394-390
************************************************************
394.
Ol. 96, 3
Eubúlidés
a. u. c. 360
Tribuni militum consulari potestate
************************************************************
Brzy na jaře se spartský král Agésiláos II. podle dohody s Farnabázem, viz rok předešlý, vypravil z Frygie do Théby v Tróadě. U chrámu Artemidy Astyrské shromažďoval po zimě armádu, s níž chtěl táhnout na Krále a dosáhnout vzpoury anatolských satrapů proti němu. Zastihl ho však zde rozkaz eforů vrátit se do Hellady: nerad odešel od nedobojované války. Epikýdés mu vysvětlil, co napáchaly perské peníze v Helladě, viz rok předešlý, a že se utvořila silná protispartská koalice.
Král zanechal v Asii oddíl pod Euxenem s asi čtyřmi tisíci muži a sám se s jádrem vojska, do něhož vybíral pomocí soutěží ty nejzdatnější, přepravil přes Helléspontos. Do Hellady se dostal Xerxovou cestou (viz rok 480).
Vypukla totiž válka Lakedaimonských s Thébany, Korinthskými, Athéňany a Argívskými, tzv. válka korinthská (trvala až do roku 386). K paktu se připojily obce eubojské, Leukas, Akarnánové, Amprakové, Chalkidští v Thrákii, Lokrové Ozolští a Opúntští, Máliové, Ainiánové a Athamánci. Spojenci ustavili v Korinthu válečnou radu a rozeslali po Helladě mise přemlouvající k odpadnutí od Sparty. Snad během války uzavřeli/obnovili symmachii s Athéňany Eretrijští.
Předehrou korinthské války (viz předešlý rok) byla první válka boiótská. Korinthská válka byla sice vzhledem k válčícím paktům v podstatě panhellénskou, ale ničen byl především severovýchod Peloponnésu. Do Thessalie poslali spojenci oddíly na pomoc Médeiovi, aleuadskému dynastovi v Lárisse, který vyhnal spartskou posádku z Farsálu a snažil se omezit moc Lykofrona Ferského, srov. rok 404. Osvobodili Hérákleiu Tráchínskou, kterou vrátili původním obyvatelům, viz rok 409, a Peloponnésany odtamtud vyhnali, Sparťany však zabili.
Nejpozději v červnu porazili Sparťané pod Aristodémem, poručníkem nezletilého krále Agésipolida, u Nemeje drtivě spojence: proti 24 tisícům spojeneckých hoplítů a 1550 jezdcům (z toho osm set bylo z Boiótie a šest set z Athén), z toho šesti tisícům těžkooděných pěších Athéňanů, sedm tisíc argívských, pět tisíc korinthských, stejně tolik z Euboie, stálo osmnáct tisíc spartských těžkooděnců se spojenci, z toho šest tisíc lakónských, a šest set jezdců. Jaké byly ztráty, nevíme, spartských hoplítů zemřelo jen osm.
Válečná nálada v Athénách a Korinthu vyvanula; z vůdčích postav proathénské korinthské politiky neznáme nikoho.
V té době byl Agésiláos s vojskem teprve u Amfipole, kde se od Derkylidy dozvěděl o nemejském vítězství, a mířil do Thessalie, Derkylidás pokračoval k Helléspontu, viz zde níže. Sparťané u Narthakia ve Fthíótidě bojovali proti Thessalům v jízdní bitvě, v níž rovněž zabit jeden z tetrarchů Polycharmos z Farsálu.
V této bitvě zvítězil Agésiláos pomocí jízdy, což je v hellénských, ale hlavně thessalských dějinách ojedinělé! Předtím fingoval lstí, že jeho pěchotu doprovází silná jízda, aby vystrašil při průchodu Makedonií krále Aeropa, viz zde níže: Lakón posadil na mezky, osly a nákladní koně vojáky a skrytí za pochodujícími vojáky vytvářeli zdání silného jezdectva, takže Makedon nedělal při průchodu svou zemí Sparťanům obstrukce.
Když se Agésiláos dostal s vojskem na hranice s Boiótií, obdržel dne 14. srpna, v den částečného zatmění slunce, zprávu o prohrané námořní bitvě u Knidu, kde Peršané se 170 triérami porazili Sparťany s jejich spojenci s 85 loďmi. Foinícké části perské flotily velel satrapa Farnabázos (srov. jeho obavy předešlého roku), menší hellénské části s loděmi kyperského Euagory Athéňan Konón, nyní v roli perského admirála, ale s podporou z domova; spartský nauarchos Peisandros padl v boji na palubě své triéry zahnané ke břehu, padesát spartských lodí bylo jato. Aby nepodlamoval bojového ducha svých oddílů, oznámil Agésiláos vojákům, že spartská flotila zvítězila...
Krátce nato v srpnu byla vybojována bitva u Koróneie, kde Agésiláos posílen oddíly z Fókidy a z domova korinthské spojence z Boiótie, Athén, Argu, Euboie, obou Loker a Ainiánie, porazil, sám byl v bitvě zraněn. Obrátil se v pochodu domů a šel na pomoc lakedaimonským spojencům do Delf, kde též věnoval Apollónovi desátou část z kořisti, což prý bylo nejméně jedno sto talentů.
Napříč Fókidou prošel do Lokridy a vojsko stále plenilo; zde byl v nočním přepadu kamenem z praku mimo jiné zabit Agésiláův polemarchos Gýlis. Když nastala zima, rozpustil Agésiláos v Lokridě vojsko a sám se svým zraněním odplul domů. Blesková válka perských spojenců v Helladě proti Spartě se nekonala...
Zřejmě v ohlasu na Knidos byl ve Spartě odsouzen a popraven trojnásobný olympioníkos v pankratiu, osminásobný vítěz isthmií a sedminásobný nemejí Dórieus z Rhodu, syn Diagorův, protože údajně podporoval odpadnutí Rhodu k Athénám (démokratický puč na Rhodu již roku 395?). Sám ovšem před ostrovními démokraty utekl s rodinou kamsi na Peloponnésos, kde ho Lakedaimonští dopadli (srov. athénské generosní zacházení s ním roku 407). Rhoďany přemluvil Konón před spartskou porážkou, když s perským loďstvem kotvil u Kaunu.
Po srpnové bitvě u Knidu vyháněli Konón a Farnabázos sparťanské posádky z ostrovů a měst a prohlašovali jednotlivé obce za „svobodné“, rozumí se: od Sparťanů. • Totéž v roce 405 prováděli se stejným odůvodněním Sparťané. Skončila desetiletá lakedaimonská hégemonie v egejské oblasti a v Iónii.
O činnosti Sparťana Euxena, viz zde výše, informováni nejsme a do války zřejmě nezasáhl. Na Samu, který před deseti roky tak zbožně vítal osvobození od Athéňanů, postavili Konónovi sochu (čili asi přišli o spartskou posádku, viz rok 404 a opět změnu 391), stejně tak v Efesu.
Na zimu se Konón s Farnabázem vypravili do Efesu, který byl po celou peloponnéskou válku a později hlavním sparťanským garnisonem a námořní základnou v Egeidě. Předtím ale dostal Konón od Peršana čtyřicet lodí a Farnabázos se vypravil po souši do Helléspontu proti svému nepříteli Derkylidovi, který zřejmě střídal Euxena. Za ním se stahovali všichni Sparťané a vyhnanci vypuzení Peršany a Athéňany.
Derkylidás byl v době knidské bitvy v Abýdu, který spolu se Séstem udržel na spartské straně. Farnabázos pak bezúspěšně město oblehl a po velkou část zimy v Helléspontu operovalo Konónovo loďstvo. Konóna financoval Tithraustés 220 talenty z majetku po popraveném Tissafernovi. Perská flotila se poprvé od dob Xerxových opět objevila v Egeidě (srov. rok 449). Tím byla porušena i druhá část úmluv Kalliova míru (srov. rok 414, 412 a 407).
V Athénách byl proskribován Xenofón za to, že se zúčastnil prohrané bitvy u Koróneie na sparťanské straně (viz výše). Sparťané, byl jejich proxenem, mu věnovali náhradou statek ve Skillúntu (srov. mírové podmínky s Élidou roku 397, ale i roku 365). Když navštívil roku 392 olympiádu Megabýzos, Artemidin kněz/neókoros v Efesu, přinesl s sebou peníze, které u něho Xenofón uložil po návratu ze slavné anabase a když sloužil ve spartské armádě pod Agésiláem.
Žil tu po dvě desetiletí se svou ženou Filésií a oběma syny Gryllem a Diodórem a složil tu zřejmě většinu ze svých literárních děl. Po bitvě u Leukter o statek přišel a rodina odešla do Korinthu, viz rok 365.
• Zřejmě potomek tohoto Megabýza, a také Artemidin neókoros, byl roku asi 295 v Priéně poctěn zlatým věncem, bronzovou sochou, proxenií a osvobozením od daní za zásluhy o stát. K tomu směl na priénském území kupovat nemovitosti do ceny pěti talentů a nejméně deset stadií od hranic s Efesem. Jeho perské jméno v řeckém podání tentokrát znělo Megabyxos, syn Megabyxův.
V Makedonii někdy asi v létě po nemoci zemřel král Aeropos II. (vládl od roku 399, srov. k tomu rok 396). Nástupcem se stal jeho syn Pausaniás, který vládl jen několik měsíců, maximálně do roku 393. Pausaniu brzy zavraždil Amyntás, důvod neznáme, a sám se prohlásil králem Makedonů. Vládl rovněž jen krátce, nejvýše do roku 393: Amyntás II. zvaný Míkros, tj. Malý, byl zřejmě synem Meneláovým, bratra Alexandra I. nebo Filippovým, syna Alexandra I., s Eurydiké.
Tento Filippos byl bratrem krále Perdikky II. (srov. rok 433 a 429 a Amyntu II. snad již z historické scény známe z roku 429, viz tam). V Makedonii propukl chaos (viz následující rok).
Na Sicílii vypukla válka Dionýsia I. s Rhégiem. Rhégijští měli obavy z mohutnící Messány a Tyndaridy, viz rok 396 a 393, a do Myl v prostoru mezi oběma městy zavedli kolonii bývalých občanů Naxu a Katany. Stratégos rhégijský Helóris, zjevně přítel n. nevlastní otec Dionýsiův, který se z nám neznámých důvodů ocitl v exilu (viz rok 404), obléhal krátce Messánu, ale Dionýsiovi žoldnéři jeho výsadek pod messánskou akropolí přemohli a vzápětí obsadili Myly/Mylai, odkud umožnili lidem z Naxu volný odchod; rozptýlili se pak po celé Sicílii.
Dionýsios chystal odplatu, ale tažení proti Rhégiu musel odložit, poněvadž mu dělali problémy Sikulové usazení v Tauromeniu (viz rok 388 a 387). V době kolem zimního slunovratu byl jeho hrad pod sněhem a noční útok Dionýsia skončil pro Syrákúsany strašně: šest set mužů přišlo v boji o hradby o život a on sám unikl do bezpečí jen se štěstím.
Římany obléhané etruské město Falerii se vzdalo do rukou vojevůdce M. Furia Camilla, když vojevůdce (jeden z římských vojenských tribunů s konsulskými pravomocemi) nejprve porazil Falisky v poli a pak odmítl nabídky zrádného učitele, jméno se nedochovalo, který mu přivedl svěřené děti předních Falisků: zrádce těžce zbitého holemi s dětmi vrátil do města. Faliskové musel zaplatit Římanům roční náklady na armádu, nezávislost si uchovali.
Opět byli Římany vysláni poslové do Delf s dary pro boha: Apollón obdržel desetinu z véjské kořisti v podobě zlatého měsidla (srov. rok 396). • Na cestě do Delf byli poslové na moři zajati piráty, kteří je dopravili na Liparu, popřípadě byli jati hellénskými Lipařany, vedenými stratégem Tímésitheem, kteří římskou loď považovali za pirátskou. Stratégos, jiní si myslí, že vůdce pirátů, Římany po zjištění okolností osobně doprovodil do Delf a zpět, za což byl senátem vysoce oceněn. Jeho potomkům roku 252 při obsazení ostrovů Římané nechali svobodu a zbavili je daní.
Vypukla nová válka Římanů s Aequy (srov. rok 396). Po úspěšném útoku Aequů, kteří donutili římské oddíly ustoupit, přišel protiútok u Verruginy drženou tehdy Římany (srov. roky 409sqq.) a vítězství vojenského tribuna Sp. Postumia nad Aequy v noční bitvě.
************************************************************
393.
Ol. 96, 4
Démostratos I.
a. u. c. 361
L. Valerius Potitus I. a P. (?) Cornelius Maluginensis
L. Lucretius Tricipitinus Flavus a Ser. Sulpicius Camerinus
************************************************************
Spojenci ve válce korinthské (viz předešlý rok) vedli od t. r. válku z Korinthu, Lakedaimonští a jejich spojenci ze Sikyónu. Oddílům najatým Athéňany velel Ífikratés (c. 20), viz rok následující, spartské posádce v Sikyónu polemarchos Praxitás. Boje se soustředily na severovýchodní Peloponnésos. Athéňané po čase vyslali do Sparty poselstvo jednat o míru. Mezi mluvčími neúspěšných vyslanců byl známý autor soudních řečí/logograf a politik Andokidés, který byl za fiasko této mise znovu, již popáté, exulován; se svou obhajobou neuspěl. Ve vyhnanství, nevíme, kde, krátce nato zemřel (narozen asi roku 468).
Aristokrat Andokidés byl poprvé vyhnán z Athén roku 415, viz tam. Pokusil se o návrat za vlády Rady čtyř set roku 411, ale s jejím pádem musel znovu z Athén. Žil na Kypru u krále Euagory (viz o něm roku 411), jemuž darem přivezl svou neteř. Dostal strach z odpovědnosti za únos dívky a unesl ji - králi, svému chlebodárci. Ten ho dal zatknout, ale Andokidovi se opět podařilo uniknout. Před vládou Třicítky prchnul do Élidy a vrátil se s generální amnéstií roku 403. Roku 400 se obhájil před soudem ze starých obvinění a ze znesvěcení eleusínských mystérií, viz rok 415; autorem projevu žalobce Kéfísia byl tehdy Lýsiás.
V korinthské válce koaliční loďstvo Athénských a Korinthských financované perskými penězi, viz zde níže, vedl Agathínos a po něm Proainos z Korinthu. Loďstvu Lakedaimonských velel nauarchos Podanemos, který záhy v bojích padl. Následovali nauarchové Pollis, jemuž v dalším pobytu ve válce zabránilo zranění, a Hérippidás (srov. rok 395 a o jeho konci rok 379), kterého zakrátko vystřídal Teleutiás; události zřejmě t. r. nebo nejdéle roku následujícího. O bojích nevíme nic.
V helléno-perské válce, nyní již lépe lakedaimono-perské válce, vyplul na jaře Farnabázos s Konónem z Efesu na Mélos, přes Fery/Férai, Fárai v Messénii, kde plenili v kraji, zpět na Kythéry. Obyvatelům povolil odchod do Lakónie, opravil hradby a na zřejmě vylidněném ostrově zanechal posádku, jíž velel triérarchos Níkofémos z Athén, starý Konónův přítel.
Z Kythér vyplulo perské loďstvo k Isthmu, odkud se však Farnabázos vrátil do Asie; důvod neznáme. Předtím rozdal mezi perské spojence peníze na válku, ale Sparťany z moří nevyhnali, viz zde výše. Konón pokračoval do Athén, kde byl naposledy někdy před rokem 406 n. 405. • Farnabázos u Isthmu je nejzápadnější bod, kam se kdy perské vojenské námořnictvo vůbec dostalo. V Méssénii leželo nejzápadnější místo, které kdy Peršan zplundroval.
V Athénách dal Konón v létě za perské peníze a s perským souhlasem s pomocí pěti set řemeslníků z Théb obnovit dlouhé zdi/ta makra teiché spojící Peiraieus s Athénami (srov. podmínky míru roku 405). Uspořádal t. r. nebo již předešlého hekatombu, pravděpodobně poslední s obětováním jednoho sta volů v Athénách, a s obětí pohostil všechny Athéňany. Státy Chios, Mytiléné (nikoli však ostatní Lesbos), Keós, Knidos a Eteokarpathos se staly opět athénskými spojenci: katastrofa peloponnéské války přestala působit, roky 404 - 394 jakoby zmizely z paměti a Athéňané ani nemysleli na to, že vítězství u Knidu bylo perské, že Konón je perským nauarchem a že athénská obranyschopnost a sen o návratu arché/říše se buduje za perské peníze!
Protispartskou symmachii uzavřeli snad nyní po Konónově vítězství Rhodos, Knidos, Iasos, Samos a Efesos, jak lze usuzovat z mincovní ražby se společným označením "SYN", rozumí se "synmachikon/spojenecká (mince)".
• Snad do této doby náleží převrat v Knidu, kde vládla rozhádaná oligarchie. Její příslušníci se přeli o staré ustanovení, podle něhož z rodiny smí zastávat úřad pouze jeden, tedy například otec, nikoli současně však s ním syn, nežije-li otec, pak pouze nejstarší z bratrů. "Lid" si vybral jednoho z rozhádaných aristokratů, zvolil ho stratégem a režim přemohl; detaily a jména známy nejsou.
Téhož roku zemřel v Tegeji Pausaniás, syn Pleistoanaktův a vnuk Pausaniův, do roku 395 ágidovský král Sparťanů. • Jeho smrt bývá posouvána i do roku 385.
V Makedonii byl král Amyntás II. Míkros zahnán vpadnuvšími Illyry. Zavražděn byl elimejským knížetem Derdou, poněvadž se vysmíval jeho mládí/kauchésasthai eis tén hélikián autú (Amyntás vládl od minulého roku). Zemi pohltila totální anarchie. Podle jedné tradice krátce, možná dva roky, užíval královského titulu, tzn. že sotva měl prostor k vládě, jistý Argaios II., snad identický s pretendentem trůnu z roku 359 (?).
Údajně se mu podařilo odvrátit vpád illyrských Taulantiů pod Galaurem, když na vrchol kopce, kolem něhož invasoři táhli, dal nastoupit dívky z Dionýsova kultu s ratolestmi, které Illyrové z dálky pokládali za bojovníky mávající zbraněmi. Bakchanatky se jmenovaly Klódóny/Klódónes, nyní se jim prý začalo říkat Mímallonky/Mímallones allusí na onen klam/mímúmai. Zastrašeni prý Taulantové bez boje odtáhli.
Podle jiné tradice se stal po Míkrovi králem Amyntás III., syn Arrhidaia/Errhidaia s Kleopatrou. Vyhnán vpádem Illyrů vedených dynastou Bardyliem z trůnu daroval hraniční kraje s Olynthem na východu Makedonie výměnou za vojenskou pomoc hégemona chalkidického spolku/koinon tón Chalkideón proti invasorům: s Olynthem uzavřel symmachii s tím, že se nebudou obě strany přátelit s Amfipolí, Bottiaiou, Akanthem a Mendou. Bardylis, uhlíř původem, který se vypracoval ve zdatného piráta a banditu, se stal illyrskou kapacitou v regionu se silnou posicí v Makedonii a Épeiru.
Po dvouleté vládě Argaia se vrátil Amyntás III. s pomocí Thessalů (roku 391? nikoli však Olynthských), mírem s Illyry snad roku 390 (?) se zavázal platit tribut a vládl do roku 370. Za ženu si z vděku za vojenskou pomoc proti nim vzal dceru elimejského knížete Sirrhy (Sirrhás), Eurydiku I., matku mimo jiné Filippa II. Když se domáhal navrácení darovaného kraje, Olynthští ho odmítli; viz dále rok 383.
Derdás, vrah Amynty II., byl pravděpodobně synem Sirrhovým a bratrem Eurydiky, takže zetěm Amynty III. Otcem byl asi Derdy (III.), Fily, manželky Filippa II., a Macháty, otce mj. Harpalova. • Existenci dvou Amyntů, krále Amynty II. a III., v této době nelze bezpodmínečně potvrdit. Je možné, že se jedná o totožné osoby (srov. předcházející rok a rok 429).
Na Sicílii dorazili Kartháginci vedení Mágónem a otevřeli válku na severovýchodu ostrova (srov. rok 396). Spolčili se se Sikuly, ale u Abakaina, které se přidalo k Púnům, neboť chtělo zpět území darované Dionýsiem Messéňanům na založení Tyndaridy (viz roku 396), byli Dionýsiem poraženi a Mágón přišel o osm set mužů. Syrákúsan nechal Púny Púny, důvody neznáme, vrátil se domů a s flotilou stovky triér se vypravil proti Rhégiu. Před dobytím města z moře uchránil Rhégijské Helóris a tak Syrákúští ošklivě poplenil kraj kolem a po uzavření příměří se vrátili domů; viz dále rok 390.
Ze strachu z Dionýsia se spojily hellénské státy v jižní Itálii do jedné ítaliótské symmachie, poprvé a naposledy. Vedle Helléna Dionýsia jim byli nepřáteli ještě expandující Lúkánové (srov. rok 390; o ítaliótské symmachii bez Hellénů viz rok 281). Dochovala se informace, že Dionýsios (ale nevíme, který) věnoval Tarenťanům na radnici svícen/lychneion, na němž mohlo hořet tolik loučí/lychnos, kolik je dnů v roce. Byl to zřejmě největší svícen hellénských dějin, ale proč to byl dar do Tarentu, známo není.
V Bosporu Kimmerském zemřel archón Seleukos (spoluvládl od roku 433); jako archón v Pantikapaiu následoval sám jeho bratr Satyros I. (vládl do roku 389). Obnovil válku s Theodosií a rozšířil své území proti kimmerským Sindům na Tamanském poloostrově: přivedl Sindům zpět jejich zapuzeného krále Hekataia a dal mu za ženu svou vlastní dceru, jméno neznáme. Za to ovšem měl Sind zabít svou první manželku, Maiótku Tirgataó.
Hekataios stále zamilovaný ji zavřel do jakési pevnosti, odkud prchla ke svému rodnému klanu, k sarmatským Ixomatů. Její otec již zemřel, tak se provdala za jeho nástupce v čele Ixomatů (jejich jména neznáme), kteří se tak dostali do války se Satyrem I. Tirgataó nakonec poštvala proti helléno-sindské koalici všechny Maióty a ti zdárně plenili spojenecká území.
Satyros nabídl mír a jako záruku svého syna Métrodóra. Brzy však znovu kul pikle, takže Tirgataó popravila rukojmí a válka se opět rozhořela, viz dále rok 389. O osudu Hekataiově nevíme nic. Satyros, za jehož vlády země prosperovala, se tituloval jako archón Bosporu a Theodosie, jako král Sindů, Toretů, Dandariů a Psessů, popř. Sindů a všech Maiótů (do jejich počtu ještě náleželi Kerketové, asi prapředkové Čerkesů). Jeho stratégem byl Sópaios, který byv křivě obviněn musel na čas do vězení; srov. o jeho synovi roku 373.
V Egyptě se prohlásil protikrálem Neferita I. jistý Hakor/Heker, "Beduin", řec. Achóris či Akorés, s trůnním jménem Chenem-maat-Re, Hor Aa-ib-meri-taui (vládl do roku 380). Zřejmě ještě t. r. zemřel přirozenou smrtí král Nefaarud I. (řec. Neferités; vládl od roku 399) a o nástupnictví se utkali tři pretendenti.
Krátkou dobu se honosil královským jménem kdosi, jehož jméno historie "démotická kronika" neuvádí, po něm jistý Múthés a ještě téhož roku jistý Pa-šeri-en-Mut, Pšenmut, jako král User-Re-setep-en-Ptah, Hor Aa-pehti-mar-sepu, řec. Psamúthis (vládl v Horní zemi rok).
Oba zmizeli a Hakor zůstal c. 391 jediným panovníkem v zemi. Proti Peršanům uzavřel spojenectví s Athéňany, viz rok 389, s obyvateli Barky, kteří mu poslali silný oddíl na pomoc, s Pisidy a pochopitelně s Euagorou Kyperským, viz rok 391.
Římané pokračovali v bojích s Aequy, kteří dobyli římskou osadu na svém území Vitellii zřízenou před dvěma roky. Konsul L. Lucretius město vrátil pod římskou správu. Hlasováním byl zamítnut plebejský návrh zákona o přestěhování Římanů do Véjí (srov. rok 389). Do Circei byla zavedena kolonie Latínů, srov. první římské osadníky roku 529.
************************************************************
392.
Ol. 97, 1
Terinaios z Élidy
Filoklés II.
a. u. c. 362
L. Valerius Potitus II. a M. Manlius Capitolinus
************************************************************
V Olympii byl vedle devíti hellánodíků zaveden jako desátý rozhodčí áthlothetés (srov. rok 400).
V korinthské válce pokračovaly boje a plenění v Korinthiadě. Aristokraté a zámožní lidé, lidé, kteří vzali perské peníze, bědovali nad zkázou svých majetků a polností ničených válkou a usilovali o mír se Spartou. Naopak démokraté měli strach z návratu prospartského režimu a rozhodli se vyhladit korinthskou aristokracii. Masakr byl nachystán na Artemidiny eukleje (dnes neznámého data konání, snad podle platajského svátku koncem listopadu n. začátkem prosince roku předešlého?).
Počty obětí neznáme. Část prospartských exponentů pod Pásimélem unikla na Akrokrinthos, kde se ubránila útokům Argívských a dalších spojenců. Zradou aristokratů Pásiméla a Alkimena byl Korinthos málem Sparťany pod Praxitou dobyt. Podařilo se jim setkat se s polemarchem Praxitou, viz rok předešlý, a slíbili mu, že mu pomohou dostat se mezi hradby, které se táhnou k Lechaiu, korinthskému přístavu.
Tak se také stalo, ale k dobytí města nedošlo. Při dobývání Korinthu bojovali Sparťané, Sikyóňané a koritští exulanti proti Korinťanům z města a Argívským s Athéňany od moře. Sparťané zvítězili a dlouhé hradby byly pak pobořeny oddílem polemarcha Praxity, tedy zdi spojující město s mořem (viz následující rok). Pak dobyli Sidús a Krommyón, vylepšili pevnost Epieikii v Sikyónii a na zimu Praxitás oddíly rozpustil a odešel do Lakedaimonu.
Někdy před těmito událostmi, snad roku předešlého, došlo k synoikismu Korinthu s Argem. V soustátí byli u moci umírnění argívští démokraté. Synoikismos (či snad jen koinon, spolek, federace) obou států trval do roku 386 (viz tam; začátek synoikismu může být kladen až do roku 390).
Možná do doby synoikismu spadá událost, o níž bez bližších údajů hovoří ze zachovaných zdrojů pouze Aristotelés. V Argu političtí nepřátelé zavraždili jistého Mityu. Argívští mu vztyčili sochu, tedy jeho partaj vyhrála, možná démokraté. Po čase pardonovali své exulované a uprchlé oponenty a když se vrah vrátil domů a prohlížel si sochu své oběti, ta na něho spadla a zabila ho.
V bojích se Sparťany a jejich spojenci Sikyóňany tehdy poprvé vynikl Athéňan Ífikratés se svým žoldnéřským oddílem financovaným z Korinthu a Athén. Pravděpodobně téhož roku nebo roku následujícího porazil v bitvě Fleiúntské, kteří pak z obav před ním přijali do svých hradeb lakedaimonskou posádku: první cizí vojáci v historii Fleiúntu/Fliúntu v městských hradbách od příchodu Dórů na Peloponnésos.
Při obraně Korintha držel Ífikratés své muže v přísné kázni. Když objevil jednoho z nich na stráži spát, probodl ho kopím. Vysvětloval pak: "Jak jsem ho našel, tak jsem ho tam nechal/quálem invéní, tálem relíquí."
Ífikratés se stal jedním z nejchválenějších a nejžádanějších hellénských stratégů, přitom zůstal athénským patriotem v éře úpadku staré hellénské velmoci. Druh sandálu/eidos hypodématos, asi jeho vynález, nesl i jeho jméno ífikratides/ífikratovky. Byl též prý z Athéňanů (možná že Hellénů vůbec) první, který nadepisoval na kořist jméno stratégovo, nikoli státu, tedy Athéňanů; koneckonců byl vlastně profesí condottiér. O jeho reformě pěšího vojska ("peltasté") viz v indexu s. v. vojenství.
Do Sard dorazil nový perský satrapa pro Lýdii a Iónii Tíribázos, který byl do roku 393 satrapou Arménie. Vystřídal chíliarcha Tithrausta, který byl v satrapii od roku 395. Vrátil se teď ke dvoru a později se účastnil tažení proti Egyptu.
Lakedaimoňané se změnou poslali do Sard k Tíribázovi jako vyslance Antalkidu, aby přemluvil Peršana k míru se Spartou a k podpoře v korinthské válce. Proto poslali do Sard i Athéňané své vyslance, v jejichž čele byl Konón. Dostavili se i poslové Boiótů, Korinťanů a Argívských.
Antalkidás nabízel "svobodu a nezávislost" ostrovů a měst a nijak nerozlišoval mezi hellénskými státy asijskými a v mateřské Helladě. Athéňané by tak byli připraveni mimo jiné o své tradiční ostrovy Lémnos, Imbros a Skýros a Boióťané o nadvládu na Boiótií.
Tíribázos dal Antalkidovi tajně peníze na válku, zatkl Konóna za jakousi urážku Krále a s Antalkidovými návrhy odcestoval osobně ke Králi: ostrovy mají zůstat „svobodné“ (tedy nikoli perské), ale iónská města mají zůstat Králi. Viz dále rok 387. Brzy nato ve vězení Konón zemřel, tak praví jedna verse, nebo se mu podařilo uniknout k Euagorovi na Kypr, ke starému příteli, u něhož žil po roce 405, kde zemřel v Salamíně; dobu neznáme.
Se souhlasem Athéňanů ještě t. r. poslal do Syrákús Aristofana, syna Níkofémova, viz rok předešlý, aby se pokusil přemluvit Dionýsia ke spojenectví s Euagorou Kyperským, tedy aby vypověděl pakt s Lakedaimoňany. Aristofana doprovázel mimo jiné jistý Lýsiás, nevíme však, zda to byl onen slavný logograf, po otci Syrákúsan, který byl též autorem projevu obhajoby ve sporu Aristofanových potomků o peníze s athénským erárem/Hyper tón Aristofanús chrématón pros to démosion (asi 387).
Sicilan se ke změně pohnout nedal a zůstal Lakónům věren. Níkofémos s Aristofanem získali u Athéňanů, perských tehdy spojenců, pro Euagoru malou vojenskou podporu, viz rok následující, do vojenské pomoci vložili i své peníze. Euagorova válka s Králem se vyvíjela úspěšně a roku 389, viz tam, s Euagorou uzavřeli Athéňanů spojenectví. Z příčin, které neznáme, byli Níkofémos se svým synem na Kypru Athéňany zatčeni a popraveni.
Na Kypru v Kitiu skončila vláda Ba'al-rama (kraloval od roku asi 400). Následoval na trůnu Melekiathón (vládl do roku 361; viz ale roky 388 a 387).
Na Sicílii se Kartháginci pod Mágónem opět vypravili do pole, s důvěrou v osmdesátitisícovou armádu táhli vnitrozemím ostrova. Mágón nepřesvědčil Dionýsiova spojence Agyra, vládce Agyria, pevného a bohatého města s tehdy dvaceti tisíci obyvateli, aby přešel na púnskou stranu.
Čelili v hornatém terénu soustavné guerrille a zásobovacím problémům a tak došlo na mír potvrzující status quo s tím, že Dionýsios I. ovládl Sikuly včetně těch v okolí Tauromenia, kam Dionýsios usadil své žoldnéře (viz změnu rok 358): skončila třetí válka o hégemonii nad Sicílií (začala roku 397): Dionýsios I. ovládl téměř celý východ Sicílie, na západě potvrzena existence kartháginské epikratie (srov. rok 409).
Pokračovaly boje Římanů s Aequy, kteří byli rozprášeni na Algidu, a nově nastala válka s etruskými městy Volsiniemi a Salpiny. Římané proti nim ale nevytáhli, neboť nastala velká horka, sucho, hlad a objevil se zase mor. 1. září zasvětil M. Furius Camillus chrám Iunoně Regině, viz rok 396 a srov. Camillův osud roku 391sq.
************************************************************
391.
Ol. 97, 2
Níkotelés
a. u. c. 363
M. Furius Camillus interrex II., P. Cornelius Scipio interrex a L. Valerius Potitus interrex II.
Tribuni militum consulari potestate
************************************************************
Ífikratés se v korinthské válce vypravil se svým oddílem žoldnéřů najatých za korinthské a athénské peníze na plen do Arkádie. Arkadští hoplíté neopouštěli hradby svých měst, poněvadž se báli Ífikratových peltastů (podobně se athénští peltastové báli spartských hoplítů). Po návratu do Korinthu dokončil obnovu dlouhé zdi, kterou loni pobořil Praxitás: na ochranu stavby dorazila z Athén armáda se řemeslníky a stavba byla rychle obnovena.
Sparťan Agésiláos, který se dlouho léčil ze svých zranění (viz rok 394), se vypravil v čele vojska do válkou dosud nedotčené Argolidy, kterou vyplenil, a pak se obrátil proti Korinthu. Dobyl a zrušil čerstvě obnovené hradby a jeho bratr Teleutiás se dvanácti triérami dobyl korinthský přístav. K vítězství sourozenců prý došlo ve stejný den. Pak král rozpustil své spojenecké vojsko a vrátil se do Sparty.
Později v létě obnovil Agésiláos tažení proti Korinthu, který byl stále ještě ve státní unii s Argem. Vypravil se v době konání isthmických her, které byly pořádány vždy rok po olympiádě a rok před olympiádou (tedy "druhého a čtvrtého roku olympiády"). Na Isthmu vyhnal Argívské od obětišť, dal obětovat Poseidónovi namísto uprchlých Argejců, které nepronásledoval, a pod dohledem svých oddílů tábořících u Poseidonova chrámu nechal uspořádat celé hry korinthskou aristokratickou emigraci. Po odchodu spartských vojáků hry vypravili ještě jednou Argívští, kteří se vrátili, takže tohoroční seznamy vítězů (které se nedochovaly) obsahovaly mimo jiné též vítězná jména dvakrát.
Podle údajů korinthské emigrace drželi měšťané svůj dobytek v Peiraiu. Agésiláos se k němu vypravil, ale místo bylo dobře opevněno a s množstvím obránců, takže otočil zpět ke Korinthu. Korinťané povolali Ífikrata s jeho muži, neboť se obávali při útoku na město zrady. Sparťané se vrátili na mořský břeh, obsadili též okolní vrchy a v noci viděli hořet nedaleký Poseidónův chrám na Isthmu; příčiny požáru nikdo nezaznamenal.
Když v Peiraiu viděli, že kolem dokola jsou nepřátelé, prchli do posvátného okrsku kolem Héřina chrámu/Héraion na Isthmu.
Sparťané dobyli pevnost Oinoé a na to se vydali králi na milost a nemilost všichni, kteří utekli pod ochranu Héry. Vydal je korinthským exulantům, aby rozhodli, kdo z nich se proti nim provinil a ostatní dal prodat do otroctví. Když dorazili vyslanci Boiótů, aby vyjednávali o míru, Agésiláos si jich nevšímal. Tehdy dostal zprávu, že oddíl sparťanské armády, šest set hoplítů, byl na cestě ke Korinthu u Lechaia náhlým útokem obklíčen a rozprášen Ífikratem jako velitelem peltastů a Kalliou, Hipponíkovým synem, jako velitelem hoplítů. Zahynulo tehdy na 250 Sparťanů, jméno poraženého polemarcha nebylo zaznamenáno.
Agésiláos se stáhl domů, Ífikratés zbavil spartských posádek místa v Korinthiadě, které tam loni a t. r. umístili Praxitás s Agésiláem, tedy Sidús, Krommyón, Oinoé, korinthští emigranti se usadili v Lechaiu. Bitva u Lechaia se mohla udát až o rok později, neboť do roku 390 není žádná událost korinthské války na Peloponnésu zařaditelná, ledaže ono zpětné dobývání pevností Ífikratem.
Tíribázos nápadem s koalicí se Sparťany Artaxerxa nezaujal a Král poslal z Persie jako jeho nástupce Strúthu, který se setrval na straně Athéňanů. Velitelem Sparťanů byl v té době Thibrón, který se svými muži plenil na území perského krále. Ostražitost vojáků upadala a Strúthos znenadání udeřil se svou jízdou. U Efesu (?) Peršan překvapil a zabil nepozorného Sparťana Thibróna, který právě v rámci snídaně soutěžil s pištcem Thersandrem (srov. o něm roku 399) v hodu diskem; ten rovněž při útoku přišel o život, vojsko se rozuteklo.
Lakedaimonští poslali namísto Thibróna jako velitele svých vojsk v Anatolii Difridu. Difridás si počínal proti Strúthovi mnohem zdatněji, dokonce zajal jeho zetě Tigrána s chotí a za jejich výkupné uživil své vojáky v poli.
Sparťan Ekdikos dostal za úkol doprovodit na Rhodos prospartské emigranty, kteří naplnili osm lodí, když ve Spartě žádali pomoc proti démokratům. Cestou do Asie se opět zmocnil Samu, srov. 394 a 390, ale v Knidu se dozvěděl, že na Rhodu proti démokratům nemá šanci, že mají dvakrát silnější flotilu. Nauarchos Teleutiás (viz výše) dostal ze Sparty rozkaz, aby vystřídal Ekdika. Vyplul od Lechaia, kde byl dislokován, se dvanácti plavidly, na Samu posílil sedmi loděmi a dorazil na Knidos; to již měl flotilu o 27 lodí.
Cestou na Rhodos se zmocnil deseti triér s mužstvem, které Athéňané poslali pod velením Filokrata, syna Efialtova, na Kypros na pomoc Euagorovi, ačkoli ten se postavil Králi, tehdy athénskému spojenci (a naopak Sparťané na moři zajali a rozprodali v Knidu kořist z lodí Athéňanů, perských spojenců, ačkoli se sami právě ucházeli o smlouvu s Peršany); k zajetí athénské flotily mohlo dojít až roku následujícího. O athénském paktu s Euagorou, snad už t. r. v platnosti, viz rok 389. Teprve teď po prodeji kořisti pokračoval Teleutiás na Rhodos, viz rok následující.
Na Kypru se totiž rozhořela tzv. kyperská válka (trvala do roku 385, viz tam, resp. do roku 380: Isokratés její trvání přirovnal k válce trojské). O jejím průběhu není přesných informací. Euagorás I. vyhnal ze své vlasti roku 411 usurpátora Abdémona z Tyru, viz tam, a jako příslušník rodu Teukrova, zakladatele města a státu, se prohlásil králem. Abdémón to ale měl dobré u perského dvora.
Euagorás I. se snažil dostat s athénskou pomocí pod svou moc celý Kypr. Pravděpodobně od roku 398 napadal ostrovní království a postupně je připojoval ke svému. T. r. autonomní zůstávaly na Kypru už jen z jedenácti, viz o nich v indexu s. v. Kypros, Amathús, Kition a Soloi. Poněvadž žádaly o pomoc, dostal se s Abdémonovou pomocí do přímé války s Králem (viz dále rok 389 a 386).
V perské Anatolii byly provedeny administrativní změny. Král zrušil úřad nejvyššího velitele v Sardech, Tíribázos byl odvolán (viz ale rok 387), Iónové, kteří byli dosud v jedné satrapii s Lýdy, utvořili samostatnou satrapii, kterou od nyní spravoval Strúthos. Lýdie byla samostatně pod satrapou Autofradatem (srov. rok 362 a zde níže). Autofradata poslal Artaxerxés na Kypr do války s Euagorou, velitelem flotily jmenoval Kára Hekatomnóa, viz zde níže.
Kárie zůstala po reformě pod domácími dynasty a nyní rovněž se statutem satrapů, srov. rok 545 a 460: někdy od t. r. vládl Kárům král Hekatomnós z Mylas (nikoli Hekatomnŏs), syn Hyssaldóma z Mylas a bratr a manžel své sestry Aby (zda byla též matkou jeho dětí, známo není). Otec pozdějších vládců a zároveň sourozenců a manželů Mausóla/Maussóla, Idriea, Pyxódara, Artemísie (II.) a Ady/dynastie Hekatomnóů. (srov. podobnou dynastickou řadu panovníků v moderních dějinách po roce 1932 v Saúdské Arábii, kdy po otci-zakladateli Abdalazízovi ibn Saúdovi vládli jeho vlastní synové až hluboko do 21. století). O možném jeho původu z Pixódara z Kindyé, syna Mausólova, viz rok 460.
Hekatomnós zahájil nejslavnější oddíl kárských dějin, který trval až do hellénismu. Snad t. r. ho Artaxerxés II. jmenoval satrapou Kárie, oddělené nyní od lýdské satrapie. Kdy a jak Hekatomnóův život skončil, nevíme, zřejmě někdy kolem roku 375. Jeho nástupcem se stal nejstarší ze synů Mausólos, manžel své sestry Artemísie (II.), viz dále rok 378, 362 a 357. Hekatomnóovy syny Mausóla a Pixódara vyléčil z těžké nemoci Dexippos z Kóu, žák Hippokratův, autor též lékařského spisu a knihy o předvídání. Učinil tak s podmínkou, že Hekatomnós ukončí válku v Kárii, nevíme však jakou.
Hekatomnós si podrobil proathénský hellénský Iasos, srov. rok 393 (asi pod kárskou vládou až do Alexandrovy éry), zřejmě válčil s různým úspěchem v kyperských vodách, viz roky 389 a 385 a údajně finančně podporoval svého nepřítele Euagoru a jeho koalici s Egypťanem Akoriem, zpráva spíše podivná než pravdivá. Že by se ke konci života podílel na povstání dynastů, viz rok 378, známo není.
V Itálii v Římě se stal 1. červenec začátkem úředního roku (srov. již roky 463, 450 a 423). Římané přerušili války s Aequy, Volsiniemi a Salpiny. S volsinskými Etrusky, jichž bylo za bojů na osm tisíc zajato, bylo uzavřeno příměří na dobu dvaceti let a s tím, že nahradí škody a uhradí roční vojenské výdaje Římanů. Salpinští nevylezli ze svých hradeb a přihlíželi římskému plenění jejich venkova. Příměří s Aequy vydrželo jen do roku 388, Volsinští se s Římany dostali do války až jako součást etrusko-keltské koalice poražené na Vadimonském jezeru roku 283.
Za zpronevěru podílu na véjské kořisti byl obviněn jedním z tribunů lidu L. Apuleiem a poslán do vyhnanství a pokutován patnácti tisíci assy M. Furius Camillus; odešel do Ardeje, viz rok následující. Podle jiné verse činila pokuta jedno sto tisíc assů a prý ji celou zaplatili jeho klienti a přátelé.
Vypukla válka etruského města Clusium s Kelty, kteří město oblehli. Spojenci Etrusků byli snad tehdy též Římané, jimž Etruskové za pomoc slíbili část svého území. Před městem došlo k prvnímu válečnému kontaktu Římanů s Kelty, když se na etruské straně boje zúčastnili římští poslové a mezi nimi opět vlivní Fabiové (srov. jejich záhubu roku 477). Q. Fabius dokonce v boji u Clusia zabil jednoho z keltských vůdců, jméno neznáme. Tím na sebe Římané Kelty upozornili (viz následující rok a rok 9). O dva roky později Fabia za to pohnal před soud tribun lidu Cn. Marcius, ale obžalovaný zemřel hned na to zemřel, takže si všichni mysleli, že si vzal život. • Kelty prý do země z Popádí pro svou osobní mstu přilákal Tusk Arrhón/lat. Arruns, který jim prý také jako novinku přinesl s sebou víno. Je pozoruhodné, že archeologové nedokáží dlouhý pobyt Keltů v Popádí doložit.
************************************************************
390.
Ol. 97, 3
Démostratos II.
a. u. c. 364
Tribuni militum consulari potestate
M. Furius Camillus dict.
************************************************************
Z Athén do Helléspontu se v čele flotily čtyřiceti lodí vypravil Thrasybúlos. Původně plul na pomoc démokratům na Rhodu, ale v Halikarnássu usoudil, že není dost silný pro výsadek na ostrově a obrátil se do Helléspontu: občanská válka na Rhodu probíhala se střídavými úspěchy obou stran, z nichž ta oligarchická spoléhala na pomoc Sparty pod Teleutiou a držela opevněná místa na ostrově, viz rok předešlý.
Thrasybúlos na severu Egeidy usmířit krátce znepřátelené odryské vládce Amádoka I. a Seutha II., z nichž se stali athénští spojenci. V Býzantiu převratem Archebiovým a Hérákleidovým přišli o moc prospartští oligarchové, démokraté vydali město Thrasybúlovi, který pronajal vybírání celního desátku od lodí z Pontu zavedené roku 410 (brzy byli oba za kontrarevoluce exulováni a v Athénách se jim dostalo poct a práv spojených s atelejí).
Odtud plul na Lesbos a kryt spojenectvím s Mytilénou porazil před Méthymnou oddíl harmosty Thérimacha posílený mytilénskými exulanty a svými námořníky; harmostés v boji padl. Většina ostrova se stal po patnácti letech opět athénským spojencem, stejně tak jako Thasos, odkud vyhnal spartskou posádku proathénský Ekfantos, Samothráké, Chersonésos, Býzantion, Kalchédón, Halikarnássos a Klázomenai (část těchto spojeneckých smluv mohla být uzavřena až roku následujícího).
Druhým stratégem výpravy byl Ergoklés, který byl později obžalován z hrubého chování ke spojencům a ze zpronevěry třiceti talentů a odsouzen na smrt. S ním ze stejného důvodu jeho triérachos Filokratés, původně výběrčí a správce daní/pólétés; jeho osud neznáme. Řeči pro obě žaloby složil Lýsiás.
Lakedaimonští předali ostrov Samos Peršanům (srov. rok 404, kdy se ostrova Sparťané zmocnili, rok 394, kdy o něj přišli, rok 391, kdy ho získali zpět, a rok 365, kdy se dostal zpět do athénské moci). Do t. r. by mohla spadat unie Korinthu s Argem, viz ale rok 392.
V Thessalii někdy kolem t. r. zemřel tetrarcha Lykofrón z Fer (samovládcem ve své vlasti od c. 404). Moc nad Ferami přešla do rukou jeho syna (?) Iásona (zavražděn roku 370). Jméno jeho matky neznáme, ale podle zachované anekdoty byla velmi bohatá/polychrématos gar én a když syn neměl na výplatu svým žoldnéřům, kolikrát se to stalo, nevíme, žold zaplatila. Také jí provedl to, že po jisté vítězné bitvě jí řekl, že na oslavu Dioskúrů uspořádá slavnost.
Důvěřivá žena poskytla stolovací vybavení ve stříbře a zlatě pro všechny synovy armádní důstojníky - a o všechno přišla: Iásón nádobí zpeněžil a zaplatil vojsku žold. Podobně trápil své sourozence Mériona a Polydóra, které rovněž okrádal o velké peníze. Viz o něm dále rok 377.
Dionýsios starší vedl válku proti Ítaliótům, paktu hellénských měst na jihu Itálie: Krotónu, Kaulónii, Sybaře na říčce Traeis (založena kdysi v Bruttiu údajně Rhodskými; na rozdíl od známější stejnojmenné osady v této oblasti, kterou zakládali Achajové, viz následující obec), Thúriím (neboli Sybaris v Lúkánii, viz 444), Hippóniu, Tarentu atd. (viz 393, o sídlu federace jihoitalských Hellénů viz rok 431, o symmachii Ítaliótů bez Hellénů viz rok 281).
Lúkánové, faktičtí spojenci Dionýsiovi, byli v této válce úspěšní. S dvaceti tisíci pěšími vojáky, tisícem jezdců a s flotilou 120 lodí se Dionýsios vylodil na území spojeneckých Loker, viz rok 398, a opět ničil rhégijské území. S padesáti loďmi zahnal v námořní bitvě na břeh krotónskou flotilu o šedesáti lodích, ale bouře před završením vítězství syrákúské loďstvo zastavila a sedm lodí s 1500 muži na palubě potopila; sám se svou pentérou na zimním moři unikl do Messány.
V průběhu války Dionýsios zahájil stavbu zdi n. valu od Skyllétia napříč (?) Bruttiem/diateichidzein proti údajně Lúkánům, třebaže právě táhli za jeden provaz, ve skutečnosti, zněl dobový výklad, aby isoloval členy ítaliótského paktu od jihu poloostrova. Jak stavba pokročila a zda vůbec, nevíme.
Lúkánové vpadli to léto na thúrijské území. Po získání pomoci vytáhli Thúrijští do pole se čtrnácti tisíci pěšáky a tisícovkou jezdců a v protiofensivě zahnali agresory.
Měli v plánu napadnout město Láos ležící naproti Thúriím přes špičku italské boty, ale v horách byli obklíčeni přesilou třiceti tisíc Lúkánů se čtyřmi tisíci jezdci a rozdrceni: padlo na deseti tisíc Hellénů a k moři se dostalo jen málo z Thúrijců.
Dionýsiova flotila pod nauarchem Leptinem, jeho bratrem, spojenci Lúkanů, zastavila pronásledování. Leptinés za každého zajatého Thúrijce vyplatil Lúkánům minu stříbra a bylo jich prý tisíc. Usmířil též Lúkány s federativními Ítalióty, čímž rozladil bratra, neboť ztratil prostor pro svou expansivní politiku. Leptina zbavil funkce a jeho velitelské místo dostal mladší z bratrů Theáridás (k Leptinově osudu viz rok 386).
V Athénách se narodil řečník a protimakedonský politik Hypereidés, syn Glaukippův, který byl popraven roku 322, a v attických Kothokidách se narodil v prosté rodině Atrométově a Glaukotheje Aischinés, jeho a Démosthenův protivník (zemřel asi roku 315 na Rhodu). Podle všeho byl Aischinés samoukem, který řečnické umění okoukal jako městský úředník/grammateus tés poleós. Hypereidés měl syna Glaukippa, velmi plodného rhétora, o jeho bratrovi Alfinóovi nevíme nic. O sexuální náruživosti Hypereidově a o vztahu k synovi viz v indexu s. v. sex.
Jak vypadalo předkládání faktů, pomluv a lží při projednávání soudních procesů jednotlivými řečníky demonstrují vystoupení Démosthena a Aischina roku 343, srov. tam, ve svých řečech o vyjednávání míru s Filippem II. Makedonským. O Aischinovi Démosthenés na soudu řekl, že jeho otec byl školníkem/grammatistés a matka že "organisovala Bakchovy průvody/thiasús synagúsé.
Aischinés naopak obvinil Démosthena, jen tak mezi řečí, že zavraždil muže, který ho žaloval pro deserci/leipotaxiá, že po matce pochází ze skythských nomádů, viz rok 384, zatímco on sám je synem muže, který měl v rodném dému společný oltář s Eteobútovci, ve velké válce přišel o majetek, byl athletou, utekl před Třicítkou, bojoval jako žoldnéř ve válce satrapů s Králem; v roce procesu bylo Aischinově otci přítomnému na přelíčení 94 roků.
Démosthenés ale nedal pokoj a třináct roků na to, otevřel otázku Aischinova původu ve slavné řeči Ověnci znovu, tentokrát radikálněji: prohlásil, že je synem otroka jménem Tromés/"Třasořitka" sloužícího v poutech u učitele čtení a psaní Elpiy při Théseiu/edúleue par' Elpiá tó pros tó Théseió didaskonti grammata a jisté levné prostitutky, známé pod přezdívkou Empúsa/"Strašidlo měnící podobu" (to prý podle její pracovní vynalezávosti; o Elpiovi srov. u roku 432). Ve dne uklízel mladý Aischinés ve škole, po večerech posluhoval matce v organisování bakchických obřadů; Démosthenés proto Aischina též denuncioval jako "syna tympanistky/tympanistriá".
Později si Aischinés polepšil, neboť posluhoval hercům Simylovi a Sókratovi, jimž se říkalo "Uřvaní/Barystonoi". Když se Aischinovi dostalo svobody (jak k tomu došlo, Démosthenés neobjasnil; byli tedy rodiče rodu svobodného), změnil jméno otci v opak na Atrométos/"Neklepající se" a matku nazval nymficky Glaukotheou, jak tvrdil Démosthenés a oháněl se obratem, že o tom všichni dobře vědí. Ať to bylo, jak chce: Aischinés byl u Athéňanů oblíben jako bojovník s establishmentem, jako "jeden z nás".
Ve stejné době jako předešlí se narodil politik a řečník, žák Platónův a Isokratův, Lykúrgos z Athén, syn Lykofronův, vnuk Lykúrga popraveného Třicítkou. Patřili do starého rodu Eteobútovců/Eteobútadai, s manželkou Kallistó měl tři syny. V letech 338 až 326 byl nejvyšším finančním úředníkem své vlasti. Kolem roku 390 se v pontské Hérákleji narodil Hérákleidés, Platónův důvěrník a vlivný člen Akadémie i peripatu (zemřel kolem roku 310, viz o něm roku 339 a v indexu s. v. školy 3). Byl to muž bohatý, který vedle filosofických spisů složil řadu grammatických a měl libůstku v psaní tragédií pod jménem Thespidovým, srov. v indexu s. v. autorství.
Kolem roku 390 zemřel "přírodní" filosof Diogenés z Apollónie na Krétě (narodil se kolem roku 460, viz o něm v indexu s. v. školy 1).
V Itálii se vypravili Keltové proti Římu. Je to jedno ze tří tradičních dat, která uváděli již starověcí historici vedle roku 387 a 386. Patnáctého dne před srpnovými kalendami/a. d. xv kal. august., tedy 18. července, porazili pod Brennem (vlastně označení pro keltského náčelníka) zničujícím způsobem Římany na říčce jménem Allia, řec. Aliá, přítoku Tiberu. Většina z rozprášené římské armády prchla do Véjí, část do Říma na hrad.
Téhož večera stáli Keltové před Římem, ale do Města nevstoupili (srov. shodu ve dni konání s bitvou na Cremeře roku 477). Až 21. července byl nehájený Řím obsazen, vypleněn a veškeré víno vypito (ve stejný den roku 64 n. l. dal prý Nero podpálit Město znovu). Pouze na Capitoliu se držela posádka, vestálky sacra (tedy incl. palladia) s pomocí flamina Quirina zakopaly pod chrámem a pak dopravily kultovní symboly římské státnosti do Caere, viz rok následující. Hrad byl Kelty oblehnut.
Podle jiné tradice byla bitva vybojována 6. října a Město obsazeno o dva dny později, podle další šestnáctého dne před srpnovými kalendami/a. d. xvi kal. august., tedy 17. července. • Bylo to druhé dobytí Říma od jeho založení (srov. roky 753 a 507). Boj s keltským živlem Římané na kontinentu uzavřeli až roku 9 př. n. l., viz tam. Římané měli za republiky z Keltů velký respekt a jejich pohyb ohrožující Řím nazývali slovy tumultus gallicus/keltská hrůza, hrůza z Keltů.
Část Keltů byla poražena M. Furiem Camillem před Ardeou, kde od loňska žil ve vyhnanství. Oddíly římského vojska, které po Allii uprchly do Véjí, porazily jiný voj Gallů a Etrusků, kteří se v těchto časech vydali na lup na římské území a k Véjím. Římanům zde velel centurio M. Caedicius, který loni slyšel jakýsi varovný hlas, že se blíží Keltové; vojenští tribunové mu tehdy nevěnovali pozornost. Nyní Římané povolali zpět z vyhnanství M. Furia, s čímž souhlasil senát uzavřený na Capitoliu, a zvolili ho ve Véjích v nepřítomnosti počtvrté diktátorem; z Ardeje se pak vypravil do Véjí. Řím na mnoho měsíců přestal být residenčním městem římského státu.
Kolem roku 390 zemřel čínský filosof Mo-c' (Mozi, narozen kolem roku 480), zakladatel mohismu.