69.

Ol. 177, 4

243 SE

179 AE

(Médeios II.) | neznámý

a. u. c. 685

Q. Hortensius Hortalus a Q. Caecilius Metellus Creticus

************************************************************

Senát vyhlásil válku Kréťanům, jejímž vedením byl pověřen prokonsul Q. Caecilius Metellus. Provincii si sice vylosoval úspěšný řečník a sok Ciceronův Hortensius, ale nechtělo se mu z Říma a slavný se pak stal jeho kolega v úřadu. Ostrované předtím vyslali do Říma vyjednávat o obnově starých smluv, ale v senátu převládl názor, že členové krétského koina/koinon tón Krétón (explicitně v pramenech název neuveden) vydělávají na tichém spojenectví s pirátskými gangy, viz rok 71.

Senát teď stanovil podmínky pro obnovení spojenecké smlouvy a přátelství, aby vydali tři sta rukojmí, všechna plavidla větší než čtyřveslice včetně/ploion tetraskalmon, čtyři tisíc talentů ve stříbře a Kydóňany Lasthena a Panara aby exulovali. Válečné operace byly součástí války s piráty, vedenou Římany od roku 74. Na Krétě pohořel roku 71 praetor M. Antonius Creticus a také tam přirozenou smrtí zemřel (viz tam).

Jeden z Lucullových legátů C. Valerius Triarius, viz předešlý rok o něm v Pontu, honil po celý rok egejské piráty, spojence Mithridátovy: jejich „král“ Athénodóros vyplenil již podruhé Délos! Ničivý nájezd završil odvlečením veškeré jeho populace na otrokářské trhy Orientu a znesvěceným chrámů. Opravil je později Triarius a dal ostrov opevnit. 

Délos získal roku 58 na návrh tehdejších konsulů nezávislost (na Athéňanech) a osvobození od daní a poplatků, jak nápisně doloženo/lex Gabinia Calpurnia de insula Delo, srov. s rokem 88 a 63. Mnohem později, snad až za Augusta, byl ostrov vrácen pod správu Athéňanů. Jejich potomci za Hadrianovy peníze vybudovali na ostrovní lokalitě zvané Olympieion Nové Hadrianovské Athény; zda to bylo sídliště či vymezené kultovní místo, nevíme. 

Kde Athénodóros residoval, jakého byl rodu, jakými základnami disponoval a jakým a jak silným mužstvem, známo dnes není. Pirátská drzost za občanských a mithridátských válek nesmírně vzrostla i na západě Středomoří, srov. jejich aktivity při roku 73.

Pirátské klany, pravděpodobně zároveň zčásti též anatolsky ethnické měly všude velké flotily s vlastními nauarchy, nákladně zdobenými loděmi a oddaným mužstvem. Byly to gangsterské státy s dobře organisovanou mašinerií a sítí informátorů. Během zimy loupily i na pevnině, na Samu, vyloupily Knidos a Kolofón a též v Itálii, kde vyplenily Lakínion, Caietu, Misenum a dokonce Ostii, přístav Říma.

Vylupovaly hellénské chrámy při pobřeží od Isthmu po Tainaron a Aktion a v lyckém Olympu obětovaly svým kilickým kultům, zřejmě mimo jiné začátek Mithrových mystérií v hellénském světě. 

Na jaře po velkolepém banketu na rozloučenou propustil Tigránés I. svého tchána Mithridáta Eupatora Dionýsa z fešácké internace, poskytl mu deset tisíc jezdců, aby se s nimi vrátil do války (podle jiného údaje měl k disposici čtyři tisíce svých a stejné množství Tigránových vojáků pod svým velením). Pontský král si znovu shromažďoval vojsko.

L. Licinius Lucullus, který přes zimu osobně vybíral v provincii Asia dlužné poplatky po Sullovi a reorganisoval provincii, viz rok předešlý, překročil k překvapení Tigránově, který dal dokonce prvního posla o příchodu Římanů popravit, v době jarní vysoké vody v Meliténě Eufrátés.

Se dvěma legiemi, podle jiného zdroje se dvanácti tisíci pěšáky a třemi tisíci jezdci (podle dalšího s pěti sty jezdci a jiný uvedl, že s osmnácti tisíci vojáky), k tomu s pomocnými sbory krále Kappadoků Ariobarzána I. Filorhómaia, se Říman vypravil do Armenie: vypukla válka armenská (trvala do roku 66). Lucullus se stal prvním římským válečníkem, který překročil Eufrátés a operoval v severní Mesopotamii. Nálada mezi legionáři byla na začátku tažení mizerná a popuzení publikáni spustili v Římě protilucullovskou kampaň, že žene Římany do nové války, jen aby na ní vydělal.  

Prošel Sófénou neboli Západní Armenií směrem na Tigránokerty, nové královo residenční město dnes neznámé polohy. V bitvě Římané přemohli dva tisíce jízdních Armenů (podle jiného podání: tři tisíce s lehkou pěchotou), jimž velel jistý Mithrobarzánés (padl v boji). Král Tigránés I. opustil své sídelní město, aby shromažďoval nové síly, a jeho obranu svěřil jistému Mankaiovi. 

V létě porazil a zastavil Lucullův legát Sextilius (celé jméno neznáme) arabské oddíly, které byly na cestě na pomoc Armenům. V pozdějším podání šlo o "Sarakény", tedy Araby (viz o nich roku 77) zpoza Tauru, snad tam nedávno usazení Tigránem, kteří pak pod svým fýlarchem směřovali do Orrhoény. Podle jiné úvahy to mohla být armáda Abgara I. Orrhoénského, viz rok následující.

Pak Římané pod Sextiliem přímo oblehli Tigránokerty. Oddíl šesti tisíc armenských jezdců však prorazil římské obležení a z tigránokertské pevnosti bleskově osvobodili králův harém/tás pallakás tú basileós exarpasantes epanélthon; akce jistě spektakulární.

Tigránovo sebevědomí tím vzrostlo a rozhodl se pro rychlý návrat k městu a nečekat na spojence Mithridáta; ve svém vojsku měl jeho stratéga Taxila, který králi radil nepouštět se sám do přímé bitvy s Římany, ale počkat na pontské posily. Mithridátés dokonce na dálku doporučoval použít proti Lucullovi jeho vlastní taktiku, kterou zničil pontskou armádu u Kýziku: obsadit přístupové cesty, obklíčit a vyhladovět. Tigránés se tomu vysmál. 

Čítala prý armenská armáda neuvěřitelných 250 tisíc pěších vojáků a padesát tisíc jízdních, srov. zde níže (!). Jiné dochované počty uváděly obrněné pěchoty 150 tisíc mužů, dvacet tisíc lučištníků a prakovníků, 55 tisíc jezdců z toho sedmnáct tisíc obrněných/katafraktoi, 35 tisíc sapérů; tak to prý Lucullus uvedl ve zprávě pro senát. Nejstřízlivější odhad pravil, že armenská armáda měl sílu osmdesáti tisíc mužů. 

Lucullus ponechal s obléhacími pracemi šest tisíc mužů pod velením L. Licinia Mureny a s ostatními vytáhl Tigránovi naproti. Před městem na řece od nyní zvané hellénským světem Níkéforios/Vítězná byla 6. října, ve výroční den ztracené bitvy Q. Servilia Caepiona roku 105 s Germány, vybojována jednak rozhodující bitva tohoto tažení a zároveň jedna z nejpozoruhodnějších bitev starého věku. V ten den byl totiž poměrový rozdíl obou stran největší v historii: údajně připadalo na jednoho Římana, se spojenci jich bylo patnáct tisíc, dvacet králových vojáků!

Počet padlých byl údajně vyšší než sto tisíc, rozumí se na Tigránově straně (srov. opačný poměr v neprospěch Římanů roku 137). Král se při pohledu na římské oddíly před bitvou vysmíval: "Jsou-li tu jako vyslanci, je jich moc; jsou-li jako vojáci, málo/ei men hós presbeutai, polloi pareisin; ei d' hós stratiótai, oligoi."

Tigránés uprchl se 150 jezdci ještě během bitvy. Na útěku dokonce předal diadéma (podle jiné verse tiáru s diadématem ztratil) svému stejnojmennému synovi, který byl vzápětí Římany zajat. Tigránés cestou narazil na krále Mithridáta s jeho novým vojskem, který byl na cestě do Tigránokert; po debaklu před Tigránokertami nadále vystupovali jako spojenci, k tomu Mithridátés svého zetě umluvil, teď již jako rovnocení se stejnými římskými zkušenosti. 

V obležených a stále ještě nedostavěných Tigránokertách se vzbouřili hellénští žoldnéři, které kázal velitel města Mankaios odzbrojit, neboť všichni pozorovali královskou katastrofu v dálce před hradbami, a též obyvatelstvo tvořené ze značné části Kiliky, srov. rok 71. S přímou pomocí žoldnéřů, kteří na Mankaiovo mužstvo vyrazili s rukama ovázanými šaty jako štíty a s holemi jako meči bylo města lehce zevnitř dobyto.

Římané se dostali k obrovským pokladům, které tu Tigránés shromáždil za svých dvacetiletých lupů současně s majetky armenských velmožů, kteří se v nové královské métropoli museli z donucení usadit.

Hellény z dvanácti kilických měst, o jejich původu viz rok 188, a Kiliky odeslal Říman zpět do jejich vlastí a dal jim peníze na cestu (srov. zimu roku 67/66, event. rok 77). Tigránokerty po římském zásahu degenerovaly na úroveň vesnického osídlení. 

Na římskou stranu se nyní přidal Antiochos I. Kommágénsky, viz zde níže, a arabský šejk Alchaudonios, s nímž budou mít Římané ještě hodně co do činění. L. Licinius Lucullus pokračoval v tažení dále na východ do Gordyény, kde Římanům spadl do klína veškerý majetek Zarbiénova paláce (viz předešlý rok, kdy s celým krajem připadl Tigránovi) a na římskou stranu se postavili dynastové sófénští. Lucullus navázal přátelské styky s králem Parthů Fraátem III. a v Gordyéně s vojskem přezimoval. Fraátés ovšem slíbil pomoc též Tigránovi s Mithridátem, ale fakticky zůstal ve válce neutrální.

Je pozoruhodné, že se parthský král držel takto stranou v okamžiku, kdy Římané vnikl na teritorium, které mu bylo od pádu seleukovské moci poplatné. • Obrovský Lucullův majetek, srov. obrat „lukulské hody“, pocházel především z válečné kořisti tohoto roku.

Během dobývání řady míst v regionu se Římané poprvé setkali s naftou jako zbraní užívanou obléhanými proti útočníkům. Sornatiovy oddíly, zanechané Lucullem v Pontu, odmítly Lucullův rozkaz vydat se na pochod Anatolií na Ktésifón: jejich vrchní velitel zamýšlel totiž tažení proti Parthům do Mesopotamie, do čehož se jim po dlouhé službě v Orientu vůbec nechtělo. Odmítnutí rozkazu mělo rozkladný účinek v oddílech Lucullových. 

Po bitvě u Tigránokert dal Tigránés I. zavraždit, důvody neznáme, poslední nám známou seleukovskou královnu Kleopatru V. Selénu I., kterou držel od roku 71 v zajetí v Seleukeji na Eufrátu, tj. v pozdějším Zeugmatu. Tigránés bitvou právě ztratil i autoritu v Syrii a vše, co zde a ve Foiníkii dobyl.

Kleopatrá V. byla nejmladší dcerou krále Ptolemaia VII. Euergeta II. s Kleopatrou III. Kokkou. Byla manželkou zprvu Ptolemaia IX. Sótéra II., (s nímž mohl mít syna Ptolemaia XII. Nového Dionýsa?, pak by byl Aulétés legitimním nástupcem trůnu, viz rok 80), pak byla provdána v bezdětném manželství za krále Antiocha VIII. Kalliníka.

Jejím třetím manželem byl Antiochos IX. Filopatór (rovněž bez potomků), a posledním jejím chotěm byl syn předešlého Antiochos X. Eusebés Filopatór, s nímž měla dva syny: pozdějšího krále Antiocha XIII. a Seleuka VII. Kybiosakta (?), viz rok 75. Byla zároveň poslední legitimní dynastkou ptolemaiovskou, viz rok 80. 

Antiochos XIII. lidově zvaný Asiátikos (srov. rok 83), přijal vzápětí v Antiocheji královský titul. Měšťanstvem, vystřízlivším z protigránovské euforie, byl přijat a vládl do roku 64. Buď on, nebo již Antiochos XI., oba užívali přívlastku Fladelfos, vystavěl či restauroval chrámy v Dafně, Múseion vybudoval z peněz jistého velmože jménem Marón.

Podle mincovní ražby užíval oficiálních přívlastků Filadelfos, jindy Filométór: na jedné z mincí se presentovala matka jako hlavní vládnoucí osobnost: "basilissés Kleopatrás kai basileós Antiochú Filométoros/(mince) královny Kleopatry a krále Antiocha Milujícího matku".

Jeden literární pramen umožňuje domnívat se, že si po otci dal přízvisko Eusebés, což numismaticky doložené není. Mincovní ražbu ve jménu králů Antiocha Filométora a Antiocha Filadelfa lze vykládat jako peníze jednoho a toho samého krále (Antiocha XIII.), nebo jako mince dvou stejnojmenných dynastů, synů Kleopatry Selény s Antiochem X. 

Antiochos XIII. povolil svému vzdálenému příbuznému Antiochovi I. Kommágénskému nasadit si diadéma a titulovat se jako král: Antiochos I. Theos Dikaios Epifanés Filorhómaios Filhellén vládl do roku 38, do roku 40 jako přítel římského lidu, neboť byl za takového uznán rovněž Lucullem a po jakýchsi třenicích potvrzen Pompeiem roku 65sq. "Korunovat" se dal 10. lóa/červenec-srpen, narozeniny měl podle svých nápisů ve svém hierothesiu 16. audnaia/prosinec-leden (ale rok neznáme). 

Jako panovník země se slabými zdroji měnil své koalice. S otcem byli spojenci Tigránovi, pak po většinu života Římanů a ke konci, viz roky 40sqq. Parthů. • Antiochův otec Mithridátés I. Kalliníkos, vládnoucí od roku asi 98 bez královského titulu, zřejmě krátce před tímto rokem zemřel. Manželkou Mithridáta I. Kommágénského byla Láodiké, dcera Antiocha VIII. Kalliníka (srov. rok 98).

Antiochos Kommágénský byl ženat s královnou jménem Ísiás Filostorgos/Něžnou, Přítulnou, dcerou Ariobarzána I. Kappadockého. Jejich dětmi byli kommágénští princové Mithridátés II., Antiochos II., Láodiké, kterou otec provdal do Parthie za Oróda II., Athénáis, provdaná za Artavasda Atropaténského, a Antiochis, jejíž osud neznáme. 

Antiochos Theos dal na hoře Nimrud stavět mohutné hierothesion, kultovní místo s rodinnou hrobkou, viz o něm v indexu s. v. Antiochos I. a Kommágéné.

Arabští Nabatové, kteří ovládli v roce 84 Koilé a Damaskos, byli vyhnáni ze země i z města. Jak k vyklizení garnisonů a v jakém rozsahu došlo, nevíme. Oblast se snad alespoň nominálně stala naposledy seleukovskou doménou.

V Iúdaji se rozhořela "občanská" válka. Zřejmě t. r. onemocněla v Jerúsalému královna Židů Salómé Alexandrá. Svou královskou hodnost přenesla v první polovině roku na staršího syna Ióanna Hyrkana II., který byl již od roku 76 veleknězem kultu. Sama zůstala vladařkou jen titulární.

Žena, která dokázala udržet v zemi po dobu své vlády mír, prosperitu a uchránit Iúdu před Tigránem, jehož byla spojenkyní ve válce s Kleopatrou V. Selénou, nedokázala nikdy zkrotit řevnivost svých dětí. Její mladší syn Aristobúlos II., příznivec sekty saddúkajů, se zřejmě ještě před bratrovým jmenováním pokusil o puč, aby království vymanil z vlivu farisajů. Prchl na to z Jerúsaléma k přátelům usazených v královských pevnostech, viz rok 76, a usadil se v Agabách, kde žil otcův přítel Galaistés (jiné čtení: Palaistés). Začal verbovat žoldnéře a rovněž přijal královský titul.

Farisajové na to v dohodě se Salómou I. v Jerúsalému zavřeli Aristobúlovu manželka a děti do Barie (pozdější héródovská Antónias), jednoho z hradů Jerúsaléma při chrámu. Během dvou týdnů se na Aristobúlovu stranu postavilo 22 pevností na severu království a najímat se dávali vojáci z Libanu, Tráchónítidy a od lokálních dynastů, dosti pravděpodobně arabských. O průběhu bojů není známo nic (viz dále rok 67, na základě jedné datace nelze však vyloučit, že válka skončila ještě roku 69?).

V Egyptě zemřela někdy v době mezi srpnem a prosincem královna Kleopatrá VI. Tryfaina II. Filopatór Filadelfos, sestra a manželka Ptolemaia XII. Auléta. (srov. rok 80).

V zimě se narodila Kleopatrá VIII. Filopatór, třetirozená dcera Aulétova, nejproslulejší dnes ze všech Ptolemaiovců (život si vzala 12. srpna roku 30). Kleopatrá VIII. byla podle všeho nelegitimní dcerou krále Ptolemaia XII., jméno matky, některé z Aulétových palácových milenek (?), neznáme.

Její porod by ale mohl být příčinou smrti královny Kleopatry VI. (srov. výše), což dnes už nelze odhalit, popř. byla Tryfaina II. ode dvora zapuzena a král se nanovo oženil (pokud) s nám neznámou ženou, matkou (?) čtyř dětí: Kleopatry VIII., Arsinoé IV. (68), Ptolemaia XIII. (61) a Ptolemaia XIV. (59).

Možnost, že by Kleopatrá VI. měla stejnojmennou dceru Kleopatru VII. Tryfainu III., která se stala spoluvládkyní Bereníky IV. roku 58, nelze vyloučit. ● Tradičně bývá v moderní době číslována Kleopatrá Filopatór jako Kleopatrá VII. 

V Římě poprvé po šestnácti letech konána na Martově poli rituální očista občanů státu, lustrum (obvykle vždy po pěti letech, proluka po sérii domácích válek). Počet občanů se oproti roku 85 přes války a proskripce zdvojnásobil na 910 tisíc, a to hlavně díky občanství uděleného Italikům, viz rok předešlý.

Q. Lutatius Catulus zasvětil t. r. obnovený chrám Iovův na Capitoliu vyhořelý roku 83 a rekonstruovaný od roku 81 Sullou. M. Tullius Cicero zastával aedilitu a pořádal nenákladné hry. Kromě zklamání diváctva to nic mimořádného nebylo: roku 68 aedil Q. Gallius nesehnal či nechtěl sehnat do arény žádnou divou zvěř/bestias non habuerat a následujícího roku se ucházel o praeturu a dával hry gladiátorské, ale se zdůvodněním, že na počest svého otce. Stejně byl Gallius kýmsi žalován za volební korupci, ale jak dopadl, nevíme; viz dále o něm roku 43.  

Zemřela Iulia, druhá manželka C. Maria, matka jeho stejnojmenného syna. Pohřební řeč držel její synovec C. Iulius Caesar (31) a v Římě byly po téměř dvaceti letech k vidění obrazy vůdce populárů C. Maria. Pak cestoval Caesar do Hispánií, kde následujícího roku zastával quaesturu.

Za válečné úspěchy v Hispánii, o nichž nevíme nic bližšího, triumfoval t. r.  praetor roku 72 s proconsulskými pravomocemi  M. Pupius Piso Frugi Calpurnianus, správce Zadní Hispánie v letech 71 až 69 po Q. Caeciliovi Metellovi Piovi, a rovněž nad neznámým nepřítelem snad t. r. praetor zanechaný v Přední Hispánii Pompeiem roku 72 n. 71 L. Afranius, homo novus s báječnou armádní kariérou pod Pompeiem, jemuž zůstal věren až do své smrti.

Po Pupiovi Pisonovi spravoval Zadní Hispánii propraetor C. Antistius Vetus a jeho quaestorem byl C. Iulius Caesar. Stejnojmenný Antistiův syn byl roku 61 quaestorem Caesara jako propraetora ve stejné provincii. V Gádech v Hérákleově chrámu si tehdy nebo roku 61, viz, před sochou Alexandra Velikého Caesar posteskl, že je v králově věku, ale nic podobného ještě nevykonal.

● Při návratu z Hispánií roku 68 se Caesar v Popádí zapletl do vysoké politiky, když podpořil revoltující osady domáhající se udělení římského občanství; které to byly, nevíme, a ani rozsah nepokojů neznáme. Konsulové nepokoje uklidnili tím, že do kraje na nějaký čas umístili ubikace právě odvedených tří legií, které měly putovat do Kilikie, viz rok následující. 

Po úspěchu nad pobertou Verrem obhajoval t. r. M. Tullius Cicero naopak muže obžalovaného provinciály z vydírání a okrádání a ještě k tomu sullovce. M. Fonteius, syn stejnojmenného otce, který ve spojenecké válce padl jako legát praetora Q. Servilia v Asculu, sám bojovník v Hispánii a Makedonii, byl jako propraetor v letech 74 až 72 správcem Narbonské Gallie, viz o něm roku 81 a 78. Kníže Allobrogů Indutiomarus na něho prostřednictvím M. Plaetoria podal žalobu za vydírání Keltů, za donucování k pracem na stavbě silnic a za vybírání cla na víno.

Mimo jiné se před porotou Allobrog ptal, zda římský soud bude brát ohledy na Kelty, nebo spíše na římské kolonisty a spojence v provincii/"tamenne plus Gallorum consensio valebit quam summa auctoritas omnium?". Neopomněl připomenout, že právě Keltové řádili až v Delfách a zničili Řím, války s nimi. Zda Cicero uspěl i v obrácené roli obhájce nepravostí na provinciálech, viz rok 73, nevíme, ale je to pravděpodobné.

Zřejmě t. r. ještě Cicero úspěšně obhajoval v dědickém sporu o pozemky v Etrurii jistého A. Caecinu z Volaterr, proti němuž protistrana použila násilí skupiny otroků, třebaže Caecina byl právoplatným dědicem statku ze závěti své manželky. ● Ciceronův bratr Quintus se oženil s Pomponií, sestrou T. Pomponia Attika.