Ks-Kuch (1)

Ksemadharma či Kšemadharma, k. v Magadě§ 600

Ksetrajna n. Kšetrajna, k. v Magadě§ 600

Kschét§ viz Kúš

Kšaharáta, "Západní kšatrapové/satrapové", dynastie Indosaků§ 55-, 78+ 
Kšatrapa, kštrapa, „satrapie“, sanskrit. podoba perského chšatrapavan, satrapa, též označení pro stát Indosaků na sz. Indie, viz pod Indosakové, Sakové§ 90, 55, 375+ 
V indosacké konfederaci s králi/šahi a králi králů/šahanu šahi, mahárádža, sansk. rádžatirádža, posice "satrapů" a "velkých satrapů" není přesně známa; v kharošthí na mincích řeckým obratem stratega. Mezi jejími prvními (údělnými) dynasty byli podle numismatických pramenů jistý Zeionisés neboli Džihonika z Čuchsy, syn Maniguly, asi svého spoluvládce/angl. Chukhsa, dn. kraj na severu pákistánského Panňdžábu při hranicích s prov. Chajbar-Pachtunchwa Čhačh/Chhachh (c. 23 n. l., snad celá vláda c. 20-40+) a Aspavarma z Aprače (v dn. Bádžauru), syn Indravarmův (5 n. l. - 35; jiný odhad c. 50-75+), jinak celkově 27 dynastů vládlo částí západní dnešní IND po c. 350 let, někteří si říkali mahákšatrapové, "velcí kš." 

ktéma§ viz pod půda

Ktésiás z Knidu, lékař u perského dvora§ 525, 405

Ktésibios z Alexandreie§ 1. mechanik, 250 a viz pod móda; 2. holič a vynálezce vodních varhan, 250 a viz pod móda

Ktésibios z Athén§ 596, mladík obětovaný při očistě z kylónské vraždy

Ktésifón, gen. –fóntu, per. Tísfún, arm. Tizbon, m. v Babylónii u Seleukeie Tigridské§ 69, 38, 10+, 12+, 15+, 19+, 35+, 36+, 45+, 47+, 49+, 51+, 90+, 116+, 164+, 198+, 214+, 224+, 227+, 241+, 243+, 257+, 261+, 262+, 266+, 283+, 298+, 356+, 358+, 363+, 371+, 383+ a srov. také pod smrt bleskem
Aram. Mahoze, arab. al-Madá'in/„Města“, protože K. byl tehdy se Seleukejí a jižně od Babylónu na eufrátském kanálu Vologésem I. (51-80) založeným sídlem Vologésiadou, srov. tam, pokládán za souměstí. Od Pakora zímní sídlo parthských králů v dolních satrapiích, dobyt a vyloupen L. Septimiem Sevérem roku 198, pravděpodobně 28. ledna, později sídelní město perských Sásánovců (viz také pod Mesopotamie). Původ řec. jména znám není, domorodci zván Kt. Tísfón, pers. Tísfún. Poblíž Kt. ležela Diadochúpolis, ale sotva ji lze pokládat za hellénskou: kromě jména není o ní nic známo.

Ktésifón, gen. Ktésifónta, s. Leosthenův, přítel Démosthenův; řečník sobě a jemu věnoval řeč O věnci§ 346, 330

Ktésiklés z Athén§ 1. strat., 374; 2. arch. 334

Ktésippos z Athén§ 1. 389, o. Chabriův; 2. 355, syn Chabriův

ktistés, zakladatel, řec. obecnější výraz pro dobový pojem oikistés, zakladatel osady, města, nebo někoho, jemuž tento akt byl přičítán, viz tam. Srov. použití přívlastku K. ve smyslu státoprávním u Mithridáta III. Pontského a Sisina alias Archeláa Kappadockého.

Ku Ťi/Gu Ji, chanský voják, císařský gardista§ 53

 

 

Kuan Čung/Guan Zhong, ministr v Čchi§ 682

Kuan Jü/Guan Yu, jeden z bojovníků v éře rozpadající se říše Chan§ 189+, 220+ 

Kuan Pching, s. předešlého§ 189+  

Kuan-tu/Guandu, m. u Žluté řeky v prov. Che-nan§ 189+

Kuang-čou/Guangzhou§ viz Kanton

Kuang-wu-ti/Guangwudi, rod. jm. Liou Siou/Liu Xiu, císař Východních Chanů, o. Čuanga§ 25+, 57+  

 

Kuba, o. a moderní stát§ 500

Kubáň, rovinatý kraj sev. od Kavkazu a ř., která kdysi tekla do Pontu, nikoli do Maiótského jezera/Azovského moře. Řeka se v hellénských dobách jmenovala Antikeités a u jejího ústí byla osada Mílétských Hermonassá (není v CSD, srov. pod Sindové)§ 775


Kudurru z Elamu§ viz Kudur-Nachchunte resp. Kutir-Nachchunte

Kudurru z Elamu, s. Chumban-chaltaše II.§ 663

Kudurru z Dakkúru, šejk§ 675 

 

Kudži z Kolchidy, k.§ 324, 37

Kudžula-kadfisés§ viz Kozúlo-kafisés

 

Kuej-ku-ir/Guiguir alias Ťü-čche-era/Jucheer, šan-jü Hunů, trůnním jménem I-ling-š'-ču-ťiu/Yilingshizhujiu§ 140+, 145+, 172+    

 

al-Kúfa, m. v IRQ§ 325+

 

Kugernové§ viz Cugerní

 

kuchyně a strava, kulinářské umění, kulinářství, kuchaři, hostiny a hospody, restaurace, gastronomie, gourmeti, kulinářské kuriosity:

Kultura jídla a stolování byla ve starém věku vysoce ceněna a literárně sledována. Z našeho hlediska byla na různých úrovních praktikována jen v soukromí. Veřejné kulinářské podniky, restaurace specialisované na kulinářské zážitky, nebyly zavedeny ani v hellénském ani římském světě.

Podniky s vyššími nároky neexistovaly, stravovací hysterie a kulinářské „wellness“ také ne: ostatně celá antická civilisace byla ve srovnání s dneškem "wellness".

U cest a ve městech stály nesčetné hospody, výčepy a bordely, popř. to všechno v jednom stavení. Provinční Pompéje měly na sto dvacet hospod, náleven a výčepů (také deset chrámů), viz tam. Doma a pro sezvanou společnost byla ovšem umění jídla a jezení kultem, o jehož vzdělávání se starala řada specialistů.

Nicméně k setkání státníků nad kuchyní a jejím vybavením ve starém věku dojít nemohlo: roku 1959 se v komunistické Moskvě konala výstava American National Exhibition a v jejím rámci Rusové poprvé spatřili vybavení moderní americké kuchyně řečené "typické". Bolševický potentát Nikita Chruščov se poškorpil s vicepresidentem Richardem Nixonem: "Tohle všechno máme také." Pak ale politoval Američanů, že jsou posedlí luxusem...

Písmenka o jídlu

Na thema vaření existovala v řečtině a latině dosti bohatá literatura, převážně nezachovaná. Dodnes platí, že v dobách slastného míru, blahobytu až marnotratnosti prožívají boom všechny profese kolem stolování, módy a luxusu vůbec. Platí to také o průvodcích restauracemi, vinicemi a vinnými sklepy, o kuchařkách v knižní podobě (čtení to spíše mužské), o atlantech vín, pivních zkušeností apod. Konservativci si mohli v kritice konsumačních zvyklostí plíce vydýchat. Imperialista a staromilec M. Porcius Cató Censórius viděl mezi kuchyní a zkázou mravů přímou úměru: "Velká starost o jídlo - velká lhostejnost ke cti/magna cúria cibí, magna virtútis incúria".

Nejstarším evropským kuchařem známým jménem byl možná Koroibos, zároveň první epónymní olympioníkos. Praví to však o něm Athénaios z Naukrátidy zabývající se jídlem, hostinami a vším, co se vešlo pod pojmy fagésiá a fagésiposiá čili "slavnosti jídla n. jídla s pitím"; obecně se spíše věří tomu, že Koroibos byl élejský šlechtic a tudíž je nemožné, aby pro někoho pracoval.

Nejstarší hellénskou a tím pádem evropskou kuchařskou kuchařkou je nedochovaná sbírka jistého Mithaika Sicilského z 5. století. Sicilané, tímto slovem mám na mysli dávné hellénské obyvatelstvo ostrova, byli v této době civilisačně na výši a rozhodně nepatřili k hellénské „provincii“.

Největším městem celého Středomoří (a tím pádem "Evropy") byly po většinu pátého století Syrákúsy, dokud nebyly předstiženy Athénami a od třetího století egyptskou Alexandrií. Půda v sopečném kraji byla úrodná a západní část ostrova byla od sedmého století poseta městskými státečky, vzniklými jako kolonie států mateřské Hellady a Iónie.

Ještě ve druhé polovině čtvrtého století Helléni z mateřské Hellady hovořili o opulentních konsumačních zvycích Západohellénů jako o italských n. syrákúských hostinách pořádaných dvakrát denně/bios eudaimón italiótikón te kai syrákúsión trapedzón plérés. K tomu, jak si stěžoval Platón po třetím svém pobytu v Syrákúsách, "žádnou noc nespíte sami/kai médepote koimómenon monon nyktór".

Na Sicílii vznikly např. první učebnice řečnictví, narodili se tu vynikající sofisté, vědátoři a literáti. Nepřekvapí, že sicilští Helléni drží primát také v literatuře kulinářské. Ve čtvrtém století veršovali nad kuchařkou Hérákleidés ze Syrákús a Archestratos z Gely. Jeho Hédypatheia, tj. delikatesy, složená v hexametrech, se příručkovitě zabývala pochoutkami z celého světa. Z něho vybral rybí pochoutky a pod jménem Hedyphagetica do latiny přeložil básník a milovník vína Q. Ennius, Messap z Kalabrie. Byl to zároveň první latinský kulinářský text vůbec. Netřeba připomínat, že zachovány jsou pouze fragmenty, několik písmenek.

Podobné nic víme o starých kuchařských školách. Muselo to být hodně zajímavé řemeslo, protože např. jistý Tryferus měl v Římě specialisovanou školu pro kráječe-porcovače na hostinách! To nebyla práce pro svobodné lidi, ale to svobodní a majetní k němu posílali otroky na vyučení. Ke kulinářství, resp. pěstování vína, patří zmínit spisek Dé agrícultúrá ultrakonservativního šovinisty M. Porcia Catóna: je to zároveň nejstarší zachovaný latinský spis v prose. 

První latinskou kuchařku složil caesarián a octaviánovec C. Matius (popřípadě jeho stejnojmenný syn). Ve třech nedochovaných knihách pojednal o vaření, nasolování a zadělávání.

Z Hellénů o hostinách, vaření, ovoci, zelenině, masu, rybách, o těch nejvíce, o zvyklostech kolem jídla etc. psal obsáhle Athénaios z Naukrátidy v době M. Aurélia a Sevéra Alexandra. Z jeho snad třicetisvazkového pojednání citující na sedm stovek autorů a uchovalo patnáct knih zkrácené verse díla. Před ním Tímachidás z Rhodu pojednal v epických verších o nejméně jedenácti knihách. ale z něho a z dalších známe jen citáty. Mnésitheos z Athén vydal spis s moderním názvem peri edestón, "O potravinách", Núménios z Hérákleie, žák lékaře Dieuchy, popisoval hostiny, rybolov a ryby, sebral též lékařské recepty, Matreás z Pitany hostiny parodoval, Hégemón z Thasu byl snad přímo autorem staré komédie. Jistý Artemidóros shromáždil výrazy spojené s kuchyní a vařením, možná sestavil cosi jako "vše o vaření", řec. Opsartýtika (sc. techné). Podobnou práci vydal jistý Arsitofanés. Jistý Dórión byl váženým odborníkem na ryby a složil o nich kuchařku, Filoxenos z Leukady sepsal pojednání o hostinách a jmenují se po něm jakési koláče stejně jako později po vyhlášeném Apíciovi jiné sladké pečivo.

Další Filoxenos pocházející z Kythér, hudebník, básník a milovník pohostinského příživnictví/parasítiá, žil na dvoře Dionýsia I. Syrákúského. Když se pokusil svést královu milenku Galateu, skončil v lomech. Později složil mstivou báseň Kyklops, v níž svůj osud vylíčil. O lidech jako Pithyllos, Tithonios a Melanthios víme jen to, že rádi dobře jedli. Jiný parasit a filosof Aristoxenos z Kýrény (anebo: kýrénaický filosof, rozhodně odlišný od hudebníka a musikologa, žáka Aristotelova) miloval kulinářské vědy a jeden druh šunky/řec. perna se jmenuje po něm aristoxenovská (jiné slávy pravděpodobně muž nedosáhl).

Zajímavá mohla být kuchařka sepsaná osobním lékařem príncipa Tráiána. Kritón z Hérákleie (asi Pontské) alias T. Statilius Critó mohl uplatnit medicínská hlediska a byl by tak průkopníkem tzv. zdravé stravy. Posoudit to však nemůžeme, poněvadž se z jeho díla nezachovalo nic; a sepsal mimo jiné též kroniku Tráiánových dáckých válek a spisek o kosmetice, jak byl činorodý.

Vůbec nejstarší kuchařské texty a recepty jsou však z literatur klínopisných. Jejich soubory, „kuchařky“, však známy nejsou. V Uruku z 29. století rozlišovali mezi třemi druhy mléka, dvěma másla, Sumeřané vyráběli sýry a pomazánky. Mnohem pozdější seznamy potravin z doby kolem roku 1700 zahrnují tři sta druhů pečiva, padesát piva, dvacet sýra a přes sto polévek. Jména poživatin, koření a bylin nejsou dnes z části identifikovatelná.

Sumeřané, Babylónci a Assyřané konservovali solí a kouřem a zřejmě z Mesopotamie pocházejí tlačenky, jelita a buřty. Používali k vaření krve a polévky zahušťovali jíškou, do omáček dávali pivo, ovoce. Pivo, šikáru, bylo bez chmele z ječmenného či pšeničného sladu a pivního „chleba“, sum. bappir, a Východosemité ho pili brčkem, protože na hladině plavaly zbytky surovin.

S dnešním pivem nemělo nic společného a s velkou pravděpodobností bylo jen slabě alkoholické. Byl to spíše fermentovaný obilný nápoj. Asi nejblíže k němu měl východoslovanský kvas. Sumero-babylónská medovina byla spíše husté sladké pivo. Nejstarší doklad o vaření piva z Mesopotamie je z doby kolem roku 4000.

Nejstarší faktický pivní nález je z lokality Ťia-chu/Jiahu severně od Wu-jangu/Wuyang v čínské provincii Che-nanu. Nálezy ukazují, že zde někdy po roce 7000 do c. 5800 byli domestifikováni psi, dobytek, prasata, vyráběno víno z rýže medu a ovoce, vyráběny flétny a ječmenné pivo. Podle jeho složení se dnes vyrábí eneolitická originalita pod značkou Château Jiahu.

Nejstarší známý "pivovar" v Egyptě je z předdynastického období c. 3500 z Nechenu/Hierákónpolis s denní kapacitou přes tisíc litrů sladkého, nefiltrovaného piva bezchmelného v podobě řídké kaše a s přídavkem bylin a ovoce (bývá připodobňováno k nápoji bouza známému v Egyptě a Súdánu). Po čtyřech dnech fermentace mělo čtyři pět alkoholových stupňů, v tamním klimatu jistě slibující silné zážitky. 

V Evropě jsou známé lokality s malou výrobou ječmenného piva z doby kolem roku 450 v Provence v keltské svatyni Roquepertuse (viz rok 123), kde ale po roce 225 začalo vinařství. V bádenowürttemberském Hochdorfu, místní části obce Eberdingen u Stuttgartu, nalezen rovněž z doby kolem 450 jakýsi minipivovar se džbány, zřejmě zařízení spojené s místním nevyloupeným hallstattským knížecím hrobem. 

Vepřového, hovězího a skopového masa bylo v antickém Středomoří jen o svátcích. Mezi denní jídla však patřily ryby. Z nich a ze zeleniny a koření se zřejmě také vyráběla universální omáčka šiqqu, hellénské garon a římské garum, viz zde níže a pod Pompéií a Leptis hé Mikrá.

Podle assyrských textů se na dvoru krále Aššur-báni-apliho podávalo krabí a želví maso a sarančata nakládaná v octu. Zelené datle se rovněž nakládaly do octa, nebo se vařily ve slaném nálevu či sušily na slunci. Lidé z Meziříčí sbírali a jedli houby.

Podrobnosti, jako například zprávu z 2. prosince 2007, podle níž vydražil makajský kasinový král Stanley Ho největšího lanýže za sto let o váze 1,5 kilogramu za rekordních 330 tisíc USD, z dávnověku nemáme. Houbu týden předtím nalezli u toskánské Pisy.

Veršovaná díla s námětem přípravy a průběhu hostiny složili Metón z Pitany (Deipnon attikon, Attický oběd) a Filoxenos z Leukady (Deipnon). Ze třetího století pocházeli autoři Glaukos z Loker a Sófrón z Akarnánie. Autorem prvního prosaického spisu o umění vařit, O umění kuchařském, v Evropě byl Parmenión z Rhodu. Co je pozoruhodné, že nikdo z těchto literátů nebyl kuchařem, řec. mageiros a odtud lat. magíra; u dvorů byl archimageiros, šéfkuchař, často kleštěnec, stejně jako archioinochóos, arcičíšník, nebo archisítopoios, šéfpekař. Zajímavá byla role jistého Eutropióna, archimageira Antigona Monofthalma. Jeho pán nebyl ve shodě s rhétorem, sofistou a básníkem Theokritem z Chiu. Poeta se jedovatě vyjadřoval již o Aristotelovi a Alexandrovi a Antigonos ho pozval ke stolu, aby si popovídali. Literát odmítl, nelichotivě se vyjádřil o kuchaři a diadochovi dal jméno Kyklopovo. Antigona to namíchlo a Theokrita předal katovi. 

Naopak vyhlášenými kuchaři byli Ágis z Rhodu, původně pekař, který přešel na rybí jídla, Néreus z Chiu, jehož proslavily úpravy úhořů, jistý Lampriás vařil vepřové v jeho krvi se solí a octem, Euthýna proslavila čočková polévka a jakýsi Aristión vynikl svými rybími hlavami.   

Co je stravou a nápojem nesmrtelných, popsáno není. Protože nejedí chléb ani nepijí víno, koluje v jejich žilách íchór, nikoli lidská krev. Ambrosiá a červený nektar (jak se praví v Íliadě), jídlo, nápoj event. mast bohů, však podle novověké interpretace mohou či mohly být halucinogenními houbami a omamnými lektvary nebo mastmi z nich (srov. pod hostiny).

• V roli správce velkošlechtické domácnosti byl mnohem později vyhlášený pařížský "kuchař" François Vatel (rodu švýcarského od Curychu Fritz-Karl Watel). Na zámku Chantilly prince z Condé organisoval kulinářské megaparty a jeho nejslavnější akce, pohoštění pro tři tisíce lidí na počest krále Ludvíka xiv., ho stálo i život. Precisní muž nalehl na meč, poněvadž včas nedorazila zásilka ryb a chod slavnosti byl ohrožen. S Vatelovým jménem je spojen vynález slazené šlehačky s vanilkou, crème Chantilly.

Popis bombastické a nákladné hostiny římských zbohatlíků naleznete v zachované části Satyriconu C. Petrónia Arbitra z první poloviny prvního století n. l. zvané Hostina u Trimalchióna. Mimo jakoukoli představivost leží zpráva o jistém velmoži ze Sybary, jehož doprovázelo na cestách z města tisíc kuchařů a lidí lovících ptáky. Zda Smindyridés, syn Hippokratův, dopadl jako Apícius, nevíme: o jihoitalských hellénských státech se mnoho informací nedochovalo, Sybaris byla zničena roku 510, viz tam. 

Grammatik a sofista Athénaios z Naukrátidy žil ve 2. až 3. st. n. l. v Alexandrii a v Římě a sepsal rozsáhlou Hostinu sofistů, Deipnosofistai, o zřejmě 30 knihách s citacemi z 800 sofistů (sic!). Výpisy se zachovaly z 15 knih (nejde-li o celé dílo?) a většinou se nějak vztahující ke gastronomii.

Jedinou rozsáhlejší zachovanou antickou kuchařkou je příručka v deseti knihách ze 3. či 4. století, jíž se říká Caelií Apícií Dé ré coquináriá čili Caelius Apícius o kuchařství. Je to kompilát, kde jméno Apícius zřejmě patří proslulému snobovi, bohatci a labužníkovi éry Augústovy a Tiberiovy z první poloviny prvního století n. l. Markovi Gabiovi či Gaviovi Apíciovi, a jistý Caelius je mnohem pozdějším sestavitelem příručky.

Apícius dosáhl prý svou gastronomickou marnivostí až závislostí (ragú z jazýčků plameňáků, nalévání prasat před porážkou medovým vínem a výkrm fíky) takové proslulosti, že ještě mladistvý megaexcentrik a jeden z Arabů mezi římskými císaři Antónínus zvaný Sardanapallus a později Elagabalus (vládl 218 až 222), který usilovně napodoboval a trumfoval Gáia, Neróna a Vitellia, soupeřil v nákladnosti hostin a smyšlenostech jídel s Apíciem. O nákladnosti stolování viz v indexu pod ceny.

Apícius rozhazoval denně za hostiny mnohem vyšší částky, než si lze vůbec představit a jednou z historických kuriosit je to, že v kulinářské marnotratnosti proslul vojácky žijící vojevůdce, po němž se hovoří o „lúcullských hodech“, nikoli o „apíciovských“: L. Licinius Lúcullus ovšem měl silné protivníky v nájemcích daní publikánech, které si na římském Východě znepřátelil, a ti ho kampanovitě pomlouvali, kudy chodili. 

Každá legrace má svůj konec. Apícius projedl stomilionový majetek a když si spočítal, že mu zbývá už „jen“ deset milionů séstertiů v hotovosti, šel cestou filosofů: ve strachu z chudoby ukončil život jedem (podle jiného údaje prožral milionů pouze šedesát); viz také pod zlato. Svůj vzor měl ve dvou Athéňanech, o nichž toho jinak nevíme nic. Jistý Autoklés žil celý život na vysoké noze pospolu s Epikleem a když zchudli, společně vypili bolehlav. 

Nepohrdněme však Apíciovou zásluhou o moderní svět. Aby vylepšil chuť vepřových jater, krmil čuníky fíky; fícátum se tomu říkalo. Od tohoto výrazu pochází v románských jazycích označení pro játra (lat. iecur) jako italské fegado, španělské hígado a francouzské foie. • Pod jménem Apícius známe ještě dva na exquisitním jídle závislé Gaviovy jmenovce. Jistý jídla milovný Apícius stál za vyhnanstvím Rutília Rúfa, viz rok 105 a 91 (nevíme však, za co přesně ho udal), a další, pozdější Apícius, byl Traiánovým kuchařem, který vymyslel způsob dopravy ústřic ze západního Středomoří za císařem válčícím v Mesopotamii, aby zůstaly čerstvé (!).

Základem moderní vědy o výživě je kniha Physiolologie de gout, ou Méditations de gastronomie transcendante, „Fysiologie chuti neboli Meditace o transcendentální gastronomii", francouzského právníka a gourmeta Jeana Anthelme Brillat-Savarina (1755-1826).

Je těžké kázat duševní rovnováhu o poměrech majetkových, nebo vyzdvihovat chudobu. Kynický filosof a obdivovaný skladatel řeckých satyr Foiníčan či Arab Menippos z Gadar (zemřel kolem roku 300) se vykoupil z otroctví a nesmírně miloval peníze: byl jich chtivý a žil z lichvy. Když o všechno podvodem jiných přišel, oběsil se. O Menippových dílech se tradovalo, že je z legrace psali Kolofóňané Dionýsios a Zópyros a kynickému bankéři je dali, aby je dobře prodal.

Je pozoruhodné, že mezi prvními kyniky byla řada lidí z bankéřského prostředí a často podvodníci. Například Diogenův otec (toho "v sudu") byl směnárník, filosof sám musel utéci z rodné Sinópy, protože měl na krku finanční podvody. Láska bankéřských úředníků-manažérů k restauračnímu hodování trvá dodnes a těžké je nalézt někoho mimo finančnickou branži, kdo by si myslel něco jiného o jejich poctivosti. - Vraťme se k jídlu.

Jídelní lístek
Hodovalo se na nádobí, které representovalo finanční možnosti hostitelovy. Nejjednodušší bylo hliněné s dřevěnou lžící, ale i zde byly velké rozdíly. Například proslulé bylo hliněné a dřevěné nádobí z dílny Korinťana Thériklea, a proto bylo i drahé.
O nákladnosti stolní výbavy hostin hellénistických a římských vladařů je dosti těžké si udělat konkrétnější představu, neboť v dnešních cenách leží mimo chápání. Např. zlaté poháry, tedy nikoli všechno nádobí na stole, z jednoho jediného chodu na hostině Antóniova syna Antylla na dvoře Kleopatřině zajistily vtipného dvorního glosátora na zbytek života: že pobavil, dostal je za odměnu. Nejvzácnější byly nádoby korinthské a délské/vása corinthia, déliaca; srov. rok 146.  

Lžíce byla jediná součást antického stolního „příboru“, krájelo služebnictvo. Pevnou stravu jedli hodovníci rukama a užité způsoby, jak se co nejméně na prstech umastit, ukazovaly na dobré manýry strávníkovy.

Prostý stolovník jedl dřevěnou lžící z dřevěného talíře, v lepším případě z hliněného. Sklo a nádobí z drahých kovů patřilo na stoly velmi malého okruhu lidí. Porcelán starý svět neznal, v Číně se nádobí z kaolinu narodilo kolem roku 620 n. l. a do Evropy se porcelán dostal kolem roku 1300.

První evropský porcelán vyrobili v Drážďanech/Dresden resp. v Míšni/Meißen alchymisté Johann Friedrich Böttger a Ehrenfried Walter von Tschinhaus roku 1707, následujícího roku začala jeho manufakturní výroba. Roku 2010 se však přišlo na to, že v Burghley House hrabat z Essexu stojí tři vázy z porcelánu s emailovou malbou, které jsou zmiňovány v darovací listině již roku 1683 a že zřejmě vznikly v okolí knížete Buckinghama, alchymisty a přítele krále Karla ii. Kníže vlastnil sklářskou dílni ve Vauxhallu, ale nikdy na "seriovou" výrobu porcelánu nepřešel.

Lžíce a nůž bez vidličky vydržely na evropských dvorech až do 16. století. Do Itálie užívání vidličky u stolu přišlo z východořímské Konstantinopole a do Francie zvyk přinesla až Kateřina Medicejská (Caterina Maria Romola di Lorenzo de´Medici, ve Francii Caterine de Médicis, 1519-1589). Vystupovala s medicejskou láskou k velkoleposti, milovala hostiny (nejslavnější a literárně zachycená byla z roku 1564 ve Fontainebleau) a přivedla si z Florencie špičku italských kuchařů: řeklo by se, že Italka kulinářsky civilisovala Francouze, určitě nikoli naopak (a také "Evropu").

Používat vidličky a ne rukou k podávání soust k ústům se uchytilo v 11. století v Benátkách a odtud po celé Itálii. Pobuřovalo to křesťanské ideology a ještě roku 1518 řekl Martin Luther: "Bůh mne ochraňuj před vidličkami!" Obecně se kovové příbory staly součástí evropského stolování, které si strávník nemusí přinést s sebou, teprve s průmyslovou revolucí v 19. století. Ve starém věku stejně jako na celém Předním východu, a to i za mohammedánů, odjakživa platívalo, že jíst rukou se musí pravou, neboť levá nebyla pokládána za "čistou" (přijmout dar levicí znamenalo urážku). U křesťanů dodnes platí, že levá strana, odjakživa pokládána za ženskou, v kostele patří ženám, pravá mužům. Při některých věštebných praktikách však platil opak: levá byla šťastná, pravá nepříznivá. To v případě věšteb augurů z letu ptáků, kdy dobrým znamením byl let opeřenců zleva doprava, nikoli naopak.  

První mlynář a zároveň pekař, lat. pistor, se v Římě objevil až roku 174. Do té doby si pekli obyvatelé tehdy již světové velmoci chléb doma a byla to práce výhradně ženská. Základní strava světovládců, ale kulturně zakrslých provinciálů, se kromě chleba skládala z různých obilných kaší a zeleniny. Obilní kamenné mlýny poháněli od třetího století př. n. l. osli nebo otroci, mola asinária, pozdější velkomlýny voda. Takové dokázaly semlýt v hodině až tři tuny obilí a za den vyrobily mouky všech stupňů jemnosti pro čtyřicet tisíc lidí. Velkomlýny zaměstnávaly stovky lidí, vesměs zotročených.  

Městský člověk ještě v republikánském Římě si ze svých venkovanů utahoval jako z požíračů kaší, pultiphagí. Ovšem je také pravda, že vedle zeleniny klasičtí hrdinové římské republiky pojídali o narozeninách slaninu, vepřový hřbet o svátcích a čerstvé maso jen o žertvách. Nicméně moderní odhady vycházejí z toho, že celá středomořská civilisace brala kalorie až ze tří čtvrtion z obilovin a středomořskou trojici doplňovalo víno a olivy.

Grammatik Télefos z Pergamu, učitel řečtiny Markova spoluvládce L. Vera, autor nedochovaných biografických a filologických děl a historii attalovských králů, nedal na kaši dopustit. Ke snídani si dával vařit špaldu a jedl ji smíchanou s medem. Koupal se v zimě dvakrát měsíčně, v létě čtyřikrát. Obědval zeleninu s drůběžím masem nebo rybinou, k večeři hodoval na chlebu máčeném ve víně. Dožil se téměř stovky.  

O důkladném povaření nebo propečení masa věděli dávno všichni a varovali před masem syrovým. Že je polosyrové maso těžce stravitelné, věděl Hannibal, a stáda skotu někdy roku 210 v jižní Itálii použil jako lest proti Římanům: přenechal jim dobytek v krajině s nedostatkem dřeva a Římané maso snědli polosyrové/polouvařené. Těžce trávící nepřátele Kartháginec v noci lehce přemohl, pravilo dobové ponaučení.

V legiích byl profesionální voják, legionář, mimo jiné také sám sobě mlynářem a pekařem: zhruba jednou za čtrnáct dnů fasoval 12 až 15 kg ječmene či pšenice, pravděpodobně denně si namlel mouku pro kaši nebo na chléb. K tomu jedl zeleninu, maso občas. Zásadoví vegetariáni ovšem z Římanů nebyli ani ti nejchudší. Možná, že ani neslyšeli o Pýthagorovi, prvním ideologovi bezmasité stravy. Odmítal totiž se svými žáky krvavé obětiny bohům a jejich pojídání jako ukrutnost na zvířatech. Jak to o samském filosofovi usazeném na jihu Itálie napsal básník Ovídius v patnácté knize svých Metamorfos: "Země bohatství a množství nekrvavých potravin přináší / a hostiny bez zabíjejí a krve poskytuje. / Masem klidní hlad zvěř, a ani to ne všechna...".

Nad dnešní evropskou masožravostí by antickému člověku zůstal rozum stát. V roce 2010 dosáhli rekordu Dánové, když za rok v průměru snědli 111 kilogramů masa, a to ze šedesáti procent vepřového. V Německu to bylo "jen" 88 kil, třikrát více než roku 1850. Tehdy snědli Němci ročně dvacet kilogramů luštěnin; roku 2010 jen půl kila... Za to si v Německu podle magazínu Der Spiegel v roce 2012 spočetli, že porazili 58,7 milionů prasat (včetně masa na export) a že v průměru snědí Němci za svůj život 46 celých čuníků.

Nicméně jeden rekord starý věk drží. Samovládce Dionýsios z Hérákleje Pontské (u moci 338-305) byl údajně tak žravý, že objem těla mu zabraňoval v dýchání. Když pro nedostatek vzduchu omdlel, vbodávali mu prý lékaři do břicha a boků dlouhé úzké jehly, aby, jak vypravuje Claudius Aelianus, se dostali přes maso a tuk k jeho vlastnímu tělu... Kromě toho se prý pro audience dával z bezpečnostních důvodů obklopovat jakousi dřevěnou věžičkou zakrývající tělo a sahající až po hlavu. Obdobnou figurou ohromoval Ptolemaios VII. Euergetés II., zloduch dynastie zvaný Fyskón/Tlouštík, stejně jako jeho syn Alexandros I., popř. na konci života Magás Kýrénský.

Jistý Lakón Naukleidés, syn Polybiadův, byl z nekorunovaných hlav jeden z nejobesnějších. Sparťané ho chtěli vyhnat, když nezmění životní styl. Jak to dopadlo, nevíme, ani v které době nešťastník žil. Totéž platí o rhétorovi Pýthónovi z Býzantia. O něm se traduje, že jeho žena byla ještě tlustší a jednou uklidňoval občanské spory ve své vlasti poukazem na své manželství přibližně těmito slovy: "Stačí nám jedna postel, ale když se chytnem', nestačí nám celý dům/Hotan ún homonoómen kai to tychon hémás skimpodion dechetai; eande stasiasómen, úde hé sympása oikiá." Podle jiného podání to prohlásil tlustý sofista a rhétór León z Býzantia, kdež byl poselstvím v Athénách.  

O relativně málo lidech ve starém věku se dochovaly charakteristiky, že by byli obesní. Tloušťka, obesita, bývala odjakživa součástí nákladného života nejvyšších společenských vrstev. Ve starém věku přesto byla spíše vzácností, určitě ne běžným jevem. Vždycky platilo, že blahobyt dělá tloušťku a chudoba že dělala prostý lid šlank. Sociální státy 20. století přivodily nebývalou změnu: proletáři jsou tlustí, neboť hojnost jídla je znamením blahobytu, střední vrstva a bohatci naopak prahnou po štíhlých postavách, neboť si to mohou dovolit. Staří neznali kolem stravy žádné sektářské trendy, nebyli posedlí orthorexií ani jinou podobnou pošetilostí. 

Maso bývalo jídlem slavnostním, určitě za římské republiky. Začátkem roku 183, tedy tehdy asi v březnu, zemřel pontifex maximus P. Licinius Crassus, praprapředek onoho nesmírného boháče z konce republiky. Lidu bylo na jeho pohřbu rozdáváno maso a třídenní slavnosti doprovázely zápasy 120 gladiátorů. Římanům se tehdy dostalo poprvé vpravdě hodně masité zábavy...

Vojenská strava se zdála být zdravá. Ostatky Římanů, kteří padli v Teutoburském lesu roku 9 n. l. a nalezené v Kalkriesu, vykazují zdravé zuby téměř bez kazů a dobře rostlé kosti. Podle kostí ze stálého legionářského ležení ve Vindonisse v Aargau (Švýcarsko) jedli vojáci mořské ryby, pstruhy, úhoře, ústřice, holuby, špačky, srny, jeleny, divoká prasata; co z toho patřilo do důstojnického kasina, není známo...

Ještě na začátku 2. století n. l. dává básník D. Iúnius Iuvenális za časů Hadriánových příklad skromného, dobrého tříchodového venkovského oběda, na který zve přítele. Jako první chod servíroval kůzle s chřestem a vejci, následovala slepice s půl roku uloženými hrozny a závěr oběda tvořily hrušky a jablka, obojí odleželé, protože Římané pokládali čerstvé ovoce se stromů za hůře stravitelné. Od řazení chodů pochází průpověď ab óvó usque ad mála, sníst vše od začátku do konce banketu, "od vejce po jablka".

Římané jedli i jiná jablka, granátová, málum púnicum, která zřejmě z Předního východu dorazila do Itálie přes Karthágo, a broskve, málum persicum. Jablka milovali Filippos i jeho syn světodějný syn, který měl za to, že nejlepší rostou v Babylónii. Jablek včetně citrusů, za něž je považovali, znali Římané na začátku 5. století n. l. 22 druhů, třicet druhů hrušek, pirum, devatenáct druhů fíků, šestnáct olivovníku a 23 révových odrůd, nejvyhlášenější švestky byly druhu „syrské“, damascénum prúnum, nicméně pěstovány v Itálii. Při návratu z parthské války roku 166+, viz tam, rozšířili vojáci orientální plodiny po západních provinciích. Na Rýnu se pak objevily třešně, broskve, meruňky, lískové oříšky a kaštany. 

Slepice, zřejmě poprvé chovány na maso a vejce v Indii, se via Mesopotamie a Egypt (zde kolem roku 1400) dostaly do Hellady v 6. století, ale obliba jejich masa nikdy nedosáhla rozsahu srovnatelné s dnešními poměry. Helléni si však oblíbili kohoutí zápasy. Římané slepice chovali, zápasy kohoutů tolik v oblíbě neměli. Slepice byla vždy dražší než kachna. U kachny se jedlo maso pouze na prsou, na krku a hřbetu; „zbytek vrať kuchaři“, káže literát Martiális. Po jídle vyjadřovat spokojenost krkáním, jako například u řady mimoevropských národů, doloženo mezi lepšími hellénskými a římskými zvyklostmi není/řec. erynganó n. ereugomai, lat. ructó. 

Zato byly v oblibě lovy zajíců a jejich maso, králíci stáli čtvrtinu ceny zajíců. Králíků bylo lokálně už tehdy přemnoho. Baleárští ostrované dokonce žádali Augústa, aby k nim proti přemnoženým čumáčkům poslal armádu (zřejmě první použití vojska na "polní práce"...). O hellénských zkušenostech se zající a králíky viz rok 323. 

Nejlepším opeřencem na stolu, tedy podle zkušeného literáta Martiála, je kvíčala, turdus, ze čtyřnožců zajíc, lepus, kteří byli i chováni. Neró pro pobavení diváctva, aby se v přestávkách nenudilo, předhazoval lvům v cirku bílé zajíce z Arkadie. Tradovalo se, že kdo z ošklivých lidí snědl zaječí pečeni, do devíti dnů zkrásněl. 

Zatímco v Mesopotamii a Egyptě patřila husa (řec. chén, lat. ánser) na vznešené stoly už v dobách staré říše, pro Římany to bylo ze známých důvodů zvíře víceméně kultovní.

Helléni zase dlouho nepili kravské mléko a jako pozoruhodnost u nomádů ve Skythii, tj. na dnešní Ukrajině a jižní Rusi, to uváděli autoři ještě začátkem pátého století. Zato Kyklópové, homérovští obludní synové Poseidónovi, mléko pili... První zpráva o výrobě sýra z kravského mléka je až u Aristotela koncem čtvrtého století; nejstarší nález sýra je z éry vlády Ramessea II. v saqqárské hrobce velmože Ptahmosea, viz k tomu rok 1304. Ovšem sýry z kozího a ovčího mléka patřily mezi stálice jakékoli kuchyně, k mání byly sýry velbloudí a kobylí. Vyhlášené byly sýry z Trebuly v Sabínsku, Sarsina v Umbii a Luny v Ligurii, z Dalmátie, Bithýnie a Narbonnské Gallie. Imperátor Antónínus Pius v březnu 161+ při večeři snědl hltavěji jakýsi alpský sýr, cáseus alpínus, v noci zvracel, druhého dne dostal horečky a třetího zemřel. Že by to bylo přímo v důsledku pozření pochoutky z Alp, uvedeno není a ani nikdo nespekuloval o otravě...

U Peršanů to bylo s mlékem jinak. Během jednání o míru roku 367 jako vděk za vstřícné postoje věnoval Artaxerxés II. athénskému vyslanci Tímagorovi hodně zlata, stříbra a služebnictva též osmdesát krav s pasáky, neboť pití mléka přispívalo k Tímagorově zdravotnímu stavu, jak Peršan soudil (doma v Athénách byl pak za korupci popraven). 

Obchodem mlékem se živil galaktopólos, latinský lactárius; srov. pozn. o „mléčném sloupu“, lactária columna, na Zelinářském trhu v Římě s. v. ženy. Žádný velký business to na rozdíl od moderní doby nebyl. Začátkem 21. století přišel do módy a světa podnikání ve Spojených státech svérázný druh mléka, mléko mateřské.

Římané s Hellény pili mléka kozí a kravská „syrová“ (pasteurisace nebyla známa a nikdo nevěděl o mikroorganismech), nebo jako nápoj jménem melca, zkysané mléko s cibulí a bylinkami. Jak se ukázalo roku 2002 rozborem zuhelnatělých sýrových bochníčků z kampánského Herculánea, byly sýry infikovány bakterií Brucellia melitensis způsobující u člověka brucellosu neboli maltézskou horečku. Dnes vzácná bolestivá choroba ve Středomoří postihovala údajně šestinu až pětinu venkovské populace, jak se soudí podle podílu nemoci na obětech vesuvské explose roku 79 n. l. • Kondensované mléko si dal patentovat 19. srpna 1856 Gail Borden z newyorského Brooklynu.

Ovčím a kozím mlékem dokonce Římané na rozdíl od Hellénů ulévali bohům a víno do jejich kultu dorazilo až za púnských válek. Kravské mléko a máslo ovšem jedli Germáni, pili pivo, ale to vše jižně od Alp nechutnalo: Butterbrot s bandaskou polévky nebo melty musely na svůj čas čekat předlouhá staletí do éry průmyslové revoluce.

Přitom máslo známo bylo a vařilo se na něm. Řecké bútýron a latinské bútýrum, podle starých slovo skythské, pochází zřejmě z Indie, ze sanskrtského bhutari nebo ghutam. V císařské době je obchod s ním zmiňován v Barygaze, dnešním přístavním městě Bharuč, dříve angl. Broach v Gudžarátu.

K máslu klasický starý svět cestu nenašel, protože měl dobře promaštěnou kuchyni olivovým olejem. V Mesopotamii však z kravského mléka máslo vyráběli, viz zde výše. • Máslo se stalo příčinou revoluce a jeho nedostatek přispěl k zániku německého císařství. 15. října 1915, v den Hindenburgových narozenin, propukly v Berlíně první máslové nepokoje před krámem obchodníka, který nechtěl s jeho cenou dolů. Úřady už 31. října stanovily nejvyšší možnou cenu másla.

Jogurt znali Sumeřané, ale jako vynález turkických národů se dostal do Evropy nejdříve s Huny a pak přes povolžské Bulhary. Teprve začátkem 20. století se stal módní záležitostí, když v Rusku přišli na to, že způsobuje dlouhověkost. Poprvé byl průmyslově vyráběn v Barceloně roku 1919: Isaac Carasso nazval firmu po svém synovi Danone.

Pivo nechmelové bylo rozšířeno především v Orientu, srov. zde výše. Byl to prastarý základní „lidový“ alkoholický nápoj všech civilisací mesopotamských a Egypťanů. Vyrábělo se z obilí (hlavně ječmene či pšenice), také datlí, fíků, palmové šťávy, Číňané již za časů dynastie Šang z prosa, srov. zde výše.

Chmelové pivo bylo pravděpodobně rozšířeno pouze mezi Thráky, Pannony, Germány a Kelty, obliby u Hellénů ani Římanů nikdy nedosáhlo, snad ve vrstvách proletářských (ale teprve z roku 746 n. l. je kronikářský záznam o tom, že se v Německu a v dnešním Holandsku dával do piva chmel). Když si Keltové pivo osladili medem, říkali tomu korma. Archilochos Parský, v polovině sedmého století první z iambických elegiků, poznamenal, jak se taková "lahodnost" konsumovala: "Třtinou pivo Thrák nebo Fryg srká...," tedy stejně jako v Orientu. Nápoj jmenuje slovem brytos n. bryton související snad s bryó/kypět. 

Nemůžeme se příliš divit: řecký název pro pivo, zythos, značí „zkvašené, kyselé“. Latinské cerevísia, cervísia je slovo původu keltského. Kelti zprvu kromě vína pili cokoli. Sabaia, illyrský druh piva obvykle z ječmene, bylo rozšířeno mezi chudými v době císařské a ten hnus prý pil Valentiniánus I. (zemřel roku 375 n. l.; dvanáct let před ním zemřel Iúliánus, který ještě pití piva v Galliích ironisoval).

V Andách v éře říše Wari, viz pod Peru, holdovali indiáni zkvašenému kukuřičnému „pivu“ s fermentovanými plody pepřovníku, předchůdci dnešního nápoje chicha. Nejstarší doklad je z doby kolem roku 600 př. n. l. Z doby kolem roku 1000 n. l. byl vykopán na vrcholu ploché hory Cerro Baúl v jižním Peru „pivovar“ zřejmě kultovního významu (v místě nebyl vodní zdroj). Roku 2006 vyrobili na universitě repliku takového piva, které bylo odporné chuti, ale alkoholické.

Nejstarší evropské pivní pokřiky vyryté na hliněném nádobí vykopaném v Paříži jsou ze třetího století n. l.: Copo, conditu(m) abes(t), est reple(n)da – Hospodský, chybí mi to ze sklepa, dolij láhev! Ospita, reple lagona(m) cervesa – Děvče, naplň láhev pivem!

V Evropě bývá 14. věk nazýván stoletím piva, hospod a alkoholismu. Nejstarší dodnes fungující pivovar je kláštera Weihenstephan se začátky pivovárečnictví z doby kolem roku 1040, dnes Bayrische Staatsbrauerei ve Freisingu. Prvním z volených hlav států, který dával vařit své osobní pivo, a to přímo ve sklepení svého oficiálního sídla, byl roku 2012 americký president Barack Obama v Bílém domě (podle svého oblíbeného receptu dával do něj med).

Stejně jako cokoli jiného, také pivo se uchovávalo především v hliněných nádobách. S revolučním přechodem z hlíny, skla a porcelánu na plechovky z hliníkové folie se přišlo až v novověku. Poprvé plnil pivo Krueger's Finest do plechovek roku 1923 pivovar Gottfrieda Kruegera ve Virginii; první americký patent na hliníkovou plechovku je už z roku 1810. První celohliníková balení jsou z firmy Hawaii Brewing Co. z roku 1958. Celkové prodeje baleného piva do plechu přesáhly ve Spojených státech objem prodaných láhví roku 1969. O pivu a pivním století viz pod křesťanství.

Podle Pliniovy zprávy vylíčil ethnograf a grammatik z prvního století M. Terentius Varró v satyře Peri edesmatón, O jídlech, odkudže přišly do Říma různé lahůdky, za nimiž se hnala římské smetánka z konce republiky. Nejlepším to nejlepší; a tak vznikla první snobská "nej" fungující dodnes: když nejíte xx a u XX, pak nejste - společensky neexistujete.

Ostatně našich pověstných „horních deset tisíců“, obrat, který zřejmě vzešel z Pohádek tisíce a jedné noci a nikoli z reality moderních států, bylo v Římě skromněji. Vlivných a bohatých rodin, „pravých Římanů“, po celé říši s odhadem padesáti šedesáti miliony obyvatel nemohlo být ani dva tisíce, spíše méně. Lze tak dedukovat podle intensity opakování jmen v různých historických souvislostech.

Pro takové lidi byl správný páv z kuchyně samské (lat. pávó a řecké taós je od zvuku, který pták vydává) a první v Římě  servíroval pečeného páva řečník Q. Hortensius roku 55. Frankolín, druh koroptve, pochází z Frygie, jeřáb z egejského Mélu, kuchyňská úprava kozlů ze západodohellénské Ambrakie, roční tuňák z Chalkédonu naproti Býzantia (dnešního Istanbulu), vepři a sýry z okolí Syrákús, nejlépe dojily kozy na Skýru, hořčice z Kypru, cibule ze Samothráky a majoránka z Tenedu. Jablka byla nejlepší z vsi Sidús u Korinthu, nebo z Mattia, alpské vsi nad Aquilejí, popřípadě z paflagonských Ganger.

Muréna musela být z jihošpanělského Tartéssu (foinícký Taršíš, pozdější Baetis), chovné murény z Messinského průlivu, oslíci ze západoanatolského fryžského Pessinúntu, mušle a ústřice z jihoitalského Tarentu, mečoun, rozinky a sušené fíky z Rhodu, vyhlášeny velikostí byly parmice z jezera při bíthýnské Níkaji, papouščí ryba z jihoanatolské Kilikie, humři/astakos od Liparských ostrovů n. z Helléspontu, mandle z Paflagonie, Kypru, Naxu nebo Thasu, ostrova před Thrákií (v roce 2014 osmdesát procent světové produkce mandlí pocházelo z Kalifornie), kaštany od Hérákleie Pontské, zelí z aiolské Kýmy, palma a její datle z Egypta (zde známo na 170 druhů), o ceněných datlích damascénských viz rok 64, lískové ořechy z Persie a žaludy z Hispánií, nejjemněji mleli pšeničnou mouku ve Foiníkii.

Když měla být šunka, pak menapská, perna dé Menapís, od belgického nárůdku pěstujícího slavně prasata a ovce. Velevyhlášená byla prasata/choiroi z Assu v Tróadě, sněhověbílá a metr a čtvrt vysoká (2,5 lokte). Když byl Ptolemaios Euergetés I. v Assu, dostal jednoho takového tvora darem, ale ne více, neboť je stačil vykoupit Eumenés, a to kus po čtyřech tisících drachmách. Gallskou šunku chválili též Helléni/pernai hai galatikai, za vyhlášené byly pokládány též kybirská a kantaberská z Pompael.

Radost z čuníků nesdíleli všichni národové starého světa. Z předislámských zákazů vedle židovského nebylo z náboženských důvodů možné jíst vepřové v chrámovém státečku Komán Pontických. Když Octaviánus povznesl jistého Kleóna z Mýsie, briganta, kněze Dia Abrettenského, přítele Antoniova a svého na kněze ve vnitrozemí Pontu, netušil, že ho poslal na smrt. Kleón jedl, jak byl zvyklý, vepřové ve městě a chrámovém okrsku, třebaže toho panoval zákaz. Bohyně mu to do měsíce spočetla: zemřel na jakousi chorobu.

Dušené kaštany s kapustou zůstaly „německou“ pochoutkou ještě v době Heinricha Heineho (Deutschland, Ein Wintermärchen, 1844). Stejně jako treska na másle, uzenáč s vejci, pečené kvíčaly s jablkovým moštem, husa a vepřový rypáček.

Z Gallií Římané dováželi vyhlášenou hořčici, kterou mnohem později, ve čtvrtém století n. l., jistý Rutilius Taurus Aemilianus Palladius popisuje jako směs hořčičné mouky s medem, olivovým olejem a octem. Hořčice ovšem byla známa již v paňdžábských kulturách před rokem 1200 a v Číně. Byl do ní blázen mimo jiné Louis xiv. a pro říšského kancléře Ottu von Bismarcka nebylo prý nic chutnějšího nad frankfurtský párek s hořčicí. S první reklamou na hořčici přišel 15. února 1768 její výrobce Benjamin Jackson z Philly v pozdějších Spojených státech).

Starý svět sladil výhradně medem. Znal ho velké množství druhů, v podstatě každý kraj měl své specifické chutě. Korsický byl prý hořký, tedy asi nedobrý, mizerný byl prý ze Sardinie, za to kolem sicilských Hybel, kde bylo plno bylin, vznikal med vynikající kořenitou chutí. U Římanů nejvyhlášenější byl med z attického Hyméttu. O chov včel na statcích se staral apiárius. Receptury počítaly s medem k masu, rybám, divočině, ovoci, k potření šunky na konservaci, do vína. Oblíbenější byl med cukernatější.

Třešně do Říma přinesl z války s Mithridátem Eupatorem z Pontu L. Licinius Lúcullus, medový meloun C. Iúlius Caesar z Alexandrie (nejlepší melouny ale zřejmě byly středoasijské; za nejlepší označil mnohem později Marco Polo melouny ze severoafghánského Šibarghánu). S prvenství Lúcullovým to asi nebude tak žhavé. Před ním třešně popsal Dífilos ze Sifnu v době krále Lýsimacha, jednoho z diadochů: jsou prý šťavnaté, ale málo výživné a nejlepší jsou nevařené. Vynikají červené mílétské, které jsou též močopudné. 

Gazely musely být gaetulské ze severní Afriky, bažanti ze Skythie. Rozumí se zřejmě z okolí řeky Fáse/Fásidy v Kolchidě, odtud jméno ptáka fásiános, cf. něm. Fasan a saharskou zemi Fezzán, srov. pod Garama. O prvním chovateli bažantů Leógorovi viz rok 433 a 415. Na svátečním stolu principa Sevéra Alexandra chváleného za střídmost býval bažant podáván o Iovových svátcích a sáturnáliích, někdy s přídavkem kohouta nebo husy, na Nový rok, o hilariích Velké Matky bohů a o apollinských hrách. Denně mladý princeps vypil 2,2 litry vína smíšeného s medem (mulsum) a bez pepře, 1,1 litru s pepřem; z ostatních kořeněných vín, jimž holdoval jeho příbuzný Sardanapallos/Héliogabalos, si dával v létě vedle studené vody pouze víno kořeněné růžemi. Po Tráiánově vzoru na hostinách zachovával pravidlo, aby se po druhém chodu vypilo nejvýše pět pohárů vína.

Mleté maso, sekané všeho druhu, Helléni a Římané znali; srov. o párcích níže a zelné závitky plněné vepřovým sekaným masem z pátého století: jako dnes jsou s vinným nebo fíkovým listem. Americká sekaná, známý „hamburger“, se poprvé objevil na jídelním lístku 5. ledna roku 1889, a to ve Walla Walla v americkém státu Washington.

V posledním století republiky v Římě kypěl „stolovací“ průmysl. Kreopólos a carnárius n. lanius, řezníci a obchodníci s masem, neměli, jako ostatně všechna řemesla, u Římanů nebo Sparťanů dobrou pověst. O to lepší obchody dělali. Magnáti si sami pěstovali ryby v umělých nádržích se sladkou i slanou vodou, ústřice, ptáky všeho druhu, divokou atd. Chovatel včel prodal ročně medu za deset tisíc séstertiů. Holubník v podobě věžičky i s holuby přišel za raného císařství na sto tisíc séstertiů.

Ovšem ne všichni z nich byli do kuchyně. Jako první holubí pošta v Evropě posloužili ptáci roku 44 – 43 pro dopravu zpráv konsula A. Hirtia D. Brutovi do obležené Mutiny, viz rok 43. Srov. případné použití po bitvě na řece Sangras roku 540, viz tam. Rytíř L. Axius v 50. letech, krátce před caesarskou občanskou válkou, holuby obchodoval a za párek požadoval čtyři sta dénáriů (o bojovém využití holubů starověk neuvažoval; srov. neuskutečněný britský nápad s roznáškou výbušnin holuby na nepřátelské území na začátku studené války). Největší holubi v celé Itálii byli kampánští.

První člověk v Římě, který si doma instaloval spodní vytápění lázně/vany, byl v 90. letech posledního století republiky C. Sergius Óráta. Jeho balinea pénsilia, „vysuté lázně“, měly pod nádrží s vodou dutý prostor, kam zespodu přicházel ze sklepních kamen teplých vzduch. Óráta (z lidové podoby slova aurátus, "zlatý": asi měl rád zlaté rybky) byl na vodu a bydlení zřejmě hodně vysazený. Kromě primátu v oboru římského bytového stavebnictví, které mu nepochybně zprostředkoval a postavil nějaký hellénský architekt s otrockým nebo propuštěneckým statutem, jako první Evropan podnikal v rybných chovech a jako pozemkový developer. 

Ryby nechoval pro svůj stůl, ale na obchod. Přesněji ústřice: v kampánském zálivu mezi Puteolí a Mísénem přehradil Bájský záliv a vznikl před počasím chráněný vodní prostor, jemuž se říkalo lacus Lucrínus, Lucrínské jezero. Óráta na severním okraji dnešního Neapolského zálivu pěstoval odděleně různé druhy ryb a v ostreáriích ústřice, na břehu v okolí rekonstruoval nebo postavil drahé villy a prodával kombinaci obého. Byl nesmírně zručný a předběhl dobu svým public relations (srov. tam): vnutil Římanům názor, že jeho ústřice z Bájí jsou ty nejlepší, pozvedl je na prvotřídní zboží a ačkoli se později za císařství dovážely ústřice z Britannie a z Brundisia, pověst si lucrínské škeble udržely.

Založil průmyslové odvětví, které vydrželo. Například ve Francii v prvních letech 21. století se chovem ústřic zabývalo patnáct tisíc pěstitelů, kteří jich ročně vyprodukovali 130 tisíc tun. Nelze říci, zda současné ústřice jsou potomky těch antických. Jejich téměř veškerou populaci v 80. letech 20. století vyhubila jakási bakterie a farmáři starou evropskou (říkalo se "portugalskou") populaci nahradili ústřicemi z Japonska a Britské Kanady ("creuse"). Roku 2008 napadla ústřice znovu bakterie vibro aesturianus a roku 2013 jejich produkce ve Francii padla o čtyři pětiny. • O pověsti rybářů a chytání ryb viz pod rybolov, ryby.

Jako první v Evropě zřídil chov šneků, cocleárum vívária, zřídil v okolí Tarquinií jistý Fulvius Lippínus (n. Lupínus/Hirpínus) někdy koncem 50. let před občanskou válkou. Pěstoval odděleně čtyři druhy, z nichž vynikali bílí šneci reátínští, velcí z Illyrie a tuční afričtí. Lippínus založil také velkochov plchů, glírés, viz zde níže. V jedné z vykopaných herculánských hospod byla nalezena poslední snídaně z 24. srpna 79 n. l., kdy městečko zahubil Vesuv. Skládala se z mušlí a šneků (ale také z pečiva ze zkažené mouky, nehezké reklamy pro dávnou firmu.

Velkoptáčníci, čihaři či čižbáři, měli tak rozsáhlé chovy, že dokázali najednou uspokojit zakázku na pět tisíc kvíčal, kus za tři dénáry. Augústus koupil za dvacet tisíc séstertiů havrana říkajícího Ave Caesar Victor, "zdráv buď vítězný Caesare", pořídil si mluvícího papouška a straku (a dokonce havrana říkajícího Octaviánovi nelibě znějící Ave Caesar Victor Antóní, zdravící jako vítěze Antónia; chovatel jistil svou investici).

První chov ptáků, avivária, vedl M. Laelius Strabó z Brundisia. Jako první cvičil ptáky zpívat a mluvit Clodius, syn bohatého herce Aesopia.
Velkochovatelé ryb dokázali najednou dodat dva tisíce murén. C. Iúlius Caesar roku 46 o hostinách během svých triumfů pohostil Římany šesti tisíci murénami velkochovatele Gavia Hirria. Neměl sice v Římě nijak velkou villu, ale chovy se po jeho smrti prodaly za čtyři miliony sésterciů.

Po L. Liciniovi Lúcullovi zůstalo ryb za čtyřicet tisíc sésterciů, které rozprodejem získal dědic ze závěti M. Porcius Cató. Ryby prý jako první choval před Órátou L. Licinius Múréna. V časech Cicerónových měli chovné rybníky L. Licinius Lúcullus, L. Marcius Philippus a u Baul Q. Hortensius Hortalus, vyhlášený řečník. U své villy u Neápole dal srovnat se zemí překážející kopec za více peněz než na kolik přišla stavba honosného sídla, aby na jeho místu mohl vzniknout záliv, v němž Lúcullus choval ryby, vivárium. Cn. Pompéius Magnus, jeho životní sok, mu proto říkal Xerxés v toze.

Z druhého století n. l. pochází vrak lodi nalezené roku 1999 u obce Grado v Jaderském moři vybavené zřejmě pro dopravu živých ryb tankem doplňovaným z moře ručními pumpami čerstvou vodou (tyto ale ve vraku nenalezeny).

Chovatelská móda se vrátila. Z Japonska do Evropy na přelomu 2. a 3. tisíciletí si sběratelé za velké peníze vozí druh bílého kapra s červenými skvrnami koi. Byl vyšlechtěn kolem roku 1000 n. l. a roku 2003 přišel ceněný exemplář v Evropě až na 30 tisíc eurů. S obyčejnými byť chovnými kapry středoevropskými z Třeboně nebo z Peitzu na okraji Spreewaldu nelze asi srovnávat...

Římané znali dokonce nadšence, kteří jako první v dějinách úspěšně přesazovali v moři živočišné druhy. Jistý Optátus, velitel mísénské flotily, čemuž asi vděčil za to, že byl Claudiovým propuštěncem, pěstoval v sádkách rybu pyskouna/scarus, tvora z Karpathského moře (staré označení pro vody kolem Karpathu a Rhodu), u západoitalských břehů neznámou. Časem ji vypustil v moři mezi Ostií a Kampánií a věnoval chovu pět let: zakázal rybu lovit a chycenou museli rybáři vrátit moři. Je to nepochybně první případ umělého vysazení mořského živočicha v Evropě.

Láska k luxusu působila u římské elity stejnou citovou deviaci jako lidem dnešní éry. Censor L. Licinius Crassus, vyhlášený řečník a vážený občan, se zamiloval do své murény, kterou doma choval. Prý jí dával náušnice a náhrdelníky, poznávala ho po hlasu a jedla mu z ruky. Když mu v chovném rybníku zemřela, oblékl se do černého jako by mu odešla dcera. Kolega v censurském úřadu roku 92, srov. tam, Cn. Domitius Ahénobarbus mu nepřiměřené chování vyčetl v senátu: censoři se přeci starali o mravnost římské smetánky. Crassus se ani nezačervenal a hájil se tím, že koná věc zbožnou a milou, že zemřelou oplakal, zatímco Domitius neoplakal žádnou ze tří žen, které pochoval, žádnou...

Pozdní římská tradice praví, že rodové přízvisko Múréna patří ke klanu Liciniů díky oblibě k chovu murén. Hortensius si prý natolik oblíbil jednu murénu, že truchlil, když v jeho ville v Baulí u Bájí pošla. Antónie, manželka Drúsova zase ozdobila svou murénu šperky a na tuto zvláštnost se prý chodili Římané do Baulí dívat.

O murénách jako rybách dravých se však říkaly i jiné věci. Propuštěnec a v Asii zbohatnuvší vlivný jezdec P. Vedius Pollió (zemřel roku 15 n. l.), Augústův přítel, prý dával do vívárií s murénami vhazovat odsouzené otroky, protože se nemohl dívat na to, jak lidské tělo sápají pozemské šelmy v circu. Byl to esthét, ale když jednou hostil Augústa, nařídil v jeho přítomnosti hodit murénám otroka, který právě rozbil křišťálový pohár. Vládce světa mu to nedovolil a naopak nařídil rozbít všechny takové poháry v domě; přesto ho učinil Vedius Pollió universálním dědicem. Lidské maso murénám svědčilo. L. Annaeus Seneca zaznamenal, že za něho zemřela muréna, kterou do sádky, piscíny, ve ville Pausilypum u Neápole, tehdy již v majetku císařů, před šedesáti roky dal právě Vedius Pollió a že tam jsou ještě další dvě.

V této souvislosti stojí za zmínku, že o zevšednění všech druhů požitků a o střídmosti je velká část dochované antické literatury. Záplavu každodenního života sexem a alkoholem (vínem) dokladoval ve svých skvělých, pro novověkého čtenáře možná příliš obscénních satyrách básník Iuvenális, starší vrstevník Hadriánův.

Nicméně jeho proslulé „Přej si, ať ti ve zdravém těle zůstane zdravá mysl“ se nevztahuje na naše těla, jak neúnavně presentují tělocvikáři všeho druhu a reklamní agentury ve službách firem kolem fitness a wellness: opravdu veršotepci šlo pouze o to říci, abychom duševně příliš nezaostávali.

Je pozoruhodné, že kultura orientovaná tolik na kulinářské požitky nevybudovala systém dnešních spotřebitelských testů. Až 23. března 1926 držel ing. Frederick Schlinck (zemřel roku 1995) v Community Church v městě White Plains ve státu New York v Men´s Discussion Club přednášku a přehánění v reklamě a o její klamavosti. Sousedsky se pak dali lidé dohromady a v říjnu následujícího roku založili Consumer´s Club a dávali dohromady seznamy zboží s osobními hodnoceními a doporučeními.

Experimenty Apíciů, Nómentánů (jiný výstředník z Augústovy éry, nic bližšího o jeho úchylce však není známo) a dalších ve starověku mají v době moderní nástupce financované dokonce nadnárodními korporacemi. V Bremerhavenu je provozován Institut für Lebensmitteltechnologie und Bioverfahrenstechnik BILB. Některé projekty brémské státní organisace financuje Evropská unie a vyhlášení evropští kuchaři zde konsultují a zkoušejí s potravinářskými inženýry nové varné methody a taje molekulární gastronomie. Vyzkoumali vaření v tekutém dusíku a pochoutky jako kaviár na bílé čokoládě nebo mangovou kaši s květákem a sosnovou a piniovou silicí. „Specialita“ pojídání jílu na pročištění žaludků, vyhnání jedovatých látek z těla a získání řady výživných látek, geofagie, například u některých z Afričanů, je doložena ve starém světě jen jako lékařská praktika.

Ryby, ryby
Ryby pochopitelně patřily k základní stravě všech sociálních vrstev středomořského, tedy i hellénského světa, a to v pestrosti, jak se v podstatě uchovala dodnes. Rybami a rybolovem se zabývala řada autorů. Kaikalos z Argu, Núménios z Hérákleie, Pankratés z Arkadie (suchozemec!), Poseidónios z Korinthu a Oppiános z Kilikie. O chytání na háček v epických verších skládal Seleukos z Tarsu, Leónidás z Býzantia a Agathoklés z Atraku (thessalského?). 

Obchodem slanečky, řec. taríchos, prosluly hlavně obchodníci z Kimmerského Bosporu na severu Černomoří a z ústí řek Tanais, Borysthenés a Hypanis čili Donu, Dnipru a Buhu. V Tyritaké alias Dia jižně od Pantikapaia bylo nalezeno několik desítek nasolovacích nádrží. Ryby v láku byly přepravovány v recyklovaných amforách, kterých se na jednu loď o výtlaku 23 až 25 tun vešlo šest set. Sušené ryby, stejně jako například fíky, se přepravovaly ve velkých koších/sargané. Obchodování se slanečky byl business nejen výnosný, též vážený. Na Démosthenův návrh dostal athénské občanství jistý velkoobchodník nasolenými rybami Chairefilos dovážející zboží se svými syny z Bosporu do celé Egeidy. Z Pompéjí známe velkoobchodníka A. Umbricia Scaura, který vozil ryby do Itálie z Hispánií a vyráběl slavné garum. 

Konsumenty ryb konservovaných sušením, uzením, solením nebo naložením do koření či medu byly ve Středomoří především chudší vrstvy. Na slunci sušené tresky nazývali Helléni přiléhavě melandrya, tj. černá dřeva, polena. Tuňák/thynos, sardel/afyé, skumbrie, platýz/pséttys n. rhombos, patřily na stůl kohokoli. Muréna, řec. myrainá, nebo úhoř/enchelys, se vešly na stůl pouze lidí majetných; nejlepší prý byly z Messinského průlivu, z moře mezi Messánou a Rhégiem.

Mezi římskými snoby patřilo k bontonu držet si vlastní chov murén, ryb a ústřic, ryby jako i jiná „stolní zvěř“ byly na konci republiky a za císařství chovány průmyslovými methodami (viz zde výše). Kaviár byl z Černomoří, jak Slované přejmenovali "ekonomicky" velmi Pohostinné moře, vyvážen až do ptolemaiovského Egypta. Kdo by tušil, že na něj jednou bude alergický zrovna poslední íránský šáh Muhammad Rezá Pahleví, když jeho země byla a je proslavena kaviárem kaspickým... Obchodník s tuňáky či slanečky byl kybiosaktés (kybion, tuňák). Jako přezdívka připadlo v Alexandrii označení Seleukovi VII. (s velkou pravděpodobností nikdy nevládl, viz) a o sto dvacet let později císaři Vespasiánovi, poněvadž Alexandrincům na dovážené slanečky uvalil speciální daň.

Na rybách "ujíždějí" v moderní době hlavně Japonci. Za tuňáka modroploutvého, thunnus thynnus, ochotně platí velké summy. Začátkem roku 2013 dostali rybáři v Tokiu na trhu v aukci za 222kilogranovou rybu rekordních 1,35 milion eur, asi šest tisíc za kilogram. Bylo z ní na deset tisíc porcí suši. 

Jediná porce naopak nebyla v únoru 2015 z jiného kapitálního úlovku. V deltě Pádu ulovili dva Italové třímetrového sumce o váze 127 kilogramů. S trofejí se vyfotografovali a rybu vrátili do vody. Japonský rekord, který sám vytvořil, překonal sušiový restauratér Kijoši Kimura v lednu 2019, když za 278 kilogramů těžkého tuňáka zaplatil na tom samém tržišti 333,6 milionů jenů, tedy 2,7 milionů eur (3,1 mio USD).  

Vedle nasolování ryb byla v hliněných amforách konservována také ostrá rybí polévka, resp. její základ, polotovar oxygaron: byl to předchůdce polévek z konservy z časů první světové války anebo pozdější "z pytlíku". Obdobně byli oblíbeni raci, krabi, chobotnice a ústřice, naopak říční ryby u Hellénů ani Římanů v oblibě nebyly. Během Alexandrova středoasijského tažení roku 329 přišel na armádu v nehostinné zemi takový hlad, že se mimo jiné "udržovali při životě v nouzi též říčními rybami a bylinami/in pénúriá mílités fluviátilí pisce et herbís sustinebantur", jak zaznamenal Q. Curtius Rúfus. Módní rybou byl za republiky jeseter, acipénser/acipenser n. helops/elops od Rhodu; v dobách Plíniových už zevšedněl. Ústřice se jedly ovšem po celé západní části říše, podle nálezů velmi rozšířeny byly na Rýnu.

»Frutti di mare«, směs ryb, ústřic, mlžů, krabů, humrů a garnátů prý jako první s sebou do Říma a tím pádem do Evropy přivezl syrský Arab známý jako Sardanapallos, později Elagabalus/Héliogabalos, klučina-velekněz z Emesy. Šílený Orientálec vymyslel sekanou z mořských tvorů, řekněme prapředky dnešních průmyslových „rybí prstů“ (podle jiného výkladu to byl vynález humří majonesy?). Obnovil užívání tzv. sybarské speciality, olejnaté rybí omáčky pocházející prý z roku 510 př. n. l., ale nic o ní nevíme.

Chlapecký Sardanapallos napodoboval Apícia. Jedl velbloudí paty, hřebeny z kohoutů, slavičí a páví jazýčky, služebnictvu rozdával mozečky plameňáků a kvíčal, hlavy papoušků, bažantů a pávů, vejce koroptví. Psy krmil husími játry, na hostinách měl kolem sebe krotké lvy a tygry a krmil je papoušky a bažanty. První rozdal lidu zadarmo zředěnou rybí polévku a u jídel na svých císařských hostinách chtěl mít cenovky s údaji vyššími než ve skutečnosti: prý to je jako koření zvyšující chuť k jídlu. Jedl ryby v modré omáčce (neznámého složení), dával si plnit bazény vínem a růžemi a koupal se v tom. Perel prý užíval namísto pepře, tvrdil římský bulvár, a vylosovaným na hostinách rozdával dárky jako eunúchy, čtyřspřeží, nosítka, deset velbloudů, deset pštrosů, nebo také naopak deset much, deset liber olova. Byl autorem zvyku, aby dárky vyznačené nebo napsané na losu, tessera, losoval herec; což svým způsobem přetrvalo dodnes.

Zvyk podobných losování se objevil znovu mnohem později ve Vlámsku, kde se rozjela jedna z prvních evropských loterií. Roku 1465 ve dnešní Belgii z výnosu prodeje losů obnovovali kostely, kanály a chudobince. Roku 1515 se konala první loterie v Janově a z "lotto" je zřejmě slovo pro celou instituci. François/František I. autorisoval první loterii ve Francii, státní loterii v Anglii založila roku 1567 Elizabeth/Alžběta I. Nizozemí má nejstarší dosud provozovanou státní loterii (od 1762), další stále fungující loterií je státní španělská vánoční z roku 1812 Sorteo de navidad s hlavní cenou zvanou El gordo.

Rekordní částku pro jedince všech dob z loterie získal 26. prosince 2002 Andrew Whittaker Jr. Z obce Hurricane v Západní Virginii v USA, když uhodl pět čísel vánoční lotýnky plus dodatkové číslo k jackpotu. Vyneslo mu to 315 milionů dolarů, ovšem po zdanění mu bylo vyplaceno jen 111 milionů. Vyšší byla výhra z roku 2000 rovněž v Americe, ale o 363 miliony dolarů se podělilo několik výherců. Tuto částku o dva miliony trumfla výhra v loterii Powerball v únoru 2006 v Lincolnu v Nebrasce.

Evropským rekordem byla výhra 13. srpna 2003 v italské státní loterii s výhrou 66 milionů eurů. 30. července 2005 ji trumfla šestinásobná matka a prodavačka na půl úvazku v drogerii Dolores McNamara(ová) v irském Limericku výhrou 115 milionů eur. Českým rekordem je výhra v jackpotu Sportky z 20. srpna 2003: jeden sázející získal 112.931 milionů korun českých (rok starý rekord činil pro dva sázející po 74,292 milionech).

V hellénismu a hlavně v římské době se po celém Středomoří rozšířil rybný průmysl s regulérním pěstěním ryb a konservací tuňáků a sardelí do amfor. Proslulá byla kořením zakonservovaná tepelně neupravovaná pikantní rybí omáčka mnoha druhů a podávaná ke všem jídlům, řec. garon, lat. garum, vyráběná „fabricky“. Garem prosluly Pompéje (bylo nažloutlé), Leptis hé Mikrá a jihohispánští výrobci, baetická Baeló Claudia, dn. lokalita Bolonia u Tarify). Jejím základem bylo rybí maso i s vnitřnostmi prošlé několikatýdenní kontrolovanou hnilobou na slunci a proložené vrstvami koření. Fermentovaná omáčka přispívala k šíření rybích parasitů napříč římským Středomořím i do míst, kde nikdy žádnou rybu nikdy neviděli. Z krve tuňáků vyráběli Helléni omáčku haimation/"krevnice", liquámen byl druh gara asi vyráběný z rybího tuku, alléc byl italická rybí polévka i s kostmi. V Pontu byla oblíbena marináda oxygaron, garon s vinným octem. 

Nádoba na garum se jmenovala garális, snad zde prapůvod slova pro pověstný křesťanský "grál". Bývalo i garum castum, čisté g. neboli „košer“, stejně jako muria, halmyris, casta košer lák a rybí polévka. Podobné ochucovadlo se dodnes připravuje v tamilské Indii, na Cejlonu a v jihovýchodní Asii (podle jiné theorie bylo však ve směsi tolik soli, že k hnilobě nemohlo docházet). Zda nějak souvisí s mediterránním kulinářským nápadem, nelze stanovit. Sumero-babylónské garon se jmenovalo šiqqu, viz zde výše.

Čínský „ekvivalent“ všudypřítomné kořenící sauce, sojová omáčka, do Středomoří nepronikla, stejně jako sojové boby.
Roku 2000 byl v moři v hloubce 25 metrů a necelé dva kilometry před Alicante nalezen vrak římské lodi dlouhé asi třicet metrů se čtyřmi sty tunami nákladu: kromě olova a mědi 1500 metrových amfor s rybí omáčkovou specialitou z doby kolem začátku našeho letopočtu. Protože amfory nebyly hermeticky uzavřeny, z původního obsahu zbyly jen stopy, které se začaly zkoumat roku 2006. Loď byla zřejmě na cestě z Gád/dn. Cádizu do Říma.

Ve vodách u ostrova Aegilium/Igillia, dn. Giglio, byl v 80. letech objeven vrak římské nákladní lodi ze třetího sto. n. l. rovněž s nákladem gara pocházejího ze severní Afriky.

Římané jvedle chovu ústřic zprůmyslnili na konci republiky rovněž zelinářství: na Tiberu před Římem stály např. okurkové skleníky. Okurky, které přišly do Itálie v několika druzích z Hellady a tam z Indie, miloval císař Tiberius, takže jeho zelináři disponovali "zavěšenými" záhony na kolech, aby v létě mohly stát na slunci a v zimě se daly zatáhnout do skleníků.

V severozápadní Anglii v Luguvalliu/Carlisle archeologové nalezli nedotčený hliněný džbán, obsahující směs z tuňáka, datlí, medu, vinného octa, koření a vonných bylin. Římané tuto směs v pastě jedli k vajíčkům natvrdo.

V časech cenové explose se dělo s rybami dokonce i něco jiného: svým způsobem ovlivnily politiku. Tiberius byl prvním z císařů, kteří se snažili mírnit obrovské náklady věnované na hry všeho druhu, tedy také gladiátorské. Ačkoli jinak šetrní, ani jeho předchůdci ve vládě C. Iúlius Caesar ani Augústus na hrách nešetřili ani sesterc.

Augustův nástupce snížil platy hercům, omezil výdaje na gladiátorské hry a dokonce hospodským zakázal prodávat ve svých podnicích pekařské výrobky. Co Tiberia rozčílilo? Když se dozvěděl, že se na trhu prodávaly ryby parmice po třiceti tisících sesterciích, tedy v ceně většího soběstačného statku! O několik let později se šílený císař Gáius koupal v ohřívaných i chlazených voňavkách, srkal perly rozpuštěné v octu, jak ho inspirovala Kleopatra s Antóniem (viz pod hostiny). A dal si vystavět desetiřadky s pestrobarevnými plachtami, s lázněmi se sladkou vodou, sloupořadími, dokonce s vinnými keři a ovocnými stromky a v doprovodu naloděných hudebních a pěveckých sborů plul podél pobřeží Kampánie.