043-042

************************************************************

43.

Ol. 184, 2

269 SE

205 AE

(neznámý) | (Polycharmos) 

a. u. c. 711

C. Vibius Pansa Caetronianus a A. Hirtius (padli v boji v dubnu)

coss. suff.: C. Iulius Caesar Octavianus I. (do listopadu) a Q. Pedius (zemřel v listopadu v úřadu)

cos. suff.: P. Ventidius Bassus a C. Carrinas

triumviri rei publicae constituendae (od listopadu, viz text)

************************************************************

V lednu obdržel devatenáctiletý C. Iulius Caesar Octavianus od senátu úkol s konsuly válčit proti M. Antoniovi, který 14. ledna měl čtyřicet; Antonia obhajoval v senátu pouze L. Calpurnius Piso, tchán zavražděného C. Iulia Caesara, návrhem, aby byl Antonius předvolán před soud a mohl se hájit a jako jediný se postavil Ciceronově zášti. Senát schválil konání D. Iunia Bruta, že odmítl Antoniovi předat správu provincie, viz rok předešlý, a jeho legionářům, aby si je neznepřátelili, odhlasovali částku ze státní pokladny, peníze, které jim předtím slíbil Antonius ze svého. Tím se stal Antonius v podstatě nepřítelem státu/hostis, nikoli však ještě zákonným, viz zde níže. Senát odvolal zákaz zastávání úřadů pro caesarovrahy, zrušil všechna nařízení vydaná Antoniem a Massilským vrátil území zabavené roku 48 Caesarem s tím, že tam usídlí veterány. 

Zásluhu na protiantoniovské radikalisaci senátu má z velké míry M. Tullius Cicero se svými nenávistnými "filippikami" proti Antoniovi a ve prospěch caesarovrahů; osobně si myslel, že zachraňuje "republiku". Jasně stál teď na Octavianově straně, jemuž navrhoval přes chlapecký jeho věk nezvyklé senátní pocty, věděl o něm, že je C. Caesar (= Octavianus) veden "dobrodiním nesmrtelných bohů, velikostí (svého) božského ducha, genia a moudrostí/deórum immortálium benefició, dívíná animí, ingenií, consilií mágnitúdine". Senátorů se ptal: "Kdyby nebylo C. Caesara, koho z nás by (ještě) bylo/quí nisi fuisset, quis nostrum esse potuisset?" Pátou ze čtrnácti řečí pronesl na nový rok, to brojil proti vyjednávání s Antoniem, šestou o tři dny později jako jedinou pronesl na Foru k lidu. V desáté a jedenácté filippice v únoru ale už jednal jako novopompéjovec, když navrhoval a dosáhl jmenování senátu caesarorahů správci důležitých provincií. 

Octavianus byl od t. r. až do své smrti každoročně v nějakém úřadu: třináctkrát konsul, 37krát si dával udělovat tribunské pravomoce, čtyřicet roků byl principem senátu, byl pontifikem maximem, augurem, členem patnáctičlenného sbou na provádění obětí (quindecimvir sacris faciundis), členem sedmičlenného výboru na organisování sakrálních hostin (septemvir epulonum), frater arvalis, sodalis Tituius, fetial...

Octavianus se vypravil k Mutině, kde stále ještě obléhal M. Antonius D. Iunia Bruta; Octavianovým legiím velel D. Carfulenus, oddaný iúliovec. Zřejmě po Octavianově odchodu z Města, v době, kdy Římem vládl aktivista Cicero, přemlouval a odvedl z řad Caesarových veteránů-osadníků pro Antonia P. Ventidius Bassus, jeden z nejpozoruhodnějších mužů občanských válek, viz roky 39sqq., dvě legie a s nimi se vypravil na Řím zbavit ho Cicerona. Když advokát, cos. roku 63, před ním z Města prchl, pokračoval Ventidius do Picena, kde odvedl další legii. K Mutině dorazil až po druhé bitvě a setrval na Antoniově straně (Octavianus po 21. dubnu uvažoval o spojenectví s Antoniem, viz zde níže, a proti Ventidiovým legiím nijak nevystoupil). 

K rozhodující dvojbitvě došlo 14. n. 15. a 21. dubna v bažinatém terénu u vesnice Forum Gallorum u Mutiny, v níž Pansova konsulská armáda byla poražena, ale příchod Hirtia otočil Antoniovo vítězství v prohru. Oba konsulové, oba caesariáni a kuriosně oba epikúrici, padli: Pansa raněn do břicha zemřel 23. dubna v Bononii (jeho lékař Glykón/Glyco byl zatčen pro podezření, že konsulovi nalil do rány jed, snad k Octavianově prospěchu, ale nevíme, jak dopadl), Hirtius, autor osmé knihy Caesarových Poznámek o gallské válce a asi též spisku o válce alexandrijské, zemřel přímo v boji při dobývání antoniovského ležení o dva dny dříve. Padl též Carfulenus a obě válčící strany přišly v bitevním masakru o polovinu mužstva. 

21. dubna osvobodil Octavianus D. Iunia Bruta, jednoho z vrahů svého adoptivního otce, z Mutiny, ten se však na jeho stranu nepostavil (o jeho konci viz níže). • Brutus udržoval během obležení kontakt s A. Hirtiem holuby, jimž Hirtius vázal na krk vlasem zprávu a vypouštěl co nejblíže mutinských hradeb; je to zřejmě první zmínka o válečném využití poštovních holubů v Evropě. 

M. Antonius sice 21. dubna dobyl své ležení zpět, ale již následujícího dne zahájil ústup směrem k Alpám do Gallie Narbonské. Ke krytí vojáků před ostřelováním využil dobytka; téhož dne provolali vojáci poprvé Octaviana imperatorem. Za přechodu Alp Antonius se svými muži velmi strádal, jedli prý i kůru stromů a zvířata, která dosud nikdo neochutnal, a vojákům imponovalo, že chlapík jako Antonius, který nedávno propíjel dny i noci se nyní živil stejně bídně jako oni. Na druhé straně hor se s ním spojil Lepidův legát Q. Terentius Culleo a brzy získal sympatie u všech legionářů Lepidových, když tábořily obě armády vedle sebe. • Z této události, kdy prchající oddíly přišly o proviant, nejnověji badatelé odvodili souvislost s mohutným výbuchem aleutské sopky Mt. Okmok t. r. (naposledy soptila roku 2008). Že by v této fázi občanských válek trpěla Itálie nedostatkem potravin a špatným počasím, není odjinud zpráv.  

V této situaci byl senát na koni: M. Antonius a jeho vojáci byli prohlášeni za nepřítele státu a vrchní velení ve válce s nimi svěřil D. Iuniovi Brutovi, jemuž vrátil do správy provincii, nikoli Octavianovi, ačkoli o to usiloval; Octavianův postoj k senátu to zcela změnilo a začal uvažovat o smíru s Antoniem, což mu doporučoval i umírající Hirtius. M. Iunius Brutus s C. Cassiem Longinem obdrželi 27. dubna imperium maius nad všemi provinciemi na východ od Iónského moře a válku s Dolabellou, který byl prohlášen nepřítelem státu v únoru. M. Iunius Brutus měl spravovat Makedonii s Illyrikem, Cassius Syrii, vše návrhy předložené nebo podporované M. Tulliem Ciceronem.

Sex. Pompeius, zdržující se v této době ještě v Massalii, byl senátem jmenován velitelem loďstva, praefectus classis et orae maritimaedošlo k jasnému zcelení původní pompejovské strany a k faktické amnestii vrahů-osvoboditelů senátem (srov. také zacházení se S. Pompeiem předešlého roku)Chvíli to vypadalo, že caesarovci budou jeden po druhém likvidováni a k moci se dostane stará pompejovská aristokracie (srov. Pompeiovu posici v následujících letech s postavením krále Démétria Poliorkéta po bitvě u Ipsu roku 301).

Senát dal dokonce slavit díkůvzdání v trvání šedesáti dnů, nejdéle od vítězství nad Kelty, a všem antoniovcům zabavil majetky. Cicero si chvástavě na renesanci optimátů činil velký podíl a z jeho dopisů lze pochopit, že se opět, jako roku 63, pokládal za zachránce státu. Předčasně.

Senátoři odmítali vzít na vědomí, že Octaviánus chce být konsulem..., tak si pro úřad došel osobně. Reakce caesarovců na senátorský puč následovala bezprostředně. V téže době totiž už probíhala tajná jednání mezi M. Antoniem, M. Aemiliem Lepidem a C. Iuliem Caesarem Octavianem, dovršená oficiálně na podzim tzv. druhým triumvirátem, viz níže.

29. května u Forum Iulii/dnešního Fréjus u Cannes, spojili svá vojska M. Antonius a M. Aemilius Lepidus, který disponoval Caesarovými veterány (většina Lepidových vojáků se stavěla za Antonia, takže ani Lepidovi jiná možnost nezbyla). Jako legát sloužil pod Lepidem M. Iuventius Laterensis n. Lateranus, oddaný senátu, tedy pompejovec, který varoval před koalicí s Antoniem. Když nedokázal Lepida ani předtím Munatia Planka umluvit, krátce před Antoniovým příchodem do ležení si vzal život mečem. Na Antoniovu stranu se postavil též Asinius Pollio, správce Zadní Hispánie se svými dvěma legiemi. Antonius nyní ovládal sedmnáct legií s deseti tisícem jezdců, když se zase vracel zpět za Alpy do Itálie.  

Octavianus se dal na pochod s osmi legiemi z Předalpské Gallie od Mutiny a překročil hraniční říčku Rubico/Rubikón jako před šesti roky jeho adoptivní otec. Senátorští exponenti s rodinami utekli na venkov a advokát Cicero, který se pokoušel fungovat jako nejvyšší rádce republiky a bylo ho po Římě všude plno, zmizel rovněž rychle z Města. 

Po chvilkové hysterii se vzchopili k přípravě na obranu, ale k boji se neodhodlali. 19. června obsadil zcela vystrašený Řím a honorace včetně kluzkého Cicerona Octaviana vítala. Zrušil výše uvedené usnesení senátu, se svým strýcem Q. Pediem se dal 19. srpna zvolit konsulem, úřad nastoupil den před svými dvacátými narozeninami (ty měl 23. září) a začal pronásledovat Caesarovy vrahy-osvoboditele na základě nového, za tím účelem přijatého zákona Pediova, lex Pedia. Zrušil i zákon o nepřátelství vůči Antoniovi a Dolabellovi, ale ten už v té době nebyl mezi živými, viz zde níže. Naopak nepřáteli státu provolal nyní vystrašený senát S. Pompeia s caesarovrahy, vojáci dostali od státu svých deset tisíc séstertiů/2500 drachem, jak jim to loni Octavianus sliboval, a plebs dědictví jeho adoptivního otce, neboť nyní kuriátní sněm potvrdil Octavianovu adopci. Někdy v létě o Octavianův život měl usilovat Q. Gallius, městský praetor, ale spiknutí, konalo-li se, bylo prozrazeno, Gallius odsouzen na smrt, ale Octavianem omilostněn a směl odplout do Afriky; nicméně nikdo ho více nespatřil.   

Před 27. listopadem se sešli všichni tři, Lepidus (c. 47), Antonius (40) a Octavianus (20; srov. jeho posici nejmladšího s rokem 60) v doprovodu svých armád (každý měl s sebou pět legií) na dvoudenním intensivní jednání na ostrůvku řeky Rhenus či Lavinios spojeným s břehem mostem u Bononie v Cisalpinské Gallii, když ještě předtím v létě měli spolu jednání Antonius a Octavianus. Během konference zde byly přijaty dohody o uzavření formálního přátelství a míru v caesarovské straně a předáci dohodli rozdělení pravomocí a provincií Západu: na dobu pěti let byl ustaven tzv. druhý triumvirát k uspořádání státu, triumviri rei publicae constituendae, moderně bychom řekli druhá vojenská junta, srov. roky 60 a 56. Na válku s Caesarovými vrahy a s Pompeiovou klikou měli v poli šest desítek legií po c. čtyřech až pěti tisících mužích, tedy čtyřikrát více než za prvního triumvirátu roku 60 a 56.

Provincie si triumvirové rozdělili takto: M. Antonius obdržel celou Gallii, tj. provincie Gallia Cisalpina a Comata, M. Aemilius Lepidus dostal do správy Gallii Narbonensis a provincie Hispánie a Octavianovi připadla Afrika a ostrovy. Vojákům se dostalo slibu, že se po vítězství mohou usadit v osmnácti městech Kampánie a italského jihu i s jejich půdou (včetně měst jako Capua, Rhégion, Hippónion, Ariminum). Lepidus se měl stát konsulem na rok 42 a pro udržení pořádku v Římě si ponechal tři legie. Dalších jeho sedm bylo rozděleno mezi Antonia a Octaviana, neboť oni měli vést válku s Brutem a Cassiem na Východě. Oba od nyní disponovali po dvaceti legiích, tedy c. jednom stu tisíci legionářů (a nejméně stejně vojáků ze spojeneckých oddílů). Proč se dostalo mezi Antoniem a Octavianem místu Lepidovi a ne například Asiniovi Pollionovi, cos. 40, n. Munatiovi Plankovi, cos. 42, se již nedozvíme.

Výsledek dvoudenních jednání u Bononie zveřejnil v Římě tribun lidu P. Titius dne 27. listopadu a téhož dne byly dohody přijaty senátem jako zákon, lex Titia: stejným senátem, který ještě půl roku předtím obnovoval posice pompejovské strany. Triumvirové v prosinci dorazili do Říma, každý v jeden den a v čele svých gard a po jedné legii.

Triumvirové se zároveň dohodli na potrestání všech z proticaesarovské strany liberatorů, nebo také osobních nepřátel někoho z nich: idea clementiae Caesaris/Caesarovy shovívavosti byla zjevně nepraktickým omylem, který vrátil pompéjovce na koně. 28. listopadu byly v Římě vydány seznamy nejméně 150 proskribovaných občanů, kteří tímto aktem propadli majetkem a hrdlem, tzv. třetí římské proskripce (srov. roky 87 a 82; vyšší údaj pravil, že obětí bylo tři sta). Kdo přinesl hlavu proskribovaného nebo ho udal, dostal 25 tisíc attických drachem, otrok deset tisíc a svobodu. Aby se nikdo neostýchal, uzavírala vyhláška ujištěním: "Odměněného nezahrneme do žádného seznamu, aby se o něm nevědělo." 

Následoval útěk postižených buď k S. Pompeiovi, který ovládl svou flotilou západní Středomoří (srov. výše) a v zimě roku 43 a na začátku roku 42 se uchytil na Sicílii, nebo k M. Iuniovi Brutovi a ke Cassiovi na východ. S. Pompeius se na Sicílii zprvu pod dohodě s jejím praetorem od loňského roku A. Pompeiem Bithynikem (žádná přízeň) zmocnil Messány, pak se dohodli na společné správě, což mu doporučovali pompéjáni prchlí před proskripcemi, až ho dal S. Pompeius popravit )podle jiného podání z ostrova utekl).

Na od podzimu 43 Pompeius blokoval přísun potravin do Říma a stal se hlavně pro Octaviana nepříjemným soupeřem. Flotilu, kterou proti němu následujícího roku triumvir poslal pod velením svého rádce a přítele Q. Salvidiena Rufa, pompéjovci u Rhégia při Skyllaiu zastavili: obě strany přišly o stejné množství lodí, nevíme kolik, ale znamení k odplutí z bojiště dal Salvidienus. S. Pompeius se dal titulovat imperator, razil i zlatou minci a namísto rudého vojevůdcovského pláště užíval jako vládce moří po Neptunově vzoru modrý.

Opět se Římané vraždili na ulicích, v domech, mezi příbuznými a přáteli, na rostra na náměstí byly připevňovány hlavy obětí, psi okusovali nepohřbívané mrtvoly (co z toho byla skutečnost a co invence autorů píšících několik staletí po události, ale se znalostí dnes ztracených chronografií, odhadnout nelze). Opět platilo, že za donesenou hlavu zavražděného dostal svobodný občan peníze, otrok svobodu a peníze. Starověké odhady počítají se dvěma tisíci zavražděnými rytíři a třemi sty senátory (tedy se třetinou všech a s nimi všemi často hynuli i rodinní příslušníci; srov. s rokem 82 za řádění Sully a ani v tomto případě není zachován přesnější údaj). Zkraje "na rozčílení" zemřel konsul Q. Pedius, který den před propuknutím vraždění nevědomky ujišťoval, že se trest smrti týká jen sedmnácti mužů.

Mezi proskribovanými se ocitli Lepidův bratr Paulus (centurioni ho nechali uniknout k Brutovi), Antoniův strýc Lucius (na nátlak triumvirovy matky omilostněn), také Octavianův poručník C. Thuranius (ten popraven byl). Proskripcím tentokrát neunikl obojaký advokát M. Tullius Cicero (63), jehož hlavu si logicky vyžádal Antonius: Cicero byl zavražděn 7. prosince, rozkaz splnili setník/centurio, řec. hekatonarchés Herennius a vojenský tribun/chíliarchos C. Popillius Laenas, jehož kdysi právník obhajoval. Stejnojmenný advokátův syn bojoval na straně Pompeia Magna, Bruta, Sexta Pompeia, ale usmířil se s Octavianem, s nímž byl roku 30 konsulem a přečetl Římanům písemnou zprávu o Antoniově poražce u Aktia. 

Majetný literát T. Pomponius Atticus, svému příteli Ciceronovi pomoci tentokrát nemohl, zato zachránil L. Iulia Calida, po smrti Catullově a Lucretiově údajně nejlibějšího z básníků/multo elegantissimus (kromě jména nevíme o něm vůbec nic). P. Volumnia, velitele Antoniových týlových jednotek/praefectus fabrum, literatura nezajímala, ale Calidovy velké majetky v Africe: Attikovi, který patřil do tábora optimátů a do politiky se nemíchal, byl však známým Octavianovým a Agrippovým, se podařilo vzdělaného básníka z proskripčního seznamu dostat.

Mezi oběťmi proskripcí byli též muži, kteří se osobně bránili a padli v boji. Jistý Vetulinus shromáždil u Rhégia skupinu Římanů stejného osudu i nespokojenců s poměry a bojoval s pronásledovateli. Část svých lidí včetně syna se mu podařilo vypravit na Sicílii k Pompeiovi, sám padl v boji. Podobně Hirtius, pravděpodobně konsulův bratr, unikl se svými otroky, osvobozoval jiné zotročené, vylupoval statky v celém Bruttiu a když proti němu vytáhly armádní oddíly, odplul se svými muži na Sicílii k Pompeiovi, kam uniklo velké množství proskribovaných.

Nebojovně, ale nejvynalézavěji unikl jistý Pomponius, který se oděl jako praetor, své otroky vystrojil za liktory, vsedl do vozů státní přepravy/ochématón démosión epebé, a takto cestoval z Říma až na jih Itálie. Všude tvrdil, že ho triumvirové poslali jednat s Pompeiem. K němu na Sicílii se pak přeplavil na státní trojveslici/démosiá triérei diepleuse; příběh vpravdě holywoodský... 

D. Iunius Brutus, který ještě v létě měl deset legií, z toho však šest sestavených z nováčků, vyklidil před Antoniem Předalpskou Gallii a oklikou kudisi přes Alpy se chtěl dostat k M. Iuniovi Brutovi do Makedonie. Strádající legie ho však opustily a na útěku v převlečení za keltského vesničana (hovořil keltsky, ojedinělá schopnost římského aristokrata) byl zajat na konci roku nebo na začátku následujícího keltskými bandity. Tvrdil, že patří ke kmeni, jehož náčelníkem byl jeho dávný známý Capenus či Camilus, který o svém zajatci ovšem informoval Antonia. Na jeho pokyn ho Kelt kdesi mezi Sequany nebo někde na horním Rýnu zavraždil a hlavu poslal Antoniovi (srov. výše). Stal se po Treboniovi, viz zde níže, druhým z potrestaných caesarovrahů. Třetím byl ve stejné době jakýsi Minucius Basillus, kterého však odpravili nikoli Caesarovi mstitelé, ale otroci, z nichž některé dal za trest předtím vyklestit.

Zatímco Lepidus i Octavián byli v mnoha případech shovívaví, Antonius trval na likvidaci lidí ze seznamů i těch, kteří jim případně pomáhali. Jako jeden z mála, kteří z jeho seznamu unikli smrti, byl pozdější významný předák octaviánovců a strůjce vítězství u Aktia M. Valerius Messalla (cos. suff. roku 31, zemřel roku 8 n. l.). Než se toho dopracoval, prošel všemi možnými tábory občanské války: před Antoniem uprchl z Říma k Brutovi s Cassiem, jehož byl přítelem, po Filippách byl vzat Antoniem na milost a roku 33 se dal definitivně k Octaviánovi, neboť se mu nelíbil Antoniův vztah ke Kleopatře. 

Neméně krutá v proskripcích byla Antoniova manželka Fulvia, o níž historici uchovali poznámku, že tak dělala jak z nepřátelství k obětem, tak z touhy po jejich majetku. Ciceronově hlavě před vystavením na rostrech dokonce vytáhla jazyk z úst a píchala do něj jehlicí do vlasů...

Tvrdosti z mládí mnohem starší Augustus litoval a snažil se ji odčinit. Jistého propuštěnce T. Vinia Philopoemena (Filopoimena, popř. Filémón, jak zní jiná verse) opatřil hodností jezdeckého stavu za to, že tehdy u sebe ukryl svého proskribovaného patrona. 

Občanská válka va Východě. Na začátku roku byl M. Iunius Brutus s vojskem v Épeiru. Zde v době bitvy u Mutiny před Apollónií porazil a lstí a zradou vojáků zajal bratra M. Antonia, praetora Gaia, který měl původně nastoupit jako správce Makedonie, což však senát v prosinci 44 zrušil a on sám řídil přeplavbu legií z Makedonie do Brundisia, viz rok předešlý. Zprvu ho nechal, ale v  květnu ho dal či nechal stráží Q. Hortensia popravit pro podněcování vojáků ke vzpouře, viz rok následující. M. Brutus v té době dával dohromady armádu v Makedonii a bojoval proti vzbouřivším se thráckým kmenům: jejich část však stála při něm, viz rok následující. S Antoniovými vojáky disponoval šesti legiemi, M. Apuleius, Treboniův quaestor, poskytl asijské oddíly, v Démétriadě ležela flotila nachystaná loni Božským Iuliem pro jeho parthské tažení, rozsáhlá zbrojnice a šestnáct tisíc talentů. Z rozhodnutí senátu z doby před Octavianovou výpravou k Mutině tím vším směl Brutus disponovat, viz zde výše.

C. Cassius Longinus dorazil s podporou správce Asie C. Trebonia, jednoho z atentátníků na Caesara, do provincie Syrie. Za ním spěchal na Východ převzít provincii caesarovec P. Cornelius Dolabella, jemuž se do cesty postavil právě Trebonius úřadují ze Smyrny: odmítl konsula s vojáky vpustit do žádného z iónských měst, vykázal mu Efesos, zásoby mu předal před hradbami Pergama. V polovici ledna však dobyl Dolabella lstí Smyrnu a dal na lůžku jatého Trebonia, kdysi oblíbeného Caesarova legáta, stít, podle jiné verse předtím i mučit. 

Trebonius se stal prvním likvidovaným caesarovrahem a jeho hlavu Dolabellovi vojáci kouleli do roztrhání po smyrenském náměstí. P. Corneliovi se podařilo získat spojenectví královny Kleopatry VIII. a její materiální pomoc.

V březnu se ke C. Cassiovi přidal pompéjovec Q. Caecilius Bassus (srov. rok 46) se svými obléhateli L. Staiem Murkem (svého legáta a příbuzného Sex. Iulia Caesara do Syrie poslal ještě Božský Iúlius, ale po jeho smrti roku 46 se Staius s třemi legiemi přidal k vrahům) a se správcem Bíthýnie (od roku 45) Q. Marciem Crispem s dalšími třemi legiemi u Apameie (Q. Marcius se však války proti triumvirům na Cassiově straně nakonec nezúčastnil, o jeho osudu není nic známo). Bassus byl předtím se sporech s velitelem legie zanechané v Syrii Caesarem, jeho synovce Sex. Iuliem Caesarem, který byl při vzpouře vojáků ubit, viz rok 46.

K tomu se k vrahům Caesarovým přidaly čtyři legie, která přicházely Dolabellovi na pomoc z Egypta s podporou Kleopatry; vedl je jeho legát A. Allienus, který neměl v Palaistíně odvahu bojovat proti osmi legiím, jimiž disponoval Cassius. Na Bassově straně stál krom toho Arab Alchandonios, na Dolabellově octaviánovec C. Antistius, flotilu sestavoval na Rhodu, v Lykii, Pamfýlii a Kilikii pro něho legát L. Marcius Figulus. 

P. Cornelius Dolabella se musel se svými dvěma legiemi před Cassiovou mocí stáhnout do Láodikeie na Moři. Jeho lodi před přístavem porazily Cassiovy, který se sháněl po posilách. Cassia odmítla podpořit Kleopatrá, její stratégos na Kypru Serapión a foinícká města Sídón, Tyros a Arados bez konsultace s královnou lodě poskytly; Kleopatrá pamatovala Dolabellu jako Caesarova přítele a ani se nemusela vymlouvat na hlad v zemi, což byl zřejmě jev za její vlády běžný. V nové námořní bitvě byli dolabellovci poraženi. V červenci bylo města zradou dobyto a P. Cornelius Dolabella si dal vzít život (dal se zabít svým osobním strážcem s tím, aby hlavu odnesl Cassiovi a sám se tak zachránil; muž si však pak sám vzal život). • Láodikeia, která přijala Dolabellu o své vůli, byla i s chrámy vyloupena, představitele městské správy dal Cassius popravit. Podobně zničil Tarsos, který z části stál při Dolabellovi, a stanovil mu nezvykle vysokou pokutu 1500 talentů. Tarští tolik neměli ani po přeměně sakrálních předmětů v ražbu a prodávali i své příbuzné do otroctví; hodně si z nich vzalo samo život. Teprve pak se Cassius smiloval a zbytek tributu jim odpustil. 

V této době mimo jiné vyslal C. Cassius také k Parthům, s nimiž kdysi bojoval (srov. roky 54 a následující); velitelem poselství byl Q. Labienus. Cassius skutečně pomoc obdržel: později u Filipp bojoval oddíl Parthů, poslaný králem Oródem II. Zamýšlel tažení proti Egyptu a Kleopatře, která držela při mstitelích Caesarovy smrti, ale plán odložil, neboť ho volal k sobě Brutus s poukazováním na sílící caesarovce; sešli se spolu ve Smyrně na konci roku 43 či na začátku roku 42 a dohodli na dalších krocích: nejprve to byla války s Lyky a Rhodskými, viz rok následující. Pro správu Syrie zanechal C. Cassius v zemi svého synovce L. Cassia Longina s jednou legií (padl následujícího roku u Filipp).

C. Cassius Longinus vybíral po celém Východě násilně finanční prostředky pro další vedení války; neunikl nikdo ze spojenců S. P. Q. R. Do Egypta po likvidaci Dolabellově netáhl jenom proto, že ho bylo třeba na Západě. Kromě vydírání provincie daněmi prováděl v Syrii velmi nepoctivé obchody na své triko, až mu tam dali podle jednoho z druhů datlí přízvisko Karyótés, lat. Caryóta. Koncem roku se sešel s M. Iuniem Brutem ve Smyrně, kde ujednali další společný postup proti caesariánům. Praefectem loďstva učinil Cassius L. Staia Murka, který pomohl s blokádou Láodikeie a roku 42 se pustil do Rhoďanů, kteří odmítli Cassia podporovat, viz zde výše a rok následující. 

Cassius dosadil do Tyru za tyranna/samovládce jistého Marióna (u moci snad do roku 41), který se krátce a neúspěšně pokoušel plést do židovské politiky Antipatrovi a jeho synovi Héródovi: v koalici s Ptolemaiem Mannaiem podpořil oddíly Antigona II. při tažení do Iúdaie. Cassius požadoval od Židů sedm set talentů a v Iúdaji zotročil čtyři města. Jmenoval novým králem (?) Židů Antigona II. Mattathiu, syna Aristobúla II., vládnoucího do roku 37, když však již roku 40 byl vyhnán ze země Héródem. Ióannés Hyrkanos II. zůstal veleknězem a ethnarchou, když ze svého vyplatil Cassiovi sto talentů (vládcem byl od roku 69, resp. 63).

Zřejmě t. r. jistý Malichos, lstivý sok idúmajské rodiny a pravděpodobně příslušník silného klanu (není identický s králem Nabatajů Malichem I.), který dělal předtím obstrukce při vybírání peněz požadovaných Cassiem (důvody neznáme), podplatil kohosi z královského služebnictva, aby otrávil velmože Antipatra z Idúmaie. Jeho syn a nástupce Héródés s Cassiovým souhlasem, právě dobyl Láodikeiu, vraha před Tyrem dal zavraždit. Malichův bratr, jméno neznáme, se postavil Hyrkánovi, Fasaélovi a Héródovi a zmocnil se na čas několika pevností včetně Masady.

Héródés stál tehdy na straně caesarovrahů-osvoboditelů, třebaže jeho otec věrně bojoval na straně Caesarově, a napřesrok po bitvách u Filipp se stane spojencem Antoniovým a po jeho porážce v občanské válce Octavianovým. Po odchodu Cassia koncem roku ze Syrie do Smyrny se pokusil velitel Cassiovy jerúsalémské posádky jménem Helix v době, kdy byl Héródés v Damašku zaskočen nemocí, pomstít Malikovu smrt a zmocnit se města. V tom mu zabránil Héródův starší bratr Fasaélos, srov. rok 48, a společně pak s Héródem zahnali Helikovy a Antigonovy oddíly ze země; viz dále rok 40.  

Na africké frontě občanské války (viz předešlý rok) se dynasta Arabión, původně pompéjovec, postavil na stranu caesariánů a s ním žoldnéři jím zavražděného P. Sittia, viz rok 44. S jejich pomocí zde byli pompejovci caesarovci poraženi a vyhnáni (což bylo zřejmě završeno až roku příštího, viz tam).

Zemřel 9. února na senátní misi k Mutině na jednání s Antoniem filhellén Ser. Sulpicius Rufus, cos. 51, jehož datum narození neznáme, přítel Ciceronův, věnoval jeho památce devátou ze svých filippik, a otec básnířky Sulpicie, právník a řečník. Caesar ho roku 46 učinil správcem Achaje tehdy vyčleněné z Makedonie. Téhož roku, deset měsíců po Caesarovi, zemřel autor mímů D. Laberius (ročník 115); o jeho vztahu k Caesarovi viz rok 46.

20. března se v Sulmónu narodil básník P. Ovidius Naso, po smrti Vergilia a Horatia nejvýznamnější latinský básník. Autor Lásek, Dopisů héróin, Proměn a Kalendáře asi roku 1 př. n. l. vydal Milostné umění/ars amatoria a dovětek s antidotem Léky na lásku/remedia amoris a soudívá se, že erotika mileneckých návodů, nevyslyšení Augustovy výzvy, aby ho zvěčnil v nějakém epu a neznámá souvislost s principovou nezbednou dcerou Iulií pobouřila vládce konservativně ideologisujícího pevnost rodiny (o thematu umění ošálit manžela v lásce viz rok 55 a autora Tibulla a srov. v indexu s. v. dějepisci 1 Kadmos z Mílétu ml.).

Jiným důvodem mohla být jeho jistá znalost komplotu Iuliina manžela L. Aemilia Paulla, cos. roku 1+. Roku 8 našeho letopočtu, viz, musel literát, dissident mezi intelektuálními příživníky Augustova okolí, bez soudního n. senátního rozhodnutí odejít z Města do exilu do západopontské Tomidy, kde roku 17 nebo 18 n. l. zemřel.

************************************************************

42.

Ol. 184, 3

270 SE

206 AE

(Euthydomos)

a. u. c. 712

M. Aemilius Lepidus II. a L. Munatius Plancus

************************************************************

1. ledna senát prohlásil C. Iulia Caesara bohem jménem Divus Iulius a jeho adoptivní syn Octavianus přijal jméno C. Iulius divi Iulii filius Caesar, tj. C. Iulius Caesar, syn Božského IuliaTriumvirové zavedli válečné dávky, které se netýkaly jen senátorů a jezdců, také propuštěnců: do státní pokladny museli Římané odvést desetinu svého majetku, museli poskytnout námořnictvu otroky k veslování a pokud je neměli, museli je koupit. Senátoři museli na své náklady opravovat silnice. Majetky se v této době získávaly velmi levně a ozbrojení straníci triumvirů enormně bohatli.

M. Antonius se s Octavianem vypravili do Makedonie proti Caesarovým vrahům. V Římě zůstal M. Aemilius Lepidus, aby vedl válku se Sex. Pompeiem, synem Cn. Pompeia Magna, zmocnivšího se hned po proskripcích Sicílie a později i Sardinie s pomocí loďstva, jímž disponoval a ovládal námořní cesty celého západního Středomoří. Lepidovi se v bojích nedařilo.

Na začátku roku a na jaře sužovali "osvoboditelé" M. Iunius Brutus s C. Cassiem Longinem Anatolii, kde si podrobili obce Spolku Lyků: Brutus dobyl po těžkém obléhání a dobývání Xanthos a Patary se mu podrobily, když poznaly osud Xanthu. V Xanthu, jehož dobývání se z nesnášenlivosti účastnili obyvatelé Oinoand, spáchalo po pádu obrany masovou sebevraždu veškeré obyvatelstvo (stalo se tak Lykům v tomto městě údajně již potřetí v historii: předtím za Peršanů a za Alexandra Velikého). Brutovi zbyli pouze otroci, několik svobodných žen a asi 150 mužů. V Patarách Římané nikoho nezabili, ale zkonfiskovali po Cassiově rhodském návodu úplně všechno; stejně dopadly Myry. Mimo jiné byl na tomto tažení dopaden a umučen Theodotos z Chiu (srov. rok 51 a hlavně 48). Všude pompejovci vybírali těžká výpalná.

Cassiův nauarchos L. Staius Murcus porazil v námořní bitvě u Myndu Rhodské, kteří proti němu vypluli se 33 válečnými plavidly; dvě z toho byly potopeny, tři zajaty, většina poškozena a unikla na Rhodos. Ostrované podlehli i v druhé námořní bitvě, po níž následovala invase pěchoty z nákladních lodí doprovázených osmdesáti bojovými plavidly. Cassius pak jejich ostrov obsadil, zrádci mu po krátkém obléhání města otevřeli brány a stát, v němž byl kdysi vychováván a "hellénisován", ožebračil: padesát vůdců dal popravit, 25 exuloval, zabavil veškerý majetek veřejný, lidí a bohů a udavačům dal desetiprocentní zisk a otrokům svobodu dovedou-li Římany k ukrytým majetkům. 

Krátce předtím se k moci na Rhodu dostali démokraté, sesadili aristokraty a Římanům pod Cassiem se nechtěli podrobit (vůdci "lidu" byli Alexandros ve funkci prytana a Mnáseás jako nauarchos). Aristokraté při obléhání města Rhodu otevřeli brány a Cassius byl neoblomný: státní výpalné činilo pět set talentů, od občanů „vybral“ na osm tisíc talentů! • To byl v podstatě také konec rhodskému obchodnímu bohatství. Ostrov přišel o autonomii, kterou obnovil M. Antonius, viz rok následující, zrušil roku 44 n. l. a zase obnovil roku 53 n. l. princeps Ti. Claudius, viz tam (Rhodští byli posledními z Hellénů, kteří se postavili Římu, srov. Massalii roku 49). Naopak Lykové za Antonia pro neustálé domácí rozbroje o samosprávu přišli. 

Námořních akcí proti straně Bruta a Cassia se účastnila královna Kleopatrá VIII., ale její loďstvo bylo cestou k Peloponnésu ještě před africkými břehy v bouři zničeno a ona se vrátila domů. U Tainaru na ni čekal s flotilou šedesáti plavidel L. Staius Murcus odvelený Cassiem od Rhodu. Když se Ptolemaiovkyně nedočkal, odplul k Brundisiu a v den první bitvy u Filipp zničil ve spojení s flotilou Cn. Domitia Ahenobarba (celkem 130 lodí) flotilu triumvirů pod Cn. Domitiem Calvinem, synem cos. roku 54 a sám cos. roku 32, dopravující dvě legie a jezdce do války; většina z nich zahynula v hořících lodích nebo pak v moři. Razil dokonce minci s nápisem "murcus imperator".

Po makedonských událostech odplul se svými osmdesáti loďmi a dvěma legiemi k Sextovi Pompeiovi na Sicílii; jednal však s triumviry o pardonu, ale zřejmě na přelomu let 40 a 39 ho Pompeiův syn dal v Syrákúsách zavraždit, ačkoli sám o tomtéž vyjednával s Antoniem (zřejmě se stal obětí pletich Ménodórových obávajícího se osobní konkurence Murkovy). Posílen penězi, legionáři a loďmi Staiovými vyslal Pompeius svého nauarcha Ménodóra, který právě porazil Octavianovo loďstvo pod Q. Salvidienem Rufem u Rhégia, viz o události rok předešlý a 40, a následujícího roku obsadil Sardinii a Korsiku, nebo až roku 39, viz. Na Sardinii porazil správce M. Luria, města se mu vzdala, dobývat musel pouze Caraly; mezi zajatci se zde zmocnil Octavianova propuštěnce Helena, kterého však pustil, což se mu v blízkých letech bude hodit...

Cn. Domitius Ahenobarbus, syn L. Domitia cos. 54 s Porcií, sestrou M. Porcia Catona Utického, byl původně pompéjovec, atentátu na Caesara se pravděpodobně neúčastnil, ale k jeho vrahům se přidal. Velel části loďstva, jako Staius se dal provolat imperatorem a razil také dénáry. Po rozdělení flotily zničil v Brundisiu Octaviánovy lodi a později se usmířil s Antoniem, u něhož měl velké slovo. Krátce před bitvou u Aktia odpul nemocen k Octaviánovi a Antonius velkoryse za ním poslal zavazadla. Před bitvou zemřel v horečkách. Jeho pravnuk je znám jako císař Nero. 

Cn. Domitius Calvinus, který stál původně na optimátské straně, s Ahenobarbem příbuzný není, přešel po gallských válkách k Caesarovi, bojoval u Farsálu a od počátku byl octaviánovec. V letech 39 až 36 válčil jako proconsul v Hispániích s domorodci a pompéjovci a vysložil si triumf držený 17. července 36. Do dějin se zapsal krutou popravou centuriona prvního manipulu Vibullia: dal ho ubít kyjem či holí/fustis za to, že v bitvě hanebně utekl ze šiku, srov. rok 34.

Koncem léta se Brutus a Cassius obrátili z Anatolie přes Helléspontos a Thrákii zpět do Evropy. Na starých makedono-thráckých hranicích drželi posice v průsmycích při moři legáti triumvirů L. Decidius Saxa a C. Norbanus Flaccus, cos. 38, s osmi legiemi Antoniovými. Caesarovrahové přistoupili na návrh Rhaiskúporidův, aby oklikou přes lesnatý terém vedoucí k Filippám vpadli nepřátelům do zad. Cesta se vydařila, ale k překvapení nedošlo, neboť Rhaikúporidův bratr Rhaskos stojící na straně Antoniově táhnoucí voje odhalil. Na to se armáda triumvirů stáhla k Amfipoli, Brutus s Cassiem svá ležení umístili velmi výhodně a v zády se zásobovacím centrem na Thasu a s přístavem pro flotilu Tilliovu. Naopak zásobování armády triumvirské bylo špatné a odklady bitvy hrálo proti ní. 

K rozhodujícímu střetnutí třetí občanské války Římanů došlo na východu Makedonie na podzim. Brutus velel osmi, Cassius jedenácti legiím a na dvaceti tisícům spojenecké jízdy od Ibérie na západě po Ibérii na Kavkaze. Při thráckém pobřeží operoval s loďstvem a zajišťoval zásobování L. Tillius Cimber, který se před dvěma roky první vrhl na Božského Iulia a po jeho vraždě odešel do Bíthýnie jako její správce. Po Filippách o něm není slyšet, sotva však tento rok přežil.

Ve dvou těžkých bitvách v říjnu a v listopadu u Filipp/Filippoi (data neznáme) nejprve přemohl M. Antonius C. Cassia Longina, jenž se dal zabít svým propuštěncem-štítonošem Pindarem (který pak zmizel; bitva se konala v den Cassiových narozenin, jejichž datum však neznáme). Údajně téměř současně porazil M. Iunius Brutus vojsko Octavianovo, ale posel nedorazil včas (centurio se prý s pocitem viny zabil na Cassiově těle). Podle jiné verse spletl centurio Titinius vyslaný Cassiem v noci zjistit pohyb Brutových vojáků, zaměnil je s nepřáteli a Cassiovi nahlásil, že vše je už v rukách antoniovců; Titinius se zavraždil nad Cassiovým tělem, který se dal stít svým propuštěncem. 

V další bitvě, v níž se již Octavianus pro nemoc neobjevil, o několik dnů později M. Antonius porazil M. Iunia Bruta. Poražený unikl se čtyřmi legiemi do hor nad Filippy a když druhého dne viděl, že se vojákům už bojovat nechce, vzal si život prostřednictvím ruky rhétóra Stratóna z Épeiru či Makedonie, pozdějšího přítele Augustova (M. i D. Brutové byli ročník 85). Brutova manželka Porcia, dcera M. Porcia Catona, si na to vzala život v Římě spolknutím žhavých uhlíků (podle jiné, asi pravděpodobnější verse, se zbavila života či zemřela na nemoc již v červenci 43). 

Mezi padlými od Filipp byl L. Licinius Lucullus, syn stejnojmenného slavného sullovce a válečníka, M. Porcius Cato, syn stejnojmenného Catona zvaného Utický. Q. Hortensius Hortalus, Caesarem pověřený roku 44 správou Makedonie, syn známého advokáta a řečníka (zemřel 50), byl za smrt C. Antonia, triumvirova bratra, zabit Antoniem na jeho hrobě, viz rok předešlý. Život rukou svého propuštěnce si vzal Sex. Quintilius Varus, vlastní rukou zemřel M. Livius Drusus Claudianus, otec Iulie Augusty, rodným jménem Livie Drusilly, manželky Augustovy. 

Po Filippách bylo čtrnáct tisíc Brutových vojáků rozděleno po legiích vítězů. Část uprchlíků unikla na Thasos, kde veškeré zásoby vydali Antoniovi. Jiní se soustředili u maloasijské flotily, která se předtím neplavila do Evropy, jíž velel proskribovaný literát, epikúrik a caesarovrah C. Cassius Parmensis, quaestor roku 43, podřízený vzdáleného příbuzného C. Cassia Longina, který se rovněž hlásil k Epikúrově Zahradě. S početným doprovodem, se značnými posilami co do plavců i vojáků, též oddílů z Kréty, a D. Turullia s penězi, které sebral na Rhodu, odplul s nedotčeným loďstvem na Sicílii k Sex. Pompeiovi. • S jeho pádem roku 36 se přidal k Antoniovi, bojoval po jeho boku u Aktia, utekl do Athén, kde se vydal octaviánovcům, jimiž byl ještě roku 31 nebo 30 jako autor protioctaviánovských pomluv, skladatel tragedií, elegií, satyr a epigrammů zabit. Byl zřejmě posledním z žijících vrahů C. Iulia Caesara, posledním "liberatorem" republikánského Říma, srov. rok 31.

Po bitvě u Filipp se stále bolestivě nemocný Octavianus, i po bitvě velel v jeho ležení C. Norbanus, se svými hlavními poradci M. Vipsaniem Agrippou a C. Cilniem Maecenatem vrátil do Říma, aby omezil moc Lepidovu. V Brundisiu byl jeho stav natolik vážný, že ho v Římě předešla pověst o úmrtí. Pak se věnoval rozdělování pozemků pro své muže a shromažďování osadníků, mírnění a srovnávání vleklých sporů měst o půdu, kterou musela vydat veteránům, o finanční náhrady: přes velkou nespokojenost provinciálů Octavianova obliba po Itálii a mezi veterány rostla, neboť všichni viděli, že dodržoval slovo. Vítězové nyní ponechali ve zbrani dohromady jedenáct legií, z toho šest a deset tisíc jezdců pod Antoniovým velením, neboť ho čekala v Orientu válka. 

M. Antonius zůstal v Helladě a přezimoval v Athénách. Pokud dříve dával Antonius najevo pohrdání Octavianem pro jeho mládí, nyní po Filippách se cítil v opovržení potvrzen. Svou řevnivost však oba zatím hojili na Lepidovi, který přišel o výhodu "být u toho". Tím, že Antonius po Filippách směřoval na Východ, dostal se stejné nevýhody: chyběl v Římě. Zde se poprvé vynořil osud říše, její dělení na Západ a Východ, jejíž dopad je znatelný v evropských dějinách dodnes. 

S Octaviánem se dohodli, že Lepidus přijde o Hispánie a Novou Afriku/Numidii v Octaviánův prospěch, o Gallii Narbonskou a případně i Afriku v Antoniův, nakonec ale Lepidovi Afrika zůstala. Ještě před rozhodujícími bitvami u Filipp se rozhodla válka i na africké frontě. Za iúliány spravoval provincii Novou Afriku (iubovská/Numidie) T. Sextius, Starou (katháginskou) ovládali pompéjovci pod správcem Q. Cornificiem, kdysi oddaného caesariána, který nechtěl na Sextiovu výzvu provincii vyklidit (byl snad potomkem stejnojmenného řečníka a autora příručky o řečnictví?). Na Sextiovu stranu se postavil Arabión, numidský dynasta, a Sittiovi žoldnéři, viz rok předešlý. Sextius vpadl do Staré Afriky a porazil Cornificiova legáta Ventidia (celé jméno neznáme). Naopak Novou Afriku pustošil další Cornificiův legát Laelius (celé jméno neznáme) a oblehl Cirtu, kdysi numidské sídelní město.

Sextius posilněný o Arabiónovy jednotky a bývalé vojáky Sittiovy porazili Ventidia, který v bitvě padl. Laelius na to ukončil obléhání Cirty, vrátil se do "staré" provincie. Silnější vojsko pompéjovců u Utiky ale koalici Sextia, Arabióna a sittiovců ve dvou navazujících bitvách podlehlo, Q. Cornificius padl a Laelius si vzal na bojišti život (ale mohlo se tak stát již předešlého roku, viz tam). Octavianus jmenoval praefectem Nové Afriky bývalého žoldnéře a Caesarem jmenovaného senátora C. Fuficia Fangona, v němž antoniovec T. Sextius našel soupeře, viz rok následující.

Po makedonských událostech se na stranu caesarovců postavila královna Kleopatrá VIII. (srov. výše). Galatská jízda, jíž velel archigrammateus, tj. státní sekretář, krále Déiotara I. Amyntás, přešla během bitev u Filipp na stranu triumvirů. Jízdní lukostřelci krále Nabatajů Malicha/Malcha I. zůstali věrni Caesarovým vrahům a krátce na to podpořil král Parthy při jejich vpádech do Syrie a Anatolie, viz rok 39.

V Thrákii byl někdy zkraje roku zavražděn král Sadalás II. (vládl od roku 45). V zemi Odrysů a Astů následovala anarchie: vdova po Sadalovi Polemokrateiá unikla se svým synem Kotyem (VII.) k M. Iuniovi Brutovi. Kotys jím byl poslán do Kýziku na vychování, královský poklad Odrysů a Astů byl Caesarovými vrahy proměněn na mince a říše obsazena; viz dále rok 28. To vše před Filippami, snad v první třetině roku. ⦁ Z thráckého zlata a stříbra raženy pravděpodobně ke druhému výročí Caesarovy vraždy dénáry s dvěma dýkami a čepicí propuštěnců (pileus libertatis) mezi nimi s nápisem eid(ibus) mar(tiis), "o březnových ídách". Na druhé straně mince se skvěl Brutův portrét s nápisem "Brutus imp(erator)" a se jménem úředníka dohlížejícího na ražbu (L. Plaetorius Cestianus). Zachována je rovněž jeden zlatý Brutův dénárius. "Tyrannovrah" Brutus se tak kuriosně po své oběti stal druhým z Římanů, který razil minci s vlastním portrétem. 

Sapaiové pod Rhaiskúporidem I. stáli rovněž na straně Brutově a Cassiově, jimž pomohli dostat se do zad Antoniových vojáků pod Norbanem a Decidiem, jeho bratr Rhaskos drželi s triumviry (srov. předešlý rok). Po první prohrané bitvě však Rhaiskúporidovi Sapaiové přešli k triumvirům a bratři se usmířili. Za to Rhaiskúporis I. (pozdější podoba jména: Rhéskúporis) obdržel části odrysko-astského království. 

V jeho zbytku vládl jistý Sadalás III. Údělným knížetem Rhaiskúporida I. byl jeho syn (?) Kotys VI., kníže Sapaiů do roku 31.

V Kappadokii byl po pacifikaci Rhodu nebo již minulého roku Cassiovými vojáky zavražděn král Ariobarzánés III. Eusebés Filorhómaios, prý jako podezřelý ze spolupráce s triumviry (vládl od roku 52). Kappadocký poklad, srov. rok 52 a královy dluhy vůči M. Iuniu Brutovi, byl dopraven Cassiovi do Smyrny. Nástupcem na kappadockém trůnu se stal jeho bratr Ariaráthés X. Eusebés Filadelfos (vládl do roku 36). Hned následujícího roku, roku 41, povstal proti Ariaráthovi X. jistý Sisinés, syn Archeláův, protěžovaný M. Antoniem jeho matce Glafyře k vůli, která byla triumvirovou milenkou před Kleopatrou (viz rok 36).

Provincie Gallia Cisalpina, jejíž obyvatelé obdrželi římské občanské právo roku 49, viz tam, byla zrušena a její území se stalo součástí Itálie, a zůstalo jím dodnes. Nad Illyrikem, kde válčil od roku 47, triumfoval 31. července t. r. proconsul P. Vatinius. Více o něm nebude slyšet, viz o něm roku 56, o jeho pýthagoreismu viz rok 98.

Majetným ženám žijícím bez manželů, triumvirové nařídili koncem roku 43 odevzdat válečnou daň: na válku jim chybělo ještě dvě stě milionů séstertiů. Ženám se to ovšem nelíbilo, neodmítly je Octavianova sestra i Iulie, Antoniova matka.

Původně to mělo být 1400 Římanek, ale po vystoupení Hortensie začátkem roku na foru, kde pravila, že nechápe, proč by ženy měly platit daň na válku, když se samy nijak nepodílejí na správě státu, na veřejném životě a nezastávají žádné úřady a nemají na to právo, byl počet postižených daní snížen na čtyři sta. Válečná daň tehdy činila padesátinu z majetku u všech, tedy i mužů, s censem nad sto tisíc séstertiů.

Triumvirové na Foru naslouchali, nelíbilo se jim vystoupení a dali shromáždění žen vyhnat liktory, což ale vedlo k velkému křiku, tak toho nechali; nicméně druhého dne počty postižených žen snížili. • Byl to první emancipační pokus ženy touto cestou v historii vůbec! • Hortensia byla dcera Q. Hortensia Hortala, konsula roku 69, a zřejmě jako jediná žena v historii starého světa vystoupila v roli politického řečníka, srov. o ženských řečnících v indexu s. v. ženy.

16. listopadu se narodil Ti. Claudius Nero, pozdější Tiberius Claudius Nero Caesar Augustus, vulgo císař Tiberius (zemřel nebo byl zavražděn 16. března roku 37 našeho letopočtu v Misenu).

V Číně 28. března částečné zatmění slunce (další 31. července 40). V té době válčili Chanové s rebelií Západních Čchiangů/Qiang. Generál Feng Feng-š'/Fengshi je na jaře následujícího roku pacifikoval.