048

 

************************************************************

48.

Ol. 183, 1

Theodóros z Messény (poprvé)

264 SE

200 AE

Filokratés III.

a. u. c. 706

C. Iulius Caesar II. a P. Servilius Isauricus I.

Rok 1 tzv. první Caesarovy éry (viz rok 47)

Rok 1 autonomní éry Láodikeie na Moři (srov. rok 81)

Rok 1 autonomní éry Antiocheie na Orontu (viz však rok předešlý)

************************************************************

4. ledna/5. listopadu jul. kal. vyplul C. Iulius Caesar z Brundisia se sedmi legiemi z celkového počtu dvanácti, které soustředil kolem Brundisia. Druhého dne se bezpečně vylodil v lokalitě Palaisté na území illyrských Germiniů na místě, které nebylo nepřáteli kontrolováno. Dorazil do Óriku, který bez boje vydal L. Manlius Torquatus, když mu hellénští obyvatelé města i oddíl illyrských Parthínů odmítli proti konsulovi Caesarovi bojovat. Stejně se zachovali obyvatelé Apollónie a velitel posádky L. Staberius utekl. Brzy na Caesarově straně stála většina obcí Épeiru.

Poslední nabídku Caesarovu na rozpuštění armád a ke smíru, sám že učiní teď hned první krok, Pompeius odmítl. Poselství přinesl v době Caesarova vylodění L. Vibullius Rufus, oblíbenec Pompeiův, kterého už dvakrát Caesar zajal, viz rok předešlý. Pompeius, který byl právě na cestě z Makedonie do Apollónie a Dyrrhachia a byl na Egnatiově silnici/via Egnatia kdesi v Kandavském pohoří, se tak dozvěděl o Caesarově vylodění; do Apollónie přišel pozdě, v Dyrrhachiu Caesara předstihl.  

Lednový výsadek dopravních lodí uskutečněný za tvrdé zimy/gravissima hieme, to podle středomořských měřítek, doprovázelo pouze dvanáct válečných plavidel. Vrchní velitel celé pompeiovské flotily M. Calpurnius Bibulus kotvící s jádrem loďstva (110 válečných plavidel) na Korkýře, zcela selhal, viz o něm roku minulého. Nečekal přeplavbu, neměl připravené posádky lodí a když se po vylodění legií Caesarovy lodě prázdné vracely a bez doprovodu bitevních lodí do Brundisia pro zbývajících pět legií pod velením Q. Fufia Calena, zaútočil ze vzteku: třicet lodí zajal a zapálil i s mužstvem na palubě. Teprve pak dal hlídkovat ve všech kotvištích mezi Korkýrou a Salonami. 

Tak se také zmocnil jedné z lodí z druhé vlny caesarovské přeplavby, kterou nezastihlo Calenovo varování, že před přístavy hlídkují nepřátelské lodi a přepravu zastavil. Bibulus, který kotvil u Órika, dal osazenstvo, otroky i svobodné do jednoho povraždit. Kuriosně však nemohla jeho flotila na břeh, který ovládali caesariáni, takže se nemohli zásobovat pitnou vodou a záviseli na dodávkách proviantu z Korkýry. L. Scribonius Libo s M. Calpurniem Bibulem pověřili legáty M'. Acilia a Statia Murcia, aby s Caesarem, který byl právě s jednou legií u Búthrótu, vyjednávali o příměří, aby se mohli zásobit vodou a ukončit dlouhé dny na moři.

Caesar myslel, že jde o odpověď na Vibulliovu misi, když však viděl, že po několika dnech L. Scribonius nechce dát jeho vyjednávačům doprovod k Pompeiovi, kontakt ukončil. Pompeius vůbec pokládal Caesarův návrh za past. Bibula (c. 55) zablokovaného na moři zmohla permanentní zima a námaha, odmítl vyklidit posice a na lodi zemřel. Po něm už Pompeius žádného vrchního velitele svých flotil nejmenoval.  

Obě armády držely tábory v ten čas na obou březích řeky Apsos nedaleko od Apollónie. Vojáci obou stran spolu komunikovali, dohodli se, že po sobě nebudou střílet, dokud nedošlo k incidentu, kdy začaly létat šípy. Tehdy vykřikl T. Labienus vzkaz na caesariánský břeh: "Nemůžeme mít žádný mír, ledaže by se nám donesla hlava Caesarova/nobis nisi Caesaris capite relato pax esse nulla potest." 

Přes část zimy ležel Cn. Pompeius Magnus u Dyrrhachia, Caesarovou měl ležení u Apollónie. Pompejovci ale ovládali moře a caesariáni strádali nedostatkem potravin. Caesar posílal do Brundisia s žádostmi o vyslání zbývajících legií, ty ale nepřiplouvaly. Rozhodl se dokonce vypravit přes moře osobně. Vytratil se v noci z hostiny, nasedl v doprovodu tří otroků do naslepo sehnaného říčního člunu a nepoznán se pokoušel přes nepřízeň počasí dostat na moře po toku Aóu jižně od města. Vysoké vlny a vítr vanoucí od oře mu v tom zabránili, a to i když svou identitu lodníkům prozradil. 

Následoval pokus L. Scribonia Libona zmocnit se s padesáti loděmi Brundisia. Vyrazil od Órika a obsadil ostrůvek před Brundisiem a zničil několik nákladních lodí. Caesariánům velel tehdy MN. Antonius, který se svými muži náhlým protiútokem šedesáti menších plavidel flotilu zahnal ode města. Výsadku pompéjovských jezdců zabránili načerpat pitnou vodu a Libonovi nezbylo, než se vrátit. 

Teprve v dubnu se přeplavil s posilami M. Antonius a Q. Fufius Calenus k Lissu a byly obnoveny boje na Jadranu, které se před zimou Octaviovým útěkem zastavily, viz rok předešlý. Caesarovskou flotilu sledoval velitel rhodských lodí před Dyrrhachiem C. Coponius, ale nedohonil. Caesariáni se vylodili v přístavišti Nymfaion u Lissu. Pompejovský velitel posádky v Lissu Otacilius Crassus obklíčil dvě zbloudilé lodi. Noví odvedenci z první lodi vyjednali, že se mohou vzdát, ale Otacilius jich dal všech dvě stě popravit. Na druhé lodi se plavili veteráni, kteří se vylodili, přečkali noc na souši a probili se ráno ke svým. Římané z Lissu pak vydali město Antoniovi a Otacilius utekl k Pompeiovi.

Antoniovy jednotky se spojily u Órika s Caesarovými. Poněvadž však Caesar odvelel od pobřeží sílu vojáků, aby zajišťovali zásobovací cesty z Makedonie a Thessalie, odkud se mu též dostávalo projevů sympatií, například od Menedéma, představitele části Makedonie, které se tehdy říkávalo "svobodná" (neznámé území, snad restituce jedné ze čtyř makedonských "republik"? o Menedémovi viz v indexu s. v.).

Dvě legie caesariánů poslané do Makedonie (Cn. Domitius Calvinus), jedna do Thessalie (L. Cassius Longinus, bratr C. Cassia, tehdy pompéjovce, viz zde níže) a do Aitólie, Akarnánie a Amfilochie několik kohort (C. Calvisius Sabinus) se setkávaly s přátelským přijetím. Legát Calvisius snadno obsadil Aitólii, pompéjovci před ním vyklidili Napáktos a Kalydón, srov. o něm zde níže. V Makedonii a Thessalii však byli caesariáni tísněni syrskými legiemi Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiky, srov. zde níže a rok předešlý. Sami Thessalané, resp. jejich elity, byli rozděleni na dva tábory: aristokrat Hégésaretos byl pompéjovec, mladý Petraios caesarovec.  

K polní bitvě nedošlo, třebaže kdesi na Haliakmonu proti sobě stály legie Cn. Domitia a Q. Caecilia Metella; rozešly se po dvou jezdeckých šarvátkách, v první zemřelo osmdesát pompéjovců a dva caesariáni, z druhé se údaj o padlých nedochoval.

Podle jiného podání však pompéjané výrazně zvítězili a bitvu z Domitiovy legie přežilo jen osm set mužů. Další verse praví, že poražen Scipionem Nasikou a Thrákem Sadalou byl v Thessalii L. Cassius Longinus v době, kdy se manévrovalo u Dyrrhachia, tedy v létě. Cn. Domitius byl podle tohoto podání vytlačen z Makedonie M. Favoniem (rukopisně: Faustus), získal však oporu v Lokridě a Aitólii a vpadl do Thessalie. Třebaže padl do léčky, obešel ji, sám jinou nastražil a v bitvě porazil legie Scipiona Nasiky (?). O tažení Fufia Calena do Hellady na začátku léta viz zde níže. 

Vakua před Órikem, jehož obranu měl na starosti legát M'. Acilius, využil Cn. Pompeius ml., praefect egyptské flotily, a zmocnil se přístavu. Na místě nechal pro obléhání D. Laelia, který byl odvolán z velitelství asijské pompéjovské flotily, sám přepadl se svými plavidly přístavu Lissu: zapálil třicet caesarovských nákladních lodí, zanechaných tam Antoniem, ale po třech dnech obléhání odplul a Órikos a Lissos zůstaly caesarovské. 

Pompeius se zjara zmocnil parthínského Asparagia, vytáhl Caesar proti němu, aby mu nabídl bitvu. Moc z toho nebylo a Caesar se hbitě obrátil zpět k Dyrrhachiu, nočním pochodem překvapil Pompeia a ráno byl před Dyrrhachiem. Pompéjovci se rozložili kolem města, dovnitř ke své posádce nemohli, a loďmi zablokovali přístup do města z moře. V kraji dal Pompeius vybudovat 24 pevnůstek s proviantem, takže pahorkovité okolí města opevňovaly valy s palisádami Caesarovy o délce patnácti mil obklopené zvenčí valy s pevnůstkami Pompeiovými. Během opevňovacích prací docházelo k potyčkám o nově získané pahorky a jejich opevňování a vlastně se obě armády obléhaly navzájem; že by se pompéjovská posádka Dyrrhachia pokoušela o výpad, zpráv není. 

Caesariáni byli v řadě drobných potyček poráženi, pompéjovci měli navrch. Caesarovi vojáci trpěli špatným zásobováním obilím, podobně jako loni v Hispániích anebo pod Alesií. Chléb pekli z jakéhosi kořene zvaného místními chara (řec. a lat. lapsané/lampsané, popř. kýma), ale masa bylo z dobytka přiháněného z Épeiru dostatek. Naopak pompéjovci měli nesnadný přístup k pitné vodě, neboť Caesar dal v kraji odvést toky ze svých směrů a dílem je zahradit. Nedostatek krmení pro koně vedlo na obou stranách k tomu, že se jim předkládalo drcené stromové listí a rákos. 

Od Caesara k Pompeiovi dosud nepřeběhl z vojska nikdo, až nyní dva Allobrogové, šlechtičtí sourozenci Raucillus a Egus, synové národního vůdce Abducilla, vyznamenávaného soustavně Caesarem: chlapi kradli, fasovali na vyšší počet mužstva než měli a byli o poměrech v Caesarově armádě dobře informováni. Do zrady je doprovodili jejich poddaní Keltové. Jeden ze sourozenců padl v jezdecké potyčce ještě před Farsálem, jméno neznáme. 

V červenci Caesarova armáda neuspěla v několika pokusech prorazit pompéjovský valový systém a při protiofensivě pompéjovců po porážce ve dvou bitvách svedených v jednom dnu musel Caesar vyklidit posice a ustoupit. Caesar vyznal, že bylo chybou usadit se před Dyrrhachiem, Pompeiovou základnou. Jeho legie putovaly od města přes staré ležení u Asparagiu k jihu do Apollónie, kde zanechal raněné a vyplatil žold; Pompeiova armáda následovala s jednodenním odstupem.

Od Apollónie směřoval se šesti legiemi do Thessalie, aby se spojil s oddíly Cn. Domitia, až spolu dorazili do Gomf. Pompeiovi poslové mezitím roznesli po světě zprávu o Caesarově porážce před Dyrrhachiem a řada sympatisantů znejistila nebo změnila tábor. Pompeius měl zároveň obavu, aby Caesar nesmetl legie svého tchána. To byl snad také hlavní důvod, aby nevyslyšel protinávrh: vrátit se s plnou silou do Itálie a odtud se znovu zmocnit celého Západu. Kromě toho přívrženci okamžité rozhodující bitvy války poukazovali na nezkušenost Caesarových mužů, jehož legie byly z velké části sestaveny čerstvými odvedenci a nikoli muži, s nimiž pacifikoval Gallie (tak T. Labienus).

Vojenský velitel Gomf, Thessal Androsthenés, informovaný o Caesarově prohře, zavřel brány, dal dohromady domobranu posílenou otroky a žádal Pompeia a Q. Metella Scipiona, který ležel se svými legiemi u Lárissy, o pomoc.

Oba byli však daleko a Caesar se města zmocnil, bleskovým útokem téhož dne na hradby; město dostali vojáci v plen, po dlouhé době se najedli a napili. Totéž se opakovalo pod hradbami Métropole, kam Římané dorazili rychleji než zpráva o osudu Gomf. Zde se však občané vzdali a byli ušetřeni (v Gomfách si dvacet starců, asi radních, vzalo život jedem, který jim nachystal ve svém domě místní lékař).  

Cn. Pompeius Magnus Caesara s celým vojskem, jehož jádro tvořilo dvanáct legií, stále následoval. Nyní v Thessalii, když se proud Pompeiův spojil se Scipionovým, kdy se obě armády zásobily sklizní obilí široko daleko, v ležení pompéjánů probírali, kdo obsadí které příští funkce, jak budou potrestáni poražení caesariáni, jaké budou odměny. Radikál L. Domitius Ahenobarbus, který se během debatních kratochvílí zasazoval o soudy nad těmi senátory, kteří se nepostavili na Pompeiovu stranu, se svých soudů nedočkal: byl zabit téhož dne na útěku a stal se nejvýše postavenou obětí bitvy. 

U Farsálu, resp. Palaifarsálu, při řece Enípeu byla vybojována za žhavého dopoledne jediná polní bitva, kterou spolu Caesar a Pompeius svedli: 9. srpna/6. června jul. kal. byl Cn. Pompeius Magnus se svou elitní armádou na hlavu poražen.

Heslem caesarovců bylo Afrodíté přináší vítězství/Afrodíté níkéforos, pompéjánů Héráklés aníkétos/H. je neporazitelný. Caesarovým šikům na křídlech veleli M. Antonius a P. Cornelius Sulla, zřejmě synovec diktátora Sully, středu Cn. Domitius Calvinus, Pompeiovým křídlům L. Domitius Ahenobarbus a L. Cornelius Lentulus Crus, středu tchán Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica, sám Pompeius velel s L. Afraniem zálohám chránícím ležení.

První se dala na útěk Pompeiova jízda zaskočena pěšáky ze zálohy mířícími do očí jezdců kopími, jeho pěchota ustupovala ke svému ohrazenému ležení. Spojenečtí vojáci Pompeia prý z velké části ani do bojů nezasáhli, jen přihlíželi a pak prchali.

Pompeius, který sem z bitvy utekl, vsedl na koně, odhodil své imperátorské atributy a ujížděl do Lárissy; o jeho dalším osudu viz zde níže. Jeho narušené legie ustoupily k večeru do hornatého terénu a Caesar je stíhal se svými čtyřmi: nabídku bitvy pompéjáné nepřijali a druhého dne zrána kapitulovali, v jejich řadách značný počet senátorů.

Jeho vojenská síla však zlomena nebyla a s ohromnými finančními a materiálními zdroji, jimiž Pompeius disponoval, se mohl snadno znovu postavit na nohy. Místo toho muž, jemuž se dostalo mimo jiné od pochlebníků přezdívky Agamemnón a král králů, ze země prchl přes Lárissu na moře. Caesar se zmocnil též ležení pompéjovců, nádherně vybavených stanů aristokratů a všech jejich zásob a snědl večeři chystanou Pompeiovi. Jeho legionáře pardonoval již během bitvy, když je v okamžiku vítězství vyzýval, aby skládali zbraně a přešli k němu. 

Před bitvou se na Pompeiovu stranu postavili mimo jiné Nabatajové, jejichž král Obodás II. poslal jízdní oddíl. V Pompeiově vojsku stály oddíly Židů, Armenů, Keltů, Thráků, Kappadoků, Hellénů, dokonce alexandrijských Germánů, srov. rok 56. Ještě před bitvou u Farsálu uzavřel Pompeius smlouvu o spojenectví s králem Dáků Burebistou, ale Dákové do této války nazasáhli; smlouvu Burebista ujednal prostřednictvím Helléna Akornióna z Dionýsopole (srov. rok 60). Jezdce Pompeiovi poslal král Astů a Odrysů Kotys V.; velel jim jeho syn a nástupce Sadalás II. Stejnou podporu poslal kníže Sapajů Rhaiskúporis I. n. Rhéskúporis (vládl do roku 42; doložen až tohoto roku, začátek vlády neznáme). Pompeius měl po celý rok dost času na to, aby vybudoval silnou flotilu poskládanou z lodí z celého egejského prostoru, Anatolie a Levanty, celý římský východ zatížil daněmi, peníze vybíral od protektorátních dynastů, odváděl do své armády římské kolonisty usazené v Helladě, Makedonii, Épeiru a na Krétě, zařazoval do ní pomocné jednotky orientálních spojenců, nashromáždil velké zásoby proviantu.  

Celkově disponoval Pompeius před bitvou 45 tisíci pěšími vojáky a sedmi tisíci jezdci, Caesar jen 22 tisíci pěšími a jedním tisícem jezdců (myšleni snad jen vojáci pocházející z Itálie). Z nich na bojišti zůstalo šest tisíc pěších pompéjovců a čtyřicet jezdců, z caesariánů přes dvě stě legionářů a třicet centurionů (podle účastníka bitvy).

Vyskytly se ovšem údaje i mnohem vyšší: sám Caesar uvedl, že padlo pompéjovců na patnáct tisíc a zajato že bylo přes 23 tisíc mužů. Dohromady se ve farsálské bitvě sešlo prý na šedesát až sedmdesát tisíc mužů z Itálie. Asi na základě vyšších údajů básnil například literát M. Annaeus Lucanus o hodech pro vlky, lvy a medvědy a že "každý strom nechával skapávat krvavou rosu z krvelačných ptáků/omnique cruentá álite sanguineís stíllávit róribus arbor".  

• Téhož dne roku 378 n. l. padlo u Adriánopole proti vítězným Visigotům čtyřicet tisíc římských vojáků vedených císařem Valentem: byla to jedna z nejtěžších římských porážek vůbec, viz v indexu pod Řím a vojenské katastrofy. U Farsálu padlo nesrovnatelně méně vojáků: šest tisíc pompéjovců a asi stejné množství jejich spojenců a vojáků pomocných sborů.

Během vojenských operací před Farsálem bylo Římany, zřejmě caesariány, zničeno město Aitólů Kalydón. Zbytek obyvatelstva později usídlil Augustus v Níkopoli (srov. rok 29). Caesar udělil svobodu thessalským městům, potvrdil svobodu Ília a rozšířil státeček o pozemky, obnovil svobodu Knidu, to z vděku vůči svému příteli a mýthografovi Theopompovi z Knidu, viz o něm též zde níže, a Pergama v Asijské provincii, kde jinak trestal obce držící při Pompeiovi.

Po prohrané bitvě, jejíž vojenský dosah nebyl až tak vážný, se pompejovští grandi dali na útěk, někteří okamžitě přešli do tábora Caesarova; po Pompeiově smrti se k vítězi přidal i C. Cassius Longinus, později jeden z předních Caesarových vrahů, nyní velitel syrské flotily s plavidly z celé Levanty, počty neznáme, operující v létě u břehů Sicílie a jižní Itálie. U Messány leželo 25 Caesarových bitevních lodí pod M. Pomponiem, před Vibonou/Hippóniem kotvil s další flotilou praetor P. Sulpicius Rufus.

C. Cassius použil v obou případech stejné taktiky. Před Messánou ho nikdo nečekal a za příhodného větru poslal proti Pomponiovým lodím nákladní plavidla plná koudelí, smůlou a vším možným hořlavým. Jejich požár se přenesl na kotvící lodi a celá Pomponiova flotila shořela. Pád města prý odvrátila zpráva o Farsálu. P. Sulpicius před Vibonou propadl hysterii, dal lodi vytáhnout na souši, ale za příhodného větru zápalná plavidla spálila pět z nich. Tehdy se caesarovští veteráni v kraji na doléčení odhodlali k boji, nasedli do lodí, počty neznáme, potopili dvě bojové lodi a zajali dvě další; z jednoho z nich se C. Cassius zachránil jen tak tak. Teprve nyní dorazily zprávy o Farsálu zaručené, aby jim uvěřili i pompéjovci, Cassius odplul od Sicílie a vydal se Caesarovi.  

Pompeiovi fakticky zbývalo hodně prostředků, příznivců a vojáků od Syrie a Egypta po Hispánie, ale nedokázal toho všeho využít. Na útěku stále naříkal, že to až sem dopracoval díky špatným svým rádcům. Z egyptského bohatství a celkového nepřítelova potenciálu měl strach i Caesar. 

Po Farsálu poslal Caesar do Illyrika A. Gabinia, kterého povolal z exilu, k němuž byl odsouzen roku 54 za podvody při správě provincie Syrie a nepřímo za dosazení Pompeiova chráněnce Ptolemaia XII. na trůn, viz roky 56sq. Gabinius byl původně oddaný pompéjovec a proti Pompeiovi bojovat nechtěl, viz rok následující. Gabinius se odmítl přeplavit nejkratší cestou do Illyrie, ale putoval s vojáky z Brundisia kolem celého Jadranu, na území Delmatů dorazil někdy v zimě za povětrnostní nepřízně: zásobování po moři zablokováno, země válkou již zplundrována, dobývání nepřátelských posic a pevnůstek probíhalo za chladného špatného počasí. 

Jeho a Caesarova quaestora Q. Cornificia, který stál v čele dvou nově odvedených legií, protivníkem na Jadranu byl M. Octavius, velitel Pompeiovy jadranské flotily, srov. zde výše. Po smrti svého vůdce se připojil k ostatním pompéjovcům na Korkýře a odplul s nimi do Afriky. Podle jiného výkladu se tak stalo až roku následujícího, viz tam. 

Cn. Pompeius ml. měl s egyptskou spojeneckou flotilou namířeno na Brundisium, kam poslal D. Laelia. Proti jeho lodím, počty neznáme, se však velitel města P. Vatinius, který v zimě sloužil Caesarovi na Apsu jako vyjednavač s pompéjovci, dokázal bránit, nikoli však útočníky odradit; to se stalo až když dorazila zpráva o Farsálu. Syn se po otcově vraždě, když Egypťané odpluli přidal ke Catonovi, viz zde níže. 

Q. Fufia Calena (Q. Furia Calena, jak nápisně v Delfách?) poslal Caesar také ještě před Farsálem, srov. zde výše, aby zbavil Helladu pompéjovců, jimž velel praetor P. Rutilius Lupus, správce Acháie, který se opevňoval na Isthmu. Calenus obsadil Delfy, Théby, část střední Hellady musel dobývat, obsadil neopevněný Peiraieus, zpustošil okolí Athén, které nechtěly otevřít brány. Po Farsálu se jako všechny hellénské obce vzdaly kromě Megar.

Calenus se jich zmocnil zradou a přeživší prodal do otroctví; ale tak, aby je mohl vykoupit nějaký příbuzný a za co nejméně (oddaný caesarián, tr. lidu roku 61, praetor roku 59 a konsul roku 47 se přiklonil k M. Antoniovi a padl v bitvě roku 40, nebo podle jiného zdroje zemřel přirozenou smrtí; jeho syn se přidal k Octavianovi).

Zřejmě t. r. nebo následujícího honorovali delfští amfiktyoni jistého Kallista z Knidu za zásluhy o amfiktyonii, Hellény a za jeho vliv na "vojevůdce/hégemones" Římanů (jméno ani ethnicita nevyjádřeny) proxenií, proedrií o Pýthiích, bronzovou sochou a zlatým věncem. Druhé usnesení je fragmentárnější a pravděpodobně vyjadřovalo pocty pro téhož Kallistu za pomoc legátovi a pro praetorovi Q. Furiovi (zde nikoli Fufiovi) Calenovi za jakousi pomoc u Kirrhy: odměnou byly pro něho i potomky proxenie, asýlie, promanteia, ateleia a právo vlastnit v Delfách půdu a budovy.

Zřejmě ze stejné doby pocházela nedochovaná  socha zasvěcená Apollónovi Pýthijskému s dedikačním nápisem na zachovaném soklu C. Iuliovi Theopompovi, mýthografovi a historiografovi rovněž z Knidu. Jak vyplývá ze jména, dostalo se mu římského občanství od Caesara, jehož byl přítelem ještě z doby před občanskou válkou, srov. o něm zde výše. Theopompovi prokázali vděk též občané syrské Láodikeie, kteří se na počest Caesarovu přejmenovali na Iúliá Láodikeia pros thalassé (tento rok je začátkem datační éry Láodikeie: postavili mu v Knidu sochu. Knidští zahrnuli Theopompa hérójskými poctami, když roku 45 dosáhl v Římě uzavření spojenecké smlouvy, a stejně tak jeho rodinu: Telesteiru, dceru Hippokritovu, adopcí dceru Theropompovu/kata thygatropoián Theopompú, C. Iulia Hippokrita, Theopompovu vlastní dceru Iúlii Nossidu a syna, rhétora Artemidóra, který zůstal v Římě a v osudný den varoval Caesara, viz rok 44.

Fragment nápisu s textem přísežné smlouvy/horkion Knidu s Římem nalezen v Chalkidě na Euboji. Knidští vyslanci za přítomnosti Theopompa se synem a s Hippokritem přísahali na Iuliově foru 8. listopadu 45, za Římany Cn. Domitius Calvinus a Cn. Pomponius Rufus (tento odjinud neznámý). 

M. Porcius Cato, který na začátku roku úspěšně bojoval s Caesarem po jeho vylodění v Illyrii, nebyl u Farsálu, neboť velel jednotkám zanechaným v Dyrrhachiu, viz zde níže, aby čelil případnému novému výsadku z Itálie anebo nepřátelství illyrských Parthínů. Po bitvě uprchl před vzpourou na Korkýru, v jejíž vodách kotvilo na tři sta triér, a pokusil se s věrnými jednotkymi zmocnit Peloponnésu. Obsadil jen Patry a zde se k němu přidali M. Petreius a Faustus Cornelius Sulla, diktátorův syn.

Proti Catonovu námořnímu výsadku vytáhl Q. Fufius Calenus, takže pompéjovci se museli s Peloponnésem rozloučit a odpluli do Kýrénaiky, kde se dozvěděli o Pompeiově smrti. Odtud pak Cato v zimě putoval po 27 dnů podél Syrty s nákladní karavanou oslů a deseti tisíci muži na západ do provincie Afrika k P. Attiovi Varovi, který nadále s králem Iubou drželi při Pompeiovi. Numid přitom dával najevo, že to je on, kdo je pánem situace, nikoli Římané.  

Na Korkýře předtím jmenovali vrchním velitelem všech svých sil Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiku, který loni vytáhl do války s mužstvem ze Syrie, kde byl prokonsulským správcem a zanechal tak římský východ nekrytý; obyvatelé Syrie se obávali parthského vpádu.

Není divu. Ke králi Óródovi II. totiž Pompeius vyslal svého věrného a podle všeho též příbuzného C. Lucilia Hirru n. Hirriu/o jménu viz v indexu s. v. s žádostí o pomoc proti Caesarovi. Parth ale za to chtěl Syrii, což vyslanec okamžitě odmítl a byl králem uvězněn. Po propuštění se s ním Caesar udobřil a dobytkář z Bruttia, snad potomek satirského básníka C. Lucilia, velkochovatel ryb, daroval na stoly za oslav triumfu Božského Iulia šest tisíc murén; triumvirové ho o dva roky později, asi pro jeho majetek, proskribovali, utekl k Sex. Pompeiovi na Sicílii a už o něm není slyšet. 

Prokonsul Scipio Nasica se svými vojáky zimu 49/48 přečkával v pohodlí Pergama a ubikací provincie Asia a vydíral provinciály o peníze. Vypisoval daň např. ze sloupů, ze dveří, zadlužovala se města, soukromníci a celá asijská provincie, viz rok předešlý. Dokonce dostal zálusk na chrámový poklad Artemidy Efeské, ale bohyni zachránilo protentokrát to, že v den, kdy ho šel v doprovodu řady senátorů zabavit, dorazil dopis od Pompeia, že se Caesar vylodil v Épeiru, takže už k tomu neměl čas. Nepodařilo se to ani o něco později po farsálské bitvě T. Ampiovi Balbovi, pompéjovskému legátovi pro praetore, jemuž při počítání pokladu asistovali senátoři přítomní v provincii: před blížícím se Caesarem utekl.

Tohoto Scipiona poctili bodří občané Pergama sochou, z níž se zachoval pouze nápis na podstavci, kde je Říman nazván imperátorem/autokratór a spasitel a dobroděj lidu Pergamu/kai heautú sótér kai euergetés. Ze stejné doby a místa pochází dedikační nápis na rovněž nedochované soše Cornelii, Scipionově dceři a manželce Pompeia Magna, ten je titulován pouze jako prokonsul/anthypatos, za její moudrost a náklonnost/sófrosyné kai eunoiá.

M. Tullius Cicero, který byl vlažný pompéjovec, zůstal pro nemoc v Dyrrhachiu, netáhl do Thessalie. Po Farsálu odmítl velitelskou funkci, kterou mu nabízeli M. Porcius Cato, velitel patnácti kohort zanechaných Pompeiem v Dyrrhachiu, T. Labienus a M. Terentius Varro; měl prý války plné zuby. Cn. Pompeius ml. ho tehdy nazval zrádcem a div že ho nezabil. Přeplavil se na začátku listopadu do Brundisia a čekal tam téměř rok na návrat Caesara z Orientu, viz rok následující; krátce po něm dorazil M. Antonius.

Vítěz pardonoval většinu pompéjovců i poražené jejich spojence mezi asijskými monarchy. Cicero podpořil před Caesarem roku 46 udělení milosti pro aristokrata M. Claudia Marcella, cos. 51, pompéjovce první hodiny, takže se směl vrátit z Mytilény, kde po Farsálu žil; cestou do Říma však byl zavražděn jakýmsi otrokem a pohřben v Athénách.

Stejně se Cicero roku 46 zasadil o legáta Q. Ligaria, který proti Caesarovi bojoval v Africe a nesměl do Říma - a pak se přidal k caesarovrahům (Ciceronovy zachované projevy Pro Marcello a Pro Ligario); Ligariovým žalobcem byl právník a pozdější historik Q. Aelius Tubero, viz rok 50. 

Cn. Pompeius Magnus se na útěku 10. srpna dostal do Lárissy a s třiceti jezdci dorazil k moři. Pokračoval od ústí Péneia nákladní lodí v doprovodu M. Favonia a konsulára L. Cornelia Lentula, kus cesty s ním sdílel Déiotaros, přes Amfipoli, kde byl jen den, ale přesto vydal edikt o sezvání Hellénů a Římanů ke složení vojenské přísahy, pokračoval na Lesbos do Mytilény, kde se spojil s manželkou Cornelií Metellou a Sex. Pompeiem, svým mladším ze synů (nebylo mu dvacet), které sem poslal před bitvou do zázemí (snad už na jaře); starší Cn. Pompeius (c. 30) ležel s flotilou v době farsálské bitvy před Korkýrou, srov. zde výše.

● Mytiléna se okamžitě po odplutí pompéjovců přerodila v caesarovskou obec. Vůdčím elementem byl historiograf a rhétór Potamón, syn rhétora Lesbónakta, který žil devadesát let, ještě na začátku vlády Tiberiovy. Mytilénští ho uctívali jako héróa a postavili mu svatyni Potamóneion. Zachován je z něho fragment Caesarova děkovného dopisu z t. r. potvrzující jeho přátelství s Mytilénou, z následujího roku s usnesením senátu o téže věci, kdy Potamón byl mezi vyslanci do Říma, a tři dokumenty z vlády Augustovy. Na posledním z nápisů, nedatovaném fragmentu z augustovské doby, je podle všeho Potamón (jméno nedochováno) honorován jakousi poctou a je označen za potomka Penthila, krále Aiolů. Viz o něm roku 75 a 70.     

Přes Rhodos, který odmítal pompejovce přijímat, a Attaleiu v Pamfýlii, kde se k němu přidalo několik triér s vojáky z Kilikie a skupina se rozrostla o šedesát senátorů, pokračoval Velký Pompeius na Kypr, kde se dozvěděl, že ani syrská Antiocheia ho nechce a ani nikoho z jeho stoupenců. 

Původně chtěl vyhledat spojenectví Parthů, ale to mu přátelé vymluvili. Iubu Mauretánského rádci nepokládali za dost nóbl, směřoval proto Pompeius do Egypta, kde počítal s všemožnou podporou, neboť chlapeckého Ptolemaia XIII. před Farsálem podporoval a jeho otec mu byl zavázán.

Zabavil na cestu peníze publikánů na Kypru a půjčil si u soukromníků. Dal naložit náklad mědi určené pro válku a vyzbrojil na dva tisíce mužů, převážně otroků poskytnutých spolky publikánů/ex familiis societatum nebo vybrané podnikateli/a negotiatoribus. Pompeius zjevně doufal ve stejný zázračný návrat do čela světové politiky jako se to kdysi podařilo vůdci populárů C. Mariovi, jehož krvavý návrat do Říma roku 87 si "Magnus" musel z mládí pamatovat. Kromě toho se mu na Kypru asi dostalo zpráv o tom, že stále ještě disponuje velkou flotilou a že se jeho straníci shromažďují v Africe. 

Když jeho lodi kotvily u Kasia před Pélúsiem, přes posly královým lidem vysvětlil, že ho připlul požádat o pohostinnou ochranu v Alexandreji. To vyděsilo dvořany a jednou z jejich spekulací bylo, že by se mohl zmocnit vlády nad Egyptem. Den před svými 59. narozeninami, 28. září/24. července jul. kal. byl při vyloďování před přístavem Pélúsia z rozhodnutí poručníků mladého Ptolemaia XIII. Filopatora a na radu rhétora Theodota z Chiu ("mrtvý nekouše/nekros ú daknei") zavražděn centurionem římské královské gardy, viz rok 55, L. Septimem či Septimiem, Salviem a stratégem Achillou (narozen byl Magnus 29. září roku 106)Zajat byl zároveň konsulár L. Cornelius Lentulus Crus a později ve vězení královskými zavražděn. 

Ptolemaios Filopatór ležel před Pélúsiem táborem ve válce se svou starší sestrou Kleopatrou. Septimius sloužíval pod Pompeiem za války s piráty a patřil k vojákům, které s sebou roku 55 přivedl do Alexandrie A. Gabinius; nyní stál v královských službách, viz o gabíniovcích roku 55.

Bezhlavé Pompeiovo tělo spálil na mořském břehu jeho propuštěnec Filippos s otrokem Skythem a kyperský quaestor Cordus (jinde jmenovaný jako Servius Codrus), Caesar mu dal postavit náhrobek, jeho vraždu pomstil a ostatky s pečetním prstenem předal Cornelii Metelle v Římě; již se znovu neprovdala, více o ní není známo.

Rodina, která sledovala vraždu z lodi, prchla přes Tyros zpět na Kypros; manželka Cornelia Metella (c. 25), jejímž prvním mužem byl P. Licinius Crassus, syn triumvira a slavného boháče (vdovou od roku 53), byla Pompeiovi, jehož byla od roku 52 pátou manželkou, oddána a oporou; jejich manželství bylo rovněž bezdětné. Byla vzdělána v literatuře, mathématice, ve filosofii a hudbě. O matce jejích nevlastních synů viz rok 60.

• Později byl Pompeiovi rodinou vybudován u Kasia náhrobek s bronzovými sochami, který ještě ve starém věku obnovil císař Hadrianus, když byl zničen povstalci za druhé války židovské roku asi 115 n. 116 n. l. Za stejné války Židé zničili u Alexandreie háj zvaný Nemesis zřízený Caesarem kolem hrobu, kam pochoval Pompeiovu hlavu, když mu ji královští doručili. 

Jen o několik dní později, dne 1. října (26. července, dva dny po Pompeiově smrti), připlul do Alexandreie přes Helléspontos, Iónii a Rhodos pouze s malou částí vojska, dvěma legiemi, C. Iulius Caesar. Toho provázela Venuše Vítězná i po Farsálu. Přes Helléspontos se totiž přeplavoval třetího dne po bitvě na malém člunu, když tu se objevily pompéjovské bojové trojveslice s velitelem L. Cassiem (Longinem? jiný od caesarovraha C. Cassia), které byly na cestě k Farnakovi II. doprosit se pomoci proti Caesarovi. Cassiova flotila čítala osmdesát lodí, ale její velitel se uprostřed vod prostě vzdal a byl přijat na milost...

Stejně milostivě se zachoval k provinciálům asijským a z Rhodu se s jedinou legií, kterou měl z Thessalie, za níž následovala oslabená legie Q. Fufia z Acháie, dohromady 6400 mužů, přeplavil na palubě zabavené Cassiovy flotily do Alexandreie. Dorazili tam třetího dne plavby středem moře. Uvítán dvořany, král byl ještě v Pélúsiu, dozvěděl se o Pompeiově smrti, chodil po památkách, poslouchal prý filosofy v ulicích, choval se mile; čekal, až dorazí posily. Idylicky to vše vypadalo jen na první pohled, viz dále zde níže 

V Egyptě vládla napjatá situace, rozumí se v ptolemaiovské métropoli a okolí. Nešlo jen o dynastické rozepře. Zemi pro nízkou hladinu nilských záplav sužoval hlad, špatné úrody trápily venkov i v dalších letech. Záplavy se nedostavily roku 43 a 42 a královna dala pro zásobování alexandrijských občanů otevřít královské sýpky. 

O poměrech v Horní zemi informováni nejsme, ale podle všeho klid v Thébaidě zajišťoval, a asi také zásobování, epistratégos Kallimachos, který byl ve funkci nezvykle dlouho: v letech 62 až 39. Jako stratégos sloužil třem panovníkům již od roku 74, později byl též stratégem Rudého a Indického moře. Zcela jistě nelze tvrdit, že by součástí Kleopatřiny slávy byla její starost o stav její nilské říše.

Kallimachos byl za své zásluhy o obnovu Théb zničených před lety v sérii revolt poctěn přízviskem Sótér/Spasitel, tedy kultovním epithetem přísluším dosud jen panovníkům a lze předpokládat, že v Horní zemi vládl s téměř královskými poctami zcela autonomně na alexandrijském dvoru lhostejno, kdo tam v Deltě hrál prim.

Ze září roku 48, 20. thóthu 5. roku králů Ptolemaia XIII. a Kleopatry, se uchoval démotický nápis z chrámového graffita ze západní thébské nekropole Madínat Hábu o návštěvě stratéga jménem Plénis alias Pamonthés, syna Monkorea. Jeho zřejmě předchůdce Kalasaris byl Pléniův bratr a místo opatřil záznamem 1. týbi 26. roku Ptolemaia XII., tedy 4. ledna 55. Čeho byli oba stratégy, není jasné, ale zjevně podřízení Kallimachovi.    

Krátce před bitvou u Farsálu, pravděpodobně v květnu, byla z Alexandreie vyhnána či unikla královna Kleopatrá Filopatór (srov. předcházející rok). Utekla buď do Thébaidy, nebo k arabským kmenům na pobřeží Rudého moře. Podle další, logičtější verse, měla prchnout do Syrie, tedy na římské území. Oba královští sourozenci sbírali vojsko, z jakých zdrojů tak činila královna, známo není. Kleopatrá VIII. a Ptolemaios XIII. drželi v době bitvy u Farsálu proti sobě armádní ležení u Pélúsia a u mysu Kasion.

O přijetí Caesara Alexandrijskými se zprávy rozcházejí. Podle jedněch s ním byli zkraje spokojeni, viz zde výše, podle druhých se mezi egyptským obyvatelstvem šířila okamžitě nespokojenost s římskou přítomností, s cizáky ve městě. Po městě byli Římané přepadáváni a zabíjeni a podle všeho byla situace v několika málo dnech neudržitelná. Caesar přitom se svými muži odplout nemohl, poněvadž tomu nepřály pasátní větry/etésiai, etesiae

Na základě římských protektorátních smluv a závěti Ptolemaia XII., otce mladého krále a jeho sestry, jehož zapečetěnou kopii měli v Alexandreji k disposici (druhá byla uložena v Římě v Pompeiově domě), vstoupil Caesar jako úřadující konsul do palácové politiky v roli rozhodčího v sourozeneckých sporech. Zároveň dal regentovi Potheinovi najevo, že začne s výběrem peněz, dluhu po Ptolemaiovi XII., jemuž kdysi půjčil 17,5 milionů drachem, z čehož sedm a půl jeho dětem odpustil. Zároveň Potheinovi oznámil, že oba sourozenci mají svá vojska rozpustit a spolu jednat. 

Potheinos se proti tomuto rozhodnutí spikl se skupinou vlivných dvořanů a povolal z Pélúsia stratéga Achillu, které učinil velitele královy armády. Achillás neprodleně vytáhl na Alexandreiu a obsazoval části města, které Římané nedrželi. Na Caesarův pokyn poslal král k Achillovi jako vyjednavače Dioskúrida a Serapióna, které podle všeho znal Caesar z jejich diplomatických misí ve službách Aulétových, aby stratégovi sdělili Caesarovo rozhodnutí. Achillás jednoho z nich na místě zavraždil, druhého přizabil a přežil díky tomu, že ho služebnictvo odklidilo jako mrtvého. 

Brzy ovládli Achillovi vojáci s královskou gardou vedenou L. Septimiem většinu velkoměsta. Disponovali dvaceti tisíci muži, mezi nimiž sloužilo mnoho gabiniovců, kteří se ve městě usadili a založili též rodiny (o osudu velké části jich viz rok předešlý). S nimi se spřáhli běženci, bandité a piráti ze všech koutů Středomoří, tvrdil to autentický svědek událostí Caesar. Početně mnohem slabší Římané neměli v cizím městě šanci, viz jejich sílu zde výše. Silné boje vypukly o přístup do válečného přístavu, kde leželo padesát troj- a pětiveslic, které se vrátily ze spojenecké výpomoci Pompeiovi, viz zde výše, a s nimi 22 lodí, stálá ochranná flotila města.

Caesariáni plavidla zapálili, zmocnili se Faru a několika důležitých míst ve městě s částí palácového komplexu. Od požáru rychle chytla část města a s ní jedinečný komplex alexandrijské knihovny;. Plameny zničily čtyři sta tisíc svitků, menší část svitků uložených v Sarápeiu zůstala přesto zachována (o náhradě škod viz rok 33 a v indexu s. v. Múseion). 

Stejně bojovně konali Alexandrijští, kteří dokonce velmi rychle přistavovali k novým obléhacím valům až desetiposchoďové kamenné věže doplňované helepolemi pohybovanými dobytčaty po širokých bulvárech Alexandreie. Všechno jim hrálo do karet: početně slabý nepřítel, roční období znemožňující rychlou pomoc po moři, legie téměř bez podpory zvenčí: od podzimu tohoto do jara následujícího roku probíhala v Alexandreji známá už ve starém věku jako válka alexandrijská.

Kleopatře (21) se podařilo tajně dostat do města a k Caesarovi a představit se mu. Zprodukoval to její důvěrník Apollodóros ze Sicílie, který ji na loďce zabalenou do vaku na lůžkoviny/strómatodesmon dopravil do paláce. Kromě politiky to rozhodlo o jednom z nejznámějších románků světových dějin. Caesar (52) se snažil urovnat spor mezi oběma královskými sourozenci, ale třináctiletého Ptolemaia to rozčílilo tak, že prý si strhl s hlavy diadéma a zahodil. Caesar ho na to zatkl. 

Caesar, pevně na straně královny Kleopatry VIII., byl obklíčen v královském paláci a hrozilo mu odříznutí od moře. Pro oprávněné podezření ze spiknutí dal stít eunúcha Potheina, hlavního odpovědného za Pompeiovu smrt. Popravčí voják odsouzenci smrt neulehčil, neboť po jeho ráně "visel krk špatně mečem ťatý/cervíx gladió male caesa pependerit", jak odkudsi vyčetl z historií poeta M. Annaeus Lucanus.

Všeobecně se předpokládá, že to byl Potheinos, kdo štval Ptolemaia XIII. proti sestře. Sloužil jako obraz hanebnosti do nejpozdější antiky: ještě básník Claudius Claudianus ho jako bídáka připodobnil k významnému, podle autora ničemnému dvořanu císaře Arkadia/Arcadia, eunúchovi Eutropiovi, viz rok 392 n. l. 

Caesar pak ukázal mladého krále Ptolemaia XIII. lidu a opevnil se v rozsáhlém prolemaiovském paláci. Formálně byla obnovena vláda obou sourozenců, jak si přál jejich otec. V nepřátelském táboře se změnil poměr sil. Ambiciosní Achillás se brzy rozhádal s Arsinoou IV., mladší sestrou Kleopatřinou. Zprvu Achillovo vojsko provolalo královnou Arsinou IV. (20), nejmladší dceru Aulétovu, jíž se podařilo s eunúchem Ganymédem, svým vychovatelem a velitelem alexandrijské milice, uniknout z paláce a z Caesarovy moci. 

Ganymédés ovládl Arsinoé a po neúspěšných operacích ptolemaiovského vojska proti Římanům obvinil Achillu ze zrady: královna dala stratéga popravit a na jeho místo jmenovala Ganyméda. Příštího roku po bitvě na Nilu byl Caesarem odveden jako zajatec i s Arsinoou do Říma, viz tam.

Caesar s Kleopatrou se pokoušel s Arsinoou vyjednávat, aby získal čas, než dorazí pomoc. Během jednání o smíru nabídl dokonce Caesar nespokojené mladší Kleopatřině sestře vládu nad Kyprem, který byl již od roku 58 římskou provincií (srov. níže; Kypros, nebo jeho část, pak byl v letech 48 n. 46 až 30 naposledy egyptský). Měla však velké oči. Ganymédés začal uzavírat podzemní přívod pitné vody do palácové čtvrti a do přístavu, které drželi Římané, a naopak strojově čerpat do podzemních cisteren vodu mořskou.

Jako protiopatření začali Caesarovi vojáci kopat vlastní studny, neboť o podzemních kanálech nevěděli, ale během dvou dnů se mohli opět zásobovat pitnou vodou. V listopadu doplula k Alexandreji legie sestavená po Farsálu v Asii Cn. Domitiem Calvinem z omilostněných pompéjánů (legio xxxvii.). Vplout do alexandrijského přístavu zabraňoval nepříznivý vítr. Když se uklidnil, podařilo se po úspěšné bitvě za účasti Caesarovy nákladním lodím s vojenskou technikou dostat do přístavu.

Ve dvou námořních bitvách zvítězilo malé Caesarovo loďstvo tvořené spojeneckými plavidly, v němž nejbojovnější byli Rhoďané pod velením nauarcha Eufranora; ve třetí u Kanópu Rhoďan padl, viz rok následující. Na souši v přístavu v tvrdých bojích se střídavým štěstím padlo několik set Římanů, egyptských zajatců v bojích kolem Faru bylo osm tisíc.

Při přetížení jednoho z člunů, na níž unikali Římané převaze Achillových vojáků, šlo plavidlo ke dnu a s ním se dostal do vody Caesar: uplaval k nejbližší římské lodi dvě stě dvojkroků/c. tři sta metrů s levou rukou nad hladinou, v níže držel jakési listiny (není známo, že by plavání patřilo k základům výcviku legionářů, ale viz v indexu s. v. lázně). 

Koncem roku se Caesarovi na pomoc blížil Mithridátés z Pergamu, jehož dával vychovávat jako svého syna král Mithridátés Eupatór Dionýsos. Byl po matce příbuzným krále Déiotara I. (viz následující rok). Za Mithridátem tábořím v Askalónu dorazil s oddílem tří tisíc Židů Antipatros, který též zprostředkoval caesariánům podporu arabských šejků z Libanu Iamblicha a Ptolemaia, Soaimova syna (nebo Mennaiova?). Vzápětí se Antipatros aktivně účastnil Mithridátova dobývání Pélúsia a úspěšně verboval egyptské Židy, aby se přidávali k Mithridátovi a na stranu Caesarovu; viz rok následující. 

Caesar předal po odpadnutí Arsinoé IV. Kypros královně Kleopatře Filopatór (srov. výše). Později sem vyslala jako stratéga-správce Sarapióna/Serapióna, viz o něm zde výše a roky 43 a 41. V Antoniově éře ho následoval jistý Démétrios (stratégem až do roku 30?). Nelze vyloučit, že pod kyperskou stratégii připadl z vůle Caesarovy také kus Kilikie, resp. se tak stalo za Antonia: z listopadu 38 je doložen ptolemaiovský stratégos "ostrova a Kilikie". 

Farnakés II., král Kimmerského Bosporu (viz rok 63), využil římské občanské války a pokusil se obsadit otcovský Pontos. Předtím úspěšně bojoval se Skythy, dobyl zpět Tanais, kam zavedl klérúchii, a Fanagoreiu, od roku 63 svobodné město, za které ji prohlásil Pompeius, viz tam.

• Tanais zřejmě nikdy nebyla polis ani nebyla Hellény kolonisována, zřejmě byla stále emporiem, tj. střediskem obchodu v oblasti. Později byla zničena Polemónem I. a obnovena teprve za vlády Ti. Iulia Sauromata I. v letech 93 až 124 n. l. Jeho sarmatští protivníci žijící severně od Maiótidy a východně až po Tanaida/Don byli v této době velmi silní. Král Siraků Abeakos sice do pole mohl postavit dvacet tisíc jezdců, ale Spadinés, král mnohem větších Aorsů-Alánů desetkrát tolik a tzv. Horní Aorsové/hoi anó Aorsoi, ještě více. Jak a zda se s nimi Farnakés potýkal, nevíme, srov. rok 63. 

Farnakés II., pyšný na své válečné úspěchy přijal titul Král králů, stál na vrcholu moci. Obsadil k tomu Kolchidu, odkud pravděpodobně prchl sképtúchos Aristarchos (u moci od roku 65), a některá města Kappadokie a Pontu, zde Sinópu. V Bosporu zanechal jako místokrále Asandra, viz rok následující. Zřejmě koncem t. r. přišel galatský král Déiotaros za Cn. Domitiem Calvinem, jemuž Caesar svěřil správu Asie a okolních provincií, a prosil ho, aby nedovolil Farnakovi napadat Galatii, Ariobarzánovu Kappadokii a Armenii. Jinak že nebudou schopni splácet Caesarovi na tributech, co slíbili.

Cn. Domitius vyzval Farnaka, aby dobytá území vyklidil. Chystal proti králi trestnou expedici a shromažďoval armádu do Komán Kappadockých: bývalého pompéjovského správce Kilikie P. Sestia pošle za quaestorem C. Plaetoriem, aby od něho přivedl legii nespokojenců tábořících v Pontu, a z Kilikie přivedl vojáky Q. Patisius (= senátor Patiscus lovící tu od roku 51 levharty pro arény?). K tomu měl k disposici legii Déiotarovu vycvičenou po římském vzoru a vojáky Ariobarzánovy. Vlastní dvě legie poslal Cn. Domitius na Caesarův pokyn do Egypta, o první viz zde výše, druhá pochodovala Syrií na jih; zůstala mu jen jedna (legio xxxvi.). Viz dále rok následující. 

V Římě se M. Caelius Rufus (34; též Coelius), praetor peregrinus t. r., caesarovec a muž výřečný, postavil začátkem roku proti Caesarově vůli. Ve sporech s konsulem P. Serviliem senát odmítl Caeliův návrh na zrušení dluhů, respektive aby se dluhy splácely bezúročně po dobu šesti let. Což když bylo odmítnuto, navrhoval, aby byly zrušeny na rok činže v nájemných bytech a pak dokonce, aby se zrušily dluhy vůbec. Přišlo na srocení lidu, během kterého byl zraněn městský praetor C. Trebonius: senát pak na konsulův návrh M. Caelia zbavil ho úřadu. O rušení dluhů v Římě viz roku následujícího. 

Caesar před odchodem do války v Římě ustavil smírčí soudce/arbitri na odhad majetků v cenách předválečných a takto aby je věřitelé brali od dlužníků. Chtěl tím předejít chaosu za nových masových úpadků, neboť po celé Itálii úvěrová jistota upadala/cum fides tota Italia esset angustior. M. Caelius byl v tom konání příliš horlivý. 

Konsul disponoval vojáky a Caelius byl ve Městě bezmocný. Ze vzteku se dal na cestu pokusu o puč. Poslal do Massalie pro pompéjovce T. Annia Milona, který přes Caesarův zákaz, viz rok předešlý, nyní z města prchl; žil zde od rozsudku roku 52, kdy byl Caelius tribunem lidu. Pod záminkou, že putuje za Caesarem, opustil M. Caselius Řím a dal na jihu Itálie kolem Thurií dohromady oddíl z velké části z otrockých pastýřů a gladiátorů, mužů kdysi Milonových. Ti se po návratu šéfa předtím pokoušeli zmocnit věcí z původního Milonova domu, srov. k tomu o nových majitelích u roku 19.

Caelius se pokoušel s gladiátory zmocnit Neápole, ti se však neopatrně prozradili a byli vyhnáni. Neuspěl s nimi ani v Capui, kde mu v plánech zabránil místní římská domobrana. Milo se mezitím vydával za pověřence Pompeiova a dal dohromady různorodý oddíl včetně otroků či svobodných zavřených do manufaktur s nucenou prací/ergastula. Poražen v Kampánii unikl do Tifat. Koncem roku při obléhání hirpínského městečka Compsa resp. jeho hradu/castellum compsanum byl Milo smrtelně zasažen kamenem v okamžiku, kdy se proti němu objevila legie vedená praetorem Q. Pediem, kterou vyslal konsul. Caelius byl dopaden v Bruttiu a v Thúriích zemřel ve vězení, podle jiného podání byl zabit v Thúriích gallskými a hispánskými jízdními vojáky místní caesarovské posádky, když se je pokoušel uplatit.

18. října oblékl C. Octavius, budoucí Augustus, mužskou togu/toga virilis; bylo mu čtrnáct a viz dále roku 47. ● Zemřel t. r. v Placentii caesarovec a řečnickým uměním attického stylu proslulý M. Calidius, praetor 58, tehdy propraetor/správce Předalpské Gallie/Gallia togata. Byl žákem Apollodóra Pergamského.

 

Zemřela Gaia Afrania (rukopisné Cafrania nelze zcela odmítnout), choť senátora Licinia Bucciona, snad nějak příbuzná/sestra? L. Afrania, cos. 60. Udělala si jméno ochotou soudit/prompta ad lites contrahendas se a přitom se před praetorem sama obhajovat. Ne že by neměla na advokáty, ale byla prý taková nestoudná/sed quod impudentia abundabat. Dělala prý svým nezvyklým štěkáním na foru/inusitatis foro latratibus ostudu ženám, až se s jejím jménem začalo říkat všem podobným.

Právník Ulpianus a praefectus praetorio, viz roky 222+sq., ve svém souboru ediktů o "velmi bezostyšné" Afranii uvedl, že právě díky ní byl přijat zákon zakazující ženám vystupovat na veřejnosti v soudních sporech, to že je práce mužů. Zda byla žena svobodymilovná nebo prostě hašteřivá, se již nedozvíme.