***********************************************************
370. 
Ol. 287, 2

681 SE
617 AE
neznámý
a. u. c. 1123
D. N. Flavius Valentinianus Augustus III a D. N. Flavius Valens Augustus III

***********************************************************

Na Západě severní Gallie napadli po moři Sasové/Saxones. Comes Nannienus je dokázal jen zadržet, příchod jednotek magistra militum Severa je zastavil, takže ani nedošlo k boji. Římané s nimi uzavřeli příměří s podmínkou, že Germáni římskému vojsku odvedou mladé muže výměnou za volný odchod domů. Římané ale dohodu zradili, přepadli Germány a po velké bitvě všechny pobili.

Valentinianus se nadále zabýval likvidací Alamannů; nyní měl namířeno na jednoho jejich králů Macriana. Využil pro své plány Burgundy, kteří se s Alamanny nesnášeli a hádali se s nimi o solné doly a hranice. Kolovalo, že Burgundové v sobě mají římskou krev, byli však pravděpodobně součástí vandalského kmenového svazu. Valentinianus chtěl, aby Alamanny napadli a Římané pak po překročení Rýna společným nepřátelům vpadnou do zad. K naplnění dohod paktu ovšem nedošlo, neboť císař odmítl přijmout burgundské posly žádající od něj, aby na dohodu osobně přísahal v jejich přítomnosti a ani se nedostavil na břeh Rýna, kam dorazila burgundská armáda.  

Magister equitum Theodosius, povýšený po svém britském účinkování, pak vpadl přes Raetii na alamannské území, hodně jich pobil a zmocnil se mnoha zajatců. Římané je jako tributárie usídlili do úrodného Popádí, v té době zjevně již vylidněného kraje italského kdysi kontrolovaného Etrusky a po nich Kelty, než se dostalo pod kontrolu římskou: byli to po Gotech a Sarmatech z roku 334 první Germáni usazení na italském území, v pozdější asi Lombardii, srov. rok 332, viz též pokus M. Aurelia, rok 167 a 377. 

Valentinianus tehdy nařídil Theodosiovi, aby nepovoloval sňatky Římanů s Germány: "Núllí próvinciálium cuiuscumque ordinis aut locí fuerit cum barbará sit uxóre coniugium, nec úllí gentílium próvinciális fémina compulétur/Nikomu z provinciálů jakéhokoli postavení či místa nebude povolen sňatek s barbarkou ani nikomu z cizinců sloužících na římském území nesmí být vnucena provinciálka". Trestem budiž smrt/capitáliter expiétur. Viz k tomu příklad roku 392 a srov. aplikaci nařízení v Africe roku 373. 

Gentílis, původním významem "rodák", byl Neříman sloužící v římské armádě v pohraničních jednotkách/límitáneí. Křesťanští ideologové slova použili pro polytheisty, "Neřímané", a později se u nich prosadilo ještě pohrdlivější slůvko págání, "vesničané"; odtud č. "pohané". 

Na Východě Valens poslal na jaře do Armenie na podporu Papovu mnohem silnější armádu než s Arinthaeem, aby znovu dosadila Papa. Vojevůdce Terentius se dvanácti legiemi obsadil i Ibérii a postavil tábor na úpatí hory Npat. Rozhodl o rozdělení ibérského království na dvě mezi prořímského Sauromaka II. a properského Aspakúra/Aspacures (I.), jeho bratrance (Varaz-bakúr). Části před řekou Kýros hraničící s Armenií a Lazikou podržel Sauromakés, k tomu získal římskou posádku, země hraničící s Albánií a Persií Aspakúrés, jehož syna Ultru drželi Peršané jako rukojmí. 

Valens s rozdělením Ibérie souhlasil, stárnoucí Šápúr se nároků na Armenii vzdát nehodlal. Na východě jeho říše se však obnovil odboj podrobených panovníků, viz rok následující. 

Ve Frygii t. r. panoval velký hlad, důvody a souvislosti neznáme.

Kolem t. r. se narodil pravděpodobně v Alexandreji literát Claudius Claudianus/Klaudios Klaudiános (zemřel roku 404 nebo později: nepřežil pád Stilichonův roku 408, možná že zahynul za tehdejšího protigermánského pogromu). Od roku 395 žil v Římě a stal se dvorním literátem Stilichonovým a Honoriovým. 

Na návrh Stilichonův a jeho manželky Sereny, která mu sehnala i majetnou manželku, byl senátem kolem roku 400 poctěn sochou na Traianově foru, jehož podstavec se zachoval. Hellén skládající latinské hexametry je pokládán za jednoho z nejlepších literátů pozdního věku (de raptu Proserpinae/"O únosu Persefony", panegyriky na císaře, Stilichona a lidi kolem něho, hanoverše na Východořímana Eutropia a Berbera Gildona, řecky epos Gigantomachiá; zachován z něho jen zlomek). 

Claudianus pravděpodobně zůstal polytheistou, jeho náměty pocházejí výhradně z hellénských a římských bájí a historie, pouze pět ze sta kolujících básní pod Claudianovým jménem jsou oslavou Krista ("světavládce, hlas nejvyššího a duše boha") a jeho matky Marie. Přitom přednes oslavných veršů na zažraného monotheistu Stilichona umístil před římskou elitou v Apollóvě chrámu a při oslavě Honoria roku 404 vzýval bohyni Victorii, o jejíž sochu senátoři přišli už před dvěma desetiletími, viz rok 382.

Někdy po t. r. se v Kýréně, srov. ovšem rok 365, narodil v rodině Hésychia, člena významného stejnojmenného rodu, literát a kazatel Synesios (zemřel někdy po roce 412). V Alexandreji byl posluchačem novoplatóničky Hypatie zavražděné křesťanskými teroristy roku 415, viz o ní a škole roku 320. Přesto byl křesťanem a ke konci života se stal biskupem v Ptolemaidě, správním středisku své rodné provincie Libya superior. Nějaký čas pobýval v Kónstantínopoli a je autorem řeči pronesené údajně před císařem Arkadiem eis ton autokratora peri basileiás/"Císaři o vládě", vyzývající k návratu k římským ctnostem. Vytkl mu změkčilost, marnotratnost u dvora, neschopné lidi kolem sebe a barbary s jejich zvyklostmi: myslel tím zjevně Goty ve vysokých armádních funkcích.

Někdy z konce čtvrtého století pochází anonymní spisek De rebus bellicis/O válečnictví dedikovaný Valentinianovi a Valentovi. Obsahuje popis řady válečných strojů s vyobrazeními a mezi nimi též nápad, jak nahradit lidský pohon liburnských lodí: volové po dvou šlapou do kol, které na boku lodi opatřené lopatkami loď pohánějí a nepřítelovy lodi jsou bez šance. 


***********************************************************
371. 
Ol. 287, 3

682 SE
618 AE
neznámý
a. u. c. 1124
D. N. Gratianus Augustus II a Sex. Anicius Flavius Petronius/Sex. Claudius Petronius Probus

***********************************************************

Na Východě se perský král Šápúr II. vypravil s novou armádou do Armenie proti Římanům a u Bagavanu/lat. pl. Vagabanta dnes v TR pod horou Npat byl poražen Valentovými vojevůdci comitem Traianem a Vadomariem, alamannským králem jatým a exulovaným Iulianem. 

Zahynul též Šápúrův armenský exponent Merušan dopadený po bitvě armenským vojevůdcem Sembatem: Armen dal do žhava rozpálit rožeň čekající na přípravu jídla a stočený do kruhu mu ho nasadil na hlavu. Po několika dalších bitvách, v nichž bojováno se střídavým úspěchem, uzavřely obě strany s koncem válečné sezony pětileté příměří, během něhož se musel Šápúr postavit vpádu Kušánů na východu své říše. Zprvu se ale vrátil do Ktésifóntu, Valens v Antiocheji páchal horší věci.

V Antiocheji spustil z nenápadné příčiny Valens seriál zimních procesů proti polytheistům, z části lidem, kteří stáli kolem Iuliana. Jistého Palladia si najali dva dvořané jako traviče a s ním astrologa/mathematicus Héliodóra. Byli vyšetřováni ve finanční kause a žalováni, že okradli státní pokladnu a že neplatili dluhy. 

Aby se vykroutil, začal Palladios vyšetřovatelům povídat o kruhu lidí věnujících se magickým praktikám a že takto vyzvídali jméno Valentova nástupce; augustus byl vystrašen po pokusu o atentát scutária Sallustia na něho v lesích mezi Antiochejí a Seleukejí, když si v poledne zdříml. 

Medium ze záhrobí prostřednictvím magické trojnožky, na níž vyznačilo písmena thétu-epsílon-o míkron-deltu zvídavcům prozradilo, že to bude jistý Theodóros, notarius z velmi dobré rodiny a jak byli všichni protřelým travičem a astrologem uvedení mučeni a posíláni na smrt, prozrazovali další jména (o tragickém notariově omylu srov. rok 379 a jméno augusta Theodóra). Podle jiného podání příběhu prý zkoumali nástupnictví po Valentovi rhétór Libanios (zemřel po roce 393) a neoplatónik Iamblichos (byl již zřejmě půlstoletí mrtev) tím, že nasypali zrní do podoby 24 písmen a dali kohoutovi pak zobat: bral si zrna z písmen výše uvedených/THEOD.  

Podobně vzápětí při vyšetřování jiného případu černé magie vedené Fortunatianem, představeným úřadu císařských finančních úředníků/tón basilikón efestós tamieión frontidi na mučidlech přiznal jakýsi nešťastník jména dalších provinilců. Valens pověřil praefecta praetorio Flavia Domitia Modesta výslechy a muž, který nezklamal už Constantia II. roku 359 při skandálu s čarodějnickou aférou s věštírnou egyptského Besa, viz rok 353, vykázal znovu výsledky: kriminály byli plné podezřelých, nezákonně odsouzených a lidí čekajících na popravu. 

Zatímco filosof Pásifilos byl se svými druhy popraven uškrcením, mladý filosof Simonidés byl zaživa upálen, zahynuli Hilarius z Frygie, Patricius z Lýdie a Androníkos z Kárie, kdežto Libanios a Flavius Eutropius byli osvobozeni (Eutropius mluví o křesťanech ve svém dílku Breviarium ab urbe condita sepsaném na Valentovo přání pouze na jediném místě, když dojde na vztah Iuliana k nim). Filosofy zde míněni pravděpodobně novoplatónici praktikující theúrgii neboli černou magii.

Naopak Iulianův učitel Máximos z Efesu byl za "spiknutí proti panovníkovi" začátkem roku 372 ve své vlasti sťat, neboť přiznal, že věděl o nejasně formulované věštbě o odplatě číhající na augusta a že jeho tělo nebude pohřbeno (viz rok 364 a 378): zahubil ho proconsul Asie Festus, srov. zde níže. V rámci procesního šílenství byl popraven i správce Bíthýnie Diogenés, nikoli za magii a čáry, ale poněvadž dráždil jeho velký majetek. Máximův kolega a druh Iulianův, viz rok 363, Priskos z Épeiru, který měl s manželkou Hippií několik dětí, směl odejít do Athén, kde ještě řadu let vyučoval, dožil se více než devadesáti let a asi též krátce přežil Theodosia (395).  

Vyšetřováni byli dokonce bratři Eusebius a Hypatius, kdysi prostřednictví své sestry Eusebie švagři Constantiovi, coss. roku 359: pro Eusebia už prý byly nachystány purpurové pláště, jak tvrdil Palladius. Když náhle zemřel Héliodóros, museli na funus všichni důležití lidé Antiocheie včetně obou konsulských bratrů. Jak dopadl Palladius, opomněla historie uchovat.

Jinak ovšem Valens se svými přáteli držel. Tribun Numerius rozřízl manželce břicho a vyňal z něho nedonošené dítě, aby mohl vyvolat podsvětní duchy a prozkoumat, zda nastane nějaká změna ve vládě. Tuto brutální vraždu nechal Valens nepotrestanou a tribunovi zachoval majetek i služební postavení v armádě (!). Přitom Valentinianus, Valentův bratr a vládce Západu, schválil, aby i senátoři směli být během vyšetřování mučeni.

Soudci též dohlíželi na pálení kodiků a svitků (nevíme, s jakým obsahem a kterých autorů). Zimní procesy šířily v římském Orientu hysterický strach. Věštectví všeho druhu bylo denunciováno a lidé preventivně pálili celé své knihovny. Naopak antiošská ulice se bavila za pokřikování "Zaživa kéž plane Valens/vivus ardeat Valens"

Podobně  aktivní v honbě za okultisty a polytheisty byl jistý Festus z Tridenta/dn. Trento. Právník a přítel praefecta anonnae v Římě a praefecta praetorio gallského Maximina v letech 371-376 (popraven až Gratianem). Jako správce proconsulární Asie v době, kdy Maximinus už byl praefectem Gallií, se pustil do pronásledování magických praktik a spiknutí kolem Theodóra. Z důvodů nejasných dal umučit filosofa Coerania/Koiránios. Festus použil magii zaklínadel proti horečnatým onemocnění jisté ženy na uzdravení své dcery a pak nešťastnici udal a poslal tak na smrt. Snad si myslel, že na sebe Valenta upozorní natolik, aby ho povýšil jako Valentinianus Maximina na Západě. 

Tento Festus by mohl být totožný s Rufem n. Rufiem Festem/Festinem (Sex. Rufem), senátorem, Valentovým magistrem memoriae a autorem spisku Breviarium rerum gestarum populi Romani, sepsaného jako v Eutropiově případu rovněž na popud Valentův. V extremním případu by mohl být též totožný s literátem Postumiem Rufiem Festem Avieniem, který převedl do latiny Arátova Fainomena a přebásnil geógrafické dílo Dionýsia Periégéta.

Na Západě budoval comes Equitius, viz rok 366, magister militum per Illyricum, hraniční pevnůstky, burgus/burgi, v Pannoniích podél břehů Dunaje. Jednu z pevností t. r. postavil Foscanus se svými vojáky od základů za 48 dnů; dostala jméno Commercium/"Obchod" naznačující, že hranice nebyla až tolik pouze armádní záležitostí.  

V Římě praefectus urbi P. Ampelius z Antiocheie, bývalý magister officiorum, dosáhl u lidu obliby přes to, že zakázal otevírat vinné hospody/taberna vinaria před čtvrtou hodinou denní, tedy asi v deset dopoledne. Nakázal, aby do té doby nikdo na veřejnosti neohříval vodu a do jisté doby (kterou neznáme) aby markytáni/líxae nevystavovali vojákům vařené maso a aby nikdo ze ctihodných Římanů na veřejnosti nejedl. Pokoušel se totiž alespoň nějakým způsobem krotit poměry mezi většinou Římanů, kteří odedávna nepracovali, nebyli sami schopní se uživit a byli závislí na státních přídělech potravin. Nominální vládci říše trávili čas v cirku nebo divadlech, hráli v kostky, hlučeli a soustavně něco hodnotili. Když se jim někdo ze zápasníků, herců a závodníků líbil, pokřikovali: "Od tebe ať se učí/per té illí discant".


V Indii toho roku se dostal z království Kalinga v indické Uríse zlomek Buddhova zubu na Cejlon a pravděpodobně téhož roku tam prováděna první perahera, ukazování zubu lidu během desetidenních slavností před srpnovým úplňkem v Anurádhapuře, od šestého století dodnes v Kándí/Kandy.


***********************************************************
372. 
Ol. 287, 4

683 SE
619 AE
neznámý
a. u. c. 1125
Flavius Domitius Modestus a Flavius Arinthaeus
***********************************************************

Na Západě ve válce Valentiniana s Alamannem Macrianem vytáhl magister militum Severus po mostě přes Rýn k lokalitě Mattiacae Aquae/dn. Wiesbaden. Tam nedorazil, ale zlikvidoval skupinu otrokářů vedoucích na římský břeh své zboží: legionáři je pobili a otroky rekvírovali z důvodů, které neznáme. Dále postupovala jízda pod velením magistra Theodosia a byli by se Macriana zmocnili, kdyby jeho stráže neupozornil hluk přicházejících Římanů. 

Valentinianus dal vypálit zemi do vzdálenosti padesáti mil/75 kilometrů od hranic a vrátil se do Trever. Bucinobantům, těm z Alamannů žijícím oproti Mogontiaku, dal za krále namísto Macriana Fraomaria, jehož vzápětí jmenoval tribunem a v čele silného oddílu auxiliů ho poslal do Británie; "sesazení" bylo formální záležitostí, viz rok 374, kde se dostalo Macrianovi velkého zadostiučinění. 

Jiným spojeneckým oddílům dal Valentinianus velet králům Bitheridovi a Hortariovi, jehož osud však byl krutý. Dux Germaniae Florentius ho u augusta udal, že udržuje kontakty s Macrianem a germánskými předáky z vnitřní Germánie a Valentinianus ho dal po mučení zaživa upálit. Viz rok následující.

Na Východě se Papa (Papas, Pap) v Armenii postavil Římanům, svým zachráncům a spojencům, když po nich žádal řadu měst a mezi nimi Edessu a kappadockou Kaisareiu. Sám arián dal zavraždit jedem níkajského biskupa Narsa/Nersés, ale nepodařilo se mu dosadit za nástupce svého kandidáta jménem Husik. Valens se rozhodl Papu zlikvidovat, viz rok následující, k čemuž ho nejvíce ponoukal magister Terentius poukazováním na vraždy Kylaka a Artobanna.

V Africe vypuklo povstání Firmovo. Spustil ho opět hrabivý comes Romanus a spory o nástupnictví po Nubelovi, vlivném maurském velmoži (zemřel c. 371); o čachrech Romanových, comita Africae v letech 364-373, viz rok 363, kde o loupeživých taženích Austoriánů a marných snahách měšťanů Lepty Magny a Oie získat pomoc a zadostiučinění od úřadů i dvora. 

Nubel, důstojník římského jezdectva a vlivný náčelník maurských/berberských Iubelanů, byl ženat s Nonnií, jejíž otec Saturninus byl Říman. Nubelovou matkou byla Collcial, zřejmě křesťanka. Mezi zástup Nubelových potomků patřil Firmus, důstojník římské armády a vyznáním rovněž křesťan. Pokládal se za jediného právoplatného dědice, nemanželský syn Nubelův Zammac ale též. Zammakovým přítelem byl Romanus, který spustil u Valentinianova dvora s pomocí magistra officiorum Remigia, svého příbuzného, proti Firmovi kampaň a dědickou kausu zlehčovali (Remigius pocházející z okolí Mogontiaku šel brzy na pensi a žil na svých statcích v římské Germánii. Když se dozvěděl, že se o jeho vztahy k Romanovi zajímá praefectus Maximinus, následujícího roku se oběsil).

Nezbylo Firmovi, než sáhnout ke zbrani a pustit se do boje s Romanem, na něhož už roky naříkali provinciálové Tripolitany, jak je okrádá, persekvuje a nechrání před Austoriány, viz rok 363. Když si stěžovali, neměli zastání a obvinění se obrátila proti nim a došlo i na popravy. Za povstání byla vypálena Tipasa a provinční metropole Caesarea/Iol. Je pravděpodobné, že se na stranu berberských povstalců přidali dónátisté a s nimi ideově spojení fanatičtí circumcelliónés/agónisticí, viz rok 344. 

V Číně byl 6. ledna zbaven vlády generálem Chuanem Wenem a císařovnou-vdovou Čchuovou císař Fej (30; vládl od roku 365, viz tam jeho příběh). Zemřel 23. listopadu 386 v radovánkách pryč ode dvora, prý aby Chuana přesvědčil, že nezamýšlí vrátit se zpět k vládě. Pučisté dosadili na jeho místo Fejova prastrýce S'-ma Jü/Sima Yu (52), nejmladšího ze synů císaře Jüana, a pod jménem Ťien-wen/Jianwen vládl pouze do 12. září roku následujícího, kdy po chorobě zemřel (Chuan Wen zemřel rok po té). 

Ťien-wenovým nástupcem se stal jeho syn S'-ma Jao/Sima Yao (10) pod trůnním jménem Siao-wu/Xiaowudi. Regentkou za něho byla opět cásařovna-vdova Čchu Suan-c'/Chu Suanzi (48; zemřerla roku 384), v roce 375 mu předala vládu; to mu bylo třináct a oženil se s o tři roky starší Wang Fa-chuej/Fahui (zemřela roku 380). Císař se věnoval studiím a literatuře, roku 381 se dal na buddhismus a v paláci s ním žili buddhističtí mniši. Jeho generálové prohrávali bitvy se státem Pozdějších Čchinů/Qin, nicméně roku 383 porazili ve velké bitvě na řece Fej/Fei armádu čchinského císaře Fu Ťiena/Jian toužícího po spojení "vlastní Číny" opět v jeden stát. Siao-wu hodně pil a někdy v roce 396 řekl v opileckém žertu své hlavní milence Čangové/Zhang, po smrti císařovny se již neoženil, že je pro něj se svými třiceti roky věku už stará a že bude muset místo uvolnit. 

Čangová neváhala a ve spiknutí s palácovými eunúchy císaře vyspávajícího opici uškrtila (34). Na trůn posadili jeho syna, slaboduchého korunního prince S'-ma Te-cunga/Sima Dezong s panovnickým jménem An-ti/Andi (14); nominálně vládl do roku 419. Regentem prohlásili S'-ma Tao-c'/Sima Daozi (32), bratra Siaowuova, též neschopného úsudku a kromě toho velkého opilce, nicméně schopného intrikána. Roku 401 však padl za oběť rostoucí hvězdě generála Chuana Süana/Huan Xuan, který roku 403 chorého císaře na několik měsíců zbavil moci a sám se prohlásil císařem nového státu Čchu/Chu. Chuanův generál Liou Jü/Liu Yu se mu postavil, porazil v poli, císaře Ana osvobodil, obnovil roku 405 jeho vládu v Ťien-kchangu a sám se prohlásil za jeho regenta. Vedl úspěšné války s řadou čínských států a na začátku 419 dal uškrtit svého císaře. Jeho nástupcem provolal S'-ma Te-wena/Sima Dewen, Anova věrného bratra, pod jménem Kung/Gongdi (34). Liou Jüa povýšil na knížete ze Sungu/Song, ten ho však na jaře 420 donutil podepsat abdikaci v jeho prospěch a následujícího roku ho dal vojáky udusit, když jako buddhista odmítl sebevraždu jedem. Zanikla tak dynastie Ťin/Jin vládnoucí od roku 265.

Liou Jü (57) pod jménem Wu založil novou dynastii Sung/Song, resp. Dřívější/Jižní Sung panující do roku 479. Sám císař Wu ze Sungů, jeden z nejvyhlášenějších čínských válečníků, zemřel již po dvou letech vlády roku 422.


***********************************************************
373. 
Ol. 288,1
Posledním známým olympioníkem (v boxu/pygmé) byl arménský šlechtic Barasdátés/Varzdátés. Arsakovec kraloval Armenům v letech 374 - 379, vyhnán ze země císařem Theodosiem I. a poslán do exilu do Thúlé, kde zemřel.
684 SE
620 AE
neznámý
a. u. c. 1126
D. N. Flavius Valentinianus Augustus IV a D. N. Flavius Valens Augustus IV

***********************************************************

Na Západě Valentinianus poslal do Británie spojeneckého alamannského krále Fraomaria, viz rok předešlý, a alamannské vojevůdce Bitherida, aby tam sbíral vojáky pro římskou armádu. Nově rekrutovaných oddílů bylo použito k operacím v Africe proti Firmovi a na Dunaji, kde se vzbouřili Quádové. I jim totiž vadila stavba opevnění na vlastním území a jejich vyslance magister armorum per Illyricum Aequitius ignoroval.

Maximinus, praefectus praetorio v Galliích, požádal Aequitia, aby jmenoval jeho syna Marcelliana, stejně nadutého jako otec, šéfem armády v pannonské Valerii/dux per Valeriam a aby v této funkci směl urychleně dokončit stavbu pevností na území Quádů. 

Na hostině na usmířenou však perfidní Marcellianus (nebo jeho podřízený velitel Kelestínos/Celestinus n. Caelestinus, popřípadě to bylo jméno Maximinova syna) zavraždil quádského krále Gabinia a byla z toho nová válka, do níž na straně Quádů vstoupili i Sarmaté. V srpnu překročili barbaři Dunaj a plenili venkov provincie Valerie. Rozprášili a pobili zde dvě legie. Ve stejný čas vpadla další skupina Sarmatů, "svobodných", do Moesie, kde je ale zastavil dux Moesiae Theodosius, syn magistra equitum bojujícího v téže době v Africe a budoucí císař.

Během nájezdu Quádů na Pannonie na poslední chvíli unikla zajetí Constantia, dcera Constantia II. ("virgo regia"), kterou ze Sirmia vezli do Trever ke sňatku s Gratianem, a stavěli a se v jedné státní ville na oběd. Zachránil ji správce Druhé Pannonie, když ji rychle naložil do své dvojkolky/carpentum a dal dopravit zpět do Sirmia. Když roku 383 zemřela, oženil se Gratianus s jistou Laetou, o níž žádných zpráv není leda té, že se svou matkou Tisamenou roku 410 při obležení Říma Alarichem vypomáhaly hladovějící populaci potravinami ze svých císařských přídělů.

Obranu Sirmia připravoval osobně praefectus praetorio Illyrika Sex. Anicius Flavius Petronius Probus a obnovil opevnění města.

Na Východě v Armenii vylákal Valens krále Papu na setkání do Tarsu. Papa s třemi sty vojáky dorazil, ale past prohlédli a Armeni se probili na cestu k domovu. Terentius za nimi poslal v čele tisícovky rychlých lučištníků comitu Daniéla, rodem z Armenie, a tribuna scutariů Barzimera, pocházejícího z Ibérie. Papa se svými lidmi se štěstím unikli domů, viz rok následující; vojáci se vymlouvali, že je Pap očaroval (byl to arián, nikoli níkajského vyznání, a tolerantní k polytheismu).

V Africe Římané rychle ztratili kontrolu nad svými dvěma provinciemi Mauretania Caesariensis a Sitifensis, viz rok předešlý. Do maurské války poslal Valentinianus magistra militum Theodosia, otce budoucího stejnojmenného císaře, který se přeplavil z Arelaty do Igilgily v Sitifské Mauretánii/dn. Džídžal v DZ. Zde narazil na Romana, jehož dal i se zástupcem Vincentiem posléze zatknout. Ze Sitifi/dn. Satíf v DZ přeorganisoval římskou armádu a vyslechl omluvné Firmovo poselstvo. Důvody Firmovy vzpoury Theodosius odmítl vzít na vědomí i po druhém jednání, neboť Firmus neposlal rukojmí, jak Theodosius po prvním kontaktu vyžadoval. Po tomto odmítnutí se dal jednou z kohort prohlásit Firmus augustem; Theodosius je později nepotrestal na hrdle, ale všechny včetně tribuna, který dal Firmovi na hlavu namísto diadématu svůj náhrdelník, degradoval a přeložil.

Firmovu armádu do války vedli jeho bratři Mascizel a Dius, kteří vedli blízké berberské klany a sestra Cyria vzdáleným; na pomoc přišli i "Aithiopové", tedy asi subsaharští černoši prokazující velkou bojovnost. Naopak další z Firmových bratrů Gildo stál ve velitelské funkci na straně Říma. Theodosius porazil Berbery ve dvou bitvách a Firmus se dokonce osobně dostavil s požadovanými rukojmími a v doprovodu křesťanských kněží. Vydal požadované potraviny, poplakal si nad svou nerozvážností, do Icosia poslal posléze zajatce a ukořistěné vojenské odznaky. Válka tím však neskončila, spíše se opakovaly obrázky z války proti Iugurthovi, viz roky 112-105 př. n. l.: vleklá pronásledování po Kabylii, unikající guerrilly, žádná rozhodující bitva.

Poučen berberskou válkou nařídil Valentinianus, aby se Římané neženili a neprovdávali za gentiles, tedy severafrické domorodce, Maury a Numidy/Berbery, kteří výměnou za půdu střežili před nájezdy saharských kmenů říšskou hranici, viz první užití vyhlášky roku 370: moderně bychom řekli, že zavedl zákony na ochranu rasy a národa... 

V Alexandreji 2. května zemřel vůdce katholických křesťanů Athanasios (c. 75), od roku 328 biskup a ve stálé válce s ariány. Zažil pět exilů a nebyl třetinu celé doby v úřadu. Stoupenci níkajského vyznání byl theolog považován za "sloup církve" a víry v trojjedinost, zahrnut mezi církevní otce/ekklésiastikoi pateres, lat. patres ecclesiae. Nástupcem v episkopátu se stal jeho žák Petros II., ale praefectus Aegypti Palladius ho na Valentův pokyn zatknul a dosadil s pomocí antiošského biskupa Euzóia ariána Lucia; byl to jeho druhý pokus, poprvé byl ve funkci roku 363 (nyní biskupem do roku 380). Petros utekl do Říma k biskupovi Damasovi, jeho lidé v Egyptě z chrámů vyhnáni

Valens dával s Luciovým vědomím zavírat mnišská sídla-kláštery po celé Dolní zemi i v Thébaidě, exulováni byli známí proníkajští mniši Makarios z Alexandreie (zvaný Mladší; zemřel roku 395) a jeho thébský jmenovec (zvaný Starší; zemřel 391), persekvován byl slepý Didymos (zemřel roku 398), učitel mimo jiné Rufina a Dalmatince Eusebia Sófronia Hierónyma (zemřel roku 420), překladatele Starého zákona z řečtiny a hebrejštiny do latiny, theologa a historika. Katholíci pokládali nesnášenlivé fanatické mnichy/monachoi, monachi, za "opravdové vojáky boží/vérí mílités deí". 


***********************************************************
374. 
Ol. 288, 2

685 SE
621 AE
neznámý
a. u. c. 1127
D. N. Gratianus Augustus III a Flavius Equitius/Aequitius

***********************************************************

Na Západě Valentinianus dal poplenit kusy alamannského území a u Basilia/dn. Basel dal stavět, snad u Rauraka neboli Augusta Raurica/dn. Aust, pevnost, jíž Germáni říkali Robur. Poněvadž z Illyrika přicházely nepříznivé zprávy z války s Quády a Sarmaty, viz rok předešlý, uzavřel s Macrianem, jehož roku 372 formálně sesadil, alamannským mír

Oba mocnáři ho stvrdili koncem podzimu na osobním setkání na pravém břehu Rýna naproti Mogontiaka: pro Macriana a alamannské autonomisty velká satisfakce, pro Valentiniana ponížení, neboť se musel přeplavit na nepřítelovo území. Macrianus, král alamannských Bukinobantů, zůstal pak Římanům věren a roku 380 padl při vpádu na území Franků v bitvě s jejich králem Mallobaudem, taktéž římským spojencem. Valentinianus po smíru odešel na zimu do Trever.

Poněvadž velitel v Moesii/dux Flavius Theodosius mladší (27), budoucí císař, nedokázal mohutnému vpádu zabránit a jeho legie byly potřeny, zbavil ho Valentinianus velení a poslal do civilu a domů do gallaecijského Cauku/dn. Coca v Kastilii; viz rok 379. Oddíl Batavů, který před nepřítelem vzal nohy na ramena, zrušil, vzal jim zbraně a muže prodal do otroctví (na decimaci obvyklou v podobných situacích nedošlo).

Po smrti Valentiniana I. následujícího roku byl Theodosius mladší Gratianem reaktivován a pravděpodobně dostal stejnou funkci jako předtím: dux Pannonie, později magister militum per Illyricum.

Na Východě Valens nařídil rovněž velké odvody, neboť mu po armenských událostech s Peršany chyběli vojáci a neměl dostatek sil na dunajské hranici. Vyřídila se též, k velké ostudě Římanů, záležitost s Papou Armenským. Velitel římské posádky v zemi Traianus se ke králi lísal, až ho vylákal k sobě do ležení na hostinu. Když se z ní vytratil, vpustil Říman do místnosti vraha s taseným mečem, který dýkou bránícího se krále probodl (podle jiné verse byl zatčen a popraven). Vládl od roku 367 a jeho vražda je stejnou hanebností jako likvidace quádského krále Gabinia v Pannoniích. Papa/Pap, Papas (21) byl ženat se Zarmanducht(ou) a měl s ní dva syny: Arsaka III. a Vologaisa.

Na Papovo místo dosadil Valens jiného Arsakovce, Papova bratrance Varasdáta/Varazdáta (vládl do roku 379) žijícího dosud kdesi na římském území. Byl právě čerstvým olympioníkem, viz rok předešlý, podle jednoho zdroje z Písy (a nikoli Olympie, viz v indexu pod hry). Zvítězil v boxu a o jeho síle praví armenský kronikář Mosés, že v jisté Héliopoli, možná baalbecké, v pravé poledne předtím zabil lva a v jeho kožešině, jak hérákleovské a caracallovské, se pak ukázal v Olympii. Sloužil v římské armádě a zúčastnil se bojů s Langobardy, začátkem své vlády vyčistil horní Poeufratí od lupičských band. 

Na Varasdátovu vládu dohlížel romanofil Musel z rodu Mamikonian, sparaparet-vrchní velitel armády. Mamikonianové byli rodem údajně čínského nebo spíše "skythského" z doby dynastie Chan, potomci dvou bratrů, kteří prchli daleko na západ po nezdařeném povstání proti císaři.

Perský král Šápúr II. se domáhal spojení obou Ibérií v jednu a naopak navrhoval likvidaci armenského království a jeho rozdělení s Římany. Když si obě strany vyměnily diplomatické mise a na ničem se nedohodly, chystaly se do války; pětileté příměří platilo do roku 376.

Aurelius Ambrosius, jeden z vůdčích ideologů křesťanského monotheismu, se stal 7. prosince z vůle Valentinianovy biskupem v Mediolanu (do roku 397). Jeho předchůdce Auxentius rodem z Kappadokie (jeho episkopát začal roku 355) byl arián, do něhož se trefovali oddaný vyznavač níkajské víry Hilarius z Pictavia/dn. Poitiers (zemřel asi roku 367), Sardinec Eusebios z Vercell, srov. o něm roku 393, a ovšem Alexandrinec Athanasios. Damasus I., biskup římský, dal Auxentia prohlásit za haeretika synodou svolanou roku 372, ale postižený se z Mediolana nehnul. Auxentia na kněze posvětil arián Grégorios, biskup alexandrijský. 

Ambrosius vyrůstal v Treverech v rodině stejnojmenného otce, vysokého byrokrata, praefecta Gallie Narbonnské; studoval v Římě práva a někdy kolem roku 370 nastoupil úřad praefecta Ligurie a Aemilie se sídlem v Mediolanu. Když po Auxentiově smrti uklidňoval bouřící dav, pod dojmem jeho proslovu skandovali věřící "Ambrosius episcopus!" ačkoli byl laikem, a to nepokřtěným; Valentinianus jeho volbu potvrdil. 

V Africe ve válce berberské byl Firmus, zbavený již mnoha spojenců, vytlačen k Isaflenům, jednomu z berberských kmenů/národů. S jejich podporou vybojoval s Římany bitvu, kterou ztratil a stěží unikl. Jeho bratr Mazuca byl smrtelně zraněn a v římském zajetí zemřel. Flavius Theodosius starší pokračoval do kabylského hornatého vnitrozemí. Zde se dozvěděl, že Firmus se svými lidmi se vrátil k Isaflenům, ale do cesty se Římanům postavil jejich "král" Igmazen s dvaceti tisíci muži. V celodenní bitvě, v níž Firmus na koni vyzýval římské vojáky k deserci, se Římané museli před přesilou stáhnout do pevnosti kolonie Auzie/dn. Súr al-ghuzlán v DZ, kde skončilo Tacfarinovo povstání roku 24+, viz. Říman se ještě tvrdě pomstil národu Iesalenů, s nimiž v Kabýlii uzavřel spojenectví, ale oni se vzápětí postavili na Firmovu stranu, a stáhl se z Caesarejské Mauretánie do metropole Sitifské Mauretánie. Viz dále rok následující.

V Římě se za praefecta Urbi Clodia Hermogeniana Caesaria po vydatných deštích rozvodnil Tiber v jedno velké jezero. Lidé rozváželi potraviny loďkami a s koncem dešťů se vrátila i řeka do svého koryta. Praefectus opravoval řadu veřejných staveb a v sousedství Agrippových lázní dal postavit sloupořadí bohyně Dobrého konce/porticus Éventús boní, jehož chrám, nevíme, odkdy, stál na Martově poli (znám je jeho chrámek též z Mogontiaka, metropole Horní Germánie z roku asi 205).


***********************************************************
375. 
Ol. 288, 3

686 SE
622 AE
neznámý
a. u. c. 1128
neznámí/"post conss. Gratiani III et Aequitii"

***********************************************************

Na Západě se se začátkem jara vypravil Valentinianus z Trever do války s Quády. Když dorazil do tehdy již opuštěného, od časů principa Marka tolik živého Carnunta v První Pannonii, dorazili k němu sarmatští poslovo žádající pardonování nedávných činů. Císař na prosby nedal, schválil předloňský nehorázný Marcellianův postup a rozhodl se Quády potrestat. 

V Carnuntu ještě jednou řádila jeho posedlost likvidacemi lidí praktikujících černou magii. Faustinus, synovec praefecta praetorio Viventia, zabil osla, prý aby mu přestaly vypadávat vlasy (nic bližšího o souvisejících technikách známo z historie není). Padl přitom i výrok vyložený spiklenecky proti císaři a s Faustinem šlo na popraviště několik dalších osob.

Po tři letní měsíce sbíral Valentinianus síly a s comitou Sebastianem a magistrem peditum Merobaudem vpadl na quádské území v prostoru Aquinka/dn. Budapešť. Po plenění a vraždění se na zimu vrátil do Savarie/dn. Szhombathely v H. zničené germánskými nájezdy. Pak se však rozhodl jinak vytáhl do Brigetionu/Komárom-Szöny; ve vojsku se vyskytly případy moru. 

Frank Merobaudés/Merbaudés byl ženat s Římankou Nonosou a jejich potomek Merobaudés byl magistrem militum v roce 443 a byl již zjevně pokládán za Římana.

16. listopadu do Brigetionu, Bergentionu (též Virgitionu, Birgitión) dorazili quádští poslové žádající o mír. Dostali ho s tím, že budou armádě poskytovat mladé bojovníky za žold. D. N. Flavius Valentinianus I. Augustus (54), vládce Západu dvanáct roků bez sta dnů od roku 364 (narozen 3. července 321), jim na závěr poskytl audienci, kde mu vyslanci vysvětlovali, že válku spustilo budování opevnění na jejich území a že existují skupiny Quádů, které nejsou nijak spojeny s těmi náčelníky, kteří právě s Římany uzavřeli mír (srov. situaci před zhruba dvěma staletími na konci vlády M. Aurelia Antonina). Císaře svobodomyslná slova natolik rozčílila, že ho za nadávání na quádský nevděk ranila před posly mrtvice a skonal chvíli na to při plném vědomí (jiní to pokládali za důsledek jeho přejídání, srov. konec Iovianův). O Valentinianovi viz rok 364. Pochován byl v Kónstantínopoli.

Nástupcem se stal 21. listopadu v Aquinku jeho syn s Marinou Severou D. N. Flavius Iulius Gratianus Augustus (16) narozený 18. dubna 359 v Sirmiu. V době otcovy smrti byl v Treverech. Otcovým spoluvládcem-augustem byl od roku 367 a Valentinianus ho nechal v Trevíru. U vojska v Brigetionu však magister peditum Merobaudes, jeden z nejvlivnějších mužů u vojska, spolu s Flaviem Aequitiem/Equitiem dal 22. listopadu provolat spolucísařem Gratianova mnohem mladšího bratra Flavia Valentiniana II. augustem (čtyřletého, tedy nejmladšího v řadě římských panovníků, viz v indexu s. v. dlouhověcí), syna Iustiny, vdovy po Magnentiovi. Byla s dítětem přítomna; měla k tomu s Valentinianem I. dcery Iustu, Gallu a Gratu, její bratři se jmenovali Cerealis a Constantianus, tribunus stabuli, zavražděný briganty v Galliích; podle jiné verse byla v okamžiku manželovy smrti v jedné z císařských vill jménem Murocincta sto mil daleko, kteroužto vzdálenost tudíž museli urazit po zvěsti posla za oněch pět dnů.

Augustem byl pak Valentinianus II. až do roku 392. Poradci obou dětí se na místě dohodli na tom, že Gratianus bude augustem v Galliích, Hispániích a Britániích, Valentinianus II. v Itálii, Illyriku a v afrických provinciích. Řím měl tedy s Valentou na Východě, strýcem obou klukovských císařů, opět tři augusty. 

Za Valentinianem II. nejusilovněji stála jeho matka Iustina. Konsulem se stal poprvé následujícího roku jako pětiletý, podruhé jako sedmiletý, potřetí jako šestnáctiletý a teprve čtvrtý a poslední konsulát zastával v dospělosti jako devatenáctiletý. 

Gratianus s vychovatelem Ausoniem, viz o něm roku 367, se obklopili u dvora gallorománskou šlechtou, armádu řídili Germáni; císařův štítonoš byl Alamann, jedním z comitů byl francký král Mallobaudés/Merobaudés. Po adriánopolské katastrofě se vztah vůči Germánům změnil, srov. ethnickou čistku Iuliovu na Východě roku 378, kde tou dobou ještě velícími důstojníky byli Římané (ať už byli jakéhokoli ethnického původu, ale s občanskými právy). 

Monotheistický císař se brzy dostal do sporu s provinčními biskupy, také však s římskou polytheistickou elitou. Za něho vypukl spor hispánských a gallských biskupů s Priscillianem, biskupem z Avely/dn. Ávily v Kastilii, který ač bohatec kázal askesi kněží. Měl hodně příznivců mezi lidem a kléru a biskupům logicky překážel. Biskup cordobský Hyginus a kněz Ithacius se u dvora domáhali, aby byl Priscillianus odsouzen jako heretik. Gratianus, který patřil k níkajskému vyznání, fandil biskupům, ale spor se vlekl, dokud nebyl Priscillianus Magnem Maximem někdy v letech 384-386 odsouzen na smrt: první podobný rozsudek za účasti panovníka na monotheistickém knězi. 

Hunnové, lat. Húnní/Húní n. Chúní, řec. Únnoi, pohybující se nějaký čas východně od Maiótidy, vpadli do krajů osídlených kočovnými Alány zvaných Římany Tanaitskými, neboť se pohybovali v Podoní/řec. Tanais. Koho nepobili, ten z Alánů se s Hunny spojil a společně táhli ukrajinskými rovinami na západ do krajů ovládaných gotsko-greuthungským králem Ermanarikem/Ermenrichem, Hermanaricus z rodu Amalů (království Oium ve Skythii, viz v indexu s. v. Gotové). 

Hunský trek přinesl konec i gotské nezávislosti v oblasti dn. Ukrajiny. Král Ermanarich, bylo mu 110 let, dal popravit roztržením koňmi jistou Sunildu, ženu knížete podrobených (blíže neznámých) Rosomonů za to, že ho manžel, jeho jméno neznáme, zradil. Sunildiny bratři Sarus a Ammius, tak to vypráví "národní" kronikář Gotů Iordanes, přišli za králem, aby sestru pomstili a vrazili mu do boku meč. 

Těžce zraněný Ermanarich nemohl organisovat obranu proti útoku hunno-alánské koalice vedenou králem Hunnů Balamberem/Balamur, Balamir, který právě nastal, a příbuzní Gotové-Tervingové zrovna nebyli s Greutungy zadobře. Když Ermanarich na následky atentátu zemřel, ovládli Hunnové greutungskou/ostrogotskou (pozdější pojmenování) zemi a tribut jim odváděli vzápětí i Tervingové/Visigotové. Dávnou potomkyní Ermanarichovou byla snad Ildico, manželka Attilova, která podle jedné, velmi oblíbené verse, zavraždila Hunna o svatební noci roku 453; prosaičtější je zpráva o tom, že mocný nájezdník zemřel po oslavě na chrlení krve, neboť se z něho po styku s civilisací stal těžký alkoholík. Král Ermanarich má pamětní desku ve Walhalle.

Greuthungové zvolili Ermanarikovým nástupcem Amala Vithimira či Vinitharia/Venetharia, který přestal odvádět tribut Hunnům. Pustil se do války s Anty (?): zprvu byl se svými Goty v poli poražen, ale pak je zlomil a jejich krále jménem Boz se syny a sedmdesáti antskými předáky ukřižoval. Hun Balamber se posléze, roku 376?, vypravil proti Vinithariovi. Ve dvou bitvách byl Goty poražen, ale ve třetí na řece Erac (jiné jméno pro Dněpr nebo nějaký jeho přítok?) trefil Vinitharia šípem do hlavy. Hun se pak oženil s Vinithariovou vnučkou Vadamerkou a obnovil hunskou nadvládu nad Greutungy, která v podstatě vydržela až do Attilovi porážky na Katalaunských pláních roku 451. 

Regenty jeho malého syna Videricha se stali Alatheus/Allotheus a Safrax/Safrac, kteří Greuthungy před návalem hunských nájezdníků vedli na západ k řece Danastru, předtím zvané v klasických pramenech řec. Tyrás/dn. Dnister, rus. Dněstr, mold. Nistru. Podle jiného pramene po Virithiarově smrti vládl Greutungům Hermanarichův syn Hunimundus, nádherný prý muž. 

Po jeho brzké smrti byl hlavou národa jeho mladý Thorismund, pod nímž v druhém roce vlády Greutungové dosáhli velkého vítězství nad Gépidy, ale pak zahynul pádem s koně (tedy před c. 380?). Gotové-Greutungové pak čtyři desetiletí nevolili krále a žili jako dobří vasalové Hunnů. Teprve Valamir, údajně Thorismundův synovec, dlouho věrný Attilovi, po Katalunských pláních a nájezdníkově smrti roku 453 ukázal Hunnům záda, spojil se s Římany a získal se svými lidmi na Východě statut foederata. Někdy v polovině šedesátých let pátého století zahynul v bitvě se Skiry rovněž pádem s koně, nicméně jeho Gotové zvítězili.

Hunnové zároveň ničili města a obchodní střediska na východním Pontu donedávna ještě pod římskou ochranou. Vyvrátili též město hellénisované Pagrai, pravděpodobně identické se starším Torikos, kdysi východní výspa bosporského království, dnešní asi Gelendžik v Krasnodarském kraji Ruska. Oblast posléze obsadili kavkazští Zygové/Zygoi, sousedé Heniochů.

V cestě na západ narazili Greutungové za Dněprem na své příbuzné, na gotské Tervingy, jimž kraloval Athanaric, srov. rok 366. Snažil se Hunny zastavit stavbou valu/zdi mezi řekami Gerasem/asi dn. Prut a Istrem/Dunajem. V bitvě, na níž se podíleli i římské jednotky provincie Scythia pod velením Mundericha a Lagarimana, Hunnové s Alány zvítězili a Athanaric před nimi prchl do Karpat, později, když se rozhodl setrvat ve své přísaze a nevstupovat na římské území, do Caucalandských hor/Caucalandensis locus, části Transylvánie.

Většina Tervingů však Athanarika opustila a pod vedením Alaviva/podle jiného zdroje Farnobia se pustila k jihu, zastavili se na březích Dunaje a požádali Valenta, aby se směli usadit na římském území. Císaři i jeho rádcům přišlo moudré získat obratem velké množství nových vojáků a také daňových poplatníků, nicméně dlouho to obě strany rozvažovaly. 

Asyl Římané povolili pouze jedné skupině Tervingů, jejíž vůdcem byl Fritigernus, který byl oposici k Athanarichovi a měl už několik roků podporu Valentovu. Množství Gotů a Alánů usazených mezi Dněstrem a Donem se této migrace neúčastnila, aranžovala se s Hunny a podílela se též na jejich loupeživých taženích.

Athanarich, "soudce/iudex" Tervingů n. "soudce králů", kromě toho persekvoval gotské křesťany a Fritigernus se přidal se svými Tervingy k ariánům, mezi něž patřil i Valens. Tervingové slíbili poslouchat římské zákony, stavět muže do armády a že se dají pokřtít; od nich křesťanství v ariánské podobě přeskočilo ke Greutungům a Gépidům.

Ke křesťanství byl Fritigern pravděpodobně přiveden Wulfilou, řec. Ulfilás, ariánským knězem, jemuž udělil Constantius II. povolení usadit se se svou kommunitou v Níkopoli na Dunaji v dn. BG. Zde Wulfila/"Vlček" přeložil z řečtiny do gotštiny bibli a proto vytvořil též na základě alfabéty gotské písmo odlišné od run. Části gotské bible se zachovaly. 

Wulfila asi nebyl rodilý Got, ale pravděpodobně syn kappadockého Helléna uneseného v některém z gotských anatolských nájezdů za Dunaj, popřípadě jeden z rodičů jeho nebyl Got. Otec ovládal kromě gotštiny též řečtinu s latinou. Na biskupa Gotů ho posvětil Eusebios z Níkomédeie v době, kdy byl biskupem kónstantínopolským (338-341). Wulfila zemřel roku 383 v Kónstantínopoli za synody svolané Theodosiem a byl tam i pohřben. Jeho nástupcem byl Selenás, biskup v Efesu, viz 378. Stejně jako Ermanarich i Wulfila má paměstní desku ve Walhalle.

Gotové dále ustupovali před Hunny a Alány na římskou stranu Dunaje. Jejich migrace na římské území spolu s invasí Hunnů na Západ bývá pokládán za začátek konce západořímské říše.

  

Na Východě v Kónstantínopoli zprovoznil praefectus urbi Vindalonius Magnus lázně nazvané po Carose, Valentově dceři/thermae carosianae. Pro kámen na jejich stavbu se od roku 366 nebo po něm bouraly hradby Chalkédonu jako pomsta za podporu Prokopia. V Isaurii vypuklo povstání, na jehož potlačení musel Valens použít jednotek dislokovaných proti Peršanům a připravených na vpád do Armenie. Valens měl hlavní zájem na úspěchu na východní hranici a dění na severní germánské viditelně podcenil, viz rok následující.

Krétu a pevninskou Helladu postihlo zemětřesení, které zničilo mnoho měst, ale vyhlo se Attice i Athénám. To prý díky starému theúrgikovi Nestoriovi, který přes výsměch úředníků vyrobil velkou podobiznu héróa Achillea a postavil ji pod sochu panenské bohyně na Akropoli; prý o tom sepsal filosofos Syriános oslavný hymnus. I takové věci zaznamenávali polytheističtí autoři (Zósimos).

V Africe skončila berberská válka. Římané znovu vytáhli na Isafleny a porazili je. Král Igmazen začal vyjednávat o vydání Firma a zatkl ho. Firmus si však před vydáním Theodosiovi vzal život a bylo po usurpaci i válce. 

Theodosius pak vyšetřoval Romanovy skutky a sítě kompliců. Spravedlnosti pro jejich oběti nedosáhl a přivodil si naopak smrt: v Karthágu byl zatčen (na čí rozkaz?), vyšetřován, nevíme z čeho, a někdy v zimě na rok 376 popraven úspěšný vojevůdce Flavius Theodosius, neboť se pravděpodobně pokoušel přimluvit u chlapce Valentiniana II., tedy u jeho poradců, za svého syna propuštěného před několika měsíci z armády. Otec Theodosius byl totiž v té době nejúspěšnějším z armádních velitelů Západu, vítěz z válek v Británii, Germánii, Sarmatii a Africe: osobnost jistě pro dvůr nebezpečná.

Firmus podporoval dónátisty a dal dokonce vyvraždit níkájské vyznavače v obci Rusuccuru/dn. Delis, fr. Dellys. Povstalcově rodině se zjevně nic nestalo. Jeden z Firmových bratrů Gildo se stal comitem per Africam za Magna Maxima a roku 397 povstal proti Honoriovi. Proti Gildonovi poslal chlapecký císař jeho bratra Mascizela/Maskeldélos, viz rok 379, a dopadlo to podobně. 

Gildo se na výzvu Eutropiovu připojil k římskému Východu pod panství Arcadiovo. Stilicho využil prazvláštní situace mezi berberskými sourozenci, srov. rok 373, že totiž Gildo Maskeldélovi zavraždil syny a tak ho Stilicho/řec. Stelichón, poslal do Afriky do války se sourozencem. Gildo v bitvě s bratrovými jednotkami roku 398 podlehl a na útěku se v Tabrace ve vězení oběsil. Maskeldélos ho dlouho nepřežil. Roku 398 byl v Římě Berber při procházce se Stilichónem shozen s mostu do Tiberu a utonul. 

V Indii v říši Guptů zemřel po slavné vládě král Samudragupta (od roku 335). Nástupcem se stal nejstarší syn Ramagupta, ale brzy byl zbaven moci, nevíme jak, neboť prý postrádal vlastnosti panovníka. Na trůn dosedl jeho mladší bratr Čandragupta II., který kraloval říši do roku c. 415. Rozšířil království o státy Saků/Kšatrapů na západě a o celý Gudžarát. Za něho a za jeho syna Kumaragupty I. (c. 415-455) dosáhla říše Guptů největšího rozkvětu a územního rozsahu.

Čandragupta provdal dceru Prabhavatíguptu za Rudrasenu II., krále dynastie Vákátaka, jižního souseda guptovské říše, viz rok 250. V té době se vákátakovská doména již členila v řadu údělných rodových monarchií. Král však po krátké době zemřel a vdova se stala na dvě desetiletí regentkou za své syny Divakarasenu (zemřel před nástupem na trůn), Damodarasenu a Pravarasenu II., z jehož vlády se dochovalo nejvíce nápisů z celé dynastie (zemřel c. 450; bývá ztotožňován s Divakarasenou). Tehdy se dostalo království pod vliv Guptů a obě dynastie dobře soužily. Na rozdíl od Guptů Vákátakové nerazili vlastní mince.   

Kumaraguptův syn Skandagupta (vládl do roku 467) se dostal k vládě pravděpodobně pučem, jímž sesadil staršího nevlastního bratra Puruguptu. Úspěšně válčil na Narmadě s národem Pušjamitra a odrazil první invasi Hefthalitů, Hunnů z Turkestánu vedených Kidarou, kteří překročili Hindúkuš. Indická válka s Hunny c. 460 následuje po římských válkách s Attilovými Hunny, viz v indexu s. v. Hunnové a Germáni. Po Skandaguptově smrti dosedl na trůn bratr Purugupta (zemřel c. 473) a jeho synové, říše slábla. Někdy kolem roku 550 se guptovská říše definitivně rozpadla.

"Bílí Hunnové" se proti Guptům vrátili tažením roku 510 pod Toramanou, Indové je však pod králem Bhanuguptou porazili. Nicméně nájezdníci děsivě vládli Paňdžábem, Kašmírem, Rádžasthánem a částí Uttarpradéše. Ničili města, ničili buddhistické kláštery a stavby. Jejich panování přineslo konec staré Indie.     

***********************************************************
376. 
Ol. 288, 4

687 SE
623 AE
neznámý
a. u. c. 1129
D. N. Flavius Valens Augustus V a D. N. Flavius Valentinianus Iunior Augustus I ***********************************************************

Na Východě zahájil Got-Terving Fritigernus přepravu svých Gotů přes Dunaj organisovanou po jednotlivých kmenech, viz předešlý rok. Bylo Germánů prý na dvě stě tisíc, podle jednoho zdroje bylo tolik jen bojovníků (?). 

Římané měli v okolí řeky pouze hraniční jednotky pod velením Lupicina, comity Thrácké diecese, a Maxima, velitele provinčních oddílů. Jádro armády se v té době podílelo na bojích v Isaurii, viz předešlý rok (Isaurové byli zahnáni do svých horských sídel a z nich se vypravili na větší lup až v příští generaci po řádění Gotů Tribigildových v Pisidii a Pamfýlii roku 400, ale rychle byli vyhnáni). 

K Dunaji se též blížili Greuthungové vedeni Alatheem a Safrakem, Viderichovými regenty, a žádali o totéž jako jejich příbuzní Tervingové. Tervingy nově usazené v Moesii, Thrákii a Pobřežní Dákii/Dacia ripensis sužovali římští armádní velitelé a obchodníci podvody při zásobování Germánů dojednaného s Valentem. Římané prodávali Germánům předražené potraviny, s hovězím a skopovým masem jim prodávali též psí mrtvoly; za jednoho otroka dostávali migranti krajíc chleba nebo deset liber masa, přesto rodiče prodávali své děti, aby je ochránili alespoň před smrtí hladem. 

S Fritigernovými Germány se však opodál přepravovaly i skupiny Greuthungů, včetně s nimi putujících částí Hunnů a Alánů, kteří se na dohodě s Římany nepodílely. Původně organisovaný přechod pro Tervingy se proměnil v lavinu migrantů putujících z pontických rovin na jih na římské území. Nastal masakr civilistů a odvlékání do zajetí, loupení a ničení majetků. Srov. s řáděním Gotů roku 251.

Fritigernus s Alavivem/Farnobiem (?) vedli migranty k moesijské Marcianopoli a Lupicinus oba předáky pozval do hradeb na hostinu. Když se ostatní Germáni domáhali vstupu do města, povstaly hádky a z nich půtky. Podle jiné tradice dolehl k hodujícímu Fritigernovi nářek vražděných soukmenovců, vyskočil od stolu, osvobodil své lidi a dali se do pobíjení Římanů a tak unikli. Jak unikl Alaviva, nevíme, srov. však rok následující.

Germáni odtáhli a když se proti nim vypravil Lupicinus se svými oddíly, byl poražen. Tervingové si brali na sebe římskou zbroj a loupili po nehájených podunajských provinciích. Pokoušeli se dobýt Marcianopoli, v níž se uzavřel Lupicinus, ale tuto část vojenství neznali a obléhání se již nevěnovali. Zotročené zajatce odváděli na sever za Dunaj a o osudech mnoha tisíců zavlečených Římanů z celé Thrácké diecese historie mlčí. Viz dále rok následující.

Valens, stále ještě v Antiocheji v přípravách na válku s Peršany, viz rok 374, poslal k Šápúrovi II. magistra equitum Victora, rodem Sarmata, aby se dohodl na řešení armenské otázky; co bylo ujednáno, nevíme. Požádal synovce Gratiana o vojenskou pomoc proti Gotům v Thrákii. Z Gallií posléze vytáhl na východ dux Frigeridus, stěžující si na bolesti kloubů, a císařův comes domesticorum Richomeres s několika legiemi. Legie to však byly jen podle jména, neboť hodně vojáků zběhlo údajně na doporučení Merobauda, poručníka Valentiniana II., který se obával, že mu zůstane málo vojáků na obranu rýnské hranice.

***********************************************************

377. 
Ol. 289, 1

688 SE
624 AE
neznámý
a. u. c. 1130
D. N. Gratianus Augustus IV a Flavius Merobaudes I

***********************************************************

Na Východě odvelel Valens comity Profutura a Traiana s legiemi umístěnými v Armenii na Balkán, viz rok následující. Spojili se s jednotkami, které na pomoc poslal Gratianus ze Západu, viz rok předešlý, a střetli se s Germány v lokalitě Ad salices/U vrb, v místě v provincii Scythia, tedy kdesi v Dobrudži. Výsledek dvoudenní bitvy byl nerozhodný, ale Římané se stáhli až za hradby Marcianopole, střediska Druhé Moesie, nejbližšího opevněného města. Richomeres se vrátil pro posily do Gallií a armenské legie posílil Saturninus s jízdou. Gotové měli volnou cestu přes Haimos na jih, viz rok následující. Napadli město Dibaltum/Develtum, Deultum, dn. Debelt u Burgasu v Haemimontanu, kde porazili další římský oddíl. 

Frigeridus na Gratianův rozkaz pak budoval obranný val u Beroie v Thrácké diecesi a porazil někdy před zimou jeden z gotských vojů spojený s Taifaly, kteří se krátce předtím přidali k loupení v provinciích, vedených Gotem-Greutungem Alavivem/Farnobiem (?), který při rabování padl. Frigeridus se jim postavil a Římané Germány z velké části včetně velitele pobili. Přeživší Gotové-Greutungové a Taifalové prosili o milost a byli usazeni na zemědělské půdě v okolí italské Mutiny, Regia a Parmy, srov. rok 370, kde o předcházejících germánských kolonistech Popádí. Frigeridus pak opevňoval průsmyk Succi. 

Praefectem praetorio Orientis po Flaviovi Domitiovi Modestovi (od 369) se stal Aburgius z Kaisareie Kappadocké, pravděpodobně do adriánopolské katastrofy.

Sarakéni, lat. Saraceni, jeden z jejich kmenů, vedeni královnou-vdovou Mavií/Mauíá, asi arab. Ma'áwíja, loupili od c. 372 v Palaistíně, Foiníkii a na Sínaji, ale Valens dosáhl t. r. s nimi míru, viz rok následující a 382. Jméno zemřelého krále n. fýlarcha neznáme. Podle jednoho z křesťanských pramenů byla Mavia Římankou padnuvší do zajetí. Po míru s Valentou, možná, že to byla podmínka, údajně požádala Římany o vyslání poustevníka jménem Mósés, č. Mojžíš, mnicha rodem prý sarakénského, aby Araby pokřtil a stal se jejich biskupem. Provdala prý svou dceru, jejíž jméno neznáme, za magistra equitum Victora, který byl na rozdíl od Valenta však vyznání níkajského.

Rovněž jiný ze Sarakénů se stal cílem úspěšné misie křesťanského poustevníka. Jeho jméno neznáme, ale výsledek. Fýlarchos Zókomos, který bývá ztotožňován s Dudžúmem z vládnoucího klanu Salíchů, římských spojenců a předchůdců Ghassánů, slíbil, že se dá pokřtít, když se mu dostane mužského potomka. Narodili se mu 'Amr a 'Auf/'Awf a další úd arabský, asi až za vlády Arcadia, se dal na křesťanství. 

Začátkem března t. r. vydali augustové Valens, Gratianus a Valentinianus společný edikt zbavující činovníky křesťanské organisace povinnosti zastávat veřejné úřady. Roku 381 Theodosius uzákonil, že biskup nesmí být nucen svědčit u soudu; nižším funkcionářům tato občanská povinnost zůstala. 


***********************************************************
378. 
Ol. 289, 2

689 SE
625 AE
neznámý
a. u. c. 1131
D. N. Flavius Valens Augustus VI a D. N. Flavius Valentinianus Iunior Augustus II ***********************************************************

Na Východě na jaře vytáhl Flavius Valens (50) z Antiochie konečně na západ. V jeho i tentokrát oslabeném vojsku sloužilo na základě spojenecké smlouvy mnoho Gotů. Do Kónstantínopole dorazil 30. května a po získání posil a potlačení jakési vzpoury v Novém Římě pokračoval 11. června do pole na Germány. 

Namísto Traiana (vzápětí pensionovaného magistra reaktivoval a poslal do války) jmenoval magistrem equitum comitu Sebastiana, kterého mu na jeho žádost poslal z Itálie Gratianus. Sebastianus s předvojem armády dorazil k Adriánopoli a Římané se v okolí Hebru zmocnili velké kořisti, kterou spící Gotové přepadení v kraji vlekli s sebou. Většina Valentova štábu byla pro okamžitou válku, pouze magister Victor, rodem Sarmat, který se vrátil z perské mise, radil počkat na Valentova synovce Gratiana, vyhnout se přímé bitvě navrhoval i magister Sebastianus. 

Za úsvitu horkého 9. srpna vypukla na dvanáctém milníku od Adriánopole celodenní bitva s visigotskými Tervingy a Greuthungy, Alány a s hunnskými oddíly a též Tervingy usazenými na římském území. Vrchní velení měl Got Fritigern. Germáni Římany smetli, z vojevůdců se zachránili Victor, Saturninus a Richomeres, padli Traianus a Sebastianus, mezi padlými byl tribun Potentius, syn magistra Ursicina. 

Císař Valens (50) zahynul za soumraku pravděpodobně v imperiální nádheře upálen ve stavení blízké vsi či usedlosti ("villula"), kam se zraněn šípy v závěru bitvy uchýlil, a římské východní vojsko, jehož počty neznáme, bylo zničeno: odhaduje se, že říšká armáda čítala c. dvacet tisíc mužů, nejvyšší moderní odhady vyšplhaly k šedesáti tisícům, padly dvě třetiny armády, velká část pěchoty. 

Podle jiné verse nezahynul Valens v plamenech, ale naopak bez insignií nepoznán v řeži pěchoty (august byl arián a katolickým autorům se smrt na útěku a k tomu v pekelných plamenech líbila možná více než prostá vojenská smrt v bitvě...). 

Ze zbylých vojáků prchli někteří s Victorem na Západ do Moesie ke Gratianovi, část prchla za hradby Adriánopole, kterou krátce neúspěšně obléhali Gotové. Obrátili se pak proti Perinthu, jehož okolí poplenili, a táhli na Kónstantínopoli, odkud byli odraženi. Obranu řídila vdova po Valentovi Albia Domnica/Dominica Augusta (47. žena s tímto titulem), která rozdávala peníze z císařské pokladny a zjevně na nějaký čas fungovala jako regentka Východu (o jejím osudu se dále nic nedozvídáme). 

V bojích pod druhým sídelním městem imperia se vyznamenal jízdní oddíl jednoho z kmene Sarakénů, viz rok předešlý. Je to nejstarší zmínka o samostatném vojenském oddílu kočovných Arabů bojově nasazeném v Evropě. 

Gotové se pak rozprskli po celém římském Balkánu od Achaje po Julské Alpy/Alpis Iulia a svého vítězství nijak nezužitkovali - ke štěstí Římanů, neboť mohli v daném okamžiku vrazit dobytím Balkánu klín mezi římský Východ a Západ. 

Magister militiae zemí za Taurem (též mag. equitum & peditum per Orientem) Iulius, nejvyšší z generálů vzchodní části říše, po Adriánopoli nařídil všem svým armádním podřízeným, všichni velící důstojníci v daném okamžiku byli kupodivu Římané, aby ve stanovený den povraždili všechny Goty, kteří u nich v armádě sloužili nebo byli internováni jako rukojmí z doby Valentovy první gotské války: rozkaz byl splněn, počet obětí ethnické čistky, masakru Gotů, neznáme. Mohl dosahovat i desítek tisíc lidí, pokud se obětmi stali i rodinní příslušníci.

Po Valentovi zůstal obraz v dějinách kupodivu positivní. Byl prý spravedlivý, nezvyšoval na rozdíl od svého bratra daně, věrný vůči přátelům, jen bojácný; když se hněval nebo rozčílil, nikomu neublížil, v ideologických sporech ovšem byl nesnášenlivý a až krutý, srov. zimní soudy v Antiocheji roku 371.

Katastrofa u Adriánopole byla jedna z nejtěžších římských porážek vůbec, viz v indexu pod Řím a vojenské katastrofy, třebaže počty padlých tomu zjevně nenasvědčují. Téhož dne roku 48 př. n. l. padlo u Farsálu rozhodnutí v občanské válce mezi Caesarem a Pompeiem, viz tam. 

Vítězství umocnilo germanisaci římské armády a Germáni různých "národů" s končícím římským státem na západě tvořili většinu vojáků i důstojníků. Adrianopolská pohroma byla též začátkem územního rozpadu říše nejvíce patrného v její západní části, která do sta let zanikla zcela.

Na Západě v únoru vpadli po zamrzlém Rýnu do Gallií opět Alamanné, jejich lentijská odnož. Prý jich bylo čtyřicet nebo i sedmdesát tisíc. Stalo se tak, když jistý germánský scutarius u dvora informoval své zarýnské soukmenovce, že Gratianus hodlá s armádou vytáhnout na pomoc Valentovi na Východ. Nikam tedy netáhl, povolal zpět jednotky, které už byly v Pannonii. U Argentarie/Argentovarie v První Germánii/dn. Ödenburg n. Horbourg v Alsasech byli loupící Alamanné strašlivě magistrem Nannienem s comitem domesticorum a králem Franků Flaviem Merobaudem/Mallobaudem poraženi a na bojišti zanechali třicet tisíc padlých. Mír dostali za cenu poddanství a vysílání branců do služeb římské armády. Vidinou právě Gratianova vítězství, které chtěl napodobit a dosáhnout ho též bez jeho pomoci sám, byl hnán Valens do bitvy s Goty.

Teprve pak se v čele armády mladý Gratianus (nebylo mu ještě dvacet) vydal na Východ, ale před bitvou u Adrianopole se k Valentovi nedostal. Přes pevnost Arbor felix v První Raetii/dn. Arbon v CH, táhl v květnu na Lauriacum v Říčním Noriku/Noricum ripense, dn. v Enns-Lorch v Horních Rakousích. Pokračoval po Dunaji do Sirmia a do ležení Martova tábora/Martis castra, dn. Kula v BG. Zde ho stihla zimnice a také nenadálý útok voje Alánů. Dále naproti strýci pochodovat nestihl, neboť dorazila zpráva o adriánopolské katastrofě. Zármutek nad jeho smrtí neprojevoval, neměli se příliš v lásce. Zda si uvědomoval dosah adrianopolského debaklu, známo není.

Vojsko východní říše bylo bez nejvyššího velení a tak Gratianus jmenoval na rady Victorovy a Richomerovy, Sarmata a Germána rodem, jeho velitelem Římanan Flavia Theodosia ml., jehož povolal z jeho nucené výslužby v Hispániích na rodinných statcích zpět k armádě v hodnosti magistra equitum. Když se mu v bojích s Germány dařilo, 19. ledna 379 ho jmenoval v Sirmiu augustem a vrátil se na Západ. Na několik měsíců opět patřily obě části říše pod jednu nejvyšší správu.

V Pannoniích a Moesiích povolil Gratianus po Valentově vzoru usazování barbarů. Početní ztráty nahrazovala nyní masové přijímání Germánů do armády. 

V Antiocheji zbavil po Valentově smrti níkajovec Gratianus episkopátu Euzóia (v úřadu od roku 361, viz tam, nástupce Eusebia), vyznavače ariánské víry. Nástupcem v episkopátu byl Marinus z Thrákie, který však brzy zemřel a do roku 381 byl biskupem Dórotheos, rovněž arián, nicméně Gratianus jmenoval jeho soka Meletia, napraveného poloariána, který roku 381 připojil podpis pod níkajské vyznání a přál mu též august Theodosius (zemřel rovněž 381, viz tam). Jiný Dórotheos byl biskupem v Tyru, který prý vymyslel jmenný seznam sedmdesáti Ježíšových učedníků (roku 362 ho údajně exuloval z Antiocheie do Thrákie Iulianus, kde byl v Odéssu/Varně popraven). 

Konkurentem obou byl Paulinus (II.), podporovaný biskupy v Římě a Alexandreji (zemřel 388); celkem se v té době o antiošský episkopát ucházelo šest kandidátů. Po Meletiově smrti jmenovali jeho příznivci, nyní již níkajci, biskupem Flaviana, poněvadž oddaného vyznavače níkajské víry Paulina nechtěli a po jeho smrti 388 ani jeho nástupce Euagria (do roku 393). 

Flavianus vysvěcený kdysi Meletiem měl podporu biskupů v Římě a Alexandreji a úřadoval až do své smrti roku 404. Schisma, které v Antiocheji vypuklo roku 361 volbou Euzóia, skončilo roku 417 a prvním všemi přijatým biskupem byl Theodotos.

Ariánský rozkol "vylepšil" jistý Syřan Theoktistos nápadem, že otec byl vždy i v době, kdy syn neexistoval. Poněvadž původně prodával jakési křehké zboží, psatyrion/psótion, možná delikatesy n. kaviár, byl tedy psathyropólés, říkalo se nové odnoži psathyriánové. Podpořil ho gotský biskup v Efesu Selenás, nástupce Wulfilův, srov. rok 375, pocházející ze smíšeného gotsko-fryžského manželství. 

V Alexandreji vyhnali po adriánopolské katastrofě biskupa (ariánského) Lucia, v úřadu od roku 375, který prchl do Kónstantínopole. Vrátil se Petros II., žák Athanasiův, a zemřel ve funkci roku 380. Po něm nastoupil další biskup níkajského vyznání Tímotheos (I.), roku 384 Theofilos (I.) a roku 412 Kyrillos (do 444), oba monotheističtí jestřábi, kteří v Egyptě završili vyvrácení polytheismu.

Někdy kolem t. r. zemřel Titos, biskup v Bostře, proníkajský hodnostář, který se dostal do sporu s Iulianem. Sepsal dílo "o vynikajících mužích" a spis proti máníchejcům.