048-047

 

************************************************************

48.

Ol. 183, 1

Theodóros z Messény (poprvé)

264 SE

200 AE

Filokratés III.

a. u. c. 706

C. Iulius Caesar II. a P. Servilius Isauricus I.

Rok 1 tzv. první Caesarovy éry (viz rok 47)

Rok 1 autonomní éry Láodikeie na Moři (srov. rok 81)

Rok 1 autonomní éry Antiocheie na Orontu (viz však rok předešlý)

************************************************************

4. ledna/5. listopadu jul. kal. vyplul C. Iulius Caesar z Brundisia se sedmi legiemi z celkového počtu dvanácti, které soustředil kolem Brundisia. Druhého dne se vylodil v lokalitě Palaisté na území illyrských Germiniů. Dorazil do Óriku, který bez boje vydal L. Manlius Torquatus, když mu hellénští obyvatelé města i oddíl illyrských Parthínů odmítli proti Caesarovi bojovat. Stejně se zachovali obyvatelé Apollónie a velitel posádky L. Staberius utekl. Brzy na Caesarově straně stála většina Épeiru. Nabídku Caesarovu na rozpuštění armád a ke smíru Pompeius odmítl. 

Výsadek uskutečněný za tvrdé zimy/gravissima hieme doprovázelo pouze dvanáct válečných plavidel, velitel pompeiovské flotily M. Calpurnius Bibulus kotvící s jádrem loďstva (110 válečných plavidel) na Korkýře, zcela selhal, viz o něm roku minulého. 

V Dyrrhachiu se držel přes zimu Cn. Pompeius Magnus a Caesar ho oblehl. Pompejovci ale ovládali moře a caesariáni strádali nedostatkem potravin. M. Octavius, velitel pompéjovské flotily na Jadranu, obléhal Salony s caesarovkou posádkou, Dalmatové a Issa se přidali k Pompeiovi. Hladem těžce zkroušení Římané v Salonách však překvapili obléhatele výpadem, zmocnili se jejich ležení a Octavius s velkými ztrátami musel prchnout na moře. Se zbytkem svých oddílů odplul k Pompeiovi do Dyrrhachia. 

V dubnu se přeplavil s posilami M. Antonius a Q. Fufius Calenus k Lissu a byly obnoveny boje, které se v zimě zastavily. Pompejovský velitel posádky v Lissu Otacilius Crassus, který předtím dal zmasakrovat posádku a vojáky jedné z caesarovských lodí, z Lissu utekl. Ani flotila, jíž po smrti Bibulově velel L. Scribonius Libo, resp. C. Coponius, velitel rhodských lodí pod Scriboniem, nedokázala Antoniově přeplavbě zabránit, třebaže hlídkovala před Brundisiem a pokoušela se blokovat přístav. Úspěšný byl před Órikem Cn. Pompeius ml., praefect egyptské flotily, město ale nedobyl. Rovněž v přístavu Lissu měl štěstí: zapálil tam třicet caesarovských nákladních lodí, ale po třech dnech obléhání odtáhl. 

Caesar byl v řadě drobných potyček porážen, pompéjovci měli navrch. Caesarovi vojáci trpěli špatným zásobováním, podobně jako loni v Hispániích anebo pod Alesií. Chléb pekli z jakéhosi kořene. Zajistit přísunové trasy proviantu vyslal Caesar několik jednotek na východ, též aby tam získaly podporu obyvatelstva. Dvě legie caesariánů poslané do Makedonie (Cn. Domitius Calvinus), jedna do Thessalie (L. Cassius Longinus, bratr C. Cassia, tehdy pompéjovce, viz zde níže) a do Aitólie, Akarnánie a Amfilochie několik kohort (C. Calvisius Sabinus) se však dostávaly do bitek se syrskými legiemi Q. Caecilia Metella Scipiona, srov. zde níže. K polní bitvě nedošlo. O tažení Fufia Calena do Hellady na začátku léta viz zde níže. 

Od Caesara k Pompeiovi dosud nepřeběhl z vojska nikdo, až nyní dva Allobrogové, šlechtičtí sourozenci Raucillus a Egus, synové národního vůdce Abducilla, vyznamenávaného soustavně Caesarem: chlapi kradli, fasovali na vyšší počet mužstva než měli a byli o poměrech v Caesarově armádě dobře informováni. Do zrady je doprovodili jejich poddaní Keltové. Jeden ze sourozenců padl v jezdecké potyčce ještě před Farsálem, jméno neznáme. 

V červenci byl Caesar po několika porážkách v bitkách donucen odejít od Dyrrhachia do Apollónie a odtud pak směřoval se šesti legiemi do Thessalie, do Gomf. Vojenský velitel města, Thessal Androsthenés, informovaný o dyrrhašské porážce Caesarově, zavřel brány, dal dohromady domobranu posílenou otroky a žádal Pompeia a Q. Metella Scipiona, který ležel u Lárissy, o pomoc. Byli však daleko a Caesar se města zmocnil, bleskovým útokem na hradby. Totéž se opakovalo pod hradbami Métropole, kde se však občané vzdali a byli ušetřeni (v Gomfách si tucet starců, asi radních, vzalo život jedem, který jim nachystal místní lékař).  

Cn. Pompeius Magnus Caesara s celým vojskem, jehož jádro tvořilo dvanáct legií, následoval. Zásobování caesariánů na Jadranu znepříjemňoval se svou flotilou Cn. Pompeius, starší syn Magnův. Situace Pompeiovy armády v zimě v Dyrrhachiu a okolí rovněž nebyla růžová, pro nedostatek krmiva hynul dobytek a koně, vodní zdroje kontrolovali z velké části oddíly Caesarovy. Nyní v Thessalii, když se proud Pompeiův spojil se Scipionovým, kdy se obě armády zásobily sklizní obilí široko daleko, v ležení pompéjánů probírali, kdo obsadí které příští funkce, jak budou potrestáni poražení caesariáni, jaké budou odměny. L. Domitius Ahenobarbus, který se během debatních kratochvílí zasazoval o soudy nad těmi senátory, kteří se nepostavili na Pompeiovu stranu, byl zabit na útěku z bitvy. 

U Farsálu, resp. Palaifarsálu, byla vybojována jediná polní bitva, kterou spolu Caesar a Pompeius svedli: 9. srpna/6. června jul. kal. byl Cn. Pompeius Magnus se svou elitní armádou na hlavu poražen.

Jeho vojenská síla však zlomena nebyla a s ohromnými finančními a materiálními zdroji, jimiž Pompeius disponoval, se mohl snadno znovu postavit na nohy. Místo toho muž, jemuž se dostalo mimo jiné přezdívky Agamemnón, ze země prchl přes Lárissu na moře. Caesar se zmocnil též ležení pompéjovců a všech jeho zásob a snědl večeři chystanou Pompeiovi. Jeho legionáře pardonoval již během bitvy, když je v okamžiku vítězství vyzýval, aby skládali zbraně a přešli k němu. 

Před bitvou se na Pompeiovu stranu postavili mimo jiné Nabatajové, jejichž král Obodás II. poslal jízdní oddíl. V Pompeiově vojsku stály oddíly Židů, Armenů, Keltů, Thráků, Kappadoků, Hellénů, dokonce alexandrijských Germánů, srov. rok 56. Ještě před bitvou u Farsálu uzavřel Pompeius smlouvu o spojenectví s králem Dáků Burebistou, ale Dákové do této války nazasáhli; smlouvu Burebista ujednal prostřednictvím Helléna Akornióna z Dionýsopole (srov. rok 60). Jezdce Pompeiovi poslal král Astů a Odrysů Kotys V.; velel jim jeho syn a nástupce Sadalás II. Stejnou podporu poslal kníže Sapajů Rhaiskúporis I. n. Rhéskúporis (vládl do roku 42; doložen až tohoto roku, začátek vlády neznáme). Pompeius měl po celý rok dost času na to, aby vybudoval silnou flotilu poskládanou z lodí z celého egejského prostoru, Anatolie a Levanty, celý římský východ zatížil daněmi, peníze vybíral od protektorátních dynastů, odváděl do své armády římské kolonisty usazené v Helladě, Makedonii, Épeiru a na Krétě, zařazoval do ní pomocné jednotky orientálních spojenců, nashromáždil velké zásoby proviantu.  

Celkově disponoval Pompeius před bitvou 45 tisíci pěšími vojáky a sedmi tisíci jezdci, Caesar jen 22 tisíci pěšími a jedním tisícem jezdců (myšleni snad jen vojáci pocházející z Itálie). Z nich na bojišti zůstalo šest tisíc pěších pompéjovců a čtyřicet jezdců, z caesariánů přes dvě stě legionářů a třicet centurionů (podle účastníka bitvy). Vyskytly se ovšem údaje i mnohem vyšší, na základě nichž básnil například literát M. Annaeus Lucanus o hodech pro vlky, lvy a medvědy a že "každý strom nechával skapávat krvavou rosu z krvelačných ptáků/omnique cruentá álite sanguineís stíllávit róribus arbor".  

• Téhož dne roku 378 n. l. padlo u Adriánopole proti vítězným Visigotům čtyřicet tisíc římských vojáků vedených císařem Valentem: byla to jedna z nejtěžších římských porážek vůbec, viz v indexu pod Řím a vojenské katastrofy. U Farsálu padlo nesrovnatelně méně vojáků: šest tisíc pompéjovců a asi stejné množství jejich spojenců a vojáků pomocných sborů.

Během vojenských operací před Farsálem bylo Římany, zřejmě caesariány, zničeno město Aitólů Kalydón. Zbytek obyvatelstva později usídlil Augustus v Níkopoli (srov. rok 29). Caesar udělil svobodu thessalským městům, potvrdil svobodu Ília a rozšířil státeček o pozemky, obnovil svobodu Knidu, to z vděku vůči svému příteli a mýthografovi Theopompovi z Knidu, a Pergama v Asijské provincii, kde jinak trestal obce držící při Pompeiovi.

Po prohrané bitvě, jejíž vojenský dosah nebyl až tak vážný, se pompejovci dali na bezhlavý útěk, někteří hned přešli do tábora Caesarova; po Pompeiově smrti se k vítězi přidal i C. Cassius Longinus, později jeden z předních Caesarových vrahů, nyní velitel syrské flotily s plavidly z celé Levanty operující u břehů Sicílie a jižní Itálie; zde nerozhodně bojoval před Hippóniem/Vibónou. 

Pompeiovi fakticky zbývalo hodně prostředků, příznivců a vojáků od Syrie a Egypta po Hispánie, ale nedokázal toho všeho využít. Z egyptského bohatství a celkového nepřítelova potenciálu měl strach i Caesar. 

Po Farsálu poslal Caesar do Illyrika A. Gabinia, kterého povolal z exilu, k němuž byl odsouzen roku 54 za podvody při správě provincie Syrie a nepřímo za dosazení Pompeiova chráněnce Ptolemaia XII. na trůn, viz roky 56-55. Gabinius byl původně oddaný pompejovec a proti Pompeiovi bojovat nechtěl, viz rok následující. Jeho protivníkem a Caesarova quaestora Q. Cornificia na Jadranu byl M. Octavius, velitel Pompeiovy jadranské flotily, srov. zde výše. Po smrti svého vůdce se připojil k ostatním pompéjovcům na Korkýře. Před otcovou smrtí se Cn. Pompeius s egyptskou spojeneckou flotilou zmocnil přístavu Órika, i s loděmi ho vypálil, ale po zranění se o jeho celkové dobytí už nepokoušel. Měl namířeno na Brundisium, ale když dorazila zpráva o otcově vraždě, Egypťané odpluli a Pompeiův prvorozený syn se přidal ke Catonovi. 

Q. Fufia Calena (Q. Furia Calena?) poslal Caesar ještě před Farsálem, srov. zde výše, aby zbavil Helladu pompéjovců, jimž velel praetor P. Rutilius Lupus, který se opevňoval na Isthmu. Obsadil Delfy, Théby, část střední Hellady musel dobývat. Peiraieus a zpustošil okolí Athén, které nechtěly otevřít brány. Po Farsálu se jako všechny hellénské obce vzdaly kromě Megar. Calenus se jich zmocnil zradou a přeživší prodal do otroctví; ale tak, aby je mohl vykoupit nějaký příbuzný a za co nejméně (oddaný caesarián, tr. lidu roku 61, praetor roku 59 a konsul roku 47 se přiklonil k M. Antoniovi a padl v bitvě roku 40, nebo podle jiného zdroje zemřel přirozenou smrtí; jeho syn se přidal k Octavianovi).

M. Porcius Cato, který na začátku roku úspěšně bojoval s Caesarem po jeho vylodění v Illyrii, nebyl u Farsálu, neboť velel jednotkám v Dyrrhachiu. Po bitvě uprchl před vzpourou na Korkýru a do Kýrénaiky, kde se dozvěděl o Pompeiově smrti. Odtud se pak v zimě odebral podél Syrty na západ do provincie Afrika, kde se stal velitelem místních pompejovců. Na Korkýře předtím jmenovali vrchním velitelem všech svých sil Q. Caecilia Metella Pia Scipiona Nasiku, který vytáhl do války ze Syrie, kterou spravoval jako prokonsul a zanechal římský východ nekrytý; obyvatelé Syrie se obávali parthského vpádu. Není divu. Ke králi Óródovi II. totiž Pompeius vyslal svého věrného a podle všeho též příbuzného C. Lucilia Hirru n. Hirriu/o jménu viz v indexu s. v. s žádostí o pomoc proti Caesarovi. Parth ale za to chtěl Syrii, což vyslanec okamžitě odmítl a byl králem uvězněn (po propuštění se s ním Caesar udobřil a dobytkář z Bruttia, snad potomek satirského básníka C. Lucilia, velkochovatel ryb daroval na stoly za oslav triumfu Božského Iulia šest tisíc murén; triumvirové ho o dva roky později, asi pro jeho majetek, proskribovali, utekl k Sex. Pompeiovi na Sicílii a už o něm není slyšet). 

Scipio Nasica se svými vojáky zimu 49/48 přečkával v pohodlí Pergama a vybíral peníze. Vypisoval daň např. ze sloupů,  ze dveří, zadlužovala se města, soukromníci a celá asijská provincie. Chrámový poklad Artemidy Efeské zachránilo protentokrát to, že v den, kdy ho šel přebrat, dorazil dopis od Pompeia, že se Caesar vylodil v Épeiru, takže už k tomu neměl čas. Nepodařilo se to ani o něco později T. Ampiovi Balbovi, pompéjovskému legátovi pro praetore, jemuž při počítání pokladu asistovali senátoři přítomní v provincii: před Caesarem utekl. 

M. Tullius Cicero, který byl vlažný pompéjovec, zůstal v Dyrrhachiu a odmítl velitelskou funkci, přešel k Caesarovi. Vítěz pardonoval většinu pompéjovců i poražené jejich spojence mezi asijskými monarchy. Cicero podpořil před Caesarem roku 46 udělení milosti pro aristokrata M. Claudia Marcella, cos. 51, pompéjovce první hodiny, takže se směl vrátit z Mytilény, kde po Farsálu žil; cestou do Říma však byl zavražděn jakýmsi otrokem a pohřben v Athénách. Stejně se Cicero roku 46 zasadil o legáta Q. Ligaria, který proti Caesarovi bojoval v Africe a nesměl do Říma - a pak se přidal k caesarovrahům (Ciceronovy zachované projevy Pro Marcello a Pro Ligario); Ligariovým žalobcem byl právník a pozdější historik Q. Aelius Tubero, viz rok 50. 

Cn. Pompeius Magnus se na útěku 10. srpna dostal do Lárissy a lodí, kus cesty s ním sdílel Déiotaros, přes Amfipoli na Lesbos do Mytilény, kde se spojil s manželkou Cornelií Metellou a Sex. Pompeiem, svým mladším ze synů (nebylo mu dvacet), které sem poslal před bitvou do zázemí; starší Cn. Pompeius (c. 30) ležel s flotilou v době farsálské bitvy před Korkýrou, srov. zde výše. Přes Rhodos, který odmítal pompejovce přijímat, a Attaleiu v Pamfýlii, kde se k němu přidalo několik triér s vojáky z Kilikie a skupina se rozrostla o šedesát senátorů, pokračoval Velký Pompeius na Kypr, kde se dozvěděl, že ani syrská Antiocheia ho nechce. 

Původně chtěl vyhledat spojenectví Parthů, ale to mu přátelé vymluvili. Iubu Mauretánského rádci nepokládali za dost nóbl, směřoval proto Pompeius do Egypta, kde počítal s všemožnou podporou, neboť chlapeckého Ptolemaia XIII. před Farsálem podporoval a jeho otec mu byl zavázán. Zabavil na cestu peníze publikánů na Kypru a půjčil si u soukromníků. Pompeius zjevně doufal ve stejný zázračný návrat do čela světové politiky jako se to kdysi podařilo vůdci populárů C. Mariovi, jehož krvavý návrat do Říma roku 87 si "Magnus" musel z mládí pamatovat. 

Den před svými 59. narozeninami, 28. září/24. července jul. kal. byl při vyloďování před přístavem Pélúsia z rozhodnutí poručníků mladého Ptolemaia XIII. Filopatora a na radu rhétora Theodota z Chiu ("mrtvý nekouše/nekros ú daknei") zavražděn centurionem L. Septimem či Septimiem, Salviem a Achillou (narozen byl 29. září roku 106)Ptolemaios Filopatór ležel před Pélúsiem táborem ve válce se svou starší sestrou Kleopatrou. Septimius sloužíval pod Pompeiem za války s piráty a patřil k vojákům, které s sebou roku 55 přivedl do Alexandrie A. Gabinius; nyní stál v královských službách. Bezhlavé Pompeiovo tělo spálil na mořském břehu jeho propuštěnec Filippos s otrokem Skythem a kyperský quaestor Cordus (jinde jmenovaný jako Servius Codrus), Caesar mu dal postavit náhrobek, jeho vraždu pomstil a ostatky s pečetním prstenem předal Cornelii Metelle v Římě; již se znovu neprovdala, více o ní není známo.

Rodina, která sledovala vraždu z lodi, prchla zpět na Kypros; manželka Cornelia Metella (c. 25), jejímž prvním mužem byl P. Licinius Crassus, syn triumvira a slavného boháče (vdovou od roku 53), byla Pompeiovi, jehož byla od roku 52 pátou manželkou, oddána a oporou; jejich manželství bylo rovněž bezdětné. Byla vzdělána v literatuře, mathématice, ve filosofii a hudbě. O matce jejích nevlastních synů viz rok 60. • Později byl Pompeiovi rodinou vybudován u Kasia náhrobek s bronzovými sochami, který ještě ve starém věku obnovil císař Hadrianus, když byl zničen povstalci za druhé války židovské roku asi 115 n. 116 n. l. Za stejné války Židé zničili u Alexandreie háj zvaný Nemesis zřízený Caesarem kolem hrobu, kam pochoval Pompeiovu hlavu, když mu ji královští doručili. 

Jen o několik dní později, dne 1. října (26. července, dva dny po Pompeiově smrti), připlul do Alexandreie přes Helléspontos, Iónii a Rhodos pouze s malou částí vojska, dvěma legiemi, C. Iulius Caesar.

V Egyptě vládla napjatá situace, rozumí se v ptolemaiovské métropoli a okolí. Krátce před bitvou u Farsálu, pravděpodobně v květnu, byla z Alexandreie vyhnána královna Kleopatrá Filopatór (srov. předcházející rok). Utekla buď do Thébaidy, nebo k arabským kmenům na pobřeží Rudého moře. Podle další verse měla prchnout do Syrie, tedy na římské území. Oba královští sourozenci sbírali vojsko. Kleopatrá VIII. a Ptolemaios XIII. stáli v době bitvy u Farsálu proti sobě u Pélúsia a u mysu Kasion.

Mezi egyptským obyvatelstvem se po příchodu Caesara šířila okamžitě nespokojenost s Římany ve městě, s vybíráním peněz, se zabavováním chrámových peněz. Caesar si totiž vybíral dluh po Ptolemaiovi XII., jemuž kdysi půjčil 17,5 milionů drachem, z čehož sedm a půl jeho dětem odpustil. Docházelo k přepadávání a zabíjení vojáků v ulicích. Kleopatře (21) se podařilo tajně dostat k Caesarovi do paláce a představit se mu. Kromě politiky to rozhodlo o jednom z nejznámějších románků světových dějin. Caesar se snažil urovnat spor mezi oběma královskými sourozenci, ale třináctiletého Ptolemaia to rozčílilo tak, že prý si strhl s hlavy diadéma a zahodil. Caesar ho na to zatkl. 

Za sílících pouličních nepokojů se pustil stratégos Achillás s královou gardou vedenou L. Septimiem z Pélúsia s vojskem na Alexandreiu byv povolán královým regentem Potheinem: všeobecně se předpokládá, že to byl on, kdo štval Ptolemaia XIII. proti sestře (sloužil jako obraz hanebnosti do nejpozdější antiky: ještě básník Claudius Claudianus ho jako bídáka připodobnil k významnému, podle autora ničemnému dvořanu císaře Arkadia/Arcadia, eunúchovi Eutropiovi, viz rok 392 n. l.). 

Brzy ovládli královi vojáci pod Achillovým velením většinu velkoměsta. Disponoval dvaceti tisíci muži, mezi nimiž sloužilo mnoho gabiniovců, kteří se ve městě usadili a založili též rodiny. S nimi se spřáhli běženci, bandité a piráti ze všech koutů Středomoří, tvrdil to autentický svědek událostí Caesar, početně mnohem slabší Římané zjevně neměli v cizím městě šanci. Přesto se podařilo Caesarovi obsadit několik důležitých míst ve velkoměstě, včetně Faru, opevnit své posice. Stejně tak konali Alexandrijští, kteří dokonce velmi rychle přistavovali k novým valům až desetiposchoďové kamenné věže doplňované helepolemi pohybovanými dobytčaty po širokých bulvárech Alexandreie. 

Všechno jim hrálo do karet: početně slabý nepřítel, roční období znemožňující rychlou pomoc po moři, legie téměř bez podpory zvenčí: od podzimu tohoto do jara následujícího roku probíhala v Alexandreji známá už ve starém věku jako válka alexandrijská, v níž se Caesar musel bránit.

Caesar s Kleopatrou se pokoušel vyjednávat, aby získal čas, než dorazí pomoc. Během jednání o smíru nabídl dokonce Caesar nespokojené mladší Kleopatřině sestře Arsinoé IV. s vlastními ambicemi, viz zde níže, vládu nad Kyprem, který byl již od roku 58 římskou provincií (srov. níže; Kypros, nebo jeho část, pak byl v letech 48 n. 46 až 30 naposledy egyptský).

Dělal zprvu jakoby nic, chodil po památkách, oddával se hostinám, v pozadí okázalé nečinnosti připravoval válku. Pro oprávněné podezření ze spiknutí dal stít eunúcha Potheina, hlavního odpovědného za Pompeiovu smrt (popravčí voják odsouzenci smrt neulehčil, neboť po jeho ráně "visel krk špatně mečem ťatý/cervíx gladió male caesa pependerit", jak odkudsi vyčetl z historií poeta M. Annaeus Lucanus).

Caesar pak ukázal mladého krále lidu a opevnil se v rozsáhlém prolemaiovském paláci. V září dal v přístavu zapálit v přístavu ptolemaiovskou flotilu o více než stovce válečných lodí, která se vrátila z římské občanské války, kam se plavila jako Pompeiův spojenec. Od požáru rychle chytla část města a s ní jedinečný komplex alexandrijské knihovny; menší část zůstala přesto zachována. Caesar, nyní již pevně na straně královny Kleopatry VIII. (21), byl obklíčen v královském paláci a hrozilo mu odříznutí od moře. 

Achillovo vojsko provolalo královnou Arsinoé IV. (20), nejmladší dceru Aulétovu, jíž se podařilo s eunúchem Ganymédem, svým vychovatelem a velitelem alexandrijské milice, uniknout z paláce z Caesarovy moci. Ganymédés ovládl Arsinoé a po neúspěšných operacích ptolemaiovského vojska proti Římanům obvinil Achillu ze zrady: královna dala stratéga popravit a na jeho místo jmenovala Ganyméda (zahynul kdesi v Deltě na útěku roku následujícího).

Ganymédés začal uzavírat podzemní přívod pitné vody do palácové čtvrti a přístavu, které drželi Římané, a naopak strojově čerpat do podzemních cisteren mořskou vodu. Jako protiopatření začali Caesarovi vojáci kopat vlastní studny, neboť o podzemních kanálech nevěděli, ale během dvou dnů se mohli opět zásobovat pitnou vodou. V listopadu dorazila do Alexandreie legie Cn. Domitia Calvina sestavená po Farsálu z omilostněných pompéjánů. Ve dvou námořních bitvách porazilo malé Caesarovo loďstvo, v němž nejbojovnější byli Rhoďané pod velením nauarcha Eufranora; ve třetí Rhoďan padl, viz rok následující. Na souši v přístavu v tvrdých bojích padlo několik set Římanů. 

Koncem roku se Caesarovi na pomoc blížil Mithridátés z Pergamu, jehož dával vychovávat jako svého syna král Mithridátés Eupatór Dionýsos. Byl po matce příbuzným krále Déiotara I. (viz následující rok). Za Mithridátem tábořím v Askalónu dorazil s oddílem tří tisíc Židů Antipatros a zprostředkoval caesariánům podporu arabských šejků. Vzápětí se Antipatros aktivně účastnil Mithridátova dobývání Pélúsia a úspěšně verboval egyptské Židy, aby se přidávali k Mithridátovi na stranu Caesarovu; viz rok následující. 

Caesar předal po odpadnutí Arsinoé IV. Kypros královně Kleopatře Filopatór (srov. výše). Později sem vyslala jako stratéga-správce Sarapióna/Serapióna, viz o něm rok 43 a 41. V Antoniově éře ho následoval jistý Démétrios (stratégem až do roku 30?).

Farnakés II., král Kimmerského Bosporu (viz rok 63), využil římské občanské války a pokusil se obsadit otcovský Pontos. Předtím úspěšně bojoval se Skythy, dobyl zpět Tanais, kam zavedl klérúchii, a Fanagoreiu, od roku 63 svobodné město, za které ji prohlásil Pompeius, viz tam. • Tanais zřejmě nikdy nebyla polis ani nebyla Hellény kolonisována, zřejmě byla stále emporiem, tj. střediskem obchodu v oblasti. Později byla zničena Polemónem I. a obnovena teprve za vlády Ti. Iulia Sauromata I. v letech 93 až 124 n. l. Jeho sarmatští protivníci žijící severně od Maiótidy a východně až po Tanaida/Don byli v této době velmi silní. Král Siraků Abeakos sice do pole mohl postavit dvacet tisíc jezdců, ale Spadinés, král mnohem větších Aorsů-Alánů desetkrát tolik a tzv. Horní Aorsové/hoi anó Aorsoi, ještě více. 

Farnakés II., pyšný na své válečné úspěchy přijal titul Král králů, byl na vrcholu moci. Obsadil k tomu Kolchidu, odkud pravděpodobně prchl sképtúchos Aristarchos (u moci od roku 65), a některá města Kappadokie a Pontu. V Bosporu zanechal jako místokrále Asandra, viz rok následující.

V Římě M. Caelius Rufus (34), praetor peregrinus t. r. a caesarovec, se postavil začátkem roku proti Caesarově vůli. Ve sporech s konsulem P. Serviliem senát odmítl Caeliův návrh na zrušení dluhů, respektive aby se dluhy spláceli bezúročně po dobu šesti let bezúročně a aby byly zrušeny na rok činže v nájemných bytech, a zbavil ho úřadu. Caesar před odchodem do války v Římě ustavil smírčí soudce/arbitri na odhad majetků v cenách předválečních a takto aby je věřitelé brali od dlužníků. Chtěl tím předejít chaosu za nových masových úpadků, neboť po celé Itálii úvěrová jistota upadala/cum fides tota Italia esset angustior. M. Caelius byl v tom příliš horlivý. 

Konsul disponoval vojáky a Caelius byl ve Městě bezmocný. Přidal se k pompéjovci T. Anniovi Milonovi, který přes Caesarův zákaz, viz rok předešlý, prchl z Massalie (zde od roku 52, kdy byl Caelius tribunem lidu) a dal na jihu Itálie dohromady oddíl z velké části z otroků a gladiátorů a plánoval velké povstání. Pokoušel se s ním obsadit Capuu. Byl tu poražen a padl koncem roku při obléhání hirpínského městečka Compsa zasažen kamenem v okamžiku, kdy se objevila legie vedená praetorem Q. Pediem. Caelius byl dopaden v Bruttiu a v Thúriích zemřel ve vězení, podle jiného podání byl zabit v Thúriích vojáky místní caesarovské posádky. 

************************************************************

47.

Ol. 183, 2

265 SE

201 AE

Dioklés VI.

a. u. c. 707

Q. Furius nebo Fufius Calenus a P. Vatinius (od září)

C. Iulius Caesar dict. II.

Rok 1 tzv. druhé éry Caesarovy v Anatolii (srov. předešlý rok)

************************************************************

V lednu/v listopadu jul. kal. ve válce alexandrijské zvítězil C. Iulius Caesar v bitvě v Eunostu, ale u Heptastadia, alexandrijské čtvrti, byl poražen a div že se na útěku neutopil. Alexandrijským se zajídala vláda Arsinoé IV. s Ganymédem a požádali Caesara, aby jim pustil Ptolemaia XIII. (proč to Božský Iulius udělal, zůstane záhadou). V únoru/v prosinci jul. kal. vyjednával Caesar s chlapeckým uslzeným Ptolemaiem XIII. o smíru s Kleopatrou. Neúspěšně, neboť klučina byl rozhodnut s Římany bojovat; jak se lze domnívat, stála při něm pravděpodobně podstatná část hellénomakedonské ptolemaiovské elity. V námořní bitvě před Kanóbem porazil Ti. Claudius Nero ptolemaiovskou flotilu, nauarchos Eufranór z Rhodu v ní zahynul, srov. o něm rok předešlý. Nato vytáhl Ptolemaios z Alexandreie proti pomoci, která přicházela Caesarovi z Anatolie (viz závěr předešlého roku). Caesar krále sledoval k Pélúsiu. 

Dne 27. března, tj. 14. ledna jul. kal., byla vybojována tzv. bitva na Nilu, v níž byli královští kdesi u jakési pevnosti ve východní Deltě poraženi. Tělo mladého krále Ptolemaia XIII. Filopatora, který se starší sestrou formálně spoluvládl od roku 51, nebylo nikdy nalezeno, když se loď s uprchlíky přetížením potopila (jiný zdroj zaznamenal, že tělo utopencovo identifikováno bylo; srov. k tomu rok 705, 480 a 41; roku 1798 n. l. před Kanóbem vybojovali námořní bitvu Angličané a Francouzi, jíž se také dostalo označení bitva na Nilu)

Pak se Caesar vrátil do Alexandreie, kde byl vítán i v nepřátelských čtvrtích, a tak bylo město poprvé obsazeno nehellénskými vojsky (o prvních hellénských cizincích v ptolemaiovské říši a před Alexandrejí viz roky 170sqq.). Nabízelo se, aby Caesar proměnil Egypt v provincii. Dosadil však na formálně suverénní trůn královnu Kleopatru VIII. Filopatór a za spoluvládce jí určil druhého mladšího, teprve dvanáctiletého bratra Ptolemaia XIV. Filopatóra IV.; spoluvládli jako Theoi Filopatores III. do roku 44. Sourozenci uzavřeli formální, kultovní sňatek. Theoi Filopatores III. spolu vládli i na Kypru, protože Caesar sesadil královnu Arsinoé IV. a poslal ji do Říma.

Na jaře porazil Farnakés II. (viz předešlý rok) Caesarova legáta Cn. Domitia Calvina se třemi legiemi v Malé Armenii u Níkopole. Římané se stáhli do provincie Asie a král ovládl celou provincii Bíthýnie & Pontos, když od vypuknutí římské občanské války již obsadil Kolchidu a části Armenie a Kappadokie, kde vládl Ariobarzánés. O pomoc požádal Římany Déiotaros Galatský. Po dlouhém obléhání se zmocnil prořímského Amísu, povraždil všechny zbraně schopné muže a chlapce dal vyklestit; mezi postiženými bylo mnoho Římanů. Na Caesarově straně setrvali Galatové (viz níže).

V téže době již byl C. Iulius Caesar na cestách po Egyptě, kudy ho na Nilu s třiceti plavidly doprovázela královna Kleopatrá Filopatór. Pobyl v zemi osm a půl měsíce: 23. června/předjul. 6. září se narodil Kleopatře Caesarův syn Ptolemaios (XV.) Theos Filopatór Filométór vulgo Kaisarión; zavražděn byl svým nevlastním, adoptivním bratrem v roce 30.

To se již Caesar obrátil proti Farnakovi. Prošel s vojskem Palaistínou, potvrdil Ióanna Hyrkana II. v jeho velekněžském úřadu v Jerúsalému a jako ethnarchu Židů. Antipatra z Idúmaie obdaroval římským občanstvím, osvobodil ho od placení daní a jmenoval ho prokurátorem Iúdaje. S Caesarovým svolením se začalo hned s obnovováním hradeb Jerúsaléma zničených Pompeiem za obléhání roku 63. Druhorozený syn Aristobúla II. (srov. předešlý rok) Antigonos si v duchu otcovských tradic u Caesara stěžoval na spiknutí Hyrkana II. a Antipatra proti jeho rodině, byl však Caesarem odmítnut, když Antipatros neopomněl zdůraznit, že Aristobúlos se syny byli protiřímští.

Héródés z Idúmaie, druhorozený syn Antipatrův a pozdější král (srov. rok 65), byl otcem jmenován stratégem Galileje, bylo mu snad 25 (Iósépos mu spočetl let patnáct? zemřel však jako téměř sedmdesátiletý, viz rok 4); Héródova staršího bratra Fasaéla jmenoval Antipatros vojenským velitelem Jerúsaléma. 

Héródés zlikvidoval bandu brigantů vedených jistým Ezekiou loupících v Galilaji a ohrožujících jih Syrie. Synedriu/sanhedrinu, jerúsalémské radě/senátu, se však nelíbila násilnost na Židech bez jejich rozsudku a chtěli Héróda soudit: je možné, že Ezekiás a jeho banda patřili k náboženským fanatikům, zřejmě pozdějším zélótům (viz rok 4- a 6+), se sympatiemi k farisajům. Umírněné prameny totiž mezi monotheistickým terorismem a banditismem nerozlišovaly. 

Héródés tedy na varování otce Antipatra necestoval do Jerúsaléma, ale putoval do Damasku, kde ho přátelsky přijal syrský legát Sex. Iulius Caesar, diktátorův příbuzný a jím právě jmenovaný za velitele syrských legií; viz o něm roku 46.

Krátce před těmito událostmi zemřel král Nabatajů Obodás II. (vládl od roku 62). Nástupcem se stal jeho syn Malichos/Maliku I. (vládl do roku 30). Malichos poskytl Caesarovi podporu na jeho pontském tažení.

Caesar dorazil v polovině července (greg.) do Antiocheie, potvrdil autonomii města, pokračoval přes Tarsos, kde nově uspořádal provincii Cilicii, dále Anatolií přes Mazaky do Komán Kappadockých, kde jmenoval nového velekněze a rozhodl o Malé Armenii, viz zde níže. 

Farnakés se s armádou usadil za opevněním na jednom z pahorků, které kdysi vybudovali vojáci jeho otce v okolí Zél. Na Caesarovu výzvu, aby král vyklidil Pontos, následoval sice slib, že se tak stane, nikoli však skutek. 2. srpna, tj. 20. května jul. kal., porazil Farnaka II. v bitvě u Zél v Pontu na úpatí hory Skotios (druhá bitva u Zél; srov. rok 67, kdy Mithridátés, Farnakův otec, porazil Římany pod C. Triariem). Farnakés přišel o armádu, sám utekl jen s několika jezdci a prchal zpět do svého Kimmerského Bosporu. Proti Farnakovi vypukla v jeho království vzpoura, kterou vedl místodržitel Asandros (srov. předešlý rok a viz králův konec roku následujícího). Caesar vrátil Déiotarovi legii, své veterány ze Šesté legie (zbylo jich jen po bojích a útrapách z cestování pouze tisíc) vzal s sebu do Itálie a dvě legie na hlídání Pontu zanechal s praetorem M. Coeliem Vinicianem, srov. o něm roku 54, kdy ještě byl poméjovcem. • Snadnost vojenské operace dokladoval C. Iulius Caesar proslulou velestručnou zprávou: „veni, vidi, vici“, viz o adresátovi rok 61 (jak zněla informace určená senátu, nevíme). O případné Caesarově inspiraci ke stručnosti logografem Lýsiou viz rok 403. 

Caesar nově uspořádal poměry v Anatolii; některá rozhodnutí přijal v Kománách ještě před bitvou u Zél (sic!; srov. římské míry pro Anatolii v letech 188, 64, 63 a 36):

1. sesadil Archeláa, syna Archeláa jmenovaného Pompeiem (a krále v Alexandrii v letech 56-55; viz rok 64) a veleknězem v Kappadockých Kománách byl jmenován Archeláův vnuk Lykomédés Bíthýnský (pokud nejde o syna krále Níkoméda III. Níkoméda V., srov. rok 74). Lykomédés vládl theokratickému státečku do roku 29 (?), srov. též rok 36. Byl ženat s dcerou Mithridáta Eupatora Músou Orsobariou/Orsabaris, a jejich pravděpodobně společnou dcerou byla Órodaltis, s níž matka žila v bíthýnské Prúse; známo o nich není vůbec nic.

2. Déiotaros I. si směl s ohledem na staré zásluhy a přátelství podržet královský titul, ale musel na svůj náklad vypravit do války legii, ale přišel o území Trokmů, kam Caesar jmenoval tetrarchou Mithridáta z Pergama, syna Brogitarovy sestry Adobogióny s Ménodotem z Pergama (srov. předešlý rok). Poněvadž keltská princezna byla milenkou Mithridáta Eupatora, býval jeho mladý jmenovec pokládán za syna králova. Caesar pergamskému Mithridátovi zároveň slíbil, resp. mu ho udělil, království Bosporos (viz následující rok) a zřejmě i části Pontu.

3. Malou Armenii obdržel král Kappadoků Ariobarzánés III. Eusebés Filorhómaios, kterého vzal Caesar na milost, srov. rok 52.

4. Kastór I. Tarkondarios (srov. rok 64) vládl nyní jen nad okolím Gordia a Gorbeu (do roku 44, viz, kde jeho nezvyklý konec).

5. Amísos (srov. rok 63) byl potvrzen jako svobodné město. • Asi roku 36 ho přidělil M. Antonius galatským králům (viz tam), ale již krátce před Aktiem zde s Antoniovým souhlasem vládl samovládce Stratón.

Jiný Caesarův legát, A. Gabinius, který byl Caesarem poslán proti Delmatům (viz předešlý rok a o problému roku 51 a 49), byl v bitvě u Sinotia/Synodia na území Delmatů, srov. rok 34, těžce raněn a na rány zemřel v Salónách (podle jiného zdroje zemřel na nemoc). V dlouhé válce pokračoval úspěšně se třemi legiemi proconsul P. Vatinius s Q. Cornificiem, který illyrskou provincii spravoval, a byl jimi provolán imperátorem. Pompéjovským protivníkem byl stále ještě M. Octavius, s nímž došlo na námořní bitvu před jadranským ostrovem Tauridou. Caesarovci zvítězili a M. Octavius se zachránil ze ztracené bitvy jen zázrakem a přes Issu a Helladu unikl na Sicílii. P. Vatinius se na to vrátil do Brundisia, odkud své tažení loni zahájil. 

Po roce 44 se Vatinius postavil na stranu válčící s caesarovrahy, třebaže ho vojáci opustili. Po Caesarově smrti se Delmaté vzchopili znovu k odporu, Vatinius utrpěl v poli porážku a stáhl se s oddanými vojáky do Epidamnu. Do Itálie se vrátil roku 43, nad Illyry triumfoval roku 42, viz tam.  

Po pacifikaci Anatolie se C. Iulius Caesar vracel s vojskem do Itálie a Říma přes Mytilénu, Athény, vypálený Korinthos, o jehož obnově se zde rozhodl (srov. Neá Korinthos roku 44), a Brundisium. Cestou po Helladě vybíral kontribuce od všech, kteří dali peníze Pompéiovi. Mimo jiné ve foiníckém Tyru zabavil chrámový poklad Melkarta-Héráklea se zdůvodněním, že Tyrští přijali po Pompeiově smrti jeho prchající manželku Cornelii a syna Sexta. • Z Egypta do Evropy Caesar přivezl dosud neznámý medový meloun.

V Římě rozprodal za plnou cenu majetek Pompeiův a řady padlých nepřátel i těch, které nevzal na milost. Jeho zástupcem byl M. Antonius v posici magistra equitum, viz zde níže. 

Už po Farsálu udělil senát Caesarovi pětiletý konsulát a pokud by chtěl diktátorský úřad, pak ne na půl roku, ale na rok. Získal v podstatě doživotní tribunskou pravomoc, což před ním z Římanů neměl nikdo. Dokonce mu přiřkli právo triumfu nad Iubou a jeho římskými spojenci-pompéjovci, ačkoli ještě žádnou válku v Africe nevedl. To se brzy změnilo. 

Z Říma se C. Iulius Caesar obrátil proti pompejovcům v Africe. Přes Lilybaeum na Sicílii, kde se vylodil 19. prosince/23. října (jul.), kde tábořil přímo na mořském břehu. Měl plnou podporu správce ostrova, praetora s proconsulskými pravomocemi A. Alliena (po 44 se přidal na stranu caesarovrahů, srov. rok 43). Když se tu shromáždilo šest legií a na dva tisíce jezdců, pokračoval 27. prosince/31. října jul. do Afriky.

Po čtyřdenní přeplavbě při vyloďování v Býzákiu u Hadrúméta zakopl a upadl; ominosní pád, srov. s rokem 204, proměnil v polibek zemi s výkřikem: "Mám tě, Afriko/teneó té, África!" První ležení vybudoval před Hadrúmétem, během potyček s najíždějícími Numidy dorazil na Nový rok do Ruspiny/5. listopadu (iul.) a druhého dne do Lepty ("Menší"). Většina jeho flotily se zásobovacími plavidly stále ještě někde bloudila a s Caesarem se nespojila. Viz další průběh války roku následujícího. 

Vrchním vojenským velitelem pompéjovců v Africe byl konsulár Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica (srov. předešlý rok), z významných předáků konservativců byli přítomni M. Petreius, T. Labienus, Cn. a Sex. Pompeiové, synové zavražděného imperátora, M. Porcius Cato, král Iuba. Hlavní stan rozbili pompéjovci v Utice. Organisovali velké odvody, takže neměl v Africe kdo sklidit úrodu. Zbývající zásoby dali navozit pod svou ochranu, takže Caesarův výsadek se potýkal od začátku s nedostatkem všeho. Pro zimní počasí nepřiplouvaly zásobovací lodi objednané imperátorem ze Sardinie a Sicílie, jeho armáda ovládala sotva několik kilometrů čtvrečních území, takže koně neměli kde písovat; bylo zle.   

Na Caesarovu stranu se postavili králové Mauretánie Bógud I. (srov. rok 81) a Bokchos II. K nim se připojil jistý P. Sittius z Nucerie, dobrodruh, kdysi jako účastník Catilinova spiknutí poslaný do Hispánií, aby dal dohromady armádu: s oddíly se roku 64 přeplavil do Afriky. Do Itálie se po Catilinově konci nevrátil, ale udržoval kontakt s řadou Římanů, mimo jiné s M. Tulliem Ciceronem, který se ho zastal v procesu s P. Corneliem Sullou, srov. rok 66 a 62, jehož prostřednictvím prodal Sittius své italské majetky po stejnojmenném otci, válčícího za spojenecké války na římské straně. Sittius pak velel Bokchově armádě a svůj oddíl italských žoldnéřů nabízel místním dynastům. V Cirtě si utvořil vlastní knížectví, jehož autonomii potvrdil Caesar (vydrželo do roku 44). Sittius milující "změkčilý život v luxusu/en epitryfé kai malakiá" se prohlásil za Caesarova spojence a zmocnil se Iubova vojevůdce Sabúrry, srov. o něm roku 49. 

Od Caesara dostal odměnou část území krále Masinissy, Iubova spojence, Sittius, druhou získal Bokchos. Masinissův syn Arabión uprchl k pompéjovcům do Hispánií, ale zřejmě po Caesarově smrti se do Afriky vrátil. Vyhnal Bokcha z otcovské země a Sittia dal lstivě zavraždit. O další africké válce viz rok 43 a 42. 

V Africe se prý stala Caesarovou milenkou manželka krále Bóguda Eunoé.

Druhým centrem pompéjovců byla v té době Zadní Hispánie, kam po ztrátě Afriky prchli zbývající bojechtiví konservativci. Caesarův legát Q. Cassius Longinus to neměl s domorodci snadné a oni s ním určitě také ne. Porazil sice roku 49 n. 48 propompéjovské Lúsítány, zpustošil jejich město Medobrigu/dn. Marvão (?) v P na hranicích s E a obsadil pohoří Herminius (mons), kam prchli, ale v mírových poměrech mu to nešlo. Dal vojákům, kteří ho provolali imperátorem, odměnou dvakrát po stu séstertiích, a bojová morálka ochabovala. Přezimoval na tento rok v Cordubě a zatížil provincii a její bohatce zvláštními daněmi, včetně příspěvku na novou legii, kterou zde odvedl. 

Když přišel v zimě od Caesara rozkaz, táhnout přes Mauretánii do Numidie, shromáždil legie v Cordubě. Zde se proti němu spikli provinční nespokojenci i někteří z legionářů, hlavně z těch, co byli právě odvedeni. Na radnici města zavraždili spiklenci Cassiova liktora a jeho několikrát bodli, ale neusmrtili. Cassius dokázal řídit protioperaci a vůdci atentátníků Munatius Flaccus, L. Racilius, L. Laterensis a Annius Scapula, který byl po celé provincii velmi oblíben, byli popraveni; všechno to byli potomci italických osadníků, římští občané, o jiném Munatiovi viz rok 45. Na mučení vyzradili své soudruhy a následovaly další popravy; někteří se však směli vykoupit za několik desítek tisíc séstertiů: Calpurnius Salvianus za šedesát tisíc, Q. Sestius za padesát. Penězi se mohli u Cassia vyplácet též ti z odvedenců, kterým se do války a daleko od domova nechtělo a měli na to. To se událo krátce před Farsálem. 

Pak se vzbouřila celá nově odvedená Pátá legie a řada kohort z dalších legií. Vůdce vzpoury M. Thorius z Italiky se prohlásil za pompéjovce. Vrchu však mezi nimi nabyl Cassiův quaestor M. Claudius Marcellus Aeserninus, který se vydával za caesariána a držel se v Cordubě. Velká část rebelů pocházela z legií kdysi pompéjovských M. Terentia Varrona, viz rok 49, který kapituloval právě v Cordubě. Cassius se svými muži vytáhl na město a plenil jeho okolí. Své ležení opřel o hradby Ulie, kde ho i s městem oblehl M. Claudius. Sem dorazil s pomocí mauretánský král Bógud, povolaný Cassiem k likvidaci rebelie; obležení a obléhatelé, z nichž se s příchodem Maurů stali též obléhaní, bojovali mezi sebou v půtkách před svými valy. 

S Bógudovými oddíly přišla pomoc i hispánských měst, která zůstala Q. Cassiovi věrna, a po nich legát Přední Hispánie M. Aemilius Lepidus, praetor roku 49, jemuž se předhazovalo, že během svého úřadování v letech 48-47 provincii důkladně vyraboval; jev určitě málo překvapivý, natož za občanské války. 

M. Lepidus dojednal před Ulií smír obou stran, Marcellovi rebelové potrestáni nebyli a Cassius musel vyklidit svůj tábor. Od Ulia odtáhli Lepidus s Marcellem společně do Corduby, Q. Cassius Longinus rozeslal své legie do zimních ležení a v Malace nastoupil na loď a odešel z provincie, neboť mu skončilo funkční období. Plavbu měl v tomto zimním období dobrou až po Hibérus, kde se v jeho ústí zvedly vlny a Q. Cassius i s lodí šel ke dnu. 

Jeho nástupcem byl C. Trebonius, ale tomu se vojáci rovněž bouřili a po roce odešel. 

Lepidus byl za diplomatické řešení interních sporů legionářů po návratu do Říma odměněn na Caesarův návrh dokonce poctou triumfu, ačkoli žádného nepřítele neporazil a žádného území nedobyl. K tomu ho do role magistra equitum diktátor Caesar jmenoval příštího roku namísto M. Antonia: důvěřoval mu více než Antoniovi, který nedokázal ve Městě zajistit klid.

Zemřel propraetor Cisalpinské Gallie M. Calidus, praetor roku 57, atticista, žák Apollodóra Pergamského.