Nespokojené Spojené národy
Jedním z dalších důležitých jevů 20. století v politických vztazích byl vznik a činnost celosvětových mezistátních organisací (srov. o hospodářské a vojenské integraci v předcházejících částech seriálu).
V žádném případě nedošlo k vytvoření celosvětových výkonných center pro společenství národů s rozhodovací pravomocí, ale zcela určitě byly v důsledku velkých válek vytvořeny instituce, které by se zárodkem takových orgánů stát mohly.
Ve snaze vybudovat mírový systém mezinárodních garancí byla po První světové válce v roce 1920 založena Společnost národů, na které se nakonec podílelo 54 států planety. Byla plně pod kontrolou velmocí, k udržení míru nijak nepřispěla a pouze formálně přečkala druhou světovou válku.
Po ní byla proto nově založena Organisace spojených národů (OSN), původně ze zemí protifašistické koalice. Zakládajícími členy bylo 51 zemí, na konci století jsou jejími členy téměř všechny suverénní země světa (180), mezi nimiž má pět původních velmocí protifašistické koalice právo veta.
Třebaže v mnohých válečných konfliktech dokázala OSN účinně zasáhnout i pomocí společných ozbrojených, tzv. mírových sil (srov. korejskou válku, válku v Katanze, proti Iráku, jednotky např. na Kypru, v Palestině, Libanonu, v Salvádoru, na Balkáně, v Kambodži atd.), jádro činnosti spočívá v diplomatickém úsilí o překlenutí válečných hrozeb.
Již několik let funguje komise pro restrukturalisaci OSN, probírá se možnost rozšíření práv nových velmocí podle aktuální mezinárodněpolitické situace (srov. diskuse o začlenění Německa a Japonska mezi stálé členy Rady bezpečnosti a několika velkých států z třetího světa, jako např. Brazílie či Nigerie). Zatím ale jednala OSN spíše pouze jako prodloužená ruka velmocí, budící zdání skutečně skupinového rozhodnutí.
Přesto se díky převládajícímu úsilí západních velmocí o nekonfliktní řešení sporných otázek mezinárodněpolitických vztahů uchytila zásada, že slabší snadněji prosadí svou pravdu, než ten velký, jemuž z obavy o porušení rovnováhy v regionu zůstává už jen pocit převahy z vlastní shovívavosti, než převaha sama.
Obecně řečeno došlo v druhé polovině století k pozoruhodnému posunu pojetí velmocenského postavení, když této snahy o bezkonfliktnost (která souvisí se stejným úsilím ve vnitropolitických a společenských vztazích) a tolerantnost začaly menší státy zneužívat v prosazování svých požadavků způsobem, jaký by si před půl stoletím nedovolily.
Mnohdy byly mocnosti vzhledem ke svým vojenským potenciálům přímo vydírány. Srov. sleďové války Islandu se Spojeným královstvím a Norskem ze začátku osmdesátých let, argentinsko-britskou válku o Falklandy nebo různé formy terorismu (rukojmí) v blízkovýchodních konfliktech a naftové vydírání v sedmdesátých letech.
S touto zdrženlivostí ostře kontrastuje praxe velmocí v první polovině století, kdy se běžně provozovala tzv. politika dělových člunů. Rekordní počet použití této metody měly Spojené státy, které mnohdy i několikrát zasáhly v podstatě ve všech středoamerických státech a na některých antilských ostrovech (např. Nikaraguu nebo Haiti okupovaly USA dvě desítky let a v Hondurasu vojensky zasáhly celkem šestkrát).
Evropská vise pro 21. století
Jak už bylo řečeno, 1. ledna 2001 nevypukne žádný nový věk. S koncem studené války na přelomu let 1989 a 1990 vstoupil svět do nové éry.
Nejbližší roky budou pokračováním načatých změn, které vyspělé státy konce 20. století charakterisovaly: parlamentarismus, mocenská a technologická globalisace, ale zároveň politická a ethnická parcelisace. Průmyslové oblasti planety budou žít ve znamení postupujícího konsumismu a společenské stability a nadále bude na Západu pokračovat odideologisace společenského života, to vše ovšem při radikálnějším vymezení proti sociálně a nábožensky cizorodým prvkům.
Mladší generace nemají reformátorského ducha otců a dědů a lze předpokládat, že budou dlouho spíše dokončovat a konservovat, než začínat s čímkoli novým. Společenské procesy, které začaly koncem tohoto století (migrace, genderismus, ekologismus), se budou vyvíjet i v desetiletích následujících. Představy, že s novým stoletím přijde nějaký nový zlatý věk nebo naopak, že se do společnosti vkrade duch celkového úpadku a hrubého individualismu à la Petroniův Satyricon, jsou liché a patří do světa umělecké licence.
Nové cesty integrace bude hledat, a jistě je i nalezne, Evropská unie. Hospodářsky i společensky je již delší dobu unií vícerychlostní, a to od okamžiku rozšíření EU (tehdy EHS) o Irsko a o jižní křídlo, země Pyrenejského poloostrova a Řecko. Otevřenou otázkou zůstává, zda tato vícerychlostnost, tj. míra hospodářské závislosti na dotacích z centra, bude vyjádřena i mírou účasti na rozhodování. Zda např. hlasy Francie, Německa či Spojeného království a zemí Beneluxu budou platit více, než např. Portugalska či Irska.
Uvnitř Evropy bude pokračovat regionalisace velkých národních států, která může vytvářet nová hospodářská centra, překračující stávající hranice (např. oblast Baltu a Severního moře od Skotska jižního Norska a severního Německa po východní Balt, země Beneluxu a německé Porýní, české země v hospodářském spojení se Saskem a slezskou oblastí atd.).
Svět EU bude vzdorovat silným etnickým tlakům v oblasti Středomoří - v jeho západní i východní části. Velmi aktuální bude otázka míry „integrace“ arabského světa, minimálně jeho severoafrické části. Arabský svět je pro EU hrozbou, nikoli oblast Střední Evropy, kde vlastně vše spadlo do klína, do předsálí EU a pod dozor Německa.
Další rozšiřování EU není otázkou ekonomickou, ale politickou. V Bruselu nevědí, co je lepší: mít východní kuřátka hezky u kvočny, nebo je nechat běhat po dvorku, když stejně přijdou zobat na jedno místo. Připojením Finska se Unie stala přímým sousedem Ruska, což mj. zcela určitě povede k zintensivnění hospodářských vztahů právě přes východobaltskou oblast a dávné vikingské obchodní cesty.
Století národního socialismu?
S koncem studené války se rozhořelo v blízkosti evropských hospodářských center několik ethnicky a nábožensky motivovaných válek, jejichž příčiny leží v minulých staletích a které velmocenské vztahy dlouho tlumily. Často se proto hovoří o 21. století jako o věku renesance ethnické nesnášenlivosti.
Že pro takové tvrzení je důvodů na celé planetě mnoho, jsme již uvedli a dokladovat ještě budeme. Z tohoto pohledu můžeme s novinářskou nadsázkou přímo hovořit jako o planetě v plamenech.
Jak již však bylo řečeno, nejde o konflikty nečekané, ale vždy o postupný vývoj. Směrodatné bude, zda se podaří je udržet ve stínu nukleární hrozby a pochopitelně co nejdále od Evropy, Severní Ameriky a Austrálie, které tak budou mít větší šanci a čas strukturálně přebudovat zřejmě již nevyhovující model spojenectví velkých národních států z doby romance.
Celkově lze očekávat, že příští desetiletí budou na velkých částech planety ve znamení lokálních ethnických konfliktů a z politických systémů se módně ve světě s rozvojem orientálních autokracií uchytí národní socialismus, nebo hnutí jinak pojmenované, ale stejně zaměřené: s liberální ekonomikou silně státem chráněné, s malou rolí parlamentu, ale velkou, byť neviditelnou, rolí armády s národními a sociálními hesly.
Překvapení z ethnických čistek se může objevit všude mezi malými komunitami, protože všude stále doutná. Z tohoto hlediska se může změnit např. jinak klidná česká kotlina v balkánský kotel nenávisti na všechny strany (srov. cikánskou otázku, nebo tradiční otázku česko-německé minulé i dnešní vzájemnosti).
V těchto souvislostech nezapomeňme na to, že ze svého geopolitického pohledu mohou velmoci považovat Čechy za pouhou oblast Horního Polabí a Moravu za součást Středního Podunají.
Zaniklý systém ideologické a mocenské bipolarity nahradí v nejbližších letech systém ekonomické soutěže mezi Evropou, Amerikou a novými asijskými centry. Odhadnout, zda přitom nedojde k vytvoření do sebe uzavřených příbuzných kulturních okruhů - jako reakce mj. na vzrůstající moc nadnárodních koncernů z mimoevropských oblastí - je prakticky nemožné, protože zcela odvisí od možnosti použití válečných prostředků.
Těmi shodou okolností nová ekonomická centra neoplývají, i když se snaží vše dohnat (srov. obrovské nákupy moderních zbraňových systémů a letectva ze strany Malajsie, Saúdské Arábie a dalších arabských monarchií). Hovořit v těchto souvislostech o vzniku nových železných opon (např. ve východní Evropě o novém sanitárním kordonu vůči neklidnému Rusku) se zdá nemožné, neboť jeho potřeba zřejmě nebude v takto úzce vymezené smluvní podobě nutná.
Osvícený věk Západní Evropy a Ameriky posledních desetiletí 20. století zasel v mladších generacích dojem, že mají zvládnuty všechny nástrahy nacionalismu, vícekulturnosti, tolerance vůči slabším.
Navíc jsou obklopeni technikou, z větší části využívanou pouze ve zlomku její kapacity. Ale to vše se dělo pouze na malém úseku celé planety. Zbytek světa ani zdaleka nedospěl např. k potravinové soběstačnosti a jen pro nepatrnou část jsou evropské hodnoty atraktivní i jinak, než pouze jako vysoký životní standard.
Pro větší část planety však Evropa, bílá Evropa, zůstává se svými občanskými normami cizím, ba nepřátelským světem. Řada rasově vystupujících hnutí v Severní Americe je natolik nekriticky protibíle orientovaných, že při jejich další zesílení se Evropa může připravit na remigraci bílých Američanů z USA do zemí původu svých předků.
O posunu hospodářských center jsme již hovořili. Asijští tygři čili země, kterým se v posledních třech desetiletích odcházejícího věku podařilo zařadit mezi průmyslové státy, jsou zatím velkou neznámou. Prudký ekonomický rozvoj Tchaj-wanu, Koreje, Singapuru, Malajsie, Indonésie, Bruneje, Thajska, ale i komunistické Číny či Vietnamu dosud nijak nekoresponduje s evropským pojetí občanského uvolnění ve společnosti, s její demokratisací. Zřejmě se tak ani nestane.
Všude vládnou v kouřové cloně národního demokratického státu autoritářské režimy s přímými vazbami na armádu a rodové klany. Tento model je velmi blízký zemím balkánským a státům bývalého Sovětského svazu (srov. Jugoslávie, Slovensko, Rusko atd.), ale i vnitropoliticky nestabilním latinskoamerickým zemím (jako rekord střídání vlád uveďme Honduras, kde za 146 let nezávislosti bylo 126 vlád, 16 ústav a 385 pučů nebo pokusů o ně; v letech 1821-1876 jich bylo 85).
V asijských mohamedánských státech přistupují pojítka náboženská (srov. Brunej, Malajsie nebo Indonésie, která je zároveň nejlidnatějším islámským státem). Jak ukazuje např. nejnovější vnitropolitický vývoj Tchaj-wanu nebo Japonska, s postupující ekonomickou úrovní se systémy jedné silné strany začínají postupně hroutit. Ve všech těchto zemích lze v dalších letech očekávat ostrý vnitřní střet hodnot tradičních - konfucianismu, islámu a buddhismu s hodnotami evropskými - s parlamentní demokracií a občanskou společností.
Mimoevropské kulturní tradice čeká renesanční vlna (srov. Čína, kde komunismus v podstatě vrůstá do podoby národního socialismu, dirigovaného konsumním konfucianismem). Zároveň všude existují neuzavřené teritoriální a mocenské spory s různým historickým pozadím (srov. ostrovní státy Indonésie a Filipíny s ethnicky a nábožensky pestrým obyvatelstvem, staré čínské územní nároky podél celé hranice říše středu, náboženské a územní spory na území bývalé Britské Indie, dědictví koloniální hranic v Africe atd.). Celkově však lze předpokládat, že evropský hédonismus by mohl nakazit asijské principy úporné životní cesty a oddané povinnosti vůči státu.
Prognosy futurologů praví, že dnešní složení ekonomicky nejsilnějších zemí světa, přijímajících rozhodnutí na summitech tzv. skupiny G 7, se v příštích desetiletích pozvolna změní. Jestliže dnes tvoří G 7 Spojené státy, Kanada, Německo, Spojené království, Francie, Itálie a Japonsko, předpovědi pro rok 2020 nejčastěji hovoří o Spojených státech, Japonsku a Německu, další účastníky však mají nahradit Čína, Indie, Indonésie a Korea. Zdá se však, že jde o kalkul ryze počtářský a méně objektivní: jmenované země nevynikají stabilními poměry, neboť procházejí celospolečenskými proměnami.
Bohatí versus chudí
Hospodářský vývoj dovede ke svému vrcholu odstátňovací vlnu z posledních dvou desetiletí tohoto století, ale k podstatnému snížení ingerenční role státu zřejmě nedojde: země vyspělého západního světa budou stát před úkoly takové závažnosti, že bude zapotřebí kolektivního souhlasu a společenské přijatelnosti.
Vlnu privatisační později opět zastoupí vlna postupného postátňování. Především země mimoevropské se v dohledných letech makrostrukturálně ani cestou důsledné deetatisace (např. země Latinské Ameriky) zřejmě ani nevydají, neboť jim to nedovoluje starý spor mezi charakterem místní ekonomiky (její malostí a malou konkurenceschopností) a „národními zájmy“ (srov. s myšlenkami národně socialistickými).
Velkým problémem bude vyřešení otázky subvencované agrární nadprodukce ve vyspělých zemích (srov. obchodní "války" mezi EU a USA, EU a Japonskem a USA a Japonskem atd.) a nízké produkce potravin ve třetím světě, hlavně v Africe.
Jakkoli se materiálně stírá vnější charakter dělnictva v zaměstnance s vyššími učebními předpoklady, proletariát zůstane proletariátem i na začátku příštího století. Přes formálně změněné zaměstnanecké vztahy lze v celé odvěké vazbě pouze konstatovat tolik, že jménem proletariátu se přestalo vládnout.
Evropa a Amerika je v nové konkurenci v jedné nesmírné nevýhodě a tou je vysoká cena nekvalifikované pracovní síly, výsledek staletého úsilí proletariátu o participaci na státu. Navíc budou bílý svět v příštích desetiletích zatěžovat stoupající náklady spojené s rostoucím počtem neproduktivních členů společnosti na solidárně platící lidi ve věku produkčním.
Chudnutí nejchudších států světa bude pokračovat, resp. z hlediska ostatních chudé země budou stagnovat a zaostávat ještě více. Ekonomické příčiny se mohou brzy stát zoufalým důvodem pro rozpojování stávajících státních útvarů, kde se mohou zbavovat bohatší oblasti těch bídných (oblast Sahelu), nebo naopak spojováním či přeformováním dnešních státních celků mohou vznikat ekonomicky silnější útvary (Guinejský záliv, Jižní Afrika, Střední Amerika a Karibik).
Hospodářsky nejzaostalejším světadílem je černá Afrika, kde leží většina nejchudších zemí světa (srov. Burkina Faso, Rovníková Guinea, Čad, Rwanda, Burundi, Somálsko, Středoafrická republika, kromě toho asijský Bhútán, Bangladéš a Laos).
Pozoruhodnou brzdou všech dosavadních rozvojových projektů v afrických zemích je rekordní korupce. Odhaduje se, že nejméně jedna třetina finanční prostředků, poskytnutých na hospodářské projekty či reformy, skončila na kontech místních politiků a úředníků v evropských bankovních domech. Řada velkolepých projektů nesplnila svůj účel nebo byla předimensována (srov. přehrady na Voltě v Ghaně nebo v Senegalu, velké ocelárny v Nigérii, největší africký pivovar v islámském Chartúmu atd.).
Právě Afrika je kontinentem největších hospodářských kontrastů. Tak např. nejzaostalejší zemí světadílu a pravděpodobně i celé planety je snad jen filatelistům známá Rovníková Guinea. Země, ve které díky klanovým vazbám za třicet let nezávislosti nevzniklo vědomí státní sounáležitosti, byla v roce 1968 (kdy Španělé ukončili svou vládu) na třetím místě afrického žebříčku hrubého národního důchodu na hlavu - o třicet let později na posledním. Opakem Rovníkové Guineje je Botswana, která za 25 let samostatnosti zvýšila svůj hrubý národní produkt jedenapadesátkrát!
Průmyslový svět bude muset nalézt účinnější cesty, jak kontrolovat hospodářské projekty a jak pomoci především v produkci potravin. Africké státy byly ve své většině před půl stoletím v dobách koloniálních potravinově soběstačné. Zdá se, že dnešní svět klanových a tribálních vztahů uvnitř afrických a asijských zemí, jsou největší zábranou mladých států.
Zároveň lze očekávat, že právě v Africe a na jihu Asie budou v novém století procházet těžkou zatěžkávací zkouškou staré hranice z dob koloniálních.
V těchto oblastech bude docházet ke krutým válečných střetům nově vymezujícím národní hranice namísto koloniálních (srov. např. války v Čadu, Libérii, biaferskou válku, války Tuáregů, ale také jakartské vlády proti Melanésanům na Západním Irianu-Nové Guiney či katolíkům na Východním Timoru, nebo dlouholetý odboj proti manilské vládě za strany moluckých mohamedánů a horských národů v Barmě a Indii proti ústředním vládám).
Zdaří-li se reorganisovat OSN, podaří-li se učinit tuto mezistátní organisaci určitou měrou nadstátním orgánem kolektivní obrany a pomoci proti zlu, bude její politická a vojenská mezinárodní garance i jistotou pro ekonomické projekty.
Nevypočitatelným společenských a celoplanetárním zlem jsou přírodní a ekologické katastrofy. Léta velkého sucha v polovině století a v jeho sedmdesátých a osmdesátých letech uvrhla především země Sahelu místy do hladomoru a ještě větší ekonomické závislosti, než kdy předtím.
Sucho je ovšem velkým nepřítelem i vyspělých států, jakými jsou Austrálie či Spojené státy. Nekontrolovatelné velké povodně pravidelně ničí hlavně země Indického subkontinentu, jihovýchodní Asie a latinoamerické země, zemětřeseními trpí z průmyslových center mj. Japonsko a ohrožován je západ Spojených států.
Nedávné zničení japonského Kóbe dokumentuje slabost lidského rodu proti planetě. Ačkoli Japonci vydávali ročně velké sumy na kontrolu a předvídání tektonické činnosti, byli bezradní. Přírodní katastrofy zůstaly v nukleárním věku nevyzpytatelným momentem lidské budoucnosti.
Jih proti Severu
Průmyslový Sever se bude intensivněji pokoušet nalézt politické a hospodářské prostředky, jak alespoň zpomalit zaostávání většiny zemí jižní polokoule.
Nejproblematičtější přitom bude skloubení industrialisace třetího světa se základními celoplanetárními ekologickými požadavky (srov. např. ubývání tropických pralesů v Africe a Jižní Americe, následky velkých vodohospodářských děl apod.). Nízká ekologická odpovědnost a potřeba snadných finančních zdrojů přilákala do chudých zemí světa výrobce nebezpečných chemických látek (srov. tragedii v indickém Bhópálu před deseti lety).
Vlády průmyslových států, aby obešly odpor doma, v osmdesátých letech uzavíraly dohody o skladování toxických chemických i jaderných odpadů v hospodářsky zaostalých zemích. Tak např. Spojené státy uzavřely v polovině osmdesátých let dohodu o skladování radioaktivního odpadu na ploše 800 km2 v Somálsku a jako protihodnotu nabídly hospodářskou pomoc, která pak byla činiteli tehdejšího režimu mj. dána armádě (podobnou dohodu uzavřela Jižní Afrika za možnost přistávat na somálských letištích).
Smlouvy o ukládání jedovatého odpadu, obvykle v ceně 2,5 dolaru za tunu, uzavíraly evropské státy v téže době i s Beninem, Guineou-Bissau, Somálskem, Čadem, Kenyou a Ethiopií.
Mezi Jihem a Severem je v ekologických otázkách základní spor: hospodářsky slabé státy nejsou schopny realisovat ekologické požadavky a z mnoha důvodů se nechtějí zbavovat rozšiřování vlastní průmyslové základny na úkor přírody. Je, tuším, otázkou relativně krátkého času, kdy někoho ze seveřanských ekologů napadne navrhnout, aby se celoplanetární ekologické zájmy prosazovaly třeba i vojenskou silou.
Lokální konflikty a jejich souvislosti
Odcházející století nebylo odlišné od předcházejících pro své velké války a počet dalších vojenských konfliktů, ale pro jejich charakter a pro změny, které s sebou přinesla třetí ze světových válek, zvaná studená.
Na vlastní linii střetu byl bojový klid a za celých čtyřicet let zde v podstatě nepadl výstřel. Konfrontaci demokratického a komunistického světa brzdilo oboustranné vědomí nukleární síly. Mocenská bipolarita světa po dlouhá desetiletí tlumila národní, politické a sociální procesy. V některých částech světa se v posledních deseti letech jeho mapa jakoby okopírovala v podobě o několik století zpět, neboť se zase objevily státy a státečky mezitím zaniklé ve větších útvarech.
Zároveň z minulého století zůstala nevyřešena řada mezinárodních sporů, které pouze čas zakonservoval, ale které hrozí kdykoli oživit lechtivá povaha politiků, neúspěšných na domácí scéně...
Lokální konflikty probíhaly i nadále se stejnou válečnou krutostí, kterou evropský svět spojuje se svou poslední zkušeností - s druhou světovou válkou. Boje v bangladéšské, pákistánsko-indické, vietnamské, katanžské či jemenské válce byly stejně krvavé a běžně se v nich děly zločiny proti lidskosti, jako za občanské války v Rusku po skončení první světové války nebo během kterékoli jiné války.
Evropanům to ale „jaksi“ sdělovací prostředky nesdělovaly, nebo to konsumenti informací, čtenáři a diváci, nechtěli vidět a číst. Po skončení studené války zavládlo překvapení, jakých že to krutostí je možné se dopouštět na bojišti. Obrazy např. z ethnických čistek na Balkáně postavily před odpovědné evropské politiky nepřekonatelnou hrůzu z přijetí jakéhokoli rozhodnutí a na mír navyklým Západoevropanům, Američanům a Australanům obnovily historicky neodvolatelnou a nenapravitelnou skutečnost, že totiž války se vedou o vítězství za jakoukoli cenu a že poražený je vydaný na milost a nemilost vítězovu.
Stejně tak si zjemnělý Evropan připomněl, že občanské války jsou ještě krutější, než ty mezietnické a že v nich lze zvítězit pouze jedním způsobem - naprostou fysickou deklasací jedné ze stran. To vše se ve světě dělo, děje a dít bude (srov. „dokonalost“ přístupů ve třech občanských válkách posledního století republikánského Říma).
Z obecně lidského hlediska bude muset blízká budoucnost rozhodnout, zda má mezinárodní společenství, nebo nějaká garanční velmoc, právo zasáhnout v interních konfliktech či v mezistátních válkách s plnou silou zbraní. Lidstvo nemá možnost se válek zbavit, dokáže je však zdokonalit a urychlit...
Na rozdíl od předešlých věků předvedlo končící století fenomén souboje ideologie společenské rovnosti, pojímanou s chiliastickým zanícením a šířenou systematicky po světě jako nástroj mocenského vlivu země Sovětů. Stejně systematicky byl vzápětí šířen islámský fundamentalismus perskými visionáři.
Sovětská expanse do třetího světa vymezená roky 1968 a 1989, kulminovala v polovině sedmdesátých a začátkem let osmdesátých. Pak přišla recese, protože Sovětský svaz nedokázal držet hospodářsky krok s demokratickou konkurencí a své satelity už nemohl dále účinněji podporovat.
Celé století, které jednou historici vymezí logikou událostí lety 1914 až 1989, neoplývalo kuriosními státními útvary a státečky, neboť svět byl pod kontrolou velmocí, nebo se řídil na západní polokouli zásadou „Amerika Američanům“. Za zmínku stojí čtrnáctidenní královláda záhadného ruského šlechtice a uprchlíka před bolševiky Borise Michajloviče Skosyreva v Andoře v červenci 1934 (srov. výše), což nelze srovnávat např. s rodinným knížectví Hutt River Province v Západní Austrálii, které existuje od šedesátých let dokonce zákonně a bylo diplomaticky uznáno.
Začátek století ještě znal galantní formu územního zisku - koupi: v tomto století se objevila jen dvakrát, roku 1904 koupila Brasilie od Bolivie dnešní spolkový stát Acre (pravda, předtím ho okupovala) a roku 1916 koupily Spojené státy od Dánska (za 25 milionů dolarů; roku 2010 přepočteno s inflací na půl miliardy USD) část Panenských ostrovů (St. John, St. Thomas a St. Croix, dn. Panenské o-vy Spojených Států). Předtím mezi velkými americkými územními nákupy (tedy nikoli válečnými zisky) bylo rozsáhlé území Francouzské Louisiany (1803; vlastně povodí Mississippi-Missouri) a Aljašky koupené od Ruska (1867).
Ve druhé polovině století a hlavně v sedmdesátých letech se v souvislosti s ideologickými globálními hrami studené války a někdy i pro hospodářské zájmy objevily státní útvary, kde se s pozoruhodnou vitalitou uchytily marxisticko-leninské režimy, nebo do nich místní socialisté dorostli (je pozoruhodné, s jakou lehkostí po pádu sovětské moci se s vědeckým komunismem rozloučili; vydělali na tom téměř všichni).
Obvykle mohli své utopické nápady podpořit místní surovinovou základnou a obvykle se pohyblivost světových cen surovin směrem dolů také staly hroby všelijakých národněsocialistických revolucí. I tak se mezi státy s pokrokovými tradicemi zařadily země, jejichž jména po větší část století nemohly nic říci, protože prostě právě neexistovaly, nebo byly jen místním krajovým označením.
Pod vlivem komunistické Kuby se několik let vyvíjely národněsocialistické režimy v Guayaně, Surinamu, Nikaraguy a krátce na Grenadě, africké formy socialismu „kvetly“ po desetiletí v Tanzanii, Etiopii, Somálsku, na Seychellách, v Dahomé-Beninu, v Ghaně, Kongu, Burkina Faso, Mali, Alžírsku, nebo v Guineji, kde se nadšenci Sekou-Tourému podařilo spojit členství ve své monopolní straně s guinejským občanstvím a jako jedinému z osvícených myšlenkami marx-leninismu na světě se mu podařilo sjednotit stranu a stát v opravdovou státostranu.
V dlouhé válce s židovským státem vznikl institucionalisovaný odpor zvaný Palestinský stát s množstvím odnoží a údů, ale i ten se nakonec marx-leninismu zbavil, když dosáhl svého: získal autonomní území v Palestině.
Výrazné postavení ve světě revolucionářů-naftových magnátů zaujímala Libye. Plk. Kaddáfí díky surovinovému kapitálu země vytáhl tři libyjská písečná království z neznáma mezi nejproslulejší země a režimy světa (Kyrenaika, Tripolis a Fezzán). Jeho panarabský utopický socialismus se stal útočištěm pro mnoho lokálních revolucionářů a Kaddáfí mohl svůj antiamerikanismus a antisionismus exportovat.
Za jeho peníze se školily k boji proti imperialismu revolucionáři ze všech severoafrických a subsaharských států, měl přátele mezi pokrokovou mládeží na Antillách (srov. Grenada, nebo Trinidad a Tobago), stejně jako finanční účast na osvobozeneckém boji Kanaků na Nové Kaledonii a muslimů z Republiky Severních Moluk, bojujících leta proti katolické filipínské vládě. Podobně postupoval vládce Iráku Husajn.
Je ovšem pravda, že nafta dala moc i Kaddáfího protivníkům, bigotním islámským monarchiím na Arabském poloostrově. Království Saúdů se s koncem století stalo jedním z nejmoderněji vyzbrojených států pod sluncem. Jeho poslání je pravým opakem libyjského utopismu - udržet mohamedánský konservatismus.
Právě surovinový boom způsobil, že do popředí hospodářského dění se dostala většina arabských států, ale ambiciosní společenské představy pomáhala naplňovat surovina např. na Jamaice, Nauru, v Norsku i v Persii, v Malajsii i v Mexiku. S těmito a dalšími ekonomickými zázraky tohoto století jsou spojeny četné nevyřešené společenské a mezistátní konflikty, které budou utvářet obraz prvních desetiletí století 21.
Kromě chronicky známých globálních konfliktů zanechalo po sobě mnoho nedořešených otázek - diplomaticky i silou - mnoho lokálních konfliktů, které vedly státy mezi sebou, nebo ve kterých zasáhla na ochranu svých zájmů některá z velmocí, nebo konflikty, které byly vybojovány jako součást Studené války spojenci z obou stran.
Nejrozsáhlejší bojové operace byly v tomto století, a to výhradně v její první polovině, vybojovány na území Ukrajiny, Bílé Rusi, Polska, ve francouzsko-německé pohraniční oblasti, v Palestině a na Dálném Východě (japonská okupace Číny a následně občanská válka).
Státní útvar, na jehož území a z jehož území v odcházejícím století vyšlo a dopadlo nejvíce vojenských konfliktů, je bezesporu Sovětský svaz a jeho nástupnické státy (účast ve třech světových válkách, jedna zničující občanská válka, expansionistické akce, okupace Maďarska, Československa, Afghánistánu a války při rozpadu svazu). Rozsahem velké konflikty byly vybojovány na Indickém subkontinentu (Indie v. Pákistán, Indie v. Čína, bangladéšská válka, občanská válka na Cejlonu, náboženské nepokoje v Indii a ethnické a náboženské srážky v Pákistánu).
Na počty obětí slabší, ale pro příslušný region vyčerpávající, byly lokální občanské války ve Střední Americe a v černé Africe, které téměř všechny skončily s koncem komunistického Sovětského svazu. Národní polarisace v Americe, Asii a v Africe však zůstává otevřenou hrozbou (srov. indiánské nepokoje po celé století v Mexiku, vyvražďování autochthonního obyvatelstva v Brasilii, nepokoje v Nigérii, Súdánu, v Barmě, na Cejlonu nebo v Indonésii, rasové rozbroje na jihu Afriky).
V následujícím přehledu se pokusíme o stručný výčet válečných konfliktů v tomto století, sporných smluv a dohod o příměří, které hrozí kdykoli vybuchnout, a o odhad trendů. Obecně lze říci, že na světě není země, která by nepoznala cizího vpádu (srov. migrace). Jsou však země, ze kterých nepřátelský vpád nikdy v historii nevyšel, jako např. Švýcarsko, Lichtenštejn, Irsko, Island, Andora či San Marino, Belize, Panama, Austrálie...
Severní Amerika
byla část planety v tomto století bezpochyby nejklidnější, bez jakýchkoli větších mezistátních konfliktů, řekli bychom vzor ekonomického rozvoje ve stínu velmoci.
Ve Spojených státech bylo masové vyvražďování Indiánů na začátku století už ukončeno a do roku 1960 byly k Unii připojeny poslední čtyři spolkové státy. Území USA po celé století nikdo neohrozil, zato američtí vojáci se na straně vítězů zúčastnili všech velkých konfliktů a s koncem studené války má v nich „planetární oikúmena“ opět jen jednu jedinou skutečnou velmoc.
Kromě toho se po celou dobu americká armáda starala o ochranu amerických zájmů v okolních zemích. Byly to desítky ozbrojených intervencí často ve prospěch lokálních politických sil, které měly s cíly parlamentní demokracie společné velmi málo.
Jednou z nejznámějších adres 20. století byla Hradební ulice, Wall Street, hlavní stan kapitalismu. Pád akcií na burse o Černém pátku 25. října 1929 postrašil krachem systému volné soutěže. V Evropě následoval prudký vzestup národního socialismu a komunismu.
Americká zahraniční politika se v tomto dosti podobá politice starého Říma: obě důsledně podporovaly korupční diktatury a latifundisty a současně ostentativně vystupovaly proti různým zločinům, třeba i na lidskosti, a přehlížely jiné - srov. z poslední doby příběh gen. Noriegy, který se jako americký agent a obchodník s drogami dostal na čelo panamského státu, ale pak jako nepohodlný politik byl americkou invasí sesazen a později odsouzen na čtyři desetiletí do vězení. - Poučí se z podobných příkladů Spojené státy pro příští století?
Jižní soused USA se v devadesátých letech připojil k oblasti Severní Ameriky účastí na ekonomickém pokusu, nazvaném Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA). Tím se slabší mexické ekonomice formou politického gesta Kanady a Ameriky dostalo možnosti participovat na hospodářsky nejsilnějším prostoru planety. Mexiko v tomto století již o žádné území nepřicházelo (předtím ve prospěch USA polovina teritoria a ze Střední Ameriky mu zůstala jen provincie Chiapas).
Zato v prvních dvou desetiletích prodělalo občanskou válku a po celé století se opakovaně v lokálních ozbrojených bouřích projevovala sociální nespokojenost domorodého venkovského obyvatelstva, řízená městskými socialisty. Tohoto fenomenu se zřejmě země rychle nezbaví.
Co do plochy druhý největší stát planety, Kanada, získal zároveň pověst jedné z hospodářsky a politicky nejstabilnější země světa. Formálně zůstala Kanada britským dominiem (westminsterský statut 1931). Do jejího svazku roku 1948 na základě referenda (20. století bylo věkem referend a plebiscitů) vstoupila i poslední britská kolonie v Severní Americe, Newfoundland.
V druhé polovině století zesílilo v Kanadě autonomistické úsilí francouzsky hovořící menšiny, žijící téměř výhradně v provincii Québec. Vášně akceleroval francouzský president de Gaulle, který při státní návštěvě země pozdravil Quebečany slovy: "Ať žije francouzský Québec!"
Referenda o osamostatnění v Québecu zatím neprošla, i když secesionistické nálady se postupně rozšířily i do anglofonních provincií, kde důvodem je neochota finančně podporovat ekonomicky slabší provincie, hlavně na východě Kanady (srov. surovinově bohatou Britskou Kolumbii či Albertu a na východě malé provincie Newfoundland, New Brunswick, Nova Scotia a Ostrov prince Edwarda).
Od roku 1985 má Québec i frankofonní vládu a značné autonomní výhody. Politika kanadských Francouzů v mnohém připomíná vztahy v zaniklém Československu...
Federální kanadská vláda má kromě toho na krku ještě jiné teritoriální problémy. Jedním je místní jediné francouzské výsostné území, „collectivité territoriale“ St. Pierre et Miquelon v pobřežních vodách Newfoundlandu a důvodem starostí jsou občasné hádky kanadských a francouzských rybářů o rozsah lovišť.
Druhou otevřenou otázkou jsou kanadští Indiáni a Eskymáci. V Severozápadních teritoriích jim byla udělena v roce 1992 autonomie (Nunavut roku 1999 z teritorií zcela vyčleněn), ale k "nedorozuměním" dochází stále. Dva roky předtím povstali se zbraní v ruce Indiáni Mohawkové v reservaci Kahwawake u Montrealu proti stavbě golfového hřiště na území reservace. Po měsíci odolávání policejní přesile se několik desítek Indiánů vzdalo, protože jim prý došel tabák...
Díky sporům na obdobné úrovni vyhlásili Dánové v roce 1979 plnou autonomii své provincie Grónsko, které o šest let později vystoupilo i z EU, v němž má nyní jako první země status zámořského území. Ještě v devadesátých letech zde byla vládou přísně kontrolována spotřeba alkoholu a mezi místními Eskymáky byl dosti populární i marxismus. Lze předpokládat, že to budou právě originálně formulované národněsocialistické myšlenky, které povedou ke vzniku eskymáckého státu, k plné nezávislosti na Dánsku, ale i k rozšíření politických nároků v Kanadě a na Aljašce.
Americké Středomoří
Vedle častých vojenských zásahů Ameriky ve prospěch konfliktních domácích politiků, největším zjevem tohoto století bylo po občanské válce v padesátých letech katastrofické třicetileté budování reálného socialismu na „ostrově svobody“ a sovětského exponenta na západní polokouli, na Kubě.
Jakékoli napodobeniny antiamerické kubánské cesty v regionu Američané zlikvidovali. Např. 1983 Grenada, což bylo spojeno s obavami z mezikontinentálního letiště, stavěného s libyjskou pomocí, nikaragujské sandinisty, nebo v době jednání Bush - Gorbačov o ukončení studené války v prosinci 1989 Panama, kdy jediný stát, který schválil americkou intervenci, bylo Spojené království (jakoby oplátka za podporu během falklandské války).
Tato episoda má své pozoruhodnosti: jednak byl poprvé v historii uzavřen panamský průplav, jednak v únoru 1990 držel krátce hladovku nový panamský president Endara, aby americký president Bush dostál slibu, podle kterého měla Panama dostat miliardu dolarů hospodářské pomoci. Je to jediný známý případ, kdy státní president v úřadu držel hladovku).
Vývoj na antilských ostrovech byl z lokálního hlediska v průběhu století mnohdy revoluční a z většiny získaly samostatnost na evropské metropoli. Z celosvětového pohledu se koncem století Antily staly zajímavé z několika souvisejících důvodů.
Jednak je na ostrovech velmi levná pracovní síla a blízkost Spojených států je činí atraktivní pro výrobce spotřebního zboží, ale i pro telekomunikační společnosti a společnosti zpracovávající elektronicky zprostředkovávané informace (např. Jamaika, Bahamy, obojí Panenské ostrovy). Na Trinidadu a na Nizozemských Antilách jsou kromě toho velké rafinérie ropy, převážně venezuelské.
Dále se ostrovy vypracovaly na jedno z center turistického průmyslu, dosti atraktivní mj. i pro místní velmi liberální politické postoje (první premiérkou západní hemisféry byla roce v 1980 Mary Eugenia Charlesová na Dominice, zvaná Železná lady Karibiku). Často místní vlády nabízejí ke koupi pozemky na celých ostrovech (např. St. Vincent vyprodal své tři Grenadiny: jejich moře se prý považuje za nejlepší vody na jachting vůbec).
Na Jamaice, která je největším producentem hliníku na světě a na které jsou volební kampaně vždy spojeny s mrtvými na obou stranách, došlo rovněž ke zneužití lákadel vysokých surovinových příjmů: v 80. letech se původní zadluženost dvě stě tisíc dolarů propadla na neuvěřitelné čtyři mld. dolarů, což byl americký kontinentální rekord zadluženosti na jednoho obyvatele.
Od sedmdesátých let se celá antilská oblast dostala do sféry zájmu jihoamerických, hlavně kolumbijských, překupníků s drogami. Na ostrovech se kromě meziskladišť drog praly peníze z drogových obchodů a mnohdy podobné obchody zasáhly i místní nejvyšší představitele (např. v osmdesátých letech drogové skandály na Bahamách a Bermudách).
Kromě toho, poslední dvacetiletí Antily neproslavoval rum, doutníky a plážový písek, ale pojem daňový ráj, z nichž nejproslulejší jsou např. Kajmanní ostrovy, Panenské ostrovy, Bahamy a Bermudy. Bankovní domy v politicky dosti klidné oblasti nevyžadují vykazování původu peněz a bankovní poplatky jsou nejnižší na světě.
Ale i na Malých Antilách docházelo k ozbrojeným konfliktům. V letech 1967-69 jsme byli svědky secese Anguilly ze svazku britského přidruženého státu Sv. Kryštof a Nevis, takže Britové zasáhli výsadkem tří set parašutistů. Vyhlášení nezávislosti na koruně bylo výsledkem úsilí anarcho-pacifistů, mimo jiné jednoho ze zakladatelů politického ekologismu a ikony moderní levice Solnohraďana Leopolda Kohra (zemřel roku 1994). Dnes je to vedle Turks a Caicos, Brit. Panenských ostrovů, Montserratu, Kajmanních ostrovů a Bermud poslední britský koloniální zbyteček v oblasti.
Na Montserratu na začátku 80. let vzbouřil místní farář obyvatele proti vládě, když ho popuzovalo právě otevřené kasino. Poslední interní násilností byl pokus o puč na Trinidadu v létě 1990: prolibyjští muslimové pod vedením bývalého fotbalového representanta a policisty Jasina Abú Bakra chtěli k moci ve státě, kde je po 40 procentech křesťanů a hinduistů a jen šest procent muslimů, přičemž zcela originálně vzali mezi rukojmí i premiéra Robinsona. Po týdnu, než se vzdali, po nich zbylo vypálené Pt. of Spain a třicet mrtvých...
Kuba se zřejmě pustí cestou východoevropských sametů a harvardů a zase se stane ostrovem turistiky, rumu a tabáku. Socialismus Fidela Castra byl zjevným fiaskem, ale rpo chudý latinský svět Ameriky byl jistou nadějí.
Na Haiti i v Dominikánské republice se teprve od šedesátých let začaly stavět silnice, ale např. třicetiletá vláda rodiny Duvalierů na Haiti prý stála život 30 až 50 tisíc lidí. Civilisačního pokroku ostrov jistě dosáhl. Teprve roku 1915 byl zrušen článek haitské ústavy, který bez ohledu na barvu pleti vyhlašoval všechny občany za černochy a bílý člověk nesměl vlastnit nemovitost. Dnes je na severu ostrova turistická oblast a země je od poloviny osmdesátých let největším exportérem baseballových míčků a druhým největším podprsenek.
Ještě proslulejší ji dělá kult voodoo, neuvěřitelná korupce, počet generálů na vojáka a jedna z nejnižších životních úrovní na světě. Jak z Haiti, tak z Dominikány se v osmdesátých letech pokoušelo hodně lidí emigrovat na Portoriko nebo přímo do USA. Na ostrově několikrát zasahovala cizí vojska - Haiti bylo pod americkou okupací v letech 1915 - 1934 (naposledy v devadesátých letech jako mírotvorci v domácí občanské válce), v Dominikánské republice v letech 1916 - 1924, naposledy v roce 1965.
V minulém století byla španělsky hovořící východní část ostrova několikrát okupována z francouzsky mluvícího Haiti.
Jiný španělsky hovořící ostrov, Portoriko, se během století stal ze závislého území Spojených států jejich autonomním přidruženým státem. Požadavky na úplnou samostatnost v referendu neprošly. Země je v oblasti hospodářsky nejrozvinutějším státním útvarem, hned po Panenských ostrovech Spojených států (1916 koupeny od Dánska).
Střední Amerika
Patří mezi regiony s nejčastějšími ozbrojenými konflikty v tomto století. Úsilí o obnovení unie středoamerických států neodumřelo, ale také nedosáhlo výraznějšího úspěchu a zřejmě ještě dlouho zůstane v říši snů. Není země, v níž by armáda Spojených států v tomto století neintervenovala (v Hondurasu rekordně šestkrát).
Současně tu není v podstatě země, kde by v posledních třiceti letech neřádila občanská válka, jejíž jedna bojující strana neměla podporu Kuby a komunistických režimů za oceánem. A pokud snad byl v této době někde klid, země jako Kostarika si občanské války odbyla v první polovině století.
Ve Střední Americe z územních sporů uveďme nejprve starý nárok Guatemaly vůči Belize, státu bez armády s plnou samostatností od roku 1973. Belize (bývalý Britský Honduras) je jediným anglicky mluvícím státem ve Střední Americe/Mesoamerice a shodou okolností i jediným v regionu s vyrovnaným hospodařením. Dříve si Guatemala nárokovala celou zemi, nyní chce pro svá práva na přístup k Mexickému zálivu jen jednu z provincií.
Možnému konfliktu jistě brání i přítomnost koncernu Coca Cola, který v roce 1985 zakoupil osminu plochy belizského státu na pěstování citrusů a britská garance. Země nabídla státní občanství Číňanům z Hong Kongu a je zde rovněž nejvíce německy mluvících osad ve Střední Americe (mennorité, bydlící předtím v Kanadě).
Již dvakrát v minulosti se spojoval do státní unie Salvador s Hondurasem a dvakrát spolu obě země válčily o sporná území. V tomto století tomu tak bylo v roce 1969 v tzv. fotbalové válce. 1:0 vyhrál kvalifikační zápas na mistrovství světa v Mexiku salvadorský team v honduraské Tegucigalpě a salvadorští hráči byli po zápase napadeni domácími fandy. Během krátké doby obsadila salvadorská vojska větší část Hondurasu a pouze na zásah Spojených států neobsadila Tegucigalpu.
O něco později vypukla v Salvadoru občanská válka, která byla ukončena s pomocí OSN po dvanáctiletém trvání 1992 s odhadem 75 tisíci oběťmi. Téhož roku Mezinárodní soud v Haagu rozhodl smírně pohraniční spor s Hondurasem o ostrůvky na pacifickém pobřeží, z nichž dvě třetiny dostal Honduras.
Honduras, vlastně historické jádro středoamerické federace z minulého století, je jinak pojmem pro vnitropolitickou nestabilitu. Za 146 let nezávislosti měl šestnáct ústav, 128 vlád a 385 pučů nebo pokusů o ně. Státní sebevědomí zřejmě vzrostlo v osmdesátých letech, kdy v souvislosti se socialistickou vládou v sousední Nikaraguy a občanskou válkou tam, Spojené státy silně zmodernisovaly honduraskou armádu.
Po dlouhé občanské válce v Nikaraguy země vnitřní stability ještě nedosáhla. Otevřená je také záležitost autonomních požadavků oblasti na Atlantiku, která je známá jako Pobřeží Moskitů. Celý kraj byl v minulém století pod britským protektorátem jako indiánské Království Mosquito a k Nikaraguy bylo připojeno formálně roku 1860, fakticky až o více než třicet let později.
Na rozdíl od ostatního území Nikaraguy zde žije vedle domorodců větší počet černochů (stejně jako na atlantickém pobřeží Kostariky a dalších středoamerických států, srov. pak Belize) a v zájmu svých práv během občanské války byly Mosquitové jednou z bojujících stran, střídající koalice.
Ve státě, který vznikl díky průplavu, je průplav i jeho osudem. Panamu odtrhla roku 1903 Američany podporovaná revoluce od Kolumbie, jíž byla jednou z provincií (v 19. století byly dva pokusy o nezávislost neúspěšné). Spojené státy dostaly správu nad celou Zónou panamského průplavu na věčné časy, kteroužto vymoženost jim předtím nechtěla zaručit vláda kolumbijská.
Panamsko-americká smlouva byla v průběhu století několikrát revidována: podle poslední úpravy skončí všechna vlastnická a výsostná práva USA v Panamě v roce 2000. Kolem průplavu bude napětí do té doby, dokud nevznikne alespoň jedna náhrada.
Již celá desetiletí existují plány na nové prokopání Střední Ameriky, někde se už i investovalo, doděláno však není a dlouho nebude nic: počítá se s novými průplavy v Mexiku (Tehuantepecká šíje), na území Nikaraguy nebo na dvou jiných místech Panamy. Železnici pro převoz lodí v obřích vanách od oceánu k oceánu plánuje Kostarika.
Tato země byla v regionu po celé století nejklidnější: Spojené státy tu dělaly pořádek jen jednou, krátce na to v roce 1921 rozhodly ozbrojený pohraniční spor o území mezi Kostarikou a Panamou ve prospěch Kostariky a od listopadu 1983 je země "aktivní, autonomní, neozbrojená a věčně neutrální".
Od konce druhé světové války zachovaly civilní vlády z celého latinského nového světa pouze Kostarika a Kolumbie; jinak všude byly autoritářské režimy a teprve v osmdesátých letech odcházeli vojáci „do pense“. Po nich přišla krátká éra neoliberalismu, na něž koncem devadesátých let reagovala vlna levicových (Argentina, Brasilie, Chile) a levičáckých režimů inspirovaných castrovskou Kubou (Venezuela, v novém tisíciletí Bolívie a Ekvádor).
Latinská Amerika (Latam)
Latinoamerické země patří papírově mezi nejstarší demokratické státy na světě. Jihoamerické ústavy vznikaly pod přímým vlivem americké a francouzské revoluce. V minulém i tomto století bylo vybojováno několik válek o sporná území, většinou liduprázdná pobřeží a hluboké pralesní oblasti, dávající ale tušit nerostné bohatství.
Nejvíce postiženými státy byly ve válkách se sousedy Bolivie a Ecuador, který po konfliktech v letech 1904, 1916 a 1942 přišel o polovinu území ve prospěch Brasilie, Kolumbie a Peru. Že jde o problém kdykoli oživitelný, ukazuje nejnovější obnovení konfliktu ecuadorsko-peruánského. Peru byla navíc v sedmdesátých a osmdesátých letech sužována maoistickými guerrillovými brigádami (Sendero luminoso, Tupac Amaru).
V zemích, které kdysi tvořily Velkou Kolumbii (v letech 1819-1930 Ecuador, Kolumbie a Venezuela), je ale hraničních sporů více. Ozbrojeným konfliktem v letech 1932 - 1934 se Peru neúspěšně pokoušela získat kolumbijský amazonský přístav Leticia. Mezi Kolumbií a Venezuelou to občas zajiskří při výkladech hraniční čáry v pobřežních vodách před naftonosným Maracaibským zálivem.
Venezuela se nikdy nezřekla více než 150 tisíc km2, které podle arbitráže velmocí z roku 1899 připadlo tehdejší Britské Guyaně. Dodnes je to pro Venezuelu zóna en reclamación. Když se roku 1969 proklamovala v Guyaně separatistická republika Essequibo, dostalo se jí z Caracasu podpory.
Odlehlost pralesních oblastí a celková liduprázdnost tří státních útvarů, které se podělily o starý název pobřeží Guyana, přilákala v posledních desetiletích mnoho dobrodruhů všeho ražení. V nejzápadnější Guyaně je od 1970 kooperativní republika indické, černošské, čínské a indiánské populace. Jednotlivé její vlády se odlišují mírou levicovosti.
V 80. letech se země silně orientovala na Sovětský svaz, Kubu, DDR a Rumunsko, ale na druhé straně se v pralesích začaly usazovat prapodivné náboženské sekty (srov. hromadné sebevraždy Američanů v téže době).
Územní nároky vůči Guyaně mají Venezuela, Brasilie i Surinam. Při zachování současného vývoje nečeká zemi klidná budoucnost. Totéž platí pro sousední Surinam, bývalou holandskou část Guyany. Ještě před vyhlášením nezávislosti roku 1975 opustilo Surinam přes 200 tisíc lidí, polovina obyvatelstva, kteří odešli do Nizozemí. Což je pravděpodobně dosavadní světový migrační rekord (srov. ještě Ostrovy Zeleného mysu)!
S přestávkami v Surinamu probíhá válka etnických skupin. Z Francouzské Guyany jsou podporováni bojovníci za demokracii pro pralesní černochy, boschenegers, své ozbrojené skupiny mají Indiáni. Ústřední státní moc lze charakterisovat jako jakýsi experiment levičáckých utopistů.
V 80. letech v zemi krátce působili kubánští poradci, premiérem byl jeden čas dokonce bývalý aktivista z amerického hnutí Black Power, politické skupiny spoléhají na podpory soukromníků ve Spojených státech a celý systém je stavěn na základech, ztotožňujích stranu s etnickou skupinou. Ani zde se ještě nevytvořilo vědomí státní sounáležitosti (srov. například s Rovníkovou Guineou).
Jiná je situace ve Francouzské Guyaně, které v 17. a 18. století říkávali Francouzi France équinoctiale, "rovnodenní" čili tropická. Dotace z metropole, která mimo jiné v zemi provozuje odpalovací základnu raket, jejíž služeb používá celá Evropská unie, proměnily starou trestní osadu v malý zázrak: hrubý národní produkt ve Francouzské Guyaně je 24krát vyšší, než světový průměr (a to mezi exportní komodity patří pouze krevety, dřevo a rum).
Bolivie, která v minulém století přišla v tzv. tichomořské válce o přístup k moři, odstoupila území Argentině a prodala Acre roku 1904 Brasilii, ztratila v tomto století v krvavé válce s Paraguají v letech 1932-1935 velkou část Gran Chaka. Země vůbec patří mezi nejnešťastnější státní útvary na planetě a u toho zřejmě zůstane. Roku 1984 zaznamenala Bolivie rekordní neválečnou mírovou inflaci - 2177 procent.
I druhý vnitrozemský stát Latamu, Paraguay, může svým sousedům působit starosti. V 70. roce minulého století přišel stát o dvě třetiny svého území po válce s Argentinou a Brasilií (tu přežila jen třetina obyvatelstva, což je v nových dějinách srovnatelné snad jen s hrůzami třicetileté války!). Co do korupčnosti požívá země špatnou pověst i v jihoamerických podmínkách a hlavní město Asunción dostalo mj. vodovod až v padesátých letech.
Latinoamerická velmoc Brasilie neměla v tomto století otevřených vnějších nepřátel a její vnitřní vývoj byl ve znamení posouvání hospodářských aktivit od pobřeží do vnitrozemí. Od šedesátých let bylo do vnitrozemí v nově vybudovaném hlavním městě přesunuto i administrativní centrum státu a země prodělává rychlou industrialisaci se všemi společenskými důsledky: je ničen tropický prales v Amazonii, chudne větší část obyvatelstva, ubývá domorodého obyvatelstva (mnohdy díky řízené genocidy Indiánů).
Brasilie je země hlubokých sociálních propastí, nejvyšší kriminality mládeže na světě, ale její ekonomika zaujímá osmé místo na světě. Uruguay měla v první polovině století vzorovou jihoamerickou ekonomiku, později díky vojenským režimům měla pravý opak. V 70. letech tehdejší vojenská vláda dosáhla světového rekordu ve věznění lidí: každý pátý občan byl pro své názory zavřený.
Staré územní spory mezi sebou mají i Chile a Argentina. V tomto století se obnovil roku 1978 spor o ostrůvky kolem Ohňové země, který byl ukončen mírem roku 1984, kdy se tři z ostrovů v průlivu Beagle dostaly pod svrchovanost Chile. Ve sporném území se nacházejí naleziště ropy. Argentina koncem tohoto století udělala velmi špatnou zkušenost, když se v polovině roku 1982 pokusila odejmout Falklandské ostrovy ze svrchovanosti Spojeného království. Výsledkem byl debakl a memento, že velmoci jsou ochotny ustupovat až kam samy považují za vhodné.
Zato Argentina zaznamenala jiný územní úspěch: jako první stát na světě zahájila roku 1986 plný bankovní provoz v Antarktidě, ve světadílu, kde podle mezinárodních dohod neexistují hranice. Přesto právě Chile a Argentina spravují své antarktické claimy, které se částečně kryjí s britskými nároky a v padesátých letech již byly předmětem ozbrojeného zásahu Britů proti jedné argentinské stanici. Až dosud platí, že ledový světadíl je otevřený výzkumu a těžbě nerostného bohatství, ale uzavřen pro vojenské a politické nároky.