043

************************************************************

43.

Ol. 184, 2

269 SE

205 AE

(neznámý) | (Polycharmos) 

a. u. c. 711

C. Vibius Pansa Caetronianus a A. Hirtius (padli v boji v dubnu)

coss. suff.: C. Iulius Caesar Octavianus I. (do listopadu) a Q. Pedius (zemřel v listopadu v úřadu)

cos. suff.: P. Ventidius Bassus a C. Carrinas

triumviri rei publicae constituendae (od listopadu, viz text)

************************************************************

Na Nový rok zasedal senát, kde se noví konsulové pustili s podporou Ciceronovou do M. Antonia. Domáhali se prohlásit ho za nepřítele státu, poněvadž přepravil do Itálie legie určené pro válku v Makedonii, viz rok předešlý, a použil je, aby se zmocnil Předalpské Gallie (dostal ji rozhodnutím lidu, nikoli senátu). Vinili Antonia, že si v Římě sestavil ochranku ze samých centurionů a že ze svého domu učinil pevnost chráněnou vojáky. 

Antonia obhajoval v senátu pouze L. Calpurnius Piso, tchán zavražděného C. Iulia Caesara, návrhem, aby byl Antonius předvolán před soud a mohl se hájit a jako jediný se postavil Ciceronově zášti.

Aby se o odpisu Antonia hlasovalo až příštího dnes, dosáhl tribun lidu Salvius (celé jméno neznáme), jedna z prvních obětí podzimních proskripcí, viz zde níže. 3. ledna senát schválil postup D. Iunia Bruta, že se postavil Antoniovi a usnesl se na spojení armády Octavianovy s konsulskou: devatenáctiletý C. Iulius Caesar (Octavianus) obdržel od senátu za úkol s konsuly válčit proti M. Antoniovi, kterému se  blížily 14. ledna  čtyřicáté narozeniny. Legionářům, kteří přešli od Antonia loni k Caesarovi, odhlasovali částku ze státní pokladny, peníze, které jim předtím slíbil Antonius ze svého pro případ vítězství. Senát také poprvé od roku 167, od vyvrácení Makedonie, obnovil občanům Říma a italských obcí povinnost platit přímé daně/tributa

Mladý Caesar Octavianus dostal usnesením senátu zlacenou sochu, právo projevit svůj názor, jaké příslušelo konsulárům, byly mu uděleny propraetorské pravomoce (poprvé byl doprovázen liktory 7. ledna) a také se směl ucházet o konsulát, třebaže mu do zákonem předepsaného věku scházelo přes deset roků. Tím se stal Antonius v podstatě nepřítelem státu/hostis, nikoli však ještě zákonným, viz zde níže. Senát také odvolal zákaz zastávání úřadů pro caesarovrahy, zrušil všechna nařízení vydaná Antoniem a Massilským vrátil území zabavené roku 48 Caesarem s tím, že tam usídlí římské veterány. 

Zásluhu na protiantoniovské radikalisaci senátu má z velké míry M. Tullius Cicero se svými nenávistnými "filippikami" proti Antoniovi a ve prospěch caesarovrahů; osobně si myslel, že zachraňuje "republiku" a o zavražděném Caesarovi mluvil jako o tom, "kdo se nás zmocnil/edynasteusen hémón". Jasně stál teď na Octavianově straně, jemuž navrhoval přes chlapecký jeho věk nezvyklé senátní pocty, věděl o něm, že je C. Caesar (= Octavianus) veden "dobrodiním nesmrtelných bohů, velikostí (svého) božského ducha, genia a moudrostí/deórum immortálium benefició, dívíná animí, ingenií, consilií mágnitúdine".

Senátorů se obojaký advokát ptal: "Kdyby nebylo C. Caesara, koho z nás by (ještě) bylo/quí nisi fuisset, quis nostrum esse potuisset?" Pátou ze čtrnácti řečí pronesl na Nový rok, to brojil proti vyjednávání s Antoniem, šestou o tři dny později jako jedinou pronesl na Foru k lidu. V desáté a jedenácté filippice v únoru ale už jednal jako novopompéjovec, když navrhoval a dosáhl jmenování senátu caesarorahů správci důležitých provincií. Mladý Caesar Cicerona lstivě nazýval "otcem" a manipuloval jím proti Antoniovi, dokud potřeboval; o jeho osudu viz zde níže. 

Octavianus byl od t. r. až do své smrti každoročně v nějakém úřadu: třináctkrát konsul, 37krát si dával udělovat tribunské pravomoce, čtyřicet roků byl principem senátu, byl pontifikem maximem, augurem, členem patnáctičlenného sbou na provádění obětí (quindecimvir sacris faciundis), členem sedmičlenného výboru na organisování sakrálních hostin (septemvir epulonum), frater arvalis, sodalis Tituius, fetiál...

● Podle starých historiografů vedl mladý Caesar pět občanských válek: mutinskou, filippskou, perusijskou, sicilskou a aktijskou/bellum mutinense, philippense, perusinum, siculum actiacum, první a poslední proti M. Antoniovi, druhou proti Cassiovi a Brutovi, třetí proti L. Antoniovi a čtvrtou proti Sex. Pompeiovi. 

Octavianus se vypravil k Mutině, kde stále ještě obléhal M. Antonius D. Iunia Bruta; Octavianovým legiím velel D. Carfulenus, oddaný iúliovec, Octavianus držel své zimoviště ve Foru Cornelii, v dn. Imole. V jeho oddílech sloužila též germánská jízda a sloni. Tradovalo se, že mladý Caesar denně cvičil přednes, četl a psal; co, nevíme, nezachováno nic. 

Zřejmě po Octavianově odchodu z Města, v době, kdy Římem vládl republikánský aktivista Cicero, který udržoval s caesarovrahy permanentní listovní styk, přemlouval a odvedl z řad Caesarových veteránů-osadníků pro Antonia P. Ventidius Bassus, jeden z nejpozoruhodnějších mužů občanských válek, viz roky 39sqq., dvě legie a s nimi se vypravil na Řím zbavit ho Cicerona.

Když advokát, cos. roku 63, před ním z Města prchl, pokračoval Ventidius do Picena, kde odvedl další legii. K Mutině dorazil až po druhé bitvě a setrval na Antoniově straně (Octavianus po 21. dubnu uvažoval o spojenectví s Antoniem, viz zde níže, a proti Ventidiovým legiím nijak nevystoupil). 

U Pollentie porazil někdy v březnu Brutův legát L. Pontius Aquila antoniovské oddíly pod T. Munatiem Plankem Bursou, roku 52 exulovaným pompejovcem, viz tam (sám padl 21. dubna před Mutinou). Noví vyslanci senátu u Antonia opět ničeho nedosáhli. Konsulská armáda se dlouho k bitvě s Antoniem neodhodlávala. Jeho bratr L. Antonius vyplenil Parmu a držel alpské průsmyky. Po usmíření bratra s Octavianem válčil v Alpách proti keltským kmenům, ale o bojích víme jen to, že držel nad nimi triumf na Nový rok 41. 

K rozhodující dvojbitvě došlo 14. n. 15. a 21. dubna v bažinatém terénu u vesnice Forum Gallorum u Mutiny, v níž Pansova konsulská armáda byla poražena, ale příchod Hirtia s čerstvými muži otočil Antoniovo vítězství v prohru. 21. dubna do bojů již zasáhl i mladý Caesar, Antonius nestačil svolat legie tábořící opodál města a ztratil v boji i v lastní ležení, kde padl Hirtius. Antonius Octaviana sice z tábora vytlačil, rozhodl se z Popádí stáhnout a táhl s legiemi k Alpám, viz zde níže. 

Oba konsulové, oba caesariáni a kuriosně oba epikúrici, padli: Pansa raněn do břicha zemřel 23. dubna v Bononii (jeho lékař Glykón/Glyco byl zatčen pro podezření, že konsulovi nalil do rány jed, snad k Octavianově prospěchu, ale nevíme, jak dopadl), Hirtius, autor osmé knihy Caesarových Poznámek o gallské válce a asi též spisku o válce alexandrijské, zemřel přímo v boji při dobývání antoniovského ležení o dva dny dříve.

Padl též D. Carfulenus, který vedl postup společně s Pansou, a obě válčící strany přišly v bitevním masakru o polovinu mužstva. To muselo být několik desítek tisíc mužů. Vojáci provolali imperátory oba konsuly a o několik dnů později rovněž Octaviana. 

21. dubna osvobodil v úkolu senátu Octavianus D. Iunia Bruta, jednoho z vrahů svého adoptivního otce, z Mutiny, ten se však marně snažil stát se jeho spojencem, poněvadž v něm Octavianus viděl stále vraha svého adoptivního otce (o jeho konci viz níže). D. Brutus se v rozhovoru přes řeku pak oháněl usnesením senátu, jímž se mu dostalo správy Cisalpské Gallie a zakázal Octavianovi vstup do provincie. Ten se dál o nic nepokoušel a stáhl se s vojskem k Bononii. 

• Brutus udržoval během obležení poštovní kontakt s A. Hirtiem. Jednak vojáci přeplavávali v zimě řeku Scultennu a jednak Hirtius vysílal holuby, jimž vázal na krk vlasem zprávu a vypouštěl co nejblíže mutinských hradeb; je to zřejmě první zmínka o válečném využití poštovních holubů v Evropě. Po proudu řeky též Hirtius dával posílat do Mutiny potraviny.

M. Antonius sice 21. dubna dobyl své ležení zpět, ale již následujícího dne zahájil ústup směrem k Alpám do Gallie Narbonské. Ke krytí vojáků před ostřelováním využil dobytka; téhož dne provolali vojáci poprvé Octaviana imperatorem. Za přechodu Alp Antonius se svými muži velmi strádal, jedli prý i kůru stromů a zvířata, která dosud nikdo neochutnal, a vojákům imponovalo, že chlapík jako Antonius, který nedávno propíjel dny i noci, se nyní živil stejně bídně jako oni.

Na druhé straně hor se s ním spojil Lepidův legát Q. Terentius Culleo a brzy získal sympatie u všech legionářů Lepidových, když tábořily obě armády vedle sebe. • Z této události, kdy prchající oddíly přišly o proviant, nejnověji badatelé odvodili souvislost s mohutným výbuchem aleutské sopky Mt. Okmok t. r. (naposledy soptila roku 2008). Že by v této fázi občanských válek trpěla Itálie nedostatkem potravin a špatným počasím, není odjinud zpráv.  

V této situaci byl senát na koni: M. Antonius, který odmítl depeši senátu ostře formulovanou Ciceronem, aby vyklidil provincii, byl i se svými vojáky byl prohlášen za nepřítele státu a vrchní velení ve válce s nimi svěřil D. Iuniovi Brutovi, jemuž vrátil do správy provincii, nikoli Octavianovi, ačkoli o to usiloval; Octavianův postoj k senátu to zcela změnilo a začal uvažovat o smíru s Antoniem, což mu doporučoval i umírající Hirtius. D. Brutus dostal od senátu dokonce velení nad osiřelou konsulskou armádou. V senátním usnesení se dokonce ani Octavianovo jméno neobjevilo. 

M. Iunius Brutus s C. Cassiem Longinem obdrželi 27. dubna imperium maius nad všemi provinciemi na východ od Iónského moře a válku s Dolabellou, který byl prohlášen nepřítelem státu v únoru, když do Města dorazil popel C. Trebonia, viz rok předešlý. M. Iunius Brutus měl spravovat Makedonii s Illyrikem, Cassius Syrii, vše návrhy předložené nebo podporované M. Tulliem Ciceronem. 

Sex. Pompeius, zdržující se v této době ještě v Massalii, byl senátem jmenován velitelem loďstva, praefectus classis et orae maritimaedošlo k jasnému zcelení původní pompejovské strany a k faktické amnestii vrahů-osvoboditelů senátem (srov. také zacházení se S. Pompeiem předešlého roku). Chvíli to vypadalo, že caesarovci budou jeden po druhém likvidováni a k moci se cestou senátního puče dostane stará pompejovská aristokracie (srov. Pompeiovu posici v následujících letech s postavením krále Démétria Poliorkéta po bitvě u Ipsu roku 301)

Senát dal dokonce slavit díkůvzdání v trvání šedesáti dnů, nejdéle od vítězství nad Kelty, a všem antoniovcům zabavil majetky. Antoniova rodina se dostala do svízelí, manželce Fulvii vyhrožováno životem. Tehdy na jaře t. r. se jí zastal a pomoc poskytoval finančník T. Pomponius Atticus, jinak důvěrník Ciceronův a přítel též M. Bruta. Cicero si chvástavě na renesanci optimátů činil velký podíl a z jeho dopisů lze pochopit, že se opět, jako roku 63, pokládal za zachránce státu. Předčasně a ke své zhoubě.

Senátoři povolali z Afriky dvě ze tří tam dislokovaných legií a pod záminkou účasti na olympiádě poslali za M. Brutem a C. Cassiem bratra padlého C. Vibia Pansy (jméno neznáme) s mužem, jehož jméno uchovala historie jen jako Lucia, aby urgovali jejich pomoc a vrátili se do Itálie. Senát odmítali vzít na vědomí, že Octavianus chce být konsulem, jak vyřizovali vzkazy jeho centurioni...; tak si pro úřad došel osobně. 

Reakce caesarovců na senátorský puč následovala bezprostředně. V téže době totiž už probíhala tajná jednání mezi M. Antoniem, M. Aemiliem Lepidem a C. Iuliem Caesarem ml., dovršená oficiálně na podzim tzv. druhým triumvirátem, viz níže.

29. května u Fora Iulii/dnešního Fréjus u Cannes, spojili svá vojska M. Antonius a M. Aemilius Lepidus, který disponoval Caesarovými veterány (většina Lepidových vojáků se stavěla za Antonia, takže ani Lepidovi jiná možnost nezbyla).

Jako legát sloužil pod Lepidem M. Iuventius Laterensis n. Lateranus, oddaný senátu, tedy pompejovec, který varoval před koalicí s Antoniem. Když nedokázal Lepida ani předtím L. Munatia Planka, cos. 42, umluvit, krátce před Antoniovým příchodem do ležení si vzal život mečem. Na Antoniovu stranu se postavil též Asinius Pollio, správce Zadní Hispánie se svými dvěma legiemi.

Antonius nyní ovládal sedmnáct legií s deseti tisíci jezdců, když se zase vracel zpět zpoza Alp do Itálie. 30. června senát prohlásil nepřítelem státu M. Aemilia Lepida a formování triumvirátu tak v podstatě uzavřel. 

Octavianus se dal na pochod s osmi legiemi z Předalpské Gallie a překročil hraniční říčku Rubico/Rubikón jako před šesti roky jeho adoptivní otec. Cestou se jeden z pochodujících proudů setkal s konvojem dopravujícím senátní peníze pro jeho vojáky, čehož se Octavianus obával, že by to mohlo narušit bojovou morálku mužstva; tak dal vozy i s doprovodem zahnat. 

Senátorští exponenti s rodinami utekli na venkov a advokát Cicero, který se pokoušel fungovat jako nejvyšší rádce republiky a bylo ho po Římě všude plno, zmizel rovněž rychle z Města. Po chvilkové hysterii se vzchopili k přípravě na obranu, dorazily lodě se dvěma legiemi z Afriky, konány odvody, marně hledali Atii, Octavianovu matku, aby měli rukojmí, ale k boji se nakonec neodhodlali. Atie zemřela někdy brzy po té, kdy spatřila svého syna jako konsula. 

19. srpna obsadil zcela vystrašený Řím a honorace včetně kluzkého Cicerona Octaviana vítala. Zrušil výše uvedené usnesení senátu, se svým strýcem Q. Pediem se dal 19. srpna zvolit konsulem, úřad nastoupil den před svými dvacátými narozeninami (ty měl 23. září) a začal pronásledovat Caesarovy vrahy-osvoboditele na základě nového, za tím účelem přijatého zákona Pediova, lex Pedia. Zrušil i zákon o nepřátelství vůči Antoniovi a Dolabellovi, ale ten už v té době nebyl mezi živými, viz zde níže.  

Naopak nepřáteli státu provolal nyní vystrašený senát znovu Sex. Pompeia s caesarovrahy, vojáci dostali od státu svých deset tisíc séstertiů/2500 drachem, jak jim to loni Octavianus sliboval, a plebs dědictví jeho adoptivního otce, neboť nyní kurijní sněm/comitia curiata definitivně potvrdil Octavianovu adopci, viz rok předešlý.

Někdy v létě o Octavianův život měl usilovat Q. Gallius, městský praetor, kterému byla přiklepnuta správa Afriky, ale spiknutí, konalo-li se, bylo prozrazeno, Gallius odsouzen na smrt, avšak Octavianem omilostněn a směl odplout do své Afriky; nikdo ho více již nespatřil a zřejmě do provincie ani nedorazil.

Před 27. listopadem se sešli všichni tři, Lepidus (c. 47), Antonius (40) a Octavianus (20; srov. jeho posici nejmladšího s rokem 60) v doprovodu svých armád (každý měl s sebou pět legií) na dvoudenním intensivní jednání na ostrůvku řeky Rhenus či Lavinios spojeným s břehem mostem u Bononie v Cisalpinské Gallii, když ještě předtím v létě měli spolu jednání Antonius a Octavianus.

Během konference, jíž z titulu svého konsulátu předsedal nejmladší z nich, zde byly přijaty dohody o uzavření formálního přátelství a míru v caesarovské straně, usnesli se, že nepoužijí diktátorské funkce, jak loni uzákonil Antonius, a předáci dohodli rozdělení pravomocí a provincií Západu: na dobu pěti let byl ustaven tzv. druhý triumvirát k uspořádání státu, triumviri rei publicae constituendae, moderně bychom řekli druhá vojenská junta, srov. roky 60 a 56. Na válku s Caesarovými vrahy a s Pompeiovou klikou měli v poli šest desítek legií po c. čtyřech až pěti tisících mužích, tedy čtyřikrát více než za prvního triumvirátu roku 60 a 56.

Provincie si triumvirové rozdělili takto: M. Antonius obdržel celou Gallii, tj. provincie Gallia Cisalpina a Comata, M. Aemilius Lepidus dostal do správy Gallii Narbonensis a provincie Hispánie a Octavianovi připadla Afrika a ostrovy. Vojákům se dostalo slibu, že se po vítězství mohou usadit v osmnácti městech Kampánie a italského jihu i s jejich půdou (včetně měst jako Capua, Rhégion, Hippónion, Ariminum, Venusie, Nucerie, Beneventum).

Lepidus se měl stát konsulem na rok 42 a pro udržení pořádku v Římě si ponechal tři legie. Dalších jeho sedm bylo rozděleno mezi Antonia a Octaviana, neboť oni měli vést válku s Brutem a Cassiem na Východě. Oba od nyní disponovali po dvaceti legiích, tedy c. jednom stu tisíci legionářů (a nejméně stejně vojáků ze spojeneckých oddílů).

Proč se dostalo mezi Antoniem a Octavianem místu Lepidovi a ne například Asiniovi Pollionovi, cos. 40, nebo Munatiovi Plankovi, cos. 42, se již nedozvíme. Někdy po této době L. Munatius ve spolupráci s Lepidem na pokyn triumvirů zakládali římskou osadu v Lugdunu, viz rok předešlý.  

Výsledek dvoudenních jednání u Bononie zveřejnil v Římě tribun lidu P. Titius dne 27. listopadu a téhož dne byly dohody přijaty senátem jako zákon, lex Titia: stejným senátem, který ještě půl roku předtím obnovoval posice pompejovské strany. Triumvirové v prosinci dorazili do Říma, každý v jeden den a v čele svých gard a po jedné legii.

V této souvislosti se také potvrdilo staré pravidlo, že úředník, který vystrnadí svého kolegu z úřadu, nedožije roku. Stalo se v případě právě tribuna P. Titia, který sesadil z funkce kolegu a caesarovraha P. Servilia Casku, poněvadž v tušení, co přijde, před příchodem mladého Caesara do Říma utekl na Východ.    

Triumvirové se zároveň dohodli na potrestání všech z proticaesarovské strany liberatorů, nebo také osobních nepřátel někoho z nich: idea clementiae Caesaris/Caesarovy shovívavosti byla zjevně nepraktickým omylem, který vrátil pompéjovce na koně. Kromě toho potřebovali triumvirové na válku obrovské peníze.

28. listopadu byly v Římě vydány seznamy nejprve sedmnácti mužů, přes noc přibylo 130 senátorů a vzápětí 150, kteří tímto aktem propadli majetkem a hrdlem, tzv. třetí římské proskripce (srov. roky 87 a 82; text proskripčního ediktu a příběhy nešťastníků zachoval historiograf Appiános)Nakonec triumvirátním proskripcím padlo za oběť tři sta senátorů a rytířů kolem dvou tisíc. 

Kdo přinesl hlavu proskribovaného nebo ho udal, dostal 25 tisíc attických drachem, otrok deset tisíc a svobodu. Aby se nikdo neostýchal, uzavírala vyhláška ujištěním: "Odměněného nezahrneme do žádného seznamu, aby se o něm nevědělo." 

Následoval útěk postižených buď k Sex. Pompeiovi, který ovládl svou flotilou západní Středomoří (srov. výše) a v zimě roku 43 a na začátku roku 42 se uchytil na Sicílii, nebo k M. Iuniovi Brutovi a ke Cassiovi na východ. S. Pompeius se na Sicílii zprvu pod dohodě s jejím praetorem od loňského roku A. Pompeiem Bithynikem (žádná přízeň) zmocnil Messány, pak se dohodli na společné správě, což mu doporučovali pompéjáni prchlí před proskripcemi, až ho dal Pompeius popravit (podle jiného podání z ostrova utekl).

Na od podzimu 43 Pompeius blokoval přísun potravin do Říma a stal se hlavně pro Octaviana nepříjemným soupeřem. Flotilu, kterou proti němu následujícího roku triumvir poslal pod velením svého rádce a přítele Q. Salvidiena Rufa, pompéjovci u Rhégia při Skyllaiu zastavili: obě strany přišly o stejné množství lodí, nevíme kolik, ale znamení k odplutí z bojiště dal první Salvidienus.

Nicméně se Salvienovi předtím podařilo pompejovce vytlačit z Itálie a zůstat na Sicílii. Sex. Pompeius se dal titulovat imperator, razil i zlatou minci a namísto rudého vojevůdcovského pláště užíval, snad od roku 38, jako vládce moří po Neptunově vzoru modrý, viz rok 38.

Opět se Římané vraždili na ulicích, v domech, mezi příbuznými a přáteli, na rostra na náměstí byly připevňovány hlavy obětí, psi okusovali nepohřbívané mrtvoly (co z toho byla skutečnost a co invence autorů píšících několik staletí po události, ale se znalostí dnes ztracených chronografií, odhadnout nelze). Zase platilo, že za donesenou hlavu zavražděného dostal svobodný občan peníze, otrok svobodu a peníze. Starověké odhady počítají se dvěma tisíci zavražděnými rytíři a třemi sty senátory (tedy se třetinou všech a s nimi všemi často hynuli i rodinní příslušníci; srov. s rokem 82 za řádění Sully a ani v tomto případě není zachován přesnější údaj). Zkraje "na rozčílení" zemřel konsul Q. Pedius, který den před propuknutím vraždění nevědomky ujišťoval, že se trest smrti týká jen sedmnácti mužů.

Mezi prvním proskribovanými se ocitli Lepidův bratr L. Aemilius Paulus (centurioni ho nechali uniknout k Brutovi), Antoniův strýc Lucius Iulius Caesar, cos. 64 (na nátlak triumvirovy matky omilostněn), také Octavianův poručník C. Thuranius (ten popraven byl). Jako vůbec první byl popraven tribun lidu Salvius, zprvu proantoniovský, pak však táhl s Ciceronem: uspořádal pro přátele rozlučkovou hostinu, kam si pro něj vojáci přišli a přímo tam m u centurio usekl hlavu. Po něm jako druhý zemřel praetor Cn. Minucius.  

Proskripcím tentokrát neunikl obojaký advokát M. Tullius Cicero (63), jehož hlavu si logicky vyžádal Antonius: Cicero byl zavražděn 7. prosince mezi Caietou a Formiemi, téměř přesně na dvacáté výročí poprav catilinovců, které jako konsul nařídil. Rozkaz splnili setník/centurio, řec. hekatonarchés Herennius a vojenský tribun/chíliarchos C. Popillius Laenas, jehož kdysi právník obhajoval. Centurio obdržel od Antonia zlatý věnec a tribun 250 tisíc drachem/dénáriů, dům připadl z proskripcí praetorovi, oddanému caesariánovi L. Marciovi Censorinovi, viz o něm roku následujícího. 

Stejnojmenný advokátův syn, také na seznamech, bojoval na straně Pompeia Magna, později Bruta a Sexta Pompeia, ale usmířil se s Octavianem, s nímž byl roku 30 konsulem a přečetl Římanům písemnou zprávu o Antoniově porážce u Aktia. Za jeho konsulátu byly z Říma odstraněny Antoniovy sochy a senát se usnesl, aby už nikdo z Antoniů nedostal jméno Marcus. Advokátův bratr Q. Tullius byl zavražděn současně se svým stejnojmenným synem.  

Majetný literát T. Pomponius Atticus, svému příteli Ciceronovi pomoci tentokrát nemohl, zato zachránil L. Iulia Calida, po smrti Catullově a Lucretiově údajně nejlibějšího z básníků/multo elegantissimus (kromě jména nevíme o něm vůbec nic).

P. Volumnia, velitele Antoniových týlových jednotek/praefectus fabrum, literatura nezajímala, ale Calidovy velké majetky v Africe: Attikovi, který patřil do tábora optimátů a do politiky se nemíchal, byl však známým Octavianovým a Agrippovým, se podařilo vzdělaného básníka z proskripčního seznamu dostat.

Mezi oběťmi proskripcí byli též muži, kteří se osobně bránili a padli v boji. Jistý Vetulinus shromáždil u Rhégia skupinu Římanů stejného osudu i nespokojenců s poměry a bojoval s pronásledovateli. Část svých lidí včetně syna se mu podařilo vypravit na Sicílii k Pompeiovi, sám padl v boji. Podobně Hirtius, pravděpodobně konsulův bratr, unikl se svými otroky, osvobozoval jiné zotročené, vylupoval statky v celém Bruttiu a když proti němu vytáhly armádní oddíly, odplul se svými muži na Sicílii k Pompeiovi, kam uniklo velké množství proskribovaných. 

Nebojovně, ale nejvynalézavěji unikl jistý Pomponius, který se oděl jako praetor, své otroky vystrojil za liktory, vsedl do vozů státní přepravy/ochématón démosión epebé, a takto cestoval z Říma až na jih Itálie. Všude tvrdil, že ho triumvirové poslali jednat s Pompeiem. K němu na Sicílii se pak přeplavil na státní trojveslici/démosiá triérei diepleuse; příběh vpravdě holywoodský... Podobně L. Arruntius a jistý Appuleius, kteří se v převlecích za centuriony se svými otroky jako vojáky stavěli, že někoho pronásledují a tak z Říma unikli: první k Pompeiovi na Sicílii a po usmíření s Caesarem se stal roku 22 konsulem a autorem dějin púnských válek, druhý k Brutovi, ktgerý mu svěřil správu Bíthýnie, viz rok následující. 

Zatímco Lepidus i Octavián byli v mnoha případech shovívaví, Antonius trval na likvidaci lidí ze seznamů i těch, kteří jim případně pomáhali. Jako jeden z mála, kteří z jeho seznamu unikli smrti, byl pozdější významný předák octaviánovců a strůjce vítězství u Aktia M. Valerius Messalla (cos. suff. roku 31, zemřel roku 8 n. l.). Než se toho dopracoval, prošel všemi možnými tábory občanské války: před Antoniem uprchl z Říma k Brutovi s Cassiem, jehož byl přítelem, po Filippách byl vzat Antoniem na milost a roku 33 se dal definitivně k Octaviánovi, neboť se mu nelíbil Antoniův vztah ke Kleopatře. 

Neméně krutá v proskripcích byla Antoniova manželka Fulvia/řec. Foluiá, o níž historici uchovali poznámku, že tak dělala jak z nepřátelství k obětem, tak z touhy po jejich majetku. Ciceronovu hlavu vzala veřejně na svá kolena, bila ji a poplivala, pak vytáhla jazyk z úst, propíchla ho svou jehlicí do vlasů/beloné a nakonec ji dala vystavit na rostrech, místě na Foru pro řečníky, odkud ji Cicero nedávno napadal... 

Tvrdosti z mládí mnohem starší Augustus litoval a snažil se ji odčinit. Jistého propuštěnce T. Vinia Philopoemena (Filopoimena, popř. Filémón, jak zní jiná verse) opatřil hodností jezdeckého stavu za to, že tehdy u sebe ukryl svého proskribovaného patrona, jméno neznáme.

V děsivé prosincové atmosféře pořádal 29. prosince triumf prokonsul L. Munatius Plancus nad Gally a o dva dny později, v poslední den roku, prokonsul M. Aemilius Lepidus nad Hispánií. Za jaké významné armádní počiny se tak stalo, známo není. Je též zajímavé, že byl t. r. v Římě senátem odhlasována stavba chrámu Sarápidovi a Ísidě, srov. k tomu rok 54.     

D. Iunius Brutus, který ještě v létě měl deset legií, z toho však šest sestavených z nováčků, vyklidil před Antoniem Předalpskou Gallii. Chtěl původně k Jadranu do Aquileie nebo Ravenny, ale v tom směru táhla též armáda Ocatianova, viz zde výše. Vydal se tedy přes Alpy západním směrem do Gallií, doufal ve spojenectví s Lepidem a Plankem, ale také bylo zaznamenáno, že se chtěl otočit a přes Illyrii se dostat k M. Iuniovi Brutovi do Makedonie.

Při pochodu přes území Salassiů musel Keltům zaplatit za každého vojáka jednu drachmu/dénárius. Strádající legie ho však opustily, čtyři veteránské legie se přidaly k Antoniovi, šest nově odvedených k Octavianovi. Své nejvěrnější nakonec propustil domů, rozdal mezi ně poslední peníze a cestoval v doprovodu deseti mužů nyní v převleku za keltského vesničana: hovořil totiž keltsky, ojedinělá schopnost římského aristokrata a Římana vůbec. 

Kdesi mezi Sequany či Helvety na horním Rýnu (?) byl zajat jakýmisi keltskými bandity. Tvrdil, že patří ke kmeni, jehož náčelníkem byl jeho dávný známý Capenus či Camilus/Camelus, který o svém zajatci ovšem informoval Antonia. Na jeho pokyn ho Kelt snad v září n. říjnu zavraždil a hlavu poslal Antoniovi (srov. výše). Tradovalo se, že se Brutus nechoval před smrtí zmužile, naříkal, tak ho jeho přítel Helvius Blasio předešel, když si před jeho očima vzal život.

● Podle jiného podání dostihl Bruta oddíl, který vyslal Antonius. Brutův oddaný přítel Terentius se za něho vydával, napomáhala mu tma, která již nastala, ale velitel likvidační čety Furius odhodlanou oběť prohlédl a zavraždil toho pravého; Terentia nechal být. 

D. Brutus se stal po Treboniovi, viz zde níže, druhým z potrestaných caesarovrahů. Třetím byl ve stejné době praetor roku 45 L. Minucius Basilus, původně Caesarův člověk, ale zneuznaný, kterého však odpravili nikoli Caesarovi mstitelé, ale otroci, z nichž některé dal za trest předtím vyklestit (co provedli, nevíme); srov. o něm též roku 55.

Občanská válka va Východě. Na začátku roku vytáhl M. Iunius Brutus s vojskem z Athén přes Boiótii do Épeiru. Senátním usnesením se stal správcem Makedonie a Illyrie. Její dosavadní správce, procos. P. Vatinius, Brutovi v Dyrrhachiu předal tři legie, viz rok předešlý. Tolik informace Ciceronova, podle jiného podání, logičtějšího, neboť Vatinius nepatřil k caesarovrahům, Dyrrhachium opustil, poněvadž byl u vojáků neoblíben, také byl nemocen, a nechtěl riskovat; srov. jeho triumf nad Illyry roku 42. 

Zde v době bitvy u Mutiny před Apollónií porazil a lstí a zradou vojáků zajal bratra M. Antonia, praetora Gaia, který měl původně nastoupit jako správce Makedonie, což však senát v prosinci 44 zrušil a on, C. Antonius, řídil přeplavbu legií z Makedonie do Brundisia, viz rok předešlý. Zprvu ho nechal žít v Apollónii pod dohledem jistého C. Clodia.

Když se však proti M. Brutovi během jeho asijského pobytu, viz zde níže, spikl L. Gellius Publicola, cos. 36, a ve stejné době M. Antonius vyslal skupinku, aby bratra osvobodila, dal Brutus příkaz Q. Hortensiovi Hortalovi, který stále spravoval Makedonii, aby dal C. Antonia C. Clodiem koncem roku nebo na začátku dalšího popravit; prý jako pomstu za smrt svého jmenovce D. Bruta a M. Tullia Cicerona. 

Pozoruhodný byl osud L. Gellia. Byl synem Polly a bratrem či nevlastním bratrem M. Valeria Messaly Corvina. Nejenže se spikl proti Brutovi, zkusil to i na Cassia. V obou případech byl omilostněn po přímluvě Messalově a matky Polly, ženy jinak neznámé, ale nepochybně velmi vlivné. Byl to dobrý "republikán", který se nejprve snažil záískat Lepida a Minutia Planka, pak odešel na Východ a po Filippách se přidal k Antoniovi a bojoval u Aktia; zde jeho stopa mizí.

M. Brutus dával po odchodu z Itálie dohromady armádu v Makedonii a s ní bojoval proti nezdolným thráckým Bessům, v čemž mu pomáhal sapajský dynasta Rhaiskúporis I., viz rok následující. S Antoniovými vojáky disponoval šesti legiemi, M. Apuleius, Treboniův quaestor, poskytl menší asijské oddíly, v Démétriadě ležela flotila nachystaná loni Božským Iuliem pro jeho parthské tažení, rozsáhlá zbrojnice a šestnáct tisíc talentů zadržených to daní z provincie Asia. Z rozhodnutí senátu z doby před Octavianovou výpravou k Mutině tím vším směl Brutus disponovat, viz zde výše. Po pacifikaci Thráků se Brutus přeplavil do Asie, viz zde níže. 

C. Cassius Longinus dorazil s podporou správce Asie C. Trebonia, jednoho z atentátníků na Caesara, do provincie Syrie. Za ním spěchal na Východ převzít stejnou provincii caesarovec P. Cornelius Dolabella, jemuž se do cesty postavil právě Trebonius úřadují ze Smyrny: odmítl konsula s vojáky vpustit do žádného z iónských měst, vykázal mu Efesos, zásoby mu předal před hradbami Pergama.

Dolabella se marně pokusil Pergamon dobýt a tak se obrátil k Efesu sledován z povzdálí oddíly Treboniovými. V polovici ledna však Dolabella lstí část vojáků, kteří měli chránit Smyrnu, pobil, město bez boje obsadil a na lůžku jatému Treboniovi, kdysi oblíbenému Caesarovu legátu, uťal jeden z centurionů hlavu; podle jiné verse byl předtím i mučen. 

Trebonius se stal prvním likvidovaným caesarovrahem a jeho hlavu Dolabellovi vojáci kouleli do roztrhání po smyrenském náměstí. P. Corneliovi se brzy na to podařilo získat spojenectví královny Kleopatry VIII. a její materiální pomoc. Nicméně vzápětí vešlo ve známost, že ho senát za svého propompeiovského puče prohlásil za nepřítele státu. 

V březnu se ke C. Cassiovi přidal pompéjovec Q. Caecilius Bassus (srov. rok 46) se svými obléhateli L. Staiem Murkem (svého legáta a příbuzného Sex. Iulia Caesara do Syrie poslal ještě Božský Iúlius, ale po jeho smrti roku 46 se Staius s třemi legiemi přidal k vrahům) a se správcem Bíthýnie (od roku 45) Q. Marciem Crispem s dalšími třemi legiemi u Apameie (Q. Marcius se však války proti triumvirům na Cassiově straně nakonec nezúčastnil, o jeho osudu není nic známo). Bassus byl předtím se sporech s velitelem legie zanechané v Syrii Caesarem, jeho synovce Sex. Iuliem Caesarem, který byl při vzpouře vojáků ubit, viz rok 46. Bassus se prý držel v Apameji jen se dvěma kohortami. 

K tomu se k vrahům Caesarovým přidaly čtyři legie, která přicházely Dolabellovi na pomoc z Egypta s finanční podporou Kleopatry; vedl je jeho legát A. Allienus, který neměl v Palaistíně odvahu bojovat proti osmi legiím, jimiž disponoval Cassius. Legáti se Cassiovi lehce vzdávali včetně Bassa, jednak se oddávna přátelili, jednak mu jako prokonsulovi byli podřízeni. Na Bassově straně stál krom toho Arab Alchandonios, viz o něm roku 46, na Dolabellově octaviánovec C. Antistius, flotilu sestavoval na Rhodu, v Lykii, Pamfýlii a Kilikii pro něho legát L. Marcius Figulus.

Na konci května zahnal od břehů Lykie Dolabellovo loďstvo proquaestor a propraetor P. Cornelius Lentulus Spither, jak o tom informoval senát: Dolabellovi legáti Sex. Marius a C. Titius za sebou nechali nákladní lodi bez ochranného doprovodu bitevních plavidel a unikli do bezpečí. Rhodos i Spolek Lyků vyhlásily neutralitu a do občanské války nechtěly zasahovat. 

P. Cornelius Dolabella byl v době, kdy Cassius vybíral peníze v Palaistíně, ještě v Kilikii. Tarsos se postavil na jeho stranu, dobyl Aigy s pevností drženou cassiovci a dorazil do Syrie. Od Antiocheie byl však vypuzen a musel se se svými dvěma legiemi před Cassiovou mocí stáhnout do Láodikeie na Moři, kde byl přijat přátelsky. Dorazila sem z Asie jeho flotila a s ní se marně pokusil vymánit peníze z Aradských. Jeho lodi před přístavem porazily Cassiovy, když se sháněl po posilách, sám byl v polní bitvě před městem poražen.

Cassia odmítla podpořit Kleopatrá, její stratégos na Kypru Serapión a foinícká města Sídón, Tyros a Arados bez konsultace s královnou lodě poskytly; Kleopatrá pamatovala Dolabellu jako Caesarova přítele a ani se nemusela vymlouvat na hlad v zemi, což byl jev za její vlády běžný, viz rok 48.

V nové námořní bitvě byli dolabellovci poraženi loděmi, které dal dohromady L. Staius Murcus: Dolabella tak byl obležen ze všech stran. Mezi Cassiovými obléhateli byli spatřeni tehdy i Parthové bojující jako jízdní lučištníci. V červenci bylo města zradou římských stráží dobyto a P. Cornelius Dolabella si dal vzít život: dal se zabít svým osobním strážcem s tím, aby hlavu odnesl Cassiovi a sám se tak zachránil; muž si však pak sám vzal život. Podobně zemřel Dolabellův zastupce M. Octavius. 

Láodikeia byla i s chrámy vyloupena, představitele městské správy dal Cassius popravit, město podrobeno nesmírnému tributu, výši neznáme. Podle jiného podání Cassius pardonoval nejen Dolabellovy důstojníky a vojáky, ale též Láodičany. Rozmýšlel tehdy, že by táhl na Egypt, který v tom okamžiku neměl žádnou větší římskou posádku, aby potrestal Kleopatru. 

Podobně zničil Tarsos, který z části stál při Dolabellovi, a stanovil mu nezvykle vysokou pokutu 1500 talentů. Tarští tolik neměli ani po přeměně sakrálních předmětů v ražbu a prodávali i své příbuzné do otroctví; hodně si z nich vzalo samo život. Teprve pak se Cassius smiloval a zbytek tributu jim odpustil. 

V této době mimo jiné vyslal C. Cassius také k Parthům, s nimiž kdysi bojoval (srov. roky 54 a následující); hlavou poselstva byl Q. Labienus. Cassius skutečně pomoc obdržel: později u Filipp bojoval oddíl Parthů, poslaný králem Oródem II. Zamýšlel tažení proti Egyptu a Kleopatře, která držela při mstitelích Caesarovy smrti, ale plán odložil, neboť ho volal k sobě Brutus s poukazováním na sílící caesarovce.

Sešli se spolu ve Smyrně na konci roku 43 či na začátku roku 42 a dohodli na dalších krocích: nejprve to byla válka s Lyky, tu vedl Brutus, a Rhodskými, práce pro Cassia, viz rok následující. Cassius přenechal Brutovi třetinu peněz, které naloupil v Syrii a Anatolii, pro správu Syrie zanechal C. Cassius v zemi svého synovce L. Cassia Longina s jednou legií (padl následujícího roku u Filipp).

C. Cassius Longinus vybíral po celém Východě násilně finanční prostředky pro další vedení války; neunikl nikdo ze spojenců S. P. Q. R. Kromě vydírání provincie daněmi prováděl v Syrii velmi nepoctivé obchody na své triko, až mu tam dali podle jednoho z druhů datlí přízvisko Karyótés, lat. Caryóta. Před odchodem na Západ svěřil Syrii do rukou svého synovce L. Cassia Longina (následujícího roku padne u Filipp). 

Koncem roku se sešel s M. Iuniem Brutem ve Smyrně, kde ujednali další společný postup proti caesariánům. Praefectem loďstva učinil Cassius L. Staia Murka, který pomohl s blokádou Láodikeie a roku 42 se pustil do Rhoďanů, kteří odmítli Cassia podporovat, viz zde výše a rok následující. Brutus si získal náklonnost Deiotara, který jinak neměl v oblibě Cassia, na vydírání anatolské populace se ovšem s Cassiem aktivně podílel. 

Cassius dosadil do Tyru za tyranna/samovládce jistého Marióna (u moci snad do roku 41), který se krátce a neúspěšně pokoušel plést do židovské politiky Antipatrovi a jeho synovi Héródovi: v koalici s Ptolemaiem Mennaiem podpořil oddíly Antigona II. při tažení do Iúdaie, které začalo v době, kdy Dolabella dorazil do Kilikie.

Cassius požadoval od Židů sedm set talentů a v Iúdaji zotročil města Gofnu, Ammaus, Lyddu a Thammu. Jmenoval novým králem (?) Židů Antigona II. Mattathiu, syna Aristobúla II., vládnoucího do roku 37, když však již roku 40 byl vyhnán ze země Héródem. Ióannés Hyrkanos II. zůstal veleknězem a ethnarchou, když ze svého vyplatil Cassiovi sto talentů a též později mu podstrojoval (vládcem byl od roku 69, resp. 63).

Zřejmě t. r. jistý Malichos, lstivý sok idúmajské rodiny a pravděpodobně příslušník silného klanu (není identický s králem Nabatajů Malichem I.), který dělal předtím obstrukce při vybírání peněz požadovaných Cassiem (důvody neznáme), podplatil kohosi z královského služebnictva, aby otrávil velmože Antipatra z Idúmaie. Jeho syn a nástupce Héródés s Cassiovým souhlasem, právě dobyl Láodikeiu, vraha dal svými lidmi u moře před Tyrem zlikvidovat, když předtím zlikvidoval jakési povstání v Samareji. Malichův bratr, jméno neznáme, se postavil Hyrkánovi, Fasaélovi a Héródovi a zmocnil se na čas několika pevností včetně Masady.

Héródés stál tehdy na straně caesarovrahů-osvoboditelů, třebaže jeho otec věrně bojoval na straně Caesarově, a napřesrok po bitvách u Filipp se stane spojencem Antoniovým a po jeho porážce v občanské válce Octavianovým. Po odchodu Cassia v červenci ze Syrie do Smyrny se pokusil velitel Cassiovy jerúsalémské posádky jménem Helix v době, kdy byl Héródés v Damašku zaskočen nemocí, pomstít Malikovu smrt a zmocnit se města. V tom mu zabránil Héródův starší bratr Fasaélos, srov. rok 48, a společně pak s Héródem zahnali Helikovy a Antigonovy oddíly ze země; viz dále rok 40.  

Na africké frontě občanské války (viz předešlý rok) se dynasta Arabión, původně pompéjovec, postavil na stranu caesariánů a s ním žoldnéři jím zavražděného P. Sittia, viz rok 44. S jejich pomocí zde byli pompejovci caesarovci poraženi a vyhnáni (což bylo zřejmě završeno až roku příštího, viz tam).

Zemřel 9. února na senátní misi k Mutině na jednání s Antoniem filhellén Ser. Sulpicius Rufus, cos. 51, jehož datum narození neznáme, přítel Ciceronův, věnoval jeho památce devátou ze svých filippik, a otec básnířky Sulpicie, právník a řečník. Doporučoval cvičit rhétoriku převáděním poesie do řečnického projevu. Caesar ho roku 46 učinil správcem Achaje tehdy vyčleněné z Makedonie; nyní se mu dostalo státního pohřbu. Téhož roku, deset měsíců po Caesarovi, zemřel autor mímů D. Laberius (ročník 115); o jeho vztahu k Caesarovi viz rok 46.

20. března se v Sulmónu narodil básník P. Ovidius Naso, po smrti Vergilia a Horatia nejvýznamnější latinský básník, dvanáct měsíců po starším bratrovi Luciovi, o němž není nic více známo. Autor Lásek, Dopisů héróin, Proměn a Kalendáře asi roku 1 př. n. l. vydal Milostné umění/ars amatoria a dovětek s antidotem Léky na lásku/remedia amoris a soudívá se, že erotika mileneckých návodů, nevyslyšení Augustovy výzvy, aby ho zvěčnil v nějakém epu a neznámá souvislost s principovou nezbednou dcerou Iulií pobouřila vládce konservativně ideologisujícího pevnost rodiny (o thematu umění ošálit manžela v lásce viz rok 55 a autora Tibulla a srov. v indexu s. v. dějepisci 1 Kadmos z Mílétu ml.).

Jiným důvodem mohla být jeho jistá znalost komplotu Iuliina manžela L. Aemilia Paulla, cos. roku 1+. Roku 8 našeho letopočtu, viz, musel literát, dissident mezi intelektuálními příživníky Augustova okolí, bez soudního n. senátního rozhodnutí odejít z Města do exilu do západopontské Tomidy, kde roku 17 nebo 18 n. l. zemřel.