159-154

159.

Ol. 155, 2

153 SE

89 AE

(Aristaichmos)

a. u. c. 595

Cn. Cornelius Dolaballa a M. Fulvius Nobilior

************************************************************

Rok 160/159 byl již ve starém věku pojmenován rokem očisty Hellady/katharmos tés Hellados. Pravděpodobně v jeho druhé polovině, tj. v průběhu našeho roku 159, totiž pomřely všechny věhlasné kreatury hellénského quislingovské politiky zplozené římskými zájmy při rasantním průniku do Hellady: přirozenou smrtí zemřeli Lykiskos z Aitólie, v Brundisiu Charops mladší z Épeiru, Mnásippos z Koróneie a Chremás z Akarnánie. Charops byl pro svou lačnost po majetku ochoten vraždit nevinné Épeiróťany, za což ho senát nikdy nepotrestal, ale ani se s ním nebavil, takže mohl nerušeně vládnout.

K tomu v Pergamu zemřel král Eumenés II. Sótér (vládl od roku 197). Jeho nástupcem a poručníkem nezletilého Eumenova syna Attala (III.; věk neznáme) se stal Eumenův mladší bratr Attalos II. Filadelfos (vládl do roku 138). Hned po bratrově smrti se oženil s vdovou po Sótérovi Stratoníkou IV., jak to již jednou spolu provedli (viz rok 172). Attalos III. byl zasnouben a snad i oddán s Bereníkou (z Ptolemaiova rodu?) a jejich dcerou mohla být Athénáis.

 

V téže době, a možná že i právě proto, se vypravil do Kappadokie Orofernés, jeden z podvržených n. adoptovaných synů Ariarátha IV., aby uplatnil svůj nárok na trůn (srov. roky 193 a 172, dále viz rok následující). Podporovaly ho oddíly Démétria Sótéra, který byl rozezlen na Ariarátha V., panujícího nevlastního bratra Orofernova odmítajícího jeho přátelství (nikoli však sestru), neboť Kappadočan konal v zájmu římského senátu (viz rok 162sq.). Orofernés slíbil Démétriovi jeden tisíc talentů, částka věru veliká. O Orofernově bratrovi, rovněž podvrženém a rovněž Ariaráthovi, který byl poslán Ariaráthem IV. a jeho manželkou Antiochidou (II.) do Říma, viz rok 172, už zmínky v dějinách není.

 

V květnu zemřel v Jerúsalému velekněz Alkimos (ve funkci od roku 163). Úřad zůstal neobsazen snad až do roku 155, kdy jej převzal Iónathan/Iónathés Makkabi zvaný Apfús (srov. rok 152). Makkabajští museli s Bakchidem uzavřít mír, podle něhož Židé strhli hradby Jerúsaléma a vydali rukojmí (srov. rok 157, 153 a 152). Bakchidés opevnil v zemi řadu míst a opatřil je posádkami; pak se vrátil do Syrie. • Po osmi letech válek se do vyhladovělé země vrátil mír: Seleukovci udrželi území pod svou formální vládou, Židé v makkabajské revoluci prosadili plnou autonomii. Brzy se stali součástí seleukovské politiky a čeho nedosáhl Iúdás válkou, Iónathan získal diplomacií (odtud jeho přízvisko, viz v indexu s. v.).

 

V Římě zemřel údajně nebohat L. Aemilius Paullus, vítěz nad Makedonci. Na zpáteční cestě z Hellady, kde sbíral náměty na další práci, utonul v moři (?) skladatel komédií P. Terentius Afer. Podle jiných zpráv zemřel ve Stymfálu nebo na Leukadě trápením po ztrátě svých zavazadel s novými komédiemi na moři. Narodil se kolem roku 195 n. 184 a z Říma odešel ve věku 25 let. Zprávy o jeho životě jsou rozporuplné: vzhledem k přízvisku "Afričan" rodák z Karthága po druhé púnské válce nemusel být Púnem, ale mohl být prvním dochovaným berberským literátem dějin.

Censor P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, syn. P. Cornelia Scipiona Nasiky, cos. 191, instaloval v Římě první vodní hodiny a římská časomíra se dostala ze závislosti na slunečním svitu. Se svým kolegou v censuře M. Popilliem Laenatem, proslaveným skandálem s Ligury roku 173, zavedli, že sochy na Foru bylo možné stavět jen se svolením senátu nebo lidových komitií.

 

************************************************************

158.

Ol. 155, 3

154 SE

90 AE

(Pyrrhos)

a. u. c. 596

M. Aemilius Lepidus a C. Popilius Laenas II.

************************************************************

V Makedonii byly znovu otevřeny státní doly na zlato a na stříbro. I. a II. meris zahájily ražby stříbrných mincí (srov. k tomu amfipolský diktát roku 168 a v oddílu Obrazy text Makedonie, merides).

Illyrští Daorsové a obyvatelé ostrova Issy/dn. Vis poslali do Říma s žádostí o pomoc proti Delmatům expandujícím na jih a loupícím: byli totiž přáteli S. P. Q. R. od roku 167 (viz tam). Taulantiové, pravděpodobně řecký název jednoho z delmatských/dalmatských kmenových svazů, kromě toho dlouho ohrožovali hellénské státy Epidamnos a Apollónii, rovněž římské spojence. Římské posly Delmaté vyhnali a tak vypukla první válka Římanů s Delmaty (trvala do roku 155). • Celkově boje Římanů s Delmaty, přesněji s delmatskými kmeny, však trvaly mnohem déle a definitivně byly uzavřeny až roku 9 n. l.!

Nad ligurskými Eleaty/Eleiaty triumfoval 19. srpna procos. M. Fulvius Nobilior. O jeho válce nevíme jinak nic.

 

Král Kappadoků Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I. uprchl před Orofernem s jeho seleukovskými posilami ze země (viz předešlý rok) do Říma, kam dorazil koncem léta. Zde se ucházel o přízeň senátorů jako ostatně o něco později též vyslanci Orofernovi a jeho protektora Démétria Seleukovského. Senátoři si s verdiktem dávali na čas, viz rok následující. Orofernés Níkéforos usedl na trůn a s nevelkou slávou a neoblíben u kappadocké aristokracie kraloval do roku 156, viz tam.

 

Ptolemaios VII. Euergetés II. vulgo Fyskón se vylodil s najatým vojskem na Kypru (srov. rok 162). Byl však svým starším bratrem Filométorem I. poražen a oblehnut v Lapathu. Vědom si ale římského slova, které patřilo bratrovi, ušetřil Filométór I. mladšího sourozence podruhé a zvětšil mu dokonce území, jemuž Euergetés II. kraloval; k tomu přidal peníze a obilí. Mladší z Ptolemaiovců se tedy nepotrestán vrátil do svého kýrénského království ( srov. rok 163 a 155-154).

 

************************************************************

157.

Ol. 155, 4

155 SE

91 AE

(Anthestétios)

a. u. c. 597

S. Iulius Caesar a L. Aurelius Orestes

************************************************************

Spolek Épeirótů vyslal do Říma posly, aby požádali o svolení sjednotit zemi do jednoho koina (srov. rok 167). Souhlas zřejmě nedostali, ale Římané povolili návrat zbytku internovaných rukojmí z roku 167 (srov. rok 148).

 

Senát rozhodl díky úplatkům diplomata krále Démétria I. Miltiada o rozdělení Kappadokie mezi královské bratry (?) Oroferna a Ariarátha V., jehož podporoval Démétriův nepřítel, zato kdysi přítel Antiocha Epifana, král Attalos II. Filadelfos (Attalovec a Ariaráthovec kromě toho pobývali spolu v Athénách). Orofernovi byla polovina království málo (jak se mělo dělit, nevíme), chtěl všechno. Na zpáteční cestě z Itálie na východ byly na Ariarátha V. spáchány dva neúspěšné atentáty a král se musel uchýlit k Attalovi do Pergamu. S přítelem ze studií připravoval návrat do vlasti, viz rok následující. 

Snad ještě v tomto roce uložil Orofernés Níkéforos v Priéně na čtyři sta talentů ve zlatě, zřejmě částka ukrojená z kappadockého královského pokladu. • Válka, která vypukla, se stala attalovsko-seleukovským kontestem.

 

V Palaistíně vypukly nové nepokoje související s řáděním "desertérů & bezbožníků/fygades kai asebeis"; kdo to byl, nevíme, snad židovští briganti. Iónathan/Iónathés Makkabi však uzavřel s Bakchidem, který přitáhl s vojskem ze Syrie, další mír či příměří, srov. rok 159, který už vydržel, viz dále rok 153.

 

V Číně zemřel 6. července chanský císař Wen (45; vládl od roku 180). Posledním svým ediktem nařídil zkrátit dobu smutku na několik dnů a bezdětným císařským souložnicím z palácového harému dovolil návraty domů; předtím musely dožít své dny u císařovy hrobky (a ještě předtím bývaly zaživa pohřbívány s jeho tělem do mohyl); první se podle otcova odkazu zachoval roku 141 císař Ťing. Rok předtím udeřilo na Čínu sucho a invase kobylek devastovala úrodu.  V roce 1990 n. l. bylo objeveno Wenovo rozsáhlé pohřebiště s hliněnými vojáky u jeho sídelního města Čchang-an, dn. Si-an v provincii Šen-si (srov. rok 221).

Dalším "synem nebes" se stal 14. července Wenův syn Liou Čchi/Liu Qi, božským jménem Ťing/Jing (31; vládl do roku 141). Jeho císařovnou byla Po/Bo, ale poněvadž mu nedávala syna, upřednostňoval své milostnice. Roku 151 ji vyhnal ode dvora a roku 147 zemřela zbavena všech poct v depresích. Nejoblíbenější císařskou souložnicí byla zprvu Li, která prosadila svého syna Liou Žunga/Liu Rong za korunního prince 153-150, život si vzal 148), navrch však měla Wang Č'/Wang Zhi. Krutými palácovými intrikami prosadila svého syna s Ťingem Liou Čche/Liu Che, budoucího císaře Wu.

Ťing jako jeho otec znovu snížil daně a odvody na jednu třinácti úrody a také počet ran holí při tělesných trestech namísto zmrzačování, viz rok 180 (na bití umíralo velké množství odsouzenců). Viz dále rok 154.

S Huny měl po většinu vlády klid. V létě 158 vpadli na území říše a sami se stáhli, viz rok 161, roku 148 se dvě hunská knížata uchýlila do Číny v důsledku pravděpodobně domácích rozepří a dostalo se jim přátelského přijetí a jejich družinám místa k životu. Na jaře 142 zastavila a zahnala nájezdníky armáda. 

 

************************************************************

156.

Ol. 156, 1

Leónidás z Rhodu (potřetí)

156 SE

92 AE

(Kallistratos III.)

a. u. c. 598

L. Cornelius Lentulus Lupus a C. Marcius Figulus II.

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Aristomenés z Rhodu jako druhý v historii po Hérákleovi (srov. Ol. 142) zároveň v palé i v pankrateiu; stal se  druhým tzv. paradoxoníkem, třetím incl. Héráklea.

 

Víceméně z nouze než z mocenské agrese přepadli Athénští Órópos, od roku 171 samostatný. Obyvatele částečně zotročili a v Órópu usadili své kolonisty (srov. následující rok a rok 151; srov. roky 366, 338 a 316).

 

Válku v Kappadokii rozhodl pro sebe král Ariaráthés V., který s Attalovou pomocí vypudil Oroferna, viz rok předešlý. Orofernés Níkéforos propadl u šlechty rozhazováním královských prostředků, daněmi, přehlížením tradičních zvyklostí a zaváděním novot z Iónie, kde vyrůstal. Orofernés vládl od roku 158 a nyní se musel uchýlit na dvůr svého příznivce Démétria Sótéra, který mu poskytl útočistě, když mu nyní vojensky už nepomohl, viz rok následující.

Vypukla tzv. druhá válka bíthýnská (trvala do roku 154) mezi králi Prúsiou II. Kynégem, který měl tajnou podporu Římanů, a Attalem II. Filadelfem. Důvod války neznáme. Na bíthýnskou stranu se postavil Rhodos. Prúsiás v poli porazil Attala, oblehl Pergamon a ničil kultovní stavby a plenil jeho okolí, včetně chrámů Asklépiova, odkud odvlekl sochu boha, Apollónova a Artemidy (viz o tvůrcích v indexu s. v. sochaři). Elaiús ubránil Sósandros, Attalův druh od dětství. Prúsiovo loďstvo se vylodilo na Lesbu, při návratu domů však utrpělo velké škody v bouři a pozemní vojsko postihly choroby. V zimě se dostavili římští zprostředkovatelé, ale jednání nebyla úspěšná; senát Attalovcům nevěřil a držel při Bíthýnech.

 

Tohoto roku, resp. na jaře roku následujícího (15. rok své vlády, viz rok 170), zveřejnil král Ptolemaios VII. Euergetés II. svou závěť, kterou v Římě učinil tajně již v roce 162 (viz tam), jíž odkazuje Římanům veškerý majetek v Kýréně, včetně vlády nad ní "celé své království": tak hluboká byla zášť a zlomyslnost vůči svému staršímu bratrovi v Alexandreji. Závěť, která se zachovala nápisně, zveřejnil Fyskón po pokusu o atentát na sebe v Kýréně ve svých asi třiceti letech. Rovněž zde se stal u širších hellénských vrstev krajně neoblíbeným. "Celým královstvím" myslel i vládu nad Egyptem a Kyprem, což se snad projevilo v římské argumentaci roku 58 při jeho okupaci.

 

Kolem tohoto roku si Kartháginci vytvořili nové vojenské oddíly pro válku proti Masinissovi (srov. ovšem rok 160). Jejich velitelem byl Arkobarzánés či Ariobarzánés (?), prý vnuk Syfakův. Opět hledány cesty k likvidaci púnského státu, viz rok 153.

 

V první válce delmatské svedl konsul C. Marcius úspěšné boje s Delmaty (viz rok 158 a dále).

Narodil se vojevůdce a předák římských populárů C. Marius (zemřel roku 86).

 

************************************************************

155.

Ol. 156, 2

157 SE

93 AE

(Mnésitheos)

a. u. c. 599

P. Cornelius Scipio Nasica Corculum II. a M. Claudius Marcellus II.

************************************************************

Athéňané vypravili do Říma zvláštní vyslance, aby obhájili přináležitost Órópu k athénskému státu: diplomatickou misi filosofů tvořili akadémik Karneadés z Kýrény, peripatétik Kritoláos z Fasélidy a stoik Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem (jenž byl možná ethnickým Babylóncem): hle nakolik pokročil hellénismus a jak se smlouvy o isopolitejích/stejná práva občanů ve druhém státu projevily dokonce v diplomacii. Již předtím proběhla smírčí jednání Athénských s órópskými uprchlíky, v nichž byli arbitry Sikyónští, a ti odsoudili Athéňany k pokutě pěti set talentů. Vojenský oddíl Athéňané z města stáhli.

Senát, kde vystoupení filosofické diplomacie tlumočil řecky píšící annalista C. Acilius (srov. rok 150), pokutu snížil na sto talentů a potvrdil nároky Athéňanů na Órópos (viz rok 151).

 

Kolem roku 155 vypukla válka Rhodských s Kréťany (viz následující rok) a trvala snad do roku 151. O jejím průběhu a výsledku nevíme nic, ani nevíme, co se skrývá pod označením „Kréťané“: zda spolek nebo zda jiná koalice či jednotlivé státy. Stratégem/nauarchem Rhoďanům byl Aristokratés.

V zimě roku 155/154 dostal král Attalos II. Filadelfos ve válce s Prúsiou II. Kynégem posily od králů Ariarátha V. Kappadockého a Mithridáta V. Pontského; Kappadoky vedl Démétrios, odjinud neznámý syn Ariaráthův (V. n. IV.?). Pokračovala druhá válka bíthýnská (viz předešlý rok). Prúsiás II. znovu bezúspěšně oblehl Pergamon, kde byli též římští legáti pokoušející se obě strany usmířit. Na podporu Attala dosud Římané nehnuli prstem, viz ale rok následující.

Ariaráthés V., spojenec Attala II., vyplenil s jeho pomocí okolí města Priény, když předtím Priénské žádal o vydání částky, kterou u nich deponoval Orofernés Níkéforos dva roky předtím. Priénští mu nic nedali, marně žádali o pomoc Rhodské a Římany, a Ariaráthés obléhal město neúspěšně, zato dokonale s Attalovou asistencí vyplenil okolí. Orofernés později mohl peníze použít v Antiocheji.

 

Jistý Balás, snad Syřan rodem, který si dal hellénské jméno Alexandros a smyrenský původ, se začal s attalovskou podporou vydávat za syna Antiocha Epifana, byla tu prý jistá podoba, a domáhat se seleukovského diadématu. Attalos Filadelfos ho dal dohromady s Epifanovou dcerou Láodikou VI., pozdější manželkou Mithridáta V. Euergeta (s trůnním jménem Láodiké II. Pontská) a s penězi je oba ochotně vypravil do Kilikie k jistému Zénofanovi, možná dynastovi v Olbě; srov. o jeho jmenovci o sto let později a roky 68, 41 a 62+.

V této době byla Kilikie střediskem seleukovských emigrací všech barev a příběh attalovské a římské intervence do seleukovských záležitostí představuje též jeden z mnoha momentů, kdy se využívalo lživých zpráv, ultramoderně řečeno fake news. Odtud šly do Syrie zprávy o tom, že skutečný nástupce trůnu je již na cestě, aby Syřany zbavil neoblíbeného Démétria, viz dále rok 153. 

Mezitím se v Antiocheji pokoušel vyvolávat rozbroje proti svému dobrodinci za účelem dosažení vlastní vlády v říši předlužený Orofernés Níkéforos, k němuž se připojil jistý Andriskos, prý syn makedonského Persea. Král Démétrios Sótér dal Oroferna po nezdařeném palácovém převratu internovat v Seleukeji na Moři a jeho jméno mizí z našeho dohledu. Andriska, vydávajícího se za zemřelého (asi adoptivního) syna krále Persea Filippa (srov. rok 212 a 163) zatím podržel (viz roky 153 a 151). Obraz Démétriův mezi poddanými nebyl sympatický, v Antiocheji ho nesnášeli: stranil se veřejnosti a prý v paláci hodně pil. Přesto si stačil vyrobit dalšího silného nepřítele, viz zde níže.

 

Někdy v této době nebo v rozmezí let 155 až 150 dobyli Parthové pod králem Arsakem VI. Mithridátem I. (vládl od roku 171) Médii. Předcházely tomu dlouhé boje se Seleukovci, vypuknuvší pravděpodobně již s koncem vlády krále Antiocha Epifana (jenž se do války proti Parthům vypravil roku 166). Stratégem/místokrálem Parthů v Médii byl určen Mithridátem jistý Bakasis/Bagasis; nevíme o něm vůbec nic. Možná se v této době zmocnil parthský král též chrámového pokladu v Bélově svatyni, v níž roku 187 přišel o život Antiochos III. 

Bakasis/Bagasis bývá v moderní historiografii ztotožňován s jistým "prvním králem Armenie" jménem Vagharšak/Valaršak, prý zkomolenina jména Bagájáša (armenské dějiny Movseovy, viz o něm roku 338+ a k prvenství co do královského titulu viz rok 148); dal si prý Vagharšak přeložit dějiny Armenů z archivů Ninúy syrským učencem jménem Mar Abas Katina, aby zvěděl, komu to vládne. Bývá moderně označován za Mithridátova bratra, srov. rok 176, a třebaže pro to není důkazu, jmenován za nástupce na arsakovském trůnu Fraáta II., svého synovce, roku c. 124, viz tam a roku 138, kde o možnosti nové datace Mithridátovy smrti. Vládnout měl Bagájáša, podle všeho již pokročilého věku, několik měsíců a po něm se stal králem Artabános II., další z bratrů.   

Ve spojenectví se Sakarauky, než se roku c. 124 rozkmotřili, pak Parthové obsadili celý Írán, čímž byla helléno-bakterská oblast definitivně odříznuta od Středomoří.

 

V Eukratidově bakterské říši zavraždil někdy kolem tohoto roku pravděpodobně Platón Epifanés, syn krále Eukratida I. Velkého Spasitele/Megas Sótér (vládl od roku 171), svého otce a nastoupil po něm vládu. Dobu Platónovy vlády nelze přesněji stanovit. Jeho spoluvládcem či údělným dynastou byl jeho bratr Hélioklés I. Dikastos (vládl asi do roku 140). Eukratidés válčil ve stopách Démétria II. na tažení v Indii, viz rok 165, a cestou domů na západ ho zavraždil syn, jehož jméno ani důvod prameny neudávají. Vrah se chlubilo svým činem, jakoby zlikvidoval nepřítele, nikoli otce. Projížděl se na voze jeho krví a zkrvavené tělo nechal dokonce ležet nepochované na cestě.

Na základě spekulace, že Platón si dal přízvisko "Zjevený (bůh)" a jeho bratr Hélioklés slůvko "Spravedlivý", lze se domnívat, že vrahem byl Platón, který razil též mince s Héliem a quadrigou. Bratra brzy přemohl Hélioklés. • Eukratidova říše, která existovala od roku asi 165, se rozpadla. Jak souvisel se sourozenci Eukratidés II., odhadnout nelze: vnuk svého jmenovce, syn Héliokleův, zda vůbec byl příbuzný; viz dále rok 140.

V euthydémovské říši se osamostatnil nejmladší ze synů krále Démétria I. Bakterského Zóilos I. Dikaios (vládl do roku asi 125, srov. rok 165 a 180). O jeho činech nevíme vůbec nic. 

V antimachovské říši se po Eukratidově smrti dostal k moci a osamostatnil jako král Menandros Dikaios Sótér (vládl asi do roku 130), syn (?) Démétria II. Aníkéta. Oženil se s Agathokleiou Theotropou, dcerou roku 165 zemřelého Zóilova bratra (?) Agathoklea. Menandros vedl agresivní politiku a pokračoval v indických výbojích Démétria Aníkéta. Dobyl Pátaliputru/řec. Palibothra a pravděpodobně celou severní část indického subkontinentu s přístupem k oceánu v oblasti Gudžarátu a jižního Pákistánu, na východu zřejmě po hory v zemi Naga (Nagaland), jimž staří kartografové říkali Menandrovo pohoří, kdesi ve Vnitřní Asii na okrajích Tárímské pánve narazil na Séry (což mohli a nemuseli být Číňané) a na blíže neznámé Fryny. S nadsázkou se o něm v Augustově době soudilo, že podrobil více národů než Alexandros Veliký. Nicméně jeho konání nebylo nic jiného než výboje, o trvalých ziscích hovořit nelze. 

Menandros přijal buddhismus a pokračoval v trendu Agathokleově, viz rok 180 a 165. Pro Indy se stal mýthickou osobností: v dialogu Milindapañhá, který vznikl kolem roku 144 (?? nebo až o čtyři staletí později?), má hellénské jméno Menandros podobu Milinda a dává se jinak dnes neznámým mnichem Nágasenou uvádět do théravádského buddhismu. Stal se jediným z hellénských dynastů, jehož jméno se dostalo do klasické indické buddhistické a brahmánské literatury, viz též v indexu s. v. 

 

Král v Kýréně Ptolemaios VII. Euergetés II. se na jaře vypravil podruhé do Říma, aby se opět domáhal Kypru na úkor svého staršího bratra Filométora I. Kolem roku 155 (přesněji neurčitelné, někdy v rozmezí let 158 až 151/150) chtěl Archiás, stratégos Kypru, jmenovaný Filométorem I. po roce 158, prodat za pět set talentů ostrov králi Démétriovi Sótérovi do jeho vlastnictví; Seleukovci po Kypru toužili odjakživa. Obchod se provalil, vyšetřovaný Archiás si vzal život oběšením na závěsové šňůře a pokud Filométór I. s Démétriem dosud sympatisoval, právě se změnil v jeho nepřítele, soudruha Attalova a Ariaráthova.

 

Konsul P. Cornelius Scipio zničil jedno ze sídelních měst Delmatů Delminium. Delmaté, pokud nebyli pobiti nebo prodáni do otroctví, uznali římské područí a tím skončila první válka delmatská (trvala od roku 158, srov. dále ještě roky 119 a 44). Konsul M. Claudius Marcellus triumfoval nad ligurskými Apuány, ale o jeho válce nevíme vůbec nic (poprvé triumfoval nad Ligury roku 166; srov. rok následující. Byl to poslední z triumfů nad předalpskými Ligury. 

 

************************************************************

154.

Ol. 156, 3

158 SE

94 AE

(Aristofantos)

a. u. c. 600

Q. Opimius a L. Postumius Albinus

cos. suff.: M’. Acilius Glabrio

************************************************************

Ve třetím roce války rhodsko-krétské (srov. předešlý rok) byli Rhoďané na moři Kréťany poraženi. Na krétské straně stál nyní i král Attalos Filadelfos, neboť Rhoďané patřili ve válce s Prúsiou II. mezi bíthýnské spojence. Achájové se přes diplomatické úsilí Antifata a vzpomínku na pomoc jeho otce Télemnásta z Gortyny, který jim vypomohl za války s Nabidem (viz rok 192), nepostavili na ničí stranu.

Začátkem roku přišli do Bíthýnie další římští legáti, aby upozornili krále Prúsiu Kynéga, že dělá problémy. Protože stále ještě nechtěl ustat ve válce s Attalovci, vzali mu senátní vyslanci práva přítele a spojence S. P. Q. R. a Řím se postavil na stranu Attalovu.

Následovala ofensiva krále Attala Filadelfa, vedená na moři flotilou osmdesáti lodí jeho bratrem Athénaiem proti pobřežním oblastem Prúsiovy domény. Prúsiás byl situací a Římany donucen k míru, který potvrdil v attalovsko-bíthýnijských vztazích předválečný status quo. Král Prúsiás II. ovšem nesl náklady na válku, která trvala od roku 156: Attalovi musel po dvacet let splácet pět set talentů kontribucí, zničeným městům dát odškodné sto talentů. Byl to konec druhé války bíthýnské, která nevedla vůbec k ničemu.

 

Král v Kýréně Ptolemaios VII. Euergetés II. se znovu v Římě domáhal Kypru a Římané ho chtěli dosadit s pomocí spojenců, ale opět byla akce vojensky neúspěšná (srov. předešlý rok). Je ovšem možné, že k této invasi vůbec nedošlo, že jde jen o dvojí zprávu o událostech, které se odehrály snad roku 158 (viz tam) a skončily mírem v Lapathu na Kypru, kde Filométór I. již podruhé ušetřil zlem prosáklého Euergeta II. • Pokud byl tohoto roku Euergetés II. opravdu v Římě (v úvahu připadá rozmezí let 156 až 154, jeho pobyt byl delší, srov. rok 155), mohl se zde ucházet o ruku Cornelie, jak tvrdí jedna tradice, matky obou Gracchů: dostal prý košem.

 

Konsul Q. Opimius podrobil Romě záalpské Ligury (srov. války v letech 238 až 233 a 193 až 182). Do krátké třetí války s Ligury byl Q. Opimius povolán Hellény z Massalie, jimž plenili území Antipole a Níkaie a města drželi v obležení (srov. o generaci později novou válku roku 126). Opimius byl vyslán po napadení poslů a zranění C. Flaminia. Vyvrátil sídelní město Oxybiů jménem Aigitna poblíž Antipole, potřel je znovu v polní bitvě a vzápětí porazil jejch sousedy Dekie/Dekiaty, kteří se vzdali. Větší část území obou ligurských kmenů přidělil Massalijským, o jejich definitivní likvidaci viz rok 124. Antipolis, osada Massilských, dostala od C. Iulia Caesara svobodu a obdařena latinským právem, ius Latii, byla počítána mezi města italská; viz rok 49.

Po době jistého klidu, srov. roky 168 a 164, se v Hispániích opět rozhořely boje Římanů s domorodci, které trvaly až do roku 133. Ilusi klidu ovšem mohou způsobovat díry v historických pramenech a my o permanentních guerrilách domorodců s Římany nevíme, srov. rok 171: nyní přerostly do bojů velkých, viz rok následující. T. r. však navíc vypukly nové boje s Lúsítánci, válka lúsítánská zvaná ohňová n. ohnivá/pyrinos polemos (trvala do roku 138). Do této doby se datují začátky Viriathova odboje (srov. rok 147 a zde níže).

Válku Bellů vedl zpočátku Karos ze Segédy a Lúsítánů jistý Púnikos čili, soudíme-li správně podle jména, nějaký kartháginský agent, nebo zapomenutý osadník (?). Lúsitánci napadali římskou provincii a rabovali, Keltibérové se pokoušeli do Segédy soustředit obyvatele menších obcí a oppidum opevnit, což jim smlouva s Ti. Sempromniem Gracchem z roku 179 nezakazovala (zakazovala ale budovat města nová). • Je možné, že k novým bojům zavdalo příčinu vyhlášení nové římské provincie Hispania Citerior, pozdější Tarraconensis (viz ale rok 197), event. vyhlášení nového zákonodárství zde nebo v provincii Hispania Ulterior, jejíž západní a nejodbojnější částí byla nepodrobená Lúsítánia, popřípadě další přehmaty římských úředníků a vojáků.

Púnokos, vůdce Lúsítánů, porazil v poli praetora Zadní Hispánie M'. Manilia už roku 155 (jako konsul nebyl úspěšný ani roku 149 před Karthágem) a t. r. L. Calpurnia Pisona, cos. 148, jemuž se rovněž v třetí kartháginské válce nedařilo. Viz dále rok následující. 

V Římě censoři M. Valerius Messalla a C. Cassius Longinus rozhodli o stavbě kamenného divadla ve Městě. Konservativci z nápadu nadšení nebyli a když bylo roku 151 n. 150 téměř dokončeno, prosadil P. Cornelius Scipio Nasica Corculum jeho stržení; to aby lid nepropadal hellénským novotám (podle jiné verse mohl být stavitelem až L. Cassius Longinus, asi praetor roku 111, a Scipionem musel být mladší z rodu, asi cos. roku 111). Valerius Messalla kromě toho budoval prodloužení Tiburské silnice, viz rok 286, do Corfinia a k moři do Aterna: trasa se dodnes nazývá via Tiburtina Valeria. 

Zemřel autor palliát Aquilius (narozen kolem roku 174). Narodil se reformátor C. Sempronius Gracchus (zavražděn roku 121) a kolem tohoto roku se v Lanuviu narodil pozdější filolog, historik a učitel řečnictví a grammatiky L. Aemilius Stilo Praeconinus (zemřel roku 90).

 

V Číně vypuklo "povstání sedmi (údělných) států" proti císaři Ťingovi. Vévodové, z části vzdálení příbuzní císaře z chanské dynastie, usurpovali řadu privilegií náležejících pouze císařům a budovali vlastní armády. Vynikal mezi nimi Liou Pchi/Liu Pi, vévoda z Wu, který měl s císařem otevřený účet z doby, kdy byl ještě vévodou: pohádal se totiž nad deskovou hrou liou-po/liubo s Pchiovým synem Liou Sienem/Xian, po němž budoucí císař hru hodil a zabil ho.

Když nyní Ťing začal zmenšovat domény vévodů, došlo i na stát Wu. K Liou Pchingovi se přidal vévoda z Čchu/Chu a pět dalších dynastů a byla z toho vzpoura proti císařství. Hunové sice přislíbili pomoc, války se však neúčastnili.

Povstalci vytáhli proti Suej-jangu/Suiyang, metropoli vévody z Liangu v dn. Che-nanu, mladšího bratra císařova jménem Liou Wu. Oblehli ho, ale Ťingův vojevůdce pověřený vedením války Čou Ja-fu/Zhou Yafu na pomoc městu netáhl, odřízl však oblehatele od přísunu proviantu. Dlouho nevydrželi, ustoupili, po několika měsících od začátku války byli rozprášeni; vévoda z Wu si vzal život, Liou Pchi byl na útěku zavražděn a ostatní pardonováni.

Čou Jafu se stal císařovým hlavním ministrem, ale Liou Wu mu neodpustil, že ho nechal v obležení. Již na pensi byl očerněn a obviněn roku 143 za spřádání spiknutí a ve vězení si vzal život hladovkou.