356-355

 

************************************************************

356.

Ol. 106, 1

Póros z Kýrény (podruhé)

Elpinés

a. u. c. 398

M. Fabius Ambustus II. a M. Popilius Laenas II.

C. Marcius Rutilus dict.

************************************************************

Dne 6. lóa, který odpovídal athénskému hekatombaiónu, tj. snad 21. července, se v Pelle Filippovi II. (27) a Olympiadě (20) narodil Alexandros, veleslavný král Makedonů a dobyvatel říše Peršanů; zemřel 11. či 13. června 323. • Údajně téhož dne vyhořelo Artemísion v Efesu, které měl zapálit jistý Hérostratos, téhož dne prý Filippovo vojsko porazilo pod velením Parmeniónovým Illyry (viz níže) a Filippův kůň zvítězil v dostihu/kelés v Olympii (hry stabilně zřejmě konány v srpnu až září): král byl velmi úspěšný olympionik a o následujících hrách zvítězili jeho koně v tethrippu a na těch dalších s dvouspřežím/synóris (Ol. 106 až 108/roky 356, 352 a 348). O fantaskní versi Alexandrova rodičovství viz rok 343. 

To vše se král dozvěděl v okamžiku, když dobyl Poteidaiu (od 364 athénskou, viz zde níže); o něco později t. r. padla Pydna, athénská od roku c. 364 n. 363, viz rok 365. Athénské klérúchy poslal domů, ostatní z Poteidaie prodal, viz zde níže, do otroctví a území zaniklého státu předal chalkidickému spolku (srov. rok 361).

Téhož roku se v Makedonii narodil rovněž Seleukos, syn Antiochův a vnuk Seleukův. Jeho matka se jmenovala Láodiké, sestra Didymeia, strýcem byl jistý Ptolemaios (zemřel roku 333 a měl jednoho syna Ptolemaia). Seleukos byl zavražděn v roce 281 v okamžiku, kdy se po čtyřiceti letech válek stal faktickým nástupcem Alexandrova imperiálního dědictví (podle jiného zdroje zemřel v 77 letech, pak by se narodil již roku 358).

V námořní bitvě tříleté či spojenecké války, v níž Athéňané podlehli Chíjským před jejich métropolí, padl vyhlášený bojovník a milovník luxusu Chabriás, u loďstva právě jako osoba soukromá bez velící hodnosti. Nechtěl opustit potápějící se loď a zemřel ve zbroji po ranách oštěpy, zatímco všichni ostatní uplavali k nedalekým athénským lodím (na historické scéně čtyři desetiletí od roku 398).

Velitelem athénského pěšího sboru před obléhaným Chiem byl v Charés a ten rovněž neuspěl: byla to jeho druhá porážka v této válce, viz rok předešlý a rok následující. Athéňané byli stále v defensivě. Oposici k válce v Athénách vedl Eubúlos a na jeho podporu přednesl sofista Isokratés t. r. nebo následujícího zachovanou řeč O míru/Peri eirénés n. též Symmachikos (logos)

V Thrákii zemřel dynasta Bérisadés, který vládl ve svém knížectví od roku 359. Jeho nástupcem se stal Ketriporis a pravděpodobně ještě nejméně dva jeho bratři (jména neznáme; vládl do roku 351). Postavili se mu Kersobleptés, který byl ve válce též s Amádokem. Ketriporis ihned uzavřel spojenectví za archonátu Elpina, tedy někdy po červenci t. r., proti Filippovi s Athéňany, s vládcem Paionů Lyppeiem/Lykkeiem či Lykpeiem (srov. o jeho předchůdci roku 359 a rok 286) a s Illyrem Grabem. 

Z toho vzápětí vypukla blesková druhá válka illyrská Filippa II.: makedonské vojsko, jemuž velel Parmenión, zdolalo rychle Illyry i s jejich „králem“ Grabem, dynastou Grabaiů, a Filippos byl úspěšný v Thrákii, kde mimo jiné v krátké době dobyl Poteidaiu, když předtím postoupil Anthemús chalkidickému spolku. To vše proběhlo asi v červenci nebo vzápětí, viz výše.

• Poteidaiu, která roku 365 vystoupila z chalkidického spolku a stala se opět athénským spojencem s klérúchií, Filippos dobyl ve spojenectví s hégemonem spolku Olynthem (viz rok 379). Území Poteidaie přenechal spolku Chalkiďanů (pod názvem Kassandreia obnovena roku 316, viz tam). Odtud pak vznikl další spor s Athéňany (srov. roky 352 a 349). Po pádu Poteideie vyvrátil Filippos Galépsos a Apollónii, dobytou thasskou Oisymu znovu osídlil a přejmenoval podle krajiny kolem Pelly na Émathii. Hranice Makedonie zůstaly přes četné protifilippské koalice zajištěny.

Snad do této doby spadá Filippovo tažení proti Paionům a do lesnatého pohoří Orbélu. Orbélští se poschovávali po lesích a Makedon proti nim poslal lovecké psy, kteří také mnoho domorodců "ulovili/tús pleistús autón ethéreuon". V Astraiu nalezeny olověné bully/"glandes inscriptae" do praků se jmény Kleobúla a Hipponíka, mužů odjinud neznámých. Soudívá se, že šlo o Filippovy stratégy operující tehdy v oblasti, jména známa též z nálezů po dobývání Olynthu.  

V létě se rozhořela třetí válka svatá/též druhá válka fócko-thébská (trvala do roku 346). Fókové, jejichž země nikdy nevynikala bohatstvím, nebyli schopni zaplatit pokutu amfiktyonů, kterou na jarním zasedání t. r. dostali za používání pozemků zasvěcených Apollónovi, za jejich obdělávání (= území bývalé Kirrhy, srov. roky 595 až 586 a rok 448). Pokuta byla hlavně zásluhou Thébanů, odvěkých nepřátel Fóků, velmi vysoká (kolik to dělalo, nevíme; srov. roky 395 a 375).

Podle verse podávané Aristotelem stál u začátků války rodinný spor o dědictví po dceři na vdávání/epikléros mezi Mnáseou, otcem Mnásónovým, a Euthykratem, otcem Onomarchovým (viz rok 354sq.). Jak ze sporů fóckých magnátů vzešla válka, známo není, viz rok 352, kde podle všeho již rodiny usmířeny byly. Podle jiného podání válku spustil únos jinak neznámé Thébanky Theanó jakýmsi Fókem. 

Fókové tváří v tvář existenční válce zvolili stratégem autokratorem, tedy neomezeným vůdcem a velitelem, Filoméla z Ledónu, neboť slíbil, že zajistí spojence. Odcestoval do Sparty, kde v soukromém rozhovoru s králem Archidámem III., který po otci Agésiláovi II. zdědil odpor k Thébanům, získal podporu pro svůj plán prohlásit Fóky jedinými strážci delfské věštírny. Nikoli otevřenou, ale tajnou symmachii a Filomélos dostal na cestu domů a na válku patnáct talentů, sám prý přidal i ze svého, takže mohl najmout žoldnéřský oddíl. 

Sparťané totiž sami již čelili pokutě od amfiktyonů, kteří pod thébským tlakem pokutovali Lakedaimón za Foibidovu okupaci thébské Kadmeie jedním tisícem talentů ve stříbře. Fókové napodobili spartský postup: neplatili s vysvětlením, že to je enormně vysoká částka. Archidámovo rozhodnutí se tak stalo zapalovačem vleklé války. 

Spojenci Fóků byli kromě Lakedaimonských Athéňané a někteří z Peloponnésanů, tzn. protithébská koalice z minulých let. Naopak společné protifócké zájmy svedly dohromady opět Thessaly a Thébany: z amfiktyonů se pro „pomoc Apollónovi“, tj. pro válku proti Fókům, vyslovili Boiótové, Lokrové, Thessalové a Perrhaibové. Proti válce byli ještě Dórové a Dolopové, Athamanští, Fthíótští Achajové, Magnétové a Ainiánové.

Filomélos obsadil věštírnu, zlomil odpor či pobil aristokratický rod Thrákidů zastávajících neutralitu Delf a vyhlásil starobylý nárok Fóků na správu věštírny: poklady Delf nyní byly Fókům k disposici a tak rychle shromáždili armádu o pěti tisících mužích. Razili zlaté "fócké" statéry a za ně verbovali žoldnéře po celé Helladě. Fókové t. r. rabovali v Lokridě. Filomélos donutil Pýthii vydat věštbu schvalující jeho čin. Dostala se mu se slovy, že "může dělat, co chce/exestin autó prattein, ho búletai". 

Fócká válka se tak stala i druhou válkou fócko-thébskou. Jestliže první vedla v letech 375 až 371 k pádu spartské hégemonie v Helladě, tato přivedla do Hellady Makedonce. 

Na Sicílii opustil Dionýsios II. po neúspěšných jednáních o vydání hradu svou pevnost a odplul s penězi a částí rodiny ze Syrákús do Itálie. Jako velitele hradu zanechal na místě svého staršího syna Apollokrata, stejného opilce jako jeho sourozenci. Velitelem Dionýsiových jednotek se stal Nypsios z Neápole, ethnický Kampánec, který se zásobami připlul o něco později z Loker, jeho bojové lodi ale byli před přístavem poraženy. Dionýsios II. pak vládl v italských dependencích Syrákús až do roku 347; sídlil v Epizefýrských Lokrech (srov. pak rok 346)

Po celý rok pokračovaly boje Syrákúsanů s obklíčenými Dionýsiovými jednotkami. Dión byl politickými triky domácích oponentů (srov. předešlý rok) zbaven výhradní stratégie/stratégos autokratór a Hérákleidés proti Diónově vůli prosadil prostřednictvím démagóga Hippóna ve sněmu pozemkovou reformu. Syrákúsané zvolili sbor 25 stratégů včetně Hérákleida a zrušili výplatu peněz Diónovým žoldnéřům, neboť je již stát nepotřeboval. Dión nechtěl způsobit ve městě masakr a se svými třemi tisíci muži odešel do Leontín, kde byl nadšeně uvítán a jeho lidé opět vypláceni; v Leontínách žilo mimo jiné hodně žoldnéřů na pensi. Viz rok následující. ● Do sboru stratégů patřil též budoucí historik Athanis, srov. u roku 430. 

Dionýsios se v Lokrech, jak se tradovalo, uvedl velmi nehezky. Když před více než sto lety město ohrožoval vládce Rhégia Leófrón, srov. rok 467, zaslíbili měšťané své panenské dcery Afrodítě v případě vítězství, což znamenalo, aby prostituovaly. Od slibu sešlo, důvody neznáme, ale nyní, kdy byly Lokry ohrožovány Lúkány, se na slib rozpomněl Dionýsios. Lokerští museli poslat do Afrodítina chrámu vyšňořené své ženy a dcery, z nichž stovku manželé vybrali, aby měsíc prostituovaly v jakémsi bordellu; muži museli přísahat, že se jich nedotknou. Když je takhle měl Dionýsios obtěžkané šperky na očích, dal ženy svými vojáky obrat a nutil je vyzradit majetky manželů a otců, z nichž nejbohatší prý i zahubil.  

V Itálii se podle tradičního údaje oddělil od Lúkánů národ Bruttiů, řec. Brettioi, a t. r. se ustavili jako nezávislá obec (jak byla organisována, nevíme). Tradovalo se, že to byli původně pastevci/podle jiného podání bandité a uprchlí otroci, jimž se pro nepozornost vlastníků dostávalo čím dál více volnosti, až se v době Diónova tažení proti Dionýsiovi v "botě Itálie" od Lúkánů odtrhli (oskické slovo bruttius údajně značilo "odpadlík n. uprchlý otrok"). Rychle dobyli řadu místních hellénských měst: t. r. vyrabovali Terínu, zmocnili se posléze Hippónia a Thúrií. Sídelním městem Bruttiů byla pak vedle Hippónia Consentia. Bruttiové byli asi jediným společenstvím otroků, jimž se ve starém věku podařilo získat státnost, suverenitu a dosáhnout uznání okolí. 

Kolem roku 356 se v Tauromeniu (srov. rok 358) narodil pozdější historik Tímaios, syn vládce tohoto státečku Andromacha. Roku 317 či 312 byl Agathokleem poslán do vyhnanství a dlouhý zbytek života pak prožil v Athénách. Tímaios v historiografii zavedl dataci podle olympiad. Zemřel v Athénách po 96 letech života kolem roku 260, když půl století prožil v exilu právě tam. Více o něm viz v indexu s. v. dějepisci (1). 

Po roce 356 zemřel sókratik Aischinés ze Sféttu (narozen někdy mezi lety 430 až 425).

Římané pokračovali ve válkách s Tiburem, Tarquiniemi a Falisky. Etrusky byli v prvním střetnutí poraženi, když se vojáci dali vystrašit kněžími Tusků, pak se ale vzchopili a obsadili i jejich ležení s velkou kořistí. C. Marcius Rutilus se stal prvním plebejským diktátorem a proti Etruskům byl také úspěšný (o jeho kariéře viz také rok 351); rovněž velitel jízdy byl plebej, C. Plautius.

************************************************************

355.

Ol. 106, 2

Kallistratos I.

a. u. c. 399

C. Sulpicius Peticus III. a M. Valerius Poplicola I.

interreges: Q. Servilius Ahala - M. Fabius - Cn. Manlius - C. Fabius Ambustus – C. Sulpicius Peticus - L. Aemilius Mamercus - Q. Servilius Ahala II. a M. Fabius Ambustus II.

************************************************************

Athéňané vyslali zřejmě nyní, cf. rok 357, do války znovu Charéta s flotilou čtyřiceti lodí, pak za ním na moře poslali další flotilu o šedesáti trojřadkách. Velel jí  Ífikratés s Tímotheem, srov. rok 357. Uzavřeli symmachii, zřejmě ve druhé polovině Elpinova archonátu, asi na jaře 355, s Neápolí na Palléně (fragment dekretu na kamenné desce s návrhem Polyeuktovým na symmachii zachován). 

Snad z této doby je Tímotheův trik s financováním války. Vyplácel vojáky meďáky namísto stříbrňáky a totéž nařídil obchodníkům, aby platili mědí včetně za koupi kořisti athénského vojska; co jim po těchto operacích zbylo, to zaplatil Tímotheos ve stříbře. Rovněž v dobývání Samu byl s financemi vynalézavý. Prodával totiž obleženým potraviny a jejich nemovitosti, čímž nabyl peněz na válečné výdaje svého expedičního sboru. 

Athéňané se chtěli věnovat dobývání Býzantia a předpokládali, že vyprovokují Chíjské, kteří by zanechali se spojenci obléhání Samu a pluli by k Helléspontu. Charés chtěl s nimi bojovat, Ífikratés s Tímotheem bitvu odmítli poukazem na neklidné moře, neboť před bitvou se zdvihl velký vítr. Charés si postavil hlavu, plul dál a u Embatu u Eryther naproti Chiu byl spojenci poražen. Obvinil oba zasloužilé stratégy ze zrady, napsal lživě do Athén, že mohl snadno dobýt Samu, viz o jeho poražce roku 357, kdyby nebylo oněch dvou. Žalobcem byl tehdy vedle Charéta politik Aristofón, Charétův spojenec, srov. zde níže. 

Oba obžalovaní byli oba zbaveni velení a pokutováni velkou peněžní částkou, podle jednoho zdroje Tímotheos měl zaplatit sto talentů; oba významní muži zemřeli v exilu, viz roky 354 a 351. Tímotheova pokuta byla po jeho smrti snížena na deset talentů a ty musel syn Konón vydat na opravu části hradeb, kuriosně díla, které postavil jeho stejnojmenný děd, viz rok 393. • K přelíčení s Ífikratem (a Tímotheem) se traduje zkazka, že stratégos přišel k soudu ozbrojen (podle jiného podání skupinka mladíků ozbrojená dýkami ukazovala soudcům rukojeti), až prý soudce vystrašil (sic), takže ho osvobodili z žaloby z vlastizrady. Když mu někdo vyčetl, že použil násilí, řekl mu prý Ífikratés: "Byl bych vůl, kdybych válčil za Athéňany a za sebe před Athéňany ne/euéthés ón eién, hyper Athénaión men stratégón, hyper emautú de pros Athénaiús méketi." 

Charés, jediný athénský stratégos nyní na moři, s flotilou vypomohl Peršanovi Artabázovi, satrapovi helléspontské Frygie, který povstal proti Králi, poněvadž neměl dostatek financí na výplatu veslařů a žoldu svých athénských oddílů; o jeho rodičích viz rok 388. Artabázovi pomohl v úspěchu v poli, nicméně tím zatáhl Athény do války s Králem. Athéňané to zprvu schvalovali, sami o sobě neměli peníze na Charétovy vojáky, brzy však dostali strach z tak vysokých met. Když se proslýchalo, že se Peršan připojí na stranu athénských vzbouřenců s flotilou tří set lodí, potvrdili mír s Králem (srov. rok 367) a pak hned se svými bývalými spojenci v symmachii: ti, kteří roku 357 povstali proti Athéňanům, byli uznáni za svobodné a nezávislé. 

V symmachii s Athéňany, tzv. druhý délský spolek, setrvala pouhá třetina původních členů z roku 378: větší státy spolek opustily, mezi nimi též Korkýrští, Athéňanům zůstalo ročních "příspěvků/syntaxeis" 45 talentů (a ty byly v té době vybrány už dopředu). Athéňané již nadále nemohli mluvit o arché, o říši. Územní rozsah moci athénského státu se postupně zmenšoval i nadále (viz podmínky mírů např. roku 338, 322 či 317). Rozpuštěn byl pak roku 338. Tím skončila i tříletá či spojenecká válka. 

Mausólos, nejsilnější z protiathénské koalice, vložil na Rhodos kárskou posádku a ze státu vyhnal démokraty (viz rok 353). Býzantští se po zveřejnění athénského usnesení o udělení plné autonomie, navrhovatelem byl Eubúlos, členům symmachie zmocnili Sélymbrie. S koncem athénské námořní moci se v egejských vodách uvolnil prostor pro anatolské piráty všeho druhu.

Na stranu satrapy Artabáza se po odchodu Charéta postavili Thébané a poslali k němu Pammena z Théb s žoldnéřským oddílem o pěti tisících mužích: ve dvou bitvách Artabázovy protivníky porazil (zřejmě až roku následujícího po bitvě u Neónu). Artabázos bojoval předtím na Králově straně proti Datamovi (srov. rok 362). Artabázos však Pammena podezříval z nefairových styků s královskými vojevůdci (Thébané tradičně držívali s velkokráli) a dal ho zavřít.

Po vícero úspěších se dostalo Artabázovi od Artaxerxa III. milosti, nicméně brzy musel pro jistotu emigrovat do Makedonie do Pelly (snad po roce 353?), kam uprchl s velitelem žoldnéřů v perských službách v Iónii Mentorem z Rhodu a jeho bratrem Memnonem. Tehdy se pravděpodobně Pammenés dostal na svobodu, ale o jeho dalších osudech nevíme nic. 

Artabázos byl ženat se sestrou obou Rhoďanů, jméno neznáme, s níž měl jedenáct synů a deset dcer. Jednou z nich byla Barsiné, řecky vzdělaná dívka, kterou v Pelle u dvora Filippova mohl jako dítě znát o c. šest let mladší Alexandros. Artabázos ji provdal za Mentora, a měli spolu tři dcery, jména neznáme, z nichž jednu provdal roku 324 Alexandros na masové svatbě v Súsách, viz tam, za svého nauarcha Nearcha. Po Mentorově smrti, viz rok 341, si Barsinu vzal do manželství jeho bratr Memnón, budoucí nejnebezpečnější zahraniční protivník Alexandra Velikého. Měli syna, jméno neznáme, a roku 333 znovu ovdověla. Po bitvě u Issu padla do makedonského zajetí a Alexandros se do ní zamiloval. 

Je možné, že jejich dlouhá známost a styk s rodinou Artabázovou ovlivnila králův náhled na Peršany, tedy barbary, a že odtud počal jeho "hellénismus". Někde v Baktrii a před Alexandrovou svabou s Rhóxanou se stala matkou králova syna Héráklea; viz dále rok 323. Z Artabáza udělal Alexandros roku 329 satrapu Baktrie, viz tam.

Kárský dynasta Mausólos unikl t. r. pokusu o atentát. V chrámu Dia Labrandského v Mylasách, kde jako velekněz kultu obětoval jménem svým a Spolku Kárů, ho napadl jistý Manitás, syn Paktyův. Atentátníka lynchoval dav/dikén labontos en cheirón nomó, "zaplatil ručním zákonem", a na stéle datované pátým rokem Artaxerxa (III.) děkoval Mausólos Diovi za záchranu. Byl vypátrán Manitův společník, jejich majetek připadl králi a ten ho předal obci k vydražení. Důvod spiknutí neznáme.  

Po skončení tříleté války se z makedonského exilu bez dovolení soudu vrátil do Athén Kallistratos, když se spolehl na doporučující výrok delfské věštírny (srov. rok 361; jiný než epónymní archón roku). Po krátkém procesu byl však popraven. Zda-li i v tomto případě byl jeho žalobcem Leódamás, jako roku 366, nevíme. 

Vůdčím politikem Athén se stal přítel míru Eubúlos, srov. zde výše, jeho neúspěšným protivníkem zůstával Aristofón, který byl spolu s Charétem příznivcem přežilé expansionistické politiky.

Eubúlos vedl athénské finance do roku 350 a celou státní politiku až do roku 338, zemřel někdy po tomto roce. Úhlavním nepřítelem jeho politiky byl po celou dobu Démosthenés, který vedl Athény nemající starých sil do záhuby. 

Svou první řeč před ekklésií a první řeč soudní držel Démosthenés: řeč Proti Leptinovi/Pros Leptinén se stavěla na ochranu Ktésippa, syna Chabriova, který padl roku 356 (viz tam), řeč O symmoriích/Peri tón symmorión podpořila Eubúla usilujícího o racionalisaci systému financování flotily zavedeného roku 357, kdy vypukla válka s Filippem Makedonským a po porážce ve spojenecké válce bylo nutné myslet na perské nebezpečí. Poněvadž Athéňané vyčerpaní válkou potřebovali peníze, navrhl roku 356 Leptinés, aby zrušili ateleje, tedy osvobození od daní a leitúrgických povinností pro občany i cizince (srov. práci komise zmiňované roku 353). 

Na protiprávnost návrh podal žalobu jistý Bathippos, který však brzy zemřel, žalobu obnovil pak jeho syn ve spojení s Ktésippem. Démosthenés prokázal nesmyslnost opatření, neboť práv ateleje užívalo jen několik jedinců, občanů i metoiků či cizinců, a na takto poctěné spojence by to mělo hrozný vliv se špatným dopadem pro Athény; Leptinův návrh neprošel a o osudu navrhovatele se dále už nedovídáme nic. • Symmoriá byla v tomto období skupina daňových poplatníků-občanů, která se ustavila v počtu šedesáti na rychlejší vybírání mimořádných válečných daní s vlastní agendou, nebyla shodná se státní; symmorií bylo v athénském státu dvacet a Démosthenés navrhoval počet 1200 přispěvatelů rozšířit o osm set dalších (srov. rok 508 a 378).

V druhém roce třetí svaté války fócké porazil na místě zvaném Faidriadai petrai/u "Faidřiných skal" Filomélos z Ledónu Lokry. Jeho armáda už čítala dvojnásobek loňského stavu: deset tisíc mužů, převážně žoldnéřů, bojovalo za fóckou věc. Lokrové požádali o pomoc Boióty, ale fócká jízda boiótskou porazila. Když pak do Lokridy dorazil thessalský expediční sbor se šesti tisíci muži, porazili je Fókové na jisté výšině jménem Argolás. 

Boiótové poslali posily třinácti tisíc vojáků a na pomoc Fókům dorazilo z peloponnéské Acháie patnáct set mužů a obě armády tábořily na dohled; placeni byli posléze fóčtí spojenci z delfských peněz, včetně Sparťanů. Tehdy Boiótové vedení Thébany rozhodli, že zajatci patří ke straně chrámových lupičů/hierosýloi, a proto je popravili zastřelením/katakontídzó. Fóčtí na to postříleli zajatce boiótské.

● Snad někdy v této době došlo v Delfách k setkání achajského předáka Arkadióna s Filippem (u příležitosti pýthií?). Makedon se nepřátelského Achajce zeptal, "kam až bude před ním utíkat/mechri tinos feuxé".  "Dokud nedorazím tam, kde neznají Filippa!" Král prý Arkadióna pozval ke stolu a bylo po nepřátelství. Nicméně Achajové se na makedonskou stranu nepřidali. 

V prosinci zahájil Filippos II. obléhání Methóny, v níž viděl nebezpečnou základnu pro Athéňany (viz následující rok).

Na Sicílii pokračovaly boje Syrákúsanů s Dionýsiovými jednotkami obklíčenými na hradě Ortygie. Dión působil v Leontínách a když při jednom zdařilém nočním výpadu Nypsiovi muži z hradu prolomili zeď obléhatelů a řádili ve městě, volali Syrákúští Dióna na pomoc. Nypsiovi žoldnéři rabovali, vraždili a unášeli, na koho a na co narazili. Diónovi lidé zahnali po bojích v ulicích obležené zpět na hrad a čtyři tisíce jich přišlo v bojích o život. Démagógové, kteří stáli za Diónovým ponížením před rokem, odešli údajně sami od sebe do vyhnanství a Dión byl opět sněmem zvolen stratégem autokratorem. 

Hérákleidés se svým strýcem Theodotem se omluvili a Dión, vyznávající shovívavost a odpuštění, přes varování přátel nechal oba žít. Hérákleidés zůstal stratégem flotily, Dión pozemních vojsk. Zrušil pozemkovou reformu (její rozsah neznáme) a démokraticky orientovaný Hérákleidés pokračoval ve štvaní proti němu, vykládal, a to i v Messáně, kde se spiknul na Diónově odstranění se Sparťanem Farakem, že usiluje u samovládu. Podařilo se mu dokonce podnítit armádní vzpouru a v Syrákúsách se proto nedostávalo potravin. Viz rok následující. 

Další boje Římanů s Etrusky.