159-156

159.

Ol. 155, 2

153 SE

89 AE

(Aristaichmos)

a. u. c. 595

Cn. Cornelius Dolaballa a M. Fulvius Nobilior

************************************************************

Rok 160/159 byl již ve starém věku pojmenován rokem očisty Hellady/katharmos tés Hellados. Pravděpodobně v jeho druhé polovině, tj. v průběhu našeho roku 159, totiž pomřely všechny věhlasné kreatury hellénské quislingovské politiky zplozené římskými zájmy při rasantním průniku do Hellady: Lykiskos z Aitólie byl zavražděn (panoval pak mezi Aitóly klid), přirozenou smrtí zemřeli Charops mladší z Épeiru v Brundisiu, když byl předtím na jalovém slyšení v Římě v senátu a kdekdo se mu vyhýbal, Mnásippos z Koróneie a zavražděn byl Chremás z Akarnánie. Charops byl pro svou lačnost po majetku ochoten vraždit nevinné Épeiróťany, za což ho senát nikdy nepotrestal, ale ani se s ním nebavil, takže mohl nerušeně vládnout.

K tomu v Pergamu zemřel delší dobu nemocný král Eumenés II. Sótér (vládl od roku 197). Jeho nástupcem a poručníkem nezletilého Eumenova syna Attala (III.; věk neznáme, srov. rok 168) se stal Eumenův mladší bratr Attalos II. Filadelfos (vládl do roku 138). Hned po bratrově smrti se oženil s vdovou po Sótérovi Stratoníkou IV., jak to již jednou spolu provedli (viz rok 172).

Attalos III. byl zasnouben a snad i oddán s Bereníkou (z Ptolemaiova rodu?) a jejich dcerou mohla být Athénáis. Podle poškozeného nedatovatelného nápisu s dopisem Attala II. Efesanům, byl vychovatelem jeho synovce a korunního prince jistý Aristod[...]; král jeho pedagogickou činnosti velmi chválil. 

Zřejmě krátce před Eumenem zemřela Apollónis z Kýziku, vdova po Attalovi I. a matka čtyř synů, z toho dvou králů: Eumena II., Attala II., Filetaira a Athénaia. O nevšední soudržnosti bratrů a rodiny se psalo s obdivem již ve starých časech. Synové pozvedli matku na bohyni uctívanou pod jménem Apollónis Eusebés Apobatériá/Zbožná, Štěstím naplněna (vlastně: Sestoupivší; přízvisko jinde v hellénismu u dynastů neužité) a jako synnaos sdílela chrámy a slavnosti Afrodíty, jak ukazuje zachovaný fragment usnesení Teu z doby, kdy ještě žil Eumenés. V rodném Kýziku postavili jí synové vlastní chrám, doložen je její kult ve vlastním chrámu též v Hierápoli, postavený po její smrti/epei basilissa... methestéken eis theús.  

V téže době, a možná že i právě proto, se vypravil do Kappadokie Orofernés, jeden z podvržených n. adoptovaných synů Ariarátha IV., aby uplatnil svůj nárok na trůn (srov. roky 193 a 172, dále viz rok následující). Podporovaly ho oddíly Démétria Sótéra, který byl rozezlen na Ariarátha V., panujícího nevlastního bratra Orofernova, odmítajícího jeho přátelství (nikoli však sestru), neboť Kappadočan konal v zájmu římského senátu (viz rok 162sq.).

Orofernés slíbil Démétriovi jeden tisíc talentů, částku věru na kappadocké poměry enormní, viz rok následující. O Orofernově bratrovi, rovněž podvrženém a rovněž Ariaráthovi, který byl poslán Ariaráthem IV. a jeho manželkou Antiochidou (II.) do Říma, viz rok 172, už zmínky v dějinách není.

 

V květnu zemřel v Jerúsalému velekněz zchromlý Alkimos (ve funkci od roku 163, o nemoci viz rok předešlý). Úřad zůstal neobsazen snad až do roku 155, kdy jej převzal Iónathan/Iónathés Makkabi zvaný Apfús (srov. rok 152). Makkabajští museli s Bakchidem uzavřít mír, podle něhož Židé strhli hradby Jerúsaléma a vydali rukojmí (srov. rok 157, 153 a 152). Bakchidés opevnil v zemi řadu míst a opatřil je posádkami; pak se vrátil do Syrie.

Po osmi letech válek se do vyhladovělé země vrátil na čas mír/katepausen rhomfaiá ex Israél: Seleukovci udrželi území pod svou formální vládou, Židé v makkabajské revoluci prosadili autonomii. Brzy se stali součástí seleukovské politiky a čeho nedosáhl Iúdás válkou, Iónathan získal diplomacií (odtud jeho přízvisko, viz v indexu s. v.), sídlil v Machmas, starém Michmáš. 

Válka s sebou přinesla zotročování obyvatel, takže se na hellénském trhu s otroky objevili též Židé. Z archonátu Archóna/duben-květen 158 pochází manumissie tří Židovek v Delfách formou jejich prodeje chrámové správě Apollóna Pýthijského za celkovou cenu sedmi min stříbra. Ženy mají hellénisovaná jména: Antigoné a její dvě dcery Theodóra a Dórothea. Prodávající a ručitel/bebaiótér jim garantovali osobní svobodu až do konce života, ale tak jako tak zůstaly služkami chrámovými.    

 

V Římě zemřel údajně nebohat L. Aemilius Paullus, vítěz nad Makedony. Když chtěli jeho synové z prvního manželství, daní k adopci do klanů Corneliů a Fabiů, vrátit vdově, druhé Aemiliově manželce, jméno neznáme, věno obnášející 25 talentů, museli prodat část rodinného majetku i s otroky. Jím zřejmě vymřel klan Aemiliů Paullů. 

Na zpáteční cestě z Hellady, kde sbíral náměty na další práci, utonul v moři (?) skladatel komédií P. Terentius Afer. Podle jiných zpráv zemřel ve Stymfálu nebo na Leukadě trápením po ztrátě svých zavazadel s novými komédiemi na moři. Narodil se kolem roku 195 n. 184 a z Říma odešel ve věku 25 let. Zprávy o jeho životě jsou rozporuplné: vzhledem k přízvisku "Afričan/Afer" rodák z Karthága po druhé púnské válce nemusel být Púnem, ale mohl být prvním dochovaným berberským literátem dějin.

Censor P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, syn P. Cornelia Scipiona Nasiky, cos. 191, instaloval v Římě první vodní hodiny a římská časomíra se dostala ze závislosti na slunečním svitu. Se svým kolegou v censuře M. Popiliem Laenatem, proslaveným skandálem s Ligury roku 173, zavedli následujícího roku, že sochy na Foru bylo možné Římanům stavět jen se svolením senátu nebo lidových komitií a ty, které tam již stály ze soukromé iniciativy, dal odstranit. Kolik jich bylo, nevíme. • Census t. r., 54. lustrum v pořadí, vykázal 328 317 občanů.

 

Zřejmě t. r. se narodil Filón z Lárissy, filosof nové Akadémie (čtvrté), od roku 110 nástupce svého učitele po čtrnáct let Kleitomacha Kartháginského, později grammatika Apollodóra z Athén. Do Athén dorazil jako čtyřiadvacetiletý roku 134. V Lárisse byl osm roků posluchačem Kallikleovým, žáka Karneadova. Nejpozději roku 88 utekl z Athén, viz tam, a působil v Římě, kde (?) též roku asi 84 jako 74letý zemřel na chřipku, viz tam. ● Podle jiného zdroje zemřel stár 63 let, tedy narozen roku 147. 

 

************************************************************

158.

Ol. 155, 3

154 SE

90 AE

(Pyrrhos)

a. u. c. 596

M. Aemilius Lepidus a C. Popilius Laenas II.

************************************************************

V Makedonii byly znovu otevřeny státní doly na zlato a na stříbro. I. a II. meris zahájily ražby stříbrných mincí (srov. k tomu amfipolský diktát roku 168 a v oddílu Obrazy text Makedonie, merides).

Illyrští Daorsové a obyvatelé ostrova Issy/dn. Vis poslali do Říma s žádostí o pomoc proti Delmatům expandujícím na jih a loupícím majetky jejich a spřátelených obcí Epetion a Tragyrion: byli totiž přáteli S. P. Q. R. od roku 167 (viz tam). Taulantiové, pravděpodobně řecký název jednoho z delmatských/dalmatských kmenových svazů, kromě toho dlouho ohrožovali hellénské státy Epidamnos a Apollónii, rovněž římské spojence.

Daorsové bývali součástí Pleuratovy říše, ale revoltovali proti jeho nástupci Genthiovi a po jeho pádu donutili okolní illyrské nárůdky k tributární poplatnosti. Římské posly vedené konsulárem C. Fanniem Strabonem Delmaté následujícího roku ponižovali, neubytovali je, okradli o koně, až raději sami od sebe utekli.

A tak roku 156 vypukla první válka Římanů s Delmaty otevřeně (trvala do roku 155, viz operace konsulské armády až roku 156). • Celkově boje Římanů s Delmaty, přesněji s delmatskými kmeny, však trvaly mnohem déle a definitivně byly uzavřeny až roku 9 n. l.!

 

Z 20. dia 1. roku vlády Attala II./listopad 158 pochází králův dopis do Olbasy v Pisidii zpustošené ke konci vlády Eumena II. za války se Selgou, viz rok 165. Měšťané ho žádali o povolení poctít králova stratéga Aristarcha a epimeléta města Sótu, že za pisidské války pomáhali běžencům a stáli na králově věrně straně. Obdrželi s královým svolením podle všeho sochu pořízenou na náklady Olbaských.   

Král Kappadoků Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I., spojenec Eumena a Attalovců, uprchl před Orofernem s jeho "seleukovskými" posilami ze země do Říma, kam dorazil koncem léta (viz předešlý rok; žoldnéře financoval Démétrios I., ale nebojovali v jeho službách, neboť za Tauros Seleukovci od apamejského míru nesměli).

V Římě se ucházel o přízeň senátorů jako o něco později, začátkem roku 157, též vyslanci Orofernovi Tímotheos a Diogenés se zlatým věncem a jeho protektora Démétria Seleukovského; jeho diplomatem byl Miltiadés. Oproti Ariaráthovi se jim podařilo získat u římskýc elit větší pozornost. Aby dostál slibům, vypsal Orofernés Kappadočanům vysoké daně, řadu z nich dal popravit; bližšího není známo nic.

Z vydřených peněz odměnil Tímothea, o němž jinak také není známo nic bližšího, padesáti talenty, krále Démétria sedmdesáti, které byly navrh oné tisícovky z loňského roku. Senátoři si s kappadockým verdiktem dávali na čas, viz rok následující. Orofernés Níkéforos usedl na trůn a s nevelkou slávou a neoblíben u kappadocké aristokracie kraloval do roku 156, viz tam.

 

Ptolemaios VII. Euergetés II. vulgo Fyskón se vylodil s najatým vojskem na Kypru (srov. rok 162). Byl však svým starším bratrem Filométorem I. poražen a oblehnut v Lapathu. Vědom si ale římského slova, které patřilo bratrovi, ušetřil Filométór I. mladšího sourozence podruhé a zvětšil mu dokonce území, jemuž Euergetés II. kraloval; k tomu přidal peníze a obilí. Mladší z Ptolemaiovců se tedy nepotrestán vrátil do svého kýrénského království ( srov. rok 163 a 155-154, nejsou-li to dvě odlišné události).

Na Délu uchován dedikační nápis z podstavce sochy Ptolemaia VI. věnovanou králi, nejkultivovanějšímu z lidí/pantón anthró[pón] hémerótatos, z vděku krétskými žoldnéři v jeho službách na kyperském tažení. Vyzdvihli (ironicky?), že Filométór ve všem myslel velkodušně i na Římany/panta chrésamenos tois prágmasi megalopsýchós, proai[rúme]nos en hois malista charidzesthai kai Rhóm[aioi]s. Vojáci uctili krále zlatým věncem a sochou kromě Délu též na Krétě, tam, kde rozhodne Krétské koinon (?). 

 

Nad ligurskými Eleaty/Eleiaty triumfoval 19. srpna procos. M. Fulvius Nobilior. O jeho válce nevíme jinak nic.  

 

************************************************************

157.

Ol. 155, 4

155 SE

91 AE

(Anthestérios)

a. u. c. 597

S. Iulius Caesar a L. Aurelius Orestes

************************************************************

Spolek Épeirótů vyslal do Říma posly, aby požádali o svolení sjednotit zemi do jednoho koina (srov. rok 167). Souhlas zřejmě nedostali, ale Římané povolili návrat zbytku internovaných rukojmí z roku 167 a poslali do země komisi vedenou C. Marciem Figulou, konsulem roku následujícího (srov. rok 148). • O stavu římského státního pokladu k tomuto roku viz v indexu s. v. zlato (2).

V Delfách dekretovali v první polovině t. r. vavřínový věnec od boha/stefanósai auton dafnás stefanó tás para tú theú pro Seleuka, ptolemaiovského vysokého dvořana, za to, že jim prokazoval pozornost a že pomáhal delfským vyslancům v Alexandreji u dvora. K tomu získal Seleukos, syn Bithyův (asijský Kelt?), viz o něm též roku 145, proxenii, promanteiu, prodikii, asýlii, ateleji a proedrii.

Pravděpodobně ze stejného roku pochází usnesení o udělení proxenie s přináležitými právy od jinud neznámému historiografovi Aristotheovi z Troizény za to, že za svého delfského pobytu veřejně předčítal po mnoho dnů ze svého díla/akroáseis a že opěvoval Římany, společné dobrodince Hellénů (paranegnó od paranagignóskó).

 

Senát rozhodl díky úplatkům diplomata krále Démétria I. Miltiada, viz rok předešlý, o rozdělení Kappadokie mezi královské bratry (?) Oroferna a Ariarátha V. podporovaného Démétriovým nepřítelem, zato kdysi přítelem Antiocha Epifana, král Attalos II. Filadelfos (Attalovec a Ariaráthovec kromě toho pobývali kdysi spolu v Athénách jako žáci Karneadovi, viz rok 164). Orofernovi byla polovina království málo (jak se mělo dělit, nevíme), chtěl všechno. Vůbec bylo s jeho jménem spojováno hodnocení jen negativní a že do Kappadokie během své krátké vlády zaváděl "iónský a konsumní luxus/eisagagein tén Iakén kai technítikén asótián". 

Na zpáteční cestě z Itálie na východ byly na Ariarátha V. spáchány dva neúspěšné atentáty na Korkýře, kde ale padouchy dopadl a zabil, a v Korinthu, kde pikle prokoukl, údajně organisované Orofernovými vyslanci a král se musel uchýlit k Attalovi do Pergamu. S přítelem ze studií odtud připravoval návrat do vlasti, viz rok následující.

Zřejmě již z této doby pochází nápad poslat proti Démétriovi do Syrie protivníka údajně seleukovského rodu, prý syna Antiocha IV. jménem Alexandros. Viz dále rok 155. • Válka, která vypukla, se stala attalovsko-seleukovským kontestem, v němž znovu Seleukovci podlehli. 

Snad ještě v tomto roce uložil Orofernés Níkéforos v Priéně v chrámu Athény Poliady na čtyři sta talentů ve zlatě, zřejmě částku ukrojenou z kappadockého královského pokladu. Snad z t. r. pochází též dopis Orofernům Priénským. Zachovaný fragmentární text vychvaluje královy mluvčí Eteoklea a Hyperantha, muže, kteří zůstávali s Orofernem i ve chvílích nejtěžších/en tois anankaiotatois kairois, a sami přispěli na sochu Dému, kterou král Priénským věnoval, částkou tří tisíc alexandrijských drachem. 

 

V Palaistíně vypukly nové nepokoje související s řáděním "desertérů & bezbožníků/fygades kai asebeis"; kdo to byl, nevíme, snad židovští briganti. Makkabajští také dva roky po smrti Alkimově porazili u jakési lokality jménem Baithbasi jakési plenící arabské nomády z jinak neznámého klanu/kmene Fasirón vedených Odomérem. Iónathan/Iónathés Makkabi pak uzavřel s Bakchidem, který přitáhl s vojskem ze Syrie (v židovské tradici ho opět porazil), další mír či příměří, srov. rok 159, který už vydržel, viz dále rok 153.

 

V Římě za konsulů t. r. obnášel státní poklad 17 410 liber zlata, 22 070 liber stříbra a 6 135 400 séstertiů. Roku 91 vykazoval poklad už stříbra 1 620 831 liber (další údaje ztraceny). T. r. byla zavedena do Auxima v Pícénu římská kolonie; osadu kdysi založili hellénští osadníci z Ankónu/Ancony.  

 

V Číně zemřel 6. července chanský císař Wen (45; vládl od roku 180). Posledním svým ediktem nařídil zkrátit dobu smutku na několik dnů a bezdětným císařským souložnicím z palácového harému dovolil návraty domů; předtím musely dožít své dny u císařovy hrobky (a ještě předtím bývaly zaživa pohřbívány s jeho tělem do mohyl); první se podle otcova odkazu zachoval roku 141 císař Ťing. Rok předtím udeřilo na Čínu sucho a invase kobylek devastovala úrodu. 

V roce 1990 n. l. bylo objeveno u jeho sídelního města Čchang-an, dn. Si-an v provincii Šen-si (srov. rok 221), rozsáhlé pohřebiště se stovkou hrobů a pohřebních uren, hroby s keramickými vojáky; mausoleum Wena a jeho matky vykopáváno od roku 2017.

Dalším "synem nebes" se stal 14. července Wenův syn Liou Čchi/Liu Qi, božským jménem Ťing/Jing (31; vládl do roku 141). Jeho císařovnou byla Po/Bo (osobní jméno není známo, příbuzná manželovy báby, srov. rok 180), ale poněvadž mu nedávala syna, upřednostňoval své milostnice. Roku 151 ji vyhnal ode dvora, byla první z císařoven zbavených svého postavení, a roku 147 zemřela zbavena všech poct v depresích.

Nejoblíbenější císařskou souložnicí byla zprvu Li, která prosadila svého syna Liou Žunga/Liu Rong za korunního prince 153-150, život si vzal 148), navrch však měla Wang Č'/Wang Zhi. Krutými palácovými intrikami prosadila svého syna s Ťingem Liou Čche/Liu Che, budoucího císaře Wu.

Ťing jako jeho otec znovu snížil daně a odvody na jednu třinácti úrody a také počet ran holí při tělesných trestech namísto zmrzačování, viz rok 180 (na bití umíralo velké množství odsouzenců). Viz dále rok 154.

S Huny měl po většinu vlády klid. V létě 158 vpadli na území říše a sami se stáhli, viz rok 161, roku 148 se dvě hunská knížata uchýlila do Číny v důsledku pravděpodobně domácích rozepří a dostalo se jim přátelského přijetí a jejich družinám místa k životu. Na jaře 142 zastavila a zahnala nájezdníky armáda. 

 

************************************************************

156.

Ol. 156, 1

Leónidás z Rhodu (potřetí)

156 SE

92 AE

(Kallistratos III.)

a. u. c. 598

L. Cornelius Lentulus Lupus a C. Marcius Figulus II.

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Aristomenés z Rhodu jako druhý v historii po Hérákleovi (srov. Ol. 142) zároveň v palé i v pankratiu; stal se  druhým tzv. paradoxoníkem, třetím incl. Héráklea.

 

Víceméně z nutnosti než naschvál, z mocenské agrese/ananké pleon é hekúsiós diarpadzúsin vyloupili Athénští Órópos, od roku 171 samostatný (v jejich podání jim byl poddán: diarpadzúsin Órópon hypékoon sfisin úsan). Obyvatele částečně zotročili a v Órópu usadili své kolonisty (srov. následující rok a rok 151; srov. roky 366, 338 a 316).

 

Válku o trůn v Kappadokii rozhodl pro sebe král Ariaráthés V., který s Attalovou pomocí, a pravděpodobně výhradní, vypudil Oroferna, viz rok předešlý. Orofernés Níkéforos propadl u kappadocké šlechty rozhazováním královských prostředků, daněmi, přehlížením tradičních zvyklostí a zaváděním novot z Iónie, kde vyrůstal. Orofernés vládl od roku 158 a nyní se musel, zřejmě s krátkým pobytem v Priéně, uchýlit na dvůr svého příznivce Démétria Sótéra, který mu poskytl útočistě, když mu nyní vojensky už nepomohl, viz rok následující.

Vypukla tzv. druhá válka bíthýnská (trvala do roku 154) mezi králi Prúsiou II. Kynégem, který měl tajnou podporu Římanů, a Attalem II. Filadelfem. Důvod války neznáme, Prúsiův odpor vůči Attalovcům byl odvěký. Na bíthýnskou stranu se postavil Rhodos. Prúsiás v poli porazil Attala a přiblížil se k Pergamu. Prvního dne obětoval Asklépiovi v jeho svatyni mnoho dobytčat, ale druhého dne bylo všechno jinak. Vytáhl k Níkéforiu, kde ničil kultovní stavby a plenil jeho okolí, včetně chrámů Asklépiova, odkud odvlekl sochu boha, Apollónovu a Artemidy (viz o tvůrcích v indexu s. v. sochaři). Nad královou pošetilostí se zastavovali již ve starém věku: jeden den uctívat, Prúsiás bohy vzývával zženštile v pokleku/eithisto poiein gonypetón kai gynaikidzomenos, a druhý den ničit. 

Elaiu, který Bíthýnové oblehli, ubránil Sósandros, Attalův druh od dětství/syntrofos. Prúsiás táhl na Thyateiry, vykradl Artemidin/Anaítin chrám v lokalitě Svatá Ves/Hierá kómé a Apollónovu svatyni u Témnu. Prúsiovo loďstvo se vylodilo na Lesbu, plenilo Méthymnu, při návratu domů do zimních ubikací však utrpělo velké škody v bouři a pozemní vojsko postihly hlad a průjmové choroby/límos kai dysenteriá.

Hned na začátku války poslal Attalos do Říma Androníka, aby senát informoval o tom, že byl napaden, ale moc mu nevěřili, spíše si mysleli, že to Attalos napadl Prúsiu. Po prohrané polní bitvě poslal Attalos do Říma svého bratra Athénaia s konsulárem P. Corneliem Lentulem, ale ani jim senátoři nevěřili a kromě toho Prúsiovi vyslanci Níkomédés, králův syn, a Antifilos Římany ujišťovali o trvajícím klidu zbraní. 

V zimě se dostavili na válčiště římští zprostředkovatelé L. Appuleius Saturninus a C. Petronius, ale jednání nebyla úspěšná; senát Attalovcům nevěřil a držel stále při Bíthýnech.

 

Tohoto roku, resp. na jaře roku následujícího (15. rok své vlády, viz rok 170), zveřejnil král Ptolemaios VII. Euergetés II. svou závěť, kterou v Římě učinil tajně již v roce 162 (viz tam), jíž odkazuje Římanům veškerý majetek v Kýréně, včetně vlády nad ní "celé své království": tak hluboká byla zášť a zlomyslnost vůči svému staršímu bratrovi v Alexandreji. Závěť, která se zachovala nápisně, zveřejnil Fyskón po pokusu o atentát na sebe v Kýréně ve svých asi třiceti letech. Rovněž zde se stal u širších hellénských vrstev krajně neoblíbeným.

"Celým královstvím" myslel i vládu nad Egyptem a Kyprem, což se snad projevilo v římské argumentaci roku 58 při jeho okupaci. Fyskónovi bylo zhruba třicet a jistě se všeobecně věřilo, že jistě bude mít mužských potomků. Z tohoto pohledu byl Ptolemaiův odkaz spíše lstí pro získání velmocenské podpory proti staršímu bratrovi. 

 

Kolem tohoto roku si Kartháginci vytvořili nové vojenské oddíly pro válku proti Masinissovi (srov. ovšem rok 160). Jejich velitelem byl Arkobarzánés či Ariobarzánés (?), prý vnuk Syfakův. Opět hledány cesty k likvidaci púnského státu, viz rok 153.

 

V první válce delmatské svedl konsul C. Marcius poloúspěšné boje s Delmaty (viz rok 158 a zde rok následující). Zprvu byl zaskočen ve vlastním ležení, Delmaté ho dobyli a Římané museli prchnout k jihu až k řece Naróně/dn. Neretvě. Když se Delmaté vraceli na zimu do svých domovů, vytrhl proti jejich osadám, ale nijak je nepřekvapil, takže dobyl jen obce, které byly poloprázdné, poněvadž většina mužů se soustředila na obranu Delminia.

Válku se Marciovi Figulovi ukončit nepodařilo, ani obléhání Delminia, k němuž použil zápalných střel z katapultů; viz rok následující. Delmatského tažení se podle starých spojeneckých smluv z dob hannibalské války měli účastnit Lokrové Epizefýrší a zřejmě i ibérského tažení roku 154. Z povinnosti je vyvázal historiograf Polybios, ale přímluvou u koho a z jakého titulu, nevíme.   

Druhý konsul L. Cornelius Lentulus, milovník luxusu, byl po skončení úřadu obžalován a odsouzen o dva roky později za vydírání. V jaké provincii a v jakém rozsahu se ho dopustil, nevíme. Nicméně roku 147 byl vybrán za censora, v letech 131 až 125 byl principem senátu.

Narodil se kolem t. r. ve vsi Cereatách u Arpina v Latiu v rodině C. Maria a Fulcinie, klientů klanu Herenniů, vojevůdce a předák římských populárů C. Marius (zemřel roku 86).