212

 

************************************************************

212.

Ol. 142, 1

Krátés z Alexandreie

100 SE

36 AE

(Euandros II.) | (Hérákleitos I.) 

a. u. c. 542

Q. Fulvius Flaccus III. a Ap. Claudius Pulcher

************************************************************

Na této olympiádě zvítězil Kapros z Élidy jak v pankrátiu, tak v zápasu/palé, což se stalo poprvé od mýthického vítězství Hérákleova. (srov. rok 156, Ol. 156). Ten, kdo dosáhl Hérakleova výkonu, byl nazván paradoxoníkem (tj. „neočekávaným, překvapivým vítězem“): Kapros byl tedy prvním smrtelným paradoxoníkem po Hérákleovi.

V pankratiu porazil thébského šampiona Kleitomacha, olympioníka z předešlých her, který pak zvítězil v boxu/pygmé, a v zápasu přemohl Kapros svého krajana Paiánia. Na pýthiích zvítězil Kapros v zápasu již jako dorostenec a stejný úspěch jako na olympiádě zopakoval na pýthiích jako dospělý; viz o něm též v indexu s. v. hry (2 a 5). 

Král Filippos ve čtvrtém roce první makedonské války pokračoval v bojích v Illyriikde na Římanech dobyl Dimalos. Vyjednávání s Hannibalem o vyslání pomocných jednotek na Sicílii ztroskotalo. Vyslanec ze Syrákús k Filippovi Dámippos z Lakedaimonu byl opět chycen Římany: třetí doklad perfektní agenturní sítě Římanů (srov. roky 216 a 215 a o Dámippovi roku 214 a zde níže).

V létě se Polykrateji narodil Filippův syn Perseus. Zemřel v římském zajetí roku 165 (o aféře kolem Polykrateie viz předešlý rok). O mateřství Filippových synů panuje nejasnost. Je též možné, že Perseus už žil a narodil se z matky mimo královské lože, kdežto Polykrateia porodila druhého syna Filippa V. Démétria (III.), s nímž král zacházel jako s nástupcem trůnu, byť mladším z obou synů, ale narozeným v purpuru. Mladším bratrem Persea a pravděpodobně ze stejné matky, jejíž jméno neznáme, byl Filippos. Perseus bratra po otcově smrti adoptoval a měl ho za svého královského dědice, upřednostňovaného před vlastním synem s Láodíkou V. Alexandrem. • Podle jiného starého záznamu byl Perseus dítětem podvrženým, matkou mu byla jakási švadlena/akestriá Gnathainion. 

Filippos V. měl ještě dceru Apamu (IV.), provdanou za Prúsiu II. Bíthýnského, viz rok 177, a druhou dceru, jejíž jméno neznáme, vyvdanou roku 184 za Téréa Odryského do Thrákie. 

Na podzim t. r. se stal stratégem spolku Aitólů Skopás. S dalším aitólským předákem Dórimachem uzavřeli během svého funkčního období v Naupáktu tajnou dohodu o spojenectví spolku s Římany, kterou Skopás vyjednal s velitelem římského expedičního sboru v Helladě M. Valeriem Laevinem. Zřejmě byli ohromeni římskými úspěchy na Sicílii a pádem Syrákús, srov. zde níže, popř. Capuy, pak by tedy patřila smlouva do roku 211. Vidina získání Akarnánie skoncovala se spojenectvím Aitólů s Makedony. 

Dohoda byla v hellénském světě zveřejněna až po dvou letech uložením v Olympii a na Capitoliu a prodlevu prý způsobilo zdržení Aitólů v Římě: ve válce s Makedonci měly připadnout domy, zdi a pole loupeživým Aitólům, vše pohyblivé včetně lidí mocichtivým Římanům. Pokud by však chtěli Aitólové přibrat do paktu po uzavření míru Filippa, pak pouze s tou podmínkou, že nesmí napadat Římany a jejich spojence (Filippos byl v té době již na válečnou zimu v Pelle, resp. se to dozvěděl během zimy na začátku roku 211). Válku podpoří Římané flotilou nemenší než o dvaceti pěti válečných lodích. Fragment smlouvy zachován na stéle nalezené v akarnánském Thyrrheiu.  

Ke smlouvě přistoupili Skerdiláidovi Illyrové, Lakedaimoňané, Élejští, Attalos I. Pergamský a někteří thráčtí dynastové a Římané souhlasili s tím, aby se připojili i další z nepřátel Makedonie, viz rok 211. Takto vedená aitólsko-makedonská válka trvala do roku 206 (II. válka aitólsko-makedonská, srov. rok 322)

Aitólové vpadli bezprostředně po dohodě do Thessalie, M. Valerius dobyl Zakynthos (kromě jeho pevnosti), Oiniady a Násos v Akarnánii a předal vše Aitólům. Ještě v průběhu zimy se Zakynthos opět stal makedonským. M. Valerius Laevinus s polovinou jaderské flotily přezimoval na Korkýře.

• Aitólské spojenectví otevřelo Římanům cestu k dobytí Hellady: za padesát let budou hégemony Hellady a za dalších dvacet let tu již bude stát provincie. 

Ve skoderské illyrské říši pravděpodobně t. r. zemřel král Pinnés/Pinneus (nominálně vládl od roku 230). Skerdiláidás začal nad i nad touto částí Illyrů vládnout ze Skodry samostatně (srov. rok 228 a 217, zemřel roku 206). Za spoluvládce si přibral svého syna Pleurata II. (samostatně vládl do roku 181).

V Thrákii podlehl tohoto nebo následujícího roku Kanaros/Kauaros Filhellén, nástupce a asi syn Komontoriův, vládce místní keltské říše Tylisodryským Thrákům vedeným králem Kiroadou a celý keltský element byl vítězi v této oblasti vyhlazen.

• Říše Tylis existovala od roku 277 (viz tam, 255 a srov. rok 220). Kanaros/Kauaros garantoval roky bezpečnost plavby Úžinami a byl spojencem Býzantinců proti Thrákům a Bíthýnům. Mužem, který ho nám už neznámým způsobem přivedl k záhubě, byl jeho poradce/parasítos Sóstratos z Chalkédonu. Odrys Kiroada dokázal předtím v poli porazit oddíly Filippovy. 

Thráčtí Odrysovéspojenci Makedonců, se v této době dělili na dvě či více samostatných knížectví. O nich a o jejich personalistice nejsme téměř vůbec informováni (viz dále rok 183 a 87).

Začátkem léta vpadl Antiochos III. do Armenie proti vzbouřivšímu se místnímu mladému dynastovi Xerxovi. Povstalec zpočátku unikal, ale po obležení sídelního města Armosata (pl.) vydal sebe i svůj majetek do rukou Seleukovce. Antiochos jej omilostnil a zřejmě jako roční tribut od něj přijal tři sta talentů, tisíc koní a tisíc vystrojených mezků. Za to ho oženil se svou sestrou Antiochis a jako svatební dar mu odpustil část tributu dluženého Seleukovcům jeho otcem (Arsamés?).

Antiochis armenské království ovládla a pravděpodobně Xerxa brzy odstranila (viz rok 205, kdy byl zřejmě zabit). Antiochos rozdělil Armenii na západní a východní část, které spravovali domácí satrapové Artaxiás a Zariadris či Zariadrés (v jakém byli, a zda, příbuzenském vztahu, nevíme; možná že byl Artaxiás Zariadrovým synem?). Armenské tažení odstartovalo Antiochovo expedici na východ, viz rok následující.

Roku nejdříve 212, v době, kdy byl král v Horních satrapiích (tedy asi v Armenii či později), mělo být v Lýdii a Frygii usídleno na dva tisíce rodin židovských kolonistů/katoiků, zřejmě pro zmírnění důsledku doznívajících nepokojů a vylidnění celých oblastí po vítězné válce Antiocha III. nad Achaiem, srov. rok předešlý. Kolonisté dostali osivo z královského, k tomu desetiletou daňovou svobodu, a to při garanci zachování svých zvyklostí

Oblast Palaistíny byla v této době sice stále ještě ptolemaiovská (srov. rok 217 a 200), nicméně podle králova dopisu zaslaného stratégovi v Sardech Zeuxidovi řídícímu západní část říše (viz rok předešlý; do roku 190), dokument bývá pokládán za podvrh židovského historika Iósépa Flávia, měli osadníci pocházet ze satrapií Mesopotamie a Babylónie, kde po staletí žily velmi silné židovské komunity. Začátkem druhého století však již existovaly židovské obce po celé bývalé seleukovské Anatolii a o dvě tři staletí později se staly semeništěm monotheistických sektářských hnutí, v tom křesťanství, srov. též cestu Héróda Velikého, viz rok 17 a 15. 

Na Sicílii v sedmém roce bojů druhé púnské války se syrákúští exulanti v římském táboře pokoušeli domluvit se spřízněnými lidmi v obleženém městě o jeho vydání. Skupinu osmdesáti mužů však v rozhodném okamžiku zradil Epikýdovi jistý Attalos a spiklenci byli popraveni.

Během vyjednávání o vykoupení dopadeného Dámippa ze Sparty, vyslaného k Filippovi V., srov. zde výše, což si logicky hodně přál Epikýdés (a Marcellus nebyl proti), si jeden z Římanů všiml, že v jednom místě je hradba nižší, než zněl dosavadní odhad. Brzy nastaly jarní třídenní Artemidiny slavnosti plné vína a strážní v pozornosti ochabli. Vojáci procos. M. Claudia Marcella po osmi měsících obléhání vnikli za hradby a dobyli městské čtvrti Epipolai, Tychá a Neápolis.

Obránci v Achradíně i Ortygii/Násu zůstali pevní, pevnost na vrchu Euryalu s vlastní posádkou byla od nich odříznuta. Na Marcellův popud s jejím velitelem Filodémem z Argu vyjednával Sósis, jeden z atentátníků Hierónymových, viz rok 214, zřejmě jeden ze spiklenců, jemuž se podařilo uniknout k Římanům. Věrný žoldnéř Filodémos, srov. o něm roku 214, doufal v příchod Himilkónových oddílů, jednání protahoval, ale nakonec mu Epikýdés povolil s mužstvem Euryalos vyklidit a stáhnout se do Achradíny.   

Chaosu v bojujícím městě využil za jedné bouřlivé noci kartháginský nauarch Bomilkar a s 35 loďmi unikl z přístavu, neboť římská flotila nemohla hlídkovat na širém moři; v přístavu zůstalo ještě 55 lodí. Podal zprávu o pádu části Syrákús a vrátil se se sto loďmi. 

Koncem léta se proti obléhatelům konečně vydali Himilkón s Hippokratem a obléhající M. Claudius byl zvenčí obklíčen; proč tak dlouho pozemní síly Kartháginců váhali, známo není. Ani Epikýdés z pevnosti, ani Hippokratés v boji proti opevněnému ležení Římanů a s výsadkem z flotily v zádech nebyli úspěšní. Kartháginci se svými spojenci začali v ležení hynout na jistou epidémii, která se nevyhnula ani Římanů v táboře před městem, dokud ho Marcellus nezrušil a nevzal vojáky do městských částí, které kontroloval. Mezi púnskými oběťmi byli oba vojevůdci Himilkón a Hippokrates. 

Za této situace opustil obléhanou Achradínu Epikýdés a unikl k Bomilkarovi, veliteli flotily, operující kolem Sicílie. Bomilkar se znovu vydal zpět do Karthága, vylíčil tam situaci růžověji a vrátil se k Pachýnu s flotilou 130 válečných lodí a se sedmi sty nákladními. Ačkoli mělo jeho loďstvo přesilu na římským, nevanuly však vhodné větry, Bomilkar se vyhnul střetnutí s Římany na otevřeném moři. Nákladní lodi kotvící u Hérákleie poslal zpět do Afriky, sám s válečnými loďmi plul k Tarentu, kde ale nebyl o něco později nijak úspěšný. Epikýdés se už do Syrákús nevrátil a odplul do Akragantu. 

Ve zbývajících dosud obléhaných částech Syrákús, v Achradíně a na ostrově Ortygiá/Násos, byli při vzbouření lidu proti vládnoucí kartháginské klice pobiti velitelé Epikýdových žoldnéřů Polykleitos, Filistión a jiný Epikýdés zvaný Sindón/asi: "Mušelín". Syrákúsané si zvolili šest stratégů, po třech do obou čtvrtí, a ti začali vyjednávat s Římany o míru. Žoldnéři se však proti novému režimu vzbouřili a začali vyjednávat s Římany na vlastní pěst.

V Achradíně byl aktivní Hispánec Moirikos/Moericus, který zradu dojednal přes hispánského vojáka v římských službách a za rozhodujícího útoku se přidal se svým oddílem ke šturmujícím Římanům. • Zrádci Sósis, který se z kovolitce vyšvihl na tyrannoktona a stratéga (viz rok 214), a Moirikos/Moericus dostali napřesrok od Římanů občanství a množství nemovitostí ve vyvráceném městě a okolí; Moirikovi Hispánci obdrželi po zklidnění ostrova za odměnu půdu Morgantíny. Sósis se stal majitelem královských pozemků v Syrákúsách a popravených římských nepřátel a k tomu jeden jejich dům. 

V pozdním létě se Římanům podařilo dobýt Ortygie a Achradíny (Orosius kladl pád města až do roku a. u. c. 543, tj. 211). Zbytek města byl pak dokonale vypleněn a veškeré obyvatelstvo prodáno do otroctví. Mezi zavražděnými byl i fysik a matematik Archimédés (ročník 287), podílející se aktivně svými nápady na obraně města. Jak jeho stroje vrhající balvany do nezvyklé dálky a vyzdvihující lodi z vody pod hradbami a potápějící je uchopením mohutnými rameny vlastně fungovaly, nevíme. Více o něm viz v indexu s. v. metamatici.

Anekdotu o jeho posledních okamžicích života („Nedotýkej se/neruš mé kruhy - Noli tangere/turbare circulos meos“) je pravděpodobně třeba považovat za smyšlenku římské propagandy, která se chtěla v hellénském světě ospravedlnit za syrákúská jatka. Nicméně jedinou zachovanou starověkou přímou podobou Archimédových slov je verse příběhu Valeria Maxima, viz o něm roku 31+: "Nenič, prosím tě, tenhle (sc. písek, kresbu v něm)/noli, obsecro, istum (sc. pulverem) disturbare." Dnes kolující verse jsou úpravy novodobé. 

• Spory o nemovitosti vedli syrákúští Helléni, kteří přežili, s římskou mocí ještě dlouho; s první stížností přišli do Říma už roku 210, to byl v konsulském úřadu opět M. Claudius Marcellus. Senát jim slíbil restituovat svobodu i majetky, nicméně roku 205 se domáhali splnění římských slibů znovu, že nevinní dostanou své majetky zpět, na P. Corneliovi Scipionovi. Syrákúsy byly jako obec obnoveny teprve Augustem, stavebně rekonstruovány Gaiem vulgo Caligulou. Do dnešních dnů zůstaly druhořadým středomořským městem, ačkoli až do založení egyptské Alexandreie byly největším městem celého hellénského světa a Středomoří!

V Itálii se konsulové a praetoři t. r. zdrželi od svých povinností až do 27. dubna, kdy konali na Albánu Latiar. Hannibal ležel ještě poblíž Tarenta a oba konsulové v Samniu v okolí Boviana. V Capuy vypukl hlad a Hannibal nařídil Hannónovi, aby své oddíly přemístil z Bruttia do Kampánie a zajistil Capujským zásobování. Ve zmatku se stovkami vozů a dobytka přitáhl do Beneventa Q. Fulvius Flaccus, který si výpravu na Hannóna s kolegou vylosoval.

Při útoku na púnské ležení u města se vyznamenal velitel kohorty Paelignů Vibius Accaeus, který váhání konsulovo před riskantním útokem odmítl a vhodil do nepřátelského ležení vexillum svého oddílu. V bitvě o tábor zahynulo deset tisíc mužů nepřátel, sedm tisíc bylo jato včetně kampánských vozů se zásobami. 

Oba konsulové se pak vypravili proti Capui a plenili Kampánii. Procos. Ti. Semproniovi Gracchovi nařídili, aby se z Lúkánie vypravil do Beneventa a zabránil případnému Hannibalovu pokusu o pomoc Capujským. Lúkán Flavius, který se někdy v této době proměnil z prořímského národního vůdce v propúnského, dojednal s Mágónem, velitelem oddílů, které zůstaly v Bruttiu, zradu na Římanech. Ti. Sempronius se se slabým doprovodem dal vylákat do léčky v Lúkánii na místě známém jako Stará pole/Campi veteres. Podle jiných padl na beneventském území u řeky Calor, kam se šel vykoupat v doprovodu tří otroků a beze zbraně. 

Před obleženou Capuou zaskočil obě konsulské armády koordinovaný výpad Capujských s útokem Mágónovi jízdy. Padlo tehdy patnáct set Římanů. Hannibal s jádrem své armády přitrhl po této události ke Capui a postavil se Římanům k bitvě. Když ji zahájila na obou stranách jízda, objevilo se v dálce vojsko padlého Ti. Sempronia, které přiváděl quaestor Cn. Cornelius. Oba velitelé mysleli, že přicházejí posily nepříteli, a boj přerušili. Následující noci Římané odešli, legie Q. Fulvia ke Cumám, Ap. Claudia do Lúkánie. Hannibal šel ve stopách druhého z konsulů, který však učinil velkých oblouk a ke Capui se vrátil a obnovil s kolegou obléhání. Capujským sdělili ultimatum: kdo do příštího 15. března opustí město, zůstane mu majetek i svoboda. 

Centurio (!) M. Centenius Paenula ve víře, že zná dobře kraj, umluvil senát, aby mu přidělil pět tisíc mužů a že v Lúkánii napadne Hannibala více než dvakrát silnějšího. Stalo se, centurio padl a z masakru na řece Silarus uniklo jen tisíc Římanů (první bitva na Silaru, viz dále rok 71). 

Praetor Cn. Fulvius Flaccus poražen brzy na to Hannibalem u Herdonií v severní Ápulii; z osmnácti tisíc Římanů prý uniklo jen dva tisíce (viz osudovost míst o dva roky později). Hannibal se pak vrátil k Tarentu a dělal si naděje, že se zmocní Brundisia, ale marně. • Cn. Fulvius Flaccus, bratr konsulův, který stál s legiemi před Capuou, byl následujícího roku obžalován tribunem lidu C. Semproniuem Blaesem ze zločinu proti státu a odsouzení unikl v den procesu odchodem do Tarquinií; lid pak exil uznal za rozsudek. Vojáci z jeho ápúlských jednotek byli potrestáni stejně jako přeživší od Cann a sloužící na Sicílii; teď senát trest zostřil zákazem přezimování ve městě a nejblíže c.patnáct kilometrů od něj. 

Také v jižní Itálii pokračovaly porážky Římanů. Hellénská města Thúrioi a Metapontion vyhnala po zprávě o popravě svých rukojmí, viz předešlý rok u Tarentu, Římany a byla obsazena Púny, jejichž posádky se tu udržely až do roku 203. Velitele thúrijské posádky M. Atilia, který byl v bitvě před městem Kartháginci poražen, vpustili do města a s několika dalšími ho doprovodili k moři a nechali odplout; pak teprve otevřeli Helléni brány Púnům. Do vylidněných Thúrií později poslali Římané své kolonisty, kteří město přejmenovali na Kópiai/Copiae.

Římské loďstvo se podruhé v této válce vypravilo z Lilybaia do AfrikyŘímané s osmdesáti pětiveslicemi pod T. Otaciliem Crassem vyplenili okolí Utiky, zmocnili se 130 nákladních lodí s obilím a dopravili je k Syrákúsám, pod jehož hradbami Římané trpěli nouzí o potraviny (srov. rok 215 a 207, 205 a 204). T. Otacilius setrval v admirálské roli ještě roku 211, zemřel na Sicílii o únorovém volebním čase roku 210. Potřetí v této válce plenil utické okolí roku 210 M. Valerius Messala, počtvrté opět Messala roku 208 v okolí Klypey/Clupea se stovkou lodí, kdy také porazil púnskou flotilu. Pátou expedici viz roku 207.

V Hispániích drželi Púnové tři armády, jimž veleli Hasdrubal, syn Geskónův, a sourozenci Mago a Hasdrubal, synové Hamilkarovi, mladší bratři Hannibalovi, zkušení velitelé, viz rok 214. Kromě čerstvých numidských posil pod Masinissou měli znovu v poli třicet slonů, přezimovali v Turdetánii. Římané přes zimu odvedli na dvacet tisíc Keltibérů: Cn. Cornelius přezimoval v Orsónu/Ursónu, srov. rok 49, Publius v Castulónu.

Na ráně Římanům měl ležení u obce Antorgis kdesi na horním toku Baety/Guadalquiviru Hasdrubal, bratři však své síly rozdělili tak, aby proti němu k Antorgu táhl Cn. Cornelius Scipio, proti Magonovi a Hasdrubalovi, synovi Geskóna, se dvěma třetinami hispánské armády P. Cornelius.

Púnská diplomacie uplatila keltibérské předáky postupující s legiemi a ti znenadání opustili vojsko P. Cornelia. Numidská jízda pod velením Masinissovým útočila na římské ležení i v noci. P. Cornelius z něho za tmy vytáhl, aby zabránil spojení Púnů s blížícími se oddíly velmože Indibila: římská porážka byla dokonalá, padl též P. Cornelius Scipio.

Cn. Cornelius po zprávě o bratrově smrti nařídil svým oddílům ústup, Římany však brzy dohnali Numidé a v holé krajině, kde nebylo možné postavit tábor s palisádovým valem, byli obklíčeni všemi třemi púnskými armádami. Nouzově se opevnili do kruhu složeného ze sedel a nákladů zásobovacích soumarů. Boj byl krátký. Část Římanů unikla do původního ležení P. Cornelia, jemuž velel Ti. Fonteius, Cn. Cornelius Scipio s přívlastkem Calvus padl v boji 29 dnů po bratrovi, podle jiné verse uhořel obklíčen v jakési nedaleké věži.

Sourozencům Corneliům Scipionům se dařilo od roku 218 držet Púny v Hispániích v defensivě a zajistili, aby se poloostrov nestal zdrojem posil a materiálové podpory pro Hannibalův expediční sbor v Itálii. Cn. Cornelius Scipio Calvus, cos. 222, byl tak chudý, že senát vyplatil jeho dcerám věno ze státní pokladny; jedna dostala od státu čtyřicet tisíc assů (to když žádal Calvus senát o uvolnění z války, aby se mohl doma postarat o věno dívky, která dospěla do sňatku).

Časový sled událostí kolem jejich konce není až tak zřejmý. K posledním bojům obou bratrů mohlo dojít až na začátku roku 211 (kalendářního n. úředního začínajícího tehdy 15. březnem?), kdy též do Říma dorazila zpráva o stavu hispánské armády poslaná tribunem L. Marciem, "synem Septimiovým". Jeho vojáci zvolili novým velitelem ve Fonteiově ležení, srov. o něm roku 206, a za jeho velení opevnili proti přicházejímu Hasdrubalovi, synovi Geskónovu.

Po nerozhodném boji se Kartháginci utábořili laxně ve dvou leženích opodál. Nad ránem je Římané přepadli a zmocnili se obou ležení. Ať už si o nich myslíme cokoliv, zprávy o ztrátách Kartháginců oscilují mezi několika tisíci až několika desetitisíci a nějaký čas byl od otevřené klid v Hispánii klid.

V Římě se ale senátu nelíbilo, že vojevůdce zvolilo vojsko, viz rok následující, a k tomu stavu rytířského, nikoli rodu vznešeného a nebyl ani senátorského ranku. 

V Římě byly jako prosebné hry proti moru založeny a poprvé uváděny 13. července apollinské hry/ludi Apollinares; prvním pořadatelem byl městský praetor P. Cornelius Sulla. Neměly pevné datum, až od roku 208 se pořádaly každoročně 5. července (lex Licinia de ludis Apollinaribus, datum navrženo tehdejším městským praetorem P. Liciniem Varem: III. Non. Quinctiles) jako součást prosebných rituálů na ochranu před morem, který se právě šířil; od Augusta 6. až 13. července.

Z kraje roku propukl skandál kolem malversací publikánů, pronajímatelů státních zakázek. Jako již Véjan T. Pomponius, viz rok předešlý, nyní si udělal ošklivé jméno M. Postumius z Pyrgů. Státní smlouva se společnostmi armádních dodavatelů z roku 215, viz tam, garantovala náhrady škod z transportu nebo z válečných akcí. Řada publikánů se proto uchylovala ke lstem jako k falešným ztroskotáním, nebo nakládání malého nákladu a při potopení lodi nahlášení neúměrné ztráty.

Loňský praetor M. Atilius na to senát upozornil, ale tam si nechtěli dělat zlou krev. T. r. se kausy ujali tribunové lidu, na slyšení došlo k bitce publikánů s hlasujícími o vině nebo nevině, až byl případ překvalifikován na pokus o puč. Původní trest pokuty dvou set tisíc assů byl změněn na žalobu z hrdelního zločinu. Většina z revoltujících neriskovala proceduru a odešla do exilu, srov. o předmětu též v indexu s. v. ceny (2) a publikáni.