370-374

***********************************************************
370. 
Ol. 287, 2

681 SE
617 AE
neznámý
a. u. c. 1123
D. N. Flavius Valentinianus Augustus III a D. N. Flavius Valens Augustus III

***********************************************************

Na Západě severní Gallie napadli po moři Sasové/Saxones. Comes Nannienus/Nanninus je dokázal jen zadržet, příchod jednotek magistra militum Severa je zastavil, takže ani nedošlo k boji. Římané s nimi uzavřeli příměří s podmínkou, že Germáni římskému vojsku odvedou mladé muže výměnou za volný odchod domů. Římané ale dohodu zradili, přepadli Germány a po velké bitvě všechny pobili.

Valentinianus se nadále zabýval likvidací Alamannů; nyní měl namířeno na jednoho z jejich králů Macriana. Využil pro své plány Burgundy, kteří se s Alamanny nesnášeli a hádali se s nimi o solné doly a hranice. Kolovalo tehdy, že Burgundové v sobě mají římskou krev, byli však pravděpodobně součástí vandalského kmenového svazu. Valentinianus chtěl, aby kofederované Alamanny napadli a Římané pak po překročení Rýna že společným nepřátelům vpadnou do zad. K naplnění dohod paktu ovšem nedošlo, neboť císař odmítl přijmout burgundské posly žádající od něj, aby na dohodu osobně přísahal v jejich přítomnosti a ani se nedostavil na břeh Rýna, kam dorazila burgundská armáda.  

Magister equitum Theodosius, povýšený po svém britském účinkování, pak vpadl přes Raetii na alamannské území, hodně jich pobil a zmocnil se mnoha zajatců. Římané je jako tributárie usídlili do úrodného Popádí, v té době zjevně již vylidněného kraje italského kdysi kontrolovaného Etrusky a po nich Kelty, než se dostal pod kontrolu římskou: byli to po Gotech a Sarmatech z roku 334 první Germáni usazení na italském území, v pozdější asi Lombardii, srov. rok 332, viz též pokus M. Aurelia, rok 167 a 377. 

Valentinianus tehdy nařídil Theodosiovi, aby nepovoloval sňatky Římanů s Germány: "Núllí próvinciálium cuiuscumque ordinis aut locí fuerit cum barbará sit uxóre coniugium, nec úllí gentílium próvinciális fémina compulétur/Nikomu z provinciálů jakéhokoli postavení či místa nebude povolen sňatek s barbarkou ani nikomu z cizinců sloužících na římském území nesmí být vnucena provinciálka". Trestem budiž smrt/capitáliter expiétur. Viz k tomu příklad roku 392 a srov. aplikaci nařízení v Africe roku 373. 

Gentílis, původním významem "rodák", byl Neříman sloužící v římské armádě v pohraničních jednotkách/límitáneí. Křesťanští ideologové slova použili pro polytheisty, "Neřímané", a později se u nich prosadilo ještě pohrdlivější slůvko págání, "vesničané"; odtud č. "pohané". 

Na Východě Valens poslal na jaře do Armenie na podporu Papovu mnohem silnější armádu než s Arinthaeem, aby znovu dosadila Papa. Vojevůdce Terentius se dvanácti legiemi obsadil i Ibérii a postavil tábor na úpatí hory Npat, srov. rok následující. Rozhodl o rozdělení ibérského království na dvě mezi prořímského Sauromaka II. a properského Aspakúra/lat. Aspacures II., arm. Varaz-bakúr, jeho bratrance. Části před řekou Kyros hraničící s Armenií a Lazikou podržel Sauromakés, k tomu získal římskou posádku, země hraničící s Albánií a Persií Aspakúrés, jehož syna Ultru drželi Peršané jako rukojmí. 

Valens s rozdělením Ibérie souhlasil, stárnoucí Šápúr se nároků na Armenii vzdát nehodlal. Na východě jeho říše se však obnovil odboj podrobených panovníků, viz rok následující. 

Ve Frygii t. r. panoval velký hlad, důvody a souvislosti neznáme.

Kolem t. r. se narodil pravděpodobně v Alexandreji literát Claudius Claudianus/Klaudios Klaudiános (zemřel roku 404 nebo později: nepřežil pád Stilichonův roku 408, možná že zahynul za tehdejšího protigermánského pogromu). Od roku 395 žil v Římě a stal se dvorním literátem Stilichonovým a Honoriovým. 

Na návrh Stilichonův a jeho manželky Sereny, která mu sehnala i majetnou manželku, byl senátem kolem roku 400 poctěn sochou na Traianově foru, jehož podstavec se zachoval. Hellén skládající latinské hexametry je pokládán za jednoho z nejlepších literátů pozdního věku (de raptu Proserpinae/"O únosu Persefony", panegyriky na císaře, Stilichona a lidi kolem něho, hanoverše na Východořímana Eutropia a Berbera Gildona, řecky epos Gigantomachiá; zachován z něho jen zlomek). 

Claudianus pravděpodobně zůstal polytheistou, jeho náměty pocházejí výhradně z hellénských a římských bájí a historie, pouze pět ze sta kolujících básní pod Claudianovým jménem jsou oslavou Krista ("světavládce, hlas nejvyššího a duše boha") a jeho matky Marie. Přitom přednes oslavných veršů na zažraného monotheistu Stilichona umístil před římskou elitou v Apollónově chrámu a při oslavě Honoria roku 404 vzýval bohyni Victorii, o jejíž sochu senátoři přišli už před dvěma desetiletími, viz rok 382.

Někdy po t. r. se v Kýréně, srov. ovšem rok 365, narodil v rodině Hésychia, člena významného stejnojmenného rodu, literát a kazatel Synesios (zemřel někdy po roce 412). V Alexandreji byl posluchačem novoplatóničky Hypatie zavražděné křesťanskými teroristy roku 415, viz o ní a škole roku 320. Přesto byl křesťanem a ke konci života se stal biskupem v Ptolemaidě, správním středisku své rodné provincie Libya superior. Nějaký čas pobýval v Kónstantínopoli a je autorem řeči pronesené údajně před císařem Arkadiem eis ton autokratora peri basileiás/"Císaři o vládě", vyzývající k návratu k římským ctnostem. Vytkl mu změkčilost, marnotratnost u dvora, neschopné lidi kolem sebe a barbary s jejich zvyklostmi: myslel tím zjevně Goty ve vysokých armádních funkcích.

Někdy z konce čtvrtého století pochází anonymní spisek De rebus bellicis/O válečnictví dedikovaný Valentinianovi a Valentovi. Obsahuje popis řady válečných strojů s vyobrazeními a mezi nimi též nápad, jak nahradit lidský pohon liburnských lodí: volové po dvou šlapou do kol, které na boku lodi opatřené lopatkami loď pohánějí a nepřítelovy lodi jsou bez šance. 


***********************************************************
371. 
Ol. 287, 3

682 SE
618 AE
neznámý
a. u. c. 1124
D. N. Gratianus Augustus II a Sex. Anicius Flavius Petronius/Sex. Claudius Petronius Probus

***********************************************************

Na Východě se perský král Šápúr II. vypravil s novou armádou do Armenie proti Římanům a u osady s klášterem Bagavanu/lat. pl. Vagabanta dnes ve východním TR pod horou Npat/řec. Nifatés byl poražen Valentovými vojevůdci comitem Traianem a Vadomariem, alamannským králem jatým a exulovaným před desetiletím Iulianem. 

Zahynul též Šápúrův armenský exponent Merušan/Mehružan dopadený po bitvě armenským vojevůdcem Sembatem: Armen dal do žhava rozpálit rožeň čekající na přípravu jídla a stočený do kruhu mu ho nasadil na hlavu. V několika dalších bitvách bylo bojováno se střídavým úspěchem. V jedné z nich byl raněn na perské straně albanský král Urnajr, pravděpodobně věku již pokročilého, viz rok 301. S koncem válečné sezony uzavřely obě strany pětileté příměří, během něhož se musel Šápúr postavit vpádu Kušánů na východu své říše. Zprvu se ale vrátil do Ktésifóntu, Valens v Antiocheji páchal horší věci.

O albánských králích a jejich dějích víme velmi málo. Po Urnajrovi vládl další z Arsakovců Vačagan II., po něm Mirhavan/Mrhavan, pak Satoj, Asaj a Asvagen/Artsvagen, též Esualén, manžel sestry perského panovníka Jazdegerda II. (panoval 324-444). Jeho nástupcem se stal starší syn Vačé II. (na trůnu do 463) a po něm jeho bratr, poslední z albánských Arsakovců Vačagan III. (do 510, srov. rok 227; vše armenské podoby jmen). Za Vačého II. zakázali Peršané v Albánii křesťanství a nařídili vyznávat zarathuštriánství, ale po válce, v níž se Albánci proti přesile udrželi, Pírúz/Péróz I. ustoupil: za to však musel Vačé propustit do Persie svou matku a manželku, obě Peršanky.  

V Antiocheji spustil z nenápadné příčiny Valens seriál zimních procesů proti polytheistům, z části lidem, kteří stáli kolem Iuliana. Jistého Palladia si najali dva dvořané jako traviče a s ním astrologa/mathematicus Héliodóra. Byli vyšetřováni ve finanční kause a žalováni, že okradli státní pokladnu a že neplatili dluhy. 

Aby se vykroutil, začal Palladios vyšetřovatelům povídat o kruhu lidí věnujících se magickým praktikám a že takto vyzvídali jméno Valentova nástupce; augustus byl právě vystrašen po pokusu o atentát scutária Sallustia na něho v lesích mezi Antiochejí a Seleukejí, když si tam v poledne zdříml. 

Medium ze záhrobí prostřednictvím magické trojnožky, na níž vyznačilo písmena thétu-epsílon-o míkron-deltu zvídavcům prozradilo, že to bude jistý Theodóros, notarius z velmi dobré rodiny a jak byli všichni protřelým travičem a astrologem uvedení mučeni a posíláni na smrt, prozrazovali další jména (o tragickém notariově omylu srov. rok 379 a jméno augusta Theod-osia). Podle jiného podání příběhu prý zkoumali nástupnictví po Valentovi rhétór Libanios (zemřel po roce 393) a neoplatónik Iamblichos (byl již zřejmě půlstoletí mrtev) tím, že nasypali zrní do podoby 24 písmen a dali kohoutovi pak zobat: bral si zrna z písmen výše uvedených/THEOD.  

Podobně vzápětí při vyšetřování jiného případu černé magie vedené Fortunatianem, představeným úřadu císařských finančních úředníků/tón basilikón efestós tamieión frontidi na mučidlech přiznal jakýsi nešťastník jména dalších provinilců. Valens pověřil praefecta praetorio Flavia Domitia Modesta výslechy a muž, který nezklamal už Constantia II. roku 359 při skandálu s čarodějnickou aférou s věštírnou egyptského Besa, viz rok 353, vykázal znovu výsledky: kriminály byli plné podezřelých, nezákonně odsouzených a lidí čekajících na popravu. 

Zatímco filosof Pásifilos byl se svými druhy popraven uškrcením, mladý filosof Simónidés byl zaživa upálen, zahynuli Hilarius z Frygie, Patricius z Lýdie a Androníkos z Kárie, kdežto Libanios a Flavius Eutropius byli osvobozeni (Eutropius mluví o křesťanech ve svém dílku Breviarium ab urbe condita sepsaném na Valentovo přání pouze na jediném místě, když dojde na vztah Iuliana k nim). Filosofy zde míněni pravděpodobně novoplatónici praktikující theúrgii neboli černou magii.

Naopak Iulianův učitel Máximos z Efesu byl za "spiknutí proti panovníkovi" začátkem roku 372 ve své vlasti sťat, neboť přiznal, že věděl o nejasně formulované věštbě o odplatě číhající na augusta a že jeho tělo nebude pohřbeno (viz rok 364 a 378): zahubil ho proconsul Asie Rufus Festus, srov. zde níže. V rámci procesního šílenství byl popraven i správce Bíthýnie Diogenés, nikoli za magii a čáry, ale poněvadž dráždil jeho velký majetek. Máximův kolega a druh Iulianův, viz rok 363, Prískos z Épeiru, který měl s manželkou Hippií několik dětí, směl odejít do Athén, kde ještě řadu let vyučoval, dožil se více než devadesáti let a asi též krátce přežil Theodosia (tedy rok 395).  

Vyšetřováni byli dokonce bratři Eusebius a Hypatius, kdysi prostřednictví své sestry Eusebie švagři Constantiovi, coss. roku 359: pro Eusebia už prý byly nachystány purpurové pláště, jak tvrdil Palladios. Když náhle zemřel Héliodóros, museli na funus všichni důležití lidé Antiocheie včetně obou konsulských bratrů. Jak dopadl arcidenunciant Palladios, opomněla historie uchovat.

Jinak ovšem Valens se svými přáteli držel. Tribun Numerius rozřízl manželce břicho a vyňal z něho nedonošené dítě, aby mohl vyvolat podsvětní duchy a prozkoumat, zda nastane nějaká změna ve vládě. Tuto brutální vraždu nechal Valens nepotrestanou a tribunovi zachoval majetek i služební postavení v armádě (!). Přitom Valentinianus, Valentův bratr a vládce Západu, schválil, aby i senátoři směli být během vyšetřování mučeni.

Soudci též dohlíželi na pálení kodiků a svitků (nevíme, s jakým obsahem a kterých autorů). Zimní procesy šířily v římském Orientu hysterický strach. Věštectví všeho druhu bylo denunciováno a lidé preventivně pálili celé své knihovny. Naopak antiošská ulice se bavila za pokřikování "Zaživa kéž plane Valens/vivus ardeat Valens"

Podobně  aktivní v honbě za okultisty a polytheisty byl jistý Festus z Tridenta/dn. Trento. Právník a přítel praefecta anonnae v Římě a praefecta praetorio gallského Maximina v letech 371-376 (popraven až Gratianem). Jako správce proconsulární Asie v době, kdy Maximinus už byl praefectem Gallií, se pustil do pronásledování magických praktik a spiknutí kolem Theodóra. Z důvodů nejasných dal umučit filosofa Coerania/Koiránios. Festus použil magii zaklínadel proti horečnatým onemocnění jisté ženy na uzdravení své dcery a pak nešťastnici udal a poslal tak na smrt. Snad si myslel, že na sebe Valenta upozorní natolik, aby ho povýšil jako Valentinianus Maximina na Západě. 

Tento Festus by mohl být totožný s Rufem n. Rufiem Festem/Festinem (Sex. Rufem), senátorem, Valentovým magistrem memoriae a autorem spisku Breviarium rerum gestarum populi Romani, sepsaného jako v Eutropiově případu rovněž na popud Valentův. V extremním případu by mohl být též totožný s literátem Postumiem Rufiem Festem Avieniem, který převedl do latiny Arátova Fainomena a přebásnil geógrafické dílo Dionýsia Periégéta.

 

Na Západě budoval comes Equitius, viz rok 366, magister militum per Illyricum, hraniční pevnůstky/burgi v Pannoniích podél břehů Dunaje. Jednu z nich t. r. postavil Foscanus se svými vojáky od základů za 48 dnů; dostala jméno Commercium/"Obchod" naznačující, že hranice nebyla až tolik pouze armádní záležitostí.  

V Římě praefectus urbi P. Ampelius z Antiocheie, bývalý magister officiorum, dosáhl u lidu obliby přes to, že zakázal otevírat vinné hospody/taberna vinaria před čtvrtou hodinou denní, tedy asi v deset dopoledne. Nakázal, aby do té doby nikdo na veřejnosti neohříval vodu a do jisté doby (kterou neznáme) aby markytáni/líxae nevystavovali vojákům vařené maso a aby nikdo ze ctihodných Římanů na veřejnosti nejedl. Pokoušel se totiž alespoň nějakým způsobem krotit poměry mezi většinou Římanů, kteří odedávna nepracovali, nebyli sami schopní se uživit a byli závislí na státních přídělech potravin. Nominální vládci říše trávili čas v cirku nebo divadlech, hráli v kostky, hlučeli a soustavně něco hodnotili. Když se jim někdo ze zápasníků, herců a závodníků líbil, pokřikovali: "Od tebe ať se učí/per té illí discant".


V Indii toho roku se dostal z království Kalinga v indické Uríse zlomek Buddhova zubu na Cejlon a pravděpodobně téhož roku tam prováděna první perahera, ukazování zubu lidu během desetidenních slavností před srpnovým úplňkem v Anurádhapuře, od šestého století dodnes v Kandí/Kandy.


***********************************************************
372. 
Ol. 287, 4

683 SE
619 AE
neznámý
a. u. c. 1125
Flavius Domitius Modestus a Flavius Arinthaeus
***********************************************************

Na Západě ve válce Valentiniana s Alamannem Macrianem vytáhl magister militum Severus po mostě přes Rýn k lokalitě Mattiacae Aquae/dn. Wiesbaden. Tam nedorazil, ale zlikvidoval skupinu otrokářů vedoucích na římský břeh své zboží: legionáři je pobili a otroky rekvírovali z důvodů, které neznáme. Dále postupovala jízda pod velením magistra Theodosia a byli by se Macriana zmocnili, kdyby jeho stráže neupozornil hluk přicházejících Římanů. 

Valentinianus dal vypálit zemi do vzdálenosti padesáti mil/75 kilometrů od hranic a vrátil se do Trever. Bucinobantům, těm z Alamannů žijícím oproti Mogontiaku, dal za krále namísto Macriana Fraomaria, jehož vzápětí jmenoval tribunem a v čele silného oddílu auxiliů ho poslal do Británie; "sesazení" bylo formální záležitostí, viz rok 374, kde se dostalo Macrianovi velkého zadostiučinění. 

Jiným spojeneckým oddílům dal Valentinianus velet králům Bitheridovi a Hortariovi, jehož osud však byl krutý. Dux Germaniae Florentius ho u augusta udal, že udržuje kontakty s Macrianem a germánskými předáky z vnitřní Germánie a Valentinianus ho dal po mučení zaživa upálit. Viz rok následující.

Na Východě se Papa (Papas, Pap) v Armenii postavil Římanům, svým zachráncům a spojencům, když po nich žádal řadu měst a mezi nimi Edessu a kappadockou Kaisareiu. Sám arián dal zavraždit jedem níkajského biskupa Narsa/Nersés, ale nepodařilo se mu dosadit za nástupce svého kandidáta jménem Husik. Valens se rozhodl Papu zlikvidovat, viz rok následující, k čemuž ho nejvíce ponoukal comes & dux Armeniae Terentius poukazováním na vraždy Kylaka a Artobanna.

V Africe vypuklo povstání Firmovo; trvalo do roku 375. Spustil ho opět hrabivý comes Romanus a spory o nástupnictví po Nubelovi, vlivném maurském velmoži (zemřel c. 371); o čachrech Romanových, comita Africae v letech 364-373, viz rok 363, kde o loupeživých taženích Austoriánů a marných snahách měšťanů Lepty Magny a Oie získat pomoc a zadostiučinění od úřadů i dvora. 

Nubel, důstojník římského jezdectva a vlivný náčelník maurských/berberských Iubelanů, byl ženat s Nonnií, jejíž otec Saturninus byl Říman. Nubelovou matkou byla Collcial, zřejmě křesťanka. Mezi zástup Nubelových potomků patřil Firmus, důstojník římské armády a vyznáním rovněž křesťan. Pokládal se za jediného právoplatného dědice, nemanželský syn Nubelův Zammac ale též. Zammakovým přítelem byl Romanus, který spustil u Valentinianova dvora s pomocí magistra officiorum Remigia, svého příbuzného, proti Firmovi kampaň a dědickou kausu zlehčovali (Remigius pocházející z okolí Mogontiaku šel brzy na pensi a žil na svých statcích v římské Germánii. Když se dozvěděl, že se o jeho vztahy k Romanovi zajímá praefectus Maximinus, následujícího roku se oběsil).

Nezbylo Firmovi, než sáhnout ke zbrani a pustit se do boje s Romanem, na něhož už roky naříkali provinciálové Tripolitany, jak je okrádá, persekvuje a nechrání před Austoriány, viz rok 363. Když si stěžovali, neměli zastání a obvinění se obrátila proti nim a došlo i na popravy. Za povstání byla vypálena Tipasa a provinční metropole Caesarea/Iol. Je pravděpodobné, že se na stranu berberských povstalců přidali dónátisté a s nimi ideově spojení fanatičtí circumcelliónés, resp. agónisticí, viz rok 344. 

V Číně byl 6. ledna zbaven vlády generálem Chuanem Wenem a císařovnou-vdovou Čchuovou císař Fej (30; vládl od roku 365, viz tam jeho příběh). Zemřel 23. listopadu 386 v radovánkách pryč ode dvora, prý aby Chuana přesvědčil, že nezamýšlí vrátit se zpět k vládě. Pučisté dosadili na jeho místo Fejova prastrýce S'-ma Jü/Sima Yu (52), nejmladšího ze synů císaře Jüana, a pod jménem Ťien-wen/Jianwen vládl pouze do 12. září roku následujícího, kdy po chorobě zemřel (Chuan Wen zemřel rok po té). 

Ťien-wenovým nástupcem se stal jeho syn S'-ma Jao/Sima Yao (10) pod trůnním jménem Siao-wu/Xiaowudi. Regentkou za něho byla opět císařovna-vdova Čchu Suan-c'/Chu Suanzi (48; zemřela roku 384), v roce 375 mu předala vládu; to mu bylo třináct a oženil se s o tři roky starší Wang Fa-chuej/Fahui (zemřela roku 380). Císař se věnoval studiím a literatuře, roku 381 se dal na buddhismus a v paláci s ním žili buddhističtí mniši. Jeho generálové prohrávali bitvy se státem Dřívějších Čchinů/Qin, nicméně roku 383 porazili ve velké bitvě na řece Fej/Fei armádu čchinského císaře Fu Ťiena/Jian toužícího po spojení "vlastní Číny" opět v jeden stát. Siao-wu hodně pil a někdy v roce 396 řekl v opileckém žertu své hlavní milence Čangové/Zhang, po smrti císařovny se již neoženil, že je pro něj se svými třiceti roky věku už stará a že bude muset místo uvolnit. 

Čangová neváhala a ve spiknutí s palácovými eunúchy císaře vyspávajícího opici uškrtila (34). Na trůn posadili jeho syna, slaboduchého korunního prince S'-ma Te-cunga/Sima Dezong s panovnickým jménem An-ti/Andi (14); nominálně vládl do roku 419. Regentem prohlásili S'-ma Tao-c'/Sima Daozi (32), bratra Siaowuova, též neschopného úsudku a kromě toho velkého opilce, nicméně schopného intrikána. Roku 401 však padl za oběť rostoucí hvězdě generála Chuana Süana/Huan Xuan, který roku 403 chorého císaře na několik měsíců zbavil moci a sám se prohlásil císařem nového státu Čchu/Chu. Chuanův generál Liou Jü/Liu Yu se mu postavil, porazil v poli, císaře Ana osvobodil, obnovil roku 405 jeho vládu v Ťien-kchangu a sám se prohlásil za jeho regenta. Vedl úspěšné války s řadou čínských států a na začátku 419 dal uškrtit svého císaře. Jeho nástupcem provolal S'-ma Te-wena/Sima Dewen, Anova věrného bratra, pod jménem Kung/Gongdi (34). Liou Jüa povýšil na knížete ze Sungu/Song, ten ho však na jaře 420 donutil podepsat abdikaci v jeho prospěch a následujícího roku ho dal vojáky udusit, když jako buddhista odmítl sebevraždu jedem. Zanikla tak dynastie Ťin/Jin vládnoucí od roku 265.

Liou Jü (57) pod jménem Wu založil novou dynastii Sung/Song, resp. Dřívější/Jižní Sung panující do roku 479. Sám císař Wu ze Sungů, jeden z nejvyhlášenějších čínských válečníků, zemřel již po dvou letech vlády roku 422.


***********************************************************
373. 
Ol. 288,1
Posledním známým olympioníkem (v boxu/pygmé) byl arménský šlechtic Barasdátés/Varzdátés. Arsakovec kraloval Armenům v letech 374 - 379, vyhnán ze země císařem Theodosiem I. a poslán do exilu do Thúlé, kde zemřel.
684 SE
620 AE
neznámý
a. u. c. 1126
D. N. Flavius Valentinianus Augustus IV a D. N. Flavius Valens Augustus IV

***********************************************************

Na Západě Valentinianus poslal do Británie spojeneckého alamannského krále Fraomaria, viz rok předešlý, a alamannské vojevůdce Bitherida v tribunské hodnosti, aby tam (?) sbíral vojáky pro římskou armádu. Nově rekrutovaných oddílů bylo použito k operacím v Africe proti Firmovi a na Dunaji, kde se vzbouřili Quádové. I jim totiž vadila stavba opevnění na vlastním území a jejich vyslance magister armorum per Illyricum Aequitius/Equitius ignoroval.

Maximinus, praefectus praetorio v Galliích, požádal Aequitia, aby jmenoval jeho syna Marcelliana, stejně nadutého jako otec, šéfem armády v pannonské Valerii/dux per Valeriam a aby v této funkci směl urychleně dokončit stavbu pevností na území Quádů. 

Na hostině na usmířenou však perfidní Marcellianus (nebo jeho podřízený velitel Kelestínos/Celestinus n. Caelestinus, popřípadě to bylo jméno Maximinova syna) zavraždil quádského krále Gabinia a byla z toho nová válka, do níž na straně Quádů vstoupili i Sarmaté. V srpnu překročili barbaři Dunaj a plenili venkov provincie Valerie. Rozprášili a pobili zde dvě legie. Ve stejný čas vpadla další skupina Sarmatů, "svobodných", do Moesie, kde je ale zastavil dux Moesiae Theodosius, syn magistra equitum bojujícího v téže době v Africe a budoucí císař.

Během nájezdu Quádů na Pannonie na poslední chvíli unikla zajetí Constantia, dcera Constantia II. ("virgo regia"), kterou ze Sirmia vezli do Trever ke sňatku s Gratianem, a stavěli a se v jedné státní ville na oběd. Zachránil ji správce Druhé Pannonie, když ji rychle naložil do své dvojkolky/carpentum a dal dopravit zpět do Sirmia. Když roku 383 zemřela, oženil se Gratianus s jistou Laetou, o níž žádných zpráv není leda té, že se svou matkou Pissamenou (rukopisné za Tísamené?) roku 410 při obležení Říma Alarichem vypomáhaly hladovějící populaci potravinami ze svých císařských přídělů.

Obranu Sirmia připravoval osobně praefectus praetorio Illyrika Sex. Anicius Flavius Petronius Probus a obnovil opevnění města.

Na Východě v Armenii vylákal Valens krále Papu na setkání do Tarsu. Papa s třemi sty vojáky dorazil, ale past prohlédli a Armeni se probili na cestu k domovu. Terentius za nimi poslal v čele tisícovky rychlých lučištníků comitu Daniéla, rodem z Armenie, a tribuna scutariů Barzimera, pocházejícího z Ibérie. Papa se svými lidmi se štěstím unikli domů, viz rok následující; vojáci se vymlouvali, že je Pap očaroval (byl to arián, nikoli níkajského vyznání, a tolerantní k polytheismu).

V Africe Římané rychle ztratili kontrolu nad svými dvěma provinciemi Mauretania Caesariensis a Sitifensis, viz rok předešlý. Do maurské války poslal Valentinianus magistra militum Theodosia, otce budoucího stejnojmenného císaře, který se přeplavil z Arelaty do Igilgily v Sitifské Mauretánii/dn. Džídžal v DZ. Zde narazil na Romana, jehož dal i se zástupcem Vincentiem posléze zatknout. Ze Sitifi/dn. Satíf v DZ přeorganisoval římskou armádu a vyslechl omluvné Firmovo poselstvo. Důvody Firmovy vzpoury Theodosius odmítl vzít na vědomí i po druhém jednání, neboť Firmus neposlal rukojmí, jak Theodosius po prvním kontaktu vyžadoval. Po tomto odmítnutí se dal jednou z kohort prohlásit Firmus augustem; Theodosius je později nepotrestal na hrdle, ale všechny včetně tribuna, který dal Firmovi na hlavu namísto diadématu svůj náhrdelník, degradoval a přeložil.

Firmovu armádu do války vedli jeho bratři Mascizel a Dius, kteří vedli blízké berberské klany a sestra Cyria vzdáleným; na pomoc přišli i "Aithiopové", tedy asi subsaharští černoši prokazující velkou bojovnost. Naopak další z Firmových bratrů Gildo stál ve velitelské funkci na straně Říma. Theodosius porazil Berbery ve dvou bitvách a Firmus se dokonce osobně dostavil s požadovanými rukojmími a v doprovodu křesťanských kněží. Vydal požadované potraviny, poplakal si nad svou nerozvážností, do Icosia poslal posléze zajatce a ukořistěné vojenské odznaky. Válka tím však neskončila, spíše se opakovaly obrázky z války proti Iugurthovi, viz roky 112-105 př. n. l.: vleklá pronásledování po Kabylii, unikající guerrilly, žádná rozhodující bitva.

Poučen berberskou válkou nařídil Valentinianus, aby se Římané neženili a neprovdávali za gentíly/gentiles, tedy v tomto případu severafrické domorodce, Maury a Numidy/čili Berbery, kteří výměnou za půdu střežili před nájezdy saharských kmenů říšskou hranici, viz první užití vyhlášky roku 370: moderně bychom řekli, že zavedl zákony na ochranu rasy a národa... 

V Alexandreji 2. května zemřel vůdce katholických křesťanů Athanasios (c. 75), od roku 328 biskup a ve stálé válce s ariány. Zažil pět exilů a nebyl třetinu celé doby v úřadu. Stoupenci níkajského vyznání byl theolog považován za "sloup církve" a víry v trojjedinost, zahrnut mezi církevní otce/ekklésiastikoi pateres, lat. patres ecclesiae. Nástupcem v episkopátu se stal jeho žák Petros II., ale praefectus Aegypti Palladius ho na Valentův pokyn zatknul a dosadil s pomocí antiošského biskupa Euzóia ariána Lucia; byl to jeho druhý pokus, poprvé byl ve funkci roku 363 (nyní biskupem do roku 380). Petros utekl do Říma k biskupovi Damasovi, jeho lidé v Egyptě z chrámů vyhnáni. 

Valens dával s Luciovým vědomím zavírat mnišská sídla-kláštery po celé Dolní zemi i v Thébaidě, exulováni byli známí proníkajští mniši Makarios z Alexandreie (zvaný Mladší, který se do své čtyřicítky živil jako obchodník; zemřel roku 395) a jeho starší jmenovec (zvaný též Paidion gerón/Mladý Stařec n. Thaumatúrgos/Divotvůrce; zemřel 391), persekvován byl slepý Didymos (zemřel roku 398), učitel mimo jiné Rufina a Dalmatince Eusebia Sófronia Hierónyma (zemřel roku 420), překladatele Starého zákona z řečtiny a hebrejštiny do latiny, theologa a historika. Katholíci pokládali nesnášenlivé fanatické mnichy/monachoi, monachi, za "opravdové vojáky boží/vérí mílités deí". 


***********************************************************
374. 
Ol. 288, 2

685 SE
621 AE
neznámý
a. u. c. 1127
D. N. Gratianus Augustus III a Flavius Equitius/Aequitius

***********************************************************

Na Západě Valentinianus dal poplenit kusy alamannského území a u Basilia/dn. Basel dal stavět, snad u Rauraka neboli Augusta Raurica/dn. Aust, pevnost, jíž Germáni říkali Robur. Poněvadž z Illyrika přicházely nepříznivé zprávy z války s Quády a Sarmaty, viz rok předešlý, uzavřel s Macrianem, jehož roku 372 formálně sesadil, alamannským mír

Oba mocnáři ho stvrdili koncem podzimu na osobním setkání na pravém břehu Rýna naproti Mogontiaka: pro Macriana a alamannské autonomisty velká satisfakce, pro Valentiniana ponížení, neboť se musel přeplavit na nepřítelovo území. Macrianus, král alamannských Bukinobantů, zůstal pak Římanům věren a roku 380 padl při vpádu na území Franků v bitvě s jejich králem Mallobaudem, taktéž římským spojencem. Valentinianus po smíru odešel na zimu do Trever.

Poněvadž velitel v Moesii/dux Flavius Theodosius mladší (27), budoucí císař, nedokázal mohutnému vpádu zabránit a jeho legie byly potřeny, zbavil ho Valentinianus velení a poslal do civilu a domů do Cauky/dn. Coca v pozdější Kastilii; viz rok 379. Oddíl Batavů, který před nepřítelem vzal nohy na ramena, zrušil, vzal jim zbraně a muže prodal do otroctví (na decimaci obvyklou v podobných situacích nedošlo).

Po smrti Valentiniana I. následujícího roku byl Theodosius mladší Gratianem reaktivován a pravděpodobně dostal stejnou funkci jako předtím: dux Pannonie, později magister militum per Illyricum.

Na Východě Valens nařídil rovněž velké odvody, neboť mu po armenských událostech s Peršany chyběli vojáci a neměl dostatek sil na dunajské hranici. Vyřídila se též, k velké ostudě Římanů, záležitost s Papou Armenským. Velitel římské posádky v zemi Traianus se ke králi lísal, až ho vylákal k sobě do ležení na hostinu. Vytratil se z ní a vpustil Říman do místnosti vraha s taseným mečem, který dýkou bránícího se krále probodl (podle jiné verse byl zatčen a popraven). Armen vládl od roku 367 a jeho vražda je stejnou hanebností jako likvidace quádského krále Gabinia v Pannoniích. Papa/Pap, Papas (21) byl ženat se Zarmanducht(ou) a měl s ní dva syny: Arsaka III. a Vologaisa.

Na Papovo místo dosadil Valens jiného Arsakovce, Papova bratrance Varasdáta/Varazdáta, Barasdátés (vládl do roku 379) žijícího dosud kdesi na římském území. Byl právě čerstvým olympioníkem, viz rok předešlý, podle jednoho zdroje z Písy (a nikoli Olympie, viz v indexu pod hry). Zvítězil v boxu a o jeho síle praví armenský kronikář Mosés, že v jisté Héliopoli, možná baalbecké, v pravé poledne předtím zabil lva a v jeho kožešině, co do symboliky jak hérákleovské a caracallovské, se pak ukázal v Olympii. Sloužil v římské armádě a zúčastnil se bojů s Langobardy, začátkem své vlády vyčistil horní Poeufratí od lupičských band. 

Na Varasdátovu vládu dohlížel romanofil Musel z rodu Mamikonian, sparaparet-vrchní velitel armády. Mamikonianové byli rodem údajně čínského nebo spíše "skythského" z doby dynastie Chan, potomci dvou bratrů, kteří prchli daleko na západ po nezdařeném povstání proti císaři, jak se kdysi dávno tradovalo.

Perský král Šápúr II. se domáhal spojení obou Ibérií v jednu a naopak navrhoval likvidaci armenského království a jeho rozdělení s Římany. Když si obě strany vyměnily diplomatické mise a na ničem se nedohodly, chystaly se do války; pětileté příměří platilo do roku 376.

Aurelius Ambrosius, jeden z vůdčích ideologů křesťanského monotheismu, se stal 7. prosince z vůle Valentinianovy biskupem v Mediolanu (do roku 397). Jeho předchůdce Auxentius rodem z Kappadokie (jeho episkopát začal roku 355) byl arián, do něhož se trefovali oddaný vyznavač níkajské víry Hilarius z Pictavia/dn. Poitiers (zemřel asi roku 367), Sardinec Eusebios z Vercell, srov. o něm roku 393, a ovšem Alexandrinec Athanasios. Damasus I., biskup římský, dal Auxentia prohlásit za haeretika synodou svolanou roku 372, ale postižený se z Mediolana nehnul. Auxentia na kněze posvětil jeho kappadocký krajan, arián Grégorios, biskup alexandrijský. 

Ambrosius vyrůstal v Treverech v rodině stejnojmenného otce, vysokého byrokrata, praefecta praetorio Gallií. Studoval v Římě práva a někdy kolem roku 370 nastoupil úřad praefecta Ligurie a Aemilie se sídlem v Mediolanu. Když po Auxentiově smrti uklidňoval bouřící dav, pod dojmem jeho proslovu skandovali věřící "Ambrosius episcopus!" ačkoli byl laikem, a to nepokřtěným; Valentinianus jeho "volbu" potvrdil. 

V Africe ve válce berberské byl Firmus, zbavený již mnoha spojenců, vytlačen k Isaflentům, jednomu z berberských kmenů/národů žijícím kdesi v pozd. Kabylii. S jejich podporou vybojoval s Římany bitvu, kterou ztratil a stěží unikl. Jeho bratr Mazuca byl smrtelně zraněn a v římském zajetí zemřel. Flavius Theodosius starší pokračoval do kabylského hornatého vnitrozemí. Zde se dozvěděl, že Firmus se svými lidmi se vrátil k Isaflentům, ale do cesty se Římanům postavil jejich "král" Igmazen s dvaceti tisíci muži. V celodenní bitvě, v níž Firmus na koni vyzýval římské vojáky k deserci, se Římané museli před přesilou stáhnout do pevnosti kolonie Auzie/dn. Súr al-ghuzlán v DZ, kde skončilo Tacfarinovo povstání roku 24+, viz. Říman se ještě tvrdě pomstil národu Iesalentů, s nimiž v Kabylii uzavřel spojenectví, ale oni se vzápětí postavili na Firmovu stranu, a stáhl se z Caesarejské Mauretánie do metropole Sitifské Mauretánie. Viz dále rok následující.

V Římě se za praefecta Urbi Clodia Hermogeniana Caesaria po vydatných deštích rozvodnil Tiber v jedno velké jezero. Lidé rozváželi potraviny loďkami a s koncem dešťů se vrátila i řeka do svého koryta. Praefectus opravoval řadu veřejných staveb a v sousedství Agrippových lázní dal postavit sloupořadí Dobrého konce/porticus Éventús boní, jehož chrám, nevíme odkdy, stál na Martově poli (souvisel nějak kult s hellénským "Agathos daimón"?). Znám je jeho chrámek též z Mogontiaka, metropole Horní Germánie, z roku asi 205). Portik se tak zřejmě stal poslední polytheistickou stavbou Říma.