Ks-Kuch (1)

Ksemadharma či Kšemadharma, k. v Magadě§ 600

Ksetrajna n. Kšetrajna, k. v Magadě§ 600

Kschét§ viz Kúš

Kšaharáta, "Západní kšatrapové/satrapové", dynastie Indosaků§ 55-, 78+ 
Kšatrapa, kštrapa, „satrapie“, sanskrit. podoba perského chšatrapavan, satrapa, též označení pro stát Indosaků na sz. Indie, viz pod Indosakové, Sakové§ 90, 55, 375+ 
V indosacké konfederaci s králi/šahi a králi králů/šahanu šahi, mahárádža, sansk. rádžatirádža, posice "satrapů" a "velkých satrapů" není přesně známa; v kharošthí na mincích řeckým obratem stratega. Mezi jejími prvními (údělnými) dynasty byli podle numismatických pramenů jistý Zeionisés neboli Džihonika z Čuchsy, syn Maniguly, asi svého spoluvládce/angl. Chukhsa, dn. kraj na severu pákistánského Panňdžábu při hranicích s prov. Chajbar-Pachtunchwa Čhačh/Chhachh (c. 23 n. l., snad celá vláda c. 20-40+) a Aspavarma z Aprače (v dn. Bádžauru), syn Indravarmův (5 n. l. - 35; jiný odhad c. 50-75+), jinak celkově 27 dynastů vládlo částí západní dnešní IND po c. 350 let, někteří si říkali mahákšatrapové, "velcí kš." 

ktéma§ viz pod půda

Ktésiás z Knidu, lékař u perského dvora§ 525, 405

Ktésibios z Alexandreie§ 1. mechanik, 250 a viz pod móda; 2. holič a vynálezce vodních varhan, 250 a viz pod móda

Ktésibios z Athén§ 596, mladík obětovaný při očistě z kylónské vraždy

Ktésifón, gen. –fóntu, per. Tísfún, arm. Tizbon, m. v Babylónii u Seleukeie Tigridské§ 69, 38, 10+, 12+, 15+, 19+, 35+, 36+, 45+, 47+, 49+, 51+, 90+, 116+, 164+, 198+, 214+, 224+, 227+, 241+, 243+, 257+, 261+, 262+, 266+, 283+, 298+, 356+, 358+, 363+, 371+, 383+ a srov. také pod smrt bleskem
Aram. Mahoze, arab. al-Madá'in/„Města“, protože K. byl tehdy se Seleukejí a jižně od Babylónu na eufrátském kanálu Vologésem I. (51-80) založeným sídlem Vologésiadou, srov. tam, pokládán za souměstí. Od Pakora zímní sídlo parthských králů v dolních satrapiích, dobyt a vyloupen L. Septimiem Sevérem roku 198, pravděpodobně 28. ledna, později sídelní město perských Sásánovců (viz také pod Mesopotamie). Původ řec. jména znám není, domorodci zván Kt. Tísfón, pers. Tísfún. Poblíž Kt. ležela Diadochúpolis, ale sotva ji lze pokládat za hellénskou: kromě jména není o ní nic známo.

Ktésifón, gen. Ktésifónta, s. Leosthenův, přítel Démosthenův; řečník sobě a jemu věnoval řeč O věnci§ 346, 330

Ktésiklés z Athén§ 1. strat., 374; 2. arch. 334

Ktésippos z Athén§ 1. 389, o. Chabriův; 2. 355, syn Chabriův

ktistés, zakladatel, řec. obecnější výraz pro dobový pojem oikistés, zakladatel osady, města, nebo někoho, jemuž tento akt byl přičítán, viz tam. Srov. použití přívlastku K. ve smyslu státoprávním u Mithridáta III. Pontského a Sisina alias Archeláa Kappadockého.

Ku Ťi/Gu Ji, chanský voják, císařský gardista§ 53

  

Ku-i, prakorejské kmeny§ 2333

 

Kuan Čung/Guan Zhong, ministr v Čchi§ 682

Kuan Jü/Guan Yu, jeden z bojovníků v éře rozpadající se říše Chan§ 189+, 220+ 

Kuan Pching, s. předešlého§ 189+  

Kuan-tu/Guandu, m. u Žluté řeky v prov. Che-nan§ 189+

Kuang-čou/Guangzhou§ viz Kanton

Kuang-wu-ti/Guangwudi, rod. jm. Liou Siou/Liu Xiu, císař Východních Chanů, o. Čuanga§ 25+, 57+  

 

Kuba, o. antilský a moderní stát§ 4200, 500

Kubaba/Ku-Ba-ba n. Kubau/Ku-Ba-u, hospodská a panovnice v Kiši§ 2420, 96 

Kubaba, ochranná bohyně Karkemiše na Eufrátu, manž. Karchúchy§ 1815

Kubáň, rovinatý kraj sev. od Kavkazu a ř., která kdysi tekla do Pontu, nikoli do Maiótského jezera/Azovského moře. Řeka se v hellénských dobách jmenovala Antikeités a u jejího ústí byla osada Mílétských Hermonassá (není v CSD, srov. pod Sindové)§ 1920, 775

Kubátum z Uru, manž. Šú-Sînova§ 2039  


Kudda z Uruku, dyn.§ 2255

Kudur-mabuk, Kudurmabuk z Jamútbálu, s. Simti-šilchaka, o. Warad-Sîna a Rím-Sîna§ 2025, 1936, 1823   

Kudurru z Elamu§ viz Kudur-Nachchunte resp. Kutir-Nachchunte

Kudurru z Elamu, s. Chumban-chaltaše II.§ 663

Kudurru z Dakkúru, šejk§ 675

Kuduzuluš, Kudu-zuluš I. z Elamu, sukkal Sús, pozd. Elamu§ 1770, 1768, 1740, 1730    

Kuduzuluš II., sukkal Sús§ 1655

Kuduzuluš III., sukkal Sús, sukkalmach§ 1625, 1605 

Kudži z Kolchidy, k.§ 324, 37

Kudžula-kadfisés§ viz Kozúlo-kafisés

 

Kuej-ku-ir/Guiguir alias Ťü-čche-era/Jucheer, šan-jü Hunů, trůnním jménem I-ling-š'-ču-ťiu/Yilingshizhujiu§ 140+, 145+, 172+    

 

al-Kúfa, m. v IRQ§ 325+

 

Kugernové§ viz Cugerní

 

kuchyně a strava, kulinářské umění, kulinářství, kuchaři, hostiny a hospody, restaurace, gastronomie, gourmeti, kulinářské kuriosity:

Kultura jídla a stolování byla ve starém věku vysoce ceněna a literárně sledována. Z našeho hlediska byla na různých úrovních praktikována jen v soukromí. Veřejné kulinářské podniky, restaurace specialisované na kulinářské zážitky, nebyly zavedeny ani v hellénském ani římském světě.

Podniky s vyššími nároky neexistovaly, stravovací hysterie a kulinářské „wellness“ také ne: ostatně celá antická civilisace byla ve srovnání s dneškem "wellness".

U cest a ve městech stály nesčetné hospody, výčepy a bordely, popř. to všechno v jednom stavení. Provinční Pompéje měly na sto dvacet hospod, náleven a výčepů (také deset chrámů), viz tam. Doma a pro sezvanou společnost byla ovšem umění jídla a jezení kultem, o jehož vzdělávání se starala řada specialistů.

Nicméně k setkání státníků nad kuchyní a jejím vybavením ve starém věku dojít nemohlo: roku 1959 se v komunistické Moskvě konala výstava American National Exhibition a v jejím rámci Rusové poprvé spatřili vybavení moderní americké kuchyně řečené "typické". Bolševický potentát Nikita Chruščov se poškorpil s vicepresidentem Richardem Nixonem: "Tohle všechno máme také." Pak ale politoval Američanů, že jsou posedlí luxusem...

Písmenka o jídlu

Na thema vaření existovala v řečtině a latině dosti bohatá literatura, převážně nezachovaná. Dodnes platí, že v dobách slastného míru, blahobytu až marnotratnosti prožívají boom všechny profese kolem stolování, módy a luxusu vůbec. Platí to také o průvodcích restauracemi, vinicemi a vinnými sklepy, o kuchařkách v knižní podobě (čtení to spíše mužské), o atlantech vín, pivních zkušeností apod. Konservativci si mohli v kritice konsumačních zvyklostí plíce vydýchat. Imperialista a staromilec M. Porcius Cató Censórius viděl mezi kuchyní a zkázou mravů přímou úměru: "Velká starost o jídlo - velká lhostejnost ke cti/magna cúria cibí, magna virtútis incúria".

Nejstarším evropským kuchařem známým jménem byl možná Koroibos, zároveň první epónymní olympioníkos. Praví to však o něm Athénaios z Naukrátidy zabývající se jídlem, hostinami a vším, co se vešlo pod pojmy fagésiá a fagésiposiá čili "slavnosti jídla n. jídla s pitím"; obecně se spíše věří tomu, že Koroibos byl élejský šlechtic a tudíž je nemožné, aby pro někoho pracoval.

Nejstarší hellénskou a tím pádem evropskou kuchařskou kuchařkou je nedochovaná sbírka jistého Mithaika Sicilského z 5. století. Sicilané, tímto slovem mám na mysli dávné hellénské obyvatelstvo ostrova, byli v této době civilisačně na výši a rozhodně nepatřili k hellénské „provincii“. Jejich kuchyně, a také obžerství, byly v hellénském světě proslulé. 

Největším městem celého Středomoří (a tím pádem "Evropy") byly po většinu pátého století Syrákúsy, dokud nebyly předstiženy Athénami a od třetího století egyptskou Alexandrií. Půda v sopečném kraji byla úrodná a západní část ostrova byla od sedmého století poseta městskými státečky, vzniklými jako kolonie států mateřské Hellady a Iónie.

Ještě ve druhé polovině čtvrtého století Helléni z mateřské Hellady hovořili o opulentních konsumačních zvycích Západohellénů jako o italských n. syrákúských hostinách pořádaných dvakrát denně/bios eudaimón italiótikón te kai syrákúsión trapedzón plérés. K tomu, jak si stěžoval Platón po třetím svém pobytu v Syrákúsách, "žádnou noc nespíte sami/kai médepote koimómenon monon nyktór".

Na Sicílii vznikly např. první učebnice řečnictví, narodili se tu vynikající sofisté, vědátoři a literáti. Nepřekvapí, že sicilští Helléni drží primát také v literatuře kulinářské. Ve čtvrtém století veršovali nad kuchařkou Hérákleidés ze Syrákús a Archestratos z Gely. Jeho Hédypatheia, tj. delikatesy, složená v hexametrech, se příručkovitě zabývala pochoutkami z celého světa. Z něho vybral rybí pochoutky a pod jménem Hedyphagetica do latiny přeložil básník a milovník vína Q. Ennius, Messap z Kalabrie. Byl to zároveň první latinský kulinářský text vůbec. Netřeba připomínat, že zachovány jsou pouze fragmenty, několik písmenek.

Podobné nic víme o starých kuchařských školách. Muselo to být hodně zajímavé řemeslo, protože např. jistý Tryferus měl v Římě specialisovanou školu pro kráječe-porcovače na hostinách! To nebyla práce pro svobodné lidi, ale to svobodní a majetní k němu posílali otroky na vyučení. Ke kulinářství, resp. pěstování vína, patří zmínit spisek Dé agrícultúrá ultrakonservativního šovinisty M. Porcia Catóna: je to zároveň nejstarší zachovaný latinský spis v prose. 

První latinskou kuchařku složil caesarián a octaviánovec C. Matius (popřípadě jeho stejnojmenný syn). Ve třech nedochovaných knihách pojednal o vaření, nasolování a zadělávání.

Z Hellénů o hostinách, vaření, ovoci, zelenině, masu, rybách, o těch nejvíce, o zvyklostech kolem jídla etc. psal obsáhle Athénaios z Naukrátidy v době M. Aurélia a Sevéra Alexandra. Z jeho snad třicetisvazkového pojednání citující na sedm stovek autorů a uchovalo patnáct knih zkrácené verse díla. Před ním Tímachidás z Rhodu pojednal v epických verších o nejméně jedenácti knihách. ale z něho a z dalších známe jen citáty. Mnésitheos z Athén vydal spis s moderním názvem peri edestón, "O potravinách", Núménios z Hérákleie, žák lékaře Dieuchy, popisoval hostiny, rybolov a ryby, sebral též lékařské recepty, Matreás z Pitany hostiny parodoval, Hégemón z Thasu byl snad přímo autorem staré komédie. Jistý Artemidóros shromáždil výrazy spojené s kuchyní a vařením, možná sestavil cosi jako "vše o vaření", řec. Opsartýtika (sc. techné). Podobnou práci vydal jistý Arsitofanés. Jistý Dórión byl váženým odborníkem na ryby a složil o nich kuchařku, Filoxenos z Leukady sepsal pojednání o hostinách a jmenují se po něm jakési koláče stejně jako později po vyhlášeném Apíciovi jiné sladké pečivo.

Další Filoxenos pocházející z Kythér, hudebník, básník a milovník pohostinského příživnictví/parasítiá, žil na dvoře Dionýsia I. Syrákúského. Když se pokusil svést královu milenku Galateu, skončil v lomech. Později složil mstivou báseň Kyklops, v níž svůj osud vylíčil. O lidech jako Pithyllos, Tithonios a Melanthios víme jen to, že rádi dobře jedli. Jiný parasit a filosof Aristoxenos z Kýrény (anebo: kýrénaický filosof, rozhodně odlišný od hudebníka a musikologa, žáka Aristotelova) miloval kulinářské vědy a jeden druh šunky/řec. perna se jmenuje po něm aristoxenovská (jiné slávy pravděpodobně muž nedosáhl).

Zajímavá mohla být kuchařka sepsaná osobním lékařem príncipa Tráiána. Kritón z Hérákleie (asi Pontské) alias T. Statilius Critó mohl uplatnit medicínská hlediska a byl by tak průkopníkem tzv. zdravé stravy. Posoudit to však nemůžeme, poněvadž se z jeho díla nezachovalo nic; a sepsal mimo jiné též kroniku Tráiánových dáckých válek a spisek o kosmetice, jak byl činorodý.

Vůbec nejstarší kuchařské texty a recepty jsou však z literatur klínopisných. Jejich soubory, „kuchařky“, však známy nejsou. V Uruku z 29. století rozlišovali mezi třemi druhy mléka, dvěma másla, Sumeřané vyráběli sýry a pomazánky. Mnohem pozdější seznamy potravin z doby kolem roku 1700 zahrnují tři sta druhů pečiva, padesát piva, dvacet sýra a přes sto polévek. Jména poživatin, koření a bylin nejsou dnes z části identifikovatelná.

Sumeřané, Babylónci a Assyřané konservovali solí a kouřem a zřejmě z Mesopotamie pocházejí tlačenky, jelita a buřty. Používali k vaření krve a polévky zahušťovali jíškou, do omáček dávali pivo, ovoce. Pivo, šikáru, bylo bez chmele z ječmenného či pšeničného sladu a pivního „chleba“, sum. bappir, a Východosemité ho pili brčkem, protože na hladině plavaly zbytky surovin.

S dnešním pivem nemělo nic společného a s velkou pravděpodobností bylo jen slabě alkoholické. Byl to spíše fermentovaný obilný nápoj. Asi nejblíže k němu měl východoslovanský kvas. Sumero-babylónská medovina byla spíše husté sladké pivo. Nejstarší doklad o vaření piva z Mesopotamie je z doby kolem roku 4000.

Nejstarší faktický pivní nález je z lokality Ťia-chu/Jiahu severně od Wu-jangu/Wuyang v čínské provincii Che-nanu. Nálezy ukazují, že zde někdy po roce 7000 do c. 5800 byli domestifikováni psi, dobytek, prasata, vyráběno víno z rýže medu a ovoce, vyráběny flétny a ječmenné pivo. Podle jeho složení se dnes vyrábí eneolitická originalita pod značkou Château Jiahu.

Nejstarší známý "pivovar" v Egyptě je z předdynastického období c. 3500 z Nechenu/Hierákónpolis s denní kapacitou přes tisíc litrů sladkého, nefiltrovaného piva bezchmelného v podobě řídké kaše a s přídavkem bylin a ovoce (bývá připodobňováno k nápoji bouza známému v Egyptě a Súdánu). Po čtyřech dnech fermentace mělo čtyři pět alkoholových stupňů, v tamním klimatu jistě slibující silné zážitky. 

V Evropě jsou známé lokality s malou výrobou ječmenného piva z doby kolem roku 450 v Provence v keltské svatyni Roquepertuse (viz rok 123), kde ale po roce 225 začalo vinařství. V bádenowürttemberském Hochdorfu, místní části obce Eberdingen u Stuttgartu, nalezen rovněž z doby kolem 450 jakýsi minipivovar se džbány, zřejmě zařízení spojené s místním nevyloupeným hallstattským knížecím hrobem. 

Vepřového, hovězího a skopového masa bylo v antickém Středomoří jen o svátcích. Mezi denní jídla však patřily ryby. Z nich a ze zeleniny a koření se zřejmě také vyráběla universální omáčka šiqqu, hellénské garon a římské garum, viz zde níže a pod Pompéií a Leptis hé Mikrá.

Podle assyrských textů se na dvoru krále Aššur-báni-apliho podávalo krabí a želví maso a sarančata nakládaná v octu. Zelené datle se rovněž nakládaly do octa, nebo se vařily ve slaném nálevu či sušily na slunci. Lidé z Meziříčí sbírali a jedli houby.

Podrobnosti, jako například zprávu z 2. prosince 2007, podle níž vydražil makajský kasinový král Stanley Ho největšího lanýže za sto let o váze 1,5 kilogramu za rekordních 330 tisíc USD, z dávnověku nemáme. Houbu týden předtím nalezli u toskánské Pisy.

Veršovaná díla s námětem přípravy a průběhu hostiny složili Metón z Pitany (Deipnon attikon, Attický oběd) a Filoxenos z Leukady (Deipnon). Ze třetího století pocházeli autoři Glaukos z Loker a Sófrón z Akarnánie. Autorem prvního prosaického spisu o umění vařit, O umění kuchařském, v Evropě byl Parmenión z Rhodu. Co je pozoruhodné, že nikdo z těchto literátů nebyl kuchařem, řec. mageiros a odtud lat. magíra; u dvorů byl archimageiros, šéfkuchař, často kleštěnec, stejně jako archioinochóos, arcičíšník, nebo archisítopoios, šéfpekař. Zajímavá byla role jistého Eutropióna, archimageira Antigona Monofthalma. Jeho pán nebyl ve shodě s rhétorem, sofistou a básníkem Theokritem z Chiu. Poeta se jedovatě vyjadřoval již o Aristotelovi a Alexandrovi a Antigonos ho pozval ke stolu, aby si popovídali. Literát odmítl, nelichotivě se vyjádřil o kuchaři a diadochovi dal jméno Kyklopovo. Antigona to namíchlo a Theokrita předal katovi. 

Naopak vyhlášenými kuchaři byli Ágis z Rhodu, původně pekař, který přešel na rybí jídla, Néreus z Chiu, jehož proslavily úpravy úhořů, jistý Lampriás vařil vepřové v jeho krvi se solí a octem, Euthýna proslavila čočková polévka a jakýsi Aristión vynikl svými rybími hlavami.   

Co je stravou a nápojem nesmrtelných, popsáno není. Protože nejedí chléb ani nepijí víno, koluje v jejich žilách íchór, nikoli lidská krev. Ambrosiá a červený nektar (jak se praví v Íliadě), jídlo, nápoj event. mast bohů, však podle novověké interpretace mohou či mohly být halucinogenními houbami a omamnými lektvary nebo mastmi z nich (srov. pod hostiny).

• V roli správce velkošlechtické domácnosti byl mnohem později vyhlášený pařížský "kuchař" François Vatel (rodu švýcarského od Curychu Fritz-Karl Watel). Na zámku Chantilly prince z Condé organisoval kulinářské megaparty a jeho nejslavnější akce, pohoštění pro tři tisíce lidí na počest krále Ludvíka xiv., ho stálo i život. Precisní muž nalehl na meč, poněvadž včas nedorazila zásilka ryb a chod slavnosti byl ohrožen. S Vatelovým jménem je spojen vynález slazené šlehačky s vanilkou, crème Chantilly.

Popis bombastické a nákladné hostiny římských zbohatlíků naleznete v zachované části Satyriconu C. Petrónia Arbitra z první poloviny prvního století n. l. zvané Hostina u Trimalchióna. Mimo jakoukoli představivost leží zpráva o jistém velmoži ze Sybary, jehož doprovázelo na cestách z města tisíc kuchařů a lidí lovících ptáky. Zda Smindyridés, syn Hippokratův, dopadl jako Apícius, nevíme: o jihoitalských hellénských státech se mnoho informací nedochovalo, Sybaris byla zničena roku 510, viz tam. 

Grammatik a sofista Athénaios z Naukrátidy žil ve 2. až 3. st. n. l. v Alexandrii a v Římě a sepsal rozsáhlou Hostinu sofistů, Deipnosofistai, o zřejmě 30 knihách s citacemi z 800 sofistů (sic!). Výpisy se zachovaly z 15 knih (nejde-li o celé dílo?) a většinou se nějak vztahující ke gastronomii.

Jedinou rozsáhlejší zachovanou antickou kuchařkou je příručka v deseti knihách ze 3. či 4. století, jíž se říká Caelií Apícií Dé ré coquináriá čili Caelius Apícius o kuchařství. Je to kompilát, kde jméno Apícius zřejmě patří proslulému snobovi, bohatci a labužníkovi éry Augústovy a Tiberiovy z první poloviny prvního století n. l. Markovi Gabiovi či Gaviovi Apíciovi, a jistý Caelius je mnohem pozdějším sestavitelem příručky.

Apícius dosáhl prý svou gastronomickou marnivostí až závislostí (ragú z jazýčků plameňáků, nalévání prasat před porážkou medovým vínem a výkrm fíky) takové proslulosti, že ještě mladistvý megaexcentrik a jeden z Arabů mezi římskými císaři Antónínus zvaný Sardanapallus a později Elagabalus (vládl 218 až 222), který usilovně napodoboval a trumfoval Gáia, Neróna a Vitellia, soupeřil v nákladnosti hostin a smyšlenostech jídel s Apíciem. O nákladnosti stolování viz v indexu pod ceny.

Apícius rozhazoval denně za hostiny mnohem vyšší částky, než si lze vůbec představit a jednou z historických kuriosit je to, že v kulinářské marnotratnosti proslul vojácky žijící vojevůdce, po němž se hovoří o „lúcullských hodech“, nikoli o „apíciovských“: L. Licinius Lúcullus ovšem měl silné protivníky v nájemcích daní publikánech, které si na římském Východě znepřátelil, a ti ho kampanovitě pomlouvali, kudy chodili. 

Každá legrace má svůj konec. Apícius projedl stomilionový majetek a když si spočítal, že mu zbývá už „jen“ deset milionů séstertiů v hotovosti, šel cestou filosofů: ve strachu z chudoby ukončil život jedem (podle jiného údaje prožral milionů pouze šedesát); viz také pod zlato. Svůj vzor měl ve dvou Athéňanech, o nichž toho jinak nevíme nic. Jistý Autoklés žil celý život na vysoké noze pospolu s Epikleem a když zchudli, společně vypili bolehlav. 

Nepohrdněme však Apíciovou zásluhou o moderní svět. Aby vylepšil chuť vepřových jater, krmil čuníky fíky; fícátum se tomu říkalo. Od tohoto výrazu pochází v románských jazycích označení pro játra (lat. iecur) jako italské fegado, španělské hígado a francouzské foie. • Pod jménem Apícius známe ještě dva na exquisitním jídle závislé Gaviovy jmenovce. Jistý jídla milovný Apícius stál za vyhnanstvím Rutília Rúfa, viz rok 105 a 91 (nevíme však, za co přesně ho udal), a další, pozdější Apícius, byl Traiánovým kuchařem, který vymyslel způsob dopravy ústřic ze západního Středomoří za císařem válčícím v Mesopotamii, aby zůstaly čerstvé (!).

Základem moderní vědy o výživě je kniha Physiolologie de gout, ou Méditations de gastronomie transcendante, „Fysiologie chuti neboli Meditace o transcendentální gastronomii", francouzského právníka a gourmeta Jeana Anthelme Brillat-Savarina (1755-1826).

Je těžké kázat duševní rovnováhu o poměrech majetkových, nebo vyzdvihovat chudobu. Kynický filosof a obdivovaný skladatel řeckých satyr Foiníčan či Arab Menippos z Gadar (zemřel kolem roku 300) se vykoupil z otroctví a nesmírně miloval peníze: byl jich chtivý a žil z lichvy. Když o všechno podvodem jiných přišel, oběsil se. O Menippových dílech se tradovalo, že je z legrace psali Kolofóňané Dionýsios a Zópyros a kynickému bankéři je dali, aby je dobře prodal.

Je pozoruhodné, že mezi prvními kyniky byla řada lidí z bankéřského prostředí a často podvodníci. Například Diogenův otec (toho "v sudu") byl směnárník, filosof sám musel utéci z rodné Sinópy, protože měl na krku finanční podvody. Láska bankéřských úředníků-manažérů k restauračnímu hodování trvá dodnes a těžké je nalézt někoho mimo finančnickou branži, kdo by si myslel něco jiného o jejich poctivosti. - Vraťme se k jídlu.

Jídelní lístek
Hodovalo se na nádobí, které representovalo finanční možnosti hostitelovy. Nejjednodušší bylo hliněné s dřevěnou lžící, ale i zde byly velké rozdíly. Například proslulé bylo hliněné a dřevěné nádobí z dílny Korinťana Thériklea, a proto bylo i drahé.
O nákladnosti stolní výbavy hostin hellénistických a římských vladařů je dosti těžké si udělat konkrétnější představu, neboť v dnešních cenách leží mimo chápání. Např. zlaté poháry, tedy nikoli všechno nádobí na stole, z jednoho jediného chodu na hostině Antóniova syna Antylla na dvoře Kleopatřině zajistily vtipného dvorního glosátora na zbytek života: že pobavil, dostal je za odměnu. Nejvzácnější byly nádoby korinthské a délské/vása corinthia, déliaca; srov. rok 146.  

Lžíce byla jediná součást antického stolního „příboru“, krájelo služebnictvo. Pevnou stravu jedli hodovníci rukama a užité způsoby, jak se co nejméně na prstech umastit, ukazovaly na dobré manýry strávníkovy.

Prostý stolovník jedl dřevěnou lžící z dřevěného talíře, v lepším případě z hliněného. Sklo a nádobí z drahých kovů patřilo na stoly velmi malého okruhu lidí. Porcelán starý svět neznal, v Číně se nádobí z kaolinu narodilo kolem roku 620 n. l. a do Evropy se porcelán dostal kolem roku 1300.

První evropský porcelán vyrobili v Drážďanech/Dresden resp. v Míšni/Meißen alchymisté Johann Friedrich Böttger a Ehrenfried Walter von Tschinhaus roku 1707, následujícího roku začala jeho manufakturní výroba. Roku 2010 se však přišlo na to, že v Burghley House hrabat z Essexu stojí tři vázy z porcelánu s emailovou malbou, které jsou zmiňovány v darovací listině již roku 1683 a že zřejmě vznikly v okolí knížete Buckinghama, alchymisty a přítele krále Karla ii. Kníže vlastnil sklářskou dílni ve Vauxhallu, ale nikdy na "seriovou" výrobu porcelánu nepřešel.

Lžíce a nůž bez vidličky vydržely na evropských dvorech až do 16. století. Do Itálie užívání vidličky u stolu přišlo z východořímské Konstantinopole a do Francie zvyk přinesla až Kateřina Medicejská (Caterina Maria Romola di Lorenzo de´Medici, ve Francii Caterine de Médicis, 1519-1589). Vystupovala s medicejskou láskou k velkoleposti, milovala hostiny (nejslavnější a literárně zachycená byla z roku 1564 ve Fontainebleau) a přivedla si z Florencie špičku italských kuchařů: řeklo by se, že Italka kulinářsky civilisovala Francouze, určitě nikoli naopak (a také "Evropu").

Používat vidličky a ne rukou k podávání soust k ústům se uchytilo v 11. století v Benátkách a odtud po celé Itálii. Pobuřovalo to křesťanské ideology a ještě roku 1518 řekl Martin Luther: "Bůh mne ochraňuj před vidličkami!" Obecně se kovové příbory staly součástí evropského stolování, které si strávník nemusí přinést s sebou, teprve s průmyslovou revolucí v 19. století. Ve starém věku stejně jako na celém Předním východu, a to i za mohammedánů, odjakživa platívalo, že jíst rukou se musí pravou, neboť levá nebyla pokládána za "čistou" (přijmout dar levicí znamenalo urážku). U křesťanů dodnes platí, že levá strana, odjakživa pokládána za ženskou, v kostele patří ženám, pravá mužům. Při některých věštebných praktikách však platil opak: levá byla šťastná, pravá nepříznivá. To v případě věšteb augurů z letu ptáků, kdy dobrým znamením byl let opeřenců zleva doprava, nikoli naopak.  

První mlynář a zároveň pekař, lat. pistor, se v Římě objevil až roku 174. Do té doby si pekli obyvatelé tehdy již světové velmoci chléb doma a byla to práce výhradně ženská. Základní strava světovládců, ale kulturně zakrslých provinciálů, se kromě chleba skládala z různých obilných kaší a zeleniny. Obilní kamenné mlýny poháněli od třetího století př. n. l. osli nebo otroci, mola asinária, pozdější velkomlýny voda. Takové dokázaly semlýt v hodině až tři tuny obilí a za den vyrobily mouky všech stupňů jemnosti pro čtyřicet tisíc lidí. Velkomlýny zaměstnávaly stovky lidí, vesměs zotročených.  

Městský člověk ještě v republikánském Římě si ze svých venkovanů utahoval jako z požíračů kaší, pultiphagí. Ovšem je také pravda, že vedle zeleniny klasičtí hrdinové římské republiky pojídali o narozeninách slaninu, vepřový hřbet o svátcích a čerstvé maso jen o žertvách. Nicméně moderní odhady vycházejí z toho, že celá středomořská civilisace brala kalorie až ze tří čtvrtion z obilovin a středomořskou trojici doplňovalo víno a olivy.

Grammatik Télefos z Pergamu, učitel řečtiny Markova spoluvládce L. Vera, autor nedochovaných biografických a filologických děl a historii attalovských králů, nedal na kaši dopustit. Ke snídani si dával vařit špaldu a jedl ji smíchanou s medem. Koupal se v zimě dvakrát měsíčně, v létě čtyřikrát. Obědval zeleninu s drůběžím masem nebo rybinou, k večeři hodoval na chlebu máčeném ve víně. Dožil se téměř stovky.  

O důkladném povaření nebo propečení masa věděli dávno všichni a varovali před masem syrovým. Že je polosyrové maso těžce stravitelné, věděl Hannibal, a stáda skotu někdy roku 210 v jižní Itálii použil jako lest proti Římanům: přenechal jim dobytek v krajině s nedostatkem dřeva a Římané maso snědli polosyrové/polouvařené. Těžce trávící nepřátele Kartháginec v noci lehce přemohl, pravilo dobové ponaučení.

V legiích byl profesionální voják, legionář, mimo jiné také sám sobě mlynářem a pekařem: zhruba jednou za čtrnáct dnů fasoval 12 až 15 kg ječmene či pšenice, pravděpodobně denně si namlel mouku pro kaši nebo na chléb. K tomu jedl zeleninu, maso občas. Zásadoví vegetariáni ovšem z Římanů nebyli ani ti nejchudší. Možná, že ani neslyšeli o Pýthagorovi, prvním ideologovi bezmasité stravy. Odmítal totiž se svými žáky krvavé obětiny bohům a jejich pojídání jako ukrutnost na zvířatech. Jak to o samském filosofovi usazeném na jihu Itálie napsal básník Ovídius v patnácté knize svých Metamorfos: "Země bohatství a množství nekrvavých potravin přináší / a hostiny bez zabíjejí a krve poskytuje. / Masem klidní hlad zvěř, a ani to ne všechna...".

(pokr.)