Šk (2)

C. Sókratés a sókratici I. - Malí sókratici
Athéňan Sókratés byl vyučeným sochařem-kameníkem, žákem svého otce Sófroniska; o rodině více pod polygamie. Ve filosofii byl žákem Anaxagorovým a Dámónovým a později chodil na přednášky posledního z přírodních filosofů v „přímé linii“ Archeláa (a Athén či Mílétu). Roku 399 se v Athénách konal soudní proces proti Sókratovi pro jeho údajnou bezbožnost a kazení mládeže, ve skutečnosti asi jeden z protioligarchických procesů této doby.

Žalobci byli jistý Anytos a básník, prý průměrný, Melétos, z nichž jeden byl brzy po té pro tento čin také popraven, druhý unikl do exilu, viz více roku 399. Sókratés byl odsouzen na smrt a popraven, ačkoli měl zřejmě možnost vybrat si trest exulantský. První příklad smrti „filosofů“, ve skutečnosti ale také lidí politicky činných, potkal italské učence (např. Pýthagorás, Zénón z Eleje).

Sókratés byl ve svých politických postojích dosti zdrženlivý, i když jeho žáci téměř všichni patřili nebo sympathisovali s aristokratickými kruhy a byli dórofily. Roku 406 hlasoval proti popravě velitelů od Arginús, roku 404 byl Kritiou zahrnut mezi privilegované tři tisícovky oligarchických Athéňanů, ale odmítl zatýkat odpůrce prospartské oligarchie. Život mu tehdy zachránil čas: Kritiás se svou juntou padl dříve, než dokázal své čistky dokončit. Je též možné, že se Sókratovi na soudu stal osudným výrok delfské pýthie, že je nejmoudřejším z žijících mužů, jak se sám porotcům pochlubil. 

Kritiás svého mistra obdivoval i nenáviděl. To od času, kdy se zamiloval do jistého Euthydéma (jiný od postavy jednoho z Platónových dialogů), který rovněž náležel do Sókratova filosofického kroužku. Sókratés mu rozmlouval, i veřejně, aby se nejednal jako zamilovaný pošetile a když to nepomáhalo, řekl Kritiovi, že se chová jako mezi prasaty: "Že touží se drbat o Euthydéma jako prasátka o kameny/epithýmón Euthydémó prosknésthai hósper ta hydia tois lithois." 

Od Sókratova jména a slov se zřejmě již nikdy podaří oddělit silný nános literární fikce Platónovy a Xenofóntovy. Jiní přemýšliví velikáni, třebaže své názory sepsali, však žádné své Platóny nenalezli. Sókratés byl bezpochyby svérázným druhem sofisty (sám sofisty nesnášel, sebe měl za filosofa), provokujícího žvanila posedlého kazatelským komplexem posvěceného „vnitřním hlasem“, daimóniem (srov. jeho postavu v Aristofanově komédii Oblaka). Trávil prý celé dny ve městě a soustavně někoho poučoval. Lidé ho za jeho výklady na ulici a agoře i bili, nebo se mu vysmívali.

Sám o soužití s manželkou Xanthippou, jejich příkrý vztah vstoupil příslovečně do dějin, říkával, že mu to s ní vyhovuje, neboť tak dostává doma trénink na to, co ho čeká venku z domu. O autentické Xanthippě ovšem nevíme nic a veškerá líčení negativních jejích rysů jsou pozdější (první Xenofón o ní v Symposiu nechává promlouvat jednu z postav jako o ženě totálně nesnesitelné: "chré gynaiki tón úsón, oimai kai tón gegenémenón kai tón esomenón chalepóté/žiješ s nejprotivnější ženou z těch dnešních, řekl bych i těch byvších a budoucích").   

Bylo o něm zaznamenáno, že dokázal meditovat ve stoje nehybně od rozbřesku do rána druhého dne maje otevřené oči v soustředěném pohledu. Daimónion se stalo zčásti podnětem pro monotheisty a základnou pro tři formy jejich náboženství: judaismus, křesťanství a islám jsou tři „zjevená“, epifanní, náboženství, kde jedinec, který prohlásil, že se setkal s některým z bohů, se stal jeho kazatelem, prorokem, mesiášem.

Sókratés nijak netajil své opovržení systémem démokratie, hlavně athénskými politiky; v praktickém životě však zůstával loyalním a zbožným vlastencem. Mezi jeho posluchači a přáteli bylo hodně šlechtických/aristokratických mládenců, elita athénské prodórské agresivní zlaté mládeže, z nichž někteří se později dokonce výrazně angažovali v oligarchickém puči „třiceti tyrannů“. 

Platón ještě později nazval po některých z nich své dialogy: Alkibiadés (dvě rozpravy), Kritiás (s pověstnou Atlantidou, ale nedokončená), Charmidés, pučista Aristotelés diskutuje v dialogu Parmenidés. Se svými žáky dokázal Sókratés pít do rána (srov. dialog Symposion), nikdy prý však nebyl v žádné hospodě, a pokud se jednalo o lidi prodórské orientace, logika obvinění je nasnadě nejen u třiceti tyrannů, ale už u aristokrata Alkibiada, svého posluchače, do něhož byl prý Sókratés zamilován. Averse Athéňanů po prohrané válce s Lakedaimonem, po zkušenosti s vládou Třicíti, na všechno, co zpochybňovalo démokratické uspořádání a vyzdvihovalo vládu těch, kteří si to zaslouží a jsou "moudří", Sókratova obsesivní neústupnost a kultura poučování, to byly okamžiky, které vedly k jeho popravě; nikoli však mučednictví pro pravdu.

Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu Diagory z Mélu, zvaného Atheios, tj. Bezbožník: ve svých básník měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a údajně on sám měl mít velký strach z dému-lidu. Diagorovi se podařilo včas z Athén zmizet a tím ale i z našeho historického dohledu. Zdá se, že byl rovněž jako Sókratés dórofil.

Během svého života se Sókratés nedostal k sepsáného svého filosofického učení. Jeho rozmluvy, které byly vedeny u něj v dílně, vydal posmrtně švec Simón z Athén a zjevně i jiní mistrovi posluchači. Byly to poznámky či autentické záznamy/hypomnémata, na rozdíl od vzpomínek hozených na papír/apomnémoneumata. Platónovy dialogy do těchto kategorií zřejmě žádný nespadají, i když nelze pochybovat o tom, že si mladý Platón záznamy Sókratových řečí vedl: Platónovo dílo je prací literární, nicméně vyloučit to u některých dialogů nelze.

Přímými Sókratovými žáky byli dále mj. Athéňané Kritón, který Sókrata finančně podporoval (stejně jako jeho synové Kritobúlos, Hermogenés, Epigenés a Ktésippos), Glaukón, Platónův bratr, autor několika sókratovských rozmluv, Xenofón, Aischinés, Platón a Epigenés, syn Kritónův a autor prvního hellénského spisu o zemědělství, z Théb pocházeli Simmiás a Kebés, autoři řady rozmluv, jistý Chairefón, srov. o něm roku 399. Jiný Kebés z Kýziku byl stoikem a složil dialog Obraz (zachovaný pod jménem sókratika Kebéta).

Kdy začal psát své sókratovské dialogy Platón, není známo. Spíše však až po Sókratově smrti roku 399; jinak by se snad uchovala zmínka o Sókratově autorisaci svých slov. Své vzpomínky na Sókrata psal Xenofón za pobytu na statku v trifýlském Skillúntu někdy v letech 394-365.  
Žáci se většinou rozdělili do několika filosofických směrů a založili několik filosofických škol: velkými sókratiky se nazývali nástupci Platónovy školy, ostatním se říkalo malí sókratici, tj. škola élidská, která se později přejmenovala na eretrijskou, škola kynická, kýrénská a megarská.

Někteří ze sókratiků však žádné žáky neměli a ani o ně neusilovali. Aischinés, o němž Sókratés pro jeho věrnost říkával: „Jedině syn jelitáře si mne umí vážit“, prý dostával autentické zápisy Sókratových rozmluv od mistrovy manželky Xanthippy, se živil psaním soudních řečí a neměl v oblibě Platóna (o tom, s kolika ženami byl Sókratés ženat, viz s. v. polygamie).

Xenofón, autor slavné Anabase, se živil jako žoldnéř. Ani on nesnášel Platóna a podle všeho to bylo vzájemné. Sám pocházel z chudým poměrů a prý vynikal krásou. Jako Athéňan byl obdivovatelem Sparty, kde mu bylo uděleno státní pohostinné právo. Jeho syn Gryllos dokonce padl v bitvě u Mantineie na spartské straně. Xenofón zemřel v exilu v Korinthu a byl prvním vůbec z filosofů, který složil dějepisné dílo.

malí sókratici
Zakladatelem élidské školy byl Sókratův žák Faidón z Élidy, sice svobodného a urozeného rodu, ale ve válce Élidských se Sparťany roku 401 padl do zajetí a zotročen, živil se tedy z donucení jako vrátný v bordellu. Sókratés přinutil Alkibiada (či Kritóna n. Kebéta), aby ho z otroctví vykoupil. Vysoce hodnoceny byly jeho sókratovské rozpravy, nedochováno. 

Jeho pokračovatelem byl Pleistanos z Élidy. Faidón ještě vyučil Moscha a Anchipyla a od Menedéma z Eretrie (asi 350 - 276?), který původně poslouchal Stilpóna Megarského, se pak škola nazývala eretrijská. Jeho spolužákem a celoživotním věrným přítelem byl Asklepiadés z Fleiúntu. Menedémos sice také pocházel ze starého rodu, ale jinak byl chudý a ve své vlasti se živil jako stavitel a divadelní malíř. Jako voják se dostal do Athén, kde měl možnost poslouchat Platóna a službu opustil. Pak odešel s  Asklépiadem do Megar ke Stilpónovi a odtud odpluli do Élidy, kde se stali posluchači Anchipyla a Moscha.

Menedémos byl sportovní postavy, štědrý, ale vytýkali mu prostořekost a domýšlivost. Se svým přítelem si nakonec svým řečnickým uměním v podávání dialektické sókratovské filosofie s nádechem kynismu vydělali velké peníze, přesto žili skromně. Menedémos se ke stáru stalk dokonce ve své vlasti státníkem a v čele různých misí navštívil krále Ptolemaia, Lýsimacha, Démétria a Antigona. Když se mu v pohnutých dobách diadošských válek nepodařilo uchránit nezávislost Eretrie, vzal si ve věku 74 let život hladovkou.

Megarskou, také eristickou nebo dialektickou, školu založil Sókratův žák Eukleidés z Megar. Chodíval prý z Megar za Sókratem na jeho přednášky v noci převlečen za ženu a v noci se též od něho tajně těch dvacet mil vracel, poněvadž v Athénách platil pro Megarské trest smrti (viz roky 432sq.). Uznával jen jedno dobro, neuznával jeho protiklady. Jeho žáky byli mj. Eubúlidés z Mílétu, autor řady dialektických hříček (jeho žákem byl též Démosthenés, kterého odnaučil ráčkování) a vášnivý odpůrce Aristotelův, Ichthiás, nástupce ve vedení školy, Kleinomachos z Thúrií, který prý jako první psal o logických soudech a výpovědích, jinak neznámí Thrasymachos z Korinthu a Pásiklés a nejznámější z dialektiků - Stilpón z Megar. Jistý Hérákleidés z Bargylií sepsal spis proti Epikúrovi.

Eubúlidovými žáky byli mimo jiné Alexínos z Élidy, zv. Elenxínos (tj. usvědčovatel, neboť miloval učené spory), Eufantos z Olynthu, učitel Antigona Monofthalma či Kyklópa a autor soudobých dějin a Apollónios zvaný Kronos, jehož žákem byl Diodóros z Iasu, zvaný také Kronos. Vzal si život po té, když v Alexandreji na hostině u Ptolemaia Sótéra nedokázal vyřešit několik dialektických úloh, které mu předložil Stilpón.

Dionýsios z Chalkédonu byl prý první, který začal říkat vlastní eristické škole megarské dialektická – a tím slůvkem v posunutém významu děsil východoevropskou populaci téměř celého 20. století (ovšemže pouze ve spojení s pojmem marxismus). Diodórovým žákem byl jistý Filón, poslední z dialektiků, jehož jméno známe. Škola přestala existovat v polovině 3. století.

Stilpón Megarský vynikal uměním logického přesvědčování a mezi rhétory zaujímal prý ve své době bezkonkurenčně první místo. Byl proto velmi vážený, a to i „korunovanými“ hlavami a měl mnoho žáků (srov. rhétóra Alkima). Přesvědčil mj. také peripatétika Frasidéma, který proslul ve fysice.

Někteří z filosofů megarské školy byli i politicky aktivní. Tak v Sikyónu zavraždili roku 252 Deiniás a dialektik Aristotelés tyranna a filosofa Abantidu. Příliš ale neuspěli, protože k vládě se ale dostal Abantidův otec Paseás.

Kynici
Kynickou školu založil Gorgiův a Sókratův žák Antisthenés z Athén přednáškami v gymnasiu Kynosarges (neutr.) zasvěceného Hérákleovi a určeného Neathéňanům, resp. těm, kdo nebyli Athéňany po obou rodičích. Význam jména nebyl zřejmě jasný již současníkům, snad "zářivého, rychlého psa (kyón, gen. kynos) podle čtvernožce, který beztrestně ukořistil z oltáře obětované maso".

Antisthenés opovrhoval Platónem a jeho společenství homosexuálně orientovaných obdivovatelů, že dokonce sepsal hanopisný dialog Sathón neboli o vyvracování/S. é peri tú antilegein, přičemž pozměněné Platónovo jméno odvodil od sathé, od něžnůstky pro malé kluky, asi "pinďourek". 

Antisthenovým žákem byl dodnes proslulý Diogenés ze Sinópy. Zahájil řadu kynických filosofů, kteří měli něco společného s bankovním světem. Byl synem směnárníkovým a ve své vlasti padělal peníze a musel uprchnout. Diogenés založil vlastní „image“ kynické školy. Prostý a nemajetný životní styl, pravou ctností - životním cílem, je člověkova soběstačnost a samostatnost, autarkiá. Motto: zpět k přírodě, netřeba zákonů a státu, pryč od požitkářských lákadel.

Zcela opovrhovali „měšťáckými“ školami akadémií či stoou. Obvykle se pohybovali jen mezi nejnižšími vrstvami, kárali obecnou morálku a byli nápadní svými originálními kousky dráždícími měšťáky.

Mezi hellénskými filosofickými školami stáli monotheismu nejblíže kynikové a po nich stoici. Jak Antisthenés, žák Sókratův, tak Foiníčan Zénón učili, že nesmrtelný bůh nemá lidskou podobu, že je dokonalý, spokojený s nezájmem o lidský svět, všepronikající tvůrce vesmíru nepřipouštějící zlo a říkává se mu Zeus a jinými jmény.

Diogenés byl za své plavby na Aigínu zajat piráty a prodán na Krétě do otroctví (srov. podobný osud Platónův). Koupil ho korinthský boháč a sofista Xeniadés a svěřil mu do výchovy své syny, kteří si filosofa nesmírně oblíbili (příběh byl literárně zpracován jistým Eubúlem jako Prodání Diogenovo, nedochováno). Odmítl propuštění na svobodu a v Korinthu, kde přednášel v gymnasiu Kraneion, také zemřel.

Na životní styl kyniků - psů mnohem později volně navázali křesťanští dominikáni, domini canes, psi páně (rozumí se Ježíše). Pes Diogenés: „Lísám se k těm, kteří mi dávají, štěkám na ty, kteří mi nedávají a koušu ničemy.“ Diogenés se dožil devadesáti let a zemřel buď zadržením dechu, nebo na kousnutí psy či na choleru. Stalo se prý v době, kdy v Babylónu umíral Alexandros Veliký.

Monimos ze Syrákús, Diogenův žák, sloužil v Korinthu u jakéhosi směnárníka. Dalšími žáky byli: Hégésiás ze Sinópy, zvaný Obojek (Kloios), Filiskos z Aigíny,

Onésikritos z Astypalaie, žák Diogenův, který byl jako lodivod s Alexandrem v Indii a hovořil s gymnosofisty, Menandros zv. Drýmos (tj. Dubový les, Dřevo), Androsthenés z Aigíny, kterého otec Onésikritos (Aigínský) vyslal za Diogenem a on už u něho zůstal, Kratés z Théb.

Kratés rozdal celý svůj majetek a dal se na kynickou filosofii. V jeho domě prý bydlil po zničení Théb Alexandros. Kratés se oženil se svou posluchačkou Hipparchií z Maróneie (v domě její rodiny zase předtím bydlel Filippos II.), která s ním sdílela kynický životní styl a Kratétovým nástupcem se stal její bratr Métroklés z Maróneie, původně žák Theofrastův, pak teprve Kratétův.

Jeho žákem se stal z kuriosní příčiny: na Theofrastově přednášce si totiž jednou uprdnul a tolik se za to styděl, že chtěl zemřít. Kratés ho navštívil a předtím se najedl bobů. Kratétovo prdění a příslušní ethický výklad Métroklea zbavil studu. Métroklés zemřel stářím, zdržev dech.

Jeho žáky byli pozdější zakladatel stoy Zénón z Kitia, Theombrotos, jehož posluchači a nástupci byli Démétrios z Alexandreie a Nehellén (Foiníčan, Arab?) Menippos z Gadar, vykoupivší se otrok v Sinópě. Také měl něco společného s penězi: byl jich chtivý a žil z lichvy. Když o všechno podvodem jiných přišel, oběsil se. O Menippových dílech se tradovalo, že je z legrace psali Kolofóňané Dionýsios a Zópyros a bankéři je dali, aby je dobře prodal (o Dionýsiovi srov. pod malíři).

Theombrotovým kolegou byl Kleomenés, jehož žáky byli Tímarchos z Alexandreie a Echeklés z Efesu. Theombrotovým žákem byl jistý Démétrios z Alexandreie a rovněž peripatétikův otrok Pompylos.

Původně byl kynikem také Theodóros zv. Atheos, Neznaboh. Z veřejně činných kyniků proslul politik, básník a filosof Kerkidás z Megalopole, který v bitvě u Sellasie roku 222 vedl oddíl Megalopoliťanů. Svou ethiku marketingoval ve verších. Nejoriginálněji oděn se z kyniků světem protloukal Menedémos: byl synem chudého stavitele a divadelního malíře Kleisthena a žákem Kólóta z Lampsaku (Epikúrova žáka?) a věřil v zázraky; chodil přestrojen za Erínyi v temném chitónu až na zem, přepásaný rudým opaskem, se širokým arkadským kloboukem na hlavě s vetkanými dvanbácti znameními zvířetníku a v botách s vysokými podpatky, jaké používali tragičtí herci. Dojem umocňovaly dlouhé vousy a v ruce hůl.

Mladší kynici (doba císařská)
Jistý Démétrios se proslavil v době Neronově, Oinomáos z Gadar byl současníkem Hadrianovým, Démonax, který zemřel v Athénách téměř stoletý kolem roku 160 n. l., dále Peregrínos alias Próteus, který se proslavil svou smrtí, když se na olympských hrách roku 169 n. l. veřejně upálil na hranici, kterou sám postavil, protože to už dlouho sliboval a už také nevěděl, jak upoutat pozornost.

Do plamenů s sebou vzal dokonce v obou rukách kadidlo. Jeho žákem byl Theágenés. Ačkoli se z pozdních kyniků již nikdo neproslavil ani na poli vědeckém ani jinak, udržela se kynická škola a její příznivci velmi dlouho. Roli potulných kazatelů morálky kynikové plnili evidentně až do začátků 6. století n. l., kdy se kynismus rozplynul v řadách potulných kazatelů křesťanských, k jejichž monotheismu ostatně měl se stoicismem od začátku nejblíže.

Zakladatelem kýrénské školy (hédonici) byl Sókratův žák Aristippos z Kýrény. Jeho žáky byl Aithiops z Ptolemaidy v Egyptě, Antipatros z Kýrény, mužně snášející slepotu, a Aristippova dcera Arété. Arétiným nástupcem byl její syn Aristippos zv. Métrodidaktos (tj. vyučený matkou) a jeho žákem byl Theodóros zvaný Theos, tj. bůh. Antipatrovým nástupcem byl Epitimidés či Epimenidés z Kýrény, toho následoval Paraibatés, jehož žáky byli Annikeris a Hégésiás zvaný Peisithanatos, tj. K smrti přemlouvající. Proto se jednotlivé směry kyrénaické školy zvou hégésiovský, annikeridovský a theodórovský.

Aristippos byl ze sókratiků první, kdo přednášel za plat. Dokázal se přizpůsobit okolnostem. Býval hostem u syrákúského Dionýsia. Věnoval se předeším ethice. Podle Aristippa jsou pouze dva duševní stavy, strast a rozkoš. Rozkoš je pohyb mírný, strast prudký. Na rozdíl od epikúriků je cílem lidského snažení jednotlivá rozkoš, slast okamžiku. Blaženost je pak souhrn rozkoší. Aristippovci pokládali tělesné rozkoše za lepší než duševní: postačí vzrušení, neboť trvalé rozkoše, stejně jako strasti není.

Hégésiovci v individualismu pokročili, když neuznávali vděk, přátelství. Ve shodě s kyniky nerozlišovali mezi svobodou a otroctvím, majetkem a chudobou. Pro nerozumného je prý život prospěšný, pro rozumného je něčím, na čem nezáleží. Popírali bezpečné poznání ze smyslových vjemů.

Annikeridovci se většinou shodovali s hégésiovci, připouštěli však přátelství, lásku k rodičům či vlasti. Theodórovci odmítali jakékoli domněnky o bozích. Podle něho radost (dobro) spočívala v rozumu, žal (zlo) v nerozumnosti. Mezi nimi leží rozkoš a strast. Přátelství neuznával a moudrý člověk může příležitostně krást, cizoložit i páchat svatokrádeže, neboť jde o předsudky, u nichž jsou hlupáci udržováni ve strachu. Pro své názory, znevažující božské existence, byl vyhnán z Athén, od Lýsimacha a také od Maga z Kýrény.

Mezi Theodórovy žáky patřil Bión z Borysthenu. Eu(h)émeros z Messány vysvětloval bohy jako původně významné osobnosti, jimž byly prokazovány pocty (euhémerismus). Ačkoli o tom není zpráv, zřejmě patřil též do kyrénaické školy.

Skepsis, pyrrhónici
Pyrrhón z Élidy byl neznámým a chudým malířem, ale patřil k posluchačům Stilpónova syna Brysóna z Hérákleie Pontské (prý vynálezce kvadratury kruhu) a pak Anaxarchovým, s nímž se účastnil Alexandrova indického tažení. Přišel s učením „o nepochopitelnosti věcí a zdrženlivosti v úsudku“. Věci prý nejsou ani dobré ani špatné, spravedlivé ani nespravedlivé a lidé se mají chovat podle zákonů a zvyků. O jeho učení se soudívá, že bylo silně ovlivněno buddhisty, s nimž se na východě setkal. 

Zpochybňoval smyslové poznání a pravdivost vjemů, proto ho přátelé museli na vycházkách ochraňovat před povozy, srázy či psy. Podle jedné anekdoty prý nechal nepovšimnut pád Anaxarchův do bláta - prošel kolem něho, aniž by mu, staršímu člověku, pomohl vstát. Když ho všichni za to kritisovali, chválil ho pouze Anaxarchos, a to za jeho lhostejnost a neúčastenství (srov. polynéské aita peapea, "nevadí, na tom nezáleží").

Skeptici, řec. skeptikoi, lat. quaesítórés n. cónsíderátórés, ale nebylo užíváno (od skĕpsis/pozorování, zkoumání, nikoli od sképsis/záminka, výmluva) odmítali všechna dogmata škol jiných a sami nic určitého netvrdili: vykládali (= kritisovali) ostatní, sami nestanovili ničeho, ani to, že nic nestanoví, jak na rozdíl od nich činili akadémici. Někdy se skeptikům říkávalo efektici/efektikoi, "zdrženliví". Ve své vlasti žil Pyrrhón v nejvyšší úctě, postavili mu sochu, byl veleknězem státního kultu a kvůli němu Élejští odhlasovali všem místním filosofům daňovou svobodu. Dožil se devadesáti let a většinu z nich v bratrské lásce po boku své sestry Filisty, porodní báby (asistentky).

Pyrrhón byl velkým nepřítelem sofistů, nikoli však těch, jimž Hellénové říkali "nazí sofisté/gymnosofisté". Setkal se s nimi v Indii a údajně po návratu do vlasti napodoboval jejich asketický životní styl. Pokud od džinistů převzal i některou část jejich učení, byl by asi jediným z Hellénů s prokazatelně indickými vazbami (srov. pod gymnosofisté a rok 365).

Pyrrhón sám měl mnoho žáků, např.: Núménios z Korinthu, Eurylochos, zeměpisec Hekataios z Abdér, Timón z Fleiúntu, také Nausifanés z Teu. 
Tímón byl z nich nejslavnější, hlavně díky svým literárním Posměškům/Silloi (od šilhavý, Úšklebky), v nichž parodoval dogmatické filosofy (tedy všechny ostatní). Také se dožil téměř devadesáti let, byl původně sborovým tanečníkem, pak v Megarách posluchačem Stilpónovým. Doma založil rodinu, s níž odešel za Pyrrhónem do Élidy, kde se narodil Tímónův syn a nástupce, lékař Xanthos. V Chalkédonu se vyučováním filosofie domohl majetku a zbytek života prožil v podstatě už jen v Athénách. Rád pil a psal epické básně, tragédie (šedesát titulů) a satyrská dramata, složil prý třicet komédií. Tento Tímón bývá ztotožňován se stejnojmenným Athéňanem, který pro své vyhraněně kritické postoje k lidem býval nazýván Misanthropos.

Tímón Fleiúntský neměl nástupce a školu obnovil o minimálně století později Ptolemaios z Kýrény. Jeho žáky a nástupci byli Dioskúridés z Kypru, Níkolochos z Rhodu, Praylús z Tróady a Eufranór ze Seleukeie. Žáky tohoto byli Eubúlos z Alexandreie, jeho žákem jistý Ptolemaios, jeho Sarpédón. Jeho nástupcem byl Hérákleidés, jehož žákem byl další z velmi známých skeptiků Ainesidémos z Knóssu (viz rok 50), autor nedochovaných Pyrrhónských rozprav/Pyrrhóneioi logoi.

Ainésidémovým žákem byl Zeuxippos z Knóssu, tohoto Zeuxis, zvaný Křivonohý, a tohoto Antiochos z Láodikeie na Lyku. Antiochovými žáky a nástupci byli empiričtí lékaři Theiódés z Láodikeie na Lyku a Ménodotos z Níkomedeie.

Ménodotovým žákem a nástupcem byl Hérodotos z Tarsu, tohoto Sextos Empeirikos (kolem roku 200 n. l.) a tohoto zároveň poslední známý skeptik, Sáturnínos Kythénios, rodem z Itálie, občan athénský. Knihy lékaře a filosofa Sexta Empeirika Náčrt pyrrhónství, Pyrrhóneioi hypotypóseis, a Proti dogmatikům, Pros dogmatikús, a Proti mathématikům, Pros mathématikús, jsou vlastně jedinými autorskými zdroji našich znalostí o skepticismu.

Ve druhé polovině 1. st. n. l. provozoval skeptickou školu jistý Agrippa, za Tiberia skeptikoval jistý Kassios. Mezi skeptiky patřil sofista, řečník a autor spisu o filosofech a jejich školách Favórínos z Areláty (c. 80-150); podle rodiště by to byl první keltský filosof (a kleštěnec).

Zřejmě mimo školy žil na začátku čtvrtého století Faleás z Chalkédónu, řekli bychom dnes "společenský kritik a theoretik státu": zasazoval se o rovné právo na půdu a na majetek, v obcích chtěl prosadit sociální mír. Faleás zřejmě byl prvním sociálním demokratem dějin (srov. také rok 133).

(pokr.)