659-650
659.
Ol. 30, 2
Miltiadés II.
a. u. c. 95
************************************************************
Sparťané ve válce s Argem porazili Arkaďany, argívské spojence, a obsadili Figaleiu. Uprchlí Figalijští se ale s pomocí obyvatel arkadského Oresthasia brzy do vlasti vrátili a Sparťany vyhnali.
Jeden z tradičních údajů o založení Býzantia z Megar (viz ale rok 668).
Assyřané válčí v zemi Mannů/Mannajů s králem Achšérim, čtvrté Aššur-báni-apliho tažení. Král se s armádou utábořil v Dúr Aššuru a jedné noci je Mannajové napadli. Byli krvavě odraženi a Assyřané plenili jejich sídla. Achšéri vyklidil své residenční město Izirtu a utekl do Atrány. Assyřané Izirtu zničili a vylidnili a stejně tak vše v dosahu patnácti denních pochodů.
Achšériho nedopadli, ale jeho poddaní se vzbouřili, zavraždili ho a "tělo pohodili do ulic města". Důvod revoluce neznáme, na mannajský trůn dosedl syn zavražděného Uallí/Wallí, který se Assyřanům podrobil: poslal svého dědice Erisinniho do Ninúje, aby Aššur-bání-aplimu políbil nohy a s sebou odvedl svou sestru do královy domácnosti.
V téže době zlikvidovali Assyřané pod velením Nabû-šarra-usura rebelie médského krále Biris-chatriho a dvou synů Gagího, krále země Sachi, Saratia a Parichia; o assyrském válčení s Médy srov. rok 673. Vzbouřenci byli jati a dopraveni do Ninúje.
Města Uppumme/Upumu, Púmu a Kullimmeri/Qulmeri (hotovosti obou měst-provincií, na které bylo rozděleno království Šubria, viz rok 673) ležící kdesi na horním Tigridu odrazila vpád urartského vojevůdce/turtána Andaria (skythské jméno?). V noční bitvě útočníky vlastními silami přemohli Kullimmeriové, Andaria zabili a jeho hlavu poslali do Ninúje. O churritské Šubrii a Subartu viz rok 2400.
************************************************************
658.
Ol. 30, 3
(neznámý)
a. u. c. 96
************************************************************
V letech 658 až 651 se podařilo Psammétichovi I. vyhnat z Egypta assyrské posádky, viz k tomu rok 661. Na vojenských úspěších měly velký podíl především oddíly, které poskytl lýdský král Gýgés (nebo Ardyés? původně proassyrský, viz rok 678 a 665sqq.), tzn. lýdští, kárští a hellénští vojáci v žoldu. Původně je sajský dynasta najímal se svolením Assyřanů proti libyjským dynastům v Deltě. Viz dále rok 656.
V Číně byli odraženi barbaři Ti/Di, kteří ve vlnách útočili na Čínu od roku 662, viz. Armáda státu Kuo/Guo porazila Žungy/Rong v bitvě u Sang-ťienu, sami ale byli Kuové napadani státem Ťin, srov. rok 662. Čchu se pustilo do Čengů a vojevůdce Tou Čang zajal Nan Poa/Nan Bo z Čengů. Roku 657 Čchu znovu zaútočil na Wena z Čengu a Wenův ministr Kung-šu radil uzavřít mír.
************************************************************
657.
Ol. 30, 4
(neznámý)
a. u. c. 97
************************************************************
V Korinthu se polemarchos vládnoucích Bakchiovců Kypselos (I.), syn Éetióna a jeho bakchiovské manželky Labdy, zmocnil vlády. Zabil neoblíbeného Hippokleida či Patrokleida, „basilea“ s titulem prytana, viz rok 780, a zbavil moci šlechtickou oligarchii dórských Bakchiovců (o Bakchiovcích či Hérákleovcích viz rok 766 a 1103): nejvýznačnější z rodu poslal do Delf otázat se na blaho státu a pak je už do města nevpustil.
Stal se prvním samovládcem/tyrannem v mateřské Helladě, viz ale nejasné postavení Orsippa v Megarách roku 720. Kypselos I. vládl do roku 628, tyrannida v Korinthu trvala do roku 585, resp. 582.
Jak se mu puč podařil proti tak kompatnímu klanovému tělesu, známo není, srov. k síle Bakchiovců n. Bakchovců rok 780. Korinthská aristokratická emigrace odešla především na Korkýru, do Ambrakie a do Hérákleie Lynkéstské (viz rok 630). Hippokleidovi bylo podle jedné verse věštěno, že ho novorozeně Kypselos jednoho dne zabije. Vyslal tedy vrahy, ale kojenec se na ně z kolébky usmíval, takže svůj záměr otci prozradili a Éetión (dór. Áetión) odešel jako prosebník Diův do Olympie.
Éetión byl synem Echekrata z Petry a potomkem dávného Melana z Gonússy z doby návratu Hérákleovců, a jeho manželky Labdy (prý že měla nohy špičkami chodidel k sobě do podoby písmene lambda?), dcery Amfíona z rodu Bakchiovců, klanového uskupení dvou set endogamních rodin.
Dospívajícího Kypsela otec odvedl do Kleón a syn se jako dospělý vrátil do Korinthu, kde rychle dosáhl obliby, a to též u vládnoucí kasty, takže byl jmenován polemarchem, jemuž též náležely pravomoci soudní. Utvořil hetairii s cílem odstranit panujícího Bakchiovce, což se povedlo a lid ho zvolil "králem" a jako nový vládce povolal zpět vyhnance, majetky Bakchiovců zestátnil a všechny vyhnal. Na veřejnosti se ukazoval bez "ochranky" a zemřel po třiceti letech klidné vlády.
Dříve, než se dostal k moci, slíbil Héře, že její chrám v Olympii nákladně ozdobí - její kolossální sochou; o okolnostech viz v indexu s. v. hry (1). Kypselos I. byl ženat s Krateiou a byl otcem Periandra, Gorga, dcery, jejíž jméno neznáme (pozdější manželky Miltiada III. Athénského, syna Teisandrova), Pylada a Echiada, kteří později založili obce Leukas a Anaktorion, viz rok 635; ze čtyř jeho synů byl pouze Periandros manželský. Kypselova vláda byla liberální.
Stejně jako obecně v Helladě se oligarchie proměňovaly v tyrannidy. Proměny/metabolai políteión, ústavní změny, odnikud zapsány neznáme. Mimo mateřskou Helladu byl prvním tyrannem leontínský Panaitios a po něm akragantský Falaris, viz roky 615 a 569 a dále rok 505.
V Argu byl zavražděn král Feidón III. (vládl od roku asi 680). Krátce předtím pomohl k moci Kypselovi I. v Korinthu. Atentátníky ani jejich důvody neznáme, srov. však souvislost s élejsko-argívskou válkou roku 668. Podle jiné verse spojenci Feidóna porazili a svrhli: Sparťané uchránili svou peloponnéskou hégemonii a Élejští získali Písátidu a Trifýlii.
Na argívském královském trůnu následoval jeho syn Leókédés či Lákédás I., pak Feidón IV. a po něm jeho syn Lákédás II., který se ucházel o Agaristu, Kleisthenovu dceru. Délky jejich vlády neznáme (viz rok 576), o hérákleovské dynastii v Argu viz rok 1266.
Mílétští založili na okraji dunajské delty osadu Istris či Histros (srov. rok 675).
************************************************************
656.
Ol. 31, 1
Chionis z Lakónie (potřetí)
(neznámý)
a. u. c. 98
************************************************************
Chiŏnis ze Sparty byl na olympijských hrách prvním borcem, který zvítězil potřetí za sebou v epónymní disciplíně, tj. v krátkém běhu, podle jehož vítěze se olympiáda jmenovala, viz předcházející Ol. 29 a 30 (první trojnásobné vítězství viz ale již roku 676).
Chionis zvítězil v Olympii sedmkrát, z toho třikrát ve stadiu, třikrát v diaulu a jednou ve skoku. Starší se věnoval dórské kolonisaci, když s Battem vyplul na Théru a pak do Kýrény, kde se podílel na bojích s Libyjci, viz k tomu rok 631.
Kolem roku 656 se v Sikyónu dostal k moci řezník Orthagorás, syn Andreův, který pak vládl jako tyrannos až do roku zřejmě 648. • Tyrannida v Sikyónu trvala do roku 556, rovných sto let. Orthagorás a jeho klan vládli liberálně.
V Egyptě odvezl král Psammétichos I. svou dceru Nebetneferumut/Nitokris ze Saje do Théb, kam flotila řízená armádním velitelem, admirálem a nomarchem hérákleopolským Somtu-tefnachtem, dorazila šestnáctého dne plavby 14. dne druhého měsíce prvního období/11. března, jak uvádí "adopční stéla".
Přijata byla kněžkou-Amonovou manželkou Šepenupet II. za svou vlastní ("spatřila ji, byla s ní spokojena a nade vše si ji oblíbila"), aby se sama stala ženou boha jako Šepenupet (III.) a mohla "hrát na sistron před nádhernou tváří Amonovou"; srov. rok 720. Psammétich ponechal kúšitské princezny v chrámových funkcích a dceři zanechal dary půdy v jedenácti nomech čili jejich výnosy pro Amonův chrám. Že by cestou narazil někde na assyrské posádky, zmiňováno na jeho stéle není.
V Thébách autonomně vládl od časů Taharqových Mentuemhat/Montuemhat, syn Nesptahův, starosta Théb a velekněz Amonův (stejně tak jeho syn Nesptah).
V Číně vévoda Chuan z Čchi, čouský hegemon, vpadl se spojenci z Čchenu a Čengu do státu Cchaj, který se pod náporem zhroutil. Čchiové pokračovali ve výpravě proti Čchu/Chu, jeho král Čcheng/Cheng žádal o mír. Vítězná koalice se neshodla a v odvetu Čchiové ve spojení s Ťing/Jing a Chuang/Huang napadli Čchen. Brzy se však usmířili.
************************************************************
655.
Ol. 31, 2
(neznámý)
a. u. c. 99
************************************************************
Osada Sinópé byla posilněna novými kolonisty (epoikie; první založení snad již roku 812, resp. c. 785, další epoikie roku 631, srov. tam).
Kolonisté z ostrova Andru s pomocí Chalkidských založili na Chalkidice osady Akanthos, Stageiros a Argilos (srov. rok 750). Tento údaj je snad jediné pevnější datum ze staré doby z území pozdější Makedonie.
Lýdský vládce Gýgés v rámci snad diplomatických pokusů udobřit se s Aššurem poslal assyrskému králi Aššur-báni-aplimu jednu svou dceru do harému (srov. na druhou stranu o lýdských žoldnéřích zde níže). O Gýgově zavedení ženské obřízky viz v indexu s. v. obřízka.
V Egyptě vytlačil král Psammétichos I. Kúšity zcela z Horní země a poslední král XXV. „nubijské či aithiopské“ dynastie, která byla u moci od roku 730, Tanutamun, odešel do své země Kúš, řec. Aithiopie, pozdější Núbie, kde ještě nějakou dobu vládl (v Egyptě byl králem od roku 664). Je pravděpodobné, že Aššur-báni-apli tou dobou již stáhl assyrské posádky z většiny Egypta, viz rok 658 a o potřebě vojáků rok 653.
V Číně žádal vévoda Sien/Xian z Ťin stát Jü/Yu o povolení průchodu pro svou armádu táhnoucí na Kuo/Guo. Jüovský ministr Jü Kung Č'-čchi/Gong Zhiqi radil nepovolit, ale jeho kníže souhlasil. Ťinové zlikvidovali stát Kuo a cestou zpět také Jü.
Války mezi "vasaly" v čouovské říši neustávaly. Roku 654 král Čcheng z Čchu oblehl Sü/Xu, aby pomohl Čengům napadeným z Čchi. Na stranu Sü se postavil stát Cchaj a když jeho vládce provedl rituál poddanství, válka ustala.
Roku 653 napadl Čchi Čeng. V Čengu popravili Šen Choua/Shen Hou, exministra státu Čchu, který do Čengu uprchl: byl obviněn, že pracuje pro Čchi. Vévoda Wen z Čengu se pokoušel o smír.
************************************************************
654.
Ol. 31, 3
(neznámý)
a. u. c. 100
************************************************************
Kolonisté z Andru a Chalkidy založili na Chalkidiké osadu Sanu. Ihned vznikl spor osadníků-partnerů o obec Akanthos (viz předešlý rok). V boji, zřejmě oddílů jen z lokálních zdrojů, zvítězili Anderští.
Fókajští založili podruhé osadu Lampsakos (apoikii zakládali Mílétští roku 700, viz tam, o jménu viz v indexu s. v.). Klázomenští založili apoikii Abdéru, oikistem byl Tímésios z Klázomén (epoikii viz pak roku 545) a téhož roku zakládali Anderští ještě osady Oisymu a Galépsos.
Zhruba v téže době vzniklo na jižní Ukrajině obchodní středisko, emporion, Olbiá (jedno z tradičních dat, viz roky 675 a 644).
Kartágo obsadilo v Baleárách ostrov Ebúsos, dn. Ibiza, a zřídilo zde obchodní osadu. Tuto část Baleár nazývali Helléni Pityússai a Foiníčany nikdy kolonisována nebyla. • Pityússy byly osídleny čtyři generace po založení Karthága, tj. maximálně o 160 let později: Karthágo bylo založeno z foiníckého Tyru roku 814 „královnou“ Elissou alias Dídou n. Dídónou/nom. Dídó (udávají se i další tradiční data založení, roky 925, 822 či 810, viz též rok 1048).
Královna, vdova po Acerbovi alias Sychaeovi, Melqartovu knězi v Tyru, která lstí získala na domorodcích půdu o velikosti stažené volské kůže/řec. byrsa, cf. stejnojmennou městskou část Karthága, si vzala život. Podle jedné verse, aby se obětovala za zdar osady, podle druhé, aby unikla sňatku s Hiarbou, králem domorodých Maxitů, a podle nejznámější, ale asi nejnevěrohodnější verse, neboť ji v lásce oklamal Fryg Aineiás, uprchlík z Troje.
S úpadkem moci métropole Tyru přebíralo Karthágo kontrolu nad obchodními středisky v západním Středomoří, srov. rok 729.
************************************************************
653.
Ol. 31, 4
(neznámý)
a. u. c. 101
************************************************************
Babylónský král Šamaš-šuma-ukín se spojil s protiassyrskou koalicí proti svému bratrovi Aššur-báni-aplimu (viz rok následující). Zpráva o tom dorazila do Aššuru 23. ajjaru/v květnu: napsal prý bratrovi, že je králem Babylónu, kdežto Aššur-báni-apli pouhým guvernérem Ninúje, města sobě poplatného. Co tak náhle po tolika letech, nevíme.
Nebyl však v poli úspěšný a musel se v průběhu války stáhnout za hradby Babylónu, viz roky následující. Bratrovi trvalo měsíce, než se ozval, viz rok následující, vsadil zprvu na diplomacii. Mezi emisary, kteří putovali do Babylónu za bratrem, byla též jejich sestra Šérú'a-éterat. Válka této koalice, též "velká rebelie", trvala do roku 648.
V rámci spojeneckých akcí napadl médský král Kyaxarés I./ass. Kaštaritu Ninive, byl však poražen Madyou, synem Bartatuy, králem Skythů, a zabit. • Tento Kyaxarés I. není znám hellénským chronografům. Buď byl údělným vládcem za krále Déioka II. (srov. rok 708), nebo jeho nástupcem. V tom případě by Fraortés vládl již od t. r. (viz rok 647). Médové tak spadli do područí Skythů a zůstali v poddanství až do roku 616 (o dalším růstu hégemónie Skythů v Anatolii viz rok 644).
První tažení Assyřanů pod Aššur-báni-aplim proti Elamu bylo naprosto úspěšné. O pozadí nepřátelství viz rok 663. Král Tepti-Chumban-Inšušinak/Teumman se marně domáhal vydání dětí svých předchůdců na trůnu Urtaka a jeho bratra Chumban-chaltaše II. žijících v assyrském exilu. V du'úzu/13. července bylo (částečné) zatmění měsíce trvající od noci do rána (úplná zatmění byla podle výpočtů NASA 24. července 654 a 2. července 652, což by mohlo znamenat posunutí chronologie), které Aššur-báni-aplimu vyložili jako předzvěst pádu Elamu.
V abu/srpnu byl král v Arbele/Arba-ili, když dorazili elamští vyslanci s vypovězením války ("Teummanovu soudnost poonačila Ištar"); když oba později spatřili Teummanovu uťatou hlavu, vzali si život, viz rok následující. V ulúlu/září se vypravil do boje Aššur-báni-apli osobně a dorazil do Déru: byla to jeho sedmá polní výprava (část králových kronikářských nápisů ji počítá jako teprve pátou). Teumman ležel táborem v Bít Imbí, ve své hraniční pevnosti.
Před nastupující assyrskou armádou utekl do Sús a jeho vojsko očekávalo nepřítele na linii podéle řeky Ulája. U Tíl Tuba Assyřané Elamity krvavě porazili, Teumman se svým nejstarším synem Tammarítem padli, resp. byli zabiti na útěku kdesi v lesnaté krajině. Teummanova zetě Urtaka si rovněž všiml jeden kronikářský assyrský nápis: raněn šípem před smrtí vyzýval jakéhosi assyrského vojáka, aby mu uřízl hlavu a proslavil se tak...
V Súsách a Madaktu dosadil Aššur-báni-apli na elamský trůn Chumban-nigaše II., ass. Ummanigaš, syna Urtakova, který se svým bratry a bratranci uprchl před Teummanem od elamského dvora do Ninúje (viz rok 663; vládl krátce do roku 651). Nejmladšího ze tří bratrů Tammaríta prohlásil králem v Chidalu/Chidali, jedné z částí elamské konfederace. Elam se tak nakrátko stal assyrským vasalským státem. O vztazích Assyřanů a Elamu srov. rok 663; o míru mezi státy viz roku 674.
Na znamení dobré vůle, viz však rok 651, vydal Chumban-nigaš do Assyrie Chaldaje Apláju, syna Nabû-salima, vnuka pověstného Marduk-apla-iddiny, kde byl na rozkaz Aššur-báni-apliho umučen.
************************************************************
652.
Ol. 32, 1
Kratínos z Megar
(neznámý)
a. u. c. 102
************************************************************
Na olympijských hrách porazil jistý Komaios, snad bratr epónymního olympioníka, v pěstním zápase tři bratry v po sobě jdoucích utkáních.
Za 32. olympiády se narodil Pittakos z Mytilény, syn Hyrradia z Thrákie (Hyrradios n. Hyrrás), jeden ze sedmi mudrců (zemřel c. roku 570). Zjevně nebyl původu urozeného a podle jednoho lidového popěvku lze soudit, že se živil prací v mlýnici.
Nicméně dosáhl ve své vlasti velitelských funkcí a patřil do tábora aristokratů, resp. jednoho jejich křídla, viz roky dále 620, 612 a v indexu s. v. sedm mudrců. Když byl ke stáru zvolen stratégem, postěžoval si povýšeně: "Jak těžké je zůstat perfektní/hós chalepon esthlon emmenai."
Kimmerové pod Lygdamidem, ass. Dugdamé/Tugdammé, plení s thráckými Tréry západní Anatolii, včetně hellénských měst, srov. též rok 665. Dlouho pak jedna kimmerská skupina žila v Antandru. Zřejmě t. r. Kimmerové/Kimmeriové dobyli a vypálili sídelní město Lýdů Sardy. O jejich vlivu na vleklý spor Samských s Priénskými viz rok 295.
Podle jedné tradice téhož roku padl v bitvě král Gýgés (viz ale rok 643; o kimmerijské přítomnosti v Anatolii viz roky 675 a 644). V tomto období byli Lýdové opět assyrskými spojenci (srov. rok 665 a 655). Když Kimmerové později vpadli do Assyrie, před armádou Aššur-báni-apliho ustoupili bez boje.
Aššur-báni-apli na své osmé výpravě, osmnáctého roku vlády vlastního bratra Šamaš-šuma-ukína, vytáhl do války s protiassyrskou koalicí tvořenou Aramaji/Achlamú (jen některé klany), Chaldaji (jen některé klany), Araby (srov. roky 676 a 645), Gutijci (klasické označení pro horské kmeny Zágrosu), Syřany, Psammétichem I. Egyptským, Núbijci/Meluchcha, Elamity přeživšími konec Teummanův, vedenými velitelem jeho lučistníků Massirou, viz rok předešlý, a Šamaš-šuma-ukínem, králem v Babylónu od roku 669.
Ani tak velké uskupení však nemělo úspěch, třebaže na Aššurově straně stáli pasivně pouze Lýdové a Urartejci, aktivně jen Skythové/Iškuzája (srov. rok 673)!
Babylónci zprvu obsadili Sippary a Borsippy, Šamaš-šuma-ukín dobyl proassyrské starobylé město Kutu. 23. ajjaru/c. květen t. r. napsal Aššur-báni-apli dopis Babylóncům, aby bratrovi nevěřili a od války upustili, a sám teprve 19. tebétu/prosinec 652/leden 651 vytáhl s vojskem do Babylónie, viz rok následující.
Na druhé frontě války Assyřané dobyli a vyvrátili Ša-pí-Bél, residenční město gambúlských Aramajů, kde jim padl do rukou šejk Gambúlů Dunánu, syn Bél-iqíšy, s bratrem Samgunem a s elitou jejich klanu, a Elamitou Massirou, který byl ve městě posádkou.
Na cestu do Ninúje pověsil Aššur-báni-apli Danúnovi na krk hlavu Teummanovu, na krk Samgunův hlavu Šutruk-Nachchunteho/ass. Ištarnandi, dynasty Chidalu, a s ostatními vůdci rebelujících Gambúlů byli bestiálně umučeni; nešťastníkům bylo trháno maso z těl, stahováni z kůže.
Synové spiklence Nabû-šuma-éreše z Nippuru, viz rok 663, který mezitím rovněž zemřel, museli otcovy kosti roztlouci na prach v bráně Ninúje (o jejich dalším osudu nevíme nic).
V Číně zemřel císař Chuej-wang/Hui (vládl od roku 677), nástupcem se stal jeho syn Siang-wang/Xiang (vládl do roku 619). Nejmocnějším mužem říše a ochráncem císaře v první polovině jeho vlády byl stále Chuan, vévoda z Čchi, viz rok 685, 682 a 677, dále 643. Proti Siangovi brojil jeho mladší bratr Wang-c' Taj/Dai, viz o něm roku 649, ale proti vůli státu Čchi podporujícího Sianga se neprosadil. Siang za to vévodu Chuana z Čchi vyznamenal o dva roky později zvláštními poctami.
Vojevůdce Li Kche/Li Ke z Ťinu porazil nomády Ti/Di u Cchaj-sangu. Tiové se pak mstili loupeživými nájezdy na Ťin.
************************************************************
651.
Ol. 32, 2
(neznámý)
a. u. c. 103
************************************************************
Aššur-báni-apli na své šesté výpravě s armádou oblehl Sippary, Borsippy a Kutu, kde všude hynuli lidé hlady, Kuta padla, viz však zde níže. K první bitvě Assyřanů s rebely došlo 12. addaru/únor, místo a výsledek bojů neznáme. K rozhodující bitvě války/"velké rebelie" došlo 27. addaru/březen t. r. u Chirítu u Sippar, které spojenci ztratili (srov. stejné bojiště roku 1763).
Assyřané zvítězili též v bitvě u Mangisa/Mankisu při Sumandiru na Tigridu nad Elamity, které poslal Šamaš-šuma-ukínovi Chumban-nigaš II. Velel jim syn Teummanův Undasu, aby mohl pomstít otcovu smrt: Undasovi Assyřané uřízli hlavu. Přes drobné úspěchy Babylónců iniciativu ve válce měli Assyřané.
Babylóňané vytáhli 9. ulúlu (přech.)/září na Kutu, kterou dobyli a stovku zajatců včetně Assyřanů poslali darem Natnovi, králi Nabajátů/tedy Nabatů (?), aby získali jeho spojenectví; viz o něm roku 645 a o shodě jmen v indexu s. v. Nabatové.
Aššur-báni-apli poslal do Přímoří do bojů s odpadlým guvernérem a šejkem Jakínů Nabû-bél-šumátim, vnukem Marduk-apla-iddiny II., svého dvořana a vojevůdce/turtána Bél-ibniho, syna snad Nabû-kudurrí-usura. Generál zanechal v hraničním městě Zabdánu pět set vojáků, aby vraždili a rabovali v Elamu.
Na cestě do Irgidu, čtyři pochodové hodiny od Sús zabili šejka kmene Jašilů/Jaši'il Ammaladina s řadou jeho příbuzných, Dala'ila, syna Abí-jatího (? viz rok následující), dvě stě obyvatel města a vzali 150 zajatců. Aramajské kmeny Lachiru a Nugu' na to prohlásily: "Nyní jsme služebníci krále Aššuru." Z gambúlských Aramajů drželi s Nabû-bél-šumátim Parû, šejk Chilmů, a s ním klany Pillatu se šejkem jménem Zazaz, Nuguchu a Lakabru.
Ti z Chaldajů, kteří byli spojenci Elamitů, byli poraženi roku následujícího a Nabû-bél-šumátimu se podařilo uprchnout do Elamu. Jako zajatce vzal s sebou Assyřany, poslané králem na Chaldajovu ochranu; viz o nich rok 649.
V Assyrii vypukla proti Aššur-báni-apliovi vzpoura vysokých armádních důstojníků, byla však snadno potlačena; důvody ani podrobnosti neznáme.
Válka propukla rovněž mezi Elamity. V Súsách v boji padl proradný král Chumban-nigaš II. (vládl s assyrskou podporou od roku 653). Vůdcem povstalců a novým panovníkem byl Tammarítu, bratr či bratranec krále Chumban-nigašeho, král v Chidalu (nebo někdo jiný, Tammarítu arkû?), viz rok 653; vládl do roku 649. K moci se pravděpodobně dostal s assyrskou pomocí a zprvu s Assyřany držel.
Zřejmě t. r. se vypravil do pole král Urartu Rusa II. Vytáhl proti Muški (snad identičtí či spříznění s Frygy), Chaté čili Chatům ve východní Anatolii, pozdější Kappadokii a proti národu Chalitu, což snad byli předkové národa, který později znali Hellénové jako Chaldaioi (národ v severozápadní Armenii známý metalurgickými výrobky; s jihomesopotamskými Chaldaji/Chaldeji nemají nic společného).
O jiné vojenské aktivitě krále Rusy II./ass. Rusá nejsme informováni. S Assyřany měl Rusa styky dobré a když byl jednou, datum neznáme, Aššur-báni-apli dvorem v Arbélách, poslal za ním vyslance se zdvořilostním dotazem, jak se Assyřanovi vede.
Z Egypta byly vyhnány všechny assyrské posádky, nebo je král Aššur-báni-apli odvolal pro válku v Mesopotamii (viz rok 658 a 655). Psammétichos I. se tak definitivně stal jediným vládcem v Egyptě. Nikdy se prý necítil nepřítelem Aššuru a Egypťané za "assyrské světové války" stáli na jeho straně proti médsko-babylónské koalici, srov. rok 664.
Z Psammétichovy vlády pochází petice velmože Pediesea/Petiesea, jemuž dva kněží zavraždili dvě vnoučata. Král tehdy rozhodl, že vrazi budou popraveni po právu, ale nevíme, jakým. Jejich rodinám se podle všeho nestalo nic.
V Číně ve státě Sungu onemocněl vévoda Chuan I. (vládl od roku 682), mladší bratr Mina II. (vládl 692 - 682). Korunní princ Cch'-fu/Cifu, pozdější vévoda Siang/Xiang (vládl do roku 637, když otec o několik měsíců později zemřel) ale vládu převzít nechtěl a přál si, aby se vévodou stal jeho starší bratr C'-jü/Ziyu. Ten však utekl, poněvadž se na to necítil a přenechal tak vládu mladšímu bratrovi.
V Ťinu zemřel vévoda Sien/Xian (vládl od roku 677), nastaly palácové boje o nástupnictví. Li Kche a Pchi Čeng prosazovali Čchung-era alias Wena a Li Kche popravil Si-čchiho/Xiqi a instaloval Čuo-c'a/Zhouzi. I toho brzy zlikvidoval I-wu/Iywu s podporou Čchinů/Qin, srov. rok 671, a vládl jako vévoda Chuej/Hui (do roku 637).
Začal stíhat Li Kchea, roku 649 Pchi Čenga, který sháněl podporu u Čchinů. Chuejovi z Ťinu nebyl nakloněn ani čouský dvůr. Proti Čouům se roku 650 postavil kníže státu Su, který se spojil s nomády Ti. Nepohodli se však a Tiové vyvrátili stát Wen, kníže ze Su prchlo do Weje.
************************************************************
650.
Ol. 32, 3
(neznámý)
a. u. c. 104
************************************************************
Moderními historiky bývá kladena II. válka messénská do poloviny 7. století. O starověkých údajích viz rok 685. Jako nejnižší rok začátku II. messénské války byl starými uváděn rok 637.
Ve Spartě zemřel Eurypóntovec Anaxidámos I. (vládl od roku asi 700). Nástupcem se stal jeho syn (?) Archidámos I. (mohl vládnout do roku asi 600). Je též možné, že byl synem Zeuxidámovým (srov. dvojí tradici, rok 739).
Kolem roku 650 vládne v Epidauru tyrannos Proklés. Za ženu měl Eristhenii, dceru Aristokratovu, který vládl v peloponnéském Orchomenu. Z doby, kterou neznáme, ale snad ještě před perskými válkami, vládl v Orchomenu odjinud neznámý král (!) Peisistratos; fragment z jinak neznámého historiografa Theofila, srov. v indexu s. v. dějepisci (4), však hovoří o "peloponnéské válce", tedy o době po 430.
Držel prý "král" s lidem, ale muži sněmující v radě se proti němu spikli a zavraždili ho. Motivy atentátu neznáme. Tělo rozřezali na kusy, které vynesli v záhybech svých šatů, a půdu seškrabali, aby nezůstalo po atentátu stop. Lidu to však bylo nějak podezřelé a srocoval se. Mladší z králových synů Tlésimachos, součást spiknutí, dav odvrátil řečí o tom, že otce spatřil v nadlidské velikosti, jak kráčí směrem k hoře Píse. Lid prý tím uklidnil.
Kolem roku 650 (podle tradičního údaje to bylo roku 654) byla z Efesu vyhnána královská rodina Androklovců a nastolena vláda aristokratického rodu Basilovců, Basilidai (viz o nich dále rok 610). Po likvidaci aristokracie byla nejvyšším státním orgánem Efesu gerúsiá, "senát", a jeho členům se říkalo epiklétoi, "povolaní".
Kolem téhož roku v Erythrách o svátku Artemidy Strofaie/"Opásané(?)" spustili palácoví pochlebovači krále Knópa/Kleopa (srov. rok 700) Ortygés, ĺros a Écharos převrat s podporou oddílu od tyrannů-spoluvládců na Chiu Amfiklea a Polytekna. Muži byli s Knópem na cestě do Delf, aby poděkovali za Apollónovu radu postavit pro králův zdar chrám Hermovi Doliovi/"Lstivému". Při plavbě na moři ho svázali a hodili do vody a pak požádali Chíjské o pomoc; ani zde příčinu vraždy neznáme.
Knópovo tělo vyplavilo moře u Eryther a když manželka Kleoníké chystala pohřeb, v Artemidin den Ortygés s vojáky vpadl do města a zabíjel knópovce; Kleoníké unikla do Kolofónu. Pučisté zavedli tyrannidu, za městem konali soudy vyšnořeni do purpuru s množstvím ženských šperků a nutili Erytherské, aby sloužili u nosítek, čistili ulice, ale také, aby jim poskytovali k zábavě manželky, dcery a syny. Když někdo ze straníků pučistů zemřel, nutili všechny ženy a děti, aby je oplakávali.
Zjevně likvidovali aristokratickou oposici, ale jak dlouho tyrannida vydržela, nelze stanovit. S despocií skoncoval po nějakém čase Knópův bratr Hippotés, když vpadl s vojskem do města v době jakýchsi slavností. Ortygés se spojenci byli zabiti na útěku a jejich manželky a děti dal strašlivě mučit/deinós aikisamenos. V Erythrách obnovil monarchii (oba byli z rodu Basilovců, který ovládal též Efesos a další iónská města), která trvala až do perských časů.
Knópos/Kleopos byl ktistem hellénského města na místě osady založené z Kréty údajně kdysi dávno mezi domácím obyvatelstvem Erythrem/"Rudým", prý synem Rhadamanthyovým. Říkávalo se Erythrám za monarchistických časů dlouho Knópopolis.
K jeho dobytí Knópovi dopomohla tehdy na základě věštby kněžka Enodiina/Hekatina z Thessalie Chrýsamé, která nadopovala obětního býka rostlinami spouštějícími šílené chování a vypustila ho k Erythrám. Obyvatelé nadšení krásou zvířete ho okamžitě obětovali a po konsumaci masa začali zmateně pobíhat: v ten okamžik na ně vpadli Knópovi ozbrojení osadníci a zmocnili se města. Nelze vyloučit, že královo jméno bylo užíváno jako dynastické pro každého z jeho nástupců/Knópovci (?).
Na Chiu někdy před oběma jmenovanými tyranny skončila monarchie zřejmě v osobě krále Hippokla, který byl zabit v opilé rvačce na svatbě. Z urovnání věšteb kolem incidentu vzešla válka s eubojskou Eretriou, možná součást koaliční války o kraj kolem Lélantu (viz rok 700).
Kolem poloviny 7. století založilo konfederační iónské Dvanáctiměstí/Dódekapolis v kultovním středisku Poseidóna Helikónia v Panióniu na hornatém poloostrovu Mykale slavnosti paniónia, viz zde níže. Jméno poloostrova a mysu se odvozovalo od boiótské obce Mykaléssos, srov. původ kolonistů Priény a viz Mykaléssův osud roku 413.
Dódekapoli tvořily městské státy:
• Mílétos, založený roku 1286 (vyšší datace) Néleem z Pylu spolu s Attičany, nebo roku 1044 (nižší datace) Neileem/Néleem, synem posledního athénského krále Kodra (původně však prý Kréťany na území Lelegů, srov. předcházející existenci Milawandy); Neileos/Neileus, Néleus padl ve válce s Káry (viz dále zde níže),
• Samos, původně kárský, který podle jednoho data založil v roce 986 Tembrión spolu s Patrokleem/Prokleem, oba z Argolidy nebo Athén, viz rok 1100,
• Priéné, kdysi kárská, chet. jménem Parijana, kterou jako hellénskou osadu založil Aipytos, syn Néleův, později boiótskými osadníky posílil Filótás z Théb a nazval Kadmé,
• Myús, který založil Kydrélos n. Kyarétos z Athén, levoboček Kodrův,
• Efesos, který založil Androklos či Androníkos asi jako attickou epoikii roku 1044 (srov. rok 675); potomci užívali jistých kultovních privilegií ještě v době Augustově, sám ktistés padl ve válce s Káry,
• Kolofón, který založil Andraimón z Pylu,
• Smyrna, která byla založena z Efesu nebo Kolofónskými (srov. rok 1000, 986, 617 a níže), podle jiné tradice byla roku 986 opatřena hradbami a nějaký čas asi tvořila soustátí s Efesem pod jménem Smyrna,
• Klázomenai, které založil Paralos z Athén,
• Teós, který založil Athamás a epoikii přivedl Nauklos, levoboček Kodrův, druhou epoikii přivedl Apoikos a Damasos z Athén a Gerés z Boiótie,
• Fókaia, kterou založil s Athéňany Filogenés z Athén,
• Erythrai, které po Kréťanech založil podruhé Knópos, Kodrův levoboček, srov. zde výše,
• Chios, který osídlil Athéňan Egertios různými kolonisty a
• Lebedos, který založil Andropompos z Athén.
Namísto Smyrny byl původně členem Lebedos (srov. rok 617), podle jiné tradice boiótská Melité/Meliá, stojící na Mykalském poloostrově, která prý byla Ióny někdy před rokem 650, snad za kimmerské invase, srov. rok 675sqq., pro zpupnost občanů/ob adrogantiam civium (Vitruvius) vyvrácena ("meliakos polemos/melijská válka").
Její území připadlo Priéně, část Samu, něco si později nárokovala Smyrna, viz rok 301. Melijský kult Poseidóna Helického/Helikónios (podle achajského města Heliké, resp. pohoří boiótského Helikónu, sídla Mús) pokračoval uctíváním v nově založeném sněmovním a kultovním iónském středisku Panióniu.
• Iónové začali zakládat v Anatolii svá města asi v roce 1044, podle jiné tradice již 1077 a celý proces musel být ukončen kolem roku 800 (moderní odhad). Původními obyvateli Iónie byli Lelegové neboli Kárové (pokud to není jméno jedné z části Kárů; srov. rok 675).
V téže době existovalo v Anatolii jiné amfiktyonické dvanáctiměstí/dódekapolis, a to Aiolů, které nebylo již tak významné. Konfederace se shromažďovala u Apollónova chrámu v Gryneiu, hégemonem byli Kýmští. Tvořily ji městské státy: Mytiléné, Methymna, Kýmé, kterou založili Kleués, syn Dórův, a Agamemnonovec Malaos, Pitana, Temnos, Killa, Notion, Aigoroessa, Aigaiai, Myrrhina, která byla údajně založena roku 1046, a Gryneia. Smyrna se záhy stala iónskou (viz výše, srov. s rokem 617). • O většině aiolských měst více údajů nemáme.
Anatolští Dórové neměli tak významné kultovní konfederace. Jejich hexapoli/šestiměstí tvořily Knidos, Halikarnássos, Kós (původní osada byla thessalská) a tři rhodské státy Lindos, Iálysos a Kameiros (v jeden stát se spojily roku 408, viz tam). Halikarnássos se relativně rychle iónisoval, srov. rok 611 a 568, kdy při zakládání Naukrátidy byl ještě počítán mezi obce dórské. O tradičním výkladu o tom, jak se z dórské hexapole stala pentapolis, viz v indexu s. v. amfiktyonie.
V Mílétu, nejbohatším kdysi z iónských měst, vládla po c. čtyři staletí dynastie Néleovců. Někdy kolem t. r. panoval Leódamás. Z důvodů, které neznáme, během procesí k hekatombě na počest Apollónovu, ho zavraždil jistý Amfitrés a se svými lidmi se chopil vlády.
Děti a přátelé Leódamantovi unikli do nedalekého Assésu. Proti nim Amfitrés vytáhl s vojskem a město oblehl. Tehdy sem pohnáni věštbou dorazili z Frygie Tottés a Onnés a přinášeli s sebou skříňku/kista s posvátnými předměty Kabeirů: bůh je pověřil zbavit obležené útrap.
Když se dostali do města, zaslíbili Kabeirům chrám a s obyvateli a skříňkou na čele vojska vytáhli do pole před hradby. Amfitrovi lidé prchli a Leódamantovi synové ho zabili. Tím skončila v Mílétu první tyrannida. Na to Míléťané zvolili aisymnétem Epimena, který zkonfiskoval majetek synů Amfitrových, nikoho nezabil, ale exuloval je.
To byl konec Néleovců/Néleidai v Mílétu; datum neznáme a viz dále roky 617, 611 a 525. Jaké bylo postavení aisymnéta ve státě, není přesně známo, ale jistě bylo ne nepodobno samovládě/tyrannidě.
Na Sicílii zanikala kolem roku 650 sikulská kultura Pantalica s existencí od roku c. 1270 n. 1250, viz rok 5600. K jejímu zániku přispěla hellénská kolonisace východosicilského pobřeží, viz k tomu rok 728.
V polovině 7. století žili architekti Metagenés a Chersifronés z Kréty, kteří obnovili Artemísion v Efesu, tzv. II. chrám (dokončen někdy mezi lety 600 až 575 a stál do roku 356, srov. rok 600). Oba údajně sepsali nedochovaný spis o architektuře, čímž se stali prvními známými evropskými píšícími staviteli.
Jejich vrstevníkem byl lyrik/jambograf Sémónidés ze Samu. Jeden z tradičních chronografů klade jeho akmu do 29. olympiády, tedy roku 664. Účastnil se samské kolonisace Amorgu, asi byl oikistem jeho tří osad (jména viz v indexu s. v. Amorgos) a bývá často podle toho zvaný Amorgínos/z Amorgu. Sepsal též dějiny Samu/archaiologiá tón Samión, zachována je zčásti jeho báseň o ženských povahách.
Skythské kmeny, které na začátku 7. století obsadily území severně od Dunaje v Karpatech a v Sedmihradech (srov. rok 775), postoupily jižněji, za Dunaj. V prostoru dn. Dobrudže se usídlili Agathyrsové.
Kolem t. r. se Peršané pod vedením knížete Hachámaniše/řec. Achaimena z klanu Pasargadů pustili ze svých sídel u jezera Urmia na jih a postupně obsazovali zemi Parsumaš, která byla součástí Elamu, a Parsa neboli pozdější Persii/dn. Fárs, kterou také odjakživa kontrolovali elamští králové. Roku 685 už Peršané nad celým krajem vládli. Achaimeneův syn Teispés, jak si Helléni upravili perské jméno Čišpiš n. Čaišpiš, byl již králem města a země Anšan, rovněž odvěké elamské provincie (viz dále rok 645). O Peršanech a Médech, ass. Parsua a Madai, pochází první zmínka z doby tažení assyrského krále Salmán-ašaréda III. roku 836.
V assyrsko-babylónské válce/"velké rebelii" turtánu Bél-ibni vyčistil od povstalců Přímoří, vůdce Arabů bojujících na Šamaš-šuma-ukínově straně Abí-Jaté/Abíjaté, Abí-Jatí' a jeho bratr Aja-ammu/Ajamu, synové Te'riho, proklouzli z Babylónu obleženého od 11. du'úzu/červen-červenec Assyřany (město padlo o dva roky později). Srov. rok předešlý a o Arabech viz dále rok 645.
Mezi lety 650 až 500 byli nejsilnějším ethnikem v Itálii Etruskové (srov. rok 775 a 539).