429-425

429.

Ol. 87, 4

 

Epameión

a. u. c. 325

Hostus Lucretius Tricipitinus a L. Sergius Fidenas II.

ep. eforos ve Spartě Sóstratidás

************************************************************

Ještě v zimě byl v Anatolii na Maiandru poražen athénský expediční sbor na šesti lodích, který se v Lykii vylodil, aby vybíral členské příspěvky do délského spolku a honil piráty. Jeho velitel Melésandros v bitvě s místními padl; srov. rok předešlý.

V létě, kdy Sparťané obléhali Plataje, viz zde níže, působilo athénské vojsko, jemuž veleli Kalliadés, Fanomachos a Xenofón, na Chalkidice: mysleli si, že se zradou zmocní města a plenili úrodu v kraji. V bitvě u Spartólu či Spartalu v Bottiaji/Bottiké, bývalém členu délského paktu, však byli Chalkidskými s Olynthskými zahnáni a stáhli se do Poteidaie: padlo čtyři sta z tisíce Athéňanů a s nimi všichni tři stratégové.

• Bitva je z vojenského hlediska zajímavá tím, že v ní poprvé v historii porazili lehkooděnci a jezdci těžkooděnce, hoplíty. Taktiku boje lehkooděnců později vypracoval Ífikratés. Athéňané se po bitvě u Spartólu z regionu na pět let vytratili (viz dále rok 424).

 

Někdy v téže době se opět vyhrotily thrácko-makedonské vztahy (srov. rok 431). Sitalkés I., syn Téreův, poskytl útočiště pretendentovi celomakedonského trůnu Amyntovi, který byl synem Filippa, Perdikkova bratra. Amyntás přemluvil Sitalka, athénského spojence, k tažení proti Perdikkovi II. a snad v září (?) se vypravil Sitalkés v čele silné thrácké armády do Makedonie. Tak mohutné, ale špatně načasované tažení hellénský svět nepoznal.

Sitalkova říše Odrysů se rozkládala mezi Haimem a Rhodopou až k Pontu, vládl i Paionům severně od Makedonů a Getům za Haimem při dolním Dunaji a všem dalším národům mezi Abdérami u Egejského moře po Istros na severu a od Býzantia po Strýmón (projít tuto vzdálenost prý trvalo dobrému chodci třináct dnů).

Sitalkés disponoval pro tehdejší sousedský svět Hellénů obrovským bohatstvím a jeho nástupce Seuthés ročně na tributech vybral jenom ve stříbře a zlatě na čtyři sta talentů, tedy ne o mnoho méně než Athéňané od svých spojenců v rámci délského paktu.

Na pozdní tažení do Makedonie shromáždil armádu o 150 tisících mužích, z toho byla třetina jízdní a z nich část Getové, kteří táhli po "silnici" vysekané v lesích o předchozí výpravě proti Paionům. Voje překročily pusté pohoří Kerkiné, hranici mezi Sinty a Paiony a shromáždily se v paionském Dobéru. Odryský král se asi v říjnu zmocnil větší části Makedonie, Perdikkás s Makedony zalezli do pevností a nijak se nebránili. Strach dostali i Thessalové a všichni z Hellénů, kteří žili severně od Thermopyl.

Thrákové vpadli do Mygdonie, Bottiaie, na Chalkidiku a plenili. Kořisti však bylo málo, Thrákové trpěli hlady a hlavně zimou. Po třiceti dnech války v Makedonii, z toho osm na Chalikidice, uzavřel s Perdikkou II. mír a jeho synovec a nástupce Seuthés, který smír zprostředkoval, se oženil s Perdikkovou sestrou Stratoníkou.

Amyntás (II.) zmizel nadlouho z dochovaných historických pramenů, zřejmě zůstal ve svém knížecím údělu. Trůnu se asi nakrátko domohl, viz rok 394 (?).

 

V létě se vypravili Sparťané do Akarnánie, kde dali vzniknout spolku Molossů s Atintánci, kteří byli illyrským kmenem (srov. rok 282, event. 229). V épeirsko-akarnánském regionu, kde v této době teprve docházelo ke konečnému usazování épeirsko-illyrských kmenů, se stali spojenci Sparťanů Cháoni, Thesprótové, Parauaiové a Orestové; viz předchozí rok. 

Molossům tehdy velel Sabylinthos, poručník krále Tharyba, viz zde níže, Parauaie vedl jejich král Oroidos a doprovázel ho oddíl Orestů, jejichž král Antiochos se osobně nájezdu na Akarnánii neúčastnil; dokonce Perdikkás II. poslal tisícovku vojáků, tajně, aby se to tehdy jeho spojenci athénští nedozvěděli; dorazili však až když bylo po všem. Thesprótům, kteří královládu neznali, veleli Fótios a Níkánór.

Na podzim byla však sparťanská koalice, kterou vedl v této oblasti Knémos, bitvou u Stratu, největšího z akarnánských měst, domácími pod hradbami odražena a téhož dne porazili Athéňané s dvaceti loďmi pod Formiónem, synem Asópiovým, Korinťany s více než dvojnásobnou přesilou v námořní bitvě v prostoru mezi jižním pobřežím Akarnánie a mysem Rhion v Acháji; dvanáct triér zajali i s mužstvem.

V další bitvě na moři bylo bojováno nerozhodně, třebaže Formión ztratil devět ze svých dvaceti lodí a Peloponnésané s posily z Lakedaimonu měli triér 75. Teprve po bitvě dorazila athénská posila o dvaceti lodích, která se zdržela válčením na Krétě po boku svých spojenců. 

Po těchto úspěších se Formión s vojskem vrátil k přezimování na základnu v Naupáktu. V zimě dosadil do Stratu režim více nakloněný Athéňanům a podnikl výpravu proti Oiniadám, které jako jediné z akarnánských měst stály při Peloponnésanech, ale neuspěl (viz rok následující). ● O koinu Akarnánů, jehož dobu vzniku neznáme, ale podle všeho až do hellénismu před Stratem sněmovním střediskem Akarnánů byly Olpy; srov. rok 426. O spolkových institucích viz u roku 231. 

 

V létě se vypravil král Archidámos II. s jiným vojskem nikoli do Attiky, ale do Boiótie. Nabídl Platajským, aby spočetli svůj majetek, město mu vydali a odešli, kam chtějí; po válce že jim Sparťané vše vrátí i s výnosy jejich zabaveného hospodářství. Platajští, kteří měli své rodiny a služebnictvo v Athénách u svých spojenců, odmítli. 

Archidámos město hájené čtyřmi sty Platajany, osmdesáti Athéňany a 110 ženami (na vaření) oblehl valem. Neměl však štěstí a vrátil se s jádrem vojska na Peloponnésos v době, kdy vychází v souhvězdí Boótés jeho nejjasnější hvězda Arktúros, tj. v polovině září, tedy v době, kterou Hellénové počítali za začátek podzimu. Obležení Platají ale nebylo zrušeno, na spartské straně bojovali Boióťané (obléhány až do roku 427, viz).

Sparťané a Peloponnésané vracející se z Korinthského zálivu na zimu domů se pod Knémem pokusili o náhlý přepad Peiraiea. Šli se svými vesly z Korintha pěšky do Megar, kde v Nísaji leželo vytaženo na souši čtyřicet lodí. Cestou přepadli Salamínu, přemohli posádku strážní pevnosti, vyloupili ostrov a uprchli s kořistí zpět k Megarám dříve, než se Athéňané stačili z překvapení vzpamatovat.

 

Téhož roku na podzim zemřel v Athénách na mor, řádící v přelidněném městě, jeden z nejznámějších a nejzasloužilejších občanů Periklés (c. přes 60; narodil se někdy po roce 500). Aristokrat oddaný démokratii zemřel několik měsíců po té, co byl naposledy zvolen stratégem (srov. rok 443, od kdy byl volen každoročně, a rok 430). Před ním epidémii podlehl jeho nejstarší syn Xanthippos, který otec nesnášel, neboť ho držel zkrátka a nepouštěl ho k rodinným financím, zřejmě ještě před otcem zemřel i druhorozený syn Paralos, jeho sestra, jméno neznáme, a řada Perikleových přátel.

Před skonem povolili Athéňané Perikleovi výjimku ze zákona z roku 451, který sám navrhoval, aby totiž občanství přináleželo pouze těm, kteří mají oba rodiče Athéňany: jeho stejnojmenný syn s Aspasií byl uznán za Athéňany (o jeho tragickém osudu viz rok 406). 

Morovou ránu se pokoušel zmírnit lékař Akrón z Akragantu, syn Xenónův, vrstevník Empedokleův, pálením ohňů v ulicích města, aby se horkem ozdravil athénský vzduch. Akrón, autor řady spisů a mimo jiné o zdravé výživě, býval pokládán za zakladatele empirické školy lékařské, viz též v indexu s. v. lékaři. 

Téhož roku měl premiéru autor staré attické komédie Frynichos, podle jiného údaje už o 86. olympiádě, tedy v letech 436-433). Jeho další životní data nejsou známa, složil nejméně jedenáct her (jiný od tragika Frynicha, viz rok 511).

Do Athén se dostal, spíše jako uprchlík, než jako rukojmí (srov. výše v tomto roce) pozdější král Molossů Tharyps, prý na výchovu. Tharyps, též Tharypás či Tharipos, vládl v letech 410 až 404 (asi sotva syn Admétův, prvního historicky známého krále Molossů, srov. rok 469). Měl mezi Molossy zavést alfabétu a zákony, které prý v Athénách okoukal.

Zřejmě t. r. se narodil pozdější král skythských Agathyrsů Atheás (padl v bitvě ve vysokém věku roku 339, viz tam).

 

************************************************************

428.

Ol. 88, 1

Symmachos z Messány (poprvé)

 

Diotímos I.

a. u. c. 326

A. Cornelius Cossus a T. Quinctius Poenus Cincinnatus II. nebo L. Quinctius (Cincinnatus) a A. Sempronius (Atratinus)

epón. eforos ve Spartě Exarchos

************************************************************

Na jaře se z Naupáktu do Athén vrátil Formión a brzy nato zemřel (?). Na jaře přišli do Attiky potřetí od začátku války Peloponnésané, jimž opět velel Archidámos. Zemi znovu vyplenili a skoncem léta odtáhli. V létě odpadl od Athén celý Lesbos a kromě Méthymny, která jediná měla démokratické zřízení, se ostatní státy přidaly k Peloponnéskému spolku. Akce byla oligarchy plánována ještě před vypuknutím války, ale Sparťané je tehdy odmítli přijmout.

Athéňané s loďstvem čtyřiceti lodí pod stratégem Kleippidem, Deiniovým synem, oblehli z vody město Mytilénu usilující o synoikismos všech obcí na ostrově pod jeden stát. Tehdy poprvé, tedy alespoň doloženě, vybírali Athéňané válečnou daň/eisforá, att. esforá. Dali dohromady dvě stě talentů a rozeslali dvanáct lodí, aby vybírali také u svých spojenců, srov. zde níže.

Zároveň, resp. nejpozději o dva roky později, se Athéňané na návrh Kleónymův rozhodli zpřísnit výběr tributu/forú eklogé para tón poleón tím, že pro každý stát byl určen hlavní výběrčí, v případě, že by přesto platby vázly, pětičlenná komise Athéňanů by na místě prošetřila důvody a zdržení by se řešilo soudně a tak tak vyměřily tresty a pokuty. 

Mytilénští na souši ovládali ostrov a pokusili se též o dobytí Méthymny. V době olympiády, na níž podruhé ve své šňůře let 432-428-424 v pankratiu zvítězil Dórieus z Rhodu, poslali do Olympie vyslance, aby žádali o vstup Lesbu do Peloponnéského spolku. Tak se stalo, ale nové tažení do Attiky Lakedaimonských s flotilou 45 lodí v čele s nauarchem Alkidou zastavila demonstrace athénské námořní síly. Na podzim posílili athénský expediční sbor na Lesbu oddílem, jemuž velel Pachés, syn Epikúrův. Mytiléné byla obléhána až do příštího léta. 

Mytilénskou moc podlomil interní spor, na první pohled přízemní. Jistý mytilénský magnát Tímofanés slíbil své dvě dcery do manželství synům Dexandrovým. Po Tímofanově smrti v dědických sporech kolem děvčat/epikléroi se tak nestalo a namíchnutý Dexandros (který tím také nepřímo přišel o dědictví případných snah) spáchal vlastizradu a povolal Athéňany, jejichž byl proxenem. Tak vypuklo osudové obléhání Mytilény Pachétem (o Dexandrově osudu není nic známo). 

V létě plenila athénská flotila třiceti lodí, které velel Asópios, syn Formiónův, Lakónii. S dvanácti loďmi obeplula Peloponnésos do Naupáktu a odtud se pozemní vojsko s Akarnány vypravilo proti Oiniadám. U Oiniad ale Athéňané opět neuspěli, srov. předešlý rok, a Asópios se vylodil na Leukadě. Místními byl odražen a zabit. Zbytek vojska se vrátil do Naupáktu.

Na podzim zvýšili Athéňané spolkové poplatky pro své spojence: měli v té době na moři 250 triér s mužstvem a hoplíté v té době dostávali dvě drachmy denně (jedna na sluhu). Lýsiklés, jeden ze stratégů pověřený výběrem peněz, byl v Kárii i s vojáky pobit (po Perikleovi nový milenec Aspásie?).

V nejtvrdší zimě, kdy vodní příkop měl na sobě ledový škraloup a sněžilo s deštěm, učinila část posádky výpad z obležených Platají. Dvě stě dvanáct mužů, polovina z obránců, dokázalo překonat dvojitou obléhací zeď kolem města a probít se do Athén.

Na Palléně nově Athéňané uspořádávali spojenecké vztahy vůči Afytě/nom. Afytis, osadě Eubojských (viz rok 750 a 343), a Thrambu/Therambu. Podle fragmentu dochovaného usnesení Athéňanů platili Afytští spolkového tributu pět set drachem ročně, obilí dostávali za stejnou cenu jako Thrambští a v množství podle počtu obyvatel. Přísahu věrnosti Athénách složili kolonistům v Poteidaji. O dva roky později novým usnesením Athéňané rozhodli o společném volném obchodu a plavbě Afytských. 

 

Téhož roku byla v Athénách premiéra Eurípidova Hippolyta. Někdy mezi lety 428 až 425 se v Athénách konala premiéra básníka staré attické komédie Platóna Athénského. Kromě toho, že byl současníkem Aristofanovým a byl velmi plodný, neznáme o něm žádná další životní data.

Téhož roku zemřel Anaxagorás z Klázomen (narodil se roku 500, srov. 432).

 

Ve střední Itálii panovalo velké sucho, vypadly deště. Dobytek postižený prašivinou/psóródés hynul, místy stáda pomřela, lidé trpěli všelikými chorobami, které se z římského venkova rozšířily do Města. Římané se vyhýbali cizinců, které vinili z rozšíření této morové rány a aedilové začali dohlížet na vyznavače neřímských kultů, vlastně to znamenalo zákaz neřímských bohoslužeb.   

 

************************************************************

427.

Ol. 88, 2

 

Euklés I.

a. u. c. 327

C. Servilius Structus Ahala a L. Papirius Mugillanus

ep. eforos ve Spartě Hagésistratos

************************************************************

V zimě vyslali Sparťané do Mytilény, kterou obléhali Athéňané, Salaitha jako vojenského poradce a morální podporu. Později na jaře za ním vyslali čtyřicet triér, jimž velel Alkidás. Pomoc však již přišla pozdě, protože Athéňané počátkem léta Mytilénské vyhladověli a město se po revoltě proti oligarchův vzdalo: Mytilénští sjednali předběžné podmínky s athénským stratégem Pachétem, jako např. že ve městě bude umístěna posádka, nebudou vůdcové popraveni apod.

Za této situace Alkidova flotila z kursu na Lesbos směřovala na Délos, Íkaros/Íkarii, Embaton u Eryther a do Efesu, odtud se vrátila do Lakónie; cestou dal popravit zajatce ze států athénské koalice, ačkoli nikoho z nich nedopadl ozbrojeného.

Pachés začal s athénskou flotilou nejprve stíhat Alkidu až k Patmu, pak k Notiu u Kolofónu, který tehdy drželi ti z Kolofónských, kteří byli roku 430 vyhnáni z rodné obce perským hodnostářem Itamanem či Itamenem. Pachés Notion lstí dobyl, srov. zde níže, a předal ho zpět Kolofónským, kteří se ihned zbavili properských spoluobčanů. • Notion dostalo později athénské oikisty a démokratickou ústavu.

Pak se Pachés vrátil na Lesbos a poslal do Athén zajatce. Athéňané okamžitě popravili Sparťana Salaitha a na Kleónovu radu, nejradikálnějšího z démagógů poperikleovské éry, krutě rozhodli o Mytilénských: na tisíc mužů bylo popraveno, hradby města strženy, loďstvo zabaveno, celý Lesbos až na Méthymnu byl sice zbaven spojeneckých poplatků, ale rozdělen na tři tisíce klérů pro athénské osadníky.

Původně odhlasovaný návrh Kleónův však zněl na popravu všech mužů a zotročení žen a dětí a tento trest za odpadnutí povstal až po revisi usnesení, které bylo lodí posláno na ostrov den a noc po vyplutí posla s prvním rozhodnutím, ale do Mytilény dorazila pozdější loď vzápětí krátce po doručení prvního rozhodnutí.

Mnohem pozdější podání Pachétovy akce proti Mytilénským tradovalo, že athénský stratégos ujistil obležené, že se jim osobně nic nestane, pokud složí zbraně, "železo"/si deponerent ferrum. Dal pak popravit všechny, "kteří měli ve svých pláštích železné spony/qui in sagulis ferreas fibulas habuissent", jak zaznamenal Sex. Iulius Frontinus ve sbírce válečných lstí/stratégémata

Něco podobného předtím provedl v Notiu Hippiovi, veliteli pevnosti ve službách satrapy Pissúthna: vylákal ho k jednání slibem, že se mu nic nestane a že se v pořádku vrátí do pevnosti. Hippiás pak byl Athéňanem zatčen, pevnost vzata, Hippiás dopraven nedotčen zpět a později Athéňany probodnut kopím.  

Po zisku na Aigíně (viz rok 431) to byla další značná úleva pro přelidněné Athény na úkor oslabeného spojence (viz dále rok 424). • Pachétovo jméno mizí z historie. Později si u soudu ve věci „liberálního“ chování na Lesbu přímo na řečništi vzal život, protože viděl svou obhajobu proti démagógům jako marnou (viz níže): první případ sebevraždy přímo během soudního přelíčení.

Athéňané v následujícím usnesení o Mytilénských z t. r. vrátili ostrovanům půdu, která i na základě starších smluv nepatřila Athéňanům, Mytilénští museli nahradit ztráty athénským klérúchům za zabavené majetky. Mytiléné však zůstala autonomní. Druhé usnesení známé z fragmentární stély je smlouvou o přátelství a spojenectví/chsymmachoi. V dochovaném textu se Mytiléňané zavazují nepřijímat do přístavu piráty/leistás mĕ h[ypodechesthai...], ani že nebudou sami loupit, ani že nepotáhnou do války po boku nepřátel Athén.

Do této doby spadá příběh záhadné smrti Héróda, zjevně jednoho z athénských klérúchů. Vypravil se z Mytilény do Ainu, aby tam propustil nějaké své thrácké otroky. Připojil se k němu Mytiléňan Euxitheos, který chtěl v Ainu navštívit otce. Sotva obepluli Lesbos, stihla je bouře, před kterou se uchýlili do kotviště u Méthymny. Héródés prý hodně pil, vypravil se v noci na pevninu a už ho nikdo nespatřil. Euxitheos s dalšími pokračovali po neúspěšném hledání ztracence v plavbě. 

Héródově rodině se příběh nelíbil a obvinili Euxithea z vraždy. Na mučidlech se jeden z otroků přiznal, že Euxitheos Héróda udeřil kamenem do hlavy a spolu že tělo vyvezli na moře. Pozůstalí po platném právu otroka usmrtili, takže už nebyl žádný svědek a když úředníci Euxithea zatkli a převezli k soudu do Athén, jeho obhajobu složil logograf Antifón. Jak to dopadlo, nevíme, neznáme ani motivy. 

 

Koncem zimy 428/427 nebo na jaře 427 zemřel ve Spartě král Archidámos II. (vládl od roku 470). Nástupcem se stal další Eurypóntovec, jeho syn Ágis II. (vládl do roku 397). • Z exilu v Lykaiu se mohl v této době vrátit do Sparty král Pleistoanax, pokud vůbec v nějakém exilu byl (viz rok 446): pak by Kleomenés mohl být poručníkem Pleistoanaktova syna Pausania, kterému v tomto roce muselo být již minimálně dvacet let (srov. rok 408).

Na začátku léta se Peloponnésané vypravili počtvrté v této válce do Attiky, tentokrát pod velením Kleomenovým. Athéňané v létě pod Níkiou, synem Níkeratovým, dobyli Mínóu, kde měli Megarští opevnění s posádkou. Tu nahradil oddíl athénský.

Asi v téže době se vzdaly vyhladovělé Plataje, které byly obléhány od roku 429. Postup Sparťanů byl stejně krutý, jako postup Athénských proti Mytilénským. Zbývajících dvě stě Platajanů, kteří se neúčastnili zimního výpadu, bylo popraveno s dvaceti pěti Athéňany, ženy zotročeny, po dobu jednoho roku bylo území města osídleno prooligarchickými Megařany a Platajany, kteří odešli z města před obléháním.

Po roce bylo celé město, kromě chrámu Héřina, srovnáno se zemí a na jeho místě postavili vítězové vedle chrámu z materiálu zničeného města čtvercový zájezdní hostinec či ubytovnu po šedesáti metrech po stranách, katagógion (!). Půda Platají byla prohlášena za státní lakedaimonskou, a na deset let ji Sparťané propachtovali Thébanům.

Plataiai byly 93. rokem athénským spojencem (viz rok 519). Znovuosídleny byly až roku 386 po uzavření Antalkidova míru.

Rovněž v létě přešly rozbroje v občanskou válku na Korkýře. Neklid vnášeli váleční zajatci z roku 433, viz, které Korinthští propustili s tím, aby doma přemlouvali k odpadnutí od athénského paktu. Majetnými lidmi odsouzenými za použití stromů z Diova posvátného okrsku na výrobu kůlů do svých vinohradů (měli zaplatit pokutu dvou drachem za kus) bylo spunktováno povstání proti radě a zde zavražděn vůdce démokratů a strany proathénské Peithiás se šedesáti dalšími. Propeloponnésští oligarchové ovládli velkou část města, nikoli však akropoli.  

Druhý den po převratu připlul z Naupáktu Athéňan Níkostratos, syn Dieitrefův, s dvanácti loďmi a město "uklidnil"; mnoho příznivců oligarchie se uchýlilo do chrámových asylů. 

Sparťanská flotila 53 lodí, jíž velel Alkidás a poradcem mu byl Brasidás (srov. výše), porazila před ostrovem Korkýřany se šedesáti loďmi a Athéňany pod Níkostratem. Po bitvě vyplenili Lakedaimonští okolí města a s kořistí odpluli do Sparty; pomoci oligarchům nedokázali, neboť se dostavila athénská flotila šedesáti lodí pod Eurymedontem, synem Thúkleovým.

Nato korkýrští démokraté zmasakrovali oligarchy: byl to první případ takového činu v této válce. Desítky protivníků démokracie si v Héřině chrámu vzalo život, Athéňané garantovali čistku a obnovili vzájemnou spojeneckou smlouvu, viz rok 434. Později se pět set vyhnanců vrátilo na ostrov a vedlo dlouhodobou loupeživou guerrillovou válku proti démokratům (viz rok 425).

 

Na Sicílii vypukla válka mezi Leontínami a Syrákúsami. Na syrákúské straně stála celá dórská Sicílie s výjimkou Kamarínských (viz o nich roku 431, nyní se přiklonili na athénskou stranu, uzavřeli symmachii, ale Athéňany si drželi od těla a roku 415 zůstali neutrální), v Itálii se k nim přidali Lokrové, vše spojenci Lakedaimonských, kteří se však aktivně do peloponnéské války dosud aktivně nezapojovali, za to zásobovali Peloponnésany obilím. Proti nim z Italů stáli Rhégijští, athénští spojenci, a na Sicílii státy vzniklé z chalkidských kolonistů.

Leontínští poslali do spojeneckých Athén vyslance s žádostí o pomoc. Členem poselstva byl i prosluslý sofista Gorgiás, který již v Athénách zůstal; jeho věhlas mu dovoloval žádat od žáků honorář jednoho sta min (podle jedné verse se však do Leontín, alespoň na čas, vrátil). Koncem léta vyslali Athéňané na Sicílii expediční sbor o dvaceti lodích: tzv. první sicilské tažení Athéňanů. Jeho veliteli byli Lachés a Charoiadés a Athéňané přezimovali v Rhégiu (první sicilské tažení trvalo do roku 424, o druhém viz roky 415 až 413)

V zimě se Athéňané vypravili s Rhégijskými na Aiolské ostrovy, které zpustošili, hlavně osadu knidských kolonistů na ostrově Lipará, spojenců syrákúských. Pak se vrátili do zimoviště v Rhégiu. • Nepřátelství Athéňanů se Syrákúsany vydrželo téměř šedesát let až do roku 368, kdy bylo změněno na spojenectví (viz tam). Tomuto tažení předcházela pomoc Athéňanů Katanským, kteří stáli ve válce se Syrákúsany. Flotile velel Lampón, snad totožný s velitelem výsadku při zakládání Thúrií, viz rok 444, a jeho mise byla úspěšná. Kdy se tak stalo, nevíme. 

 

V zimě propukla v Athénách nanovo epidémie moru. Během morové nákazy zemřelo na čtyři tisíce Athéňanů zapsaných jako těžkooděnci-hoplíté a tři sta jezdců, lidí mimo daňové seznamy prý "nezjistitelně", jak zaznamenal současník Thúkýdidés; Diodóros uvedl podobné počty obětí u branců, "ostatních svobodných a otroků deset tisíc" (zda mezi svobodné/eleutheroi zahrnul ženy a děti, nevíme).

Pro svou mírnou zprávu o událostech na Lesbu byl postaven před soud stratégos Pachés. Aby předešel odsouzení a ponížení, vzal si sám život přímo na jednání soudu. • Podobné tragické změny názorů oslabovaly athénskou démokratii a rychle se staly jejím průvodním jevem.

 

V Athénách vystoupil Aristofanés, zatím ještě pod cizím jménem, se svou první komédií Hodovníci/DaitalésDne 7. thargeliónu roku 428/427, v den Apollónových narozenin, tj. v jedenáctém měsíci tohoto athénského roku, čili v poslední třetině května roku 427, se v Athénách narodil proslulý aristokratický filosof nehmatatelného světa idejí a oligarchických forem státní vlády Aristoklés, který si později dal jméno Platón (zemřel v roce 347). • Přezdívku „platys/široký", dostal prý od argejského zápasníka Aristóna, u něhož v gymnasiu budoucí filosof cvičil.

V zimě 427/426 se otřásala země v Attice a stejně tak na jaře roku 426, takže nový spartský král Ágis v čele armády otočil při cestě do Attiky vojsko domů, viz tam.

 

************************************************************

426.

Ol. 88, 3

 

Euthýnos II. nebo Euthydémos II.

a. u. c. 328

Tribuni militum consulari potestate

Mam. Aemilius Mamercinus dict. III.

ep. eforos ve Spartě Angenidás

************************************************************

Athénská flotila, které velel Démosthenés, syn Alkisthenův, a Proklés, obeplula s třiceti trojřadkami Peloponnésos a vyplenila s akarnánskými spojenci ostrov Leukas. Město Athéňané nechtěli obléhat, jak si přáli Akarnánové, a Démosthenés se dal přemluvit Messénskými, aby je zbavil obtížných sousedů v okolí Naupáktu. Athéňané tedy táhli do Aitólie, kde však byli se ztrátami odraženi. Proklés, druhý ze stratégů, padl. Démosthenés se obával vrátit do Athén, kde by se musel zodpovídat z fiaska aitólského tažení, a tak zůstal na zimu v Naupáktu.

V zimě se vypravili na výzvu Aitólů podporovaných králem Agraů Salynthiem Peloponnésané pod Eurylochem proti Akarnánům, avšak v bitvě u opevněného vrchu Olp/Olpai byli poraženi (srov. rok 424). Oba spartští vojevůdci Eurylochos a Makarios padli a vojsko Peloponnésanů bylo obleženo v Olpách. Sparťané se vzdali a Akarnánové a Démosthenés, velitel athénského vojska v Naupáktu, jim povolil odchod ze země.

Pak Athéňané se spojenci porazili Ampračany a ti po odchodu Démosthenova oddílu uzavřeli s Akarnány a Amfilochy stoletý mír a pakt o neútočení a vzájemné pomoci. Ampračané se zavázali, že nepotáhnou s Akarnány proti Peloponnésanům, a Akarnánové s Ampračany proti Athéňanům. Garnison vložili do Amprakie Korinthští o síle tří set hoplítů, velitelem oddílu byl Xenokleidés. ● O spolku Akarnánů viz u roku 429 a 231. 

Z kořisti z akarnánského tažení a z Olp a na počest paktu s nimi dal Démosthenés v Athénách zhotovit bronzovou sochu Athény Níky. Po stu letech, tedy v okamžik, kdy pakt formálně vypršel, se roku 326 Athéňané usnesli dát sochu opravit, jak vyplývá z fragmentu dochovaného dekretu. 

Druhá flotila Athéňanů o šedesáti lodích, jimž velel Níkiás, se vypravila proti Mélu, jehož obyvatelé se nechtěli připojit k délskému paktu, ale neměla úspěch. Odtud se experdice obrátila k Órópu, kde se vylodili hoplíté, dva tisíce co do počtu, a vydali se k Tánagře. Zde se spojili s oddíly Athéňanů, které sem dorazily z města - první pěší výprava Athéňanů od vypuknutí válkyAthéňanům z města velel Hipponíkos, syn Kalliův, a Eurymedón, syn Thúkleův. Athéňané porazili Tánagerské a vrátili se zpět do města, dílem k lodím. Loďstvo Níkiovo pak plulo na sever do Lokridy, kde plenilo pobřeží.

Asi v této době zakládali Sparťané na místě městečka Tráchis ve Fthíótidě osadu Hérákleiu Tráchíniu. Zakladateli města (oikisty) byli León, Alkidás a Dámagón. Třebaže byla osada Sparťany neustále posilována novými kolonisty až měla deset tisíc obyvatel, neboť ji pokládali za strategicky dobře umístěnou poblíž Thermopyl, Thessalové ji za čas vyvrátili (srov. roky 420 a 371).

Na jaře se objevil král Ágis II. s vojskem na Isthmu, ale zemětřesení mu bylo důvodem toho, aby se nepouštěl do Attiky, kam měl namířeno plenit. Lokálně na Euboji a Peparéthu ničilo pobřeží a osady a zabíjelo tsunami. Na ostrůvku Atalantě, který roku 432 Athéňané opevnili, přívaly zničily kus pevnosti, srov. rok 432. 

 

Ahéňané zahájili boje přímo na Sicílii. Již na jaře padl v boji se Syrákúsany Charoiadés. Lachétovi se podařilo dobýt Myl/Mylai a pokořit Messánské. Po létě ze Sicílie několikrát vpadl na území jihoitalských Loker a zvítězil nad Lokerskými v polní bitvě. Na zimu dorazil do Rhégia z Athén s posilou čtyřiceti lodí stratégos Pýthodóros, aby převzal velení od Lachéta. Lachés byl vedle Níkiji vyhlášeným odborníkem na bojové umění a Platón je mnohem později oba zahrnul do svého fiktivního dialogu se Sókratem o jejich odbornosti nazvaného Lachés. 

Aby se zbavil hněvu bohů a moru, o němž se domnívali, že je na ně poslal Apollón, provedli v zimě rituální očistu Délu, srov. stejný Peisistratův počin roku 541, odnesli všechny rakve z ostrova a vydali zákaz pochovávání a rození na ostrově; rodit a umírat bylo možné jen na blízkém ostrůvku Rhénii či Rhýneji. Poté byly obnoveny na Artemidinu počest všeiónské hry délie pořádané ve spojení se zasedáním iónské amfiktyonie čtyřletně ke konci května (6. a 7. thargéliónu); jednou ročně se konaly "malé" délie. Srov. též podobný pokus Polykratův roku 522.

 

Po loňském obnovení války mezi Římany a Véjany (srov. roky 474 a 438; formálně existovalo čtyřicetileté příměří) boje pokračovaly (třetí válka véjská, srov. roky 483, 437 a 405). Římané Véjany v poli poraženi, ale v odvetě pod Fidenami pod velením diktátora Mamerka Aemilia zvítězili. Véjským se ani teď nepodařilo přemluvit členy etruské konfederace k vojenské pomoci. Vytáhli k Fidenám, kde Tuskové pobili římské kolonisty. V bitvě na Tiberu diktátor Mam. Aemilius (úřad složil šestnáctého dne od okamžiku, kdy ho nastoupil) s legiemi Etrusky porazil a přímo z bitvy při pronásledování prchajících vojáků pronikli Římané do města: Fidanae byly konečně a definitivně Římany dobyty a obyvatelstvo zotročeno a prodáno, když předtím dostali vojáci vyznamenání za udatnost v boji odměnou po dvou otrocích, šarže a jezdci po jednom (srov. roky 437 a 435; viz následující rok). Diktátorův velitel jízdy/magister equitum A. Cornelis Cossus, cos. 428 a t. r. vojenský tribun, v osobním souboji zabil vůdce Etrusků Larta Tolumnia a jako druhý po Romulovi jeho zbroj dedikoval Iovovi Feretriovi (událost lze zařadit též do roku 437, viz tam). 

 

V Číně zemřel císař Kchao-wang/Kao (vládl od roku 441). Nástupcem se stal jeho syn Wej-lej-wang/Weilei (vládl do roku 402). Za vládce rozpadlého státu Ťin/Jin uznal tři rodiny, viz rok 453, 441 a 403. • Vpády Tatarů a Hunů do Číny.

V Koreji ve státu Ko-Čoson došlo k první velké rebelii ústící v "občanskou" válku. Proti králi Čungovi/Cheung (vládl 432-413) povstal jistý U Ji-čchung/U Yi-ch'ung a s velkým vojskem oblehl metropoli Čosonu Pchjongjang. Král/wang unikl z města, ale usurpátor se z moci dlouho neradoval. Oddíly věrné králi se mu postavily a U prchl za severní hranici království. Viz dále rok 380.    

 

************************************************************

425.

Ol. 88, 4

 

Stratoklés

a. u. c. 329

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Onomaklés

************************************************************

Začátkem léta plenili Peloponnésané opět Attiku, popáté v této válce. Jejich vůdcem byl Ágis II. V téže době, kdy Sparťané doma drželi nějaké svátky a Athéňany přehlíželi, opevňoval velitel athénské flotily v Naupáktu Démosthenés zalesněný Pylos, sídlo kdysi achajského vládce a homérského hrdiny Nestora, místo, jemuž Sparťané říkali Koryfasion. Opevňovací práce trvaly šest dnů (další zdroj zaznamenal dvacet dnů) a většina lodí odplula pak na Kerkýru a Sicílii pod stratégy Sofokleem a Eurymedontem.

Démosthenés zůstal s pěti loděmi a oddílem na obranu pevnosti. Sparťané vysadili na lesnatém ostrůvku před Pylem 420 hoplítů s jejich heilóty pod vedením Epitady. Král Ágis II. se s celou spojeneckou mocí vrátil po patnácti dnech pobytu na nepřátelském území z Attiky; kromě toho chladné počasí a attické obilí bylo ještě zelené, takže nemohl vojsko uživit. Proti opevněnému Pylu se vypravilo 43 lodí, které kotvily před Kerkýrou na podporu tamních vyhnanců v horách, jimž velel Thrasymélidés, dorazila pozemní armáda o dvanácti tisících mužích. Démosthenés naopak přivolal loďstvo, které předtím Pylos opustilo.

U Pylu pak byla začátkem srpna vybojována několikadenní bitva na moři a na souši, v níž byli Sparťané se spojenci po připlutí posil od Zakynthu, o něž žádal Démosthenés, rozhodně poraženi. Sparťané na ostrůvku Sfaktériá před Pylem byli po bitvě obklíčeni a nebylo jim pomoci.

Po pohromě poslali Sparťané do Athén posly s mírovou nabídkou. Pro přijetí byla především strana majetných vrstev, kterou zastupoval Níkiás, proti přijetí byli hlavně lidoví ultras, vedení obchodníkem s kůžemi/byrsopólos Kleónem, synem Kleainétovým (srov. jeho tvrdost roku 427). Na sněmu 9. října (úplné zatmění měsíce) zvítězili ultras a Kleón, který se holedbal, že do dvaceti dnů přivede do Athén spartské zajatce od Pylu, byl s Démosthénem pobývajícím u expedičního sboru, vyslán tam jako stratégos.

Sparťané slibovali heilótům svobodu, podaří-li se jim obklíčené bojovníky na Sfaktérii zásobovat, pokoušeli se o to i jejich potápěči. Athéňané měli s Kleónovými posilami osm set hoplítů, mužstvo ze sedmdesáti lodí a osm set lučištníků, kteří rozhodli o konci Sparťanů na Sfaktérii. Aniž by došlo k rozhodující velké bitvě, zajali v říjnu Athéňané 292 hoplíty z původních 420 a z nich bylo 120 rodilých Sparťanů, ostatní padli v boji většinou na ostřelování šípy a kameny, mezi nim velitel Epitadás i jeho nástupce Hippagretés; kapitulaci vyjednal třetí z velitelů Styfón. 

Takové ztráty v mezihellénských válkách Lakedaimón nepoznal a ani nikdo ze Sparťanů se dosud nikomu nevzdal! Vzkaz ze Sparty před kapitulací zněl: "Rozhodněte o sobě sami, ale tak, abyste se za to nemuseli stydět." Sfaktérijský debakl na mocenské postavení Sparty vliv neměl, z války vyšla nakonec vítězně. Ovšem další dvě porážky, roku 371 u Leukter, 331 u Megalopole a 222 u Sellasie, už ano. 

Po Pylu Sparťané slíbili heilótům, kteří se účastnili bojů proti Athéňanům, svobodu a dvěma tisícům ji také dali. Podle úvahy, že to jsou z heilótů ti nejodhodlanější a nejnebezpečnější, některé poslali s Brasidou do Thrákie, viz rok následující, většina z nich ale beze stop zmizela (těla nebyla nikdy nalezena).

Decimované Sparťany Kleón triumfálně odvezl do Athén: skutečně stihnul svou misi dokončit během dvaceti dnů, jak sliboval. Od námořní bitvy po závěrečné boje na ostrově uplynuly 72 dny. Že z ultraradikálních postojů Kleónových nebyli až tak úplně všichni v Athénách nadšeni, viz rok následující.

Do Pylu pak Athéňané naveleli oddíl Messéňanů z Naupáktu. Současně byla v létě athénská flotila, jíž velel Níkiás, úspěšná v Korinthiadě a u Troizény. Námořní výsadek osmdesáti athénských lodí s dvěma tisíci hoplíty a dvěma sty jezdci se spojenci narazil na Korinťany u Krommyónu. V bitvě vedené se střídavým štěstím se nakonec obrátili na útěk Korinthští, jichž padlo 212 včetně jednoho ze stratégů Lykofrona; Athéňanů méně než padesát. Od Krommyónu odplul Níkiás do Methán, u nichž postavili Athéňané pevnost a než odpluli domů, plenili v okolí Troizény, Halií a Epidauru. 

Zřejmě v návaznosti na tyto události uzavřeli Halijší následujícího (?) roku s Athéňany spojenecký pakt o vzájemné vojenské podpoře, který umožňoval vložit do města posádku/frŏrá, která tam zůstane po dobu války, jak dokládá dochovaný fragmentární text na stéle a udržovat přístaviště pro flotilu/naustathmos. Halijští se zavazovali nepodporovat piráty a ani sami že nebudou loupit, nepotáhnou do války proti Athéňanům, ani nedají nepřátelům na válku peníze. O Halijských srov. u roku 459.  

Jiná flotila pod Eurymedontem a Sofoklem se vydala z Pylu na Korkýru, kde Athéňané podpořili místní démokraty a spolu s nimi dobyli pohoří Istónu, kde bylo středisko oligarchické guerrilly (viz rok 427). Třebaže se korkýrští aristokraté stali zajatci Athénských, démokraté je vylákali k sobě a bestiálně povraždili: zavřeli je do jedné budovy, po desítkách odváděli na popravu, zbytek se střechy postříleli šípy, část aristokratů si vzala sama život nebo navzájem. Jejich ženy byly demokraty zotročeny a na Korkýře v podstatě oligarchie zanikla.

Na akarnánském bojišti dobyli Akarnánové spolu s Athéňany Anaktorion.

 

Athénská flotila po vítězství na Korkýře odplula na Sicílii. Zde totiž, kromě toho, že na začátku jara vybuchla Aitné/Etna (naposledy předtím roku 475, od začátků hellénské kolonisace ostrova potřetí), v létě odpadli od Athéňanů Messánští, kteří byli jejich spojenci jen z donucení (viz předešlý rok)Lokrové v Itálii vyplenili okolí Rhégia, kde byla během prvního sicilského tažení athénská základna. Samo Rhégion bylo přitom zrovna zmítáno občanskými rozbroji.

Athénská posila jedenácti lodí s osmi rhégijskými porazila následně v úžině Charybdis v námořní bitvě Syrákúské s jejich třicetilodní flotilou. Na souši pak porazila koalice athénských spojenců Naxijských, Leontínských a Sikulů Messánské. Na zimu se Athéňané vrátili na základnu do Rhégia, na Sicílii válčily koalice proti sobě i bez Athéňanů.

 

V zimě zajal v Éionu na Strýmonu athénský stratégos Aristeidés, syn Archippův, Peršana Artaferna, který jako vyslanec Krále byl na cestě do Sparty; první pokus Peršanů zamíchat se do celohellénského konfliktu. Athéňané si dali přeložit text jeho písemného vzkazu od Krále, neboť bylo "v assyrském písmu" (pravděpodobně aramajsky), dozvěděli se, že u perského dvora nevědí, co vlastně Sparťané od nich chtějí. Následujícího roku Artaferna poslali s vlastním doprovodem zpět do Efesu, ale protože v prosinci 4242 král Artaxerxés I. zemřel, upustili Athéňané od diplomatické mise a doprovodci se vrátili do Athén (viz následující rok).

Koncem téhož roku musel Chios na athénský rozkaz strhnout své nové městské hradby. Téhož roku se Athéňané usnesli na zvýšení příspěvků pro občany vylosované losem do soudních funkcí na rok ze dvou Perikleových na tři oboly co stání. Návrh podal bezhlavý populista Kleón.

 

V létě se konala premiéra Aristofanovy komédie Acharňané, AcharnésKolem roku 425 zemřel v Thúriích, kde pochován na agoře, nebo v Athénách resp. v Pelle „Otec dějepisu“ Hérodotos z Halikarnássu (narodil se kolem roku 484 a srov. o něm v indexu s. v. dějepis 1).

 

V Kitiu na Kypru skončila vláda krále Azba'ala, Az-Ba'ala/'Ozba'ala (vládl od roku 449). Následoval král Ba'al-melek II. (vládl do roku 400). Z Byblu je znám o generaci mladší stejnojmenný král, syn a nástupce Palti-Ba'ala a kněžky Ba'alaty jménem Batno'am, jak sděluje foinický nápis na sarkofágu. Zda šlo o dynastickou příbuznost, známo není.  

  

Římané uzavřeli nové příměří s Véjany, tentokrát na dvacet let, a s Aequy na tři (srov. rok 435, viz dále rok 405 a srov. předešlý rok).