Hr (2)

Ceny a výhry olympioníků
Do 7. olympiády nebylo žádných cen. Na základě příkazu Pýthie pak dostávali olympioníkové větvičku z nejstaršího olivovníku posvátného háje v Olympii. 
V Athénách dostával od časů Solónových reforem vítěz Isthmií sto drachem, olympioníkos drachem pět set. Jinak ovšem byly o závodech přidělovány ceny čestné, věnce z olivy, vavřínu, miříku, břečťanu nebo smrku (agónes stefanítai, závody o věnce). V Olympii pouze vítěz v dostihovém závodu obdržel navíc trojnožku.

Vítězové měli nárok na umístění votivní sošky ochranného boha her v posvátném okrsku s dedikačním nápisem, pokud zvítězili potřetí, pak svou portrétní. Ve vlasti vítězové dostali sochu, čestné místo v divadlu, osvobození od daní, ateleia, doživotní stravu v prytaneiu na útraty státu a peníze: 500 drachem za olympioníka, stovku za isthmioníka.

V dalších hrách se dávaly jako ceny trojnožky, purpurové pláště, zlaté a stříbrné poháry, zdobené zbraně. Na panathénajích dostávali vítězové malované panathénajské amfory s olivovým olejem z posvátných oliv: vítěz v běhu padesát amfor, v pankratiu čtyřicet, ostatní po třiceti. K tomu všichni zlatý nebo stříbrný věnec a trojnožky.

Dávaly se také peníze. Jistý Filón za vítězství dostal od athénského státu pět talentů stříbra, jeden tisíc ražených drachem. Vítězná fýla v závodech triér obdržela dvě stě drachem a tři voly na oběť v ceně tří set drachem.

Profesionální sportovci užívali v císařské době dalších požitků. Pokud zvítězili v závodech, z něhož měli nárok při návratu domů na slavnostní vjezd do svého rodného města, dostávali od státu rentu, zřejmě doživotní. Důchodu se říkalo latinsky iselasticum, řecky eisélastikon, což pochází ze slovensého tvaru eisálasan, "slavnostně vjeli".

Z korespondence správce provincie Býthínie a Pontos C. Caecilia Plinia Secunda mladšího s císařem Trajánem z doby někdy po roce 111 n. l. vyplývalo, že profesionálové požadovali výplatu peněz hned po svém vítězství a nikoli až skutečně dorazí do své vlasti.

Císař bezradného úředníka proslulého tím, že popsal smrt svého strýce z matčiny strany a admirála mísénského loďstva 25. srpna 79 při výbuchu Vesuvu, poučil, že provinční správa bude vyplácet peníze až borec dorazí domů. Rovněž nemohou sportovci nárokovat důchod zpětně, pokud nějaké hry s takovou odměnou předtím nebyly spojovány. Athlétové totiž mohli být mimo domov ve Středomoří celou sezonu a teprve pak se vrátit...

Později za Hadriána dostal v asijských hrách vítěz v dorostenecké soutěži kitharódů 150 dénáriů, dospělý pět set. Tolikéž dostávali vítězi soutěží tragických básníků, zatímco komičtí dostávali o stovku méně. V Afrodísiadě dostávali dospělí athléti mnohem více: tisíc až tisíc pět set dénáriů. Byla i místa, kde si kitharódové v músikoi agones vydělali 3250 dénáriů. 

Podvody, korupce a tresty
Korupce ve sportu existovala, třebaže pravděpodobně v klasických časech ne tolik rozšířena, resp. nelze ji srovnávat s moderními časy (krom toho staré časy nevedly drogy a jiné podpůrné prostředky jako zakazované). Byla však první sportovní korupcí v Evropě. Závodníci přistižení při porušení pravidel nebo přímo při podvodu, museli na své náklady vztyčit v Olympii, nejčastěji v Altidě, kovovou sochu Dia, v élidském dialektu Zánes, Diové.

Prvních šest postavil na 98. olympiádě roku 388 Thessal Eupólos, protože se provalilo, že podplatil zápasníky Agétora z Arkádie, Prytania z Kýziku a Formióna z Halikarnássu, olympioníka v zápasu na předešlé olympiádě. Peněžní pokutu dostali od rozhodčích všichni, korumpující Thessalec i zkorumpovaní. Z peněž bylo zaplaceno sochařům, tvůrcům bronzových trestů (dvě sochy Zánů ze šesti ulil Kleón ze Sikyónu). To byl první hmatatelný důkaz "sportovní" korupce ve světě. 

Na 99. olympiadě, tj. roku 384, došlo k jedné historické kuriositě: Sótadés z Kréty byl vyhlášen vítězem v dolichu jako Kréťan. Pak ale vzal peníze od Efesanů a dal se prohlásit olympioníkem za Efesos. Za což byl doma poslán do vyhnanství. Sótadés se tak stal v dějinách prvním „sportovním turistou“, který sportuje v dresu toho a tam, kde to je finančně výhodnější. Srov. přechody sportovců ze zemí zaniklého bolševického Sovětského svazu do západoevropských a arabských teamů.

Kallippos z Athén uplácel soupeře v pentathlonu na 112. olympiádě roku 332, dostal pokutu, ale doma mu Athéňané zakázali zaplatit. Poslali řečníka Hypereida, aby Élejské přemluvil, marně. Athéňany přemluvilo až embargo účasti na příští olympiádě a delfská věštba. Zaplatili také šest zánů. Dvě sochy zaplatili neznámí Rhodští za podvod v zápasu v neznámou dobu.

Na 178. olympiádě roku 68 vzal od Filostrata z Rhodu peníze zápasník Eudélos. Jinou pokutu zaplatil boxer Apollónios Rhantés z Alexandreie Egyptské na 218. olympiádě roku 93 n. l. Nebyl trestán pro korupci, ale protože nepřišel ve stanovenou dobu na turnaj. Prý ho v Kykladách zdržela bouře, což jeho soupeř Hérákleidés, také z Alexandrie, označil za podvod, protože prý v Iónii kasíroval peníze za svá tamní vítězství. Hellánodikové vyhlásili vítězem Hérákleida, aniž by vstoupil „do ringu“. Pak musel před soptícím Apollóniem uprchnout k rozhodčím.

Dvě sochy z 226. olympiády roku 125 n. l. jsou od dvou boxerů, kteří se dohodli a rozdělili výhru předem, aby se šetřili na další turnaje. Byli to rovněž Egypťané, z nejmenšího egyptského nomu Arsinoitina Didás (platil) a Sarápammón či Harapammón (bral). První profidivadlo sportovců ale sudí prohlédli, borci dostali pokutu, Didás však zůstal vítězem. Na 192. olympiádě roku 12 finále zápasu vybojovali Polyktór Élidský a Sósandros Smyrenský. Polyktórův otec Dámoníkos dal peníze Sósandrovu otci, aby jeho syn prohrál. Rozhodčí nepotrestali zápasníky, ale oba otce a z pokuty také vznikly dvě sochy.

Sochou byl pokutován také jediný ze všech účastníků her, který kdy utekl ze strachu. Pankratista-dorostenec Sarápión z Egypta na 201. olympiádě roku 21 den před soutěží dostal takový strach, že utekl z Olympie.

Korupčními pokusy o kupčení s tituly, a následně ze zisku z propagandistického efektu, vynikali Syrákúsané. Tak mílétskému Antipatrovi, který zvítězil v boxu dorostenců, nabízeli na 97. hrách roku 392 vyslanci Dionýsia Staršího v Olympii prostřednictvím athlétova otce Kleinopatra velké peníze za to, aby se dal provolat za vítěze jako Syrákúsan. Samozřejmě s tím, že i tak by byl uveden na votivní soše v Olympii. Otec sice peníze jako dar vzal, ale syna dal prohlásit mílétským olympioníkem. Mladý Antipatros se také stal prvním z Iónů, který do Olympie věnoval svou sochu: jejím autorem byl slavný Polykleitos.

Úspěšnější byla syrákúská diplomacie v případě Kaulóňana Dikóna, syna Kallimbrotova. Dikón zvítězil ve své disciplině, v běhu, pětkrát na pýthijských hrách, třikrát na Isthmu a čtyřikrát v Nemeji. Jedenkrát vyhrál jako dorostenec v Olympii a dvakrát jako dospělý. Jako dorostenec je uváděn jako Kaulóňan, jako muž ale už byl veden jako Syrákúsan (na čemž opět díky Dionýsiovi Staršímu vydělal). Otázkou zůstává, zda tak učinil před rokem 388 (Ol. 98), kdy Dionýsios I. jeho vlast dobyl, nebo po něm. V prvním případě by to byla vlastizrada, ve druhém případě nechutný vztah k osudům své vlasti...

Předtím uplácela syrákúská politika už za Gelóna roku 488 (Ol. 73) nebo Hieróna (tehdy ještě v Gele). Uplatili Krotóňana Astyla, který v Olympii dohromady třikrát za sebou zvítězil jak ve stadiu, tak v diaulu (roky 488-480). Na své poslední olympiádě roku 480 znovu zvítězil ve svých disciplinách a přidal vítězství v hoplítu, běhu ve zbroji. Dal se ale vyhlásit jako Syrákúsan. Doma se s ním pak rozloučili originálně: jeho sochu odstranili z chrámu Héry Lakínské a jeho dům přeměnili ve státní věznici. 

Je pozoruhodné, že jeho jméno zmiňuje moralisující Platón v osmé knize svých Zákonů/Nomoi nikoli v souvislosti s touto hanebností, ale pro jeho zdrženlivost od sexu se ženami a muži během přípravy na soutěže a závodů. Ze stejného důvodu tak chválí Ikka z Tarantu, olympioníka v pentáthlonu roku 444 trojnásobného vítěze ve sprintu Krisóna z Hímery (v letech 448-440) a jistého Diopompa, pravděpodobně Theopompa z Héraie, olympioníka v pentáthlonu z let 484 a 480. 

Lumpárny se děly pochopitelně i na dalších sportovních kláních, jichž bylo po hellénořímském světě velké množství. Z února 267 n. l. z egyptské Antinoúpole pochází smlouva napsaná na papyru o prodeji výsledku finále boxu dorostenců na 138. hrách velkých antinoeích. Otec borce Níkantinoa zaplatil poručníkům jistého Démétria 3800 drachem ve stříbře (a dobré staré měny - panovala již velká inflace) za to, že se jejich kluk třikrát svalí do písku, tedy že prohraje. Vzhledem k tomu, že podobnou listinu z moderní éry bude těžké vůbec někdy předložit, je to první a asi i nadlouho poslední psaný doklad podobného podnikání ve sportu. O antinoeích viz rok 130 n. l.

Svou roli hrála též lokální politika. Sudí chránili titul paradoxoníka, viz zde výše a níže v heslu, a roku 37+ zastavili jeho udělování. Na 232. olympiádě roku 149+ vyhrál soutěž v zápasu a pankratiu jistý Sokratés a aby se mu Hérákleova titulu jako osmému nedostalo, prostě a jednoduše vítěze připravili o prvenství v obou disciplinách, viz rok 149+. V boxu/palé zvítězil roku 213 n. l. Foiníčan Aurélius Aelix/Elix n. Helix pokládaný za nejsilnějšího mezi pankratisty a boxery své doby. Na následující 249. olympiádě zvítězil v pankratiu, ale přihlásil se též do boxu. Chtěl se totiž stát osmým z borců, jimž se podařilo zvítězit současně v obou silových disciplinách po Hérákleovi. Élejští to sice napsali do programu, pak ale po Aelikově vítězství v pankratiu zrušili box jako disciplinu této olympiády. Údajně proto, že si nepřáli, aby Héráklea napodobil někdo poosmé. Aelix předtím již zvítězil v Římě v obou disciplinách a jistě by to udělal i na olympiádě. Na élejské rozhodčí byl někdy svět krátký...

Ne vždy. Císař Neró si chtěl prý koupit olympijské vítězství v pěvecké disciplině za deset talentů stříbra. Byl odmítnut, a tak dal konkurenčního pěvce zabít (praví nenakloněný historik). 211. olympiáda musela být pro náročné přípravy císařovy odložena z pravidelného roku 65 na rok 67 n. l. (olympijský unikát).

Jsme-li u umělecky založených císařů. Hrdost Helléni ztratili se svobodou a už roku 146 př. n. l. hellénští provinciálové lezli do zadku římské aristokracii, takže se na dobových náhrobních nápisech setkáváme s titulem Filoklaudios, Filosébastos a Filonerón, tj. Milý Klaudiovi, Milý císaři, Milý Neróvi.

Že život obyvatel okupované země vypadá vždy podobně, ať ve starověku, nebo dnes, dokládá jeden zachovaný dedikační nápis z Olympie z doby mezi roky 168 - 148: „Makedonec z Thessaloníky Dámón, syn Níkánorův, věnuje Diovi Olympskému za zdar římského praetora Q. Caecilia Metella, Quintova syna, za jeho neustálou náklonnost vůči sobě, vlasti, ostatním Makedonům a vůči všem Hellénům.“

Made in Olympia

Předmětem obchodu nebyly jen sportovci, ale též přímo jméno her. Roku 44 n. 45 n. l. (rok 92 éry Antiocheie, viz rok 48) obdrželi měšťané přebohaté Antiocheie nad Orontem právo pořádat namísto svých tradičních dafnií, slavností Apollóna a Artemidy, olympie, třicetidenní hry se začátkem o novolunní v říjnu na počest Dia Olympského včetně zápasů gladiátorských a uměleckých soutěží. Antiošští zastoupení velkostatkářem Sósibiem nabídli Písánským, tedy části Élejských, že za patnáct talentů stříbra ročně odkoupí jméno her na dobu devadesáti olympiád, tedy 360 roků (tj. do roku 404 n. l. - jakoby tušili, že to opravdu bude "navěky"). Sósibiovy statky právě tolik ročně vynášely a princeps Claudius proti obchodu nic nenamítal. Sósibios, zmiňovaný jako přítel Augustův, osobně předtím založil třicetidenní hry a slavnosti v Dafné, kultivoval v Antiocheji v Kaisariu/caesarium kult Božského Iúlia a Rómy.

Zatímco Sósibios a generace Antiošských peníze ukládali, často byly císařskou správou zadržovány. Teprve Commodus na opětovnou žádost syrské métropole peníze uvolnil a dokonce výdaje na stavby a hry uhradil z vlastního rozpočtu/xystos. Hry nyní trvaly dnů čtyřicet od července do srpna. Podpořil další svátky Antioššských, mezi nimi jednou za tři roky/tetraetés nově uspořádané květnové slavnosti v Dafné máiúma, nyní pojaté jako orgie pro Afrodítu a Dionýsa s lampiony a pochodněmi a nočními nevázanostmi, ve dne s dostihy a štvanicemi o nedělích (informace pochází od Ióanna Malaly). • Máiúma n. máiúmas slaveny též v Tyru a v Římě, zde průvodem z Města do Ostie k moři.

L. Septimius Severus olympie sice roku 194 opět v rámci potrestání města za to, že drželi s proticísařem, zatrhnul, ale již roku 212 byly antiošské olympie obnoveny. Nebyly drženy pravidelně jako élidský originál (zemětřesení, požáry, nemoci), ale slaveny ještě v době Iúliánově o 150 let později. Drženy 45 dnů v červenci a srpnu a zrušeny byly až Iústinem I. roku 521.

Kuriosity z historie her
Podle zachovaných jmen olympioníků by nejúspěšnějším státem her byla Élis s 84 vítězstvími, následuje Lakedaimón 75, Alexandreia Egyptská 42, Athény 41, Rhodos 31, Krotón 23, Mílétos 21 a Messénie 19. Na 6. hrách vyhrál Oibotás z achájské Páleie přejmenované později na Dýmé. Ale doma ho nějak moc nadeně neuvítali a jako pomstu své krajany proklel, aby žádný Achájec v Olympii už v běhu nevyhrál. Teprve na radu Pýthie Oibotovi postavili v Olympii sochu, kletba se po téměř třech staletích zlomila. 

Prvním olympioníkem s královskou krví byl na třetí olympiádě Androklos z Messénie, syn krále Finty a bratr pozdějšího krále Antiocha (svého pozdějšího vraha). Z chudnoucí šlechty athénské vynikl olympioníkos v diaulu na 35. olympiádě roku 640.

Filombrotos ze Sparty čtyřikrát za sebou vyhrál v pětiboji, Chionis Spartský vyhrál sedmkrát běh a jedenáctkrát vyhrál zápasy Sparťan Hipposthenés se svým synem Hetoimoklem. Příběhem chudého pastevce, kterého si všiml boháč a vzal s sebou na cestu do Olympie, je životopis prvního vítěze z Mílétu Polymnéstór (Ol. 46, rok 596): zvítězil v krátkém běhu chlapců a byl prý tak rychlý, že dokonce chytil zajíce běžícího po louce. Běhy na třech olympiádách vyhrál Hermogenés z Xanthu: poprvé na Ol. 215 a věnců měl osm.

Na 48. olympiádě roku 588 zaujal jiný dorostenec, dlouhovlasatý Pýthagorás ze Samu, jmenovec a možná příbuzný filosofův. Nastoupil v drahém rouchu a jeho vlasy podle rozhodnutí hellánodiků nebyly dobrým vzorem pro mládež. Tak se přihlásil v boxu do kategorie dospělích, která omezení neznala, a vyhrál. Po třiceti šesti rocích se do Olympie vrátil jako trenér Eurymena, který rovněž zvítězil (box nebo pankration).

Pýthagorás byl masožravý, což tehdejší „trenéři“ nedoporučovali: podle nich se athléti měli držet zeleniny a sýrů (novinka bývá přisuzována také běžci na dlouhou trať Dromeovi z Arkádie, olympioníkovi na 74. a 75. hrách, roky 484 a 480). Na 74. olympiádě vyhráli box dorostenec i dospělý z jednoho státu: dorostenec Agésidámos a Euthýmos byli z Loker Epizefýrských.

Jistý Illos či Níkásilos z Rhodu, neznámo kdy, byl v osmnácti tělesně natolik vyspělý, že byl hellánodiky přeřazen mezi dospělé zápasníky. Vyhrál, pak ještě v Nemeji a na Isthmu a ve dvaceti zemřel, aniž by se stačil vrátit na Rhodos. Proč zemřel nevíme, ale by to asi nejrychlejší zápasnická kariéra dějin.

Chionis Spartský, trojnásobný vítěz sprintu i dvojnásobné trati vždy v týž den (poprvé na 28. hrách), skočil také do dálky 52 stopy tedy téměř sedmnáct metrů. Fanás z Pellény roku 512 na 67. hrách vyhrál téhož dne v obou běžeckých tratích plus v běhu se zbrojí. Jako první se mu za to dostalo titulu triastés, trojnásobný vítěz. Povedlo se znovu až roku 164 na hrách 154. olympiády Rhoďanu Leónidovi (epónymním olympioníkem byl ještě třikrát, viz zde níže).

Ve starých dobách měl vyhlášené běžce Krotón. Na jedněch hrách se mezi posledních osm dostalo sedm Krotóňanů. Xenofón z Korinthu byl roku 464 na 79. hrách první, kdo vyhrál v běhu a v pětiboji. Byl z rodu Oligaithovců a jeho otec vyhrál na 69. olympiádě v běhu a v řadě dalších panhellénských soutěžích. 
Nejvíce olympských vítězství vůbec dosáhl rhodský běžec Leónidás na čtyřech hrách od 154. roku 164 do 157. olympiády roku 152: dvanáctkrát vyhrál dromos, diaulos a běh se zbrojí, čtyřikrát byl prohlášen triastem. Dvanáctkrát zlato má z novověkých závodníků pouze jeden, nikoli však v antické disciplině, viz zde níže. Na třech olympiádách za sebou vyhrál stadion a diaulos Astylos z Krotónu; na 73. a 74. olympiádě v letech 488 a 484 běhal za svou vlast, na 75. olympiádě roku 480 za Syrákúsy. Dalším triastem byl až Hermogenés z Xanthu roku 81 n. l. (Ol. 215). Jistý Drýmos vyhrál v Olympii a doběhl prý téhož dne s informací přes celý Peloponnésos domů do Epidauru.

V silových disciplínách vynikla řada borců. Na 33. hrách roku 648 jako první v nové soutěži vyhrál pankration Lygdamis ze Syrákús: jeho stopa se vešla do olympijského stadia šestsetkrát, stejně jako kdysi Hérákleova. Doma byl uctíván jako hérós. Na 38. hrách roku 628 vyhrál dorostenecký pankration (poprvé a naposledy, protože se soutěž už neopakovala) Sparťan Hipposthenés, v mužské kategorii později přidal ještě pět vítezství. Jeho syn Hetoimoklés vyhrál o jednu olivovou snítku, kotinos, méně.

Arrhachión z Figalie vyhrál olympijské pankration na 52. a 53. hrách v letech 572 a 568 a za prazvláštních okolností i potřetí o 54. olympiádě roku 564. Ve finále ho soupeř škrtil, chtěl se vzdát, ale Arkaďanův trenér Fryxiás o okřikl: Jaký to krásný rubáš, takový se v Olympii neodmítá.“ Arrhachión tedy držel a z posledních sil vymknul protivníkovi palec: zápasník se bolestí vzdal, ale Arrhachión už také nedýchal. Sudí ale vyhlásili vítězem Figalijce, protože znamení k ukončení zápasu dal jeho soupeř. Je to zároveň první případ úmrtí na olympijských sportovištích. Arrhachionova archaická socha stála ještě v době Pausaniově.

Během jiné, nám neznámé olympiády, zabil Diognétos z Kréty „v ringu“ jistého Héráklea. To bylo proti pravidlům, sudí vyhlásili vítězem zabitého, nikoli Kréťana a dali ho jako člověka, který porušil pravidla, vyhnat holemi policistů, rhabdúchů (= liktorů) nebo biči mastigoforů z Olympie (bití holí a bičem Hellény pokládáno za velmi ponižující); velitel policistů nejen v Olympii se nazýval alytarchés a byl k ruce hellánodiků, sudím. Namíchnutí Kréťané však přesto Diognéta uznali za vítěze a po smrti ho uctívali jako héróa.

Boxer Kleomédés z Astypalaie vyhrál na 71. hrách roku roku 496 nad Ikkem Epidaurským, který po zápasu zemřel. Helánodikové změnili rozhodnutí a vítězem soutěže prohlásili Ikka. Kleomédés se s tím nesrovnal a prý cestou domů ve své vlasti praštil do sloupu, na němž spočívala střecha školy. Zabil tak šedesát dětí a před hněvem spoluobčanů utekl do Athénina chrámu, odkud však beze stopy zmizel. Pýthie Astypalajským nařídila zcvoklého Kleoméda uctívat jako héróa.

Boxer Glaukos/Glaukón z Karystu vynikal tvrdým úderem, jímž prý rovnal pluh. Poprvé vyhrál jako dorostenec na 65. olympiádě roku 520, vítězství zopakoval jako muž a vyhrál na dalších hrách, např. osmkrát v Nemeji a na Isthmu. Jeho syn Filón vyhrál jako dorostenec a dvakrát boxoval na dospělé „olympijské zlato“ (72. a 73. hry roku 492 a 488).

Po něm vyhrál box na 75. hrách roku 480 v době, kdy Peršané vypalovali Attiku, Theágenés z Thasu. Ale finále s Euthýmem z Epizefýrských Loker ho natolik vyčerpalo, že nemohl nastoupit do finále pankratia a sudí vyhlásili bez boje Dromea z Arkádie. Theágenés musel dokonce zaplatit pokutu ve výši jednoho talentu za to, že nenastoupil do nahlášeného startu. Helánodikové mu dali ještě jednu pokutu, také o jednom talentu (stříbra): prý za to, že do boxu šel jenom ze závisti k Euthýmovi (?).

Následující hry vyhrál pankration, do boxu se nepřihlásil, a proto vyhrával na 77. a 78. olympiádě roku 472 a 468 Euthýmos. Nakonec se Theágenés stal dvojnásobným periodoníkem a doma po smrti héróem. Chlap, který ho nesnášel, chodil Theágenovu sochu na náměstí bičovat, ta však na něho spadla a zabila.

Úchylovi synové sochu zažalovali a uspěli: byla odsouzena ke svržení do moře. Thasští však byli postiženi neúrodou a podle delfského výkladu měli vrátit domů vyhnance. Rybáři o něj zavadili sítí, vrátil se na agoru a měl také léčivou moc. Jeho mramorová pokladnice (dotek a vyslovení přání za poplatek jednoho obolu), byla objevena (srov. ceny za obětiny pod ceny).

Euthýnos byl zřejmě posledních ze smrtelných, který se úspěšně střetl se zlým masožravým héróem/duchem (v podobě vlkodlaka): zlikvidoval nebo vyhnal do moře takového typa v jihoitalské Temese a poslední oběť, místní krasavici, si vzal za ženu. Městečko, pozdější Tampsa, zanikla ve válce Římanů s Púny.

Milón z Krotónu je nejslavnějším z hellénských zápasníků a co do počtu dodnes rekordman. Milón je nejúspěšným olympioníkem dodnes. Pýthagorův žák v duchu nejlepších hellénských tradic ovšem nebyl jen silák se svaly, také s hlavou. Sepsal mimo jiné spis věnovaný fysice. V Píse prý roztrhl obětního býčka vejpůl a na posezení ho sám snědl.

Poprvé vyhrál dorostenecký zápas, palé, na 60. hrách roku 540 a o od příštích her vyhrál šestkrát za sebou: na zápasnickém pískovišti starého světa kraloval 28 let, od zhruba osmnácti do čtyřiceti dvou let. Prohrál až při sedmém pokusu o olympijskou snítku proti svému krajanovi Tímásitheovi roku 512 (Ol. 67).

K tomu ještě šestkrát zvítězil na hrách pýthijských, devětkrát na hrách nemejských a desetkrát na hrách isthmických, byl znám na perském dvoru. Tato jedinečná serie vítězství nebyla do dnešních dnů žádným sportovcem překonána. Milón prý byl ve stáří (po roce 510, srov. tam) poblíž své vlasti roztrhán vlky, když mu ruku sevřel kmen stromu, který byl dřevorubci rozštípnut a roztahován klíny: zřejmě zkoušel svou sílu, při manipulaci klíny vypadly a Milón uvízl ve stisku kmene...

Tvrdívá se, že větším silákem, nikoli ale závodníkem, byl jistý Titormos z Aitólie, dokonce větší jedlík než Milón, což ve vzájemném kontestu Krotóňan uznal. 
Milónovým vrstevníkem a dalším silákem z hellénského západu byl Tísandros ze sicilského Naxu. Vyhrál box na 60. hrách roku 540 a pak jako dospělý ještě třikrát olympiádu a řadu dalších soutěží. Je to nejúspěšnější boxer všech dob. Pankratista Púlydamás ze Skotússy vyhrál na 93. hrách roku 408, ovšem mimo sportoviště vynikl mnohem více: doma po lesích škrtil lvy holýma rukama (zdá, že ještě v Thessalii pod Olympem tehdy žili), držel spřežení za kolo, aby se nehnulo, udržel býka za nohy.

Pozván k perskému dvoru zabil v zápasu tři z hromotluků z královy gardy. Cestou domů se pokusil ještě jednou vyhrát Olympii, což se mu nepovedlo. Pak zadržel trámy hroutícího se domu na lidi (nebo hospody), aby stačili všichni utéci, ale stavba ho zavalila. Doma se stal héróem. V Olympii ho roku 404 porazil jistý Promachos z Pellény, kterého trenér nadopoval vzkazem od milenky: jestliže nevyhraješ, zapomeň na mne!

Podobně před ním Tímantheos z Kleón, olympijský vítěz v pankratiu na 81. hrách roku 456, zkoušel denně sílu na velkém luku, zda ho ještě natáhne. Trénink přerušil a když se k luku vrátil, už ho nenapnul. Zapálil hranici a skočil do plamenů.

Aristokratickou disciplinou byly dostihy, především jízda se čtyřspřežím. Athéňan Megaklés, srov. zde výše, patří mezi nejúspěšnější aristokraty na olympijském hippodromu. Třikrát vyhrál Sparťan Euagorás z rodu Bassovců (Ol. 58 – 60, roky 548 – 540) a za celou karieru sesbíral dvacet pět věnců. Jeho děd Agésimachos vyhrál isthmie a Euagorovi potomci také závodili, ale bez slávy olympijských vítězů, Alkidamás, Kalliás a Kreontidás.

Athéňan Kimón (II.), otec vítěze od Marathónu Miltiada, vyhrál se čtyřspřežím na 62. hrách. Žil v exilu, kam ho vyhnal samovládce Peisistratos. Chtělo se mu domů a když znovu vyhrál na následující olympiádě, nabídl vítězství samovládci. Peisistratos neodmítl a Kimón směl domů.

Za tyrannových synů Hipparcha a Hippia vyhrál Kimón potřetí a ze závisti ho dali vládci Athén před oficiální hostinou na Kimónovu počest zabít. Byl pohřben se svými klisnami a prý to byli jediní koně, které vedle Euagory vyhráli v Olympii třikrát.

Prvním vítězem z královského rodu byl na 69. olympiádě Dámarátos Lakedaimonský, starší bratr Leónidův, který padl u Thermopyl. Dámarátův životní příběh je však smutným souběhem událostí po spiknutí Kleomeneově a po první evropské korupční aféře s věštbou. Ze spartského královského rodu byl Lichás, jehož otec Arkesiláos zvítězil se čtyřspřežím/tethrippos na 83. a 84. hrách. Jeho dávný jmenovec vynikl c. 550 „objevem“ Orestových kostí v Tegeji a tím zajistil Sparťanům vítězství nad Tegejany; alespoň se to tak vyprávělo. Lichás, jinak prý člověk pohostinný, stál na začátku konfliktu, který ukazuje, že to s neutralitou Élejských nebylo tak jednoduché. Roku 420 na 90. hrách Lichás vyhrál jako jeho otec dostih čtyřspřeží. Protože však právě platil pro Lakedaimonské zákaz účasti na olympiádě za to, nezaplatili pokutu za lakónskou vojenskou akci proti Lepreu v době posvátného příměří (viz rok 420), byl sudími z Olympie vypráskán, což se předtím nikdy nestalo, a vítězem prohlášen druhý v cíli, čtyřspřeží Thébanů, resp. Boiótů. Podle jiné verse vyhrál on se svým spřežením, ale v boiótském "dresu". Když pak svého vozku ověnčil, aby všichni viděli, kdo vlastně vyhrál, došlo na výprask.

Rhabdúchové Lichu zbít museli: Élejští zakázali králi Ágidovi prosit o vítězství nad Hellény v Diově chrámu v Olympii, neboť se podle nich nesluší žádat bohy o pomoc proti jiným Hellénům. Pokutou bylo dva tisíce min ve stříbře a kdyby je Sparťané nezaplatili, přišel by zákaz startu na hrách. Sparta do konání her nezaplatila pokutu, a odnesl to Lichás.

O dvě desetiletí později, to již bylo po válce peloponnéské, v níž stála Élis na athénské straně, Sparťané s Élejskými tvrdě zúčtovali. Král Ágis se spojeneckou armádou plenil zemi a město, v Élidě s ním spřátelení lidé zosnovali aristokratický puč. Nevyšel, ale válečné běsi z let 402 – 400 donutily Élejské prosit o mír. Přišli o velkou část území, viz rok 400, ale Sparťané jim ponechali řízení her; na dochovaném seznamu vítězů se ovšem podle vůle vítězů objevuje jméno Lichovo...

Z doby élidsko-lakónského nepřátelství v letech 420-400 pravděpodobně dedikační pochází nápis z jihopeloponnéské lokality Akovitika (pl.), součásti Kalamaty (sg.), starých Fár, na němž vypočítávají jistí Dámónón a Enymakridás, zjevně Lakónové, svá vítězství v běžeckých disciplinách a jízdních (kelés/dostih i tethrippos/závody čtyřspřeží). V některých soutěžích vítězili již v dorostenecké kategorii a též dvakrát za den. Jejich úspěchy jsou všechny z lokálních her, například ze slavností Poseidónových/Pohoidán, dór. Poteidán (pohoidaia) v Theúrii (asi Thúriá), v lakónských eleusíniích Démétřiných, lithesiích Apollóna Lithesia/"Kamenného". Nikdy však nevyhráli v Olympii, neuvedli to, ani na žádném jiném panhellénském závodišti. Lze to vysvětlit právě dobou války a nepřátelství Sparťanů k Élidským [v textu uvádění eforové Echemenos, Euippos a Aristeus nejsou odnikud více známi].   

Roku 488 na 73. olympiádě zvítězil se čtyřspřežím vládce Gely a Syrákús Gelón. Jezdcem byl jeho bratr Polyzálos. Na 76. a 77. olympiádě vyhrál dostihy slavný kůň Hieróna Syrákúského Fereníkos, na 78. Hierónovo čtyřspřeží. Pozdější Syrákúský vládce Dionýsios I. neuspěl. Vyslal sice na hry honosnou výpravu v čele se svým bratrem Theáridem, ale rhétór Lýsiás Athénský rozcupoval tyrannii tak, že všichni Syrákúsané upadli ve všeobecné opovržení. Jejich koně také nevyhráli.

Tak si začal Dionýsios vítězství kupovat: Dikón z Kaulónie prodal vítězství na 99. olympiádě Syrákúsanům a po hrách se tam přišel oženit – samovládce mu dal svou dceru. Originální způsob korupce.

Jediný monarcha, který se osobně účastnil soutěží, byl na 71. hrách roku 496 Alexandros I. Makedonský. Jako všichni ostatní běžel nahý a vyhrál zřejmě jen svůj rozběh na krátké trati. Archeláos I. na 93. olympiádě vyhrál se čtyřspřežím jako první z Makedonců. Filippos II. vyhrál stejnou disciplinu třikrát (Ol. 106 až 108). Jeho syn Alexandros III. na 114. hrách roku 324 dal v Olympii vyhlásit generální pardon pro všechny hellénské emigranty (a uvedl tak velkou část hellénských států do chaosu).

Jako první římský císař vyhrál se čtyřspřežím roku 4 př. n. l. na 194. olympiádě Ti. Claudius Nero (ale to ještě císařem nebyl). Roku 17 n. l. vyhrál Germanicus a Nero přesunul 211. hry z roku 65 na rok 67 n. l., protože „nestíhal“ přípravu (stalo se tak poprvé a naposledy). Élejským dal 250 tisíc drachem, aby hry vypravili, a jeho vozka vyhrál se čtyřspřežím hříbat. Sám dostal cenu za poesii s hudebním doprovodem.

Nero „opruzoval“ na dalších panhellénských hrách a všude měli pořadatelé „rozum“. Nikoli však na Isthmu, kde nechtěl pěvec Épeirótés vzít deset talentů ve stříbru; nemocný císař ho dal uškrtit přímo na divadle. Neronova hellénská kořist činila 1808 věnců. Když si 9. června 68 vzal život, jeho nástupce Galba Élejské nutil, aby do císařské pokladny onen čtvrtmilion vrátili. Z roku 129 n. l. je znám jako vítěz spřežení praetor L. Minicius Natalis.

Zřejmě prvním ryze profesionálním borcem velkého sportu byl pankratista Sóstratos ze Sikyónu. Vyhrál 103. až 105. olympiádu (roky 368 až 360), vyhrával hodně všude po světě a neměl ani civilní povolání ani zázemí. Z Augustovy doby podobně vyhrával zápasník a pankratista Ménodotos z Athén (jeho otec byl ale z Tyru), který vyhrál po světě kdeco a jedno vítězství dokonce věnoval Ariobarzánovi Armenskému (králem v letech 2 – 4 n. l.).

Melankomás z Kárie vyhrál box na 206. olympiádě. Jeho syn „v ringu“ na neápolských sebastejích později zemřel ve svých dvaceti; byl oblíbencem císaře Tita. Box předčasně zabil za vlády Antónína Pia dvou až trojnásobného olympioníka (?) M. Tyllia z Bíthýnie. Zemřel ve 32 letech a vyhrál 35 turnajů.

Trochu jiným způsobem zemřel olympioníkos 247. her Gerenos z Naukrátidy. Boxer vítězství oslavoval celou noc, ráno se na něj trenér hněval, tak trénoval s plným nasazením – a zhroutil se.

Salpinktés, trubač, Diogenés z Efesu vyhrál na olympiádách pětkrát (poprvé na 211. hrách roku 69), dohromady po celém světě osmdesátkrát. To by byl asi vůbec rekordní úspěch, srov. ale zde níže. Starší Démosthenés z Mílétu vyhrál v Olympii trubky třikrát, poprvé na 189. hrách roku 24 př. n. l. Hlasatelská, heroldská soutěž, byla vypsána poprvé na 96. hrách roku 396. Nejsilnější hlas starověku měl prý trojnásobný olympioníkos Archiás z Hýbel Sicilských, který vyhrál 104. (roku 364) až 106. hry. Ovazoval si krk látkou, ale vůbec nepoužíval hlásnou troubu.

Ovšem úplně mimo kategorie stál salpinktés Hérodóros z Megar, jehož sbírku úspěchů lze v novověku srovnávat snad pouze s moravskými bratry Pospíšilovými v jejich kolové. Byl prý na svou dobu urostlé postavy 3,5 loktů, tedy c. 175 cm, odíval se po vzoru Hérákleově do lví kůže a troubil na dvě polnice najednou. Měl tak silný fuk, že při něm nemohl nikdo stát; o jeho roli v obléhání Argu Démétriem viz rok 303. Devětkrát vyhrál v rozmezí let 328 až 296 olympiádu (hry 113. až 121.), podle jiné zprávy se mu to povedlo sedmnáctkrát na olympiádě 113. až 129., byl prý též sedmnáctkrát periodoníkem. Foukání do trubky se věnovala též jistá Aglais, dcera Megakleova, tedy Athéňanka (?), která ze známých příčin žádné sportovní mety nedosáhla. V Alexandreji troubila během prvních procesí tam konaných. Proslula kromě toho jako velký jedlík a vypila na posezení k jídlu chús vína, přes tři litry. 

Hérodóros byl rovněž velkým zřoutem/gastrimargos, což bylo v té době zjevně málo nezvyklým zjevem mezi silovými sportovci, srov. roky 532 a 324. Od začátku 4. století se změnila základní strategie. Kalokagathie zůstala proklamovanou zásadou, ale touha po vítězství vyžadovala, aby se hodně jedlo, hodně masa, aby tělo co nejvíce vážilo. Nálezy ostatků gladiátorů z Efesu by to mohly částečně potvrzovat: žádní svalovci, ale zápasníci sumo, viz pod gladiátoři.

V pozdní době z hlasatelů vynikl ještě trojnásobný periodoníkos a olympioníkos z 256. až 260. her Valerios Eklektos ze Sinópy. Vyhrál hlásání i roku 248 n. l. na hrách k tisícému výročí založení Říma, posledních lúdí saeculárés dějin. Za život herold-profesionál sesbíral osmdesát věnců.

Posledním z vítězů her, který se proslavil v „civilním“ životě, byl Mnésibúlos z Elateie, vítěz dromu a hoplíta roku 161 n. l. na 235. hrách. Padl v bitvě s Kostóbóky loupícími ve Fókidě.

Záhadou je v Olympii tzv. Bybónův kámen, neotesaný kus pískovce o váze téměř 150 kg s nápisem ze 7. století: „Bybón, syn Folův, mne přehodil jednou rukou přes hlavu.“

Většina rekordů zastará během jediné generace. Některé rozdíly jsou až fantaskní. Roku 1953 byl poprvé zlezen Mount Everest/Qomolangma o 8848 metrech a oba horolezci byli zcela závislí na kyslíkových bombách. Roku 1978 byla nejvyšší hora planety zlezena poprvé bez kyslíkových přístrojů a cesta na vrchol byla stále ještě pokládána za událost. 23. května 2010 vylezlo za jediný den na vrchol 169 lidí, 26. května 2012 bylo lezeckých turistů 150.

Profisportovci se za císařství „odborově“ organisovali, viz pod herci a daně. Synodos nebo koinon měl svého doživotně voleného velekněze, archierea či xystarcha (od xystos, zakrytá část sportoviště). Řídil soutěže, sjednával je, stanovoval dobu konání, dohlížel na pravidla, řešil spory (srov. zde výše o odměnách iselastických).

Centrem spolku snad byla Alexandreia Tróás, jak naznačuje roku 2003 nalezený osmdesátiřádkový nápis obsahující sdělení tří dopisů císaře Hadriána z roku 133/134 n. l. Uděluje pravidla pro omezení podvodů (žádná červená, ale rány holí) pro athléty a hudebníky, určuje systém odměn.

Za Tráiána byli „sportovní odboráři“ celosvětově zahrnuti pod jednu, Hérákleovu centrálu, viz pod herci. Hlavní kněz cechu, archiereus, většinou silový athléta, řídil římské lázně. Byli to vyhlášení borci. Veleknězem byl dvojnásobný olympioníkos v pankratiu na 220. a 221. olympiádě T. Flabios Archibios z Alexandrie, dvojnásobný olympioníkos a také periodoníkos zápasník P. Ailios Alkandridás ze Sparty (Ol. 224 a 225). Ředitelem lázní a veleknězem Hérákleova synodu byl také pankratista M. Aurélios Démostratos Damás ze Sard, dvojnásobný olympioníkos roku 173 a 177 (Ol. 237 a 238).

Mnohamilionové platy fotbalistů v zemích EU od konce dvacátého století a jejich nenápadně demoralisující vliv nemají v antickém světě obdoby. Účast profesionálních atletů na olympijských hrách povolil Mezinárodní olympijský výbor (IOC) v září 1981 na kongresu v Baden-Badenu. Do té doby se novodobých olympiád účastnil jen závodníci s amatérským statutem, ačkoli ve skutečnosti byli z velké části armádními representanty nebo universit. Rozhodnutí, jímž zahájil svou kariéru v čele IOC podnikatel Juan Antonio Samaranch, výrazně podnítilo moderní podnikání ve sportu.

Přehled sportovních her, krátký výběr
V roce konání olymp(ij)ských her se v Helladě konaly ještě další agónické slavnosti: v Delfách sótérie, v Dódóně náie, v Láríse eleutherie (po roku 196), na Samu héraie a v Órópu amfiaraie.

Ve druhém olympijském roce se konaly v Arkadii lykaie, nemejské hry (od roku 573, v červenci), v Platajích eleutherie (po roce 338), v Athénách hekatombaie a hry isthmické (od roku 585 nebo 583, v květnu).

Ve třetím olympijském roce se konaly hry na oslavu sjednocení attických obcí ve stát Athény panathénaie, v Delfách hry pýthijské (od roku 582, počátkem září), na Délu délie (obnoveny roku 426, viz tam) a v Argu héraie.

Ve čtvrtém roce proběhly v Epidauru asklépieie a podruhé lykaie v Arkadii, rovněž tak podruhé nemeie a isthmie.

Pentérické hry („pětiletní“, srov. však původní význam "pětiletního" počtů u Hellénů) byly pořádány mnohem později, až v době hellénistické: v Alexandrii a na Délu ptolemaie, v Magnésii na Maiandru leukofryéneie, v Pergamu níkéforie, v Sardách eumeneie, v Kárii panámareie, na Kóu asklépieie, v Thespiích erótideie, v Chalkidě a v Magnésii hérákleie, v Athénách théseie a eleusínie a mnoho dalších, menších agónických slavností hellénského světa (v hellénismu a v dobách římských pořádalo své hry každé významnější město, srov. zde níže příklad Lykie).

Nerónea, -iána, pentérické hry músické, sportovní a dostihové, roku 240 n. l. (?) je rozšířil Gordiánus III. Neró měl založit lúdí maximí, velehry, o nichž nevíme nic. Možná jsou identické s nerónejemi. Na Hadriánovu počest založil roku 139 n. l. v Puteolech císař Antónínus Pius eusébeie, hry zbožnosti.

Sportovní hvězdy užívaly v hellénistické a hlavně římské době větších společenských zvýhodnění než současné. Ještě za aktivní činnosti dostávali athlétové občanství jiných obcí, zastávali kultovní funkce, byli voleni za úředníky samospráv.

V očích současníků, zbavených v rámci říše politických „starostí“, byli zosobněním snu a životního úspěchu, něco jako iluse současných hvězd hudebního, filmového a sportovního průmyslu à la Hollywood nebo Bollywood.

Z lyckých Oinoand, z jejichž agory pochází slavný Diogenův rozsáhlý oslavný nápis na Epikúra a jeho učení, je známo pět nápisů chválících místního velmistra v pankratiu, staré zápasnické formě volného stylu. L. Septímius Fláviánus Flavilliánus, syn lykiarcha, hlavy Lyckého spolku (koina), Flávia Diogena a synovec Licinnie Flavilly, tedy z nejváženější lycké rodiny, poprvé vyhrál pankration o meleagriích jako dorostenec roku asi 212 n. l.

Kolem roku 230 je honorován jako periodoníkés, mnohonásobný vítěz, a hieroníkés/hieroneikés, vítěz závodů dekorovaný věncem: vyhrával v Efesu, Athénách, Argu, také v Itálii v Neápoli (hry sébasta).

Jeho vrstevník M. Aurélios Toalis z Arykand, který vyhrál druhé euaresteje v Oinoandách (pojmenované po lyckém mecenášovi Iúliovi Luciovi Piliovi Euarestovi, učiteli literatury), byl občanem tří lyckých měst a vyhrál pankration na pýthiích a aktiích. Nezdá se však, že by byl tak urozeného původu jako Flávilliánus, z jehož rodiny byl i jiný pankratista Poplios Sthenios Frontó, syn Licinniánův. Zdá se, že odnož římských Liciniů se etablovala v Lykii v provinční honoraci.

Zápasnický chlapák Flávilliánus sloužil římské armádě jako náborový agent v kraji. Euarestos byl agonothetem prvním pěti her (pravděpodobně pentéterických), od šesté je řídil L. Crepeius Frontó. Založeny byly euaresteie někdy na začátku vlády Alexandra Sevéra (222-235), lycké meleagreia někdy koncem 2. století n. l. (jmenovaly se později sevéreia antóneia geteia po císaři L. Septímiovi Sevérovi). Ústředními hrami soutěživých Lyků byla megala isolympia vespasiáneia, „velké vespasiánovské hry s podobnými disciplinami jako na olympiádách“.

Olympijské hry v novověku inspirovaly sportovní nadšence, kteří žili a žijí v ilusi, že sportovní závodění a kolotoč peněz kolem něho „sbližuje národy“. "Obnovitelem olympijské myšlenky" byl bojovník za řeckou nezávislost a obchodník Evangelos Zappas, který majetek vydělal v Rumunsku (zemřel roku 1865). Roku 1856 navrhl králi Ottovi I., aby obnovil „olympije“, což Bavorák o dva roky později skutečně dekretoval.

Zappasovy Olympije byly kombinací zemědělské a průmyslové výstavy s rozličnými závody a soutěžemi. Po jeho smrti se konaly ještě dvakrát (1870 a 1875), protože veškerý majetek odkázal „výboru pro konání olympijí“ (v Athénách stojí Zappeion, stavba na jeho počest). Zappasovým nápadem se později nakazil Pierre de Coubertin, pokládaný dnes za vlastního zakladatele „olympionismu“.

Bavoři vůbec byli posedlí „olympismem“. Roku 1810 uspořádal u příležitosti své svatby s princeznou Theresií Saskou korunní princ Ludvík i. „říjnové slavnosti“, Oktoberfest. Po vzoru starých olympií, jak bylo anoncováno, se konaly koňské závody. Později přistoupila sportovní klání. Přečkaly z toho čtrnáctidenní veselice a dodnes konané obrovské pivní slavnosti: roku 2011 (17. září – 3. října) na nich 6,9 milionů návštěvníků vypilo 7,5 milionů mázů piva, tedy patnáct milionů tupláků. To byly ovšem svérázné začátky novověkého olympismu...

Roku 1894 vznikl v Paříži Mezinárodní olympijský výbor (IOC) a po světě výbory národní. První novodobá "olympiáda" byla inaugurována 6. dubna 1896 v Athénách a každé čtyři roky se místo závodů stěhuje po velkých městech planety (roku 2004 podruhé v Athénách).

Činovníci vymysleli řadu disciplin, které starý svět neznal, mezi nimi marathónský běh. Jeho vynálezce, filolog Michel Bréal, dal řeckému vítězi Spyru Louisovi stříbrný pohár, který jeho pravnuk vydražil v dubnu 2012 v londýnské Christie´s za 541 250 liber (tehdy 860 tisíc dolarů). Novým majitelem se stala Nadace Stavra Niarcha, řecko-švýcarského rejdařského magnáta a mecenáše, která ji vystaví v Athénách. • Evropané kromě tzv. marathonu dovezli do novodobého řeckého království v podstatě všechny instituce moderního státu, neboť více než půl tisíciletí osmanské vlády zanechalo zemi naprosto zaostalou a konkurence neschopnou. Řecký stát od začátku žil v dluzích a kupodivu také v hluboké podezřívavosti vůči Západu, svému laskavému protektoru.

Nejstarším z firemních sponsorů her je Kodak, který spolupracoval s IOC od prvních her 1896. Jeho poslední sponsorovanou olympiádou byly pekingské hry roku 2008, v lednu 2012 šla firma do konkursu.

Závodníků neustále přibývá a soutěží také (tu a tam některá disciplina vypadne; přetahováná vydržela do roku 1920). Závodní discipliny mnohonásobně převyšují počty starověkých a řadě z nich nevystupují na olympiádě skuteční mistři disciplin, neboť sporty termínově kolidují s profesionálními soutěžemi v Americe, nebo by byli konkurencí jiných nejvyšších soutěží (fotbal). Olympijské hry byly pro množství sportů rozděleny na letní a zimní a s religiositou hellénských nemají naprosto nic společného. "Olympijské hry" nebyly v žádném případě obnoveny a ten název je zcela nevhodný pro svět prodchnutý monotheistickými pověrami a nesnášenlivostí. 

Ostatně na jejich medailích byl Zeus jen na první z roku 1896 pořádané v Athénách (zlatá medaile ale byla ze stříbra, další z bronzu). Olympijský Mnichov roku 1972 použil moderní obraz Kastóra a Polydeuka, Lédiných synů, z nichž druhý byl synem Diovým.

Na konci 20. století se "olympiády" staly symbolem komerce a proměny špičkových sportovních výkonů v reklamní chytáky výrobců sportovních oděvů, bot, ale také cukrovinek, hodinek apod., jsou součástí lukrativního zábavního průmyslu.

Athénské 28. letní olympijské hry (2004) byly zajímavé jednak tím, že je uspořádal nejmenší z národních států za 52 roky jejich konání, že v poměrně krátké době se přestavěla athénská doprava a infrastruktura města více než za celou historii a že to stálo nejméně sedm miliard eur, což je nad síly zdravého státního rozpočtu hospodářsky tak slabé země. 

Náklady přispěly ke krachu řecké ekonomiky žijící nad poměry, který definitivně přišel na začátku 2010. • Olympiáda v Montrealu roku 1976 stále 1,5 miliardy dolarů a provincie Québec dluhy splácela tři desetiletí. V Los Angeles roku 1984 činily náklady 546 milionů a poprvé od roku 1932 přinesly hry zisk: 222,7 milionů dolarů z prodeje televisních práv a lístků. Athénské hry roku 2004 nakonec přišly na 12,8 miliard dolarů, ale nejdražší vůbec byly konány roku 2008 v Pekingu: podle čínských údajů stály 44 miliard dolarů.

Zahájení a závěr her pro sportovce a činovníky ze 202 států a zemí, monstr program z choreografických a světelných efektů, sledovalo na 75 tisíc diváků na novém stadionu. Přísným protidopingovým zkouškám se ještě před zahájením her vyhnulo několik „favoritů“ z domácího, řeckého, teamu, po závodech soudci odebrali pro užití nepovolených posilujících látek sedm medailí a 22 závodníků bylo za to trestáno: tolik trestů nebylo na antických hrách za 1200 let!

S novověkými hrami je spojena akce zapalování tzv. olympijského ohně v ruinách Olympie a štafetový běh do místa konání her. „Olympijský oheň“ poprvé plál po celé hry na stadionu v Amsterdamu roku 1928 a první štafetové předávání pochodně s ohněm z Olympie se pořádalo roku 1936. Byl to nápad Hitlerových propagandistů a stříbrnou pochodeň vyrobili v Kruppových závodech.

„Olympijská pochodeň“ cestovala poprvé lodí roku 1948, letadlem roku 1952 a o čtyři roky později poprvé i koňmo. Později se už ani nedodržovala přímá trasa do místa her, ale vybírala se města, kterými běžci proběhly. Roku 2008 byla Číňany donesena i na Čomolungmu, pravděpodobně, aby bylo zřejmé, až kam vláda Pekingu sahá. 
Starý věk podobné obřady ani disciplíny neznal. O oblíbených nočních bězích s ohněm, lampadédromiá/-foriá i jako závodech "štafetových" o náboženských slavnostech viz pod Svátky. První běhy "štafetové" (slovo původu italského) jsou známy z Ameriky asi z roku 1883, kdy se běhalo s předáváním praporku; kolík přišel na řadu až o desetiletí později. Možná, že jejich předobrazem byla pošta, snad slavný Pony-Express.

Vedle závodů o rekordy a živobytí vznikly hry různých skupin, např. sportovců tělesně postižených parolympiády. První takové oficiální hry pořádané vždy v roce her olympijských, konány roku 1960 v Římě, roku 1992 první zimní parolympiáda ve franc. Albertville. 

Od roku 1932 pořádají v Tel Avivu v Palestíně a následně ve Státu Israeli sionistické organisace celosvětové makkabejské sportovní hry, makkabiádu, makkabie, makkabija. První se konaly k 1800. výročí krvavého povstání Bar Kochby. Před druhou světovou válkou proběhly ještě roku 1935, po válce obnoveny roku 1950 a od roku 1953 se konají se čtyřletou periodicitou, rok po olympiádě: v Israeli světové makkabie, s odstupem dvou let a také se čtyřletou periodicitou evropské makkabie (na přelomu července a srpna 2015 v Berlíně). 

Hry jsou uznány Mezinárodním olympijským výborem. Jsou přístupny pouze Židům a Israelcům včetně Arabů s israelským občanstvím. 19. makkabií v červenci 2013 v Israeli se zúčastnilo na devět tisíc sportovců ze 78 států, o čtyři roky později z osmdesáti. 5. září 1972 zneužili palestinští Arabové z hnutí Černého září patřícího protiisraelské osvobozenecké organisaci PLO olympijských her v Mnichově a zavraždili dvanáct členů israelského teamu. Na mnichovských hrách vybojoval americký plavec Mark Spitz sedm zlatých medailí, který roku 1965 v Tel Avivu na makkabiích jako patnáctiletý vyplaval čtyři zlaté. 

Masakr arabského komanda odstartoval dlouhou řadu násilností proti Israeli (při jeho vzniku používali židovští bojovníci teroru hlavně proti Britům) a Spojeným státům vedených levičáckou rhétórikou; jakmile se ve druhé polovině 90. let z teroristické scény stáhl libyjský diktátor Muammar Kaddáfí se svým protiimperialistickým bojem, národně-osvobozeneckým hnutím a „zeleným“ národním socialismem (usmíření se Spojenými státy a Evropany v letech 2003–2004), přišla po „islámské“ revoluci v Íránu na scénu bigotně islamistická, konservativní rhétorika, od konce 90. let pak excentricky radikální islamismus s původem v zapadlých částech pouštní Saúdské Arábie (wahhábité).

Ve stejném duchu krátce existují panarmenské hry. Jejich duchovní otec Ašot Melik-Šahnazarian se roku 1965 inspiroval panafrickými hrami v Brazzaville, kde byl jako sovětský diplomat. V dubnu 1997 v Jerevanu založil Světový výbor panarmenských her (WCPAG) a první hry se konaly v hlavním městu novověké Armenie 28. srpna až 5. září 1999. Sportovci sedmi velkých sportů (včetně šachů) přijeli ze 23 států světa, na druhé hry roku 2001 na devět sportů přijeli borci z 29 států.

První světové hry nomádů uspořádali v září 2014 Kyrgyzové v lázních Čolpon-ata na jezeru Issyk-kul. Soutěžili závodníci z devatenácti turkických zemí v tradičních jízdních, silových a střeleckých disciplínách. Proč nedošlo na pozvání například Tuaregů a arabských beduínů, pořadatelé nezveřejnili.   

Olympie v Élidě je od roku 1875 vykopávána německými archeology. Co nezničili křesťané, udělalo velké zemětřesení na Balkánu 7. července 551, kdy se v Olympii povalil zbytek budov a po deštích se sesula polovina Kronova kopce. Alfeios změnil tok a následujícího roku přišlo ještě jedno zemětřesení.