086-085

************************************************************

86.

Ol. 173, 3

226 SE

162 AE

Hierofantés

a. u. c. 668

L. Cornelius Cinna II. a C. Marius VII.

L. Valerius Flaccus II., cos. suff. (za Maria)

************************************************************

V zimě přerušil Sulla obléhání Peiraiea, když do oddílů vlil nové nadšení do války, viz rok předešlý, a přikročil k obléhání vlastních Athén. Po tvrdých bojích, kdy s využitím všech pravidel poliorkétiky Římané útočili na hradby a Archeláovi vojáci je odráželi a ničili obléhací zařízení, ukončil Sulla obléhání Peiraiea. 

K pokoření Athén měl nyní k disposici prostředky, které naloupil po celé Helladě. Pro potřeby obléhání dal vykácet posvátné háje kolem města (Akadémie a Lykeion přestaly být středisky filosofických škol), pro budování obléhacích valů byly rozebrány athénské pevnostní stavby s dlouhými zdmi.

Ve městě brzy vypukl hlad, medimnos pšenice prý stál tisíc drachem, došlo na kanibalismus, tyrannida Aristiónova se stala nesnesitelnou (jak udávají prořímské prameny). Když se delegace Athéňanů pokoušela vyjednávat, dal je Sulla rozprášit střlbou šípů. Až napodruhé si je vyslechl, když mu však začali vykládat o velikosti činů svých předků, vyhnal je: "Nebyl jsem do Athén poslán Římany, abych se tu něčemu přiučil, ale abych pokořil odpadlíky/egó ú filomathésón eis Athénás hypo Rhómaiús epemfthén, alla tús afistamenús katastrepsomenos."    

• Za Aristióna prý také poprvé v historii v Athénách zhasl věčný oheň, ochranný symbol athénského státu (v Delfách se tak stalo roku 479 za nájezdu Peršanů, v Římě za občanské války sullovců a mariovců; nově zapalován byl vždy slunečním paprskem pomocí zrcadla, což se v určité formě udrželo dodnes při zapalování tzv. olympijského ohně). Aristión ho nechal zhasnout, aby se šetřilo na oleji. Kněžce, která žádala o trochu obilí, poslal zlomyslně pepř, sám prý se svými lidmi na akropoli hodoval a neměl nic lepšíhi na práci, než se s hradeb Sullovi a jeho manželce Caecilii Metelle posmívat, srov. rok 88.  

Začátkem asi roku porazil legát L. Munatius Plancus u Chalkidy mithridátovce pod Neoptolemem, kterého zranil. Králových vojáků padlo na 2500 a větší množství jich bylo zajato. Téhož dne Římané na upozornění z obléhaného Peiraiea v noci přepadli zásobovací kolonu s potravinami určenými Athéňanům. Obě strany stavěly valy, obléhací (byl prý sedminásobný) a obranný, Římané se snažili prokopat k hradbám, mithridátovci ve štolách kopali proti nim a zde ve tmě spolu bojovali kopáči a vojáci vším, co bylo po ruce. Přes rasantní římské útoky se Archeláos se svými lidmi držel.   

Začátkem anthestériónu, dne 1. března, dobyli sullovci Athén. Špioni ve městě vyslechli rozhovor u holiče, že lokalita jmenovaná jako Heptachalkos není vůbec hlídána a Sulla vzal informaci vážně. Prvním na hradbách byl M. Ateius, jemuž pak jako součást kořisti připadl pozdější učitel řečnictví a grammatiky L. Ateius Praetextatus zvaný Ateius Philologus (rodné jméno Athéňanovo neznáme). Vojáci dostali zákaz město spálit, za to volnou ruku v rabování a vraždění. 

Aristión stačil na ústupu na hrad zapálit Ódeion, neboť tam byl sklad dřeva, které by mohlo být použito k jeho obléhání (o obnově stavby viz rok 52). Opevnil se se svými lidmi na Akropoli, kde se určitou dobu držel, než se vzdal: od Athénina oltáře byl odtržen, držen v zajetí a následujícího roku, to již byla mírová jednání s králem na nejlepší cestě, byl s ohledem na Archeláa, který měl militantního filosofa za osobního nepřítele, otráven; že by se jednalo o přátelské gesto vůči Archeláovi, Sulla prý ve svých (nedochovaných) pamětech popřel.

Sullova neodbytná kožní choroba, jíž trpěl do konce svých dnů, znamenala prý Athéninu mstu za porušení jejího asylového práva. Athény byly dokonale vypleněny a vraždění civilního obyvatelstva ukončil Sulla až na prosby aristokratů Médeia či Meidiy a Kallifónta. Jeho slavná věta: "Omilostňuji většinu (Athéňanů) ohledně mála (z nich), živé pro (jejich) mrtvé/charidzesthai pollois men oligús, dzóntás de tethnékosin." 

O několik dní později Římané dobyli Peiraiea. Mithridátův stratégos Archeláos se držel ještě v Múnichii, kde vyčkával na odchod Taxila z Makedonie, než se mu vydal vstříc. Uniknout se svými lidmi mohl před pádem Peiraiea díky tomu, že Římané neměli po celou dobu před Athénami žádné loďstvo, viz zde níže. Peiraieus s loděnicemi a přístavem dal Sulla zapálit.

Z Akropole si Římané odnesli čtyřicet liber zlata a šest set liber stříbra, na město s takovou slávou lup nevelký. Popraveni byli všichni "revolucionáři", každý desátý zajatý v boji a úředníci, kteří se nějak protivili římským nařízením; myšleny pravděpodobně edikty praetorů spravujících Makedonii s Achájí. Přes to přese všecko ponechal Athéňanům nezávislost. Kolik z nich pád města nepřežilo, kolik bylo prodáno do otroctví a kolik zůstalo na živu, známo není. Nicméně až do konce polytheistického věku si Athény uchovaly, alespoň pro intelektuály a snoby, punc místa, které je nutné vidět.  

V pramenech se v souvislostí s athénskou protiřímskou revolucí let 88-86 hovoří buď o peripatétikovi Athéniónovi nebo o epikúrikovi Aristiónovi. Obvykle se v moderních interpretacích pokládají za jednoho a téhož člověka, který se jmenoval buď Athénaios n. Aristión. • Touto krátkou římsko-athénskou válkou bylo zároveň zlomeno poslední ohnisko domácího hellénského vzdoru vůbec: další odpor proti vetřelcům v Řecku pochází až z doby byzantské a turecké. Teprve roku 253 n. l. za císaře P. Licinia Valeriana byly athénské hradby rozvalené Sullou obnoveny proti útoku Germánů (dobově „Skythům“), a obnoven val na Isthmu. Roku 267 germánští Gotové a Herulové s výjimkou Akropole Athény dobyli a město na věky zničili.

V této době, tj. na jaře, se dostal z Makedonie, kterou po vyhnání Římanů ovládl, srov. rok 88, a Thrákie do Thessalie s jiným silným Mithridátovým vojskem král Kappadoků Ariaráthés VIII. Eusebés Filopatór. Spojil se s oddíly Dromichaitovými, nicméně zde v lokalitě blíže neznámé Tisaion (?) náhle zemřel (asi pod horou T. v Magnésii). Jeho otec Mithridátés Eupatór ho dal otrávit, jak vyplynulo ze zápisků, k nimž se roku 64 dostal Pompeius, završitel římských válek s Mithridátem. Důvod vraždy znám není. Ariaráthés VIII. byl králem Kappadoků s přestávkami v letech 99 až 86. V Kappadokii trvalo až do dardanského míru bezvládí; zemi držel pod kontrolou Mithridátés VI. formálně.

Podle alternativního pramene našich znalostí o mithridátovských válkách se velitel královy makedonské armády jmenoval Arkathiás, rovněž Mithridátův syn (slovo Appiánovo proti Plútarchovi, který ho jmenuje Ariaráthem). Je možné, že Arkathiás uváděný jako jeden z velitelů v bitvě s Níkomédem roku 88, by mohl být rovněž Ariaráthés VIII., jeho rodné "pontské" jméno. Obě jména tímto rokem mizí z historie. Na rozdíl od Ariarátha Arkathiás onemocněl a zemřel přirozenou smrtí. 

Novým stratégem u makedonské a thessalské mithridátovské armády byl králem jmenován Taxilés, jemuž se podařilo dobýt Amfipoli, viz rok předešlý, a zajistit zásobování své obrovské armády z celé Makedonie; podle jednoho údaje to bylo sto tisíc mužů pěchoty, deset tisíc jízdy a devadesát čtyřspřeží s vozy opatřenými na ojích kosami, viz však jiná čísla zde níže.

K němu po moři uprchl z Múnichia Archeláos, zrovna když pontské vojsko stálo v Thermopylách a Taxilés neúspěšně obléhal na severu Fókidy Elateiu (Sulla pak Elatejským věnoval svobodu a bezdaňovost). Před Elateiou v ležení pod vrchem Filoboiótos držel Sulla v ležení patnáct tisíc pěšáků a 1500 jízdních. Obě armády táhly proti sobě a srazily se v Boiótii.

V létě porazil u Chairóneie L. Cornelius Sulla Mithridátovo vojsko pod Taxilou a Archeláem: královských prý bylo až 120 tisíc (skromnější údaj je poloviční) a část z nich tvořili klasickou makedonskou falangu se sarísami, která opět proti legiím neuspěla. Do popředí hlavního voje vmísil Archeláos před bitvou mezi vojáky patnáct tisíc vyzbrojených, na svobodu propuštěných otroků. Římanů bylo nejvýše pět legií, počty spojeneckých Hellénů, Makedonů, Italiků a dalších neznáme, maximálně čtyřicet tisíc mužů ve zbrani, viz však nižší počty zde výše.

Po bitvě jich prý pouze dvanáct n. třináct zůstalo nezvěstných, královských se z masakru zachránilo něco málo více než tisíc vojáků, kteří dorazili do Chalkidy, celkově sem dorazilo deset tisíc mužů. Z legátů se v bitvě vyznamenali Ser. Sulpicius Galba a L. Hortensius, který před boiótskými událostmi dorazil se šesti tisíci muži, jemuž cestu přes Parnássos ukazoval jistý Káfis z Chairóneie.

Sulla dal u Chairóneie postavit pomník v poctě Homolóichovi a Anoxidámovi (boiót.: Wanaxidámos), kteří ukázali Římanům cestu do zad mithridátovcům a přispěli k vítězství, a u Orchomenu, viz zde níže, vztyčil kamenné tropaion Areovi, Níce a Afrodítě. Hry na oslavu vítězství u Chairóneie uspořádal v Thébách v lokalitě Oidipovský pramen/peri tén Oidipodeion krénén a rozezlen na Thébany za jejich stranictví Mithridátovi odebral jim polovinu státního území a přidělil ji chrámům Dia, Asklépia a Apollóna, které před několika měsíci okradl, viz rok předešlý. V důsledku velká část města zpustla a zbytek obyvatel se usadil na Kadmeji, které se pak říkalo Théby.

Zřejmě t. r. ovšem poctili Delfané thébskou harfenistku doprovázející tanečníky/choropsaltriá Polygnótu, že dorazila na pýthie, ačkoli se pro válku nekonaly. Na výzvu úředníků hrála Delfanům po tři dny a za to dostala pět set drachem (nebo: věnec v hodnotě pěti set dr.) a za svou zbožnost proxenii, promantii, prodikii, asýlii, ateleji, proedrii a právo vlastnit nemovitý majetek. Podobně byl Delfany vyznamenán její bratranec Lykínos z Théb, který ji zjevně na cestách doprovázel, ale čím byl zajímavý, ze zachovaného usnesení jasné není. Je patrné, že přes vylupování chrámů dodržovali Římané kultovní pravidla nedotknutelnosti umělců a že se civilisté mohli pohybovat mezi zástupy vojáků.  

Pronásledovat trosky Mithridátovy obří armády Sulla nemohl, poněvadž na rozdíl od protivníků nedisponoval žádnými loděmi. S lehkými oddíly se tedy Sulla zastavil u Eurípu. Taxilés se stáhl zpět do Thessalie, Archeláos se uchytil v Chalkidě. Odtud s flotilou plenil hellénské pobřeží až po Zakynthos, kde královští zničili nějaké nákladní lodě nové římské armády, která se přepravovala z Itálie na východ, byli však odtud vzápětí Římany vyhnáni jako nějací piráti. 

Mezitím se v Épeiru vylodil nový konsul (suff.) L. Valerius Flaccus, jeden z populárů, aby převzal velení a zahájil válku, Mithridátés Nemithridátés, s optimáty se Sullou v čele: Sulla už byl prohlášen nepřítelem státu. Boje nezkušený a všeobecně vojáky neoblíbený Valerius Flaccus se však nevypravil do Hellady, nýbrž pochodoval Makedonií na východ k Helléspontu. 

Celou dobu ho provázela nepohoda. Při přeplavbě z Brundisia zničila část flotily bouře, jiná narazila na lodi mithridátovské a byla spálena. Některé oddíly, které poslal napřed do Thessalie, přešly k Sullovi. Zbylí drželi více s Fimbriou. 

Na podzim vyměnil Mithridátés Eupatór Taxila za Doryláa mladšího, svého důvěrného přítele, synovce Doryláa staršího a prapraděda geógrafa Strabóna (viz rok 121), který přivedl do Hellady novou armádu o síle osmdesáti tisíci mužů, prý to nejlepší, čím král disponoval (nižší údaj hovoří o sedmdesáti tisících; podle jiné verse připlul s armádou do Chalkidy). Doryláos se spojil s Archeláem, který se posílil deseti tisíci muži staženými z ostrovů.

Vrátili se na boiótské válčiště, ale v bitvě u Orchomenu byli mithridátovci k podzimu Sullou opět drtivě poraženi, padlo jejich ležení a mnoho královských zahynulo mečem nebo utonulo v okolních bažinách, celkem patnáct tisíc mužů, dvacet pět tisíc padlo do zajetí. Doryláos se utekl s Archeláem, který se musel po dva dny skrývat v rákosí bažin, do Chalkidy; v bojích padl též Archeláův syn Diogenés. Mithridátés tehdy pocítil v Pergamu strach a řádil, srov. zde níže. 

Po bitvě dal Sulla poplenit celou Boiótii až k moři, rozbořena zde byla města Anthédón, Larymna a Halai. Na zimu se jeho oddíly rozmístily po Thessalii, ke kontaktu s vojáky konsula Flacca po celou dobu nedošlo. Sulla čekal na Luculla s flotilou a když nepřiplouval, kázal lodi stavět z vlastních sil.

Z doby o něco pozdější pochází z Kalydónu fragment pocty Aitólského spolku pro rodáka Ladama či Lada za jeho udatnost v boji, když byl Sullou vyznamenán kopím. Lze předpokládat (v zachovaném textu není uvedeno ani celé jméno ani funkce), že velel aitólským žoldnéřům bojujícím na římské straně, snad jako spolkový stratégos (?), nebo řídil nábor rekrutů v Aitólii (?), srov. rok 167.   

Pokračovaly vpády Thráků do Makedonie, jak byly koordinovány s Mithridátem, nevíme (srov. rok 89). V zimě dobyl L. Valerius Flaccus (srov. výše) s pomocí thráckého dynasty Sadaly I. zpět na mithridátovcích Makedonii, porazil v bitvě thrácké Kainy posílené mithridátovskými oddíly a dorazil k Býzantiu.

Zde v římském zimovišti propukla nespokojenost proti veliteli Valeriovi Flaccovi, jemuž vojáci předhazovali chamtivost a velitelskou neschopnost. Mluvčím nespokojenců a rozdmýchávač sporů byl C. Flavius Fimbria, syn stejnojmenného konsula roku 104, který se Flakkovy výpravy účastnil jako dobrovolník, možná jako jeho legát.

Praetor t. r. (nebo už roku 88?) L. Cornelius Scipio Asiaticus prý vyhladil Skordisky žijící v prostoru kolem soutoku Sávy s Dunajem v Srbsku a ti z keltsko-thráko-illyrského národa, viz rok 279n., kteří přežili, prchli za Istros/Dunaj nebo se usadili na jeho ostrovech. O jejich hrůzných zvycích viz v indexu s. v., srov. roky 75sqq. a 55. Roku 84 udeřil na Illyry a Thráky, kteří vyloupili řadu chrámů včetně Delf. ● Scipio Asiaticus, cos. 83, byl prapravnuk vítěze nad Antiochem III., stál na straně mariovců, roku 82 byl proscribován, prchl do Massalie, kde brzy na to zemřel přirozenou smrtí.

V průběhu zimy 86/85 navázal Sulla kontakt s Archeláem, který vyslal zprostředkovat jednání o míru délského obchodníka Archeláa (žádná přízeň). Vše se dělo na přání královo a Sulla se brzy také setkal se stratégem Archeláem osobně. Dorazila z Říma též manželka Caecilia Metella se zprávou, že jeho majetky byly rozkradeny a vypáleny.

Koncem roku se v Déliu a v Aulidě setkali L. Cornelius Sulla a stratégos Archeláos, jehož král Mithridátés pověřil předběžným jednáním o podmínkách míru. Úmluva mezi Římany (přesněji: mezi Sullou) a Archeláem čili Mithridátem Eupatorem, předpokládala, že se království Pontos vrátí do hranic z roku 89, král že vyplatí finanční náhradu dvou nebo tří tisíc talentů a že vydá sedmdesát n. osmdesát válečných lodí a pět set lukostřelců. Mithridátés za to všechno dostane římskou garanci vlády nad Pontem, zemí v Černomoří a na východě Anatolie a obnovenou smlouvu o přátelství. 

Archeláos se naopak později stal přítelem S. P. Q. R. a od Sully dostal pozemky na Euboji, prý deset tisíc plether, tedy 9,5 km čtverečního. Byl to přitom rodilý kappadocký Makedonec, jehož bratrem byl Neoptolemos, který zůstal králi věren, ale asi přišel o armádní velení a zpráv o něm již více není; viz o jeho synovi roku 83.

Koncem zimy, tedy už v roce 85, prošel L. Cornelius Sulla s vojskem Thessalií k Helléspontu. V Lárisse Archeláos onemocněl a Sulla dal dokonce zastavit tažení. Pak odplul Archeláos ke králi a Římané dobyli Filippy, krátce na to pod dojmem zpráv utekla královská posádka z Abdér. K Filippám přivezl definitivní podobu dohod Archeláos, který se vrátil od Mithridáta z Asie s posvěcením svých úmluv s tím, že král žádá o setkání na půdě asijské. Stalo se, viz rok následující. 

V Anatolii dal Mithridátés Eupatór po první boiótské katastrofě vyvraždit většinu rodin galatských tetrarchů a konfiskoval jejich majetky, poněvadž byl přesvědčen o tom, že by se dali na římskou stranu (srov. rok 88)Galatii dal do správy pontskému satrapovi Eumachovi. Z galatských vůdců unikli a zůstali na živu jen tři: Brogitaros, Tarkondarios resp. Kastór Tarkondarios a Déiotaros (I.), který hned zahájil odboj proti Eumachovi.

Mithridátés dal vzápětí vysídlit Chios od všech domácích obyvatel, protože je podezříval ze spolupráce s Římany. Důvod: ve válce s Rhodskými se s královským plavidlem nechtěně srazila chíjská triéra a poškodila ji, viz rok 88. Uložil jim astronomickou pokutu dvou tisíc talentů a vyhnal z vlasti. Stratégos Zénobios měl Chíjské dopravit do Kolchidy, což se stalo; nejprve je prý svěřil jejich otrokům, viz o válce Chíjských se svými uprchlími otroky v indexu, s. v. otroci. Podle jiné verse se města zmocnil Doryláos. • Ale hned po dardanském míru roku 85 byli Chíjští s pomocí Hérákleótů Pontských a s pomocí Sullovou přivedeni zpět domů.

Pro tyto a podobné Mithridátovy přehmaty vypukly po Anatolii nepokoje. V Efesu byl v létě při protimithridátovské bouři v noci zabit stratégos Zénobios a proti pontskému králi vypuklo otevřené povstání, ke kterému se přidala města Tralleis, Hypaipa, Métropolis, později Smyrna, Sardeis a Kolofón (Smyrenští později uváděli, když se roku 26+ úspěšně domáhali privilegia postavit chrám Tiberiův, že v zimě 85/84 podělili Sullovi vojáky oděvy, že je dokonce sami ze sebe svlékali a předávali).

O osudu efeského králova episkopa Filopoimena, otce Monimy, za nímž na návštěvu připlul z Chiu Zénobios, zpráv není. Všichni tehdy měli strach, aby nedopadli jako Chíjané. Z nápisu s dekretem Efeských z t. r. vyplývá, že strach z králova návratu ovládal stát a zřejmě celou oblast. Text vyzdvihuje dobrou vůli Efesanů držet s Římany a jakmile měli příležitost vyhlásili Mithridátovi válku (označován v usnesení za krále Kappadokie) "za římské vůdcovství a všeobecnou svobodu/hyper te tés Rhómaión hégemoniás kai tés koinés eleutheriás".

Opatření konaná pro ochranu státu a Artemísia zahrnovala vrácení vyškrtnutých jmen do seznamu občanů, obnovení práv, zrušení jejich dluhů vůči státní a chrámové pokladně, právo armádních velitelů zahrnout mezi ozbrojence cizince, propuštěnce a otroky, jimž připadne svoboda a občanství.   

Zatímco v Boiótii proti sobě opět stály armády, v Asii se král potýkal s nepřítelem "vnitřním". Revoltu ve většině měst krvavě zlomil král armádou. V Mílétu byl t. r. vybrán za stefanofora, epónymního úředníka. Nicméně v obavě z nových nepokojů vyhlásil zrušení dluhů (v jakém rozsahu, nevíme), nařídil městským státům udělit občanská práva cizincům a otrokům dát svobodu (ani zde není znám rozsah). Myslel totiž, že si tím zajistí v anatolských státech silnou a spolehlivou lobby.

V Mithridátově sídelním městě Pergamu bylo odhaleno spiknutí v bezprostředním králově okolí jeho důvěrníků, filoi, Mynnióna a Filotíma ze Smyrny a Lesbanů Kleisthéna a Asklépiodota, který své přátele udal: byli ihned po mučení popraveni. Po nich zatčeno osmdesát Pergamských a další v jiných městech. Královi vyšetřovatelé zahubili 1600, kteří byli označeni za spiklence (část udavačů brzy potrestal smrtí Sulla, kdo z nich neutekl k Mithridátovi, vzal si život sám). U dvora řádil eunúchos Gauros a v králově okolí se etablovala kleštěnecká klika, viz rok 65. • Od tohoto okamžiku se král Mithridátés Eupatór Dionýsos stal nedůvěřivým krutovládcem.

Po bitvě u Orchomenu (viz zde výše) na podzim byl z Galatie Déiotarem vyhnán králův satrapa Eumachos. Eupatorův syn Mithridátés VIII. nechce v této době opustit Pontos, kde byl roku 88 ponechán jako vicekrál, aby Eumachovi pomohl (srov. ale další rok).

V Pantikapaiu v Bosporské říši vypuklo rovněž protimithridátovské povstání, které se rozšířilo na celý Kimmerský Bospor. Jistý Hygiainón se v Pantikapaiu prohlásil archontem a byl jím až do roku 80.

V Syrii vládne v Damasku od roku 88 Antiochos XII. Dionýsos. Když se pustil do války s Araby (Nabatajskými?), vytáhl z Antiocheie na Damašek jeho starší bratr Filippos I., arabský spojenec. Město mu vydal velitel posádky Mílésios, ale Filippos se mu zřejmě náležitě neodvděčil podle jeho představ. Když se Filippos vypravil na hippodrom před hradbami, dal jednoduše Mílésios zavřít brány a vládu nad městem vrátil Antiochovi, který pochodoval ze svého neúspěšného arabského tažení.

Někdy v této době obléhal Antiochos Dionýsos neúspěšně Tyros, důvod války neznáme, a pak se vypravil do Iúdaie s osmi tisíci těžkooděnci a osmi sty jezdci. V poli byl poražen židovským panovníkem Alexandrem I. Iannaiem (chronologie událostí není zřejmá, viz dále rok 84)

Koncem zimy a přes jaro 86 pobýval v Sullově úkolu v Egyptě L. Licinius Lucullus (srov. předcházející rok a jeho pobyt v Kýréně). Cestou musel bojovat s piráty podporujícími Mithridáta, přišel o většinu lodí, které získal v Kýréně a sám jen tak tak unikl (rozsah škod neznáme). Král Ptolemaios IX. Sótér II. Římana přijal velkolepě, hostil ho pohádkově, srov. rok předešlý. Ale otevřeně nechtěl Sullu podpořit, pravdě podobně ho ujistil, že zůstane neutrální a lodě mu dal leda na doprovod na Lucullovu další zastávku, na Kypr. Senát pravděpodobně t. r. projednával otázku anexe Egypta, viz 88 a dále rok 65. Luculla na cestách doprovázel akadémik Antiochos z Askalónu a jeho přítel Hérákleitos z Tyru. 

V Římě dal na nový rok Marius svrhnout s Tarpejské skály/dé saxó déicí iussit senátora Sex. Licinia; co provedl, nevíme a srov. k tomu roku 85 podobnost skutku i jmen. Byl to poslední Mariův skutek, neboť pak ulehl a po sedmi dnech doma na lůžku zemřel o lednových ídách, třináctého dne svého sedmého konsulátu C. Marius (70). Své poslední dny prožil v šílenství a v představách, že řídí válku s Mithridátem. Na jeho místo byl dovolen mariovec L. Valerius Flaccus.

• C. Marius se narodil roku 156, byl vynikajícím vojevůdcem a mizerným politikem a diplomatem. Vůdcovství partaje populárů podědil jeho stejnojmenný syn. Během své kariery ukončil válku s Numidy a Iugurthou (první dva jeho konsuláty s triumfem), reformoval armádu (třetí konsulát), zničil Teutony s Ambry (čtvrtý) a Kimbry (pátý, kdy též držel druhý svůj triumf) a o šestém zachránil stát před převratem, viz rok 100. 

Než odcestoval na Východ, prosadil Valerius Flaccus zákon o snížení dluhů soukromníků vůči státu na čtvrtinu tím, že dlužné částky ve stříbře bylo možné splácet měděnou ražbou, lex Valeria de aere alieno. O pět let později zrušil zákon totálně ožebračující státní pokladnu Sulla. On i Marius, oba krvelační straničtí vůdci, natruc moudrosti "kdo čím zachází, tím také schází", zemřeli přirozenou smrtí.

Jeden z nejradikálnějších mariovců C. Flavius Fimbria najal muže, aby na Mariově pohřbu zavraždil Q. Muciu Scaevolu Pontifika, který se pokoušel usmiřovat obě strany občanské války, což podle všeho nějak Fimbriovi nekonvenovalo. Atentát se nezdařil a Scaevola ránu přežil. Fimbria ho na to žaloval a když nebylo nikomu jasné, proč to, zdůvodnil: "Viním ho z toho, že přijal tělem zbraň příliš šetrně/sé obiectúrum illí, quod parcius corpore télum recépisset."

Stojí za povšimnutí, že přes mocenský chaos v Římě i říši hospodářský život nijak ohrožen nebyl. Z Calií se dochoval z ledna t. r. nápis na štuku o čištění aquaduktu/purgátum. Dozor nad stavebními pracemi prováděli již dlouho otroci římských majitelů/rytířů, jak dokazuje řada nápisů.

L. Cornelius Cinna přenesl vrchní velení pro válku se Sullou na Valeria Flacca (čímž měl zároveň vrchní velení pro válku s Mithridátem)Otroci, jimž Cinna za zběhnutí před dvěma roky slíbil a udělil svobodu, během proskripcí v Římě rabovali majetky svých bývalých majitelů a nebyli k zastavení. Jedné noci je dal Cinna obklíčit a povraždit svými keltskými žoldnéři.

T. r. byl Cn. Pompeius obžalován ze zpronevěry veřejného majetku. Spáchal to však otcův propuštěnec Alexandros, což obžalovaný úřadům doložil, přesto se u Pompeia našla lovecká síť a nějaké knihy z kořisti asculské. Byl osvobozen, neboť kausu  rozsuzoval praetor, zkušený právník a znalý řečník P. Antistius (zavražděn mariovci roku 82), s jehož dcerou byl mladý Pompeius zasnouben a po procesu se oženili.

Rozvod s Antistií mu vnucen Sullou a Caecilií Metellou roku 82, kdy si musel vzít její dceru Aemilii s předcházejícím manželem M. Aemiliem Scaurem, provdanou za M'. Acilia Glabriona, cos. 67; mladičká Aemilia již byla těhotná a v Pompeiově domě při porodu zemřela. 

• První census po zahrnutí Italiků mezi římské občany provedli censoři M. Perpenna, konsul roku 92, a L. Marcius Philippus, konsul roku 91, viz rok následující a srov. rok 83 (67. lustrum). Perpenna, snad otec stejnojmenného populára, praetora roku 82 a Sertoriova vraha, přežil všechny senátory, kteří žili za jeho konsulátu a zemřel roku 49 ve věku 98 let; srov. rok 81.

V Amiternu v Latiu se 1. října narodil historik C. Sallustius Crispus (zemřel roku 35, popř. 39 n. 36). Caesarův přítel složil mimo jiné monografii o válce s Iugurthou pro její délku a složitost, a také proto, že "tehdy poprvé se šlo proti zpupnosti šlechty/tunc prímum superbiae nóbilitátis obviam itum est".

 

************************************************************

85.

Ol. 173, 4

227 SE

163 AE

Pýthokritos II.

a. u. c. 669

L. Cornelius Cinna III. a C. Papirius Carbo

************************************************************

V lednu vypukla otevřená revolta v mariovské armádě proti L. Valeriovi Flaccovi. Začalo to hádkou o přednost při ubytování v jakémsi zřejmě zájezdním hostinci mezi Fimbriou a Flakkovým quaestorem, jméno neznáme. Jako smírčí soudce dal Flaccus zapravdu quaestorovi a Fimbria začal vyhrožovat, že se vrátí domů. Konsul tedy předal velení legátovi Q. Minuciovi Thermovi, sám z tábora u Býzantia odplul do Chalkédonu; důvod neznáme. Asijská města odmítala přijmout do svých hradeb Flakkovy oddíly, ale prý kappadocká je zvala o své vůli. 

Mariovec Flavius Fimbria pak s vůlí rebelů zbavil moci Minucia Therma. Valerius Flaccus se vrátil, ale vystrašen novou situací ukryl se u nějakého soukromníka. V noci utekl přes Chalkédón do Níkomédeie, kde se naposledy před pronásledovateli skryl do jakési studně: udán byl konsul vytažen a na Fimbriův rozkaz, byl stále jen soukromníkem, sťat.

Novým velitelem "populárů" ve válce s Mithridátem se stal C. Flavius Fimbria (viz předešlý rok), dokonce teď jmenovaný senátem za prokonsula. Tato římská armáda strávila druhou část zimy v Níkaji v Bíthýnii, kam se vojsko začátkem roku přeplavilo; v zádech mělo armádu Sullovu. Zřejmě v této době dal Fimbria vojákům v plen Níkomédeiu, v Kýziku popravil dva měšťany, zabavil jejich majetky a od ostatních vybral výpalné. Řádil tak všude v regionu, Frygii prý "vyraboval jako hurikán/tén gar Frygián katasýrón préstéros tropon".

V téže době jako se Sullou vyjednával král Mithridátés též s Flaviem Fimbriou, ale neúspěšně. Na jaře pak porazili fimbriovci několikrát královskou armádu pod různými veliteli v Bíthýnii, ačkoli byli vždy početně výrazně slabší: pod Taxilem, Diofantem a Menandrem. Celou ji zničili v bitvě na Rhyndaku u Mílétopole, když v noční bouři nenadále překročil s vojskem řeku a vpadl na spícího nepřítele. Pontským velitelem byl Mithridátés VIII., králův syn, srov. rok předešlý, který stihl ujet za otcem do Pergama. Při obléhání Pergama div že později Římané nedopadli krále, jemuž se podařilo uniknout do Pitany, kde ho Fimbria obléhal. V Pergamu král residoval od roku 88. 

V téže době se konečně vracel z cest za námořní podporou pro Sullu jeho quaestor pro praetore L. Licinius Lucullus (srov. předešlé dva roky; nyní již proquaestor, řec. tamiás kai stratégos, nyní tamiás antistratégos). Jeho poslední zastávkou byla Kréta, kde sestavil jakousi koalici měst (srov. rok 71)snad druhé krétské koinon (srov. rok 166), poslední autonomní společenství na ostrově do ustavení římské provincie.

Jeho agenda byla úctyhodná. Mimo jiné potvrdil právo asýlie chrámu Sarápida a Ísidy v Mopsúestii a v jeho kněžské funkci Diodota, Diodotova syna a vnuka Athéniónova, jak vypovídají dva fragmenty nápisů s jeho dopisy Mopsúestijským (při jeho cestě z Alexandreie minulého roku?).

Přes Rhodos, který setrval na římské straně a poskytl lodi (srov. rok 88), Kós, Samos a Chios dorazil Lucullus do Pitany a Kolofónské zbavil samovlády jistého Epigona, pravděpodobně Mithridátova episkopa nad městem. Zde odmítl Fimbriovu nabídku ke spolupráci při dobývání Pitany, okolnost, která mohla ukončit válku s pontickým králem. Poněvadž Lucullus odmítl přispět k obléhání svou flotilou, kterou přivážel Sullovi, podařilo se Mithridátovi po moři uniknout. 

Lucullus pokračoval k Mytiléně (která držela při králi a kde nikoho nepřemluvil, srov. zde níže) a u Lekta v Tróadě narazil na několik královských lodí a porazil je v bitvě. Směřoval k Tenedu, kde kotvila flotila Neoptolemova a po boji ji zahnal na útěk. Rhodskou loď, na níž plul, v úvodu bitvy zachránil před zhoubnou srážkou s Neoptolemovým těžším plavidlem její kapitán/nauarchos Dámagorás, viz o něm roku 88. Pak už Lucullus dorazil k Sullovi kdesi na Chersonésu.

Na Délu na proquaestora Luculla vděčně pamatovali (nedochovanou) sochou, jak stojí na jejím zachovaném podstavci: "Athéňané, Italikové a další Helléni podnikající na ostrově/p[opulus Athe]niensis et Italicei et / Graece[i que]i in insula negotiantur". Po Sullově odchodu z Hellady zůstával zde Lucullus nadále, formálně jako proquaestor L. Licinia Mureny. Jeho války s Mithridátem, viz roky 83sq. se ale neúčastnil a podle všeho žil s Antiochem z Askalónu v Athénách, kde si mimo jiného od Athéňana Dionýsia koupil kopii/apografon Pausiova obrazu Prodavačky věnců/Stefanopólis; srov. v indexu s. v. malíři (1).  

Fimbria zatím plenil Iónii. Mimo jiné bylo údajně deset dnů pustošeno až zpustošeno a vyvráceno Ílion a zmizelo jeho ochranné palladion, Athénina soška z dob údajně trojské války: skutek je o to podivnější, poněvadž podle tehdy již zaběhlé státoprávní ideologie se Římané pokládali za potomky Trojanů prchlých z plamenů města dobytého spojenými Hellény.

V srpnu se vypravil Sullův legát L. Hortensius do Makedonie proti thráckým Maidům a Dardanům, ale ničeho tam zjevně nedosáhl, viz roky předešlé a následující. Sulla osobně válčil s Maidy a přijal kapitulaci (zřejmě jen části) Dardanů a Denthélétů (ještě roku 88 byli římskými spojenci) před tím, než se přeplavil do Asie k setkání s králem. Podle jiného podání tehdy Římané válčili s Enety, Dardany a Sintii.

To vše se dělo před mírem. Následně se v Dardanu, ruinách v Tróadě mezi Abýdem a Íliem, osobně sešli L. Cornelius Sulla a král Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos a potvrdili mírové podmínky sjednané před rokem (srov. tam) v Aulidě a před Filippami. Panorama summitu tvořila králova flotila dvou set lodí, dvaceti tisíc jeho pěšáků, šesti tisíc jezdců a švadrona bojových vozů s kosami, zatímco Sulla dorazil se čtyřmi kohortami (c. dva tisíce legionářů; legie měla deset kohort) a s dvěma sty jezdci:

1. Mithridátés uznal Níkoméda III. Euergeta Filopatora a Ariobarzána I. Filorómaia (tento se stal králem již počtvrté v životě; nyní vládl do roku 83); přivedl je s sebou Sulla a po smrti Fimbriově je na trůny přivedl Sullův legát C. Scribonius Curio (cos. 76), 

2. Galatie se stala opět autonomní pod třemi tetrarchy (viz rok 86 a 63), král musel vyklidit Paflagonii, ale o jejím statu není známo nic, 

3. král musel propustit zajatce, mezi nimi Q. Oppia, viz k tomu roku 88, a

4. byly přijaty finanční a další podmínky z Aulidy (viz rok 86); lodi převzal L. Licinius Lucullus a L. Licinius Mureny, praetor roku asi 88, který sullovskou flotilu posílil o lodi poslané dodatečně Ptolemaiem IX., viz o Lucullově misi roku předešlého, o Murenovi dále roku 83.

Král se vrátil do Pontu a tím skončila první válka mithridátovská, která trvala od roku 88. Sullovi vojáci byli rozezleni, že odplouvá flotila s kořistí několikaletého plenění římské Asie a Sulla musel vysvětlovat, že nelze souběžně bojovat se dvěma nepřáteli, s králem a fimbriovci, kdyby se náhodou spojili. 

Vytáhl proti fimbriovcům a když se obě ležení ocitla v bezprostřední blízkosti, nedokázal již Fimbria udržet své muže na uzdě. Přátelili se v okolí Thyateir se sullovci, prý jim i pomáhali při hromadění valu kolem tábora. Sulla odmítl osobní setkání s Fimbriou, poslal jako svého zástupce exulanta P. Rutilia Rufa, cos. 105 (viz o něm tam a roku 95), ale garantoval mu volný odchod z Asie. Na podzim začali přecházet Fimbriovi vojáci k Sullovi a sám C. Flavius Fimbria utekl ve složité situaci z ležení si do Pergama a zde nebo v Thyateirách v Asklépiově chrámu se probodl. Rána nevedla ke smrti, požádal tedy svého otroka, aby ho dorazil (oddaný muž ho v smrti stejným mečem následoval).

Pak definitivně přešlo celé jeho vojsko k Sullovi, přezimujícímu v Efesu. Sulla potrestal všechny královy přívržence a udavače, což bylo obvyklou podmínkou mírových ujednání, tedy i dardanských. Velení obou fimbriovských legií předal L. Liciniovi Murenovi, o. stejnojmenného konsula roku 62. Několik jedinců, zjevně oddaných mariovců, se k Sullovi nepřidalo a raději odešlo k Mithridátovi. Mezi nimi vynikli L. Fannius a L. Magius. V jaké byli hodnosti, nevíme a viz dále o nich roku 79. 

"Kappadokidující" město Mytiléné na Lesbu se vydrželo bránit římskému obležení až do roku 79 (!) než bylo dobyto a zničeno. Asijská města, která držela v kritickém roce 88 při Mithridátovi, potrestal Sulla těžkými kontribucemi, které vymáhali vojáci. Musela okamžitě splatit daně za pět let a poněvadž na to neměla, musela se zadlužit u publikánů na vysoké úroky, viz rok následující. Vítěz nad Mithridátem a Fimbriou, který obnovil římské panství na Východě, byl nyní dobře připraven pro návrat do Říma. Poslal senátu psaní s výčtem toho, co pro Řím udělal a naopak jak byl s rodinou sužován, takže brzy se přijde na vinících pomstít. 

Ve stejné době začaly intensivněji sužovat asijské obce piráti, nyní formálně sice zbaveni spojenectví s pontským králem, ale jednající podle všeho nikoli proti jeho zájmům, viz o jejich akcích roku následujícího.  

V Syrii v Chalkidě pod Libanem u Damasku se dostal k moci šejk arabských Itúrajů Ptolemaios, syn Mennaiův, popř. se jmenoval Ptolemaios Mennaios (viz rok 101, zemřel c. 41 n. 40). Zjevně nespadal pod armenskou vládu, neboť svou první samostatnou ražbu datoval podle seleukovské éry (rok 240 SE, 73/72). Po vyhnání Tigrána ze Syrie Římany, viz rok 69, připadly Ptolemaiovi Itúrajskému Orthosie, Botrys, Bérýtos a Byblos, kontroloval ve Foiníkii a Palaistíně Abilénu, Gaulanítidu, Tráchónítidu, Bataneiu a Auránítidu. 

Tituloval se jako tetrarchés kai archiereus, tj. tetrarcha a velekněz, o itúrajských tetrarchiích viz v indexu s. v. Itúraiové, a po čase kontroloval území celého dnešního Libanonu. Začal ohrožovat i Damaskos (viz následující rok). O dalším kontaktu loupeživých Itúraiů a Ptolemaia s Římem viz rok 63. 

Zhruba v této době skončila v helléno-bakterské říši Euthydémovců královláda Theofila Autokratora Dikaia, syna (?) Lýsiova (vládl od roku asi 110)Theofilos byl posledním z doložených Euthydémovců. První vládce dynastie vládl od roku 235 ještě v jednotné helléno-baktrijské říši, která se rozpadla někdy po roce 200 až 190. Zřejmě přímo následovali tocharští dynastové, srov. o jejich pentarchii rok 130.

V téže době rovněž zemřel vládce říše Antimachovců Níkiás Sótér (vládl snad od roku 95). Nástupcem se stal jeho syn (?) Hippostratos Sótér, který mohl vládnout do roku asi 70.

V téže době někdy skončila i vláda Eukratidovce Díoméda Sótéra, která možná trvala od roku asi 95. Nástupcem se stal jeho bratr Amyntás Níkátór (vládl snad do roku 75). Jiným vládcem v říši Eukratidovců byl král Eukratidás III. Megas, který vládl rovněž asi do roku 75 (snad bratr předešlého, srov. rok 95, pokud vůbec existoval a jeho ražba nepatří jeho staršímu jmenovci)

Bez dynastické příslušnosti (?) v téže době skončila vláda jistého Peukeláa Sótéra (srov. rok 95, délku vlády neznáme).

V Egyptě v Thébaidě bylo tvrdě potlačeno povstání domorodců, které vypuklo roku 88 (srov. tam). O válce podrobnosti neznáme, počet obětí také ne, ale z jedné zmínky lze usuzovat, že celý region byl těžce poničen. Stratégem Thébaidy a úspěšným obnovitelem ptolemaiovské moci v Horním Egyptě byl Platón mladší/Platón neóteros. Je znám z několika zachovaných řecky psaných papyrových dopisů a z egyptského textu na jeho soše, který je datován 20. thóthem 17. roku/říjnem 98.  

V Římě censoři let 86-85 L. Marcius Philippus, cos. 91, a M. Perperna, cos. 92, napočetli římských občanů 463 tisíce, poprvé po spojenecké válce se zahrnutím Italiků; o dlouhověkosti Perpernově viz v indexu s. v. Tribun lidu P. Popillius Laenas dal s Tarpejské skály svrhnout do smrti tribuna lidu roku předcházejícího Sex. Lucilia, jehož pravděpodobně jedinou vinou bylo to, že patřil mezi straníky Sullovy (záminku k popravě neznáme); jeho kolegové nečekali, utekli k Sullovi do Hellady a Laenas je dal prohlásit za vyhnance. Srov. stejnou událost a s podobným jménem roku předešlého.

Praetor t. r. i následujícího M. Marius Gratidianus se pokusil s tribuny lidu sjednotit hodnotu fluktující měny, ale poněvadž se tribunové zalekli plán sdělit Římanům, udělal to sám. Podle všeho zajistil přeražbu mincí s různým obsahem bronzu n. železa/subaerati, subferrati, změna spočívala v tom, že od toho okamžiku (?) se razilo z jedné libry stříbra namísto 72 dénáriů 84 s pevným množstvím příměsi. Lid byl revisí nadšen a po Městě stavěl Gratidianovi všude sochy; když se vrátili sullovci k moci, sochy byly strženy, viz o jeho osudu roku 82.   

V Římě ráno při obouvání zemřel nenadále mariovec C. Iulius Caesar, praetor roku 92 a následně správce provincie Asie, bratr Sex. Iulia Caesara, cos. 91, a Iulie, manželky C. Maria, otec patnáctiletého stejnojmenného syna, Božského Iulia. Dvacet let po otcově smrti na jeho počest jako kurulský aedil uspořádal velkolepé hry, během nichž se v aréně používalo pouze stříbrného/stříbřeného náčiní a bojovníci se zvěří se oháněli stříbřenými zbraněmi, srov. rok 65. Po tomto roce se nákladností divadelní scény ukázal C. Antonius, bratr budoucího triumvira, a brzy po něm stejným způsobem L. Licinius Murena, bojovník s Mithridátem, cos. 62.

Propraetora Caesara, asijského proconsula, poctili obchodníci s olejem/oleáreí, oleárií sochou na Délu, z níž se dochoval dedikační nápis na podstavci. ● Jako praetor C. Iulius Caesar zemřel stejným způsobem, tedy z neznámých příčin, i jeho stejnojmenný otec, děd triumvirův, ale v Písách/núllís évidentibus causís obiére.  

Narodil se M. Iunius Brutus, politik a filosofující autor (vzal si život roku 42). • Kolem t. r. se narodil A. Hirtius, caesarovec a epikúrik, autor osmé knihy Caesarových Kommentářů, konsul roku 43. Padl v bitvě u Mutiny téhož roku.

V téže době zemřel autor tragedií, grammatik a skladatel veršovaných annálů, též dějin poetiky a scénického umění L. Accius/Attius (narozen kolem roku 170). Bývá mu přičítán verš s oblibou citovaný C. Iuliem Caesarem zvaným Caligulou: Oderint, dum probent/"ať si nenávidí, jen když to schvalují", viz rok 31+. Poeta byl prý malé postavy, ale dal si postavit v chrámu Mús u Capénské brány sochu v přehnané velikosti. Karieru na veřejnosti zahájil roku 140, to mu bylo třicet, a za stejných aedilů, jména neznáme, začal též tragik M. Pacuvius, ale tomu bylo právě osmdesát.

Pacuvia si Accius velmi vážil a když putoval do Asie (139?), stavěl se u něho na několik dnů v Tarentu, aby na hostitelovu žádost předčítal ze svých děl, jmenovitě uváděn nedochovaný Atreus; srov. rok 130.  

Mezi Huny zemřel jejich nejvyšší mocnář/šan-jü Chuluku (vládl jim od roku 96) a nástupcem se stal jeho nevlastní bratr Chu-jan-ti/Huyandi (do roku 68). Pro další války s Číňany dal kopat tisíce studní a stavět dvoupatrové sýpky, nařízení, jemuž se Hunové smáli: nežili ve "městech" a byli přesvědčeni o tom, že shromážděné obilí tak snáze padne do rukou invasorů. Za Chujantiho vlády hunský odpor vůči Číňanům slábl, každoroční tažení je připravovala o velká stáda dobytka a davy zajatců, poddané národy přestávali platit tribut a posílat vojáky. Hunským protiútokům na čínské území se nedařilo, kořist bývala slabá: mezi Huny byl hlad a šířily se nálady na uzavření míru. Viz dále rok 68.