215-210

************************************************************

215.

Ol. 141, 2

97 SE

33 AE

(Dioklés III.)

a. u. c. 539

M. Fabius Buteo dict.

Ti. Sempronius Gracchus I. a Q. Fabius Maximus Cunctator III. cos. suff., viz dole;

M. Claudius Marcellus II., cos. suff.

************************************************************

Boiótarchem někdy mezi lety 215 až 208 byl Dámofilos. Do tohoto období lze zařadit více jmen; jméno dalšího boiótarcha viz rok 208.

V létě uzavřel král Filippos V. spojenectví s Kartháginci proti Římanům s tím, že po válce připadne Itálie Púnům, římská území v Illyrii Makedonům. Filippův diplomat Xenofanés Athénský i s Hannibalovými vyslanci byli na zpáteční cestě opět Římany zadržen, tentokrát na moři (srov. předešlý rok a rok 212) a s doprovodem a listinami držen v Římě. Filippos se o zajetí dozvěděl, ale neznal podmínky smlouvy: poslal proto v čele druhého poselství jistého Hérákleita, jemuž se cesta k Hannibalovi i zpět vydařila. Koncem léta tedy vypukla první válka makedonská, která trvala do roku 205. Byla to vlastně válka Filippa (23) proti římským spojencům v Helladě (srov. rok 200).

Filippův útok na Korkýru, která byla římským spojencem již od roku 228, se nezdařil. Zároveň slábl vliv Aráta ze Sikyónu u makedonského dvora a vrchu nyní nabyl jadranský pirát Démétrios z Faru, v Makedonii od roku 219. Začala se měnit Filippova politika vůči Hellénům. Démétrios Filippovi doporučoval zmocnit se Akrokorinthu i messénské Ithómy: "Budeš-li držet oba rohy, bude kráva (= Peloponnésos) tvoje."

V Acháji vypukly spory mezi „aristokraty“, v tomto případě majetnějšími občany, kteří se vrátili po míru v Naupáktu roku 217 ze svých exilů, a „starými občany“, které vedl Gorgos, syn Euklétův. „Aristokratické“ režimy byly v achájských státech svrženy zřejmě po naupáktském míru a občanská práva byla ve státech spolku rozšířena snížením majetkového censu.

Koncem září nastoupil Arátos ze Sikyónu svůj patnáctý úřad stratéga Achájů (srov. rok 217).

Pak vypukla válka Achájů s Messénií, která byla až do této doby jejich spojencem. Dobu jejího trvání a vlastní průběh neznáme. Zřejmě byla součástí bojů první války makedonské a asi byla ukončena mírem ve Foiníké roku 205. Filippos s oběma Aráty a s Démétriem z Faru vpadl do Messénie a král obětoval na hoře Ithómé (srov. následující rok).

Král Antiochos III. oblehl Acháia II. v Sardech. Acháios se opevnil na hradě, velitelem města byl Aribázos. Acháiovo obklíčení předcházela velmi krutá válka orientálních dimensí.

V Bosporské říši zemřel král Spartokos IV. (vládl od roku asi 245), pravděpodobně bez mužských potomků, a tak se jeho nástupcem stala jediná žena, která kdy z celé spartokovské dynastie vládla, jeho dcera Kamasaryé Filoteknos, tj. Milující děti. Až do roku 190 spoluvládla se svým manželem Pairisadem III., zřejmě synem Spartokova bratra Prytana (II.).

V Syrákúsách zemřel král Sikeliótů Hierón II. (vládl od roku 274, jako král od roku 270). Jeho nástupcem se stal Hierónymos, syn Hierónova syna a spoluvládce Gelóna II. s Néréidou, dcerou Pyrrha II. Épeirského. Hierónymos (asi 15) vládl jen třináct měsíců. Poručnictví mladého Hierónyma, který na rozdíl od svého otce a děda dal na panovnickou nádheru, tvořilo patnáct mužů, mezi nimiž vynikali Adránodóros, manžel Hierónovy a Filistidiny dcery Dámaréty (II.), Zóippos, manžel jejich druhé dcery Hérákleie, a Themistos, manžel Gelónovy dcery Harmonie, viz rok následující.

Hierón II. (90) zemřel na jaře a již v průběhu roku bylo poručnictví ukončeno.

Ve čtvrtém roce druhé púnské války se rozšířily boje v jižní Itálii, pokračovaly v Hispániích a římská flotila plenila africké pobřeží (poprvé v této válce; viz dále roky 212, 207, 205 a 204). V Kampánii ubránili Římané Kýmské/Cumae před Hannibalem, který po krátkém obléhání odtáhl. Hannibalův hlavní tábor byl v Tifatách východně od Capuy. M. Claudius Marcellus porazil v létě u Noly Hannibala a Římané se zmocnili dvou slonů a čtyři zabili. 

Předtím, v době sardských událostí, totiž připlul do Loker, hlavního púnského garnisonu a spojence v jižní Itálii, nauarchos Bolmilkar s posilami, proviantem a slony z Karthága (srov. poznámku roku 203).

Púnský agent Hannón vzbouřil Sardy, na pomoc přijel námořní výsadek vedený Hasdrubalem řečeným Holohlavým, Calvus (výprava se zpozdila, když ji bouře zahnala k Baleárám). Římané pod T. Manliem Torquatem, dvojnásobným konsulem a jednou censorem, který Sardínii již jednou pacifikoval (viz rok 235), Sardy s Kartháginci porazili u Caralis, dnešní Cagliari; Hasdrubal s Hannónem a jistým Mágónem, vzdáleným Hannibalovým příbuzným, zajati, vůdce Sardů Hostius padl a jeho otec, nejbohatší ze Sardů Hampsicora, si vzal na útěku život. Poté provincie opět Římany pacifikována.

Na hispánské frontě Cn. a P. Corneliové Scipioni na Hibéru porazili vrchního velitele Kartháginců, když se pokoušel proniknout za Hannibalem do Itálie. Později porazili dvakrát Karthágince na jihu a osvobodili od púnského obléhání město Iliturgis (které později ale změnilo strany).  

Obyvatelé poloprázdného Krotónu s hradbami po obvodu dlouhými osmnáct kilometrů (viz roky 272 a 270) po dobývání Bruttiy předešlého roku na naléhání démagóga Aristomacha uzavřeli s Púny a Bruttiy dohodu a vyklidili město i hrad a odešli do Loker; Lokry a Rhégion se otevřely Karhágincům několik týdnů předtím s podmínkou, že do nich nebudou vpuštěni Bruttiové, jimiž Helléni opovrhovali (ale také se jich báli). 

V Římě byl přijat zákon o boji proti marnotratnosti žen: zlata na sobě směly mít jen polovinu unce nebo-li 13,6 gramů, dostaly zákaz pestrobarevných oděvů a projížděk v bigách, dvouspřeží. Navrhovatelem zákona byl C. Oppius, tribun lidu, proto se zákon nazývá Oppiův/lex Oppia. Zákon byl zřejmě přijímán jen s ohledem na válku a platil do roku 195 (srov. tam). • Už z roku 220 z censury C. Flaminia pocházel zákon nařizující barvířům uchovávat přirozenou barvu látek, podle asi tribuna lidu Metilia (celé jméno neznáme) zvaný lex Metilia de fullonibus, zřejmě první opatření proti luxusu.

První zmínka o společnostech dodávající armádě proviant: devatenáct jezdců utvořilo tři firmy na zásobování hispánské armády na dluh, neboť státní pokladna byla vyčerpána. Stát garantoval zboží proti zničení v bouři nebo nepřítelem. Válečných dluhů se S. P. Q. R. zbavil roku 187.

Toho roku postihla Řím s okolím dvakrát těžká povodeň. 

************************************************************

214.

Ol. 141, 3

98 SE

34 AE

(Eufilétos)

a. u. c. 540

Q. Fabius Maximus Verrucosus Cunctator IV. a M. Claudius Marcellus III.

************************************************************

Ve druhém roce první makedonské války se král Filippos V. vypravil s flotilou 120 lehkých bojových lodí/lembů do Épeiru, oblehl římského spojence Apollónii (spojencem S. P. Q. R. od roku 228) a dobyl Órikos. Órikos ale brzy na to dobyl zpět velitel římské flotily (velitelem v Helladě až do roku 211) M. Valerius Laevinus s výsadkem ze svých pětiřadek/quiqueremes a poskytl rychlou pomoc Apollónii. Zde byl Filippos s vojáky zaskočen praefektem Q. Naeviem Cristou, unikl na poslední chvíli a musel dokonce spálit své lodě, aby se jich nezmocnili Římané. Makedonci se pak oloupení a zčásti beze zbraní stáhli domů po souši (srov. rok 211), Valeriovo vojsko přezimovalo v Óriku.

V polovině roku se Filippos vypravil do Messénie, aby se jí zmocnil. Více o této akci není známo. O něco později se do Messénie vypravil i Démétrios z Faru. V bojích zde našel svou smrt. Démétrios byl dynastou v Illyrii od roku 229 do roku 219. Jeho konec lze zařadit i do roku 212.

Skerdiláidás, illyrský spojenec Římanů, vyplenil zemi illyrských Dassaretů, Filippových spojenců (srov. s údaji roku 217 a 212).

Po ročním obléhání zásluhou Kréťana Lagory a Aitóla Theodota, obou předtím v ptolemaiovských službách, dobyl král Antiochos III. Sard (viz předešlý rok), ale nikoli ještě jejich hradu (viz následující rok)

V Syrákúsách vypukly na dvoře Hierónymově spory o orientaci státu: Adránodóros a Zóippos, manželé Hierónových dcer Dámaréty (II.) a Hérákleie, přemluvili Hierónyma, aby začal jednat s Hannibalem o spojenectví proti Římanům. Jako Hannibalovi vyslanci přišli do města bratři Hippokratés a Epikýdés, oba narození v Karthágu z hellénského otce, po matce Púnové, oba s domovským právem v Herbéssu. Jejich děd, jméno neznáme, musel opustit rodné Syrákúsy, neboť zavraždil Agatharcha, syna Agathokleova, srov. rok 299.

Hierónymos uzavřel s Kartháginci spojenectví a římského se zřekl. Žil mimo realitu, ze zábavy do zábavy. Zbláznil se do hetairy Peithó, za níž chodil do bordellu/oikéma, a vzal si ji za ženu. Na několik týdnů se stala dokonce královnou, příběh v hellénském světě ojedinělý (srov. však příběh křesťanské striptérky Theodóry a její karieru na kónstantínopolském dvoře Iústiniána I., viz v indexu s. v. ženy). 

Hierónymův prořímský parasítos a poradce Thrasón zvaný Karcharos/"Zubatec", proslulý tím, že neustále pil nezředěné víno, byl po intrikách jiného parasíta a lichotníka/kolax jménem Sósis n. Ósis zabit a puč byl dokonán. Thrasón pracoval na puči a odstranění chlapeckého Hierónyma. Spiknutí se provalilo a jeden z jeho účastníků, jistý Theodotos n. Theodóros, ani po nezvyklých mukách své soudruhy neprozradil; jeho smrt věci však neprospěla, propúnská orientace zvítězila. 

Byla obnovena hellénsko-kartháginská dohoda o dělení ostrova napůl z roku 383 s hranicemi na obou řekách Hímerách a král Hierónymos zahájil dobývání Sicílie na Římanech, jejich provincie (viz rok 241 a 227). Protože ale zamýšlel zmocnit se celého ostrova, na což rovněž v Karthágu za slib vojenské intervence do Itálie přistoupili, zosnovali Kartháginci a jejich agenti Hippokratés a Epikýdés spiknutí části Hierónymovy gardy. 

V Leontínách byl pak chlapecký král žoldnéři, které vedl Deinomenés, někdy v době začínajícího léta zavražděn. Hierónymos vládl krátce (srov. předešlý rok).

V Syrákúsách nebyla obnovena monarchie, která byla syrákúskou státní formou od roku 270, ale stát se vrátil k předhierónovské démokratické ústavě. V jeho čele stálo patnáct stratégů, srov. s patnácti poručníky předešlého roku, prvním z nich byl Adránodóros ve společnosti těch, kteří Hierónyma zavraždili. Krátce poté byli při pokusu o zvrat na pokyn Hippokrata s Epikýdem zabiti Adránodóros, Themistos, Dámarété, dcera Hierónova, Harmoniá, dcera Gelónova, a se svými dvěma dcerami Hérákleia, Hierónova dcera a manželka Zóippova, který byl vyslancem v Alexandreji a domů se už nikdy nevrátil (srov. předešlý rok).

Krátce po Hierónymově smrti se na Sicílii objevil konsul M. Claudius Marcellus s vojskem. Stratégové obnovili spojenectví s Římem. Po Claudiově odchodu však vzrostla obliba Hippokrata a Epikýda. V zimě, asi už začátkem roku 213, se oba kartháginští agenti se vzbouřenými žoldnéři vrátili z Leontín do Syrákús, zosnovali povstání, dali povraždit stratégy a vládli formou vojenské diktatury. Syrákúsy po několika měsících přišly o "démokratii" a opět se staly spojenci Karthága. Později se ještě Deinomenés pokusil na veřejnosti zavraždit Hippokrata, byl ale v činu předstižen.

Pátým rokem pokračovaly boje druhé púnské války v jižní Itálii, kde měl Hannibal navrh, a v Hispániích, kde Římané pod Cn. Corneliem Scipionem téměř dobyli púnský tábor u Mundy (zastavil boj, protože byl zraněn do stehna, ale i tak zůstalo prý na bojiště dvanáct tisíc padlých nepřátel a dokonce bylo prý střelami zabito 39 slonů, což je nepochybně evropský rekord). O něco později zvítěli Římané pod Cn. Scipionem neseným v nosítkách v bitvě u lokality Aurinx, kde zajali osm slonů a tři zabili. Posléze Římané dobyli Saguntum (srov. rok 219sq.). Hasdrubal, syn Geskónův, porazil v Hispániích ibérské spojence Římanů. 

Prokonsul Ti. Sempronius Gracchus u Beneventa porazil Karthágince s Lúkány a Bruttiy vedených asi Hannónem, který působil po Cannách na jihu Itálie, když na základě usnesení senátu slíbil otrokům bojujícím v legiích druhým rokem svobodu, přinesou-li z bitvy nepřítelovu hlavu: "kdo ustoupí, zemře otrockou smrtí (tedy asi ukřižováním)". Hannibal krátce na to nebyl ani tentokrát pod Nolou v Kampánii úspěšný a odtáhl směrem na Tarás. V Kampánii ho několik Tarentinců ujišťovalo o snadném převzetí města, když se ale nic pod městem nedělo, Hannibal odtáhl do Ápúlie, kde přezimoval.  Po zbytek války operoval Hannibal v Itálii pouze na jih od Říma. • Gracchus, syn stejnojmenného cos. 238, pod dojmem propouštění otroků na svobodu dal vyzdobit za peníze vybrané na pokutách na Aventinu chrám Svobodě/Libertatis zasvěcený jeho otcem; majitelé popuštěných otroků dostali od státu potvrzení a své nároky na náhradu uplatnili až po válce. Aventinský chrám obnovil Augustus, o krátkodobé existenci chrámku Libertatis na Palatinu viz rok 58sq. Jiný chrám Libertatis byl senátem na Caesarův podnět dekretován 20. dubna 45, ale zřejmě nikdy nebyl postaven. U Fora stávala též "hala Svobody/atrium Libertatis", kde za republiky dlouho do principátu úřadovali censorové; za Cicerona tam soudní úředníci vyslýchali mučením otroky, zákonem předepsaný postup. 

Římané měli ten rok v poli osmnáct legií po pěti tisích mužích (roku 212 již 23, roku 208 o dvě méně) a na mořích 150 válečných lodí. Poprvé v rámci válečné ekonomiky a v době nedostatku posádek na lodi z nařízeních konsulů přikázali bohatým lidem nést náklady na válku na svých bedrech: lidé s censem z roku 220 mezi padesáti až sto tisíci assy museli postavit námořníka s půlročním žoldem, z příjmové skupiny sto až tři sta tisíc assů námořníky tři a k tomu jejich celoroční služné. Opatření jakoby inspirované athénskými leitúrgiemi.

V Kýréně se narodil filosof a scholarchos nové Akadémie Karneadés. Scholarchem byl v letech 164/161 až 137, zemřel v Athénách roku 129.

************************************************************

213.

Ol. 141, 4

99 SE

35 AE

(Hérákleitos I.)

a. u. c. 541

Q. Fabius Maximus, syn Cunctatorův, a Ti. Sempronius Gracchus II.

C. Claudius Centó pro volby konsulů dict.

************************************************************

Ve třetím roce první makedonské války si podrobil král Filippos V. v Illyrii Atintány a Parthíny a dobyl Lissos s protilehlým Akrolissem. Pak se mu podrobili další Illyrové, s nimi Ardiaiové, z nichž pocházel Skerdiláidás či Skordilaidás a jeho syn Pleuratos II. (viz následující rok). Přes úspěchy v Illyrii nemohl Filippos provést rozhodující operaci svého paktu s Hannibalem, přeplavit se do Itálie, poněvadž moře ovládali Římané. 

Koncem září nastoupil Arátos ze Sikyónu svůj poslední, šestnáctý úřad stratéga spolku Achájů. Brzy na to se dozvěděl o tom, že Filippos svedl ženu Aráta juniora Polykrateiu z Argu. Arátos Starší zemřel v zimě tohoto roku v Aigiu (narozen roku 271). Krátce nato se Filippos s Polykratejí oženil (srov. rok 212). • Podle protimakedonské tradice dal údajně Filippos Aráta zavraždit jedem, který mu měl podat Filippův stratégos na Peloponnésu Taurión. Arátos je jednou ze známých postav hellénských dějin. Dokázal strhnout ostatní k nesmyslným neuváženostem. Svou politickou krátkozrakost a provinční ctižádostivost léčil krutostí, zradou, pletichami a zákeřnosti, srov. události kolem Akrokorinthu, Argu, Mantineie atd.

V Anatolii skončila válka Antiocha III. proti usurpátorovi Acháiovi II. Sósibios, ministr krále Ptolemaia IV. Filopatora I., poslal z palácové správy na sardský hrad Bólia z Kréty, aby odtamtud pomohl Acháiovi uprchnout z obležení, v němž byl od roku 215. Dopředu mu Sósibios vyplatil deset talentů. Bólis měl v Antiochově vojsku známého krajana Kambyla, velitele Kréťanů v seleukovských službách. Přes Acháiovy přátele se napojili na vzdorokrále obleženého na sardském hradu. Acháios se dal v noci vylákat na místo slabě chráněné právě krétskými oddíly a myslel, že unikne do Syrie a zmocní se tam vlády. 

Zradou Kréťanů, kteří se o ptolemaiovské peníze rozdělili a své záměry už vyjevili Antiochovi, byl Acháios jat. Antiochos III. byl zprvu při nočním setkání s Acháiem dojat k slzám, ale druhé dne dal zničeného bratrance krutým způsobem popravit: dal mu uřezat uši a nos, uříznout hlavu, kterou dal zabalit do vaku z oslí kůže a tělo bylo přibito na kříž. 

Acháios II. byl králem od roku 221. Jeho manželka Láodiké a velitel vojska Aribázos s posádkou se vzdali vzápětí. Anatolští dynastové uznali seleukovskou navládu. Stratégem Cistaurie byl jmenován Zeuxis, syn Kynagův, srov. rok následující, jemuž Antiochos důvěřoval po celý život.

V Numidii se král Syfax rozhodl pro spojenectví s Římany, druhý z vládců Gala s Kartháginci (srov. o poměrech v Numidii roku 220). Syfax i Galův sedmnáctiletý syn Masinissa bojovali v Hispániích na straně svých spojenců. Někdy předtím, snad roku 214, byl v Numidii Syfax Galou poražen a do Hispánií odešel přes Gády/Gádeiry.

Šestého roku války s Púny zahájili na Sicílii Římané pod M. Claudiem Marcellem obléhání Syrákús (srov. převratový předešlý rok a viz rok následující)Také Kartháginci se pod Himilkónem vypravili s vojskem na Sicílii, aby posílili oddíly z roku 218, a dobyli Akragás. Hippokratés vyšel s částí žoldnéřů ze Syrákús, byl však proconsulem M. Claudiem poražen. Se zbytky se uchýlil k Himilkónovi. 

Aby předešel zradě, obyvatelé po něm vymáhali klíče od městských bran/claves portarum, což mu přišlo podezřelé, dal velitel římské posádky L. Pinarius vyvraždit obyvatele Henny shromážděné v divadle; počty neznáme. M. Claudius obsadil sicilské Megary a přezimoval před Syrákúsami, Himilkón v Akragantu a Hippokratés v Morgantii (toto město bylo příští rok důkladně vypleněno Římany a ztratilo charakter polis; definitivně vyvráceno roku 36 během občanské války). 

Druhý římský velitel na Sicílii Ap. Claudius Pulcher se vypravil do Říma, kde byl zvolen konsulem na příští rok.

Pokračovaly boje v jižní Itálii a v Hispániích. Části Keltibérů přešly za stejně vysoký žold na římskou stranu a staly se prvními cizími žoldnéři v římské armádě (viz následující rok)

Koncem roku v zimě se Hannibal, který od zimy 214/213 měl hlavní stan v ápúlské Salapii, zradou zmocnil Tarentu. Prokartháginskou stranu vedli Níkón a Filomélos či Filomenés s Tragiskem, podle jiného pramene jistý Konóneus jako zrádce-sólista, kryjící své kontakty s Púny nočními loveckými výpravami do okolí. Šanci dostali v okamžiku, kdy římský velitel města M. Livius byl unaven po velké hostině, a vpustili do města Hannibala. Na akropoli se udržela římská posádka pod velením M. Livia (nezaměňovat se M. Liviem Salinatorem, viz o něm roky 218 a 204). • Tarenťany předtím pobouřil případ rukojmí držených v Římě, která se s pomocí tarentského vyslance Filey pokusila o útěk domů; byla dopadena a nešťastníci popraveni svržením s Tarpejské skály. 

Velký požár v Římě a částečně před hradbami. 

************************************************************

212.

Ol. 142, 1

Krátés z Alexandreie

100 SE

36 AE

(Euandros II.)

a. u. c. 542

Q. Fulvius Flaccus III. a Ap. Claudius Pulcher

************************************************************

Na této olympiádě zvítězil Kapros z Élidy jak v pankrátiu, tak v palé, tj. boxu, což se stalo poprvé od mýthického vítězství Hérákleova. (srov. rok 156, Ol. 156). Ten, kdo dosáhl Hérakleova výkonu, byl nazván paradoxoníkem (tj. „neočekávaným, překvapivým vítězem“): Kapros byl tedy prvním smrtelným paradoxoníkem po Hérákleovi. Na pýthiích zvítězil v zápasu již jako dorostenec a stejný úspěch jako na olympiádě zopakoval na pýthiích jako dospělý. 

Král Filippos ve čtvrtém roce první makedonské války pokračoval v bojích v Illyriikde na Římanech dobyl Dimalos. Vyjednávání s Hannibalem o vyslání pomocných jednotek na Sicílii ztroskotalo. Jeho posel Dámippos byl opět Římany zachycen: třetí doklad perfektní agenturní sítě Římanů (srov. roky 216 a 215).

V létě se Polykrateji narodil Filippův syn Perseus. Zemřel v římském zajetí roku 165 (o aféře kolem Polykrateie viz předešlý rok). O mateřství Filippových synů panuje nejasnost. Je též možné, že Perseus už žil a narodil se z matky mimo královské lože, kdežto Polykrateiá porodila druhého syna Filippa V. Démétria (III.), s nímž král zacházel jako s nástupcem trůnu, byť mladším z obou synů, ale narozeným v purpuru. Mladším bratrem Persea a pravděpodobně ze stejné matky, jejíž jméno neznáme, byl Filippos. Perseus bratra po otcově smrti adoptoval a měl ho za svého královského dědice, upřednostňovaného před vlastním synem s Láodíkou V. Alexandrem. Filippos V. měl ještě dceru Apamu (IV.), provdanou za Prúsiu II. Bíthýnského, viz rok 177, a druhou, jejíž jméno neznáme, vyvdanou roku 184 za Téréa Odryského. 

Na podzim se stal stratégem spolku Aitólů Skopás. S dalším aitólským předákem Dorimachem uzavřeli v Naupáktu tajnou dohodu o spojenectví spolku s Římany, kterou Skopás vyjednal s velitelem římského expedičního sboru v Helladě M. Valeriem Laevinem. Dohoda byla zveřejněna až po dvou letech: ve válce s Makedonci měly připadnout domy, zdi a pole loupeživým Aitólům, vše pohyblivé včetně lidí mocichtivým Římanům. 

Ke smlouvě přistoupili Skerdiláidovi Illyrové a Římané souhlasili s tím, aby se připojili i další z nepřátel Makedonie, viz rok 211. Takto vedená aitólsko-makedonská válka trvala do roku 206 (II. válka aitólsko-makedonská, srov. rok 322). • Aitólské spojenectví otevřelo Římanům cestu k dobytí Hellady: za padesát let budou hégemony Hellady a za dalších dvacet let tu již bude provincie.

Aitólové vpadli do Thessalie, M. Valerius dobyl Zakynthos, Oiniady a Násos. Ještě v průběhu zimy se Zakynthos opět stal makedonským.

M. Valerius Laevinus s polovinou jaderské flotily přezimoval na Korkýře, Filippos V. v Pelle.

Ve skoderské illyrské říši pravděpodobně t. r. zemřel král Pinnés/Pinneus (nominálně vládl od roku 230). Skerdiláidás začal nad i nad touto částí Illyrů vládnout ze Skodry samostatně (srov. rok 228 a 217, zemřel roku 206). Za spoluvládce si přibral svého syna Pleurata II. (samostatně vládl do roku 181).

V Thrákii podlehl tohoto nebo následujícího roku Kanaros (Kauaros) Filhellén, nástupce a asi syn Komontoriův, vládce místní keltské říše TylisThrákům a celý keltský element byl vítězi v této oblasti vyhlazen. • Říše Tylis existovala od roku 277 (viz tam, 255 a srov. rok 220). Kanaros/Kauaros garantoval roky bezpečnost plavby Úžinami a byl spojencem Býzantinců proti Thrákům a Bíthýnům. Mužem, který ho nám už neznámým zpsobem přivedl k záhubě, byl jeho poradce Sóstratos z Chalkédonu.

Thráčtí Odrysovéspojenci Makedonců, se v této době dělili na dvě či více samostatných knížectví. O nich a o jejich personalistice nejsme téměř vůbec informováni (viz dále rok 183 a 87).

Začátkem léta vpadl Antiochos III. do Armenie proti vzbouřivšímu se místnímu mladému dynastovi Xerxovi. Povstalec zpočátku unikal, ale po obležení sídelního města Armosata vydal sebe i svůj majetek do rukou Seleukovce. Antiochos jej omilostnil a zřejmě jako roční tribut od něj přijal tři sta talentů, tisíc koní a tisíc vystrojených mezků. Za to ho oženil se svou sestrou Antiochis a jako svatební dar mu odpustil část tributu dluženého Seleukovcům jeho otcem (Arsamés?).

Antiochis armenské království ovládla a pravděpodobně Xerxa brzy odstranila (viz rok 205, kdy byl zřejmě zabit). Antiochos rozdělil Armenii na západní a východní část, které spravovali satrapové Artaxiás a Zariadris či Zariadrés. Armenské tažení odstartovalo Antiochovo expedici na východ, viz rok následující.

Roku nejdříve 212, v době, kdy byl král v Horních satrapiích (tedy asi v Armenii či později), mělo být v Lýdii a Frygii usídleno na dva tisíce rodin židovských kolonistů/katoiků, zřejmě pro zmírnění důsledku doznívajících nepokojů a vylidnění celých oblastí po vítězné válce Antiocha III. nad Acháiem. Kolonisté dostali osivo z královského a k tomu desetiletou daňovou svobodu. 

Oblast Palaistíny byla v této době sice stále ještě ptolemaiovská (srov. rok 217 a 200), nicméně podle králova dopisu zaslaného stratégovi v Sardech Zeuxidovi řídícímu západní část říše (viz rok předešlý; do roku 190), bývá pokládán za podvrh židovského historika Iósépa Flávia, měli osadníci pocházet ze satrapií Mesopotamie a Babylónie, kde žily velmi silné židovské komunity. Začátkem druhého století však již existovaly židovské obce po celé bývalé seleukovské Anatolii a později se staly semeništěm monotheistických sektářských hnutí, v tom křesťanství, srov. též cestu Héróda Velikého, viz rok 17 a 15. 

Na Sicílii v sedmém roce bojů druhé púnské války dobyl M. Claudius Marcellus na jaře po osmi měsících obléhání díky snížené pozornosti během třídenní Artemidiny slavnosti a po zradě Syrákúsana Sósistrata či Sósida, který na slavnosti plné vína a jídla Římana upozornil, městské čtvrti Epipolai, Tychá a Neápolis. Syrákúsy byly v obležení od předešlého roku. Koncem léta se proti obléhatelům vydali Himilkón s Hippokratem a obléhající M. Claudius byl obklíčen. Kartháginci se svými spojenci však začali v ležení umírat na jistou epidémii. Mezi oběťmi byli oba vojevůdci Himilkón a Hippokrates. • Zrádci Sósis a Hispánec Moirikos/Moericus, který vydal další čtvrti, dostali od Římanů občanství a množství nemovitostí ve vyvráceném městě a okolí; Moirikovi Hispánci obdrželi za odměnu půdu Morgantíny.

Za této situace opustil obléhanou Achradínu Epikýdés a unikl k Bomilkarovi, veliteli kartháginské flotily, operující kolem Sicílie. Bomilkar se vyhnul střetnutí s Římany na moři a Epikýdés odešel do Akragantu.

Ve zbývajících dosud obléhaných částech Syrákús, v Achradíně a na ostrově Ortygiá, byli při vzbouření lidu proti vládnoucí kartháginské klice pobiti velitelé Epikýdových žoldnéřů Polykleitos, Filistión a jiný Epikýdés, zvaný Sindón. Občané si zvolili stratégy a ti začali vyjednávat s Římany o míru. Žoldnéři se však proti novému režimu vzbouřili a začali vyjednávat s Římany na vlastní pěst.

V pozdním létě se Římanům podařilo dobýt Ortygie a Achradíny. Zbytek města byl pak dokonale vypleněn a veškeré obyvatelstvo prodáno do otroctví. Mezi zavražděnými byl i fysik a matematik Archimédés (ročník 287). Anekdotu o jeho posledních okamžicích života („Neruš mé kruhy/Noli tangere circulos meos“) je pravděpodobně třeba považovat za smyšlenku římské propagandy, která se chtěla v hellénském světě ospravedlnit za syrákúská jatka. • Spory o nemovitosti vedli syrákúští Helléni, kteří přežili, s římskou mocí ještě dlouho; roku 205 se domáhali splnění římských slibů, že nevinní dostanou své majetky zpět, na P. Corneliovi Scipionovi.

Syrákúsy byly jako obec obnoveny teprve Augustem, stavebně rekonstruovány Gaiem vulgo Caligulou. Do dnešních dnů zůstaly druhořadým středomořským městem, ačkoli až do založení egyptské Alexandreie byly největším městem celého hellénského světa a Středomoří!

V Itálii u Beneventa porazil Mágón vojsko Římanů pod Ti. Semproniem Gracchem, který padl. Praetor Cn. Fulvius Centimalus poražen u Herdonií v severní Ápulii; z 18 tis. Římanů prý uniklo jen dva tisíce (ze dva roky mu lokalita bude osudná, viz tam). Nato Římané oblehli kartháginskou Capuu, kterou ale Hannibal na čas osvobodil. Vojska obou konsulů odtáhla a Hannibal jejich část zničil v bitvě na řece Silarus (první bitva na Silaru, viz dále rok 71). 

V jižní Itálii pokračovaly porážky Římanů. Hellénská města Thúrioi a Metapontion vyhnala po zprávě o popravě svých rukojmí, viz předešlý rok u Tarentu, Římany a byla obsazena Púny, jejichž posádky se tu udržely až do roku 203. Do vylidněných Thúrií později poslali Římané své kolonisty, kteří město přejmenovali na Kópiai/Copiae.

Římské loďstvo se podruhé v této válce vypravilo z Lilybaia do AfrikyŘímané s osmdesáti pětiveslicemi pod T. Otaciliem Crassem vyplenili okolí Utiky, zmocnili se 130 nákladních lodí s obilím a dopravili je k Syrákúsám, pod jehož hradbami Římané trpěli nouzí o potraviny (srov. rok 215 a 207, 205 a 204). Potřetí v této válce plenil utické okolí roku 210 M. Valerius Messala, počtvrté opět Messala roku 208 v okolí Klypey/Clupea se stovkou lodí, kdy také porazil púnskou flotilu. Pátou expedici viz roku 207.

V Hispániích měli Púnové tři armády, jimž veleli Hasdrubal, syn Gyskónův, Maharbal a zkušený Hasdrubal, syn Hamilkarův, bratr Hannibalův. Kromě silných numidských posil pod Masinissou měli znovu v poli třicet slonů. V bojích s Kartháginci na horním toku Baety/Guadalquiviru padli římští velitelé, bratři P. a Cn. Cornelius Scipiones, Gnaeus s přívlastkem Calvus 29 dnů po bratrovi uhořel obklíčen v jakési věži, když je opustili keltibérští spojenci (viz předešlý rok). Sourozencům Corneliům Scipionům se dařilo pět let držet Púny v Hispániích v defensivě a zajistili, aby se poloostrov nestal zdrojem posil a materiálové podpory pro Hannibalův expediční sbor v Itálii. Cn. Cornelius Scipio Calvus, cos. 222, byl tak chudý, že senát vyplatil jeho dcerám věno ze státní pokladny; jedna dostala od státu čtyřicet tisíc assů (to když žádal senát o uvolnění z války, aby se mohl doma postarat o věno dívky, která dospěla do sňatku). S bratrem P. Corneliem válčili v Hispániích od roku 218. 

Za dočasného nástupce si vojsko zvolilo tribuna L. Marcia Septima, který dokázal armádu po obou porážkách organisovat Karthágince odrazit; v Římě se ale senátu znelíbilo, že vojevůdce zvolilo vojsko, viz rok následující: nebyl totiž senátorského ranku, ale rytířského. 

V Římě byly jako prosebné hry proti moru založeny a poprvé uváděny apollinské hry/ludi Apollinares. Od roku 208 byly konány každoročně 13. července (lex Licinia de ludis Apollinaribus, datum navrženo městským praetorem P. Liciniem Varem: III. Non. Quinctiles), od Augusta 6. až 13. července.

************************************************************

211.

Ol. 142, 2

101 SE

37 AE

(Aischrón)

a. u. c. 543

Cn. Fulvius Centimalus Maximus a P. Sulpicius Galba Maximus I.

************************************************************

V pátém roce první makedonské války se makedonský král Filippos V. vypravil opět proti Apollónii a Óriku a opět neúspěšně (srov. rok 214). Odtud se obrátil do Illyrieprošel Pelagonií, kde dobyl Sintii, kterou drželi Illyrové, a přes Pelagonii táhl do Lynkéstidy, kde obsadil její hlavní město Lynkos. pokračoval přes Bottiaiu a Thessalii do ThrákieJako odvetnou akci za předchozí vpády Maidů do Makedonie oblehl Formu, hlavní město thráckých Maidů v Rhodopech.

Ve stejnou dobu vpadli do Akarnánie Aitólové, ale Akarnány opět nezlomili. Filippos dobyl Formu a z Maidie se na výzvu tísněných Akarnánů jim vypravil na pomoc. Aitólové se vyhnuli střetnutí s Makedonci dříve než dorazili a Filippos přezimoval v Pelle. Spojili se s M. Valeriem Laevinem, velitelem římských jednotek v Helladě (od roku 214), a společně dobyli Antikyru ve Fókidě (roku 208 se opět stala fócko-makedonskou, zničena Římany roku 198).

Nástupcem Laevinovým byl v Římě jmenován P. Sulpicius Galba. V létě se ke spojenectví s Římany připojil anatolský dynasta, král v Pergamu Attalos I. Sótér, kdežto Prúsiás I. Chólos, král Bíthýnů a Attalův sokse spojil s Filippem V. • Spojenectví s hellénisovanou paflagonskou dynastií attalovců se rychle stalo základním kamenem římské zahraniční politiky v Helladě a v oblastech dosud pod hégemonií říše Seleukovců. Attalovci pomohli Římanům s eliminací velmocenského vlivu Seleukovců, stejně jako přispěli k likvidaci makedonského státu, aby se nakonec stali hříčkou v rukou „lidu římského“ (viz rok 133).

Na stranu Aitólů se postavili Messéňané a Lakedaimonští: první a poslední dobrovolná společná koalice těchto dvou států v historii.

Ve Spartě zemřel král Lykúrgos (vládl od roku 219). Jeho syn Pelops byl ještě nezletilý (nominálně pak vládl do roku 207). Jeho poručníkem byl Máchanidás.

Na podzim se stal stratégem spolku Acháiů Euryleón. V zimě při diplomatických jednáních Filippa V., Akarnánů a Aitólů ve Spartě vyslanec Akarnánského spolku hájícího i zájmy makedonského krále Lykiskos z Akarnánie, když mluvil o spojenectví Sparty s Makedonci, jako první z Hellénů pronesl panhellénské výroky proti „římským barbarům“ s nimiž se ku zhoubě Hellady spojili Aitólové; Římany zotročující Hellény a loupící hellénský majetky srovnal s Peršany (srov. podobný tón u  Rhoďana Thrasykrata roku 207)

Mluvil marně (srov. rok 217 a 207). Díky aitólským vyslancům Kleoníkovi a Chlaineovi zůstala Sparta, tradičně protimakedonská, aitólská, tzn. v tomto okamžiku římská (srov. roky 219 a 217).

Antiochos III. zahájil svou anabasi do horních satrapií (trvala až do roku 205, resp. 204; viz rok 208). Král se vypravil přes sídelní město horních satrapií Seleukeiu na Tigridu a přes Seleukeiu na Eulaiu, tj. Súsy, do Persie a odtud pak proti Parthům. • Byl vysloven názor, že hlavním důvodem expedice na východ/anabasis byla spíše než touha po obnově staré slávy snaha zajistit si větší přísun zlata ze sibiřských zdrojů, které k Seleukovcům přicházelo přes středoasijské oblasti. Seleukovská zlatá ražba se pro nedostatek vzácného kovu nemohla nikdy rovnat ražbě ptolemájovské (do Egypta přicházel žlutý kov tradičně z Núbie). Totéž platí o stříbrných seleukovských mincích: dokud patřila k říši Anatolie, byla stříbrná ražba kvalitní (srov. rok 188). 

U Parthů zřejmě tohoto nebo předcházejícího roku zemřel král Arsakés II. Tíridátés (vládl od roku 248). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés III. Artabános I. (vládl do roku 191).

Pravděpodobně od tohoto roku se stal syn Antiocha III. Antiochos otcovým spoluvládcem a byl jím až do roku 192 (viz rok 209).

V Egyptě zřejmě tohoto roku přemohl stratégos Polykratés z Argu vzbouřence v Horním Egyptě a ukončil vzpouru, která vypukla již roku 217. O dozvucích povstání viz následující rok.

Král Ptolemaios IV. Filopatór I. se tohoto nebo následujícího roku oženil se svou sestrou Arsinoé III. (srov. rok 217). Roku 210 n. 209 se pak narodil jejich syn Ptolemaios (V.) Epifanés. Filopatór I. vládl se svou sestrou společně až do roku 204 jako Theoi Filopatores, tj. Bohové milující (svého) otce.

V Meroé byl Filopatorovým současníkem hellénsky vzdělaný a obeznámený s filosofií kúšský vládce Arqamani/Erqamani, řec. Ergamenés (srov. rok 220). Vládly mezi nimi přátelské vztahy. Mimo jiné dali společně vystavět v Thébaidě chrám. Kúšský Ergamenés měl používat přízviska Filhellén. Přičítá se mu, že zlomil moc kněží z Meroé, kteří omezovali královládu příšerným způsobem: na základě výkladu snů a věšteb měli nad panovníky právo života a smrti. Jednoho dne dal kněží prostě povraždit. Viz dále rok 204. Ergamenés, v pramenech označován za přítele Ptolemaia Filadelfa, bývá rozlišován na Ergamena I., domácím jménem Arkamaniqo, trůnním jménem Chnumibre, a na Ergamena II., Arqamaniho, trůnním jménem Džeretanchamun.

Po syrákúské katastrofě obnovili Kartháginci válku na Sicílii. Jejich veliteli byli Hannón, Epikýdés a další míšenec, Libyfoiníčan Myttonés z Hippakry (lat. Muttines), který velel numidským jezdcům. Byli však Římany poraženi na řece Hímeře. Numiďané se rozdělili: část, kterou vedl Myttonés, uvažovala o zradě. M. Claudius Marcellus odešel ze Sicílie do Říma, aby se mohl ucházet o svůj další konsulský úřad. S sebou do Latia na konci léta jako součást triumfu nad Syrákúsami přivedl osmnáct slonů.

V Itálii se Hannibal s jádrem svého vojska v osmém roce II. války púnské pleněním Latia dostal u Capénské brány na dohled ŘímaKartháginci se opět z neznámých důvodů neodhodlali město dobývat („Hannibal ante portas!“). Tradice je možná omyl historiografů, nebo srov. poznámku k roku 216. 

Předtím přitáhl od Tarentu na pomoc obležené Capuy. Ve vojsku měl 33 slonů, ale konsulskou armádu před městem nedokázal porazit. Nechal věrné město na holičkách, učinil výpad k Římu, ale pak se obrátil na jih k Bruttiům. Římané po ročním obléhání získali zpět Capuu, věrnou dosud Hannibalovi: Capua se vzdala prokonsulovi Ap. Claudiovi Pulchrovi (srov. 216), který krátce nato zemřel. Vibius Virrius, který doporučoval přidat se k Púnům, a s ním 27 senátorů, před odevzdáním Římanům města vypilo otrávené víno. Posledním nejvyšším úředníkem Kampánů, meddix tuticus, byl Seppius Loesius.

Římané následujícího roku vyvlastnili naprostou většinu kampánského majetku a Capua stejně jako svaz kampánských měst zanikly jako státní útvar (srov. rok 438). Senát a kampánská elita byly popraveny, na tři sta šlechticů v internaci pomřelo, městští Kampánové byli zotročeni. O obnovení autonomie města viz rok 59. Kampánské operace vedl Q. Fulvius Flaccus, který také nařídil popravy. Naopak senátem osvobozeny a vyznamenány byly dvě Kampánky, které v Capuy po celou dobu zůstaly věrné Římu, obětovaly za zdar jeho zbraní a dávali jídlo zajatcům: ctihodná matróna/mater familiae Vestia Oppia rodem z Atelly a bývalá prostitutka/meretrix Pacula (n. Faucula) Cluvia. 

Do Hispánií byl převelen C. Claudius Nero, úspěšný u Capuy, který se s vojskem přeplavil z Puteol. Nahradil L. Marcia. Před rozhodnou bitvou s Hasdrubalem se dal obelstít a neuspěl; viz ovšem jeho úspěšný rok 207. Na podzim ho jako nový velitel pro hispánskou římskou armádu P. Cornelius Scipio, syn zde padnuvšího P. Cornelia (viz rok 212). Bylo mu teprve 25 a neměl věk pro žádný z kurulských úřadů. Do války odešel vybaven proconsulskými pravomocemi a imperiem nad všemi jednotkami v Hispánii. Konsulem byl zvolen teprve na rok 205 a to také ještě neměl předepsaných 43 roků (a neměl ani čtyřicet, když byl roku 199 zvolen censorem). Přesto zastával po zbytek hannibalské války desetiletí nejvyšší velitelské pravomoci (211-201). 

************************************************************

210.

Ol. 142, 3

102 SE

38 AE

(Sóstratos)

a. u. c. 544

M. Valerius Laevinus II. a M. Claudius Marcellus IV.

Q. Fulvius Flaccus dict. na dobu voleb

************************************************************

Jako velitel Lakedaimonských dobyl Máchanidás na Achájích Tegeu. Achájskou Dýmé dobyli Římané pod P. Sulpiciem Galbou. Město se pak připojilo k Élejským a s nimi setrvalo ve federaci zřejmě až do míru roku 205.

Římané dobyli na Achájích také ostrov Aigínukterý byl členem spolku od roku 229. P. Sulpicius ostrov předal (podle smlouvy z roku 212, viz) Aitólům a ti ho obratem za třicet talentů prodali králi Attalovi I. (předtím ovšem podle uvedené smlouvy Římané zotročili všechno obyvatelstvo, tj. pro daný okamžik také ostrov vylidnili). • V rukách Attalovců ostrov zůstal až do konce jejich říše, od roku 129 patřil k římské provincii.

Na podzim byl Attalos I. zvolen stratégem spolku Aitólů a tím se přímo dostal do války s králem Filippem V. Stratégem spolku Achájů se stal poprvé Kykliadás; někdy mezi lety 210 až 204 byl boiótarchem, nejvyšším úředníkem spolku Boiótů, Lykinos.

Druhého roku vojenského tažení do horních satrapií vybral Seleukovec Antiochos III. v Ekbatanách (dnešním íránském Hamadánu) "pokladnici" chrámu bohyně Anaítis, údajně na čtyři tisíce talentů; dřevěné stěny měly zlaté obložení a stecha byla ze stříbrných tašek. Většinu drahého kovu už tehdy z médského chrámu odnesli Antiochovi předci. • Anaítis/Anahita je stará íránská bohyně, jejíž kult byl od dob říše Peršanů místně rozšířen rovněž po Anatolii.

V Egyptě byla zavedena měděná mince, protože vznikl nedostatek stříbra, a to snad pro bariéru, kterou vytvořilo povstání v Thébaidě v letech 217 až 211: povstalci zablokovali dovoz stříbra z Núbie a z Púntu/Somálska. Poměr obou mincovních kovů byl stanoven na jedna ku šedesáti.

Král Ptolemaios IV. Filopatór I. poslal do Říma obilí a dary po té, co bylo prodlouženo římsko-egyptské spojenectví (srov. rok 275).

Na Sicílii v devátém roce II. púnské války přešel Myttonés s částí svých Numidů (viz předešlý rok) na římskou stranu a vpustil Římany do Akragantu. Za to se mu dostalo římského občanství a jeho Numidům půdy na Sicílii. Kartháginci Hannón a Epikýdés odešli s jádrem svého vojska do Afriky (namísto do Itálie za Hannibalem!) a Římané pod M. Valeriem Laevinem obsadili celý ostrov. • Tím také skončila vůbec poslední válka Kartháginců o Sicílii. S Římany v tomto konfliktu válčili od roku 218 (poprvé viz I. púnská válka). Války Kartháginců s Hellény o Sicílii začaly v roce 483 (viz), a bylo jich celkem devět (poslední skončila roku 275). 

M. Valerius Laevinus zůstal na Sicílii několik let (?) a zaváděl v rozšířené provincii nové pořádky (srov. rok 227). Praetorem a velitelem dvou legií zde byl L. Cincius Alimentus, který padl kdysi do kartháginského zajetí v Hispániích, ale souvislosti neznáme, viz rok 218, prodělal s Hannibalem přechod Alp a neznámo kdy a proč byl Púnem propuštěn na svobodu, po skončení této púnské války sepsal řecky její dějiny; viz dále o něm rok 208.

Při pokusu dovést z pověření Marcellova obležené posádce v Tarentu proviant byl v námořní bitvě před přístavem poražen a zabit velitel Decius Quinctius. Vítěz Níkón byl posledním ze západních Hellénů, který se před historií může chlubit, že porazil Římany a dokonce v boji zabil jejich velitele. 

Římané pod procos. Cn. Fulviem Centumalem poraženi Hannibalem u ápulské Herdonie, kterou Pún dobyl před dvěma roky právě na tehdejším praetorovi Fulviovi, jenž nyní v bitvě padl, viz rok 212; předáci města zrovna vyjednávali o přeběhnutí k Římanům a Hannibal je dal popravit. Potom zahájil M. Claudius Marcellus cunctatorovskou taktiku sledování púnského vojska: obě armády operovaly v Ápulii, Hannibal zradou přišel o Salapii, bez boje stály proti sobě u Venusie, nerozhodně celý den bojováno u Numistronu. V Capuy chtěli bratři Blossiové v čele téměř dvou stovek Kampánů podpálit římské ubikace, byli ale prozrazeni otroky a popraveni. 

V Hispániích dobyl P. Cornelius Scipio Nové Karthágo, hlavní zásobovací přístav Púnů. Velká část obyvatel byla povražděna včetně psů a dobytka. Masakr skončil, jakmile vydal púnský velitel Magón pevnost. Do rukou Římanům padlo na deset tisíc zajatců a přes tři sta keltibérských rukojmí, mimo jiné manželka Mandonia, bratra Indibiliova. Scipio zahájil jednání s králem Numiďanů Syfakem, který ho žádal o pomoc (události lze datovat i do roku následujícího). Hamilkar s loďstvem poplenil na dvou místech Sardínii a s kořistí odplul do Karthága.

V Římě založili urození Kampánci z vendetty (viz předešlý rok) na sedmi místech požár. Vestin chrám zachránilo třináct otroků, které pak stát vykoupil a propustil na svobodu. Otrok-udavač, sluha Manus v kampánské rodině Calaviů, dostal za informaci svobodu a dvacet tisíc assů k tomu. 

Kolem roku 210 se narodil Luscius Lanuvius, autor palliát a starší konkurent Terentiův. Jiná jeho životní data neznáme.

V Číně zemřel neočekávaně na výpravě mimo hlavní město Sien-jang/Xianyang 10. září císař Čchin Š’Chuang-ti (49), zakladatel dynastie Čchinů (králem Čchinů jako Čeng-wang od roku 247, "Prvním císařem" od roku 221); o rtuťových souvislostech viz rok 221. Byli s ním mladší syn Chu-chaj (19), kancléř Li S'/Li Si a hlavní správce u dvora eunuch Čao Kao/Zhao Gao. Císař nezanechal závěť a starší ze synů Fu-su s respektovaným generálem Meng Tchienem/Maeng Tian byli na severu země na stavbě Velké zdi. Čao Kao se s Chu Chajem spikli, zfalšovali císařovy listiny a nařídili Fu-suovi vzít si život: korunní princ poslechl. Generál Meng byl zatčen a ve vězení rovněž donucen vzít si život; jeho rodina byla vyvražděna.  

Úmrtí bylo u dvora dva měsíce tutláno, než dorazila výprava domů do Sien-jangu, srov. rok 221. Čchinův mladší syn a nástupce Chu-chaj či Er-š’ („Druhý císař“) vládl do roku 207 a bývá pokládán za posledního vládce této dynastie. Moc u dvora však držel Čao Kao, zhouba čchinovské dynastie. V Číně vzpoury a povstání, viz následující rok.

Ke změně panovníka došlo též u Hunů. Před lety se šan-jü Tou-man, viz rok 225, nově oženil a manželka si přála, aby se náčelníkovým nástupcem stal její syn a nikoli designovaný dědic Mao-tun/chán Mete, Mo-tun. Otec se ho tedy pokusil zbavit: jako rukojmí přátelských vztahů ho poslal/exiloval k Tocharům (čín. Jüe-č´), kteří tehdy nejvýchodněji žili v dn. středočínské provincii Kan-su (sídel. m. Lan-čou). Tou-man se t. r. proti Tocharům vypravil, což mělo rukojmí stát život. Mao-tun však dobrodružně unikl, otce synova odvaha nadchla a se synem se usmířil. Rok na to střelil dědic se svými dvořany na lovu otce šípem, dal usmrtit svou nevlastní matku s jejím synem a všechny předáky, kteří se nechtěli nové moci podrobit, když se prohlásil šan-jüem; bylo mu 25 let. Pomstil se Tocharům a brzy disponoval jízdními šiky o třech stech tisících mužích. Viz jeho expansi v indexu s. v. Hunové a dále rok 200.