043-042

************************************************************

43.

Ol. 184, 2

269 SE

205 AE

(neznámý)

a. u. c. 711

C. Vibius Pansa Caetronianus a A. Hirtius (padli v boji v dubnu)

coss. suff.: C. Iulius Caesar Octavianus I. (do listopadu) a Q. Pedius (zemřel v listopadu v úřadu)

cos. suff.: P. Ventidius Bassus a C. Carrinas

triumviri rei publicae constituendae (od listopadu, viz text)

************************************************************

V lednu obdržel devatenáctiletý C. Iulius Caesar Octavianus od senátu úkol s konsuly válčit proti M. Antoniovi, který 14. ledna měl čtyřicet; Antonia obhajoval pouze L. Calpurnius Piso, tchán zavražděného C. Iulia Caesara. Senát schválil konání D. Iunia Bruta, že odmítl Antoniovi předat správu provincie, viz rok předešlý. Tím se stal Antonius v podstatě nepřítelem státu/hostis, nikoli však ještě zákonným, viz zde níže. Senát odvolal zákaz zastávání úřadů pro caesarovrahy, zrušil všechna nařízení vydaná Antoniem a Massilským vrátil území zabavené roku 48 Caesarem s tím, že tam usídlí veterány. 

Zásluhu na protiantoniovské radikalisaci senátu má z velké míry M. Tullius Cicero se svými "filippikami" proti Antoniovi a ve prospěch caesarovrahů; osobně si myslel, že zachraňuje "republiku". Jasně stál teď na Octavianově straně, jemuž navrhoval přes chlapecký jeho věk nezvyklé senátní pocty, věděl o něm, že je C. Caesar (= Octavianus) veden "dobrodiním nesmrtelných bohů, velikostí (svého) božského ducha, genia a moudrostí/deórum immortálium benefició, dívíná animí, ingenií, consilií mágnitúdine". Senátorů se ptal: "Kdyby nebylo C. Caesara, koho z nás by (ještě) bylo/quí nisi fuisset, quis nostrum esse potuisset?" Pátou ze čtrnácti řečí pronesl na nový rok, to brojil proti vyjednávání s Antoniem, šestou o tři dny později jako jedinou pronesl na Foru k lidu. V desáté a jedenácté filippice v únoru ale jednal jako novopompéjovec, když navrhoval a dosáhl jmenování senátu caesarorahů správci důležitých provincií. 

Octavianus byl od t. r. až do své smrti každoročně v nějakém úřadu: třináctkrát konsul, 37krát si dával udělovat tribunské pravomoce, čtyřicet roků byl principem senátu, byl pontifikem maximem, augurem, členem patnáctičlenného sbou na provádění obětí (quindecimvir sacris faciundis), členem sedmičlenného výboru na organisování sakrálních hostin (septemvir epulonum), frater arvalis, sodalis Tituius, fetial...

Octavianus se vypravil k Mutině, kde stále ještě obléhal M. Antonius D. Iunia Bruta. K rozhodující dvojbitvě došlo 14. a 15. dubna u vesnice Forum Gallorum u Mutiny, v níž sice konsulská armáda dvakrát zvítězila, ale oba konsulové, oba caesariáni a kuriosně oba epikúrici, padli: Pansa raněn do břicha zemřel 23. dubna v Bononii (jeho lékař Glykón/Glyco byl zatčen pro podezření, že konsulovi nalil do rány jed, snad k Octavianově prospěchu, ale nevíme, jak dopadl), Hirtius, autor osmé knihy Caesarových Poznámek o gallské válce a asi též spisku o válce alexandrijské, zemřel přímo v boji při dobývání antoniovského ležení o dva dny dříve. 

21. května osvobodil Octavianus D. Iunia Bruta, jednoho z vrahů svého adoptivního otce, z Mutiny, ten se však na jeho stranu nepostavil (o jeho konci viz níže). • Brutus udržoval během obležení kontakt s A. Hirtiem holuby, jimž Hirtius vázal na krk vlasem zprávu a vypouštěl co nejblíže mutinských hradeb; je to zřejmě první zmínka o válečném využití poštovních holubů v Evropě. 

M. Antonius zahájil hned 16. dubna ústup směrem k Alpám do Gallie Narbonské a ke krytí vojáků před ostřelování využil dobytka; téhož dne provolali vojáci poprvé imperatorem Octaviana. 

V této situaci byl senát na koni: M. Antonius a jeho vojáci byli prohlášeni za nepřítele státu a vrchní velení ve válce s nimi svěřil D. Iuniovi Brutovi, jemuž vrátil do správy provincii, nikoli Octavianovi, ačkoli o to usiloval. M. Iunius Brutus s C. Cassiem Longinem obdrželi 27. dubna imperium maius nad všemi provinciemi na východ od Iónského moře a válku s Dolabellou, který byl prohlášen nepřítelem státu v únoru. M. Iunius Brutus měl spravovat Makedonii s Illyrikem, Cassius Syrii, vše návrhy předložené nebo podporované M. Tulliem Ciceronem.

Sex. Pompeius, zdržující se v této době ještě v Massalii, byl senátem jmenován velitelem loďstva, praefectus classis et orae maritimaedošlo k jasnému zcelení původní pompejovské strany a k faktické amnestii vrahů-osvoboditelů senátem (srov. také zacházení se S. Pompeiem předešlého roku)Chvíli to vypadalo, že caesarovci budou jeden po druhém likvidováni a k moci se dostane stará pompejovská aristokracie (srov. Pompeiovu posici v následujících letech s postavením krále Démétria Poliorkéta po bitvě u Ipsu roku 301).

Senát dal dokonce slavit díkůvzdání v trvání šedesáti dnů, nejdéle od vítězství nad Kelty, a všem antoniovcům zabavil majetky. Cicero si chvástavě na renesanci optimátů činil velký podíl a z jeho dopisů lze pochopit, že se opět, jako roku 63, pokládal za zachránce státu. Předčasně.

Senátoři odmítali vzít na vědomí, že Octaviánus chce být konsulem..., tak si pro úřad došel osobně. Reakce caesarovců na senátorský puč následovala bezprostředně. V téže době totiž už probíhala tajná jednání mezi M. Antoniem, M. Aemiliem Lepidem a C. Iuliem Caesarem Octavianem, dovršená oficiálně na podzim tzv. druhým triumvirátem, viz níže. 29. května u Forum Iulii/dnešního Fréjus u Cannes, spojili svá vojska M. Antonius a M. Aemilius Lepidus, který disponoval Caesarovými veterány. Jako legát sloužil pod Lepidem M. Iuventius Laterensis n. Lateranus, oddaný senátu, tedy pompejovec, který varoval před koalicí s Antoniem. Když nedokázal Lepida ani předtím Munatia Planka umluvit, krátce před Antoniovým příchodem do ležení si vzal život mečem. 

Ještě předtím sestavil dovolený konsul/cos. suff. P. Ventidius Bassus, oddaný caesarovec, na pomoc Antoniovi po italských vojenských osadách tři legie, s nimiž zamířil na Řím, kde zpráva o tom šířila velký strach. Pak se ale obrátil do Picena a vyčkával výsledek Antoniovy války u Mutiny.

Octavianus se dal na pochod s osmi legiemi z Předalpské Gallie a překročil hraniční říčku Rubico/Rubikón jako před šesti roky jeho adoptivní otec. Senátorští exponenti s rodinami utekli na venkov a advokát Cicero, který se pokoušel fungovat jako nejvyšší rádce republiky a bylo ho po Římě všude plno, zmizel rovněž rychle z Města. 

Po chvilkové hysterii se vzchopili k přípravě na obranu, ale k boji se neodhodlali. 19. června obsadil zcela vystrašený Řím a honorace včetně Cicerona Octaviana vítala. Zrušil výše uvedené usnesení senátu, se svým strýcem Q. Pediem se dal 19. srpna zvolit konsulem, úřad nastoupil den před svými dvacátými narozeninami (ty měl 23. září) a začal pronásledovat Caesarovy vrahy-osvoboditele na základě nového, za tím účelem přijatého zákona Pediova, lex Pedia. Zrušil i zákon o nepřátelství vůči Antoniovi a Dolabellovi, ale ten už v té době nebyl mezi živými, viz zde níže. Naopak nepřáteli státu provolal nyní vystrašený senát S. Pompeia s caesarovrahy, vojáci dostali od státu svých deset tisíc séstertiů, jak jim to loni Octavianus sliboval, a plebs dědictví jeho adoptivního otce.   

Před 27. listopadem se sešli všichni tři, Lepidus (c. 47), Antonius (40) a Octavianus (20; srov. jeho posici nejmladšího s rokem 60) se svými vojsky na dvoudenním jednání na ostrůvku řeky Rhenus či Lavinius spojeným s břehem mostem u Bononie v Cisalpinské Gallii, když ještě předtím v létě měli spolu jednání Antonius a Octavianus. Během konference zde byly přijaty dohody o uzavření formálního přátelství a míru v caesarovské straně a předáci dohodli rozdělení pravomocí a provincií Západu: na dobu pěti let byl ustaven tzv. druhý triumvirát k uspořádání státu, triumviri rei publicae constituendae, moderně bychom řekli druhá vojenská junta, srov. roky 60 a 56. Na válku s Caesarovými vrahy a s Pompeiovou klikou měli v poli šest desítek legií po c. čtyřech až pěti tisících mužích, tedy čtyřikrát více než za prvního triumvirátu roku 60 a 56.

Provincie si triumvirové rozdělili takto: M. Antonius obdržel celou Gallii, tj. provincie Gallia Cisalpina a Comata, M. Aemilius Lepidus dostal do správy Gallii Narbonensis a provincie Hispánie a Octavianovi připadla Afrika a ostrovy. Vojákům se dostalo slibu, že se po vítězství mohou usadit v osmnácti městech Kampánie a italského jihu. Lepidus se měl stát konsulem na rok 42 a pro udržení pořádku v Římě si ponechal tři legie. Dalších jeho sedm bylo rozděleno mezi Antonia a Octaviana, neboť oni měli vést válku s Brutem a Cassiem na Východě. Oba od nyní disponovali po dvaceti legiích. Proč se dostalo mezi Antoniem a Octavianem místo Lepidovi a ne například Asiniovi Pollionovi, cos. 40, n. Munatiovi Plankovi, cos. 42, se již nedozvíme.

Výsledek dvoudenních jednání u Bononie zveřejnil v Římě tribun lidu P. Titius dne 27. listopadu a téhož dne byly dohody přijaty senátem jako zákon, lex Titia: stejným senátem, který ještě půl roku předtím obnovoval posice pompejovské strany. Triumvirové v prosinci dorazili do Říma, každý v jeden den a v čele svých oddílů.

Triumvirové se zároveň dohodli na potrestání všech z proticaesarovské strany liberatorů, nebo také osobních nepřátel někoho z nich: idea clementiae Caesaris/Caesarovy shovívavosti byla zjevně nepraktickým omylem, který vrátil pompéjovce na koně. 28. listopadu byly v Římě vydány seznamy nejméně 150 proskribovaných občanů, kteří tímto aktem propadli majetkem a hrdlem, tzv. třetí římské proskripce (srov. roky 87 a 82). Kdo přinesl hlavu proskribovaného nebo ho udal, dostal 25 tisíc attických drachem, otrok deset tisíc a svobodu. Aby se nikdo neostýchal, uzavírala vyhláška ujištěním: "Odměněného nezahrneme do žádného seznamu, aby se o něm nevědělo." 

Následoval útěk postižených buď k S. Pompeiovi, který ovládl západní Středomoří (srov. výše) a v zimě roku 43 a na začátku roku 42 se uchytil na Sicílii, nebo k M. Iuniovi Brutovi a ke Cassiovi na východ. 

S. Pompeius od podzimu 43 blokoval přísun potravin do Říma a stal se hlavně pro Octaviana nepříjemným soupeřem. Flotilu, kterou proti němu triumvir poslal, pompéjovci rozprášili: S. Pompeius se dal titulovat imperator, razil i zlatou minci a namísto rudého vojevůdcovského pláště užíval jako vládce moří po Neptunově vzoru modrý.

Opět se Římané vraždili na ulicích, v domech, mezi příbuznými a přáteli, na rostra na náměstí byly připevňovány hlavy obětí, psi okusovali nepohřbívané mrtvoly (co z toho byla skutečnost a co invence autorů píšících několik staletí po události, ale se znalostí dnes ztracených chronografií, odhadnout nelze). Opět platilo, že za donesenou hlavu zavražděného dostal svobodný občan peníze, otrok svobodu a peníze. Starověké odhady počítají se dvěma tisíci zavražděnými rytíři a třemi sty senátory (tedy se třetinou všech a s nimi všemi často hynuli i rodinní příslušníci; srov. s rokem 82 za řádění Sully a ani v tomto případě není zachován přesnější údaj). Zkraje "na rozčílení" zemřel konsul Q. Pedius, který den před propuknutím vraždění oznámil, že se trest smrti týká jen sedmnácti mužů.

Mezi proskribovanými se ocitli Lepidův bratr Paulus, Antoniův strýc Lucius (na nátlak triumvirovy matky omilostněn), také Octavianův poručník C. Thuranius. Proskripcím tentokrát neunikl obojaký advokát M. Tullius Cicero (63), jehož hlavu si logicky vyžádal Antonius: Cicero byl zavražděn 7. prosince, rozkaz splnili setník/centurio, řec. hekatonarchés Herennius a vojenský tribun/chíliarchos C. Popillius Laenas, jehož kdysi právník obhajoval. Stejnojmenný advokátův syn bojoval na straně Pompeia Magna, Bruta, Sexta Pompeia, ale usmířil se s Octavianem, s nímž byl roku 30 konsulem a přečetl Římanům písemnou zprávu o Antoniově poražce u Aktia. 

Majetný literát T. Pomponius Atticus, svému příteli Ciceronovi pomoci tentokrát nemohl, zato zachránil L. Iulia Calida, po smrti Catullově a Lucretiově údajně nejlibějšího z básníků/multo elegantissimus (kromě jména nevíme o něm vůbec nic). P. Volumnia, velitele Antoniových týlových jednotek/praefectus fabrum, literatura nezajímala, ale Calidovy velké majetky v Africe: Attikovi, který patřil do tábora optimátů a do politiky se nemíchal, byl však známým Octavianovým a Agrippovým, se podařilo vzdělaného básníka z proskripčního seznamu dostat.

D. Iunius Brutus, který ještě v létě měl deset legií, z toho však šest sestavených z nováčků, vyklidil před Antoniem Předalpskou Gallii a oklikou přes Alpy se chtěl dostat k M. Iuniovi Brutovi do Makedonie. Legie ho však opustily a na útěku v převlečení za keltského vesničana (hovořil keltsky, ojedinělá schopnost římského aristokrata) byl zajat na konci roku nebo na začátku následujícího keltskými bandity. Tvrdil, že patří ke kmeni, jehož náčelníkem byl jeho dávný známý Capenus či Camilus, který o svém zajatci ovšem informoval Antonia. Na jeho pokyn ho Kelt kdesi mezi Sequany nebo někde na horním Rýnu zavraždil (srov. výše). Stal se po Treboniovi, viz zde níže, druhým z potrestaných caesarovrahů.

Třetím byl ve stejné době jakýsi Minucius Basillus, kterého však odpravili nikoli Caesarovi mstitelé, ale otroci, které z trestu dal vyklestit.

Zatímco Lepidus i Octavián byli v mnoha případech shovívaví, Antonius trval na likvidaci lidí ze seznamů i těch, kteří jim případně pomáhali. Jako jeden z mála, kteří z jeho seznamu unikli smrti, byl pozdější významný předák octaviánovců M. Valerius Messalla (cos. suff. roku 31, zemřel roku 8 n. l.). 

Než se toho dopracoval, prošel všemi možnými tábory občanské války: před Antoniem uprchl z Říma k Brutovi s Cassiem, jehož byl přítelem, po Filippách byl vzat Antoniem na milost a roku 33 se dal definitivně k Octaviánovi. 

Neméně krutá v proskripcích byla Antoniova manželka Fulvia, o níž historici uchovali poznámku, že tak dělala jak z nepřátelství k obětem, tak z touhy po jejich majetku. Ciceronově hlavě před vystavením na rostrech dokonce vytáhla jazyk z úst a píchala do něj jehlicí do vlasů...

 Tvrdosti z mládí mnohem starší Augustus litoval a snažil se ji odčinit. Jistého propuštěnce T. Vinia Philopoemena (Filopoimena) opatřil hodností jezdeckého stavu za to, že tehdy u sebe ukryl svého proskribovaného patrona. 

Občanská válka va Východě. Na začátku roku byl M. Iunius Brutus s vojskem v Épeiru. Zde v době bitvy u Mutiny před Apollónií porazil a lstí a zradou vojáků zajal bratra M. Antonia, praetora Gaia, který měl původně nastoupit jako správce Makedonie, což však senát v prosinci 44 zrušil. Zprvu ho nechal, ale v  květnu ho dal či nechal stráží popravit pro podněcování vojáků ke vzpouře. M. Brutus v té době dával dohromady armádu v Makedonii a bojoval proti vzbouřivším se thráckým kmenům: jejich část však stála při něm, viz rok následující. S Antoniovými vojáky disponoval šesti legiemi.

C. Cassius Longinus dorazil s podporou správce Asie C. Trebonia, jednoho z atentátníků na Caesara, do provincie Syrie. Za ním spěchal na Východ převzít provincii caesarovec P. Cornelius Dolabella, jemuž se do cesty postavil právě Trebonius: odmítl konsula s vojáky vpustit do žádného z měst, zásoby mu předal před hradbami Pergama. V polovici ledna však dobyl Dolabella lstí Smyrnu a dal na lůžku jatého Trebonia, kdysi oblíbeného Caesarova legáta, stít, podle jiné verse předtím i mučit. 

Trebonius se stal prvním likvidovaným caesarovrahem a jeho hlavu Dolabellovi vojáci kouleli do roztrhání po smyrenském náměstí. P. Corneliovi se podařilo získat spojenectví královny Kleopatry VIII. a její materiální pomoc.

V březnu se ke C. Cassiovi přidal pompéjovec Q. Caecilius Bassus (srov. rok 46) se svými obléhateli L. Staiem Murkem (svého legáta a příbuzného Sex. Iulia Caesara do Syrie poslal ještě Božský Iúlius, ale po jeho smrti roku 46 se Staius s třemi legiemi přidal k vrahům) a se správcem Bíthýnie (od roku 45) Q. Marciem Crispem s dalšími třemi legiemi u Apameie (Q. Marcius se však války proti triumvirům na Cassiově straně nakonec nezúčastnil, o jeho osudu není nic známo). Bassus byl předtím se sporech s velitelem legie zanechané v Syrii Caesarem, jeho synovce Sex. Iuliem Caesarem, který byl při vzpouře vojáků ubit, viz rok 46.

K tomu se k vrahům Caesarovým přidaly čtyři legie, která přicházely Dolabellovi na pomoc z Egypta s podporou Kleopatry; vedl je jeho legát A. Allienus, který neměl v Palaistíně odvahu bojovat proti osmi legiím, jimiž disponoval Cassius. Na Bassově straně stál krom toho Arab Alchandonios, na Dolabellově octaviánovec C. Antistius. 

P. Cornelius Dolabella se musel před Cassiovou mocí stáhnout do Láodikeie na Moři. V červenci bylo města zradou dobyto a P. Cornelius Dolabella si dal vzít život (dal se zabít svým osobním strážcem s tím, aby hlavu odnesl Cassiovi a sám se tak zachránil; muž si však pak sám vzal život). • Láodikeia byla i s chrámy vyloupena, představitele městské správy dal Cassius popravit. Podobně zničil Tarsos, který z části stál při Dolabellovi, a stanovil mu nezvykle vysokou pokutu 1500 talentů. Tarští tolik neměli a prodávali i své příbuzné do otroctví. Teprve pak se Cassius smiloval a zbytek tributu jim odpustil. 

V této době mimo jiné vyslal C. Cassius také k Parthům, s nimiž kdysi bojoval (srov. roky 54 a následující); velitelem poselství byl Q. Labienus. Cassius skutečně pomoc obdržel: později u Filipp bojoval oddíl Parthů, poslaný králem Oródem II. Zamýšlel tažení proti Egyptu a Kleopatře, která držela při mstitelích Caesarovy smrti, ale plán odložil, neboť ho volal k sobě Brutus s poukazováním na sílící caesarovce; sešli se spolu ve Smyrně na konci roku 43 či na začátku roku 42 a dohodli na dalších krocích: nejprve to byla války s Lyky a Rhodskými, viz rok následující. Pro správu Syrie zanechal C. Cassius v zemi svého stejnojmenného synovce s jednou legií (padl následujícího roku u Filipp).

C. Cassius Longinus vybíral po celém východě násilně finanční prostředky pro další vedení války; neunikl nikdo ze spojenců S. P. Q. R. Koncem roku se sešel s M. Iuniem Brutem ve Smyrně, kde ujednali další společný postup proti caesariánům. Praefectem loďstva učinil Cassius L. Staia Murka, který pomohl s blokádou Láodikeie a roku 42 se pustil do Rhoďanů, kteří odmítli Cassia podporovat, viz rok následující. 

Cassius dosadil do Tyru za tyranna/samovládce jistého Marióna (u moci snad do roku 41), který se krátce a neúspěšně pokoušel plést do židovské politiky Antipatrovi a jeho synovi Héródovi: v koalici s Ptolemaiem Mannaiem podpořil oddíly Antigona II. při tažení do Iúdaie. Cassius požadoval od Židů sedm set talentů a v Iúdaji zotročil čtyři města. Jmenoval novým králem (?) Židů Antigona II. Mattathiu, syna Aristobúla II., vládnoucího do roku 37, když však již roku 40 byl vyhnán ze země Héródem. Ióannés Hyrkanos II. zůstal veleknězem a ethnarchou, když ze svého vyplatil Cassiovi sto talentů (vládcem byl od roku 69, resp. 63).

Zřejmě t. r. jistý Malichos, lstivý sok idúmajské rodiny a pravděpodobně příslušník silného klanu (není identický s králem Nabatajů Malichem I.), který dělal předtím obstrukce při vybírání peněz požadovaných Cassiem (důvody neznáme), podplatil kohosi z královského služebnictva, aby otrávil velmože Antipatra z Idúmaie. Jeho syn a nástupce Héródés s Cassiovým souhlasem, právě dobyl Láodikeiu, vraha před Tyrem dal zavraždit. Malichův bratr, jméno neznáme, se postavil Hyrkánovi, Fasaélovi a Héródovi a zmocnil se na čas několika pevností včetně Masady.

Héródés stál tehdy na straně caesarovrahů-osvoboditelů, třebaže jeho otec věrně bojoval na straně Caesarově, a napřesrok po bitvách u Filipp se stane spojencem Antoniovým a po jeho porážce v občanské válce Octavianovým. Po odchodu Cassia koncem roku ze Syrie do Smyrny se pokusil velitel Cassiovy jerúsalémské posádky jménem Helix v době, kdy byl Héródés v Damašku zaskočen nemocí, pomstít Malikovu smrt a zmocnit se města. V tom mu zabránil Héródův starší bratr Fasaélos, srov. rok 48, a společně pak s Héródem zahnali Helikovy a Antigonovy oddíly ze země; viz dále rok 40.  

Na africké frontě občanské války (viz předešlý rok) se dynasta Arabión, původně pompéjovec, postavil na stranu caesariánů a s ním žoldnéři jím zavražděného P. Sittia, viz rok 44. S jejich pomocí zde byli pompejovci caesarovci poraženi a vyhnáni (což bylo zřejmě završeno až roku příštího, viz tam).

Zemřel 9. února na senátní misi k Mutině na jednání s Antoniem filhellén Ser. Sulpicius Rufus, cos. 51, jehož datum narození neznáme, přítel Ciceronův, věnoval jeho památce devátou ze svých filippik, a otec básnířky Sulpicie, právník a řečník. Caesar ho roku 46 učinil správcem Achaje tehdy vyčleněné z Makedonie. Téhož roku, deset měsíců po Caesarovi, zemřel autor mímů D. Laberius (ročník 115); o jeho vztahu k Caesarovi viz rok 46.

20. března se v Sulmónu narodil básník P. Ovidius Naso, po smrti Vergilia a Horatia nejvýznamnější latinský básník. Autor Lásek, Dopisů héróin, Proměn a Kalendáře asi roku 1 př. n. l. vydal Umění milovat, ars amatoria, a soudívá se, že erotika mileneckých návodů, nevyslyšení Augustovy výzvy, aby ho zvěčnil v nějakém epu a neznámá souvislost s principovou nezbednou dcerou Iulií pobouřila vládce konservativně ideologisujícího pevnost rodiny (o thematu umění ošálit manžela v lásce viz rok 55 a autora Tibulla); jiným důvodem mohla být jeho jistá znalost komplotu Iuliina manžela L. Aemilia Paulla, cos. roku 1+. Roku 8 našeho letopočtu, viz, musel literát, dissident mezi intelektuálními příživníky Augustova okolí, bez soudního n. senátního rozhodnutí odejít z Města do exilu do západopontské Tomidy, kde roku 17 nebo 18 n. l. zemřel.

************************************************************

42.

Ol. 184, 3

270 SE

206 AE

(Euthydomos)

a. u. c. 712

M. Aemilius Lepidus II. a L. Munatius Plancus

************************************************************

1. ledna senát prohlásil C. Iulia Caesara bohem jménem Divus Iulius a jeho adoptivní syn Octavianus přijal jméno C. Iulius divi Iulii filius Caesar, tj. C. Iulius Caesar, syn Božského IuliaTriumvirové zavedli válečné dávky, které se netýkaly jen senátorů a jezdců, také propuštěnců: do státní pokladny museli Římané odvést desetinu svého majetku, museli poskytnout námořnictvu otroky k veslování a pokud je neměli, museli je koupit. Senátoři museli na své náklady opravovat silnice. Majetky se v této době získávaly velmi levně a ozbrojení straníci triumvirů enormně bohatli.

M. Antonius se s Octavianem vypravili do Makedonie proti Caesarovým vrahům. V Římě zůstal M. Aemilius Lepidus, aby vedl válku se Sex. Pompeiem, synem Cn. Pompeia Magna, zmocnivšího se hned po proskripcích Sicílie a později i Sardínie s pomocí loďstva, jímž disponoval a ovládal námořní cesty celého západního Středomoří. Lepidovi se v bojích nedařilo.

Na začátku roku a na jaře sužovali "osvoboditelé" M. Iunius Brutus s C. Cassiem Longinem Anatolii, kde si podrobili obce Spolku Lyků: Brutus dobyl Xanthos a Patary se mu podrobili a vydali z veškerého majetku. Cassiův nauarchos L. Staius Murcus porazil v námořní bitvě u Myndu Rhodské, Cassius pak jejich ostrov obsadil, zrádci mu otevřeli brána a stát, v němž byl kdysi vychováván a "hellénisován",  ožebračil: padesát vůdců dal popravit, zabavil veškerý majetek veřejný, lidí a bohů a udavačům dal desetiprocentní zisk a otrokům svobodu. 

Krátce předtím se k moci na Rhodu dostali démokraté, sesadili aristokraty a Římanům pod Cassiem se nechtěli podrobit (vůdci "lidu" byli Alexandros a Mnáseás). Aristokraté při obléhání města Rhodu otevřeli brány a Cassius byl neoblomný: státní výpalné činilo 500 talentů, od občanů „vybral“ na osm tisíc talentů! • To byl v podstatě také konec rhodskému obchodnímu bohatství. Ostrov přišel o autonomii, kterou obnovil M. Antonius, viz rok následující, zrušil roku 44 n. l. a zase obnovil roku 53 n. l. princeps Ti. Claudius, viz tam. Naopak Lykové za Antonia pro neustálé domácí rozbroje o samosprávu přišli. 

Caesarovi vrazi-osvoboditelé dobyli Xanthos, kde ze strachu před Brutem spáchalo masovou sebevraždu veškeré obyvatelstvo (stalo se tak Lykům v tomto městě údajně již potřetí v historii: předtím za Peršanů a za Alexandra Velikého). Mimo jiné byl na tomto tažení dopaden a umučen Theodotos z Chiu (srov. rok 51 a hlavně 48). Všude pompejovci vybírali těžká výpalná.

Námořních akcí proti straně Bruta a Cassia se účastnila královna Kleopatrá VIII., ale její loďstvo bylo cestou k Peloponnésu v bouři zničeno a ona se vrátila domů. U Tainaru na ni čekal s flotilou L. Staius Murcus odvelený Cassiem od Rhodu. Když se nedočkal, odplul k Brundisiu a v den první bitvy u Filipp zničil ve spojení s flotilou Cn. Domitia Ahenobarba (celkem 130 lodí) flotilu triumvirů pod Cn. Domitiem Calvinem, synem cos. roku 54 a sám cos. roku 32, dopravující dvě legie a jezdce do války. Razil dokonce minci s nápisem "murcus imperator".

Po makedonských událostech odplul se svými osmdesáti loďmi a dvěma legiemi k Sextovi Pompeiovi na Sicílii; jednal však s triumviry o pardonu, ale zřejmě na přelomu let 40 a 39 ho Pompeiův syn dal v Syrákúsách zavraždit, ačkoli sám vyjednával s Antoniem (zřejmě se stal obětí pletich Ménodórových obávajícího se osobní konkurence Murkovy). Posílen penězi, legionáři a loďmi Staiovými vyslal Pompeius svého nauarcha Ménodóra, který právě porazil Octavianovo loďstvo pod Q. Salvidienem Rufem u Rhégia, srov. rok 40, a následujícího roku obsadil Sardinii a Korsiku, nebo až roku 39, viz. Na Sardinii porazil správce M. Luria, města se mu vzdala, dobývat musel pouze Caralis; mezi zajatci se zde zmocnil Octavianova propuštěnce Helena, kterého propustil, což se mu v blízkých letech bude hodit...

Cn. Domitius Ahenobarbus, syn L. Domitia cos. 54 s Porcií, sestrou M. Porcia Catona Utického, byl původně pompéjovec, atentátu na Caesara se pravděpodobně neúčastnil, ale k jeho vrahům se přidal. Velel části loďstva, jako Staius se dal provolat imperatorem a razil také dénáry. Po rozdělení flotily zničil v Brundisiu Octaviánovy lodi a později se usmířil s Antoniem, u něhož měl velké slovo. Krátce před bitvou u Aktia odpul nemocen k Octaviánovi a Antonius velkoryse za ním poslal zavazadla. Před bitvou zemřel v horečkách. Jeho pravnuk je znám jako císař Nero. 

Cn. Domitius Calvinus, který stál původně na optimátské straně, s Ahenobarbem příbuzný není, přešel po gallských válkách k Caesarovi, bojoval u Farsálu a od počátku byl octaviánovec. V letech 39 až 36 válčil jako proconsul v Hispániích s domorodci a pompéjovci a vysložil si triumf držený 17. července 36. Do dějin se zapsal krutou popravou centuriona prvního manipulu Vibullia: dal ho ubít kyjem či holí/fustis za to, že v bitvě hanebně utekl ze šiku, srov. rok 34.

Koncem léta se Brutus a Cassius obrátili zpět do Evropy. K rozhodujícímu střetnutí třetí občanské války Římanů došlo na podzim v Makedonii. Brutus velel osmi, Cassius jedenácti legiím a na dvaceti tisícům spojenecké jízdy od Ibérie na západě po Ibérii na Kavkaze. Obelstili osm legií Antoniových pod L. Decidiem Saxou a C. Norbanem Flakkem, cos. 38, aby se dostali od Helléspontu do Thrákie na makedonské hranice. Při thráckém pobřeží operoval s loďstvem a zajišťoval zásobování L. Tillius Cimber, který se před dvěma roky první vrhl na Božského Iulia a po jeho vraždě odešel do Bíthýnie jako její správce. Po Filippách o něm není slyšet.

Ve dvou těžkých bitvách v říjnu a v listopadu u Filipp/Filippoi nejprve přemohl M. Antonius C. Cassia Longina, jenž se dal zabít svým propuštěncem-štítonošem Pindarem (který pak zmizel; bitva se konala v den Cassiových a Antoniových narozenin, jejichž přesné datum však neznáme). Údajně téměř současně porazil M. Iunius Brutus vojsko Octavianovo, ale posel nedorazil včas (centurio se prý s pocitem viny zabil na Cassiově těle). Podle jiné verse spletl centurio Titinius vyslaný Cassiem v noci zjistit pohyb Brutových vojáků, zaměnil je s nepřáteli a Cassiovi nahlásil, že vše je už v rukách antoniovců; Titinius se zavraždil nad Cassiovým tělem, který se dal stít svým propuštěncem. 

V další bitvě, v níž se již Octavianus pro nemoc neobjevil, o několik dnů později M. Antonius porazil M. Iunia Bruta, který si po boji vzal život prostřednictvím ruky rhétóra Stratóna z Épeiru či Makedonie, pozdějšího přítele Augustova (M. i D. Brutové byli ročník 85). Brutova manželka Porcia, dcera M. Porcia Catona, si na to vzala život v Římě spolknutím žhavých uhlíků (podle jiné, asi pravděpodobnější verse, se zbavila života či zemřela na nemoc již v červenci 43). 

Mezi padlými od Filipp byl L. Licinius Lucullus, syn stejnojmenného slavného sullovce a válečníka, M. Porcius Cato, syn stejnojmenného Catona zvaného Utický a Q. Hortensius, Caesarem pověřený roku 44 správou Makedonie, syn známého adfvokáta ařečníka (zemřel 50), život rukou svého propuštěnce si vzal Sex. Quintilius Varus, vlastní rukou zemřel M. Livius Drusus Claudianus, otec Iulie Augusty, rodným jménem Livie Drusilly, manželky Augustovy. 

Po Filippách se část uprchlíků soustředila u maloasijské flotily, jíž velel proskribovaný literát, epikúrik a caesarovrah C. Cassius Parmensis, quaestor roku 43, podřízený vzdáleného příbuzného C. Cassia Longina, který se rovněž hlásil k Epikúrově Zahradě. S početným doprovodem odplul s nedotčeným loďstvem na Sicílii k Sex. Pompeiovi. • S jeho pádem roku 36 se přidal k Antoniovi, bojoval po jeho boku u Aktia, utekl do Athén, kde se vydal octaviánovcům, jimiž byl ještě roku 31 nebo 30 jako autor protioctaviánovských pomluv, skladatel tragedií, elegií, satyr a epigrammů zabit. Byl zřejmě posledním z žijících vrahů C. Iulia Caesara, posledním "liberatorem" republikánského Říma, srov. rok 31.

Po bitvě u Filipp se stále nemocný Octavianus se svými hlavními poradci M. Vipsaniem Agrippou a C. Cilniem Maecenatem vrátil do Říma, aby omezil moc Lepidovu. V Brundisiu byl jeho stav natolik vážný, že ho v Římě předešla pověst o úmrtí. 

M. Antonius zůstal v Helladě a přezimoval v Athénách. Pokud dříve dával Antonius najevo pohrdání Octavianem pro jeho mládí, nyní po Filippách se cítil v opovržení potvrzen. Svou řevnivost však oba zatím hojili na Lepidovi, který přišel o výhodu "být u toho". Tím, že Antonius po Filippách směřoval na Východ, dostal se stejné nevýhody: chyběl v Římě. S Octaviánem se dohodli, že Lepidus přijde o Hispánie a Numidii v Octaviánův prospěch, o Gallii Narbonskou a případně i Afriku v Antoniův.

Ještě před rozhodujícími bitvami u Filipp se rozhodla válka i na africké frontě. Caesarovce vedl správce provincie Nová Afrika (iubovská) T. Sextius, Starou (katháginskou) ovládali pompéjovci pod správcem Q. Cornificiem, snad potomkem stejnojmenného řečníka a autora příručky o řečnictví. Na Sextiovu stranu se postavil Arabión, numidský dynasta, a Sittiovi žoldnéři, viz rok předešlý, a silnější vojsko pompéjovců u Utiky porazili, jejich vůdce Q. Cornificius, padl (ale mohlo se tak stát již předešlého roku, viz tam). Octavianus jmenoval praefectem Nové Afriky bývalého žoldnéře a Caesarem jmenovaného senátora C. Fuficia Fangona, v němž antoniovec T. Sextius našel soupeře, viz rok následující.

Po makedonských událostech se na stranu caesarovců postavila královna Kleopatrá VIII. (srov. výše). Galatská jízda, jíž velel archigrammateus, tj. státní sekretář, krále Déiotara I. Amyntás, přešla během bitev u Filipp na stranu triumvirů. Jízdní lukostřelci krále Nabatajů Malicha/Malcha I. zůstali věrni Caesarovým vrahům a krátce na to podpořil král Parthy při jejich vpádech do Syrie a Anatolie, viz rok 39.

V Thrákii byl někdy zkraje roku zavražděn král Sadalás II. (vládl od roku 45). V zemi Odrysů a Astů následovala anarchie: vdova po Sadalovi Polemokrateiá unikla se svým synem Kotyem (VII.) k M. Iuniovi Brutovi. Kotys jím byl poslán do Kýziku na vychování, královský poklad Odrysů a Astů byl Caesarovými vrahy proměněn na mince a říše obsazena; viz dále rok 28. To vše před Filippami, snad v první třetině roku. ⦁ Z thráckého zlata a stříbra raženy pravděpodobně ke druhému výročí Caesarovy vraždy dénáry s dvěma dýkami a čepicí propuštěnců (pileus libertatis) mezi nimi s nápisem eid(ibus) mar(tiis), "o březnových ídách". Na druhé straně mince se skvěl Brutův portrét s nápisem "Brutus imp(erator)" a se jménem úředníka dohlížejícího na ražbu (L. Plaetorius Cestianus). Zachována je rovněž jeden zlatý Brutův dénárius. "Tyrannovrah" Brutus se tak kuriosně po své oběti stal druhým z Římanů, který razil minci s vlastním portrétem. 

Sapaiové pod Rhaiskúporidem I. stáli rovněž na straně Brutově a Cassiově, jimž pomohli dostat se do zad Antoniových vojáků pod Norbanem a Decidiem, jeho bratr Rhaskos drželi s triumviry (srov. předešlý rok). Po první prohrané bitvě však Rhaiskúporidovi Sapaiové přešli k triumvirům a bratři se usmířili. Za to Rhaiskúporis I. (pozdější podoba jména: Rhéskúporis) obdržel části odrysko-astského království. 

V jeho zbytku vládl jistý Sadalás III. (snad do roku?). Údělným knížetem Rhaiskúporida I. byl jeho syn (?) Kotys VI., kníže Sapaiů do roku 31.

V Kappadokii byl po pacifikaci Rhodu nebo již minulého roku Cassiovými vojáky zavražděn král Ariobarzánés III. Eusebés Filorhómaios, prý jako podezřelý ze spolupráce s triumviry (vládl od roku 52). Kappadocký poklad, srov. rok 52 a královy dluhy vůči M. Iuniu Brutovi, byl dopraven Cassiovi do Smyrny. Nástupcem na kappadockém trůnu se stal jeho bratr Ariaráthés X. Eusebés Filadelfos (vládl do roku 36). Hned následujícího roku, roku 41, povstal proti Ariaráthovi X. jistý Sisinés, syn Archeláův, protěžovaný M. Antoniem jeho matce Glafyře k vůli, která byla triumvirovou milenkou před Kleopatrou (viz rok 36).

Provincie Gallia Cisalpina, jejíž obyvatelé obdrželi římské občanské právo roku 49, viz tam, byla zrušena a její území se stalo součástí Itálie, a zůstalo jím dodnes. Nad Illyrikem, kde válčil od roku 47, triumfoval 31. července t. r. proconsul P. Vatinius. Více o něm nebude slyšet, viz o něm roku 56, o jeho pýthagoreismu viz rok 98.

Majetným ženám žijícím bez manželů, triumvirové nařídili koncem roku 43 odevzdat válečnou daň: na válku jim chybělo ještě dvě stě milionů séstertiů. Původně to mělo být 1400 Římanek, ale po vystoupení Hortensie začátkem roku na foru, kde pravila, že nechápe, proč by ženy měly platit daň na válku, když se samy nijak nepodílejí na správě státu, na veřejném životě a nezastávají žádné úřady a nemají na to právo, byl počet postižených daní snížen na čtyři sta. Válečná daň tehdy činila padesátinu z majetku u všech, tedy i mužů, s censem nad sto tisíc séstertiů. • Byl to první emancipační pokus ženy touto cestou v historii vůbec! • Hortensia byla dcera Q. Hortensia Hortala, konsula roku 69, a zřejmě jako jediná žena v historii starého světa vystoupila v roli politického řečníka, srov. o ženských řečnících v indexu s. v. ženy.

16. listopadu se narodil Ti. Claudius Nero, pozdější Tiberius Claudius Nero Caesar Augustus, císař Tiberius (zemřel nebo byl zavražděn 16. března roku 37 našeho letopočtu v Misenu).