167-164

 

************************************************************

 

167.

 

Ol. 153, 2

 

145 SE

 

81 AE

 

(Níkosthenés)

 

a. u. c. 587

 

Q. Aemilius Paetus a M. Iunius Pennus či Pennio

 

************************************************************

 

Se začátkem roku začaly senátorské komise v Helladě a v Illyrii zavádět nové pořádky, srov. předcházející rok. V Illyrii bývalé Genthiovy poddané prohlásily za svobodné a podle makedonského modelu z Amfipole je rozdělili do tří státních útvarů, zřejmě na tři kmenové státy. Pravděpodobně v této době vznikla provincie Illyricum na prostoru mezi Épeirem a zaniklou Skoderskou říší; pokud ovšem vznik provincie nezařadíme až do roku 82 (srov. tam).

 

Jedním z lokálních dynastů byl jistý Ballaios, vládnoucího do roku 135. V regionu následoval po rozpadu Skoderské říše rychlý vzestup moci Delmatů, kteří ovládli větší část jižní Illyrie, viz rok 158. Římané odmítli žádost svých spojenců Dardanů krále Monúnia, aby jim přiřkli Paionii; jako všichni, kteří byli pod královládou Perseovou, dostali Paionové „svobodu“.

 

Spolek Akarnánů přišel o ostrov a obec Leukas, od roku 231 své sídelní město. Novým hlavním městem Akarnánů se nyní stalo Thyreon: Leukas připadl Římanům, nicméně zůstal formálně autonomní s vlastní ražbou didrachem po dobu nejméně šedesáti let. Nejtvrdším římským protektorátním politikem byl Chremás. 

 

Spolek Aitólů dopadl ještě tvrději. Předáci s rodinami museli do italské internace, z níž se po letech domů vrátil málokdo. Pro svou neutralitu ve válce Římanů s Makedonci přišel definitivně o Hérákleiu pod Oitou (srov. rok 189), Opúntské i Ozolské Lokry, o Amfilochii, Ainiány i Dóry a dokonce byl zbaven členství v delfské amfiktyonii, srov. v indexu s. v. Nejtvršími "normalisátory" u Aitólů byli Lykiskos a Tísippos. 

 

Spolek Aitólů, který je poprvé zmiňován v roce 367, byl omezen na své zcela původní kmenové jádro a de facto zanikl. Teprve za Sully v osmdesátých letech 1. st. se Aitólie připomíná jako verbovací okres pro vojsko; Sullovým mužem zde byl velitel Ladamés z Kalydónu. Aitólové se tak opět stali tím, čím byli do třetího století: zapadlými horaly, kteří tímto rokem v podstatě zmizeli z dějin. 

 

Obce a kmenová sdružení, která byla členem spolku Aitólů, dostala všechna od senátní komise svobodu a ustavila se do obvyklých státních útvarů – spolků, koinon, které pak přežily až do doby císařské, kdy se koina stala prostými středisky císařského kultu.

 

Třebaže státoprávně nebyl spolek Achajů postižen tak, jako Aitólové, výsledek amfipolského diktátu byl pro Achaje těžký. Osobním přičiněním kolaboranta Kallikrata bylo do Itálie nebo přímo do Říma posláno jako rukojmí tisíc předních Achajů, mezi nimiž byli např. Polybios z Megalopole, budoucí historik, Xenón a Stratios. Zbytky těch, kteří italskou interanci přežili, byly propuštěni roku 150. Lidé dávali najevo osobní odpor vůči kolaborantům, zůstali však pasivní. Pleurón a Hérákleia na Oitě, které byly předtím aitólské (srov. výše) předali Římané Achajům. Kallikratés se stal vůdčí postavou spolku: až do roku 151 neznáme jméno žádného jiného stratéga. Vedle něho jako normalisátoři fungovali Andrónidás, Aristodémos, Agésiás a Filippos. Na Kallikrata s Andrónidou prý i děti pokřikovali, že jsou zrádci/prodotai, lidé odmítali se o slavnostech v lázních s nimi vykoupat a lázenští museli vodu kontaminovanou kolaboranty vypustit na napustit novou.   

 

V Boiótii senátní komise schválila zničení Haliartu; viz akci C. Lucretia z roku 171, kde také o zániku spolku Boiótů. Nejaktivnějším z kolaborantů byl v zemi Mnásippos. Na Lesbu byla Římany do základů vyvrácena Antissa za to, že otevřela makedonské flotile pod Anténorem přístav. Obyvatelstvo převedeno do Méthymny, jejich vůdcové Androníkos se synem Aitólem Římany sťati. Několik měsíců před touto tragédií se stal prvním a posledním olympioníkem z Lesbu občan Antissy (viz dataci předešlého roku)!

 

Délos věnovali Římané Athéňanům. Ostrov byl od roku 315 samostatný (viz seznam archontů let 314 až 168 v příloze) a pod rhodským vlivem. Požíval spojenecké smlouvy s Římem, která byla roku c. 192 prodloužena, viz tam. Nyní dostal všechny výhody otevřeného přístavu, což Římané obrátili proti Rhodským, kteří tak přišli o velké peníze (srov. níže). Athéňané vyhnali z města Délu všechny obyvatele a usídlili zde své klérúchy. 

 

Délští se usadili kdesi v Acháji, stali se tam občany a svých práv na ostrov se domáhali podle achajských zákonů. To odmítali Athéňané a poslali s Achaji roku 159 do Říma, aby byl případ rozsouzen senátem. Římané to vzali šalamounsky: achajská opatření ve věci Délanů zůstávají v platnosti. • Staří historici a kompilátoři zřejmě opsali skutečnost z roku 422, viz tam; v polovině druhého století Athény již neměly tak početnou populaci, která by byla schopna nějakou oblast, byť malý ostrov, kolonisovat. 

 

Ostrov Athéňané spravovali prostřednictvím epimelétů. Svobodným přístavem byl Délos prohlášen až koncem roku v Římě, kdy byly mj. Athéňanům vráceny ostrovy Imbros, Skýros a Lémnos, které jim připadly roku 196 a kterých se během poslední makedonské války zřejmě zmocnil Perseus (srov. tam). Zároveň Athéňané získali území Haliartu v Boiótii, viz zde výše. O uvedených athénských ostrovech srov. rok 387. Dobu ztráty athénské moci nad nimi neznáme, zřejmě se tak stalo až po tzv. Chremónidově válce (srov. rok 261).

 

Smrtí skončilo úsilí Hippokrita a Dioméda, promakedonských politiků na Kóu; přesvědčit svou vlast o spojenectví proti Římu se jim však nepodařilo.  

 

Na konci zimy 168/167 uspořádal L. Aemilius Paullus v Amfipoli velké hry a pak se s nesmírnou kořistí uměleckou a finanční zvolna vracel do Itálie, viz předešlý rok a rok 166, kde o charisteriích Antiocha Epifana. Cestou přes Épeiros do Órika dal vojákům na základě usnesení senátu větší část země v plen, a sice tu, v níž žili Molossové. Na sedmdesát měst bylo vyrabováno údajně v jediné hodině. Aemilius Paullus slíbil lidem milost, přinesou-li na agory měst veškeré své zlato a stříbro. Když to udělali, dal zbylý majetek vojákům v plen, jejich hradby byly zbořeny, na sto padesát tisíc lidí bylo zotročeno a obratem prodáno. Vojákům byla rozdělena velká kořist: jezdci dostali po čtyřech stech dénárech čili drachmách a pěchota po dvou stech dénárech: Řím toho roku zavalilo stříbro, viz zde níže. 

 

Molosské území nepřipadlo členům spolku Épeirótů, ale stálo mimo koinon, zřejmě pod přímou římskou správou (srov. rok 157). • Římané brutálně účtovali se stíny ve své minulosti, se vším, co kdysi ponižovalo jejich předky: velikost Alexandra Velikého, pohádkový molosský válečník se slony Pyrrhos, seleukovské blyštivé symboly Orientu, nebo nejtvrdší z nepřátel Rómy, Pún Hannibal.

 

Zbytek Épeirótů byl prohlášen za svobodné. Spolek Épeirótů se sídelním městem ve Foiníké (od roku 232) existoval jako státní útvar až do roku 148. Kolaborant Charops (II.) v něm působil jako hlava státu, president, řec. prostatés, tj. představený (a nikoli "předsedající").

 

Již po roce 200 a hlavně nyní začaly přicházet na západ Středomoří masy zotročených Hellénů a dalších ethnik. Hellada se v následujícím století vylidnila, stejně tak jako další země (srov. rovněž např. seleukovskou kolonisační politiku, viz rok 208).

 

Římané obnovili spojeneckou smlouvu s thráckým dynastou Kotyem III., kterou uzavřel (on?) roku 190 se Scipiony pro přepravu římského vojska přes své území ve válce s Antiochem Velikým. Kotys III., Perseův spojenec, byl opět senátem uznán za vládce Thráků a jeho syn Bithys, který byl mezi zajatci jako králův spolubojovník veden v Aemiliově triumfu a internován v Carseolách, se vrátil z Říma a s dary a otec nemusel platit výkupné. 

 

S manželkou Semestrou měl Kotys III. ještě syna Diégyla, který se oženil s Apamou, dcerou Prúsiy II. a Apamy IV., dcery Filippa V. Jejich synem byl asi Sothimos, viz rok 91. 

 

Na jaře po zimním příměří se ke králi Eumenovi Sótérovi dostavil P. Licinius Crassus v čele senátní komise, o níž žádal loni v Římě Attalos. Říman pokračoval ke Galatům, kde měl zprostředkovat mír, a proto vedl rozhovory se Solovettiem ve fryžských Synnadech, ale neúspěšně. Třetí válka galatská však byla Attalovci vedena dále. Liciniova jednání byla jen získáním času: senát již neměl zájem podporovat Attalovce a další vzrůst jejich síly, srov. roky 189, 180 a 168 - dynastie zjevně v senátní politice splnila svůj účel (srov. níže).

 

Nové poselství Rhodských přivedlo na začátku léta do Říma na smrt protiřímské politiky, k tomu dar "římskému lidu" ve výši deseti tisíc zlatých. Vedl ho nauarchos Theaidétos, jenž ve věku osmdesáti let v zimě v Římě zemřel, doprovázený Rhodofóntem. Po jejich odplutí z Héliova ostrova vypukla nová vzpoura v anatolských državách Rhodu. Tentokráte povstala kárská města Kaunos, Mylasy, Eurómos a Alabandy (za Antiocha Velikého krátce Antiocheia v Kárii). Zřejmě na vlně protirhodské revolty odtrhli se z poddanství Kaunu obyvatelé Kalyndy a s pomocí Knidu se drželi proti kaunským obléhatelům, viz dále rok 165. 

 

Povstání rychle potlačil rhodský stratégos Lykón: nejprve porazil Kaunské, jimž se dostalo pomoci z Kibyry, kde vládl jistý Pankratés, pak ostatní v rozhodné bitvě u kárské Orthósie na Maiandru, kterou povstalci napadli.

 

Vzápětí dorazila zpráva z Říma, že senát dal Lykům a Kárům svobodu. Rhodští museli z Kaunu a Stratoníkeie vyklidit garnisony. Spolek Lyků (srov. rok 178) se tak poprvé v historii stal suverénním státním útvarem. Ve spolku bylo 23 obcí, zastoupených na sněmu podle velikosti poplatků jedním až třemi hlasy. Tři hlasy měly obce Xanthos, Patary, Pinary, Olympos zvaný též Foiníkús, Myry a Tlós. V čele spolku stál volený lykiarchés. Část Lykie zůstala nadále rhodská (srov. rok 165).

 

Z Egypta se přes Kypros a Rhodos (viz předešlý rok) vracela senátní komise, v jejímž čele stál C. Popilius Laenas, který měl na Rhodu už cestou do Alexandreie loni vyzvat k potrestání promakedonské strany a v souladu se senátem chtěli vyslanci rhodský stát celkově oslabit. Sněm pod tlakem osobní přítomnosti Římanů tehdy rozhodl o smrti římských protivníků, tedy i z částí těch, kteří si nepřáli válku s Makedonci.

 

Rhoďané s popravami váhali, teď už nemohli. Kdo loni po bitvě u Pydny neuprchl nebo si sám nevzal život, zemřel rukou kata. Byl popraven Deinón, z Egypta byl vydán několikrát uprchnuvší Polyarátos a později popraven v Římě. Z rozhodnutí senátu byl prohlášen svobodným Samos(pod rhodským vlivem od roku 197) a východní část rhodské Peraie (rhodská od roku 197, resp. 188), tzn. Lykie.

 

Na podzim se do Říma přijel „poklonit bohům, kteří tu sídlí, a senátu“ král Prúsiás II. se synem Níkomédem (II.) s hlavou ostříhanou dohola s vysvětlením takového sestřihu: „Jsem váš propuštěněc!“. Nosil k tomu propuštěnecký klobouk a líbal práh kurie a hluboce se před sedícími Římany klaněl. Senát oslovil: „Nazdar, Spásní bohové!/chairete, Theoi Sótéres!(srov. např. i rok 164). Pobyl dva dny obětováním v římských chrámech a okázale senátem hoštěn va Městě a okolí po třicet dnů. 

 

Již po Perseově porážce se Římanům v Makedonii presentoval v toze/řec. tébennos (srov. v indexu s. v. móda 1 a 2), v obuvi nošené v Itálii a s oholenou hlavou. K tomu římské generalitě k jejímu pobavení sděloval, že je "jejich propuštěncem" s latinským slovem pro tento statut: "Rhómáión eimi libertos". Vyslancům římským říkal: "Pohleďte na svého propuštěnce, který to chce mít u vás dobré a napodobit vaše zvyklosti/horát' ton hýmeteron liberton eme, panta búlomenon charídzesthai kai mímesthai ta par' hýmín". Smáli se mu prý i ve Městě...

 

V téže době byl na cestě do Říma rovněž král Eumenés, ale v Brundisiu dostal zprávu o právě přijatém senátním usnesení, jímž se na budoucí časy zakazovalo osobám s královskou hodností vstupovat do Říma, tedy též Prúsiovi, který si svou podlézavostí právě vykoupil hříchy z příbuzenství s Perseem (byl manželem jeho sestry Apamy). Eumenés Sótér musel zpět do Pergama a vzít na vědomí, že novým římským exponentem v Anatolii se stal otrocký Prúsiás II. Bíthýnský. 

 

Usnesení o zákazu vstupu králů do Říma bylo vydáno účelově, aby se Eumenés nezačal pokládat za nepřítele Říma a nebyl přitom tolik mocný. Později bylo dodržováno účelově: poprvé bylo porušeno příchodem krále Iugurthy roku 111 (viz tam), ale platilo například pro Kleopatru VIII.

 

Senát zároveň vydal zákon o tom, že napříště obyvatelé Itálie nebudou platit přímé daně z hlavy/tributum, ale pouze poplatky přepravní/portoria. Také to byl přímý důsledek makedonské kořisti; výhoda platila až do roku 43. 

 

Třídenní triumf nad Perseem a Makedonci slavil L. Aemilius Paullus koncem léta (podle starého: 28. až 30. listopadu), následovaly triumfy námořní/triumphus navalis praetora Cn. Octavia (1. prosince podle starého kalendáře, tedy podle júl. kal. v září) a L. Anicia Galla nad Genthiem a Illyry (17. února podle starého, tedy asi v prosinci podle jul. kal.); zpestřil ho doprovodem vyhlášených hellénských flétnistů Theodórem Boiótským, Theopompem a Hermippem zvaným Lýsimachos aranžujícími se při hře s chorem v bojových pohybech; byla to prý pro diváky bomba. Octavius dal z kořisti postavit dvojité sloupořadí/porticus duplex k Flaminiově circu a portiku se říkávalo "Korinthský"/porticus corinthia, neboť hlavice sloupů byly z bronzu (nikoli ovšem pravého korinthského, na to bylo brzy, srov. rok 146). 

 

Výnos makedonské kořisti pro státní pokladnu činil prý 120 milionů sésterciů a dalších dvacet milionů přišlo z kořisti illyrské a épeirské. Pozdější údaj Plíniův hovořil až o třech stech milionech (nespolehlivé čtení místa v rukopisech); srov. o stavu státního pokladu v indexu s. v. zlato (2). Z Aemilia, který zotročil dobře dvě stovky tisíc lidí, však zachovaná hodnocení starých historiografů dělají chudáka, který neměl ani pohřeb... 

 

L. Aemilius připlul do Říma po Tiberu na královské šestnáctiřadce, která pak s dalšími několika Perseovými loďmi byla vytažena na břeh a ponechána na obdiv na Martově poli; ačkoli měli za sebou intensivní války s Púny Římané prý tak veliká plavidla ještě neviděli.

 

L. Aemilius měl se dvěma ženami čtyři syny a dvě dcery. Dva syny a dceru z prvního manželství s Papirií dal adoptovat do rodů Corneliů a Fabiů, z druhého manželství, manželku neznáme, jeden zemřel pět dnů před a druhý tři dny po triumfu... Viz o dětech více roku 143.

************************************************************

166.

Ol. 153, 3

146 SE

82 AE

(Achaios)

a. u. c. 588

M. Claudius Marcellus I. a C. Sulpicius Gallus

************************************************************

Na jaře porazil ve Frygii král Eumenés zničujícím způsobem Galaty (a snad teprve nyní dostal od Iónů přízvisko Sótér, srov. rok 183). Galatové poslali do Říma, kde snadno dosáhli náklonnosti senátu, který je prohlásil za autonomní s podmínkou, že nepřekročí své hranice, a to museli Attalovci přijmout: skončila třetí válka galatská (vypukla roku 168). Dohlédnout na uspořádání poměrů senát vyslal Ti. Sempronia Graccha. Otec reformátorů na zpáteční cestě z Anatolie roku asi 165 pacifikoval illyrský (?) nárůdek Kammanů, okolnosti neznáme. 

Galatové se stali přáteli S. P. Q. R., Eumenovým exponentem v Galatii zůstal velekněz v Pessinúntu Attis (srov. rok 165 a 189). Zřejmě tohoto roku dal Eumenés II. pokyn ke stavbě či zvelebení Diova oltáře s gigantomachií, zvaného dnes pergamský (viz rok 230, kde též jména umělců, a v indexu heslo sochaři). V Athénách poctil (?) sněm v Peiraieu Menandra z Pergamu, podle souvislosti zřejmě Eumenova dvořana. Důvod vyznamenání není znám, neboť stéla se zachovanými nápisem je ve velmi fragmentárním stavu. Datováno je usnesení archontem Achaiem a bývá nejnověji kladeno, i s ním, do roku 190 n. 189, do konce římské aitólské války.  

Římané nevyhověli žádosti Rhoďanů tlumočenou vyslancem Aristotelem o uzavření spojenectví, viz rok předešlý, neboť podle senátorů na to nebyla ještě správná doba, viz rok 164. Do Města přišli vyslanci spolku Achajů, kteří na senátu žádali, aby jejich rukojmí (srov. předešlý rok) byla postavena před soud. To se nestalo.

Na Krétě se někdy před tímto rokem spojil Knóssos s Gortynou proti Rhauku a přísahali, že války nenechají, dokud nepřítele nezlikvidují. Do krétské váky byl nějakým způsobem již od války makedonské zapleten Rhodos, který měl na ostrově tradičně spojence. Tím se zřejmě rozpadl spolek Kréťanů (srov. rok 184 a 204). O průběhu a o výsledku války nejsme informováni, nelze však vyloučit, že t. r. Rhaukos padl (srov. dále rok 155). Pokud v této době spolek zanikl, obnoven byl až roku 85 (viz tam).

Na jaře uspořádal král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, který během svého života neztratil žádnou bitvu, v Dafně u Antiocheie nad Orontem třicetidenní slavnosti, charistéria, hry a ohromnou vojenskou přehlídku elitních jednotek ve zlaté zbroji a drahých látkách, která měla hellénskému světu dokázat stále ještě existující moc říše Seleukovců. V posvátném háji zkrášlil Apollónův chrám postavený Seleukem Níkátorem, jehož socha, kterou stvořil Bryaxis, konkurovala Feidiovu Diovi v Olympii. Zničen byl požárem 22. října 362 n. l. v době, kdy byl ve městě císař Iulianus, viz tam: buď to byl teroristický čin křesťanů, nebo neúmyslný skutek pošetilého kynického filosofa Asklépiada.

Slavnosti v Dafně zanechaly na současníky hluboký dojem v situaci, kdy Římané triumfovali nad Helladou a zničili Makedonii, srov. slavnosti a hry předešlého roku, které chtěl Epifanés trumfnout. Podle jedné tradice měl král při této příležitosti uspořádat i gladiátorské hry, první v hellénském světě, neboť vůbec prý celými slavnostmi chtěl napodobit římský triumf, jak ho znal ze svého římského pobytu (srov. roky 262, 100)

Podle jiné theorie byla charistéria v Dafné oslavou Eukratidova vítězství nad Démétriem, proto prý si Antiochos udělil titul Spasitel Asie, Sótér tés Asiás (viz rok 171 a 165)

V létě se Antiochos vypravil do horních satrapií, hlavně proti Parthům, jejichž moc povážlivě rostla. O jeho anabasi není mnoho známo a lze se jen domnívat, že chtěl po čtyřech desetiletích napodobit svého otce. V Armenii porazil místního dynastu či krále Artaxiu, jehož pak pravděpodobně uznal za údělného vládce v části Armenie (satrapou od roku 212, s větší pravomocí od roku 205). • Artaxiás založil své sídelní město Artaxaty; podle tradice měl město fakticky založit pod Artaxiovými auspiciemi slavný Kartháginec na útěku před Římany Hannibal (!?).

Z Armenie se Antiochos obrátil k jihu do Babylónie, kde pobýval v srpnu až září. Z první poloviny září, ze dne 28. hyperberetaia, který odpovídal babylónskému měsíci abu, pochází dedikační nápis z Babylónu, který ve starobylém městě dokládá existenci pole Epifanem právě založené, resp. nově asi posílené osadníky, viz rok 169 a již existujíci polis s hellénskými občany ve městě (?); pravděpodobně ani Epifanův otec nebyl zakladatelem řecké osady a obce v Babylónu, srov. rok 187, ty pravděpodobně poprvé ve velkém počtu přivedl již Antiochos I. jako správce Horních satrapií za vlády svého otce Seleuka I. 

Antiochos IV. byl v Mesopotamii v průběhu své vlády zakladatelem/ktistem více hellénských obcí; založil Antiocheiu-Babylón, Antiocheiu-Charax, Antiocheiu v Mygdónii-Nisibis a Antiocheiu epi Kallirhoé-Edessu. Znamená to, že do (nebo vedle) již existujících sídel přivedl hellénské osadníky, kteří ustavili pod královými auspicemi městský stát/polis. Stejně jako jeho seleukovští předkové ani on nesledoval politiku míšení hellénského elementu s domorodci, ale naopak posilnění helléno-makedonského živlu. 

Z Babylónie pokračoval na jih do Charakény a do arabské Gerrhy, pokud to ovšem není záměna v historických pramenech s výpravou Antiocha Velikého (srov. rok 204). Možná z této doby, popř. z éry až parthské, pocházejí ražby jinak neznámých dynastů jménem Abjata/'BJ' (srov. qedarského krále Abí-Jatí') a Hárithath/HRTT, řec. Aretás (srov. jména nabatajských vládců) nalezené mnohem jižněji v ad-Dúru v Umm al-Qajwajn, kdysi snad Omana.   

Výpravu proti Parthům snad koncipoval Epifanés ve spolupráci s Eukratidem I. Bakterským (srov. rok 171 a viz rok 165). V Syrii zanechal svého syna Antiocha V. Eupatóra (c. 8), který se tohoto nebo následujícího roku stal otcovým spoluvládcem (viz tam).

V téže době vypuklo v Palaistíně povstání Židů proti Antiochovi Epifanovi a jeho elitářské filhellénské straně. Nepokoje na iúdském venkově se vlekly od roku 174, viz tam, a nyní přerostly v náboženskou válku.

Nespokojenost Židů se zrušením tradičních bohoslužeb v Jerúsalému v prosinci 168 vedla v nižších vrstvách nejprve k loupeživým přepadům, pak k otevřenému boji se vším hellénským/polytheistickým; měřeno dnešními pojmy, se vším „globalisačním“. Do čela povstání se dostala rodina Hasmónaiů/hebr. Chašmónaim (prapraděd Mattathiův se jmenoval v hellénisované podobě Asmónaios/Hasmónaios) z vesnice Módaim/Modi'in u Lyddy v Iúdeji; původně ale šlo o kněžskou rodinu z Jerúsaléma a podle orthodoxních Židů jim nepříslušelo dělat politiku, natož se stát panovníky. 

Patriarchou rodiny byl Mattathiás, syn Ióannův (hebr. Matitjáhú ben Jóchánán), a k ruce měl pět synů: Iúdás zvaný Makkabaios (z makkabi, makkábá, maqqabi, tj. aram. snad kladivo; Jehúdá ha-Maqabi), Ióannés Gaddés/Gaddi též Ióséfos zvaný (Jóchánán ha-Gaddi), Simón Thassi (hebr. Šim'on ha-Tharsi, "vůdce"), Eleazar Anaran či Abaran (hebr. Eleazar ha-Chorani) a Iónathan Apfús/Affús, tj. Prohnaný (hebr. Jónatan ha-Wawfsi).

Když do jejich vsi dorazil seleukovský úředník Apellés údajně dozorující, zda a jak se dodržují královské edikty, tedy i ten o vzývání panovnického kultu, Makkabajští ho s doprovodem zabili a zažehli revoluci. Do roka po vypuknutí povstání zemřel otec Mattathiás/č. Matyáš a hlavou protihellénského a protihellénistického odboje byl do roku 160 Iúdás. Pokračoval v plenění a údajně již v této době, nebo od roku 164, byl spojencem Římanů (?).

Makkabajští/hebr. Maqabim porazili oddíly Apollónia, stratéga Samareie (viz pak rok 147), a Sérona, stratéga pravděpodobně Idúmaie. Filippos, seleukovský velitel Jerúsaléma, poslal s žádostí o pomoc ke stratégovi celé satrapie Koilé Syrie a Foiníkie Ptolemaiovi Makrónovi, synovi Dorymena, který měl být údajně již předtím podplacen filhellénským veleknězem Meneláem (?). 

Ptolemaios poslal vojsko s Níkánórem a Gorgiou. V bitvě u Ammaús/Emmaús bylo seleukovské vojsko pod Níkánorem poraženo, údajně padlo na tři tisíce vojáků, a s částí vojska se k pobřeží stáhl Gorgiás, nový stratégos Idúmaie. • Povstání Židů z roku 166 bývá pokládáno za první národní, náboženské a sociální povstání v dějinách/makabejská revoluce. Brzy na to vypukla „povstání“ či lépe národně osvobozenecké války v Lúsítánii, v Hispániích, v Numidii; povstání otroků na Sicílii a v zaniklé pergamské říši byla národní i sociální, možná také pokus Makedonců apod. (srov. rok 149) . Vrcholu úsilí bylo dosaženo o osmdesát let později v politických kalkulech krále Mithridáta Eupatora.

Římané pod konsulem M. Claudiem dobyli území alpských Keltů a Ligurů a pod konsulem. C. Sulpiciem vítězně bojovali v Ligurii předalpské; triumf si zasloužili 20. února oba. O jejich válkách nevíme nic, je však podivné, že války ukončili tak rychle. M. Claudius triumfoval nad Ligury ještě roku 155, kdy byl konsulem podruhé.

V Římě byla provozována první Terentiova komédie Andria. Jeho hry provozoval vyhlášený mímos L. Ambivius Turpio, herecký patron a impresario.

************************************************************

165.

Ol. 153, 4

147 SE

83 AE

(Pelops)

a. u. c. 589

T. Manlius Torquatus a Cn. Octavius

************************************************************

V Albě Fucentě zemřel po hladovce v interanci poslední z přímé linie makedonských králů z rodu Antigonova Perseus (ročník 212); podle jiných informací byl utrápen k smrti vojáky ze stráže, kteří ho nenechali spát. Brzy na to zemřel jeho adoptivní syn Filippos, aniž by dožil osmnácti (ve skutečnosti asi jeho vlastní bratr, srov. roky 212, 179 a 163) a dcera, jejíž jméno historie neuchovala. Perseův náhrobek byl nalezen v červnu 2005 při nedaleké obci Magliano de'Marsi u Valeriovy silnice/via Valeria, resp. via Tiburtina Valeria. 

Mladší králův syn Alexandros se v Římě až do své smrti živil rukodělnou prací jako svobodný řemeslník a jiný zdroj říká, že se stal písařem a tajemníkem vysokých městských úředníků v odlehlé Albě Fucens. O královně-vdově Láodiké viz následující rok. • Za Alexandra VIII. se v Makedonii vydával roku 148 jeden z protiřímských povstalců, viz tam, tzn. že Perseův syn v té době již pravděpodobně nežil.

Senátní komise, kterou vedl C. Sulpicius Gallus a jistý M'. Sergius, se cestou do Anatolie zastavila v Helladě. Mimo jiné rozhodla o příslušnosti obce Belemina nebo Belminatis k Megalopoli, o niž vedli spor Megalopolíťané se Sparťany. Pleurón Římané odebrali Achajům a vrátili ho Aitólům (srov. rok 167).

Při nových bojích v Lykii, tj. v té části, kterou jim Římané ponechali roku 167 (viz tam), Rhodští oblehli a dobyli město Kalynda nad Indem. Senát pak povolil opětné připojení tohoto území k rhodské Peraji. • Událost jest možné datovat o rok později.

Hellénisované město Selgé v Pisidii se dostalo do války s Eumenem Sótérem. Bylo podněcováno Prúsiou Kynégem, který proti Eumenovi neopomínal podniknout kdykoli cokoli. Senátní komise (viz výše) se v létě dostala do Sard. Jejím rozhodnutím zůstala Selgé autonomní. Hájit Eumenovu nevinu se vypravili do Říma jeho bratři Attalos (II.) a Athénaios. 

Na podzim se do Říma vypravil král Prúsiás II. Kynégos s Galaty, aby si u senátu prostřednictvím svého člověka Attia (podle jiné verse je šéf dilomatické mise jmenoval Pýthón) stěžoval na Eumena Sótéra a na jeho neustálé vměšování do galatských záležitostí (srov. předešlý rok). Prúsiás tvrdil, že mu Eumenés zadržuje nějaké lokality a ještě přidal obvinění, že se Attalovec spolčil s Antiochem Epifanem proti Římu. Bíthýnec zcela převzal roli, kterou do pádu Makedonie v hellénském světě hráli Attalovci (obě dynastie nemají původ hellénský).  

Galatští Trokmové vpadli do Kappadokie, ale byli králem Ariaráthem IV. odraženi. Válka Trokmů s Ariaráthem trvala do roku 161, detaily ze všech těchto anatolských událostí neznáme. Trokmům se v poli nezdařilo, tak se obrátili na Římany a vinili Ariaráthova nástupce, viz rok následující; z čeho, nevíme. V čele římských emisarů dorazil tehdy M. Iunius Brutus (?) a vysvětlení nového krále ho uspokojilo. Po něm roku 163 dorazila do Kappadokie komise Cn. Octavia, viz tam, a ti s Ariaráthem V. byli rovněž spokojeni. 

Antiochos Epifanés se z jižní Mesopotamie vypravil do Elymáidy. Svého syna Antiocha V. Eupatora prohlásil spoluvládcem a byl jím do roku následujícího (srov. tam a rok předcházející). Říši řídil Epifanův hlavní ministr Lýsiás. 

V Baktrii v říši Euthydémovců skončila někdy kolem t. r. vláda krále Agathoklea (vládl od asi roku 185). Jeho dcera n. sestra Agathokleiá Theotropos/Obrácená k bohu (u dvora nebo dokonce obecně mezi středoasijskými Hellény se již uchytil buddhismus) se později provdala za krále Menandra Dikaia Sótéra, který vládl v letech asi 155 až 130.

Zhruba ve stejné době, někdy mezi lety 165 až 160, v říši Antimachovců čili v západní části helléno-bakterského regionu, porazil usurpátor Eukratidés I. Megas Sótér (vládl již od roku asi 171) krále Démétria II. Aníketa, vládnoucího od roku asi 180 a jenž se měl právě vrátit ze svých východních indických tažení domů na západ. Démétrios II. obléhal Eukratidu s armádou šedesáti tisíc mužů kdesi po pět měsíců a usurpátor se bránil s oddílem tří set vojáků. Údajně se udržel soustavnými výpady a když Démétrios v boji padl, sám se osvobodil n. byl kýmsi z obležení osvobozen a zmocnil se "Indie". O jeho neočekávaně smutném konci viz rok 155. 

Eukratidés I., jehož soupeřem byl zprvu hlavně euthydémovec Agathoklés, vládl do roku asi 155 (srov. rok 160). Zřejmě byl zakladatelem či obnovitelem města s jeho jménem Eukratideie/dn. lokalita Aj Chanum na severu AFG, které v příštích desetiletích zničí nájezd nomádů (roku c. 145-140 Tocharů/čín. Jüe-č'; srov. rok 140). Tradovalo se o něm, že "měl pod sebou tisícovku měst". 

Synové Démétria II. (?) či spíše nástupci Menandros a Antimachos II., stejně jako Zóilos I., nejmladší syn Euthydémovce Démétria I. (?), byli za vlády Eukratida I. zřejmě údělnými dynasty, spíše však nezávislí soupeři. Viz rok 130. 

V Iúdaji Makkabajští zahnali oddíly seleukovského vojska, jimž veleli Tímotheos a Bakchidés, Antiochův dvořan (viz jeho tažení roku 160). Iúdás Makkabi neporažen táhl s bratrem Iónathanem/Iónathés zemí Idúmaiů, Ammónů a Galaátidou. Židovské vojsko posílili žoldnéři, dohromady sedm tisíc mužů. Jeho bratr Simón s třemi tisíci muži dobýval Galilaiu.

Iúdaiu střežily v té době oddíly s veliteli Iósépem a Azarjou/Azariás. Když se židovští vůdcové odvážili bitvy před Javne/Iamneia se stratégem idúmajským Gorgiou, byli poraženi a padlo na dva tisíce jejich mužů. Iúdás pak dobyl Chevron/Chebróna a táhl Samarejí. Dobyl nakonec Jerúsalém kromě hradu (Akrá), kde se držela seleukovská posádka. • Stav pramenů nedovoluje přesněji sladit chronografický sled událostí a je velmi pravděpodobné, že makkabajská tažení se týkají několika let a spíše šlo o loupeživé výpravy či guerrillové výpady. 

Dne 25. kislewu/24. prosince byl opět chrám v Jerúsalému zasvěcen Jahwemu (srov. rok 168). Později byl tento den Židy slaven jako svátek chanukka/"posvěcení". Svátek je židovskými komunitami po celém světě držen dodnes. • Tohoto roku vznikla kniha Daniel, součást židovských kronikářských a religiosních textů známých pod označením Starý zákon.

Makkabajští během svého vítězného tažení obřezávali veškerou mužskou populaci Palaistíny; Židé přitom sami sobě prováděli obřízku už osmého dne po narození.

V Egyptě zlomena revolta Egypťana Petosarápida alias Dionýsia, on sám zmizel z dějin, viz rok 168. T. r. nebo ke konci roku 164 byl pacifikován Ptolemaiovci zřejmě celý Horní Egypt, viz rok 168. V hospodářsky zanedbávané zemi vypukl hlad a na venkově celého Ponilí se šířila nespokojenost a anarchie. Ptolemaios VI. Filométór psal svému stratégovi/vojenskému veliteli v Memfidě Dionýsiovi 22. září 163 o amnéstii 17. srpna 163 obsahující beztrestnost pro rebely/filanthrópon prostagma.

Je pravděpodobné, že do této doby spadá v rámci porevoluční reorganisace Horní země založení měst Filométoris a Kleopatrá (podle krále a jeho manželky Kleopatry II.) v oblasti Triákontaschoinos/"Třicetischoiní" jižně od první nilské peřeje. Jejich ktistem/zakladatelem, jak je nápisně doloženo, byl frúrarchos Syény Héródés z Pergamu, syn. Démofóntův. O městech se nikde nenalézá více zmínek a pravděpodobně záhy zanikla. 

Podle censu čítal římský stát 337 022 občanů (rozumí se mužů; s rodinami mohla stavovská republika čítat daleko nad milion obyvatel a se zotročeným služebnictvem nejméně čtyřikrát tolik).

************************************************************

164.

Ol. 154, 1

Leónidás z Rhodu (poprvé, pak ještě třikrát!)

148 SE

84 AE

(Euergetés)

a. u. c. 590

A. Manlius Torquatus a Q. Cassius Longinus

************************************************************

Římané vypravili do Makedonie další senátorskou komisi, která měla uklidnit rozepře mezi jednotlivými republikami/merides. Její činnost k ničemu nevedla (viz následující rok). • Až do ustavení provincie žila Makedonie v neustálém neklidu, nicméně konkrétního známe o těch časech málo.

Spolek Achajů rozhodl ve sporu o hranice mezi Megalopolskými a Lakedaimonskými ve prospěch Megalopole (srov. předcházející rok): Kallikratés jen potvrdil římské rozhodnutí. Achajská mise u senátu ve věci achajských nepřátel Říma internovaných v Itálii i v Acháji dostala jasnou písemnou odpověď, kterou domů donesli vyslanci Eureás, Anaxidámos a Satyros: "Není v našem ani vašem zájmu, aby se tito mužové vrátili domů." Byla to posila pro Kallikratův režim. Viz další pokus roku 160 a o návratu roku 150. 

Vyslanci Rhoďanů, které vedl Astymédés, syn Theaidétův (viz o něm roku 167), dosáhli konečně v Římě uzavření spojenecké smlouvy (srov. rok 167sq.).

Někdy v druhé polovině roku zemřel v Kappadokii král Ariaráthés IV. Eusebés (vládl od roku c. 220, tj. 56 let). Nástupcem se stal jeho syn Mithridátés s trůnním jménem Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I. (vládl do roku 130, srov. rok 173). Smlouva o přátelství se S. P. Q. R. byla okamžitě obnovena. • Kappadocké události lze datovat o rok později.

Král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos (asi 50), který byl na tažení v horních satrapiích proti Parthům (srov. rok 166 a následující) a který měl celý život zdravotní potíže, zemřel někdy v měsíci kislímu/dle babylónského kalendáře mezi 20. listopadem a 18. prosincem na souchotiny v městě Tabai či Gabai v Gabiéně (dnešní Isfahán v IR).

Orientálci byla jeho smrt vykládána jako trest za vylupování chrámů v Palaistíně a v horních satrapiích (údajně neúspěšný pokus o získání tributu od chrámové občiny Artemidy-Anaítidy/Nanáje v Súsách v Elymáidě rok předtím s penězi a arsenálem z dob ještě Alexandra Velikého).

Podobně prý v syrské Hierápoli uspořádal svatební hostinu pro místní Atargatidu/lat. Diana, kterou si prý chtěl vzít. Dal vynést chrámové nádobí a když bylo po všem, zrekvíroval ho jako věno a bohyni ponechal jediný prsten. Epifanés vládl od roku 175, o jeho velkorysosti viz rok 173. O vyloupení chrámu Seleukovci viz rok 187. • Pozoruhodné, jak pevné základy a vydatné hospodářské zdroje měl hellénismus v seleukovské říši, když od této doby měřeny téměř permantní "občanské" války mezi potomky Seleuka Níkátora trvaly sto let a nebýt zásahu Pompeiova, zřejmě by pokračovaly ještě déle. 

Krátce před svou smrtí přenesl na svého přítele Filippa (filos/přítel, důvěrník, byla dvorní makedonská hodnost) „říšské klenoty“, tj. prsten a diadéma a učinil ho poručníkem svého devítiletého syna Eupatora. Při návratu armády z anabase do Syrie došlo k boji mezi kandidáty na poručnictví. V bitvě s Epifanovým kancléřem Lýsiou, který byl v Syrii před tažením ponechán k rukám mladého spoluvládce, byl Filippos poražen a musel uprchnout (srov. následující roky).

Lýsiás se tedy stal poručníkem mladého Antiocha V. Eupatora (c. 9; vládl nominálně do roku 162). Mezi členy poručnické rady ještě patřili Hérákleidés a Tímarchos, viz o nich rok 162sq.

Seleukovci Démétriovi (I.) a jeho sestře a manželce Láodiké V., vdově po makedonském králi Perseovi (viz rok 165), se v Římě narodil syn Antiochos, pozdější král Antiochos VII. Euergetés Sótér, lidově Sidétés, tj. „ze města Sidé, Sidétský“. Senát v Římě se rozhodl pro Antiocha V. a nepřál si návrat Démétriův do Syrie, neboť ho Římané pokládali za příliš schopného, ačkoli o to žádal; bylo mu právě 24 let.

Zřejmě již tohoto roku se osamostatnil stratégos Kommágény Ptolemaios, nástupce nebo syn (?) Oronta II. (srov. rok 205 a viz rok následující). Plnou nezávislost uznanou seleukovským králem získali jeho potomci roku 98, viz. 

V Palaistíně porazil Iúdás seleukovské vojáky vedené Tímotheem v bitvě v Idúmaji. Do Palaistíny se pak koncem roku nebo až roku následujícího, vzhledem k datu úmrtí Epifana, viz zde výše, vypravil s armádou regent Lýsiás. Uzavřel s Iúdou Makkabi mír, podle něhož byl zrušen výnos krále Epifana o hellénských bohoslužbách v Jerúsalému a byly Seleukovci uznány bohoslužby židovské. O osudu Antiocheie, jerúsalémské pole, není známo nic; viz rok 177. Povstalci slíbili složit zbraně a Meneláos, muž, který si koupil od Antiocha Epifana úřad, byl opět uznán veleknězem: zde zapůsobili i Římané. Srov. roky 168 a 166 a rok následující.

V Egyptě vypukly v celkově napjaté situaci (srov. předešlý rok) nové neshody mezi ptolemaiovskými královskými sourozenci, které pak trvaly po celý jejich život: boje o moc jim totiž vydržely až do smrti (kromě rodičů měli společnou pouze lásku k domorodým kultům a zápal pro stavbu chrámů po celé zemi). Ptolemaios VII. Euergetés II., všeobecně jmenovaný Fyskón/Tlouštík, neboť takovou figuru i měl, viz v indexu s. v. kuchyně, vypudil v říjnu svého staršího bratra Filométora I. a vládl podruhé se svou sestrou Kleopatrou II. Filométór jako Theoi Filométores III. (druhá vláda trvala od října t. r. do května roku 163; první vláda Bohů milujících matku III. byla v letech 170 až 169).

Ptolemaios VI. Filométór I. utekl na podzim do Říma, kam přijel jako poutník v chudém oděvu, v doprovodu eunúch, tří otroků a na oslu. Usadil se v domě u jakéhosi alexandrijského měšťana: submisivnost hellénistických vladařů vůči Rómě postihla po Pydně i Ptolemaiovce (srov. už rok 167). V Římě se ho ujal Démétrios (I.) Syrský, který ho podpořil finančně a politickými kontakty. Filométór I. získal (?) podporu senátu a v zimě se vydal na Kypros. 

Mezitím v Alexandreji Euergetés II. vystupoval bezohledně a krutě a mezi Hellény vůči němu zavládla velká nespokojenost, viz rok následující. Jeho oddíly obsadily Thébaidu a čas jim zabralo pouze obléhání Pánopole. 

Někdy v letech 164 až 161 se stal scholarchem nové Akadémie po Hégésinúovi z Pergama (srov. rok 241) Karneadés z Kýrény (ročník 214). Byl jejím desátým scholarchem (až do roku 137, zemřel roku 129).

Pokračovaly boje Římanů s Ligury (srov. rok 154)Korsy (srov. rok 171 a rok 163) a Lúsítánci (srov. roky 168, 154 a 147); nic bližšího o válkách není známo. Narodil se Ti. Sempronius Gracchus, budoucí reformátor (zavražděn roku 133; srov. rok 181). Censuru drželi L. Aemilius Paullus a Q. Marcius Philippus, který postavil v Římě první přesné sluneční hodiny, srov. rok 263 a v indexu s. v. hodiny.