Kř (9)

 

Vatikán: Svatý duch si vybral

Za Jana Pavla II. byl Joseph kardinál Ratzinger šéfideologem neomylné katolické církve. Jako papež Benedikt Šestnáctý se stal neomylným i on sám. Změny nechystá: špičky církevní hierarchie už potvrdil ve funkcích. 

Při prvním kázání svého pontifikátu v Sixtinské kapli prohlásil Benedikt XVI., že jeho předchůdce zanechal „církev odvážnější, svobodnější a mladší, která s klidem pohlíží na svou minulost a nemá strach z budoucnosti“. Hodnocení muže, kterého kardinálové vybrali na tajném zasedání tři dny po jeho sedmdesátých osmých narozeninách. Starce, který se podílí na svém vlastním dědictví.

Bylo to jedno z nejkratších konkláve dějin (viz TÝDEN 14/05). Kouřový signál, jímž kardinálové oznámili katolickému světu svůj výběr, vyšel z komína nad Sixtinskou kaplí již druhého dne v podvečer. V pondělí se kouřilo z komína černě jednou, v úterý dopoledne dvakrát a již čtvrté kolo rozhodlo. „Sensace tisíciletí“, titulkoval nejčtenější evropský deník Bild, nastala v 18.43 hod., kdy se na balkonu kaple objevil nový papež: Od minulého úterý mají katolíci dalšího zástupce Krista na zemi, Němce z Bavor.

Svatý duch promluvil
Když v kapli potvrdil svou volbu („accepto, přijímám“), dal si kultovní jméno Benedictus Sextus Decimus (XVI.) na počest otce západního mnišství, „patrona Evropy“ a také papeže Benedikta XV., který byl pontifikem v letech první světové války: „Doufám, že v této své krátké vládě budu mužem míru“. Řekl to prý s ironií, ale zdá se, že snaha po usmíření v církvi i mimo ni („mír“) a přechodný charakter pontifikátu („krátká vláda“) byly hlavními programovými body, jimiž Ratzinger získal konkláve na svou stranu.

Třebaže ze supertajného kardinálského sněmu se nesmějí vynášet informace pod trestem exkomunikace, vyhnání z církve, někdo ze 115 nejvyšších mužů církve mluvil. Římský list La Repubblica přišel dva dny po volbě s informací, že prý pro Ratzingera bylo na sto kardinálů; ke zvolení potřeboval dvě třetiny hlasů (77). V deníku Washington Post se rozplýval washingtonský kardinál Theodore E. McCarrick (74), jak se na konkláve zpívaly latinské písně, dobře jedlo a pilo spumante: „A pak náhle je jeden z vás jiný, už není jedním z vás. Je svatým otcem, nástupcem Petra a Kristovým vikářem.“ Tak prostý je zrod neomylného smrtelníka.

Kdy bylo jasné, že Ratzinger je favoritem? McCarrick tvrdí, že se to dozvěděl z novin, z Corriere della Sera a z La Repubbliky: „Takže vidíme, že svatý duch může promlouvat i prostřednictvím novin, někdy dokonce italských.“ Ratzinger sněm získal výzvou k boji s „diktaturou relativismu“.

S Janem Pavlem II. tvrdí, že ti, kteří jsou pevní ve víře v boha, jsou obviňováni z fundamentalismu („christianophobia“) a společensky jediným přijatelným postojem se zdá být tvrzení, že vše je relativní a nic není jasně dobré nebo špatné. Je to v jádru ryzí konservatismus ještě z doby, kdy o křesťanství nebylo vidu a slechu.

Ratzingerovi kritici v této souvislosti upozorňují na jeho zkušenost z roku 1968, kdy jako čtyřicátník zahořkl během „generační revolty“. Odpuzovala ho „hrubá povaha atheistické zbožnosti, psychoteror a to, jak se odhazují morální úvahy jako zbytky měšťáctví“. Dodnes opovrhuje „pseudonáboženskými léčebnými naukami“, nechápe oblibu asijských kultů na západě a děsí ho trendy k relativisaci náboženství.

Proto pokud Benedikt XVI., ideolog svého předchůdce, hovořil a hovoří o ekumenické otevřenosti, toleranci vůči pestrosti názorových proudů v křesťanství, bude mu hodně těžké získat si důvěru u nekatolíků. Před pěti lety v rámci „ekumeny“ označil anglikánskou, lutheránskou a další protestantské církve za „chybující“. Vůči pravoslaví trvá na tom, že katolická církev je „matkou“ všech denominací; ekumenické kruhy užívají označení „sestra“.

Vzorný klerik
Ratzinger byl více než dvacet let prefektem kongregace pro učení víry, instituce na ochranu katolického výkladu Kristova dědictví. Podle informací z prelátských kruhů, které „pronikly“ do tisku, byl podporován vatikánskými konservativci s vazbami na hnutí za obnovu církevní vlády Opus dei, „Dílo boží“. Padla jména Španěla Juliána Herranze Casada (75), šéfa vatikánského oddělení pro výklad legislativních textů, Kolumbijce Daria Castrillóna Hoyose (75), který má na starosti klérus, a druhého Kolumbijce Alfonsa Lópeze Trujilla (69), předsedy pontifikální rady pro rodinu.

Posice latinskoamerických kandidátů tím oslabily; především příliš sociálního Hondurasana Oscara Andrése Rodrígueze Maradiagy (62), a také u italských kardinálů Ratzinger převážil. Kardinál Roger M. Mahony (69), první arcibiskup Los Angeles, prozradil, že minulé úterý, v den volby, snídal Ratzinger s kardinály-kolegy z Asie a Afriky. Zde zřejmě skončily papežské naděje Nigerijce Francise Arinzeho (72). Pak bavorský kardinál „už nebyl jedním z nich“. Ratzingerova papežská večeře po volbě sestávala z italské fazolové polévky, kuřete „cordon bleu“, zmrzliny a sektu. I takové věci pronikly na veřejnost.

Dr. Joseph Ratzinger z Marktlu na Innu došel na vrchol církevní kariéry. Knězem byl vysvěcen ve dvaceti čtyřech (1951), spolu se svým starším bratrem Georgem. Disertaci psal o Augustinovi, habilitační práci o Bonaventurovi. Byl svého času nejmladším německým profesorem theologie a od roku 1953 do 1977 učil na několika universitách přednášel dogmatiku. Jeho žáci dosvědčují, že byl oblíbený.

Jako kardinálský poradce se účastnil druhého vatikánského koncilu (1962-1965), který se pokoušel liberalisovat práva biskupů vůči Vatikánu. Jeho konservatismus ho přivedl do Říma. Roku 1981 byl jmenován prefektem pětadvacetičlenné kongregace pro učení víry, smutně proslulé inkvisice fungující od roku 1542 (Congregatio pro doctrina fidei, název v této podobě od roku 1965).

Dobrá volba
Máme papeže, říká latinská formulka oznamující zvolení nástupce na Petrově stolci. Katolíci po mediálně výborně prodané události jsou spokojeni. Žádná změna, vše při starém. Všichni protipotratoví, protikondomoví a protihomosexuální bojovníci na celém světě uvítali volbu svého muže. Kurii bude nadále vládnout team Jana Pavla II. a Ratzingerovi kardinálští kolegové. Státním sekretářem, tedy jakýmsi premiérem, zůstává Angelo Sodano (77); je jím od roku 1990. Jeho zástupcem a ministrem vnitra zůstává Argentinec Leonardo Sandri (61), tajemníkem pro zahraničí je nadále Ital Giovanni Lajolo (70).

V Německu se před volbou ozývaly hlasy, a to i mezi katolíky, „Jen ať to není Ratzinger“. Z titulu hlavního církevního inkvisitora totiž několikrát zasáhl do sporů s německými biskupy. Přeli se o to, zda se má dostat svatého přijímání (náboženský rituál) i rozvedeným, kteří se znovu ožení, odmítl účast církevních institucí v systému státního poradenství kolem těhotenství. Kardinálové Karl Lehmann (68) a Walter Kasper (72) dokonce na konkláve podporovali, podle insiderů, Ratzingerova protikandidáta Itala Carla Mariu Martiniho (77).

Na vzorném životopisu katolického činovníka Ratzingera utkvěla skvrnka, která podráždila především neněmecké nekatolíky. Jeho rodná ves Marktl na Innu leží nedaleko hornorakouského Braunau na téže řece, rodiště Adolfa Hitlera. Jako pubescent byl v semináři členem tehdy povinné Hitlerovy mládeže (HJ) a v šestnácti sloužil jako pomocník u protiletadlové obrany závodů BMW v Mnichově, kde se stal roku 1977 arcibiskupem. Roku 1944 stavěl na rakousko-maďarských hranicích protitankové zátarasy, pak se jednotka vrátila do Bavor.

Odtud od ní na konci války desertoval. Anglické listy „milují“ cokoli německého a volbu papeže z Bavor oznámily titulky jako „Od hitlerovského mládežníka k papa Ratzimu“ (The Sun), nebo „Říkali mu Boží rottweiler, teď je papežem Benediktem XVI.“ (Daily Mirror, podobně The Daily Telegraph).

Takový je ostrovní folklor, který se možná někdy změní. Aby se však katolický theolog a kardinál Joseph Ratzinger za pontifikátu Benedikta XVI. proměnil v nekatolíka, to možné není. Pak by totiž vstoupil do církevních dějin jako velezrádce.

(vyšlo v časopisu Týden 17/05)

Benedikt revolucionář. Církevní reforma spočívá na vnitřní změně, nikoli ve změně v organisaci, ale v proměně jedinců. Německé souvěrce papež zaskočil v září 2011, když kázal v Berlíně, Erfurtu a ve Freiburgu. Tolik na thema dlouholetých snah německých kleriků a laiků uvolnit vazby na Vatikán (mimo jiné zrušení celibátu).

K nelibosti církevních knížat hlava katolické církve vyzvala k chudobě a ke svému odsvětštění. Pouze zbavena politického a materiálního balastu může být otevřená ke světu. Arcibiskupům se však chudnout nechce.

Vyvlastnění majetků, škrty privilegií a vynucená ztráta moci jsou pro církev dobré. Dějiny tím výrazně přispěly k vnitřní očistě církve (sic) a poskytly nezbytně nutné nové impulsy. Každá událost, která vede ke světské bídě církve, vynucená i dobrovolná, ji posiluje. Bez ohledu na konvence a stav majetku pak může vyznat se před Kristem.

V bundestagu pochválil německou ekologickou orientaci, že prý naslouchají řeči přírody. Vedle její ochrany by však měli též chránit (nenarozené) lidské životy, neboť i člověk je součástí přírody (v bibli lidé vystupují jako páni přírody, jakési extra...).

Benedikt vyzval protestanty, aby více četli Martina Luthera. Jeho základní otázku, jak si naklonit boha, dnes mnoho křesťanů nezajímá. Otázka totiž předpokládá, že naše hříchy a ctnosti, tak papež, jsou relevantní křesťanskému bohu. Křesťané proto dnes předpokládají, že bůh musí být velkorysý a svou milosrdností naše chybičky přehlížet.

Jsou však „naše“ chybičky nepatrné? Neničí svět korupce velkých i malých, nemyslí všichni na své výhody, jak o lidském zlu realisticky kázal už Luther? Mnichovský levicově liberální list Süddeutsche Zeitung v ty dny nazval Josepha Ratzingera (84) „moudrým skeptikem“.

Katolíkům a jejich funkcionářům a kongregacím doporučil, aby byli zbožnější. Světec je v Benediktově pohledu ten, kdo evangelium radikálně prožívá, kdo otevře okna našich duší pro světlo boží; nemusí to být jen asketa.

Božím darem je, že se člověk sám smí realisovat, nalezne-li svou přirozenost. Pro prvního mezi katolíky to znamená: „Kdo věří, má budoucnost.“

Papežovo vystoupení navštívilo na tři sta tisíc lidí, údajně více, než církev očekávala, ale nesrovnatelně méně, než kolik lidí „chodilo“ na Jana Pavla ii. Kdo se tehdy těšil na stanovisko k sexuálním skandálům nedávných měsíců a k situaci v církvi, byl zklamán. Pro Benedikta příliš materiální záležitosti.

Kníže hořkých pohrom

Nemám už sil na vykonávání úřadu, sdělil unaveně italskou latinou kardinálům svou resignaci Joseph Ratzinger (85), od dubna 2005 hlava katolíků papež Benedikt XVI.

Před osmi roky v nástupním proslovu stařec s novým jménem Benedictus Sextus Decimus kardinálům-volitelům řekl:

Vykládala se tehdy ta slova jako ironie. Jedním z momentů, kterým prý získal na svou stranu členy stopatnáctičlenného konkláve, byl výběr jména Benedikt. Bavorský klerik Joseph Ratzinger v něm spojil odkaz na otce západního mnišství Benedikta z Nursie, vydávaného dnes za „patrona Evropy“, a papeže z doby první světové války Benedikta XV.

Tím myslel onen mír a klid mezi křesťanskými uskupeními všech směrů. Vatikánské počty odhadují, že ke křesťanství se hlásí dvě a čtvrt miliardy lidí, z toho polovina ke katolicismu.

Obrat „krátká vláda“ tehdy zapadl. Nyní se ukázalo, že Benedikt XVI. měl na mysli ještě jednoho mnicha a dávného svého předchůdce svatého Celestýna V., jinak benediktinského poustevníka Pietra del Morrone. Žil u Sulmony, rodiště básníka Ovidia, a založil vlastní společenství mnichů, kteří se trápili ještě přísnějšími pravidly než benediktini.

Psychoteror jinověrců

Když ho v červenci 1294 zvolili papežem, táhlo mu na 85, a po vzoru Ježíšově odcestoval ke svému pozdvižení v papežskou hodnost na oslu. Z aparátu kurie dostal brzy strach (a to ani nedorazil do Říma), latinsky znal jen z bible a po několika měsících o své vůli resignoval. Uvedl, že je nemocen, že nemá zkušenosti s vládou a že se chce zase stát poustevníkem.

Resignační list napsal jeho poradce Caetano, který se stal vzápětí sám papežem a také jeho věznitelem. Že by se až natolik osudy dvou římských biskupů podobaly, není pravděpodobné, ale lechtivou stopu v myslích příběh starý sedm staletí zanechává.

Joseph Ratzinger je jiný formát než eremita Pietro, který si dal jméno „Nebeský“, Coelestinus. Se svým o čtyři roky starším bratrem Georgem dostal kněžské svěcení roku 1951, habilitoval se prací o Augustinovi a svého času byl nejmladším profesorem theologie v Německu.

Klerik z městečka Marktl na Innu z bavorské strany říčky, od níž není daleko na rakouské straně rodiště Adolfa Hitlera Braunau, přednášel katolický dogmatismus. Jako čtyřicátníka ho roku 1968 odpuzovala „hrubá povaha atheistické zbožnosti, psychoteror a to, jak se odhazují morální úvahy jako zbytky měšťáctví“.

Mnichovským arcibiskupem se stal roku 1977 a dodnes mu je vyčítáno, že se postaral o uchování oněch „zbytků měšťáctví“. Třebaže se totiž v té době začaly dostávat na světlo nepravosti z bavorských církevních škol, detaily o kriminálním omezování lidských svobod, nikdy nedopustil jejich šetření.

Šéfinkvisitor

V pastýřském listu z března 2010 politoval obětí sexuálního násilí na sirotcích a svěřencích církevních škol včetně případů známých z Rakous, kde svěřenkyně byly nuceny prostituovat. Nicméně slov omluvy se postižení nedočkali a vyšetřování tisíců církevních obětí v letech 1930 až 1990 také neotevřel.

Konservativismus dovedl Ratzingera roku 1981 do Vatikánu, kde stanul po boku podobného staromilce, o sedm let staršího Karola Józefa Wojtyły, od roku 1978 papeže Jana Pavla II. Stal se prefektem dvacetipětičlenné Kongregace pro učení víry, Congregatio pro doctrina fidei. Věroučné shromáždění dohlížející na ideologii katolického monotheismu se tak jmenuje teprve od roku 1965. Založeno bylo v 16. století jako Kongregace římského a všeobecného šetření, Congregatio romanae et universalis inquisitionis, prostě inkvisice, jedna z nejbestiálnějších institucí evropských dějin na terorisování a likvidaci nepohodlných jedinců.

Ve stínu Jana Pavla II. stál v čele inkvisice Ratzinger čtvrt století a osm roků byl sám papežem. Za své inkvisiční i papežské vlády neuhnul ani o píď, aby mu konservativci mohli vytýkat paktování s liberály. Naopak. Celý život bojoval proti světskému materialismu, kultu hojnosti a hedonismu, nebezpečí elektronického věku a muž, který se nikdy nesetkal s ženou v posteli a neměl dětí, dbal na patriarchální podobu věřící rodiny.

Jeho dogmata ho poutala do podobných posic zastávaných americkými evangelikánskými ultras nebo v konkurenčním monotheismu salafistickými džihadisty; někdo s odporem k biografu a kopané, někdo třeba ne, ale společně proti rovnoprávnosti žen, homosexuálů a jinověrců.

Kormidelník na dobu omezenou

Italské přísloví praví: „Vemte sto kněžích, ale se sto světci se neshledáte.“ Vzorný životopis katolíka Ratzingera poskvrňuje událost z dětství. V semináři býval členem tehdy povinné Hitlerovy mládeže (HJ) a v šestnácti sloužil u protivzdušné obrany továrny BMW v Mnichově.

Na konci války byl odveden a stavěl na rakousko-maďarských hranicích protitankové zátarasy před přicházejícími Rusy, ale boje ho minuly a desertoval. Po krátkém americkém zajetí se vrátil domů. Anglický list Sun Benediktovu volbu před osmi roky titulkoval: „Od hitlerovského mládežníka k papa Ratzimu.“ Ale v Anglii nemají obecně Němce v lásce, ani katolíky.

Benedik XVI. nebyl příliš nápadný, ani jako arcibiskup či šéfinkvisitor, ani jako papež; ale jeho odchod byl jedinečný, až lidé zabývající se klerikalismem začali spekulovat, zda Ratzingerovým odchodem do pense („dobrý den, pane expapeži“) nezačíná nová éra, éra papežovy neomylnosti na dobu určitou...

Slib „krátké vlády“ splnil. Už jeho volba byla velmi krátká: konkláve v Sixtinské kapli ho zvolilo již napočtvrté po 26 hodinách; jedna volba ve 13. století trvala šedesát dnů a jeden z kardinálů při ní zemřel.

Podobně jako Celestýn, který žil v době vlády Přemyslovce Václava II., také Benedikt odchází z role zástupce svého boha na Zemi s pocitem, že na ni nestačil. „V dnešním světě podřízenému rychlým změnám a vzrušenému otázkami velké závažnosti pro život víry je třeba pro řízení lodi svatého Petra a hlásání evangelia též tělesné a duševní síly, jíž mi v posledních měsících natolik ubývalo, že musím přiznat svou neschopnost vykonávat službu mně svěřenou.“

Latina úředního bulletinu č. 0089 s datem 11. února 2013 konstatuje, že „od 28. února 2013, od 29. (sic) hodiny, bude sídlo v Římě, trůn svatého Petra, prázdné“ (překlady do světových jazyků latinský překlep odstranily na logickou „20. hodinu“).

Krátká vláda

Otázky víry, tedy snad jejího ohrožení zvenčí, řízení lodi svatého Petra, tedy snad poměry přímo ve Vatikánu, to vše v neustálé proměně, nejsou pro starce věci osvěžující ducha. Když nastupoval na Petrův trůn Jan Pavel II., bylo mu 58 let; Benediktovi XVI. ale 78. Kardinálové věděli, že nic měnit nebude a že získávají čas, chtějí-li, aby jejich říše vypadala „moderněji“.

Benedikt i činovníky povětšinou nechal v úřadech. Sám zná ponuré příběhy ze všech temných zákoutí vatikánských chodeb nepochybně velmi dobře. Kolik se toho říkalo o záhadách církevního finančnictví, které se propíraly při krachu Banco Ambrosiano roku 1982 a při úmrtích lidí spojených s bankovními podvody. Skandály provázejí provoz banky s podivuhodným názvem Istituto per le opere di religione (IOR), Ústavu pro náboženské záležitosti; když je měl důvěryhodný bankovní manažer odstranit, byl vyhozen.

Nebo loni o síti žen pro pobavení vatikánských knězů organisované s pomocí mafiánů (viz TÝDEN 25/12), či skandál přímo z okolí papeže, kdy majordomus jeho domácnosti vynášel korespondenci a dokumenty papežovy do novin i zájemcům ve Vatikánu („Vatileaks“).

Německý papež nebyl u Italů v oblibě a intriky u dvora Benediktovi nepochybně braly sil, možná více než zdravotní stav. Jeho odchod na pensi tak trochu vypadá jako útěk po slibované „krátké vládě“.

Určitě se nedočká přízviska „velký papež“. To dosud církev věnovala za opravdu zásadní zásluhy o svou existenci: Lev I. (+461) přesvědčil lidi o tom, že papež je více než patriarcha v Cařihradu, Řehoř I. (+604) pospojil papežský majetek a do křesťanské morálky vecpal podivnou theorii hříchu a Mikuláš I. (+867) vymyslel, že papež je přímým zástupcem boha na Zemi, a proto vládne vlastně úplně všem.

Benediktova originalita leží jinde. Těm, kteří touží po změně, předloni řekl: „Církevní reforma spočívá nikoli na změně instituce, ale v proměně jedinců!“ Chtěl, aby církev zchudla, nevyhledávala majetky, zbavila se materiálního balastu. Výzva k prostotě je sice pravděpodobně ježíšovská linie křesťanského kultu, ale určitě nevoní kléru: pontifikát Benedikta XVI. proto asi do učebnic nijak významně nevstoupí.

box: Papežský rok 2013

Benedikt XVI. abdikoval 718 roků po Celestýnovi V. svém mniškém vzoru (viz TÝDEN 09/13). Před 110 roky zemřel po čtvrtstoletní vládě nejstarší z papežů v den své smrti Lev XIII.; bylo mu 93 roků. Před šest sty roky zemřel Julius II. Strašlivý a na trůn přišel Lev X. Giovanni Medici (zemřel 1521). Za něho vypukl nejhlubší rozkol v západním křesťanství, když roku 1519 se svými požadavky přišel Martin Luther a dal vzniknout rozvětvenému protestantismu.

(vyšlo zkráceně v časopisu Týden 08/13)

Italští kardinálové kontrolují papežovu volbu 2013

Polovina všech křesťanů na světě jsou katolíci. Nejvíce z 1,2 miliardy z nich žije sice v Brazílii, ale nejvíce kardinálů a také těch, kteří mají značné šance stát se papežem, pochází z Evropy. 

Kardinálové-elektoři musejí být mladší 80 let: na konci února 2013 jich bylo podle Tiskového úřadu Svatého stolce 117 a pocházejí ze 51 zemí světa. Celkově jmenovaných a žijících kardinálů bylo 208 (v závorce počet kardinálů nad 80 let a těch, kteří abdikovali) a pocházejí ze 66 zemí; Pavel VI. jmenoval 2, Jan Pavel II. 123 a Benedikt 83 (67 z nich patří k elektorům, tedy většina). Během trvání církve jmenovali papežové do konce vlády Benedikta XVI. 4236 kardinálů.

Evropa 61 (53): Polsko 4 (3), Francie 4 (5), Španělsko 5 (5), Německo 6 (3), Itálie 28 (21), ostatní 14 (16), z toho ČR 1 (1) a SR 0 (2)

Severní Amerika 14 (8), z toho US 11 (8); Latinská Amerika 19 (11), z toho Brazílie 5 (4), Mexiko 3 (1) a Argentina 2 (2); Afrika 11 (7), z toho Nigérie 2 (1); Asie s Předním východem 11 (9), z toho Indie 5 (2); Oceánie 1 (3)

Nejkatoličtějších deset států světa má 607 milionů, tvoří 56 % všech katolíků (2012): Brazílie má 134 milionů katolíků, Mexiko 96 milionů, Filipíny 75, Spojené státy 74,5 milionů katolíků, Itálie 50.

Šelmy a šelmičky na trůnu Petrově

Výběr papeže po abdikaci Benedikta XVI. přitahuje starobylostí zvyků, oděvů, zvláštní pospolitostí mužů. Církevní špičky chrání svá tajemství a zvědavosti nechávají brány dokořán.

Poslední mše, naposledy ve své pracovně, rozloučení, vrtulník už přiletěl. Benedikt XVI., nejstarší z papežů, když dosedl před osmi roky na Petrův stolec, ukončil 28. února svůj pontifikát důstojně a bez účtování se svým okolím, s mocnými církevního státu. Možná, že se mu jednou za mlčení dostane svatořečení.

Nikoho neudal a zůstal u písemné verse své abdikace, že odchází, neboť nemá už sil. V pět odpoledne sedl do vrtulníku, jak zvláštní úkaz v bigotně konservativním církevním společenství, a odletěl do Castel Gandolfo nad Albanským jezerem jižně od Říma, zvaného dávno Alba Longa, prarodiště rodu Iuliů.

Švýcarská garda o tři hodiny později s koncem pracovního dne zavřela brány do papežské residence a odešla. Stráží totiž pouze papeže, nejsou to obecní policajti, a ten na nějaký čas v úřadě žádný nesedí. Benedikt bude poprvé z církevních bonzů užívat titulu papa emeritus nebo romanus pontifex emeritus, vysloužilý papež či pontifex římský.

Do Vatikánu se vrátí na jaře, až bude upraven pro něho klášter Matky církve ve středu svatého státečku; tam jako mnich s vlastním tajemníkem Georgem Gänsweinem (56), čerstvě v arcibiskupské hodnosti, dožije, poslušen nového pána vatikánských zdí a více než miliardy katolíků po celém světě.

Nic nového pod sluncem

Spása vatikánského státu v době bezvládí („sede vacante“) spočívá na bedrech kardinálského kolegia řídícího běžné administrativní záležitosti. Benediktův státní sekretář a „komoří“-camerlengo Tarcisio Bertone (78) řídí chod státního aparátu, kurie, a hlavně přípravu papežské volby, konkláve. Podle vatikánské ústavy z roku 1996 je sice komoří hlavou církve a státu, ale nemá žádné oprávnění cokoli měnit a určitě na na konkláve. To je ovšem v jeho případě lehtivé pokušení, neboť je pokládán za jednoho z možných nástupců.

Mlčení papeže chváleného katolíky jako jednoho z největších theologů na čele církve má své důvody. Jako v podobných případech, zůstavá dění ve vatikánských chodbách tajemně neprůzračné stejně jako ono mystické odcizení syna Ježíše se svou matkou. V italských novinách se objevily spekulace kolem Benediktova odchodu v souvislosti s loňským skandálem známým mediálně jako Vatileaks.

Papežův osobní sluha vynášel z jeho pracovny dokumenty a korespondenci, z nichž jen část byla zveřejněna a obvykle bez uvedení jmen (viz TÝDEN 09/13). Vyšetřující tři kardinálové v prosinci předložili Benediktovi XVI. výsledky, potvrzující údajně domněnky, že papež nedokázal kolem sebe sjednat pořádek, že byl vládcem slabým. Z odposlechů a písemností prý také podle listu La Repubblica vyplynulo, že se ve Vatikánu uhnízdila vlivná spiklenecká skupina homosexuálů, která se pro svou orientaci stala vydíratelná z vnějšku církve.

Do Říma cestou necestou

Kardinál Joseph Ratzinger prožil jako strážce ideologie a jako papež čtvrt století a bylo by podivné, kdyby o vzrušujícím vatikánském životě nebyl informován. Častokrát mluvil o lidských slabostech a selhání. Za něho a za předcházejícího pontifikátu Jana Pavla II. (1978-2005), s nímž spolupracoval velmi úzce, se začali katolíci osmělovat a odhalovat sexuální praktiky kněží a církevních hodnostářů.

Benediktova vláda je plna skandálních odhalení případů pederastie a homosexuálního násilí od Kalifornie, Mexika a Chile po Německo, Rakousko a Itálii. Hlavy diecesí své podřízené kryly, arcibiskupové a kardinálové se snažili a snaží případy tutlat. Posledním případem je resignace skotského kardinála Keithe O´Briena (74), na něhož si v únoru stěžovali čtyři kněží u papežského nuncia, tedy vatikánského velvyslance, pro Británii, že se k nim choval „nepřiměřeně, že jim to bylo nepříjemné“. Prý se to stalo před třiceti roky.

O´Brien resignoval, omluvil se a oznámil, že do Říma na konkláve nepojede. Losangeleský kardinál Roger M. Mahony (77) má jiný přístup. Rodák z Hollywoodu vášně svých podřízených, z nichž dva byli za vynucování sexu odsouzeni do vězení, kryl a vinu necítí a od konce února je v Římě.

Při pohledu do minulosti papežského státu je skandalisace špiček katolické církve podobným způsobem jaksi mimo trend. Málokde je protimluv kázaného a praktikovaného soustavně tak viditelný jako v dějinách papežství. Vždyť theokratická říše bez hranic ovládaná z tak nepatrného místa měla vlastní soudnictví, proti němuž nebylo odvolání ani pro jinověrce, už od roku 318; o rok později byl klérus zbaven povinnosti platit daně.

Svět sám pro sebe. Intriky, zrada a boj o moc, chtivost po majetcích a nádheře, nezřízený život, pohrdání prostotou, a to vše zahaleno závojem mlčení, doprovází velkou část zástupců Ježíše Krista na Zemi. Bylo jich dosud podle úředních počtů 265., ale k tomu připočtěme ještě oddíl protipapežů a obskurních typů, a bude jich přes tři sta.

Odpustky a děvčata

Jedním z momentů, který zneklidňuje kleriky ve Vatikánu, je to, že budou vedle sebe žít papež 266. s 265. a že by z toho mohlo vzniknout jakési moderní protipapežství. Není to ostatně jen „výdobytek“ dávných církevních sporů. Také Jan Pavel I. a Jan Pavel II. měli svého protipapeže, který je provázel celou vládou. Clemente Domínguez Gómez z Andalusie si dával říkat Řehoř XVII. a měl přiznivce na jihu Španěl a ve Spojených státech. Svatořečil například diktátora Franka a zemřel jen několik dnů před Janem Pavlem II.

Co to je proti pořádnému církevnímu rozkolu ve druhé polovině 12. století, kdy papež Alexander III. měl čtyři protipapeže. Musel mít v hádkách s mocnými tehdejšího světa nervy ze železa a nic mu nepomohlo, že prosadil papežskou volbu v konkláve všech kardinálů a dvoutřetinovou většinou hlasů; první taková volba se uskutečnila až o téměř století později, ale zásada platí dodnes.

Zbožnost ve věcech majetkových nehraje velkou roli, tedy ani v církevním státě. První, kdo se zabýval penězi přímo, byl papež Kalixt I. (+ 222). Měl bohatý život propuštěnce, zavíráného dlužníka a defraudanta peněz svěřených mu křesťany. Musel za trest na práci do dolů, byl věřiteli bit, ale nějak osud otočil a sám se živil půjčováním peněz.

Jako první měl proti sobě protipapeže a jeho sok Hippolyt se dokonce stal světcem. Ovšem finančník Kalixt položil základ finanční moci církve, neboť zavedl odpustky. Vykoupení z hříchu za úplatu se později zvrhlo ve velký business, bylo jedním z podnětů husitství a luteránství. Kupčení s odpustky pod hrozbou exkomunikace zrušil roku 1567 Pius V.

Hlavně se neženit

Ze zištného odpouštění možná v západním světě přežívá kultura okázalých politických omluv. Vydržely i jiné věci. Anicetus (+ 166) se jako první z papežů pustil do kacířů a zakázal kněžím nosit dlouhé vlasy. Jinou slávu si nadělal Řehoř III. (+ 741), který zakázal jíst koňské maso, neboť je to zvyk odpudivý. Dodnes, jak ukazuje čerstvá aféra, si to pravděpodobně pamatují v Británii, třebaže jejich předkové takové maso jedli.

Se sexem to je v katolickém kléru a u mnichů ostatních křesťanských směrů podivné. Poprvé přišel příkaz sexuální zdrženlivosti už roku 306, i když například apoštolové ženatí byli. Kuriosní je případ papeže Hormisdy (+ 523), který se stal biskupem římským až když ovdověl. Je jediným z papežů, jehož syn se také posadil na Petrův stolec (Silverius roku 536).

Po dlouhá staletí byl zákaz obcházen, hlavně nejvyššími představiteli. Čas od času vydávali papežové přísnější oběžníky, pravděpodobně vždy s ohledem na svůj život plný žen, nikoli však manželek.

Dnešní poměry na čele církve jsou vykládány za sodomu a gomoru, což je velmi přehnané. Bývaly jiné časy. Prvním z papežů, který šel doslova přes mrtvoly, byl Damasus I. (+ 384 a byl svatořečen). Pouliční bitky mezi římskými křesťany přinesl v jednom dnu smrt 137 lidem. Historik Ammianus Marcellinus o události z roku 366 také zaznamenal, že biskupové už tehdy žili z darů matron, že se projížděli v kočárech, chodili draze oblečeni a utráceli za hostiny. Inu, roku 380 se křesťanství stalo jediným povoleným náboženstvím římské říše.

Užijme si!

Ani s homosexualitou tolik zakazované katolicismem to nikdy nebylo až tak horké. Lev X. (zemřel roku 1521), byl šestým z devíti dětí florentské superhvězdy Lorenza Medicejského zvaného Nádherný, jeho druhorozený syn. Jeho matka Orsiniová si přála, aby se stal knězem, a to ne ledajakým. V sedmi přišel první titul apoštolského protonotáře, v deseti byl opatem, ve třinácti kardinálem (kardinálský klobouk tehdy matku přišel na třicet tisíc dukátů; pokud vážil 3,5 gramů, pak to bylo 105 kilogramů zlata).

O jeho předchůdci Juliovi II., bojovném a marnotratném renesančním papeži, se tradovalo, že se jako první nakazil syfilitidou – od mužského prostituta. Lev X., první ze tří medicejských papežů (žádná italská rodina nedodala tolik mužů do čela Vatikánu), v honičce za okázalostí nezaostával. Se ženami neutrácel, neboť byl podle všeho homosexuální. Na jedné z velkých jeho hostin o 65 chodech rozverně pobíhali nazí chlapci, a nikomu se tehdy za to neomlouval.

Za něho spustil Martin Luther roku 1519 reformaci. Hravý Lev, který zemřel v příšerných dluzích, se na žádný rozhodný krotikrok nezmohl. Za to proslul výrokem, který dodnes sedí nejen na pontifikální úřad: „Pán nám propůjčil papežství, tak si ho teď chceme užít.“

(v rozšířené podobě vyšlo v šasopisu Týden 11/13)

Ratzingerovo latinské dvojče

Od minulé středy má katolická církev nového papeže. Italoargentinec František převzal vládu po Benediktu XVI., který v únoru abdikoval.

Don Andrea Gallo (84) z Janova je kněz, který nikdy netoužil po karieře církevního hodnostáře. Za své široké srdce byl představenými trápen odklizováním na odlehlá místa, dostal pověst rebela. V duchu pojetí Ježíšova odkazu jako práce streetworkera žil mezi prostými Italy, stal se advokátem drogově závislých, kouřil marihuanu a přimlouval se za homosexuály.

Před vatikánskou volbou se dal Gallo slyšet, že je na čase, aby papež byl gay: „Homosexuální papež by byla velkolepá věc. Esencí evangelia je, že všichni jsme synové a dcery boží a všichni jsme jako děti boží si rovni.“

Represe homosexuality podle Galla vede k pederastii a připomíná, že ví moc dobře, o čem mluví: jako mladý kněz byl také zneužíván. Galla ale nikdo ve Vatikánu neposlouchal, i když se tam semlelo kdeco. Před volbou se desetkrát sešlo kardinálské kolegium, tedy i těch hodnostářů, kterým je více než osmdesát let a nemají právo zasednout v konkláve. Byl to summit, na němž do neděle 10. března přednesli lidé školení v rétorice na 160 příspěvků.

Falešné naděje

Kolik lidí si myslí, že touhy a spory lze vyřešit výměnou hlavy církve. Přijde superpapež, možná i něco více než pouhý zástupce katolického boha na Zemi. Co všechno bylo tolikrát řečeno a napsáno před jeho volbou, aby se to nepřetřáslo ještě vícekrát znovu. Nový muž na Petrově trůnu musí reformovat církev, která je prý v krisi. Nesmí být jen evropský nebo dokonce jen italský, vždyť nejvíce věřících žije mimo Evropu.

Měl by se „postavit čelem výzvám“ 21. století. Co s kněžími žijícími v hříchu? Nový papež by se měl více přátelit s jinými větvemi křesťanskými, měl by rozumět jinověrcům a ženám. Neměl by být římským centralistou, ale biskupům by měl popustit více pravomocí. Správní aparát církevního státu, kurie, by se měl zgruntu reformovat. Také na pořádky ve vatikánské bance by měl dohlédnout a ovšemže také věnovat pozornost vatikánské fotbalové lize Clericus Cup sestávající ze šestnácti kněžských mužstev, kterým turnaj přerušilo konkláve. Měl by…, měl by…

Tohle všechno spadlo minulou středu v sedm hodin večer na bedra Jorgeho Maria Bergoglia (76), kardinála z Buenos Aires, prvního z jesuitů v čele církve čítající podle vlastních odhadů 1,2 miliardy duší, z nichž polovina je ze západní polokoule. Jenom několik hodin byli údajně u 115 kardinálů ve hře Quobečan Marc Ouellet a Miláňan Angelo Scola.

Stal se v úředním číslování 266. papežem, prvním z Latinské Ameriky a odmyslíme-li hranice dávné římské říše také prvním Mimoevropanem vůbec. Mezi jeho prvenství ještě patří jméno, které přijal, neboť Franciscus, František, se před ním ještě žádný z papežů nejmenoval.

Benediktův klon

Tímto výčtem Františkovo premiantství zřejmě končí. Vše nasvědčuje tomu, že kardinálové-elektoři jakoby vedeni rukou jeho předchůdce, bavorského kardinála Josepha Ratzingera, „emeritního papeže“ Benedikta XVI., hlasovali pro udržení vatikánské doby ledové, pro pokračování přísně konservativní linie uchovávání věroučných dogmat a hlavně struktur katolické theokracie.

František je pouze o dva roky mladší než byl při své volbě před osmi roky Benedikt XVI. Oba soustavně poukazovali na zdrženlivost církve k majetkům a osobně žili skromně, pryč od okázalostí a luxusu. Oba si dali jméno pro mniších kázajících Ježíšův životní styl uchovaný evangeliem: Benedikt po zakladateli západního mnišství (+ 547), František po idolu kněžské chudoby (+ 1226).

Oba kázali o zmírnění bídy a oba dosáhli stejného výsledku. František byl podle jistého „diáře“, který se roku 2005 dostal do novin, vážným protikandidátem Ratzingerovým, jeho mimoevropskou alternativou. Bavorský kněz byl během čtyř kol vždy na prvním místě a Bergoglio na druhém, dokud kardinál z Buenos Aires přátelům druhého dne nesdělil, že by volbu nepřijal.

Františkova volba trvala jen o několik hodin déle a fotbalisté Clericus cupu mohou počítat s tím, že finále turnaje, který založil Benediktův státní tajemník Tarcisio Bertone, se skutečně odehraje v sobotu 18. května. Ostatně nový papež je velký fotbalový fanda a registrovaným členem buenosaireského klubu San Lorenzo de Almagro a jako kardinál roku 2008 řídil mši u příležitosti klubových stých narozenin (manšaft má církevní kořeny: založil ho salesiánský kněz Lorenzo Massa).

Eminentissimus dominus

Bergogliovu církevní karieru ovlivnil papež Jana Pavla II., který sice nehoroval pro jesuity, ale ctil jejich novodobé poslání boje s atheismem. Kardinálův děd přišel do Buenos Aires z Turína a otec Mario José živil rodinu s pěti dětmi jako zřízenec na dráze vlastněné britskou firmou. Bergoglio byl plný „občanského“ života, okoukal od matky umění její plotny (a vaří si prý dodnes sám).

Bergoglio dodnes hovoří piemontským dialektem a vedle argentinské má také italskou státní příslušnost. Chodil tancovat, měl přítelkyni, ukončil chemickou školu. Prožil však těžký zápal plic a přišel o pravou jejich polovinu. Ve dvaadvaceti, jak praví jeho životopisci, se mu dostalo v kostele sv. Josefa ve čtvrti Flores božího zvěstování a Bergoglio vstoupil do semináře jesuitského řádu. Jeho členové, není jich prý po světě více než dvacet tisíc, se věnují šíření své víry a obvykle se vyhýbají vyšší církevní karieře.

Roku 1969 byl vysvěcen na kněze a už o čtyři roky později se na šest let stal provinciálem řádu, hlavou argentinských jesuitů. Posléze byl rektorem theologické fakulty. Roku 1992 byl Janem Pavlem II. povýšen na jednoho ze čtyř světících biskupů Buenos Aires, o šest let později se stal arcibiskupem a roku 2001 převzal od něj kardinálský klobouk.

Bergogliova spořivost šla tak daleko, že jako biskup jezdíval po metropoli na La Platě městskou dopravou a nedal si ani ušít vlastní kardinálský oděv, ale kázal přešít starý po svém předchůdci.

Od marxismem infiltrované populární theologie osvobození latinoamerických kněží, která vedla v řadě zemí ke zpolitisování kléru a ke ztrátě kontroly nad ním, se Bergoglio distancoval. Méně se distancoval od vojenských pánů, kteří ovládali Argentinu v letech 1976-1983. „Otec Jorge“ vedl tehdy řád k tomu, aby se jeho lidé nepletli do politiky. Řada lidí mu později předhazovala, že se naopak s generály aranžoval. Před konkláve roku 2005 na něho podal žalobu jistý novinář zabývající se érou vojenské diktatury, kterou však později stáhl.

Bergoglio trval na svém, že s generály nekolaboroval a že naopak duchovní před nimi chránil, a proto že se s nimi stýkal. Obvinění se týkalo dvou členů jesuitského řádu, kteří byli vojáky vězněni a mučeni a Bergoglio jako představený se jich nezastal. Gen. Jorgeho Videlu (87, dnes ve vězení) a adm. Emilia Masseru (+ 2010) však Bergoglio podle svého tehdy žádal o propuštění vězněných kněží. Kardinálovi odpůrci přesto zdůrazňují, že se za spolupráci řady katolických kněží sympatisujících s juntou nijak nedistancoval.

Se současnou světskou hlavou Argentiny byl nový papež rovněž ve sporu, to však z hlubokých ideologických příčin. Socialisté Néstor Kirchner (+ 2010) a jeho manželka a nástupkyně v úřadu Cristina Fernándezová de Kirchner (60) usilovali o legitimisaci homosexuálních rodinných soužití a aby gayové a lesbičky měly právo adoptovat děti.

Zákon před třemi roky prošel a presidentka tehdy kardinálovi připomněla, že zastává středověké názory. Osobně mu sice nyní ke zvolení blahopřála, ale zároveň jistě doufá, že vatikánského konservativce do konce svého volebního období doma neuvidí.

Plané naděje

Naděje do nového pontifika kupodivu skládají také po celém světě desítky tisíc obětí sexuálních zneužívání katolických kněží. Jejich statistika je úděsná, nicméně ani zdaleka úplná. Ne všude v katolickém světě panují tak otevřené společenské poměry jako na evropském západě a v anglosaském zámoří.

Ne všude jsou zainteresovaným hnacím motorem právníci a sektářská řevnivost jako například ve Spojených státech: který katolík by opomněl zdůraznit excesy evangelikánských kazatelů a který protestant si dá ujít katolický skandál?

Podle nezávislého newyorského výzkumného střediska Social Science Research Council bylo v roce 2010 zaznamenáno jenom ve Spojených státech na 64 tisíc případů sexuálního zneužití dětí a nezletilých, po celém světě 135 tisíc. Čtvrtina Američanek tvrdí, že byla v dětství znásilněna, Američanů šestnáct procent. Ale v témže roce obětí amerických církevních pachatelů bylo „jenom“ 426.

Americké diecese stojí kněžská deviace vpravdě ďábelské peníze. Roku 2011 vyplatily na odškodném přes sedmdesát milionů dolarů. Bostonská arcidiecese před deseti roky zaplatila na urovnání pěti set žalob 85 milionů dolarů, světový rekord ale drží z roku 2007 losangeleská, která vydala 660 milionů!

Levnější, ale stejně skandální zneužívání kněžské autority vyšetřovali v Irsku, kde vládní zprávy o zločinech v kostelích a církevních školách v letech 1975-2004 registrovali na 2500 obětí. Podobné statistiky vedou v Belgii, Holandsku, Německu, Rakousku a Itálii a všude má vyšetřování stejný základní rys: biskupové a arcibiskupové činy kryjí a snaží se je zamést pod koberec, pachatele uklidit do jiné diecese.

Ratzingerův klon na Petrově trůnu si nebude dělat zle a chovat jinak se také nebude.

box 1: František a třináctkové prokletí

Jidáš Iškariotský byl u posledního jídla Ježíše Krista třináctým u stolu. A právě tím zrádcem, vypráví křesťanský mythus a západní svět z toho může být i nemocen.

Lékaři formulovali chorobu, strach ze třináctky, triskaidekafobii: postižení se vyhýbají všemu, co se kolem toho čísla pohybuje. Řada firem číslo vynechává z pořadí pater, místností, dopravních linek.

Papež František byl zvolen třináctého dne po uvolnění Petrova trůnu, stalo se tak 13. dne třetího měsíce třináctého roku třetího tisíciletí. Numerologové tvrdí, že „13“ jako symbol konce-smrti představuje zároveň začátek čehosi, novinek, novostí, ale ovšem – také může třináctka vyjadřovat silnou agresivitu, a to i sexuální.

Za povšimnutí však stojí též hellénistická zkazka z Alexandrova kultu spočívající na skutečné události, viz rok 325. Při dobývání jednoho z indických měst byl velký Makedoňan prý třináctkrát raněn, ale zůstal vítězem. Ze všech povídání o třináctkách je indický příběh z historických časů nejstarší a poněvadž Alexandros nejen mezi Orientálci požíval božského kultu, nelze vyloučit právě tento za kořen západního trápení s třináctkou.

Ovšem v Íliadě v desátém zpěvu o výpravě Odyssea s Diomédem do trojského ležení pozabíjel Týdeův syn dvanáct Thráků nocujících kolem krále Rhésa a ten se stal třináctou Diomédovou obětí (plus vysoce cenění koňové, které odvlekl Odysseus). Ke konci zpěvu ještě Odysseus připomene Nestorovi, že bez Rhésa pobil achajský hrdina třináct mužů, včetně zvěda Dolóna, kterého s Odysseem lapili cestou k Trojanům. Že by se tato třináctka nějak v historii projevila, známo není.  

box 2: Finance v rukou božích

Jednou z největších záhad fungování nejmenšího nezávislého státečku světa je jeho financování. Státní rozpočet je oficiálně postaven na příjmech z turistiky a odvětví souvisejích jako filatelie a vstupné do museí.

Kromě toho na církevních příspěvcích z celého světa a výnosu firem, na nichž se vatikánský stát podílí. O finančních fondech, realitních společnostech, které mají spravovat rozsáhlé majetky po celkém světě, oficiálně není nic publikováno. Vatikánská banka (IOR) spravuje údajně na více než 33 tisících kontech (!) na sedm miliard eur.

"Vatikánců" je necelých šest set, tedy mužů s občanstvím, a na jeho území žijí ještě další asi tři sta obyvatel. Vedle nich zde pracuje přes dva tisíce zaměstnanců, většinou italští státní příslušníci. Vatikánci neplatí daň z příjmu, telefony ani elektřinu. Nájemné činí pět procent příjmu.

Plat nižších zaměstnanců a církevních činitelů je na 1300 eurech, kardinálové dvojnásobek. Papež plat nemá, zato plný servis. Obývá šestipokojový byt v Apoštolském paláci s vlastní kaplí o celkové ploše 400 m2. K disposici má církevní stát flotilu stovky limusin s poznávacím číslem SCV, nejčastěji mercedesů.

(vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 13/13, aktualisováno)

 

křída, otrocké znamení§ viz s. v. otroci (1)

kříž, crux, stauros, patibulum/rozsocha§ viz pod poprava ukřižováním

Křováci, Bušmeni, Bushmen§ viz Sanové, trpaslík