069-065

69.

Ol. 177, 4

243 SE

179 AE

(Médeios II.)

a. u. c. 685

Q. Hortensius Hortalus a Q. Caecilius Metellus Creticus

************************************************************

Senát vyhlásil válku Kréťanům, jejímž vedením byl pověřen prokonsul Q. Caecilius Metellus (provincii si sice vylosoval úspěšný řečník a sok Ciceronův Hortensius, ale nechtělo se mu z Říma a slavný pak byl jeho kolega). Ostrované předtím vyslali do Říma vyjednávat o obnově starých smluv, ale senát po nich chtěl navrácení zajatců a přeběhlíků, vydání rukojmí, velkých plavidel a značné částky peněz; vydělávali totiž na tichém spojenectví s pirátskými gangy. Válečné operace byly součástí války s piráty, vedenou Římany od roku 74. Na Krétě neuspěl roku 71 praetor M. Antonius Creticus (viz tam).

Jeden z Lucullových legátů C. Triarius honil po celý rok egejské piráty, spojence Mithridátovy: jejich „král“ Athénodóros vyplenil již podruhé Délos! Ničivý nájezd završil odvlečením veškeré populace na otrokářské trhy Orientu. Pirátská drzost za občanských a mithridátských válek nesmírně vzrostla i na západě Středomoří, srov. jejich aktivity při roku 73. Pirátské klany měly všude velké flotily s vlastními nauarchy a oddaným mužstvem. Během zimy loupily i na pevnině a též v Itálii, kde napadly a vyplenily dokonce Ostii, přístav Říma.

 

Na jaře propustil Tigránés I. svého tchána Mithridáta Eupatora Dionýsa z internace a pontský král si znovu shromáždil vojsko. L. Licinius Lucullus, který přes zimu osobně vybíral v provincii Asia dlužné poplatky po Sullovi, viz rok předešlý, překročil v době jarní vysoké vody v Meliténě Eufrátés. Se dvěma legiemi a s pomocnými sbory krále Kappadoků Ariobarzána I. Filorhómaia se vypravil do Armenie: začala válka armenská (trvala do roku 66). Lucullus byl prvním římským válečníkem, který překročil Eufrátés a operoval v severní Mesopotamii. 

Prošel Sófénou neboli Západní Armenií směrem na Tigránokerty, nové královo residenční město dnes neznámé polohy. V bitvě Římané přemohli Armeny, jimž velel Mithrobarzánés (padl v boji). Král Tigránés I. opustil své sídelní město, aby shromažďoval nové síly, a obranu svěřil jistému Mankaiovi.

V létě porazil a zastavil Lucullův legát Sextilius arabské oddíly, které byly na cestě na pomoc Armenům: pravděpodobně to byla armáda Abgara I. Orrhoénského, viz rok následující. Pak Římané pod Sextiliem přímo oblehli Tigránokerty. Tigránés se rozhodl pro návrat k městu a nečekat na spojence Mithridáta; ve svém vojsku měl jeho stratéga Taxila. Před městem na řece od nyní zvané hellénským světem Níkéforios/Vítězná byla 6. října, ve výroční den ztracené bitvy Q. Servilia Caepiona roku 105 s Germány, vybojována jednak rozhodující bitva tohoto tažení a zároveň jedna z nejpozoruhodnějších bitev starého věku. V ten den byl totiž poměrový rozdíl obou stran největší v historii: údajně připadalo na jednoho Římana, se spojenci jich bylo patnáct tisíc, dvacet králových vojáků!

Počet padlých byl údajně vyšší než sto tisíc, rozumí se na Tigránově straně (srov. opačný poměr v neprospěch Římanů roku 137). Král se při pohledu na římské oddíly před bitvou vysmíval: "Jsou-lu tu jako vyslanci, je jich moc; jsou-li jako vojáci, málo/ei men hós presbeutai, polloi pareisin; ei d' hós stratiótai, oligoi."

Tigránés uprchl ještě během bitvy. Na útěku dokonce předal diadéma (podle jiné verse tiáru s diadématem ztratil) svému stejnojmennému synovi, který byl vzápětí Římany zajat. Tigránés cestou narazil na krále Mithridáta s jeho novým vojskem, který byl na cestě do Tigránokert; po debaklu před Tigránokertami nadále vystupovali jako spojenci.

V obležených Tigránokertách se vzbouřili hellénští žoldnéři, které kázal velitel města Mankaios odzbrojit, a obyvatelstvo tvořené z velké části Kiliky, srov. rok 71. S přímou pomocí žoldnéřů bylo města lehce dobyto. Římané se dostali k obrovským pokladům, které tu Tigránés shromáždil za dobu svých dvacetiletých lupů. Helléni a Kilikové odeslal Říman zpět do jejich mateřských měst (srov. zimu roku 67/66, event. rok 77).

L. Licinius Lucullus pokračoval v tažení dále na východ do Gordyény, kde Římanům spadl do klína veškerý majetek Zarbiénova paláce (viz předešlý rok, kdy s celým krajem připadl Tigránovi), na římskou stranu se postavili dynastové sófénští. Lucullus navázal přátelské styky s králem Parthů Fraátem III. a v Gordyéně s vojskem přezimoval. • Obrovský Lucullův majetek, srov. obrat „lukulské hody“, pocházel především z válečné kořisti tohoto roku.

Sornatiovy oddíly, zanechané Lucullem v Pontu, odmítly Lucullův rozkaz vydat se na pochod Anatolií na Ktésifón: jejich vrchní velitel zamýšlel totiž tažení proti Parthům do Mesopotamie, do čehož se jim po dlouhé službě v Orientu vůbec nechtělo. Odmítnutí rozkazu mělo rozkladný účinek v oddílech Lucullových. 

 

Po bitvě u Tigránokert dal Tigránés I. zavraždit, důvody neznáme, poslední nám známou seleukovskou královnu Kleopatru V. Selénu I., kterou držel od roku 71 v zajetí v Seleukeji na Eufrátu, tj. v pozdějším Zeugmatu. • Kleopatrá V. byla nejmladší dcerou krále Ptolemaia VII. Euergeta II. s Kleopatrou III. Kokkou. Byla manželkou zprvu Ptolemaia IX. Sótéra II., (s nímž mohl mít syna Ptolemaia XII. Nového Dionýsa?, pak by byl Aulétés legitimním nástupcem trůnu, viz rok 80), pak byla provdána v bezdětném manželství za krále Antiocha VIII. Kalliníka. Jejím třetím manželem byl Antiochos IX. Filopatór (rovněž bez potomků), a posledním jejím chotěm byl syn předešlého Antiochos X. Eusebés Filopatór, s nímž měla dva syny: pozdějšího krále Antiocha XIII. a Seleuka VII. Kybiosakta (?), viz rok 75.

Antiochos XIII. lidově zvaný Asiátikos (srov. rok 83), přijal v Antiocheji královský titul. Obyvatelstvem, vystřízlivším z protigránovské euforie, byl přijat a vládl do roku 64. Buď on, nebo již Antiochos XI., oba užívali přívlastku Fladelfos, vystavěl či restauroval chrámy v Dafně, Múseion vybudoval z peněz jistého velmože jménem Marón. Podle mincovní ražby užíval oficiálních přívlastků Filadelfos, jindy Filométór: na jedné z mincí se presentovala matka jako hlavní vládnoucí osobnost: "basilissés Kleopatrás kai basileós Antiochú Filométoros/(mince) královny Kleopatry a krále Antiocha Milujícího matku". Jeden literární pramen umožňuje domnívat se, že si po otci dal přízvisko Eusebés, což numismaticky doložené není. Mincovní ražbu ve jménu králů Antiocha Filométora a Antiocha Filadelfa lze vykládat jako peníze jednoho a toho samého krále (Antiocha XIII.), nebo jako mince dvou stejnojmenných dynastů, synů Kleopatry Selény s Antiochem X. 

Antiochos XIII. povolil svému vzdálenému příbuznému Antiochovi I. Kommágénskému nasadit si diadéma a titulovat se jako král: Antiochos I. Theos Dikaios Epifanés Filorhómaios Filhellén vládl do roku 38 jako přítel římského lidu, neboť byl za takového uznán rovněž Lucullem. • Antiochův otec Mithridátés I. Kalliníkos, vládnoucí od roku asi 98 bez královského titulu, zřejmě krátce před tímto rokem zemřel. Manželkou Mithridáta I. Kommágénského byla Láodiké, dcera Antiocha VIII. Kalliníka (srov. rok 98). Antiochos Theos dal na hoře Nimrud stavět mohutné hierothesion, kultovní místo s rodinnou hrobkou, viz o něm v indexu s. v. Antiochos I. a Kommágéné.

Arabští Nabatajové, kteří ovládli v roce 84 Koilé a Damaskos, byli vyhnáni ze země i z města. Oblast se snad alespoň nominálně stala naposledy seleukovskou doménou.

 

V Iúdaji se rozhořela vleklá "občanská" válka. Zřejmě t. r. onemocněla v Jerúsalému královna Židů Salómé Alexandrá. Svou královskou hodnost přenesla v první polovině roku na staršího syna Ióanna Hyrkana II., který byl již od roku 76 veleknězem kultu. Sama zůstala vladařkou jen titulární. Žena, která dokázala udržet v zemi po dobu své vlády mír, prosperitu a uchránit Iúdaju před Tigránem, nedokázala nikdy zkrotit řevnivost svých dětí. Její mladší syn Aristobúlos II., příznivec sekty saddúkajů, se zřejmě ještě před bratrovým jmenováním pokusil o puč, aby království vymanil z vlivu farisajů. Prchl z Jerúsaléma k přátelům usazených v královských pevnostech, viz rok 76, a usadil se v Agabách, kde žil otcův přítel Galaistés. Začal verbovat žoldnéře a rovněž přijal královský titul. Farisajové na to v dohodě se Salómou I. v Jerúsalému zavřeli Aristobúlovu manželka a děti do Barie (pozdější héródovská Antónias), jednoho z hradů Jerúsaléma. Během dvou týdnů se na Aristobúlovu stranu postavilo 22 pevností na severu království a najímat se dávali vojáci z Libanu a Tráchónítidy (viz dále rok 67).

 

V Egyptě zemřela někdy v době mezi srpnem a prosincem královna Kleopatrá VI. Tryfaina II. Filopatór Filadelfos, sestra a manželka Ptolemaia XII. Auléta. (srov. rok 80). V zimě se narodila Kleopatrá VIII. Filopatór, třetirozená dcera Aulétova, nejproslulejší ze všech Ptolemaiovců (život si vzala 12. srpna roku 30). Kleopatrá VIII. byla nelegitimní dcerou krále Ptolemaia XII. Její porod by ale mohl být příčinou smrti královny Kleopatry VI. (srov. výše), což dnes už nelze odhalit.

 

V Římě poprvé po šestnácti letech konána na Martově poli rituální očista občanů státu, lustrum (obvykle vždy po pěti letech, proluka po serii domácích válek). Počet občanů se oproti roku 85 přes války a proskripce zdvojnásobil na 910 tisíc, a to hlavně díky občanství uděleného Italikům, viz rok předešlý. M. Tullius Cicero zastával aedilitu. 

Zemřela Iulia, druhá manželka C. Maria. Pohřební řeč držel C. Iulius Caesar (31) a v Římě byly po téměř dvaceti letech k vidění obrazy C. Maria. Pak odešel Caesar do Hispánií, kde následujícího roku zastával quaestúru.

Za válečné úspěchy v Hispánii, o nichž nevíme nic bližšího, triumfoval t. r.  praetor M. Pupius Piso Frugi Calpurnianus, správce Zadní Hispánie po Q. Caeciliovi Metellovi Piovi, a nad neznámým nepřítelem snad t. r. praetor zanechaný v Přední Hispánii Pompeiem roku 72 n. 71 L. Afranius, homo novus s báječnou armádní karierou pod Pompeiem, jemuž zůstal věrný i po smrti až do své vlastní smrti.

Po úspěchu nad pobertou Verrem obhajoval t. r. M. Tullius Cicero naopak muže obžalovaného provinciály z vydírání a okrádání a ještě k tomu sullovce. M. Fonteius, syn stejnojmenného otce, který ve spojenecké válce padl jako legát praetora Q. Servilia v Asculu, byl jako propraetor v letech 74 - 72 správcem Narbonské Gallie. Kníže Allobrogů Indutiomarus na něho prostřednictvím M. Plaetoria podal žalobu za vydírání Keltů, nucení ke stavbě silnic a vybírání cla za víno. Mimo jiné se před porotou ptá, zda římský soud bude brát ohledy na Kelty, nebo spíše na římské kolonisty a spojence v provincii/"tamenne plus Gallorum consensio valebit quam summa auctoritas omnium?". Neopomněl připomenout, že právě Keltové řádili až v Delfách a zničili Řím, války s nimi. Zda Cicero uspěl i v obrácené roli obhájce nepravostí na provinciálech, nevíme, ale je to pravděpodobné.

Pravděpodobně t. r. ještě Cicero úspěšně obhajoval v dědickém sporu o pozemky v Etrurii jistého A. Caecinu z Volaterr, proti němuž protistrana použila násilí skupiny otroků, třebaže Caecina byl právoplatným dědicem statku ze závěti své manželky.      

 

************************************************************

68.

Ol. 178, 1

Dioklés z Hypaip v Lýdii

244 SE

180 AE

(Theoxenos II.)

a. u. c. 686

L. Caecilius Metellus (zemřel v úřadu) a Q. Marcius Rex

P. Servilius Vatia cos. suff. (zemřel před nastoupením konsulátu, nikdo další nebyl volen)

Rok 1 lokální éry v Kilikii

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Stratoníkos z Alexandreie jako čtvrtý po Hérákleovi v palé a pankratiu současně. Stratoníkos pak na nemejských hrách zvítězil v jednom dni jak v kategorii dorostenců, tak v kategorii mužů celkem ve čtyřech disciplínách!

 

Na Krétě se Q. Caecilius Metellus, bratr konsulův, vylodil se třemi legiemi u Kydónie a porazil vojsko o 24 tisíc mužích vedených Panarem a Lasthenem (oba v Metellově triumfu nebyli vedeni, neboť vítězství nad Kréťany si přivlastnil Pompeius Magnus); byla to pozoruhodně veliká síla zjevně konfederovaných Kréťanů. Metellus dobyl Knóssos, Lyktos, Kydónii a další města, vyvrátil Falasarnu. Srov. předešlý rok, kdy zahájil tažení: to vše vlastně byla předehra k dokončení války s piráty, která se Římanům ostudně táhla od roku 74. Po něm se díky Metellově neúprosnému snažení stali svobodní Kréťané poprvé v historii poddanými.

Zradou dobyl Metellus Eleuthernu a Lappu, třebaže ji držel Pompeiův legát L. Octavius, který s částí Kréťanů spolupracoval. Pompeius ho poslal na ostrov, aby krétská města před ctižádostivým Metellem ochránil (sic). Octavius dal dohromady oddíl z Kréťanů, Kiliků a Římanů a vypukla studená i horká válka s Metellem. Z Acháje přivedl své kohorty Pompeiův legát L. Cornelius Sisenna (o jeho osud viz rok následující) a ve spojení s Kiliky a Kréťany, jimž velel jistý Aristión z Kydónie, porazil Octavius Metellova qaestora L. Bassa a obral ho o Kydónii.

Metellus ale město oblehl a dobyl ho zpět. Koho dopadl, dal zabít, s výjimkou L. Octavia a jeho Římanů. Aristión z Kydónie unikl a obsadil Hierápytnu. Pod Metellovým tlakem i odtud uprchl se svými lidmi na moře, ale v bouři bylo jeho loďstvo zničeno; o Aristiónově osudu není nic známo.

Na konci jara vytáhl L. Licinius Lucullus ze svých zimovišť v Gordyéně severozápadním směrem do Armenie. Ve vojsku se šířila nespokojenost s cestou do nitra hornaté země. V září porazili Římané v bitvě na horním toku řeky Arsaniás, přítoku Eufrátu, krále Tigrána I. a Mithridáta VI. opět tak výrazně, že oba museli znovu bezhlavě uprchnout.

V době kolem podzimní rovnodenosti, tj. kolem 23. září, ale přišlo velmi studené počasí a Lucullus byl nucen nespokojené vojáky odvést zpět na jih do Mesopotamie. V říjnu zahájili Římané obléhání města Nisibis, tehdy již odhellénisovaného sídelního města hellénistické Mygdónie (srov. pod heslem Antiocheia v Mygdónii). Město hájil Tigránův bratr Gúrás a jeho hlavním vojenským inženýrem, poliorketem, byl Kallimachos, předtím proslavený obranou pontského Amísu. Římané ale Nisibu brzy dobyli: Gúrás byl ušetřen, Kallimachos popraven Lucullem za to, že prý při dobývání Amísu, viz rok 72 a 70, založil ve městě zničující požár.

Nespokojenost vojáků, podporovaná aristokratickou nepřístupností, pohrdáním mužstvem, zkrátka vnějškovým elitářstvím optimáta L. Licinia Luculla, přešla v otevřenou vzpouru. Problémy měl především s vojáky bývalých Fimbriových legií (srov. rok 86sq.). Mluvčím vojáků byl P. Clodius Pulcher, Lucullův švagr, který v severní Mesopotamii poprvé vystoupil na dějinnou scénu. Vojáci si vynutili přezimovat v Mygdónii a v Gordyéně. Proti dalšímu tažení Lucullově štvali v Římě agenti publikánů tvrdící, že se žene do válek jen proto, aby vydělal. 

Na podzim vypuklo v Pontu protiřímské povstání. Král Mithridátés se vrátil do země a také Tigránés se v zimě vrátil do svého království. Mithridátés porazil dvakrát Římany pod M. Fabiem Hadrianem, a ti se museli před Pontskými uchýlit do Kabeir, kde byli obleženi. Vítězný Mithridátés (bylo mu c. 64) v jedné z bitev dostal kamenem do kolena a šípem pod oko, což jeho vojáky zastavilo, jinak hrozila Římanům zkáza (srov. dále rok 67). Nato se v Pontu objevil legát C. Triarius (srov. předešlý rok) a převzal v Kabeirách, které zbavil obléhání, od M. Fabia velení. Mithridátovy vojáky zahnal až po Komány, úspěch však neměl a přezimoval v pontské Gaziuře.

V Orrhoéně zemřel arabský dynasta/fýlarchos Abgar I. Péqá, tj. Němý, (vládcem od roku 94, resp. 92). Před rokem byla jeho armáda poražena Římany, když táhla na pomoc Tigránovi. Nástupcem v Edesse se stal jeho syn Abgar II. Ariamnés (vládl do roku 53). Vrátil se ke spojenectví s Parthy, nicméně za drobné úsluhy ho Pompeius prohlásil jako fýlarcha za římského spojence, viz rok 63, nicméně viz rok 53. 

 

V Alexandreji se narodila čtvrtá a nejmladší dcera krále Ptolemaia XII. Nového Dionýsa či Pištce Arsinoé IV. (zavražděna roku 41). • Jako její o rok starší sestra Kleopatrá VIII. také ona byla nelegitimní.

 

C. Iulius Caesar vykonával v Hispániích quaestorský úřad (srov. předešlý rok a rok 61). • Konsul L. Metellus zemřel zkraje roku a dovolený náhradník zesnul před nástupem do funkce: Q. Marcius úřadoval po většinu roku sám.

V Římě zemřel Antiochos z Askalónu (narozen někdy mezi lety 130 až 120). od roku 79 byl scholarchem nové Akadémie: v Athénách přednášel v ptolemaiovském gymnasiu. Nástupcem v úřadu se stal jeho bratr Aristos a po něm přišel jistý Theomnéstos z Naukrátidy, sofista a rhétór, jenž mohl být v úřadu až do občanských válek (?).

 

V Indii skončila na severu v Pátaliputře, metropoli státu Magadha, vláda dynastie Šunga (u moci od roku 185). Následovala panovnická dynastie Kanva (vládla do roku 22, resp. 73 až 28)Poslední ze Šungů, král Devábhúti, byl zavražděn otrokyní poštvanou ministrem-rádcem Vásudévou z klanu Vana, zakladatelem nové dynastie. Po Vásudévovi vládl jeho syn Bhúmitra, po něm Nárajána a posledním z dynastie byl Sušarma, sedící na trůnu prý 45 let (viz rok 22)Za Kanvů moc Magadhy rychle upadala (srov. roky 600, 461, 362, 321 a 185).

 

Hunský šan-jü Chu-lu-ku  po nemoci zemřel (vládl od roku 85) a jeho nástupcem zvolili Sü-lu Čchuang-čchua/Xulu Quangqu (vládl do roku 60); v jakém byl příbuzenském vztahu s Chulukuem, nevíme. Roku 66 po bojích byli Hunové nuceni vyklidit úrodné okraje Tárímské pánve a Číňané úrodnou půdu osídlili ozbrojenými vesničany (systém upomíná hellénské klérúchy). Dva roky na to se Hunové pokusili dvakrát ztracené posice získat, ale Číňané je odrazili; ztratili i další boje. Viz dále rok 60. 

 

************************************************************

67.

Ol. 178, 2

245 SE

181 AE

(Zénión)

a. u. c. 687 C. Calpurnius Piso a M’. Acilius Glabrio

Rok 1 autonomní éry Alexandreie na Issu

************************************************************

Na jaře poslal Mithridátés vojsko ke kappadocké pevnosti Dadasa, kde měli Římané svá zavazadla. Na úpatí hory Skotios u Zély v Pontu král Mithridátés Eupatór Římany s legátem C. Triariem, který nečekal, nebo nechtěl popřípadku už nemohl čekat na příchod L. Licinia Luculla z jeho mesopotamských zimovišť, porazil: padlo tehdy v létě prý sedm tisíc Římanů, 24 vojenských tribunů a 150 centurionů. Na stejném místě o dvacet let později porazil Caesar Mithridátova syna Farnaka (první bitva u Zély). Na vrcholu Skotia dal král postavit pomník, který tak za Caesara ještě stál.

Mithridátés pak odtáhl do tzv. Malé Armenie, vlastně východní části království Pontos. Měl k disposici čtyři tisíce svých a stejné množství Tigrtánových vojáků pod svým velením.

Bylo to královo jediné větší vítězství nad Římany ve válce s nimi; srov. též rok předešlý. V bitvě byl ťat do stehna jistým centurionem, jehož královští pokládali za přeběhlíka (králova garda byla vyzbrojena pořímsku a celá armáda po římském způsobu organisována). Říman, jehož jméno neznáme, atentát nezavršil, neboť ho stráž rozsekala na kusy. Mithridátovo krvácení zastavil chirurg Tímotheos, který krále postavil na nohy. Senátor Attidius, celé jméno neznáme, který k Mithridátovi utekl z Říma před rozsudkem v jakého kriminální záležitosti, zosnoval vzápětí rovněž proti králi spiknutí, to se ale prozradilo a senátor byl popraven; srov. zde výše osud centurionův.

Lucullus po zélské bitvě rozbil ležení u pevnosti jménem Talaura v Malé Armenii, protože neměl důvěru v nespokojené legie: zde ho pravděpodobně zastihla zpráva o rozhodnutích v Římě, viz zde níže. • V Talaurách roku 65 nalezl Cn. Pompeius jeden z velkých pokladů Mithridátových, srov. tam. V počtu bylo na dva tisíce zlacených pohárů z onyxu, osobní věci královy a nábytek posázené drahokami a předměty pocházející z majetku kdysi Dáreia I. a část ptolemaiovského pokladu uloženého Kleopatrou III. na Kóu v Asklépiově chrámu, viz rok 103 a 88: prý ty předměty tehdy Římané přebírali měsíc. Talaury mohou být identické s Gáziúrami, pokud; viz v indexu s. v.

V téže době dobyl Tigránés I. zpět celou Armenii. Král Atropatény, jehož jméno historie nezachovala, vpadl do Kappadokie a zemi pustošil. Lucullova éra právě skončila a čekal na "vystřídání": v životě neztratil jedinou bitvu, ve vítězství v mithridátovské válce mu zabránil "vnitřní nepřítel" - dozvuky občanské války mezi optimáty a populáry.

V Římě byl pověřen dalším vedením války s Mithridátem v Pontu M’. Acilius Glabrio a zároveň mu byla svěřena správa provincie Bíthýnie. Do provincie dorazil po zélské porážce a spolupracovat s Lucullem, který měl ve válce vyšší velitelská oprávnění, v Bíthýnii odmítl, natož aby mu předal vojsko; sám na cestu nové jednotky od senátu nedostal.

V létě se chtěl L. Licinius Lucullus vypravit z pontského vnitrozemí do Mesopotamie, ale nová vzpoura vojáků mu v tom zabránila a musel zůstat trčet v Galatii v zemi Trokmů. V této době dobyl král Mithridátés zpět celý Pontos a Tigránés pustošil Kappadokii. Římský spojenec Ariobarzánés I. Filorhómaios musel pošesté opustit své království (v exilu do následujícího roku). Prosil o pomoc u Luculla, ten ho však odkázal na přicházejícího M’. Acilia.

Od Lucullova vojska uprchl vzpurný P. Clodius Pulcher, viz předcházející rok. V Kilikii se připojil ke svému druhému švagrovi a správci provincie prokonsulovi Q. Marciovi Regovi, který mu svěřil správu loďstva neznámé velikosti. Marcius Rex s sebou přivedl tři nové legie. Q. Marcius daroval za svého pobytu, když přišel donutit Seleukovce Filippa II. zaplatit tribut, autonomním Antiošským stavbu cirku/hippodromu. Rozvalilo ho zemětřesení (už roku 64? srov. tam) a M. Vipsanius Agrippa za svého druhého pobytu ve městě asi roku 15 dal stavbu obnovit. Předtím za městem založil veřejné lázně/démosion lútron Agrippianon, jimž se mnohem později začalo říkat Ampelinon lútron.

Veřejné stavby věnoval Antiocheji též Tiberius dílem za svého rhodského "exilu", viz rok 6-, dílem jako panovník, kdy roku 72 autonomní éry města, tedy asi roku 24+, postihl město velký požár, který zničil i Marónovo Múseion, srov. rok 69. Dal rozšířit sloupořadí v centru města, obnovil n. postavil řadu chrámů včetně Diova, Bakchova a Dioskúrů, obnovil divadlo a rozšířil staré seleukovské opevnění. Měšťané mu z vděku postavili bronzovou sochu na vysokém podstavci, která po všech otřesech půdy stála ještě na začátku šestého století. 

Clodius, jehož tehdy nikdo na Východě neznal, padl do rukou pirátů a když poslal na Kypr ke králi Ptolemaiovi se žádostí o poslání výkupného, přišla tak malá částka, že se tomu piráti zasmáli a milého římského šlechtice, který se sám upravil na plebeje, propustili gratis. Ptolemaios, mladší bratr Ptolemaia Auléta, který vládl v Alexandrii, tím podepsal svůj ortel smrti, poněvadž Clodius se mu za to pomstí, viz rok 58. Podle jiného výkladu se piráti tehdy báli Pompeia, který byl právě pověřen v Římě válkou s nimi.

Na podzim byly na pokyn prokonsula provincie Asie rozpuštěny po dvacetileté službě (!) obě „fimbriovské“ či také „valeriovské“ legie (srov. roky 86sq.), čímž se L. Licinius Lucullus stal definitivně nebojeschopný. • To vše způsobila nenávist římských publikánů, kteří proti Lucullovi a staré nobilitě systematicky v Římě štvali, na místě se o Lucullův neúspěch zasloužil App. Claudius Pulcher (viz rok 71sqq.).

V Kappadokii se proti svému otci, armenskému králi Tigránovi, vzbouřil jeho třetí a nejmladší syn téhož jména. Mladý Tigránés byl však poražen a uprchnul do Parthie. K povstání byl údajně podněcován králem Mithridátem. • Tigránés ml. byl prvorozeným synem Tigrána I. Armenského s Kleopatrou Pontskou, dcerou Mithridáta Eupatora.

 

Q. Caecilius Metellus (Creticus) dobyl a pacifikoval celou Krétu, čímž ukončil krétskou válku Římanů, která se vlekla od roku 69 (srov. následující rok). Metellus se intensivně snažil, aby o slávu z vítězství nad krétskými piráty nebyl okraden Pompeiem, který ostrov zahrnul mezi svůj operační rajon, což se mu nepodařilo, ačkoli si stěžoval písemně i osobně u senátu. Poslední "pirátské" město, které Metellus dobyl, byla na východě ostrova Hierápytna.

Zřejmě ještě v rámci této války Římané zničili (srov. ovšem níže) mimo jiná tradiční hnízda pirátů v Syrtě, sídliště nasamónských pobřežních banditů (patřili k předkům Berberů?).

 

V Jerúsalému zemřela královna Židů Salómé Alexandrá, též Salómé I.  (73; vládla od roku 76, srov. rok 69). Nástupcem na trůnu se stal její starší syn a spoluvládce Ióannés Hyrkanos II., vládl však pouhé tři měsíce. Ve válce se svým bratrem, ideologicky vzato též mezi sektou farisajů a saddúkajů, viz rok 69, srov. rok 110 a 76, totiž podlehl a hodně vojáků přešlo k vítězi. V bitvě u Jericha byl Ióannés poražen mladším bratrem Aristobúlem II. Kuriosně utekl Ióannés do Barie, do stejné pevnosti, v níž s farisaji držel Aristobúlovu ženu a děti (viz rok 69). V chrámu se tedy bratři dohodli a přísahali: králem bude Aristobúlos II. (vládl pak do roku 63), Hyrkanos II. zůstane soukromníkem se stejnými poctami, ale bez výkonné moci. Aristobúlos odešel bydlet do paláce, Ióannés do dosavadního bratrova sídla. Rodinný mír vydržel jen dva roky, viz rok 65.

 

V Římě byl v lednu na základě návrhu tribuna lidu A. Gabinia přijat zákon, lex Gabinia, o jmenování velitele loďstva, které by definitivně zlikvidovalo piraterii ve Středomoří. Jmenován byl senátem Cn. Pompeius Magnus, jemuž se podařilo po rychlých přípravách během tří měsíců Středozemní moře vyčistit a tím ukončit otevřenou válku s piráty, která trvala od roku 74.

Gabinius byl v té době pompéjovcem. Roku 61 byl praetorem, roku 58 konsulem, ale to již podporoval P. Clodia Pulchra, Caesarova spojence. Jako prokonsul v Syrii roku 57 zasáhl do židovských dějin, viz, a roku 55 byl Pompeiem poslán do Egypta dosadit na trůn Ptolemaia Auléta; zanechal v Alexandrii žoldnéře (Gabiniani), kteří se později postavili na stranu Caesarových nepřátel. A. Gabinius však v občanské válce stál na straně Iulia Caesara, ne jehož straně udatně bojoval proti Delmatům, viz rok 48.

Cn. Pompeius byl vybaven na dobu tří let neomezenou mocí, imperium infinitum, nad mořem a nad pevninou do hloubky čtyř set stadií nebo padesáti mil, tj. na osmdesát kilometrů od pobřeží. K ruce dostal patnáct, později dvacet legátů s praetorskými pravomocemi. Jim rozdělil moře na třináct obvodů, kde všude byli piráti pronásledováni téměř současně. V námořní bitvě u Korakésia byli piráti Pompeiem v čele flotily šedesáti lodí definitivně poraženi a již v zimní době dobyl a vyvrátil Pompeius jejich sídla v Kilikii. Římané spálili na 1300 plavidel a v boji zahynulo na deset tisíc brigantů; kromě korakésijské bitvy žádný jiný detail z Pompeiova tažení a z činů jeho podřízených neznáme. Po skončení operací zůstával Pompeius na Východě, aby organisoval pacifikované kraje a dobytá města, viz rok následující. 

Pompeius nedával piráty a jejich rodiny úplně vyvraždit, ale například asi dvacet tisíc jich usadil v opuštěných hellénských městech. Byly jimi znovu osídleny Dýmé a Patrai v Acháji, které se obě staly později římskými koloniemi. Znovuosídleny pod jménem Pompeiopolis byly Soloi v Kilikii (srov. rok 77 a dataci roku následujícího). • Tak se do Hellady poprvé masově dostalo nehellénské obyvatelstvo.

Po anatolských pirátech, kteří v dlouhých desetiletích po úpadku ptolemaiovské, rhodské a seleukovské moci na moři vyplenili v podstatě všechny velké panhellénské svatyně, přečkala vlastně jen mystéria Mithrova kultu, který po Středomoří rozšířili.

Likvidovat piraterii se ovšem Pompeiovi stoprocentně nepodařilo, zničil na čas její údernou sílu. Lokálně pirátské bandy ohrožovaly středomořský svět dále. Tak asi roku 62 zavraždili olympioníka v boxu z roku 72/Ol. 177 Atyananta z Adramyttia, za občanské války se stali piráti důležitými spojenci obou stran, hlavně pompéjovců.    

Někdy v této době skončila v Tarsu tyrannida, o jejíž délce nám není nic známo. Epikúrik Lýsiás z Tarsu, volený kněz státního Hérákleova kultu, stefanoforos, nechtěl po zákonné lhůtě úřad složit a chopil se moci. Chodil v purpurovém plášti a se zlatým vavřínovým věncem na hlavě a "rozděloval majetky bohatých chudým". Při této činnosti hodně lidí zavraždil, nic bližšího známo o něm a jeho konci dále není. Srov. se sociální revolucí v Athénách roku 88.

V Římě tribun lidu C. Cornelius (celé jméno neznáme) prosadil zákon zavazující praetory, aby se drželi svých vlastních nařízení, lex Cornelia de edictis. O dva roky později ho žalovala skupina optimátů, neboť dodržování zákona ohrožovalo jejich finanční machinace v provinciích při okrádání provinciálů. M. Tullius Cicero Cornelia, Pompeiova quaestora (a tr. pl. 58), úspěšně obhajoval a ve čtyřdenním procesu pronesl dvě řeči Pro C. Cornelio, z nichž přečkaly do dnešních dnů pouhé fragmenty. 

Corneliův kolega L. Roscius Otho prosadil návrh, aby jezdcům v divadlech patřilo prvních čtrnáct řad od scény, lex Roscia theatralis., srov. rok 46 a 19+. Akce patřila k triumfálnímu tažení publikánů za mocí a k demonstraci svého vlivu na fungování státu; viz pak Augustovu revisi roku 26 a roku 5+ rozšířil privilegium i na circus. Konsul L. Calpurnius Piso zpřísnil zákon o volební korupci zavedením pokuty, vyhazovem ze senátu a celoživotním zákazem vykonávání voleného úřadu/lex Calpurnia de ambitu; viz dále rok 63.

 

Zemřel na nemoc na Krétě historik L. Cornelius Sisenna (ročník 118). Sloužil pod Sullou za spojenecké války, jejímuž vylíčení věnoval třináct nezachovaných knih. Roku 78 byl praetorem na Sicílii a roku 70 se podílel na obhajobě Verra. Roku 68 n. 67 byl Pompeiovým legátem velícím jednotkám v Acháji

 

************************************************************

66.

Ol. 178, 3

246 SE

182 AE

(neznámý)

a. u. c. 688

M’. Aemilius Lepidus a L. Volcatius Tullus

Rok 1 autonomní éry městského státu Soloi-Pompeiopolis (srov. předešlý rok)

************************************************************

Kréta se stala římskou provincií. Byla spravována dohromady s Kýrénaikou jako provincia Cyrenaica & Creta s administrativním střediskem v Gortyně (srov. rok 74). Soustavně rozhádané obyvatele samostatných hellénských měst v Kýrénaice usmířil a uspořádal Pompeiův legát Cn. Cornelius Lentulus Marcellinus, cos. 56, jemuž region za pompeiovské války s piráty připadl do správy. Kýrénští ho jmenovali svým patronem.

 

V lednu byl na návrh tribuna lidu C. Manilia, lex Manilia, pověřen Cn. Pompeius Magnus vrchním velitelstvím s neomezenou mocí pro vedení války s Mithridátem a Tigránem, imperium extraordinarium, neboť procos. Acilius Glabrio, viz rok předešlý, takového úkolu nedorostl; Acilius seděl v Bíthýnii, Pompeius prodléval přes armádní zimu v provincii Asie a na Rhodu. K velitelství na moři (viz předešlý rok) mu byla přidána neomezená pravomoc nad římskými provinciemi v Anatolii. Jak velkými vojenskými silami disponoval, můžeme jen odhadovat; starý údaj, že velel 24 legiím, 120 tisícím vojáků a 270 lodí, asi bude nadsazený a skutečnost mohla být cca. třetinová. • V daném okamžiku se rozsah Pompeiovy zahraniční moci blížil moci Sullově; Pompeiovi ale ještě nebylo čtyřicet let.

Manilius, který byl v úřadu od prosince 67, chtěl proti vůli senátu 31. prosince 67 protlačit na sněmu zákon, aby propuštěnci s římským občanstvím hlasovali ve stejné tribui se svými expány, de libertinorum suffragiis. Druhého dne noví konsulové na rok 66 to konsulové odmítli a tribun lidu se obrátil na A. Gabinia s návrhem na podporu Cn. Pompeia (40) za jeho vrchní velení ve válce proti Tigránovi a Mithridátovi a také za jeho správu Bíthýnie a Kilikie, čímž by skončil předčasně mandát Marcia Rega a Acilia Glabriona, který za celou dobu v Anatolii nic nevykonal.

Lid podněcován Caesarem (34) a Ciceronem (40), z nichž každý měl své důvody, které s Pompeiem nesouvisely (srov. Ciceronovu první politickou/sněmovní řeč pro lege Manilia, popř. de imperio Cn. Pompei ad Quirites oratio), rozhodl v Pompéiův prospěch a s jeho pomocí byl přijat i Maniliův zákon o propuštěncích (srov. rok 58). Oponovali aristokratičtí sullovci Q. Lutatius Catulus, cos. 78, a Q. Hortensius Hortalus, cos. 69. C. Manilius se už v historii neobjeví: žalován kýmsi z aristokratů za něco, o čem nevíme, byl pravděpodobně roku následujícího odsouzen a možná exulován.

Začátkem roku, ještě v zimě, navrhl Pompeius Mithridátovi mír, ovšem za podmínek, že se bezpodmínečně vzdá a že vydá přeběhlíky. Byl odmítnut a tak vyslal posly ke králi Parthů Fraátovi III.: Parthové se stali římskými spojenci ve válce proti Mithridátovi a Tigránovi, mimo jiné kvůli mladému Tigránovi (srov. předešlý rok a následující), a na jaře vpadli do Armenie, poprvé po třiceti letech (srov. rok 97). • Bylo to první a poslední římsko-parthské válečné spojenectví v historii. Srov. též nabídku vojenské pomoci Vespasianovi Vologaisem I. roku 69+ a viz též 72 a 78 n. l. Zda-li součástí dohod bylo stanovení hranic mezi říšemi na Eufrátu, známo není, lze to však předpokládat, viz však už rok následující.

Pompeius trávil zbytek zimy na Rhodu u stoika Poseidónia Apamejského, hellénského guru římské vojensko-právnické smetánky, učitele všech aktérů příští občanské války. Původně Pompeius zamýšlel v rámci války s piráty vypravit se na Krétu proti Metellovi, viz předešlý rok, pak však přišla novina o svém pověření válkou s nepřítelem mnohem atraktivnějším.

Na jaře se vypravil do Galatie, kde v zemi Trokmů u vesnice Danala převzal od L. Licinia Luculla vrchní velení nad zbytkem jeho vojska (srov. předešlý rok). Pohádali se a Lucullus se pak vydal do Itálie. Do Říma s sebou přinesl kromě obrovského bohatství mj. třešně (jejich označení v románských a germánských jazycích pochází od jména hellénského města v pontské Anatolii Kerasús, Kerasos). Nad Pontem a Armenií triumfoval v Římě až roku 63.

Pompeius s Mithridátem proti sobě operovali v Malé Armenii. Králi se podařilo sestavit ještě jednu armádu o třiceti tisících vojácích se dvěma nebo třemi tisíci jezdci. U Dasteiry na Eufrátu byl Mithridátés s vojskem Římany obklíčen a oblehnut; vesnice byla později Římany přejmenována na Níkopolis a přiřazena k provincii Kappadokie. Římané vybudovali kolem královského ležení dokonce příkop s pevnostmi a polními leženími o délce třiceti kilometrů a 45 dnů je drželi bez přísunu zásob. Jedné noci se Mithridátovi s vojskem lstí podařilo vymanit z obklíčení, byl ale Pompeiem u Eufrátu dostižen a celé pontské vojsko bylo již druhé noci od útěku zničeno; padlých bylo deset tisíc.

Mithridátés s gardou unikl do pevnosti Sinoria či Sinoréx na hranicích Pontu a Armenie, kde své věrné odměnil a na další cestu se vybavil šesti tisíci talenty. Zde se rovněž dozvěděl o tom, že Tigránés I. vypsal na jeho hlavu vysokou finanční odměnu. Po celou dobu ho doprovázela nejvěrnější z milenek či manželek Hypsikrateia. Chodívala oděná do perských mužských šatů a král jí říkával mužskou podobou jména Hypsikratés. Podle nalezeného nápisu z Fanagoreie byl tento králův žert zřejmě zvěčněn (zda žena krále přežila, nevíme, o jejím možném konci viz rok 63, popř. již 65): "Zdrávas Hypsikrate, ženo Mithridáta Eupatora Dionýsa/Hypsikratés (!), gynai Mithridátú Eupatoros Dionýsú, chaire!"

 

Zároveň s těmito událostmi probíhala válka obou Tigránů, otce a syna (viz předešlý rok). Parthský král Fraátés III. se dostal až k Artaxatám, odtud se však vrátil. Mladší Tigránés byl otcem v bitvě poražen a uprchl k Pompeiovi. Právě tehdy vypsal Tigránés I. odměnu na Mithridátovu hlavu, zřejmě pro podezření z toho, že Mithridátés podporuje Tigrána Mladšího.

Proti svému otci se během jeho dlouhé vlády vzbouřil ještě jeden ze synů. Znám pouze z jednoho latinského pramene pod jménem Sariaster, snad řecké Zariadrés. O spiknutí víme pouze to, že jeho účastníci se řízli do ruky a vyssávali si navzájem krev. Je možné, že "Sariaster" se podílel na vzpouře svého bratra Tigrána ml.    

 

Mithridátés zanechal v Sinorii svou dceru Drypetinu s eunúchem Ménofilem a pokračoval v útěku kolem pramenů Eufrátu přes Chóténu. O Drypetině staří zaznamenali, že byla otci věrna a že měla v ústech dvě řady zubů (srov. s jedním Prúsiou roku 149). Údolím řeky Akampsis unikal král k jejímu ústí, odtud do Fásidy v Kolchidě. Pompeius zastavil pronásledování a obsadil Armenii. Mithridátés přezimoval v Dioskúriadě v Kolchidě s tím, že bude na jaře pokračovat podél pobřeží do Kimmerijského Bosporu. Římané pod Pompeiovým legátem Manliem Priskem Sinorii oblehli a poněvadž vojáci uvažovali pevnost vydat, Ménofilos raději dospělou Mithridátovu dceru zavraždil a sám si vrazil meč do těla.

 

Před Artaxatami se král králů Tigránés I. vzdal Cn. Pompeiovi Magnovi, který přerušil pronásledování Mithridátovo, vrhl se mu k nohám a udělal konec římsko-armenské válce, která trvala od roku 69, za podmínek:

1. Tigránés I. přišel o Syrii a Kappadokii,

2. Tigránovi Mladšímu byla nabídnuta Sóféné,

3. Tigránés I. zůstal králem Armenů a byl prohlášen za přítele S. P. Q. R.

Pompeiovi daroval na usmířenou šest tisíc talentů, každému z legionářů padesát drachem, centurionům tisíc a tribunům desateronásobek; koneckonců to byly peníze, které král naloupil za dvacet roků vlády v bývalých seleukovských oblastech. Tigránův stejnojmenný syn při otcově kapitulaci seděl po Pompeiově boku a před otcem ani nepovstal. Zato otci Pompeius řekl: "Armenské království jsi neztratil, ale získals přátelství Římanů." Na kappadocký trůn zasedl posedmé král Ariobarzánés I. Filorhómaios (srov. předešlý rok), který pak vládl do roku 62. Mladý Tigránés nebyl spokojen se Sófénou, chtěl víc a poštvával spojenecké Parthy sloužící po boku Římanů: pro vzpouru byl však Pompeiem uvržen do řetězů a poslán do Říma. Sóféné se na to stala součástí Kappadokie a Tigránés jr. byl po Pompeiově triumfu internován, podle jiné verse popraven (srov. rok 64).

Cn. Pompeius Magnus nicméně pokračoval ve válce s Mithridátem. Nehnal se v jeho stopách, ale z Kolchidy se vypravil na východ do hor Kavkazu, neboť prý zatoužil spatřit místo, kde byl ukován Prométheus. Přezimoval s vojskem ve třech táborech na řece Kyru v kraji mezi Kyrem a řekou Arachem řečeném Akiliséné či po bohyni Anaitis Anaitiké vybaven proviantem a penězi Tigránovými. Králové Albánů Oroizés či Oroizistés a Ibérů Artókés, vládnoucí ve městě Harmozika či Armastika od roku 78, povolili Římanům volný průchod. Před římským svátkem sáturnálií, tj. před 17. až 22. prosincem, přepadl záludný Oroizés jedno ze tří římských ležení, jemuž velel Q. Caecilius Metellus Celer (praetor roku 63, cos. 60). Druhé dynastovo vojsko zle oblehlo tábor L. Valeria Flacca (též praetor roku 63), ale oba osvobodil přispěchavší Pompeius se svými oddíly a Albány zahnal.

 

V Římě mělo dojít k tzv. prvnímu Catilinově spiknutí, o němž se ale zmiňuje pouze advokát M. Tullius Cicero, zastávající právě praeturu (viz rok 63). Spiknutí mělo být namířeno proti úřadujícím konsulům, kteří měli být zavražděni na Nový rok, bližší záměry však neznáme (mariovci?).

Urostlý L. Sergius Catilina byl vnukem praetora M. Sergia Sily, hrdiny z dob druhé púnské války: v boji s Hannibalem přišel děd o ruku, dvakrát uprchl ze zajetí, přišel o nohu a válčil s jednou rukou. 

Konsulové toho roku obvinili z korupce konsuly zvolené na roku 65 P. Autronia Paeta a P. Cornelia Sullu. Po stížnosti syna jednoho z poražených uchazečů L. Manlia, že se oba kandidáti dopouštěli korupčních předvolebních praktik/ambitus, byla jejich volba zrušena a nastala nová, nyní logicky s L. Manliem. Senát pak poskytl konsulům osobní ochranu. Mezi uchazeči o konsulát byl též Sergius Catilina, který se vrátil po dvou letech propraetury v Africe, ale poněvadž byl žalován v záležitosti týkající se jakéhosi vydírání, takže byla jeho kandidatura odmítnuta; o jeho první veřejné aféře viz rok 73. 

Jak Autronius Paetus, který byl zároveň vyloučen ze senátu (roku 75 byl jako quaestor kolega Ciceronův), tak Sulla, který byl příbuzným diktátora, snad synovcem, a za proskripcí na nich hodně zbohatl, se pak dal na Catilinovu stranu. Ovšem po roce 63 se stáhl do ústraní, většinou se zdržoval v Neápoli, jeho římský dům patřil ke shromaždišti lidí P. Clodia a Sulla se stal caesarovcem. Roku 62 byl Sulla znovu pohnán před soud L. Manliem Torquatem mladším, tentokrát za účast na Catilinově spiknutí. Kuriosně ho úspěšně obhahovali konsulárové Q. Hortensius Hortalus a - M. Tullius Cicero/řeč Pro P. Sulla vychvalující mandanta do nebe zachována. U Farsálu pak Sulla velel pravému Caesarovu křídlu, znovu se obohatil nesmírně na majetku pompéjovců a zemřel v neoblibě roku 46, nicméně v posteli. Žalován byl se Sullou též Autronius Paetus, ale toho Cicero obhajovat odmítl, neboť byl přesvědčen o jeho vině a dokonce proti němu svědčil. 

Vlastní rukou zemřel protivník sullovských reforem, řečník a tzv. mladší annalista C. Licinius Macer (dobu jeho narození neznáme). Vyložil římské dějiny v nedochovaných šestnácti knihách, v nichž citoval z autentických zápisů státního archivu vedených tehdy na plátěných svitcích/libri lintei. Za své praetury roku 68 se do něčeho oponent optimátů zapletl a Cicero dosáhl jeho odsouzení za úplatkářství a vydírání. S Ciceronem měl co do činění též Liciniův syn C. Licinius Macer Calvus, viz rok 56 a o něm rok 82. 

 

Kriminálním procesem roku se stal případ rytíře Statia Albia Oppianika z Larina, žalujícího z popudu své macechy Sassie jejího vlastního syna A. Cluentia Habita z prvního manželství za to, že otrávil svého nevlastního otce, vlastního otce Statia Albina mladšího. Košatá kausa z provinciálního života latifundistů se táhla od otců po syny a kolem Sassie přes několik soudních sporů a nepostrádala nic, co ani dnes u dobrých bulvárních případů nesmí chybět: sex, peníze, spiknutí, korupce, vraždy za proskripcí, vraždy jedem, spiknutí otroků s řeckým jménem. Smršť v osudech dvou rodin spustila ovdovělá Sassia, která se zamilovala do svého zetě a zapudila vlastní dceru Cluentii; když jí pak překážel vlastní syn, poštvala proti němu rodinu Oppiniaků, do níž se po smrti svého milence-manžela-exzetě přiženila. Cluentia úspěšně zastupoval M. Tullius Cicero, Albius Oppianicus mladší musel do exilu, kde zemřel.  

 

************************************************************

65.

Ol. 178, 4

247 SE

183 AE

(neznámý)

a. u. c. 689

L. Aurelius Cotta a L. Manlius Torquatus

************************************************************

Na jaře se vypravil Cn. Pompeius Magnus ze svých zimovišť do Ibérie proti králi Artókovi. Obsadil celou pravobřežní Ibérii, přešel Kyros a vydal se k řece Pelóru, kde porazil krále v bitvě. Přešel v létě za nízké vody Pelóros, neboť král mosty přes řeku spálil, a Artókés se vzdal. Dostal mír, ale musel vydat své děti jako rukojmí (v triumfálním průvodu Pompeiově roku 61 bylo vedeno dvacet ibérských velmožů/archontes). Byl to asi jeho poslední panovnický skutek (vládl od roku 78), neboť od roku 63 kraloval Ibérům jeho syn Farnabázos II., Gruzínci zvaný Bartom (do roku 30). Také on měl problémy s Římany, viz rok 37. • V Ibérii se zrodily Pompeiovy „alexandrovské“ plány na tažení do Indie (srov. rok 62), ale pravděpodobně vyslal do Střední Asie jen rekognoskační skupinu.

Pompeius se vrátil k Pontu Euxeinu/Černému moři za Mithridátem. Přes Bathys limén, dnešní Batumi, dorazil do Fásidy, kde již kotvila flotila s velitelem legátem Serviliem. Porazil kolchidského dynastu, sképtúcha, Olthaka a na jeho místo jmenoval jistého Aristarcha, viz rok následující a rok 71.

Mezitím Mithridátés Eupatór odešel z Dioskúridy a přes území Héniochů, podél pobřeží územím Achajů, které porazil s oddílem o c. třech tisících mužích v bitvě, dorazil do země Sindů. Než dorazil do Pantikapaia, žádal ho jeho syn Macharés, král na Kimmerském Bosporu, o milost, byl ale svým otcem odmítnut: Macharés si vzal život, když proti otcově vůli vládl od roku 80 (viz rok 70).

Po celé léto pak Mithridátés vyjednával s dynasty okolních barbarů (Skythů), na což musel vynaložit obrovské sumy peněz. Královým velkým plánem totiž bylo vpadnout přes Dunaj a Alpy do Itálie. V zimě však vypuklo ve Fanagoreji povstání měšťanů, které spustil pozdější historik Kastór z Rhodu, tehdy královský správce města, když zavraždil při příchodu do Fanagoreie královského eunúcha Tryfóna, s nímž měl nevyřízené účty. Na stranu Fanagorejských se přidali občané Theodosie, Nymfaia a Chersonésu. Obsadil akropoli a poslal Římanům čtyři z královských synů. V této době byl Mithridátés (67) nemocen jakousi vředovou chorobou v obličeji a svěřil svou vládu třem eunúchům, kteří jediní ho směli spatřit. Král zdanil, co mohl, jeho lidé tvrdě peníze vymáhali, manýry eunúchů dráždily hellénské obyvatelstvo a reakce vyústila v revoltu (viz dále následující rok).

 

V létě ustal Cn. Pompeius Magnus s pronásledováním Mithridáta a vrátil se přes hory do Armenie. Podél Kyru se opět dostal do Albánie, kde vybojoval vítěznou bitvu s Albány, kteří proti Římanům povstali, a znovu je podrobil. Albánci byli přitom schopní postavit do pole šedesát tisíc mužů pěchoty a 22 tisíců jezdců. Sem za ním přišli vyslanci krále Parthů. Pak se vrátil na západ do Armenie a znovu přezimoval v armenském kraji (= satrapii?) Akiliséně na horním Eufrátu. Byly dobyty Mithridátovy gazofylakie, tj. hrady se zásobami a uloženými finančními prostředky, „poklady“, v Pontu Sinorie, Symforion, Kainon a další, viz rok 67. 

Pompeiovi legáti měli svou válečnou agendu. L. Afranius, ponechaný minulého roku v Armenii (srov. o něm roku 70), se na Pompeiův příkaz na jaře vypravil do Mesopotamie a do Gordyény, o niž se přetahoval Fraatés s Tigránem. Zajistil zemi Tigránovi, Parthové ustoupili, viz zde níže a srov. dohodu roku předešlého. když se ale na zimu obrátil zpět Mesopotamií do Syrie, nedostatek potravin přivedl jeho oddíly v suché stepi div ne k záhubě: Římany zachránili Makedonci v Karrhách, hellénističtí osadníci v dávném Charránu. Legát A. Gabinius se rovněž pustil do Mesopotamie a od horního toku Eufrátu pronikl až k Tigridu.

To vše bylo v rámci Pompeiovy pomoci králi Tigránovi I., jenž si činil nároky na Gordyénu (srov. rok 71 a následující): Tigránés na jaře obsadil zemi proti vůli Parthů. Král Fraátés III. se pak vypravil proti Tigránovi do Gordyény a po počáteční porážce v poli Armena odtamtud vypudil. Teprve po létu se do Gordyény dostal L. Afranius, který odtud Parthy zahnal (viz jednání Parthů s Pompeiem roku předešlého a srov. rok 91). Afranius se dostal až do Arbélítidy. Pak Pompeius rozhodl, že Gordyéné nepřipadne mladému Tigránovi spolu se Sófénou (viz předešlý rok) a zemi připojil k doméně krále Ariobarzána I., takže patřila krátce do roku 63 ke království Kappadokie než ji dostal Tigránés I., viz tam.

V této době poslali Římanům dary králové Médie Dáreios a pro nás bezejmenný Elymáidy. • Pompeius, plně v římských tradicích a zásadách, přehlížel nároky Parthů na hegemonii v této oblasti. Zavedl pravidlo neoslovovat parthské vladaře Králem králů, ale jen jako krále.

Současně Římané ukončili obsazení Pontu.

 

V Syrii se proti seleukovskému králi Antiochovi XIII. Eusebovi (Filopatorovi Filométorovi) postavili Antiochejští, ale králi se podařilo měšťany uklidnit. Z Kilikie přišel do Syrie Filippos II., syn Filippa I., který si dal při proklamaci přízvisko Filorhómaios, ale lidé mu říkali Barypús, Těžkonohý.

Filippos II. uzavřel spojenectví se šejkem části syrských Arabů Azízem, srov. rok 88, jehož moc pravděpodobně sahala k Eufátu. Král Antiochos XIII. se proto spojil s jiným šejkem, s dynastou v Emese a Arethúse Sampsigeramem. Sampsigeramos (I.) přišel Antiochovi na pomoc do údolí Orontu, jehož kraj kolem horního toku ovládal, a král se prakticky stal šejkovým zajatcem.

Obyvatelé bývalého seleukovského říšského hlavního města Antiocheie na Orontu (a po Alexandreji druhého největšího hellénského města oikúmeny) si již dále nepřáli vládu seleukovského dynasty, srov. rok 83. Arabové Sampsigeramos a Azízos uzavřeli koaliční dohodu: Antiochos Asiátikos zůstal Sampsigeramovým „hostem“, ale králi Filippovi se podařilo z arabského tábora uniknout do Antiocheie (viz následující rok).

 

V Iúdaji byl bratr krále Aristobúla Ióannés Hyrkanos II. donucen uprchnout ke králi Nabatajů Arétovi III., kam ho lákal jeho rádce, kníže a stratégos/místodržitel Idúmajů Antipatros zvaný též Antipás z doby, kdy Alexandros I. obsazoval Gázu s okolím. Tím dostaly Hyrkanovy spory s bratrem a králem Aristobúlem II. nové dimense, viz roky 69 a 67. Antipatros dlouho do Ióanna vrtal, dokonce doporučoval bratrovu vraždu. Nakonec ho umluvil, aby do hry o židovský trůn zatáhl nabatajské Araby, viz rok následující.

Antipatros z Idúmaie byl synem stejnojmenného zámožného otce a ženat (snad od roku 75?) s Arabkou z vlivné rodiny (nevíme, zda právě Nabatajkou) jménem Kypros/Kypris. Měl s ní čtyři syny a jednu dceru (jejich rodná data neznáme, srov. o Hérodovi rok 47): Fasaélos, Héródés, pozdější král, Iósépos, Ferórás a Salómé (řecké podoby jmen).

Později bylo Héródovi předhazováno, že prý otcem Antipatrovým byl chrámový sluha či otrok Melkartův, tzv. tyrského Héráklea, resp. idúmajského Kozy, jiní že patřil mezi chrámové služebnictvo Apollónovo v Askalónu a když malého Héróda, jeho vnuka, unesli idúmajští bandité, neměl otec Antipatros na výkupné, takže budoucí velký Héródés byl vychován v idúmajských zvycích (ti ovšem byli plně júdaisováni): pro orthodoxní Židy to nic neznamenalo a Héróda s jeho rodem pokládali za cizince, v nejlepším případě za míšence, geórás, a proselytu. Antipatros však tvrdil, že je potomkem Židů, navrátilců z babylónského vyhnanství.

Zřejmě v této době obsadili Nabatajové oásy al-Hidžr a Taimu. Moc arabských Lichjánidů byla oslabena.

 

V Římě udeřil do bronzových soch na Kapitoliu blesk a řadu z nich žár roztavil, mimo jiné Iovovu. Ruminalskou vlčici srazil z podstavce a poškodil bronzové desky se zákony. Censorský úřad na roky 65-64 zastával s Q. Lutatiem Catulem, cos. 78, M. Licinius Crassus Dives, cos. 70, nicméně oba úřad složili, aniž by ho dokončili. Rovněž censoři let 64-63 L. Aurelius Cotta, cos. 65, s neznámým kolegou se úřadu zřekli.

Crassus žádal v senátu uložení tributu rozhádaným egyptským Ptolemaiovcům, resp. zabavení jejich majetku; na požadavek optimátů nedošlo, viz však způsob řešení populárů roku 59 (anexe Egypta poprvé senátem projednávána pravděpodobně už roku 86). Spolu s Caesarem podporoval zahrnutí obyvatel Transpadánie do lustra, tedy mezi římské občany, což rovněž neprošlo. C. Iulius Caesar byl aedilem a v Římě uspořádal skvělé a slavné hry. Sblížil se s magnátem Crassem. 

Na popud tribuna lidu C. Papia byl schválen zákon o občanství, resp. o vyhnání cizinců, lex Papia de civitate n. de peregrinis exterminandis, omezující a trestající jeho nezákonné nabývání, což se opět šířilo mezi Italiky a propuštěnci, srov. rok 62 a roky 90sq. 

8. prosince se ve Venusii v Apulii narodil básník Q. Horatius Flaccus. Zemřel v Římě 27. listopadu roku 8. Kolem roku 65 se narodil C. Valerius Valgius, pozdější učený básník, cos. suff. roku 12.