J

 

Jaa, kraj v Palaistíně nezn. polohy§ 1962

 

Jaah, Jah, Aah, manž. Antefa III., m. Mentuhotepa II.§ 2069

 

Ja'am§ viz Jamu

 

Ja'aqov alias Jisraél, žid. patriarcha, č. Jakub, Jakubův žebřík§ 1942

Ja'aqov, Ja'akov, řec. Iakóbos, lat. Iacobus z Gamaly, s. Iúdy Galilajského, b. Simónův, zélóta§ 6+

Ja'aqov, řec. Iakóbos ho Dikaios, b. Ježíšův, druhý z biskupů křesť. obce v Jerúsalému, č. Jakub Spravedlivý§ 36+, 62+    

Ja'aqov, s. rybáře Zebedaia, řec. Iakóbos ho tú Zebedaiú, křesť. mučedník§ 44+, 177+  

Ja'aqov Bar-Addaj, Iakob Barádaj, řec. Baradaios, po něm si říkají syrští orthodoxní křesťané jakobíté/jakobovci§ 37+    

 

Jabá, ka Assyrie, manž. Tukulti-apil-Ešarry III., m. Atalie§ 727


Jabasa, amorejský kmenový svaz§ 2039

 

Jabbok, přítok Jordánu v Galaáditidě, dn. arab. Nahr az-Zarkí, není v textu CSD

Jabeš, o. Šalluma, usurpátora v Israéli; též m. v Peraji v Palaistíně (není v CSD)§ 747

Jáb(ew)§ viz Syéné

Jabne, Javne§ viz Iamneia

 

Jabni-ilu z Gezeru, dyn.§ 1361

 

Jacunada, gen. Suininův§ 26

 

Jada’ ‘ab Dubján ben Šahr z Qatabánu, k.§ 400

Jaddua, řec. Iaddos/Iaddús, velekněz Jahweho, o. Oniův a Menaššeho§ 445, 333, 309, 289

 

Jaderské moře, Jadran§ viz Adriás (Hadria nebo Hatria), Illyrie, Delmatové apod.

Jadi', m. či osada kdesi na severu n. severovýchodu Arábie§ 676

 

Jadich-abum, amor. šejk v Poeufrátí§ 1723

 

Jadkur-El z Uzarlulu a Tutubu, amor. dyn.§ 1895

 

Jádžňavalkja, ind. filosof§ 600

Jaggid-Lim, Jagitlim, amor. dyn. v Mári§ 1830

 

Jah§ 1. viz Jaah; 2. Ah 

Jahwe, jahwismus, bůh Židů, jeho chrám v Jerúsalému (Jahwe Saba'oth/Ceva'ot, "Vládce vojsk, zástupů"§ 3761, 2150, 1448, 914, 773, 738, 634, 622, 587, 538, 537, 521, 516, 467, 458, 445, 433, 410, 333, 169, 165, 160, 135, 63, 54, 20, 17, 10, 4-, 1+, 19+, 26+, 36+, 37+, 38+, 39+, 48+, 57+, 62+, 63+, 66+, 67+, 70+, 73+, 96+, 130+, 360+, 362+   

Židovské kmeny resp. klany se kolem kultu J. shromáždily způsobem sumerské či pozd. hellénské amfiktyonie. První z bohů toho jména byl uctíván na severu Sínaje, pokud však "hora S." neznamená sopku Halá l-badr v kraji Midián/Madián na severozápadu Saúdské Arábie, kde ho Móše jako vládce ohně a blesků poznal (na poloostrově Sínaji nebylo činných vulkánů). Byl by tedy Jahu n. Jahwe (nejpravděpodobnější čtení tetragrammu JHWH, eg. JHW n. JHWJW) původně bohem či jedním z bohů beduínských Midiánů a klanů lidu Šasu, viz tam. Egypťané zemi Šasů říkali v nové říši Ta Šasu Jahu, "Jahu, země Šasů", srov. rok 1466 a v indexu s. v. Šasu. 

Z nápisů na keramice z naleziště Kuntíllat 'Adžrúd/Kuntillet Ajrud na Sínaji na karavanní cestě od Aqabského zálivu z c. 9. až 8. století vystupují dva Jahweové: jeden ze Šomeronu/Samareie(jhwh šmrn), druhý z Teman/Tejman (jhwh tmn; neznámé polohy v Edomu). Vyznávali tedy pravděpodobně Židé Jahweho podobně jako Helléni s lokálními přívlastky Dia a další Olympany.

Jako El/Bá´al, nejvyšší z kanaánských bohů, býval pokládán za boha počasí a plodnosti a v předmonotheistickém pantheonu měl za manželku Ašeru/Ašeratu ('šrth), bohyni plodnosti uctívanou ve stromech (souvisí s ugaritskou Athirat a nebo také akkadskou Ašratum). Na nápisech z Kuntíllat 'Adžrúd vystupuje po boku Jahweho. Stejně v nápisu z 8. století z Chirbet al-Qúm/Khirbet el-Qom u Hebronu, na němž děkuje jistý Uriahu za pomoc Jahwemu a Ašeratě.

Od dob babylónského exilu vystupuje Jahwe už jen jako „vdovec“. Jeho vyznavači si usurpovali právo zabíjet jinověrce (cherem), jak potvrzují náboženské texty. Věřící jeho jméno nevyslovovali a dodnes nevyslovují a namísto tetragramu-čtyř znaků JHWH s možným významem "Jsem/budu, který jsem/budu - ehjeh ašer ehjeh", v řeckém podání "egó eimi ho ón", říkali Adonaj, doslova "mí pánové"; řecké dobové texty používají Iaó, Iao, Iaú, Ieuó.

Tajná kultovní jména a používání desítek zástupných přezdívek nejsou v předněvýchodních kultech ničím neobvyklým. Nevyslovitelné a tajné jméno měla a dodnes má (nikdo ho nezná) rovněž Róma/Rhómé, bohyně Města. Vyzradil ho, nevíme jak a proč, promariovský tribun lidu roku 82 a literát Q. Valerius Soranus a zaplatil za to životem, viz rok 100 a s. v. divalia/angeronalia v příloze Bohové a jejich svátky x.

V Jerúsalému existovaly po sobě dva Jahweho chrámy: 1. byl vystavěn králem Šalomo/Šalomounem v letech asi 968 až 955 a stál do roku 587; 2. byl zasvěcen roku 516 a zničen roku 70 n. l. Od základu ho přebudoval Héródés Veliký v letech 18 – 8, ale označení „třetí chrám“ orthodoxní Židé odmítli; monumentální přestavbu nedokončil, podle archeologických svědectví "západní zeď" chrámového soklu vznikla až dvacet let po Héródově smrti za Agrippy ii. Chrám spravovala rada, řec. synedrion, aram. sanhedrin.

Na Méšově nápisu (roku 1868 nalezená stéla z Dibonu, dn. Dhiban/Ziban v Jordánsku) je vedle hlavního boha Móabitů jménem Chemoš či Aštar-Chemoš nejstarší mimobiblická zmínka o bohu Jahwe (srov. rok 854).

Jahweho svatostánek byl dobyt/obsazen sedmkrát: roku 928 panovníkem XXII. egyptské dynastie, „libyjské“, Šošenqem I. (hebr. Šišak), kolem 11. srpna roku 587 novobabylónským vladařem Nabû-kudurrí-usurem II. (hebr. Nabukandnesar), potřetí roku 320 Ptolemaiem, zřejmě „tvůrcem“ židovské diaspory směrem západním (srov. tam).

Počtvrté byl dobyt roku 168 seleukovcem Antiochem IV., který mimo jiné položil chrámový závěs Diovi v Olympii k nohám jako koberec, což později nijak nebránilo Héródovi Velikému, aby nevěnoval roku 12 během své návštěvy Olympie správcům her peněžitý dar. Roku 131 Antiochos VII. Euergetés sice města dobyl, ale zachoval se k Ióannovi Hyrkanovi I. mírně: musel jen strhnout hradby a zříci se územních zisků na úkor Seleukovců, o chrámu zmínka nepadla. Roku 63 byl obsazen popáté římským imperátorem Cn. Pompeiem a pošesté roku 37 domácím králem Héródem.

Vyvrácen definitivně byl Římany při dobytí Jerúsaléma 8. gorpiaia roku 70 n. l., tj. asi 26. září 70: toho dne vstoupil velitel obléhacích prací, císařův syn Titus, do dobytého města; chrám byl při dobývání zapálen již 10. lóa, tedy asi 29. srpna rok 70.

Císař Iúliánus, jemuž dali křesťané přízvisko Odpadlík, Apostata, roku 362 Židům povolil chrám obnovit, ale na to nedošlo. Theodosius i. a jeho vnuk Theodosius ii. Židům práva znovu vzali a opět jim zakázali do Jerúsaléma vstupovat.

Šalomo postavil chrám na místě, kde biblický Abrahám měl obětovat Icchaka/Izáka. Chrámová hora je pro Araby a muslimy Haram aš-Šaríf, místo, odkud Muhammad odjel na koni Burakovi do nebe. Dominantou Jerúsaléma je na Chrámové hoře mešita al-Aksá. Zbytek Héródova chrámu, západní zeď podstavce, nazývají Židé zdí nářků.

Podle antické informace měl chrám po Héródově přestavbě po obvodu čtyři sloupořadí s vlastními strážemi. Cizinci směli vstupovat jen do prostoru prvního, vnějšího portiku. Židovky jen do druhého, nikoli dále, prostí Židé až do třetího. Do posledního směli vstupovat pouze kněží a do vlastního chrámu, do adyta, jen velekněží. Každý prostor měl stanovené rituální vybavení a chrámová vrata byla otevřena pouze dopoledne. Tento systém se na první pohled podobá kultovním zvykům egyptským.

Vespasiánův designovaný nástupce Titus uložil oběťní stůl a kultovní svícen v chrámu Míru (templum Pácis) v Římě, odkud tyto předměty a další součásti židovského chrámového pokladu s sebou po dobytí Říma do Afriky roku 455 n. l. odnesli Vandalové; některé před nimi odnesli Visigoti jako výpalné roku 410, srov. pod Alarich I.

Z Afriky je odnesl po zničení říše Vandalů roku 534 byzantský vojevůdce Belisar a jeho císař Iustiniánus je vrátil do Palestíny. V 7. století se snad staly předmětem perské kořisti a navždy zmizely.

Jméno židovského boha bylo psáno tetragramem JHWH a jeho jméno směli vyslovit jen velekněží (kohen gadol) jednou v roce při bohoslužbě. Jahwe, „Ten, který jsem“, v Jerúsalému splynul s kultem jebusitského/kanaanského El Eljon, „Nejvyšší bůh, Bůh bohů“. V království Israél byl Jahwe zván též Elohim, Bůh jako souhrn všech bohů.

V tzv. poexilové době bylo Jahweho jméno tabuisováno a Židé ho četli Adónáj, tj. adón, kanaánsky „pán“ (srov. z toho u křesťanů označení pro jejich monotheistického boha Pán, Hospodin apod.).
O možné době vzniku jahwismu a předloze Móšeho viz sub Móše.

Jahweho manželka se jmenuje Ašera, ale její kult byl monotheisty zničen. Ethnograf a hebraista Rafael Patai (zemřel 1996) sesbíral o ní doklady biblické i epigrafické a prokázal, že jsou manželským párem. Jméno snad souvisí s akkadskou Ašratu(m), sumerskou Antu(m), chetitskou Ašertu/Ašerdu, západosemitskou Aštartou, ugaritskou Athirat, babylónskou Ištarou a také s kultem plodnosti s přívlastkem královna nebes (li-milkit ha-šamaim). Dávní Hebrejci byli po větší část dějin polytheisty respektive henotheisty s menšinou oddanou monotheismu, která převládla až po zániku júdského státu roku 587.

Starozákonní kroniky o vervě věřících v jednobožství na mnoha místech dosvědčují; ostatně už král Šalomo se vrátil k polytheismu. Ásá (Asa), který vládl v letech 914-873, podťal Ašeřinu modlu, zřejmě v podobě stromu, která stávala v háji před Jahweho chrámem a svou matku Maachu, její vyznavačku, vyhnal z paláce.

Júdský král Jóšia (641-609) dal z Jahweho chrámu vynést předměty určené Bá´alově kultu, Ašeře a dalším bohům. Chizkijovy a Jóšiovy tvrdé náboženské reformy lze pokládat za začátek ustavení židovského monotheismu.

Jahwe s Ašerou měli chrámek v lokalitě Tal Arad západně od Mrtvého moře, zřejmě za náruživého panovníka Chizkiji byl opuštěn, srov. rok 728. Na nilském ostrovu Elefantíné v Horním Egyptě žila židovská kolonie doložená mimo jiné jejími aramajskými písemnostmi. Vedle domácího Chnuma stál chrám Jahweho/Jahu a jeho ženy, zde jmenované Anat-Jahu. Roku 411 byl zničen davem, jemuž vadilo, že Židé Jahwemu obětují jehňata, posvátná zvířata boha s beraní hlavou Chnuma (srov. rok 411 a protiperské povstání v Egyptě). Perský satrapa Júdy Bagóás povolil obnovení elefantinského chrámu s podmínkou, že bude fungovat bez krvavých obětin. 

Jachan§ viz Bít Agusi

Jachdun-Lim/Jachdunlim, Jachud-Lim z Mári, amor. dyn.§ 1830, 1815, 1797  

 

Jáchi-milki z Tyru, s. Ba'ala I., k.)§ 665

 

Jachim§ viz Jóaqín

Jachmesi, Jach-mesi§ viz Ahmose II.

 

Jachrúrum, amorejský kmenový svaz v Mesopotamii a kraj jimi kontrolovaný§ 2039, 1895 

 

Jachzir-El z Maradu a Kazallu, amor. dyn.§ 1894, 1869 

 

Jair§ viz Iaeir

 

Jakab-Haddu, Jakab-Ba'al§ viz Jaqobher

 

Jakaltum§ viz Ekallátum

 

Jakimos§ viz Alkimos

Jakín-iluma/Jakín-ilum z Gubly/Byblu, dyn., o. Jantin-'Ammua§ 1793, 1786, 1740  

Jakín-lú z Aradu, k.§ 665

Vedle tří synů uvedených při roce 665 museli do Ninúy k Aššur-báni-aplimu ještě Sapati-Ba'al, Budi-Ba'al, Ba'al-iašúpu, Ba'al chanúnu, Ba'al-maluku, Abí-milki a Achí-milki. 

Jakínu§ viz Bít Jakíni


Jakka, Jakcha, Yakka§ viz pod Vedda

 

Jakmeni, ass. šejk§ 2150

Jakmesi, ass. šejk§ 2150

 

Jalta, novověké m. na Krymu, není starořecké slovo: ze středověkého gialos, pobřeží, z toho tatar. Džalita; není v CSD.

Jalu, kor. Amnok, ř. v Mandžusku§ 196, 105

 

Jalur, Jalud, též Ílur, dyn. v Orrhoéně§ 117+  

 

Jam, západosem./ugarit. bůh moří a vod§ 1379

Jam, kraj Núbie§ 3174, 2686

Jam, Imu, nezn. země západně od Nilu, kraj kolem Čadského jezera (?)§ 2283  

 

Jam Hammelach, hebr.§ viz Mrtvé moře

Jamajka, o. v Karibiku a moderní stát§ 500

 

Jámani§ viz Iónové, Iónie

Jamani z Ašdodu, usurpátor, snad "Hellén"§ 716, 711  

Jamatai, jap. stát neznámé polohy, federace kmenů Wa, asi předchůdce Jamata§ 173+, 238+

Jamato, japon. říše a panovnická dynastie§ 70+, 190+, 285+, 343+ 

Jamato-hiko, b. císaře Suinina§ 2

 

Jambol, m. v BG§ viz Kabylé

 

Jamchad, Jamchád, Iamchad, stát v Syrii se sídelním m. vládnoucí dyn. v Chalabu, dn. Halab/Aleppo§ viz Chalab

 

Jamsi-El z Maradu, Ia-am-si-el, amor. dyn.§ 1895

 

Jamuná/Jamuna, ř. na sev. IND, řec. Diamúna, angl. Jumna, čín. Jao-pu-na§ 1800, 600, 335+ 

Jamutbal, Jamútbálum, Emutbal, amor. kmenový svaz a podle něho kraj na jihovýchodě Babylónie v okolí Déru s amoritským obyvatelstvem§ 2039, 1895, 1836, 1834, 1823, 1779, 1763, 1741, 1738, 664

 

Jamu, vůdce Hyksů, jako k. Šestnácté dyn. Nebu-user-Re§ 1674 

 

Jan/Yan, stát na sv. staré Číny§ 771, 380, 333, 332, 285, 284, 228, 222, 209, 202, 196, 87

Jan, vlivný klan na chanském dvoře§ 125+

Jan, čtyři ze "šestnácti států"§ 304+, 361+, 365+

Jan-ti/Yandi alias Šen-nung/Shennong, čín. mýth. císař§ 3000, 2737, 2637,      

Jan Nepomucký, Johann von Nepomuk, křesťanský kultovní idol původem z Čech§ 272 

Jan Ťi/Yan Ji, milenka Anova a císařovna§ 125+

 

Janassi z Avaridy, hyksský princ, s. Chajanův§ 1655   


Jang-c´-ťiang, Jang-c'/Yangzi (Jiang), čín. ř., též Čchang-ťiang/Chang Jiang, "Dlouhá řeka"§ 221, 189+, 220+, 280+, 316+  

Jang-bok, chanský generál§ 105

Jang Ťün/Yang Jun, ministr Wua z Ťinu§ 290+  

Janchamu, guvernér eg. provincie Kana'án§ 1373

 

Janqi, ass. šejk§ 2400

jantar, lat. súcinum, řec. élektron (což je též označení pro slitinu zlata se stříbrem)§ 1600, 200, 60+, 172+ a srov. pod Germánie

Jantarové stezky/cesty vedly od Baltu a Severního moře do Středomoří. Hellénští obchodníci putovali z oblasti bosporských měst na severu kolem Maiótidy a při ústích severopontských řek podél Dněpru/Borysthenu a povislím k Baltu. Touto cestou se zboží ze severu dostávalo do Égeidy a celého Orientu (a s ním též později germánské migrace, viz pod Bastarnové a Gotové). Do Itálie se jantar dostával Moravskou branou nebo podél Labe a přes Alpy, popř. západní trasou z Jutska podél Rýnu a Rhôny do Massilie.

 

Jantin-Chammu, Jantin-'Ammu, eg. Jantin/Inten, z Gubly/Byblu, dyn., s. Jakín-ilumy§ 1793, 1740   

  

Janúch-Samar, místokrál v Sadduwatu§ 1815

Janúpu z Mari§ viz Ansud

 

Janzu z Nairi, k.; vlastně kassitský titul janzu/janzi, "král"§ 719

 

Jao/Yao, mýth. čín. císař§ 2637, 2333 

 

Jao I z Jenu, vojevůdce§ 284

Japa z Tyru, dyn.§ 1365

Japachu z Gezeru, dyn.§ 1361 

 

Japonsko, východoasijská ostrovní země, Nippon, Nippon-koku, Nihon-koku, Země východu slunce§ před 6000, 4000, 2737, 2333, 660, 585, 477, 286, 98, 57, 33, 26, 2-, 70+, 130+, 173+, 190+, 200+, 238+, 246+, 269+, 278+, 283+, 285+, 310+, 343+   

Evropské označení pro J. je z port. Japão a to z čín. Ž'-pen; čes. původně Žaponsko, s němčinou Japan/Japonsko pro chybnou výslovnost „j“. Nejstarším království na ostrovech bylo Jamato na Honšú, zároveň starý název pro J. V čínských spisech zvána země a obyvatelé Wa. 

 

Jápodové, Jápúdové, Jápydové§ viz Iápodové etc.

Jaqabam§ viz Jaqebmu

Jaqaru z Ugaritu, s. Niqmadda I., k.§ 1760

Jaqebmu, Jaqabam, jako k. Šestnácté dyn. Secha-en-Re III.§ 1674

Jaqobher, Jaqob-Her, Jakab-Haddu, Jakab-Ba'al, trůnním jménem Meri-user-Re, řec. snad Bnón/Béón, dyn. Hyksů§ 1786, 1674, 1655  

 

Járáb'ám, Járábeám, Jarob'am, Jarobeám§ viz Jero-Jarchibol, jeden z bohů Palmýřanů§ 33

 

Jaret, manž. Thutmosea IV.§ 1425

 

Jarichu, klan Bené Jamínů kočující v Palestíně, srov. § 1895 a viz Jeríchó 

 

Jarim-Lim, "Lim daroval", Jarimlim, nezn. panovník v Podijálí (?)§ 1895

Jarim-Lim z Alalachu, s. Chammurapiho I. Jachmadského, b. Abba'elův§ 1793, 1750 

Jarim-Lim I. z Jamchadu/Chalpy, k., s. Šumu-epucha se Šumun-abí§ 1815, 1793, 1787, 1779  

Jarim-Lim II. z Jamchadu§ 1793, 1750 (není-li to jiný J., nikoli však J. Třetí), 1710, 1700 

Jarim-Lim III. z Jamchadu§ 1793, 1660, 1650, 1620     

 

Jaririš z Karchemiše§ viz Araraš

Jarla, Jarlangab, k. Gutiů§ 2255, 2191 

Jarlagab, k. Gutiů§ 2255, 2206, 2191  

Jarlaganda, Arlagan, k. Gutiů§ 2255, 2119 

Jarlagaš§ viz Šulmé

Jarlangab/Jarlagab II.§ viz Jarla 

 

Jarmúk, ř. v Palestině, přítok Jordánu, řec. Hieromykés§ 1319

Jarmuti, přístav v Kanaánu/Foiníkii, asi u Byblu§ 2346

 

Jasmach-Adad, Jasmach-Addu, s. Šamší-Adada I., dyn. v Mári§ 1815, 1793, 1779   

Jastorf, kultura jastorfsk᧠500, 100

Jašil, aram. kmen za Tigridem§ 651

Jašilim, místokrál v Tuttulu§ 2078

Jašub-Ašar z Allachadu, amor. dyn.§ 1830

Jašub-Addu, Jašub-Adad, amor. dyn. za Tigridem, k. Achazu§ 1797

Jašúb-jachad, amor. dyn. v Déru§ 1787    

 

Jata, milenka a choť tennóa Nintokua§ 343+ 

 

Jatala Tissa, k. v Ruhuně§ 245 

Jatar-ami z Karkemiše, churrit. dyn.§ 1815

Jati'e, ka qedarských Arabů§ 703 

Jatrib, řec. Athrítai, kmen a m. v Arabii, dn. al-Madína v Hidžázu§ 3761, 549

Jau-hejebu, Juhabu, m. Sobekhotepa III.§ 1770 

Jau-chazi§ Ácház

Jauta' z Arábie, k.§ viz Uaite

 

Jáva, ústřední ost. Indonésie, stará Jaba§ 300, 175, 245+ 

Jawium z Kiše, amor. dyn.§ 1895, 1894, 1869  

 

Jazd, m. v Íránu, v tradici místních založeno na okraji pouště na hranicích Médie a Persie s Karmánií v oase Alexandrem Velikým jako věznice pro odbojné Médy a Peršany. Místo bývalo dávno předtím kultem zoroastrianismu. Pravděpodobně založeno až Sásánovce Jazdgartem/Jazdegerdem I. (zemřel roku 420 n. l.), srov. pod křesťanství. Není v CSD.

Jazdgart I., řec. Isdigerdés, s. Šápúra III., b. Bahráma IV., o. Bahráma V.§ 387+, 388+, 393+  

Jazdgart, Jazdegerd II., k. Persis§ 371+

Jazdgart III., poslední ze Sásánovců§ 224+, 388+ 

 

Jazídové, Jezídové, Ezídí, kurd. monotheistická skupina§ 4750

 

Jazkur-ilum, ass. šejk§ 2150

 

Jázygové§ viz Iázygové

jazyk, uříznutý před popravou§ 322
jazyk, ukousnutý§ 490

jazyk, vypláznutý Keltem na Římana na znamení pohrdání§ 361

jazyky, jejich znalosti, polygloti§ 121


Jebusité, Jbúsí, řec. Iebúsaioi, lat. Iebúseí, nezn. lid v Kannaánu§ 1448

 

jed, jedy, viz lékaři, farmakologie, traviči, travičství, příbuzní
jednookost, jednoocí vojevůdci, viz Filippos II. Makedonský, Antigonos I. Monofthalmos, Hannibal z Karthága a Říman Sertorius, Amani-šacheto alias Kandaké z Meroé
jednozubý, monodús, viz Pyrrhos a Prúsiás II.

Jefferson, Thomas, viz hérós a otroctví
  

jehně, věštící v ET§ 720

 

Jehóchánán§ viz Ióannés

Jehójáqím§ viz Jójaqím

 

Jehóšu᧠viz Jóšua

Jéhú z Israéle, ass. Iaua, k.§ 747

Jehúd᧠viz Iúdás

Jechezqel z Júdy, řec. Ezekiel/Iezekiél, jako islámský prorok arab. Dhul-kifl/Zul-kifl, jehož hrob leží jižně od Babylónu§ 596

 

Jecholja z Jerúsaléma, ka., manž. Achazji a m. Azarji/Uzzíji§ 773

 

jelen, chov a lov, spřežení§ 286, 274+ 

Jenisej, sibiřská ř.§ 2500, 105 a viz pod Kirgizové

 

Jemen, historická země a moderní stát v již. Arabii; jeho hlavními přístavy byly v Arabském zálivu Múza/dn. Hodejda a Okelis/dn. Mokka v Aualském zálivu, Adané/Adaná, dn. Adan, č. Aden§ 3000, 743, 715, 711, 600, 400, 270, 160, 119, 25, 24, 106+, 115+, 325+  

Jemiši, Emiši, též Ezo, lid na severu Japonska, asi předkové Ainů§ 343+

 

Jen-čchaj§ viz An-čchan

Jerachmi'el z Júdy, řec. Irameél, s. Zidkijáhúa§ 587 

 

Jeremiᚧ viz Jirmejáhú

Jerevan, hl. m. novodobého státu Arménie§ 4000, 3500 

 

Jeríchó, hebr., m. v Iúdaji, řec. Hierichó, Hierikús, Hierichús, arab. Eríhá/Aríhá, č. Jericho; bylo vyvráceno Římany 21. června 68 n. l.; slovo pochází od klanu Iarichu z kmene nomádských Benjamín/Bené-Jamína, „Amorejců“, kteří se zdržovali a pásli zač. 19. st. hlavně kolem Charránu a později odkočovali do Kanaánu§ před 6000, 345, 135, 63, 39, 36, 10, 4-, 68+ 

Jeroboám II., Jerobeám, Jaroboám/Jarob'am, Járáb'ám, Járábeám, řec. Hieroboam, Hierobamos, k. Israéle§ 773, 747

Jerúsalém, Jerúšalájim, sídel. m. Židů, na čas Aelia Capitólína, řec. Hierosolyma, lat. Hierosolymae (oba tvary pl.: "do Hierosolym") nebo neskl. Hierúsalém, Ierúsalém (tak euangelion Lukášovo/Lúkás, nejbližší č. tvaru), akkad. Urušalim, n. ass. Ursalimma, arab. Bajt al-Muqaddas nebo al-Quds aš-šaríf, tj. „Svatá“, č. běžně Jeruzalém§ 1942, 1567, 1365, 773, 735, 736, 728, 701, 699, 675, 671, 643, 641, 622, 598, 597, 589, 587, 560, 538, 537, 521, 516, 458, 445, 433, 320, 309, 289, 255, 246, 232, 208, 201, 200, 190, 182, 177, 173, 170 - 165, 163, 161, 160, 153, 147, 142, 140, 132, 131, 143, 101, 95, 76, 69, 64, 63, 57, 55, 54, 49 - 47, 40 - 36, 29, 20, 1+, 19+, 26+, 27+, 29+, 30+, 35 až 37+, 39+, 41+, 44+, 46+, 48+, 52+, 54+, 57+, 58+, 62+, 63+, 66 až 70+, 81+, 96+, 130+, 135+, 240+, 249+, 326+, 333+, 336+, 355+, 360+, 362+, 392+       

Původní název byl snad Šalim, Salim, Šálém, řec. Solyma (pl. n.), „Dědictví Šalimovo“ (hebr. jméno je tvarově duál). Jako Urušalim závislý na Egyptu bylo m. známo z al-amárnské korespondence vedené s Babylónci akkadsky (= „Město Šalimovo“, nebo souvisí s ugaritskou bohyní Š.). Podle starověké tradice založil J. kanaanský k. Malkí-sedek/Malki-sádiq/Melchisedech a bylo sídlem kanaánských JebusitůJbúsí; král podle židovské starozákonní kroniky poctil beduína Abraháma vínem a chlebem, tedy nikoli zvířecí obětí.

Nejstarší mimobiblickou hebrejskou zmínku města obsahuje papyrový útržek strvzenky z druhé poloviny sedmého století o dodání vína "královskými otrokyněmi"/amat ha-melech do "Jerušalima". Fragment byl publikován roku 2016. Podle Plínia byl J. díky stavbám Héróda jedním z nejkrásnějších měst "východu". Z jeho éry pochází nápis na kameni jistého "Chananíji, syna Dudolose z Jerúšalájim", přičemž nálezci nápisu z roku 2018 předpokládají, že Dudolos není otcovo jméno, ale označení cechové přináležitosti, snad židovského architekta Chananíji k cechu Daidalově (?). O dobývání města viz pod Jahwe. Jako náboženské centrum Ž. přestalo fungovat roku 70 n. l., kdy Římané vyvrátili Jahweho chrám (viz pod Jahwe), za císaře Hadriána město romanisováno jako Colónia Aelia Capitólína, kdy také byl ve městě zakázán pobyt Židům (směli se vrátit až po dobytí města Araby roku 638 kalífou Umarem).

Za císaře Constantína I. stavěny první křesťanské chrámy. Evropané se nakrátko vrátili do Palaistíny a Jerúsalému jako tzv. křižáci, křesťanští bojovníci proti mohamedánům, 7. června 1099 n. l., od 1517 byl osmanský, od 9. prosince 1917 britský či britsko-arabský (gen. Edmund Allenby), od 1948 židovsko-arabský, od 1967 de facto židovský.

Mezi křesťanskými věřícími hlavně ze zámoří, kteří turisticky navštěvují Jerúsalém, existuje tzv. jerúsalémský syndrom, psychiatrická porucha poprvé vědecky popsaná roku 2000. Postihuje podle údajů z prosince roku 2007 (Reuters) třicet čtyřicet turistů ročně, kteří pod dojmem náboženského zážitku a únavy z cesty opouštějí kolektiv výpravy, převlékají se do bílého, nejčastěji hotelových lůžkovin, recitují biblické texty a mají vidiny. Po vyprchání biblického efektu si buď nic nepamatují, nebo tvrdí, že měli vidiny.

Podle řady archeologů byla období 1200-700 a 550-250 v osídlení Jerúsaléma neměstského charakteru, neboť nálezy nevykazují žádný městský charakter; byla to spíše neohrazená vesnická lokalita.

jerúsalémský chrám§ viz Jahwe

Jesboche-amani, poslední známý k. v Meroé§ 10

jeskyně, nejhlubší zjištěná a slezená, Krubera v gruzínské Abcházii v údolí Ortobalagan v pohoří Arabika. Na její dno 2080 metrů od vstupu, který leží v nadmořské výšce 2250 metrů sestoupil v říjnu 2004 team z kyjevského Geologického institutu vedený Olegem Klimčukem; není v CSD.

Jésús, Iésús§ viz Jehóšua, Ješua

Jéšúa§ viz Jehóšua, Iásón

Ješajahu z Iúdy, řec. Ésaiás, čes. Izajáš, arab. Išijá, prorok Jahweův§ 728, 701

Jewepet z Mešweš, libyjský dyn.§ 730

 

jezdec, jezdci, rytíři, eques, equités, majetkovým censem určený stav, společenská vrstva v Římě (hippeis, jezdci v Athénách, viz tam a pod Athény)§ 578, 107+ 

J., ordó equitum, byli plébejskou nobilitou a řada plébejských rodů pronikla do senátu. J. se rozpoznávali zlatým prstenem. Původně podle serviovské ústavy, viz rok 578, tvořili skupinu osmnácti centurií, od státu dostávali koně a tvořili v armádě jízdu, equités equó públicó; k tomu potřebovali koncem republiky majetkový census minimálně ve výši 400 tisíc sésterciů neboli sto tisíc dénáriů (I. třída dle serviovské ústavy sto tisíc assů, v době Servia Tullia ovšem nebyly raženy v Latiu žádné mince, ani assy ani séstercie a už vůbec dénárie).

Podobně dostávali od censorů přiděleného koně pro vojenskou službu všichni mladí patriciové ze senátorských rodin. Jakmile se tito stali členy senátu, koně vraceli, hlasovali o komitiích s první třídou, nikoli s jezdci. J. od roku 123 zasedali v soudních porotách a protože senátorům byla zakázána jakákoli větší obchodní činnost, tvořili jezdci se svými propuštěnci a otroky páteř římského businessu a bohatství. Jezdecký stav vymizel za dominátu a jednotlivci zůstali tím, čím byli tak jako tak, podnikateli a to většinou velmi bohatými.

Všichni ostatní svobodní Římané s majetkovým odhadem nižším než 400 tisíc sésterciů byli lidem, národem, populus, což je zároveň výraz pro celý římský národ. Úřední označení římské vlády je formulka senátus populusque rómánus, senát a římský lid, S. P. Q. R. Viz také tribúnus plébis. O občanských právech Římanů viz občanství.

O jízdě jako zbrani viz pod vojsko, legionáři apod. V príncipátu zprvu úřady u dvora zastávali především císařští propuštěnci, od Tráiána císařskou byrokracii plnili jezdci. 
 

Jezídové§ viz Jazídové

Jezreel§ viz Jizreel 

 

Ježíš§ viz Iésús

jho, lat. iugum, řec. zygon, poslat pod jho, italská podoba ponížení poraženého nebo k podmínce mírového odchodu donuceného protivníka, symbolika volského spřežení, „jho“ tvořily tři kopí§ 321, 109, 107-, 62+ 

Vazba sub iugum mittere, sub iugó mittere či émittere, „poslat, vyslat pode jho“, patřilo v západním Středomoří k nejpotupnějším vojenským propouštěcím aktům, jímž vítězné vojsko poslalo domů nezotročené vojsko poražené, resp. to, které uznalo převahu. Historie, byť psána římskými historiky, zachovala několik takových případů, týkajících se Římanů.

Jikin Chan Kawil I. z Tikalu, mayský dyn.§ 1800

 

Jin/Yin z Lu, vévoda čín. státu§ 722

jin-jang, jin-jang ťia, kosmologisté, čín. filosofická škola podle níž je pět prvků (kov, dřevo, voda, oheň a země) řídí základní dualismus vesmírných principů jinu (země, ženský prvek, pasivita, vstřebávání) a jang (nebesa, mužský prvek, aktivita a pronikání), viz též čínská filosofie§ 520, 305

Jina, Jain, jinismus§ viz Džina, džinismus

Jing/Ying, sídel. m. státu Čchu, dn. lokalita u Ťing-čou/Jingzhou v provincii Chu-pej§ 514

 

Jing-čchiu/Yingqiu, sídeln. m. státu Čchi, pozd. jmenované Lin-c'/Linzi§ 706

 

Jing Pu/Ying Bu, protičchinovský povstalec, přítel Liou Panga§ 196

 

jirchář, řec. byrseus, byrsodepsés, lat. coriárius, řemeslník a podnikatel zpracující kůži§ 399

 

Jirmejáhú/Jirmejá, řec. Ieremiás, z Júdy, č. Jeremiáš, židovský kazatel-prorok§ 596, 587

 

jitro§ viz iugum

Jitro, Jetro, Jethro z Madiánu, dyn., řec. Iothor alias Ragúél, arab. Jathrún§ 1448 

 

jízda bojová:
jízda, vítězství v bitvě díky ní§ 394
jízdní bitva, největší starého věku§ 301

Snad za vlády Šuppiluliumovy nebo ještě dříve sepsal jistý Kikkuli, mitannský cvičitel koní/aššuššanni mát Mitanni, nejstarší známé hippologické pojednání. Chetitský text s mnoha churritskými výrazy byl nalezen v Chattuši/Boğazköy na čtyřech hliněných tabulkách sepsaný čtyřmi různými písaři. Pojednává o chovu, krmení a výcviku koní zapřahaných do bojových vozů.    

 

Jizreel, Jizr'el, Jezreel, rovina kolem Megidda, údolí oddělující Galilaiu a Samareiu, řec. Esdraéla, Esdrélón, Iezraél n. Hierazél§ 1482, 1441, 1319   

 

jizva, v obličeji§ 75

 

Jižní Afrika, Jihoafrická republika/RSA, moderní státní útvar§ 500

 

jména osobní, hellénská a římská:
Hellén, jako ostatně všechna starověká ethnika, nosil jen jedno jméno (kterému dnes říkáme „jméno“, resp. „křestní jméno“ - na rozdíl od „příjmení“, které je v moderní době pokládáno za ono vlastní jmenovité označení osoby a jméno je pouze považováno za rozlišovací doplněk). Helléni dávali dětem jméno desátého dne po narození, obvykle po dědovi nebo děvčeti po bábě. Pátého dne od narození bývalo dítě rituálně očištěno. Pro Římany byl očistným dnem u děvčat osmý den, u chlapců devátý.

Když chtěl být Hellén přesný, např. při slavnostních příležitostech, uváděl obvykle se svým jménem i jméno otcovo v genitivu (např. Iósépos Iósépú, tj. Josef Josefův). V Athénách od roku 403 za archonta Eukleida uzákonili, že povinnou součástí osobních občanských jmen bude i udání názvu rodného dému (démotikon): Démosthenés Démosthenús Paiánieus/Démosthenés, (syn) Démostheneův, Paiánský (z dému Paiánie). Athénští občané se tak na první pohled odlišili od metoiků, kteří v žádném z démů zapsáni být nemohli a museli uvádět své rodné státy: Aristotelés Stageirios, Aristotelés Stageirský, ze Stageiry. Takový byl totiž hellénský „mezistátní“ usus - Démosthenés pro svět byl Démosthenés Athénaios, Démosthenés Athénský, z Athén.

Pokud již několikátý potomek v rodině má totéž jméno, jako jeho otec a praotci, rozlišovali se tito lidé číslovkou: např. Démosthenés B (= bis, dvakrát; čti opět: Démosthenés Démosthenús). Tato praxe - rodinná homonymie - se mnohem později mohla stát duchovním základem číslování vladařských jmen. V hellénismu a hlavně v Alexandrii se objevila u homonymií přízviska, která se později projevila jako příjmení ve světu románském (Apollónios Rhodios, Apollónios Rhantés).

Stejně jako u Hellénů i Římané byli zapsáni do některé z 35 tribuí. Příslušnost k tribui, teritoriální jednotce, se dědila. Neřímská populace, která dostávala od 1. st. římské občanství, se hrdě hlásila k některé z původně městských tribuí. Především u vojáků byla taková „příslušnost“ i součástí jména. Do jedné tribue tak byla zapisována celé města či kmeny.

Jak se budou oficiálně Římané psát, o tom rozhodoval jeden z Caesarových zákonů/lex Iulia municipalis, kde vymezeno, jak se kdo má zapisovat do censovních seznamů, viz rok 46. Základem občanského římského jména bylo jméno rodové, nómen gentíle (např. Cornélius, Iúlius, Quinctílius), v našem pojetí »příjmení«. Před tímto jménem stálo praenómen, tedy »jméno« v našem pojetí (např. Gáius, Marcus, Servius). K těmto nezbytným jmenným složkám přistupovala cognómina, příjmení, původem z přezdívek jednotlivců. Později se připojovala k rodovým jménům, neboť posloužila k rozlišení větví rodu, např. Aeliové Hadriánové a Aeliové Paetové.
Na nápisech při plné titulatuře se ještě mezi rodové jméno a cognómen vkládalo ve zkratce jméno otce či dědy a na konec jméno tribue: L(ucius) Cornélius L(ucií) f(ílius) Sulla, tj. Lucius Cornélius Sulla, syn Luciův. Q(uintus) Sanquinius Q(uintí) f(ílius) Stel(latíná tribú), tj. Q. Sanquinius, syn Quintův, z tribue Stellatínské.

Adoptovaný syn používal rodové jméno a praenómen adoptujícího, ale používal na konci jména osobní cognómen svého původního rodového jména s koncovkou -ánus, např. C. Iúlius Caesar C. f. Octaviánus, čili Gáius Iúlius Caesar Octaviánus, syn Gáiův. Obdobně byla konstruována jména propuštěnců.

V císařské éře přestala zásada s adoptivní koncovkou fungovat a adoptovaní si brali jména bez zdůraznění jakékoli vazby na staré jméno rodové. Tak např. spoluvládce M. Aurélia v leetch 161-169 L. Vérus se narodil jako L. Ceionius Commodus. Byl přejmenován na L. Aelia Aurélia a L. Aurélia Véra.
Podobně byla utvářena jména ženská. Po provdání zůstávalo ženám původní jméno rodové.

Antický svět neznal jiného oslovení než tykání, a to i při oslovení vladařů nebo jinak významných osob. Oslovení císařů »pane«, domine (pův. jen pro otroky, oslovující své majitele), které odmítl Augustus, vyžadovali Caligula a Domitiánus, v dokumentech L. Septimius Sevérus, ale oficiálně ho zavedli až císaři Konstantínus I. (306 - 337 n. l.) a Licinius (308 - 324 n. l.). Před nimi Diocletiánus se dal oslovovat jako »dominus et deus«, pán a bůh/cf. něm. Herrgott.

To vše ale ještě v singuláru. Plurális maiestátis/plurál majestátu, se poprvé v císařské kanceláři objevuje za chlapeckého Gordiána III. (vládl 238 - 244 n. l.), ale uchytil se až ve století 5. [v latinských dokumentech od 6. st. je panovníkovo jméno doprovázeno ještě zájmenem já - egó, to ale o tři staletí později zmizelo a od 12. století je místo »egó« nós - my (poprvé titulatury Nós NN deí grátiá Rómánórum Rex semper Augustus etc. použil císař Rudolf I. Habsburský].
Vykání jako stavovská uctivost pochází až ze 6. st. n. l.

Římské rody/gentés z republiky do císařství dlouho nevydržely. Tradiční aristokraté vyhynuli nejpozději do konce druhého století n. l. Výjimkou jsou pravděpodobně Aniciové, první z aristokratů, kteří se dali pokřtít, jejichž jména jsou doložena ještě v šestém st. n. l. Geneticky obecně platí, že mezi římskou smetánkou panovaly velmi volné vazby, urozené ženy často prošly mnoha urozenými ložnicemi a rod byl mnohdy uchováván adopcemi (to je asi také případ Aniciů).

Seznam římských jmen osobních a rodových viz v přílohách. 

 

Jóácház z Júdy, k., plným jménem Jehóácház, JHW'CHZ§ 609, 608
Jóáš, Jehóáš z Israéle, k.§ 773
Jóáš, Jehóáš z Júdy, k.§ 773
Jóášib alias Eljášib, Ióasib, velekněz Jahweho§ 538, 445

Jodfat§ Iótapata

 

Jochánán§ 1. viz Ióannés; 2. s. Jójadův, o. Jadduův, velekněz, 445, 333; 3. s. Zakkájův, učenec, ž. Hillelův, 70+  

Jochannán, biskup v Arbélách§ 340+

 

Jójachín z Júdy, Jehojachín, JHWJKJN, k., č. Koniá, Koniah, Koniáš, děd Zerobbábelův§ 597, 562, 538

Jóaqín z Júdy, č. Jachim, Iakimos/Alkimos (srov. tam), velekněz Jahweho§ 538

Jójakím/Jójaqím z Júdy, Jehójáqím, řec. Ióakim, narozen jako Eljakím, řec. Ióakeimos, k.§ 608, 605, 602, 597

Jona, Jóná, řec. Iónás, arab. Júnus/Júnis, židovský prorok§ 773

 

Jónathan z Iúdaie§ viz Alexandros I. Iannaios alias Iannaios

Jong/Yong, jeden ze "tří Čchinů", kmenového území království Čchin§ 206

 

Jordán§ viz pod Iordánés

Jordánsko, novodobé arabské království, srov. pod Mesopotamie a Iordánés§ před 6000, 1448, 135

Jósedek z Júdy§ 538

Jóséf, s. Matitjahův§ viz Iósépos Flávios

 

Jóšua n. Ješua z Júdy, s. Siry/řec. Iésús, s. Sirach, autor sbírky mouder Panaretos§ 232

Jóšua z Júdy, řec. Iésús, velekněz (jméno zkráceno z Jehóšua na Jóšua či Ješua, Ješu; srov. Mojžíšova nástupce Jóšuu, č. Jozue)§ 1. 538, s. Józadakův; 2. z rodu Fiabí, 36; 3. I. ben See (?), velekněz, 36;
Jóšijahú/Jošia z Júdy, řec. Iósiás/Iósaios, č. Joziáš/Jóšijáš, k§ 641, 634, 622, 609, 597

 

Jóthám z Júdy, k., JHWTM§ 773, 736, 735

Jou Čchu-wang/You Qu Wang§ viz Ugo

 

Jou-miu/Youmiu z Čao, k.§ 228

 

Jou-wang, čín. císař§ 776, 771

Jö, kor. Yö, k. čosonský§ 505

 

Ju-fu-luo/Yufuluo, šanjü Hunů pod trůnním jménem Čchi-č'-š'-ču-chou/Chizhishizhuhou§ 188+ 

 

Jub‘ai§ viz Iuba, Iúbás

 

Ju Wen-ťün/Yu Wenjun, m. ťinského císaře Čchenga a regentka§ 325+

 

Ju Liang, b. předešlé§ 325+

 

Júda, Júdea, Júdsko§ viz Iúdaia, Židé, srov. též pod Palaistíné apod.

 

júdaismus, monotheistické náboženství§ 36-, 36+, 70+, 96+, 162+, 198+, 199+, 224+, 300+, 357+, 360+, 391+     

Jufni, Juefni, Jewefni§ viz Efni

 

Jugoslávie, moderní státní útvar jižních Slovanů s pestrým vývojem§ 35

 

Juhabu z Egypta§ viz Jau-hejebu

Juhetibu, d. Sobekhotepa III.§ 1770

 

Jucha/Chaju, dolnoegypt. dynasta§ 3500

 

Juja, manž. Čuje, o. Tije a Aje (?), manž. Amenhotepa III.§ 1417, 1352 

 

Juji, čati z konce Dvanácté a zač. Třinácté dyn.§ 1786 

 

Jun, kor. Yun, k. čosonský§ 232

 

Jung-chin, čín.§ viz Paňdžáb (?)

Junmin, Jun-Min, též Min-Jun, wezír ve Čtvrté dyn., s. Chafreho, manž. Chamerernebteje§ 2613, 2558, 2533  

Juntiu, eg. jméno pro pouštní nomády žijícím na východ od Nilu. Juntiu-seti patřilo núbijským beduínům, řec asi Tróglodytai§ 3174, 3054, 1870 

Junu Montu, Jun Montu§ viz Hermónthis  

 

Jurimjong wang, kor. Yurimyeong, k. korejského státu Kogurjo§ 37

Jutsko, Jylland, něm. Jütland, angl. Jutland, kontinentální část dn. Dánska, Jutové/lat. Eutií, Euthiové srov. pod Maióti§ 150, 113, 5+, 10+  

Jü ze Sia, Velký Jü/Ta Yu, zakladatel dyn. Sia/Xia§ 2637

Jü/Yu§ viz Chu-tu-er-š' Tao-kao Žuo-ti/Hutuershi Daogao Ruodi

Jü/Yu, oblíbená žena velmože Siang Jüa§ 202

 

Jü-lin/Yulin, ř. v prov. Kan-su§ 366+

 

Jü-lu, šan-jü Severních Hunů§ 85+ 

 

Jüan/Yuan, čín. císař§ 53, 49, 33, 7

Jüan-wang z Čou§ 476, 469

Jüan-čchuan, hl. m. Západních Čchinů/Xi Qin, u dn. Ťing-jüanu v Kan-su§ 304+

Jüan Šang/Yuan Shang, s. Jüan Šaoa§ 189+

Jüan Šao/Yuan Shao, chanský generál, o. předešlého a následujícího§ 189+

Jüan Tchan/Yuan Tan, s. Jüan Šaoa§ 189+

Jüan-ti/Yuandi z Ťin§ 1. viz Cchao Chuang n. Chuan/Cao Huan; 2. viz S'-ma Žuej/Sima Rui 

 

Jüe/Yue, stát v Číně§ 572, 520, 514, 496, 473, 334


Jüe/Yue, čín. eunúchos, rádce Hunů§ 161

 

Jüe/Yue, též Paj-jüe/Baiyue, "Sto Jüeů", Việt, národní skupina na jihu Číny a severu Vietnamu§ 175, 114, 112, 39+ 

 

Jüe-cun/Yuezun, buddh. mnich, zakladatel jeskynní osady Mo-kao§ 366+

 

Jüe-č’/Yuezhi§ viz Tocharové

Jün-čchen, sídel. m. dynastie Sia, v dn. prov. Šan-si§ 2200