Bar-Baz

Baraq, Barkas, Barcas§ viz Hamilkar

Baratés z Palmýry, manž. Catuvellaunky Régíny§ 166+ 

Barasdátés z Armenie§ viz Varzdátés

Barbalissos, m. na Eufrátu poblíž ruin starého Emaru, dn. Bális v SYR§ 252+, 259+ 

barbar, barbaros, barbaři, srov. lat. balbus, breptající, všichni, kteří nemluví řecky, srov. slovanské „Němci“, popř. romské a hebrejské označení pro všechny, kteří nepatří do cikánské nebo židovské komunity. Akkadské barbaru/sum. ur.bar.ra s významem "vlk" s našimi "barbary" společného nemá nic. 

Od helléno-perských válek mělo slovo nepřátelský, pohrdlivý tón, především tak Helléni označovali Peršany; srov. Aristotelovu radu Alexandrovi, rok 343. Označení b. se nedostalo Egypťanům, od dob Alexandra I. Makedonům a později Římanům. Na délských apollóniích kolem roku 270 zvítězili v dorosteneckých kategoriích mladíci z Byblu a kolem roku 200 na nemejských hrách závod spřežení vyhrál jistý Diotímos ze Sídónu, syn Dionýsiův, povoláním "dikastés/soudce": zjevně šlo o hellénisovaného Foiníčana, který byl ve své vlasti ve vládní funkci: sofet, řec. dikastés. Doma na jeho poctu dali vytesat mimo jiné do kamene zachovaný oslavný epigram v dobrém hellénském stylu tohoto žánru.

Barbarofónos však nemuselo znamenat ethnicitu. Jedno staré slovníkářské heslo tvrdí, že "těžkou a nezřetelnou", tedy barbarskou výslovnost mají Élejové a Kárové. Élejští obývali Élidu s Diovým okrskem Olympie, jde tedy v takovém případě o "buranství".

Mágnus Mágnentius, Kónstantínův magister mílitum (= náčelník genštábu) se chopil vlády v Galliích roku 350. Po třech letech si vzal život. Jeho matka byla Frankyně, čímž byla ještě v této době pokládána za barbarku. Viz také pod Berberové, kterým říkají Arabové Barbar. V 17. až 19. století byly Evropany nazývány státy severoafrických pirátů a korsárů v Maroku a pod tureckou hegemonii barbarskými, barbaresques; také s ohledem na jejich berberství.

Assyřané měli slůvko nuá´um, nuwá´um, nu´u pro blbý, barbarský, domorodý, pl. nu´á´ú; nuwá´uttum byly záležitosti domorodců (v užívání v assyrských obchodních osadách v Anatolii). Podobně označovali Číňané své okolí za barbarské, vlastně celý svět: ti (pinyin: di) barbary na severu od říše středu, man na jih, žung (rong) na západ a i (yi) na východ. Hindské barh-barh znamená žvanění a elity Hindustánu, hovoří-li o civilisovanosti a kulturnosti, pak mluví o sanskriti, sanskritské kultuře, tedy hindské, k níž je všechno ostatní cizí a může se jí podrobit (což se Britům svou úporností a krátkodobou vládou nezdařilo, soudí Indové). 

Barbaři bez úvozovek

Barbaři jsou lidé, jimiž civilisovaný svět opovrhuje, kteří ho však sami nezatracují, učí se od něho a jednou se ho zmocní.

Pyrrhovi to bylo nad slunce jasné. Jihoitalští Hellénové ho zvou na pomoc proti jakýmsi barbarům. Asi proti takovým, které jeho vzdálený příbuzný Alexandros Veliký podrobil cestou do Indie. Pyrrhos porazí ty italské, pustí se na západ a bude stejně slavný jako král všech králů.

Barbaři, kteří na hvězdu z východu na jaře roku 280 př. n. l. čekali, byli Římané. Épeirský král, potomek Achilleův, viděl svět očima profesionálního válečníka, který musel vítězit a na to měl vojenskou vědu, kus civilisace. Když poprvé spatřil římské konsulské vojsko, prohodil: „Sešikování barbarů není barbarské. Uvidíme, co bude, až se dají do práce.“

Civilisace s taktikou, dvacet slonů a bojové nasazení byli králi málo platné. Po pěti letech bojů v Itálii a na Sicílii musel domů. Jeho barbaři totiž stavěli do pole stále nové a nové legie, jakoby měli nevyčerpatelný lidský potenciál. To král z civilisace nemohl tušit: Římané po jeho odchodu ovládli celou Itálii na jih od Pádu a vojensky byli silnější než Makedonie a všechny státy mateřské Hellady dohromady.

Barbarství na dekret

Slovo barbaros úzce souvisí s převahou. To, čím kulturní svět, zde Hellénové, pohrdal, se samo rychle emancipovalo. Když Římané o osm desetiletí později porazili Filippa V. Makedonského, vděční Hellénové jim povolili účast na svých hrách, čímž je uznali za kmenově příbuzné: Roku 196 př. n. l. přestali být Římané úředně barbary. Helléni zrovnoprávnili Romulovy Quirity, ale nikdy se masově neučili latinsky. Zato barbarští Římané řecky (Římané naopak měli Hellény za změkčilce a povaleče).

Podobně se už jednou Hellénové zachovali. To když roku 496 př. n. l. připustili na olympiádu krále Makedonců Alexandra I., protože v rozjíždějící se válce s Peršany stál na jejich straně. Nicméně pro athénské vlastence zůstávali Makedonci barbary ze severu, jak v polovině čtvrtého století př. n. l. brojil Démosthenés, který se živil žvaněním a skládáním soudních řečí pro jiné, méně užvaněné Athéňany. Dlužno připomenout, že i jeho válku vyhráli barbaři a on, muž civilisace, v bitvě odhodil štít, aby se mu lépe utíkalo.

Všude samí němci

Vztah mezi civilisovaným lidem, atraktivním hmatatelně i duchovně (tedy změkčilým), a méně lákavým, chudým, vědami a uměními nedotčeným (tedy silným), byl a zůstane vždy napjatý. Jedni si věčně budou klást otázku, co jsme udělali špatně, že jsou ti „jiní“ vůči nám tak protivní, a druzí budou tak dlouho klovat, až civilisaci uklovou.

Své barbary měli Číňané ve všech turkických, mongolských a jiných nájezdnících ze všech světových stran („říše středu“); když Čínu dobyli, splynuli s chanstvím-čínstvím. V očích Číňanů i Japonců jsou barbary i Evropané. Vymezují se dokonce národové, kde bychom to, my Evropané, málo čekali. Tuaregové nazývají černochy žijící jižně od Sahary gnava, aguinav, „němí“ (odtud snad pochází slovo Guinea). Tuaregové patří mezi Berbery, národ, který dominoval severu Afriky před vpádem Arabů. Římané měli se „Svobodnými lidmi“, Imazighen, jak si Berbeři říkají, neustálé potíže a dali jim nálepku barbarů, odtud dnešní Berber.

Stejné „němce“ mají Slované. Němci naopak mají od slova Slovan slůvko Sklave, otrok. Natolik oblíbené to bylo ve středověku zboží, že zaniklo latinské označení pro otroka servus a přišlo sclavus, z toho anglické slave, italské schiavo a z toho dokonce civilisovaný pozdrav ciao, čau.

Předkové všech jmenovaných patřili do skupiny barbarů. Splňovali náležitosti kladené řeckořímskou antikou na barbarství: až na elity neuměli řecky ani latinsky, neznali olympský pantheon (ani císařský kult; což se monotheistům také nechtělo), byli negramotní, nežili ve městech, neměli psané zákony a ústavy.

Prostě to byli barbaři, severně od Dunaje, jižně od Asuánu a několik kilometrů od severoafrického pobřeží a na východ od Eufrátu. Keltové byli nepochybně významnými barbary, dokud nebyli romanisováni (tato kúra mimo jiné obsahovala genocidu). Je pozoruhodné, že jejich přemožitel, Božský Iulius, sice ve svých Poznámkách hovoří o barbarských zvycích, ale kmeny většinou pojmenovává jejich jmény. Caesar byl zřejmě první z korektních politiků, tedy vědom si toho, že sice všichni víme, že to jsou barbaři, ale nemusíme to pořád říkat; lepší to s nimi v podstatě stejně nebude (předstihl tak zhoubný nešvar politické korektnosti z posledních desetiletí 20. století, který mimo jiné napomohl rozšíření islámu a zcela nepřizpůsobivých ethnických skupin do Evropy.

Jak se to stalo

Barbar je hodně staré slovo. V novověku se stalo epithetem okupantů a válečníků všeho druhu s výjimkou národně osvobozeneckých. Hérákleovský Schwarzenegger mu vrátil jistou laskavost, protože za sebou vleče i význam povstalce proti podivným poměrům. Literárně se slovo poprvé objevilo v Íliadě, kde v seznamu vojsk jsou mezi trojskými spojenci Kárové hovořící „cize“ či „drsně“, barbarofónosBarbaros totiž v řečtině znamená nesrozumitelný, syrový, nevzdělaný, divoký, hrubý až krutý, cizí, prostě nehellénský.

Výraz souvisí s latinským balbus, které upomíná na český blábol, breptání, nesrozumitelnou mluvu. Mluvit bla bla znamenalo být cizincem a sloveso barbaridzó mělo dva významy: chovat se jako cizinec, mluvit cize s chybami, nebo se držet cizinců; v klasickém období hellénských dějin kolaborovat s Peršany.

Dokud se do Hellénů nepustil král Dáreios, nemělo slovo barbar žádný etický náboj. Označovalo lidi z nehellénského světa. Ačkoli se hašteřiví Hellénové vůči sobě přísně vymezovali a získat občanství jinde bylo téměř nemožné (v egejské oblasti bylo na šest set státních útvarů), vůči cizincům-barbarům se často chovali velmi otevřeně. Část iónskoattické šlechty se například ženila s thráckými princeznami (srov. slavný Miltiadés a Hégésipylé a jejich ještě slavnější syn Kimón).

Ve velkých přístavech nebo jednou za čtyři roky v Olympii bylo slyšet všechny někdy i velmi vzdálené dialekty řečtiny. Kdo mluvil řecky, vyznával olympské bohy a měl vzdělání z gymnasia (pouze pro chlapce) byl Hellén. Žvatlání Levantinců, například Zénóna z kyperského Kitia, zakladatele stoicismu, nepochybně rvalo Athéňanům uši asi jako dnes Angličanům výklady německých nebo francouzských profesorů. Nešlo však o jazykové „našinství“, ale o významové. A Helléni vždy prahli po vědění.

Hellénští žoldnéři před perskými válkami volně jezdili za prací, byli v Babylónii, Egyptě (který nikdy nepovažovali za barbarskou zemi, třebaže jim byla co do zvyklostí nejvíce vzdálená). Athény na začátku šestého století př. n. l. za Solóna navštívil Skyth Anacharsis a svou prostotou udělal takový dojem, že jej Helléni zařadili mezi mudrce. Barbaři to viděli jinak. Když se vrátil domů kamsi na dnešní Ukrajinu, zavraždili ho, protože prý zaváděl hellénské zvyky.

Platí ostatně dodnes, že nesnášenlivost je jedním z projevů barbarství, odvrácená strana multi-kulti, kdy například monotheističtí extrémisté terorisují své okolí a souvěrce v Evropě za to, že se příliš poddávají hostitelské zemi, nebo že nejsou dostatečně protisionističtí a protiameričtí. Anacharsiův osud později ve starém věku potkal i několik germánských knížat, protože je doma pokládali za moc římské.

Antické multi-kulti

Historik Thúkýdidés na konci pátého století př. n. l. potvrzuje, že náplň slova barbar je proměnlivá. Barbary byli prý všichni, kteří obklopovali Hellény. Homér ještě nemohl rozlišovat mezi barbary-Nehellény a Hellény, protože pod Íliem ještě neexistoval společný název: Hellénové si říkali pouze lidé kolem Achillea z thessalské Fthíótidy. Barbary v barbarských časech byli tehdy všichni. Athénský historik proto logicky exkurs uzavírá: dávní Helléni žili stejně jako dnešní barbaři.

Zlom nastal s perskými válkami. Barbaři rovnalo se Peršané a jejich podrobení národové. Nicméně obchod válkami nijak příliš netrpěl. Maloasijská iónská města vzkvétala a za peloponnéské války neváhali nejprve Sparťané, pak Athéňané dolézat za perskými satrapy a brát od nich peníze na válku. Žoldnéři, jako slavný Xenofón, bojovali v perských vojscích, ale nadále rozlišovali mezi oddíly hellénskými a ostatními, barbarskými. Xenofón dokonce použil postavy perského Kýra, aby idealisoval perský společenský řád, barbarství; snad první příklad „píár“ ve prospěch cizího národa...

Perské peníze zbláznily hellénský svět natolik, že téměř platila zásada „Jdi na východ, mladý muži“. Po ideologické přípravě řečníkem Ísokratem to udělal Filippos II. a jeho syn, Velký Alexandros. Nejslavnější z válečníků založil novou epochu. Barbarství zmizelo, slilo se s hellénstvím v hellénismus (novověký výraz), v antický multikulturalismus s omezenou přímou demokracií a silným panovnickým kultem, prvkem orientálním.

Seleukovská říše s Antiochií a Seleukií na Tigridu, ptolemaiovská s Alexandrií měly pestré národní složení, ale uspořádány byly v duchu hellénských tradic a s hellénomakedonskou vládnoucí vrstvou (teprve v římské císařské době se na východě dostali lokálně k moci například Arabové – mluvící a píšící však řecky).

Hellénové kolonisovali východ až do Střední Asie a Pákistánu, ženili se s ženami z barbarského světa, asimilovali se. To, že i barbaři jsou lidé, jim již dávno předtím vysvětlili sofisté, zakladatelé liberálního evropanství. Později Římané pohrdlivě pravili (Livius), že „Makedonci, kteří založili egyptskou Alexandrii a babylónskou Seleukii a měli osady všude po světě, degenerovali v Syřany, Parthy a Egypťany“. Republikánští Římané také pohrdali, jako ostatně zprvu také Helléni, orientální, barbarskou, proskynésí. Za dominátu zdomácněla i na římském západu.

Spojení lidí a zemí pod jednu státoprávní normu se základem v hellénském světě demokratických i aristokratických tradic doplněno místními zvyklostmi dalo vzniknout nerasovému universalismu, říšské synthesi východu a západu. Převezmou ho Augustovi Římané a svým způsobem se ho zmocní katolická větev křesťanství: proti antickému duchu však s vyloučením náboženské snášenlivosti.

Návrat barbarů

Až do skonání římského světa zůstali pro literáty Kelti, Germáni a Slované nevzdělanými, divokými barbary. Velmi těžké to měli hlavně Germáni. Jako rukojmí se jejich elita dostávala na římské území do škol, uměla latinsky. Od konce třetího století n. l. rostl počet Germánů v římské armádě a od pátého století jsou germánská jména ve vyšší císařské administrativě (i nějaký ten vzdorocísař by se našel). Tu a tam proti nim povstala hysterie, jako například v červenci roku 400, kdy bylo v Konstantinopoli povražděno v protigotském pogromu na sedm tisíc lidí.

Zánik západořímské říše byl opak vzniku hellénistického universalismu. Neřímané, barbaři, a jejich státy vrostli do římanství. Převzali řadu institucí, ale společnost zůstala germánská.

Specifickou odnoží barbarství se stalo v pozdním Římě vandalství. Této slávy se germánskému národu, který z území dnešního Polska cestoval do Itálie, Španěl a severní Afriky, dostalo za vyloupení Říma roku 455 n. l. Papež Leo I. násilnosti zveličil, takže Vandaly zvěčnil více než jejich jméno v jihošpanělské Andalusii. Největšími vandaly v Římě a antice totiž byli hlavně křesťané, kteří liberální polytheismus zcela vyvrátili („K Ježíšovi není alternativy“). Jakmile se rozšířili po Evropě, dostalo barbarství novou dimensi: kdo je jinověrec, je barbar.

Křesťanství svou barbarskou agresivitu na prosazení své výhradnosti už neprojevuje tak výrazně. Jeho monotheistický příbuzný jakoby oživl. Islámští sebevražední bojovníci svaté války, džihádu, dostali od Zápaďanů nálepku barbarů. Těší se do ráje na děvčata s velkýma očima, na plné stoly, na odměnu za smrt ve válce s nevěřícími. Aby zemřeli jako mučedníci, studují v Evropě a Americe, dělají si pilotní lístky, žijí válkou s křesťanským světem, který však už dávno z velké části ani křesťanský není - proto neudeří novou křížovou výpravou, jak by zřejmě rád viděl ultrakonservativec bin Ládin.

Civilisovaný, čti západní, svět hledá usmíření, pochopení, chce si o tom povídat. Nechává kazatele smrti kázat lásku k nenávisti. Evropa neumí arabsky, nezná korán a na druhé straně mohamedáni se vyhýbají kultuře hostitelských zemí. Co z toho vzejde? To, co už několikrát v dějinách: Sešikování barbarů není barbarské. Uvidíme, co bude, až se dají do práce.

exkurs: Barbaři ze Sol

Vyslovuje-li někdo cizí slova špatně, je to barbarolexis, říkali Helléni. Barbarismos byla naopak chyba ve výslovnosti řeckého nebo latinského slova. Jiný výraz pro barbarismus je soloikismos či lat. soloecismus. Chyba má jméno podle města Soloi v Kilikii, kde měli Athéňané kolonii. Její obyvatelé, kteří zůstávali athénskými občany, však mluvili pod vlivem dnes už neidentifikovatelného jazyka okolních Kiliků proslulých piraterií a ničemností tak hrozným dialektem, že jim nebylo téměř rozumět; na to bylo sloveso barbarein, zpustnout.

vyšlo v Lidových novinách 10. září 2005

Barbátió, mag. mílitum§ 354+, 357 až 359+  

Barbius Proculus, tesserárius speculátórum, protigalbovský pučista§ 69+

M. Barbius Aemiliánus§ cos. suff. 140+ 

Barasdátés§ viz Varzdat

Barbarikon, lat. Barbaricum, pův. snad Bibakta n. Bibaga, přístav založený a ohrazený kamennou hradbou Nearchem v ústí Indu jako "Alexandrův přístav"; srov. pod Krokala§ 325

Barcelona§ viz Barka/Barca

Barcenó n. Barcinó§ viz Barka 

Bardinés, Nahr Baradá, ř.§ viz Chrýsorrhoás

Bardija (I.) z Persie, b. Kambýsa II., řec. Smerdis, což asi z Mardos/Merdis, které vzešlo z Bardija; srov. jméno Mardonios§ 522

Bardija (II.) alias Gautama z Chorésmu, řec. Smerdis; též Pseudobardija I.§ 522, 521

Bardija (III.), též Pseudobardija II.§ viz Vahjazdáta z Táravá

Bardylis, Bardyllis, dyn. ill. kmene Encheleů§ 1. 393, 385, 383, 370, 359, 358, 352, 335, o. Kleitův; 2. 335, 295, 292, 282, syn Kleitův

Baréné, m. v Médii u Ekbatan§ 547

Bargos z Láodikeie Syrské, zrádný obchodník uzeninami/allantopólés§ 392+

Bargylia (pl.), m. v Kárii§ 460, 391, 250, 232, 201

Barhadratha, Brhadr- či Brihadratha§ 1. panovnická dynastie v Magadě na severu Indie, 600; 2. poslední k. dynastie Maurjů v Magadě, 185

Baris, pozdější Antóniás, hrad v Jerúsalému§ 69, 67

Bárium, řec. Bárion, m. a přístav v Ápúlii, dn. Bari§ 182, 65+ 

Barkovci, přední rod v Karthágu§ 530, 228

Barka, lat. Barca, osada na sv. Španěl, z foiníckého Barkeno, řec. Barkinón a lat. Barcenó n. Barcinó; dn. katalánská Barcelona§ 228, 110+, 363+  

Barké, m. v Kýrénaice, pozd. Ptolemáis, viz také tam, dn. al-Merdž v LAR§ 540, 535, 518, 517, 513, 512, 393, 322, 250, 217

Barma, novověký státní útvar, od roku 1989 Mjanma, angl. Myanmar§ 2737, 175

Barnabás z Kypru, průvodce apoštola Pavla§ 46+

Barnakája, Barnakové z Til-Ašurri alias Pitánu§ 673

Bar-rakib, k. v Sam’al, syn Panammua II.§ 743

Barsabás z Thrákie, dyn.§ 149

Barsaentés z Persie, satr. Arachósie a Drangiány§ 330

Barsémiás z Hater§ viz Abdsamija 

Barsiliové, Basiliové, středoasijští nomádi snad turkického rodu, blízcí Chazarům/Chazirům§ 198+, 215+, 217+, 287+   

Barsiné z Persie, d. Artabázova, manž. Mentorova a Memnonova, m. tří manželských dcer, jednoho syna a předmanželského s. Alexandrova Héráklea§ 388, 355, 341, 333, 324, 323, 309, 303

Barsiné z Persie, d. Dáreia III., choť Alexandra III.§ 324, 323

Barsip, Barsipa§ viz Borsippa

Bar-sur, k. v Sam’al, syn Panammua I.§ 743

Baršalnunna z Kiše, k.§ 3200

Bartatua/Partatua ze Skythie, řec. Prótothyás, k.§ 669, 653, 644, 635

barvy, barevnost, polychromie§ viz sochaři

Baryaxés z Médie, samozvanec§ 324

Barygaza, též Bargosa, m. a přístav v Gudžarátu u ústí Narmady, sanskr. Bharukččha, Bharukaččha (angl. Bhrygu-Kakcha), dn. Bharauč (Broach)§ 115, 19

Barzafarnés, strat. Parthie§ 40, 38

Barzimerés z Ibérie, tribun scútáriů§ 373+

Bás z Bíthýnie, dyn.§ 377, 328, 327

Baseirta, manž. Fraáta IV.§ 10

baseny, bazény§ viz lázně

Basilea§ viz Augusta Raurica

Basileidés z Tyru, epikúrik (jiný B. z Alexandreie byl gnóstikem ze 2. st. n. l.)§ 250

Basileidés, divutvorný Egypťan§ 70+

Basileios z Kaisareie Kappadocké zv. Veliký, křesť. hodnostář a ideolog, b. Grégoria, biskupa v Nýse§ 185+, 314+, 329+  

Basileios II. Búlgaroktonos/"Bulharobijec" (východo)římský panovník§ 14+

basileus, „král“, srov. tam§ 1. viz archón, původně náčelník kmenu či kmenového svazu s velitelskou, soudní a kněžskou pravomocí, dědičná posice „šlechticů“, lidí odvozujících původ od héróů a bohů (srov. krále ve Spartě, kde byli podřízeni eforům), 2. v Makedonii, Épeiru a po celý hellénismus byl král jen málo omezeným vládcem, 3. hellénistické označení pro lokální nehellénské dynasty, 4. absolutní vládce v předněvýchodních civilisacích, 5. na theokratické Samothráké nejvyšší úředník státu

Basilia, osada Rauraků, dn. Basel/Bâle, č. Basilej§ 374+

basilica, řec. basiliké, tj. „královská“, vlastní hellénistický původ staveb je předmětem dohadů, u Římanů tržnice (macellum, řec. makellon) o několika lodích, která sloužila také jako místo společenských setkání, jednání, ale také zábavy; převzato křesťany pro označení jejich chrámů:

basilica Aemília§ 179, 50, 14 

S její rekonstrukcí začal cos. roku 50 L. Aemilius Lepidus Paullus, který ze stavby svého předka ponechal jen sloupořadí. Byla to nejnákladnější veřejná stavba republikánského Říma a současně se silnou finanční podporou C. Iúlia Caesara a Augusta postavil ještě basiliku Paullovu.

basilica Ióanna Laterána§ 315+

basilica Iúlia, na Foru§ 46

basilica Máxentií/Nova, Cónstantíní§ 312+, 315+

basilica Neptuní§ 27

basilica Opímia§ 121

basilica Porcia§ 184

basilica Semprónia§ 170

basilica Sicinína§ 366+

basilica Ulpia§ 112+

Poslední velkou světskou stavbou antického Říma byla Basilica nova, Nová basilika, kterou zahájil Máxentius, dokončil vítěz nad ním Cónstantínus I. (Máxentius, poslední z velkých římských stavitelů, postavil circus u Appiovy cesty pro patnáct tisíc diváků).

Basilidai, Basilovci, aristokratický rod v Efesu, který odvozoval původ od athénského krále Kodra, po ztrátě politické moci zůstali kněžími v Artemísiu§ 650, 610

Basiliové§ viz Barsiliové

Basilína, d. Iúlia Iúliána, manž. Iúlia Cónstantia, m. císaře Iúliána§ 325+, 351+, 360+  

Basilius, vůdce bagaudů§ 286+

Flávius Basilius Iúnior, poslední doložený římský konsul roku 541 n. l., sine collég᧠509

Baskové, Euskaldunak či Euskotarak, zemědělci a vyhlášení mořeplavci (jako první obeplul svět baskický plavčík, když dokončil Magellanovu výpravu), vedle Hellénů, Arabů, Židů, Berberů a snad Illyrů-Albánců jediní ve středozemním prostoru, kteří přežili ze starého věku; jazyk euskara je jediným, který přežil romanisaci jihozápadu Evropy, bývá marně dáván do souvislostí s ibérštinou či kavkazštinou. Pro velký svět Basky „objevil“ Caesarův legát P. Licinius Crassus roku 56, když pacifikoval Aquitánii, z jejíž jižní části pod Pyrenejemi se stalo území Novempopulonia s Vascony/Gascony, viz pod Vasconés a Keltibérové

Basqánu, b. qedarské královny Jati'e§ 703

Basra, přístav v Iráku§ 324

M. Bassaeus Rúfus, praef. Aegyptí, praef. praetorió, senátor, významný představitel armády§ 168+

Bassai, mí v Arkadii u Figaleie s Apollónovým chrámem§ 447

Bassania, m. v jižní Illyrii východně od Lissu§ 168

Bassiánus, latinisovaná podoba jména velekněžského rodu v syrské Emese. Císař L. Septimius Sevérus dal jméno L. Septimius Bassiánus synovi Caracallovi podle otce své manželky Iúlie Domny Iúlia Bassiána, velekněze El-gabala, Elagabala, Héliogabala, srov. pod Héliogabalos, Elagabalus. Jméno snad souvisí s pozdněbabylónským jménem Bassija, snad hypokoristikem za Anu-balassu-iqbi (?), „Anu mu přiřkl život“.

Bassiánus, prínceps§ viz Caracalla-Tarautás

Bassiánus, spiklenecký senátor, celé jméno neznáme, b. Seneciónův§ 313+

M. Bassiánus Alexiánus§ viz Sevérus Alexander 

Bassikios§ viz Vassak Mamikonian

Bassus, celé jméno neznáme, praef. Urbí§ 138+, 193+ 

L. Bassus§ 1. Metellův quaestor, 68; 2. praefectus ravennské flotily, 69+ 

Bastarnové, Bastarnae/-ní, Bastarnai, germánský kmenový svaz mezi Viaduou a Istrem (tedy na území dnešního Polska, Ukrajiny, Moldovy a Rumunska)§ 200, 194, 184, 179 - 176, 168, 92, 89, 61, 60, 29 - 27, 19, 14, 13, 9+, 17+, 61+, 170+, 277+, 280+, 292+, 381+     

Původně sídlili podle archeologických nálezů mezi Labem a Odrou a mají doložitelnou historii půl tisíciletí dlouhou. Hellény počítáni mezi Kelty, ale asi jazykové skupiny germánské - zjevně první z Germánů, kteří přišli do intensivnějšího styku s hellénorománskou kulturou, srov. jejich usídlení v Dardanii a spojenectví s Makedony (viz roky 179 nn.). Jejich kníže Klondikos by tedy mohl být prvním z Germánů, kterého známe jménem (byť keltským). B. byli také prvními z Germánů, kteří porazili Římany v poli (rok 61 v dolním Podunají) a nepodlehli vzápětí v protiútoku; viz pod Germáni. Císařem Probem usídleni v řím. Thrákii, roku 268 n. l. s Heruly vpadli do Hellady a dospěli až ke Spartě. Možná jejich součástí nebo jiným jménem pro B. je (u Tacita) Peucíní, Peukínové podle ostrova v dunajské deltě Peuké (od řec. slova pro smrk?). Jejich cestou z původních sídlišť na východ a po Dněpru k Pontu, snad jednou z "jantarových cest" od Baltu, táhli o c. dvě stě tři sta let později Gotové. Po Bastarnech staří geógrafové nazývali část Karpat montés/Alpés Bastarnicí, snad Nízké Beskydy a Ukrajinské Karpaty.

Bastet ochránkyně těhotných, bohyně s hlavou lvice n. pozd. kočky milující zábavu, hudbu a tanec, d. Reova§ 3174, 2945, 2613  

Bastétánové, Bastulové, Blastofioníkové, keltibér. lid v dnešní Máleze, Granadě Almeríi a Murcii§ 190, 154, 153, 143

Básu§ viz Bázu

Batáneia, Bašán, střed. část Dekapole v Transjordání§ 30, 23, 20, 4-, 49+, 93+  

Batávové, pogermánštěný kelt. lid na dol. toku a ústí Rýna, Insula Batávórum/"Ostrov Batávů"§ 70, 12-, 16+, 43+, 68 až 71+, 360+, 368+, 374+    

Jméno národa uchováno v místním názvu Betuwe pro nížinu mezi řekami Waalem a Leckem s největším městem Nijmegen/Nimwegen, starý Noviomagus Batávórum. Po porobě Římany neplatili daně, vynikali věrností říši a z Batávů se stavělo jádro principových osobních gard. Veleli jim rodilí Batávové. Neúčastnili se ani cheruské války, odmítli Arminia i po teutoburském vítězství. Třebaže je Augustus okamžitě tehdy na podzim roku 9+ vzdálil ze své ochranky a poslal z Říma, brzy je přijal zpět.  

Bathanattos/Bathanatos, kelt. předák§ 279, 278

Bathínos, ř. na Balkáně, dn. Bosna (?)§ 8+

Bathippos z Athén, oponent návrhu na zrušení atelejí, o. Apsefióna§ 355

Bathyllos z Alexandreie, vyhlášený pantomímos (jiný B. působil za Domitiána)§ 8

Bathys limén, tj. Hluboký přístav, dn. Batumi v Gruzii§ 65

Bath-Zabbai, Bat-Zabbai§ viz Zénobiá

Bati-ires, Betrest, manž. Anedžibova, m. Semercheta a si též Qaa, První dyn.§ 3054

Batis, Betis, jindy jmenovaný jako Babénesis, per. velitel Gázy původem z "Aithiopie" n. snad Arab§ 332

Batnai, Batana (?)§ 115+, 354+, 363+ a viz Anthemús, Bít Adíni

Batón z Dardanie, dyn.§ 200, 197

Batón z Pannonie, dyn., lat. Bató§ 120

Batón z Pannonie, Daisitiát, vzbouřenec§ 6+ až 9+, srov. bellum batóniánum 

Batón z Pannonie, Breuk, vzbouřenec§ 6+ až 9+

Batón (z Dalmatie?), vyhlášený gladiátor§ 212+

Batrachomyomachi᧠viz pod epos

Battakos z Pessinúnthu v Galatii, velekněz kultu Velké Matky, též Battax§ 1. 189; 2. 101

Battarios, dvanáctiletý vůdce nezn. Germánů (Victualů?)§ 167+

Battos, jméno kýrénských králů (lib. „vůdce, král“, řec. "Kokta"):§

Battos I.§ 631, 590, rodným jménem Alexandros n. Aristaios z Théry

Battos II. Šťastný n. Bohatý/Eudaimón§ 579, 540

Battos III. Chólos/Chromý§ 530, 520

Battos IV. Krásný/Kalos§ 512

Battos V., s. Arkesiláa IV.§ 512, 453

Batumi§ viz Bathys limén

Bauefre, Bau-ef-Re, s. Chufuův§ 2589

Baunečer, Bau-nečer, Bau-hetepiu§ viz Hetepsechemuj

Bavarové, lat. Bavarés, berberský lid v Mauretánii Caesarské§ 228+, 26é+ 

bavič na hostinách§ viz hostiny

Baulí, řec. Bauloi, Bauly, obec mezi Mísénem a Bájemi§ 14+, 39+, 59+   

Flávius Bautó, Baudó, Frank v římských službách, o. Aelie Eudoxie, manž. Arcadiovy, a též asi Arbogastův§ 380+, 383+, 384+, cos. 385+, 392+  

bavlna, bavlník§ 6

Bavory, Bavorsko, něm. národ, země a stát§ 775, 110, 60, 179+, 393+  

Jeho královský rod Wittelsbachů je nejstarším souvisle vládnoucím rodem Evropy Hrad Wittelinespach je poprvé zmiňován roku 1115 a ačkoli rodová tradice sahá mnohem dále, zakladatelem moci Wittelsbachů byl falckrabě Otto I., odměněný roku 1180 po pádu Jindřicha Lva (Heinrich der Löwe) umenšeným bavorským knížectvím. Jeho syn Otto II. ženitbou rozšířil Bavory na Rýn. Roku 1777 vymřela bavorská větev W.

Dědic Karl Theodor z vedlejší větve Pfalz-Sulzbach zemřel neoblíben 1799 bez dědice a země přešla osobou Maxe IV. Josepha na další vedlejší větev, na rod Zweibrücken-Birkenfeld; korunován roku 1806 jako Max I. Joseph. Přímé nástupnictví skončilo roku 1886 králem Ludwigem II, popř. pro duševní chorobu vlády neschopného Otty I. Za něho vládl strýc a regent Luitpold, jehož synem Ludwigem III. v listopadu 1918 dějiny monarchie v Bavorech skončily

Jméno země souvisí s germánským národem Baiuvárů, jejichž název souvisí s keltským národem Boiů („Muži z Bohémie/ Čech“) a označením Boiohaemum, „země Boiů“, pozdější Čechy. Viz také Boiohaemum. Bavoři prokazatelně sídlili pod Alpami kolem roku 550 n. l. Srov. pod Regensburg.

Bawerdžed, Werdžedba, hodnostář na dvoře Isesiho, k. Páté eg. dyn.§ 2686

Bazi, Ba-zi, z Mari, k.§ 2600

Bazodéo (podle ražby, asi gen., tedy Bazodéus?), Bo Diao, Mazdaj n. Misdeos, asi ident. s Vásudévou I. Kušánským§ 72+

Bázrangí, pers. rod§ 208+

Bázu, Bazzu, Básu, Bassu, pouštní země na severu n. sv. Arábie (oblast dn. Kuvajtu?)§ 732

Jiné B. leželo severně od Assyrie a další východně kdesi od Tigridu.

bažant, fásiános, "(pták od řeky) Fáse či Fásidy", místně zvaný tatyrás, srov. tetráx/tetřev§ 433 a viz pod zvířata, kuchyně