Tro-Ty

Tróas, starší Troiá, m. a krajina v helléspontské (Malé) Frygii, viz i tam§ 1. 776, 773, 765, 700, 698, 672, 664, 654, 580, 512, 339, m.; 2. 620, 607, 496, 476, 469, 415, 394, 359, 336, 331, 269, 230, 225, 218, 200, 151, 138, 85

Obyvatelé byli Tróové, Tróes a Tróades, zřejmě anatolští Luvijci; v chet. pramenech Tarniša, Taruwiša, Truwiša, Truiša, od luv. tara, dřevěný (srov. ale také Wiluša, Wilušija = Ílion, viz také tam, či možná Bíthýnie), dn. tur. Truva na pahorku Hissarlik. 
Jiná Troiá byla severně od Memfidy přes řeku od pyramid v Gíze.

Město prý založil Dardanos s pomocí krétských osadníků, země se jmenuje podle jeho vnuka Tróa (nom. Trós) a jeho syna Ília. Homérovské Ílios a pozdější Ílion vystřídalo v klasické době Tr., v hellénismu Alexandreia Tróas, Al. Trójská. Homérovská Tr. (vrstvy VI. a VIIa.) měla na ploše 200-300 km2 ve vlastním městu o asi 27 hektarech (a maximálně 35) odhadem šest tisíc obyvatel v hradbách (plocha Prahy je kolem 500 km2).

Ovšem v Íliadě, osmý zpěv, stálo před achájským táborem ve zbrani s Hektorem na padesát tisíc mužů (jenom Achillés měl s sebou padesát lodí a na každé padesát veslařů-válečníků vedených pěti „plukovníky“, hégemony). Ruiny Troje objevil legendární Heinrich Schliemann 14. června 1873.

Skeptici nepovažují indicie z vrstev Tr. VI. – Tr. VIIb2 za přesvědčující a nevěří, že by tu probíhaly boje s útočícími Hellény, jak vypráví Homéros, a ani nevěří, že by Ílion bylo městským státem, protože před hradbami nebylo nalezeno žádné sídliště. Podle nich nebyl ani důvod k takové válce, protože Tr. Neměla v té době takový význam, jaký jí přikládá protinázor.

Podle něho byla Tr. naopak velmi důležitým mocenským a obchodním centrem západní Anatolie (od Tr. I. bis VIIb3), na Hissarliku byla jen akropole města, které se rozprostíralo v rovině pod ní.

Lokalisace Wiluše v Tróadě a její identifikace s Íliem má přes silnou oponenturu více příznivců, stejně jako ztotožnění pojmu Achchíjawa s mykénskými Hellény (druhý tábor tvrdí, že není známo, zda se mykénští Helléni sami označovali za Acháje/Acháioi, jak píše mnohem pozdější Homéros). Pro „konservativce“ je Homéros spíše fantasta z dob temna 1200 – 800.

K dataci dobytí Tr. viz rok 776, kde uvedeno roční období východu Pléiad; podle jiné tradice (Aischylos) Tr. padla při západu Pléiad, tzn. v září, podle jedné římské tradice se tak mělo stát 8. prosince, podle jiné 25. července 1184 (a. d. viii. Cal. Iul.), dvacet dnů po slunovratu, tj. asi 10. července apod.

Hollywood ve světě homérských hrdinů

Troja, jeden z nejdražších filmů všech dob, zaujme masovými válečnými scénami a aktuálním politickým sdělením. S trojskou thematikou má však společný jen námět

Trojský kůň, Achilleova pata, krásná Helena, lstivý Odysseus, válka kvůli ženě, Paridovo jablko a soud, pojmy tři tisíce let staré. Spor o krásu a cenu lásky, rozverní bohové dirigující svět podle svých nálad, ale také lidské vzpoury vůči nim, pokladnice lidských typů, to jsou hellénské báje o pádu Troje.

Nikoli však lidí živících se filmem ve velkém. Zaujmout, pobavit, moc nepřemýšlet, motto, které by se nepochybně vešlo do erbu pánů z Hollywoodu. Nový velkofilm Troja, „inspirovaný Homérovou Íliadou“, jak říká autorský dovětek, skutečně plní roli dávných tanečnic, ostatně ve filmu oproti dobovým zvyklostem příliš oděných: pobavit a zapomenout.

„Mír je pro ženy a zbabělce, imperium potřebuje válku,“ říká směsicí moderní řeči a Homéra mocí posedlý filmový mykénský král Agamemnón. Probíral právě žádost svého bratra, aby mu pomohl získat zpět čest. Meneláos, král ve Spartě, utrpěl jednu z velkých mužských urážek: když byl na Krétě, žena mu utekla s milencem Paridem. K tomu s chlapíkem, s nímž si připil na „dobré sousedské vztahy“.

Pro Agamemnona, nejmocnějšího z achájských vládců staré Hellady, záminka, jak se konečně vypořádat s nepohodlným nepřítelem v Asii, s trojským vládcem Priamem. Jeho syn Paris alias Alexandros se zahleděl do Meneláovy Heleny a to je ve starohellénském eposu Íliadě hlavní důvod dlouhé války na severozápadu dnešního Turecka.

Bush a Rumsfeld mykénský
Je správné použít antický epos o mužnosti a lásce, moudrosti a hlouposti, osudové závislosti i odvaze, grund evropské kultury, pro politické prohlášení? Režisér Wolfgang Petersen (63) před světovou premiérou filmu předminulou neděli v Berlíně řekl, že ano. Homér je prý díky válce v Iráku „absolutně aktuálním thematem“: „Když jsme začínali s točením, rozjížděla se irácká válka a já měl tehdy pocit: ´To přeci nejde. To je jakoby se od dob Homérových vůbec nic nezměnilo.“

Petersen, jehož krajané přinášejí po Američanech do pokladen kin nejvíce peněz na světě, připomněl, že za Clintonovy éry natočil Air Force One. Dnes by prý něco takového ve Státech už netočil: „Za Clintona jsem se v USA cítil velmi dobře, měl jsem ho rád. Ale pak přišla katastrofa s Bushem.“

Opomněl připomenout, že právě za Clintona nechávali Američané vyrůstat wahhábitský terorismus financovaný arabskými ultrakonservativními šejky a emíry. Za povšimnutí při pokrucování historických zkazek a tradic stojí též zeměpisná a mocenská příbuznost trojského námětu s iráckou válkou. Hellénističtí autoři totiž do výkladu o trojských událostech přimontovali i světodějný rozměr v podobě spojenectví nebo spíše poddanství trojského krále Priama s Assyřany. Poeta universálních dějin Diodóros Sicilský ve druhé polovině prvního století př. n. l. dokonce zná jméno velitele a počty tisíců vojáků poslaných Troji na pomoc assyrským vladařem. 

Nebyli by to však Helléni, kdyby s Asiaty v poli nezatočili a velitele Memnóna nezabili. Nahradíme-li Hellény Američany a Assyřany Iráčany, může si svou úvodní otázku Petersen pokládat do nakonečna...

Jako Bush zakrýval důvody útoku na Irák, dělá to i filmový Agamemnón. Troja není podle Petersena žádným „antiamerickým prohlášením“, ale během natáčení „se náš film stával den ze dne aktuálnějším“. Německého režiséra, jehož sláva začala u Bavarie Ponorkou, v Hollywoodu pokračovala snímky S nasazením života (In The Line of Fire) a Dokonalá bouře (The Perfect Storm), podpořil herec ústřední role filmu Brad Pitt. Líbí se mu, že antičtí hrdinové žili velmi intensivně v soukromí i na bojišti: „Vytáhl bych do války, abych mohl svá přesvědčení bránit.“

Jeho Achilleus se po celý film brání zpupnosti Agamemnona, filmařského neokonservativce a jestřába z Bílého domu a je celkem dobrým obrazem Homérova hrdiny. Muže bojovného, náladového, hledajícího raději skrze smrt věčnou slávu než anonymní poklidný život vyměřený Sudičkami s hodnou manželkou a kopou dětí kolem sebe. V nesouladu s Íliadou, která osudové dámě věnuje několik pouhých veršů, ho nechá scénář zamilovat se do ženy z válečné kořisti, která nemá u Homéra ani jméno, ale vystupuje jako Bríseovna, dcera Bríseova (Bríséis), leležského kněze a manželka Mynétova, panovníka dardanského městečka Lyrnéssu severně od Troje; odjinud víme, že se prý jmenovala Hippodameiá. 

O mnoho staletí později římský básník Ovidius na základě jednoho verše z prvního zpěvu Íliady, kde se praví, že s těmi, kdo ji od Achillea odváděli, "nerada odešla žena ta", přetvoří ve sbírce Dopisů héróín vztah hrdiny, vraha jejího manžela, ve velkou lásku: "Dopis, který čteš, přišel od unesené Bríséidy a je sotva dobrou řečtinou napsaný rukou barbarskou." V duchu homérovského epu však když padl, připadla vdova-otrokyně někomu z héróových druhů.

Trojské pověsti bylo politicky používáno a zneužíváno odjakživa. Helléni, pro něž byl Homér až do konce starověku základní příručkou morálky, inspirací, návodem k provádění kultovního rituálů a základní školní četbou, se přeli o rodiště autorovo. Nejméně sedm měst se o tu poctu ucházelo. Ústní podoba Íliady a Odysseje kolují od 12. století př. n. l., kdysi možná jeden celek, byla literárně zachycena někdy v letech 750 až 725, nebo dokonce až vládcem Samu Polykratem někdy po roce 532.

Normativní podobu epů, jak by řekli dnešní školští úředníci, dal sepsat krátce na to po roku 528 před n. l. athénský vládce („tyrannos“) Hipparchos a zavedl každoroční soutěž v recitaci Homéra. Zřejmě zvýraznil roli Athéňanů před Trojou, která v době bájné války nemohla být nijak významná: do „katalogu lodí“ před Trojou, jakousi legitimaci, kdo vlastně patří mezi Hellény-Řeky, vpašoval několik veršů o „výstavném městě“ a výsadku padesáti „černých lodí“ z celkového počtu 1186. Je pozoruhodné, že pak už nikdo obsahově na Homéra nesáhl. Až lidé od filmu, a to brutálně.

Je možné, že svou polívčičku si ohřál už sám Homéros („rukojmí, slepec“). Podle jedné theorie byl členem kolegia pěvců, jakého literárního a hudebního cechu, snad dědictví po mínojských dvorních pěvcích. Možná, že „homérovci“ byli zasvěcenci matriarchální, předhellénské Velké bohyni, kterou vítězové podřídili olympskému Diovi. 
Vskutku lze některé narážky, parodisaci až zesměšňování Olympanů a jejich neotesaných, úplně lidských zvyků v obou epech vykládat jako službičku starému kultu. S postupným zánikem „homérovců“ docházelo v obou dílech k zásahům, které měly vylepšovat „image“ toho kterého vašnosty či státu. Konec právě tomu udělal Athéňan Hipparchos.

Co s bohy? Škrtnout
Jsme-li u Olympanů: Polytheismus, velmi nezdvořile monotheisty nazývaný pohanstvím, nijak tvůrci filmové Troje nepomlouvají. Prostě ho z děje vyňali. Podle režiséra Petersena by bohové nešli moc dohromady s dnešním divákem a stejně vyhýbavě odpověděl beckhamovský idol Pitt: „Kdo by role bohů hrál?“ Těžko říci. Bez nesmrtelných však není Homéra. Válkou o Troju se bohové baví, válka rozdělila Olymp na dva tábory, sami si dokonce zaválčili. Pro Homéra platilo totéž, co pro dnešní monotheisty: jsme jen loutkami v rukách božích.

Imperialista Agamemnón, jak ho ocejchoval scénář filmu, trojskou válku nespustil. Celý příběh o osudech stotisícového achájského vojska je totiž konstrukcí bohů. Na Olympu se Diova děvčata rozhádala o to, kdo je z nich nejkrásnější. Eris, bohyně sváru, mezi ně hodila jablko s nápisem Té nejkrásnější. Mstila se za to, že ji Olympané nepozvali na svatbu Pélea, krále v jižní Thessalii, s mořskou bohyní Thetidou. Smrtelníka si vodní kráska musela vzít, přihrál jí ho Zeus.

Sám se o ni ucházel, ale věštba pravila, že Thetidin syn bude mocnější otce, a do toho risika vládce nebes a zemí logicky nešel. Péleovým synem byl pak Achilleus, nejbojovnější z lidí a z většiny těla nesmrtelný: až na tu svou patu.

Zeus bohyně nechtěl rozsuzovat a tak kuriosně přehodil soud mezi bohyněmi na smrtelníka; na pastevce Parida, jemuž kolegové od fochu v kraji říkali Alexandros, „krotitel mužů“, protože vždy vyřešil jejich spory. Paris ještě netušil, že je odloženým dítětem trojského krále Priama, kterého pro změnu vystrašil sen manželky při porodu: zdálo se jí, že porodila pochodeň, která zapálila Troju. Kluk musel z domu. Priamos to u stolu ani nepoznal, vždyť měl synů padesát. Později změkl, olitoval, syna vzal zpět, a Troju tak opravdu zničil.

Z nabídek Héry („zařídím ti vládu nad Asií“), Athény („budeš na věčnost slavný“) a Afrodíty („přihraji ti tu nejhezčí“) si proletář královského původu Paris vybral teplo ženského těla. Patřilo však dámě již provdané, Heleně, manželce spartského panovníka Meneláa. Diova dcera Afrodíta, vládkyně nad láskou a sexem, zařídila rendez-vous a válka mohla začít. Bohové prostě spustili trojskou válku a když je přestala bavit, tak ji jednoduše ukončili.

O jménu Helené, Jasná/Zářivá, ethnografové tvrdí, že je jménem předhellénské Měsíční bohyně, kterou mýthy olympských kultů převedly na Diovu dceru s Lédou Spartskou (rodem Achájkou, nikoli Dórkou). Helena se po smrti dostala s Meneláem do Élysia (Élysion pedion), sídla blažených. Což by ukazovalo jasně na to, že byla v trojském dobrodružství nevinně… 
[V září 2004 zaranžoval v Římě v rámci festivalu Romaeuropa italský literát Alessandro Baricco třídenní čtení zkrácené a pozměněné Íliady převedené do prosy. Zkrácení spočívalo v tom, že byly vypuštěny všechny pasáže, kde hovořili a konali bohové, tedy změna v tom, že zmizel vypravěč a postavy samy vyprávěly o svých činech. Veřejná čtení získávají na oblibě. Ve stejnou dobu četli v Milánu Danteho, které každý večer vyslechlo na šedesát tisíc lidí.]

Troja středem světa
Přes Homéra a jeho Troju si hledala cestičku do hellénského světa také římská propaganda. Podle hellénských mythů unikl z hořící Troje Aineiás (latinský Aenéás), syn dardanského krále a trojského spojence Anchísa s Afrodítou-Venuší. Dostal se do Itálie a z jeho potomstva povstal zakladatel Říma. Rod Iuliů, z něhož byl Caesar, odvozoval původ od Aineiova syna Askania, jemuž později Římané říkali Iullus, a Afrodíté byla rodovým ochráncem Iuliů.

V dobách renesančních, kdy bylo módou šlechticů a vzdělanců „pěstovat antiku“ a svá jména romanisovat, si dali říšskoněmečtí Habsburkové vyrobit rodokmen, který sahal k Caesarovi, do Troje k Hektorovi a k velmi nekatolické Afrodítě. Maximilian I. (zemřel 1519) sáhl ještě dál až prý k Noému a korunovaný chlapík to byl i jinak velmi originální: na cestách ho doprovázela jeho rakev a před smrtí nařídil, aby mu po smrti ostříhali vlasy a vytrhali zuby, neboť chtěl vypadat na pouti do záhrobí prostě...

S Trojou také souvisí jeden z nejstarších evropských diplomatických podvodů. Zřejmě kolem roku 240 př. n. l. pochází falsifikát legendární spojenecké smlouvy Římanů s vládcem říše od Dardanel po Írán Seleukem II. Kalliníkem. Římané, tehdy již neomezení vládci Itálie, hledali cestičky do hellénského východního Středomoří a Seleukovci prý nabídli své přátelství výměnou za autonomii pro tehdy již naprosto nevýznamnou lokalitu Ílion-Troju. Tvrdí římská tradice. Ve víře, že jde o rodnou hroudu všech Římanů, odpustil dokonce císař Claudius občanům města na věčné časy daně.

V Troji se zastavili všichni velcí vojevůdci, kteří tudy táhli ze západu na východ. Koneckonců byla to první válka Hellénů s barbary, neboť Troju obývali Frygové a Helena prchla, považte, s barbarským princem... Alexandros Veliký, který s „výtiskem“ Íliady pod polštářem usínal, se v Achilleovi zhlížel. Se svým přítelem Héfaistiónem žil podobně jako Achilleus s Patroklem. Ovšem přes všechny snahy modernistických výkladů, že vztahy obou dobyvatelských „párů“ byly homosexuální či bisexuální, není pro to v pramenech jasného důkazu. Naopak zle se král opřel do jakéhosi obchodníka Theodóra z Tarentu, který mu nabízel ke koupi dva pěkné kluky, zachoval nám Plútarchos v Alexandrově životopisu. 

Achilleus se hněval na Agamemnona pro ztrátu zjevně oblíbené otrokyně, měl syna (který zabil trojského Priama; rekovým tchánem byl král Lykomédés ze Skýru), Alexandros miloval ženy a měl s nimi děti. Velký Makedonec obětoval na společné mohyle Achilleově a Patroklově, vzal si prý odtud Achilleův meč a když roku 324 Héfaistión zemřel, uspořádal mu po vzoru Achilleově zřejmě nejdražší pohřeb v dějinách: jeho žároviště se nákladem deseti tisíc talentů stavělo rok a po Alexandrově smrti byla stavba zastavena.

Poslední, kdo by se o Troju mohl politicky otřít, jsou Turci. Ruiny leží na jejich území: není to vazba na Evropu? Kdeže však byli Turci v antice? Jejich předkové tehdy žili neznámí kdesi na dnešním mongolsko-čínském pomezí a pokud o nich měl někdo povědomí, pak leda pohračníci čínských císařů podávající vrchnosti zprávy o aktivitách loupeživých kmenů.

Protivná fakta
Filmový příběh lásky a pozdního prohlédnutí génia války Achillea ukazuje éru bojů na život a na smrt v syrové podobě. Perfektní davové scény nepochybně zaujmou i přes to, že směs vrtkavé lásky a krvavých bojových scén trvá tři hodiny. A protože žádný film rozhodně neuživí vstupné odvedené u pokladen klasickými historiky a ethnografy, mohli si tvůrci odpustit snahu po precisnosti, jakou bychom očekávali u snímků „historických“.

Petersenova Troja do takové kategorie nepatří. Scénář spíše chvílemi připomíná fantasktní středověký román jistého Leona z Neapole zvaného Archipresbyter, který život Alexandra Velikého proměnil faktograficky v hotový rodokaps. Dávní hodovníci neseděli u jednoho velkého stolu, ale každý měl svůj stolek a v této době k němu pravděpodobně již zaléhali na lůžko, nikoli seděli. Oddaná láska k otrokyni není žádným velkým thematem antickým a při žárovém pohřbu nemohli pozůstalí dávat na cestu do podsvětí mince, protože ty se objevily až o šest staletí po tradičním datu pádu Troje. Řadoví vojáci nenosili sandály, ale bojovali bosí.

Brad Pitt v této souvislosti na podpůrné reklamní akci producentů filmu upozornil pány, kteří se oblékají podle módy, že budou v létě chodit v sukních po achájském způsobu; což se pochopitelně nestalo. Bratři Meneláos a Agamemnón nezemřou v trojské válce, jak dáno ve filmu, ale doma. Během pohřbu Patrokla zabije truchlící hrdina při jeho žárovišti dvanáct trojských jinochů; obraz, který by jistě hyzdil Achillea filmového z pohodového hédonického a pacifistického začátku 21. století, a proto ho tvůrci vynechali.

Ústřední motiv děje Íliady je také úplně jiný. Agamemnón nechtěl vrátit Apollónovu knězi Chrýsovi jeho dceru, která jako kořist z nájezdu připadla mykénskému králi. Apollónova pomsta následovala: střílel po achájském ležení jedovatými šípy a lidé mřeli na mor. Po konsultaci s věštci sice vrchní velitel Agamemnón ustoupil a dívku knězi vrátil, ale chtěl náhradu: Achilleus musel vydat zajatou dceru jiného kněze, Lelega Brísea. Hrdina zaplakal, ale nikoli snad pro mladou vdovu, do níž se zamiloval, jak vypráví jeden z nejdražších filmů historie, ale spíše protože byl uražen chováním vrchního velitele pod Trojou, v jeho očích páprdou, a poněvadž přišel o podíl na kořisti: mladá otrokyně dávala hodně užitku a byla drahá.

Ménis, hněv, je první slovo evropské literatury, protože Homérova Ílias je jejím nejstarším dochovaným dílem. S publicistickou lstivostí a velmi moderně podává jednu ze stěžejních episod desítileté války pod Trojou. Epos o šestnácti tisících verších v hexametrech líčí z desetileté války pouhý padesát jeden den. Vypráví o Achilleově hněvu, jehož oprávněnost posoudil i Zeus, o smrti Patroklově zabitého Hektorem v boji, Achilleovo usmíření s achájským velením a jeho škaredou pomstu na Hektorovi, princi trojském. Rek se dal Hektorovým otcem Priamem ukonejšit a tělo zohavené smýkáním kolem trojských hradeb vydal otci k pohřbení. Tím končí Ílias.

Všechno ostatní už v ní není. Dobytí Troje pomocí dřevěného koně (ve filmu je 11,5 metru vysoký a váží jedenáct tun, jak dali vědět hollywoodští producenti), v jehož břichu se ukryl tucet Achájů, vyvraždění a spálení města, Achilleova smrt trefou Paridova šípu na jeho citlivé místo (ale nasměroval ho Apollón), to všechno se čtenář dozvídá jen okrajově z Odysseje v pasáži, kdy u Fajáků pěvec Démodokos pěje o slávě dobyvatelů Ília.

Detaily z dobytí města o nejméně šest set let později, ovšemže literární smyšlenky, obsahuje latinský „národní“ epos Aeneis, nedokončené dílo P. Vergilia Marona. Příběh však byl ve starověku ve všeobecné známosti, a Homér geniálně vymyslel, jak posluchače nenudit.

„Film je správným mixem gigantických bitevních scén a velmi intimních momentů,“ tvrdí filmový Achilleus Brad Pitt. Možná toho mohli tvůrci za dvě stě milionů dolarů namixovat trochu více. Tomu, koho archaické homérské verše ani jejich novodobá převyprávění neoslovila, nachystali filmaři epos nový. Lidi elektronického věku, zdá se, nevzdělává škola, ale scénáristé velkofilmů. 
Možná to je další příklad, jak se Olympané podepsali na lidstvu: dali mu Hollywood, a v něm na tom celém několika lidem vydělat. A zpochybňujte vůli bohů!

Homérovské otázky
Co byla trojská válka. Pokud byla, byla by nejstarší evropskou koaliční válkou (1193 až 1184?). O další podobné víme až z rozmezí let 700 až 650: válka lélantská na Euboji.

Kdy padla Troja. Neshoda o datu panuje od starověku: například 1260 př. n. l. (Hérodotos), 1209 (tzv. parský mramor), 1184 (Eratosthenés, nejoblíbenější eventualita), 1171 (Sósibios). Narážka na zatmění slunce ve 20. zpěvu Odysseje z 16. dubna 1178 (věštba o návratu Odyssea domů) by volně dávala za pravdu Eratosthenovi Kýrénskému. Podle něj padla Troja 25. července 1184 (jiní např. uvádějí dobu při západu Pléiad, tedy do 14. září). Dnes bývá archeology konec homérovské Troje datován kolem roku 1200, do doby vpádu tzv. mořských národů, kteří mimo jiné vyvrátili říši anatolských Chetitů a v Levantě nastolili nové poměry. Jinými slovy: staří počítali dobře.

Literární Odysseus byl z domu dvacet let (ale synovi Télemachovi bylo jen sedmnáct). Pokud by uvedené místo v epu skutečně popisovalo zatmění slunce v oficiální den jeho velkolepého návratu na Ithaku, znamenalo by to, že Troja asi padla už roku 1188 a válka vypukla roku 1197. Spíše ale půjde při uvedení zatmění o dokreslení scény povraždění nápadníků a jejich spolupracovníků než o datační údaj králova návratu. Ale: kdo ví? Staří to již nepoví...

Kdy žil Homér. Není shody ani o tom, zda vůbec existoval. Texty epů byly pozměňovány, snad je někdo scelil v letech 750 až 725, reálie patří do doby kolem roku 800. Helléni o Homérovi nepochybovali a zachovalo se sedm jeho životopisů. Zcestoval celý svět, byl všude, kde jeho Odysseus, a zemřel prý žalem na kykladském ostrůvku Ios, protože neuhodl dětskou hádanku.

Homérské epy. Ílias má 16 tisíc veršů rozdělených v hellénismu do 24 zpěvů. Odysseia o návratu bojovníků od Troje má dvanáct tisíc veršů ve stejném množství knih. Nejdelším řeckým epem jsou však Dionýsiaka z 5. století n. l. jistého Nonna z egyptské Panopole: má 22 tisíc řeckých hexametrů. Indický příběh Rámův, Rámájana, obsahuje 24 tisíc veršů, nejrozsáhlejší písemnost s jedním titulem na planetě; Velcí Bháratové (tedy: Indové), Mahábhárata, má 106 tisíc veršů.

Kdo Homérovi uvěřil. První se pokoušel kopat roku 1863 na pahorku Hisarlik u Çanakkale anglický obchodník Frank Calvert, ale neměl peníze. Německý kupec zbohatnuvší v Rusku obchodem s indigem a na válečných půjčkách Heinrich Schliemann je měl a pokračoval ve výkopech od roku 1870. Starou Troju i s „poklady“, třebaže ne vrstvy homérovské, objevil. „Priamův poklad“ tvoří 8830 předmětů ze zlata, élektra, stříbra a bronzu, štíty, šperky, rituální sekerky. 
Šperky propašoval z Turecka a roku 1881 je s nálezy z Mykén („Agamemnonova hrobka“, prosinec 1876) věnoval Německé říši. Uloženy byly ve Völkerkundemuseum. Koncem druhé světové války zmizely v kapsách vítězných ruských vojáků. Když roku 1890 multimilionář zemřel, dostal jeho pomník v Athénách starořecký nápis tak trochu hollywoodského ladění: „Héróovi Schliemannovi“.

Jak to bylo s Helenou. Ne každá verse o Helenině únosu (či útěku) ze Sparty se čte homérovsky. Podle jiné si totiž Paris vzal s sebou pouze Helenina ducha, tak to zařídila Afrodíté, a Hellada dobývala fryžskou Troju úplně zbytečně: Paris spal s přeludem. Skutečná Helena byla celou dobu v Egyptě a když se Meneláos vracel od vyvráceného města, moře ho zahnalo až tam. Jakmile spatřil Helenu-originál, přelud zmizel a Sparťan mohl spokojeně se ženou po boku odplout domů s tím, že mu žádné parohy nenasadila (ovšemže musel nejprve přelstít xenofobního egyptského krále, ale lstí byli Helléni vždy slavní). Tu versi mýthu podává Eurípidés v tragédii Helena, která měla athénskou premiéru roku 412 př. n. l.

Ílion a Wiluša: Záhady kolem Troje
Čeští distributoři dali filmu Troy název Trója. Klasická podoba jména země v přepisu z řečtiny zní Troié/Troiá čili česky Troja, obyvatelé Tróové, hellenistická země byla Tróas (srov. pražskou čtvrť se zoo Troja). Město v Troji se jmenovalo Ílios nebo Ílion (v hellénismu Alexandreia Tróas), její hrad Pergamos. 
Ílion bývá ztotožňováno s městem Wiluša objevující se poprvé v chetitských pramenech kolem roku 1460 př. n. l., Troja s Tarniša. Velká část vědců vidí v chetitské pojmu Achchijáwa Achájce a éru homérských zpěvů. Kritici nesouhlasí: Ílion bylo nevýznamné místo, nemělo cenu o ně válčit, Homér je fikce a Achchijáwa nebyli Hellénové.

Velmi svérázným způsobem řešil otázku modernisace překladu homérovských epů Jihoafričan Richard Whitaker (61) z Kapského Města. Po deseti letech úsilí vydal roku 2012 vlastním nákladem tři sta výtisků Íliady v jihoafrické angličtině bez králů, princů a paláců a pro své černé studenty zavedl adekvátní výrazivo z bantusských jazyků. Děj přenesl z maloasijské Tróady do jihoafrické vysočiny Highveldu, předáci jsou amakhosi, kopí assegai, rada kgotla, šik impi, vsi kraaly. Za to prý Afričané dobře rozumí záležitostem jako jsou ceny za nevěsty placené dobytkem, což praktikují dodnes, nebo odměny za vítězství v soutěžích. Whitaker se domnívá, že tak zbavuje Homéra "europocentrismu"...

(vyšlo ve zkrácené formě v časopisu Týden 21/04)

Troesmis, getská osada a trvalé římské ležení, dn. Turcoaia na okraji delty Istru v RO§ 87+

Tróias, jméno épeirských královen:§
Tróias I., manž. Arybby, s. Olympiady, d. Neoptolema I.§ 359
Tróias II., d. Aiakidova a Fthíe, s. Pyrrha I. a Déidameie§ 317

Trofónios, stavitel§ 548

Tróglodyté, Tróglodytiké, (arabští?) obyvatelé egyptského pobřeží Rudého moře, „obyvatelé jeskyň“, hellénistický název pro celé egyptské rudomořské pobřeží až na úroveň Meroé; na jih od nich na dn. súdánském pobřeží sídlili tzv. Ichthyofágové, tj. Rybožrouti§ 270

Trógylion§ Mykalé

Troi᧠viz Tróas

Troizén, m. v Argolidě, jeho přístav se jmenoval Pógón/"Vous"; v Troizéně§ 524, 484, 481 - 479, 446, 430, 425, 367, 324, 323, 281, 225

trojřadka§ viz lodě

trojský původ Římanů§ 189
trojská libra, trojská unce, viz v přílohách Míry a váhy

trojspolek, protiperský Athéňanů, Salamíny kyperské a Egypta§ 389, 386

Trokmové, kelt. kmen v Galatii§ 277 - 275, 165, 161, 107, 67, 66, 64, 58, 47

Tromentína, jedna z římských tribuí§ 387

tropaeum Traiání, cívitás Tropaensium, dn. obec. Adamclisi v rumunské Dobrudži§ 109+

tropaion, lat. tropaeum, srov. č. trofej, vítězné znamení na místu bitvy, původně osekaný strom s navěšenou zbrojí poražených, mnohem později kamenné znamení, pomník vítězství
Trótilon, osada Megarských na Sicílii§ 728

Tróxoborés z Kiétidy, kilický bandita§ 52+

trpaslíci, pygmejové, liliputi, lidé malého vzrůstu, řec. pygmaios, „na pěst veliký“, nános/nannos, lat. nánus n. púmilus/púmilió§ 222+

Egypťané znali trpaslíky již v první dynastii. Jejich nejstarší kostry jsou z pohřebního komplexu králů Aha a Džera v Abýdu, kde byli povražděni jako záhrobní výbava se služebnictvem, úředníky, ženami a psy a sedmi lvy. Vyvražďování doprovodu na onen svět bylo z neznámých důvodů během první dynastie zrušeno a nahrazeno figurkami, soškami vešebty. Zřejmě takto vznikl pohřební zvyk s „jesličkami“, viz pod pohřby.

Ze čtvrté dynastie je znám trpaslík Seneb, dvorní hodnostář a činovník královského záhrobního kultu, viz rok 2566. Je znám jeho hrob, kde byla nalezeno sousoší s ním, manželkou a dvěma dětmi, všechny normálního vzrůstu. Je zjevné, že v té době nebyli trpaslíci společensky nijak persekvováni. 

Kancléř Baurdžeded či Bavedžed egyptského krále jménem Horus Džedchau Isesi, druhým Horovým jménem Džedkare, řec. Tancherés (vládl 2412 do 2375) z výpravy podél Nilu na jih ke dvoru přivedl „tančícího trpaslíka“ (dink), Pygmeje či jihoethiopského Křováka; srov. později za Pepiho II. 

Dopis devítiletého krále Fiopse/Pepiho II. z dne měsíce zátop 2. roku (asi 2276) je zachován v hrobce hornoegyptského správce Harchufa. Dětskému králi, který to ale dotáhl na rekordně dlouhou vládu 94 let, leželo přání mít trpaslíka velmi na srdci:

„Urči spolehlivé lidi, kteří s ním budou po obou jejích stranách (sc. lodi). Dej pozor, aby nespadl do vody! Až bude v noci spát, urči spolehlivé lidi, kteří budou spát kolem něho v jeho kajutě. Přesvědč se za noc desetkrát (sic). Mé veličenstvo si přeje tohoto trpaslíka spatřit více než (všechny) dary „země dolů“ (= Sínaje) a Puntu!“ (v překladu Břetislava Vachaly). Odměna bude náramná: Když ho doručíš svěžího a zdravého, čeká tě vyšší pocty než pro Baverdžeda od Isesiho.

Mýthičtí laskaví trpaslíci viz pod Svátky: Télesforos, bratr Hygieje, a egyptští Bes a Beset. Za liliputa byl pokládán vychovatel Ptolemaia Filadelfa Filétás z Kóu (z formulace v pramenech nelze jednoznačně stanovit), Augustova neteř Iúlia měla v domácnosti přirozeného trpaslíka Coropu a propuštěnkyni Andromedu.

Nejmenším člověkem v novověku byl Filipínec Junrey Balavig, který měl ve svých osmnácti letech v květnu roku 2011 na výšku šedesát centimetrů. Překonal rekord Nepálce Khagendry Thapy Magara, který měřil 67 cm. 

Trucculský přístav, neznámá lokalita snad v Anglii§ 77+

Trưng Nhị, čín. Čeng Er, vietnamská rebelka, sestra následující§ 39+, 40+, 43+  

Trưng Trắc, čín. Čeng Cche, sestra předešlé§ 39+, 40+, 43+   

Tryfaina§ viz Antónia Tryfaina

 

Tryfiodóros§ viz  Trifiodóros 

Tryfón z Aigia, oikistos Kaulónie, gen. Tryfóna§ 708
Tryfón z Filadelfie§ Ol. 65 (67)+

Tryfón, tj. Nádherný, Skvělý, ale také Náfuka§ viz Diodotos Tryfón
Tryfón§ viz Salvius
Tryfón, holič krále Héróda§ 7

Tryfón, eunúchos Mithridáta Eupatora§ 65 

Tryfón z Alexandreie, grammatik§ 50

Trysa, m. v jižní Lykii, dn. Gölbaši v TR (není v CSD). 
Historicky nevýraznou lokalitu proslavilo héróon postavené c. 380-370 jedním z lokálních dynastů, který dal práci hellénským kameníkům-sochařům. Zůstane záhadou, kde na to vzal. Vlysy z héróa 211 metrů zdéli s asi šesti sty postavami z homérských epů a Théseova okruhu v letech 1882-1884 přemístili rakouští archeologové do Vídně, kde pro ně bylo založeno museum antiky (jako poslední imperiální metropole Evropy Vídeň nic takového neměla). Krátce na to vydali Osmané zákon zakazují vývoj starožitností. 

třešně§ viz Kerasús-Farnakeia a s. v. kuchyně

tři říše§ viz éra tří říší

Třicet mužů, junta v Athénách§ 404, 403

třída, majetkov᧠viz classis

třmen, viz pod cestování a válečnictví

tsunami§ 480, 373, 280, 143, 139+ a viz pod zemětřesení

Tuaregové, berberský národ na Sahaře a v Sáhelu§ 201

Tuattu I. a II., k. Tabalu, chet. Tuwatiš§ 738

Tuba’alum, Tubá‘alu, Itho-ba'al, Ithobael, (ass.) jméno králů v Sídónu a Tyru, též Ethbaal:§
Tuba’alum, Tubá‘al I. ze Sídónu a Tyru§ 887
Tuba’alum, Tubá‘al II. ze Sídónu§ 701, 678
Tuba’alum, Tubá‘al III. z Tyru§ 573, 570, 565

Tubantí, germ. nárůdek, po něm se jmenuje holandské m. Twente§ 14+, 58+  

Tuccia, řec. Tykiá, hříšná vestálka§ 235

Tucciánus n. Ucciánus, legát§ 237+

Túdó z Mýsie, dc. Arnóssova, manž. Gýgova§ 716

Tudrus, k. germ. Quádů§ 6

Tugdammé§ viz Dugdammé

tugurium Rómulí, casa R., "Rómulova chýše"§ 753

Tuchamme z Ištundy, k.§ 738

Tuchana§ viz Tyana

Tuli, země na sev. Armenie§ 754

Tulingové, germ. kmen u dn. Bodamského jezera§ 58

Tullia, dvě d. římského krále Servia Tullia, provdané za s. L. Tarquinia I. L. Tarquinia II. a Arrúnta§ 542, 534

Tulliánum, carcer tulliánus, věznice v Římě na úpatí Capitólia, středověkým označením Mámertínum; název snad od jména krále Ser. Tullia§ 28+, 34+, 64+, 142+   

Tuliassové, kelt. nárůdek v Alpách v údolí Anaunia§ 46+

Attius Tullius, vůdce Volsků§ 491, 490, 488
M. Tullius, klient řečníkův§ 75

M. Tullius Albinovánus, žalobce§ 56

Sp. Tullius z Cornicula, manž. Ocrisie§ 578

C. Tullius Capitó Pompóniánus Firmus§ cos. suff. 84+

M. Tullius Ciceró, advokát a politik, manž. Terentie, starší b. Q. Tullia§ 1. 769, 341, 214, 138, 121, 118, 109, 106, 103, 100, 82, 80 - 77, 75, 74, 70, 69, 67, 66, 64, cos. 63, 62, 60 - 54, 52 - 50, 48, 47, 44 - 43, 37, 30, 11, 261+; 2. 43, 30, cos. suff. 30, syn č. 1 (jediný z rodiny přežil občanské války)
Q. Tullius Ciceró, Caesarův legát v Galliích, mladší b. advokátův§ 59, 54, 53

Přízvisko C. pochází od cizrny (bot. cicer arietinum/cizrna beraní) a po rodině řečníkově se rostlina proslavila 30. března 1282 za sicilského povstání proti vojákům Karla z Anjou chystajícího výpravu proti Kónstantínopoli. Toho dne povraždili Sicilané na patnáct tisíc Francouzů. Když si nebyli jisti, ptali se na cizrnu, v sicilské italštině ciciri: kdo to neuměl vyslovit, byl zabit ("sicilské nešpory", vespri siciliani).

Tullius Críspínus, praef. praet.§ 193+

M. Tullius Decula§ cos. 81

M’. Tullius Longus§ cos. 500

P. Tullius Mársus§ cos. suff. 206+ 

M. Tullius Ménophilus, senátor, cos. suff. 238+§ 238+

M. Tullius Tiró, Cicerónův propuštěnec§ 103, 63, 4

P. Tullius Varró§§ cos. suff. 127+ 

Tullus Hostílius, třetí řím. k., jeho potomky byl rod Hostíliů§ 746, 672, 664, 640

Tukulti-apil-Ešarra III., hebr. Tiglatpilesar/Tiglath Pileser, řec. Thaglathfallasar n. bibl. Fúl, k. Assyřanů§ 755, 745 - 742, 740 - 731, 729 – 727, 720 
Též Tukultí-apal-Ešarra, „(Má) Důvěra v prvorozeného syna (Aššurova chrámu) Ešarry“; akkad. tukultu odpovídá kassit. kadašman, sumerogram GIŠKIM. Aššur měl v městě Aššuru po vzoru Enlilově v Nippuru chrámy E-šarra a E-kur. 

Tukulti-Ninurta I., Tukultí-Ninurta, k. Assyřanů§ 429, 259+ 

Tuna, m. a státeček v Tabalu§ viz Atuna

tunel, první prokopaný v Evropě a transkontinentální první viz mosty, dtto nejdelší, štoly§ 532
tunel, silniční§ 76+

V Jerúsalému prokopán za krále Hiskia (vládl 728 – 699) skálou tunel/štola na zásobování vodou z pramene Gihon do nádrže Šiloah o délce 500 metrů. V Gezeru je mnohem starší, kanaánský vodní přivaděč o délce 650 metrů, podobné kanaánské stavby byly v Megiddu a Hazoru. Podzemní přivaděče vody od pramenů byly v perské říši rozšířenými stavbami. Ve východoíránském Gonábádu sahá hlavní pramen do hloubky 350 metrů a síť tunelů/štol (qanát) je dlouhá 33 kilometrů. Stavba pochází z asi sedmého či šestého století. Roku 714 assyrský panovník Šarru-kén II. vytáhl proti Urartu, viz v CSD, a u města Ulchu, které zničil, severozápadně od Urmijského jezera narazil na síť podzemních přivaděčů zavodňující celý jinak suchý kraj.
Zřejmě nejdelším tunelem/štolou, součást přivaděče pitné vody, je Kanál faraonů, arab. Qanát firáun, vedoucí z jižní Syrie do Gadar na severu dnešního Jordánska, kdysi střediska Dekapole. Aquadukt z Dillí/Dillé přes Abilu do Gadar měl 170 kilometrů, z nichž nejprve 64 vedlo povrchem, poté natřikrát zmizel v podzemí: tunely/štoly byly dlouhé jeden, jedenáct a 94 kilometry. Dosud nejdelší známé římské tunelářské dílo je dlouhé devatenáct kilometrů a je v Bologni.

Římští inženýři a kopáči vykopali v tunelu a jeho 2900 servisních šachtách přes šest set tisíc kubíků zeminy a skály, snad čtvrtinu objemu Cheopsovy pyramidy. Tunel měl průměrnou šířku 1,5 metru a výšku 2,5 metrů. Byl kopán asi v letech 90 až 210. Když byl Hadrián roku 129 v Dekapoli, byla stavba v plném proudu. Jenže inženýři to nevyměřili přesně a do Gadar přitékala voda v příliš velké hloubce... Prozkoumáván byl objekt až od roku 2004.

Nejdelší silniční tunel římský spojoval Arvernské jezero s Kumami a měřil kilometr, dn. Grotta di Cocceio u Neapole. Inženýrem byl snad v letech 38-36 propuštěnec L. Cocceius Auctus, jemuž se přičítá též stavba Agrippova Pantheonu. Tunel byl kopán v obou směrech a opatřen ventilačními šachtami. Dodnes v provozu je tunel prokopaný roku 76-77 v Umbrii na via Flaminia dlouhý pouze 38 metrů, viz rok 76+, v lokalitě Forulum/Furlo (pertunsa petra n. lapis pertunsus, provrtaná/prokopaná skála"). Zřejmě nejkratší silniční tunel v EU je na cestě mezi obcemi Lažany a Libošovice v Českém ráji. Tzv. Pekařova brána byla zprovozněna roku 1914, je vytesána na turistické stezce do pískovcové skály, čtyři metry dlouhá a světlé výšky 4,9 metru.

Nejdelší železniční tunel byl prokopán 15. října 2010 pod gotthardským masivem, aby zkrátil cestu z Milána do Curychu. Měří 57 kilometrů, při jeho hloubení bylo přemístěno zeminy o objemu pěti Cheopsových pyramid a zkušební provoz zahájil v červnu 20126, plný provoz roku 2017. Podmořský tunel Seikan v Japonsku je dlouhý 53,9 kilometrů, tunel pod kanálem La Manche 50,5 a tubus pod Lötschbergem ve Švýcarech je dlouhý 34,6 kilometrů.


Tunés, Tunis§ = Tynés, Tynis

Tun-chuang, pinyin: Dunhuang, m. v prov. Kan-su§ 120

Tung Čou, Východní Čou§ = Čou

Tung-Čou-kün, tj. Princ Východu, poslední období císařské dynastie Čou§ 256, 249

Tung Čung-šu, filosof§ 179, 104

Tung Čuo/Dong Zhuo, chanský generál§ 189+

Tung-chaj/Donghai, údělné království Ťinu (dř. Wej)§ 290+

Tung Sien/Dong Xian, armádní velitel§ 6, 1+

Tung Ti, „císař Východu“§ 288

Tung-tu§ = Luo

Tungrové, Tungrí, germ. národ nebo skupina klanů, který se usadil na bývalém území Eburonů po roce 53 západně od Rýna v dn. Flandrech, první dostali od Keltů označení „Germáni“, více viz pod Germáni; stejnojmenné sídelní m. se dnes jmenuje Tongeren (Tongern, Tongres)§ 57, 53-, 69+, 70+, 193+, 284+    

Tunguzové, též Evenkové, lid sibiřský§ 263+

tur divoký, zubr, v Makedonii§ 286

Túrán, turanismus§ viz pod Hunové

Turci osmanští§ srov. též pod Hunové§ 316

Turci, seldžúčtí§ 259+

Turda, m. v Baetice, asi jiný název pro Turdetání
Turdetánové, řec. Túrdétániá, Turdetánie§ viz Hispánia Baetica

Turesis z Thrákie, velmož§ 26+ 

Turfánská proláklina, při Tárímské pánvi ve východním čín. Turkestánu/Sin-ťiangu (nejnižší místo Číny s -155 metrů pod hladinou moře)§ 177, 128

turistika, srov. pod sportovní t., cestování, lázeňství a objevy§ 139, 86

Turkestán, Turkistán, starší název pro Střední Asii s turkickým obyvatelstvem mezi Kaspikem a pouští Gobi (hovořilo se o ruském a čínském/Východním T.)§ 600, 256, 235, 200, 46+, 88+, 97+, 120+, 125+, 259+      

Turkmeni, Türkmenler, rusky Truchmeny, zastarale Turkomané. Turkický národ s vlastním státem ve Střední Asii Turkmenistánem. Turkmeni žijí i na Předním východu v Turecku, Sýrii a Iráku; není v CSD, srov. pod Hunové.
Turkové§ viz Hunové

Turnatu§ viz Dijála

Turnus, k. Rutulů, nárůdku latinského§ 198+

Turodové, část Kallaitů na sz. Hispánie§ 75+

Turonové, Turonés, řec. Túrónes, kelt. národ na Ligeru/Loiře, se sídel. m. v Caesarodúnu, dn. Tours [v sousedství Chattů žili jiní T., nejisto, zda Germáni, možná část Hermundurů (?)]§ 21+ 

L. Turpilius Dexter§ cos. suff. 81+

T. Turpilius Silánus, voj. tribun, velitel Vagy§ 107

C. Turránius Gracilis, praef. annónae, rekordman císařské správy§ 22-, 14+, 48+  

L. Turránius Grátiánus, praef. Urbí§ 284+ 

Turris Libysónis, m. na Sardinii, dn. Porto Torres§ 19+

turtánu, tartánu, ass. „muž na druhém místě, jeden z nejvyšších úředníků, vojevůdce, vesír“, druhý muž po assyrském králi (min. od dob Adad-nérárího II.)§ 776, 763, 755, 773, 746

Králové měli dva turtány, "levé a pravé strany/turtán šuméli, turtán imitti". Co přesně dělení znamenalo a zda oba měli stejné pravomoci, nevíme.  

Turci, turecké, turkické říše§ viz Hunové
Turci osmanští§ 668
Turecko, novověký stát§ 750

Turín§ viz Tauriskové

D. n. P. Turullius, jeden z Caesarových vrahů§ 31

Turušp᧠viz Tušpa

tús§ viz kadidlo

Tusca, řec. Tyska, oblast a m. v Áfrice, asi Thagga, arab. Duqa v TN§ 160

Túsculum, m. v Latiu, dn. Frascati, údajně založeno Télegonem, synem Odyssea s Kirké§ 534, 506, 501, 460, 455, 431, 382, 381, 378, 372, 340, 338, 325, 323, 234, 106, 217+ 

L. Tusidius Campester§ cos. suff. 142+ 

Tuskové, Tuscia, Tuscí§ = Etrúrie, Etruskové

Tušpa, m. v Urartu, též Turušpá, řec. (Vána) Thóspitis, jméno m. a jezera Ván§ 736

Tutammu z Unqi, k.§ 738

C. Tutílius Hostíliánus, stoik z etruské Cortóny§ 71+

L. Tutílius Lupercus Pontiánus§ cos. ord. 135+ 

L. Tutílius Pontiánus Gentiánus, snad oblíbenec/milenec Faustíny, manž. príncipa Márka§ 175+, cos. suff. 183+ 

Tutomotulus, dyn. Sallúviů§ 121

Tuva, sibiřská údělná republika Ruské federace§ viz pod kulinářství, za hranicemi starověku

Tuwatiš z Tabalu§ viz Tuattu

Tuwana, Tuwanuwa§ viz Tyana

Tyana (pl.), m. na severozáp. Kappadokie, domorod. Tuchana či Tuwana, Tuwanuwa, dn. Kemerhisar v TR§ 740, 16, 201+, 205+, 238+, 272+, 276+   

Tyanítis, jedna z kappadockých satrapií§ 230

Týdeus z Athén, obviňovaný ze zrady za peníze§ 405

tygr, poprvé na Západě§ 20, 192+, 201+, 206+   

Tychá, čtvrť v Syrákúsách§ 344, 212

Tyché, bohyně osudu; první zmínku o ní učinil v hymnu na Démétér Homéros, když vypočítával Ókeánovy dcery, které si hrály s Korou. Búpalos, který vynikl i jako architekt, vytvořil Smyrenským jako první z umělců sochu Tyché se zemskou polokoulí na hlavě a s Amaltheiným rohem hojnosti v ruce. Pindaros Tyché nazval Ferepolis, Nesoucí města§ 560, 301 (Antiocheia), 161+  

Kromě Tyché, v lat. podání Fortúna, určují osud lidí a bohů Moiry, lat. Parcae. Od stejného slovního základu meris, část, meiromai, obdržet podíl, je heimarmené či memormenon, osud. Filosofové dali osudu a nezbytnosti přírodních zákonů jméno ananké, nutnost, latinsky fátum, fáta, výrok. Indická filosofie hovoří o karmě, spojení principu znovuzrození s osudem předcházejícího vtělení. Monotheistický islám zná kismet, nevyhnutelný bohem přidělený osud.

Tychandros z Athén§ arch. 160

Tychón, přízvisko Hermovo, jméno kopí Alexandra Ferského§ 369

Tychón, seleukovský satrapa§ 220, 204

Tylis/Tylé, m. a říše Keltů v Thrákii, Tylénové. Jméno podle bulharských archeologů žije dále v lokalitě Tulovo, součást obce Mygliž ve středobulharském kraji Stara Zagora§ 277, 255, 220, 212

Tylos, Týlos, ost. a protilehlá pevnina dnešní Saúdské Arábie v Arabském zálivu, sumerský a bab. Dilmun, Tilmun, dn. Bahrajn, "Ostrov dvou moří",  novodobá arabská ostrovní monarchie§ 706, 676, 645, 323, 204, 123+, 230+ 
Pro obchodníky s Indií bylo překladiště v T. způsob, jak se vyhnout Elamu. Známo je pouze jedno panovnické jméno z Tilmunu. Assyrskému králi Šarru-kénovi II. (722-705) poslal dary jistý Upéri z Tilmunu i jeho pravděpodobný nástupce Achundaru, viz rok 706. V té době se chaldajský stát Bít Jakíni rozkládal mezi Šatt al-Arabem a Tilmunem. Tilmunský král Qaná se podrobil, tedy poslal dary a platil tribut, Aššur-acha-iddinovi, viz rok 676.

Z mesopotamských dějin Tilmun mizí roku 544, kdy poslední z Chaldajů Nabû-ná’id do Bahrajnu poslal guvernéra. Odkryt chrám Nin-chur-sangy ze třetího až druhého tisíciletí a panovnické sídlo (Qala’at al-Bahrajn). Ještě v hellénistické éře byl lesnatý.

Už roku 1879 byl na ostrově nalezen sumerský nápis „Rímum, otrok boha Inzaka, z rodu Agarum“. Rímum vládl asi v letech 1470-1450. Jeho vnuk Usiananuri […] byl v letech 1400-1380 babylónským guvernérem. Jiným místodržitelem byl v letech asi 1340-1320 Ilí-ippaschra.

Po dlouhé mezeře je doložen tilmunský panovník v letech asi 720-706 Uperi, současník Šarrukéna ii., Achundaru i., král v letech snad 706-685 a Qanaja, vládnoucí v letech asi 685-660, vrstevník Aššur-acha-iddina. Jeho nástupcem byl Achundaru ii. (c. 660-635). 
Z hellénismu je nápisně doložen stratégos Kéfísodóros (krátce před rokem 124 př. n. l., kolem roku 131 n. l. jistý Jarchaj, satrapa Charakény a ve stejné době Sanatruk. 


Tymfaia§ = Stymfaia

Tyndaridés ze Syrákús, usiloval o královládu§ 454

Tyndarión z Taromenia nebo Leontín, tyrannos§ 288, 279

Tyndaris, m. v severní části Sicílie, dn. na Capo di Tindaro§ 396, 394, 345, 263, 256, 254, 36

Tyne, ř. na sv. Anglie§ 100+, 122+ 

Tynés, Tynis (do Tynetu), lat. Tunés, Tunis, město Kartháginců v Áfrice, dn. Tunis§ 396, 310, 309, 307, 256, 241, 238, 204, 202

Tynnichos z Hérákleie Pontské, strat.§ 389 (o T. z Chalkidy viz v indexu s. v. lyrici)

Tynnóndás z Euboje, tyr. a k.§ 600

Tyrannión z Amísu, grammatik§ 84

Tyrannión Starší, grammatik a filolog§ 50

tyrannobijci, tyrannoktonoi§ v Athénách, 514; v Kýréně 96 (žena);  

tyrannos, tyrannoi, tyrannové, „vládcové“, tyrannis, tyrannida; lat. tyrannus§ passim

Pův. vládci protiaristokratických režimů, kteří zbavili moci rodovou šlechtu, od 4. století a v hellénismu usurpátoři-samovládci v démokratických státech, nebo usurpátoři vládnoucí jménem sociálně nižších vrstev, v císařské době usurpátoři trůnu, srov. období 30 tyrannů, usurpátorů v provinciích z druhé poloviny 3. st. n. l. (jejich seznam viz v příloze, Vládci iii.).

Poprvé slovo zřejmě „foiníckého“ původu použil Archilochos z Paru o Lýdovi Gýgovi, pučistovi proti královské dynastii. Lýd se stal Hellénům jakýmsi vzorem-pratyrannem s gardou s kopími nebo dřevěnými palicemi (srov. dnešní pálky). Tyrannidu zažil téměř každý hellénský stát s výjimkou Lakedaimonských a asi také Aigínských. Za prvního evropského „tyranna“ bývá pokládán král Feidón v Argu. Perští panovníci likvidovali volitelné režimy a systematicky podporovali v anatolských hellénských i domorodých státech samovlády. Běžencům a kolaborantům z Hellady dopřávali tyrannid odměnou, srov. osud Themistokleův. V římské době a hlavně u autorů píšících řecky byli za tyranny označováni usurpátoři. 

Dodnes platí, že "tyranni" se rodí z oligarchie nebo demokracie a v obou případech v okamžiku, kdy lidé cítí ohrožení a naletí člověku slibujícímu snadná řešení; hovoří se pak o demagogii n. populismu.

O odplatách na krutovládcích viz pod král. 

tyrannoktonos§ viz tyrannobijci 

Tyrás, ř. a m., též Danastros, dn. ř. Dněstr, Nistriu a dn. m. Belgorod Dněstrovskij; Podněstří§ 118+, 269+, 272+   

Tyrrhastiadás z Kýmy, údajný hellénský přeběhlík v Thermopylách§ 480

Tyrrhénoi, Tyrsénoi, Tyrrhéniá (řec.)§ 424, 415, zřejmě = Etruskové, Etrúrie

Tyrrhos, ptolemajovský vojevůdce, snad Pyrrhos (?)§ 88

Tyriespis n. Terioltés, satrapa Parapamisadů§ 327 - 325

Tyroly, Jižní Tyroly, novodobá alpská země§ 46+

Tyros, m. ve Foiníkii, pův. jménem Sarra, dn. hebr. Zór, ass. Surru, arab. Súr v Libanonu§ 776, 740, 729, 700, 677, 673, 669, 665, 654, 586, 573, 570, 565, 559, 558, 551, 501, 654, 531, 491, 405, 391, 398, 348 (?), 333 - 331, 324, 321, 315, 314, 312, 298, 286, 250, 219, 195, 177, 140, 128, 125, 105, 86, 54, 50, 47, 41, 40, 37, 20-, 40+, 51+, 105+, 194+, 195+, 219+, 223+   
Jedna z datací tvrdí, že T. byl založen kolem roku 2750, jiná, že rok před pádem Ília (1185). Po celý starověk město s lidnatým zázemím: římský hippodromos o 480 m délky pojal třicet tisíc diváků. 

Tyros, mí. u Hebronu, dn. ‘Arak al-emir§ 182

Tyrtaios z Mílétu nebo ze Sparty, básník§ 676

Tyska§ viz Tusca