San-Sd

San, Sanové (sg. Sa), původ. obyvatelstvo jihu Afriky před expansí Bantuů, Evropany zvaní Bushmen, č. Křováci, příbuzní s Khoikhoiny-Hotentoty§ 1600, 300
San Andrés Cholula§ viz Cholula

San Augustín, lokalita v kolumbijském departamentu Huila, jméno neznámé megalithické kultury§ 500

San Juan ante Portam Latinam/San Juan ante La Puerta latina, SJAPL, jeskyněv již. Baskicku§ 1250

San Marino, státeček v Itálii§ 301+

San-sia/Sanxia§ viz Tři soutěsky 

San-sing-tuej/Sanxingdui, archeolog. lokalita u kuang-chanu v prov. S'-čchuan§ 1760

San Ťin, tj. Tři státy Ťin, období čín. dějin§ 403
San'á, Sana'á, Sanaa§ viz Arábie 

Sanabarés, indoparth. dyn., asi Arsakés XXV.§ 20+ 

sánátés, klienti římských adsiduů, plátců daní§ 578

Sanam-simut, vicekrál elamský§ 2346 

Sanatruk, Sanatrukés, Sinatrukés, arsakovský k. Armenie, o. Vologaisa I.§ 75+, 91+, 109+, 116+, 162+ 

Sanatrukés z Armenie, satrapa Pajtakaranu a properský rebel§ 330+ 

Sanatrúq I. z Hater, dyn.§ 116+

Sanatrúq II. z Hater, dyn.§ 116+, 240+   

Sanballat ze Samareie, bab. Sîn-uballit nebo Sîn-balat, řec. Sanballetés/Sanabaljetés, žid. dynastové původem ze Samareie a Kuty:§
Sanballat I.§ 445, 433
Sanballat II.§ 433
Sanballat III.§ 445, 433, 333

Sanbúlos, kult. hora nezn. polohy snad v Adiabéně§ 49+ 

Sanctus, celé jméno neznáme§ cos. v Galliích 270+ 

Sánčí, angl. Sanchi, původně buddhistický chrámový komplex se stúpami a pozdějšími kláštery severozápadně od Bhopálu v Madhjapradéši, jemuž dal povstat král Ašóka§ 260

Sanchóniathón, Sanchúniathón z Bérýtu§ viz dějepisci (1)

Sandanos n. Sardón, Sardónis, ř. před Methónou§ 354

Sandarión, velitel římské posádky v Palmýře§ 273+ 

Sandarofagos§ viz Satladž

Sandasarme, Sandišarme z Chilakku, k.§ 675, 665 

Sandokos ze Syrie, (foinícký?) zakladatel Kelenderity§ 19+ 

Sandrachšatra z Kimmerie, k. , syn Lygdamidův, Sandakurru, Sandakšatru§ 644

Sandrokottos I. z Indie, ind. Čandragupta Maurja/asi "Páví", k., zakladatel dynastie Maurjů§ 321, 303, 297, 206

Sanduarri, k. v Kundu a Sissu, možná totožný s chetitským dynastou Azatiwatašem§ 850, 677

Sané, m. na Chalkidice, jedno na poloost. Akté (založeno z Andru), druhé na Palléné§ 750, 654, 424, 339, 261 

Sanégové, Sanégai, lid sever. od Kolchidy§ 70

Sang-ťien, mí bitvy v Číně§ 658

sanga, sangu§ viz šangû 

Sangala (pl.), m. či pevnost v Paňdžábu v dn. PAK§ 326

samgam, sangamská literatura, období tamilských duchovním dějin§ 321

Sangara z Karkemiše, k. Chatti§ 1111, 880, 877, 858, 857, 853, 850, 849      

Sangarios, ř. ve Frygii a Býthínii, dn. Sakarya v TR, v srpnu 1921 zde Kemal paša porazil řeckou armádu a rozhodl o konci hellénského osídlení Anatolie§ 189, 88-, 365+ 
Sangaru, Sangar§ viz Babylón

Sangata, k. v Magadě§ 232

sanhedrin§ viz synedrion

 

Sanigové, Sanigae, kavkazský lid při pobřeží moře§ 115+

Sankt Petěrburg, dř. též Petrohrad a Leningrad, m. v Rusku§ 2613 

Sannové§ viz Makrónové

Q. Sanquinius Máximus§ cos. suff. 39+, 46+ 

sanskrt, sanskrit, ind. literární jazyk§ 600
Nejstarší z ie. jazyků, kterého se bez podstatných změn používá literáty, vědci a nábožensky po tři tisíce let dodnes a mezi hinduisty, buddhisty džinisty a sikhy je jeho znalost stále znamením vzdělanosti. Gramatika s. se nezměnila od pátého století př. n. l., kdy její pravidla sepsal v „Osmi kapitolách“, Aštadhjaji, Panini z Gandhary (asi 520-460).

Nikdy neměl vlastní písmo, podléhal místním „abecedám“. Po zavedení knihtisku a jistou zásluhou evropských badatelů se používá severoindické písmo devanágarí (n. nágarí). 

de Santa Anna, Antonio López, mexický generál, president, diktátor§ 480

Sant'Angelo in Formis, novodobé jméno, část Capue§ 133

Santa Elina, archeolog. lokalita v Mato Grossu§ pravěk (2)

Santana do Riacho, obec v Minas Gerais, BR§ před 6000 (1)

Santiago de Chile, metropole Chile§ před 6000 (1)

Santonové, lat. Santonés, keltský kmen sídlící severně od Garumny u moře, dn. kraj Saintogne, se sídlem v Mediólánu, dn. Saintes§ 60, 58, 56  

Santorin, Santorini§ viz pod Thérá

Santra z Etrúrie, filolog a autor životopisů, předchůdce Suétóniův§ 50

Saókondários z Galatie, o. Kastóra I.§ 64, 44 

Saóteros z Níkomédeie, propuštěnec, vrchní komoří a milenec Commodův§ 180+, 182+, 185+, 216+   

Sapaeisis, náčelník středoasijských nomádů, snad Indosaků, z poloviny nebo konce prvního století př. n. l.§ 170

Sapaiové, Sapaioi, jeden z velkých thráckých kmenů či kmenových svazů, poprvé v historii zmiňovaný Hérodotem k roku 480§ 178, 55, 42, 35, 31, 13, 10 a viz pod Sajové

Sapaudia, viz Burgundové

Sapalulme§ viz Šuppiluliumaš z Unqi  

Sapé, Sapí§ viz Šapíja

Sapfó z Mytilény n. Eresu, též Psapfó, básnířka, d. aiolského šlechtice Skamandrónyma (tradovalo se jmen více) a Klĕidy, sestra Laricha, Erigyia/Eurygia a obchodníka Charaka (nom.: Charaxos), manž. Kerkylada/Kerkólada (nom.: Kerkylás) z Andru, m. Klĕidy, přítekyně/filiai Atthis, Telesippa a Megará, žačky Anagorá z Mílétu, Gongylé z Kolofónu a Euneiké ze Salamíny, zemřela snad kolem roku 580 skokem s útesu z nešťastné lásky ke krasavci Faónovi§ 630, 612, 603, 307, 300 

Sápnat Pá'néach§ viz Jóséf 

Sápórés, per. Šápúr, Šábúr, Šábuhr, s. Bábaka s Mirdutou, nevlastn. b. Artaxerxa/Ardašíra I., per. dynasta§ 208+ 

Sápórés I., per. k., s. Artaxerxa/Ardašíra, o. Hormizda I., Bahráma I. a Narsa I.§ 96, 208+, 224+, 240+, 241+, 244+, 250+, 252+, 254+, 257+, 259+, 261+, 265+, 270+, 272+, 293+, 301+   

Sápórés II., s. Hormisdy II., šáh, zvaný východními Římany též Abbúrarsakios n. Sabbúrarsakios§ 283+, 287+, 309+, 324+, 325+, 330+, 338+, 340+, 344+, 350+, 356+, 358 až 361+, 363+, 366+, 367+, 369 až 371+, 379+, 383+ 

Sápórés III., s. Sápóra II., o. Jazdgarta I.§ 383+, 387+, 388+ 

Sápórés IV., s. Jazdgarta I.§ 387+        

Sápórés, Šábuhr Sagán-šáh, starší b. Sápóra II., údělný vládce v Sagastánu, Túránistánu a Indii§ 309+

Sappaia, o. Kaššú-nádin-achiho, k. v Babylónu§ 1006

Sapriportus, přístaviště u Tarentu§ 210

Saptah, Sa-Ptah, Siptah§ viz Merenptah II. Saptah

Saptah Neitiqirti, Sa-Ptah Neith-iqirti, poslední k. Šesté dynastie, Hellény pokládán za ženu/Nitókris§ 3054, 2184 

Saqqára, Sakkára, arab. jméno pro memfidskou nekropoli, již. od Káhiry§ 3500, 3236, 3174, 3008, 2983, 2945, 2766, 2686, 2667, 2648, 2642, 2505, 2498, 2491, 2414, 2375, 2345, 2333, 2283, 2278, 2160, 1700, 1352, 1348, 1304 

Saqqez, m. v íránském Kurdistánu (asi souvisí s jménem Saků, zakladatelů?)§ 669

sar, sumerská letopočtová míra = šest nerů = 3600 roků§ 3200 

Sára, též Šárá, Šáráh; původně Sarai, manž. israelitského předáka Abraháma, m. Isaakova§ 2150, 1975, 1942 

Sarabánu, sídel. m. aram. Bít Siláni v Babylónii§ 731

Saracéni (č.), lat. Saracéní, řec. Sarakénoi, země Sarakéné, arab. lid kočující Mesopotamií, původ. z Arab. poloostrova§ 1942, 69, 68-, 193+, 270+, 274+, 284+, 289+, 363+, 377+, 378+, 382+, 385+ a viz pod Arabové   

Pův. jméno jednoho z arab. kmenů, klanového svazu z Jemenu, někdy v 1. st. n. l. migroval na Sínaj a na území Nabatajů (zde popsán Ptolemaiem), sousedé lidu Thadítai a Thamydénoi, později do Mesopotamie. Možné Plíniovi Aracéní, Arréní. Ve 4. st. n. l. kočovali mezi severní Mesopotamií na Tigridu po jižní Egypt do sousedství Blemmyů. Pozd. evropské a východořímské/byzantské označení pro Araby a mohammedány vůbec. Původně z arab. označení pro „lidi z Východu“, šarkájín (srov. maghrib/"západ", původně všechny země západně od Egypta, z čehož pochází slovo Maroko). Jiný výklad vychází ze sarráq, šrq, lidé obývající vnitřní poušť, n. od šrkt, "federace" (?). 

Se Šarkájín souvisí arab. označení pro „země východu slunce“, Levanty/Orientu, mašriq. Hebr. označení beduínů z vnitřní Arábie bylo Bene kedem, Synové východu (vnitřní pouště). Viz s. v. Arabové; v římském světě požívali pověst "národa nebezpečného", který neoral, neznal víno a neznal stálých sídel. Římané se poprvé otevřeně střetli se Sarákény za Commoda roku 192 n. l., když Arabové vpadli ze Sínaje do Syrie, viz rok 193+. 

Sarakos, řec.§ = ass. Sîn-šarra-iškun

Saramalla, Saramallás ze Syrie, bohatec, důvěrník Héródův§ 40, 37 

Sarandíb§ viz Cejlon 

Saraostos, k. v dn. Gudžarátu§ 155

Sarápeion, Sarápieion, Sarápion, eg. Kemet, kult. míst na uctívání posvátných býků Ápiů a jejich mumifikovaný pohřeb§ 1304

Sarápeion, Serápeion, chrám hellénist. kultu v Alexandreji a jinde§ viz pod Sarápis

sarápieia, hry v Tánagře§ 90

Sarápias z Egypta, gen. Sarápiady, manž. Drytóna z Kréty, m. Esthladova§ 130

Sarápión z Alexandreie§ Ol. 37+

Ailios Sarapión, rhétór§ 130+

Sarápión z Athén§ arch. 116

Sarápión z Oxyrhynchu (?), o. Hérákleida Lemba§ 150

Sarápión ze Syrie, zrádce§ 132

Sarápis, Serápis, gen. Sarápida, hlavní bůh Alexandreie, jeho chrámy; srov. Zeus-Sarápis/Iuppiter-Sarápis§ 323, 300, 293, 287, 283, 275, 264, 257, 211, 209, 199, 194 (Puteoly), 187, 174, 163, 161, 101, 85 (v Mopsúestii), 58, 54, 48, 43, 7-, 1+, 12+, 49+, 70+, 80+, 116+, 172+, 199+, 212+, 213+, 227+, 250+, 305+, 320+, 350+, 391+           

V době smrti Alexandra Velikého měl S. chrám v Babylónu. Jeho hellénské jméno lze odvodit od bab. Šar-apsî/Král podzemních vod, tedy řec. Sarapsi. Kult související původně s Plútónem-Hádem se v hellénistické éře spojil s Alexandrovým mýthem a to pravděpodobně byl důvod snu a horlivosti Ptolemaia I. Sótéra, že roku 287 zahájil stavbu Sarápieia, jednoho z největších chrámu hellénistického Egypta s rozsáhlou knihovnou.

Plútarchos zaznamenal, že bůh dal ve spánku králi znamení hledat Plútónovu sochu v Sinópě na Pontu a převést ji do Alexandreie. Král města (spíše tyrannos) Skydrothemis dlouho na obyvatelích žádal její vydání. V egyptské Memfidě/Saqqáře však už jedno Sarápieion/Per-Wsjr-Hp, Per-Usir-Hep v té době existovalo a stálo na kopci zvaném Hellény Sinopion (163).

Je tedy možné, že boiótský literát vytvořil příběh s "králem" jedinečného jména (odjinud nedoložen), aniž by se v Alexandreji zeptal, a odpor domorodců je asi na příběhu to pravdivé. Sarápieion a Ptahův chrám v Memfidě byly pro Ptolemaiovce po celou éru ústředními rituálními středisky. 

Podle jiné verse téhož autora měl sen o Plútónově soše v Pontu Ptolemaios Euergetés, jemuž to potvrdil zcestovatělý Sósibios, že tam opravdu něco takového stojí, takže král pověřil Sótela a Dionýsia, nic bližšího o nich nevíme, aby sochu přivezli, což se jim i po čase podařilo. Pak teprve egyptští domorodci usoudili, že to je podoba Sarápidova. O tom, jak se socha vznášela, viz pod Alexandreia. 

Ztvárňován byl umělci s hlavou Héliovou s beraními rohy Ammónovými, s hadem kolem hůlky jako u Asklépia, s rohem hojnosti Plútovým, s kyjem Hérákleovým, žezlem a majestátním vzezřením Diovým. Egypťané měli na boha jiný pohled, opatrný. Sarápidovým praecursorem byl kult Osorapidův/Osíris-Apis, což nebylo Hellénům neznámo. Dochován dedikační nápis na oltáři "Osoró te kai Sarápidi kai Ísidi kai Anúbidi, theois pási kai pásais, tom bómon". V Attice dochovány dedikační nápisy Osiridovi z doby zřejmě c. 500, též pozdější "Sarápidos kai theois Aigyptiois/Sarápidovi a egyptským bohům". 

Autorita Sarápidova byla velká. V lokalitě Bereníkés Hormos/Přístav Bereníčin 9. audnaia 28. roku Filadelfova/březen 257 datoval svůj dopis jistý Zóilos z Aspendu, znám jinak u dvora, královskému dioikétovi Apollóniovi, v němž mu líčí, kolikrát již se mu ve snu bůh zjevil. Chtěl mu postavit chrám i s knězem někde v hellénské čtvrti, kde, to nevíme (zřejmě v Memfidě), ale vázlo to. Přišel kdosi z Knidu, dal už dohromady kamenný materiál na stavbu, ale Sarápis mu to zakázal, tak zase Kniďan odešel.

Bůh Zóilovi nařídil vykonat plavbu do Alexandreie za Apollóniem, aby dal dohromady nezbytné peníze. Onemocněl však a při pozdější cestě do nilské métropole v rozhovoru s Apollóniem na chrám zapomněl a zase onemocněl; tentokrát na čtyři měsíce. Teď Apollónia žádá o peníze na chrám; jak to dopadlo, nevíme. Podle všeho Apollónios stavbu financoval a asi i ze svého, neboť v této době měl již za sebou dar pozemků ze svého chrámu Sarápida s Asklépiem/synnáoi theoi a souhlasil se stavbou Sarápieia ve Filadelfii vedle Ísieia a chrámu Dioskúrů, jak sděluje dopis Zénónovi.   

Sarasvatí, mýth. řeka v povodí Indu§ 2300 

Sarati ze Sachi, s. Gagího, dyn.§ 659

Saratokos z Thrákie, dyn.§ 410

Saratov, m. na Volze§ 2500

Sarauéné, jedna z deseti kappadockých satrapií§ 230

Sarauš, churrit. země sev. od Assyrie polohy nezn.§ 1114

Sardanapallos (řec.)§ = Salmán-ašaréd III., jinak hebr. Šalmaneser, n. Aššur-báni-apla, hebr. Asurbanipal, popř. Sîn-šarra-iškun, řec. psaný jinak jako Sarakos, a srov. přízvisko dané Římany mladistvému príncipovi Héliogabalovi/Elagabalovi. Podle Súdy/Súidy se domorodým jménem Sardanapallos jmenoval Konoskonkoloros, což znamená čertví co. Příběh jakéhosi Sardanapalla, v podání hellénských literátů (cf. jeho záznam u Iustina) chodícího v ženských šatech a předstihujícího ženy ve změkčilosti tělesné a lascivnosti pro oči/cum mollitiá corporis et oculórum láscíviá omnés féminás anteíretposledního z assyrských králů, sedí vzhledem k jeho smrti sebeupálením a konci říše na Sîn-šarra-iškuna, viz rok 612. Za domácích rozbrojů byl zabit roku 824 též Assyřan Salmán-ašaréd III.     

Sardar z Čédi, Ašókův guvernér Kalingy, zakladatel dynastie Čédi, o. Mahámeghaváhany a děd Kháravély§ 185

Sardeis, lat. Sardés, gen. Sardeón, od toho Sardiános, Sard/člověk ze Sard, Sardy, sídelní m. Lýdů na úpatí zlatonosného pohoří Tmólu (dn. Bozdağ), lýdsky Sfard, tur. Sart§ 1221, 776, 716, 678, 663, 652, 624, 590, 585, 560, 547 - 545, 526, 522, 518, 512, 511, 508, 504, 501, 500, 498, 496 - 493, 481 - 479, 464, 450, 439, 423, 411, 407, 404, 395, 392, 388 - 386, 334, 333, 331, 324, 322, 321, 317, 308, 306, 302, 300, 286, 281, 263, 254, 253, 242, 240, 230, 220, 216 - 212, 197, 190, 189, 188, 167, 165, 129, 95, 86, 78, 44, 42-, 14+, 17+, 70+, 320+, 347+, 351+, 366+     

Sardinie, lat. Sardinia, řec. Sardó, Ichnússa („stopa“ - podle tvaru ostrova,  též Sandaliótis, „sandálový ostrov“, od sandalion, "sandálek), obyvatelé Sardové; od toho Sardón§ viz Sandanos. Sardonios, "Sard"; dn. it. Sardegna§ 4000, 1800, 1600, 1303, 1300, 1237, 1200, 1191, 540, 496, 480, 396, 387, 379, 348, 289, 281, 273, 263, 259, 258, 241, 239, 235 - 231, 227 - 225, 218, 217, 215, 210, 208, 206, 205, 203, 202, 198, 191, 182 - 180, 177, 176, 163, 150, 146, 126, 115, 111, 105, 83, 81, 78 - 76, 67, 57 - 55, 49, 47, 46, 42, 40, 39, 31-, 19+, 54+, 62+, 65+, 74+, 85+, 185+, 193+, 202+, 309+      

Ibérští Sardové byli Egypťany jmenováni již záhy mezi „mořskými národy". Srov. však též lydské Sardy a nelze vyloučit, že pod jménem Šerden/Šardan se skrývají spíše Anatolci než Sardové ze západního Středomoří migrující na Kypr. Ostrov kolonisován poprvé kolem roku 800 na pobřeží Foiníčany: zřejmě Carales, Caralis, dn. Cagliari; Sulci na o. Plembarii, dn. Sulki na o. Sant´Antioco, osada s pevností na Monte Sirai c. 750 s nedotčeným hrobem nalezeným roku 2002 se sochou Ba´ala Adira, strážce podsvětí.

Pro Římany bylo obyvatelstvo S. nespolehlivé a tudíž v opovržení - hořký, pohrdlivý, zlomyslný úsměv, rísus sardonicus, řec. gelós sardónios i sardŏnios (ho prospoiétos, sc. simulátus) např. etr. soch (srov. ale pod sochařství souvislost s archaickými hellénskými kúroi a korai), se jménem ostrova zřejmě nesouvisí (snad od řec. sairó, pf. seséra, šklebit se se stisknutými zuby a otevřenými ústy, nebo od sardonion či sardanion, hořká bylina, o níž hovoří Homér v Odysseji, sardoa herba, působící onen škleb a rostoucí pouze na Sardinii). Dávní Sardové měli ve zvyku obětovat své sedmdesátileté starce Sáturnovi a při tom se usmívat.

Vedle zlomyslného úsměvu Sardů rozlišovali staří ze smíchů bez vnějšího podnětu ještě gelós sarkastikos, povýšení, urážlivý, a gelós kynikos, tedy vyjadřující převahu spočívající na hlubší znalosti okolností a nezohledňující citovou stránku, z čehož vzešlo označení pro bezohlednou otrlost "cynický". Helléni hovořili o megarském smíchu, gelós megarikos/rísus megaricus, který byl hlasitý a v nevhodnou dobu (gelós akairos), gelós iónikos, úsměvy vyzývavé tanečnic na hostinách a gelós chíos, chíjský smích hlasitý lascivní. 

Na špici na severovýchodu o. žili Korsové a zbytek severu Sardinie obývali Balarové; jižní půlku Ilijci/Illensés n. Ioláové, viz tam. Vnitrozemským, horským Balarům s Ilijcům se říkávalo Sardové kožešinatí/Sardí pellítí. Všechna ethnika s výjimkou Ilijců zřejmě nesouvisí s neolitickým praobyvatelstvem nazývaným podle kamenných věžovitých staveb "kultura nuraghů" existující od asi 1800 do kartháginské kolonisace, respektive do římské po roku 238.

Kromě asi sedmi tisíc zbytků kamenných staveb se zachovalo například několik desítek kamenných válečníků-zápasníků původně přes dva metry vysokých se štíty a luky a s helmami s rohy z asi 12. až 9. st., tedy starší "ochránci" ve zbrani než v čínské dynastii Čchin, tzv. giganti di Mont'e Prama na západě ostrova, svým způsobem předchůdci hellénských kúrů (souvislosti neznámé).

Předchůdci nuraghenové kultury byla kultura bonnannarská, jakási sardská podoba celoevropské kultury lidu zvoncovitých pohárů (2600-2200, v Británii do 1800); nověji datována c. 2200/1800-1600 a tím pádem znamenala první fázi kultury nuraghů.

Prehistorie: Helléni nazývali Sardinii podle tvaru ostrova Ichnússa (ichné - stopa, šlépěj). První kolonie zřizovali mezi domorodci na pobřeží libyjští Foiníčané, většinou Kartháginci. První oikistem byl Sardos, syn Makéridův (hérós, zřejmě Melkart-Héráklés). Po nich přišli Boióťané a Ibérové, pak hérákleovští Thespijští a Attičané pod Ioláem (odtud Ioláové), kteří prý založili Olbii. Po pádu Troie se na ostrově usadila část Troianů, kteří nepokračovali do Itálie.

Hellénský živel byl na začátku válek o vládu nad Sicílií Kartháginci zlikvidován. Původní obyvatelé Korsiky, řec. Kyrnos, byli na pobřeží podmaněni Kartháginci. Korsové a Ílijští si udrželi svobodu ve vnitrozemí.

Od 14. století žijí v Algheru na severozápadu ostrova Katalánci usazení zde po vyhnání domorodců v éře, kdy Sardinie patřila Aragonu (savojský od roku 1720). Z Katalánie sem byli posíláni též trestanci a ve městě se dodnes katalánsky hovoří: údajně čtvrtina z výce než čtyřiceti tisíc obyvatel uvádí jako svou první řeč katalánštinu a nikoli italštinu. V roce 1921 to při censu bylo ještě sto procent (New York Times, listopad 2016).

 

Sarduri, jméno urartských králů, Séduri, Sardar, Sardúri, dř. Šarduri:§

Sarduri I.§ 832, 825 

Sarduri II.§ 855, 766, 765, 754, 752, 750 - 741, 739, 736, 733, syn Argištiho I.
Sarduri III.§ 645, 620, syn Rusy II.
Sarduri IV.§ 620, 610, syn Sarduriho III.?

Ṣareda, Zareda, obec u Gofny, dn. arab. Surda§ 163

Sareisa, Sarísa (pl.), pevnost v Gordyéně§ 68

Sariás, Sariakos, skyth. k., možná dva rozdílní§ 179, 107

Sariqum§ viz Zariqum 

sarkofagos, kamenná pohřební schrána, „(kámen) požírající tělo“. Nejrychleji prý pozřel ostatky kámen z maloasijského Assu. Sarkofagy bývaly zdobené, u panovníků mnohdy předními umělci. Tělo Alexandra Velikého leželo ve skleněném sarkofagu. Srov. pod pohřby.

Sargon II., hebr.§ = Šarru-kén II.
Sargarauéné, jedna z deseti satrapií Kappadokie§ 230
Sargentios, neidentifikovaná ř. v Paionii§ 286

Sariaster§ Zariadrés

sarísa§ viz vojenství


Sarlagab, Zarlagaba, Šarlak, k. Gutiů§ 2255 

Sarmaté, též Sauromaté, íránský kočovný národ příbuzný Sakům-Skythům§ 2500, 600, 500, 393, 389, 250, 181, 179, 150, 107, 92, 89, 88, 74, 50, 48, 47, 1-, 6+, 35+, 45+, 61+, 69+, 92+, 101+, 106+, 115+, 118+, 134+, 143+, 167+, 169+, 170+, 174+, 175+, 180+, 235+, 236+, 238+, 248+, 250+, 252+, 270+, 272+, 274+, 278+, 280+, 282+, 289+, 292+, 293+, 299+, 307+, 308+, 318+, 321+, 331+, 332+, 334+, 337+, 339+, 357 až 359+, 362+, 366+, 370+, 373 až 376+, 378+           

Někdy v 6. až 4. století migrovali ze Střední Asie za Ural, někdy po 500 obsadili území do té doby skythská západně od Tanaidu/Donu a do 2. století obýval celou dnešní Ukrajinu, jižní Rusko a podél pobřeží Černého moře se dostali až do střední části Anatolie (Západní Armenie). Putovali s Rhóxolány, Alány a Aorsy. Pro Římany byli S. všechny národy žijící východně za Germány a severně od Pontu.

V 1. století n. l. vstoupili na sever Balkánu. V koalici s germánskými Goty od 3. století n. l. podnikali výpravy do Dacie a na jih od Dunaje. Hunský vpád na Ukrajinu roku 375 S. zlomil: část s Huny pokračovala na západ Evropy, část sdílela osudy Gotů a v 6. století n. l. mizí z historické paměti. Antickými autory zaměňováni se Skythy. 
Sarmatská kultura je podle vybavení hrobů chudší než skythská, uctívali na rozdíl od zvířecích kultů skythských oheň a obětovali mu koně. V boji používali delší kopí a meče než Skythové a Sarmatky bojovaly, také na rozdíl od západních Skythek, nikoli však žen Saků, po boku mužů; tím se zřejmě staly vzorem pro „hellénské“ Amázonky. 

Sarmizegetusa, Sarmizegetusa, řec. Zarmizegethúsa/Zerm-, sídel. m. Dáků, pozd. Colónia Ulpia Tráiána S., d. téhož jména v Sedmihradech, slov. Grǎdişte, maď. Várhely, něm. Burgort§ 88+, 101+, 106+  

Sarónský záliv/úžina, mezi Attikou a Peloponnésem, Sarónikos kolpos/porthmos§ 709, 480, 292, 235 

Saros, ř. v Kilikii, dn. Seyhan, jejíž jedno rameno se jmenuje Göksu§ 196 a viz pod Adana

saros§ viz chronologie

Sarpánítum, manželka Mardukova§ 1570, 562

Sarpédón, gen. Sarpédona§ 1. seleukovský vojevůdce, 143, 141; 2. skeptik, 230; 3. s. Diův s Európou a král v Lykii, 1446; 4. vn. no. 3, zabit před Trojou Patroklem; 4. mys v Kilikii Trácheji, též Sarpédonion, dn. Incekum, 188 

Sarpoli Zaháb, Sar-e Pol-e Zaháb, ves v íránském Zágrosu, pozd. Kelónai a Chala§ 2292  

Sarra§ 1. viz Tyros

sarsen, pískovcový blok v Anglii (slovo odvozeno od "saracen")§ 5000

Sarsina, Sassina (sg.), m. v Umbrii, dn. stále Sarsina§ 266, 251, 200 

Sarsura, Sassura, m. v Býzakiu§ 46

Sárug, bibl. postava§ 2150

Sarus, b. Ammia a Sunildy; Gotové?§ 375+ 

Sásán z Persie, s. Weh-áfrídův, o. Bábakův§ 208+

Sásánovci, perská dynastie, jméno podle Sásána, dědy Ardašíra I.; srov. pod Mesopotamie§ 569, 300, 250, 239, 145, 141, 129, 63-, 20+, 49+, 208+, 215+, 224+, 257+, 272+, 284+, 309+, 325+, 345+, 356+, 375+, 387+, 388+, 393+           

Sasanátum§ viz Zazanátum  

Sasenet, Sisene, vojevůdce Pepiho II.§ 2278

Saserna, jméno dvou autorů, píšících o zemědělství, otce a syna§ 100

Sasés§ viz Gondofarés IV. 

Sásî z Aššuru, spiklenec, bab. Sasíja§ 678, 670 

Sasi z Unqi, k.§ 870, 850 

Sasibisarés§ viz Abisarés

Sásija, ass. činovník v okolí Nippuru, možná jiný od Sásiho z Aššuru, ale též spiklenec§ 678

Sasima (pl.), m. u Nazianzu v Kappadokii§ 329+ 

Saskatchewan, provincie Kanady§ pravěk 

Sasko, Sasy, Sachsen, spolková země novodobého Německa§ 5000, 1300  

Sasko-Anhalt, Sachsen-Anhalt, spolková země§ 5200, 1600, 3-, 393+ 

Sasko Dolní§ viz Dolní Sasko 

Sasové, řec. Saxones, lat. Saxonés§ 89+, 260+, 278+, 286+, 310+, 367+, 370+, 383+, 393+ a viz Germáni


Saspeirové, neident. národ v Kolchidě§ 550

Sassia, manž. A. Cluentia st., exzetě A. Auria Melina a Statia Albina Oppianika st., m. A. Cluentia a Cluentie§ 66

Sassina§ viz Sarsina

Sašihire, princovrah v Japonsku§ 343+ 

Sat-Amun, Sit-Amun§ viz Ahmose Sat-Amun 

Sat-Amun, Sit-Amun, d. a manž. Amenhotepa III.§ 1417, 1387 

Satjah, Sat-Jah, Sitjah, d. kojné Ipu, manž. Thutmosea III.§ 1504 

Sátakarní I. Sátaváhana, k., manž. Malajavatí§ 22

Satala (pl.), m. v Kappadokii/Malé Armenii, ležení Patnácté legie apollónovské/legió quínta decima Apollinátis, dn. ves Sadağ u Kelkitu v TR§ 114+, 257+, 297+ 

Satalka (pl.), pevnost v Gordyéně§ 68

Satalos§ = Gatalos

Satam z Uru, s. Lugalbarasiho§ 2420 

Sataspés z Persie, násilník a cestovatel kolem Afriky§ 440

Sátaváhanas, Sátaváhanové či Šátaváhanové alias Dasjúové n. Ándhrové, vládnoucí dynastie z indické Ándhry, ovládla střed. část subkontinentu a několik desetiletí Magadhu a velkou část současné IND§ 230, 55, 22-, 250+ 

Panovnická dynastie Ándhrů: Megasthenés je znal pod jménem Andarai/Ándhrové a drželi si prý sto tisíc vojáků a jeden tisíc slonů, a to v době, kdy byli ještě vasaly Maurjů. Jejich původním sídlem bylo Amarávátí a do zániku dynastie vládlo třicet králů. Říše se rozkládala na území dnešních států Ándhrapradéše, Telangány a Maháráštry, tedy napříč středem indického subkontinentu, v dobách největšího rozmachu za Gautamíputry Sátakarního a jeho nástupce Vásisthiputry Pulumáviho v první polovině druhého století n. l. až do Gudžarátu a na jihu do Karnátaky.

Sát. žili pravděpodobně v matrilineární společnosti a šlo tedy o předárjskou dynastii s původním jménem Sátakani. Podporovali buddhismus i hinduismus. 

Z její éry pocházejí mimo jiné objekty 29 jeskyň Adžanta/Ajanta caves ne severu státu Maháráštra (poblíž Aurangábádu a Džalgáonu/Jalgaon). Jeskynní chrámy a buddhistické kláštery byly vyhloubeny a upraveny uměleckými výtvory kameníků a malířů fresek do kamenné stěny nad řekou, nejstarší asi už ve 2. století př. n. l. Když Sátaváhanové zmizeli ze scény (po roce c. 220 n. l.), na tři století zavládl v kraji hinduismus a v jeskyních se nepracovalo.

Ale v 5. století n. l. s dynastií Vákátaka (c. 250-510) přišla buddhistická renesance a bylo ke stávajícím šesti jeskyním přiděláno 23 na dnešní počet. Kolem roku 480 za panovníka Hariseny/Harišeny práce skončily. Pro Evropu byl komplex objeven v dubnu 1819 kapitánem koloniálního vojska Johnem Smithem při lovu tygrů. 

Satavastrés, indoparth. dyn.§ 20+ 

Sat-Džehuti, d. Tetišery, ka Sedmnácté dyn.§ 1600

Sat-Džehuti Satibu, ka. Sedmnácté dyn.§ 1600  

Sathathorjunit, Sat-Hathor-junit, "Dcera Hathory junitské", Sit-Hathor-junit, Sat Huthor-junet, dc. n. manž. Senwosreta II.§ 1895

satí§ viz pod sebeupálení

Satibarzánés z Persie, satr. Arie§ 330, 329

Satículum, Satícula, řec. Satikola, m. samnitské na hranici s Kampánií, dn. Sant' Agata de' Goti§ 316, 315, 215

Satijčenu, Sat-Ij-čenu, "Dcera Ijčenova", nezn. žena z králov. rodiny Osmé eg. dynastie§ 2160

satira a římský epigram, č. též satyra:

Na rozdíl od řecké literatury nedosáhl literární epigram v latinské takové popularity. Zavedl ho spolu s elegickým distichem až Q. Ennius sbírkou Saturae o čtyřech či pěti knihách (z nichž se zachovalo jen několik řádků). Satiry psal Osk M. Pacuvius, sestřenec Enniův, který dosáhl slávy hlavně svými tragédiemi.  Jím se končí období starší satiry. Epigrammy po něm psali jeho mladší vrstevník např. studovaný a movitý Kampánec C. Lucilius (zemř. 103), či mnohem později první římský lyrik C. Valerius Catullus (zemř. 54).

Po proslulém Q. Horatiovi Flaccovi v raném principátu prosluli jako autoři epigrammů L. Annaeus Seneca jr., Petronius Arbiter (= T. Petronius Niger, cos. roku 62 n. l.), ale hlavně M. Valerius Martialis (zemř. roku 104 n. l.), který je všeobecně pokládán za zakladatele evropského satirického epigramu vůbec. V moderním slova smyslu satirický obsah latinských epigrammů souvisel právě s tímto literárním žánrem, se satirou.

Satira či ve starší podobě satura (pestrá nádivka, směs, satura lanx, miska s všelikými obětinami pro Cereru) bylo původně označení pro lyrické básně obsahově i formou různorodé (srov. nahoře uvedenou sbírku Enniovu). Teprve později se v satiře obvykle používal hexametr a její obsah byl výsměšný, kritický nebo prostě ironický. Římané považovali satiru za svůj žánr, který od Hellénů nepřevzali (srov. pod komédie).

Klasikem římské satiry byl C. Lucilius, jehož aristokratický původ v literatuře nebývá tak častý: jeho sestra se stala babičkou Pompeiovou. Z Luciliova díla Saturae (Pestrá směs) o 30 knihách se zachovaly jen zlomky. Slavnými pokračovateli Lucilia byli Q. Horatius Flaccus (zemřel 27. listopadu r. 8 př. n. l.) a ještě později Aules Persius Flaccus (zemřel ve 28 letech na žaludeční chorobu) či D. Iunius Iuvenalis. M. Terentius Varro Reatinus (nar. 116) bojoval v občanských válkách na straně Pompeiově, sběratel římských starožitností (= ethnograf a folklorista), se proslavil satirami. Sepsal údajně na 150 knih Menippských  satir (zachována jen nepatrné zlomky).

Původ satiry, jak ho podává Livius: roku 361 za velkého moru se Římané pokusili usmířit bohy mj. také hrami scénickými, k jejichž provozování pozvali profesionální herce z Etrurie (hister, histriones). Ti v doprovodu zvuku píšťaly deklamovali žertovné verše, což po nich prý napodobila římská mládež. Livius Andronicus později před pištce postavil chlapce, aby za herce zpíval, a těm zůstal prostor pro dialogy.

Začátky leží ve fesceniích (od fascinum, zaříkávání?, nebo od etruského města Fescennium či Fescennia), které se pronášely hlavně při dožínkách během herního projevu postaveného na rozpustilém dialogu. 
O pozdně antické anthologii latině z Karthága a Luxoriovi viz pod Vandalové a epigrammy.

Satis, Sétis§ viz Sehel 

Satladž, sanskrt. Šatadru/Sutudrí, angl. Sutlej, ř. v provincii Paňdžáb v PAK, řec. jméno Sandarofagos je až z doby Klaudia Ptolemaia§ 326 - 325

Satoj z Albánie, k.§ 371+ 

Satornilos z Gortýny§ Ol. 209+ 

Satrakés ze Skýthie, velmož§ 329

satrapés, satrapeiá, satrapa, guvernér se širokými pravomocemi, satrapie v Perské říši, správní region, aram. pechá (viz), hebr. pecháh, pachót, vše z píchátu n. bab. bél pícháti; převzato Alexandrem Velikým a Seleukovci, o Kšatrapě viz Indosakové. Starší ass. a bab. šaknu dalo hebr. hasegánim a aram. sgn'§ 538, 521, 518 a passim

satrapie horní§ = viz horní satrapie

Satrapova stéla, Ptolemaiův darovací dekret§ 311

Satre, Sat-Re, manž. Ramessea I.§ 1320

Satricum, m. v Latiu, dn. u Le Ferriere§ 509, 488, 386, 378, 381, 348, 346, 341, 321, 319

Satrové, thrácký kmen v Pangaiu§ viz Béssové

Satuni z Lullubi, k.§ 2292 

P. Satureius, tr. pl., vrah Ti. Graccha§ 133

Saturius, šéf císařského služebnictva, vrah Domitiánův§ 96+

sáturnália, veselý svátek držený od konce republiky v Římě 17. - 22. prosince v upomínku na zlatý věk Sáturnův-Kronův§ 578, 497, 209, 161, 7-, 37+, 69+, 192+ a viz v přílohách oddíl Bohové a svátky x.  
Sáturnia, řím. osada na etruském území, dnes lázeňské místo v obci Manciano pod Monte Amiata§ 183, 82 

Sáturnínos ze Syrie, Sevérův gardista§ 205+ 

Sáturnínos Kythénios, skeptik§ 230
Sáturnínus Secundus Salustius n. Salútius, neoplatónik, literát a praef. praet. Orientis§ 68+, 361+, 363 až 365+    

Sáturnínus, celé jméno neznáme§ 1. prostitut, celé jm. nezn., mohl být z rodu Sentiů, Appuléiů, Herenniů, Volusiů, 52; 2. usurpátor v Galliích, 260+; 3. cos. ord. 264+; 4. o. Nonnie, manž. Nubela Maurského, 372+ 

Flávius Sáturnínus, mag. mílitum, oddaný církvi§ 364+, 377+, 378+, 382+, cos. 383+, 392+  

Sáturnus, řec. Kronos, bůh a jeho chrám na Foru§ 2637, 1250, 497, 357, 81, 52, 49-, 7+, 69+ a srov. pod aerárium a občanství

Jeho chrám dal v Římě prý postavit již král Tullus Hostilius, triumfujícího dvakrát nad Albány a potřetí nad Sabíny a který prý také zavedl sáturnálie. Podle jiné verse byl však chrám postaven až králem L. Tarquiniem a zasvěcen dictátorem T. Larciem, podle další pak zasvěcen až na základě usnesení Senátu vojenským tribunem L. Furiem. Sáturnova socha stála prý celý rok spoutána vlněnými pouty (na nohou) a v posledním měsíci roku o sáturnáliích byla pouta rozvázána. 

V podzemí chrámu na Foru bylo aerárium Sáturní, státní pokladna, její účtárna a archiv. Pokladnu vedli dva quaestoři volení na tříleté období, viz pod quaestórés. Vedli také evidenci římských občanů, od roku 4 n. l. evidenci legitimních dětí a od dob Marka Aurélia zřejmě také dětí nelegitimních. Sáturnova socha byla po celý rok spoutána vlněnými pouty, kterých byla zbavována jen v době svátku.


Satyrá, m. Eumena I. Pergamského§ 263

Satyrá z Athén, hetair᧠524 
Satyrá z Théb, dc. auléta Antigenidy, ses. Méló§ 380

Satyrion, m. jižně od Tarantu, dn. archeologická lokalita Saturo§ 706

Satyrius Firmus§ cos. suff. 148+ 

satyros, mužská bytost z okruhu Dionýsova s ocasem, příbuzný se silény, jejich jména viz např. v Nonnovi§ 201, 83

Satyros, dór. podoba jména je Tityros:

Satyros z Agrinia, s. Polemarchův, epimelétés Delf§ 200

Satyros z Acháie, vyslanec§ 164

Satyros z Athén§ 1. pochop Třicítky, 404; 2. herec komédií, učitel Démosthenův, 368; 3. s. Filínův, filosof, 170; 4. s. Satyrův, navrhovatel zákona, 168   

Satyros z Borysthenu, o. zasloužilého občana Theoklea§ 150+

Satyros z Chersonésu Tauridského§ 1. C. Iúlius Satyrus, s. Theogenův, vyslanec, 46; 2. s. Hérákův, naukléros, 46

Satyros z Hérákleie Pontské§ 1. tyr., b. Klearchův, zemřel v bolestech na nějakou formu rakoviny, dožil se 65 let a vládl sedm let, 353; 2. vážený občan, 73 
Satyros z Ília, vyslanec§ 187

Satyros z Kallátidy, peripatetický životopisec, působící v Alexandrii§ 250
Satyros z Makedonie, o. Neiloxenův§ 329

Satyros, ptolemaiovský stratégos§ 270

Satyros, dioikétés Ptolemaia Filadelfa§ 252 

Satyros, stavitel§ 270 

Satyros z Rhodu, vyslanec§ 172

Satyros z Tyrbeia v Akarnánii, s. Níkomachův, postaral se o Apollóna§ 279

Satyros, jméno vládců ze Spartokovské dynastie:§
Satyros I., archón a k.§ 433, 405, 393, 389, 373, 349, syn Spartoka I., o. Leukóna I.
Satyros II.§ 310, 309, syn Pairisada I.

Satyros, vůdce vzbouřených otroků§ 101


Saudaratové, nezn. nárůdek na jihu dn. UA§ 200

Saúdové, Suúdové, novodobá dynastie z vnitřní Arábie, arab. ál Sa'úd, "klan Saúdů" (nikoli s členem: as-Sa'úd), vládci Saúdské Arábie (KSA)§ před 6000 (1), 5999, 1448, 1213, 1191, 391, 362, 341-, 40+, 106+, 163+, 325+  

Sauféius, nezn. reformátor, snad s. následujícího?§ 91

C. Sauféius, quaest.§ 100

M. Sauféius, předák lidí T. Annia Milóna, antesígnánus servórum§ 52

Sauibi, Sau-ibi, dvořan Sneferův a armádní velitel§ 2613 

Sa'úl z Tarsu, hebr. Šá'úl, řec. Saúl, Saúlos§ viz Paulos

Sa'ul, k. Israéle§ viz Šá'úl 

Saulios, Saul, vůdce germánských spojenců v řím. armádě§ 393+ 

Saulios ze Skythie, k., o. Idanthyrsův, b. Gúriův§ 592

Sa'um§ viz Si'um 

Sa'úmu, Ša'úmu z Mari, k.§ 2500 

Saumakos, jméno skythských velmožů:§

Saumakos I., k. v Pantikapaiu§ 149, 108, 107
Saumakos II., k. Skythů§ 107

Saunión z Latia, lat. asi Samnió, klaun§ 91

Sauraštra, poloostrov v Gudžarátu§ 20+ 

Sauriá, m. v Akarnánii§ 314

Sauromakés I., Saurmag I., k. kavkazských Ibérů, s. Farnabáza I.§ 235, 160

Sauromakés II., s. Revův, k. Ibérů§ 361+, 367+, 370+   

Sauromaté§ = Sarmaté 

Sauromatés I., k. na Bosporu Kimm., celým jménem Ti. Iúlios S. Filokaisar Filorhómaios Eusebés, s. Rhéskúporida I., o. Kotya II.§ 90+, 123+

Sauromatés II., k. na Bosporu Kimm., s. Eupatorův, celým jménem Ti. Iúlios S. Filokaisar Filorhómaios Eusebés§ 153+, 170+, 210+

Sauromatés III.§ 210+, 227+

Sauromatés IV., s. Teirana§ 253+

Sauromatés V., dyn. na Bosporu Kimm.§ 342+

Sauromatés VI., s. předešlého§ 342+

Sauros ze Sparty, architekt§ 146 

Saušsatattar, Sauštatar z Mitanni, též Šauštatar, k.§ 1477, 1500, 1450, 1441, 1366    

Sauu, Sawu, přístav§ viz Wádí Gawasis           

Savária§ viz Sabária

Savó, č. gen. Savónu, m. v Ligurii, dn. Savona§ 205

Savojsko, Sapaudia§ viz Tauriskové a Burgundové
Jméno Sapaudia (sg.), kelt. Země lesů, se poprvé obevuje roku 354 n. l. a od roku 443 ji obývali germánští Burgundové. Roku 1032 se Humbert/Umberto i. stal prvním savojským hrabětem a součástí římské říše (od roku 1003 byl hrabětem aostským). O sto let později udělal rod svým sídelním městem Chambéry. Roku 1416 povýšil císař Zikmund Lucemburský Savojsko na vévodství.

Když Francouzi roku 1536 na dvě desetiletí obsadili Chámbéry, přestěhovali Savojci své sídlo do piemontského Turína. Roku 1859 Savojsko a Nizzu odstoupili Napoleonovi iii. jako cenu za pomoc ve válce s Frazem Josefem i. Habsburským. O rok později francouzskou annexi potvrdil podivný plebiscit (99 procent pro Francii). 
Sávus, řec. Sáuos/Sáos, Sáva, ř. v dn. SRB, HR a SLO, řec. též Noaros§ 135, 86, 34-, 7+, 351+ a viz pod Siscia a Skordiskové

Saxa rubra, Rubrae, "Červené skály", lokalita před Římem s poštovní stanicí, dnes součást Města§ 193+, 312+    

Sazabé, pevnost kdesi u Karchemiše§ 857

sběratel, sběratelství, starožitnosti, múseion/museum, viz také nábytek, hroby

Jako takové starý věk sběratelství neznal. Numismatiky byli bankéři/penězoměnci, filatelie a filumenie neměla z čeho vzniknout. Bohatí lidé dokonce ani systematicky nesbírali umělecké předměty, obrazy, sochy a ani po tom nijak netoužili: zajímala je jen vysoká cena a určitá kuriosita kolem díla – to byla pro ně hodnota práce.

Kromě veřejných knihoven a vědeckých pracovišť, músejí, tedy sbírek literárních, nevznikla ani žádná „státní“ sbírka uměleckých předmětů, dokonce ani v Alexandreji. Takovým prvním veřejně přístupným „museem“ je asi sbírka florentského rodu Medicejských/Medici Galeria degli Uffizi v paláci určeném původně pro městské úředníky. Sbírky byly přístupné na požádání, roku 1765 volně.

Zřejmě prvními ze „sběratelů“ pozoruhodností byli assyrští panovníci. Stavěli si zoologické zahrady a Aššur-báni-apli (Aššurbanipal) sestavil velkou kolekci sumerské, babylónské a assyrské literatury, ostatně v novověku objevené.

Prvními sběrateli starožitností byli Římané a jejich methody byly často srovnatelné s dnešními, srov. sejmutí obrazu se stěny zde níže, chamtivé skupování soch a maleb – nerozhodovalo, zda je dílo ceněno, ale jak je drahé a kam by se v domácnosti či Městě hodilo... Starožitný nábytek se stal ještě koncem republiky předmětem sběratelské vášně. Zřejmě první z Evropanů, který starožitnostem propadl, byl Augústus, sbírající cenné kusy nábytka a korithské vázy (slitina zlata, stříbra a bronzu vzniklá údajně při požáru Korinthu roku 146). Rovněž magnát a mudrlant L. Annaes Seneca měl rád nádoby z korinthského kovu. O Augustovi se tvrdilo, že prý dal proskribovat několik majitelů vasa Corinthia, aby se k cennostem dostal. Ke stáru ho přepych přestal zajímat a dal například roztavit veškeré zlaté nádobí z egyptské kořisti. O sběratelství, vykrádání památek apod. viz také pod hroby.

Umělecké předměty jako trofeje vozili do Říma z Hellady všichni římští imperátoři. Augustus byl sběratelem umění ve smyslu dnešního globálního zbohatlíka. Císař Tiberius „sbíral“ pornografické obrazy a literaturu, byl první ve svém oboru v Evropě. Lze to nazvat první thematickou uměleckou sbírkou v Evropě vůbec. Primát by v přírodovědné branži asi držel Augustus, který měl na Capri sbírku kostí velkých zvířat, které se říkalo Gigantum ossa n. arma Héróum čili Kosti Gigantů n. Zbraně héróů. Sbírka se ztratila a možná, že se stala duchovním pramenem pro kolekce ostatků světců zřizovaných monotheisty.

Jednotliví panovníci "sbírali" památky na své vzory (např. Caracalla měl část Alexandrovy zbroje apod.). Kromě knihovnictví ovšem nikdy ustálená, veřejně přístupná sbírka v antice nevznikla. O knihovnách hellénských a římských viz tam. O sběratelích obrazů a soch, cenách apod. ze zachovaných autorů jsou poznámky v posledních dvou knihách Pliniových (a viz také pod malíři, sochaři apod.).

Luxus konce republiky a později byl nepřehlédnutelný také u nábytku. Stůl z pomalu rostoucího a proto vzácného afrického citrovníku, mensa citrea, stál milion sésterciů. Konsul L. Licinius Murena byl s konsulem roku 73 M. Terentiem Varronem roku 62 v historii první, kteří provedli seříznutí obrazu se stěny budovy a jeho přenesení jinam, a to z Lakedaimonu do Říma.

Athénaios z Naukrátidy zaznamenal, že Artemidě Kapujské byl kdysi zasvěcen pohár, potérion, který podle homérského hexametru jakoby patřil Nestorovi (ós to Nestoros on). O nejméně století před Athénaiem sepsal na thema Nestorův pohár spis Asklépiadés z Myrleje. Předměty po homérsovských hrdinech byly např. v Kikaiu u Aktia měli prý Odysseovu mísu, Aineiův kratér na mísení vína s dedikačním nápisem ležel v Dódóně, Aineiova mísa, patera, byla v Krotónu, Agamenmnovo žezlo bylo v Chairóneji, Achillovo kopí ve Fasélidě. Předmětem sběratelské vášně se takové „relikvie“ nikdy nestaly.

Při velkém požáru Kónstantínopole roku 475 mj. shořela basilika s Iúliánovou knihovnou o c. 120 tisících svazcích a klasické a archaické sochy, poklady ze sbírky v Lausově paláci, které už nikdy nebyly nahrazeny. Zbožný eunúchos Lausos, správce Theodosia II., nejvyšší úředník u dvora, byl pravděpodobně prvním sběratelem uměleckých předmětů podle kriterií, které snesou srovnání s dneškem.

Specifickým druhem sběratelství bylo shromažďovaní křesťanských relikvií, ostatků, po lidem spojených s kultem (tzv. svatí). Z údajného Ježíšova hrobu si vzala dva hřeby Helena, matka císaře Konstantína I. Stala se zakladatelkou sběru relikvií, kultovních (podle křesťanů: svatých) ostatků. Móda vrcholila ve středověku. Z jednoho z hřebů dal později Konstantinův syn ukovat uzdu pro svého koně.

Mezi „relikvie“ se počítaly tělesné části mrtvých křesťanů, předměty s nimi související, např. třísky z kříže apod. Svérázným kusem úcty je v italském Turínu uchovávaný pohřební rubáš Ježíšův s viditelným otiskem jeho těla a tváře. Čtyři metry plátna patří sesazené královské rodině Savoyských a lákají k návštěvě města. Rozbory textury látky však tvrdí, že v nejlepším případě jde o látku tkanou v Palaistíně někdy v prvním století n.l., spíše však kolem roku 150 n. l.

Mezi křesťany se našli sběratelé dokonce prokletého umění. Praepositus sacrí cubiculí, tedy vrchní komoří, císaře Theodosia II., eunúchos Lausos, vlastnil v Kónstantínopoli rozsáhlý palác a v něm sbírku soch rekvírovaných ze zavřených polytheistických chrámů římského Orientu, srov. o něm rok 360+. Obchodování se starožitnostmi nabývalo na intensitě od konce 19. století a hlavně po první světové válce, kdy přišlo více Evropanů. Postupně se etabloval světový trh na památky předněvýchodních kultur. Vylupování nalezišť, musejních sbírek a podvody kolem starožitností koncem 20. století se staly významnou součástí kriminality.

Nejznámější událostí z oboru bylo vykradení Iráckého národního musea v Bagdádu po jeho obsazení Američany v dubnu 2003 (viz pod Mesopotamie), nebo skandály amerických sběratelů nakupujících kradené předměty z Itálie a Řecka.

Od konce dvacátého století se kulturní i jakékoli další museální sbírky orientují na business. Výstavní prostory bývají v architektonicky extravagantních komplexem spojovány dokonce s obytnými, restauračními a obchodními prostorami a stávají se součástí turistického a antikvářského průmyslu. Jedním z největších podporovatelů tohoto směru „výstavnictví“ je Guggenheimerova nadace a v ní Thomas Krens.

Prvním novověkým a největším museem nikoli sběratelského rázu, ale podporující vzdělanost nejširších vrstev, je British Museum v Londýně. Roku 1753 bylo založeno rozhodnutím parlamentu, nikoli nějakého soukromníka či panovníka. 15. ledna 1759 zahájilo provoz a dodnes jsou sbírky vybrané ze sedmi milionů katalogisovaných předmětů vystavovaných na 55 tisících metrech čtverečních přístupné zdarma (výjimkou jsou speciální výstavy). V sezoně 2007-2008 přišlo přes šest milionů návštěvníků.

Největším musejním komplexem je bezpochyby Smithsonian Institution ve Washingtonu. Vzniklo roku 1846 usnesením kongresu o odkazu britského vědce Jamese Smithsona (zemřel 1829), který svůj majetek odkázal Spojeným státům na šíření vědomostí. Tvoří ho osmnáct musejí a galerií včetně zoologické zahrady.

Co do rozměrů budovy je největším museem všech dob Národní čínské v Pekingu hamburských architektů Gerkan, Marg a partnerů otevřené pro veřejnost v dubnu 2011. Vstupní hala má rozměry fotbalového hřiště. 

sbírka nápisů, první v historii a jejím autorem byl Krateros; usnesení athénských sněmů/pséfismat s platností zákona§ 253

scabiés§ viz vši

Scaeva§ 1. otrok Q. Crotona osvobozený za zabití Sáturnína, 100; 2. vyhlášený gladiátor, 180+ 

Scaevola§ viz Múcius

scálae Gemóniae§ viz Gemóniovy schody 

M. Scaptius, publikán§ 51

P. Scaptius, veterán§ 446

Scarbantia, pův. osada veteránů Iúlia Sc., pak múnicipium Flávia Augusta Sc., m. v Pannonii, dn. Sopron/Ödenburg v H§ 70+, 93+ 

Scarponna, mí. na území Mediomatriků, dn. u Dieulouard v Lotrinsku§ 366+ 

Sceuas§ viz Skeuás

Schelklingen, m. v Bádenu-Württemberku§ před 6000

Schliemann, Heinrich, obchodník a objevitel§ 2000  

Schöningen, m. v Dol. Sasku a archeolog. lokalita, "Schöninger Speere"§ pravěk (2)

Scilly, ostrovy u záp. Anglie§ viz Kassiterides nésoi

scípió, Scípió, „berla“§ viz Cornélius

C. Scoedius Natta Pínáriánus§ cos. suff. 81+ 

Scríbónia, dc. L. Scríbónia Libóna, praet. 80) a sestra stejnojmenného bratra, druhá manž. Octaviánova, m. jeho jediného potomka Iúlie (st.)§ 40 - 38, 34, 2-, 16+ 

Scríbónia, dc. L. Scríbónia Libóna (cos. 34), s. stejnojmenného praet. 80§ 39

Scríbónius, Skríbónios, dobrodruh, k. v Pantikapaiu§ 19, 16, 15

Scríbónios/Scríbónius Kapitón E[...]?§ ath. arch. 177+ 

Scríbónius Largus, dvorní lékař§ 15+ 

Scríbónius Proculus, protineronovský spiklenec, b. Scr. Rúfa§ 66+ 

Scríbónius Rúfus, protineronovský spiklenec, b. Scr. Procula§ 66+ 

C. Scríbónius Cúrió§ 1. 114, řečník, o. no. 2; 2. zv. Barbuléius, sullovec 85, manž. Memmie, o. no. 3., cos. 76, 75, 73, 62, 53, Caesarův protivník; 3. caesarián, s. no. 2, manž. Fulvie, 129, 53, 52, 50, 49, o. no. 4; 4. s. no. 3, 129, 53  

L. Scríbónius Libó§ 1. aed. cur. 194; 2. tr. pl., 151; 3. 48, 40, 39, 34-, 16+, cos. 34, tchán Sex. Pompeia a švagr Octaviánův, s. stejnojmenného otce a praet. roku 80 a b. Scríbónie, manž. Octaviánovy; 4. s. no. 3, b. M. Scríbónia Libóna Drúsa, cos. 16+, adoptován M. Líviem Drúsem Libónem, 16+ 

M. Scríbónius Libó Drúsus, b. L. Scríbónia Libóna no. 3, vnuk no. 2§ 16+ 

scrínia, sacra scrínia, "svaté tubusy na listiny", v dominátu označení pro čtyři císařská ministerstva: scrínium memoriae, epistulárum, libellórum, epistolárum graecárum; k tomu scrínium dispositiónum, disposiční/správní oddělení organisující panovníkovy cesty§ 304+ 

scrípta procácia, hanopisy politické, dosl. "drzé spisky"§ 1+, 15+

Scríptórés historiae augustae, SHA/HA, sbírka císařských biografií§ 217+, 260+, 269+, 300+   

scútárií, "vojáci se štíty", císařští gardisté§ 293+ 

Scultenna, ř., dn. Panaro, pravý přítok Pádu v Emilii-Romagni§ 177, 43

Scupi§ viz Skopje

Scyllacium, Scyllaceum, též Colonia Minervia§ viz Skyllétion

Scythia, Scythia Minor/Malá Skythie, řím. provincie vykrojená z východní Moesie, dn. Dobrudža v RO a BG§ 10-, 12+, 44+, 46+, 257+, 269+, 305+, 332+, 360+, 367+, 369+, 375+, 377+, 392+   

S’-čchuan, čín. provincie§ 316

sčítání lidu, vide census, první dochované v Evropě; řec. exetasis, počty viz pod otroci§ 3054, 465

Král Den jako první Egypťan a jako první panovník v historii lidstva uspořádal sčítání lidu; Den, Dewen, Udimu (Horovo jméno) Chasti (trůnní), řec. Usafais, vládl 3054 do 3034 či 3053, podle Manethóna 20 let, mohl však vládnout i 55 let. Na Sínaji válčil s nomády a zavedl nové náboženské obřady. Jako první z vládců Egypta používal zvláštní titulární jméno jako „král Horního a Dolního Egypta“. Později úředníci sčítali obyvatelstvo jednou za dva roky, a jejich „majetek“ (byl totiž královský, stejně jako půda). Srov. pod úřednictvo.

sdružení§ viz collégium, sodálitás, spolky