038–039

***********************************************************

38. n. l.
Ol. 204,2

349 SE
285 AE
Zénón | Polykritos (?) 
a. u. c. 791
M. Aquila Iulianus a P. Nonius Asprenas (oba do 30. června)
coss. suff. Ser. Asinius Celer a Sex. Nonius Quintilianus

***********************************************************

V Parthii zemřel po roce klidu, viz, král Arsaké XXI. Artabános IV. (vládl od roku asi 10+; k jeho číslování viz Artabána II. roku 124- a Artabána III. roku 88-). Jeho dlouhá vláda byla plná vzpour chronicky nespokojených šlechticů, na čas se musel ukrývat mezi Skythy jako prostý lovec, viz rok 36.

Za nástupce však šlechta nepřijala Gotarza (II.), neboť se obávala jeho údajné nezřízenosti, poněvadž se chystal zavraždit svého bratra Artabána s chotí a společným synem. Spiklenci povolali Gotarzova dalšího bratra vládnoucího nám neznámé části parthského východu jako údělný dynasta, který překvapivě rychle přitáhl z východu říše a bratra zbavil nadějí na klidnou vládu: Arsakés XXIII. Vardánés I. se na trůnu udržel do roku 47, než byl bratrem zavražděn, viz. Z velkých hellénských měst Vardánovi vzdorovala Seleukeia na Tigridu a Arsakovec ji oblehl. Metropole hellénistického Východu se vzdala teprve po sedmi letech, viz rok 45. O celé této době nevíme nic, jako ostatně o celých dějinách hellénistické Mesopotamie: někdy ke konci Artabánovy vlády, snad roku 35, pobili Seleučané údajně na padesát tisíc Židů, viz rok 15+.

Gotarzés II., který snad nějakou dobu po otcově smrti vládl, než dorazil bratr, prchl jako kdysi jeho otec k Dahům ke Kaspiku. Nároků na ktésifóntský trůn se nevzdal a nasadil si tiáru jako Arsakés XXIV. Gotarzés II. S pomocí Dahů/řec. Daai z Dahistánu a jižně od nich obyvatel Hyrkánie/pers. Verkána, "země vlků", se dal s bratrem do války a Vardánés proti němu vytáhl na východ do Baktrie. O válce jako vůbec o parthských dějinách této doby není mnoho známo, viz dále rok 45.

 

O obnově nezávislosti Kommágény viz rok 41.

 

10. června zemřela přirozenou smrtí Drusilla (narozena roku 16+), krátce manželka M. Aemilia Lepida (viz rok následující), sestra a milenka císaře Gaia: dostalo se jí 23. září božských poct, jaké předtím připadly Livii Augustě a jinak jen mužům, její a Tiberiovy narozeniny se slavily stejným způsobem jako Augustovy. Gaius jí dal dokonce ustavit kolegium kněží a kněžek/sodales s hrami podobnými megalénsiím/megalésiím a velkou hostinou pro stavy. Její kultovní sochu dal postavit na Forum

Jako božská bytost dostala Drusilla kultovní jméno Pantheá a Gaius nařídil, aby pod tímto jménem byla uctívána po celé říši a přísahaly na ni ženy (Claudius později změnil jejich přísahu na jméno Livie Augusty, své báby. Následujícího roku za dvoudenních her přivezl její sochu do Cirku na voze taženém slony, viz tam.
    Jistý Livius Geminius, údajně senátor, přísahal, že ji spatřil stoupat k nebi a dostal za to od Gaia milion sésterciů (srov. podobný příběh při smrti Augustově roku 14 o daru Liviině). Kult Pantheje není nápisně doložen a pokud fungoval, sotva přečkal Gaiovu vládu. 

    O Gaiových manželkách viz rok 37.

Princeps Gaius se zbavil praefecta praetorio a pomocníka při vraždě Tiberiově Q. Naevia Corda Sutoria Macrona (59; v úřadu od roku 31, viz tam). Stanovil ho praefectem Aegypti, ale pak před naloděním v Ostii ho obvinil z kuplířství (Caligula spával s jeho ženou) a donutil vzít si život společně s manželkou Ennií Thrasyllou, srov. roky 32 a 36. Nástupci ve funkci se stali M. Arrecinus Clemens (v lednu 41 jeden z atentátníků; jeho syn bude ve stejné funkci roku 70) a L. Arruntius Stella. ● Po Macronovi zůstal v Albě Fucentě amfiteátr, který obci jmenoval ze závěti, jak vypovídá dochovaný nápis nad jedním z vchodů.  

Gaius se už nepřetvařoval, jak to dělal několik měsíců po Tiberiově smrti, a svůj odpor k "poddaným" dával neodkrytě najevo („kdyby tak lid měl jen jeden krk“). Bábu Antonii varoval: "Pamatuj si, že smím všechno a vůči všem." Na hostině v přítomnosti obou úřadujících konsulů se nahlas smál své představě, že by stačil pokyn a oba přijdou o hlavu; říkal to i své manželce Caesonii, když ji líbal.

Vyvolával umělý hlad, aby se Římané postili, dával odkrývat v amfiteátru plachtu, aby na diváky pražilo slunce. Diváky, kteří se v cirku zabírali místa už v noci před hrami, dal surově vyhnat a několik desítek lidí se ve zmatku ušlapalo.  

Řada senátorů a jezdců byla z jeho návodu zahubena, neboť na ně udavači našli prohřešky ještě z Tiberiovy éry, mnoho významných mužů zahynulo v aréně na přání principovo jako gladiátoři, 26 jich bylo. V nemilost upadl každý, kdo v divadlech a amfiteátru neprokazoval dostatek nadšení (nikdo netušil, kdy se Gaius objeví a celodenní čekání unavovalo...). Gaius totiž obnovil zákon o urážce majestátu.

Třebaže všechny prameny dokladují Gaiovu zhovadilost, o rozsahu jeho řádění se nevíme nic. Procesy dopadaly na elity, sám "lid" se jeho nápady obyčejně bavil. Prostému obyvateli říše prošlo i to, co by si senátor nebo vlivný jezdec dovolit nemohl ani ve snu. Šílený Gaius se převlékal do podob mnoha bohů a tvrdil, že s nimi rozmlouvá, s Lunou chtěl spát (nedostal se k tomu). Údajně Caesonie mu dala vypít jakýsi nápoj lásky, aby si ho udržela, po němž zešílel. 

L. Vitellia, viz rok 37, se jednou Caligula zeptal, zda ho vidí povídat si s Lunou/Selénou. Válečnými a diplomatickými vavříny ověnčený chytrák mu na to moudře odtušil: "Jen bohové, pane, se mohou navzájem vidět." Proletáři měli ovšem vyjadřovací svobodu. Když si takhle jednou hrál na Iova, viděl ho jistý Kelt a smál se. Princeps se tázal, komu že je podobný: "Velkému cvokovi/řec. paraléréma!" dostal odpověď.

Nestalo se pak vůbec nic: dotyčný byl "od fochu" ševcem a žádný urozený svobodný Říman, či ten, který si myslí, že je svobodný, by se neživil prací, natož prací pro někoho. Jindy však dával lidi popravovat i po neshodách na filisofická themata, viz případ Iulia Cana v indexu s. v. hry.  
    Mladý princeps se sápal po penězích, vnucoval se do dědictví starců: stačil už totiž promrhat veškeré dědictví po Tiberiovi činící 2,3 až 3,3 miliard séstertiů. Obnovil zločin urážky majestátu a udavačský průmysl rozbujelý v Tiberiově době. Prodával v předražených aukcích předměty z císařského majetku, prodával gladiátory za přemrštěné ceny, třebaže nejprve zrušil jednoprocentní daň nyní ukládal nové daně, také nosičům ve výši osminy denního výdělku, prostitutkám ve výši ceny jedné soulože denně (také zřídil bordell přímo na Palatiu) a daň ze soulože se údajně týkala rovněž lidí sezdaných.

Vilný princeps mimo jiné zatoužil po nástěnné malbě již ve starém věku neznámého tvůrce Atalanty a Heleny, obou nahých, v Lanuviu. Fresky byly zachované, ačkoli chrám, na jehož jedné ze stěn byly umístěny, byl již ruinou: zde měl Gaius smůlu, neboť jeho technici nedokázali fresku snést a přepravit. 

Po nástupu do vlády publikoval stavy účtů veřejných fondů, které za Tiberiovy nepřítomnosti v Římě publikovány nebyly. I v tom otočil. Když se lidé domáhali, aby ústní forma nových zařízení byla publikována, dal je vytesat těžce čitelným malým písmem a umístit na špatně přístupné místo, takže je nebylo možné opsat.

Byl závistivý a mstivý. Měl vysokou obtloustlou postavu, bledý a ve svém věku byl téměř plešatý. Však také vlasaté mladíky, móda tehdejší doby, pokud je natrefil, dával vyholovat. Byl bojácný, ale ukazoval se se štítem Alexandra Velikého; alespoň to tvrdil. Z vlastních vojáků ale měl výstředně se oblékající princeps strach. Nejlépe se cítil ve společnosti herců, gladiátorů a jezdců.

Byl vášnivým fandou klubu "zelených", jimž se pro barvu říkalo Strana pórku. Ještě ve druhém století se místo, kde se projížděl se spřežením, nazývalo v Římě GaianumJedl u zelených v klubu, jejich jezdci Eutychovi věnoval dva mililony séstertiů. Pověstná je zkazka o oblíbeném koni Incitatovi/"Rychlíkovi", jemuž zařídil dům se služebnictvem a hodlal ho učinit konsulem (dříve však byl zavražděn; srov. podobný vztah L. Vera ke koni ze stáje zelených Volucrovi, rok 162).

Gaius začal s výstavbou velkého závodiště na vatikánské rovině, circus Vaticanus. V budování pokračoval Claudius a dílo dokončil Nero, proto se říkalo circus Gai et Neronis, který se tu osobně proháněl se závodním spřežením. Gaius dal z Alexandreie dovést obelisk, který stával na místě startu a cíle. Bylo to spíše závodiště obklopené sochami, než ovál hippodromu se stavbou pro diváky. Zrušil závodiště Vespasianus a přeměnil v park. Dnes leží pod Svatopetrským náměstím, obelisk stojí dodnes. Mezi křesťany se traduje, že u obelisku byl popraven Simón Petros, první biskup antiošský a římský, č. apoštol Petr.  

 

V Alexandreji propukly rozsáhlé nepokoje mezi Hellény a Židy obývajícími jednu z pěti městských částí. Praefectus Aegypti A. Avillius Flaccus, snad ve shodě s vůlí Gaiovou, nařídil Židům umístit do synagog principovu sochu a když s toho povstaly nepokoje, prohlásil Židy v hellénském městě za cizince (občanské právo měli zjevně jen někteří z nich, výsadu chráněné menšiny všichni).

Cestou z Říma se ve městě stavěl nový židovský král Héródés Agrippa I. a stal se předmětem posměchu hellénské a italské populace. Vedlo to ke krvavým pouličním bitkám se čtyřmi sty vypálenými domy, praefect dal zmrskat představitele židovské obce, viz dále rok následující a rok 41. 

Vztahy menšinových monotheistických Židů k Hellénům nebyly nikdy dobré, srov. například éru Ptolemaia VIII. Fyskóna. Přesto je pozoruhodné, že se židovští intelektuálové zcela přiklonili na stranu řečtiny namísto latiny, skládali i pro Římany apologetické spisy v řečtině, též židovské náhrobní nápisy v Římě byly řecké. Na okraj společnosti v říši se Jahweho přívrženci dostali až se šířením dalšího z monotheistických kultů, křesťanství.

Avillius Flaccus byl císařem zbaven úřadu. V Alexandreji úřadoval starý přítel Tiberiův od roku 33. Předtím byl na Tiberiově straně zapleten do procesu s Agrippinou st., matkou Caligulovou, a ve shodě s Tiberiem a jeho praefectem praetorio Macronem podporoval spoluvládu Tiberia Gemella, Gaiovu oběť, viz rok předešlý (zda Gemellova smrt souvisí s Avilliovou aférou a likvidací Macronovou, známo není, srov. však rok 33+).

Začátkem zimy t. r. dal Avillia Gaius v Alexandreji zatknout, v Římě soudit a odsoudit ke ztrátě majetku a k vyhnanství. Dopraven na Andros byl následujícího roku na principův rozkaz zabit. Viz dále rok následující a rok 44.

 

V Bosporském království zemřel Tiberios Iúlios Aspúrgos Filorhómaios (vládl od roku 8-). S thráckou manželkou jménem Gépaipyris, dcerou Kotya VIII. Sapajského s Antónií Tryfainou, dcerou Pýthodóridy, měli syny Tiberia Iúlia Mithridáta III. Filogermánika Filopatris a Tiberia Iúlia Kotya I. Filokaisara Filorhómáia Euseba. Aspúrgova nástupce Mithridáta sesadil z neznámého důvodu princeps Claudius roku 45, viz tam, a posadil na bosporský trůn jeho mladšího bratra Kotya I. (kraloval do roku 63).

Když se Mithridátés pokusil o návrat k moci a bojovat i s římskou posádkou v Pantikapaiu, byl roku 49 jat a dopraven do Říma. Claudius se nad ním slitoval a nepředal ho katovi. Bezdětný a svobodný Mithridátés zemřel roku 68 a nic dalšího o jeho životě známo není.  

Na Římském foru uspořádal t. r. Gaius ceremoniální podívanou, v níž rozdával klientelská království za mořem. Polemón II. získal po smrti matky a své spoluvládkyně Pýthodoridy Filométór, viz rok 35-, zpět rodové království Pontos. Syn Antónie Tryfainy a vnuk Pýthodóridin Kotys IX. byl dosazen Gaiem za krále Menší Armenie (viz dále rok 41; kraloval tam do roku 54), Rhoimétalkés III., viz rok 18+, dostal Kotyovo thrácké území.

Blíže neznámý Soaimos n. Soemos/Sohaemos získal od Gaia území itúrejských Arabů a Aramajů zřejmě oddělené od její metropole v Chalkidě pod Libanem (jiná od Chalkidy na Bélu na severu Syrie). Město leželo v bývalé tetrarchii Héróda Filippa (4 př. n. l. až 34 n. l.), syna Héróda Velikého. V pramenech bývá Soaimos označován za "krále" a zda měl nějakou souvislost s arabskou dynastií vládnoucí Emesou, známo není; zemřel roku 49, viz dále roky 41, 44 a 48.

Od roku 37 byl přitom tetrarchou v ostatní Itúraji, Gaulanítidě a Tráchónítidě M. Iulius Agrippa alias Héródés Agrippa I. (47). Roku 41 ho po nástupu k moci Ti. Claudius jmenoval králem v Iúdaji a Samareji. Jeho starší bratr Héródés se stal roku 44 vládcem v Chalkidě v Itúraji, zvaný proto Chalkidský.

Jeho manželkou byla (Iulia) Bereníké (II.), provdaná ve svých třinácti zprvu za M. Iulia Alexandra, syna alexandrijského arabarcha Ti. Iulia Alexadra, po jeho předčasné smrti v sedmnácti za svého strýce Héróda Chalkidského a po jeho smrti roku 48, to jí už bylo dvacet, asi roku 50 krátce za Polemóna II., viz zde výše; žila pak se svým bratrem Héródem Agrippou II. až se v téměř čtyřiceti stala milenkou o jedenáct roků mladšího budoucího principa Tita, který ji však po nabytí vlády musel poslat z Říma pryč pro odpor Římanů; srov. osud Kleopatřiných milenců.

Po svém strýci zdědila Bereníké, jako římská občanka později Iulia Berenice, majetky a královský titul. Od roku 49 pak se svým bratrem v jeho palestinské říši spoluvládla, viz tam. Na Východě měla Bereníké s bratrem jméno. Roku 61 jí Athéňané, "velké královně/Bereneiken basilissan megalén", s epimelétem města Ti. Klaudiem Theogenem postavili sochu. 

Po rozchodu s Bereníkou se Polemón II. oženil s jistou Iúlií Mamaiou; o jejich spojení vypovídá pouze jediná známá mince Polemónova, na jejímž reversu je portrét Mamaie. O jejím původu nevíme nic, podle jména nelze přehlédnout příbuznost s panovnickou/velekněžskou rodinou emesénskou, viz rok 62+.

Jejich dětmi byli Polemón Eupatór a Rhoimétalkés Filokaisar; kde a zda vůbec někde vládli, nevíme, srov. rok 132+, kde se jistý Rhoimétalkés Filokaisar stal králem na Kimmerském Bosporu.  

 

Budoucí císař Ti. Claudius byl oženěn s Valerií Messalinou. Bylo to jeho třetí, předposlední manželství. Měli spolu dceru Octavii (* 39) a syna Tiberia Claudia Germanika, pozdějšího Britannika (* 12. února 41). Messalina proslula jako jedna z největších aristokratických nymfomanek a vilnost ji v létě 48 dovedla až pod popravčí meč.

Roku 8+ zasnoubili Claudia s Livií Medullinou, dcerou M. Furia Camilla, cos. toho roku a triumfátorem nad Takfarinou. Děvče zemřelo v den svatby před obřadem. Poprvé oženili postiženého Claudia po roce 8+ s Plautií Urgulanillou, dcerou M. Plautia Silvana s Urgulanií, starou přítelkyní Livie Augusty; viz roky 2- a 24+, kdy se s ní rozvedl. O čtyři roky později se oženil s Aelií Paetinou, s níž měl dceru Claudii Antonii; roku 31 se rozvedli. 

  

Asi t. r. se oženil Flavius Vespasianus, toho roku aedil a stár 29 let, s Domitillou Maior/starší, o novorozeném synovi viz rok následující. Pocházela z rodiny italského kolonisty ze Sabrathy v dnešní Tripolitáně, součásti Libye. Manželova císařství se nedožila, stejně jako jejich dcera Flavia Domitilla Minor, která zemřela asi roku 69 ve věku asi 24 let: provdána byla otcem v patnácti za Q. Petilia Ceriala, s nímž měla dceru Flavii Domitillu nejmladší pokládanou křesťany za světici, viz rok 95. 

    Hlavu zloději ulomenou roku 1990 z mramorové sochy Domitilly mladší vrátil v lednu 2012 italský premiér Mario Monti Libyjcům do musea v Sabratě. Kuriosně se italské/římské dílo vrátilo do Afriky v době, kdy v Libyi po likvidaci vlády Muammara Kaddáfího neexistovala ústřední autorita, rostla moc brutálních muslimských fundamentalistů, kteří s antikou neměli, nemají a nikdy nebudou mít nic společného: kde na ni narazí, ničí její zbytky, srov. devastaci v Palmýře, viz v indexu s. v. Islámský stát.

Vespasianova aedilita t. r. asi nebyla z nejšťastnějších. Princeps Gaius při chůzi Římem jednou t. r. spatřil v ulicích hodně bláta. Dal ho sesbírat a naházet na Vespasianovu togu, neboť jako aedil měl mladý Flavius na starosti pořádek v ulicích; Gaius byl tehdy o tři roky mladší a už byl pánem světa...

T. r. 21. října vyhořely v Římě Aemilianské sýpky/horrea aemiliana, stavba jistě z éry republikánské předgracchovské, o původci nevíme nic. 

Na Nový rok zažili Římané prazvláštní událost. Jistý otrok Macháón z neznámo které rodiny vylezl na lůžko Iova Capitólského a odtamtud vykřikoval prý hodně zlé věci (nevíme jaké, ale pravděpodobně pravdivé). Pak zabil psíka, kterého měl při sobě a probodl sebe...   

 

***********************************************************
39. n. l.
Ol. 204,3

350 SE
286 AE
G. Karreinás Sekúndos | Zénón 
a. u. c. 792
C. Caesar II (do 31. ledna) a L. Apronius Caesianus (do 30. června)
suff. Q. Sanquinius Maximus (od 1. února do 30. června)
coss. suff. Cn. Domitius Corbulo a Cn. Domitius Afer (oba 30. června - 31. prosince)
***********************************************************

Q. Sanquinius Maximus, konsul suff., byl pravděpodobně současně praefectem urbi do konce Gaiovy vlády, viz dále rok 46. 

 

Gaius dal dvoudenním hrami slavit na narozeniny zesnulé Drusilly (datum neznáme) první výročí jejího úmrtí, své sestry a incestní lásky. V aréně bylo prý povražděno na pět set medvědů a druhého dne stejné množství „libyjských šelem“, do té doby rekordní údaje, srov. nástupní rok Gaiův.

Za nesmírného finančního nákladu dal přemostit pomocí lodí moře mezi Puteolami a Baulemi v Kumském/Neápolském zálivu o délce 26 stadií. Náhle nastal nedostatek lodí pro dovoz potravin do Itálie a Říma, tolik jich dal v zálivu shromáždit, a vypukla drahota. Lodní most však stál (nevíme, jak dlouho), moře bylo klidné a princeps se projížděl s přáteli (mezi nimi údajně jistý Arsakovec jménem Dáreios, jeden z parthských rukojmí) sem a tam a hedvábné purpurové chlamydě a se štítem údajně Alexandra Velikého. Na trase byly rozmístěny lodi-restaurace, most byl v noci bohatě osvícen stejně tak celé okolí hory.

Snad t. r. vymáhal princeps na senátorovi a literátovi L. Iuliovi Graecinovi z Fora Iulii, aby obžaloval senátního kolegu M. Iunia Silana, pravděpodobně cos. suff. roku 15+; důvod neznáme. Graecinus odmítl a Gaius ho "zahubil". Graecinus sepsal nedochovaný spisek o vinařství, de vineis, a byl ženat s Iulií Procillou. Jejich synem byl Cn. Iulius Agricola, zeť senátora a historika Tacita; viz roky 82sqq. Procillu zavraždili roku 69 na jejích ligurských statcích v Intimiliu loupící námořníci Othonovi.

 

Cn. Cornelius Lentulus Gaetulicus, cos. 26, který po deset let spravoval germánskou hranici, byl obviněn ze spiknutí a popraven; osudová se mu stala obliba u vojáků. Za nástupce v armádním velení v Horní Germánii Gaius určil Servia Sulpicia Galbu, cos. 33, správce Aquitánie a budoucího císaře. Galba pravděpodobně převzal velení v době, kdy byla v běhu válka s Chatty, viz rok následující. Gaetulský byl přítelem Seianovým, jehož pád přežil i se zachováním funkce. Je možné, že se pokoušel o puč s Aemiliem Lepidem.

M. Aemilius Lepidus, nedávno ještě Caligulův důvěrný přítel, milenec a druhý manžel jeho milované sestry Drusilly (zemřela roku 38, viz), byl připraven o život Gaiovou utkvělou představou, že měl nemanželský sex s principovými sestrami Agrippinou mladší (24) a Iulií Livillou, jak prý vyplývalo z korrespondence obou dam (a nikdo předtím o tom ani nepochyboval).

V Gaiových očích to bylo spiknutí proti své osobě, Lepidus byl s Gaetulským popraven na podzim a obě sestry poslány do vyhnanství na Pontinské ostrovy/dn. Ponza před pobřežím Latia. • Roku 66 byl za neróniády zahuben C. Anicius Cerialis, cos. suff. 65, když byl udán mladším Senekovým bratrem Annaeem Melou. Římané si tehdy připomněli, že Anicius sešel stejnou smrtí, jakou kdysi způsobil jiným, neboť na jeho udání se vyzradilo spiknutí proti Gaiovi: nevíme však, které měli na mysli, snad tohle Lepidovo a Gaetulikovo.
    Pro nedovolené styky s Agrippinou či Iulii Livillou byl exulován také Ofonius Tigellinus, člověk úplně jiné společenské vrstvy, neznámého rodu z Akragantu, budoucí paefectus praetorio Neronův (prořízl si hrdlo roku 69). Agrippina mladší, manželka Cn. Domitia Ahenobarba, se vrátí do Říma roku 41. 

Po těchto událostech se Gaius rozvedl s Lollií Paulinou a vzal si Milonii Caesonii, svou čtvrtou a poslední z manželek. Kromě ní žil veřejně s metresou jménem Pyrallis; bližšího o ní není známo nic, srov. o Gaiových ženách rok 37+.

 

Gaius se posléze vrátil do Germánií, kde kdysi pobýval se svými rodiči Germanikem a Agrippinou, tentokrát v čele armády. Pořádal v Galliích odvody, jakoby říši hrozilo největší nebezpečí. Z Říma se vypravil s gladiátory, herci, ženami a závodními koňmi, celým dvorem přešel sice z Gallií Rýn, ale hned se vrátil. Použil i své germánské gardy, aby se za Rýnem tvářila jako nepřátelé a v čele svého oddílu je "porazil".

Původním záměrem principovým bylo získat peníze, neboť státní pokladnice se zcela vyčerpala jeho posledním velkoprojektem, přemostění Bájského zálivu (viz zde výše a v indexu pod mosty). Akci podnikl, aby překonal Xerxa s jeho překlenutím Helléspontu.

Dával stavět lodi s drahokamy vykládanými příděmi, na nichž se plavil podél kampánského pobřeží, koupával se ve voňavkách a po Kleopatřině vzoru pil perly rozpuštěné v octu. V hlavě měl řadu dalších veleprojektů, ale pokladna byla prázdná: chtěl postavit město v Alpách, obnovit Polykratův hrad na Samu, dokončit v Didymách Apollónův chrám (srov. k tomu v indexu s. v. Did.), postavit chrámy pro sebe.

Dokončil však Augustův chrám v Římě, rekonstrukci Pompeiova divadla a celkově opravil Syrákúsy, kde též konal velkolepé hry. 

Od Rýna se vypravil k Oceánu, aby se vypravil do Británie, z čehož rovněž sešlo a tak plundroval Gallie. Adminius totiž, syn vládce Catuvellaunů Cunobellina (viz rok 6+) a vládce údělného knížectví, byl otcem vyhnán z Británie, neboť mu byly britskými Kelty předhazovány prořímské sklony. Jel si stěžovat do Říma Gaiovi, který byl právě opět ve stavu nepříčetnosti. 

    Gaius Adminiovi slíbil výpravu a dal shromažďovat armádu v Galliích. V bojovém šiku nařídil legiím vpadnout do vod průlivu, což vedlo ke vzpouře. Dal tedy vojákům seřazeným do bojových šiků na mořském břehu sbírat mušle, které pak v Římě vydával za kořist na Oceánu. Za to rozdal legionářům dar jednoho sta dénáriů. Na pobřeží proti Británii dal pro svou slávu postavit majákovou věž.

Do konce léta byl z Gallií zpět v Římě. Do triumfu, který konal o svých narozeninách 31. srpna (mohly to být až jeho poslední, 28., roku následujícího) převlékl své Germány z gardy za poražené Kelty. Přitom vojenským veteránům snížil peníze "do civilu" na šest tisíc HS a přitom se při jednom ze svých nápadů v paláci živočišně válel ve zlatých mincích.

Pro svá „tažení“ shromáždil údajně v okolí Lugduna na dvě stě tisíc vojáků (některé zdroje pravily, že 150 tisíc), kteří ho sedmkrát provolali imperatorem (sic), ačkoli nesvedl jedinou bitvu a nepřemohl jediného z nepřátel. Když mu docházely peníze, dal zlikvidovat Kelty umístěné na censorských seznamech co do velikosti majetku nejvýše a hned prý měl pohromědě 150 milionů séstertiů.

Cunobellinus zemřel po čtyřicetileté vládě asi koncem 42, viz; o Adminiovi už zpráv není. Nástupcem Cunobellinovým v čele národa Catuvellaunů se stal pravděpodobně druhorozený syn Togodumnus, který padl v bojích kdesi na Temži na začátku Claudiovy invase roku 43, viz.

Po něm asi krátce vládl jeho mladší bratr Caratacus, který c. 35 převzal úděl svého strýce Epatikka, jemuž se c. 25 podařilo zmocnit se sídla Atrebatů Callevy/Silchesteru. Po Epatikkově smrti však získali Atrebatové území zpět, ale jejich vládce Bericus/Verica byl po Cunobelinově smrti jeho syny vyhnán a prchl do Říma žádat o pomoc Claudia. Před nastupujícími Římany prchl i Caratacus. 

 

Z Hellady dal Gaius svézt do Říma sochy bohů a s nimi Dia Olympského přímo z Olympie. Byl transportován rozložen na části a sestavován s tím, aby hlavu Hromovládného nahradila podoba Gaiova. K tomu nedošlo, neboť dříve byl pošetilý císař zavražděn a Zeus za jeho nástupce putoval zpět do Olympie, viz v indexu pod sedm divů.

 

Mezi služebníky všech Gaiových lumpáren vynikl propuštěnec Prótogenés, který vedl knihy o majetných lidech hodných likvidace. Chodíval se dvěma, jimž říkal "meč" a "dýka". Byl za to v prvních dnech Claudiovy vlády popraven a jeho záznamy s listinami Gaiovými (a také s jeho sbírkou jedů) Claudius nejprve ukázal senátorům a pak je dal zničit (srov. stejné gesto Gaiovo roku 37).

 

Do Říma se v čele židovské delegace z Alexandreie vypravil učenec Filón z Alexandreie, aby přednesl Caligulovi stížnosti na masakr a útisk ze strany Hellénů, viz rok předešlý. Židé žádali Gaia, aby potvrdil údajná privilegia darovaná jim Ptolemaiovci a potvrzená Božským Iuliem a Augustem (není o nich odjinud zprávy kromě Filóna a Iósépa Flávia, židovských apologetů, jejichž ústředním thematem bylo prokázat právní rovnoprávnost s Hellény). Imperator to odmítl a podle židovské tradice Filón svým kolegům-vyslancům řekl, že bůh ho potrestá. Viz o události dále rok 41.

    Filón, bratr jednoho z nejbohatších hellénisovaných alexandrijských Židů, arabarcha M. Iulia Alexandra, se pokoušel zřejmě jako první spojit židovský monotheismus s určitou částí hellénské filosofie a namluvit Hellénům, že lidé jako Pýthagorás a Platón brali moudra od pouštního proroka Mojžíše. Zemřel pravděpodobně kolem roku 49. Jeho příznivci o něm tradovali, že "Platón mluví jako Filón nebo Filón mluví jako Platón/é Platón filónídzei é Filón platónidzei".

Křesťané si ho později oblíbili pro jeho protipolytheistickou propagandu. Vytvořila se zkazka, že Filón za svého údajně druhého římského pobytu za Claudia potkal apoštola Petra a že se pak spřátelil v Alexandreji s jeho žákem Markem a že byl autorem spisu o životním stylu křesťanů/peri tés diagógés tón christianón, ale s nejvyšší pravděpodobností Filón sotva ve svém rodném městě přišel do styku s tehdy okrajovou židovskou sektou. Autor byl velmi plodný, pod jeho jménem se dochovalo několik desítek spisů povětšinou o starozákonních a apologetických thematech. 

Mluvčím hellénské protidelegace z Alexandreie byl polyhistór, grammatik a vykladač Homérův Apión. Autor dějin seřazených po národech/historiá kat' ethnos, též mimo jiné spisu o Egyptě/Aigyptiaka o pěti knihách byl ostře protižidovský, udělal si originálním vystupováním na svých přednáškách jméno v mateřské Helladě a žil v Římě od dob Tiberiových, který mu říkal cymbalum mundi/"cimbál světa", neboť tolik jeho moudra při přednesu resonovala.

Apión s přízviskem Pleistoníkés/Velevítěz byl rodilý Egypťan pocházející odkudsi z oás, v Alexandreji byl posluchačem grammatiků Apollónia (asi toho, který pojednal Homéra thematicky, po abecedě/kata stoicheion), Eufranora (byl prý více než stoletý a to je vše, co o něm víme) a Theóna, jehož školy, kdysi Areiovy, se stal nakonec scholarchem.

Alexandrijští Apiónovi udělili občanství, ale kromě citátů u oponentů není z jeho díla zachováno nic. Podle jiné verse byl Apión zván Mochthos/"Dřina" a byl synem Pleistoníkovým (?), žil zprvu v domě Didymově (údajně tam otročil), když dorazil do města z pouště.

Theón, který přednášel též v Římě, byl synem grammatika Artemidóra z Tarsu a sestavil slovník obratů k autorům komédií/kómikai lexeis a učebnici řečnictví ve třech knihách. Zda se mu též oprávněně přičítá autorství komentářů k Homérovi, Aristofanovi a Apollóniu Rhodskému, nelze stanovit. Jiný Theón z Alexandreie byl stóikos, viz v indexu s. v. školy (4) a jistý Ailios Theón, jejich asi vrstevník, sofista a autor zčásti zachované sbírky cvičných textů pro řečníky/progymnasmata, součást asi původně učebnice řečnictví. Pořídil též komentáře ke Xenofóntovi, Isokratovi a Démosthenovi. 

 

V Palaistíně tetrarcha Héródés Antipatros alias Antipás pošťuchován neustále manželkou Héródií, aby se vypravil do Říma a domáhal se zvětšení svého území na úkor Héróda Agrippy (I.), u Gaia zle pohořel. Gaiův přítel Agrippa, jehož kdysi po říši stíhali věřitelé a sám byl pro zpronevěru vyšetřován, naopak obvinil Antipatra ze zpronevěry peněz a principův rozsudek byl zřejmý: Héródés Antipatros, syn Héróda Velikého, byl zbaven své tetrarchie na územní Galilaje a Peraie, kde vládl od roku 4-, a poslán do exilu do Aquitánie do obce Lugdunum Convenarum v Aquitánii na úpatí Pyrenejí (srov. o ní rok 72-).

Manželka Héródias z téhož rodu ho následovala a oba v exilu někdy po tomto roce i zemřeli. Antipatrovu tetrarchii obdržel od Gaia nyní Héródés Agrippa. T. r. byl Agrippa opět u Gaia v Římě a ve shodě se souvěrci žádal na principovi, aby upustil od nápadu postavit si sochu v Jahweho příbytku. Viz o králi dále roku 41.

Gaius totiž poslal do Syrie na legátské místo po L. Vitelliovi senátora P. Petronia (v úřadu do roku 42) s tím, aby postavil v Jahweho jerúsalémském chrámu principovu sochu; nebude-li se to Židům líbit, měl jeho přání splnit i za cenu války. Chodily za legátem velké deputace, žádali ho o nenaplnění principovy vůle příslušníci Héródova klanu, konferoval s představiteli Židů v Tiberiadě, kde slíbil, že napíše Gaiovi o jejich stanoviscích.

Petronius se pokoušel akt oddalovat co to šlo, dokonce nenaléhal na sochaře, aby dodrželi termíny, nicméně židovský odpor a vliv fanatických radikálů zélótů/síkáriů po alexandrijských událostech rostl. Viz dále rok 44. 

Na jaře příštího roku vytáhl s legiemi do Ptolemáidy a vyjednával s předáky. Když viděl neústupnost davů, kteří místo polních prací v létě demostrovaly proti římské zvůli, a jejich ochotu pustit se do války, vrátil se s vojáky do Antiocheie, srov. rok následující. Napsal do Říma o situaci, ale Gaiova odpověď byla jednoznačná: přestal ho počítat mezi živé. K Petroniovu štěstí dorazila v lednu 41 do Antiocheie dříve zpráva o Caligulově smrti než dopis zavražděného nařizující legátovi vzít si život. Židovská revoluce se tak o čtvrtstoletí odsunula.

 

V Cordubě se 3. listopadu narodil M. Annaeus Lucanus, synovec bohatce L. Annaea Seneky. Básník nedokončeného epu Bellum civile neboli Pharsalie byl donucen Neronem, stejně jako strýc, otevřít si žíly 30. dubna 65, druhý strýc L. Iunius Gallio Annaeanus, rodným jménem před adopcí L. Annaeus Novatus, cos. suff. 56, předešel odsouzení za účast na pisonovském puči rovněž sebevraždou. Lucanus pocházel z bohaté rytířské rodiny usazené v Baetice. Jeho otec L. Annaeus Mela se oženil s Acilií, dcerou významného provinciála Acilia Lucana proslavené v kraji uměním projevu. Mladý Lucanus v Římě patřil ke zlaté mládeži, jíž se Nero obklopoval a dlouho mu pochleboval; měl ho za "božské stvoření už teď/sed mihi iam númen". Vedle nedokončené Pharsalie vydal řadu dalších epických básní, epigrammata, sbírku popěvků sáturnálních, složil tragédii Medea: z toho všeho se kromě zpracování občanské války nedochovalo nic, viz rok 65.

30. prosince se v Římě narodil T. Flavius Vespasianus, budoucí císař známý jako Titus (zemřel roku 81), otcovu svatbu viz roku předešlého. Byl vychováván s Claudiovým synem Britannikem a viděl, jaké se mu u dvora dějí křivdy. Údajně se i napil z poháru, který Britannika zahubil, a byl dlouho nemocen. Jako princeps pak dával příteli z dětství stavět zlacené sochy. 

 

Na severu Vietnamu se část národa Jüe/Yue, tedy Vietnamců na území bývalého státu Nan-jüe/Nanyue, viz rok 119, postavila chanským Číňanům. Pod vedením Trưng Trắc a její mladší sestry Trưng Nhị (čín.: Čeng Cche a Čeng Er) vytáhli na pevnost Lien Lau/Luy Lâu, čín. Lej-lou/Leilou. Manžela Trưng Trắc dal zavraždit čínský generál, neboť se spikl proti chanské vládě. Zprvu se sestrám dařilo a během roku se spojenci dostali pod svou kontrolu většinu pevností na severu dnešního Vietnamu. Dále viz rok 40.