Soch (1)

socha, dřevěná, pravděpodobně nejstarší nalezen᧠před 6000

sochaři, sochařství:
Sochařská díla patří mezi nejznámější zachované a hmatatelné odkazy starověku. Helléni milovali pocty, žili pro uznání spoluobčanů, podoby slavných stály doslova na každém rohu. Ještě v dobách, kdy Římané z Hellady vykradli velké umělecké cennosti, stávalo na Rhodu a v Athénách na tři tisíce soch. Jen klasická Sparta, ačkoli kultovně živila ctižádostivost, opovrhovala jejími obrazy. Král Agésiláos II. se odmítal dát ztvárnit do bronzu či kamene nebo namalovat, ačkoli žil v době boomu výtvarného umění. Mnohdy až servilní Athéňané visuálními poctami nešetřívali: Démétriovi Falérskému, svému protektoru, guvernérovi krále Kassandra, postavili během necelého roku 360 soch, což asi zůstalo světovým rekordem, viz rok 317 (ale také je hbitě po jeho pádu odstranili). 

Pestrobarevná sochařská a malířská díla neodmyslitelně patřila k hellénským sakrálním a veřejným budovám a prostorám. Města jich byla plna. Hellénům se proto moderní „florentská nemoc“ či hyperculturamie, závrať turistů z místa s vysokou koncentrací uměleckých předmětů, nemohla přihodit. Každý stát a chrám se pyšnil nějakou zvláštností, stejně jako všude bylo množství tuctových soch stavěných v poctu zasloužilým občanům.

Originálů se však zachovalo jen nepatrně, stejně jako literatury o sochařských dílech. Kromě poznámek u Pausania největším výčtem slují odstavce Plíniovy v jeho encyklopedii. Specialisované staré práce kromě rhétora a sofisty Kallistrata (nikoli Démosthenova politického soupeře, ale asi ze třetího století n. l.?) s názvem Ekfraseis/Popisy soch a Filostratovy Eikones/Sochy se nedochovaly žádné.

Většinou známe díla v mnohem mladších řemeslnických kopiích, vyráběných v římské době seriově na zakázku kameníky, srov. o ateliérech na bronzová díla zde níže. Jeden takový výrobek byl 13. června roku 2002 v Londýně vydražen za 7,926,650 liber, tj. 11,67 milionů dolarů. Byla to mramorová soška Venuše z pozdního prvního nebo začátku druhého století n. l., tzv. Jenkins Venus, kopírující pravděpodobně bronzový originál Práxitelovy Afrodíty Knidské (aukční síň Christie´s tím překonala svou rekordní nabídku z roku 1994, kdy za 7,7 milionů liber vydražila sádrový assyrský basrelief z doby kolem roku 800).

7. června 2007 byla v newyorské pobočce Sotheby´s vydražena metrová bronzová šoška Artemidy se srnou za 25,5 milionů USD. Sousoší na první pohled nebudí zdání antického originálu a je pokládáno za falsifikát spočívající na klasicistní práci z doby kolem roku 1800.

Uchovaných bronzů je nesrovnatelně méně než jak by se zdálo podle nabídky obchodníků se starožitnostmi, poněvadž jich bylo v pozdních dobách antiky a za křesťanů používáno jako mincovního materiálu (srov. níže pod Práxitelés). Poptávka po „starém“ umění je v posledních desetiletích ze strany zbohatlíků vysoká a obchod s falsifikáty výhodný. Tak 5. prosince 2007 vydražila aukční firma Sotheby´s osmicentimetrovou vápencovou sošku stojící lvice nalezené v okolí Baghdádu z doby kolem roku 3000 za 57,2 milionu USD.

Podoby bohů a lidí vdechovali tvůrci do neživých materiálů dávno před Hellény. Sumerští ctihodní, lokální nesmrtelní po celé Mesopotamii, královské basaltové sochy potažené zlatým plechem ze Syrie (Qatna), ochranní tvorové démoničtí, bojovníci a dynamické scény z assyrského života, které protrhly prokletí strnulosti. Podle hellénské tradice první sochy ukované zcela z kovu patřili Anaítidě; říkali takové práci holosfýráton (opak od litého kovu). 

Raná období hellénského sochařství stála pod silným orientálním vlivem, především egyptským, jehož strnulost kopírovala. Egyptští portrétní řemeslníci po tisíciletí hleděli především na to, jak zachytit obraz člověka na věky, nikoli jeho okamžitý výraz. Jako všichni před nimi a svým způsobem i po nich nilští tvůrci soch věřili, že socha je věčnou podobou, v níž se může duše zemřelého usadit. Pro lidi zástupná těla, pro bohy viditelná přítomnost mezi lidmi.

Nekrofilní kultura Egypťanů přitom rozlišovala velikostí podobizen smrtelníků jejich společenský význam: král byl ztvárňován v kameni a na obrazem mnohonásobně větší než jeho poddaní anebo manželky. První dáma harému mu sahá jen po kolena. Sochy a sošky byly součástí bohatších pohřebních výbav, portrétní podobizny nebyly nijak osobité a směrodatné bylo, co na nich bylo napsáno: Egypťané neměli problém odstranit pod sochou, reliéfem, soškou jméno toho, koho ztvárňovala, a nahradit ho jménem svým!

Bronzové sochy a jejich duté odlévání z 9. až 7. století z Egypta inspirovalo Hellény, jak dokládá nález ze Samu. První měděné sošky jsou ze 27. století z doby krále Snofru.

Prvními kolosálními kultovními sochami jsou tři vápencoví, čtyři metry vysocí bohové Minové v Koptu z nulté nebo první dynastie. Ze zachovaných soch patří dřevěné obvykle soukromníkům. Nejstarší měděná socha je ze VI. dynastie, z konce staré říše, krále jménem Pepi, zprávy o bronzových sochách jsou již ze II. dynastie.

Sochy ze všech materiálů byly zdobeny barvami, polychromovány. Obličeje byly nalíčené, za oči se vsazovaly různé kameny. Ženy dostávaly žlutou a žlutavou barvu, muži naopak barvu hnědočervenou.

Chafre/Rachef si u Gízy vystavěl druhou největší pyramidu „Hor horizontu“ o rozměrech základny 214,5 krát 214,5 metru, vysokou 143,5 metru, a sfingu, Šesep anch, „Žijící podobu (krále)“: je dlouhá 72 metry, dvacet metrů široká, největší starověká socha.

Polychromovány byly sochy i v syrském a mesopotamském prostředí. V syrské Qatně basaltové sošky kultu předků/králů o výšce 85 cm byly pokryty zlatým plechem. Roku 2002 nález foiníckého hrobu v sardské osadě Sulci/Sulki, řec. Solkoi na ostrově Plembaria/Sant´Antioco z roku c. 750 vynesl na světlo sošku Ba´ala Adira, strážce podsvětí pomalovanou rudým a hnědým okrem. Oproti malířství v sochařině nijak Kréťané nevynikali.

Antické sochy byly rovněž (pestro)barevné/polychromie. Sochaři po celý starověk dávali dílům přirozené barvy originálů. Legendární socha bosého Augusta (řečená "od Prima Porta" podle místa nálezu v Římě) měla obličej, paže a nohy v barvě parského mramoru. Tunika a paludamentum byly karmínově červené, reliéfy na pancíři barvy mramoru byly modré, rudé, hnědé a žluté, svou barvu měly císařovy oči. Barveny byly rovněž sochy kovové. O barvách malířských viz tam. Původně Římané sochy natírali asfaltem/bitúmen, důvody neznáme. 

Mramorový sarkofág velmože, který ve svých 22 až 28 letech zemřel na následky pádu s koně někdy mezi roky c. 400 – 375 v lokalitě Can (TR) na půl cesty mezi Íliem a Daskyleiem, uchovává dodnes plnobarevné lovecké a bojové obrazy. Neznámý provinční umělec použil zelené, modré, purpurové a okrové barvy a techniky stínování.

Nejstarší dosud nalezená jezdecká socha severně od Alp je z opevněného obchodního střediska Waldgirmes u Wetzlaru v Hessensku (zaniklo po roku 9 n. l., moderní názvy). Byla z pozlaceného bronzu, rozbitá na více než sto úlomků.

O polychromii soch se v novověku jako první systematicky zajímal hamburský architekt Gottfried Semper (zemřel 1879). Ovšem první sochy se stopami původního zbarvení objeveny již roku 1811 na Aigíně v chrámu Afaie. Novodobí estéti velebili "čistotu" uměleckého dědictví antiky, spočívající podle jejich pohledu mimo jiné též v bělobě kamene. Přitom například Platón ve svém dialogu o optimální ústavě dává za příklad správného postupu při správě státu sochaře barvící svá díla správnými barvami...  

 Starověké sochařství bývá novodobými historiky umění stratifikováno: c. 900 – c. 800 období geometrické, c. 800 – c. 650 období orientalisující, c. 650 – c. 480 období archaické, 480 – 330 období klasické, 330 – 100 hellénismus a 100 – 500 n. l. doba římská.  

• 

Díla z hrnčířské hlíny/plastiké, lat. plasticae, tedy plastiky, podle hellénské tradice prý poprvé tvořil sikyónský hrnčíř Bútadés žijící v Korinthu, jehož vynálezem také bylo to, že do hlíny přidával červeň a že jako první postavil na okraje prejzových střech hliněné masky, které nazval prostypa/basreliéfy. Později měl přidat i ektypa/hautreliéfy, prosté obtahy. K vynálezu prý přispěla jeho zamilovaná dcera, která obtáhla čarami obličej svého milého, který odešel na čas z města. Otec pak na obrysy přiložil hlínu a vypálil ji. Keramika vydržela v Korinthu až do jeho zničení Římany. Keramické plastiky pořídili pro přestavovaný chrám Cerery v Římě malíři a sochaři Dámofilos a Gorgasos, srov. pod malíři (1). 

Keramické sochy vystřídaly v kultu dřevěné a trvalo, než se hlíny začalo používat jen jako formy pro odlévání soch z kovu. V Korinthu měli jméno tvůrci plastik Eucheiros, Diopos a Eugrammos, kteří s Dámaratem emigrovali do Itálie, viz rok 640 a cf. s. v. malíři (1) a podle římské tradice zavedli umění keramických plastik na Apenninský poloostrov. Srov. ovšem rok 507 a etruského mistra Vulku z Véjí.   

Tradovalo se, že první kovové sochy byly ze železa a jejich prvním tvůrcem byl Alkón z Hýly v Boiótii v éře trojské války. S velkou pravděpodobností však šlo o umělce hellénistického tvořícího v Alexandreji, který pro Lindos n. Rhodos vytvořil železného Héráklea, který stával na svém místě ještě v éře fláviovské.

S železem pracoval též Aristonidás z Rhodu, syn Mnásitímův zvaného Podios. V letech c. 340-330 zhotovil bronzovou sochu jistého Charmippa z Lindu a vítěze chorégie Arideika z Rhodu. Směsí železa a bronzu vytvořil sochu Athamanta, aby rzí vyniklo jeho rudnutí po svržení syna Learcha se skály. Existoval ještě jeden sochař Aristonidás, rodem ze Selgy, jehož pracemi byly bronzové sochy Dia a Athény/Athány v Acháji/Acháiá polis, akropoli Ialysu.  

Podle jiné tradice byli prvními tvůrci dutých kovových (bronzových) litých plastik z pískových forem v šestém století architekti a umělci Rhoikos a Theodóros ze Samu, oba též stavitelé Héráia na Samu. Jediné samostatné dílo Rhoikovo, socha Noci v Efesu, byla první litou kovovou sochou vůbec, třebaže vynález techniky se připisoval oběma dohromady. Theodóros vytvořil z bronzu svou vlastní sochu držící v pravici pilník, v levici model čtyřspřeží a Římané dílo přenesli do Praeneste. 

Theodóros je též znám jako řezbář drahokamů: jeden jeho prsten vstoupil do dějin literatury v Hérodotově podání o rybě a osudu Polykratově. Theodórův otec byl rovněž sochařem/agalmatopoios. Na Chiu koncem 5. století proslul řezbář gem Dexamenés (jehož některá dílka se dochovala).

Klearchos z Rhégia je uváděn jako autor nejstarší dochované kovové sochy (rozumí se: ve 2. století n. l., v době Pausaniově), a to Dia Hypata ve Spartě. Socha se skládala z několika částí pospájených hřeby. Klearchos byl prý žákem Dipoina a Skyllidy, podle jiných dokonce Daidala (jiný D. snad žil ve 3. st. a vytvořil Afrodítu v koupeli). Průkopníky sochařství bronzu ale byli v 6. století Aigínští Onátás, Kallón a Glaukiás, tvůrci mužských portrétů, viz zde níže, a Ageládás z Argu, kolem c. 520, předchůdce Polykleitův. Z Aigíny byl Simón, tvůrce soch psa a lučištníka. 

První sádrový otisk lidské podoby prý vytvořil Lýsistratos ze Sikyónu, který vytvořil též první sádrové odlitky soch. První mramorovou sochu prý vytvořil Melás z Chiu, ale zachovaná je z roku asi 575: koré dedikovaná Héře jistým člověkem ze Samu jménem Cheramyés.

V krétském a mykénském období se monumentální plastiky využívaly jen vzácně. Rovněž začátky vlastního hellénského sochařského umění (první dvě staletí 1. tisíciletí) netvořily velké sochy: nejstarší byly drobné práce kovolitců a hrnčířů (od 9. století figurky zvířat, od 8. století votivní sošky obvykle nahých bojovníků). Stará, archaická kultovní podoba bohů ve tvaru dřevěného kůlu či kamenné stély s rukama i nohama při těle, se nazývají xoanon, pl. xoana.

Podle hellénské tradice byl za prvního uměleckého sochaře do kamene považován mýthický i mystický krétský Daidalos (spojován se 7. stoletím; kopírováním foiníckých a syrských terrakot po roce 675 sošky s parukami), který prý jako první „obdařil sochy zrakem a chůzí“. Tradice s jeho jménem spojovala vznik soch mladých mužů apollinského typu, tzv. kúroi (tj. chlapci - vyvrcholením 6. století; dívčím protějškem jsou sochy korai, dívek). Archaické období se vymezuje začátkem sedmého století a rokem 480.

Sochy kúrů v lidské velikosti (mnohdy ale přes dva metry) ovšem pocházejí z Peloponnésu, jsou stejně strnulé, jako jejich egyptské/sajské nebo snad assyrské vzory (např. Kleobis a Bitón z Delf nebo Apollón z Teneje), nebo mramorové z Naxu a Paru (před rokem c. 650 pro Athény). Kolem tohoto roku věnovala jistá Níkandré z Naxu, dcera Deinodikova, sestra Deinomeny a manželka Fraxia Artemidě na Délu (svou?) ženskou sochu, koré, v daidalském stylu. Je to první doložený ženský votivní dar v Evropě.

Vrcholové období kúrů apollinského kultu byla léta 525-500, slavný Moschoforos/Nosič telete, je votivní dar jistého Rhomba Athéně z let 570-560. Na rozdíl od nahých mužských ideálů (opravdu tak chápány?) byly koré vždy oděny v řásněný oděv, chitón či peplos. Hellénskou mužskou nahotu opřených idolů o kopí (sochy "achilleovské") nohem později římský vkus zahalil u portrétních soch do kyrysu. 
Postupem času dostávaly sochy pohyb, přirozenost a v obličeji převládly domácí, tedy hellénské rysy; je pravděpodobné, že mohlo jít o sochy portrétní v přirozené velikosti, (agalma) eikonikon, lat. statuae íconica. Proč mají dívky a chlapci na tváři onen "archaický" úsměv, známo není. Možná patřil úsměv k ideálu chování mladých žen a mužů, nebo jde o snahu vyjádřit postavu v hovoru. Úsměv pokračoval přes Helladu na západ a setrval na tvářích soch etruských.

Daidalovým žáky byli další Kréťané Dipoinos a Skyllis, kteří působili v době, než se Kýros zmocnil vlády v Persidě (cca. Ol. 50), jak praví Plínius v Naturalis historia. Později odešli tvořit do Sikyónu. Dipoinovy práce byly umístěny hlavně v Ambrakii, Argu a v Kleónách. Jejich současníkem byl sochař Melás z Chiu z rodu s velmi dlouhou sochařskou tradicí (prý sahala až do doby první olympiády, ale skutečnost bude zřejmě podstatně mladší).

Sochařem byl i Melanův syn Mikkiadés a vnuk Archermos (první socha Níké s křídly, archaický styl: "Níké z Délu"), jehož synové Búpalos a Athénis měli prý vytvořit žertovnou podobu básníka Hippónakta z Efesu, o němž se říkalo, že je v obličeji ošklivý (a on se za to mstil verši, viz pod lyrika). Mramorové sochy Archermovy a jeho synů byly pověstné ještě v Augustově době, byly ve štítu Apollónova chrámu na Palatiu a jinde.

Búpalos, který vynikl i jako architekt, vytvořil Smyrenským jako první z umělců sochu Tyché se zemskou polokoulí na hlavě a s Amaltheiným rohem hojnosti v ruce. Všichni tito sochaři používali mramor z Paru a protože ho lámali ve štolách za svitu olejových lamp, říkalo se mu lychnitis/lampový.

V Athénách tvořil díla nepálená, jak praví tradice, malíř a sochař Chalkosthenés, zřejmě rukopisně špatné psaní za Kaikosthenés, syn Apollónidův. Dílnu prý měl ve čtvrti Kerameikos. Tvořil hlavně bronzové portrétní sochy athlétů a herců a keramické plastiky byly zřejmě modely. Plastiky se v římské éře staly šlágrem. V posledním století republiky měl v Římě jméno keramik Possis a jeho ovoce, plody, ryby apod. z hlíny. Přítel L. Licinia Lúkulla Arkesiláos (jiný od staršího Arkesiláa, syna Aristodika, zřejmě z Paru), tvůrce sochy Venetris Genetrícis v chrámu na Iúliově foru, tvořil modely soch/proplasmata, které za draho úspěšně prodával. Lúcullus u něho objednal za jeden milion HS sochu Tychy/Félícitátis, ale oba zemřeli před jejím dokončením. Venušina socha byla vysvěcena dříve, než dokončena: událost jistě kuriosní. Arkesiláos vyrobil na zakázku sádrový model měsidla na víno jistému rytíři Octáviovi a dostal za něj, ač nefunkční, jeden milion séstertiů. 

Sochu Afrodíty se lvicí v Athénách vytvořil Kalamis, viz pod sex, autor mimo jiné nejstarší známé kultovní sochy Dia-Ammóna Kýrénského. Jako tvůrce náhrobní reliéfu na stéle jistého Aristióna ze 6. století je nápisně znám Aristoklés. Jméno autora proslulého reliéfu na stéle-kenotafu athénského jezdce Dexiklea z roku 394 naopak není známo. Na olympijských hrách byl roku 564 olympioníkem v pankratiu vyhlášen jistý Aréchión či Arrhachión, Arrhichión nebo Arrhechión z Figalie, ačkoli byl v okamžiku vítězství mrtev vyčerpáním: jeho mramorová socha v archaickém stylu je zároveň nejstarší zachovanou sochou olympioníka; jméno sochaře není známo.

Možná, že tento Aristoklés byl ze Sikyón u a jeho bratrem byl Kanachos, rovněž sochař, tvůrce bronzového Apollóna v Sikyónu (pracoval převážně s bronzem, ale byla také známa díla z mramoru). Aristokleovým žákem byl Synnoón z Aigíny a jeho žákem v první polovině pátého století vlastní syn Ptolichos Aigínský, z jehož děl víme o sochách dvou olympioníků (jiný Ptolichos z Korkýry byl žákem Kritia Athénského a tvořil také v první polovině pátého století; o Kritiovi zde níže). Aristoklés byl žákem Polykleita z Argu, staršího o století, než jeho jmenovec ze Sikyónu, vrstevník Feidiův.

Athéňan (?) Periláos n. Perillos byl prý tvůrcem bronzového býka, zakázky akragantského tyranna Falarida (srov. rok 553), do jehož nitra despota zavíral oběti a pod býkem rozdělal oheň. Podle jiného podání to byl nápad umělcův, aby venku bylo slyšet nářek mučených jako býkovo bučení. Periláos byl první v řadě… Ve fláviovské éře existovala ještě některá další Periláova díla. Kartháginci býka roku 406 po vyplenění Akragantu, kde byl v jistém chrámu, odtáhli do Afriky, odkud ho na Sicílii roku 146 zpět do chrámu vrátili Římané; další stopy po něm nejsou. Jinde nepanoval tak krutý vztah ke skotu. Hinduističtí králové v jihoindickém Madurai (stát Tamilnádu) prolézali bronzovou krávou, aby se rituálně očistili, a nikdo pod nimi netopil...

• Když se praefectovi annonae, šéfovi přes zásobování, římskému patriciovi L. Minuciovi Esquilinovi Augurinovi, nepodařilo za hladu roku 440 a 439 v zahraničí nakoupit obilí a "zastoupil" ho soukromý podnikatel Sp. Maelius, přesto se mu po Maeliově konci dostalo od senátu vyznamenání v podobě sochy zlatého býka u jedné z římských bran.

Anténór vytvořil někdy kolem roku zhruba 487 bronzové sousoší tzv. tyrannobijců Harmodia a Aristogeitona (514), a to na popud Themistokleův, který potřeboval ospravedlnit své reformy na omezení moci aristokracie, když stál v čele lidové strany (byl démagógem). Socha byla umístěna každému na očích rovnou na athénskou agoru. Themistoklés se tak stal prvním Evropanem, který využil umění k politické propagandě.

Protože Anténorovo sousoší bylo brzy na to odvlečeno Peršany (vráceno do Athén Alexandrem Velikým, nebo podle jiného zdroje prý až Antiochem Velikým), Anténorovi žáci Kritios a Nésiótés sousoší o deset let později (477/6) obnovili a prý se od původního nijak nelišilo. Bronzové sousoší je dochováno v mramorových kopiích, z nichž nejucelenější je dnes v Neapolském národním museu.

Nejen krásou, někdy i penězi vynikaly svobodné hetéry. Spiknutí athénských tyrannobijců/tyrannoktonoi Harmodia a Aristogeitona, jimž mstu zpolitisovala běžná vendetta za znásilněnou sestru, ani na mučidlech neprozradila jistá Leaina/"Lvice", Aristogeitonova přítelkyně. Po roce 510 jí proto Athéňané postavili bronzovou lvici se sochou Afrodíty, kterou vytvořil Kalamis, tehdy tvůrce z nejvyhlášenějších (podle jiné verse sochu ulil Amfikratés). Stala se tím první ženou evropských dějin, jíž se dostalo tak vysoké pocty.

Podobně se láska stala příčinou pádu vlády v Eretrii na Euboji. Pravděpodobně jedním z následovníků Themisónových v Eretrii byl jistý Diagorás, který svrhl šlechtickou oligarchii ve státu, protože neměl úspěch v manželství (srov. rok. 366). Znásilnění a jeho pomsta byla důvodem k revoluci v Hérákleji Pontské za chování Eurytiónovo a v Thébách proti Archiovi. 

Encyklopedista Plínius sestavil v 34. knize svých Přírodních dějin/Nátúrális historia chronologický žebříček nejvyhlášenějších hellénských sochařů, litců bronzu. Začal Feidiou, jehož akmé položil do 83. olympiády, tedy let 448 až 445. Jeho konkurenty byli Alkamenés, Kritiás, Nésiótés a Hégiás, tvůrce asi Dioskúrů, které si Římané postavili před chrám Iova Tonanta, a sousoší Kelétidzontes/chlapců skákajících s koně na koně. Za 86. olympiády, roky 436 až 433, vynikali Ageládás/Hageládás, Kallón, Gorgiás ze Sparty (nebo lze číst: Gorgiás, sc. z Athén, Lakón jako další sochař), za 90. olympiády, v letech 420 až 417 Polykleitos, Fradmón, Myrón, Pýthagorás, Skopás a Perellos či Periláos. Polykleitos měl za žáky Argia, Asópodóra (zřejmě číst: Argius Asopodorus, tedy A. z Argu, jméno dvou sochařů), Alexa, Aristeida, tvůrce bronzů dvoj- i čtyřspřeží, Frynóna, Deinóna, Athénodóra, Démeu z Kleitóru a Myrón měl žáka Lykia, který byl též jeho synem, tvůrce obdivovaného chlapce rozdmýchávajícího skomírající oheň a postav Argonautů.

O 95. olympiadě, roky 400 až 397, byli v rozkvětu Naukýdés, syn Mothóna z Argu a litec sochy Herma, diskobola a muže obětujícího berana, Deinomenés, tvůrce soch Prótesiláa a zápasníka Pýthodéma, Kanakos a Patroklos (asi též Sikyóňan), o 102. olympiádě, roky 372 až 369, Polyklés (byli dva sochaři toho jména, jeden z nich z Athén), Kéfísodotos (starší, jehož sestra byla manželkou Fókiónovou), Leocharés z Athén a Hypatodóros, asi Théban, o Ol. 104, roky 364 až 361 Práxitelés a Eufranór, který proslul též jako malíř, o 107. olympiádě, roky 352 až 349 Aetión a Thérimachos, o 113. olympiádě, roky 328 až 325, Lýsippos, jeho bratr Lýsistratos, který první vytvořil sádrový otisk tváře, Sthennis, tvůrce Démétra, Dia a Athény a naříkajících, modlících se a obětujících žen, vystavěných v chrámu Concordie v Římě, Eufrón, Euklés, Sóstratos (mj. architekt majáku na Faru), Ión a Athéňan Silanión, který vynikl, ačkoli nechodil k nikomu do učení a jehož žákem byl Zeuxiadés/Zeuxis. Za 121. olympiády, roky 296 až 293, vynikali Eutychidés, žák Lýsippův, Euthykratés, syn a žák Lýsippův, Laippos n. spíše Daippos ze Sikyónu, Kéfísodotos, Tímarchos, dva Práxitelovi synové, a Pyromachos se sousoším Alkibiada řídícího čtyřspřeží.

Podle Plínia se pak umění dostalo do zjevně dlouhé, mnohogenerační krise/cessávit deinde ars, až se o 156. olympiádě, roky 156 až 153, udělali jméno Antaios, Kallistratos, Polyklés, Athénaios, Kallixenos, Pýthoklés, Pýthiás a Tímoklés. Ačkoli historie zapsala ještě další tvůrčí jména, Plíniovi nepřišlo, že by zasloužili v tomto sochařském kanonu zmínky. 

Vyvrcholení pozdějšího klasického liteckého sochařství je druhá polovina 5. století (peloponnéská válka) a hellénistické období. Portrétní sochař-kovolitec Onátás z Aigíny působil v prvním polovině 5. století a byl autorem dedikačních soch několika olympioníků. Nejslavnějším tvůrcem soch v první polovině 5. století byl Myrón z boiótských Eleuther, který pracoval v Athénách a dosáhl jejich občanství. Jeho největší zásluhou bylo odstranění strnulosti soch a jejich rozpohybování. Nejproslulejší je dodnes kopie jeho bronzové sochy Diskobola, sousoší Athény a Marsya.

Staří jmenovali jeho Persea, Apollóna, který stával v Efesu a odvezl ho triumvir Antónius, Héráklea, kterého Římané umístili do Cirku máxima, sousoší muže pracujících s pilou/Pristéres, lat. Pristae, sochu Pětibojaře/Pentathlétés a sochy pankratistů/Pankrasiastai. Vytvořil též sochu psa, cikády a kobylky, jeho kráva stávala v Římě ještě v šestém století n. l. Pracoval s bronzem aigínským, na rozdíl od Polykleita, který používal kov délský. 

Nedochovaly se kdysi veleslavné bronzové sochy krávy (původně na Akropoli, jalovice stála ještě roku 551 n. l. na římském Foru Pácis, dtto Lýsippův býk), opilé stařeny, původně ve Smyrně, a lakedaimónského běžce Lady, který po vítězství ve dvojitém běhu v Olympii musel být odnesen domů, kde vzápětí skonal. Myrónovi jsou přičítány nejnověji bronzové sochy bojovníků z Riace (A a B), jihoitalské lokality, u níž byly roku 1972 vytaženy z hloubky osmi metrů z moře. Lze se domnívat, že jde o sousoší krále Erechtheia II. a thráckého panovníka Eumolpa, Poseidónova syna, chystajících se do rozhodné bitvy eleusínské války (srov. rok 1340). Stávalo původně na Akropoli. 

Sochu ženy s lyrou, symbol Sparty, vytvořil v Amyklách Aristandros z Paru. Trojnožky do téhož chrámu vytvořili Gitiadés a Kallón z Aigíny (někde uvedeno, že z Élidy - možná, že jde o dva různé umělce), žák Tektaia a Angelióna z Naxu, kteří vytvořili Apollónovu kultovní sochu pro Délos. Bathyklés z Magnésie (2. pol. 6. st.) pak vytvořil sochařskou výzdobu amykelského chrámu (Amykelský bůh a jeho trůn, původně snad Hyakinthos resp. Apollón Hyakinthos, pro něhož zde ale také v Tarantu slaveny hyakinthia).

Ze Sparty vyšla i jedna ze sochařských škol, která začínala u umělců jménem Syadros a Chartés (Sparťané teprve po roku 338 dali v Olympii postavit první sochu svého krále, umístěnou mimo své území, Archidáma). Jejich žákem byl Korinťan Eucheiros a od toho se učil Klearchos z Rhégia. Nejslavnějším umělcem z této větve však byl Pýthagorás z Rhégia, žák Klearchův, který byl mj. činný v Olympii v 5. století. Byl první, který vyjevil na sochách žíly, svaly a byl pečlivý v zobrazení vlasů. Proslul bronzovým sousoším Kadma s Európou (viz pod cúria). Překonal prý Myrónova Pankratistu, viz zde výše, svým, který ve fláviovské éře stával v Delfách. Pýthagorův výtvor překonával též Leontiskův, o němž nevíme vůbec nic.

Jeho prací byla portrétní socha Astyla ze Syrákús, olympioníka ve stadiu, diaulu a hoplítu na 75. oloympiádě roku 480 (byl však též běžec Astylos z Krotónu, který zvítězil v Olympii v letech 488 a 484 ve stadiu i diaulu). V Olympii stával též jeho mladý Libyjec/Libys držící tabulku (na hraní/psaní?) a nahý muž s ovocem v ruce. V Syrákúsách ve fláviovské éře ještě stával Pýthagorův zchromlý muž/claudicáns. Vytvořil Apollóna s pýthónem proklátého šípy a kitharóda zvaného později Spravedlivý/Dikaios prý od toho, že při dobytí Théb Alexandrem do podstavce sochy někdo ukryl své zlato. Byl též jiný umělec jménem Pýthagorás, rodem ze Samu. Původně maloval a z jeho dílny bylo sedm nahých postav, které stávaly v chrámu Fortúny v Římě, a obdivovaná socha starce.  

Zřejmě nejpočetnější bronzové sousoší starého věku byl votivní dar Messánských do Olympie, dílo Kallóna z Élidy. Sousoší vypodobňovalo sbor třiceti chlapců, jejich učitele a doprovodného pištce, které kdysi Messánští vyslali na slavnosti do Rhégia. Cestou je však na moři překvapila bouře a loď beze stopy zmizela.

Strongylión vytvořil sochu chlapce, kterou si oblíbil Brútus, Músy, též koně na Akropoli, býka, Artemidy v Megarách. Strongyliónovu Amázonku s přízviskem Euknémos/Krásných kotníků s sebou všude vozil Neró. Télefanés z Fókaie, tvořil v Thessalii, tedy stranou od velkého uměleckého světa, ale vyrovnal se svým vrstevníkům Myrónovi, Pýthagorovi a Polykleitovi. Chváleny byly jeho bronzy Lárissa, Spintharos, pětibojař a Apollón. Podle některých autorů jeho okrajovost nespočívala v místě, kde tvořil, ale v tom, že se sčuchl s Peršany a pracoval pro ně. Vrstevníkem všech těchto byl Kalamis, mistr koňských sousoší ve dvou- i čtyřspřeží, vytvořil sochy Afrodíty, Apollóna, Herma nesoucího berana, Dionýsa, Dia Ammóna, Níky, Alkmény a řadu soch do Olympie, viz též Leainu připisovanou někdy Amfikratovi. Nelze vyloučit, že toho jména žili dva Kalamidové. 

Vyvrcholením jedné epochy vývoje sochařství bylo dílo Athéňana Feidia. Feidiás se vyučil v Argu u Ageláda/Hageláda a snad i Hégiy. Z Argu byl též jeho milenec/erómenos Pantarkés, jehož jméno, jak se tradovalo, zvěčnil na Diově prstu v Olympii: "Pantarkos kalos". Mezi nejslavnější monumentální díla patřily tři jeho sochy Athény na athénské akropoli, včetně Athény Parthenos, jednoho ze Sedmi divů světa, výzdoba chrámů na akropoli, a socha sedícího Dia Olympského v Olympii, další ze Sedmi divů (viz tam, kde také o dalších kolosálních sochách). Asistoval mu při tom Kolótés, tvůrce podobizen filosofů (byl ještě jiný sochař tohoto jména, mladší). 

Chrýselefantinová Athéné Parthenos byla na Akropoli nejmladším Feidiovým dílem (asi roku 438 zasvěcena, viz tam), kterou předcházela bronzové Athéně Promachos a Lémnié. Jednu z Feidiových Athén zasvětil v Římě Aemilius Paullus v chrámu Fortúny, kam postavil Q. Lutátius Catulus, syn stejnojmenného konsula roku 102, dvě další Feidiovy sochy, koho, nevíme. Feidiás vytvořil též kolossální mužskou nahou sochu, ženskou postavu Kleidúchy/"Klíčnice", tedy asi Persefony. Kromě toho vynikl jako ciselér. Někdy v jeho době věhlasný a zámožný architekt Parthenonu Kallikratés pořádal v Athénách prodejní výstavy umění, zřejmě první akce podobného druhu v Evropě. 

V Alifeiře v Arkadii, v údajném rodišti bohyně, stávala na hradě obdivovaná bronzová Athéna, dílo nám jinak neznámého Hypatodóra z Théb, popř. podle jiného zdroje Hekatodóra se Sóstratem, z neznámé doby (c. 350?). Sóstratés byl žákem Pýthagory Rhégijského a syn jeho sestry. 

Diova a Athénina socha byly pokládány po celý starověk za vrcholné dílo práce s chrýselefantínou, tj. kombinace zlata, drahých kamenů a slonoviny (srov. níže u Polykleita). Feidiás byl prý také spolupracovníkem jistého Magařana Theokosma, který vytvořil ze sádry a hlíny Diovu sochu v megarském Olympieiu - ale obličej díla byl ze slonoviny a zlata (o osudech sochy viz sedm divů). Kameník Aspásios z júlsko-klaudijské éry vytvořil (asi jako na běžícím pásu) jednu zachovanou kopii hlavy Feidiovy Panenské Athény.   

Feidiovými nástupci byli Agorákritos z Paru, jeho žák a zároveň milenec, tvůrce Héry v Métróonu a Nemese v Rhamnúntě, z níž se dochoval kus hlavy, nedochovaná kolosální socha Héry v athénském Métróonu a Itónská Athéna. Alkamenés, jehož rodiště neznáme, snad Athéňan, vytvořil mimo jiné sochy Afrodíté en képois/Afr. v zahradách, jejíž římskou kopii známe z provedení z Frejus, Herma Propylaia a Area, jehož kopií je snad tzv. Arés Borghese v Louvru atd.; Alkamenés byl prvním, který vytvořil trojpodobu Hekaty se spojenými těly. Jedním z kopistů Feidiových byl Euhémeros z Athén ze 2. st. n. l., autor Athény Parthenos v épeirské Apollónii. 

Agorákritos soupeřil s Alkamenem při tvorbě sochy Afrodíty, ale prohrál, protože mu Athéňané prý jako cizinci nepřáli. Sochu proto prodal s podmínkou, že nesmí stát v Athénách a dal jí jméno Nemesis, která pak stávala v attickém Rhamnúntu poblíž Marathónu ve svatyni Velké Matky bohů. Alkamena, umělce též v mramoru, proslavil bronzový Pětibojař zvaný Enkrinomenos/"Uznávaný". 

V pátém století, bližší datace neznáme, tvořili Kleón ze Sikyónu, Kenchramis, Kalliklés z Megar a Képis, všechno litci podob filosofů a athlétů; Kalliklés vytvořil sochu Diagory Rhodského. Chalkosthenés (?) zpodobňoval autory komédií a athléty, Daifrón, Démokritos ze Sikyónu, žák Teisónův,  a Daimón filosofy.

Feidiovým největším rivalem byl Polykleitos ze Sikyónu, tvůrce chrýselefantínové sochy Héry v Héraiu u Argu, protějšku Feidiova Dia v Olympii (srov. rok 423), a řady olympioníků. Pod jméno Polykleitos zahrnovali staří pravděpodobně tři sochaře: Polykleita ze Sikyónu, Feidiova vrstevníka, mladšího Polykleita z Argu a jeho syna, který proslul více jako architekt než sochař. Táhnout linku mezi Sikyóňanem a Argívským je v podstatě nemožné. Polykleitos Sikyónský zvítězil v konkursu na sochu Amázonky pro Artemísion v Efesu nad Feidiou, Krésilou z Kydónie (hlava Perikleova v přilbě) a Fragmónem z Argu, o němž se mnoho informací nedochovalo, tehdejší sochařskou elitou. 

Polykleitos z Argu napsal svá umělecká pravidla do spisu Kanón/"Směrnice, Pravidla", kde byl výklad o optimálních proporcích lidského těla. Spisek o sochařině a ideálních proporcích se stal vzorem všech pozdějších kanonů, které odtud braly jméno (řec. rákos, měřítko, srov. bab. qanû). Umělecky je ztvárnil v soše Doryfora/Oštěponoše, Diskofora/Nesoucího disk a Diadúmena/Mladík uvazující si vlasy; oceněna prý byla tahle socha jedno sto talentů, ale dobu neznáme (zřejmě až v éře fláviovské).

Se jménem Polykleitos byla spojována socha muže používajícího v gymnasiu škrabku na setření potu/Apoxýomenos, lat. sé déstringéns, písku a oleje s těla, a dvou chlapců hrajících v kostky/Astragalidzontes, jimž se Římané obdivovali v átriu Titově. V Římě se nacházel též jeho Héráklés Hégétér/Hagetés, "Vůdčí", neznámého osudu byl Hermés, nacházející se později v hellénistické Lýsimacheji, a Artemón Periforétos/asi "Hanebný". 

Polykleitův stejnojmenný syn postavil divadlo pro patnáct tisíc lidí v posvátném okrsku Asklépiově v Epidauru, které je slavné a aktivní dodnes; ze sochařských děl neznáme jménem žádné.

Athéňan Sílánión proslul vynálezem takové slitiny bronzu se stříbrem, že se mu dařilo ztvárnit blednutí obličeje (nezachované sousoší Umírající Iokasté). Vytvořil portréty Sapfó, Korinny, Achillea, cvičitele v gymnasiu při práci, sochaře Apollodóra, známého svou sebekritičností, že i ničil svá díla, Sílanión je autorem v kopiích zachovaného portrétu Platóna a zápasníka Satyra z Élidy.

Pozoruhodným sochařským, a vlastně i politickým počinem bylo dílo na oslavu spartského vítězství nad Athéňany z roku 405. Druhou nejrozsáhlejší skupinou soch starého věku, po pozdější Lýsippově sousoší padlých od Gráníku, viz zde níže, byl votivní dar Lýsandrův a jeho 31 spojenců Apollónovi, sousoší vítězů od Aigos potamoi v životních velikostech, s trojnožkou na podstavci se zhruba pětimetrovým sloupem ve tvaru spletených hadů. Podstavce pod sochami i trojnožkou se v Delfách zachovaly, sloup byl o sedm století později Římany převezen do Konstantínopole na ozdobu hippodromu. Stojí v Istanbulu dodnes.

Sochy velitelů z poslední bitvy peloponnéské války vytvořili Theokosmos z Megar, Antifanés z Argu, Pisón z Kalaureie, Dameás (jeho byla Lýsandrova socha) a Athénodóros, oba z arkadského Kleitoru. Dále Tísandros, Alypos ze Sikyónu, Patroklés ze Sikyónu a jeho syn Daidalos, působící i v Olympii, a Kanachos, dva sochaři - děd a jeho vnuk.  

(pokr.)