212-210

 

************************************************************

212.

Ol. 142, 1

Krátés z Alexandreie

100 SE

36 AE

(Euandros II.) | (Hérákleitos I.) 

a. u. c. 542

Q. Fulvius Flaccus III. a Ap. Claudius Pulcher

************************************************************

Na této olympiádě zvítězil Kapros z Élidy jak v pankrátiu, tak v palé, tj. boxu, což se stalo poprvé od mýthického vítězství Hérákleova. (srov. rok 156, Ol. 156). Ten, kdo dosáhl Hérakleova výkonu, byl nazván paradoxoníkem (tj. „neočekávaným, překvapivým vítězem“): Kapros byl tedy prvním smrtelným paradoxoníkem po Hérákleovi. Na pýthiích zvítězil v zápasu již jako dorostenec a stejný úspěch jako na olympiádě zopakoval na pýthiích jako dospělý. 

Král Filippos ve čtvrtém roce první makedonské války pokračoval v bojích v Illyriikde na Římanech dobyl Dimalos. Vyjednávání s Hannibalem o vyslání pomocných jednotek na Sicílii ztroskotalo. Jeho posel Dámippos byl opět Římany zachycen: třetí doklad perfektní agenturní sítě Římanů (srov. roky 216 a 215).

V létě se Polykrateji narodil Filippův syn Perseus. Zemřel v římském zajetí roku 165 (o aféře kolem Polykrateie viz předešlý rok). O mateřství Filippových synů panuje nejasnost. Je též možné, že Perseus už žil a narodil se z matky mimo královské lože, kdežto Polykrateia porodila druhého syna Filippa V. Démétria (III.), s nímž král zacházel jako s nástupcem trůnu, byť mladším z obou synů, ale narozeným v purpuru. Mladším bratrem Persea a pravděpodobně ze stejné matky, jejíž jméno neznáme, byl Filippos. Perseus bratra po otcově smrti adoptoval a měl ho za svého královského dědice, upřednostňovaného před vlastním synem s Láodíkou V. Alexandrem. • Podle jiného starého záznamu byl Perseus dítětem podvrženým, matkou mu byla jakási švadlena/akestriá Gnathainion. 

Filippos V. měl ještě dceru Apamu (IV.), provdanou za Prúsiu II. Bíthýnského, viz rok 177, a druhou, jejíž jméno neznáme, vyvdanou roku 184 za Téréa Odryského do Thrákie. 

Na podzim se stal stratégem spolku Aitólů Skopás. S dalším aitólským předákem Dórimachem uzavřeli v Naupáktu tajnou dohodu o spojenectví spolku s Římany, kterou Skopás vyjednal s velitelem římského expedičního sboru v Helladě M. Valeriem Laevinem. Zřejmě byli ohromeni římskými úspěchy na Sicílii a pádem Syrákús, srov. zde níže. Dohoda byla zveřejněna až po dvou letech: ve válce s Makedonci měly připadnout domy, zdi a pole loupeživým Aitólům, vše pohyblivé včetně lidí mocichtivým Římanům. Pokud by však chtěli Aitólové přibrat do paktu po uzavření míru Filippa, pak pouze s tou podmínkou, že nesmí napadat Římany a jejich spojence (Filippos byl v té době již na válečnou zimu v Pelle).  

Ke smlouvě přistoupili Skerdiláidovi Illyrové a Římané souhlasili s tím, aby se připojili i další z nepřátel Makedonie, viz rok 211. Takto vedená aitólsko-makedonská válka trvala do roku 206 (II. válka aitólsko-makedonská, srov. rok 322). • Aitólské spojenectví otevřelo Římanům cestu k dobytí Hellady: za padesát let budou hégemony Hellady a za dalších dvacet let tu již bude provincie.

Aitólové vpadli do Thessalie, M. Valerius dobyl Zakynthos, Oiniady a Násos. Ještě v průběhu zimy se Zakynthos opět stal makedonským. M. Valerius Laevinus s polovinou jaderské flotily přezimoval na Korkýře, Filippos V. v Pelle.

Ve skoderské illyrské říši pravděpodobně t. r. zemřel král Pinnés/Pinneus (nominálně vládl od roku 230). Skerdiláidás začal nad i nad touto částí Illyrů vládnout ze Skodry samostatně (srov. rok 228 a 217, zemřel roku 206). Za spoluvládce si přibral svého syna Pleurata II. (samostatně vládl do roku 181).

V Thrákii podlehl tohoto nebo následujícího roku Kanaros/Kauaros Filhellén, nástupce a asi syn Komontoriův, vládce místní keltské říše Tylisodryským Thrákům vedeným králem Kiroadou a celý keltský element byl vítězi v této oblasti vyhlazen. • Říše Tylis existovala od roku 277 (viz tam, 255 a srov. rok 220). Kanaros/Kauaros garantoval roky bezpečnost plavby Úžinami a byl spojencem Býzantinců proti Thrákům a Bíthýnům. Mužem, který ho nám už neznámým způsobem přivedl k záhubě, byl jeho poradce Sóstratos z Chalkédonu. Odrys Kiroada dokázal předtím v poli porazit oddíly Filippovy. 

Thráčtí Odrysovéspojenci Makedonců, se v této době dělili na dvě či více samostatných knížectví. O nich a o jejich personalistice nejsme téměř vůbec informováni (viz dále rok 183 a 87).

Začátkem léta vpadl Antiochos III. do Armenie proti vzbouřivšímu se místnímu mladému dynastovi Xerxovi. Povstalec zpočátku unikal, ale po obležení sídelního města Armosata (pl.) vydal sebe i svůj majetek do rukou Seleukovce. Antiochos jej omilostnil a zřejmě jako roční tribut od něj přijal tři sta talentů, tisíc koní a tisíc vystrojených mezků. Za to ho oženil se svou sestrou Antiochis a jako svatební dar mu odpustil část tributu dluženého Seleukovcům jeho otcem (Arsamés?).

Antiochis armenské království ovládla a pravděpodobně Xerxa brzy odstranila (viz rok 205, kdy byl zřejmě zabit). Antiochos rozdělil Armenii na západní a východní část, které spravovali satrapové Artaxiás a Zariadris či Zariadrés. Armenské tažení odstartovalo Antiochovo expedici na východ, viz rok následující.

Roku nejdříve 212, v době, kdy byl král v Horních satrapiích (tedy asi v Armenii či později), mělo být v Lýdii a Frygii usídleno na dva tisíce rodin židovských kolonistů/katoiků, zřejmě pro zmírnění důsledku doznívajících nepokojů a vylidnění celých oblastí po vítězné válce Antiocha III. nad Achaiem. Kolonisté dostali osivo z královského a k tomu desetiletou daňovou svobodu. 

Oblast Palaistíny byla v této době sice stále ještě ptolemaiovská (srov. rok 217 a 200), nicméně podle králova dopisu zaslaného stratégovi v Sardech Zeuxidovi řídícímu západní část říše (viz rok předešlý; do roku 190), bývá pokládán za podvrh židovského historika Iósépa Flávia, měli osadníci pocházet ze satrapií Mesopotamie a Babylónie, kde žily velmi silné židovské komunity. Začátkem druhého století však již existovaly židovské obce po celé bývalé seleukovské Anatolii a později se staly semeništěm monotheistických sektářských hnutí, v tom křesťanství, srov. též cestu Héróda Velikého, viz rok 17 a 15. 

Na Sicílii v sedmém roce bojů druhé púnské války dobyl M. Claudius Marcellus na jaře po osmi měsících obléhání díky snížené pozornosti během třídenní Artemidiny slavnosti a po zradě Syrákúsana Sósistrata či Sósida, který na slavnosti plné vína a jídla Římana upozornil, městské čtvrti Epipolai, Tychá a Neápolis. Syrákúsy byly v obležení od předešlého roku. Koncem léta se proti obléhatelům vydali Himilkón s Hippokratem a obléhající M. Claudius byl obklíčen. Kartháginci se svými spojenci však začali v ležení umírat na jistou epidémii. Mezi oběťmi byli oba vojevůdci Himilkón a Hippokrates. • Zrádci Sósis a Hispánec Moirikos/Moericus, který vydal další čtvrti, dostali od Římanů občanství a množství nemovitostí ve vyvráceném městě a okolí; Moirikovi Hispánci obdrželi za odměnu půdu Morgantíny.

Za této situace opustil obléhanou Achradínu Epikýdés a unikl k Bomilkarovi, veliteli kartháginské flotily, operující kolem Sicílie. Bomilkar se vyhnul střetnutí s Římany na moři a Epikýdés odešel do Akragantu. Neúspěšná byla Bomilkarova flotila o něco později před Tarentem obléhaným Římany. 

Ve zbývajících dosud obléhaných částech Syrákús, v Achradíně a na ostrově Ortygiá, byli při vzbouření lidu proti vládnoucí kartháginské klice pobiti velitelé Epikýdových žoldnéřů Polykleitos, Filistión a jiný Epikýdés zvaný Sindón/asi: "Mušelín". Občané si zvolili stratégy a ti začali vyjednávat s Římany o míru. Žoldnéři se však proti novému režimu vzbouřili a začali vyjednávat s Římany na vlastní pěst.

V pozdním létě se Římanům podařilo dobýt Ortygie a Achradíny. Zbytek města byl pak dokonale vypleněn a veškeré obyvatelstvo prodáno do otroctví. Mezi zavražděnými byl i fysik a matematik Archimédés (ročník 287), podílející se aktivně svými nápady na obraně města. Jak jeho stroje vrhající balvany do nezvyklé dálky a vyzdvihující lodi z vody pod hradbami a potápějící je uchopením mohutnými rameny vlastně fungovaly, nevíme. Anekdotu o jeho posledních okamžicích života („Nedotýkej se/neruš mé kruhy - Noli tangere/turbare circulos meos“) je pravděpodobně třeba považovat za smyšlenku římské propagandy, která se chtěla v hellénském světě ospravedlnit za syrákúská jatka. Nicméně jedinou zachovanou starověkou přímou podobou Archimédových slov je verse příběhu Valeria Maxima, viz o něm roku 31+: "Nenič, prosím tě, tenhle (sc. písek, kresbu v něm)/noli, obsecro, istum (sc. pulverem) disturbare." Dnes kolující verse jsou úpravy novodobé. 

• Spory o nemovitosti vedli syrákúští Helléni, kteří přežili, s římskou mocí ještě dlouho; s první stížností přišli do Říma už roku 210, to byl v konsulském úřadu opět Marcellus, senát jim slíbil restituovat svobodu i majetky, nicméně roku 205 se domáhali splnění římských slibů znovu, že nevinní dostanou své majetky zpět, na P. Corneliovi Scipionovi. Syrákúsy byly jako obec obnoveny teprve Augustem, stavebně rekonstruovány Gaiem vulgo Caligulou. Do dnešních dnů zůstaly druhořadým středomořským městem, ačkoli až do založení egyptské Alexandreie byly největším městem celého hellénského světa a Středomoří!

V Itálii u Beneventa porazil Mágón vojsko Římanů pod Ti. Semproniem Gracchem, který padl. Praetor Cn. Fulvius Centimalus poražen u Herdonií v severní Ápulii; z 18 tis. Římanů prý uniklo jen dva tisíce (ze dva roky mu lokalita bude osudná, viz tam). Nato Římané oblehli kartháginskou Capuu, kterou ale Hannibal na čas osvobodil. Vojska obou konsulů odtáhla a Hannibal jejich část zničil v bitvě na řece Silarus (první bitva na Silaru, viz dále rok 71). 

V jižní Itálii pokračovaly porážky Římanů. Hellénská města Thúrioi a Metapontion vyhnala po zprávě o popravě svých rukojmí, viz předešlý rok u Tarentu, Římany a byla obsazena Púny, jejichž posádky se tu udržely až do roku 203. Do vylidněných Thúrií později poslali Římané své kolonisty, kteří město přejmenovali na Kópiai/Copiae.

Římské loďstvo se podruhé v této válce vypravilo z Lilybaia do AfrikyŘímané s osmdesáti pětiveslicemi pod T. Otaciliem Crassem vyplenili okolí Utiky, zmocnili se 130 nákladních lodí s obilím a dopravili je k Syrákúsám, pod jehož hradbami Římané trpěli nouzí o potraviny (srov. rok 215 a 207, 205 a 204). Potřetí v této válce plenil utické okolí roku 210 M. Valerius Messala, počtvrté opět Messala roku 208 v okolí Klypey/Clupea se stovkou lodí, kdy také porazil púnskou flotilu. Pátou expedici viz roku 207.

V Hispániích měli Púnové tři armády, jimž veleli Hasdrubal, syn Gyskónův, Maharbal a zkušený Hasdrubal, syn Hamilkarův, bratr Hannibalův. Kromě silných numidských posil pod Masinissou měli znovu v poli třicet slonů. V bojích s Kartháginci na horním toku Baety/Guadalquiviru padli římští velitelé, bratři P. a Cn. Cornelius Scipiones, Gnaeus s přívlastkem Calvus 29 dnů po bratrovi uhořel obklíčen v jakési věži, když je opustili keltibérští spojenci (viz předešlý rok).

Sourozencům Corneliům Scipionům se dařilo pět let držet Púny v Hispániích v defensivě a zajistili, aby se poloostrov nestal zdrojem posil a materiálové podpory pro Hannibalův expediční sbor v Itálii. Cn. Cornelius Scipio Calvus, cos. 222, byl tak chudý, že senát vyplatil jeho dcerám věno ze státní pokladny; jedna dostala od státu čtyřicet tisíc assů (to když žádal senát o uvolnění z války, aby se mohl doma postarat o věno dívky, která dospěla do sňatku). S bratrem P. Corneliem válčili v Hispániích od roku 218. 

Za dočasného nástupce si vojsko zvolilo tribuna L. Marcia Septima, srov. o něm roku 206, který dokázal armádu po obou porážkách organisovat Karthágince odrazit; v Římě se ale senátu znelíbilo, že vojevůdce zvolilo vojsko, viz rok následující: nebyl totiž senátorského ranku, ale rytířského. 

V Římě byly jako prosebné hry proti moru založeny a poprvé uváděny apollinské hry/ludi Apollinares. Od roku 208 byly konány každoročně 13. července (lex Licinia de ludis Apollinaribus, datum navrženo městským praetorem P. Liciniem Varem: III. Non. Quinctiles), od Augusta 6. až 13. července.

************************************************************

211.

Ol. 142, 2

101 SE

37 AE

(Aischrón) | (Archeláos) 

a. u. c. 543

Cn. Fulvius Centimalus Maximus a P. Sulpicius Galba Maximus I.

************************************************************

V pátém roce první makedonské války se makedonský král Filippos V. vypravil opět proti Apollónii a Óriku a opět neúspěšně (srov. rok 214). Odtud se obrátil do Illyrieprošel Pelagonií, kde dobyl Sintii, kterou drželi Illyrové, a přes Pelagonii táhl do Lynkéstidy, kde obsadil její hlavní město Lynkos. Pokračoval přes Bottiaiu a Thessalii do ThrákieJako odvetnou akci za předchozí vpády Maidů do Makedonie oblehl a dobyl Forunnu n. Iamforinu, hlavní "město" thráckých Maidů v Rhodopech.

Ve stejnou dobu, když král opustil Thessalii, vpadli do Akarnánie Aitólové, ale Akarnány opět nezlomili. Filippos se z Maidie na volání tísněných vypravil Akarnánům na pomoc. Aitólové se vyhnuli střetnutí s Makedonci dříve než dorazili, stačili se však opevnit v Thermopylách, srov. rok 208. Králova armáda se zastavila v Díu a Filippos přezimoval v Pelle. Po celou dobu k němu přicházeli vyslanci států ohrožovaných Aitóly z Épeiru, Boiótie, Euboie, Achaiové se sháněli po podpoře proti Spartě, viz rok následující. 

Aitólové se na jaře 210 spojili s M. Valeriem Laevinem, velitelem římských jednotek v Helladě (od roku 214), a společně dobyli Antikyru ve Fókidě (roku 208 se opět stala fócko-makedonskou, zničena Římany roku 198).

Nástupcem Laevinovým, který ochořel, byl v Římě jmenován P. Sulpicius Galba. V létě se ke spojenectví s Římany připojil anatolský dynasta, král v Pergamu Attalos I. Sótér, kdežto Prúsiás I. Chólos, král Bíthýnů a Attalův sokse spojil s Filippem V. • Spojenectví s hellénisovanou paflagonskou dynastií attalovců se rychle stalo základním kamenem římské zahraniční politiky v Helladě a v oblastech dosud pod hégemonií říše Seleukovců. Attalovci pomohli Římanům s eliminací velmocenského vlivu Seleukovců, stejně jako přispěli k likvidaci makedonského státu, aby se nakonec stali hříčkou v rukou „lidu římského“ (viz rok 133).

Na stranu Aitólů se postavili Messéňané a Lakedaimonští: první a poslední dobrovolná společná koalice těchto dvou států v historii. Spojenectví s Aitóly potvrdili též Élejští, srov. rok 219, kdy opustili pakt s Achaji, a setrvali po jejich boku i za antiochovské války. 

Ve Spartě zemřel král Lykúrgos (vládl od roku 219). Jeho syn Pelops byl ještě nezletilý (nominálně pak vládl do roku 207). Jeho poručníkem byl Máchanidás.

Na podzim se stal stratégem spolku Achaiů Euryleón, o jehož činech není nic známo až na to, že odvahou nevynikal/atolmos én. V zimě při diplomatických jednáních Filippa V., Akarnánů a Aitólů ve Spartě vyslanec Akarnánského spolku hájícího i zájmy makedonského krále Lykiskos z Akarnánie, když mluvil o spojenectví Sparty s Makedonci, jako první z Hellénů pronesl panhellénské výroky proti "barbarům“, mluvil o paktu s Římany, s nimiž se ku zhoubě Hellady spojili Aitólové; Římany zotročující Hellény a loupící hellénský majetky srovnal s Peršany (srov. podobný tón u  Rhoďana Thrasykrata roku 207)

Mluvil marně (srov. rok 217 a 207). Díky aitólským vyslancům Kleoníkovi a Chlaineovi zůstala Sparta, tradičně protimakedonská, aitólská, tzn. v tomto okamžiku římská (srov. roky 219 a 217).

Antiochos III. zahájil svou anabasi do horních satrapií (trvala do roku 205, resp. 204; viz rok 208). Král se vypravil přes sídelní město horních satrapií Seleukeiu na Tigridu a přes Seleukeiu na Eulaiu, tj. Súsy, do Persie a odtud pak proti Parthům. • Byl vysloven názor, že hlavním důvodem expedice na východ/anabasis byla spíše než touha po obnově staré slávy snaha zajistit si větší přísun zlata ze sibiřských zdrojů, které k Seleukovcům přicházelo přes středoasijské oblasti. V této době nicméně parthská ani žádná jiná moc neblokovala kontakty Středomoří s indobakterskou oblastí, neboť Parthové ovládali stále ještě pouze země při jižním okraji Kaspiku. Seleukovská zlatá ražba se pro nedostatek vzácného kovu nemohla nikdy rovnat ražbě ptolemájovské (do Egypta přicházel žlutý kov tradičně z Núbie). Totéž platí o stříbrných seleukovských mincích: dokud patřila k říši Anatolie, byla stříbrná ražba kvalitní (srov. rok 188). 

U Parthů zřejmě tohoto nebo předcházejícího roku zemřel král Arsakés II. Tíridátés (vládl od roku 248). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés III. Artabános I. (vládl do roku 191). O jeho útoku na seleukovskou říši viz rok 209. 

Pravděpodobně od tohoto roku se stal syn Antiocha III. Antiochos otcovým spoluvládcem a byl jím až do roku 192 (viz rok 209).

V Egyptě zřejmě tohoto roku přemohl stratégos Polykratés z Argu vzbouřence v Horním Egyptě a ukončil vzpouru, která vypukla již roku 217. O dozvucích povstání viz následující rok.

Král Ptolemaios IV. Filopatór I. se tohoto nebo následujícího roku oženil se svou sestrou Arsinoé III. (srov. rok 217). Roku 210 n. 209 se pak narodil jejich syn Ptolemaios (V.) Epifanés. Filopatór I. vládl se svou sestrou společně až do roku 204 jako Theoi Filopatores, tj. Bohové milující (svého) otce.

V Meroé byl Filopatorovým současníkem hellénsky vzdělaný a obeznámený s filosofií kúšský vládce Arqamani/Erqamani, řec. Ergamenés (srov. rok 220). Vládly mezi nimi přátelské vztahy. Mimo jiné dali společně vystavět v Thébaidě chrám. Kúšský Ergamenés měl používat přízviska Filhellén. Přičítá se mu, že zlomil moc kněží z Meroé, kteří omezovali královládu příšerným způsobem: na základě výkladu snů a věšteb měli nad panovníky právo života a smrti. Jednoho dne dal kněží prostě povraždit. Viz dále rok 204. Ergamenés, v pramenech označován za přítele Ptolemaia Filadelfa, bývá rozlišován na Ergamena I., domácím jménem Arkamaniqo, trůnním jménem Chnumibre, a na Ergamena II., Arqamaniho, trůnním jménem Džeretanchamun.

Po syrákúské katastrofě obnovili Kartháginci válku na Sicílii. Jejich veliteli byli Hannón, Epikýdés a další míšenec, Libyfoiníčan Myttonés z Hippakry (lat. Muttines), který velel numidským jezdcům. Byli však Římany poraženi na řece Hímeře. Numiďané se rozdělili: část, kterou vedl Myttonés, uvažovala o zradě. M. Claudius Marcellus odešel ze Sicílie do Říma, aby se mohl ucházet o svůj další konsulský úřad. S sebou do Latia na konci léta jako součást triumfu nad Syrákúsami přivedl osmnáct slonů.

V Itálii se Hannibal s jádrem svého vojska v osmém roce II. války púnské pleněním Latia dostal u Capénské brány na dohled ŘímaKartháginci se opět z neznámých důvodů neodhodlali město dobývat („Hannibal ante portas!“). Nicméně konsulové právě dokončili odvody do svých legií, takže Město nebylo bezbranné. S novými legiemi se v bitevním šiku postavili Púnům a když se to Hannibal od přeběhlíka dozvěděl, odtáhl zpět ke Capuy, odkud svůj výpad učinil. • Tradiční podání této události je možná omylem historiografů, nebo srov. poznámku k roku 216. 

Předtím přitáhl od Tarentu na pomoc obležené Capuy. Ve vojsku měl 33 slonů, ale konsulskou armádu, která měla ležení před městem, nedokázal vyprovokovat k otevřenému boji a porazit. Nechal věrné město na holičkách, třebaže je ujišťoval, že se vrátí, učinil výpad k Římu, viz zde výše, ale k bojům o Capuu se již nevrátil: obrátil se k jihu k Bruttiům a div že se nezmocnil náhlým přepadem Rhégia. 

Římané po ročním obléhání získali zpět Capuu, věrnou dosud Hannibalovi: opuštěná Capua se vzdala prokonsulovi Ap. Claudiovi Pulchrovi (srov. 216), který krátce nato zemřel. Vibius Virrius, který doporučoval přidat se k Púnům, a s ním 27 senátorů, před odevzdáním Římanům města vypilo otrávené víno. Posledním nejvyšším úředníkem Kampánů, meddix tuticus, byl Seppius Loesius.

Římané následujícího roku vyvlastnili naprostou většinu kampánského majetku a Capua stejně jako svaz kampánských měst zanikly jako státní útvar (srov. rok 438). Senát a kampánská elita byly popraveny, na tři sta šlechticů v internaci pomřelo, městští Kampánové byli zotročeni. O obnovení autonomie města viz rok 59. Kampánské operace vedl Q. Fulvius Flaccus, který také nařídil popravy. Naopak senátem osvobozeny a vyznamenány byly dvě Kampánky, které v Capuy po celou dobu zůstaly věrné Římu, obětovaly za zdar jeho zbraní a dávali jídlo zajatcům: ctihodná matróna/mater familiae Vestia Oppia rodem z Atelly a bývalá prostitutka/meretrix Pacula (n. Faucula) Cluvia.

Válečné události v Kampánii a na celém italském jihu znamenaly pro Řím ztrátu velké obilní základny. Ve Městě bylo nesmírně draho a bylo zaznamenáno, že medimnos/modius obilí (c. 52 litrů) stál v té době patnáct drachem/dénáriů.   

Do Hispánií byl převelen C. Claudius Nero, úspěšný u Capuy, který se s vojskem přeplavil z Puteol. Nahradil L. Marcia. Před rozhodnou bitvou s Hasdrubalem se dal obelstít a neuspěl; viz ovšem jeho úspěšný rok 207. Hasdrubal, Geskónův syn, se někdy v této době pokoušel dostat z Indibilia/Andobala vyzískat nějaké peníze, důvod neznáme. Kelibér to odmítl, tak ho Pún z něčeho křivě obvinil a donutil vydat mu dceru jako rukojmí. Indobilis přesto držel dál při Púnech. 

Kartháginci neustále udržovali své ibérské panství. Hannibalův bratr Magón se zdržoval právě v kraji za Hérákleovými sloupy u Kúneů/Kóniů, lat Cynetů, jeho sourozenec Hasdrubal dobýval jakési město Karpetánů a jeho jmenovec, Geskónův syn, byl s vojskem u ústí Tagu.

Na podzim střídal C. Claudia jako nový velitel pro hispánskou římskou armádu P. Cornelius Scipio, syn zde padnuvšího P. Cornelia (viz rok 212). Bylo mu teprve 25 a neměl věk pro žádný z kurulských úřadů. Do války odešel vybaven proconsulskými pravomocemi a imperiem nad všemi jednotkami v Hispánii. Konsulem byl zvolen teprve na rok 205 a to také ještě neměl předepsaných 43 roků (a neměl ani čtyřicet, když byl roku 199 zvolen censorem). Přesto zastával po zbytek hannibalské války desetiletí nejvyšší velitelské pravomoci (211-201). 

************************************************************

210.

Ol. 142, 3

102 SE

38 AE

(Sóstratos) | (Aischrón) 

a. u. c. 544

M. Valerius Laevinus II. a M. Claudius Marcellus IV.

Q. Fulvius Flaccus dict. na dobu voleb

************************************************************

Filippos V. dobyl pomocí obléhacích věží Echínos při Málijském zálivu, když předtím odrazil protiútok Aitólů pod velením stratéga Dórimacha s podporou flotily P. Sulpicia Galby. Pak se Římané obrátili k jihu. Někdy po této události poslal Filippos do Boiótie a Fókidy Polyfanta se silným oddílem, viz rok předešlý, do Chalkidy a na celou Euboiu Menippa s vojáky, svou posádku dopravil na Peparéthos osobně. Všechna ta místa propojil ohňovou signalisací/pyrseia, kterou dával sledovat z magnétské hory Tisaion.

Jako velitel Lakedaimonských dobyl Máchanidás na Achajích Tegeu. Achajskou Dýmu dobyli Římané pod P. Sulpiciem. Město se pak připojilo k Élejským a s nimi a s aitólskou posádkou setrvalo ve federaci zřejmě až do míru roku 205, srov. rok následující.

Římané dobyli na Achajích také ostrov Aigínukterý byl členem spolku od roku 229. P. Sulpicius ostrov předal (podle smlouvy z roku 212, viz) Aitólům a ti ho obratem za třicet talentů prodali králi Attalovi I. (předtím ovšem podle uvedené smlouvy Římané zotročili všechno obyvatelstvo, tj. pro daný okamžik také ostrov vylidnili). • V rukách Attalovců ostrov zůstal až do konce jejich říše, od roku 129 patřil k římské provincii.

Na podzim byl Attalos I. zvolen stratégem spolku Aitólů a tím se přímo dostal do války s králem Filippem V. Stratégem spolku Achajů se stal poprvé Kykliadás; někdy mezi lety 210 až 204 byl boiótarchem, nejvyšším úředníkem spolku Boiótů, Lykinos.

Druhého roku tažení do horních satrapií vybral Seleukovec Antiochos III. v Ekbatanách (dnešním íránském Hamadánu) "pokladnici" chrámu bohyně Anaítis a údajně na čtyři tisíce talentů drahých kovů proměnil v mince; dřevěné stěny měly zlaté obložení a střecha byla ze stříbrných tašek. Většinu drahého kovu už tehdy z médského chrámu odnesli Antiochovi makedonští předchůdci. • Anaítis/Anahita je stará íránská bohyně, jejíž kult byl od dob říše Peršanů místně rozšířen rovněž po Anatolii.

V Egyptě byla zavedena měděná mince, protože vznikl nedostatek stříbra, a to snad pro bariéru, kterou vytvořilo povstání v Thébaidě v letech 217 až 211: povstalci zablokovali dovoz stříbra z Núbie a z Púntu/Somálska. Poměr obou mincovních kovů byl stanoven na jedna ku šedesáti.

Král Ptolemaios IV. Filopatór I. poslal do Říma obilí a dary po té, co bylo prodlouženo římsko-egyptské spojenectví (srov. rok 275).

Na Sicílii v devátém roce II. púnské války přešel Myttonés s částí svých Numidů (viz předešlý rok) na římskou stranu a vpustil Římany do Akragantu. Za to se mu dostalo římského občanství a jeho Numidům půdy na Sicílii. Kartháginci Hannón a Epikýdés odešli s jádrem svého vojska do Afriky (namísto do Itálie za Hannibalem!) a Římané pod M. Valeriem Laevinem obsadili celý ostrov. • Tím také skončila vůbec poslední válka Kartháginců o Sicílii. S Římany v tomto konfliktu válčili od roku 218 (poprvé viz I. púnská válka). Války Kartháginců s Hellény o Sicílii začaly v roce 483 (viz), a bylo jich celkem devět (poslední skončila roku 275). 

M. Valerius Laevinus zůstal na Sicílii několik let (?) a zaváděl v rozšířené provincii nové pořádky (srov. rok 227). Praetorem a velitelem dvou legií zde byl L. Cincius Alimentus, který padl kdysi do kartháginského zajetí v Hispániích, ale souvislosti neznáme, viz rok 218, prodělal s Hannibalem přechod Alp a neznámo kdy a proč byl Púnem propuštěn na svobodu, po skončení této púnské války sepsal řecky její dějiny; viz dále o něm rok 208.

Při pokusu dovést z pověření Marcellova obležené posádce v Tarentu proviant byl v námořní bitvě před přístavem poražen a zabit velitel Decius Quinctius. Vítěz Níkón byl posledním ze západních Hellénů, který se před historií může chlubit, že porazil Římany a dokonce v boji zabil jejich velitele. 

Římané pod procos. Cn. Fulviem Centumalem poraženi zničujícím způsobem Hannibalem u ápulské Herdonie, kterou Pún dobyl před dvěma roky právě na tehdejším praetorovi Fulviovi, jenž nyní v bitvě padl, viz rok 212; předáci města zrovna vyjednávali o přeběhnutí k Římanům a Hannibal je dal popravit. 

Potom zahájil M. Claudius Marcellus cunctatorovskou taktiku sledování púnského vojska: obě armády operovaly v Ápulii, Hannibal zradou přišel o Salapii, bez boje stály proti sobě u Venusie, nerozhodně celý den bojováno u Numistronu. V Capuy chtěli bratři Blossiové v čele téměř dvou stovek Kampánů podpálit římské ubikace, byli ale prozrazeni otroky a popraveni. 

V Hispániích dobyl P. Cornelius Scipio Nové Karthágo, hlavní zásobovací přístav Púnů v regionu. Velká část obyvatel byla povražděna včetně psů a dobytka. Masakr skončil, jakmile vydal púnský velitel Magón pevnost. Do rukou Římanům padlo na deset tisíc zajatců a přes tři sta keltibérských rukojmí, mimo jiné manželka Mandonia, bratra Indibiliova/Andobalova.  

Římská kořist činila šest set talentů a k tomu s sebou Scipio z Říma přivezl na vedení války čtyři sta talentů (bylo to více než 26 tun raženého stříbra). Scipio zahájil jednání s králem Numiďanů Syfakem, který ho žádal o pomoc (události lze datovat i do roku následujícího). Hamilkar s loďstvem poplenil na dvou místech Sardínii a s kořistí odplul do Karthága.

V Římě založili urození Kampánci z vendetty (viz předešlý rok) na sedmi místech požár. Vestin chrám zachránilo třináct otroků, které pak stát vykoupil a propustil na svobodu. Otrok-udavač, sluha Manus v kampánské rodině Calaviů, dostal za informaci svobodu a dvacet tisíc assů k tomu. 

Kolem roku 210 se narodil Luscius Lanuvius, autor palliát a starší konkurent Terentiův. Jiná jeho životní data neznáme.

V Číně zemřel neočekávaně na výpravě mimo hlavní město Sien-jang/Xianyang 10. září císař Čchin Š’Chuang-ti (49), zakladatel dynastie Čchinů (králem Čchinů jako Čeng-wang od roku 247, "Prvním císařem" od roku 221); o rtuťových souvislostech viz rok 221. Byli s ním mladší syn Chu-chaj (19), kancléř Li S'/Li Si a hlavní správce u dvora eunuch Čao Kao/Zhao Gao. 

Císař nezanechal závěť a starší ze synů Fu-su s respektovaným generálem Meng Tchienem/Meng Tian byli na severu země na stavbě Velké zdi. Čao Kao se s Chu Chajem spikli, zfalšovali císařovy listiny a nařídili Fu-suovi vzít si život: korunní princ poslechl. Generál Meng, úspěšný bojovík s Huny a organisátor obranného valu proti nim, srov. rok 225 a 221, byl zatčen a ve vězení rovněž donucen vzít si život; jeho rodina byla vyvražděna.  

Úmrtí bylo u dvora dva měsíce tutláno, než dorazila výprava domů do Sien-jangu, srov. rok 221. Čchinův mladší syn a nástupce Chu-chaj či Er-š’ („Druhý císař“) vládl do roku 207 a bývá pokládán za posledního vládce této dynastie. Moc u dvora však držel Čao Kao, zhouba čchinovské dynastie. V Číně vzpoury a povstání, viz následující rok.

Ke změně panovníka došlo též u Hunů. Před lety se šan-jü Tchou-man/Touman, viz rok 225, nově oženil a manželka si přála, aby se náčelníkovým nástupcem stal její syn a nikoli designovaný dědic Mo-tun/Modun, psáván též Mao-tun, Mete. Otec se ho tedy pokusil zbavit: jako rukojmí přátelských vztahů ho poslal/exiloval k Tocharům (čín. Jüe-č´), kteří tehdy nejvýchodněji žili v dn. středočínské provincii Kan-su (sídel. m. Lan-čou). 

Tchou-man se t. r. proti Tocharům vypravil, což právě podle všeobecných zvyklostí mělo rukojmí stát život (první hunsko-tocharská válka). Mo-tun však dobrodružně unikl, otce synova odvaha nadchla a se synem se usmířil; dokonce ho postavil do čela speciálně cvičených deseti tisíc jezdců. Rok na to střelil dědic se svými dvořany na lovu otce šípem, dal usmrtit svou nevlastní matku s jejím synem a všechny předáky, kteří se nechtěli nové moci podrobit, když se prohlásil šan-jüem; bylo mu 25 let. Pomstil se Tocharům za to, že ho chtěli zabít (druhá hunská válka s nimi), a brzy disponoval jízdními šiky o třech stech tisících mužích. Viz jeho expansi v indexu s. v. Hunové a dále rok 200. 

Nepřátelství mezi Tochary a Huny už nikdy po Tchou-manově lsti neskončilo. Na rozdíl od Tocharů Hunové soustavně napadali území Číny a loupili. Naopak o Tocharech není zprávy, že by někdy v Číně plenili, zato byli spojenci císařů a dodavateli koní pro čínské armády.