364-360
************************************************************
364.
Ol. 104, 1
Fókidés z Athén
Tímokratés
a. u. c. 390
C. Sulpicius Peticus I. a L. Licinius Calvus či Stolo
************************************************************
Na této olympiádě poprvé v řadě tří vítězství (Ol. 104-106) zvítězil v pankratiu Sóstratos ze Sikyónu zvaný Akrocheiristés podle toho, že soupeře dokázal porážet konečky prstů (?). Podobně prý vítězil o století dříve v zápasu/palé Leontiskos z Messány na Ol. 81 a 82, tj. v letech 456 a 452. Sóstrata vyučili, zřejmě nějakému hmatu, Klearchos, žák Eucheira z Korinthu, a Cheilón/Chílón z Pater.
Arkadové vpadli opět do Olympie, kde drželi Kronův pahorek a posvátný okrsek. S Písany uspořádali olympijské hry, třetí a poslední protiolympiádu, anolympias (viz roky 748, 668 a 644; ale také rok 80). Během her, bylo po jezdeckých disciplinách a běhu, součásti pentathlonu, došlo k bitvě přímo v posvátném okrsku. Arkadové s pomocí dvou tisíc argejských hoplítů a čtyř set athénských jezdců byli odraženi a zatlačeni do defensivy. Shazovali se střech chrámů, též Diova, tašky a tak zahubili též élejského vojevůdce Stratolu. Na élejské straně bojoval oddíl Achajů.
Přes noc se Arkadové se spojenci, mezi nimiž byli též Písští, dávní pořadatelé her, opevňovali přímo v posvátném okrsku, použili k tomu stánků obchodníků/skénómata a Élejští druhého dne ustoupili do Élidy. Arkadové prý i vyloupili chrámové poklady Olympie, což by bylo ojedinělé v hellénských dějinách (srov. později Sullu). Peněz použili na výplatu spolkových vojáků/eparitů. Proti tomu se ohradili Mantinejští, že používání Diových peněz je hanebné a výplatu eparitů převzali majetní Arkadové.
Ve sporu o to na sněmu "deseti tisíc/hoi mýrioi" se následujícího roku rozdělil arkadský spolek na dva tábory, jeden vedený Mantinejskými držící při Thébách, druhý Tegejskými.
S Élejskými Arkadové roku 363 uzavřeli mír a vrátili správu olympských her do jejich rukou. Učinili tak bez vědomí Thébanů a to vedlo k otevřenému nepřátelství, viz rok následující.
V Élidě se pro zmenšení území státu snížil i počet fýl ze dvanácti na osm (srov. rok 471 a 368, viz rok následující a 240). Tím byl snížen počet helládiků na osm. Další změna následovala roku 348.
Epameinóndás se v čele thébské flotily budované od roku 366 o sto triérách, která vznikala s pomocí Karthágince Annóbala, syna Hasdrubalova, ale nevíme, za čí peníze (perské?), vypravil do Helléspontu: Býzantion se odklonilo od Athén (viz předcházející rok) a asi se stalo thébským spojencem. Odtud se ve čtrnáctém roce druhé boiótské války Thébané plavili na Chios a Rhodos, nevíme však, zda se oba státy staly thébskými spojenci. Athénský velitel Lachés se Thébanům na moři vyhnul otevřené bitvě.
V Knidu poctili Epameinóndu dekretem. K Thébanům odpadla též Iúlis na Keu, byla však přinucena Chabriou k poslušnosti a po novém povstání roku následujícího znovu stratégem Aristofontem. Pučisty pak museli Keané pod athénským nátlakem vypovědět a zbavit majetků. Text mírové smlouvy Athéňanů s Iúlijci/Iúliétai, kteří museli zaplatit tři talenty (pokuty), se zachoval; nadále zůstávali Kejští spojenci Athéňanů.
• Výsledek námořní demonstrace byl pro Thébany neuspokojivý, flotila již podruhé nevyplula a její osud znám není.
T. r. mohlo být Thébany dobyto Orchomenu a Thespií (viz ale rok 373). V Orchomenu se spojilo tři sta jezdců s thébskými exulanty a pokusili se o puč v Thébách, aby se stát vrátil ke staré ústavě/aristokratiké katastasis. Nicméně muži, kteří plán vymysleli, změnili názor a spiknutí prozradili boiótarchům (!). Jezdci byli jati, odsouzeni rozhodnutím sněmu na smrt a s nimi vyvraždili Thébané všechny Orchomenské, své odvěké nepřátele, jejich ženy a děti prodali do otroctví.
Alexandros Ferský okupoval Magnésii a Fthíótskou Acháiu a Thébané proti němu poslali svou armádu. Po částečném zatmění slunce 13. července t. r. ji však její velitel Pelopidás rozpustil a pokračoval v tažení Thessalií sám s třemi sty žoldnéři a thessalskými jízdními spojenci. V bitvě u Kynoskefal sice nad mnohem silnějším Alexandrovým vojskem zvítězili (zahynulo prý tři tisíce vojáků), avšak padl vojevůdce Pelopidás (c. 50?), který třináctkrát zastával úřad boiótacha.
V další bitvě, možná až roku následujícího, však byl Alexandros novým vojskem Thébanů o sedmi tisících mužích vedených boiótarchy Malekidou a Diogeitonem poražen a musel přijmout thébské podmínky: Magnéty a fthíótské Acháje musel přenechat thébskému spojenectví, zbytek Thessalů se stal „svobodným“, tzn. byly obnoveny tetrarchie, které na začátku své vlády Alexandros zrušil, a Alexandros se zavázal poskytovat na thébská tažení jednotky. Tágos Alexandros byl od roku 368 vyznamenávaným spojencem Athéňanů.
V Hérákleji Pontské se zmocnil vlády Klearchos I. (srov. rok 370; vládl do roku 353). Velel najatým žoldnéřům, viz o nich roku 370, a využil situace: puč mu ve snu poradil starý tyrannos města Euópion, odjinud neznámý. Monarchové zřejmě s titulem archón se v Hérákleji udrželi až roku 289.
Klearchos vládl despoticky, likvidoval oposici mezi aristokracií, ukazoval se lidu v purpurovém královském plášti na vysokých botách, jak náleželo tragickým hercům na divadle, ověnčen zlatým věncem a před sebou dával nosit zlatého orla. Pokládal se prý za Diova syna a říkával svému synovi, asi Tímotheovi, Blesk/Keraunos.
Pokračovala válka Kotya I. s Athéňany, kterou král Odrysů vedl až do konce svého života v roce 359. Na jeho straně bojovali mimo jiné žoldnéři kondottiera Charidéma z Órea, kteří byli předtím k disposici Ífikratovi. Zachoval se údaj, že Tímotheos, který velel několika sborům válčícím s Kotyem, vybojoval na Thrákovi pro Athéňany majetky ve výši 1200 talentů. Rovněž Charidémos se o Athénské zasloužil sjednáním spojenectví s Kersobleptem, viz rok 359, neboť mu udělili občanství a pověřili stratégií, viz rok 351.
Neproslul však pouze jako kondottier, ale též jako opilec. Během svých pitek sváděl ženy svobodného rodu a z hellénského bulváru šlo vyčíst, že si v Olynthu na radních vyprošoval pro sebe jistého milého mladíka, který padl do zajetí z družiny Derdy Elimejského, viz rok 382sq.
V Lárisse zemřel proslavený lékař Hippokratés z Kóu (narodil se roku c. 468; jako rok úmrtí se uvádí i rok 356, pak by se narodil roku 460).
V Římě zemřel během moru, viz rok předešlý, patricij a jeden z nejvýznamnějších představitelů stavovské republiky M. Furius Camillus. Poprvé byl v nejvyšších úřadech roku 396, čtyřikrát triumfoval nad nepřáteli a pětkrát zastával diktátorský úřad: ve jeho funkční délce ho překonal až L. Cornelius Sulla a posléze C. Iulius Caesar. Furiovi Camillovi se za vyhnání Keltů z Říma dostalo přízviska "druhý Romulus, druhý zakladatel Říma", viz roky 390 sqq.
Triumfátorských poct se dalšímu a poslednímu z Furiů dostalo až roku 17 n. l., kdy stejnojmenný cos. roku 8+ a proconsul Afriky porazil v poli numidského vzbouřence a briganta Takfarinu, viz. Synem tohoto M. Furia Camilla byl vedle stejnojmenného prvorozeného syna L. Arruntius Camillus Scribonianus, který se roku 42+ pokusil povstat proti Claudiovi, viz. Jeho sestrou byla Livia Medullina, s níž byl od roku 8+ zasnouben Claudius a dívka zemřela v den svatby.
Poprvé v historii se v Římě dávaly divadelní hry. Podioví umělci však zemřeli na mor a tak Římané angažovali herce z Etrúrie. Nejlepší z nich se jmenoval údajně Hister a od té doby prý latina označuje herce slovem histriones, tvrdili staří historici. Třebaže podívaná byla myšlena jako součást úsilí o smír s bohy, během her se rozvodnil Tiberis, zaplavil circus a hry nebyly dovedeny dokonce.
************************************************************
363.
Ol. 104, 2
Charikleidés
a. u. c. 391
L. Aemilius Mamercinus II. a Cn. Genucius Aventinensis
L. Manlius Capitolinus Imperiosus dict. II. (clavi figendi causa)
************************************************************
V Arkadii eskalovala nespokojenost s využíváním svatých peněz z Olympie, a to hlavně ze strany Mantinejských, viz rok předešlý. Proto bylo s Élejskými dohodnuto příměří či spíše mír ve válce arkadsko-élejské, která trvala od roku 365 (podmínky neznáme, ale Élis přišla o obce v Trifýlii, což trvalo do roku 240). Tresty za loupení a válčení v posvátném olympiském okrsku nepadly žádné a na jeho podmínky přísahali vedle Élejců všichni Arkadové včetně Tegejců a též Théban, jehož jméno historie opomněla, velitel tří set boiótských hoplítů dislokovaných v Tegeji.
Arkadové v Tegeji oslavovali mír, ale Théban dal v součinnosti s některými eparity zavřít brány a zatýkat aristokraty. Arkadů bylo mnoho, vězení i radnice se naplnily vězni. Málo jich však bylo z Mantineie, kterým se většinou podařilo uniknout seskokem s hradeb; ale o ně Thébanovi šlo hlavně.
Druhého dne žádali Mantinejští, aby věznění byli postaveni před soud arkadského sněmu. Situace se thébskému aktivistovi vymkla z rukou a všechny zatčené propustil. Tvrdil pak, že slyšel o Sparťanech stojících na hranicích a jakémsi spiknutí a Arkadové ho propustili domů. Žádali prý po Thébanech, aby důstojníky poslali na smrt, ale to Epameinóndás nepřipustil.
Řevnivost mezi Tegejou a Mantineiou v Arkadii se rozšířila na řevnivost aristokratů na démokraty a na koaliční orientaci Arkadů, na spory prospartské nebo prothébské orientace. Zvítězila orientace prospartská (viz následující rok), Tegea a Megalopolis držely v patnáctém roce boiótské války při Thébách, s nimi Argos, Sikyón, Messénie a ostatní Boiótové.
Mezi lety 363 až 360 vyhnal král Makedonců Perdikkás III. lynkéstského knížete Meneláa z trůnu a jeho zemi začlenil do své domény: zřejmě původně nehellénští Lynkéstové se stali Makedonci. Kotys I. ztratil celý Thrácký Chersonésos, odkud ho vytlačili Athéňané pod Tímotheem (srov. rok 365). Po Tímotheově boku bojoval s vlastním oddílem z Makedonie vyhnaný Meneláos z Lynkéstidy zv. Pelagón. Roku 364 byl u dobytí Poteidaje a nyní obdržel od Athéňanů čestný titul euergetés/dobroděj a později dokonce státní občanství.
V Dikaji zprostředkoval Perdikkás smír v občanských rozbrojích, stal se garantem splnění hlavní podmínky usmíření/synallagai, že do tří dnů museli všichni na smlouvu přísahat v některém z chrámů na agoře, za provedení ručil podle zachovaného nápisu na stéle dikaiopolský Lykios. Kdo tak neučinil, byl exulován a ani v Perdikkově království se nesměl ukázat. O jaké spory šlo, nevíme, ani o jakou Dikaiu, viz v indexu s. v.
V Persii se proti svému otci Artaxerxovi II. vzbouřil korunní princ Dáreios; o možném důvodu viz roku 404. Na základě fragmentu klínopisného astronomického diáře došlo v poslední třetině t. r. k bojům v Babylónii, královské jednotky dobyly Sippar v měsící arachsamna/31. října až 28. listopadu 363. Vlastní souvislosti vyčíst nelze, pouze spekulovat.
V Egyptě král Nektanebés I. (vládl od roku 380), přijal svého syna jménem Ir-maat-en-Re Džedhor II., řec. Thamos, Teós, Taós či Tachós II., za spoluvládce, spoluvláda druhého krále XXX. dynastie do roku 361 (celé jméno viz v indexu). • Válka, resp. otevřené nepřátelství s Peršany trvalo neustále, viz rok 378sqq., a Tachós sbíral vojsko, aby se Peršanům postavil na jejich území. Athéňané poslali vzbouřencům na ponoc flotilu 120 lodí, třebaže králi stačilo loďstvo poloviční; velitel Chabriás ho dokázal přesto uživit celé.
Egyptská stotisícová armáda, jejíž jádro tvořili machimoi, domácí válečnická kasta, spolykala hodně peněz a zdanění chrámů, což mu doporučil Chabriás Athénský, se setkalo s odporem kněžského stavu, které vyústilo v revoluci, viz rok 359. V poetičtějším podání sběratele vojenských lstí/stratégémata Polyaina vypadal Chabriův nápad líbivěji: majetní lidé odevzdaní své zlato a stříbro, za to dostanou roční daňové prázdniny a pak i peníze zpět. Prý se tak i stalo. Podle další verse pohrozil král omezením počtu kněží, takže raději platili ze svého, a na kultovní výdaje se spokojili s desetinou nákladů z doby předválečné.
V Římě byl poprvé určen diktátor a velitel jízdy se speciálním úkolem zatlouci hřeb do zdi či trámu chrámu Iova Optima Maxima na Capitoliu. V seznamech konsulů je událost zaznamenána jen třikrát (roky 363, 331 a 263), více viz v oddílu Bohové a svátky viiii.
************************************************************
362.
Ol. 104, 3
Molón
a. u. c. 392
Q. Servilius Ahala II. a L. Genucius Aventinensis II.
Ap. Claudius Crassus Inregillensis dict.
************************************************************
Protithébská orientace části Arkaďanů (viz předešlý rok) vyprovokovala Thébany k vojenské akci. Se spojenci se v šestnáctém roce druhé války boiótské vypravili počtvrté na Peloponnésos a jejich velitelem byl opět Epameinóndás. Spojenci Thébanů byli ostatní Boiótové, Eubojští a část Thessalů vyslaní Alexandrem Ferským, na Peloponnésu měl spojence ještě v Argu a Messénii. Druhá část Arkadů v čele s Mantineiou a s eparity zavolala na pomoc Sparťany, s nimiž uzavřeli symmachii, a Athéňany, kteří se spojili do koalice s Élejskými, Achaji a Flíúntskými, tedy nepřáteli Thébanů (deska s textem smlouvy o symmachii uzavřené za archonta Molóna, tedy po červenci t. r., fragmentárně zachována).
Thébané přes Nemeu, kde marně očekávali příchod Athéňanů, a Tegeu vpadli podruhé v dějinách do Lakóniky. Předtím už vyrazil král Agésiláos II. s vojskem k Mantineji, kde se shromažďovala protithébská koalice a dorazil k Pelléně, když se náhodně dozvěděl o pochodu Thébanů. Okamžitě obrátil a stihl se včas vrátit.
Epameinóndás by s Thébany málem dobyl sídelního města Sparty, kde se mu postavil Archidámos s pouhou stovkou Sparťanů, kteří zůstali ve městě. Vojáci Agésiláovi se stačili na březích Eurótu po celonočním pochodu nasnídat a již Thébané znovu útočili na město bez hradeb. Obránci se ženami bořili domy, aby z jejich sutin a z vykopané hlíny stavěli v ulicích barikády, které zpevňovali též masivními bronzovými trojnožkami z chrámů. V bojích o město se mezi jinými vyznamenal Isadás, syn Foibidův, který padl roku 378, srov. o něm roku 370. Od Sparty se odražení Thébané obrátili zpět a směřovali proti arkadské Mantineji.
Mezitím vyrazili Athéňané z Eleusíny a dorazili do Mantineje, kde se utábořili ve městě. Athénská jízda ochránila Mantinejské na polích v době sklizní a v jízdní bitvě porazila jízdu thébské armády. Před Mantinejou byla pak dne 12. skiroforiónu/asi 3. července vybojována rozhodující bitva celého tažení, v níž thébská koalice porazila spojeneckou armádu Lakedaimonských, jimž velel Archidámos, Agésiláův syn, Athéňanů, jimž velel Hégelochos (jeden zdroj ho jmenuje Hégésileós), athénské jízdě Kéfísodóros, mantinejských Arkaďanů, Korinthských atd. V bitvě padl mimo jiné Gryllos, Xenofóntův syn, když to byl podle jedné verse, zřejmě athénské, on, kdo smrtelně zranil Epameinóndu.
Mantinejská koalice postavila do bitvy dvacet tisíc pěších vojáků a dva tisíce jízdních, thébská třicet tisíc a tři tisíce mužů jízdy. V boji však v okamžiku vítězství padl velitel Thébanů Epameinóndás, když byl smrtelně zraněn Sparťanem Antikratem (ještě v Plútarchově době, tj. za půl tisíciletí, byli Antikratovi potomci oproštěni v autonomní Spartě od placení daní!). Padl velitel Mantinejských Podarés, jehož pak ve vlasti ctili jako héróa s kaplí na agoře (jeho stejnojmenný vnuk údajně vynikl ve válce se Spartou za vlády Ágida IV. a potomci, již římští občané, žili ještě ve druhém století n. l.).
Těžce raněni byli též Daifantos a Iolaidás, které si Epameinóndás vyhlédl za nástupce, ale skonali po bitvě dříve, než on. Po Epameinóndovi nezůstal žádný majetek, neboť vybavení jeho domácnosti tvořila rohož a jeden rožeň/lat. storea, verú, řec. rhípos/rhips, obelos.
Historický obraz Epameinóndy vypodobňuje zchudlého a k tomu asketicky žijícího muže. S tím nekoresponduje úroveň vzdělání, jehož se mu dostalo. Jeho učiteli totiž byli věhlasní, a tudíž drazí odborníci: umění kitharódskému, tedy hry na strunný nástroj se zpěvem, ho učil rodák Dionýsios, mezi musikanty stejně slavný jako Athéňané Dámón a Lampros, na flétnu hrát ho učil Olympiodóros, tančit Kallifrón, úvod do filosofie, a snad i do mužské lásky, srov. rok 369, mu poskytl pýthagorik Lýsis z Tarentu.
Epameinóndás se nikdy neoženil a nezanechal potomků, srov. však rok 340, žil s přítelem Asópichem, resp. Káfísodórem, který padl po jeho boku v bitvě. Sám prý říkával, že potomka má: svou dceru, bitvu u Leukter, která dosáhne nesmrtelnosti.
V bitvě u Mantineie se proti sobě sešla téměř celá Hellada (srov. rok 370). Thébané byli mnohem silnější než před deseti roky, zato vyčerpáni a isolováni. Tradovalo se, že po Leuktrách Thébané změkčila jejich náklonnost k hodování, že prý řada z nich měla více pozvánek ke stolům a ke sklenici než bylo dnů v roce. Krátce po bitvě byl obnoven všeobecný mír/koiné eiréné z roku 386 a 371.
Tím skončila druhá válka boiótská, která trvala od roku 378 a je hrou osudu, že vojenským vítězstvím skončila i desetiletá thébská hégemonie. Na všeobecný mír tentokrát odmítli přísahat Lakedaimonští, a to opět kvůli Messénii, jejíž samostatnost prostě nikdy neuznali (neústupný král Agésiláos II.; jeho odpor vůči Thébanům zdědil syn a nástupce Archidámos III., srov. rok 356).
Athéňané poslali klérúchy na Naxos a Kós (srov. rok 366; do min. 376 měl Naxos spartskou posádku, srov. tam). Někdy před rokem 362 ustavili v Athénách na urychlení výběru majetkové daně eisfory instituci "předvýběru daně"/proeisforá. Tři sta nejbohatších měšťanů složilo v rámci symmorie peníze dopředu a odvedli státu, viz v indexu s. v. daně.
V Thrákii vypověděl Kotyovi I. poslušnost jeho pokladník Miltokythés a s athénskou podporou se s poklady opevnil na Svatých horách/Hieron oros (viz následující rok). Kromě jména nevíme nic o dalším odpadlíkovi v Kotyově říši: jistý Adamás se proti němu vzbouřil, neboť ho v dětství dal vyklestit. Athénským stratégem v regionu byl Ergofilos, následujícího roku Autoklés. Oba v Helléspontu neuspěli, viz rok následující, a Autoklés dokonce musel čelit žalobě, na níž se podílel též Hypereidés.
Po bitvě u Mantineie odešel neúnavný spartský král Agésiláos v čele žoldnéřů do Egypta, kam se dal najmout na pomoc králi Tachóovi II. (eg. Irmaanré Džedho/Džedhor II., viz předcházející rok). Jako velitel Egypťanovy flotily zde již působil Athéňan Chabriás. Agésiláa doprovázel mimo jiné Eudoxos z Knidu, který dostal od Sparťana doporučení k egyptskému dvoru a pro následující rok předpověděl zatmění slunce na 12. května 361, viz o něm v indexu s. v. školy (1).
Ve válce satrapů se jistý Mithridátés, asi syn Ariobarzánův, po dohodě s Artaxerxem tvářil jako Králův nepřítel, plenil jeho území kdesi v Anatolii, aby se sblížil s Datamem. Když získal jeho důvěru, na setkání mezi čtyřma očima satrapu Kappadokie či části Kilikie Datama, syna Kára Kamisara, který patřil k hlavám revolty satrapů proti Artaxerxovi II. z roku 378, zavraždil; dal totiž na místě schůzky porůznu ukrýt několik dýk. Rovněž Orontés, satrapa Mýsie asi od roku 385, kdy přišel o Armenii, viz důvod tam, se vrátil k míru s Králem a povstání satrapů se uklidnilo.
K tomu přispěla i zrada Rheomithrova, kterého satrapové poslali do Egypta na pomoc Tachóovi II., popř. žádat ho o pomoc. Od Egypťana dostal pět set talentů stříbra a padesát triér. Při návratu do Iónie v Leukách zajal vojenské vůdce povstalců a poslal je v železech Artaxerxovi do Persie. Artaxerxés II. pak dvojnásobného zrádce Rheomithru dokonce jmenoval vlastním vojevůdcem ve válce s Egypťany. Rheomithrés, který padl v bitvě u Issu, byl otcem Frasaortovým, rovněž přeběhlíka, jehož Alexandros Veliký jmenoval roku 331 satrapou Persidy, viz tam. • Královy boje se satrapy trvaly od roku 378 až do roku 359 a události nelze přesněji seřadit.
Téhož roku zemřel Mithridátés I. (délka vlády není známa), dynasta v Kiu v Propontidě, podle jiné verse též satrapa perské Frygie, asi syn Ariobarzánův (a jeho zrádce a vrah Datamův?). Je nejstarším známým předkem králů v Pontu, kde v této době jeho rod ještě uchycen nebyl/zpráv o tom není, viz rok 302, kde též jiné řazení pontských králů. Kios s okolím podědil jeho syn Ariobarzánés I. (vládl až do roku 337).
Pontos byla původně přímořská část Kappadokie, Kappadokie na Pontu čili Moři/Kappadokiá Pontika na severu dn. TR, vnitrozemní se jmenovala Velká Kappadokie n. Kapp. na Tauru/K. pros tó Tauró. Žádný z pozdějších panovníků pontských nepoužil titulu "král na Pontu n. v Pontu", ale po perském (a parthském) vzoru si říkali "králové králů". Rod pontských dynastů patřil mezi vznešené perské či íránské rody, resp. se k nim počítal. Později vytvořili mýthos, že jsou Dáreiovi potomci.
Mithridátés I. (srov. také rok 370) a jeho syn Ariobarzánés I. povstali proti Králi, s nimi pak dosud věrný dynasta a satrapa Mausólos z Kárie, Orontés, satrapa v Mýsii (a předtím dlouho v Armenii, viz rok 401) a Autofradatés, satrapa Lýdie (srov. rok 391 a 378), kteří původně proti rebelovi Datamovi válčili na Králově straně, než se rozmysleli, ale většinou se k poslušnosti později zase vrátili a většinou jim bylo odpuštěno.
Se zradou revolty začal Orontés, když se ke Králi napřesrok vrátil i s povstaleckou pokladnou a hellénskými žoldnéři (o jeho osudu srov. rok 351), Mausólos dostal později ke své satrapii za odměnu část Lykie. Jediným popraveným byl Ariobarzánés, satrapa helléspontské Frygie a muž vysokého asi věku, zrazen svým synem a Artaxerxem ukřižován.
Vypukla válka Římanů s Herniky (trvala do roku 358). Prvním plebejským konsulem, který kdy vytáhl do války, byl L. Genucius Aventinensis. Vzápětí padl v bitvě. Diktátor Ap. Claudius pak s Herniky vybojoval nerozhodnou bitvu, ale ti vyklidili pole; v bitvě padla čtvrtina diktátorova vojska. Z t. r. je údajně onen pověstný čin M. Curtia na římském Foru: sebeobětování, dobrovolná votivní smrt skokem do seismické trhliny (srov. rok 340).
V Magadě v severní Indii násilně skončila vláda Sisunágovy/Šišunágovy dynastie, která měla trvat od asi roku c. 413, viz rok 461. Podle jedněch milenec královny zavraždil svého suveréna, posledního panovníka ze třetí dynastie magadhské (viz rok 600), krále Mahánádího či Mahánandího, jednoho z deseti synů Kakavarnových (viz rok 461) a sám se prohlásil vládcem. Podle jiné tradice byl Nanda Mahánádího nemanželský syn. Povstala tak dynastie Nanda, čtvrtá královská v Magadě, viz rok 600 a v indexu s. v. Magadha.
Mahápadma/Mahápadmadhipati Nanda se svými osmi syny, z nichž nejvlivnější byl Sumalja, vládl celou severní Indií a hluboko na jih subkontinentu až do roku 321 (tradiční domácí chronografové mu dávají 88 let a Sumaljovi s bratry 12 let). Porazil Kalingu na východním pobřeží a v puránách se mu dostalo titulu ekačattra, asi "sjednotitel zemí pod jedním deštníkem".
Za Alexandrovy invase měli hlavní město v Pátaliputře a jejich stálá armáda byla hrozivá: dvě stě tisíc mužů pěchoty, dvacet tisíc jíždy, dva tisíce bojových čtyřspřeží a pět tisíc slonů, čísla pro středomořskou civilisaci nepředstavitelná. Nicméně k válce Makedonů s Nandy nedošlo. Aby státu vládl pouze otec a jeho synové a nikoli též vnuci a další srov. s osudem novodobé Saúdské Arábie.
************************************************************
361.
Ol. 104, 4
Níkofémos
a. u. c. 393
C. Licinius Stolo a C. Sulpicius Peticus II.
T. Quinctius Pennus Capitolinus Crispinus dict.
************************************************************
Zatmění slunce 12. května vypočítal a předpověděl Eudoxos z Knidu (viz předešlý rok).
Alexandros Ferský se po Mantineji rozešel se svými athénskými spojenci, viz roky 368 a 364, důvody neznáme. Válčil proti Thessalskému spolku, viz zde níže, Jeho lodi provozovaly v Severních Kykladách (= Sporadách) piraterii, přepadaly ostrovy a unášely lidi: je pravděpodobné, že isolace thessalského tágy dopadala na jeho ekonomiku. Vylodil se na Peparéthu, athénském spojenci, jeho sídelní město oblehl a námořní výsadek Athéňanů, jimž velel Leósthenés, u Panormu obelstil a porazil: s sebou odvezl šest set zajatců a pět athénských a jednu peparéthsjkou triéru.
Leósthenés, který vzápětí prchl do Makedonie, byl v Athénách odsouzen za nedbalé vedení války k trestu smrti a k propadnutí majetku (později se ho dokonce v Athénách zastal král Filippos); do vězení putovali též triérarchové podílející se na expedici. Alexandros poslal několik svých lodí k bleskovému přepadu Peiraiea a jeho tržní ulice Deigmatu. Athéňané se domnívali, že jde o lodi spřátelené a nevěnovali nájezdníkům pozornost. Thessalští piráti se vylodili a s tasenými meči se vrhli na směnárnické stoly Deigmatu a pak opět zmizeli.
Novým stratégem u athénského loďstva byl jmenován Charés, který v thessalské oblasti pak ani neoperoval a kromě toho se choval velmi hrubě ke spojencům a Athény diskreditoval, viz rok následující. Čím se odlišoval od ostatních athénských stratégů a co všude prováděl, nevíme. Z doby archonátu Níkofémova, tedy po červenci t. r., pochází poničený text o symmachii Athéňanů "se všemi Thessaly", resp. s "koinem Thessalů", ujišťující o vojenské pomoci Athéňanů Thessalům, proti nejmenovanému tyrannovi, kdyby se dostal k moci, a o vzájemné pomoci v boji proti Alexandrovi, s nímž válčili oba kontrahenti. Ve válce s koalicí se Alexandros udržel dosti dlouho, viz rok 358.
V téže době byl v Athénách znovu žalován přední politik, protithébský Kallistratos, a třebaže vynikal jako řečník, unikl rozsudku smrti pouze dobrovolným exilem (srov. rok 378 a 366). Odebral se do Makedonie ke králi Perdikkovi III. a nově mu uspořádal finance a systém vybírání královských daní: příjem královy pokladny zpřístavních cel zvětšil ze dvaceti talentů ročně na dvojnásobek (o Kallistratově konci viz rok 355). Vůdčím politikem v Athénách se po Kallistratově odchodu stal prothébský Aristofón z Azénie, nyní již v pokrokočilém věku, srov. rok 403, 364.
Athéňané vyslali do Poteidaie klérúchii (ještě za archonátu Molónova; viz rok 365 a 356). V Thrákii dobyl král Kotys I. Hieron oros (viz předešlý rok), ale povstalec Miltokythés unikl; o jeho konci viz rok 359. Kotys pak dobyl i části Thráckého Chersonésu a porazil Athéňany v bitvách na souši i na moři: na moři dokonce s pomocí Ífikratovou, který byl momentálně v Kotyově žoldu (sic!); na souši velel žoldnéřům v králových službách neméně slavný Charidémos z Órea. Autonomii, a to i na Athéňanech, si zřejmě po celou dobu udržela jen Kardie.
Snad do této doby spadá Kotyova lest, když žádal Perinthské, aby mu půjčili na rozšíření své armády (tedy asi na žoldnéře). Odmítli, tak Thrák najal řadu občanů města, aby hlídali jistou pevnost (jméno neznáme, možná Hieron oros). Perinthští mysleli, že se tak pevnosti postupně zmocní, ale Kotys najaté muže zavřel a Perinthos pak vydíral o onu půjčku.
Platónův třetí pobyt na Sicílii. Už podruhé se dával hostit Dionýsiem II., srov. rok 366, a do následujícího roku zde žil se svým synovcem Speusippem. Měl s celou svou akadémií utkvělou představu o tom, že se mu podaří usmířit Dionýsia s Diónem, který v té době žil v Athénách a cestoval po Helladě a svým magnátským vystupováním budil všude pozornost, a že se samovládce dá ovlivnit jeho filosofií. Srov. rok 366sq. a viz rok následující.
Za filosofova pobytu v Syrákúsách se vzbouřila část starých Dionýsiových žoldnéřů, jimž chtěl samovládce snížit plat. Došlo na pouliční nepokoje a šly řeči, že je rozdmýchával Hérákleidés, velitel Dionýsiovy jízdy. Vládce v Platónově přítomnosti slíbil, že svého hipparcha trestat nebude, ale druhého dne rozhodnutí změnil. Platón mu to vyčetl a bylo zle i mezi nimi. Hérákleidés se z města vytratil a jen tak tak unikl na území kartháginské epikrateie, odkud odplul za Diónem.
Tradovalo se, že v té době Platónův žák Hermodóros prodával mistrova díla Diónovi, Dionýsiovi i všem dalším zájemcům; cenu neznáme. Dokonce kolovalo, že své spisy prodával Platón osobně (což asi byl pozdější drb nepřejícníků Akadémie).
Definitivně se Dionýsios rozešel s Platónem po nápadu Speusippově, zkoumat v syrákúských ulicích náladu obyvatelstva, jak by se dívali na případnou Diónovu intervenci. Takový nepřátelský akt jistě rozpálil Dionýsia více než Platónovy filosofické poučky. Přestěhoval tedy Platóna z hradu, kde filosofa hostil, do ubikací žoldnéřů...
Část Arkadů opustila Megalopoli a vrátila se do svých původních sídel (srov. rok 370). Tři tisíce Thébanů, jimž velel Pammenés, je však s mečem v ruce donutili vrátit se zpět do Veleměsta. Podporu měl od Tegejských, kteří důsledně setrvávali na thébské straně. Thébská politika si za nových poměrů přestala všímat dění na severu hellénského světa. Na straně dioikistů stála Mantineia s velkou částí Arkadů. Arkadské schisma zřejmě vydrželo až do rozpuštění spolku roku 338.
Možná do této doby spadá příběh jistého Lakóna Sthenippa, který byv, asi naoko, pokutován za cosi efory, utekl do Tegeje. Uplácel tam lidi z oposice vůči vládnoucímu archontovi Aristokleovi a získal v nich spojence. Jednoho dne během archontovy cesty k obětinám Sthenippos Aristoklea zavraždil. Zda-li se tím pádem ihned prothébská politika Tegeje otočila v prospartskou, nevíme, a osud atentátníka též neznáme.
V Kárii provokovali dynastu a satrapu Mausóla občané Mylas, tedy kultovního centra Kárů. Synové jistého Peldemia Myrméx, Manés a Targélios znesvětili sochu Mausólova otce Hekatomnóa, "muže vykonavšiho pro stát Mylasanů hodně dobrých skutků slovem i činem/andros polla kai agatha poiésantos tém polin tém Mylaseón kai logó kai ergó". Byli za porušení náboženských předpisů o obětech bohům potrestáni městskými orgány konfiskací majetku. Titíž byli pak naopak poctěni pséfismatem v hellénském Iasu rovněž oddanému dynastii: dostalo se jim práva proxenů a euergetů/dobrodinců Iasu, byli zbaveni placení daní a poplatků v míru i válce, dostali právo proedrie/sedět při hrách a na divadle vpředu, směli kdykoli vplout a vyplout z přístavu/eispús, ekplús.
Politické elity Iasu byly od konce peloponnéské války protiathénské a držely se kárských dynastů, srov. dále rok 324 a příběh Gorgův. V jiném nápisně zmiňovaném odporu vůči Mausólovi v Iasu, datum ani důvod neznáme, se nejmenovaní spiklenci postavili Mausólovi a státu/polis; zčásti byli asi v rebelii zabiti, zčásti prchli. Všem byl zabaven majetek, kdo přežil, byl i s potomky na věky exulován. Stéla obsahuje jmenné seznamy vydražitelů a kupujících konfiskované majetky. Jako muž s čichem na způsoby, jak z poddaných dostat peníze, se vyznamenal Mausólův hyparchos Kondalos.
Na Kypru skončila v Kitiu královláda Melekiathóna (od roku 392; srov. roky 388 až 387, kdy byl vyhnán od vlády). Jeho nástupcem se stal Púmjátún/řec. Pygmalión n. Pymatos (vládl do roku 313). Pak již po zániku perské moci následovali Ptolemaiovci. S kitijským Pygmalionem, o němž jinak nevíme vůbec nic, je spojena pozoruhodná událost. Hýřil Pásikypros, král ve vnitrozemním Tamassu, mu prodal za padesát talentů své království. Dostal peníze, poddaní vystřídali vrchnost a Pásikypros se usadil do Amathúntu, kde žil jako soukromník; na jak dlouho mu peníze stačili k jeho náročnému životnímu stylu, nevíme.
Púmjátén se pak psal jako král Kitia, Idalia a Tamassu; takže z jedenácti kyperských království, viz v indexu s. v. Kypros, bylo nyní devět. Po pádu Tyru roku 332 věnoval Alexandros Veliký Tamassos salamínskému králi Pnytagorovi.
V Salamíně skončila vláda krále Níkoklea, který byl u moci od roku 374 a vládcem se stal jeho zřejmě syn Euagorás II., vnuk asi Euagory I. (vládl do roku 351); podle jedné verse byl Níkoklés Salamínský eunúchem. Manželka nového krále se jmenovala Létó; vzácný úkaz, aby se někdo jmenoval božským jménem. Bližšího o ní nevíme nic.
V Pelle v Makedonii se narodil pozdější diadochos Lýsimachos. Rodem ale byl Thessal: jeho otec Agathoklés pocházel z Krannónu a jako Filippův oblíbenec a takto "Novomakedon" se usadil v Pelle; o jeho dalších synech viz v indexu s. v. Lýsimachos padl roku 281 (podle jiného zdroje zemřel Lýsimachos v 74 letech věku, narodil by se tedy roku 355).
V Thermách na Sicílii se narodil nejslavnější vojevůdce západohellénského světa Agathoklés, syn podnikatele v keramice/kerameus, figulus, Karkína z Rhégia, který žil v Thermách v emigraci. Po bitvě u Krímísu roku 341 či 339 se Karkínos se synem stali přičiněním Tímoleontovým shánějícím nové obyvatele do vylidněného města občany Syrákús. Brzy po té otec zemřel (srov. rok 317; Agathoklés zemřel roku 289), Agathoklés údajně zdědil jeho business, viz dále rok 339, a jak jeho nepřejícníci tradovali, jako pěkný kluk se dlouho živil prostitucí.
V Egyptě zemřel Nektanebós I. (vládl od roku 380, ve spoluvládě od roku 363); rodu byl libyjského usazeného v Deltě. Jeho syn a nástupce Tachós II. byl vojensky velmi ambiciosní a vytáhl s velkou armádou, viz rok 363 na Peršany: po téměř třech staletích výprava egyptského krále do syrského regionu. Viz ovšem překvapivý konec jeho vlády roku následujícího.
Nová válka Římanů s Kelty. V bitvě na mostě přes řeku Anionu slavně zabil T. Manlius keltského předáka a uzmul mu zlatý řetěz, torques; proto dostal přízvisko Torquatus; Kelt před soubojem na znamení pohrdání na Římana vyplazoval jazyk, což je první zmínka tohoto gesta. • Zřejmě se jedná o konfusi s událostmi roku 367 (viz tam; údaj je tradicionalistický). Keltové opustili své ležení před Tiburem a před Římany ustoupili do Kampánie, v Latiu se spojenectví s nimi držel Tibur. Římané pak válčili s Tiburskými a jejich keltskými spojenci do roku 353, resp. do roku 338. Oba konsulové předtím plenili zemi Herniků a dobyli jejich města Ferentina.
************************************************************
360.
Ol. 105, 1
Póros z Kýrény (poprvé)
Kallimédés
a. u. c. 394
M. Fabius Ambustus a C. Poetelius Libo Visolus I.
Q. Servilius Ahala dict.
************************************************************
O olympioníkovi boxeru/pyktés Filammónovi z Athén se tradovalo, že své soky vždy porážel, ale na seznamu vítězů z Olympie figuruje pouze v tomto roce.
Od athénské symmachie odpadla Korkýra a unikla z dosahu athénské moci: naposledy měla pakt s Athénami v roce 339 (viz tam). Charés, který se s flotilou proti Korkýrským vypravil, nedosáhl zřejmě ničeho a ani asi nechtěl, srov. rok předešlý. Pučisté z oligarchické partaje obelstili vládnoucí démokraty sebezohavením: řada důstojníků posádky se pořezalo střepinami pohárů a noži, na agoře vykládali o napadení a svolali mužstvo do zbraně. Na shromáždění Korkýrských pak byli naopak vůdcové vládnoucích démokratů obviněni ze spiknutí a zatčeni. To vše pravděpodobně s vědomím Charétovým.
V Thrákii získal král Kotys I. od Abýdských Séstos: Abýďané ho totiž dobyli na athénské posádce, jíž velel Tímotheos. Za to byl jinak velmi úspěšný vojevůdce Tímotheos Athéňany poslán načas do vyhnanství (srov. už rok 358sqq.). Séstos byl athénský od roku 365 (viz tam). Tímotheovi někdy předtím postavili nadšení spoluobčané sochu jako jeho otci Konónovi na agoře. Zda tam vedle otcovy vydržela po Tímotheově exulaci, popř. po událostech roku 355, nevíme.
Ze svého třetího pobytu na Sicílii se vrátil do Athén Platón (viz předešlý rok). Cestou domů na lodi tarentských přátel, opět ze Syrákús prchal než odcházel, se v Olympii v létě při příležitosti her okázale setkal se syrákúskými emigranty Diónem, jeho bratrem Megakleem a s bývalým velitele Dionýsiovy jízdy Hérákleidem, aby celý svět viděl, na čí straně leží jeho sympatie. Stejně jako se starším Dionýsiem, ani s Dionýsiem II. se totiž Platón neshodl. Jeho politické představy byly natolik kuriosní až zvrácené, že se jimi nemohli vážně zabývat ani muži s absolutní mocí ve státě. Viz dále rok 358.
V Egyptě došlo k převratu. Tachós II., který byl s armádou na tažení proti Artaxerxovi v Syrii, viz rok předešlý, zanechal doma jako regenta svého bratra jménem Čajhepimu/Čahepimu. Snad s pomocí kléru, viz rok 363, provolal zrádný sourozenec králem svého syna řeckým jménem Nektanebós, Nektanebés n. Nektanebis II., eg. Nechet-Har-en-hebit-meri-en-Hathor, královským jménem Senedžem-ib-Re-setep-en-heret, Hor Meri-taui (vládl v letech do roku 343).
Na jeho stranu se postavil Sparťan Agésiláos se svým žoldnéřským vojskem angažovaný původně Tachóem (v zemi od předešlého roku a viz rok 363). V Mendétě se v téže době objevil ještě jeden protikrál, jehož jméno se nedochovalo, ale s Agésiláovou pomocí byl rychle poražen, za což byl odměněn; o usurpátorově osudu rovněž nemáme zpráv.
● Tachós se rozhádal se Sparťanem. Nikdy si nepadli do oka. Egypťan jím opovrhoval pro jeho malou postavu/brachys to sóma a veršoval: "Hora rodila, Zeus se bál, ale hora porodila myš." Agésiláos mu odpověděl: "Jednou se ti budu zdát jako lev." A Tachóa opustil.
Tachós II., z perského hlediska vzbouřenec, byl nakonec donucen svou stotisícovou armádu v Syrii opustit a uchýlil se ke svému úhlavnímu nepříteli do Sús. Domů do Athén se vrátil jeho hlavní poradce Chabriás. Artaxerxés Tachóovi údajně odpustil, dělával to často, viz rebelii satrapů, a dokonce ho postavil do čela perské armády pro válku s Egypťany. O Tachóvi se pak už nic nedovídáme. O Nektanebovi II. viz dále rok 358.
V zimě zemřel na zpáteční cestě z egyptské války „kdesi v Libyi“ na místě zvaném Meneláův přístav ve věku 84 let král Lakedaimoňanů Agésiláos II. (vládl od roku c. 400 n. 399-398, podle jednoho údaje 41 rok). Královo tělo dopravili do Sparty zalito do vosku, neboť med, tradiční konservační přípravek pro podobné účely, nebyl po ruce; srov. rok 49. O podobě kulhajícího panovníka malé postavy nevíme nic, neboť odmítal dávat se jakkoli portrétovat. O osudu 230 talentů stříbra, které mu daroval "na válku" vděčný Nektanebos II., nevíme nic, ale tradovalo se o Agésiláovi, že pro sebe nikdy nic nevzal, ačkoli jako kondottiér krásně vydělával, chodil prostě až ošuntěle oblékán, takže vůči němu barbaři nechovali žádný respekt.
Byl prakticky posledním lakedaimonským králem, který byl zvyklý vést velmocenskou politiku. Během jeho vlády se země zcela vyčerpala v hégemonistických válkách a válečnými porážkami byla zlomena i politická moc Sparty.
Agésiláovým nástupcem se stal jeho syn Archidámos III., syn královy manželky Kleory, bratr Eupólie a Hippolyty; jeho tetou byla slavná olympioníčka Kyniska, viz rok 470 (vládl do roku 338).
V Lykii někdy v této době zemřel v Xanthu dynasta Arbinás. Jeho sochami zdobený náhrobek známý jako pomník/náhrobek Néréid (dnes v Londýně) byl postaven ve zcela hellénském stylu. Arbinás/lyc. Erbina se domohl vlády nad Xanthem a dalšími lyckými městy válkou.
Jeho otec Gergis/Cheriga byl asi synem jistého dynasty jménem Kuprili a vnukem bojovníka v perském loďstvu u Salamíny roku 480 známého pod řeckým jménem Kyberniskos Sika/asi Kybernis Kossika, lycky asi "Cheziga, syn Kosikův". Mezi jeho nástupci je jménem znám dynasta v Limyrách Periklés/Perikli, odkud asi vládl celé zemi, zjevně jeden z účastníků "povstání satrapů".
Kolem roku 360 se na Krétě narodil Nearchos, přítel Alexandra Velikého, se kterým odešel v roce 337 do exilu; od roku 334 byl satrapou v Lykii, od roku 326 nauarchem v Indii atd., po roce 323 byl satrapou a generálem u Antigona Monofthalma a padl v bitvě u Gazy roku 312.
V Thébách se narodil kynický filosof Krátés, žák Diogena ze Sinópy a učitel mj. Zénóna z Kitia. Krátétova akmé spadá do 113. olympiády, zemřel kolem roku 280.
Roku 360 se v Korinthu narodil řečník či přesněji logograf Deinarchos, syn Sóstratův, který žil od mládí v Athénách. Byl žákem peripatétika Theofrasta a přítelem Kassandrovým a Démétria z Faléru. Jako přítel mocných si mohl dovolit vyžadovat vysoké honoráře a domohl se velkého majetku. S pádem Démétriova režimu roku 307 nemovitosti rozprodal mimo a odešel do Chalkidy, kde žil patnáct let. Roku 292 se spolu s dalšími exulanty na přímluvu Theofrastovu u krále Démétria směl do Athén vrátit, ale štěstí mu to nepřineslo.
Téměř slepý se ubytoval u starého přítele Proxena, který patřil mezi přátele Démétriovy, a jednoho dne mu zmizely peníze, které měl s sebou: prý to byly dva talenty. Přítel to nechtěl dát vyšetřovat, tak s ním šel Deinarchos k soudu, poprvé a naposledy, kdy promluvil ve vlastní věci. Jak to dopadlo, nevíme, a krátce nato rhétór zemřel. Nezaměňovat logografa s Deinarchem politikem, Antipatrovým epimelétem Peloponnésu, viz rok 320 a 318.
Rovněž kolem t. r. se v Kardii narodil Hierónymos, pozdější historik a diplomat ve službách králů Démétria I. a Antigona II. Od roku 291 byl místodržitelem v Boiótii. Své Dějiny dovedl až do roku 272. Dožil se 104 roků, nikdy nestonal a až do konce byl čilý, též v manželství.
Někdy v letech 360 až 350 se narodil Dífilos ze Sinópy, básník nové komédie (zemřel po roce 263 ve Smyrně).
Po roce 360 zemřel pýthagorický vědec, vynálezce a vojevůdce Archýtás z Tarentu. Datum jeho narození neznáme (srov. rok 431 a 389).
Kolem roku 360 zemřel ve věku 97 let lyrik a hudební komponista Tímotheos z Mílétu (narodil se kolem roku 450). Fragment jeho básně Persai/Peršané zachovaný na papyru z alexandrovské éry patří k nejstarším řeckým literárním a je zároveň asi nejstarší z těch, které dělí nejkratší doba autorského vzniku textu od jeho dochovaného opisu na egyptském papyru; zde jen tři čtyři desetiletí. Ze starého věku není dochováno jediné dílo v "originálu", ale vše v bezpočtu opisů...
Římané vedli na válčišti v Latiu vítězné boje s Herniky, Kelty a Tiburem. Když se Keltové dostali k Albě, nevytáhli proti nim konsulové do pole a měření sil se vyhnuli. Konsul C. Poetelius držel dvojitý triumf nad Kelty a Tiberskými, ale neznamenalo to konec války s nimi.