042

 

************************************************************

42.

Ol. 184, 3

270 SE

206 AE

(Euthydomos)

a. u. c. 712

M. Aemilius Lepidus II. a L. Munatius Plancus

************************************************************

1. ledna senát prohlásil C. Iulia Caesara bohem jménem Divus Iulius a jeho adoptivní syn Octavianus změnil jméno na C. Iulius divi Iulii filius Caesar, tj. C. Iulius Caesar, syn Božského IuliaTriumvirové zavedli válečné dávky, které se netýkaly jen senátorů a jezdců, také propuštěnců: do státní pokladny museli Římané odvést desetinu svého majetku, museli poskytnout námořnictvu otroky k veslování a pokud je neměli, museli je koupit. Senátoři museli na své náklady opravovat silnice. Majetky se v této době získávaly velmi levně a ozbrojení straníci triumvirů enormně bohatli.

M. Antonius se s Octavianem vypravili do Makedonie proti Caesarovým vrahům. V Římě zůstal M. Aemilius Lepidus, aby vedl válku se Sex. Pompeiem, synem Cn. Pompeia Magna, zmocnivšího se hned po proskripcích Sicílie a později i Sardinie s pomocí loďstva, jímž disponoval, a ovládal námořní cesty celého západního Středomoří. Lepidovi se v bojích nedařilo.

V Orientu na začátku roku a na jaře sužovali "osvoboditelé" M. Iunius Brutus s C. Cassiem Longinem Anatolii, jak se dohodli nedávno ve Smyrně, viz rok předešlý. Brutus se pustil do Spolku Lyků, od nichž chtěl peníze a mužstvo do své armády. Postavit se Římanům radil "démagógos" Naukratés a po několika šarvátkách, v nichž Lykové podlehli, dorazil Brutus ke Xanthu.

Dobyl ho po těžkém obléhání a po nočním výpadu Xanthských, kteří zapálili obléhací stroje. Za prudkého větru od nich chytlo město a v této atmosféře spáchalo masovou sebevraždu veškeré obyvatelstvo. Stalo se tak Lykům v tomto městě údajně již potřetí v historii: předtím za Peršanů a za Alexandra Velikého). Brutovi zbyli jako kořist pouze otroci, několik svobodných žen a asi 150 mužů, kteří se údajně dali přemluvit, aby si život nebrali. Brutus prý nařídil vlastním vojákům, aby pomáhali s hašením; dobro samo...

Dobývání Xanthu se z nesnášenlivosti vůči Xanthským účastnili obyvatelé Oinoand. Patary se vzápětí podrobily, když poznaly osud Xanthu. V Patarách Římané nikoho nezabili, ale zkonfiskovali po Cassiově rhodském návodu úplně všechno, nicméně pouze 150 talentů; stejně dopadly Myry, když P. Cornelius Lentulus Spinther se svými plavidly prorazil ochranný řetěz přístavu Myr jménem Andriaké; obyvatelstvo zkasíroval, ale nezabíjel.

Mimo jiné byl za tohoto tažení dopaden a umučen Theodotos z Chiu (srov. rok 51 a hlavně 48; podle jiné verse byl souzen a popraven). Všude pompejovci vybírali těžká výpalná.

Cassiův nauarchos L. Staius Murcus porazil v námořní bitvě u Myndu Rhodské, kteří proti němu vypluli se 33 válečnými plavidly; dvě z toho byly potopeny, tři zajaty, většina poškozena a unikla na Rhodos. Ostrované podlehli i v druhé námořní bitvě, po níž následovala invase pěchoty ve dvou proudech z nákladních lodí doprovázených osmdesáti bojovými plavidly.

Cassius, který teď zúčtoval s Rhodskými za to, že ve válce s Dolabellou loni zachovali neutralitu, tak Héliův ostrov obsadil, zrádci mu po krátkém obléhání města otevřeli brány a stát, v němž byl kdysi sám vychováván a "hellénisován", ožebračil, třebaže mužstvu zakázal plenit: padesát vůdců dal okamžitě popravit, 25 exuloval, poněvadž nebyli k nalezení, zabavil veškerý majetek veřejný, lidí a bohů a udavačům dal desetiprocentní zisk a otrokům svobodu, dovedou-li Římany k ukrytým majetkům. 

Krátce předtím se k moci na Rhodu dostali démokraté, sesadili aristokraty a Římanům pod Cassiem se nechtěli podrobit (vůdci "lidu" byli Alexandros ve funkci prytana a Mnáseás jako nauarchos). Aristokraté při obléhání města Rhodu otevřeli brány, ale Cassius byl neoblomný: státní výpalné činilo pět set talentů, od občanů a bohů „vybral“ na osm tisíc talentů!

• To byl v podstatě také konec rhodskému obchodnímu bohatství. Ostrov přišel o autonomii, kterou obnovil M. Antonius, viz rok následující, zrušil roku 44 n. l. a zase obnovil roku 53 n. l. princeps Ti. Claudius, viz tam (Rhodští byli posledními z Hellénů, kteří se postavili Římu, srov. Massalii roku 49). Naopak Lykové za Antonia pro neustálé domácí rozbroje o samosprávu přišli. Přes všechny zlé časy zůstalo na Rhodu ještě ve fláviovské éře stát na tři tisíce soch. 

Po "zúčtování" s Lyky a Rhoďany se oba caesarovrazi setkali i se svými armádami v Sardech. Spory, které mezi sebou měli urovnali, podle všeho jich bylo dost, a pak se vydali do Abýdu, aby se odtud přeplavili do Evropy.

Námořních akcí proti straně Bruta a Cassia se účastnila královna Kleopatrá VIII., ale její loďstvo bylo cestou k Peloponnésu v době, kdy se caesarovrazi chystali k přepravě do Evropy, ještě před africkými břehy v bouři zničeno, ona sama se jen s obtížemi zachránila a musela se vrátila domů. U Tainaru na ni čekal s flotilou šedesáti plavidel L. Staius Murcus odvelený Cassiem od Rhodu, ale moře na jihu Peloponnésu vyplavilo jen trosky ptolemaiovské flotily.

Když se Ptolemaiovkyně Murcus nedočkal, odplul k Brundisiu, aby zablokoval přístav a možnosti triumvirů přeplavby a zásobování. Proti němu mohl M. Antonius postavit jen malý počet plavidel a vyzval proto mladého Caesara, který se na jihu Itálie chystal přeplavit na Sicílii proti Pompeiovi, aby připlul na pomoc. Stalo se a nepříznivé větry vanoucí z pevniny zabránili Murkovi postavit se triumvirům. Propluli bez problémů kolem něj a vylodili se v Épeiru. Antonius pokračoval do Makedonie, mladý Caesar, který onemocněl, zůstal v Epidamnu, viz dále zde níže. 

V den první bitvy u Filipp pak zničil L. Staius Murcus ve spojení s flotilou Cn. Domitia Ahenobarba (celkem 130 lodí a k tomu množství nákladních) flotilu triumvirů pod Cn. Domitiem Calvinem, synem cos. roku 54 a sám cos. roku 32, dopravující dvě elitní legie a jezdce do války; většina z nich zahynula v hořících lodích nebo pak v moři. Razil dokonce minci s nápisem "murcus imperator".

Po makedonských událostech odplul se svými osmdesáti loďmi a dvěma legiemi k Sextovi Pompeiovi na Sicílii; jednal však s triumviry o pardonu, ale zřejmě na přelomu let 40 a 39 ho Pompeiův syn dal v Syrákúsách zavraždit, ačkoli sám o tomtéž vyjednával s Antoniem (zřejmě se stal obětí pletich Ménodórových obávajícího se osobní konkurence Murkovy).

Pompeiovi piráti vyplenili po změně v Římě ve prospěch triumvirů Puteoly, Formie, Vulturnum, celé vlastně kampánské pobřeží, Aenarii, dokonce řádili v ústí Tiberu. Posílen penězi, legionáři a loďmi Staiovými vyslal Pompeius svého nauarcha Ménodóra, který právě porazil Octavianovo loďstvo pod Q. Salvidienem Rufem v úžině u Skyllaia u Rhégia, viz o události rok předešlý a roku 40, a následujícího roku obsadil Sardinii a Korsiku, nebo až roku 39, viz. 

Na Sardinii porazil správce M. Luria, města se mu vzdala, dobývat musel pouze Caraly; mezi zajatci se zde zmocnil Octavianova propuštěnce Helena, kterého však pustil, což se mu v blízkých letech bude hodit...

Cn. Domitius Ahenobarbus, syn L. Domitia cos. 54 s Porcií, sestrou M. Porcia Catona Utického, byl původně pompéjovec, atentátu na Caesara se pravděpodobně neúčastnil, ale k jeho vrahům se téhož dne halasně přidal. Velel části loďstva, jako Staius se dal provolat imperatorem a razil také dénáry. Po rozdělení flotily zničil v Brundisiu Octaviánovy lodi a později se usmířil s Antoniem, u něhož měl velké slovo.

Spravoval provincii Bíthýnii v letech 40 až 34, podílel se na Antoniově katastrofálním tažení proti Parthům, konsulem pro rok 32. Krátce před bitvou u Aktia odplul nemocen k Octaviánovi a Antonius velkoryse za ním poslal zavazadla. Před bitvou zemřel v horečkách. Jeho pravnuk je znám jako císař Nero. 

● Domitius Ahenobarbus za svého anatolského působení naletěl našeptávačům, kteří křivě obvinili kněze Dia Láríského v Trallech Ménodóra, muže vzdělaného s dobrou pověstí, z přípravy spiknutí. Dal ho popravit, ale nic bližšího neznáme. Podle všeho patřil mezi příznivce velevýznamného trallského rodáka Pýthodóra, viz o oně a jeho rodině roku 35. 

Cn. Domitius Calvinus, který stál původně na optimátské straně, s Ahenobarbem příbuzný není, přešel po gallských válkách k Caesarovi, velel u Farsálu Caesarovu středu a byl octaviánovcem první hodiny. V letech 39 až 36 válčil jako proconsul v Hispániích s domorodci a pompéjovci a vysložil si triumf držený 17. července 36. Do dějin se zapsal krutou popravou centuriona prvního manipulu Vibullia: dal ho ubít kyjem či holí/fustis za to, že v bitvě hanebně utekl ze šiku, srov. rok 34.

Koncem léta se Brutus a Cassius obrátili z Anatolie přes Helléspontos a Thrákii zpět do Evropy. Armády se přeplavily z Abýdu do Séstu. Už na ně čekali. Na starých makedono-thráckých hranicích drželi posice v průsmycích při moři legáti triumvirů L. Decidius Saxa a C. Norbanus Flaccus, cos. 38, s osmi legiemi Antoniovými. Caesarovrahové přistoupili na návrh Rhaiskúporidův, svého spojence, aby oklikou přes lesnatý terén, území jeho Korpilů a Sapaiů, vedoucí od severu k Filippům, vpadli nepřátelům do zad. 

Cesta se vydařila, ale k překvapení nedošlo, neboť Rhaikúporidův bratr Rhaskos stojící na straně Antoniově táhnoucí voje odhalil. Na to se armáda triumvirů stáhla k Amfipoli, kam brzy dorazila armáda M. Antonia; zde zanechal Antonius svůj trén a legii v čele s L. Pinariuem Scarpou. Vzápětí na to ležela obě vojska poblíž Filipp proti sobě a dorazil sem též Caesar. Caesarovrazi se opevnili v bažinatém kraji systémem valů a pevnůstek, takže byli chráněni před nenadálým útokem. Nicméně k tomu právě se odhodlal Antonius, viz zde níže.  

Brutus s Cassiem svá původní ležení, odkud vyrazili obtížným terénem k Filippám, umístili velmi výhodně při Thráckém Chersonésu v Černém zálivu/Melás kolpos a se zásobovacím centrem na Thasu i s přístavem pro flotilu Tilliovu. Naopak zásobování armády triumvirské bylo špatné a odklady bitvy hrály proti ní; o to také nepřátelům šlo. Poněvadž měli Cassius s Brutem s sebou hodně naloupených peněz, vyrovnali vojákům před nastávajícími boji všechny částky, které za službu dlužili.  

K rozhodujícímu střetnutí třetí občanské války Římanů došlo na východu Makedonie na podzim. Brutus velel osmi, Cassius jedenácti legiím a na dvaceti tisícům spojenecké jízdy od Ibérie na západě po Ibérii na Kavkaze. Při thráckém pobřeží operoval s loďstvem a zajišťoval zásobování L. Tillius Cimber, který se před dvěma roky první vrhl na Božského Iulia a po jeho vraždě odešel do Bíthýnie jako její správce. Po Filippech o něm není slyšet, sotva však tento rok přežil.

Válka s caesarovrahy skončila dvou těžkých bitvách u Filipp/Filippoi. Datum první neznáme, buď koncem září, nebo začátkem října, druhá byla vybojována podle kalendáře z Praeneste/fasti praenestini 23. října. V první přemohl M. Antonius C. Cassia Longina, jenž se dal zabít svým propuštěncem-štítonošem Pindarem (který pak zmizel; bitva se konala v den Cassiových narozenin, jejichž datum však neznáme).

Údajně téměř současně porazil M. Iunius Brutus vojsko Octavianovo, zmocnil se též jeho ležení, ale posel se zprávou nedorazil včas, aby cassiovce povzbudil (centurio se prý s pocitem viny zabil na Cassiově těle).

Podle jiné verse spletl centurio Titinius vyslaný Cassiem v noci zjistit pohyb Brutových vojáků, zaměnil je s nepřáteli a Cassiovi nahlásil, že vše je už v rukách antoniovců; Titinius se zavraždil nad Cassiovým tělem, který se dal stít svým propuštěncem. 

Mladý Caesar v ležení v okamžiku bitvy nebyl a vyhnul se tak zajetí, neboť jeho osobní lékař Asklépiadés ze Smyrny/M. Artorius Asclepiades měl zlý sen (sám zahynul po bitvě u Aktia při ztroskotání lodi). Brutovci celé ležení prohledali a pobili tu i dva tisíce Sparťanů, kteří nedávno dorazili Caesarovi na pomoc. Ztráty Brutovy armády činily toho dne osm tisíc mužů, ztráty triumvirů neznáme. 

V další bitvě, v níž se Octavianus pro nemoc také neobjevil, M. Antonius porazil M. Iunia Bruta. Poražený unikl se čtyřmi legiemi do hor nad Filippy a když druhého dne viděl, že se vojákům už bojovat nechce, vzal si život prostřednictvím ruky rhétóra Stratóna z Épeiru či Makedonie, pozdějšího přítele Augustova (M. i D. Iuniové Brutové byli ročník 85)

Brutova manželka Porcia, dcera M. Porcia Catona, si na to vzala život v Římě spolknutím žhavých uhlíků (podle jiné, asi pravděpodobnější verse, se zbavila života či zemřela na nemoc již v červenci 43; viz o její zkoušce na bolest roku 44).

Sám M. Brutus proslul ve světových literaturách Plútarchovým příběhem o zjevu, který spatřil u Abýdu před přeplavbou armády z Anatolie do Evropy. Slyšel před svým stanem zvuky, vztyčil se na lůžku a viděl ve vchodu nějakou hrůznou mužskou postavu, zjevení/fasma, daimón, daimonion. Zeptal se, kdo že je: "Tvůj zlý duch, Brute, a spatříš mne u Filipp." Na to Brutus: "Spatřím," a postava zmizela/ho sos, ó Brúte, daimón kakos, opsei de me peri Filippús - opsomai".  

Mezi padlými od Filipp byl L. Licinius Lucullus, syn stejnojmenného slavného sullovce a válečníka, M. Porcius Cato, syn stejnojmenného Catona zvaného Utický. Q. Hortensius Hortalus, Caesarem pověřený roku 44 správou Makedonie, syn známého advokáta a řečníka (zemřel 50), byl za smrt C. Antonia, triumvirova bratra, zabit Antoniem na bratrově hrobě, viz rok předešlý. Život rukou svého propuštěnce si vzal Sex. Quintilius Varus, vlastní rukou zemřel M. Livius Drusus Claudianus, otec Iulie Augusty, rodným jménem Livie Drusilly, pozdější manželky Augustovy. 

Po Filippách bylo čtrnáct tisíc Brutových vojáků rozděleno po legiích vítězů. Část poražených důstojníků s M. Valeriem Messalou Corvinem a L. Calpurniem Bibulem unikla na Thasos, kde se vzdali a veškeré zásoby proviantu a válečných potřeb vydali Antoniovi. Jiní se již po Cassiově smrti soustředili u maloasijské flotily, která se předtím neplavila do Evropy, jíž velel proskribovaný literát, epikúrik a caesarovrah C. Cassius Parmensis, quaestor roku 43, podřízený vzdáleného příbuzného C. Cassia Longina, který se rovněž hlásil k Epikúrově Zahradě. Jiný epikúrik, básník Q. Horatius Flaccus, který soužil v Brutově armádě jako tribun, byl omilostněn, ale o otcovský statek ve Venusii přišel. 

Cassius Parmensis vybral třicet lodí, které osadil mužstvem a ostatní spálil. Odplul k Rhodu, kde C. Clodius se třinácti loděmi po Brutově smrti naložil posádku tří tisíc legionářů, které tu zanechal Cassius; ostrované se již bouřili. Zde se k flotile se svými loděmi a s penězi vymámenými z Rhoďanů připojil D. Turullius, další z caesarovrahů. Loupili v Egeidě, nabyli značné síly co do plavců i vojáků, včetně oddílů z Kréty, jimž velel Paullus Aemilius Lepidus, cos. 34 a roku 22 poslední z censorů.

Odpluli do Iónského moře, spojili s flotilou Murkovou a část se jich s nedotčeným loďstvem vypravila na Sicílii k Sex. Pompeiovi, část zůstala s Cn. Domitiem Ahenobarbem a tvořili jakousi autonomní protitriumvirskou armádu.

• S Pompeiovým pádem roku 36 se Cassius Parmensis přidal k Antoniovi, bojoval po jeho boku u Aktia, utekl do Athén, kde se vydal octaviánovcům, jimiž byl ještě roku 31 nebo 30 jako autor protioctaviánovských pomluv, též však tragedií, elegií, satyr a epigrammů, zabit. Byl zřejmě posledním z žijících vrahů C. Iulia Caesara, posledním "liberatorem" republikánského Říma, srov. rok 31.

Po bitvě u Filipp se stále bolestivě nemocný Octavianus (diagnosu neznáme), i po bitvě velel v jeho ležení C. Norbanus, se svými hlavními poradci M. Vipsaniem Agrippou a C. Cilniem Maecenatem vrátil do Říma, aby omezil moc Lepidovu. V Brundisiu byl jeho stav natolik vážný, že ho v Římě předešla pověst o úmrtí.

Pak se věnoval rozdělování pozemků pro své muže a shromažďování osadníků, mírnění a srovnávání vleklých sporů měst o půdu, kterou musela vydat veteránům, o finanční náhrady: přes velkou nespokojenost provinciálů Octavianova obliba po Itálii a mezi veterány rostla, neboť všichni viděli, že dodržoval slovo. Vítězové nyní ponechali ve zbrani dohromady jedenáct legií, z toho šest a deset tisíc jezdců pod Antoniovým velením, neboť ho čekala v Orientu válka. 

M. Antonius z Thasu organisoval nově Bíthýnii, kterou mu předal Appuleius (celé jméno neznáme, viz rok předešlý), a pak táhl do Hellady a přezimoval v Athénách. Do Filipp zavedl kolonii svých vysloužilců a město se velmi rozrostlo. Než se přeplavil v novém roce do Efesu, nechal v Acháji a Makedonii jako správce propraetora L. Marcia Censorina (zde do roku 40, srov. rok předešlý), cos. 39. 

Pokud dříve dával Antonius najevo pohrdání Octavianem pro jeho mládí, nyní po Filippách se cítil v opovržení potvrzen. Svou řevnivost si však oba zatím hojili na Lepidovi, který přišel o výhodu "být u toho". Tím, že Antonius po Filippách směřoval na Východ, dostal se stejné nevýhody: chyběl v Římě. Zde se poprvé vynořil osud říše, její dělení na Západ a Východ, jejíž dopad je znatelný v evropských dějinách dodnes. 

S Octaviánem se dohodli, že Lepidus přijde o Hispánie a Novou Afriku/Numidii v Octaviánův prospěch, o Gallii Narbonskou a případně i Afriku v Antoniův, nakonec ale Lepidovi Afrika zůstala. Ještě před rozhodujícími bitvami u Filipp se rozhodla válka i na africké frontě.

Za iúliány spravoval provincii Novou Afriku (iubovská/Numidie) T. Sextius, Starou (katháginskou) ovládali pompéjovci pod správcem Q. Cornificiem, kdysi oddaným caesariánem, který nechtěl na Sextiovu výzvu provincii vyklidit, neboť mu preý není nic o dohodách triumvirů známo, viz roku předešlého (byl snad potomkem stejnojmenného řečníka a autora příručky o řečnictví?). Na Sextiovu stranu se postavil Arabión, numidský dynasta, a Sittiovi žoldnéři, viz rok předešlý.

Sextius vpadl do Staré Afriky a porazil Cornificiova legáta Ventidia s mnohem silnějšími oddíly (celé jméno neznáme). Naopak Novou Afriku pustošil další Cornificiův legát D. Laelius (celé jméno neznáme) a oblehl Cirtu, kdysi numidské sídelní město.

Sextius posilněný o Arabiónovy jednotky a bývalé vojáky Sittiovy porazili Ventidia, který v bitvě padl. Laelius na to ukončil obléhání Cirty, vrátil se do "staré" provincie. Silnější vojsko pompéjovců u Utiky ale koalici Sextia, Arabióna a sittiovců ve dvou navazujících bitvách podlehlo, Q. Cornificius padl a Laelius si vzal na bojišti život (ale mohlo se tak stát již předešlého roku, viz tam).

Octavianus jmenoval praefectem Nové Afriky bývalého žoldnéře a Caesarem jmenovaného senátora C. Fuficia Fangona, v němž antoniovec T. Sextius našel soupeře, viz rok následující.

Po makedonských událostech se na stranu caesarovců znovu postavila královna Kleopatrá VIII. (srov. výše). Galatská jízda, jíž velel archigrammateus, tj. státní sekretář, krále Déiotara I. Amyntás, přešla během bitev u Filipp na stranu triumvirů. Jízdní lukostřelci krále Nabatajů Malicha/Malcha I. zůstali věrni Caesarovým vrahům a krátce na to podpořil král Parthy při jejich vpádech do Syrie a Anatolie, viz rok 39.

V Thrákii byl někdy zkraje roku zavražděn král Sadalás II. (vládl od roku 45). V zemi Odrysů a Astů následovala anarchie: vdova po Sadalovi Polemokrateiá unikla se svým synem Kotyem (VII.) k M. Iuniovi Brutovi. Kotys jím byl poslán do Kýziku na vychování, královský poklad Odrysů a Astů byl Caesarovými vrahy proměněn na mince a říše obsazena; viz dále rok 28. To vše před Filippami, snad v první třetině roku. 

● Z thráckého zlata a stříbra raženy pravděpodobně ke druhému výročí Caesarovy vraždy dénáry s dvěma dýkami a čepicí propuštěnců (pileus libertatis) mezi nimi s nápisem eid(ibus) mar(tiis), "o březnových ídách". Na druhé straně mince se skvěl Brutův portrét s nápisem "Brutus imp(erator)" a se jménem úředníka dohlížejícího na ražbu (L. Plaetorius Cestianus). Zachován je rovněž jeden zlatý Brutův dénárius. "Tyrannovrah" Brutus se tak kuriosně po své oběti stal druhým z Římanů, který razil minci s vlastním portrétem. 

Sapaiové pod Rhaiskúporidem I. stáli rovněž na straně Brutově a Cassiově, jimž pomohli dostat se do zad Antoniových vojáků pod Norbanem a Decidiem, jeho bratr Rhaskos držel s triumviry (srov. předešlý rok). Po první prohrané bitvě však Rhaiskúporidovi Sapaiové přešli k triumvirům, vydali zajatce, bratři se usmířili a po Rhaskově přímluvě byl bratr omilostněn. Za to Rhaiskúporis I. (pozdější podoba jména: Rhéskúporis) obdržel části odrysko-astského království. 

V jeho zbytku vládl jistý Sadalás III. Údělným knížetem Rhaiskúporida I. byl jeho syn (?) Kotys VI., kníže Sapaiů do roku 31.

V Kappadokii byl po pacifikaci Rhodu nebo již minulého roku při cestě ze Syrie Cassiovými jízdními vojáky zavražděn král Ariobarzánés III. Eusebés Filorhómaios, prý jako podezřelý ze spolupráce s triumviry (vládl od roku 52). Kappadocký poklad, srov. rok 52 a tam královy dluhy vůči M. Iuniu Brutovi, byl dopraven Cassiovi do Smyrny.

Nástupcem na kappadockém trůnu se stal jeho bratr Ariaráthés X. Eusebés Filadelfos (vládl do roku 36, od roku 47 jako bratrův údělný vládce v Malé Armenii, viz tam). Hned následujícího roku, roku 41, povstal proti Ariaráthovi X. jistý Sisinés, syn Archeláův, protěžovaný M. Antoniem jeho matce Glafyře k vůli, která byla triumvirovou milenkou před Kleopatrou (viz rok 36).

Provincie Gallia Cisalpina, jejíž obyvatelé obdrželi římské občanské právo roku 49, viz tam, byla zrušena a její území se stalo součástí Itálie, a zůstalo jím dodnes.

Nad Illyrikem, kde válčil od roku 47, triumfoval 31. července t. r. proconsul P. Vatinius. Více o něm nebude slyšet, viz o něm roku 56, o jeho pýthagoreismu viz rok 98.

V Římě majetným ženám žijícím bez manželů, triumvirové nařídili koncem roku 43 odevzdat válečnou daň: na válku jim chybělo ještě dvě stě milionů séstertiů. Ženám se to ovšem nelíbilo, neodmítly je Octavianova sestra i Iulie, Antoniova matka. 

Původně to mělo být 1400 Římanek, ale po vystoupení Hortensie začátkem roku na foru, kde pravila, že nechápe, proč by ženy měly platit daň na válku, když se samy nijak nepodílejí na správě státu, na veřejném životě a nezastávají žádné úřady a nemají na to právo, byl počet postižených daní snížen na čtyři sta. Válečná daň tehdy činila padesátinu z majetku u všech, tedy i mužů, s censem nad sto tisíc séstertiů. 

Triumvirové na Foru naslouchali, nelíbilo se jim vystoupení a dali shromáždění žen vyhnat liktory, což ale vedlo k velkému křiku, tak toho nechali; nicméně druhého dne počty postižených žen snížili. • Byl to první emancipační pokus ženy touto cestou v historii vůbec! • Hortensia byla dcera Q. Hortensia Hortala, konsula roku 69, a zřejmě jako jediná žena v historii starého světa vystoupila v roli politického řečníka, srov. o ženských řečnících v indexu s. v. ženy.

Byl přijat zákon povolující triumvirům udělovat za zásluhy občanství a daňové úlevy, lex Munatia Aemilia. Podle fragmentárního textu stély z Rhósu se té pocty dostalo v letech 36 až 30 opakovaně Seleukovi z Rhósu, jednomu z nauarchů mladého Caesara a jeho spolubojovníka po celou dobu válek s Pompeiem a Antoniem. Censory byli zvoleni C. Antonius Hybrida a P. Sulpicius Rufus, ale lustrum nedokončili. Koncem t. r. začal skládat P. Vergilius Maro první z deseti Eklog/Eclogae, Bucolica, dokončena byla sbírka roku 39.  

16. listopadu se narodil Ti. Claudius Nero, pozdější Tiberius Claudius Nero Caesar Augustus, vulgo císař Tiberius (zemřel nebo byl zavražděn 16. března roku 37 našeho letopočtu v Misenu).

V Číně 28. března částečné zatmění slunce (další 31. července 40). V té době válčili Chanové s rebelií Západních Čchiangů/Qiang. Generál Feng Feng-š'/Fengshi je na jaře následujícího roku pacifikoval.