306–320

***********************************************************

306.
Ol. 271, 2

617 SE
553 AE
neznámý
a. u. c. 1159
Flavius Valerius Constantius Augustus VI a C. Galerius Valerius Maximianus Augustus VI ***********************************************************

25. července zemřel v Eburaku/Yorku na tažení proti Piktům Constantius I. Chlorus. Po Septimiovi Severovi byl druhým z augustů, který zde v Anglii zemřel, viz rok 211. Vojáci provolali na místě císařem Západu jeho syna Constantina I., jemuž křesťanští historici jednou přiřknou přídomek Velký (o jeho útěku z Říma a důvodu viz rok předešlý): na otcův pohřeb šel již v purpurovém plášti. Podle monotheistické tradice byli s otcem jedinými jejich souvěrci mezi tetrarchy.

Usadil se v Augustě Treverorum/Treverách, dn. Trier, č. Trevír. Nejsilněji prý podporoval Constantinovo císařství král spojeneckých Alamannů jménem Chrocus n. Crocus/Erocus, srov. jeho loupeživého jmenovce a soukmenovce roku 259. Souvislost Cosmova Čecha jménem Crocco, otce dcer Kazi, Tethka a Lubossa, s alamannskými velmoži asi žádná. Chrocus byl nejen prvním z Germánů s tak vysokou posicí v římské armádě, ale hlavně byl prvním z nich, který se podílel na výběru císaře nebo ho dokonce sám přímo prosadil. 

 

V Římě však začátkem srpna senát a praetoriáni logicky jmenovali na Chlorovo místo jeho caesara Flavia Valeria Severa. Nakonec ale Constantinovo císařství Západu přijal. Ovšem 27. října/a. d. vi. kal. nov. se principem (nikoli augustem) dal prohlásit ve své ville na cestě do Labika Maxentius, jehož podporoval jeho otec Maximianus Herculius, který se na rozdíl od Diocletiana nikdy nespokojil s rolí císařského pensisty a reaktivoval se. Maxentius prý nesnesl, aby augustem byl člověk z matky "nízkého" původu, neboť Constantinovou matkou byla podle všeho dcera hospodského a pravděpodobně nebyla s Constantiem sezdána (viz rok 293; po Maxentiově smrti roku 312 jeho matka prohlásila, že synovým otcem byl jistý Syřan...).

Maxentius se dal provolat s pomocí tribunů praetorianů Marcellianem a Marcellem a také úředníka pověřeného výdejem státního vepřového masa lidu Lucianem. Během nepokojů přišel o život vicarius Abellius, který s inthronisací Maxentiovou nesouhlasil.

Monotheističtí autoři líčili Maxentia jako despotu a kouzelníka rozřezávajícího těhotným břicha a zkoumající vnitřnosti novorozeňat a lvů a kromě toho že vyvolával démony, z čehož povstal v Římě hlad a nouze (Eusebios z Kaisareie). V Římě Maxentius hodně stavěl a obnovoval, jeho stavby však připadly k dokončení Constantinovi, srov. Maxentiovu velkolepou basiliku. Mezi restaurovanými chrámy vynikl Hadrianův Venušin a Romy, jehož cellu poničil požár, viz rok 121. Podle všeho to byla poslední větší stavební činnost ve prospěch polytheismu v Římě. 

Proti Maxentiově revoltě poslal Galerius do Itálie Severa, který se pustil do obléhání Města; bylo to po téměř čtyřech staletích první od dob republiky, viz rok 88 a 82 př. n. l., a první válka mezi tetrarchy. Na to oděl Maxentius svého otce Maximiana Herculia, který žil do té doby v ústraní v Lúkánii, znovu do purpuru, aby získal jeho režim na váze. Podle senátu byli po smrti Constantiově do carnuntské konference roku 308 augusty Severus a Galerius, jejich caesary Constantinus a Maximinus Daia (= třetí tetrarchie).    

 

Praefecti Urbi Constantinovy éry (předchozí viz rok 284): 306 C. Annius Anullinus (poprvé), 307 Attius Insteius Tertullus, 308 Statius Rufinus, 309 Aurelius Hermogenes, 310 C. Ceionius Rufius Volusianus (poprvé), 311 Iunius Flavianus, 312 Aradius Rufinus (podruhé), 312 C. Annius Anullinus (podruhé), 312 Aradius Rufinus (potřetí), 313 C. Ceionius Rufius Volusianus (podruhé), 315 C. Vettius Cossinius Rufinus, 316 Ovinius Gallicanus, 317 Septimius Bassus, 319 Valerius Maximus Basilius, 323 Locrius Verinus, 325 Acilius Severus, 326 Amnius Anicius Iulianus, 329 Publilius Optatianus Porphyrius (poprvé), 329 Petronius Probianus, 331 Sex. Anicius Faustus Paulinus, 333 Porphyrius (podruhé), 333 M. Ceionius Iulianus, 334 Amnius Manius Caesonius Nicomachus Anicius Paulinus, 335 Ceionius Rufius Albinus, 337 L. Aradius Valerius Proculus (poprvé, do ledna 338, viz pokračování tam).

Praefectus Urbi Publilius Optatianus Porphyrius n. Porfyrius je pravděpodobně totožný s básníkem, který věnoval poesii Constantinovi ve zvláštním grafickém uspořádání zvaném carmina figurata, vymezující verše do obrazů a obrazců nebo červenými písmeny zvýrazňuje kresbu.   

 

***********************************************************
307. 
Ol. 271, 3

618 SE
554 AE
neznámý
a. u. c. 1160
na západě: Maximianus IX a Flavius Valerius Constantinus Nobilissimus Caesar
v Římě: Maximianus IX a C. Galerius Valerius Maximinus Nobilissimus Caesar
na východu: Flavius Valerius Severus Augustus a C. Galerius Valerius Maximinus Nobilissimus Caesar

***********************************************************

Maximianus Herculius cestoval (prchl) do Gallií, aby oženil v Trevíru Constantina (asi 20-30) se svou mladší dcerou Faustou (nejvýše kolem 17). Constantinus pak uznal Maxentia za císaře, ale do války mezi jeho synem Maxentiem a Galeriem se pustit nechtěl. Constantinus do té doby žil na hromádce s jistou Minervinou (anebo oddáni byli?), s níž měl svého nejstaršího syna Crispa, budoucího caesara, viz rok 317: jejich soužití bude velmi obtížné a tragické, viz rok 326. Constantinus do začátku roku 312 řídil záležitosti římského Západu, o jeho bojích na Rýně a v Británii nevíme téměř nic. Poskytoval provinciálům daňové úlevy, nicméně Gallie pleněné v éře prvních germánských nájezdů v letech c. 250-285 se již nikdy hospodářsky nezmohly.

 

16. září byl Flavius Aurelius Severus (II.) Maxentiem, který uplatil protivníkovy vojáky, před obléhaným Římem poražen. Prchl do Ravenny a zrádně vylákán slovem Herculiovým byl jat a odvlečen do Říma. Byl držen ve ville u Tres tabernae/u dn. Cisterna di Latina v Latiu a když zahájil Galerius Armentarius tažení do Itálie, byl zabit, resp. donucen si vzít život (podle další verse "zemřel", popř. byl uškrcen) a pohřben byl do hrobu Gallienova.

Galerius Armentarius, který stále ještě válčil na Balkánu se Sarmaty, srov. o jejich "vyhlazení" roku 292, vytáhl do Itálie, aby Severa osvobodil. Byli prý spřáteleni přes lásku k pití. Utábořil se v Interamně a od obléhání Města upustil, neboť neměl tak velkou armádu s sebou a ani svým vojákům nedůvěřoval a bál se, že skončí jako Severus. Jeho armáda se proto vrátila do Pannonií a cestou loupila po italském venkově.

 

Galerius někdy po této době dal v Pannonii vykácet rozsáhlé lesy, aby získal půdu pro kolonisty, a ze stejného důvodu po vzoru Probově u Sirmia dal prokopat kanál z jezera Pelso n. Peiso/Blatenské, Balaton, Plattensee, do Dunaje (nebo patřilo jméno jezeru Neziderskému, Neusiedlersee?). Celý kraj mezi jezerem a Dunajem, východ provincie Pannonia Prima, pojmenoval podle své manželky Valerie Pannonia Valeria se sídlem správy v Sopianae/dn. Pécs, č. Pětikostelí. 


***********************************************************
308.
Ol. 271, 4

619 SE
555 AE
neznámý
a. u. c. 1161
Diocletianus X a Galerius Maximianus VII
v Římě: M. Aurelius Valerius Maxentius Augustus a M. Valerius Romulus I

***********************************************************

Maximianus Herculius se vrátil do Říma (nebo už roku 307?). Na naléhání Galeriovo přijal Diocletianus konsulskou funkci, svou poslední, a svolal do Carnuntu, metropole Horní Pannonie, v říjnu a listopadu konferenci císařů Diocletiana, Maximiana a Galeria. Jmenovali 11. listopadu augustem Západu Licinia na místo Severa a uznali nároky Constantina sídlícího v Augustě Treverorum/Trevíru na Západě na caesarskou posici; Galerius zůstal augustem Východu, Maxentius byl odmítnut a jeho otec Maximianus Herculius definitivně ztratil na vlivu: Diocletianus ho donutil resignovat podruhé. Constantinus s Maximinem Daiou byli jmenováni "syny Augustů"/filii Augustorum, viz dále rok 310. Období let 308-311 lze nazvat čtvrtou tetrarchií. Constantinus bezprostředně na rozhodnutí z Carnunta nereagoval a nadále vystupoval jako august a nikoli Augustův syn.   

 

Valerius Licinianus Licinius vulgo Licinius pocházel z dáckého venkova (c. 40). Adoptivní syn Diocletianův a přítel Galeriův účastnil se roku 297 jeho perského tažení, vyslal ho roku 307 východní augustus Galerius k Maxentiovi jako vyslance, který se však odmítl svému tchánovi podrobit. Liciniovým kusem říše se staly země illyrské, thrácké a pannonské. Do války mezi Galeriem a Maxentiem se nepustil, zato se obrátil proti Sarmatům a pravděpodobně na jaře 310 je v poli porazil, srov. rok 292.  


***********************************************************
309.
Ol. 272, 1

620 SE
556 AE
neznámý
a. u. c. 1162
v Římě: Maxentius II a M. Valerius Romulus II
na východu: Valerius Licinianus Licinius Augustus a L. Flavius Valerius Constantinus Caesar I

***********************************************************

V Trevíru dal po Diocletianovi poprvé Constantinus razit svůj zlatý solidus, jímž nahradil Augustův aureus a položil základ systému, který za principátu zaujímaly stříbrné dénárie: z libry zlata ho bylo 72, za Diocletiana šedesát, viz rok 301. Ve východořímské říši byl pod různými jmény ražen do konce státu 1453. Ze solidus/soldus, francouzské sou, povstala označení pro vojáky bojující za mzdu, srov. i české žold, žoldnéř související s něm. Sold, Söldner.

Za své vlády Constantinus zdvihl daňové břemeno. Jeho kancelář pořídila majetkový soupis bohatých lidí, kteří navíc museli platit daň, pravděpodobně pozemkovou, zvanou podle měšce na mince follis. Zavedl obchodníkům po celé říši pětiletní platbu daně ve stříbře a zlatě, také řemeslníkům včetně prostitutek.

Constantinus během své vlády vydával přísná regulační opatření pro všechna řemesla související se zásobováním obyvatelstva a bezpečností. Zakázal pekařům, provozovatelům vodní i suchozemské přepravy, obchodníkům s masem opouštět řemeslo a příslušné cechy/collegia, corpora, consortia, za zběhnutí vyhláškoval trest smrti; viz rok 301 a v indexu s. v. řemeslo. Zákazy opouštět půdu zavázal 30. října 330 colóny a pokud by prchli, mělo se s nimi zacházet jako s otroky čili pracovat v železech.

Ekonomiku říše podřízené rostoucím nákladům na dvůr a hlavně vojsko tedy Constantinus organisoval po armádním způsobu i s tresty za deserci. 

 

V Africe, která spadala s Itálií a ostrovy do říše Maxentiovy, vypuklo povstání správce provincie vicaria L. Domitia Alexandra (nejpozději do 311, spíše ale už koncem 309 potlačeno); byl pokročilého věku a pocházel z prostých rodičů z Pannonie, jinde je zván Frygem. Maxentiův praefectus praetorio C. Ceionius Rufius Volusianus a vojenský velitel Zénas vzpouru nedostatečně vyzbrojenou snadno zlikvidovali. Povstalci naklonění Galeriovi neuspěli při pokusu uchytit se v Alexandreji, z níž se do Afriky vrátili na lodích.

Když se Maxentius pokusil poslat na Alexandra atentátníka, přijal povstalec augustovský purpur. Při obléhání numidské Cirty, kam se Alexander ukryl, bylo město zničeno. Maxentius pak nechal vojáky vyplenit a vypálit Karthágo. Cirta byla obnovena Constantinem I. a přejmenována na Kónstantíné/Constantina, fr. Constantine, arab. Qusantíná v DZ.

 

17. srpna Maxentius vyhnal papeže Eusebia z Říma na Sicílii, kde zemřel, pravděpodobně v důsledku hladovky. Událost se mohla přihodit ve stejný den roku 310, srov. k tomu nepokoje náboženské roku c. 311.

 

V Persii zemřel král Hormisdás/Hormizd II., syn Narseův, který vládl od roku 302. U dvora došlo k puči šlechticů, jak zní tradiční podání, kteří nejstaršího syna králova jménem Ádhar Narsé/řec. Adarnarsés zavraždili po čtyřiceti dnech vlády pro jeho krutost. Druhého syna, jeho případného nástupce, oslepili a třetího jménem Hormizd jali. S pomocí manželky se mu však podařilo prchnout roku 324, viz, přes Armenii na římské území a získal od Constantina asyl. Perští šlechtici se po likvidaci Adarnarsa rozhodli prohlásit králem dosud nenarozené dítě jedné z žen-vdov po Hormizdovi II. a dali mu jméno Sápórés/Šápúr II. Úkaz, je-li pravdivý, v historii ojedinělý. 

Jiná verse podání osudu prince Hormizda je pohádkovější. Palácovým vašnostům, poněvadž ho přehlíželi, jednou o hostině pohrozil "Marsyovou smrtí", tedy stažením z kůže zaživa, jak to učinil kdysi Apollón tomuto satyrovi, když ho rozhodnutím Mús porazil v uměleckém kontestu. Dvořané si to zapamatovali a když otec zemřel, vybrali si prý mladšího bratra na trůn a staršího zavřeli. Osvobodila ho po letech manželka, historie její jméno zapomněla zachovat, která poslala strážím velbloudy naložené jídlem a vínem, muži kovový pilník v pečené rybě, viz dále rok 324.

Zprvu řídila za novorozeně vládu matka, jejíž jméno rovněž neznáme, pak její nový manžel Vahrám/Bahrám. Šápúr II. byl zplnoletněn roku 325 na sté výročí ustavení sásánovské moci přemožením parthských Arsakovců a vládl až do smrti roku 379. Podle chronografů panoval 72 roky, tedy o něco déle. 

 

***********************************************************
310. 
Ol. 272, 2

621 SE
557 AE
neznámý
a. u. c. 1163
v Římě: Maxentius III
na východu: Tatius Andronicus a Pompeius Probus

***********************************************************

Přišel pokus Maximiana Herculia, který stále čekal na svou příležitost, stát se potřetí na Západě císařem a vystrnadit Constantina. Stalo se tak v červenci při vzpouře Franků. Vyplatil vojákům donativum, ale ničeho více nedosáhl. Utekl do Massilie, kterou Constantinus oblehl, dobyl, tchána zajal, ale nijak jeho vzpouru nepotrestal. Když své dceři Faustě, Constantinově manželce, Maximianus sdělil, že hodlá zetě zavraždit ve spánku, Fausta zachovala manželskou věrnost a choti vše vyzradila. Není známo, zda byl Maximianus Herculius popraven smrtící smyčkou nebo zda se sám oběsil, nicméně památka na něj byla Constantinem zatracena. 

 

Maximinus Daia se na Východě během tažení proti Peršanům začal sám zvát augustem, ale vůči Galeriovi zůstal loyální. Říše byla zavalena augusty: Galerius, Licinius, Maximianus, Maximinus, Maxentius a Constantinus. 

 

V Germánii kolem t. r. v Augustě Treverorum/Trier, Trevíru dostavěna Aula palatína, "Konstantinova" basilika. Město bylo nejlidnatějším římským osídlením severně od Alp s velkými lázněmi dostavěnými po roce 316, s mohutnými hradbami, amfiteátrem pro odhadem osmnáct tisíc diváků z konce 2. století a se silnou vojenskou posádkou.

V CCAA v letech asi 310-315 na pravobřežní straně Rýna povstala pevnost Divitia/castrum Divitium, dn. Deutz, součást Kolína. Constantinus dal proti vpádům Franků postavit pro rychlý přesun legií kamenný most a k němu pevnost pro c. devět set vojáků. Jak dlouho most stál, známo není. Odhaduje se, že spadl kolem roku 400, pevnost Římané vyklidili asi roku 401 a Kolín více než další tisíciletí žádné přemostění neměl. Po roce 430 do pevnostních zdí umístili Frankové královský dvůr, Divitia civitas, po roce 555 ho vyplenili Sasové a pevnost se stala základem obce Deutz, přičemž vlastní pevnost se stala roku 1003 klášterem.

 

V Japonsku zemřel na jaře císař Ódžin (110), vládnoucí od roku 269 (nominálně od 200, viz). Nástupcem se stal roku 313 jeho čtvrtý syn Oho-sazaki, posmrtným jménem Nintoku/"Velký střízlík", šestnáctý tennó (zemřel v únoru 399). Na trůn ovšem chtěl též císařský princ Oho-jama-mori. Převlečen vmísil se mezi převozníky přes řeku na loď, na níž byl též vylákán princ. Lodníky císař donutil rychle stoupnout si na jednu stranu lodi a princ spadl do vody a utonul. Za jeho vlády roku 325 postavena v Japonsku první obilná sila. Viz dále rok 342. 

 

***********************************************************
311.
Ol. 272, 3

622 SE
558 AE
neznámý
a. u. c. 1164
Galerius Maximianus VIII a C. Galerius Valerius Maximinus Augustus II
suff. Ceionius Rufius Volusianus a Q. Aradius Rufinus (oba září - prosinec, oba v Itálii a Africe)

***********************************************************

30. duben v Níkomédeji datován "toleranční patent" císaře Východu Galeria pro křesťany. Jeho text se nezachoval, ale podle citací křesťanských autorů si císař přál, aby "křesťané dostali rozum a vrátili se k víře svých předků/ad bonás mentés redírent, když už je popadla taková hloupost/tanta stultitia ocupasset, že se nechovali podle starých zásad". Nicméně jim ve své nezměrné shovívavosti povolil opět vyznávat svou víru a shromažďovat se s tím, že se budou "u svého boha za zdar císaře, státu a sebe modlit/débébunt deum suum oráre pró salúte nostrá et reí publicae ac suá".  

Začátkem května, několik dnů po vydání svého výnosu na usmířenou, císař C. Valerius Galerius Maximianus zvaný Armentarius (c. 60) v Serdice poblíž svého rodiště a paláce Romuliany, viz rok 293, zemřel (proto jeho edikt bývá zván též serdický). Skončil prý "cónsúmptís genitálibus/uhnitím pohlaví", jiný pramen hovoří o "nezhojitelné ráně"/trauma dysiátron a další, že ho "sežrali červi a jeho tělo že se za hrozných bolestí rozpustilo v hnilobu/comestur á verminibus et in putrédinem corpus cum intolerandís dolóribus solvitur". 

Maximinus Daia začátkem léta na Bosporu konferoval s augustem Liciniem a rozdělili si Galeriův majetek (po Daiově smrti Liciniovi připadl i jeho díl). 

Na Východě v říjnu až listopadu obnoveny persekuce křesťanů: Daia pokračoval bez ohledu na patent v Galeriově dědictví.

 

V Římě někdy v této době udeřil blesk do chrámu Fortuny. Při jeho hašení požáru vedl jistý voják rouhačské řeči o kultu, rozumí se polytheistickém/blasféma rhémata kata tú theiú, a byl za to davem zabit. Vojáky to rozzuřilo a Řím v těžké chvíli uklidnil Maxentius. Nálady mezi obyvatelstvem se v nejbližších generacích změní...

3. prosince si vzal život jedem jeden z velkých římských reformátorů Dioklés-Diocletianus (asi 70), u moci od roku 284 (za rok úmrtí lze v pramenech nalézt až rok 316, ale vždy stejné datum). Poslední tři roky pěstoval ve svých zahradách v Salonách zeleninu a z vývoje římského světa dostal deprese: jeho reformy se zčásti zhroutily. Rozhodl se po pozvánce na svatbu Constantinovy sestry Constantie s Liciniem do Mediolana, kterou odmítl. Constantinus s Liciniem mu pak vyčetli, že drží s Maxentiem a Maximianem a Diocletianus tušil, že by tak jako tak následovala smrt, viz rok 313, o nepřátelství Constantinově viz rok 305. 

 

V Africe potlačeno povstání L. Domitia Alexandra (od 309; t. r. je nejzazší datum, spíše zlikvidováno již roku 309). Maxentius poslal vojsko s flotilou v čele se svým praefectem praetorio Rufiem Volusianem a s ním ve válce zkušeným vojevůdcem Zénou, Alexandrovo vojsko z bitvy prchlo a usurpátor byl jat a uškrcen. Maxentius na to uspořádal hon na Alexandrovy příznivce či alespoň na podezřelé, kteří v lepším případě přišli o majetky. Karthágo bylo přitom vypleněno a na to uspořádal v Římě triumf. Pak se chystal na Constantina, sbíral armádu, ale ten ho předešel, viz rok následující. Poničené velkoměsto obnovil do staré krásy Constantinus I.

Je pravděpodobné, že někdy v této době se mezi domorodou africkou populací, tedy mezi Púny a částmi Berberů, zdvihl organisovaný odpor proti vládě, který vyústil v řádění fanatických křesťanů zvaných agónisticí, tak ze strany dónátistů nebo circumcelliónés, jak brigantům říkali dobří katolíci; viz rok 344.

 

V Číně zemřel regent státu Západní Ťin/Xi Jin S'ma-Jüe/Yue, viz rok 290. Ve válce proti expandujícím Hunům a dalším nomádům ze severu a severozápadu se nedokázali Číňané prosadit. Období let 304 - 439 nazývají érou "šestnácti států pěti barbarů", jimž se říkalo wu/"nesrozumitelní", resp. wu chu/hu, pět barbarů: Siung-nu/Xiongnu, asi předkové Mongolů a Mandžuů Sienpej/Xianbei, Čchiang/Qiang, kteří žijí dodnes v S'-čchuanu, Ťie/Jie a Ti/Di; z nich nejmocnější byli Siung-nu/Xiongnu, Hunové. Viz rok 216 a 304.

Hunové drželi celé Šan-si/Shanxi a založili roku 304 stát (Dřívější) Chan Čao/Han Zhao zvaný též Severní Čao se sídelním městem Pching-jang/Pingyang. Zvolili si císařem Liou Jüana/Liu Yuan, o jehož předcích viz rok 188. Roku 310 Liou Jüan zemřel a na jeho místo zvolili Hunové jeho syna Liou Cchunga/Liu Cong (zemřel roku 318), když zavraždil svého bratra, aby neměl konkurenci. Cchung se pustil do závěrečné fáze války s Číňany, v květnu 311 je Hunové porazili v poli a v červenci obsadili téměř nehájené sídelní město Ťinů Luo-jang. Strašlivě ho vyplenili, na třicet tisíc lidí povraždili včetně klanu S'-maů a císaře Chuaje jali.

Bylo to poprvé v historii, kdy nepřítel přišed ze zemí mimo císařskou Čínu dobyl hlavní město říše a zajal jeho vládce. Hunové/Xiongnu Chuaje drželi v zajetí, nicméně roku 313 ho zavraždili i se zbytkem příbuzenstva.

Jeho nástupcem a posledním z vládců Západních Ťinů/Si Ťin byl Wuův vnuk S'-ma Je/Sima Ye (13) proklamovaný pod jménem Min-ti/Mindi ve starém sídelním městě Čchang-an. Po třech letech se však musel vzdát a později byl Huny popraven. Tím zanikl stát Západní Ťin a od roku 317, viz, čínská státnost pokračovala jako dynastie Východní Ťin/Dong Jin, Tung Ťin (do roku 420).

Hunský stát Čao trval do roku 431, kdy porážkou, zajetím a rok na to popravou posledního z vládnoucích Hunů v Číně Č'-fena/Zhifen neboli císaře Che-liena Tinga/Helian Ding skončil poslední vývojový stupeň státu Čao zvaný Sia-kuo/Xiaguo založeného roku 407 Liou Popoem/Liu Bobo z hunského kmene Tchie-fu/Tiefu (zemřel roku 425).

Jak "čínští" Siung-nu/Xiongnu, tedy Hunové, souviseli s Huny n. Hunny "západními/evropskými", nelze jednoznačně sdělit. Čínské prameny totiž označují kdejaké cizáky slovem Siung-nu, nemusí to vždy být naši Hunové. Nicméně nomádi, kteří se po Č'-č'ho porážce Číňany pustili Střední Asií na západ, byli též označování jako Siung-nu neboli Hunové, řec. a lat. Únnoi, Hunni n. Chunni. Zcela jistě to nebyl geneticky monolitický lid, ale jejich jméno se stalo označením sběrným pro všechny zúčastněné nebo podrobené národy, spíše označení "státní" než ethnické. Proto je asi též lepší psát "čínské" Huny s jedním "n", "západní" se dvěma.         


***********************************************************
312. 
Ol. 272, 4

623 SE
559 AE
neznámý
a. u. c. 1165
Imp. Caesar Constantinus Augustus II a Imp. Caesar Licinius Augustus II
v Římě: Maxentius IV

***********************************************************

V Orientu trávil Maximinus Daia na tažení v Armenii proti Tíridátovi III., který proklamoval křesťanství státním náboženstvím už roku 301, viz tam; nic bližšího o příčinách války nevíme. 

 

Na Západě na jaře v tažení na Maxentia překročil Constantinus I. s armádou čtyřiceti tisíc vojáků z Británie, Gallií a Germánií Alpy (jiný zdroj jich chtěl napočítat devadesát tisíc a k tomu osm tisíc jezdců). Ve dvou bitvách na severu Itálie a ve třetí pod branami Verony porazil početnější vojsko Maxentiovo, jemuž velel jeho praefectus praetorio Ruricius Pompeianus, který v boji padl (nejvyšší údaj praví, že měl k disposici osmdesát tisíc italských vojáků, k tomu čtyřicet tisíc z Afriky, k tomu ze Sicílie, prý dohromady 170 tisíc mužů pěchoty a osmdesát tisíc jezdců!).

Maxentius se neopevnil v Římě, ale osobně vyrazil do pole. Dorazil s vojskem až k osadě Saxa Rubra/"Červené skály" několik mil před Římem (dnes součást Města), odtud se však vrátil. 27. října/a. d. vi. kal. nov. v bitvě na Mulvijském mostu Constantinus zvítězil. Maxentia při přechodu Tiberu shodil kůň do vody a augustus utonul; jeho naděje na dlouhý imperiální život skončily na den přesně po šesti letech. Podle jiné verse se pod ním prolomil jím zbudovaný lodní most, který dal uprostřed inženýry narafičit tak, aby se uvolněním kolíků snadno pod útočícími constantinovci rozestoupil a oni spadli do řeky. Viz k bitvě a co jí předcházelo rok následující. Tím skončila osmá občanská válka imperiální éry vedená od roku 306; viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276 a 284.

Roku 2005 se při vykopávkách na Palatinu nalezly panovnické insignie Maxentiovy zjevně ukryty kdysi před zraky vítězů. Je to ojedinělý nález v historii římského státu. O pověsti spojené s bitvou na Mulvijském mostu viz rok následující.   

 

Constantinus I. se stal jediným vládcem Západu. Maxentiova manželka, Galeriova dcera Valeria Maximilla, nobilissima femina/"žena velevznešená", vzápětí zmizela z historie. Jejich syn M. Valerius Romulus (narozený c. 294), nobilissimus vir a dvojnásobný konsul (nebylo mu ještě dvacet), zřejmě už roku 310 nežil. Zkazky o tom, že měl Constantinus před bitvou sny o Ježíšovi a kříži, dal do oběhu křesťanský autor Eusebios z Kaisareie v Životopisu blaženého císaře Constantina/Bios tú makariú Kónstantínú tú basileós, viz rok následující.

Senát zasvětil nyní po válce všechny stavby podniknuté Maxentiem Constantinovi. Maxentius nebyl v oblibě, neboť mimo jiné při hašení chrámu Fortuny došlo ke krvavým nepokojům, během nichž praetoriáni povraždili na šest tisíc Římanů, srov. rok 311. Poněvadž titíž praetoriáni stáli při svém augustovi věrně až do konce, vítěz gardu bez náhrady rozpustil a jejich kamenné ležení postavené za Tiberia zrušil. Existovali jako osobní armáda principů a dominů od Augusta.

Funkci jejich velitele praefecta praetorio/řec. aulés hyparchos však Constantinus neodstranil, ale omezil pravomoce: když neměli vojáky, přišli o vojenské kompetence a jejich úřad se proměnil v nejvyšší civilní správní orgán mimo dvůr: snad by bylo od tohoto okamžiku vhodnější je namísto velitele praetorské gardy nazývat šéfy praetorského správního úřadu. Praetoriány nahradil novým sborem sestavovaným z vojáků římských i Neřímanů, scholae palatinae.

Od dob Diocletianových měla každá tetrarchie svého praefecta praetorio, viz rok 293: Orientis (všechny země za Bosporem), Illyrici, Italiae et Africae a Galliae (vše na západ od Itálie), všichni praefecti fungovali ještě s velitelskými pravomocemi. Konstantinem oktrojovaní praefecti fungovali ve stejném počtu, od jeho syna Constantia II. (po roce 337) až do definitivního rozdělení říše roku 395 existovaly tři praefectí praetorió: Orientis (kam spadaly thrácké provincie, anatolské, syrské a Egypt), Italiae, Africae et Illyrici a Galliae (též formulováno jako praef. pr. per Gallias, Illyricum, Orientem etc.). 

Constantinova reforma z t. r. nebo až z let pozdějších (c. 320?) převedla vojenství do rukou nové armádní velitelské funkce magister militum/řec. stratélatés. Viz rok 304 a 327.

Poněvadž se Segusio, správní středisko Kottijských Alp/Alpes Cottiae, přidalo k Maxentiovi, dal město Constantinus I. rozbořit. 

 

***********************************************************
313. 
Ol. 273, 1

624 SE
560 AE
neznámý
a. u. c. 1166
Imp. Constantinus III a Imp. Licinius III
v Římě: Maximinus III

***********************************************************

Setkání Constantina s Liciniem v únoru (?) v Mediolanu přineslo rozdělení říše mezi sebe bez ohledu na Maximina Daiu. Licinius si v Mediolanu vzal Constantinovu sestru Constantii, s níž měl stejnojmenného syna Valeria Liciniana Licinia. Kromě toho měl Licinius syna s jistou otrokyní, jehož jméno neznáme; žil v Africe a Constantinus ho krátce před svou smrtí dal zavřít do kartháginské císařské tkalcovské manufaktury, tedy d. f. zotročit, a při pokusu o útěk zavraždit.

Zároveň zveřejnili v Mediolanu dohodu o svobodě vyznání, jímž se dostalo "i křesťanům i všem" práva vyznávat víru podle vlastního výběru: "... in primis ordinanda esse credidimus, quibus divinitatis reverentia continebatur, ut daremus et Christianis et omnibus liberam potestatem sequendi religionem quam quisque voluisset, quod quicquid <est> divinitatis in sede caelesti nobis atque omnibus qui sub potestate nostra sunt constituti, placatum ac propitium possit existere," tedy "především jsme usoudili, že je nezbytné uspořádat záležitosti, jimiž se udržuje úcta k božské existenci, abychom dali křesťanům i všem (ostatním) volnost následovat náboženství, jaké kdo chce, aby cokoli je božského ve vesmírném sídle nám a všem, kteří náležejí pod naši moc, mohlo žít dál v míru a smířlivosti. 

Údajně byl "edikt" spojen s navrácením majetků církevním organisacím a později s odškodněním. S Liciniem se údajně dohodli i na tom, aby církevní činovníci byli placeni z císařské pokladny. Je pravděpodobné, že je k úmluvě vedly krvavé události v Římě roku asi 311. Text mediolánské dohody známe pouze od autorů křesťanských Lactantia a v Eusebiově řeckém překladu. Není proto podivné, že jmenovaní jsou pouze "Christiani" a další kulty pouze úhrnným "omnes", což ovšem velmi snižuje věrohodnost autenticity textu.

Ať je to, jak chce, toleranční patent nerespektoval brzy Licinius a rovněž Constantinus si nedělal s jeho dodržováním starosti, neboť přihlížel likvidaci dónátistů a ariánů, vlastně hnutí křesťanských, nicméně "protiestablishmentových". Ze státoprávního hlediska tím ovšem skončily snahy polytheistických vladařů o likvidaci nepřátelského kultu a křesťanství se dostalo státního uznání. Mediólánskou dohodu už nikdo nikdy neodvolal a ani Iulianus o půl století později na ni nesáhl. 

Constantinus původně vzýval Marta a Apollóna, respektive Sol invictus/Nepřemožitelné Slunce. Ovšem Berber L. Caecilius Firmianus zvaný Lactantius (zemřel před níkajskou synodou), učitel latinského řečnictví, apologeta monotheismu a vychovatel Crispův v Treverech od roku 315, tvrdil, že v noci před bitvou na Mulvijském mostě dostal Constantinus shůry příkaz umístit na štíty Kristovo znamení.

O čtvrt století později křesťanský historik Eusebios z Kaisareie ve své Constantinově hagiografii napsal, že během pochodu na Řím Constantinus se svými vojáky v Itálii spatřili v poledne přes slunce světelný "vítězný" kříž s nápisem "tútó níká/zvítěz tímto (sc. znamením; podle pozdějšího kronikáře Salaminia Hermeia Sózomena: ó Kónstantíne, en tútó níká, což císaři sdělovali andělé/theoi angeloi)", v pozdější latinské podobě "in hóc signó victor eris, popř. in hóc signó vincés/v tomto znamení se staneš vítězem/zvítězíš".

Noc před bitvou navštívil císaře ve snu Kristus osobně, připomněl mu svůj pokyn a august přikázal řemeslníkům znamení XP ze zlata a drahokamů umístit na tyč standarty zvané od nyní labaron, lat. labarum, což byl tedy Ježíšův/Constantinův nápad; srov. k tomu v indexu s. v. křesťané. Shodou okolností též Gallové n. Gallorománi, a to nejen v jeho oddílech, užívali křížového symbolu jako znamení slunce. Constantinus vyčlenil ze své gardy padesát mužů, aby kříž nesli a neustále ho střežili.

Z polytheistických pramenů o podobném zjevení nevíme nic a záhubu Maxentiovu prý věštilo velké množství sov, které se usadilo na římských hradbách...

Na konání třídenních stoletních her/ludi saeculares v počítání Augustově resignováno, srov. rok 247 a 203, a už nikdy na ně nebylo Římany myšleno. V podání historika Zósima ze začátku 5. století opominutí her, obětin Plutonovi/Dis a Proserpině na Martově poli na podzemním oltáři na místě zvaném Tarentum a s nimi spojenými hrami tarentskými/ludi tarentini a dalších zvyklostí, přivedlo říši do chaosu a zkázy.

 

O mediolanském paktu se Maximinus Daia dozvěděl v Antiochii a byla z toho válka: vypravil se s armádou do Bíthýnie. V dubnu překročil Helléspontos a oblehl Býzantion obsazené Liciniovými vojáky. Po jedenácti dnech města dobyl a po krátkém obléhání odsadil Hérákleiu, starý Perinthos. Sám přitom vydal vlastní toleranční edikt, neboť Východ měl hodně tehdy již křesťanů, třebaže dlouho ještě ne většinu, zahrnující restituce majetku zabaveného jejich obcím.

Během obléhání Hérákleie dorazil Licinius s malým počtem vojáků do Adriánopole. 30. dubna/1. května se obě vojska srazila v lokalitě zvané campus Ergenus/u Tziralla-Caenophrurium, dn. Çorlu v TR a Licinius Maximina Daiu porazil na hlavu (srov. blízkost bojiště s bitvami Constantinovými s Liciniem roku 317sqq.).

Daia odhodil purpur, převlékl se do otrockého a prchl do Níkomédeie a pokračoval dále na Východ. V kilických soutěskách postavil opevnění proti Liciniově armádě, která je však zdolala. Maximinus Daia (42) unikl do Tarsu, kde v obležení v červenci n. srpnu zemřel přirozenou smrtí. Tím skončila devátá občanská válka císařské éry, viz rok předešlý. • Daia byl posledním z římských panovníků, jehož jméno bylo v Egyptě napsáno ještě hieroglyfy. Ani on však zemi nikdy nenavštívil, viz rok 302+.  

Licinius dal popravit též vdovu po Galeriovi, která žila u Maximina. Galeria Valeria Augusta (42. v pořadí august), dcera Diocletianova s Priskou, po smrti Galeriově odmítla žít na dvoře Liciniově a prchla k Maximinovi, dědici Galeriova majetku. Její manželství s Galeriem bylo bezdětné, byla prý neplodná, adoptovala však Galeriova nemanželského syna Candidiana, který si měl brát Maximinovu dceru, jejíž jméno neznáme (7). Uprchli spolu, Maximinus jí chtěl pojmout za ženu, což odmítla. Dal ji zavřít kdesi v Syrii a vítězný Licinius vydal rozkaz Valerii Augustu a Candidiana zavraždit.

Patnáct měsíců se ukrývala, až byla s matkou Priskou prozrazena někde u Thessaloníky a obě ženy byly sťaty. Důvod jejich smrti a Candidiana znám není, snad souvisel s obrovským majetkem po Galeriovi. Licinius dal zavraždit spolu s Daiovou dcerou též jeho syna Maxima (8) a před smrtí dětí dal Daiovu manželku, jejíž jméno rovněž neznáme, vhodit do Orontu, kde prý "sama dávala topit zbožné ženy/ibi saepe illa castás féminás mergí iússerat", jak se zadostiučiněním napsal Lactantius. 

 

13. června, o červnových ídách, garantoval Licinius náboženskou svobodu podle mediolánské dohody ve své části říše ediktem daným v Níkomédeji. Pak se vypravil na Peršana, Constantinus táhl z Mediolana proti Frankům.

Vztahy s Constantinem prudce ochladly, až po incidentu s Bassianem přešly následujícího roku v otevřené nepřátelství - příbuzní nepříbuzní. Význam tohoto senátora, jehož celé jméno neznáme, spočívalo v tom, že jeho bratr Senecio byl vysokým důstojníkem u Licinia, pravděpodobně velitelem hraničních oddílů na Dunaji. Constantina napadlo oženit Bassiana se svou nevlastní sestrou Anastasií (dcera Constantia Chlora s Flavií Maximianou Theodorou). Když asi začátkem roku 314 Constantinus navrhl, aby Bassiana jmenovali caesarem s kompetencí pro Itálii, Licinius nesouhlasil a nakázal Senecionovi, aby bratrovi namluvil povstat proti Constantinovi.

Spiknutí se provalilo, popřípadě ke vzpouře v Itálii i došlo, Bassianus však byl jat a popraven. Constantinus žádal vydání Seneciona, což Licinius odmítl a v Emoně/Colonia Iulia Aemonis, dn. Ljubljana/Laibach, obci na pomezí obou říšských údělů, dal povalit Constantinovy sochy (rok 314).  

 

Římská synoda křesťanských předáků vedených papežem Miltiadem v Lateránu odsoudila dónátisty pojménované později podle biskupa Donata, stěžující si na biskupa Caeciliana z Karthaga. Jeho hříchem bylo to, že mezi jeho voliči t. r. byl jeden, který v době Diocletianovy persekuce křesťanů zapřel své vyznání (jeho souvěrci ho tudíž zařadili mezi "padlé"/lapsi, a traditores/"předavače-zrádce, tykteří vydali úřadům křesťanské spisy").

Biskupem kartháginským za Diocletianových persekucí byl Mensurius, který rovněž vydal úřadům spisy, ale jen apokryfní a kupodivu nebyl za to viněn ze zrady. Když v Římě roku 308 úspěšně hájil jednoho z "padlých", jistého Félíka z Aptungy/Apthugen, nemohl se do Afriky vrátit, neboť Maxentiova armáda blokovala cesty a přístavy. Zemřel v Itálii a jeho nástupcem byl roku 311 zvolen v Karthágu Caecilianus. Proti němu však část afrických biskupů s Donatem a Secundem, biskupem v Tigisi, upřednostnila Maiorina, rovněž "dónátistu" (ovšem s lepším kádrovým profilem; zemřel přirozenou smrtí roku 315). 

Tehdy poprvé došlo k zamotání světské moci do ryze církevních sporů. Donatus se svými lidmi Caecilianovu volbu neuznával ("byl volen zrádci"), v Římě se však Constantinus postavil za Caeciliana a bylo z toho africké schisma a povstala vlivná sekta, viz rok následující, a to právě v době, kdy byla oběma augusty proklamována náboženská tolerance.

Jednání synody v Římě navštívil i Constantinus, k němuž se pak dónátisté odvolali. Císař svolal další sněm křesťanských předáků, viz rok následující a sporem se zabýval i v Treverách roku 315: je to první případ zásahu panovníka do sektářských sporů jesusovských monotheistů. 

Constantinus sice klérus hospodářsky podporoval, ale nikdy si ho nenechal přerůst přes hlavu. Bez ohledu na nesmiřitelné sektářství mezi církevními pohlaváry a přes níkajské usnesení sympatisoval august spíše s ariány. Císař zbavil klérus t. r. povinnosti dostát občanským závazků, leitúrgiím/munera; o dalších významných daňových a právních úlevách pro kněží monostheistů viz v indexu s. v. křesťanství.

 

V Alexandreji v roce vydání tolerančního náboženského ediktu na Východě nastoupil do čela křesťanů po Achillovi, viz rok 300, Alexandros (do 328), bojovník za orthodoxii a jeden z tvůrců ideologického usnesení prvního všekřesťanského koncilu níkajského roku 325. Jako jeho předchůdce po celou dobu řešil hluboký rozpor s táborem kněze Areia/lat. Aria o základní věroučnou poučku křesťanství.

Zatímco orthodoxie poklamovala trojjedinost boží (u křesťanů je bůh bezejmenný/incertum númen, srov. rok 217+) a bytostní identitu boha, jeho syna Ježíše a "svatého ducha božího"/hagion pneuma, lat. spiritus sanctus, ariáni vložili do dogmatu logiku: Zrodil-li otec syna, má zrozenec začátek svého bytí a je proto jasné, že kdysi synem nebyl. Totéž platí o božím slovu, které existovalo až když bylo proneseno, ne dříve a nemá nic společného s boží podstatou. Syn by neexistoval, kdyby se bůh nebyl rozhodl nás vytvořit: syn je tu pouze křesťanům k vůli.

Radikálnější než Areios byl Eunomios z Kappadokie, v letech 360-383 biskup v Kýziku, podle něhož má syn jiné bytí než jeho otec, neboť je zcela jedinečná bytost ("eunomiáni"). Stoupenci Makedoniovi, patriarchy kónstantínopolského v letech 342-346 a 351-360, měli za to, že duch svatý je služebníkem otce a syna a že nemá božskou podstatu ("makedoniáni"). Viz dále rok 320.

 

***********************************************************
314. 
Ol. 273, 2

625 SE
561 AE
neznámý
a. u. c. 1167
C. Ceionius Rufius Volusianus II a Petronius Annianus

***********************************************************

V první válce s Liciniem (bellum cibalense do 317, o příčinách nepřátelství viz rok předešlý; byla to desátá občanská válka imperiální éry, která s přestávkou let 317-321 skončila roku 324) se Constantinovi znamenitě vedlo. Podle hagiografa Eusebia z Kaisareie se totiž Constantinus modlil, kdežto Licinius obětoval bohům a hledal budoucnost ve věštbách a letu ptáků a k tomu čaroval. Výsledek války si dal Licinius věštit u Apollóna Didymského, pravděpodobně poslední počin staroslavné mílétské svatyně (zmiňována ještě za imperatora Iuliana). V bitvě u Cibalae/dn. Vinkovci na východě HR u bažin jménem Hiulca v Pannonii 8. října dosáhl vítězství po nočním přepadu ležení, podle jiných po celodenní bitvě, ale se značnými ztrátami. Obě strany se rozešly do svých domén, aby čerpaly sil pro další válku: v této bitvě proti sobě stálo 35 tisíc liciniovců a dvacet tisíc constantinovců. Constantinus sídlící v Augustě Treverorum/Trevíru pokračoval ve válkách s Germány porýnskými, Licinius zřejmě ze Sirmia, kam po bitvě a ztrátě trénu ustoupil, řídil boje s Goty.

 

1. srpna synodos předáků křesťanských organisací v Arelatě/dn. Arles svolaný Constatinem, viz rok předešlý, projednávala mimo jiné otázku doby slavení velikonoc, uznala sice odvolání dónátistů, ale znovu je odsoudila; srov. rok předešlý. Mezi biskupy byli již zástupci organisací z Británie a Germánie. Dónátisté se domohli osobního slyšení u císaře v listopadu 316 v Mediolanu, ale opět neuspěli. Dónátisté se nevzdali, radikálové sáhli k brutální guerrille (circumcelliones), Constantinus je však toleroval, viz rok 321. Na zhruba dvě staletí zůstali v Africe silnou sektou. Zmizela po roce 534, po znovudobytí Afriky Belisariem na Vandalech a připojení k říši.

Donatus, biskup z Casae nigrae v Numidii/dn. Nigrín v DZ při hranicích s TN, byl po zrovnoprávnění křesťanů s polytheisty roku 313 hlavou své církve do roku 355, kdy byl deportován z Afriky a zemřel. O souvislosti dónátistů s agónisty vulgo circumcellióny viz rok 344. Byl vysloven názor, že žili ve stejné době dva Donatové. Jeden byl tímto biskupem, druhý, jemuž se dostalo pro výřečnost od svých lidí přízvisko Magnus. Ať to byl, kdo chce, oba nebyli níkajskými katholíky. 

Na jednání v Iliberris, viz rok 300, nijak tato synodos nenavazovala.

 

V Antiocheji Syrské se narodil krasořečník Libanios, jehož děd a prastrýc, antiošští městští úředníci či radní, byli popraveni Diocletianem po vzpouře jistého Eugenia, viz rok 303. Studoval v Antiocheji u rhétora Ulpiana z Askalónu (zemřel ke konci vlády Constantina I.). Jeho spolužáky byli Proairesios a Héfaistión, Proairesiův druh v chudobě, viz rok 320. V Athénách se chtěl roku 334 stát posluchačem Epifaniovým, cestou z přístavu byl však přemluven žáky Diofanta z Arábie n. Alexandreie a přidal se k nim. O šest let později otevřel vlastní úspěšnou rhétorskou školu v KónstanínopoliPo dvou letech se přestěhoval do Níkaie, pak do Níkomédie, kde se posluchači stali též Basileios z Kaisareie kappadocké, křesťany zvaný ještě za života Velký (zemřel na nový rok 379) a budoucí imperátor Iulianus. Po krátkém návratu do Kónstantínopole se roku 354 usadil ve své vlasti, kde vyučoval též křesťanského kazatele Ióanna z Antiocheie zvaného Chrýsostomos/Zlatoústý (zemřel roku 407), Amfilochia, biskupa v Ikoniu (zemřel roku 395) a Theodóra, biskupa v Mopsúestii (zemřel roku 428). Zachovalo se 64 Libaniových oslavných řečí a sbírka 1600 dopisů, největší ze zachovaných ze starého věku.

Vrstevníkem Libaniovým byl Akakios z Kaisareie v Palaistíně, výřečný sofista s velkou pověstí (jiný od biskupa řečeného Jednooký, viz rok 340). Zénón z Kypru vynikl jako medik a zároveň též jako sofista. Jeho žák Mágnos z Antiocheie v Mygdonii/Nisibis měl řečnickou školu v Alexandreji. Mágnovým spolužákem u Zénóna byl Oreibasios z Pergamu, přítel císaře Iuliana. Oreibasios obdivoval Iónika ze Sard, který byl po otci lékařem a žákem Zénónovým. V Galliích v té době požíval stejně dobré oborové pověsti lékař Theón.    

 

***********************************************************
315.
Ol. 273, 3

626 SE
562 AE
neznámý
a. u. c. 1168
Imp. Constantinus IV a Imp. Licinius IV

***********************************************************

V Římě byl poblíž Colossea postaven Constantinův vítězný oblouk. Císař slavil svá decennia/deset let vlády, bohům však odmítl obětovat; na oblouku je však vyobrazen při obětech s Liciniem. Opustil pak Řím směrem do Germánií, viz rok následující, a do Města se vrátil až na oslavy druhého decennia, tedy na vicennalia v červenci 326. 

Římu věnoval několik staveb, dokončil Maxentiovu basiliku, na Quirinalu otevřel lázně, křesťanské církvi věnoval řadu objektů z císařského majetku, hlavně basiliku sv. Ióanna/Jana Lateránského, sídlo římského biskupa, t. č. Silvestra I.

Podle monotheistických autorů Constantinus během své vlády uzákonil, aby majetky církevních hodnostářů, pokud zemřeli bez dědiců, připadly církvi a nikoli císařské pokladně, jak platilo dosud pro všechny občany. Restituoval, pravděpodobně pod dojmem Maximinova ediktu z roku 313 konfiskované majetky všech exulantů a těch, kteří byly za persekucí křesťanů za Diocletiana popraveni. Noví majitelé museli majetky vrátit, ale zisk z nich, jehož dosáhli, si směli ponechat. 

Ve státní byrokracii upřednostňoval císař křesťany, stejně jako v armádě, kde museli vojáci držet nedělní modlitby, i ti polytheističtí. Dával během své éry stavět kostely s podporou císařské pokladny a peněz provinčních, naopak prý zakázal konat bohoslužby ostatním bohům a držet polytheistické svátky. Barevné kultovní sochy dal vynést z chrámů a zbavit je všech ozdob, bronzové roztavit; rozsah této ničivé činnosti neznáme, vlekl se za jeho nástupců. 

V Eleutheropoli v Palaistíně se narodil Epifanios, od roku 367 biskup v kyperské Salamíně. Ve spisu Panarion/Chlebový košík popsal pestrý svět monotheistických haeretiků a za původce zla označil Órigena. Zemřel roku 403.

 

***********************************************************
316.
Ol. 273, 4

627 SE
563 AE
neznámý
a. u. c. 1169

Antonius Caecinius Sabinus a Vettius Cossinius Rufinus

***********************************************************

Constantinus vytáhl z Trever na východ na Licinia a v prosinci dorazil s armádou do Serdiky/dn. Sofije.

Předtím rozhodl v církevních sporech proti africkým dónátistům, viz rok 314, ale své rozhodnutí nijak přísně neprosazoval.

V Salonách podle jedné chronografické tradice zemřel v prosinci Diocletianus, viz však rok 311.   

 

***********************************************************
317. 
Ol. 274, 1

628 SE
564 AE
neznámý
a. u. c. 1170

Ovinius Gallicanus a Caesonius Bassus

***********************************************************

Buď koncem roku 316 nebo začátkem 317 vybojovali oba císaři dvoudenní bitvu v lokalitě zvané campus Ardiensis/Ardské pole kdesi mezi Filippúpolí a Adriánopolí, kde Constantinova armáda opět měla navrch, ale nedokázala se prosadit (buď se bojovalo v údolí řeky Ardy/starým jménem asi Harpéssos, přítoku Hebru/dn. Maricy, nebo podle jiného pramene, nejde-li o písařův omyl, na poli Mardském/in campo Mardiense, lokality rovněž neznámé a ztotožňované obvykle s dn. městem Charmanli v BG; v obou případech blízko Adriánopole, srov. bojiště s rokem 313).

1. března na zprostředkování Flavie Iulie Constantie dohodli mezi sebou mír, jímž sice Licinius uchoval sobě císařství, ale musel za to zaplatit: odstoupil tchánovi všechna evropská území s výjimkou Thrákie a musel dát popravit svého caesara a velitele dáckého pohraničí/dux limitis Aurelia Valeria Valentu, kterého jmenoval caesarem krátce před bitvou; podle jiné verse se Valens opět stal soukromou osobou a jmenován byl už po bitvě u Cibalae roku 314. 

Tím skončila jejich první válka vedená od roku 314, druhá vypukla roku 321. Válečné operace obou augustů je možné zredukovat do jediného roku 314 s tím, že na konci toho roku přišel smír vykázaný společným konsulátem na rok 315, pokud ovšem nebyl mír nebo příměří uzavřeny už po bitvě u Cibal.

Constantinovi synové C. Flavius Iulius Valerius Crispus (asi dvanácti- až patnáctiletý), nejstarší ze všech sourozenců, syn Minervinin, Constantinovy přítelkyně (nebo manželky?), a Flavius Claudius Constantinus (II., asi sedmiměsíční, narozen v Arelatě), první ze synů legitimní manželky augusty Fausty (od roku 307), obdrželi caesarovské tituly, stejně jako Liciniův syn (dvacetiměsíční) Valerius Licinianus Licinius. Je též možné, že povyšování dětí se událo už po mediolánské svatbě roku 313. Další syn Constantinův Constantius (II.) následoval roku 324.

 

V Číně začátek vlády dynastie Východních Ťin/Dong Jin, Tung Ťin (do roku 420, viz rok 311). S'-ma Žuej/Sima Rui (32) byl původně údělným vládcem v Lang-je/Langye a tradovalo se, že nebyl synem S'-ma Ťina s manželkou Siao-chou/Xiaohou, ale Siao-chou s generálem Niou Ťin/Niu Jin, takže nepatřil pokrevně do klanu S'-maovců. Původně bojoval po boku generála Západních Ťin S'-ma Jüea, vítěze "válek osmi králů", viz rok 290.

Po obsazení Luo-jangu Huny ze státu Chan Čao roku 311 do jeho domény jižně od Jang-c' prchaly ťinovské oddíly, pokud se neusadily v Čchang-anu (zničeny roku 316).

Na jaře 317 přijal S'-ma Žuej v Ťien-kchangu/Jiankang, dnešní Nan-ťing, titul krále z Ťin a když Liou Cchung/Liu Cong, císař hunského státu Chan Čao na severu zkraje roku 318 popravil posledního z ťinovských císařů Mina, proklamoval se S'-ma Žuej císařem Jüanem/Yuandi (vládl do roku 323). Kontroloval území jižně od Jang-c' a východně od Tří soutěsek, san-sia/sanxia. Formálně byla nadvláda Ťinů uznána nomády Sien-pej/Xianbei, jedněmi z Pěti barbarů/Chu Wu, ovládajícími kraj kolem pozdějšího Pekingu, a státem klanu Čang Dřívějších Liang/Čchien Liang, Qian Liang, jednoho ze Šestnácti království (do 376). Se státy Pěti barbarů žili Ťinové dlouho v relativním klidu.

Jüanova cesta k moci spočívala z velké části na podpoře generála Wanga Tuna/Wang Dun ovládajícího západní provincie. Roku 321 se mu Jüan s řadou generálů postavil, ale ofensiva Wangova na jaře 322 skončila dobytím a vyloupením sídelního císařského města Ťien-kchangu. Wang Tun zmasakroval protivníky, a císaře nechal být, když mu rozšířil pravomoci nad jeho doménou na západě státu. Viz dále rok 323.    

 

***********************************************************
318.
Ol. 274, 2

629 SE
565 AE
neznámý
a. u. c. 1171
Imp. Licinius V a Flavius Iulius Valerius Crispus Nobilissimus Caesar I

***********************************************************

Východní augustus Licinius byl na tažení proti Sarmatům (= Herulům n. Gotům?). Léto strávil v Býzantiu. 

 

Areios z Alexandrie, lat. Aríus, kněz učící, že Kristus není věčný, ale že byl stvořen božským otcem a že s duchem svatým jsou tři oddělené samostatné existence, viz rok 313+, byl ve sporu se svými alexandrijskými představenými zastávajícími věroučný dobový "mainstream": byli "katholiky". Hrozilo mu vyloučení z církve/excommúnicátió, řec. anathéma, viz rok 320. Areiovo theologické pojetí mělo řadu příznivců, následovatelů a reformistů. Držel se ho, opatrně, též Constantinus. Jeho pokus zprostředkovat jednáním svého duchovního rádce, biskupa Ossia/Hosia z Corduby, ztroskotal. Schisma kléru níkajského vyznání s ariány bylo prvním velkým církevním rozkolem mezi křesťanskými představiteli. Viz rok 300 a dále rok 325, 343 a 351.

 

***********************************************************
319. 
Ol. 274, 3

630 SE
566 AE
neznámý
a. u. c. 1172
Imp. Constantinus V a Valerius Licinianus Licinius Nobilissimus Caesar I

***********************************************************

V Ibérii, kavkazském království na pozdějším gruzínském území, prohlášeno podle jedné tradice křesťanství za státní kult. Jistá zajatkyně prý jménem Kristovým čarovala nad nemocnými v rodině krále Meribana III., Mirvan, Mirian, a všichni se uzdravili, viz rok 301. Kníže Bakúrios, králův syn (?) zvěst o tom přinesl do římské říše jako fakt. V armádě se účastnil roku 350 tažení Constantiova proti Magnu Magnentiovi. Druhá tradice hovoří o tom, že Meribanés, viz rok 284, se dal s rodinou pokřtít roku 334 a o dva roky později bylo prohlášeno za povinné v celém království. 

 

***********************************************************
320.
Ol. 274, 4

631 SE
567 AE
neznámý
a. u. c. 1173
Imp. Constantinus VI a Flavius Claudius Constantinus Nobilissimus Caesar I

***********************************************************

Polytheista Licinius, třebaže ediktem z roku 313 uznal svobodu vyznání, se pustil na Východu říše do křesťanů. Zakázal biskupům vzdělávat dívky, bohoslužby směli konat muži a ženy pouze odděleně a mimo hradby. Křesťané-důstojníci v armádě museli obětovat bohům, jinak přišli o místo, což byla pravděpodobně reakce na opatření Constantinova na Západě. Psalo se o Liciniovi, že byl hamižný a smyslný, že nesnášel vzdělání a hlavně právnické a nazýval advokáty "veřejným jedem s morem". Přísný k vojákům a nesnášel kleštěnce a dvořany vůbec.

 

V Alexandreji svolal biskup Alexandros (v úřadu od roku 313) synodu stovky biskupů-hlav místních obcí v Egyptě a Libyi, kteří vypudili z Alexandreie Areia, srov. rok 318. Vyhnanec získal podporu u dvora vlivného níkomédského biskupa Eusebia, jehož osobně Alexandros urazil, a jeho jmenovce, církevního historika a biskupa v Kaisareji palaistínské. Usmířit oba tábory se psaním dopisů pokoušel marně Constantinus I. Rozhádal se celý monotheistický římský Východ církevních hodnostářů, prostí věřící sporům o Ježíše a trojjedinost nerozuměli. Viz dále rok 325.

 

Kolem roku 320 se narodil, snad kdesi v Africe, Sex. Aurelius Victor, autor zachovaného historického breviaria římských dějin. Nebyl křesťanem, za Iuliana spravoval provincii Pannonia secunda. O dvacet let později byl roku 388 n. 389 jmenován praefectem Urbi (Říma), ale úřad vykonával jen rok. Brzy na to, snad v úřadu, zemřel. 

Někdy kolem t. r. nebo roku 325 zemřel syrský neoplatónik Iamalik/Iamblichos z Chalkidy Syrské ("ad Belum"), žák Porfyriův a mimo jiné autor chaldajských věšteb, které povstaly z jeho okultistických sezení při navazování spojení s bohy/theúrgie, srov. rok 171. Zřejmě pocházel k dynastie emeských vládců a kněží kultu Ela-gabalova. Jeho biografii složil Eunapios ze Sard.

Žákem Iamblichovým byl Eustathios z Kappadokie (zemřel za vlády Iulianovy 361-363), manžel bohaté neoplatónské filosofky Sósipatry z Efesu, za něhož se kolem t. r. provdala (zemřela někdy po manželovi), viz dále rok 358. Sósipatrá žila zprvu s manželem kdesi v Kappadokii, ale pravděpodobně se rozešli a sofistka odešla do Pergama, kde řídil neoplatónskou školu Eustathiův příbuzný Aidesios, žák a nástupce Iamblichův. Aidesios se zjevně o ni s dětmi postaral. Měla své posluchače a jeden z nich, jistý Filométór, se do ní zamiloval. Sósipatrá požádala Máxima, žáka Aidesiova, aby z obou lásku odčaroval, což také se zdarem provedl.  

Sósipatrá měla tři syny, z nichž jménem známe pouze Antónína. Žil ke konci života zbožně v Kanóbu a s velkou pravděpodobností byl mimo jiné učitelem filosofie Hypatie (narozena asi 355, viz zde níže). O Antónínovi se zachovalo, že předpověděl zničení Sarápeia i chrámů kanóbských roku 391, viz tam, ale to již nežil. Všichni praktikovali theúrgii, viz rok 171 a 178, okultní propojení s bohy a dušemi. Poukazováním na magické praxe bylo v říši zahubeno množství lidí a za monotheistů se neoplatónská theúrgie stala snadnou záminkou k likvidaci nepohodlných odpůrců.

Aidesiovým žákem byl Chrýsanthios ze Sard, jehož si oblíbil Iulianus, učitel Eunapiův. Kappadočan Aidesios byl otcem poslán do Athén, aby vzděláním rozšířil rodinný majetek, ale syn se vrátil s tím, že ho zajímá filosofie. Otec ho zprvu vyhnal, pak si to však rozmyslel. Aidesios měl školu v Pergamu a v Constantinově době, kdy se zavíraly a ničily chrámy, se držel stranou veřejného života. Chrýsanthios záhy osiřel, ale jeho děd Inokentios/Innocentius nadělal velikého majetku. Jako právník shromáždil latinské a řecké zákony do sbírky. Chrýsanthios byl k monotheistům shovívavý a dožil se osmdesáti let. Masa jedl málo a vepřové žádné, jak o něm zaznamenal jeho žák Eunapios. Vrstevníkem Chrýsanthiovým byl Helléspontios z Galatie, stejně zdatný řečník a jeho společník v Sardech. Synem Chrýsanthiovým byl Aidesios vedený k sofistice, který se však nedožil dvaceti let. Nástupcem v čele školy se tak stal filosof Epigonos z Lakedaimonu a zřejmě poslední v řadě místních polytheistů Beronikiános ze Sard. 

Současníkem Iamblichovým byl Alýpios z Alexandreie, který své přednášky a rozpravy s žáky nepublikoval a ani posluchači je nevydali. Byl prý až trpasličí postavy, školu měl v Římě, ale zemřel ve vysokém věku ve své vlasti, někdy krátce před smrtí Iamblichovou; tomu vytýkal jeho velký majetek. Alýpios bývá ztotožňovýn s autorem músikologického spisku známého z fragmentů Eisagógé músiké. K posluchačům/akroátés Iamblichovým náleželi rovněž z Hellénů jistý Eufrasios a Theodóros z Asiny, který byl ke svému mistrovi kritický; předtím v Římě patřil ke škole Porfyriově. Výřečný Sópatros z Apamaie na Orontu byl pravděpodobně otcem stejnejmenného sofisty, přítele Iulianova. Žák Iamblichův měl v Constantinovi I. obdivovatele a panovník ho vyznamenával pozorností, když po mistrově smrti odešel ze Syrie do Kónstantínopole. O jeho osudu viz rok 329.

V Aidesiově době přednášel v Athénách sofista Iúliános z Kappadokie. Jeho vrstevníkem byl Apsinés z Lakedaimonu, viz rok 200, a Epagathos, Iúliános je však překonával rhétorským umem i popularitou u Athéňanů. Apsinovým žákem byl jistý Themistoklés, Iúliánovým Proairesios z Armenie, Héfaistión ze Syrie, Syřan Epifanios, který zemřel v mladém věku na jakousi krevní chorobu (osudnou nemoc sdílela jeho manželka), Diofantos z Arábie a Túskiános z Lýdie, vše vážení řečníci se svým žactvem, též Sópolis, jehož syn se rovněž stal sofistou, a Parnasios, který přednášel v Athénách.

Iúliánův prostý athénský dům i žáky zdědil Proairesios, jediný mezi jeho žáky vyznání křesťanského; třebaže ho obdivoval, zbavil ho (státem placeného) učitelskému místa roku 361 nakrátko Iulianus, než se mu od něho dostalo satisfakce. V Antiocheji byl žákem sofisty Ulpiána, než odešel v doprovodu Héfaistiónově do Athén. Oba byli tak chudí, že si dělily oděvy a plášť: ten druhý musel zůstat doma. Proairesios byl ženat s Amfiklejí z Trall a měl s ní dvě dcery. Na pokyn Constantův cestoval na Západ do Gallií a Říma, kde se mu dostalo velkých poct. Viz dále o sofistech a neoplatónicích roku 347.           

Otcem Hypatie byl neoplatónik, matematik a astronom Theón z Alexandreie (zemřel c. 405), autor kommentáře ke Klaudiovi Ptolemaiovi a editor Eukleida. Slovníkářský záznam v "Súdovi" o něm praví, že byl "mužem z Múseia", což by znamenalo,  že tato instituce stále ještě nějakým způsobem fungovala a Theón je posledním z hellénských polytheistických vědeckých pracovníků, jehož známe jménem. O pokračování novoplatónské školy viz rok 350 a Plútarcha z Athén. 

Jeho dcera Hypatiá (narozena asi 355) byla otcovou žákyní v mathematických oborech, theúrgii a filosofii ji pravděpodobně přiblížil Antónínos, viz zde výše. Nikdy neprovdána vedla v Alexandreji vlastní školu a přednášela na požádání na veřejnosti.

Byla vítanou návštěvnicí u praefecta Egypta Oresta, zato ležela v žaludku biskupa alexandrijského a vůdce mnišských teroristů Kyrilla, jehož episkopát v letech 412-444 definitivně vyvrátil polytheismus v zemi. Petros, jistý kostelní činovník, sjednal v březnu 415 tlupu mnichů z klášterů ve Skétské poušti/hora Nitris, eg. Sechet-hemat/"Solné pole", dn. Wádí an-natrún, kteří přepadli vůz s vracející se Hypatií domů. Filosofku (asi 60) vyvlekli do kostela zvaného tehdy stále ještě původním jménem Kaisareion, strhli z ní šaty a střepy ji rozdrásali, až zemřela. Pak jí usekli údy a spálili, tak to píše monotheistický kronikář Sókratés zvaný Scholastikos, v alexandrijské lokalitě Kinaron.

Kolem t. r. podnikl služební cestu ve věci státní administrativy z Velké Hermopole v Thébaidě do Antiocheie na Orontu scholastikos Theofanés a jeho popis cesty trvající od začátku dubna do začátku května se zachoval. 

 

V Indii v Dóábu v dynastii vládnoucí z Prajagu, dn. Prajágradž/dř. Iláhábád, angl. Allahabad, dosedl na trůn Čandragupta a vládl do 335. Byl synem Ghatotkači a vnukem Śrí Gupty (vládl snad od roku kolem 250). Stal se zakladatelem moci dynastie Guptů, první velké po třech staletích, která vládla větší části Indie, srov. rok 22 př. n. l., a zanikla c. 550. Jeho klan nepatřil k bráhmanským. Oženil se s Kumaradévi, princeznou z vidždžijského království Liččháví a přijal titul mahárádžaadhirádža/pán nad všemi rádži. Dobyl starou Magadhu a celé povodí Gangy, Pátaliputra se opět stala imperiální metropolí. Na západě Indie existovala kušánská říše, viz v indexu s. v. Kušán, a indosakské státy, viz tamtéž s. v. Sakové a rok 55-. Viz dále rok 335. Guptovská datovací éra, Gupta kála, začíná rokem 319; viz více roku 55-.