Euméda z Kládzomen zlatým věncem v hodnotě pěti set drachem. Zdárně splnil roli arbitra smluvních, obchodních, sporů/epikrités tón symbolaión a honorifikace byla vyhlášena o ostrovních apollóniích, jak vypovídá stéla nalezená na Délu.

Podobně na Kimólu se dostalo poct Charianthovi z Karystu, který na ostrov dorazil s pověřovacím dopisem Antigonovým, aby rozsoudil staré kausy. Podle nápisu z chrámu Poseidóna Geraistia obdržel zlatý věnec v ceně tří set drachem a práva proxena a euergéta i s potomky a k tomu ateleji na cokoli, co by dovezl či vyvezl z kimólského přístavu, tedy dvouprocentní clo/ateleia pantón, hón an eisagósi éxagósi ek Kimólú tás pentékontás tás enlimeniú

 

Kolem t. r. zemřel v království Kimmerského Bosporu ptolemaiovský spojenec Pairisadés II. (vládl od roku 284). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Spartokos IV. (vládl do asi roku 215). Spartokův bratr Leukón se stal knězem Apollóna Iétra, nejvyššího kultu v Pantikapaiu. Během Spartokovy vlády hellénská říše upadala, vzrostl význam okolních domorodců.

 

Římané v první púnské válce podle ojedinělé zprávy porazili pod konsulem M. Fabiem před africkým pobřežím u ostrůvků Aigimúr kartháginskou flotilu směřující k italským břehům. Římské lodi přetížené kořistí však vzápětí vpluly do bouře, která je v Syrtách rozmetala. O události není více známo, ani o výši ztrát.

Mezi Alsiem a dolním Tiberem založili Římané kolonii Fregenae/řec. Fregéna; do dějin imperia se nijak nezapsala.   

 

Kolem roku 245 poslal v Indii král Ašóka do Anurádhapury na Cejlonu králi Devánampijatissovi (řec. Tissovi), osmému v sinhalské dynastii Vidžajů, na jeho žádost větvičku posvátného fíkovníku, kterou s naukou na ostrov přinesl Ašókův bratr Mahendra.

Původní obyvatelstvo Cejlonu (Veddové, Nagové, Jakšové-Jakkové) byli kolonisováni někdy ve 4. století lidmi z Bengálska/Bangla, které vedl Vidžaja, vyhnaný královským otcem z vlasti (viz rok 450). Vidžaja vtrhl na ostrov se sedmi sty muži - příchod předků dnešních Sin(g)halců na Cejlon.

Devánampijatissa/Devánampija Tissa vládl v letech 247 až 207. Po něm postupně panovali tři jeho bratři a poslední z nich byl snad roku 177 sesazen dvěma syny tamilského obchodníka s koňmi. Druhého z nich Aselu zbavil trůnu čólský šlechtic Elara, který se stal buddhistou a v míru prý vládl 44 let (od roku 145 do roku 101, viz tam). O tamilské kolonisaci ostrova viz rok 175.

Pořadí vládců Sinhaly, dynastie Vidžaja (pokr. z roku 450): 8. syn Mutasivův Devánampijatissa 247 - 207 (vyšší datace 307-267), 9. jeho bratr  Uththija/Uttija 207 - 197 (267-257), 10. jeho bratr Mahásíva 197 - 187 (257-247), 11. bratr Mutasívův Suratissa 187 - 177 (247-237); padl v boji s tamilskými obchodníky s koňmi, kteří přišli z Indie a pak spoluvládli 12. Sena & Guththika/Guttika 177 - 155 (237-215); zabil je nejmladší z devíti Mutasívových synů 13. Asela 155 - 145 (215-205). Sám zemřel ve válce s tamislkým invasorem z Indie, 14. Ellalan/Elara (čólský Tamil) 145 - 101 (vyšší datace: 205-161) [viz pokr. 101; pokračování výčtu panovníků viz rok 59].

Mahánága, bratr Devánampijatissy, založil snad po bratrově smrti v Ruhuně království závislé na Anurádhapuře. Po něm tu vládl Jatala Tissa, Gothabhaja a Elarův současník Kavan Tissa (145-101), pravnuk Devánampijatissy a nejmladší z bratrů Mahánágových; panoval i v Maji. Jeho syn Dutthagámaní/Dutugámunu opět spojil Ruhunu s Anurádhapurou. Viz dále rok 101.