Epa-Epi

Epafos, s. Dia s Ió, mýth. k. v Egyptě, o. Libye a předek Danaův§ 1855, 1473 

Epafrodítos, lat. Epaphrodítus, Augústův propuštěnec§ 30

Epafrodítos, propuštěnec Claudiův s vlivem na dvoře Nerónově, zřejmě plným jménem Ti. Claudius Epaphrodítus§ 65+, 68+, 89+, 85+     

 

Epagathos, císař. propuštěnec, praef. Aeg., občansky M. Aurélius Epagathus§ 216+, 218+, 223+

Epagathos, sofista vyučující v Athénách§ 320+   

 

Epainétos z Argu§ 80 (Ol.)

Epainétos z Athén§ 1. arch. 634, 2. arch. 152 nebo 151

Epainétos, nauarchos Ptolemaia I.§ 313

 

Epakriá, obec, později mí. v Attice§ 1555, 750

Epameinón z Athén§ arch. 429
Epameinóndás z Théb, vojevůdce a státník, s. Polymnidův§ 424, 386, 379, 371, 370 - 367, 362, 340 

Epandros Níkéforos, dyn. v Indobaktrii§ 130

 

Epanteriové, kelt. nárůdek v horách dn. Savoje§ 205

eparchiá, eparcheia, eparchos, původ. vojenská hodnost, v hellénismu, hlavně u Seleukovců§ 317, 220
Administrativní část satrapie. V čele eparchie stál eparchos s civilně správní i vojenskou pravomocí. Jejím pododdílem byla hyparchie. Hranice seleukovské eparchie obvykle respektovaly hranice ethnické a historické. Řecké koncovky názvů eparchií jsou –éné, -iané, zato -aia, -yaia odpovídaly aramejské koncovce aja. Jaký mezi tím byl rozdíl administrativně právní, známo není. Bývají připodobňovány k římským provinciím.

eparitoi/epáritoi, eparitové, arkadští spolkoví vojáci§ 364

 

Eparna, médský vůdce§ 673

 

Eparti, dynastie§ viz dynastie

Eparti/Ebarti I. ze Simaški, k. Elamu§ 2030, 1520 

Eparti II. ze Simaški§ 2030, 1915

Eparti III.§ 1860, 1830   

 

Epasnactus, předák Arvernů§ 51

 

Epaticcus/Epatikkos, kníže brit. Catuvellaunů, s. Tasciovanův a snad b. Cunobelínův/Kynobellínův§ 54, 39+ 

Épeion, m. v Trifýlii§ 400

Ĕpeios, stavitel trojského koně§ 1153, 773

Épeiové, snad původní nárůdek v Élidě, popř. starší jméno pro Élejské, dali jméno trifýlskému Épeiu§ 1250, 1153, 400  

Épeiros, země v severozáp. Helladě, kde se usídlily kmeny Molossů, Thesprótů, Cháonů a dalších, viz§ 5300, 1555, 639, 532, 469, 429, 387, 385, 374, 370, 337, 330, 319, 317, 313, 312, 309, 307, 302, 301, 296, 189, 182, 280, 275, 273, 272, 266, 239, 233 - 230, 224, 222, 220, 219, 217, 214, 206, 205, 198, 196, 192, 190, 189, 171 - 167, 160, 157, 148, 136, 88 - 86, 49, 44, 31-, 41+, 131+, 268+, 379+, 380+, 392+   

Bájná prehistorie Épeiru: Jména panovníků vycházejí v Épeiru z dlouhé tradice a též se objevují v celých jeho dějinách. Podle Theopompa bylo Épeiróťanů, tedy severozápadních Hellénů, původně čtrnáct kmenů, z nichž nejsilnější byli Cháonové a Molossové, mezi dalšími Thesprótové, Athamanové, Atintánové, Parauaiové, Orestové, Elimióté, Lynkestové a Pelagoni; posledních pět velkou část dějin spadalo pod vrchnost krále makedonské. Pastevecké komunity v podstatě až do konce svých autonomních dějin, tedy do římské správy, náležely do kmenových organisací/ethné členěných na klany/fýlai. Žili po vsích a opevnění dostávala určitá kmenová střediska až po roce 350. Zřejmě jedinou kamennou stavbou byl kolem roku 400 vybudovaný Diův "chrám" v prastaré Dódóně, vlastně jednomístnostní stavba na uskladnění votivních darů. Místo, jedno z nejstarších panhellénských kultovních míst, vybudoval v moderní kultovní centrum a opatřil čtyřletními hrami až král Pyrrhos. 

V čele Cháonů stáli vedle krále každoročně volení dva prostatové/prostatai, představení, Molossové měli krále, jemuž k ruce byl epitropos (a nemuselo to být zjevně jen v případě poručnictví?). Později organisovali Molossové královskou správu po vzoru makedonském a jejich federace/koinon tón Molossón mělo svého krále z rodu Aiakova, prostata, tajemníka/grammateus, radu patnácti "spoluvládců"/synarchontes, kteří nahradili starší dámiúrgy.   

V době trojské války byl králem Molossů Foiníx, kterého po návratu zabil Achilleův syn Neoptolemos (narozen jako Pyrrhos). Neoptolemos provdal svou matku za Helena, který se pak stal králem Molossů a sám odešel ze země do thessalského Iólku, kde se stal králem.

Ani zde nevydržel a nakonec byl zabit v Delfách a zakopán pod práh nové Apollónovy svatyně, když tu předešlou sám vypálil. Neoptolemos byl přemožen buď Delfany, nebo Orestem. Za „strážce prahu“ před ním posloužili Agamédés a Trofónios. Épeiróťané v historických dobách neměli žádného ústředního krále, ale žili v kmenové symmachii, v níž tradičním hégemonem byl molosský král. To platilo též o slavném Pyrrhovi, který se tituloval jak "Pyrrhos, král Molossů, a společenství Épeiróťanů".  

První Aiakovci: Synem Dia s Aigínou byl Aiakos, král na Aigíně. Byl dvakrát ženat: s Endéis měl dva syny Pélea, krále Fthíe,a Telamóna, s Psammathou syna Fóka. Péleus měl z prvního manželství s Antigonou, dcerou Eurytióna, dceru Polydóré, provdanou za Bóra, Polyerova syna (jejich synem byl Menesthios). Druhou Péleovou manželkou byla božská Thetis, dcera Néreova. Jejich synem byl Achillés, který byl oženěn s Déidameiou, dcerou Lykomédovou. Jejich synem byl Pyrrhos alias Neoptolemos.

Telamón byl ženat s Periboiou, dcerou Alkathoovou, a s Hesioné, dcerou Laomedontovou. Synem z prvního manželství byl homérovský Aiás, vládce na Salamíně, jehož synem s Tekmessou, Teleutovou dcerou, byl Eurysakés (dávným jeho potomkem byl Alkibiadés). Synem z Hesiony byl Teukros.

Novověký Épeiros potkalo podobné vylidnění jako po Perseově porážce. Za řecké občanské války od března 1946 do června 1949 mezi komunisty a monarchisty s demokraty se v É. vybojovala většinu bojů. Zemřelo na sto tisíc lidí a milion opustilo na čas nebo nastálo domovy. Viz také pod Makedonie. Území u albánských hranic pokládají zastánci Velké Albánie za součást svého snu a řecký kraj nazývají Çameria.

Epératos z Acháie, strat.§ 218
Epératos ze Sparty§ efor epón. 414

(ho) epi tés poleós, praefectus urbí, úředník pověřený nejvyšší autoritou dozorem nad dynastickým sídelním městem§ 26

(ho) epi tón pragmatón, hlavní ministr v hellénistických monarchiích§ 223, 175

(ho) epi tón prosodón nebo (ho) epi tés aulés tú basileós, ministr financí v hellénistických monarchiích§ 127

Epialtés§ viz i Efialtés

Epialtés z Mélidy, zrádce§ 480

Epiaxa, ka, manž. Syennesiova§ 401

 

Epidamnos, m. v Illyrii, v římské éře známý jako řec. Dyrrháchion nebo lat. Dyrrăchium§ 627, 620, 436, 435, 433, 314 - 312, 282, 272, 229, 228, 158, 83, 58, 49, 48, 345+ 

Dyrrhachion je rovněž starý název, nikoli ale za Hellénů oficiální. Pocházel od poloost., na němž Epidamnos ležel; Dyrrh. znamená „Zlý příboj“, Epid. bylo lidově Římany spojováno se „škodou“, lat. damnum, tudíž zjevně po roce 229 odloženo, viz též (E. patřil k prvním prořímským hellénským státečkům). Roku 345 byl D. zničeno zemětřesením, ale postaveno nově na stejném místě. Dnes Dürres, č. Drač, v Albánii.

Epidauros, m. v Argolidě§ 1587, 776, 712, 700, 650, 628, 608, 600, 585, 459, 481, 479, 434, 430, 432, 419, 418, 369, 367, 353, 324, 323, 315, 291, 235, 225, 168, 74, 6, 350+ 

Epidauros v Dalmátii, též Epidaurum, pozd. Ragusavecchia, dn. Cavtat u Dubrovníku-Ragusy na jihu HR§ 116+

Epidauros z Alexandreie§ Ol. 137+    

epidémiá, epidémie/pobyt (od epidémó, být doma, zůstávat doma, zdržovat se někde jako cizinec), odtud č. epidemie, choroba, která odkudsi přišla a postihující všechny v zemi (postihuje-li celé lidstvo, říká se jí pandemie podle řec. pandémios, "všeho lidu"), slovo významově novodobé; Hippokratés shromáždil popisy nemocí ze severohellénské oblasti a vydal je v sedmi knihách pod názvem Epidémiai, tj. Cesty po cizích zemích§ srov. pod mor a otroci, počty obyvatel.

Na lidi sesílal mor rozhněvaný Apollón; udělal to Achájům před Trojou a Thébanům za Oidipa. První epidémií klasických dějin byla explose neznámé choroby na začátku peloponnéské války. Její obětí se stal roku 429 i Periklés. Vypukla rok předtím během obléhání Poteidaje v Makedonii.

Rozsah ztrát není znám, ale bojeschopnost Athéňanů epidémie neohrozila. V lednu 2006 athénská universita publikovala výsledek zkoumání vzorku DNA ze zubů z masového hrobu z tehdejší doby. Usuzuje se, že Athéňané a celé východní Středomoří, Egypt, Libye a Ethiopie, odkud přišla, kosila v letech 430-426 epidémie skvrnitého tyfu. Dosud se spekulovalo o neštovicích, dýmějovém moru, spalničkách, slezinné sněti a nejvyšší odhady mrtvých v Attice šly až na jednu třetinu obyvatelstva.

Jako první velkou celoevropskou metlu dějin s sebou z Orientu roku 166 n. l. zavleklo do Říma vojsko L. Véra, rozmařilého spoluvládce M. Aurélia v letech 161-169, který v letech 162 – 166 válčil s Parthy.

Do Parthie přišla epidémie (neštovic, skvrnitého n. dýmějového moru?) ze Střední Asie. Vojáci se prý nakazili v Seleukeji na Tigridu (ve vylupovaném chrámu Apollónově, jak praví tradice s ohledem na Apollónovu moc) a epidémii rozšířili od Itálie až po Rýn. "Evropa" poprvé zažila, že tajemná choroba vylidnila celé kraje, některé odhady mluví až o pěti milionech lidí.

Na mor zemřel roku 180 i císař M. Aurélius Antónínus (odtud označení „antónínovský mor“). Srov. pod hlad, hladomor, mor a otroci.

Pandémie se vrátila ještě v polovině třetího století. Za Iustiniána pak vypukl mor v Egyptě roku 541 a rozšířil se po celém východním Středomoří. V Kónstantínopoli prý denně umíralo na deset tisíc lidí a některé odhady dnes počítají s jedno sto milionem obětí (původce znám není).

Pak se velká morová rána vrátila až ve 14. století. Také přišla z Asie, od Mongolů. V letech 1300-1354 pak řádila v Číně a roku 1347 se dostala z Krymu do Středomoří a západní Evropy. Během šesti let zabila „Černá smrt“ odhadem dvacet milionů lidí, snad polovinu Evropanů. V Číně ale zemřelo tehdy na šedesát milionů lidí. Podle kosterních ostatků z Anglie se roku 2011 podařilo zjistit, že původcem byla bakterie yersinia pestis rozšiřovaná blechami.

V 16. století řádil po Evropě a na Balkánu tyfus. První pandémie cholery v letech 1816-1826 se rozšířila z Bengálska po Indii, do Číny a na západ do kaspického regionu. Druhá v letech 1829-1851 dorazila do Evropy a Severní Ameriky, v padesátých letech další vlna řádila v Rusku, v letech 1863-1875 hlavně v Evropě a Africe.

Žlutá zimnice zničila první pokus o prokopání panamské šíje, ve Veracruzu výpravu Napoleona III. do Mexika a roku 1802 zničila v kombinaci s malárií francouzský expediční sbor na Haiti a Paříž o zemičku přišla. 

V letech 1918-1919 řádila „španělská chřipka“, která vypukla na třech místech nezávisle na sobě: v Indii zemřelo prý na sedmnáct milionů lidí, ve Státech půl milionu a dvě stě tisíc v Británii, na dvacet pět milionů lidí na celém světě. To bylo neskonale více než lidí zemřelo v předcházející první světové válce. Po osmnácti měsících zmizela. V letech 1957-1958 zabila ve Spojených státech „asijská chřipka“ na sedmdesát tisíc lidí (virus přišel z Číny), v letech 1968-1969 „hongkonžská chřipka“ zabila na 34 tisíc Američanů. Zatím nejurputnější pandemií je zřejmě AIDS, virové onemocnění omezující populaci hlavně v subsaharské Africe.

epidémiúrgoi v Korinthu, kontrolní úředníci§ 433

C. Epidius Marullus n. Marcellus, tr. pl.§ 44

L. Epidius Titius Aquilínus§ cos. ord. 125+ 

Epidromos z Lárissy, tágos§ 192

epifaneia, "zjevení (sc. boha)", křesť. svátek držený z 5. na 6. ledna; zvaný mimo jiné theofaneia, též "tři králové"§ 360+, 361+ a viz Bohové a jejich svátky v. 

Epifaneia, Epifania, m. ve střed. Syrii, starý Hamat či Chamát, dn. Hamá v SYR§ 301

Epifaneia v Kilikii§ viz Oiniandos

Jiná Epifania ležela na Eufrátu v Kommágéně, není v CSD.
Epifanés z Kommágény§ viz Antiochos V. Epifanés
Epifanios ze Syrie, rhétór v Athénách, ž. Iúliána Kappadockého§ 314+, 320+ 

Epifanios z Eleutheropole v Palaistíně, ideolog a biskup v Salamíně na Kypru§ 315+, 367+  

 

Epigenés, seleukovský strat.§ 223, 221
Epigenés z Athén, ž. Sókratův§ 399

epigraf, epigrafika, novodobá nauka o nápisech pořízených v některém ze starověkých jazyků na kámen, skálu, předměty, mince (numismatika), papyrus (papyrologie).

Nezbytná součást historiografie, která potvrzuje a doplňuje literární dějiny a mnohdy je jediným pramenem doby (např. v Egyptě). Nápisy patřily odjakživa k veledůležitým propagandistickým prostředkům, nápisy na skalách, kamenných, bronzových nebo dřevěných deskách byly v klasickém světě místem pro oslavné nápisy a texty zákonodárné.

Nápisu bylo užito i v mythologii a nejznámějším případem je asi biblický příběh o opilé hostině Nabû-ná´idova syna Bél-šarra-usura, kde se na stěně objevil záhadný aramejský nápis mene, mene, tekel ufarsin, jímž prý židovský bůh věštil nastávající konec vlády Chaldajů nad Mesopotamií (539) a příchod Peršanů: „sečteno, zváženo a rozděleno“.

epigram hellénský, epigramma, nápis:
Epigrammy, čili „nápisy“ (řec. epigramma, pl. epigrammata), byly původně stručné veršované texty na votivních darech, nebo na náhrobcích. Od 7. století bylo nejstarší metrickou formou nápisných epigrammů převážně elegické distichon, vzácněji iambický trimetr nebo daktylský hexametr.

Nejstaršími literárními epigrammy jsou ze 6. století dílka zachovaná pod jmény lyriků Sappfy, Archilocha a Anakreonta. Jejich autorství je však vědou zpochybňováno. Nejstarším nezpochybňovaným autorem je lyrik Simónidés z Iúlidy na Kóu (556 - 467) a jeho proslulý náhrobní epigram (epitaf) věnovaný padlým Sparťanům u Thermopyl.

V průběhu 4. století se z epigrammu stával samostatný literární žánr s rozmanitými básnickými i obsahovými formami. Vedle epigrammů vážných, jako např. náhrobních nápisů, oslavných veršů, začali literáti tvořit epigrammatické drobnůstky s náměty milostnými, popisujícím lidské vlastnosti, ale i umělecká díla, vznikly epigrammy satirické, pijácké, erotické atd.

Érou rozkvětu epigrammatické tvorby byl celý hellénismus a první století doby římského principátu. K renesanci epigramu pak došlo až koncem starého věku, kdy tohoto žánru mj. využívali i křesťanští autoři.

První známou literární tvůrkyní  epigrammů byla Arkaďanka Anyté z Tegey (kolem r. 300). Stejně známé jsou její vrstevnice Nossis z Loker a Érinné z Télu. Ve 3. století se literární život hellénistického života soustředil do několika center, plodností vynikala ptolemaiovská Alexandreia.

Své slavné epigrammy zde vytvořil učenec a básník Kallimachos z Kýrény, búkolský básník Theokritos ze Syrákús a jeho přítel Asklépiadés ze Samu, nejstarší a nejslavnější autor milostných epigrammů. Asklépiadovým mladším přítelem byl Makedonec Poseidippos z Pelly, jehož oslavný nápis na Aitóly je dochován na kameni.

Jeho pozoruhodným současníkem byl Leónidás z Tarentu, literát, který dokázal žít na dvoře épeirských vládců, ale také v naprosté bídě (byl nazván „prokletým básníkem“ starého věku).
Z konce 3. století jsou známé politické protimakedonské a protilakedaimónské epigrammy Alkaia z Messény a protimakedonské epigrammy Dioskorida z Alexandreie, podporujícího reformátorskou činnost Kleomena III. Neznámý zůstal autor údajně výrazného stylu Démokritos, nebo jistý Hérákleidés.

Od 2. století začali i do tohoto literárního žánru pronikat Nehelléni. Věhlasu jako autor epigrammů dosáhl Antipatros ze Sídónu, epikúrik Filodémos z Gadar a jeho kynický krajan Meleagros. Prorůstání helléno-římského světa je patrné z dílek Apollonidy ze Smyrny, Krínagory z Mytilény, klienta Augustovy sestry Octavie, a později thessaloníckých poetů Antipatra a Filippa (již 1. století n. l.).

Nejstaršími sbírkami epigrammů byly z prvního století Věnce (Stefanos) Meleagra z Gadar (srov. r. 70) a Filippa z Thessaloníky (nebo z Amfipole?, srov. r. 40 a s. v. Filippos). Na obě sbírky pak navazovaly, resp. excerpovaly z nich, všechny další.
V 6. st. n. l. obohatil sbírky epigrammů historik a učitel řečnictví (proto zvaný též Scholastikos) Agathiás z Myriny, autor nezachovaného spisu o vládě Iustinianově.

Pro uchování sbírek epigrammů měly pro Evropu vliv pouze dvě byzantinské sbírky, tzv. anthologie, tj. květobraní: mladší, ale dříve známější Anthologia Planudea, sestavená Byzantincem Maximem Planúdem (1260 - 1310) z nejrůznějších původních i byzantinských pramenů, a starší, ale později v Evropě známá Anthologia Palátína (u jejíhož vzniku stál kolem roku 900 n. l. protopop dvora Kónstantínos Kefalás, jenž do patnácti knih slil staršé sbírky epigrammů).

Vlastní výběr epigrammů o šestnácti knihách byl ukončen někdy v desátém století n. l., ale teprve koncem 16. věku byl rukopis anthologie objeven v knížecí knihovně v Heidelbergu, tehdy ve Falci, resp. Kurfalci, lat. Palátium, jíž bylo sídelním městem (od r. 1803 je ale Heidelberg součástí Badenu). Odtud jméno sbírky - Falcké květobraní. Obsahuje na čtyři tisíce titulů, přičemž celkový počet všech zachovaných epigrammů nepřesahuje číslo deset tisíc.
O pozdně antické anthologii latině z Karthága viz pod Vandalové.

epigram latinský§ viz satira

Epicharés ze Sikyónu, promakedonský politik§ 344

Epicharis, propuštěnkyně a protinerónovská pučistka§ 65+  

 

Epicharmos ze sicilských Megar, autor frašek§ 500, 467

epigamie§ viz pod manželství

Epigenés z Athén, démagógos§ 411

Epigonos z Kolofónu, tyr.§ 85

Epigonos z Lakedaimonu, sofista a scholarchos v Pergamu§ 320+

Epigonos z Pergamu, sochař§ 230 

epigoni, řec. epigonoi, "potomci"§ 1. ve smyslu "narození bokem, navíc" vojáci-míšenci, 335; 2. synové účastníků tažení Sedmi proti Thébám, 1235; 3. synové diadochů Alexandrova imperia, passim; 

epigrafika, epigrafik, nauka a člověk zabývající se nápisy, epigrafy, řec. epigrafé, lat. inscriptió§ srov. pod nápisy

Epikasté z Théb§ viz Iokasté

 

Epikerdés z Kýrény, dobroděj§ 413

 

Epikleidás ze Sparty§ viz Eukleidás

Epiklés z Athén§ arch. 131

epiklétoi, gerúsiá v Efesu§ viz pod gerúsiá

 

epikrateia, epikratie, tj. panství, ovládané území, v sicilských dějinách označení pro kartháginskou část ostrova§ 409, 398, 392, 361, 357, 339, 312, 277, 275, 241

Epikratés z Athén§ 1. arch. 146; 2. arch. 29
Epikratés, seleuk. strat.§ 110

Epikratés, nauarchos Eumena II.§ 190
Jiný Epikratés byl athénský rhétór a démagógos.

Epiktétos z Athén§ 1. 475; 2. tamtéž, oba malíři na keramiku

Epiktétos z Acharn§ ath. arch. 234+ 

Epiktétos z Hierápole ve Frygii, pozd. zvaný z Níkopole, otrok Epafrodítův, stoik§ 62+, 68+, 85+, 89+, 95+, 96+, 117+, 161+, 170+, 350+   

Q. Alléius Epiktétos z Athén§ arch. 149+ 

        
Epikúros z Athén, epikúrici§ 1.o. Pachétův, 428; 2. syn Neoklea z Gargétu, filosof, viz v příloze O Epikúrovi a Zahradě, 341, 330, 325, 323, 311, 307, 306, 270, 245, 173, 150, 109, 105, 98, 56, 50-, 50+, 89+, 121+, 125+, 162+, 264+      
Jiný E. z Magnésie byl blíže neznámý autor.

Epikýdés z Erbessu na Sicílii, Hannibalův agent, nar. v Karthágu§ 214, 212 - 210
Epikýdés z Olynthu, žoldnéř ve službách Ofelly§ 322
Epikýdés zvaný Sindón, podvelitel Epikýda z Erbessu§ 212

Epilykos z Athén, s. Tísandrův/Teisandrův, strýc řečníka Andokida, vyjednal obnovení Kalliova míru§ 449, 423, 412, 407

epimachiá, obranný pakt, vzájemná pomoc při napadení třetím státem, slabší závazek než symmachi᧠433

 

Epimachos z Athén, mechanik a poliorkét, tvůrce helepolí (jeho jméno zní jako pseudonym: epimachos, napadnutelný, popř. stojící při někom se zbraní v ruce)§ 305

epimelés, epimelétés, epimeleia, tj. dozorce, pečovatel, pak poručník§ 1. v Makedonii říšský úřad 321, 319, 317 - 315, 311; 2. 292 v Thébách, 265 – 264 v Sikyónu, 167 na Délu, v Athénách jako dohlížecí orgán nad obchodem, viz pod ražba; 3. v Syrákúsách, 317

Epimenidés z Knóssu n. Faistu, kněz a „mudrc“§ 668, 625, 596
Jiný E. byl genealog. Viz též Epitimidés.

Epimétheus, Títán§ 1555

 

Epiníkos zv. Kynás z Kýziku§ Ol. 205+ 

 

Epipaló(n) z Amathúntu, k.§ 400

Epipolai, výšina a čtvrť na severu Syrákús§ 414, 404, 402, 344, 213

Epir-mupi z Awanu, s. Chišep-ratepa, místokrál v Súsách, k. elamský§ 2316, 2280 

 

episkopos, ath. dozorčí úředník, inspektor, posílaný do protektorátních států§ 454

epistatés, tj. dohližitel, v hell. pak místodržitel, královský úředník§ 350, 317 v Athénách
epistatés tés poleós, v seleukovských katoikiích nejvyšší městský funkcionář§ 96
epistatés tú chreofylakeiú§ viz pod chreofylax
epistatés = logistés§ viz Dúra

epistoleus (gen. -lea), tajemník, ve spartské flotile viceadmirál§ 388, 387

epistolografie, epistolografové, dopisy a jejich autoři:
Zřejmě nejstarší zachovaný „hellénský“ dopis je psán v chetitštině a je součástí korrespondence krále Achchijáwy s velkokrálem Chetitů Chattušilim III. (viz rok 1275). Ze začátku Senwosretovy vlády (1962-1928) jsou zřejmě dopisy Hekanachta synům o chodu hospodářství a také dopis ženy své matce: snad důkaz toho, že ženy v této době uměly psát, respektive měly přístup k písařským službám. Ze střední říše jsou doloženy dvě profesionální písařky.

Kratší dopisy byly psány na diptychu (dis + ptyssó, přehýbám, skládám) - tabulae, codicilli, tedy dřevěných destičkách, které byly na vnitřních stranách pokryty voskem a přiklápěly se na sebe. Do vosku se rylo stilem, jehož druhá, plochá strana, sloužila k vyhlazení omylů v textu. Později se používal na delší dopisy papyrus, chartae, na který bylo psáno třtinou, calamus, a inkoustem ze sazí a klovatiny, atramentum. Psalo se jen na jednu stranu po celé šířce, pak svinuto a staženo ve svitek uprostřed šňůrou a pečetěno, sigillum, řec. sfrágis.

O šifrování diplomatické korrespondence srov. rok 168. Do této sféry patřily též pamflety a štvavé oběžníky ve formě dopisů, které dal například šířit roku 321, viz, v ležení Eumenově Antigonos: vypisoval v nich odměnu na Eumenovu hlavu. Na jakém materiálu byly epistulae (informace Iustinova) vyvedeny, nevíme. 

Pečeti, stehně jako další úřední a státní insignie, se ve starém věku nikdy nevytvořily a vždy byly individuálními znaky. Tak např. Augústus pečetil svou korespondenci a edikty nikoli nějakou státní pečetí (neexistovala a podobné výsostné znaky v Evropě vzniknou až ze symboliky křesťanské), ale prstenem s obrazem sfingy, pak Alexandra Makedonského a teprve naposledy vlastní podobiznou z ruky jistého rytce Dioskúrida. Užívali ji též jeho nástupci s výjimkou Galbovou, který pečetil rodovým, sulpiciovským, znamením psa shlížejícího s paluby lodní přídě.

Privátní dopisy přenášeli tabellarii, úřední poslové viatores a na konec císařská pošta, cursus positus in... (srov. pod pošta).
Dopisy slavných osob se archivalisovaly a vydávaly, státy měly své archivy. Z republikánské doby jsou však známy jen listy M. Porcia Catona synovi Markovi, dva zlomky z dopisu Cornelie, dcery staršího Scipiona Africana a matky bratří Grakchů, psané synovi Gaiovi. Nejslavnější a nejrozsáhlejší korespondenci období republiky máme po Ciceronovi.

Nedochována zůstala korespondence Augustova. Sbírka jeho dopisů byla k disposici ještě sto let po jeho smrti. Imperátor měl prý zvyk slova nedělit, ale zbytek slova psal na konci řádku pod načaté a zakroužkováním ho k němu připojil. Nápad, který se v rukopisech v podstatě udržel donedávna.

Také jiný jeho nápad vydržel, resp. byl v novověku znovuobjeven: Augustus datoval dopisy i hodinou, a to dokonce noční, pokud dopis vznikl po setmění (srov. v oddílu Bohové a jejich svátky). Z prvního a druhého století n. l. se z římského tábora Vindolanda u dnešní vsi Bardon Mill v hrabství Northumberland jižně od Hadriánova valu nalezlo více než 750 fragmentů tenkých dřevěných destiček s korrespondecí, the Vindolanda Tablets.

Psáno na ně bylo inkoustem jako na papyrus. Je mezi nimi pozvánka Claudie Sevéry, manželky velitele nedaleké pevnosti Aelia Broccha, poslané Sulpicii Lepidíně, ženě velitele Vindolandy, kolem roku 100 na oslavu svých narozenin 11. září. Pozvánku psal písař, na konci je osobní vzkaz Sulpicie. Je to nejstarší zachovaná latinská písemnost napsaná ženou a nejdelší autentickou literární památkou asi z římských dob vůbec, viz též pod legie.

Populární byl dopis i jako literární žánr. Řada dopisů, psaných např. hellénistickými vladaři městům, se zachovaly na nápisech. Vznikl literární žánr fiktivního dopisu. Pode jménem Chionovým, atentátníka na samovládce v Pontské Hérákleji Klearcha, se uchovala sbírka sedmnácti dopisů, viz o ní rk. 353. Ve 2. st. n. l. žil Alkifrón ze Syrie či Athén, který vydal svou sbírku dopisů slavných milenců a hetair. Aristainétos, následovník Alkifronův, psal jako poslední řecké literární dopisy v 5. st. n. l.

Klasický materiál, na který se psalo v Egyptě, byl papyrus. Mesopotamské kultury používaly hliněných tabulek, do kterých otiskovali písaři hroty rákosových písadel a skládali klínové znaky. Později v této oblasti, v Anatolii a v íránských zemích začal sloužit pergamon. Na papyrus a na pergamon psala v podstatě celá administrativa Východu, a to řecky i aramejsky.

Hliněné dokumenty a dopisy v hliněných obálkách odesílatelé nebo kontraktanti pečetili svými pečetními válečky nebo „razítky“ s mýthologickými motivy, k nimž bylo připsáno osobní jméno. Od 9. století př. n. l. se do tabulky otiskoval nehet, supru, jako „podpis“, což zřejmě nemusilo znamenat, že kontraktant nemá pečeť, nebo unqu, otisk pečetního prstenu.

V assyrském Kalchu byly objeveny voskové tabulky z doby kolem roku 715 (Sargon II.) dřevěné i slonovinové. Mesopotamie neznala chov včel, takže běžný psací materiál celého hellénského a románského světa byl v Mesopotamii vzácností. Včely dovezl assyrský guvernér Mari Šamaš-réša-usur v době vlády králů Adad-néráriho III. a Tukulti-apil-ešarra III. (jak se sám chlubí na své stéle). Do Babylónie se tento psací materiál, do něhož se nepsalo klínovým písmem, ale aramejskou alfabétou, nedostal.

V tištěné podobě na papíru první „noviny“ pocházejí z Číny z roku 748 n. l.. a první odkaz na tištěnou papírovou knihu rovněž z Číny až z roku 835 n. l.; samotný první doložený čínský tisk pomocí razítek a inkoustu je kolem roku 450 n. l.. První papír je z roku 105 n. l.

Z latinského brevis, breve (scriptum), krátký, se stalo ve vulgární latině „krátké psaní, listina“, odtud staroněm. brief, briaf, z něhož je pozdější Brief, dopis.
Srov. také pod písmo, grafologie.

Listy mají vedle své historické hodnoty i cenu sběratelskou, často symbolickou, národní. Na začátku června 2006 vydražila londýnská aukční síň Sotheby´s dvacet šest dopisů z korespondence německé šlechtičny a ruské carevny Kateřiny II. s francouzským myslitelem Voltairem z let 1768-1777 za čtyři sta tisíc liber. Dopisy neskončily v soukromé sbírce, ale byly veřejně vystaveny.

Epitádás, Epitádeus či Epitádeás ze Sparty, s. Molobrův, zákonodárce§ 425, 400 (možné dvě různé osoby), 243

Epitalion, m. v Trifýlii§ 401, 400 

Epitélidás z Lakónie§ 580 (Ol.)

Epithersidés z Knidu, vůdce osadníků na Liparách§ 580

Epitimidés/Epimenidés z Kýrény, filosof kýrénské školy§ 399
Jiný E. z Rhodu byl blíže neznámým spisovatelem.

epitropos, tj. dozorce, poručník, v Makedonii regent v římské době řec. ekvivalent latinského prócúrátor§ 230

 

Epizélos z Athén, osleplý bojovník od Marathónu, snad v důsledku posttraumatické stressové poruchy (PTSD)§ 490