************************************************************

43.

Ol. 184, 2

269 SE

205 AE

(neznámý)

a. u. c. 711

C. Vibius Pansa Caetronianus a A. Hirtius (padli v boji v dubnu)

coss. suff.: C. Iulius Caesar Octavianus I. (do listopadu) a Q. Pedius (zemřel v listopadu v úřadu)

cos. suff.: P. Ventidius Bassus a C. Carrinas

triumviri rei publicae constituendae (od listopadu, viz text)

************************************************************

V lednu obdržel devatenáctiletý C. Iulius Caesar Octavianus od senátu úkol s konsuly válčit proti M. Antoniovi, který 14. ledna měl čtyřicet; Antonia obhajoval pouze L. Calpurnius Piso, tchán zavražděného C. Iulia Caesara. Senát schválil konání D. Iunia Bruta, že odmítl Antoniovi předat správu provincie, viz rok předešlý. Tím se stal Antonius v podstatě nepřítelem státu/hostis, nikoli však ještě zákonným, viz zde níže. Senát odvolal zákaz zastávání úřadů pro caesarovrahy, zrušil všechna nařízení vydaná Antoniem a Massilským vrátil území zabavené roku 48 Caesarem s tím, že tam usídlí veterány. 

Zásluhu na protiantoniovské radikalisaci senátu má z velké míry M. Tullius Cicero se svými "filippikami" proti Antoniovi a ve prospěch caesarovrahů; osobně si myslel, že zachraňuje "republiku". Jasně stál teď na Octavianově straně, jemuž navrhoval přes chlapecký jeho věk nezvyklé senátní pocty, věděl o něm, že je C. Caesar (= Octavianus) veden "dobrodiním nesmrtelných bohů, velikostí (svého) božského ducha, genia a moudrostí/deórum immortálium benefició, dívíná animí, ingenií, consilií mágnitúdine". Senátorů se ptal: "Kdyby nebylo C. Caesara, koho z nás by (ještě) bylo/quí nisi fuisset, quis nostrum esse potuisset?" Pátou ze čtrnácti řečí pronesl na nový rok, to brojil proti vyjednávání s Antoniem, šestou o tři dny později jako jedinou pronesl na Foru k lidu. V desáté a jedenácté filippice v únoru ale jednal jako novopompéjovec, když navrhoval a dosáhl jmenování senátu caesarorahů správci důležitých provincií. 

Octavianus byl od t. r. až do své smrti každoročně v nějakém úřadu: třináctkrát konsul, 37krát si dával udělovat tribunské pravomoce, čtyřicet roků byl principem senátu, byl pontifikem maximem, augurem, členem patnáctičlenného sbou na provádění obětí (quindecimvir sacris faciundis), členem sedmičlenného výboru na organisování sakrálních hostin (septemvir epulonum), frater arvalis, sodalis Tituius, fetial...

Octavianus se vypravil k Mutině, kde stále ještě obléhal M. Antonius D. Iunia Bruta. K rozhodující dvojbitvě došlo 14. a 15. dubna u vesnice Forum Gallorum u Mutiny, v níž sice konsulská armáda dvakrát zvítězila, ale oba konsulové, oba caesariáni a kuriosně oba epikúrici, padli: Pansa raněn do břicha zemřel 23. dubna v Bononii (jeho lékař Glykón/Glyco byl zatčen pro podezření, že konsulovi nalil do rány jed, snad k Octavianově prospěchu, ale nevíme, jak dopadl), Hirtius, autor osmé knihy Caesarových Poznámek o gallské válce a asi též spisku o válce alexandrijské, zemřel přímo v boji při dobývání antoniovského ležení o dva dny dříve. 

21. května osvobodil Octavianus D. Iunia Bruta, jednoho z vrahů svého adoptivního otce, z Mutiny, ten se však na jeho stranu nepostavil (o jeho konci viz níže). • Brutus udržoval během obležení kontakt s A. Hirtiem holuby, jimž Hirtius vázal na krk vlasem zprávu a vypouštěl co nejblíže mutinských hradeb; je to zřejmě první zmínka o válečném využití poštovních holubů v Evropě. 

M. Antonius zahájil hned 16. dubna ústup směrem k Alpám do Gallie Narbonské a ke krytí vojáků před ostřelování využil dobytka; téhož dne provolali vojáci poprvé imperatorem Octaviana. 

V této situaci byl senát na koni: M. Antonius a jeho vojáci byli prohlášeni za nepřítele státu a vrchní velení ve válce s nimi svěřil D. Iuniovi Brutovi, jemuž vrátil do správy provincii, nikoli Octavianovi, ačkoli o to usiloval. M. Iunius Brutus s C. Cassiem Longinem obdrželi 27. dubna imperium maius nad všemi provinciemi na východ od Iónského moře a válku s Dolabellou, který byl prohlášen nepřítelem státu v únoru. M. Iunius Brutus měl spravovat Makedonii s Illyrikem, Cassius Syrii, vše návrhy předložené nebo podporované M. Tulliem Ciceronem.

Sex. Pompeius, zdržující se v této době ještě v Massalii, byl senátem jmenován velitelem loďstva, praefectus classis et orae maritimaedošlo k jasnému zcelení původní pompejovské strany a k faktické amnestii vrahů-osvoboditelů senátem (srov. také zacházení se S. Pompeiem předešlého roku)Chvíli to vypadalo, že caesarovci budou jeden po druhém likvidováni a k moci se dostane stará pompejovská aristokracie (srov. Pompeiovu posici v následujících letech s postavením krále Démétria Poliorkéta po bitvě u Ipsu roku 301).

Senát dal dokonce slavit díkůvzdání v trvání šedesáti dnů, nejdéle od vítězství nad Kelty, a všem antoniovcům zabavil majetky. Cicero si chvástavě na renesanci optimátů činil velký podíl a z jeho dopisů lze pochopit, že se opět, jako roku 63, pokládal za zachránce státu. Předčasně.

Senátoři odmítali vzít na vědomí, že Octaviánus chce být konsulem..., tak si pro úřad došel osobně. Reakce caesarovců na senátorský puč následovala bezprostředně. V téže době totiž už probíhala tajná jednání mezi M. Antoniem, M. Aemiliem Lepidem a C. Iuliem Caesarem Octavianem, dovršená oficiálně na podzim tzv. druhým triumvirátem, viz níže. 29. května u Forum Iulii/dnešního Fréjus u Cannes, spojili svá vojska M. Antonius a M. Aemilius Lepidus, který disponoval Caesarovými veterány. Jako legát sloužil pod Lepidem M. Iuventius Laterensis n. Lateranus, oddaný senátu, tedy pompejovec, který varoval před koalicí s Antoniem. Když nedokázal Lepida ani předtím Munatia Planka umluvit, krátce před Antoniovým příchodem do ležení si vzal život mečem. 

Ještě předtím sestavil dovolený konsul/cos. suff. P. Ventidius Bassus, oddaný caesarovec, na pomoc Antoniovi po italských vojenských osadách tři legie, s nimiž zamířil na Řím, kde zpráva o tom šířila velký strach. Pak se ale obrátil do Picena a vyčkával výsledek Antoniovy války u Mutiny.

Octavianus se dal na pochod s osmi legiemi z Předalpské Gallie a překročil hraniční říčku Rubico/Rubikón jako před šesti roky jeho adoptivní otec. Senátorští exponenti s rodinami utekli na venkov a advokát Cicero, který se pokoušel fungovat jako nejvyšší rádce republiky a bylo ho po Římě všude plno, zmizel rovněž rychle z Města. 

Po chvilkové hysterii se vzchopili k přípravě na obranu, ale k boji se neodhodlali. 19. června obsadil zcela vystrašený Řím a honorace včetně Cicerona Octaviana vítala. Zrušil výše uvedené usnesení senátu, se svým strýcem Q. Pediem se dal 19. srpna zvolit konsulem, úřad nastoupil den před svými dvacátými narozeninami (ty měl 23. září) a začal pronásledovat Caesarovy vrahy-osvoboditele na základě nového, za tím účelem přijatého zákona Pediova, lex Pedia. Zrušil i zákon o nepřátelství vůči Antoniovi a Dolabellovi, ale ten už v té době nebyl mezi živými, viz zde níže. Naopak nepřáteli státu provolal nyní vystrašený senát S. Pompeia s caesarovrahy, vojáci dostali od státu svých deset tisíc séstertiů, jak jim to loni Octavianus sliboval, a plebs dědictví jeho adoptivního otce.   

Před 27. listopadem se sešli všichni tři, Lepidus (c. 47), Antonius (40) a Octavianus (20; srov. jeho posici nejmladšího s rokem 60) se svými vojsky na dvoudenním jednání na ostrůvku řeky Rhenus či Lavinius spojeným s břehem mostem u Bononie v Cisalpinské Gallii, když ještě předtím v létě měli spolu jednání Antonius a Octavianus. Během konference zde byly přijaty dohody o uzavření formálního přátelství a míru v caesarovské straně a předáci dohodli rozdělení pravomocí a provincií Západu: na dobu pěti let byl ustaven tzv. druhý triumvirát k uspořádání státu, triumviri rei publicae constituendae, moderně bychom řekli druhá vojenská junta, srov. roky 60 a 56. Na válku s Caesarovými vrahy a s Pompeiovou klikou měli v poli šest desítek legií po c. čtyřech až pěti tisících mužích, tedy čtyřikrát více než za prvního triumvirátu roku 60 a 56.

Provincie si triumvirové rozdělili takto: M. Antonius obdržel celou Gallii, tj. provincie Gallia Cisalpina a Comata, M. Aemilius Lepidus dostal do správy Gallii Narbonensis a provincie Hispánie a Octavianovi připadla Afrika a ostrovy. Vojákům se dostalo slibu, že se po vítězství mohou usadit v osmnácti městech Kampánie a italského jihu. Lepidus se měl stát konsulem na rok 42 a pro udržení pořádku v Římě si ponechal tři legie. Dalších jeho sedm bylo rozděleno mezi Antonia a Octaviana, neboť oni měli vést válku s Brutem a Cassiem na Východě. Oba od nyní disponovali po dvaceti legiích. Proč se dostalo mezi Antoniem a Octavianem místo Lepidovi a ne například Asiniovi Pollionovi, cos. 40, n. Munatiovi Plankovi, cos. 42, se již nedozvíme.

Výsledek dvoudenních jednání u Bononie zveřejnil v Římě tribun lidu P. Titius dne 27. listopadu a téhož dne byly dohody přijaty senátem jako zákon, lex Titia: stejným senátem, který ještě půl roku předtím obnovoval posice pompejovské strany. Triumvirové v prosinci dorazili do Říma, každý v jeden den a v čele svých oddílů.

Triumvirové se zároveň dohodli na potrestání všech z proticaesarovské strany liberatorů, nebo také osobních nepřátel někoho z nich: idea clementiae Caesaris/Caesarovy shovívavosti byla zjevně nepraktickým omylem, který vrátil pompéjovce na koně. 28. listopadu byly v Římě vydány seznamy nejméně 150 proskribovaných občanů, kteří tímto aktem propadli majetkem a hrdlem, tzv. třetí římské proskripce (srov. roky 87 a 82). Kdo přinesl hlavu proskribovaného nebo ho udal, dostal 25 tisíc attických drachem, otrok deset tisíc a svobodu. Aby se nikdo neostýchal, uzavírala vyhláška ujištěním: "Odměněného nezahrneme do žádného seznamu, aby se o něm nevědělo." 

Následoval útěk postižených buď k S. Pompeiovi, který ovládl západní Středomoří (srov. výše) a v zimě roku 43 a na začátku roku 42 se uchytil na Sicílii, nebo k M. Iuniovi Brutovi a ke Cassiovi na východ. 

S. Pompeius od podzimu 43 blokoval přísun potravin do Říma a stal se hlavně pro Octaviana nepříjemným soupeřem. Flotilu, kterou proti němu triumvir poslal, pompéjovci rozprášili: S. Pompeius se dal titulovat imperator, razil i zlatou minci a namísto rudého vojevůdcovského pláště užíval jako vládce moří po Neptunově vzoru modrý.

Opět se Římané vraždili na ulicích, v domech, mezi příbuznými a přáteli, na rostra na náměstí byly připevňovány hlavy obětí, psi okusovali nepohřbívané mrtvoly (co z toho byla skutečnost a co invence autorů píšících několik staletí po události, ale se znalostí dnes ztracených chronografií, odhadnout nelze). Opět platilo, že za donesenou hlavu zavražděného dostal svobodný občan peníze, otrok svobodu a peníze. Starověké odhady počítají se dvěma tisíci zavražděnými rytíři a třemi sty senátory (tedy se třetinou všech a s nimi všemi často hynuli i rodinní příslušníci; srov. s rokem 82 za řádění Sully a ani v tomto případě není zachován přesnější údaj). Zkraje "na rozčílení" zemřel konsul Q. Pedius, který den před propuknutím vraždění oznámil, že se trest smrti týká jen sedmnácti mužů.

Mezi proskribovanými se ocitli Lepidův bratr Paulus, Antoniův strýc Lucius (na nátlak triumvirovy matky omilostněn), také Octavianův poručník C. Thuranius. Proskripcím tentokrát neunikl obojaký advokát M. Tullius Cicero (63), jehož hlavu si logicky vyžádal Antonius: Cicero byl zavražděn 7. prosince, rozkaz splnili setník/centurio, řec. hekatonarchés Herennius a vojenský tribun/chíliarchos C. Popillius Laenas, jehož kdysi právník obhajoval. Stejnojmenný advokátův syn bojoval na straně Pompeia Magna, Bruta, Sexta Pompeia, ale usmířil se s Octavianem, s nímž byl roku 30 konsulem a přečetl Římanům písemnou zprávu o Antoniově poražce u Aktia. 

Majetný literát T. Pomponius Atticus, svému příteli Ciceronovi pomoci tentokrát nemohl, zato zachránil L. Iulia Calida, po smrti Catullově a Lucretiově údajně nejlibějšího z básníků/multo elegantissimus (kromě jména nevíme o něm vůbec nic). P. Volumnia, velitele Antoniových týlových jednotek/praefectus fabrum, literatura nezajímala, ale Calidovy velké majetky v Africe: Attikovi, který patřil do tábora optimátů a do politiky se nemíchal, byl však známým Octavianovým a Agrippovým, se podařilo vzdělaného básníka z proskripčního seznamu dostat.

D. Iunius Brutus, který ještě v létě měl deset legií, z toho však šest sestavených z nováčků, vyklidil před Antoniem Předalpskou Gallii a oklikou přes Alpy se chtěl dostat k M. Iuniovi Brutovi do Makedonie. Legie ho však opustily a na útěku v převlečení za keltského vesničana (hovořil keltsky, ojedinělá schopnost římského aristokrata) byl zajat na konci roku nebo na začátku následujícího keltskými bandity. Tvrdil, že patří ke kmeni, jehož náčelníkem byl jeho dávný známý Capenus či Camilus, který o svém zajatci ovšem informoval Antonia. Na jeho pokyn ho Kelt kdesi mezi Sequany nebo někde na horním Rýnu zavraždil (srov. výše). Stal se po Treboniovi, viz zde níže, druhým z potrestaných caesarovrahů.

Třetím byl ve stejné době jakýsi Minucius Basillus, kterého však odpravili nikoli Caesarovi mstitelé, ale otroci, které z trestu dal vyklestit.

Zatímco Lepidus i Octavián byli v mnoha případech shovívaví, Antonius trval na likvidaci lidí ze seznamů i těch, kteří jim případně pomáhali. Jako jeden z mála, kteří z jeho seznamu unikli smrti, byl pozdější významný předák octaviánovců M. Valerius Messalla (cos. suff. roku 31, zemřel roku 8 n. l.). 

Než se toho dopracoval, prošel všemi možnými tábory občanské války: před Antoniem uprchl z Říma k Brutovi s Cassiem, jehož byl přítelem, po Filippách byl vzat Antoniem na milost a roku 33 se dal definitivně k Octaviánovi. 

Neméně krutá v proskripcích byla Antoniova manželka Fulvia, o níž historici uchovali poznámku, že tak dělala jak z nepřátelství k obětem, tak z touhy po jejich majetku. Ciceronově hlavě před vystavením na rostrech dokonce vytáhla jazyk z úst a píchala do něj jehlicí do vlasů...

 Tvrdosti z mládí mnohem starší Augustus litoval a snažil se ji odčinit. Jistého propuštěnce T. Vinia Philopoemena (Filopoimena) opatřil hodností jezdeckého stavu za to, že tehdy u sebe ukryl svého proskribovaného patrona. 

Občanská válka va Východě. Na začátku roku byl M. Iunius Brutus s vojskem v Épeiru. Zde v době bitvy u Mutiny před Apollónií porazil a lstí a zradou vojáků zajal bratra M. Antonia, praetora Gaia, který měl původně nastoupit jako správce Makedonie, což však senát v prosinci 44 zrušil. Zprvu ho nechal, ale v  květnu ho dal či nechal stráží popravit pro podněcování vojáků ke vzpouře. M. Brutus v té době dával dohromady armádu v Makedonii a bojoval proti vzbouřivším se thráckým kmenům: jejich část však stála při něm, viz rok následující. S Antoniovými vojáky disponoval šesti legiemi.

C. Cassius Longinus dorazil s podporou správce Asie C. Trebonia, jednoho z atentátníků na Caesara, do provincie Syrie. Za ním spěchal na Východ převzít provincii caesarovec P. Cornelius Dolabella, jemuž se do cesty postavil právě Trebonius: odmítl konsula s vojáky vpustit do žádného z měst, zásoby mu předal před hradbami Pergama. V polovici ledna však dobyl Dolabella lstí Smyrnu a dal na lůžku jatého Trebonia, kdysi oblíbeného Caesarova legáta, stít, podle jiné verse předtím i mučit. 

Trebonius se stal prvním likvidovaným caesarovrahem a jeho hlavu Dolabellovi vojáci kouleli do roztrhání po smyrenském náměstí. P. Corneliovi se podařilo získat spojenectví královny Kleopatry VIII. a její materiální pomoc.

V březnu se ke C. Cassiovi přidal pompéjovec Q. Caecilius Bassus (srov. rok 46) se svými obléhateli L. Staiem Murkem (svého legáta a příbuzného Sex. Iulia Caesara do Syrie poslal ještě Božský Iúlius, ale po jeho smrti roku 46 se Staius s třemi legiemi přidal k vrahům) a se správcem Bíthýnie (od roku 45) Q. Marciem Crispem s dalšími třemi legiemi u Apameie (Q. Marcius se však války proti triumvirům na Cassiově straně nakonec nezúčastnil, o jeho osudu není nic známo). Bassus byl předtím se sporech s velitelem legie zanechané v Syrii Caesarem, jeho synovce Sex. Iuliem Caesarem, který byl při vzpouře vojáků ubit, viz rok 46.

K tomu se k vrahům Caesarovým přidaly čtyři legie, která přicházely Dolabellovi na pomoc z Egypta s podporou Kleopatry; vedl je jeho legát A. Allienus, který neměl v Palaistíně odvahu bojovat proti osmi legiím, jimiž disponoval Cassius. Na Bassově straně stál krom toho Arab Alchandonios, na Dolabellově octaviánovec C. Antistius. 

P. Cornelius Dolabella se musel před Cassiovou mocí stáhnout do Láodikeie na Moři. V červenci bylo města zradou dobyto a P. Cornelius Dolabella si dal vzít život (dal se zabít svým osobním strážcem s tím, aby hlavu odnesl Cassiovi a sám se tak zachránil; muž si však pak sám vzal život). • Láodikeia byla i s chrámy vyloupena, představitele městské správy dal Cassius popravit. Podobně zničil Tarsos, který z části stál při Dolabellovi, a stanovil mu nezvykle vysokou pokutu 1500 talentů. Tarští tolik neměli a prodávali i své příbuzné do otroctví. Teprve pak se Cassius smiloval a zbytek tributu jim odpustil. 

V této době mimo jiné vyslal C. Cassius také k Parthům, s nimiž kdysi bojoval (srov. roky 54 a následující); velitelem poselství byl Q. Labienus. Cassius skutečně pomoc obdržel: později u Filipp bojoval oddíl Parthů, poslaný králem Oródem II. Zamýšlel tažení proti Egyptu a Kleopatře, která držela při mstitelích Caesarovy smrti, ale plán odložil, neboť ho volal k sobě Brutus s poukazováním na sílící caesarovce; sešli se spolu ve Smyrně na konci roku 43 či na začátku roku 42 a dohodli na dalších krocích: nejprve to byla války s Lyky a Rhodskými, viz rok následující. Pro správu Syrie zanechal C. Cassius v zemi svého stejnojmenného synovce s jednou legií (padl následujícího roku u Filipp).

C. Cassius Longinus vybíral po celém východě násilně finanční prostředky pro další vedení války; neunikl nikdo ze spojenců S. P. Q. R. Koncem roku se sešel s M. Iuniem Brutem ve Smyrně, kde ujednali další společný postup proti caesariánům. Praefectem loďstva učinil Cassius L. Staia Murka, který pomohl s blokádou Láodikeie a roku 42 se pustil do Rhoďanů, kteří odmítli Cassia podporovat, viz rok následující. 

Cassius dosadil do Tyru za tyranna/samovládce jistého Marióna (u moci snad do roku 41), který se krátce a neúspěšně pokoušel plést do židovské politiky Antipatrovi a jeho synovi Héródovi: v koalici s Ptolemaiem Mannaiem podpořil oddíly Antigona II. při tažení do Iúdaie. Cassius požadoval od Židů sedm set talentů a v Iúdaji zotročil čtyři města. Jmenoval novým králem (?) Židů Antigona II. Mattathiu, syna Aristobúla II., vládnoucího do roku 37, když však již roku 40 byl vyhnán ze země Héródem. Ióannés Hyrkanos II. zůstal veleknězem a ethnarchou, když ze svého vyplatil Cassiovi sto talentů (vládcem byl od roku 69, resp. 63).

Zřejmě t. r. jistý Malichos, lstivý sok idúmajské rodiny a pravděpodobně příslušník silného klanu (není identický s králem Nabatajů Malichem I.), který dělal předtím obstrukce při vybírání peněz požadovaných Cassiem (důvody neznáme), podplatil kohosi z královského služebnictva, aby otrávil velmože Antipatra z Idúmaie. Jeho syn a nástupce Héródés s Cassiovým souhlasem, právě dobyl Láodikeiu, vraha před Tyrem dal zavraždit. Malichův bratr, jméno neznáme, se postavil Hyrkánovi, Fasaélovi a Héródovi a zmocnil se na čas několika pevností včetně Masady.

Héródés stál tehdy na straně caesarovrahů-osvoboditelů, třebaže jeho otec věrně bojoval na straně Caesarově, a napřesrok po bitvách u Filipp se stane spojencem Antoniovým a po jeho porážce v občanské válce Octavianovým. Po odchodu Cassia koncem roku ze Syrie do Smyrny se pokusil velitel Cassiovy jerúsalémské posádky jménem Helix v době, kdy byl Héródés v Damašku zaskočen nemocí, pomstít Malikovu smrt a zmocnit se města. V tom mu zabránil Héródův starší bratr Fasaélos, srov. rok 48, a společně pak s Héródem zahnali Helikovy a Antigonovy oddíly ze země; viz dále rok 40.  

Na africké frontě občanské války (viz předešlý rok) se dynasta Arabión, původně pompéjovec, postavil na stranu caesariánů a s ním žoldnéři jím zavražděného P. Sittia, viz rok 44. S jejich pomocí zde byli pompejovci caesarovci poraženi a vyhnáni (což bylo zřejmě završeno až roku příštího, viz tam).

Zemřel 9. února na senátní misi k Mutině na jednání s Antoniem filhellén Ser. Sulpicius Rufus, cos. 51, jehož datum narození neznáme, přítel Ciceronův, věnoval jeho památce devátou ze svých filippik, a otec básnířky Sulpicie, právník a řečník. Caesar ho roku 46 učinil správcem Achaje tehdy vyčleněné z Makedonie. Téhož roku, deset měsíců po Caesarovi, zemřel autor mímů D. Laberius (ročník 115); o jeho vztahu k Caesarovi viz rok 46.

20. března se v Sulmónu narodil básník P. Ovidius Naso, po smrti Vergilia a Horatia nejvýznamnější latinský básník. Autor Lásek, Dopisů héróin, Proměn a Kalendáře asi roku 1 př. n. l. vydal Umění milovat, ars amatoria, a soudívá se, že erotika mileneckých návodů, nevyslyšení Augustovy výzvy, aby ho zvěčnil v nějakém epu a neznámá souvislost s principovou nezbednou dcerou Iulií pobouřila vládce konservativně ideologisujícího pevnost rodiny (o thematu umění ošálit manžela v lásce viz rok 55 a autora Tibulla); jiným důvodem mohla být jeho jistá znalost komplotu Iuliina manžela L. Aemilia Paulla, cos. roku 1+. Roku 8 našeho letopočtu, viz, musel literát, dissident mezi intelektuálními příživníky Augustova okolí, bez soudního n. senátního rozhodnutí odejít z Města do exilu do západopontské Tomidy, kde roku 17 nebo 18 n. l. zemřel.

************************************************************

42.

Ol. 184, 3

270 SE

206 AE

(Euthydomos)

a. u. c. 712

M. Aemilius Lepidus II. a L. Munatius Plancus

************************************************************

1. ledna senát prohlásil C. Iulia Caesara bohem jménem Divus Iulius a jeho adoptivní syn Octavianus přijal jméno C. Iulius divi Iulii filius Caesar, tj. C. Iulius Caesar, syn Božského IuliaTriumvirové zavedli válečné dávky, které se netýkaly jen senátorů a jezdců, také propuštěnců: do státní pokladny museli Římané odvést desetinu svého majetku, museli poskytnout námořnictvu otroky k veslování a pokud je neměli, museli je koupit. Senátoři museli na své náklady opravovat silnice. Majetky se v této době získávaly velmi levně a ozbrojení straníci triumvirů enormně bohatli.

M. Antonius se s Octavianem vypravili do Makedonie proti Caesarovým vrahům. V Římě zůstal M. Aemilius Lepidus, aby vedl válku se Sex. Pompeiem, synem Cn. Pompeia Magna, zmocnivšího se hned po proskripcích Sicílie a později i Sardínie s pomocí loďstva, jímž disponoval a ovládal námořní cesty celého západního Středomoří. Lepidovi se v bojích nedařilo.

Na začátku roku a na jaře sužovali "osvoboditelé" M. Iunius Brutus s C. Cassiem Longinem Anatolii, kde si podrobili obce Spolku Lyků: Brutus dobyl Xanthos a Patary se mu podrobili a vydali z veškerého majetku. Cassiův nauarchos L. Staius Murcus porazil v námořní bitvě u Myndu Rhodské, Cassius pak jejich ostrov obsadil, zrádci mu otevřeli brána a stát, v němž byl kdysi vychováván a "hellénisován",  ožebračil: padesát vůdců dal popravit, zabavil veškerý majetek veřejný, lidí a bohů a udavačům dal desetiprocentní zisk a otrokům svobodu. 

Krátce předtím se k moci na Rhodu dostali démokraté, sesadili aristokraty a Římanům pod Cassiem se nechtěli podrobit (vůdci "lidu" byli Alexandros a Mnáseás). Aristokraté při obléhání města Rhodu otevřeli brány a Cassius byl neoblomný: státní výpalné činilo 500 talentů, od občanů „vybral“ na osm tisíc talentů! • To byl v podstatě také konec rhodskému obchodnímu bohatství. Ostrov přišel o autonomii, kterou obnovil M. Antonius, viz rok následující, zrušil roku 44 n. l. a zase obnovil roku 53 n. l. princeps Ti. Claudius, viz tam. Naopak Lykové za Antonia pro neustálé domácí rozbroje o samosprávu přišli. 

Caesarovi vrazi-osvoboditelé dobyli Xanthos, kde ze strachu před Brutem spáchalo masovou sebevraždu veškeré obyvatelstvo (stalo se tak Lykům v tomto městě údajně již potřetí v historii: předtím za Peršanů a za Alexandra Velikého). Mimo jiné byl na tomto tažení dopaden a umučen Theodotos z Chiu (srov. rok 51 a hlavně 48). Všude pompejovci vybírali těžká výpalná.

Námořních akcí proti straně Bruta a Cassia se účastnila královna Kleopatrá VIII., ale její loďstvo bylo cestou k Peloponnésu v bouři zničeno a ona se vrátila domů. U Tainaru na ni čekal s flotilou L. Staius Murcus odvelený Cassiem od Rhodu. Když se nedočkal, odplul k Brundisiu a v den první bitvy u Filipp zničil ve spojení s flotilou Cn. Domitia Ahenobarba (celkem 130 lodí) flotilu triumvirů pod Cn. Domitiem Calvinem, synem cos. roku 54 a sám cos. roku 32, dopravující dvě legie a jezdce do války. Razil dokonce minci s nápisem "murcus imperator".

Po makedonských událostech odplul se svými osmdesáti loďmi a dvěma legiemi k Sextovi Pompeiovi na Sicílii; jednal však s triumviry o pardonu, ale zřejmě na přelomu let 40 a 39 ho Pompeiův syn dal v Syrákúsách zavraždit, ačkoli sám vyjednával s Antoniem (zřejmě se stal obětí pletich Ménodórových obávajícího se osobní konkurence Murkovy). Posílen penězi, legionáři a loďmi Staiovými vyslal Pompeius svého nauarcha Ménodóra, který právě porazil Octavianovo loďstvo pod Q. Salvidienem Rufem u Rhégia, srov. rok 40, a následujícího roku obsadil Sardinii a Korsiku, nebo až roku 39, viz. Na Sardinii porazil správce M. Luria, města se mu vzdala, dobývat musel pouze Caralis; mezi zajatci se zde zmocnil Octavianova propuštěnce Helena, kterého propustil, což se mu v blízkých letech bude hodit...

Cn. Domitius Ahenobarbus, syn L. Domitia cos. 54 s Porcií, sestrou M. Porcia Catona Utického, byl původně pompéjovec, atentátu na Caesara se pravděpodobně neúčastnil, ale k jeho vrahům se přidal. Velel části loďstva, jako Staius se dal provolat imperatorem a razil také dénáry. Po rozdělení flotily zničil v Brundisiu Octaviánovy lodi a později se usmířil s Antoniem, u něhož měl velké slovo. Krátce před bitvou u Aktia odpul nemocen k Octaviánovi a Antonius velkoryse za ním poslal zavazadla. Před bitvou zemřel v horečkách. Jeho pravnuk je znám jako císař Nero. 

Cn. Domitius Calvinus, který stál původně na optimátské straně, s Ahenobarbem příbuzný není, přešel po gallských válkách k Caesarovi, bojoval u Farsálu a od počátku byl octaviánovec. V letech 39 až 36 válčil jako proconsul v Hispániích s domorodci a pompéjovci a vysložil si triumf držený 17. července 36. Do dějin se zapsal krutou popravou centuriona prvního manipulu Vibullia: dal ho ubít kyjem či holí/fustis za to, že v bitvě hanebně utekl ze šiku, srov. rok 34.

Koncem léta se Brutus a Cassius obrátili zpět do Evropy. K rozhodujícímu střetnutí třetí občanské války Římanů došlo na podzim v Makedonii. Brutus velel osmi, Cassius jedenácti legiím a na dvaceti tisícům spojenecké jízdy od Ibérie na západě po Ibérii na Kavkaze. Obelstili osm legií Antoniových pod L. Decidiem Saxou a C. Norbanem Flakkem, cos. 38, aby se dostali od Helléspontu do Thrákie na makedonské hranice. Při thráckém pobřeží operoval s loďstvem a zajišťoval zásobování L. Tillius Cimber, který se před dvěma roky první vrhl na Božského Iulia a po jeho vraždě odešel do Bíthýnie jako její správce. Po Filippách o něm není slyšet.

Ve dvou těžkých bitvách v říjnu a v listopadu u Filipp/Filippoi nejprve přemohl M. Antonius C. Cassia Longina, jenž se dal zabít svým propuštěncem-štítonošem Pindarem (který pak zmizel; bitva se konala v den Cassiových a Antoniových narozenin, jejichž přesné datum však neznáme). Údajně téměř současně porazil M. Iunius Brutus vojsko Octavianovo, ale posel nedorazil včas (centurio se prý s pocitem viny zabil na Cassiově těle). Podle jiné verse spletl centurio Titinius vyslaný Cassiem v noci zjistit pohyb Brutových vojáků, zaměnil je s nepřáteli a Cassiovi nahlásil, že vše je už v rukách antoniovců; Titinius se zavraždil nad Cassiovým tělem, který se dal stít svým propuštěncem. 

V další bitvě, v níž se již Octavianus pro nemoc neobjevil, o několik dnů později M. Antonius porazil M. Iunia Bruta, který si po boji vzal život prostřednictvím ruky rhétóra Stratóna z Épeiru či Makedonie, pozdějšího přítele Augustova (M. i D. Brutové byli ročník 85). Brutova manželka Porcia, dcera M. Porcia Catona, si na to vzala život v Římě spolknutím žhavých uhlíků (podle jiné, asi pravděpodobnější verse, se zbavila života či zemřela na nemoc již v červenci 43). 

Mezi padlými od Filipp byl L. Licinius Lucullus, syn stejnojmenného slavného sullovce a válečníka, M. Porcius Cato, syn stejnojmenného Catona zvaného Utický a Q. Hortensius, Caesarem pověřený roku 44 správou Makedonie, syn známého adfvokáta ařečníka (zemřel 50), život rukou svého propuštěnce si vzal Sex. Quintilius Varus, vlastní rukou zemřel M. Livius Drusus Claudianus, otec Iulie Augusty, rodným jménem Livie Drusilly, manželky Augustovy. 

Po Filippách se část uprchlíků soustředila u maloasijské flotily, jíž velel proskribovaný literát, epikúrik a caesarovrah C. Cassius Parmensis, quaestor roku 43, podřízený vzdáleného příbuzného C. Cassia Longina, který se rovněž hlásil k Epikúrově Zahradě. S početným doprovodem odplul s nedotčeným loďstvem na Sicílii k Sex. Pompeiovi. • S jeho pádem roku 36 se přidal k Antoniovi, bojoval po jeho boku u Aktia, utekl do Athén, kde se vydal octaviánovcům, jimiž byl ještě roku 31 nebo 30 jako autor protioctaviánovských pomluv, skladatel tragedií, elegií, satyr a epigrammů zabit. Byl zřejmě posledním z žijících vrahů C. Iulia Caesara, posledním "liberatorem" republikánského Říma, srov. rok 31.

Po bitvě u Filipp se stále nemocný Octavianus se svými hlavními poradci M. Vipsaniem Agrippou a C. Cilniem Maecenatem vrátil do Říma, aby omezil moc Lepidovu. V Brundisiu byl jeho stav natolik vážný, že ho v Římě předešla pověst o úmrtí. 

M. Antonius zůstal v Helladě a přezimoval v Athénách. Pokud dříve dával Antonius najevo pohrdání Octavianem pro jeho mládí, nyní po Filippách se cítil v opovržení potvrzen. Svou řevnivost však oba zatím hojili na Lepidovi, který přišel o výhodu "být u toho". Tím, že Antonius po Filippách směřoval na Východ, dostal se stejné nevýhody: chyběl v Římě. S Octaviánem se dohodli, že Lepidus přijde o Hispánie a Numidii v Octaviánův prospěch, o Gallii Narbonskou a případně i Afriku v Antoniův.

Ještě před rozhodujícími bitvami u Filipp se rozhodla válka i na africké frontě. Caesarovce vedl správce provincie Nová Afrika (iubovská) T. Sextius, Starou (katháginskou) ovládali pompéjovci pod správcem Q. Cornificiem, snad potomkem stejnojmenného řečníka a autora příručky o řečnictví. Na Sextiovu stranu se postavil Arabión, numidský dynasta, a Sittiovi žoldnéři, viz rok předešlý, a silnější vojsko pompéjovců u Utiky porazili, jejich vůdce Q. Cornificius, padl (ale mohlo se tak stát již předešlého roku, viz tam). Octavianus jmenoval praefectem Nové Afriky bývalého žoldnéře a Caesarem jmenovaného senátora C. Fuficia Fangona, v němž antoniovec T. Sextius našel soupeře, viz rok následující.

Po makedonských událostech se na stranu caesarovců postavila královna Kleopatrá VIII. (srov. výše). Galatská jízda, jíž velel archigrammateus, tj. státní sekretář, krále Déiotara I. Amyntás, přešla během bitev u Filipp na stranu triumvirů. Jízdní lukostřelci krále Nabatajů Malicha/Malcha I. zůstali věrni Caesarovým vrahům a krátce na to podpořil král Parthy při jejich vpádech do Syrie a Anatolie, viz rok 39.

V Thrákii byl někdy zkraje roku zavražděn král Sadalás II. (vládl od roku 45). V zemi Odrysů a Astů následovala anarchie: vdova po Sadalovi Polemokrateiá unikla se svým synem Kotyem (VII.) k M. Iuniovi Brutovi. Kotys jím byl poslán do Kýziku na vychování, královský poklad Odrysů a Astů byl Caesarovými vrahy proměněn na mince a říše obsazena; viz dále rok 28. To vše před Filippami, snad v první třetině roku. ⦁ Z thráckého zlata a stříbra raženy pravděpodobně ke druhému výročí Caesarovy vraždy dénáry s dvěma dýkami a čepicí propuštěnců (pileus libertatis) mezi nimi s nápisem eid(ibus) mar(tiis), "o březnových ídách". Na druhé straně mince se skvěl Brutův portrét s nápisem "Brutus imp(erator)" a se jménem úředníka dohlížejícího na ražbu (L. Plaetorius Cestianus). Zachována je rovněž jeden zlatý Brutův dénárius. "Tyrannovrah" Brutus se tak kuriosně po své oběti stal druhým z Římanů, který razil minci s vlastním portrétem. 

Sapaiové pod Rhaiskúporidem I. stáli rovněž na straně Brutově a Cassiově, jimž pomohli dostat se do zad Antoniových vojáků pod Norbanem a Decidiem, jeho bratr Rhaskos drželi s triumviry (srov. předešlý rok). Po první prohrané bitvě však Rhaiskúporidovi Sapaiové přešli k triumvirům a bratři se usmířili. Za to Rhaiskúporis I. (pozdější podoba jména: Rhéskúporis) obdržel části odrysko-astského království. 

V jeho zbytku vládl jistý Sadalás III. (snad do roku?). Údělným knížetem Rhaiskúporida I. byl jeho syn (?) Kotys VI., kníže Sapaiů do roku 31.

V Kappadokii byl po pacifikaci Rhodu nebo již minulého roku Cassiovými vojáky zavražděn král Ariobarzánés III. Eusebés Filorhómaios, prý jako podezřelý ze spolupráce s triumviry (vládl od roku 52). Kappadocký poklad byl dopraven Cassiovi do Smyrny. Nástupcem na kappadockém trůnu se stal jeho bratr Ariaráthés X. Eusebés Filadelfos (vládl do roku 36). Hned následujícího roku, roku 41, povstal proti Ariaráthovi X. jistý Sisinés, syn Archeláův, protěžovaný M. Antoniem jeho matce Glafyře k vůli, která byla triumvirovou milenkou před Kleopatrou (viz rok 36).

Provincie Gallia Cisalpina, jejíž obyvatelé obdrželi římské občanské právo roku 49, viz tam, byla zrušena a její území se stalo součástí Itálie, a zůstalo jím dodnes. Nad Illyrikem, kde válčil od roku 47, triumfoval 31. července t. r. proconsul P. Vatinius. Více o něm nebude slyšet, viz o něm roku 56, o jeho pýthagoreismu viz rok 98.

Majetným ženám žijícím bez manželů, triumvirové nařídili koncem roku 43 odevzdat válečnou daň: na válku jim chybělo ještě dvě stě milionů séstertiů. Původně to mělo být 1400 Římanek, ale po vystoupení Hortensie začátkem roku na foru, kde pravila, že nechápe, proč by ženy měly platit daň na válku, když se samy nijak nepodílejí na správě státu, na veřejném životě a nezastávají žádné úřady a nemají na to právo, byl počet postižených daní snížen na čtyři sta. Válečná daň tehdy činila padesátinu z majetku u všech, tedy i mužů, s censem nad sto tisíc séstertiů. • Byl to první emancipační pokus ženy touto cestou v historii vůbec! • Hortensia byla dcera Q. Hortensia Hortala, konsula roku 69, a zřejmě jako jediná žena v historii starého světa vystoupila v roli politického řečníka, srov. o ženských řečnících v indexu s. v. ženy.

16. listopadu se narodil Ti. Claudius Nero, pozdější Tiberius Claudius Nero Caesar Augustus, císař Tiberius (zemřel nebo byl zavražděn 16. března roku 37 našeho letopočtu v Misenu).

************************************************************

41.

Ol. 184, 4

271 SE

207 AE

(Níkandros)

a. u. c. 713

L. Antonius (Pietas) a P. Servilius Vatia Isauricus II.

************************************************************

Začátkem roku odplul M. Antonius z Athén do Efesu, kde se nechal oslavovat jako Nový Dionýsos. Dal zde odstranit královnu Arsinoé IV., mladší sestru Kleopatry VIII.; je možné, že se tak stalo až v létě v chrámu Artemidy Leukofryéné v Magnésii nad Maiandrem či v Mílétu na přání Kleopatřino, její nevlastní sestry. Antonius rozkázal zabít i Serapióna, ptolemajovského stratéga Kypru (srov. rok 48), ukrývajícího se v asylu v Tyru, za to, že poskytl loď C. Cassiovi. • Rakouští archeologové vykopávající do roku 2016 po jedno století Efesos přišli s trochu divokou theorií, že lidské ostatky nalezené v neoznačeném sarkofágu uprostřed města ve stavbě zvané Oktagónos, "Osmihran", náleží zavražděné Arsinoé a že stavba měla upomínat na podobu farského majáku před Alexandrejí...

Rovněž nově uspořádal poměry mezi hellénskými spojenci Říma. Rhodským obnovil autonomii a věnoval jim Andros, Ténos, Naxos a Myndos, ale někdy později jich zase byli zbaveni, neboť prý svým poddaným vládli krutě; viz dále roky 44+ a 53+. Athénští od Antonia získali Aigínu, Ikos, Keos, Skiathos a Peparéthos. Caesarovrahy ožebračení syrští Láodikejští a kilický Tarsos byli zbaveni daní. Maloasijští Helléni ale po zaplacení desetiroční daně za rok pro cassiovce nyní museli snést výběrčím daní devítiletou za dva roky. 

Od tohoto roku se stal Efesos namísto bývalého královského attalovského Pergamu sídlem římské správy provincie Asie. V císařské době mělo až dvě stě tisíc obyvatel a jeho divadlo bylo postaveno pro 25 tisíc návštěvníků. 

Pak odjel do Tarsu v Kilikii, kde se poprvé, srov. rok 46, setkal s královnou Kleopatrou VIII. Filopatór. Připlula se omluvit za rozpačitost, s níž se daly vyvodit skutky pro druhou stranu za této občanské války (viz minulý rok). Udělala na Antonia tak hluboký dojem, že se rozhodl jít za ní přes Syrii do Alexandreie, a strávil s ní celou zimu. Kleopatřini nepřátelé a konkurenti měli smůlu: dostávala, o co si řekla. Třeba i cedrové lesy nad západokilickým přístavem Hamaxií, aby se z jejich dřeva dalo stavět ptolemaiovské loďstvo.

V Kilikii Antonius rozhodl o povýšení Tarkondimota I. Filantónia na krále v Kilikii Rovinaté/Pedias a v Amánu se sídelním městem Hierápolis-Kastabala (Tarkondimotos I. vládl jako dynasta od roku 64 do roku 31)

V Tarsu nechal vládnout jistého Boétha, který dokázal beztrestně vytunelovat i fond na stavbu gymnásia svěřený mu Antoniem. Změna nastala s Antoniovým pádem. Octavianus Boétha sesadil a na jeho místo (jakou formou vládli, nevíme) dosadil svého učitele, stoického literáta Athénodóra, viz rok 75. Tarsu odpustil daně, viz zde výše, a pro klid ve státě filosof exuloval Boétha a jeho kliku. Athénodórovým nástupcem se jiný filosof, akadémik Nestór, vychovatel M. Claudia Marcella, syna Augustovy sestry Octavie.

V Olbě, chrámovém státečku v Drsné Kilikii s kultem Diovým se většina veleknězů jmenovala po zakladatelích, po Teukrovi nebo Aiantovi, jeho bratrovi. Antonius s Kleopatrou sesadili olbského dynastu Zénofanta (srov. jeho jmenovce roku 155) a povýšili místo něj jeho dceru Abu, přivdanou do kněžské rodiny. Po pádu Antonia ji Augustus zbavil vlády, nicméně její potomstvo u vlády v Olbě zůstalo.

Začátkem roku zemřel v Galatii král Déiotaros I. (vládl od roku 64, srov. rok 58 a 53). Byl ženatý se Stratoníkou Élektrou z rodu Attalovců. Protože o nástupnictví vznikl spor, rozhodl o něm Antonius příští rok (viz tam).

V Syrii odstraňoval Antonius z hellénisovaných měst arabské šejky (dobově "tyranny", tedy "pány"), kteří se jich zmocňovali koncem seleukovské říše po oslabení hellénské moci. Antoniovi legáti podnikli výpravu proti aramajo-arabské Palmýře, z níž všichni mocní včas uprchli za Eufrát k Parthům i se svými poklady; záminkou bylo, že se nedrželi ani Parthů ani Římanů a nešlo prý Antoniovi o nic jiného, než aby se jízda dostala také k nějaké kořisti.  Byl zklamán, v té době nebylo v Palmýře co uloupit, zřejmě to ještě nebylo osídlení městského typu, ale městečko kočovných obyvatel stanů/skénitai. • Bylo to první setkání Palmýrských s Římany. Síla tohoto obchodního státu vzrostla mnohem později, až po zániku moci arabských Nabatajů roku 106 našeho letopočtu. Palmýra/Tadmór byla Římany vyvrácena roku 273 našeho letopočtu.

Cestou do Egypta dal Antonius v Aradu popravit jistého Ptolemaia, vydávajícího se za krále Ptolemaia XIII. Filopatora, bratra Kleopatry VIII., zmizelého v bitvě na Nilu roku 47 (Pseudoptolemaios II., srov. rok 140).

Ještě v Apollónově háji Dafné u Antiocheie jmenoval Antonius na doporučení velekněze a ethnarcha Ióanna Hyrkána II. tetrarchy Héróda s jeho starším bratrem Fasaélem; rozhodnutí potvrdil osobně při setkání v Tyru. Rozhodování ulehčily Antoniovi peněžité dary a okolnost, že Hyrkánův sok Antigonos se spřáhl s Parthy, viz rok následující.

Téhož roku jmenoval M. Antonius filologa Níkiu vládcem v jeho vlasti, na Kóu (Níkiás zde vládl do roku 33).

V Itálii si bratr M. Antonia, konsul L. Antonius, vymohl triumf nad alpskými Kelty (1. ledna), ačkoli žádného výrazného vojenského úspěchu nad nimi nedosáhl. Měla na něj velký vliv Fulvie, manželka M. Antonia (a k tomu tchyně Octaviánova) a tehdy velmi významná osoba ve Městě; residovala v Praeneste a byla také první Římankou, jejíž podobizna se objevila na mincovní ražbě. Byla prý velmi prudké povahy s tím, že "kromě těla na ní nebylo nic ženského". Ze sporů s Octavianem o půdu pro vysloužilce vznikla v létě otevřená válka a L. Antonius, který byl ostřejší než bratr a nikdy nesympatisoval s triumvirátem, zkraje na čas ovládl Řím. K boji s Octavianem ho vyzývala nejen Fulvie, ale také jistý blíže neznámý Manius, jehož dal koncem roku 40 v Římě popravit M. Antonius za to, že vyjevil Fulvii Antoniovo soužití s Kleopatrou v Egyptě, z čehož se triumvirova manželka usoužila, viz rok následující.

Pak byl ale octaviánovci s podporou velké části veteránů vytlačen z města a táhl na sever, aby se mohl spojit s vojsky svého bratra. Porazil M. Aemilia Lepida, ale od října byl obklíčen v Etrúrii ve městě Perusia, kde byl obléhán do února následujícího roku, tzv. válka nebo též hlad perusijskýbellum perusinum, resp. fames perusina

Po celý rok pustošil západní italské vody Sex. Pompeius a jeho blokáda přivodila v Římě hlad. Měl nejsilnější flotilu v západním Středomoří a na Sicílii pozemní vojsko a zůstane záhadou, proč se nevylodil v Itálii: proti vzájemně válčícím caesarovcům a Antoniem v Egyptě ve spárech Kleopatry by syn Pompeia Magna měl příležitost.

Octavianus (23) vyzval T. Sextia, který stál na Antoniově straně, aby předal obě africké provincie M. Aemiliovi Lepidovi. Sextius odmítl a držel obě provincie se čtyřmi legiemi až do roku 39 (viz tam). Nápor C. Fuficia Fangona, kterého vyslal Octavianus, po válce se střídavými úspěchy, ustál a Fuficius si vzal na útěku život, když v noci slyšel dusot antilop a myslel si, že to je přijíždějící nepřítelova jízda. Sextius se také neshodl s knížetem Arabiónem, který uprchl z Cirty před Fuficiem, a když nabyl dojmu, že ho chce Numid zavraždit, předstihl ho (srov. rok 44 a 43). T. Sextius pak vyhladověl Zamu a ovládl obě africké provincie. Po misenském smíru roku 39 na Antoniův pokyn T. Sextius předal správu provincií M. Aemiliovi Lepidovi a jeho šesti legiím, viz tam.

Octavianus neměl na vykupování pozemků pro své veterány ani na vedení války peníze, neboť nedisponoval výnosnými cizími provinciemi jako Antonius. Bral tedy, "půjčoval si", z latinských chrámů: z římského Kapitólia, z chrámů Fortuny a Aesculapia v Antiu, z Iunonina v Lanuviu, Dianina v háji u Aricie (Diana nemorensis, "z háje") a Herculova v Tiburu. Po skončení občanských válek majetek bohům vrátil. Zabavenou půdu a usedlosti pro veterány v Popádí, kde došlo k masovým majetkovým proměnám, ovšem nevrátil již nikdy: vojáci dostávali padesát, důstojníci sto jiter/iugum, viz též rok 44.

Někdy v této době založil Octavianus mimo jiné na křižovatce cest Postumiovy a Anniovy (via Annia viz rok 131) na území Venetů kolonii Iulia Concordia ("svornost" s Antoniem), dnešní Concordia Sagittaria. Via Postumia vedla z Genuy/Janov přes Cremonu a Veronu do Aquileie; postavena byla roku 148 dílem konsula Sp. Postumia Albina Magna.

************************************************************

40.

Ol. 185, 1

Aristón z Thúrií (poprvé)

272 SE

208 AE

(Filostratos II.)

a. u. c. 714

Cn. Domitius Calvinus II. a C. Asinius Pollio

coss. suff.: L. Cornelius Balbus a P. Canidius Crassus

************************************************************

Na začátku roku vpadli Parthové pod Pakorem a Barzafernem znovu do Syrie (srov. roky 52 až 50) a do Palaistíny. Vedeni Q. Labienem, synem T. Labiena, bývalého Caesarova legáta (srov. rok 43 a následující) vpadli též do Anatolie. Říman měl za to, že teď, když Antonia zajímá Egypťanka, nebude mít na válku čas a vzhledem k napětí s Octavianem ani síly. Správce Syrie L. Decidius Saxa, jehož po Filippách poslal M. Antonius, se svým bratrem ve funkci quaestora agresorům nestačili. Quaestorovi vojáci, kteří předtím sloužili vrahům Caesarovým, zběhli ke Q. Labienovi, který se zmocnil Apamaje a L. Decidius byl poražen. Prchl přes Antiocheju do Kilikie, kde byl znovu poražen, dopaden a popraven (orel jeho legie se vrátil Římanům až za Augusta roku 20, viz). 

Parthové obsadili celou Kilikii a Pakoros se rychle stal vyjma Tyru pánem Syrie a Palaistíny. Proti Parthům řečnili a konali Zénón z Láodikeie na Lyku, otec Polemónův, a v Mylasách výřečný démagógos Hybreás, oba vlivní prořímští exponenti, viz rok 36 a další. Hybreás zůstal v Mylasách bez soupeře, když zemřel jeho aristokratický sok Euthydémos, lokální bohatec. Labienus Mylasy vyplenil a Hybreás stačil uniknout na Rhodos (později Octavianem poctěn římským občanstvím). Zénón pravděpodobně nepatřil mezi láodikejské bohatce, jakým byl Hierón, viz rok 88, stal se jím však díky své spolehlivosti a známostem s Antoniem a posléze Octavianem., viz rok 36 a hvězdný osud Zénonova syna Polemóna. 

Pakoros na římském území razil mince jako Imperator Parthicus. Na stranu Parthů se postavil Antiochos I. Kommágénský a v Anatolii se přiklonila na Labienovu stranu všechna velká města kromě Stratoníkeie a Láodikeie na Lyku v Kárii. K Parthům se nepřidal vůdce mýsských brigantů Kleón z lokality zvané Gordiúkómé, který dal Labienovy posly pozabíjet; o něm viz dále roky 36 a 29.

V době svátků pentékosté, tj. padesátý, rozumí se den, hémerá, po velikonocích, tzn. mezi 9. květnem a 13. červnem, obsadil s Pakorovou parthskou pomocí a hlavně lstí v době končící sklizně Antigonos II. Jerúsalém a dal se prohlásit Pakorem králem Židů, když po bitvě u Filipp musel pod tlakem Héródovým a Fasaélovým prchnout ze země před Antoniem k Parthům (srov. roky 43 a 42)Ióannés Hyrkanos II. byl vylákán z města, z úřadu sesazen a odvlečen do Mesopotamie, kde na přímluvu místních Židů byl uchován při životě (viz dále rok 38; srov. rok 43, v letech 42 až 40 byl ethnarchem)

Antigonos II. Mattathiás, vládnoucí do roku 37, byl posledním z domu Hasmónajů na židovském trůnu. Aby zcela zlikvidoval moc svého příbuzného Ióanna Hyrkana II., osobně mu ukousl uši (sic!), čímž tento nemohl již být veleknězem (u Židů platil kultovní předpis o tělesné integritě kněží, srov. podobný zvyk u Parthů, rok 49+, a ustříhnutí loken u germánských Franků, aby se dotyčný nemohl ucházet o vládu). Exkněz pak byl odvlečen do Parthie (o osudu Ióanna Hyrkana II. viz roky 38 a 30). S ním byl jat i Fasaélos, Héródův starší bratr, který si však vzal život tím, že si rozbil hlavu o kámen (podle jiné verse se uzdravoval, ale Antigonův lékař mu dal do rány jed).

Antigonos se mohl do Jerúsaléma vrátit mimo jiné díky vojenské pomoci arabského šejka Lýsania z Chalkidy, syna Ptolemaia Menaia, který nastoupil začátkem roku vládu po svém zemřelém otci (vládnoucího od roku 85). Lýsaniás vládl do roku 36 a tituloval se jako král arabských Iturajů. Pakora prý na židovskou výpravu nalákal slibem jednoho tisíce talentů a pěti sty žen k tomu (!). 

Héródés (viz předešlý rok) na rozdíl od svého bratra dokázal v noci uprchnout z Jerúsaléma do Idúmaie se zástupem devíti tisíc lidí a pronásledovatele porazil v místě, kde dal později postavit své luxusní sídlo Héródeion. Rodinu s doprovodem osmi set lidí svěřil v nepřístupné pevnosti Masadě do rukou bratra Iósépa (Antigonos ji pak neúspěšně obléhal), přes poušť pokračoval do Alexandreje, kde odmítl návrh Kleopatry, aby velel její armádě, a odtud se přes Rhodos dostal do Říma, když mu král Nabatajů Malichos I. odmítl z obavy před Pakorem poskytnout asyl. 

Dosáhl přímluvy Octavianovy a hlavně Antoniovy a koncem roku byl v Římě Héródés uznán senátem králem Iúdaie, Idúmaie a Samareie., třebaže královský rod Hasmónajů ještě nevymřel a sám Héródés na růn nárok neměl žádný. • Héródés, později zvaný Veliký, byl synem Antipatra z Idúmaie a Kypry z Arábie (Nabatajské?, srov. rok 65) a s ním nastupuje na židovský trůn dynastie Idúmajů (vládl do roku 4). Na rozdíl od svých soků dokázal být ve správný okamžik v Římě a představit se lidem, kteří o poměrech v zemičce a regionu mezi Syrií a Egyptem věděli málo nebo nic. Monotheista Héródés obětoval Iovu Capitolskému a po celý život pak intensivně podporoval hellénismus doma i v hellénském světě, viz rok 17 a 15. Pro orthodoxní židovský svět musela jeho instalace fungovat jako revoluce a byl jím pokládán za cizince.  

V Galatii se stal králem Kastór II., t. r. jmenovaný z Říma M. Antoniem (srov. předešlý rok; vládl do roku 36). Triumvir mu přidal část jižní Paflagonie, totiž okolí Ganger, kde pravděpodobně zemřel dynasta Attalos (vládl zde od roku 64, srov. tam), a k tomu připojeno území, jemuž vládl Déiotaros I., srov. rok předešlý, vrah Kastórova stejnojmenného otce, viz rok 44.

Pro parthský vpád do Syrie musel na začátku roku M. Antonius opustit Alexandreiu s královnou Kleopatrou Filopatór a přes Tyros, Kypros, Rhodos a Asii odjel do Athén. 

V polovině roku se Kleopatře VIII. narodily děti Alexandros (III.) Hélios a Kleopatrá (IX.) Seléné II.

V Itálii pokračovala perusijská válka (viz předešlý rok). Koncem února ve vyhladovělém městě L. Antonius kapituloval. Byl s legionáři Octavianem omilostněn a poslán do Hispánie jako správce některé z provincií, brzy na to asi zemřel, neboť o něm není dalších zpráv. Zle však dopadli senátoři (?), kteří mu stáli po boku a město, které bylo dáno vítězným vojákům v plen, městská rada popravena. Vítěz prý dal na výročí Caesarovy vraždy ve městě u jeho oltáře popravit po způsobu žertev tři sta předních mužů města.

Odtud pokračoval Octavianus do předalpinských Gallií, kde převzal celou vojenskou moc od syna Q. Fufia Calena, který zemřel či padl krátce předtím a disponoval jedenácti legiemi ve dvou provinciích (viz rok 38; lze se dohadovat, jak moc byla Calenova smrt osudová pro Antonia, neboť nyní se musel soustředit pouze na síly Východu). Z třinácti legií a šesti tisíc jezdců, které stály pod pěti veliteli v Itálii na straně L. Antonia, se většina odebrala na jih a přidaly se pompéjovcům nebo k M. Antoniovi, který byl toho času v Athénách. Pouze dvě legie se přidali k Octavianovi. Octavianus se pak vrátil do Říma.

Po perusijských událostech se pokusil v Kampánii podnítit povstání otroků namířené proti triumvirům velký republikán Ti. Claudius Nero. Bylo velmi rychle potlačeno a iniciátor povstání se svou manželkou Livií (Drusillou), budoucí chotí Augustovou, a dvouletým synem Ti. Claudiem Neronem, budoucím císařem, uprchl po nejnenápadnějších cestách na Sicílii k Pompeiovi (ještě po stu letech se v Bájích ukazoval pláštík a spona, dary Pompeiovy sestry Pompeie dítěti Tiberiovi). 

Od něj pokračoval do Hellady k M. Antoniovi a útočiště pro sebe a rodinu našel ve Spartě, která byla Claudiům Neronům klientsky zavázána (srov. dále rok 38 a 21). Odtud ji na útěku v lesním požáru ohořely šaty a vlasy. Do Říma se vrátili po dohodách z misenské konference.

Fulvia, manželka M. Antonia, po perusijské válce s dětmi Antyllem a Iullem prchla před octaviánovci za manželem do Athén, který sem směřoval od Kleopatry přes Kypr a Rhodos. V Athénách se s ní na jaře dal triumvir rozvést, neboť již naplno žil s Kleopatrou. Iulia, matka tří Antoniů Marka, Gaia a Lucia, vzdálená příbuzná Caesarova, odešla z Říma před Octavianem k Pompeiovi na Sicílii: přijal ji s poctami a přeposlal s návrhy na dohodu synovi do Athén. Aby si Pompeia naklonil, poslal za ním jeho matku Mucii s příslibem, že by se mohl pokusit o usmíření s Pompeia s Octavianem. Blokádu Itálie tím ale neuvolnil; pompéjovský blok disponoval v této době pěti sty loďmi. 

M. Antonius vzápětí odešel z Athén do jižní Itálie, kde se schylovalo k nové válce mezi oběma triumviry, vypukly první potyčky. V srpnu jednal v Brundisiu o spojenectví proti Octavianovi se Sex. Pompeiem. 

V této době zemřela Fulvia (asi něco přes 40), prý žalem z manželského rozvratu, v Sikyónu, kde ji Antonius zanechal, v tehdy již rozpadající se vesnici (srov. rok 44; v době císařské bylo místo znovu osídleno římskými kolonisty). Antonius prý cítil na její smrti vinu. • Fulvia byla nejvlivnější ženou své doby. Poprvé byla provdána za P. Clodia Pulchra a její nezletilá dcera s ním se stala první manželkou Octaviánovou. Po Clodiově smrti si vzala C. Scribonia Curiona a po jeho smrti roku 49 M. Antonia.

Na moři cestou z Korkýry se Antonius setkal s loďstvem Cn. Domitia Ahenobarba, který přestoupil na palubu Antoniovy lodi a spolu pluli na Kefallénii do přístavu Palé (podle jiné verse přemluvil Domitia Ahenobarba Asinius pollio). Odtud pokračovali do Brundisia, které ale před nimi zavřelo brány (nikoli před Antoniem, ale Domitiem Ahenobarbem, který po Filippách vody kontroloval). Antonius, kterého Ahenobarbus, praděd císaře Nerona, uznal za nadřízeného, dal brundisijský poloostrov obléhat. Při Antoniovi se držel též se sedmi legiem na severu Itálie ve Venetii Asinius Pollio, od roku 43 správce Zapádské Gallie (předtím od roku 45 neúspěšně válčil s pompéjovci v Hispániích). 

Zároveň vypukly na jihu Itálie potyčky octavianovců s antoniovci a pompéjovci, které si na pomoc povolal pod záminkou jednání o smíru ze Sicílie; loďstvu velel Ménodóros a měl s sebou čtyři legie pěšího vojska, s nimiž odňal Octavianovi Sardinii. Na jih Itálie se z Říma vypravil opět nemocný Octavianus a jeho oddíly vytlačily z řady míst pompéjovce podporovaných Sextem.

Po zprostředkování přítele obou potentátů L Cocceia Nervy, známého básníků Vergilia a Horatia, praprastrýce císaře Nervy, a na hostinách, které dával Octavianus v římském stylu a Antonius v orientálním, "egyptském", se v posledních dnech října v Brundisiu dohodli M. Antonius s Octavianem, a pravděpodobně za součinnosti s Iulií, Antoniovou matkou, na smíru, tzv. smlouva brundisijskáfoedus brundisinum

Antonius dosáhl odchodu pompéjovců z jižní Itálie a Cn. Domitia Ahenobarba poslal jako správce do Býthínie, účastnil se jeho armenského tažení a ve funkci setrval do roku 34. Jak se stal konsul roku 32 octaviánovcem viz rok 31. 

Zároveň oba bez Lepida sáhli na další dělení říše, nyní již s označením orbis romanus: vše na západ od illyrské Skodry dostal Octavianus, na východ Antonius, Afriku Lepidus a Itálie zůstala „neutrální“, tam mohli konat stejně silné odvody oba triumvirové. O další dohodě triumvirů viz rok následující. • V podstatě takto rozdělil o tři staletí později římskou říši Diocletianus a vlastně civilisačně Středomoří dodnes.

Z Brundisia všichni odešli do Říma, kde se Antonius připravoval na válku s Parthy, jak bylo domluveno, a Octavianus na boj se Sex. Pompeiem. Pro potvrzení smíru se v Římě oženil s Octavií (zvanou Minor, Mladší), těhotnou starší sestrou Octavianovou, čerstvou vdovou po M. Claudiovi Marcellovi (srov. rok 37). S Kleopatrou přitom zůstával v písemné styku a každý o tom věděl. Pravděpodobně v téže době se rozvedl Octaviánus (23) se svou první manželkou Clodií (asi 14), dcerou Fulvie s P. Clodiem Pulchrem, údajně ještě pannou (už o ní v dějinách nebude řeč) a oženil se se Scribonií (28), dcerou L. Scribonia Libona. Jejich dcera Iulie (starší) se narodila v den rozvodu rodičů a byla jediným Octaviánovým-Augustovým rodným potomkem, viz rok 38.

Konsulové uspořádali v Římě oslavy konce války s Caesarovými vrahy (44-40). V Římě přitom panoval hlad a Antonius při nebezpečném srocení lidu, který na foru kameny zranil Octaviana, svého politického partnera zachránil nasazením legionářů, kteří nespokojence s neustálými válečnými poplatky pobili.

Konsul C. Asinius Pollio válčil s illyrskými Parthény (viz zde výše, příští rok a srov. rok 76); byl politicky caesarovec a antoniovec, vynikal v rhétorice, skládal neóterické verše a sepsal historické dílo o občanských válkách. Od roku 31 žil jako soukromník, ze své illyrské kořisti založil v Atriu libertatis první veřejnou knihovnu v Římě; otevřela roku 28. Zemřel roku 4 našeho letopočtu (možné je též datum 5 před naším letopočtem) a byl otcem C. Asinia Galla Salonina, cos. roku 8, kterého dal roku 30 Tiberius zavřít a umučit ve svém paláci hlady roku 33, neboť se stal roku 11 na Augustův nátlak druhým manželem Vipsanie Agrippiny, milované ženy Tiberiovy, a měl s ní pět n. šest synů.

Jedním z konsulů suffektů byl tohoto roku L. Cornelius Balbus "Maior", viz roku 62, rodem z Gád a první Říman v konsulském úřadu narozený mimo Itálii, srov. k tomu 90. Od dob Pompeiových válek v Hispániích patřil mezi nejbohatší obyvatele říše, byl poradcem Caesarovým i Octavianovým. Pompeius ho s rodinou obdaroval občanstvím. Datum jeho smrti známo není. Každý římský občan dostal od něho dědictvím sto sésterciů (!). Census roku 46 vykázal 150 tisíc občanů, zatímco roku 70 ještě devět se tisíc: rozdal tedy Balbus nejméně patnáct milionů sésterciů...

Jeho stejnojmenný synovec ("Minor", mladší) vynikl rovněž jako bohatec, mecenáš i vojevůdcem, viz rok 19, kdy se stal prvním Neřímanem rodem, který slavil triumf (nad saharskými Garamanty).

Tohoto roku zemřeli dva nejbližší lidé z Octavianova života: jeho vychovatel a důvěrník propuštěnec Sfairos/Sphaerus a jeden z nejbližších rádců triumvirových Q. Salvidienus Rufus. První zemřel smrtí přirozenou, druhý násilnou. Salvidienus byl nízkého ale svobodného původu, snad pastýř, vojenskou karieru zahájil pod Božským Iuliem a spolu s M. Vipsaniem Agrippou patřil roku 44 do doprovodu Octavianovu a mezi jeho oblíbence. Roku 42 ho učinil velitelem flotily ve válce se S. Pompeiem, po prohře na moři u Rhégia, viz rok předešlý, obléhal L. Antonia v Perusii. Octavianus mu roku 40 svěřil jedenáct legií (!) a vybral ho na konsulský úřad roku 39, ačkoli k tomu Salvidienus neměl vůbec žádné "kádrové" předpoklady.

Vyznamenaný se mu za takovou důvěru a poctu vůbec neodvděčil: zřejmě během jednání v Brundisiu nabídl M. Antoniovi, že přejde se svou armádou do jeho tábora. Antonius to po uzavření dohod sdělil Octavianovi, který dal Salvidiena odsoudit senátem jako zrádce, popřípadě si odsouzenec vzal život sám.

Tribun lidu P. Falcidius prosadil zákon o zachování minimální čtvrtiny pro přímé dědice (quarta falcidia), i kdyby zemřelý majetek odkázal někomu jinému nebo na ně nemyslel, lex Falcidia de legatis

Po roce 40 byl desátým scholarchem peripatetické školy Androníkos z Rhodu (až do roku 20). Mj. vydal Aristotelovy spisy, do té doby nepříliš v oblibě.

Kolem roku 40 zemřel Filippos z Thessaloníky, autor druhé známé anthologie (epigramů) Stefanos/Věnec; vedle sbírky Meleagra z Gadar se stala mnohem později základním materiálem pro středověkou Anthologii Palatinu a Planudeu (srov. rok 70).

V téže době zemřel Asklépiodotos, žák Poseidóniův (narozený kolem roku 110), autor odborného spisu, resp. záznamu učitelových přednášek o přírodních jevech (Aitia fysika) a zachovaného o vojenském umění (Taktika). 

Po roce 40 zemřel Alexandros z Mílétu či Kárie, zvaný Polyhistór (narodil se kolem roku 105).

V letech 40 až 35 zemřel v Itálii, pravděpodobně ve ville Caesarova tchána L. Calpurnia Pisona Caesonina v Herculaneu pod Vesuvem Filodémos z Gadar (narozen kolem roku 110). Měl v Neápoli epikúrejskou filosofickou školu a jeho nástupcem stal jistý Sirón/Seirón; dobu jeho působení neznáme.