Sed (1)

 

Sed, šakalí bůh v Egyptě§ 2453 

sed, eg. panovnické výroční slavnosti§ 1474 a viz v oddílu Bohové a jejich svátky 

Sedetánové, řec. Sédétánioi, ibérský nárůdek v dn. Aragonu§ 206, 141

M. Sédátius Sevériánus Iúlius Ácer Metilius Nepós Rufínus Ti. Rutiliánus Cénsor§ cos. suff. 153+, legát 162+  

sedm, sedmička, proč byla číslovka starými národy nadána takovou záhadností a oblibou, není známo
sedm mudrců, kanonický seznam filosofujících Hellénů předklasického období§ 668, 645, 640, 628, 617, 611, 600, 596, 592, 590, 580, 575, 570, 561, 556

Do skupiny moudrých/sofoi počítali ve starém věku více než jen sedm lidí. Nejčastěji se však načítával jména Thalés, Solón, Periandros, Kleobúlos, Chílón, Biás a Pittakos. Vedle nich bývali jmenováni Anacharsis, Mysón, Ferekýdés, Epimenidés a Peisistratos, ale také Orfeus, Linos, Lásos a Pýthagorás. První jejich seznam byl prý, nevím kým a v jaké podobě, složen o 50. olympiádě, tedy roku 580; tvrdí to staří chronografové.

Podle jednoho starověkého pramene bylo spočítáno, že se celkem objevovalo sedmnáct jmen, z nichž se různě "sedmy" sestavovaly. Všechny osoby, asi až na Lina a Orfea, byly historické, většina z nich ve svých vlastech význačnými postavami, resp. samovládci, a všichni žili v 6. století. Většina z nich byla i literárně činná a své poučky a názory, ale také zákonné normy, vydávali obvykle v řeči vázané. Číslovka sedm měla pro pýthagoriky význam „pravého času“.

Linos pocházel z Chalkidy a byl prý synem Apollóna s Terpsichorou, v jiných podáních Amfimara s Úranií n. Herma s Úranií. První prý přinesl písmena/grammata z Foiníkie do Hellady a hrával na lyru a údajně to také učil Héráklea. Byl ještě Linos z Théb, jistě mladší, filosof neznámého směru.

Z Iónie, kolébky hellénské filosofie a literatury, z uvedených mudrců pocházel Thalés, Biás a Pittakos, z aiolských a dórských ostrovanů to byli Kleobúlos, Ferekýdés, Epimenidés a Pýthagorás, z pevninské Hellady Solón, Periandros, Chílón, Mysón a event. Peisistratos. Anacharsis byl Skyth a o Thalétovi prameny hovoří jako o Foiníčanovi, resp. jako o někom, jehož rod pocházel z Foiníkie, ale to platilo jen o jeho matce Kleobúlíně, jejíž rod pocházel z Boiótie a měl foinícké kořeny; Thalétův otec byl podle jména Kár, viz rok 640.

„Mudrci“ formulovali své theogonické a theologické představy: tradiční hellénský pohled byl postaven především na homérsko-hésiodovských představách. Odlišná je orfická theogonie Epimenidova, který viděl prapočátky světa ve vzduchu a noci a když se dali dohromady dva Títáni, kteří z nich povstali, vzniklo vejce, základ vesmíru, Akúsiláova, který první mluvil o Chaosu jako o začátku všeho, či Onomakritova a Theágenova. Ferekýdés tvrdil, že Zás/Zeus s Kronem-Časem (tak jeho výklad) a s Chthonií alias Gé tu byli odjakživa a když chtěl Zeus vyrobit svět, proměnil se v Eróta. „Mudrci“ prosluli svými výroky o zvycích, morálce apod., gnómiai.

O tom, zda se jmenovaných „Sedm“ mudrců někdy pohromadě sešlo, není určitých zpráv. Podle některých starých dějepisců se měli všichni jmenovaní kromě Thaléta sejít na dvoře Kroisově, podle jiných ve všeiónském sněmovišti a kultovním centru Panióniu, podle dalších v Korinthu nebo Delfách. Jistý Arkaďan jménem Bathyklés, prý lyrický básník, po sobě zanechal misku, kterou měl dostat ten, kdo svou moudrostí způsobil nejvíce dobra. Šla dokola, až se vrátila k Thalétovi a ten ji věnoval Apollónovi do Delf. 

Thalés z Mílétu měl být údajně „jmenován“ mudrcem v Athénách někdy mezi roky 586-583 a byl by tedy tím nejstarším z nich. Není jasné, zda po sobě zanechal nějaký spis, někteří staří autoři mu připisují autorství veršovaných prací O slunovratu a O rovnodennosti. Proslavil se předpovědí zatmění slunce čtvrtého roku 48. olympiady, 28. května roku 585, viz tam. Vydělal velký majetek cestou podnikání, když svou předvídavost spojil s businessem. Odhadl z počasí, že přijde velká úroda oliv, takže si v zimě za málo pronajal lisovny oleje ve své vlasti a na Chiu a následujícího roku významně profitoval.

Kromě praktických doporučení jako "nebohatni špatným způsobem", "špatnosti nechávej doma" a například "nevěř všem" seznamoval Ióny s geómetrií, kterou poznal na své cestě do Egypta, též s vymezením roku na 365 dnů. Byl první, jemuž byl přiřčen výrok o tom, že je rád, že se narodil jako člověka a ne jako zvíře, jako muž a ne jako žena a jako Hellén a ne jako barbar. Učil, že nic hmotného nevzniká ani nezaniká, podstata hmoty zůstává nezměněna. Počátek věcí pak viděl ve vodě. Zemřel prý v gymnasiu, když za horka a žízniv oslaben sledoval zápasníky. Thalés byl učitelem Anaximandrovým a odtud začíná podle starého dělení filosofie tzv. iónská větev.

Vedle Thaléta dnes nejznámějším ze sedmičky je bezpochyby athénský zákonodárce Solón, archón roku 594. Sepsal zákony, elegie o Salamíně, kolovaly jeho projevy a poesie. Zchudlý šlechtic, ale asi ne moc zchudlý, a zřejmě jako jeden z prvních eupatridů se živil businessem, a proto hodně cestoval, viděl…

Lakón Chílón, syn Damagétův, byl pro změnu reformátorem v Lakedaimonu. Měl prý sepsat elegické dílko, v němž jako mužskou ctnost požadoval schopnost předvídat budoucnost, „pokud je dosažitelná rozumovou úvahou“. To by z Chílóna dělalo prvního světského futurologa či politologa evropských a světových dějin. Krom toho se dodnes opakuje jeho moudro, že není vhodné pomlouvat zemřelého a stáří že je dobré ctít: Ton tethnékota mé kakologein, geras tímán, zkráceně v latinské podobě "dé mortuís nil nisi bene".

Mytilénský Pittakos, syn Kaikův n. Hyrradia z Thrákie a matky pocházející z Lesbu (jméno nedochováno), nejdříve s pomocí Alkaiových bratrů svrhl tyranna na Lesbu Melanchra, posléze se s nimi ale rozkmotřil a oni museli ostrov opustit. Pittakovi po vyhnání samovládců svěřili Mytiléňané na deset let vedení státu/aisymnétés, tedy něco jako dočasný diktátor. Pak složil účty a odstoupil. Kromě spisku o svých zákonech měl být autorem elegie o šesti stech verších a melické lyriky. Jeho rčením prý bylo "kairon gnóthi/rozpoznej vhodný okamžik!".

Báseň o štěstí a jak ho dosáhnout složil další ze Sedmy Biás z Priény, syn Teutama, zřejmě rovněž význačného občana státu, když se jedno místo ve městě jmenovalo Teutameion. Rodem pocházeli z boiótských Théb, odkud přišla kdysi část kolonistů. Traduje se o něm, že vykoupil z otroctví messénské dívky, vychoval je a opatřené věnem je poslal rodičům; k jaké situaci z messénských válek se zkazka váže, nevíme, ani počet děvčat neznáme. V politice proslul jako samovládce při obraně vlasti proti lýdskému králi Alyattovi, vyhnal ze sporného území Samské, viz rok 295, osobní věhlas způsobil, že mu lidé přiřkli trojnožku s nápisem „Mudrci“, kterou vylovili z moře a on ji pak věnoval Apollónovi Delfskému a v životě byl neskonale moderní (jako ostatně většina mudrců): na otázku, jaká prý práce působí potěšení, odpověděl, že ta, která přináší zisk. Muž, o němž není známo nic negativního, měl na své pokolení jasný pohled: "Většina lidí je špatná/hoi pleistoi kakoi." 

Písně a hádanky skládal i Kleobúlos z rhodského Lindu (ale také jeho dcera Kleobúlíné), který sice dal obnovit místní Athéninu svatyni, ale jinak o jeho politických aktivitách nevíme nic. Jako zřejmě první z Evropanů požadoval pro dívky vzdělání.

Zato korinthský Periandros proslul spíše jako hérákleovský tyrannos, který, když potřeboval zlato na slíbenou sochu za vítězství svého čtyřspřeží v Olympii, oloupil všechny ženy ve státě o zlaté šperky, z nichž pak dal sochu udělat. Jako jediný ze všech mudrců dnes nejčastěji uváděné sedmi měl podle jedné tradice zemřít násilnou smrtí. I Periandros byl autorem naučné poesie. Místo něj býval někdy jmenován mezi "sedmičkou" Lásos z Hermiony, syn Charbinův. 

Násilnou smrtí skonal Skyth z královského rodu Anacharsis, jehož matka byla Hellénka. Jako filhellén žil dlouho v Athénách a napsal didaktickou báseň o skythských a hellénských zákonech a zvycích. Byl zabit, protože prý doma konal oběti podle hellénských rítů - že by xenofobie zůstala ve Skythii dodnes endémická? V podstatě neznámá je postava Mysóna z Chénu na Oitě či v Lakónii, lokality záhadné již v hellénismu, který prý byl z rodiny tyrannovy, kde by vládla, nevíme, čím on osobně vynikl, také ne, a měl se dožít 97 let.

O to proslulejší i starší byl Kréťan z Knóssu Epimenidés, syn Faistiův, ale uvádějí se i jiní otcové. Měl se dožít 154 či 157 let a mimo jiné očistil Athény od moru, který byl následkem, jak se tehdy tvrdilo, hněvu bohů pro kylónskou vraždu, viz rok 596. Ze všech mudrců byl literárně nejzdatnější. Vedle didaktických básní O obětech a krétské ústavě a O Mínóovi a Rhadamanthyovi složil básně O zrodu Kúrétů a Korybantů, Theogonii a epos o Iásonově plavbě do Kolchidy. Na Krétě byl uctíván s božskými poctami a tvrdilo se, že za mlada prospal v jakési jeskyni 57 let života, když ho otec poslal hledat zbloudilou ovci. Pochován je na základě nějaké věštby v Lakedaimonu. 
Mezi Mudrce bývá někdy od starých zahrnován logograf Akúsiláos z Argu; novověk nemůže o něm mnoho soudit.

Stejně jako Sparťan Chílón a Kréťan Epimenidés politickými prognosami proslul i Ferekýdés ze Sýru, syn Babyův (nom.: Babys), narozen údajně ve 45. olympiádě (600-597). Kromě toho byl pokládán za prvního autora spisů o bozích a o přírodě, první psal v prose (pokud to nebyl Kadmos z Mílétu) a na svém rodném ostrově postavil sluneční hodiny, které tam funkční ještě začátkem 3. století n. l., nejstarší v Evropě, o kterých je v literatuře zmínka. Byl též první, kdo v Helladě psal o stěhování duší/peri tés metempsýchóseós. Tradovalo se, že vydal spis "Sedm skrýší neboli Boží mix čili Zrození bohů/heptamychos étoi theokrásiá é theogoniá o deseti knihách a asi samostatně pojednání o bozích a jejich potomcích. 

Ferekýdés byl posluchačen Pittakovým a učitelem Pýthagorovým a podle starého dělení filosofických škol, odtud začíná tzv. italská větev. Zemřel prý v 85 letech na zavšivení/teleutá hypo pléthús ftheirón, podle jiných skočil u Delf se skály, další tvrdili, že zemřel po nemoci a pochován byl Pýthagorou na Délu a ještě další, že zemřel přirozenou smrtí a pochován byl mezi Efesem a územím Magnétů, když předpověděl vítězství prvních nad druhými v jakési válce. 

Alkaios vzpomíná na jiného mudrce, Sparťana Aristodáma, podle něhož „Jmění toť muž, ale chuďas nebývá zdatný.“ U korinthského Kypsela se prý jednou všichni mudrci sešli a filosofující setkání měl popsat jistý Archetímos ze Syrákús.

sedm divů, zázraků stavitelských a uměleckých starého věku:
Tvrdívá se, že moderní věda začala v 16. století v okamžiku, kdy lidé přišli na to, že všechno řecké, co se dosud tradovalo, je úplně špatné, chybné. Je-li začátkem novověké vědy např. Koperníkovo De revolutionibus orbium coelestium (1543) s poukazem, že přišlo s héliocentrickým modelem světa, není tomu tak přesně.

Stejnou představu měl starý věk, ale mezi křesťanskými „akademiky a peripatetiky“ se po tisíciletí držela pohádka Platónova a Aristotelova. Totéž platí o znovuobjevování dalších umění a věd, medicíny, atd. Rozvoj vědění nezablokovaly hellénské omyly, ale monotheistická dogmata vybírající si z omylů.

Vedle nejčastěji uváděných divů (viz násl.) uváděli staří autoři ještě např. megalithické hradby Mykén a Tírynthu (Pausaniás), babylónskou věž, most přes Eufrátés tamtéž, nebo stavbu ve Fajjúmské oase, zvanou Hellény Labyrinthos (Hérodotos). V polovině 4. století n. l. např. historik Ammiánus Marcellínus říká o Tráiánově foru v Římě, že je to dílo na celém světě ojedinělé a „jak se domníváme, zasluhující obdiv samotných bohů.“

Plinius se však pozastavuje také nad tím, že se v jeho době rozřezávají na stavební materiál Alpy, kdysi horstvo vytvořené k tomu, aby bylo hranicí mezi národy. Obrovskými loděmi se náklady vozí do Říma, kdo by takové zázraky tušil...

Tzv. sedmi divy starého světa jsou egyptské pyramidy, tzv. Semiramidiny zahrady v Babylónu jako stavební „zázraky“ z mimohellénského světa, a halikarnásské Mausóleion, chrám Artemidin v Efesu, rhodský Kolos, Diova socha v Olympii a farský maják před Alexandrií ze světa hellénského. Ze všech uvedených „divů“ si dnes můžeme prohlédnout už jenom pyramidy, které jejich obludnost ochránila před demontáží i tektonickými pohromami. O všech ostatních neznáme ani přesnou podobu, u některých z nich dokonce převládají spíše odhady než představy podložené pramennými důkazy.

Mocenská centra se v dějinách přesouvají z Předního východu do Středomoří, z východu na západ. Příchod nových národů do Mediterranea a zánik římské říše a její provinční byrokracie vrátil centrum moci ve Středomoří na východ a civilisační dokonce vrátilo na Přední východ. V západní a jihozápadní Evropě byl od 8. století nejvlivnější arabský kalífát v Cordóbě.

Teprve v dalších staletích se centrum posunulo severně od Alp. Přesto dodnes některá města přečkala ve slávě (srov. Alexandrii, Athény, Řím), jiná zůstala ruinami (Babylón, Aššur, Memfis, Théby Egyptské, Sparta). Kdo by vzpomněl Halikarnássu nebo ostrůvku před Alexandrií, Faru? Zapsaly se však nesmazatelně do lidských dějin, dojaly svými stavbami současníky, jejich potomky a zapůsobily na všechny, kteří o kráse a velikosti už jen četli.

Antické památky jsou prostě něco jiného než např. vzpomínka na jiná „světová“ města. Kdo by tušil, že v 16. století n. l. patřilo Portobelo na karibském pobřeží Panamy k nejbohatším městům světa, že bylo největším překladovým tržištěm, kde se směňovalo zlato a stříbro z peruánských And za zboží ze Španěl. Při dobývání města byl mj. zraněn vyhlášený anglický pirát Francis Drake, za banditismus povýšen do šlechtického stavu, a v zálivu před městem pochován námořnickým způsobem. Portobelo vyplenil a vypálil roku 1739 anglický admirál Edward Vernon.

Mezi zázraky novodobé bývá kladeno kde co a nepochybně mnohdy oprávněně. Vedle ryze účelových staveb (přehrady, mosty, vysoké domy) se ovšem objevuje tu a tam něco, co svou nelogičností a záhadností budí dojem obludnosti. Za příklad poslouží tajemné uskupení zhruba sta umělých kamenných ostrůvků Nan Madol, Madolenihmw, na ostrově a státu Pohnpei, jedné ze součástí Federativních států Mikronésie.

Náboženské středisko fungující do příchodu křesťanských monotheistů na ploše asi 18 km2 se postupně rozrůstalo od zhruba roku 500 n. l. až do c. 1500. Nikdo neví, proč tehdejší obyvatelé nashromáždili z velmi vzdálených míst na pět set až sedm set padesát tisíc tun kamene, a k jakým rituálům místo sloužilo.

1. Egyptské pyramidy. Pokud je řeč o pyramidách v Egyptě, obvykle se nemyslí na všech zhruba osmdesát staveb v zemi, ale myslejí se tři v Gíze na jižním okraji dnešní Káhiry. 
Slovo je od řec. pýramis, gen. –idy, arab. haram, pl. ahrám; říkává se, že pýramis je snad od řeckého označení pro pšeničný koláč podobného tvaru, že nejde o slovo egyptské - mer.

Králové IV. dynastie tzv. staré říše Horus Medžedu - Chufu (řec. Cheops, Kefrén nebo Súfis II.), který vládl v letech 2589 - 2566, Horus Userib - Chafré (řec. Chefrén), vládl v letech 2558 - 2533, a jeho nástupce Horus Kajchet - Menkauré (řec. Mykerinos), který zřejmě vládl až do roku 2505, si dali postavit obludí památníky ve tvaru pravidelných jehlanů. 
Zakladatelem architektonického gigantismu byl král Snofru. Vlastní symbolika obludností zůstává neznámá. Snad jde o podobu vynořující se prahory ze světového oceánu, nebo o jakýsi žebřík či schody ke hvězdám, aby se král mezi ně zařadil, popř. aby splynul s bohy.

Masu pískovcových kvádrů pokrýval hladký plášť z hlazeného vápence. Cheopsova pyramida, jejíž původní jméno bylo Achtej Chufu, tj. Chufův obzor, je dnes vysoká přes 137 m, ale kdysi byla ještě o deset metrů vyšší. Strana její čtvrcové základny měří přes 230 metrů, což je o dva metry méně než původně. Chefrénův posmrtný příbytek byl kdysi jen o tři metry nižší, než jeho předchůdce. Mykerinova stavba měřila 66 m, o čtyři metry více než dnes. 
Zřejmě pod vlivem mesopotamských zikuratů postavil první pyramidu, stupňovitou, druhý král třetí dynastie Džoser (viz rok 2667).

Pyramidy byly nejen místem posmrtného pobytu králova, ale také zastavěným centrem, kolem něhož se tvořila osídlení. Představa obřích staveb uprostřed pouště je lichá. Zřejmě stejně lichá bude i tradice, jak ji zaznamenal historik a cestovatel Hérodotos. Podle ní měly sakrální stavby zemi hospodářsky ničit, což mělo vést k povstáním „lidu“.

Zdá se však, že opak byl pravdou: stavby pyramid a jejich okolí spíše dokládají, že uvedená epocha byla pro Egypt dobou hospodářského rozkvětu. 
U hellénských autorů je pozoruhodný vysoký stupeň ignorance cizího prostředí (nebo to lze pokládat za vysoce moderní snahu myslet na posluchače a čtenáře a formou více či méně fantaskního příběhu fakta zaobalit, aby zaujala). Psali o nich Hérodotos, Euhémeros, Dúris Samský, Artemidóros, polyhistór Alexandros, Bútridás atd. a neshodli se na tom, kdo je vlastně postavil. Asi špatně poslouchali domorodce, nebo si nedali vysvětlit a přeložit, co Egypťané o nich napsali. Za to věděli, že faraoni-stavitelé za ředkev, cibuli a česněk vydali 1500 talentů.

Vedle pyramid starověk obdivoval v Egyptě ještě maják na Faru před Alexandrejí a komplikovanou stavbu ve Fajjúmské oase zvanou Labyrinthos (jeden ze čtyř uchovaných do raně císařské doby; kromě Egypta ještě na Krétě, Lémnu a v Etrúrii pod Clúsiem). 

2. Semiramidiny zahrady. Visuté zahrady/krémastoi képoi, ho krémastos kalúmenos képos/paradeisos, lat. pénsilés hortí královny Semiramidy bývaly součástí babylónského královského paláce. Je pozoruhodné, že Helléni mezi „divy“ nezařadili ziqqurratu E-temen-an-ki , slavnou to babylónskou věž, nebo babylónské hradby, ale právě ony zahrady uvnitř hradeb: visuté promenády postavil např. v Knidu i architekt Sóstratos, syn Dexifanův, stavitel Farského majáku.

Kdo je pod hellénisovaným jménem Semiramis zašifrován, nezjistíme. Podle hellénské tradice byla Semiramis/Semíramis mýthickou manželkou krále Nina a matka Ninia. Jako královna-regentka za svého syna založila Babylón. Když Niniu dospěl, předala mu vládu, proměnila se v holubici a odletěla.

Skutečnost bude určitě jednodušší a ne tak „mýthická“ (na místě Babilla se roku 1894 usadil šejk východokanaanajských beduinů Amoritů jménem Sumu-abum a založil tzv. I. babylónskou dynastii, která vládla až do roku 1594). Jméno Semiramis bývá nejčastěji spojováno s babylónskou princeznou Šammu-ramát, která byla provdána za assyrského krále Šamší-Adada V. (vládl v letech 824 - 811 a sídlil v Kalchu).

Konec devátého a první desetiletí osmého století byla pro Babylón érou anarchie a naprosté ztráty autority, která nakonec skončila roku 731 přímou assyrskou vládou. V této době tedy stěží mohla Šammu-ramát ve své vlasti vynakládat prostředky na stavbu visutých zahrad. Roku 811 se nástupcem Šamší-Adada V. stal jeho syn Adad-nérári III. (vládl do roku 782). Jeho matka Šammu-ramát měla do roku 806 vykonávat vladařské povinnosti za mladého krále (o spoluvládě ale nemáme důkazů).

Za vlády Adad-néráriho III. došlo k prudkému úpadku ústřední assyrské královské moci a vzrůstu moci guvernérů a jejich domén. Poslední sláva Babylónu pochází až z doby chaldajské (625 - 539), kdy vznikly, resp. byly obnoveny všechny světské i sakrální stavby města. V této době také musely v královské čtvrti města z pálených cihel spojovaných asfaltem vzniknout terasovité zahrady se zavodňovacím systémem napojeným na Eufrátés. 

3. Chrám Artemidy v Efesu Artemísion. Chrám nestál ve městě a nespadal pod efesskou jurisdikci, ale před městem a byl autonomní, nedotknutelný, poskytoval asyl a ve všech sporech a válkách byl neutrální. Efesos byl původně athénskou osadou a svatyně Artemidy u něho stála již od osmého století, viz roky 675 a 650. 
Tehdy byla socha dřevěná. Na začátku sedmého století byla svatyně zvětšena a ve druhé polovině téhož století proběhla další přestavba a rozšíření chrámu. Čtvrtou přestavbu provedl krétský stavitel Chersifrón z Knóssu a v práci pokračoval jeho syn Metagenés. Stavba byla zahájena někdy v polovině šestého století a trvala 120 let. Artemísion dokončili domácí architekti Paiónios a Démétrios, srov. zde níže.

Výsledkem byl 110 m dlouhý a 55 m široký příbytek panenské bohyně. Chrám, pokládaný za úvodní stavbu nového iónského stylu, měl 127 sloupů 18 m vysokých (z toho jeden byl od Skopy) a celý byl z mramoru (a nikoli z běžného vápence). O sochařskou výzdobu v pátém století soupeřila mezi sebou tehdejší špička: Athéňané Feidiás, Krésilos a Fradmón s Polykleitem z Argu. 21. července 356 (?), v den, kdy se narodil Alexandros Veliký, však chrám vyhořel, údajně zapálen jistým Hérostratem, o němž nevíme nic (zvažme však, zda je v silách jednoho člověka nepozorovaně ohněm zničit tak velikou budovu?).

Na nový chrám se prý Efesané složili ze svého. Ženy darovaly šperky, stát prodal pilíře chrámu vyhořelého; že by k tomu použili peněz uložených ve městě Peršany, označovali za pomluvu). Obnovou Artemidina chrámu se od roku 334 zabýval Alexandrův dvorní architekt Deinokratés z Rhodu (dříve než přikročil k práci na plánu Alexandreie Egyptské a než předložil plán na přetesání hory Athós v obří Alexandrův portrét se dvěma městy; dle jedné verse se jmenoval Cheirokratés). Sochařskou výzdobu obnovil a vlastní práce na oltáři provedl Praxitelés, Skopás obnovil sloupy, mezi sochaři, kteří přispěli, byl Thrasón, obětní nádoby, resp. rytiny na nich, byly práce Mentorovy, jehož dva páry vás později zdobily též chrám Iova Capitólského, dokud je požár roku 83 nezničil; dlaší dva páry zničil požár Artemísia, srov. jiné dvě jeho práce u roku 140. 
Pro stavební práce na chrámu Efesští přijali pozoruhodný a následováníhodný zákon, se kterým nás seznamuje Vitruvius. Římský architekt, stavitel válečných strojů u Caesara a Augusta a v „civilu“ ke stáru stavební inženýr, ve svém spisu Deset knih o architektuře Římanům připomněl jeden starý stavební zákon, který prý kdysi platil v Efesu.

Stát zavazoval stavitele, který přejímá provedení veřejné práce, k tomu, aby závazně prohlásil, kolik budou činit stavební náklady. Po dobu konání stavby úřady obstavily stavitelův majetek a když po dokončení náklady odpovídaly předloženému rozpočtu, byl stavitel „vyznamenán pochvalným dekretem a čestnými dary.“ Doplácet na dokončení stavby směl stát maximálně z jedné čtvrtiny předložených nákladů, a to z veřejných prostředků.

Pokud ale náklady přesáhly i tuto sumu, peníze na dokončení stavby zaplatil stavitel ze svého. Ovšem už Vitruvius si posteskl: „Kéž by nesmrtelní bohové zařídili, aby takový zákon vydal i římský stát, a to nejen pro stavby veřejné, ale i soukromé!“

Roku 263 n. l. (nebo až 268) vyplenili a zapálili Artemísion Gotové. Křesťanství se stalo státním náboženstvím římské říše roku 380 dekretem křesťanského, posledního „celořímského“ císaře Theodosia I. Kult a provoz Artemísia byl uzavřen roku 383 n. l. rozhodnutím téhož mocnáře o uzavření starých chrámů. Východořímsklý císař téhož vyznání Theodosios II., syn Arkadiův, pak roku 426 rozhodl o jejich zbourání.

Skopovým soupeřem, viz výše roku 353, jehož nejznámějším dílem asi je socha Apollóna Kitharóda, byl Praxitelés z Athén, tvůrce soch Afrodíty v Knidu, Herma s Dionýsem etc. Bratrem nebo otcem Praxitelovým byl Kéfísodotos starší, autor sochy Eiréné s Plútem, tj. Míru s Bohatstvím. Syny a nástupci Praxitelovými byli Kéfísodotos mladší a Tímarchos, který se proslavil sochou řečníka Lykúrga, Menandra a Afrodíté, které se dnes říká Medici (prý společná práce obou).

V Pergamu bývala Kéfísodotova vychvalovaná skupina zápasníků s prsty vtlačenými jakoby do oživlého mramoru; do Říma byly později odvezeny Létó do palátínské svatyně, Afrodíté na zahradu Asinia Pollióna, Asklépios a Artemis u chrámu Iúnóny ve sloupořadí Octáviině.

Leócharés z Athén portrétoval vedle Alexandra i jeho rodiče a kromě toho známe jeho sochy Apollóna, kterému se dnes říká Belvederský a sochu Orla s Ganymédem. Architektem Artemísia v Efesu, který byl roku 356 vypálen, byl Paiónios z Efesu. Roku 333 navrhl spolu s architektem Dafnidem z Mílétu i Didymaion a zkraje ho i stavěl jako jeho stavitel. Paiónios byl architektem již třetího chrámu v Efesu (srov. roky 675, 650, 644 a 600).

Chrámový okrsek užíval širokého asylového práva, které rozšířili Alexandros, mithridátés Eupatór a Antonius. Výrazně ho však omezil Augustus, neboť se tam v jeho době nashromáždilo mnoho kriminálníků a ohrožovali město a udržování kultu. 


4. Diova socha v Olympii. Diův chrám v Altidě, v posvátném okrsku élidské Olympie, byl hlavním sakrální stavbou celého komplexu - olympské hry byly totiž pravidelně konány na počest Dia Olympského. Stavba v dórském stylu byla vybudována v letech 468 - 456 architektem Libónem z Élidy. Sloupy chrámu měly výšku 10,5 m.

Výzdobu chrámových štítů provedli sochaři Alkamenés, žák Feidiův, a Paiónios z Mendy na Chalkidice. Tašky na střeše nebyly z pálené hlíny, ale z pentelského mramoru, opracovaného do podoby tašek. Vynálezcem této techniky byl Byzés z Naxu (konce 7. století?) a v otcově díle pokračoval jeho syn Euergos. Byzovy tašky kryly Athénin chrám na Akropoli a Apollónův na Délu.

Diovu sedicí kultovní sochu v Olympii vytvořil nejproslulejší sochař starého věku Feidiás Athénský. O její výšce vypovídá výška chrámových sloupů. Socha měla dřevěné jádro, cedrový trůn byl vykládán ebenem a slonovinou, ze které byly všechny odhalené tělesné partie sochy. Diovy vlasy a roucho byly ze zlata. Socha zřejmě vznikla koncem třicátých let pátého století, před vypuknutí peloponnéské války. Feidiovými pomocníky byli sochař a ciselér Kolótés a mladší bratr Feidiův, malíř Panainos. Sochu ve 2. st. opravoval jistý Dámofón z Messénie, srov. též pod sochaři.

Feidiova olympijská dílna byla archeology objevena v základech byzantského kostela. Byly nalezeny předměty a nářadí se jménem Feidiovým („Feidiú eimi“). 
Císař Gáius dal přivést rozloženého Dia s dalšími kultovními sochami z Hellady do Říma, kde prý chtěl vyměnil hlavu divu světa za svou (snad roku 40 n. l.). Když byl v lednu 41 zavražděn, nebylo pochybné dílo dokončeno a Zeus byl vrácen do Olympie. Východořímský křesťanský císař Theodosios II. (408 - 450) dal Diovu sochu odvést do Konstantínopole, kde za požáru roku 475 n. l. zmizela ze světa. 
Novodobou napodobeninou Dia Olympského je socha sedícího amerického presidenta Abrahama Lincolna ve Washingtonu, viz pod hérós a atentát.

5. Náhrobek kárského krále a perského satrapy Mausóla Mausóleion v Halikarnássu. Základem místa posledního odpočinku kárského krále Mausóla, který v rámci "povstání satrapů" odpadl od perského krále a zemřel roku 353, je vysoký cihlový podstavec obložený mramorem o odhadovaných rozměrech cca. 19 x 42 x 11 metrů (maximální odhad činí 66 x 77 x 30 m čili podle Plinia ve stopách 163, po obvodu 440, na výšku 35 loktů, s mramorovým čtyřspřežím na vrcholu 140 stop).

Byla to první velká stavba, na níž cihlové stěny byly obleženy mramorovými deskami. Na tomto podstavci stojí králův náhrobní chrám se 36 iónskými sloupy, které nesly střechu o pyramidálním tvaru se 24 stupni. Na vrcholu Mausóleia na plošině bylo sousoší quadrigy, na níž stáli Mausólos se svou chotí, sestrou a nástupkyní, královnou Artemísií.

Celá stavba byla zřejmě vysoká 46 metrů a jejím architektem byli Satyros a Pýtheos, který je též znám jako stavitel Athénina chrámu v Priéně. Bronzovou sochařskou výzdobu pořídili Athéňané Leócharés, Praxitelés a Tímotheos, Skopás z Paru a Kár Bryaxis.

Kár Mausólos (též Maussólos) žil s Artemísií, se svou sestrou, v bezdětném, ale šťastném manželství. Po celou dobu stavby Mausóleia držela královna smutek, i když proslula vojenskou operací proti Rhodu. Během zádušních her se konaly také závody músické, kde v soutěži řečníků, které se zúčastnili mj. Theodektés z Fasélidy, Naukratés a prý také Athéňan Isokratés, zvítězil svým enkómiem Maussólos Theopompos z Chiu.

Když v roce 1402 obsadili Halikarnássos křesťanští rhodští rytíři, Mausóleion ještě stálo. Křižácký hrad v Halikarnássu byl nazván Petronium a odtud zřejmě pochází i dnešní turecký název města Bodrum.

Artemísia začala roku 353 s výstavbou Mausóleia nebo-li zádušního chrámu svého manžela a bratra. Na jeho výzdobě se podíleli všichni přední hellénští umělci své doby: sochař Tímotheos z Athén, který byl činný i v Epidauru, kde byla jeho socha Apollóna, Leócharés z Athén, který byl činný i v Knidu, kde stála jeho socha Démétry a který se proslavil jako portrétista Alexandra Velikého, Skopás z Paru, který mj. působil ještě při stavbě Artemísia v Efesu a v Tegeji a Nemeji, a Bryaxis z Kárie, zřejmě domorodec, který žil hlavně v Athénách a který vytvořil sochařský prototyp Dia-Sarápida (o jmenovaných umělcích a o dalších téže doby viz níže).

(pokr.)