Ce (1)

 

Ceangové, Cangové, nárůdek britských Keltů v dn. Cheshire§ 49+

Cebenna, Cevenna, řec. Kemenna/Kemmena, fr. Cévennes, pohoří na jihu F kdysi část severní hranice provincie Gallia Transalpína/Narbonensis§ 121
M. Ceccius Iústínus§ cos. suff. 139+ 

Cecropius§ viz Ceronius

cedr§ 2061 a passim tažení mesopot. mocnářů na západ 

cech, řec. koinon/spolek, lat. collégium§ viz pod spolek herecký, hry olympijské (sportovci) a daně (řemeslníci)§ 102+ a srov. pod odbory
Ceiónia Fabia, d. L. Ceiónia Commoda/L. Aelia Caesara, snoubenka/manž. M. Annia Véra/M. Aurélia Antónína§ 121+, 136+, 169+, 175+   

Ceiónia Plautia, d. L. Aelia Caesara, manž. Q. Servília Pudenta§ 136+

Nummius Ceiónius Albínus, praef. Urbí§ 253+, 256+, 260+    

Ceiónií Commodí, rodina původu asi etruského:

L. Ceiónius Commodus§ 1. cos. 78+, o. no. 2., děd no. 3, praděd no. 4; 2. cos. ord. 106+, s. no. 1 a o. no. 3, 78+; 3. s. no. 2, po adopci caesar L. Aelius Caesar, o. no. 4 a Ceiónie, manž. M. Aurélia Antónína, 78+, 121+, 136+, cos. ord. 136+, cos. ord. 137+, 138+, 161+, 175+; 4. s. no. 3, po adopci L. Aelius Aurélius Commodus vulgó prínceps L. Vérus, 38-, 38+, 56+, 78+, 136+ (zde jeho sourozenci), 138+, 144+, cos. ord. 154+, 154+, 161 až 170+, 175+, 180+, 188+, 189+, 192+, 193+, 211+, 238+, 253+       

M. Ceiónius Iúliánus, praef. Urbí§ 306+

Ceiónius Postumus, manž. Aurélie Messalíny, o. príncipa Clódia Albína§ 195+

Ceiónius Proculus§ cos. suff. 289+ 

Ceiónius Rufius Albínus§ 1. praef. praet., 306+, cos. 335+; 2. praef. Urbí, 379+  

C. Ceiónius Rufius Volusiánus§ 1. praef. praetorió, praef. Urbí, 306+, 309+, 311, cos. suff. 311+, cos. ord. 314+; 2. praef. Urbí, 361+   

M. Ceiónius Silvánus§ cos. ord. 156+ 

Ceiónius Várus, praef. Urbí§ 284+

Cejlon, trad. evrop. název dnešní Srí Lanky, Śrí Lank᧠1800, 543, 450 (panovníci), 245 (panovníci), 175, 101, 77, 59 (panovníci), 30, 6+, 325+, 335+, 337+, 362+, 371+      
Jméno je z názvu království Sinhalců Sinhala v Mahábháratě; odtud evropská jména Ceilao, Ceylon, Cejlon apod. Řec. Táprobané je z Tambapanna (-nni) z Vidžajovy doby a ze sanskrtského a tamilského Támbrapanni či Támraparni/Támraverní, „měděné barvy“, u Klaudia Ptolemaia Saliké (ze Sihala), sídelního města. Z perského (a arab.) jména Sarandíb pochází označení Serendivů, jak Cejlonce nazval Ammianus Marcellinus ve 4. st. n. l.; odtud je angl. serendipity, "šťastná náhoda".
O cestě na Cejlon máme vzácnou informaci obsahující dokonce cestovatelovo jméno. Za císaře Augusta se v Arabském moři dostal do bouře propuštěnec P. Annius Plocamus, jinak nájemce všech římských daní a poplatků v oblasti Rudého moře od státu. Při obeplouvání vod kolem Arábie, svého "regionu", byl větrem hnán podél Karmánie a jeho loď se po patnácti dnech dostala na Cejlon do přístavu „Hippúros“ ztotožňovaného s dnešní lokalitou Kuduramala (v obou případech s významem Koňská hora). Pobyl tam šest měsíců a pak všechno vyprávěl v Římě císaři, srov. rok 6+.
Král, podle jednoho z dohadů Mahádhartaka Mahánága, vládnoucí v letech 40 – 69 (??), vyslal do Říma poselství čtyř mužů, jemuž stál v čele muž jmenovaný/titulovaný jako rachia, tedy snad rádža.
O C. poprvé psal Seleukův vyslanec u Čandragupty Megasthenés a od něho a účastníků Alexandrova tažení Nearcha a Onésikrita bral informace Eratosthenés, když tvrdil, že na ostrovu, o němž už Aristotelés napsal, že je prý o něco menší než Británie, není měst, ale sedm set vesnic. Plínius, který zaznamenal cestu publikána P. Annia Plocama, říká, že na C. jsou větší sloni než v Indii, je tam také více drahého kamení a že cejlonští vyslanci vykládali o pěti stech městech a sídelní město Palaisimundon mělo prý dvě stě tisíc obyvatel (= Anurádhapura, v páli: vyslanci pali-simanta).
Druhé a poslední poselstvo z Cejlonu zřejmě dorazilo do Kónstantínopole, nového hlavního města římské říše, roku 362 za Iúliána (Divové n. Divénové z Indie a Serendivové).
Prvním a hlavním sinhalským královstvím Sinhala leželo na severu ostrova a v jeho středu v kraji Rádžarata (Pihita) se sídlem nejprve v Tambapanni, pak v Upatissa Nuwara a nakonec v Anurádhapuře. Údělným královstvím Anurádhapury (trvalo v letech 377 př. n. l. do 1017 n. l., viz pod An.) na jihu a jihovýchodě byla rovněž buddhistická Ruhuna/Ruhunu se sídelním městem Tissamaháramou na jihu ostrova. Založil ho buddhistický král Devanampiyatissa/Devanampijatissa (307-267) pro svého mladšího bratra Mahánágu, podle jednoho z možných datačních odhadů někdy ve třetím století př. n. l. (srov. zde výše).
Po něm vládl jeho syn Jatalatissa/Yatalatissa, pak jeho syn Gothabhaya/Gotabaja, který asi zemřel roku 205 př. n. l. Po něm vládl jeho syn Kavantissa, asi 205-161. Jeho syn Dutugámunu/Dutugemunu či Dutthagámaní porazil všechny tamilské krále na ostrově, zmocnil se i Anurádhapury, tehdy v tamilských rukách. Zemřel roku 137 a Ruhuna opět splynula s Anurádhapurou. Později existovalo na jihozápadě ostrova třetí sinhalské království Maja/Maya, též království Dakkina n. Dakinnadesa.

Celeia, Caleia, řec. Keleia, m. v Nóriku, dn. Celje ve SLO§ 144+

Celélátové, Celélátés n. Celéiátés, ligurský národ§ 197
Celer, v Jerúsalému popravený voj. tribun, celé jméno neznáme§ 52+

Celer, architekt Zlatého domu, celé jméno neznáme§ 64+, 86+ 

Celer, rytíř, celé jméno neznáme, popraven za soužití s vestálkou§ 85+

P. Celer n. Celerius, zlotřilý rytíř§ 54+

Celestínus§ viz Caelestínus

celibát§ 
Instituce celibátu není vynálezem křesťanským. Latinské caelebs, caelibátus, znamená neženatý a je protikladem k marítus, ženatý, a viduus, oddělený, zbavený, okradený, tedy vdovec. V některých kultech požadavek po rituální čistotě a oddanosti ryze sakrálním věcem trvá.
Křesťanský celibát někdy během prvních dvou staletí n. l. zřejmě povstal z představ o blížícím se království nebeském, kdy věřící opouštěli rodiny, aby se bez rozptylování věnovali duchovní přípravě na apokalypsu.
Z větších evropských a středomořských kultů vyžadovala sexuální čistotu kněží Kybelé, Velká matka bohů. Její hodnostáři v extasi dokonce podnikali autokastraci. Abstinenci od sexu dodržovali kněží oblíbené egyptské Ísidy, jeden z hlavních vzorů pro křesťanskou pannu jménem Marie.
V Římě se na třicet let, vlastně na celý svůj aktivní život, zbavovalo soužití s mužem šest kněžek bohyně rodinného krbu Vesty. Pokud se s nějakým mužem spustily, byly zazděny zaživa do podzemní kobky.
Sexuální zdrženlivost svých příznivců vyžadovali z filosofických škol a komunit pýthagorici a stoupenci tzv. druhé stoy. Nediktovaný celibát dodržují „svatí muži“ hinduistů a některých buddhistických směrů. Z trojice monotheistických kultů ani židovský ani mohamedánský od svých kněží celibát nevyžadují, u Židů se kněžské funkce v rámci rodu dědily.
Celibát je závazný pro kněží katolické větve křesťanství a některé mnišské řády. Nemá opory v Novém zákonu, kde se o něm hovoří pouze jako o doporučeníhodném způsobu života. Šim´on Kefa alias Simón Petros (řec.), první z římských biskupů, ženat ovšem byl. Koncil hispánských biskupů v letech 295 – 302 n. l. v Elviře, starém Illiberis na místě dnešní Granady, reagoval na to, že kněží křesťanů měli své rodiny: zakázal jim život se ženami a svými dětmi.
Koncil v Níkáji roku 325 potvrdil krutost španělských kleriků a nařídil, aby Ježíšův kněz neměl pod svou střechou žádnou ženu kromě matky, sestry nebo tety, sňatek ale explicitně nezakázal.
Ani tohle nebylo klérem nijak respektováno a s pádem římské říše na čas i zapomenuto. Devátý křesťanský ekumenický koncil zvaný první lateránský, svolaný roku 1123 papežem Calixtem II., zrušil theoretickou šanci kněží ženit se. O šestnáct let později druhý lateránský koncil, svolaný Innocentem II., uzavřené sňatky kléru, mnichů a jeptišek zrušil.
Ještě novodobý papež Pavel VI. musel tvrdá pravidla sexuální abstinence potvrdit encyklikou Sacerdotalis caelibatus ze dne 23. června 1967: kněží musejí být nachystáni na příchod vlády Ježíše na zemi, jak křesťané předpokládají, že se někdy stane.

Cellini, Benvenuto, sochař a zlatník z Florence (1500 - 1574)§ 296

Celsus, celé jméno neznáme, statkář a usurpátor§ 260+

 

Cemenelum, řec. Kemeneleon, sídel. m. Přímořských Alp/Alpés Maritimae, d. Cimiez, součást Nice§ 15

cena§ viz ceny

Cenabum, Genabis, Orléans, viz Gallia Comáta a Sénónové
Cenománové, kelt. národ§ 232, 200, 198, 197
Součást svazu Aulerků v Lugdúnské Gallii na sz. dn. Francie mezi Séquanou/Seinou a Ligerem/Loirou; jejich božstvo se jmenovalo Bergimus, srov. jejich sídlo Bergomum, dn. Bergamo v Lombardii. V Lombardii byla jejich sídel. m. Brixia, dn. Brescia.

Cénsórínus§ viz Caelius Cénsórínus 

cénsus, cénsúra, č. census, censoři, cénsórés§ 578, 509, 465, 459, 443, 434, 351, 311, 293, 289, 279, 263, 255, 251, 221, 214, 208, 204, 193, 189, 174, 171, 168, 165, 161, 151, 141, 137, 130, 124, 114, 100, 70, 46, 22-, 47+, 85+ (cénsor perpetuus), 249+    
Majetkový odhad prováděný jednou za pět let, vlastně dnešní majetkové přiznání kombinované se sčítáním lidu řízené censory z jejich sídla na Martově poli ve "veřejné ville"/villa pública. Censorům pomáhali úředníci censuálové, později úředníci přímo v císařské kanceláři vyřizující žádosti stížnosti občanů (scrínium libellórum), viz také lústrum. Census údajně zavedl král Servius Tullius, první republikánský census je zaznamenán k roku 465, C. Március Rutilus Cénsórínus, cos. roku 310, byl za život censorem dvakrát a z jeho podnětu byl přijat zákon, že censorský úřad nelze za život zastávat více než jednou. Stát získával aktuální informace o počtu rodinných příslušníků, majetcích včetně šatstva a šperků žen. Původně censor spočetl a prohlédl občany ve zbroji na Martově poli, kteří pod přísahou sdělili jméno své a otcovo. Ověřovala se tak bojeschopnost Římanů. Kontrolní pravomoce censorů za republiky rostly až se dokonce stali strážci veřejné morálky (odtud dnešní význam výrazu: státní dohled nad informacemi a svobodnými uměními).
Od roku 443 úřad bděl nad mravy a vojenskou i politickou aktivitou občanů a který prováděl odhad počtu občanů a jejich majetku. Byli zvoleni dva úředníci, censoři, a každý pátý rok proběhla jejich nová volba. Tento stav trval až do roku 434, od kdy se volili censoři jen na osmnáct měsíců. Dohlíželi na opravy veřejných budov, zadávali velké zakázky na stavbu veřejně prospěšných objektů, pronajímali státní pozemky, doly a plavbu po řekách.
Když roku 392 zemřel censor C. Iúlius, byl za něho vybrán náhradník. Poněvadž za ono pětiletí došlo na dobytí Říma, nebyl už nikdy za zemřelého censora ustanovován náhradník.
Augustus vymýšlel, jak zapojit na nižších úrovních občany do státní administrativy a správy, když jim vyšší vzal.
Takže kontrolovali veřejné stavby, silnice, vodovody, rozdělování obilí atd., ostatně většinou to, co šlo stejně z jeho peněz. Císař držel třikrát census, nikdy k němu nebyl zvolen, ale sám se nadekretoval. Poslední censoři byli voleni roku 22 př. n. l. Posledními jmenovanými censory byli v roce 74 n. l. císař Vespasianus a jeho syn Titus. Od té doby vykonával censorská práva sám císař. Seznamy pro "majetková přiznání" pořizovali státní zaměstnanci scríbae, písaři. Censorům k ruce byli činovníci cénsuálés, kteří za císařů vedli daňové censuální knihy, librí cénsuálés. V jejich čele stál magister cénsús, řídící příslušnou kancelář císařské správy.
Sčítání obyvatelstva pro daňové účely bylo v hellénském světě tradiční. Velká část hellénských států mělo majetkový census za základ ústavních práv občanů podle zásady „kdo více platí, má větší právo řídit“.
Jako první Egypťan a jako první panovník v historii lidstva uspořádal sčítání lidu Den; Den (Horovo jméno) Chastej, resp. Semtej či Septej, též Udimu, Vedimev, leg. Hsapti, řec. Usafais vládl 3054 do 3034 či 3053, podle Manethóna 20 let, mohl však vládnout i 55 let. Na Sínaji válčil s nomády a zavedl nové náboženské obřady. Jako první z vládců Egypta používal titulaturu „král Horního a Dolního Egypta“.
Populaci dávali pravidelně sčítat čínští panovníci a údaje o počtech poddaných a finančních reservoirech mezi nimi byly již tehdy na evropské poměry obrovské, viz rok 1 n. l.
V českých zemích a celé habsburské říši poprvé sčítán veškerý lid roku 1754, konskripce. První československé sčítání bylo roku 1921, první v České republice roku 2002.
censoři v Římě (seznam není úplný, ale souvisle sestavitelný od roku 280 řazeno podle začátku úřadu):
rok/patriciové - plébejové
280 L. Cornelius Scipio Barbatus Cn. Domitius Calvinus Maximus
275 Q. Aemilius Papus C. Fabricius Luscinus
272 L. Papirius Praetextatus M´. Curius Dentatus
269 L. Aemilius Barbula Q. Marcius Philippus
265 Cn. Cornelius Blasio C. Marcius Rutilus Censorinus
258 L. Cornelius Scipio C. Duilius
253 L. Postumius D. Iunius Pera
252 M´. Valerius Maximus Messalla P. Sempronius Sophus
247 A. Manlius Torquatus A. Atilius Caiatinus
241 M. Fabius Buteo C. Aurelius Cotta
236 L. Cornelius Lentulus Caudinus Q. Lutatius Cerco
234 A. Postumius Albinus Q. Atilius Bulbus
231 T. Manlius Torquatus Q. Fulvius Flaccus
230 Q. Fabius Maximus Verrucosus M. Sempronius Tuditanus
225 C. Claudius Centho M. Iunius Pera
220 L. Aemilius Papus C. Flaminius
214 P. Furius Philus M. Atilius Regulus
210 L. Veturius Philo P. Licinius Crassus Dives
209 M. Cornelius Cethegus P. Sempronius Tuditanus
204 C. Claudius Nero M. Livius Salinator
199 P. Cornelius Scipio Africanus P. Aelius Paetus
194 C. Cornelius Cethegus Sex. Aelius Paetus Catus
189 T. Quinctius Flaminius M. Claudius Marcellus
184 L.. Valerius Flaccus M. Porcius Cato
179 M. Aemilius Lepidus M. Fulvius Nobilior
174 A. Postumius Albinus Q. Fulvius Flaccus
169 C. Claudius Pulcher Ti. Sempronius Gracchus
164 L. Aemilius Paullus Q. Marcius Philippus
159 P. Cornelius Scipio Nasica Corculum M. Popillius Laenas
154 M. Valerius Messalla C. Cassius Longinus
147 L. Cornelius Lentulus Lupus L. Marcius Censorinus
142 P. Cornelius Scipio Aemilianus L. Mummius Achaicus
136 Ap. Claudius Pulcher Q. Fulvius Nobilior
131 [nikdo z patr.] Q. Caecilius Metellus Macedonicus et Q. Pompeius
125 Cn. Servilius Caepio L. Cassius Longinus Ravilla
120 [žádný] Q. Caecilius Metellus Baliarus et L. Calpurnius Piso Frugi
115 [žádný] L. Caecilius Metellus Diadematus et Cn. Domitius Ahenobarbus
109 M. Aemilius Scaurus M. Livius Drusus
108 Q. Fabius Maximus Eburnus C. Licinius Getha
102 [žádný] C. Caecilius Metellus Caprarius et Q. Caecilius Metellus Numidicus
97 L. Valerius Flaccus M. Antonius
92 [žádný] Cn. Domitius Ahenobarbus et L. Licinius Crassus
89 L. Iulius Caesar P. Licinius Crassus
86 [žádný] L. Marcius Philippus et M. Perperna
Dictator L. Cornelius Sulla zrušil censorský úřad roku 81, obnoven roku 70, viz výše.
70 Cn. Cornelius Lentulus Clodianus L. Gellius Publicola
65 [žádný] M. Licinius Crassus et Q. Lutatius Catulus
Censoři roku 65 census nedokončili a byli zvolení noví (všichni nejsou známi). Další census se konal až roku 28.
28 Imperator Caesar Augustus M. Vipsanius Agrippa
22 Paullus Aemilius Lepidus, cos. 34 L. Munatius, poslední zvolení censoři. Augustus a jeho nástupci se dekretovali do úřadu sami.

Cénsorius Datiánus§ cos. 358+ 

M. Cénsorius Paullus§ cos. suff. 160+ 

censura, tisková, informační (v moderním slova smyslu)§ 715, 25+ 
Censurovat korrespondenci občanů za války doporučuje Aineiás Taktikos, autor theoretického spisu o vojenství ze 4. st.; doklady o takové praxi však nejsou zachovány.
Nejstarší případ literární censury? Šenkýřka bohů Siduri, když spatřila Gilgameše utrápeného smrtí svého přítele Enkidua a na cestě za tajemstvím nesmrtelnosti, mu dala následující rady do života: „Kam běžíš Gilgameši? Život, jejž hledáš, nenalezneš! Když bozi stvořili lidstvo, lidstvu dali smrt v úděl, život však do svých rukou si vzali. Ty, Gilgameši, žaludek si naplň, ve dne i v noci se raduj. Denně pořádej slavnosti, tancuj a hraj si ve dne i v noci. Nechť čisté jsou tvé šaty, tvá hlava vymyta, ve vodě se koupej. Na dítko zři, jež držíš na své ruce. Ať manželka se raduje na tvém klíně. Takové je lidské počínání!“
Požitky, pozemská blaha zde líčená, patří do hodnotového světa vzdáleného od nás téměř pět tisíciletí. Epos o Gilgamešovi koloval ve starověku v několika versích, ale teprve Aššurbanipalovi knihovníci pořídili jeho kanonisovanou podobu. Do ní ale nebyla tato pasáž zahrnuta. Zřejmě se hédonická ponaučení vymykala představám assyrských editorů o morálnosti takové lekce truchlícímu hrdinovi...


Prótagorás z Abdér, který se jako první z lidí nazval sofistou (jako protiklad k pýthygorovskému filosofos, „milující moudrost“). Proslul výrokem, že měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou.
Jeho spis O bozích, Peri theón, byl prý roku 411 spálen na popud krátké oligarchické konservativní vlády Rady čtyř set na agoře (údajně celý „náklad“ - první takový případ v evropských dějinách!) a on musel opustit Athény.
Před ním doporučoval Platón nevykládat mládeži „homérské“ pojetí plympských bohů, jak si navzájem škodí a zatahují do sporů lidi, protože by to nemusela správně pochopit. Naopak se prý má bůh zobrazovat takový, jak je – jak říká Platón, dobrý.
Doporučoval tedy první náboženskou censuru v Evropě. Platónův Sókratés také doporučoval škrtat pasáže z básníků budící hrůzu ze smrti. Héróové a hrdinové nemají naříkat ani se smát, tak Platón.
Římský model státní censury vypadal např. následovně: Údajně roku 181 byly na poli písaře L. Petilia pod Ianiculem nalezeny v kamenné skřínce řecké a latinské náboženské texty (?) druhého římského krále Numy Pompilia.
Na písařovo doporučení a po přísaze, že obsahují věci, které by mohly vést k porušování náboženských praktik a že je proti „zájmu státu“, aby čteny a uchovány, rozhodl Senát o jejich veřejném spálení.
Římané také mysleli na urážku na cti a naformulovali snad nejstarší tiskový zákon v Evropě: trestu smrti propadl ten, kdo veřejně zpíval nebo složil píseň, která by druhému způsobila hanbu či ostudu (8. deska Zákonů XII desek). Zda to bylo opatření proti magii, nebo opravdu proti svobodě slova, se můžeme jen domýšlet.
Ani soustavní stěžovatelé to v Římě neměli jednoduché. podle zákona jistého Remmia, lex remmia, bude potrestán žalobce, který nemůže svou žalobu prokázat. Zřejmě mu bylo na čelo vypáleno písmeno „K“, od calumniátor, křivý žalobce, žalobníček.
Viz také pod filosofové, svoboda slova.

C. Centénius, praetor§ 217

centó, řec. kentrón, č. centon, skládání veršů rozmanitých autorů v nový celek§ 351+

 

Centumcellae, přístavní m. v Latiu, dn. Civitavecchia§ 252+

 

centurie, v Římě§ 753, 578, 471
Hlasování centuriátního sněmu, comitia centuriata, za hradbami a ve zbrani bylo možné přerušit stažením "praporu" na Ianiculu, kde původně stávala stráž na ochranu před nenadálými útoky. Nehlasovalo se proto vcelku a dokud byl prapor nahoře a stráž na místě. Jakmile byl prapor stažen praetorem Q. Caeciliem Metellem Celerem, nebylo o ničem dál možné rozhodovat. Jako politická lest použito roku 63.
Toho roku obžaloval z Caesarova návodu a Q. Caecilia Metella T. Labienus jezdce a senátora C. Rabiria za účast na vraždě tribuna lidu Saturnina roku 100, ale neuspěl. Comitia centuriata sice hlasovala pro Rabiriovu vinu, ale pak zmizel prapor z Ianiculu a soudní rozhodnutí pozbylo platnosti. Populár Caesar to ani nepotřeboval: chtěl varovat senátory, aby nepodléhali lidovým hnutím, jako se stalo roku 100.

centurió, armádní hodnost, jeho finanční výhody na úkor mužstva§ 69+  

 

ceny, cenové relace, platy, mzdy, výdělky, majetky, boháči, bohatství, zlato, podnikání, kapitalismus, luxus, dary, dobročinnost, nadace, filanthropie, solidarita, euergetismus, přídělový systém, kontrolované ceny, cenová regulace cf. pod lichva a daně, viz také daně a rozsáhle pod zlato, kde srovnání se současností
[Pro přepočet mezi hellénskými a římskými měnami lze obecně říci, že jedna drachma je jedním denáriem tvořeným čtyřmi nebo osmi sestercii/séstertii (HS). Jeden hellénský talent je sto římských liber a šest tisíc drachem; jeden talent je tedy šest tisíc dénáriů, tj. dvacet čtyři nebo čtyřicet osm tisíc séstertiů; jeden HS má 2,5 assu a deset (od roku 133 šestnáct) assů je jeden denár/dénárius.
Do jednoho dénária se vešly čtyři a později osm séstertiů: jeden milion HS je 125 nebo 250 tisíc drachem, tj. téměř 42 talenty stříbra. Stříbrný dénárius, hlavní římská republikánská mince, měl dva victoriáty. 25 dénáriů bylo za Augusta jeden aureus. Zlatý dénárius se dělil na sto séstertiů. Ze vztahu zlatého aurea a stříbrného séstertia vyplývá, že jedno sto milionů séstertiů bylo za Caesara 8.180 tun zlata, za Augusta 7.960 tun. Viz dále pod zlato. • Pro milovníky absolutních srovnání s novověkem: několikrát se v moderní popularisující literatuře objevilo hodnotové rovnítko 20 $ (USD) = 1 séstertius, ale ovšem také 7 až 10 eurů = 1 HS, nebo deset tisíc talentů = deset milionů dolarů. Životní náklady, jak zde níže patrno, byly nesrovnatelně menší než dnes]
Všechno zlato světa
Jako jednu z cen dostihového závodu, který uspořádal na počest Patrokleovu pod Troiou Achillés, byly dva talenty zlata. Tolik chtěl mimo jiné dát také Agamemnón jako odškodné uraženému Achilleovi. Homérovskému člověku byla nejcennější otrokyně (cena první), mnohem méně než zhruba padesát kilogramů zlata (cena až čtvrtá).
Homérovská Hellas však nebyla známá zlatými poklady. Naopak: homérští hrdinové se mnohdy živili piraterií, a nikdo v tom neviděl nic odpudivého. Vyhlášen zlatem byl Egypt, který však v 10. století byl pouhým odleskem starého faraonského bohatství. Král Osorkón I. v Búbastě věnoval chrámu zlaté a stříbrné předměty o celkové váze přes 390 tun, což by mohla být kořist jeho otce Šošenqa I. z tažení proti Israéli a Júdě z roku 928, pokud v tom chudém kraji vůbec tolik kovů bylo.
Ovšem ve srovnání s možnostmi perského krále… Na daních vybral Dáreios I. ročně minimálně 14560 talentů eubojských ve stříbře ( roztavený kov byl nalit do hliněných sudů, z nichž po zchladnutí byla keramika otlučena a k disposici bylo stříbro a zlato v mincovní kvalitě).
Ze tří západoanatolských satrapií, tedy včetně Iónie, získával ročně 1260 talentů. Koneckonců když Peršané nedokázali Hellény přemoci vojensky, vsadili na lidskou slabost požitkářství a cestu k ní, korupci: pustili do nich armádu lukostřelců, jak říkali Helléni, protože na perských mincích zvaných dareikos, byl vyobrazen král v posici střílícího lukem.
Podobnému vměšování Peršanů do hellénského světa udělal přítrž až Alexandros Makedonský. S ním a hlavně po jeho smrti se do Evropy dostalo neuvěřitelné množství drahého kovu: střídmý hellénský svět se náhle pozlatil (viz o tažení Alexandra Velikého apod.). Pro Římany byli Makedonci bohatci, ačkoli to nebylo již dávno pravda: po druhé válce makedonské římští komici uváděli ve svých hrách, že dotyčný „je bohatý jako Dáreios nebo Filippos“, sc. Pátý.
Nejbohatším člověkem nekrálovského rodu byl v „perské“ době, jak tvrdí Hérodotos, Lýd Pýthios, syn Atyův. Při tažení Xerxa na západ nabídl králi dar dva tisíce talentů stříbra a bez sedmi tisíc čtyři miliony zlatých dareiků. Král to odmítl a daroval mu oněch sedm tisíc dareiků (Pýthiova pozdější prosba, aby propustil z vojska jeho nejstaršího syna však Xerxa rozčílila natolik, že kázal nešťastníka rozetnout a mezi půlkami těla pak promenovala jakoby při lustraci armáda).
Hellénská prostota
Klasické Řecko bylo chudé na suroviny a lesk orientálních dvorů neznalo. Filosofové z toho udělali ctnost a „evropská civilisace“ od nich dostala do vínku pojem skromnost. Přesto i mezi chudáky bývají války o chudobu, respektive o to, kdo jí bude velet. K prvním velkým penězům přišli Athéňané nálezem výnosné stříbrné žíly doma v Attice. Čistý zisk z laurijského stříbra činil ročně jedno sto talentů (srov. roky 483 a 482).
Pro srovnání, kolik činily roční příspěvky athénských spojenců a členů délského spolku v dobách idylických, kdy jediným nepřítelem byl v podstatě jen Peršan. Nejvíce roku 442 platila Aigína, a to 3000 drachem (půl talentu). Paros platil 1800 drachem, Býzantion 1571, Abdéra 1500, Lampsakos 1200, po 1000 drachmách Ainos a Perinthos, 900 Kýmé, Kalchédón a Kýzikos, 700 Erythrai, 666 drachem a 4 oboly Naxos, 600 např. Efesos, 500 např. Mílétos.
Roku 477 činil roční tribut za ochranu do Athén 460 talentů (2 760 000 drachem), roku 454 pět set (tři miliony drachem), na začátku peloponnéské války roku 431 šest set talentů, ale o tři roky později osm set, roku 425 už 1500 talentů stříbra (devět milionů drachem).
Spolkové reservy uložené v Athénách činily roku 454 osm tisíc talentů (= 48 milionů drachem), roku 432 deset tisíc talentů (šedesát milionů drachem).
Členský příspěvek ovšem ve velké většině obcí vypadal jako spíše privátní výdaj takto: nejméně platil iónský Elaiús, jednu drachmu a 4 oboly, pak Rhéneia, státeček na ostrůvku u Délu, a Neápolis na Helléspontu, a to po pěti drachmách. 8 drachmami a dvěma oboly příspívaly státečky jako Myndos, Karynda, Sermaieis Thrácká, Séstos, Limnai, Madytos, Astyra v Mýsii, Diosiron. Šedesátinu spolkových dávek dostávala pokladna Athénina. Výše jednotlivých plateb kolísala.
Athéňané proto měli dost peněz na své skvostné projekty. V letech 447-432 vynaložili na stavbu Parthenónu tisíc talentů, čtyři sta dali na zlatou a ebenovou sochu Athény, tři tisíce na Ódeion, střední hradby, loděnice a doky v Peiraiu, dvě stě na dvě zlaté sochy Níké. V letech 433-425 dali 2700 talentů na chrám Athény Vítězné, na dokončení Parthenónu a spojené projekty, summa summarum osm tisíc talentů (= 48 milionů drachem).
Na začátku peloponnéské války museli spojenci za ochranu postupně přitlačit. Roku 430 ještě platil Býzantion 2179 drachem, ale Kalchédón jen 585, Kýzikos 858 drachem a dva oboly, Lampsakos 1045. Roku 425 ovšem platila chudák Rhéneia 1000 drachem (a nikoli pět), Paros 30 talentů, Naxos, Andros, Mélos a Eretriá po 15 talentech, atd. Sicilská Egesta roku 415 darovala za pomoc ve válce se Selinúntem Athéňanům šedesát talentů neraženého stříbra a doma měla k disposici už jenom třicet. Za to prodej Athéňany zotročených Hykkařanů ve stejné době vynesl v Kataně 120 talentů (!).
Pro srovnání: obléhání Poteidaie v letech 432 až do konce roku 430 (ne-li déle) stálo 2000-2400 talentů, přičemž platy tří tisíc hoplítů, jejich sluhů a námořníků třiceti trojřadek nestály ani polovinu toho. To veškerá kořist Makedonců po vyvrácení Théb a likvidaci státu činila 440 talentů.
Pro jiné srovnání: z aztéckého území se do Španělska po 13. srpnu 1521 odvezlo pět tisíc tun zlata a v Seville se mezi roky 1521 až 1560 přeložilo cca. šestnáct tisíc tun stříbra. Viz dále pod zlato.
Klasické výnosy, ceny a náklady
Níkératův syn Níkiás, popravený na Sicílii, měl v dolech tisíc lidí a pronajal je Thrákovi Sósiovi za jeden obolos denně za každého, tj. 1,66 miny. Musel ale jejich počet uchovávat vždy na tisícovce. Tři sta otroků vynášelo jistému Filémonidovi půl miny.
Hipponíkos, který padl u Délia, otec Kalliův, měl otroků šest set. Jejich pronájem mu denně vynášel jednu minu stříbra, tj. ročně šest talentů raženého stříbra o váze 156,6 kg. Xenofón spočítal, že po nákupu deseti tisíc státních otroků bude z nich roční příjem jedno sto talentů.
Podle Solóna bylo možné cizoložníka zabít, únos a znásilnění přišlo na sto drachem. Vítěz na olympiádě obdržel v Athénách 500, na isthmiích sto drachem. Býk stál za Solóna 500 dr., ovce a medimnos obilí sto dr. Z obchodu s otroky se vždy bohatlo (srov. piraterie a piráti). Za athénského tažení na Sicílii ve válce peloponnéské prodal Níkiás zotročené obyvatelstvo dobytých Hykkar s další kořistí dohromady za 120 talentů.
Roku 415 stál otrok v Athénách od 120 do 360 drachem (kárský zlatník). Při ceně 202 drachem činila daň z prodeje 2 dr. a jeden obolos. Z aukce pozůstalosti ze stejné doby „prolomené lehátko“ bylo prodáno za 3 drachmy a 1 obol (daň 1 obol), deset panathénajských amfor malovaných za 5 drachem a 1 obol (= 31 obolů; daň 3 oboly), dřevěny žlab byl za deset drachem a jeden obolos (daň 3 oboly).
Výnos statku ze sklizně fíků, hroznů, oliv a slámy činil asi 40 drachem a v téže době byl dům v Athénách se zahradou a pozemkem za 205 drachem s daní 2 drachem a 3 obolů. O století později bylo za slušné věno pokládána částka dvou talentů, stateček se stejným ročním výnosem za střední; rolník s ročním výnosem jednoho talentu si již mohl dopřát otroka.
Minimální hodnota majetku pro získání občanství činila tehdy dvacet min (od roku 322, census srov. pod Athény). Platón odkoupil od pýthagorika Filoláa tři spisy za sto min stříbra.
Řemeslníci a dělníci vydělávali na konci peloponnéské války drachmu denně, v průběhu čtvrtého století 1,5 drachmy (svobodný stejně jako otrok). Umělečtí řemeslníci, kameníci, malíři více, nikoli však většinou v denní mzdě. Tak za ožlábkování sloupů akropolského Erechtheia dostalo ke konci peloponnéské války několik kameníků po osmnácti drachmách, za vyhlazení sloupů až 35. Dodavatel eukastiky na vlisu na sloupoví 44 drachem a jeden obolos. Zajímavé na zachované výplatnici z roku 408n. je skutečnost, že většina řemeslníků jsou metoikové, menšinu tvoří jmenovitě uvedení otroci a Athéňané.
V Alexandrově době dostávali kameníci tesající státní usnesení do mramoru drachmu za padesát písmen. Cihláři v devadesátých letech čtvrtého století dvanáct až patnáct drachem za tisíc cihel, v Alexandrově době sedmnáct až 25 drachem.
Demokracie byla v Athénách pro občany z části státem placená. Při výkonu funkce přináležela Athéňanovi opsónion, „něco k chlebu“, stravné ve výši minimálních denních nákladů: roku 460 to byly dva oboly, roku 408, v závěru peloponnéské války, demokracie podražila na oboly tři (= půl drachmy), roku 415 výjimečně obolů šest.
Náklonnost bohů obětinami také něco stála. Dotyk sochy a vyslovení prosby héróovi Theágenovi na Thasu stál v pátém století obolos, Artemis v Halikarnássu dva oboly, Asklépios na Kóu půl obolu, Amfiaráos v Órópu šest a později devět obolů (= 1,5 drachmy), obětní býk Diovy ovšem obolů 1200, koza 300.
O století později za symposeion v Athénách v Alexandrově době braly hetairy deset drachem. Jejich denní minimální stravné činilo před Alexandrem dva oboly, koncem 4. století dělalo již minimální stravné pro otroka tři oboly, pro eféba, mladíka na vojně, oboly čtyři (ze státního rozpočtu).
Tolik si vydělal denně prostý námezdný voják o půlstoletí dřívě (hoplítés dostával drachmu/den): roku c. 351 kalkuloval náklady expedičního armádního sboru do Makedonie Démosthenés, viz rok 351, a počítal po deseti drachmách na muže a měsíc, u jezdců po třiceti drachmách. Čtvrtka laciného vína (kotylé = c. 0,27 l) stála ve druhé polovině 4. století šestinu obolu, byla ovšem po athénských hospodách k mání vína až za čtyři oboly čtvrtka.
V Pompéjích v prvním století n. l. stála, podle zachovaného nápisu na zdi, „velmi obratná Hellénka Eutyché dva assy“, ale „velmi obratná Sperantia devět assů“. Pokud obě dámy příliš nepily, mezi proletáři se sexem slušně uživily. Vždyť v době zániku Pompéjí vydělával dělník denně nejvýše tři séstertie (HS), a do jednoho HS bylo 2,5 assů.
Téměř stvrzenku pro pomyslný daňový úřad zanechala v Pompéjích na zdi jistá spokojená trojice: "21. listopadu roku 3 př. n. l. tu Epafra, Acútus a Auctus měli ženu Týché, každý po pěti assech; dohromady assů patnáct" neboli: a. d. xi. k. decembrés Epap(h)ra, Acútus, Auctus ad locum duxsérunt (!) mulierem Týchén pretium in singulós a(ssés) v f(uit), M. Messallá L. Lentuló cos. - a(ssés) xv." Týché tehdy vydělala téměř dénárius (= šestnáct assů), což za příznivých okolností mohla být cena otroka, viz zde níže.
V jedné Menandrově komédii se mladý čerstvě ženatý muž odstěhuje od své manželky a žije s jistou půvabnou hudebnicí, za níž musí denně kuplíři-pasákovi zaplatit dvanáct drachem. Mužova mladá choť trpí, protože manžela miluje, a její šetřivý otec je namíchnut, že zeťák vyhazuje tolik peněz z věna oknem; prý by za to žil měsíc a šest dnů, tedy s proletářskou skrovností dva oboly na den. Více než ty peníze na příběhu nebylo skandálního.
Menandrův překladatel T. Maccius Plautus dává v jedné z komédií matkou-kuplířkou pronajímat svou dceru jednomu klientovi na dobu jednoho roku za dvacet min, prodala by ji za dva talenty stříbra.
Pro srovnání: Moderní čísla nelze obhajitelně srovnávat ani nelze říci, v jakém rozsahu se jednotlivé majetkové vrstvy podílely na tvorbě hrubého „národního“ produktu. Roku 1998 inkasovalo ve Spojených státech 0,01 procenta obyvatelstva, tj. 13 tisíc daňových poplatníků, tři procenta všech příjmů Ameriky. Průměrný roční příjem této finanční elity byl 17 milionů dolarů. Nejvyšší roční příjem na světě ve formě platu měl na začátku třetího tisíciletí roku 2001 Larry Ellison, majitel firmy Oracle: 706,1 milionů dolarů.
Zámožní a marnotratní Helléni
V nejlepších časech měla Aigína nejvýše pět tisíc obyvatel, ale proslula obchodem. Koncem šestého století byl jedním z nejbohatších lidí hellénského světa nebo nejbohatší syn Láodamantův Sóstratos z Aigíny, který obchodoval s Etrusky. Jeho votivní kamenná kotva s nápisem se nalezla v Gravisce, přístavu Tarquinií, emporiu s hellénským zastoupením: „Jsem Apollóna Aigínského, věnoval mne Sóstratos“. Jak bohatý, Hérodotos neuvedl.
Na začátku perských válek byl talent obrovské množství „peněz“. Když Athéňané uložili Miltiadovi, vítězi od Marathónu, pokutu 50 talentů, zabili ho (viz pod pokuty). Jeho syn Kimón šel cestou selfmademana a zemřel jako zřejmě nejbohatší Athéňan. Po Kimónovi byl v Athénách vyhlášeným bohatcem Kalliás.
Lidé ze zábavního průmyslu mu majetek hodně provětrali. Jeho stejnojmenný děd Kalliás, syn Hipponíkův, vyjednal s Peršany roku 449 slavný mír a padl u Olynthu roku 432. Když otec našeho Kalliy Hipponíkos padl u Délia v zimě roku 422, říkalo s Kalliovi prostě a jednoduše Plúsios, Plútos, Boháč. Zdědil totiž majetku za dvě stě talentů stříbra (roční spojenecké „příspěvky“ délského spolku činily šest set talentů).
Ovšem po několika letech, a vše během tvrdé peloponnéské války Athéňanů se Sparťany, mu zbyly pouhé dva talenty. Umělečkové, děvenky, milenci: hostinu popsanou Xenofóntem dával na počest svého objevu a nové lásky zápasníka Autolyka, jemuž Leócharés vytvořil sochu (athlétés byl zavražděn vládou třiceti roku 404).
Před vítězným tažením Athéňanů na Éión roku 476, odkud vyhnali perskou posádku, věnoval Menón z Farsálu na válku dvanáct talentů stříbra (ale občanství v Athénách se mu za to nedostalo).
Na hrách se dávaly jako ceny trojnožky, purpurové pláště, zlaté a stříbrné poháry, zdobené zbraně. Na panathénajích dostávali vítězové malované panathénajské amfory s olivovým olejem z posvátných oliv: vítěz v běhu padesát amfor, v pankratiu čtyřicet, ostatní po třiceti. K tomu všichni zlatý nebo stříbrný věnec a trojnožky.
Dávaly se také peníze. Jistý Filón za vítězství dostal od státu pět talentů stříbra, jeden tisíc ražených drachem. Jinou cenou byli tři voly v ceně tří set drachem. Viz více heslo hry.
(pokr.)