Zlo-Zy

zločin, zločinnost§ viz pod policie

zlomenina, zlomená noha§ 233

zmije, jako bojový prostředek§ 186

zmrtvýchvstání, řec. anastasis n. anabiósis, lat. resurrectió§ viz pod Iésús (Platón a křesť.)

Resurekce popraveného špiona popsána v čínských kronikách, v jeho případě až šestého dne, viz roku 601.  

znaky výsostné, heraldika, vexillologie, prapor, vlajka, hymna, standarta, státní symbolika
Starý věk neužíval symboliky státních znaků a vlajek. Za výsostné znaky státu pokládána mincovní ražba, jméno panovníka apod. Tak Athénští měli sovu, Aigínští želvu, Korinthští Pégassa, Metapontští klas s kobylkou, Klázomeny labuť, Akanthos lva zakousnutého do hřbetu býka, Akragás kraba, Théby štít atd.

Od Kárů/Lelegů, které z ostrovů vytlačili Dórové a Iónové na pevninu prý převzali Hellénové chocholy na helmách, držadla na štítech a pak i zvyk malovat na štíty znaky a různá vyobrazení. Se státní representací to nemělo nic společného. Nikdy nedošlo k záměně státní a sportovní representace (srov. např. pod olympijské hry, korupce), nikdy nebyly zpívány žádné státní hymny, nevlály vlajky.

Teprve císař Gallienus vymyslel pro sebe fanfáry, když někam vstupoval, srov. pod kuchyně/kulinářství. O líbání ruky apod. viz proskynésis. 
Licinius Gallienus (císařem 253 – 268) se koupal šest až sedmkrát denně, v zimě dva až třikrát. Kromě toho zavedl hudební doprovod při příchodu a odchodu hlavy státu troubením a varhanami. Byla to spíše fanfára, ale rozhodně první evropská na počest hlavy státu.

Jako vyznamenání za vítězství u Aktia poctil Augustus M. Vipsania Agrippu tmavomodrou standartou či praporem, tedy nikoli rudou, která asi patřila na pevninu. Sex. Pompeius se předtím odíval jako vládce moří po Neptunově vzoru do modrých plášťů.

„Národní“ symboly jsou vynález ryze moderní. Doba sebestředné ethnické posedlosti, romantismus, zplodila „národní“ barvy, znaky, hymny, autory a ve spojení s monotheimem zaneřádila ještě více válečnou náladovost v Evropě.

První „národní“ hymnou dějin je od roku 1825 píseň Bože, ochraňuj královnu/krále, God save the Queen/King, rozumí se britskou. Píseň God save the King byla poprvé zpívána v londýnském divadlu Drury Lane roku 1745 (Marseillaisu napsal roku 1792 Rouget de Lisle, roku 1814 Francis Scott Key Hvězdnatou válku).

3. března 1931 uzákonil kongres Spojených států za hymnu USA The Star Spangled Banner. Státním heslem USA je E pluribus unum (na státní pečeti), od 11. července 1955, schváleno 30. července 1956 za presidenta Dwighta Einsenhowera, In God we trust, které se vynořilo za občanské války téměř sto let předtím (a povinně musí stát na amerických platidlech).

Hymnou Evropské unie je van Beethovenova 9. symfonie Óda na radost, která byla od roku 1956 na několika olympiádách znělkou spojeného olympijského družstva Německa a komunistické Německé demokratické republiky (DDR), a v letech 1970 – 1980 Republiky Rhodesie premiéra Iana Smithe.

Slova německé hymny na melodii rakouského komponisty Josepha Haydna složil 26. srpna 1841 na tehdy britském Helgolandu prof. August Heinrich Hoffmann (43), který si dával ke jménu šlechtické von Fallersleben, protože odtamtud pocházel. Verše Das Lied der Deutschen koupil hamburský nakladatel Julius Campe, ale velký obchod s nimi neudělal.

V Německé říši byla totiž od roku 1871 státní hymnou pruská Heil Dir im Siegeskranz. Deutschlandlied zaznělo při státním aktu poprvé roku 1890, když Británie předávala Německu Helgoland (výměnný kšeftík za východoafrický Zanzibar). Státní hymnou se „Německo nade všechno“ stalo až za výmarské republiky roku 1922 a po porážce bylo s úpravami povoleno vítěznou koalicí roku 1952.

Státních vlajek starý svět neužíval, srov. ale labarum, císařskou standardu se značkou křesťanů XP zdobenou drahými kameny zavedenou Constantínem I. (souvisí asi s keltským zvykem; bretonské lab značí zdvíhat).

V užívání byly však prapory v Číně, poprvé  zmiňovány vlající látky na tyči již v dynastii Čou. Egypt již v době prvních králů užíval standart s vlající částí jako rozlišovacích symbolů kultovních a podle nich i jednotlivých nomů. Podobně užíváno sakrálních standart v Mesopotamii. Jako bojové signální znamení, ale nevlající, byl kus rudé látky v usu u hellénských loďstev, foiníkis, látkovou nevlající standardu, vexillum, užívaly od dob Mariových římské oddíly (o znacích legií viz tam).

Do světa užívání ve větru plápolavých látek jako výsostných rozpoznávacích symbolů roznesli až mongolští nájezdníci: srov. bílý prapor Huna Attily se zlatým orlem. Po moři se vlajková symbolika dostala z Číny do Indie a do arabského světa, kde kmenové vlajky, bajraq, vlály před stany beduinských předáků.

Novověké vlajky navazují na bojová znamení a znaky na štítech. Vlajku dnešní megavelmoci zvanou Hvězdy a pruhy, Stars and Stripes, přijal resolucí „kontinentální kongres“ 14. června 1777.

Státní znaky jsou dědictvím symboliky bojových štítů. Z klanového religiosního symbolu se již v hellénské antice stal důležitý rozlišovací znak v poli („erbovní“ symbolika často korrespondovala s mincovní ražbou). Germánská šlechta stejným způsobem užívala bojových štítů jako rozlišovacích znaků, z nich se vyvinuly rodové erby, heraldika. Od symboliky nejsilnějších rodů v oblasti se odvíjely panovnické barvy a později státní a regionální znaky. Od cca. 14. století bývá panovníkův erb ztotožňován se státní symbolikou.

Feudální symboliku státních znaků v novověku někdy nahrazuje spíše „státní výsostné znamení“ v podobě státní pečeti, srov. Spojené státy a Francii, která symboliku liktorských prutů, výsostný znak volených zástupců a zastupitelské demokracie, orámovala řetězem Řádu Čestné legie (po Francii nemají státní znak formulovány její bývalá území v Africe, ale také Spojené státy užívající dvoustranné pečeti i na platidlech a státním znakem by mohl být štít na orlových prsou obversu pečeti). 

znamení, ohňové§ viz signalisace

zneužívání, sexuální nedospělých v Římě§ 326, 321

Zoan§ = Tanis

Zoar, Zoara§ viz Segór, Ségór

Zob᧠viz Aram Sobá

Zobér, gen. Zobéra, k. Albanů§ 37

Zóilos z Amfipole zv. Homéromastix/Bič na Homéra, historik a řečník§ 350
Zóilos z Aspendu, ptolemaiovský činovník§ 257

Zóilos z Dór, levantský dyn. neznámého původu§ 104, 103
Zóilos z Eleje, s. Aristónův, proxenos v Kallátidě§ 280

Zóilos, činovník Ptolemaia V.§ 189

Zóilos, jméno indobakterských vládců:§
Zóilos I. Dikaios§ 185, 180, 165, 155, 125, 120
Zóilos II. Sótér§ 95, 80

Zóippos ze Syrákús, zastánce dohody s Hannibalem§ 215, 214

Zoitos z Adiabény, s. Monobaza I.§ 36+ 

 

Zókomos§ viz Zudžum 

Zoltés z Thrákie, loupeživý dynasta, archón§ 200

Zónarás, Ióannés Z., autor kroniky světových dějin do roku 1118§ 247-, 164+, 229+, 244+  

zóné§ viz rouška bederní, opasek

zoologická zahrada, zoo§ viz zvířata

Zópyrión z Makedonie, stratégos v Thrákii§ 327, 325

Zópyrión, grammatik v Alexandreji§ 151+

Zópyros z Athén§ arch. 186

Zópyros z Athén, M. Aurélios Z., b. Eukarpidův, olympioníkos§ 776
Zópyros z Hérákleie, epopoios, orfický básník§ 528

Zópyros z Galatie, s. Marikkův (?), impresário v Egyptě§ 231

Zópyros z Persie§ 1. o. Megabýzův, satrapa babylónský, 521, 455, 449; 2. s. Megabýzův, rebel, 440 
Zópyros ze Syrákús§ 220 (Ol.)

Zór§ viz Tyros

Zór, podle jedněch zakladatel Karthága§ 1048

Zorsinés, k. Siraků§ 45+ 

Zóroastrés§ viz Zarathuštra

Zórsanos z Borysthenu, s. Neikérátův, úředník§ 150+

Zósimos z Pánopole, alchymista§ 300+ a viz pod alchymie

Zósimos, poslední z polytheistických historiků§ 247+, 276+, 305+, 313+, 327+, 357+, 375+, 392+       

Zóskalés z Adúlidy, asi první dyn. axumský§ 100+

Zóstér, Apollón Zóstér, m. a chrám na attickém pobřeží v dému "Aixónská slaniska", Aixónídes halai§ 389

zpráva, zpravodajské služby, zpravodajství, síť, viz špionáž. Do vynálezu elektromagnetických zařízení bylo rychlé předávání zpráv odkázáno na přímou signální viditelnost nebo na rychlost poslů všeho druhu. Telefon vynalezl roku 1861 Němec Johann Philipp Reis. Ovšem např. první telefon v soukromém domu byl umístěn až 4. dubna 1877 (Boston, USA).

Zótychos z Kalchédonu, o. flétnisty Kratóna§ 150

Aurélios Zótikos ze Smyrny zvaný Mageiros/Kuchař, Héliogabalův milenec§ 218+

Zrá Abú an-nagá/angl. Dra Abu an-Naga, spis. arab. Zirá Abú an-nadžá, "Ruka zachráncova", nekropole thébsk᧠1600 

zrada, zrádci, passim, viz též v přílohách Obrazy zrady. Za zmínku stojí návod, jak s nimi zacházet:

Zrádcům je třeba za každou cenu platit. O tom, jak zacházet se zrádci ve válce, jsou zmínky ve všech řeckých a latinských zachovaných příručkách vojenství. Theoretik Onásandros z prvního našeho století ve spisku o vlastnostech správného vojevůdce věnuje také kapitolku „o využívání zrádců“: 

„Velitel nikdy nesmí zklamat důvěru zrádců z nepřátelského tábora a musí splnit dané jim sliby, aby věřili, že se jim zrada vyplatí, a aby z touhy po vlastním prospěchu bez váhání měnili stranu a prozrazovali tajemství nepřátel. Je nutno si uvědomit, že zrádce nemá cenu jen tím, co už vykonal, ale i tím, co ještě vykoná. Je nutno bez zdráhání platit zrádcům odměny, protože hodnota informací je vždy vyšší než hodnota peněz, které za ně vojevůdce zaplatil. A co se týče morální stránky věci, musíme se na to dívat z hlediska prospěchu své vlasti a ne tak, jak by to posuzoval soudce ze zrazované obce.“ (překlad z řečtiny Jan Kalivoda pro Antickou knihovnu, svazek 36, Praha 1977)

O zradě a spiknutí pojednává Aineiás Taktikos z Arkádie ze 4. století př. n. l. v nejstarším zachovaném spisu o válčení v Evropě; zachovaný fragment pojednává o obraně měst. Vojenský praktik a autor příručky o válečných lstech S. Iulius Frontinus také neopomíná příklady správného použití zrádců.

Zajímavý je osud jistého makedonské zrádce, šlechtice Onésima, Pýthonova syna, který radil Perseovi držet se míru s Římany, až šel králi na nervy a musel uprchnout. Senát ho v Římě označil za spojence, dostal zaopatření od státu, v Tarentu dům a v jeho okolí pozemky...

Zrada je hnutí nevyčerpatelné a nevykořenitelné, neboť zhmotňuje příležitost šelmy v džungli na získání výhody. Mexický generál, revolucionář za lepší zítřky lidu a zednář Plutarco Elías Calles (zemřel roku 1945) zavedl v zemi zkroušené povstáními pořádky, které v jeho očích dávaly jistou záruku stability a klidné vlády. Poněvadž nemohl zastávat presidentský úřad vícekrát než jednou, dosazoval za partajní kandidáty své oblíbence. Jednomu z nich jménem Lázaro Cárdenas del Río (zemřel roku 1970) jednou řekl: "Dokázal jsem, že presidentský palác nemusí být nezbytně předsíní k umrlčí komoře."
Jen se Cárdenas stal roku 1934 presidentem, musel Calles uprchnout za hranice do Států (a to měl předtím, jak bývá u Latinů zvykem, takových řečí o gringech)...
zrádci, z řad kléru§ 549
zrcadlo, výroba§ vide s. v. sochaři/Pásitelés
Zschernitz u Delitsche v Sasku, archeolog. lokalita§ 5000 

ztroskotání, zinscenované§ 289

 

Zú Nuwás/Dhu Nuwas, vlastně Júsuf As'ar Jath'ar, k. Chimjarů§ 385+

zub, viklavý před bitvou§ 490

zuby§ viz móda 

zuby, trhání císařského první§ 66+

zubr, divoký tur, výskyt§ 286, 181-, 201+ 

Zufár§ viz Dhofár

Zula§ viz Adúlis

Zurr᧠viz Šurrá

Zuruš z Chattuše, velitel palácové gardy, pučista§ 1530, 1500 

zvraty osudu§ viz proměny

zvířecí epos§ viz epos

zvířata oblíbená a neoblíbená, zvěřinec, zoo, zoologická zahrada, obchod se zvířaty, srov. pod kůň, dostihy, hry, lúdí, gladiátoři; zvěř a lidé
Vztah Hellénů ke koním byl zcela moderní. Tak např. athénský velmož Kimón (II.), otec vítěze od Marathónu Miltiada, byl pohřben vedle svého čtyřspřeží, s nímž třikrát v Olympii vyhrál.

Jiný slavný Athéňan Alkibiadés vyslal do Olympie jako jediný ze smrtelníků najednou sedm spřežení a z nich jedno vyhrálo, jedno bylo druhé a další třetí či čtvrté. Alkibiadés byl vůbec milovníkem zvířat i nádhery. Za obdivovaného psa vydal sedmdesát min stříbra (a ustříhl mu ocas). Athéňan Leógorás, otec Andokidův, jednoho z protagonistů skandálu s hermovkami roku 415, pěstoval vedle koní též bažanty, což je první takový známý chov v Evropě. V hrobu thráckého velmože, snad Seutha II., srov. tam, z první poloviny čtvrtého století byl s králem pochován i pes a dva koně i s postroji. Nejstarší vyobrazení venčeného psa na vodítku je na fresce z egyptské hrobky z doby c. 3500.

Pes Perikleova otce Xanthippa skočil roku 480 do moře a plaval podél lodi až na Salamínu, kde vysílením pošel. Dostal zde pomníček, Kynos séma. Nejstarším zapsaným případem vztahu člověka se psem a zároveň nejstarší známé psí jméno je Odysseův lovecký pes Argos. Čekal na svého pána dvacet let, jako jediný z Ithačanů ho při návratu poznal a vysílen stářím pošel. 

Psi dostávali vždy jména, a to i v mýthech. V Ovidiově podání proměny nešťastného Aktaióna v jelena za to, že náhodně spatřil nahou Artemidu, zveršoval básník 34 jmena psů a fen z různých částí Hellady a Kypru, kteří svého nepoznaného pána roztrhali na kusy. Dojemný je příběh psa, který patřil k domácnosti Titia Sabina odsouzeného na smrt i se svým služebnictvem tiberiovskými pletichami roku 29+, viz tam. Vozy Kimbrů poražených a pobitých Římany měly neústupné strážce ve psech. Lýsimachův pes Hyrkanos se prý vrhl za tělem svého pána do pohřební hranice (281) a totéž se vyprávělo o syrákúském králi Hierónovi II. (215) a Gelónově psu jménem Pyrrhos (478). Jiný způsob věrnosti prokázal pes jednoho z bíthýnských Níkomédů (nevíme, kterého), který roztrhal jeho manželku jménem Consingis n. Cosingis, resp. Ditizélu, neboť si špatně vyložil její lascivní žertování s manželem, srov. zde níže a rok 246. Po králově smrti pošel steskem i jeho kůň, jméno se nedochovalo. O římských obětech psů a jejich křižování viz rok 389 a oddíl Bohové & svátky vi. 

Themistoklés rovněž patřil mezi milovníky koní, ale neměl s nimi dobré zkušenosti. Obchodník koňmi Dífilidés mu odmítl prodat hříbě a nejstarší Themistokleův syn Neoklés zemřel ještě v dětství na kousnutí koně.

Na svém koni lpěl Alexandros Veliký. Jeho Búkefalás n. Búkefalos, který byl chovem z Thessalie od jistého Filoníka z Farsálu a stál Filippa II. třináct talentů, na koně šílená summa (v pozdějších římských penězích 312 tisíc séstertiů), pošel na rány z bitvy roku 326 kdesi v dnešním pákistánském Paňdžábu ve stáří třiceti roků. Alexandrův oblíbený pes se jmenoval Peritás (Dupal, Klusal?) a údajně také po něm pojmenoval jakési město stejně jako po koni jednu z Alexandrejí. Búkefalu koupil Alexandrův otec na naléhání syna v době, kdy byli oba stejně staří, snad někdy kolem roku 344, kdy Filippos v Thessalii prováděl velké změny. Nezachovalo se jméno psa, který setrval u svého pána Titia Sabína ve vězení, při jeho mrtvém tělu po popravě a dokonce po svržení do Tiberu za ním plaval; viz příběh roku 28+. 

V písemných pramenech o rase, chovu a pohlaví Búkefaly zmínek není. Podle Arriána byl Búkefalás, Búkefalos/lat. Bucephalus vraník, známá freska z Pompéií (replika hellénistického vzoru) ukazuje ovšem hnědáka. Podle jména koně lze usoudit, že „Volohlavý“ se vztahuje k býčí hlavě s bílou skvrnou. Při jeho zkrocení se svým způsobem z Alexandra, „krotitele mužů“, stal Alexippos, „krotitel koní“ (o nejstarším popisu práce takového krotitele, Mitannce Kikkuliho, viz rok 1370 a v indexu s. v. jízda bojová).

Že ještě ve třiceti letech, roku 326, nesl "Bucefal" Alexandra do boje, je neobvyklé, nikoli ojedinělé. Nejstarším zaregistrovaným koněm byl jistý Billy, který zemřel 27. listopadu 1822 ve věku 62 let (rekord knihy Guinnessova pivovaru). Ze závodních koní se Tango Duke z australského státu Victorie dožil 42 let (zemřel 25. ledna 1978), v dostizích zvítězilo několik osmnáctiletých koní, naposledy v únoru roku 1980 Sonny Sommers.

Slávy Búkefalovy dosáhl kůň Babieca/„Prostý“, bělouš Ruye Díaze alias El Cida, který roku 1099 nesl tělo mrtvého bojovníka s mohamedány do boje u Valencie; zemřel dva roky na to ve stáří prý čtyřiceti roků. Koně starých Hellénů a Římanů však nikdy nedosáhly pověstí mystických rozměrů jako například Muhammadův okřídlený kůň s lidskou hlavou al-Buráq, nebo Bayard rytíře Renauda de Montauban z francouzských pověstí o Karlu Velikém, který unesl čtyři syny Aymonovy. 

Caesar měl koně, na němž jezdil, s kopyty rozštěpenými jako prsty. Když zemřel, dostal od diktátora pomník před chrámem Venuše Genetrix, Rodičky. Nikdo dalšího kůň na sobě nesnesl, srov. podobný příběh o koni Antiocha Hieráka roku 228. Hrobku svému koni, jméno neznáme, postavil Augustus a Germánicus tehdy na něho složil verše. Hrobky koní v podobě pyramid stávaly v Akragantu. Ačkoli se starý věk koním věnoval hodně, v zachované literatuře to není patrné. Pasáže chovu koní věnoval Xenofón Athénský, u Římanů jinak autoři děl zemědělských, např. Vergilius v Georgikách.

Z klasické literatury neznáme obdobu pozdějšího indického hippologického díla Ašvašástra zachované pod autorským jménem Nakula (ovšem včetně oddílu o koních okřídlených). Zato nejstarším zachovaným hippologickým spiskem je dílo Mitannce Kikkuliho, viz rok 1370 a pod jízda bojová.

Velkým milovníkem koní a psů byl císař Hadriánus. I on jim stavěl náhrobky: jeho oblíbený kůň Borysthenés byl pohřben do náhrobku se sloupem opatřeným nápisem.

O něco později bratr a spoluvládce M. Aurélia Antónína Vérus postavil na Váticánu pomník koni Volucrovi ze stáje Zelených. O kultu dostihových koní, jejich jezdců a partajnictví viz pod dostihy. Psy, kteří se od vlků začali lišit teprve kolem roku 12 000, se pro život vedle člověka buď adaptovali sami nebo byli domestifikováni (u koček se proces odhaduje na dobu od c. 8500 n. 7500).

Kůň, jehož jméno historie neuchovala, se dostal do latinských rčení. Byl prý velmi vzácného thráckého chovu velké postavy drženého v Argu. Vlastnil ho jistý Cn. Séius, blíže neznámý exponent n. jen oběť jedné z římských občanských válek, kterého roku 43 proskriboval M. Antonius. Když do své syrské provincie putoval P. Cornelius Dolabella, koně koupil za sto tisíc séstertiů. Koně vzal s sebou a o několik měsíců později si Dolabella vzal v obležené Láodikeji život. Kůň připadl vítězi této válečné episody, caesarovrahovi C. Cassiovi Longínovi, který o rok později skončil u Filipp stejně jako Dolabella. Koňský krasavec nyní patřil M. Antoniovi, o jehož osudu vědí všichni. Odtud se v latině o věcech osudových pro majitele uchytilo rčení "ten člověk má séiánského koně/ille homó habet equum séiánum," jak zachoval Gellius. Srov. rčení stejného významu s naloupeným tektosážským zlatem v Tolóse/aurum tolósánum, rok 105.      

Antika psy systematicky křížila a podle účelu (lov, vojsko, hlídání, miláčkové) použití šlechtila a pravděpodobně velkými inovátory byli Egypťané již ve staré říši. Neomezovali se nijak jen na domácí psy, ale zvířata ke křížení dováželi i z ciziny, například z Assyrie.

V Sakkáře jsou dvě velká pohřebiště psů, jedno přímo pod Anúbisovým chrámem (s ostatky psů od roku 748). Egypťané udržovali speciální pohřebiště pro kultovní býky, hady, paviány, ryby, myši, jeden masový kočičí hrob v Istabl Antár ve středním Egyptě ("Speos Artemidos") má odhadem obsahoval ostatky více než 150 tisíc zvířat. Dohromady bylo zvířacích hřbitovů zatím nalezeno na 130.

V Épeiru a Thessalii psy používali jako posly zpráv, které drželi na obojku, všeobecně u Hellénů k strážní službě, na hradbách apod., pro pátrání po uprchlých otrocích: srov. jejich použití Římany za války s Korsy roku 231. Římané si později pro lov a ochranu oblíbili psy spartské a krétské, největším plemenem byl pravděpodobně pes molosský, jehož chovem proslul bíthýnský Níkomédés I. a jeho královský rod (jeden z psů zadávil ovšem též královnu Ditizélu n. Konsingis, ojedinělá událost v historii, viz zde výše a rok 246).

Pro obranu a boj si držel jistý garamantstký král, jméno neznáme, dvě stě psů. Íránští Alanové hojně používali k lovu a boji psů a lov s nimi rozšířili po velkých částech Evropy, viz Alanové a Germáni. Psi údajně roztrhali roku 406 v Makedonii tragického básníka Eurípida. Divoký vlk pobíhající Římem, byla to událost, nikdo ho nedopadl, je zmiňován ještě k roku 177.

U Assyřanů a Arabů psi v oblibě nebyli (pohrdání přeskočilo na muslimy).

Aššur-bani-apli dal poraženému povstalci, jednomu z vládců arabských Qedarů, na krk psí řetěz a přikoval ho k psí boudě; zřejmě do konce nešťastníkových dnů, viz rok 645. V moderních dobách umístil v listopadu 2020 turkmenský president-diktátor Gurbanguly Berdymuchamedov, formálně sunnita, velkou zlacenou sochu psa domácího plemene Alabaj na podstavec ve čtvrti Ašchabadu obývané vládními úředníky; zajímavá pozornost. Ve stejné době nasazovala armáda Spojených států do zkušebního provozu robotického psa ke strážním úkolům. 

Jeden ze slavných koní dokonce mluvil. Achilleův kůň Xanthos, Plavý, v devatenáctém zpěvu Íliady k pánovi promluvil, protože na krátko dostal dar řeči od Héry nakloněné Hellénům. Je to zároveň první příklad mluvícího zvířete ve světové literatuře.

Koně nebyli jen předmětem lásky, ale také ryze vojenskou potřebou: byli základním přepravním prostředkem. Dáreios ve svém satrapiátním daňovém systému bral velké části poplatků v naturáliích a některé satrapie byly povinovány koni. Ještě Antiochos III. odstoupil roku 212 od obléhání sídelního města Xerxa Armenského Armosat, protože se město a povstalec vykoupili třiceti talenty raženého stříbra, tisícem koní a tisícem oslů.

Hadriánus o svých narozeninách 24. ledna dával v circu štvanice, při nichž bylo zabito na tisíc šelem. Miloval koně a psy do té míry, že jim stavěl náhrobky. Na rozdíl od dnešních pejskařů a ekologistů ovšem také miloval lov. Kimón II. musel roku 524 opustit Athény před Peisistratem a za života v exilu mj. zvítězilo na olympiádě jeho čtyřspřeží (snad roku 532). Vítězství ale postoupil svému bratrovi Miltiadovi (strýci marathónského vítěze).

Snad roku 528 vyhrál se stejnými klisnami ve stejné disciplíně podruhé a za vítěze dal vyhlásit Peisistrata za to, že mu povolil návrat do Athén. Když vyhrál potřetí (snad roku 524), byl ze zálohy zavražděn Peisistratovy syny (jejich otec již nežil, viz rok 528). Kimón II. byl v Athénách pochován i se svými slavnými klisnami (stejného úspěchu dosáhl ještě Sparťan Euagorás).

Z hellénistických králů byl znám vřelým vztahem k hercům Antiochos IV. Epifanés a Antiochos IX. Kýzikénos. Tento se obklopoval mímy a kouzelníky, miloval tajné noční lovy lvů, pardálů a divokých prasat a rád se vystavoval nebezpečí boje se zvířaty. Učil se herectví, vyráběl perpetuum mobile, o armádu a stát se nestaral. Byl též znám jako korunovaný blb.

Vztah ke zvířatům mnohdy fungoval naopak: císař Auréliánus roku 272 n. l. pohrozil maloasijským Tyanám, že v nich nenechá naživu ani psy, jestli mu neotevrou městské brány. Tyanští to neudělali a po dobytí města císař dal lidem život, ale splnil, co slíbil ohledně psů: dal je všechny pobít. Dnes bychom očekávali opak...

Je pozoruhodné, že Římané dlouho neměli divadlo jako stálou scénu v době, kdy ho měla každá porobená obec v jižní Itálii a v Helladě. V tom byli konservativci důslední a divadelní zvyky blízkých Osků a Kampanů je pro „nemravnost“ odpuzovaly. Ale Římany v circu asi už moc nebavilo koukat na štvanice lišek a zajíců, jak vyplývá z římského kalendáře.

Roku 186 se v aréně poprvé zabíjeli či lovili afričtí lvi a pantheři. V touze po „hlubším zážitku“ se slavnosti prodlužovaly a původně jedno či dvoudenní svátky na konci republiky a za principátu trvaly někdy i déle než týden.

První hellénští „umělci“ - technítai ovšem v Římu vystupovali o hrách již roku 186 (s athléty) a roku 167 flétnisté, herci tragických rolí a pěstní zápasníci. Šli v triumfu nad Makedonií, ale protože se p. t. triumfujícímu publiku nelíbilo, co hrají, nařídil jim producent představení, aby hudebníci spolu boxovali (což se líbilo). 
Rozhodující pro rozvoj římského divadla asi bylo představení, která dával po triumfu vítěz nad Acháji L. Mummius roku 145.

Aedil C. Claudius Pulcher roku 99 jako první pořídil u jednorázově postaveného dřevěného divadla malované kulisy a prý se tehdy poprvé v Římu vyráběl umělý hrom. O dvacet let později za aedility bratrů L. a M. Licinia Lúculla se poprvé v Římě změnila dekorace otočením kulis. Roku 74 převzal stát náklady na stavbu a údržbu dřevěného jeviště a scénického vybavení.

L. Caecilius Metellus porazil 251 před Panormem Karthágince, jejichž vojsko bylo posíleno slony. Ukořistěná zvířata převezl L. Caecilius do Itálie přes Messánu pomocí pontonových prámů, které byly sestaveny ze sudů. Tak se Římané dostali ke svým prvním slonům v dějinách. Ve vojsku však nenalezli uplatnění ti ani žádní jiní: asi pomřeli jako atrakce v circu (poprvé speciálně pro arénu dovezli římští podnikatelé slony roku 99). Kartháginci měli mít v této době na Sicílii na 140 slonů (srov. pod sloni).

Z Ponilí vozili obchodníci do Středomoří opice. Nejstarší známá evropská opice „sbírající šafrán“ je namalovaná na fresce v Knóssu z doby kolem roku 1600, viz rok 1700. Dnes žijí opice v Evropě pouze na Gibraltaru, a také jde o import, ale britských vojáků. O uctívání hinduistického boha Hanumána nedotknutelností a krmením drzých městských populací opic-rhésů (macaca mulatta) vždy v úterý a sobotu antičtí lidé zřejmě znalost neměli. Jméno má opičák novověké, ale shodou okolností po thráckém králi Rhésovi, kterého v trojské válce zabil Diomédés.

Potřeba zvířat pro krvavé podívané Římanů a obyvatel dalších částí říše (měla v nejlepších dobách 186 amfiteátrů) byla enormní. Soudívá se, že lvi v severní Africe zahubila právě poptávka po zvěři do cirku, srov. pod gladiátoři. Praetor roku 25 P. Servilius dal o svých hrách pozabíjet tři sta medvědů a stejné množství africké zvěře, neznámo, které.

Roku 37 n. l. při hrách o zasvěcovacích slavnostech chrámu Božského Augusta a Božské Augusty (templum díví Augustí et dívae Augustae) dal Gáius pozabíjet v aréně čtyři sta medvědů (provenience neznámé) a stejné množství "divé zvěře z Libye"; o dva roky později na hrách k prvnímu výročí úmrtí sestry Drusilly muselo zemřít medvědů pět set a stejné množství "libyjských šelem".

Rekordní hry v tomto směru pořádal roku 107 n. l. císař Tráiánus: během 123 dnů bojovalo deset tisíc gladiátorů a uštváno bylo jedenáct tisíc zvířat.

Zvířata byla lovena na speciální zakázky v severní Africe (lvi, velbloudi), na horním Nilu a v Somálsku (leopardi, lvi, hroši, kteří byli v Nilu před Deltou ještě v době xvii. dynastie, nosorožci, sloni, žirafy, zebry etc.), dovážena z Indie (tygři, sloni) a business byl nepochybně velmi vysilujícím povoláním. V polovině druhého století př. n. l. byla Afrika popisována ještě jako země mnoha silných slonů, lvů, levhartů, antilop a pštrosů (Polybios).

V okolí Říma musely pro zvěř čekající smrt v aréně existovat zvěřince (není však o nich zpráv). Stovky a tisíce zvířat nebylo možné tak plynule nashromáždit. Zvěř byla stále dražší: v krisi císařství přišel lev pro hry i na 600 tisíc séstertiů. Římské divadelnictví, továrna na krvavou zábavu proletariátu, začínalo však skromněji.

Zřejmě roku 103 poprvé v římské aréně několik lvů, roku 99 sloni. Roku 93 Sulla jako praetor pustil na písek sto lvů a předvedl sto zápasníků s mečem/gladiátorů. Cn. Pompeius roku 55 při otevírání svého divadla dal v aréně pozabíjet na pět set lvů, kteří však zahubili i hodně lidí. Jinak použití zápasníků na pohřebních oslavách bylo asi velmi nákladné. M. Aemilius Lepidus, cos. 187 a 175 (zemřel 152) nařídil v závěti synům, aby za hry po jeho pohřbu neutratili více než milion assů (čili 400 tisíc séstertiů). Lovem pardálů/levhartů v Kilikii pro římské arény se živil kolem roku 50 senátor Q. Patisius/Patiscus a podle všeho dobře, srov. rok 48.

Dropión, vládce Paionů, někdy po roce 281 věnoval jako votivní dar do Delf kovovou hlavu zubra, dokazující, že ještě začátkem hellénismu toto zvíře na Balkánu žilo. Z téže doby, spíše ale starší, pochází zmínka o lovu lvů - posledních v Evropě (rovněž v Makedonii). V hellénismu zmizeli lvi i ze Syrie. Římané ke svým zábavám používaly lvy severoafrické (masově poprvé v cirku Sulla a Pompeius, první lví spřežení použil M. Antonius roku 48). Ještě Hadriánus dal o svých narozeninách v aréně pobít sto lvů.

Caesar, Božský Iúlius, dal circus maximus prodloužit po obou stranách a kol dokola dal vyhloubit vodní příkop. Tehdy poprvé při hrách praskalo Město ve švech. O hry byl takový zájem, že lidé nocovali ve stanech po ulicích Říma a při silnicích. Tehdy také Římané poprvé spatřili žirafu, camélopardalis n. -lus.

Augustus prý poprvé v Římě vystavoval nosorožce, roku 29 dal nosorožce a hrochy poprvé pozabíjet při hrách. Nosorožce poprvé ve volné přírodě spatřili Evropané roku 326 na Indu na Alexandrovu tažení, hrochy poprvé Římané uviděli o hrách vypravovaných roku 123 aedilem M. Aemiliem Scaurem, cos. 115. V polovině 4. st. n. l. už hroši z římské části Ponilí zmizeli, neboť byli vybiti, a muselo by se za nimi na území "Blemmyů".

Augustus ukázal Římanům hada/pythona o délce padesáti loktů, tj. 22 metrů. Velkého hada, dar jakéhosi indického panovníka, daroval Hadriánus Athéňanům při zasvěcování Olympeia. Z historických pramenů známe údaj o hadu, který žil na řece Bagradas/dn. Madžarda v Numidii. Měl prý 120 stop, tedy čtyřicet metrů (?). Římané ho zabili roku 256 za své první africké invase a kůži poslali senátu do Říma. • Nejdelší novověký had byl chycen roku 2002 a v prosinci 2003 vystaven ve vsi Curugsewu na indonéské Jávě. Krajta/python měřila 14,85 m a vážila 447 kg (dosavadní rekord z Guinnessovy knihy byl 9,75 m). Javánský škrtič zhltne měsíčně tři až čtyři psy. Začátkem července 2004 měl pětimetrový python na jihu Thajska spolknout třicetikilogramové tele, ale zadusil přitom oběť i sebe. V červnu 2018 na ostrově Muna u jižního pobřeží Sulawesi u vsi Persiapan Lawela podle agentury AFP pozřel sedmimetrový python vesničanku jménem Wa Tiba (54) zabranou do polních prací. Spolkl oběť hlavou napřed a její tělo bylo v hadovi nalezeno ještě nestráveno. 

Zvířata nebyla vždy hubena v circu v zápasu, ale posloužila podívané. Řekli bychom, že Augustus provozoval první evropské zoo v dějinách, resp. zvěřinec (srov. o zoo níže). Z Hellénů asi měl první zoo v Alexandreji Ptolemaios II. Podle narážek z literatury (např. Seneca) lze soudit, že mezi římskou smetánkou bylo běžné chovat doma ochočené medvědy, lvy a jiné šelmy. Monotheistický augustus Valentinianus (zemřel roku 374+) choval dvě lidožravé medvědice se jmény Mica a Innocentia a dával jejich klece umisťovat co nejblíže své ložnice. Po letech dal Innocentii vypustit zpět do lesů, aby měla podobná mláďata.

Roku 20 mu předali na Samu poslové neznámého indického panovníka tygra, zřejmě prvního, jakého kdy Římané i Helléni spatřili.

Předvedl též Římanům jistého L. Icia z jezdecké rodiny, měřícího méně než dvě stopy, tedy pod 60 cm, vážícího jen 17 liber, tedy 5,5 kg, ale se zvučným silným hlasem. Naopak na 93. olympijských hrách roku 408 v pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, proslulý obr z 5. století, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům! Zemřel doma v Thessalii, když držel hroutící se strop jeskyně, aby jeho přátelé mohli uniknout ven. Římané ho proto nikdy nespatřili...

Hadriánus dokázal jednou ranou složit kance. Také Commodus byl vynikající lukostřelec, vycvičen Parthy, a oštěpař, cvičen Maury. Skolil v aréně sto lvů stem oštěpů, co rána, to smrt, a pštrosům ustřeloval z krku hlavy šípy se srpkem, takže se lidé bavili pobíhajícími bezduchými ptáky po circu (divákům snad vytanul obraz z Xenofóntových Efeských příběhů, kde je vylíčeno zlaté vyšívání na purpurové látce plné erótů vozících se na pštrosech). Před ním Domitiánus, jinak vojenské discipliny nesnášející, proslul lukostřelbou na dálku i na přesnost. Stále oholený chodil vojácký císař Constantius II., vynikající jezdec, zdatný v házení oštěpem, v lukostřelbě a ve všech dalších vojenských disciplinách.

Héliogabalos dovezl z Indie sto padesát tygrů. V téže době poznalo Středomoří himalájské jaky. Novoperský Artaxerxés měl prý ve svém vojsku na sedm set indických slonů a za Sevéra Alexandra jich bylo osmnáct dovozeno do Říma. Za Gordiána III. byli v Římě chováni třicet dva sloni (z toho deset od Sevéra Alexandra, Gordián přispěl dvanácti), deset losů, deset tygrů, šedesát ochočených lvů, třicet ochočených levhartů, deset hyen, tisíc párů gladiátorských na císařské útraty, šest hrochů, jeden nosorožec, deset divokých lvů (tedy už ne stovky!), deset žiraf, čtyřicet divokých koní a bezpočet dalších. Většinu z nich spotřebovaly tisícileté hry 21. dubna 247 Philippa Araba.

Jeho přemožitel Decius (249-251) prý použil severoafrické lvy na něco jiného: dal je vypustit v Syrii a Palaistíně do stepi, aby bránili východní hranici před arabskými beduíny (?). 
Galliénus na své desetiletí dával hry, při nichž vystoupilo v zápasech deset slonů, 1200 gladiátorů a dvě stě ochočených šelem.

Auréliánus s sebou do Říma přivedl dvacet slonů, čtyři tygry, lvy, čtyři žirafy, ukazoval losy. Po triumfu roku 274 dával boje 800 párů gladiátorů. Srov. s rozměry před třiceti roky za oslav millennia/tisíciletí Města. Už žádní slonové.

Nosorožec se od starých časů poprvé objevil v Evropě až roku 1515 na dvoru Manuela I. Portugalského. Král ho darem poslal papeži Lvu X., ale loď se před italskými břehy potopila. Dalším „evropským“ nosorožcem bylo až zvíře darované Filippu II. Španělskému.

Za Proba bylo v Římě tisíc pštrosů, tisíc jelenů a tisíc divokých prasat . Největší skolené je však z novověku: 3. května 2007 zastřelil revolverem jedenáctiletý Jamison Stone v lese u alabamského Pickenville obludu o 477 kilogramech, dlouhé 2,80 metru; předtím byl rekordní čuník z Georgie z roku 2004, který vážil 400 kilogramů. O rok později se ale ukázalo, že se jednalo o podvrh a manipulaci s fotografií; velikost čuníka z Georgie nikdo nenapadl.

Zvířata pobíhala po umělém lese v cirku, kam vojáci a tesaři zasadili stromy a na lešení navrstvili hlínu, takže výsledným efektem byl zelený les. Římané si mohli ulovit, co zvládli. Druhého dne dal Probus podívanou se sto lvy a stejným množství levhartů. – Počty dále upadají!

Lov byla všeobecně náruživá zábava, ostatně v podstatě dodnes. Propadaly mu i výstřední ženy: lov prý milovala Arabka Zénobiá Palmýrská. Jeleny při svém triumfu nad Zénóbií roku 274 n. l. použil ve čtyřspřeží císař Auréliánus. Pak je obětoval Iovovi Kapitólskému; snad mimo jiné důkaz, jak malé povědomí bylo v té době v Římě o Artemidě... Podobná jelení spřežení si chystali v novověku šlechtici. Museli prý ale dbát toho, aby zvířata dali kastrovat už s vzrostlými parohy, jinak by jim už nenarostly.

Básník Ovidius věnoval v Láskách/Amórés nekrolog papouškovi z Indie, který uhynul jeho milence a dostalo se mu hrobu s náhrobním kamenem s nápisem: "Podle tohoto hrobu si myslím, že jsem se paní líbil; uměl jsem mluvit lépe než pták." Starověk nijak neholdoval sokolnictví, lovu s pomocí zkroceného sokola nebo orla typického pro stepní národy. Arabové přinesli sokolnictví do středověké Evropy. Dnes se v branži ročně utratí na tři sta milionů dolarů a enormní zájem bohatců ze států Arabského poloostrova v posledním desetiletí 20. století radikálně omezil počty vzdušných dravců v Mongolsku, Číně, na Altaji a v Kazachstánu. 
O lásce k rybám viz pod kulinářství.

Nejstarší zoo: z pramenů známa "zoo" anatolského dynasty Anitty z Kuššary a Néše, viz rok 1800, zatím nejstarší; srov. assyrské roku 912, 878. Ve světě hellénismu měl zřejmě první zvěřinec bíthýnský král Prúsiás II., v Evropě/Římě Augustus. V novověku 31. července 1752 otevřel zoo v Schönbrunnu ve Vídni Franz Stephan. Roku 1821 tady byla první žirafa v zoo (viz ale o zvířatech v Římě pod lúdí). Je otevřena celoročně a poprvé na pár dnů zavřela ve sněhové kalamitě v únoru 2014. Další zahrady: 1866 Budapest, 1873 N. York, 1874 Philadelphia a 1882 Tokio.

Nejstarší zmínku o shromažďování divé zvěře ve městě lze nalézt na textu kuššarského/néšského krále Anitty, jednoho z první Chetitů známých jménem, který do Néše/Kaneše dopravil na sto dvacet lvů leopardů, jelenů a dalších zvířat, viz rok c. 1800. Zda sloužila zvěř rituálním obřadům, podívané či čemu, nevíme.

Prosluly sbírky zvěře, ale také jakési arboretum kombinované s botanickou sbírkou, assyrských králů, prvními asi byli Tukulti-apal-Ešarra I., viz rok 1077 a 1071, a jeho syn Aššur-bél-kala, popř. lovy „beze zbraní“ egyptských panovníků v Syrii. Zřejmě všechny starověké zvířecí sbírky byly spíše zvěřinci, řec. paradeisos, lat. vívárium, než chovnými a životnímu stylu zvěře uzpůsobené zoologické zahrady navazující na zoologickou a botanickou „zahradu“ alexandrijského Múseia. Zvyk chovat kuriosní zvěř u dvora přetrval do novověku. Jakousi otevřenou zoo měli v Babylónu. Odtamtud pocházejí z éry Druhé isinské dynastie záznamy o nekontrolovaném pohybu divé zvěře po městě a okolí, srov. rok 1081, kde zmínky o jelenech, vlcích, pantherech plovoucích v Eufrátu, o jezevci. 

Aššur-bél-kala byl asi první, který praktikoval státní agropolitiku: dal skupovat velbloudice, zavedl chov a velbloudy pak rozdával mezi své Assyřany, viz rok 1071. K bojovým zvířatům starého věku mezkům, koňům, velbloudům, slonů a později používaným v armádě holubům přibyli v březnu roku 2003 delfíni, arab. darfíl. Pro Hellény byl delfín tvor oblíbený, srov. jeho postavení v mýthech, např. u roku 628. Jako první zástupci vodní říše vycvičení pro válku pomáhali během anglo-americké invase do husajnovského Iráku při odminování pobřežních vod u pobřeží a v přístavu Umm Qasr.

Mimo válečné operace, ale k vojenským účelům byli poprvé nasazeni ve stejném zálivu roku 1988. Armáda Spojených států s nimi zkoušela bojová nasazení za vietnamské války. Krokodýly dosud nikdo jako bojový prostředek nepoužil. Ovšem největší napadení krokodýly je z dob druhé světové války: 19. února 1945 v Bengálském zálivu sežrali jeden tisíc japonských vojáků. • Největší v zajetí chovaný krokodýl uhynul v únoru 2013 v zoo Bunawan ve filipínské provincii Agusan del Sur: vážil tunu a měřil 6,17 metrů. Do zajetí se dostal roku 2011 a je podezření, že zahubil a pozřel člověka.

Zú Kahl, ang. Dhu Kahl, též Zát Kahl, sídel. m. Kindů, dn. pouštní lokalita Qarjat al-Fáu na jihu Nadždu§ 300 a viz Arabové (1)

Zuabu, ass. šejk§ 2400

Zudžum ibn Sa'd ibn Salíh, angl. Dhujum, k. Baní Salíhů; po něm kmenový svaz na severu Arábie asi zván Zadžajmovci/Dhajaima; řec. asi Zókomos§ 325+, 377+ 

Zugalum z Charránu, ka, manž. Iraz-Ila§ 2500

Zruanducht z Persie, d. Ardašíra II., manž. Chosroa IV. Armenského§ 387+

Zúfónové, numidský lid v dn. TN§ 309

Zukraši z Alalachu, vojevůdce§ 1650

Zuqaqíp, Zuqiqíp z Kiše, k.§ 3200

Zuzana, eg. původ jména§ 1075

Zuzu z Akšaku, k.§ 2490, 2420 

Zuzzu z Néše, anatol. dyn.§ 1800

zvyklosti§ srov. pod móda

Zygové, řec. Zygoi, lat. Zygií, lid kavkazský, snad jedni z předků čerkeských§ 375+

Zyraxés z Getie, dynasta§ 44, 28

zythos, ječmenné pivo§ viz kuchyně (2)

Zyx, Zygoi, Zygové, kavkazský národ§ viz pod Achaiové