2299-2200

2292 v Egyptě zřejmě ve čtyřicátém roce vlády krále Fiopa I. (od 2332) byl jeho syn Hor Anchchau Merenre/Merienre, vlastním jménem Nemtiemsaef/Antiemsaf (I.), řec. Methúsúfis, povýšen na spoluvládce.

2292 v Mesopotamii v palácovém převratu byl zavražděn král v Agade Maništíšu (vládl od 2307); skončil ošklivě jako jeho bratr Rímuš. Ani zde neznáme důvody ani aktéry. Nástupcem jeho syn Narám-Sîn/Narám-Suen, kraloval 36 let do c. 2255. Po svém dědovi druhý nejsilnější panovník sargonovské dynastie. Pro jeho vládu není přesnější chronologie. Narám-Sîn vedl dlouhé války a rozšířil říši. 

Zřejmě již při nástupu Narám-Sîna na trůn následovaly všude protiakkadské revolty: "Když se čtyři světové strany proti mně společně vzbouřily.../inúma kibrát arbá'i ištíniš ibbalkitúninni...". Převážně sumerská města Kiš, Kutû, Tiwa, Urumu, Kazallu, Giritab, Apiak, Ibrat, Dilbat, Uruk a Sippar povstala: novověkým označením se hovoří o "velké vzpouře". Vypukla podle všeho v Kiši, osvobozeného kdysi Šarru-kénem zpod urucké nadvlády, viz rok 2346sqq., kde za revoluce (chrámové občiny?) dosadili na trůn jistého Ipchur-Kiše/"Kiš se shromáždil" (jistě to nebylo jeho rodné jméno, ale politické), syna kněžky-plačky/sárichtum Summirát-Ištary/"Ištařina přání". K provolání došlo "mezi městy Tiwou a Urumem na Sînově poli/Ugár Sîn náležející chrámu Esabad bohyně Guly alias Ninkarrak, tedy zřejmě během shromáždění Kišských ve zbrani. Zajímavé, že mezi povstalci chyběla Larsa, vedle Sippar středisko Šamašova kultu, o níž není zmínky v celé sargonské éře. 

Kiš byl motorem rebelie, v Uruku si k sobě vzbouřenci vybrali jistého "nekrále/lá malkum (výraz neužívaný v akkadské éře) jménem Amar-girid disponující čtyřiceti tisíci vojáky: Narám-Sîn ho lapil po sedmi bitvách, v akkadském zajetí skončil též Ipchur-Kiš, o jejich osudu známo není nic. Prvního roku své vlády vybojoval nový vládce akkadské říše, tvrdí jiné literární texty, devět bitev a v jedné zajal tři krále najednou: Ipchur-Kiše, Amar-girida (Amar-gin) a Lugalanneho Urského, postavy snad tvůrcem kutské legendy, viz zde níže, podle Encheduanny, viz rok 2346, možná k obrazu Lugalzaggesiho (?). V bitvě na území Tiwy zajali Akkaďané, jak oznámili na svém nápisu, jejich vládce Puzur-Ningala s armádním velitelem, Ilam-dana, knížete Borsipp, a Dadu, vládce Apiaku, dohromady tři sta velmožů s 4932 válečné zajatce. V bitvě před branami Kiše byl zajat kníže Kazallu Puzur-Numušda, ensi Sippar Iliš-takal, vládce Kuty Iddin-Ilum, Girtabu Šalim-bélí, Erešu Qíšum, Dilbatu Ita-Ilum, celkem tisíc velmožů, dohromady 2015 zajatců. Zisky z bitvy u Akšaku neznáme, nápis v těchto místech zničen.    

Sedmnáct n. osmnáct povstaleckých králů bylo Narám-Sînovými Akkady poraženo, podle zeměpisné vzdálenosti to nebylo jistě rychle: Puttim-atal/Puttmadal (?), král Šimurru, Ingi z Namaru/pozd. Namri n. Nawar (?), Réš-Adad, král Apišalu (nezn. lokality), Migir-Dagán z Mari, Chupšumkippi, vládce elamského Marchaše, Duchsusu z Mardamanu, Lugalanna, král v Uru, Ir-Enlila z Ummy, Amar-Enlila n. Warad-Illili (Ama-mullili v emesal), král v Nippuru, Bubu z Déru, Pašachnadgalni/Lašach (?) Lullubského a panovník Maganu jménem Manium či Mannu, resp. Mannudannu. Magan zde může znamenat Egypt (??) a Mannu Ménés (??), nebo záliv Ománský, též pohoří Makrán v Balúčistánu (?). Jeden z odbojných velmožů měl churitské jméno: Chuwaruwaš, král Amurru (srov. roky 3000 a 2200).

Akkaďané pod Narám-Sînem si postupně opět podrobili celou severní Syrii a v západní Kappadokii Akkaďané obsadili město Talchatum, které ovšem mohlo být situováno také v severní Mesopotamii. Obsadili v Syrii Armánum a zničili blízkou Eblu/Iblu (?). Ríd-Adad, král Armána (nezn. polohy, jiného od země zmiňované roku 2346), byl Akkaďanem přivázán ke své městské bráně, dobyli Ulišum (= Ullaza), jak vypráví na zachované stéle a neopomněl zdůraznit, že opatřil svou dioritovou sochu věnovanou Sînovi nápisem zdůrazňujícím, že krále Ríd-Adada zajal (o jeho dalším osudu nevíme). V Bašaru, části "Amorejského pohoří" západně od Eufrátu, dn. Džabal al-Bišrí, definitivně v bitvě porazil a na útěku zajal uruckého krále, nejzatvrzelejšího ze svých odpůrců, lugal Amar-Girida a s ním dva amorejské náčelníky Beliliho a Kindagala.

Amorejci v té době neznamenali pro Akkad nebezpečí jen ze Západu, ale též z Podijálí, kde se usadili. Vztah Sumerů k nim byl po celou dobu sousedství opovržlivý jako vůči barbarům, jak to u sedláků ve vztahu k beduínům bývá. V sumerské básni "O svatbě Martuově" žádá amorejský eponymní bůh Numušdu, boha města Kazallu, aby mu dal ruku své dcery Adgar-kidugy. Její přítelkyně vypočítává hrůzy života kočovníků neznajících obilí, žijících v zimě dešti pod stanem, bez domů, maso jedí syrové: "Proč si tedy chceš Martua brát?" Adgar-kidug byla rozhodnuta: "Martua si vezmu!"  

Na východní frontě za Tigridem v Zágrosu porazil Narám-Sîn národ Lullubi a jejich krále Satuniho zajal. Lullubi (též Lulu, Lullubu, Lullumu) sídlili na území novověkého okresu kolem osady Sar-e Pol-e Zaháb/Sarpoli Zaháb (Sar-i Pul) v dn. západ. Íránu, pozdější Kelónai, kolonie Boiótů zavlečených Xerxem I., srov. rok 324, hellénistická Chala/Chalónítis a arab. Hulwán. Z pozdních časů akkadské dynastie n. spíše z éry Ur III známe ještě dva lullubské krále jménem: Annubanini (s královnou Melili, viz zde níže), současníka Iddin-Sîna Simurrského, viz rok 2039, a Tar[…]dunni; první postavil svou a sochu Ištary na hoře Batir a zanechal oslavný nápis s výčtem svých vítězství. Sousedy Lullubů byli Gutijci (pozd. Quti), s nimiž obývali východní oblast pozdějšího Kurdistánu a Lúristánu (Lúrové = jméno vyšlé z Lullu?), přesněji je nelze vymezit. Je pravděpodobné, že od Narám-Sîna sloužili v říšské akkadské armádě jako žoldnéři a že jejich počty pozvolna za staletí usnadnily invasi jejich soukmenovců do Meziříčí a dopomohly Akkadu do hrobu. Annubaniniho nápis u Sarpoli Zaháb je nejstarším známým skalním nápisem v moderním Íránu. 

Narám-Sînova dcera Tar'am-Agade/Tar-àm-A-ga-dè byla zřejmě provdána za panovníka/endan v Urkeši/Urkiši (nalezena zde její pečeť), jehož jméno neznáme. Jméno Tar'am-Agade znamená "Miluje Akkad" a stěží bylo jejím rodným: je to spíše proklamace spojená s jejím posláním u spojeneckého mocnáře. O Urkiši viz dále rok 2191. Její sestra Túta-napšum byla kněžkou nadítum v Nippuru, další En-men-an-na kněžkou entum v Uru, Šumšaní entum v Sipparách; srov. jejich bábu roku 2316. Z několika synů známých jménem byl Nabi-Ulmaš místodržícím v Tutubu, Lipit-ilí byl ensim v Maradu, synem bez funkce (podle nálezů) byl Ukín-Ulmaš a dcerou-soukromnicí Mê-Ulmaš; o korunních princích viz rok 2255.

Mezi poraženými velmoži Narám-Sînem byla též první churritská jména, která známe. V jednom roce porazil Subir/Subarejce a zřejmě jejich spojence Azuchinum ležící kdesi na východ od Tigridu, snad na dolním Zábu, jehož vládce jménem Tachiš-atili/Dachiš-atili zajal. Mezi rebely byl Puttim-atal, král v Šimurru/Simurru, jiného roku Akkaďan porazil obyvatele Šimurra v Kirašeniwe a jal šimurrského ensiho jménem Baba s jistým Dubulem (DUB.UL?), ensim kraje Arame (jména spíše churritská než první výskyt Aramajů, a to dokonce tak východně). V akkadské době byli Churrité v regionu nepochybně v menšině, stejně jako v oblastech západně od Tigridu. 

S Narám-Sînovým jménem souvisí legenda z Kuty budící zdání historiografického zápisu na stéle/narû, genre to je však fiktivně-naučný: jak zle dopadne panovník, nedbá-li vůle bohů. Akkaďan čelil sedmi synům-králům lullubského panovníka a Šarrukénova současníka Annubaniniho s královnou Melili (srov. zde výše). Jejich armáda čítala 360 tisíc vojáků, na pomoc jim přišlo sedmnáct dalších králů s devadesáti tisíci vojáky (srov. počet protinarámsînovských rebelů) a vyvrátili všechno v Zágrosu, Elamu, Dilmunu, Makkanu, Meluchha, zabíjeli lidi na ostrovech. Narám-Sîn proti nim prvního roku poslal 120 tisíc vojáků, ale z války se domů nevrátil žádný. Druhého roku ztratil armádu devadesáti tisíc vojáků, třetího vojsko o 60 700 mužích. Byl z toho zoufalý, zemí se šířil hlad a všechna zla. Až čtvrtého roku o svátku Nového roku/akítum (většina zachovaných kopií je babylónských) konsultoval s bohy a na přímluvu Eaovu se dali uchlácholit: to ovšem přišel o 270 700 mužů, ale dostal druhou šanci. 

Jeden z opisů kutské legendy pořízený písařem Iddatum je datován 26. addarem 14. roku vlády babylónského krále Ammí-saduqy, tedy z první čtvrtiny roku 1632. Královské nápisy se umisťovaly na stély/narû, jiným se říkalo šiṭir šumi nebo mušaru/musaru. Rozšířen byl fiktivní královský nápis šířený na tabulkách začínajících často slovy: "schránku na tabulky otevři a nápis dej číst/tupšenna pitéma narâ šitassi."

 

************************************************************

2283 v Egyptě zemřel král Pepi I. (od 2332). Jeho syn Nemtiemsaef/Nemti-em-sa-ef (I.), trůnním jménem Merienre/Meri-en-Re, Hor Anch-chau vládl dál samostatně (do 2278). Po boku mu stáli Džau (viz 2332) a jeho syn Ibi, guvernér 12. hornoegyptského nomu Atfet, Džauův bratr Weni/Uni byl guvernérem celého Horního Egypta, vysoký úředník již za Fiopa I., viz o něm roku 2333, a Harchuf, nomarch v Elefantíně (1. hornoeg. nomos Ta-seti). Ženat byl král s Anchenesmerireou/Anchenespepi (II.), s vdovou po Pepim a svou tetou, další královny neznáme. Z dětí známe jménem pouze Anchenesmerireu (III.), manželku Pepiho II. Merenreova pyramida u Saqqáry zůstala nedokončena. 

V nástupním roce byl farao v Núbii, kde přijal núbijské (= kúšitské) náčelníky. Weni s pomocí núbijských žoldnéřů pětkrát porazil beduiny na Sínaji. Za jeho vlády se moc královských úředníků začala srovnávat s mocí jejich suveréna, ústřední vláda upadala.

Merenre dal u Asuánu vykopat průplavový systém, aby se ulehčilo přepravě lodí přes peřeje, projekt jeho hornoegyptského guvernéra Weniho/Uniho. Systém byl později restaurován za krále Sésostria III., srov. rok 1871. Jedním z nástupců Weniho se stal Harchuf, který podnikl za Merenrea a Pepiho II. tři expedice. Trvaly sedm osm měsíců a dorazil do dnes neznámé země Jam/Imu (okolí Čadského jezera?). Její panovník byl právě ve válce s Libyji a poskytl Egypťanovi muže, aby mu pomohli s pokořením núbijských zemí Irčet a Saču ohrožující Wawat/Dolní Núbii. Chlapeckého Pepiho potěšil dárkem "tančícího trpaslíka", snad Pygmeje, viz k tomu rok 2686. 

Podle nízké datace, viz rok 2371 nebo 2340, v roce 2284 zemřel v Akkadu/Agade Šarrukén. Začal by tedy vládnout podle této datace v roce 2340, jeho nástupce Rímuš do 2275.

c. 2280 v Elamu byl guvernérem Sús Epir-mupi (srov. rok 2300), později se stal králem celého Elamu. V guvernérství v Súsách byl jeho nástupcem Kutik-Inšušinak/akk. Puzur-Inšušinak, nejzajímavější panovník staré říše elamské. Jeho otec Šinpi-chiš-chuk byl zřejmě mladším bratrem Chity (srov. 2300). Kutik-Inšušinak zanechal dvě desítky akkadských a protoelamských (lineárních) nápisů (viz dále 2255); elamské číst nikdo neumí. V této době Elamité nadále uznávali nadvládu Akkaďanů. Kolem 2280 uzavřel mírovou smlouvu Narám-Sîn s Chitou, králem Awanu, mezi jehož spojenci byl Chupšumkipi z Marachše/Barachši a Puttimadal, král Šimurrum, země východně od Tigridu.

V Lagaši se osamostatnil současník Narám-Sîna nebo ještě Rímuše jménem Kikuid (?)/Ki-KU-id. Zřejmě přijal královský titul. Stal se tak zakladatelem druhé dynastie lagašské, která trvala do 2109 (první dynastie zanikla 2371). Jeho nástupcem byl nečerilsa, pak v Lagaši vládl Ur´a (viz dále rok 2255, kde seznam).

 

************************************************************

2278 v Egyptě zemřel mladý Merenre I. (vládl samostatně od 2283). Králem se stal jeho šestiletý bratr Hor Nečerichau, trůnním jménem Neferkare (I.), vlastním jménem Pepi II., řec. Fióps (dříve čteno jako Pjopej). Dožil se jednoho sta let a vládl 94 roků do roku 2184. Je to nejdelší ověřitelná vláda v dějinách lidstva. Jako wezír mu sloužil ještě Džau a po něm osm nebo deset dalších. Jeho královnami byly tři sestry Neit, matka Nemtiemsaefa (II.), Iput (II.) a Wedžebten/Udžebten, k tomu Anchenesmerire (III.), dcera Merenreova, tedy Pepiho neteř, a Pepianchnes/Anchenesmerire (IV.), matka Neferkareho (II.) Nebiho. Z jeho dlouhé vlády neznáme mnoho králových potomků. Mezi ně asi také patřil wezír a soudce Nebkauhor Idu a princ Ptahšepses. Kolik Pepiho potomků náleželo k Osmé manethónovské dynastii, není známo. Svou pyramidu postavil u Saqqáry. 

Řada hornoegyptských správců podnikala za Pepiho expedice do Núbie a na rudomořské pobřeží do Puntu. Tak guvernér Chuj, jehož výpravu popsal jeho podřízený Chnumhotep a Čeči/Tjetji (hrob Chujův v Qubbet al-hawá), hornoegyptský guvernér Sabni, který se vypravil za tělem svého otce Mechua zabitého Núbijci a záznam o cestě pořídil Sabniho syn Mechu (II.). Pepinacht Heqaib (ve svém hrobu ve stejné lokalitě jako Chuj) se pochlubil dvěma armádními taženími proti Núbiům s mnoha zajatci a kořistí. Do Východní pouště vytáhl proti beduinům/"obyvatelům písku" pomstít smrt velitele Aanachta s mužstvem chystajícím na pobřeží loď pro plavbu do Puntu: jeho tělo dopravil domů. 

Za vlády Pepiho II. zničil požár Byblos. V neklidné době po Pepiho smrti se egyptské obchodní styky s Levantou na dlouho minimalisovaly a na starou úroveň se vrátily až po dvou staletích s nástupem Jedenácté dynastie. 

Podle nízké chronologie v akkadské říši zemřel 2275 Rímuš, Maništúsu vládl do 2260, Narám-Sîn do 2223.

2279 se mezi israélitskými nomády narodil Serug/Srug, řec. Serúch, č. Sarúg, syn Re´ua/Regua, otec Náchóra.

 

Ze 60. let 23. století není historického data.

************************************************************

2255 v Mesopotamii zemřel král Akkadu/Agade Narám-Sîn (od 2292). Byl prvním ze smrtelných vládců, který se prohlásil bohem, před své jméno dával psát ideogram pro božské jméno (dingir) a dal se též tak uctívat. K tomu se jako první tituloval "král všech čtyř světových oblastí, stran/šar kullat kibrát arbá'im". Nástupcem se stal jeho syn Šar-kali-šarrí/"Král všech králů"; jméno se stalo mnohem později obligatorním přívlastkem orientálních panovníků. Vládl 25 let do c. 2230 a podle jedné z pečetí jistého Iškun-Dagána, písaře a pravděpodobně pověřence přes Gutium, byla jeho královnou/nin Túta-šar-libbiš/"Nalezla krále svého srdce". Králův bratr se jmenoval Bin-kali-šarrí/"Syn všech králů" a na trůn se nedostal. I jeho bratr čelil při nástupu na trůn povstání vasalů jako jeho otec, nikoli však s takovým zdarem. Iškun-Dagán psal v těch dobách jistému Lugalraovi, aby si loupeživých Gutiů nevšímal, hlavně hlídal dobytek a obdělával pole, "a neříkej mi, že všude dokola jsou Gutiové a že nemůžeš obdělávat pole". 

Již ke konci vlády Narám-Sîna se Elam zbavil akkadské nadvlády. Chitův nástupce Kutik-Inšušinak (viz 2280, vládl do c. 2230). Byl 12. a posledním vládcem II. dynastie awanské, která začala vládnout c. 2400. Elamité se státem Zachara, který válčil s Akkady již za Rímuše, viz 2316, vpadli do Mesopotamie, ale u Akšaku byli Akkaďany poraženi (?). Král Kutik-Inšušinak se prohlásil „silným králem Awanu“. Jím ovšem a s vpády Gutejů a Amoritů do Mesopotamie skončila éra I. elamské říše (od c. 2550; Awan I. a Awan II.). Ústřední královská moc upadla a sídlo „(kon)federálního“ panovníka se přestěhovalo z Awanu či Sús do Simaški na severu Súsiány/dn. Churramábád v Luristánu (?), dále viz II. říše elamská 2035 až 1860.

Informace o Elamu na dvě staletí chybějí. Federativně uspořádaný elamský stát tvořený převážně rovinatou Súsiánou a hornatým Anšanem označoval své dynasty různými tituly. Sukkal-mach/sukkalmachu, "velký ministr/vládce", sídlil ve federální metropoli Súsách a byl hlavou, králem Elamitů. Jeho zástupcem, místokrálem, bylo kníže se sumero-akkadským titulem sukkal/šukkalu Elamu, "ministr", sídlící v Simaški; obvykle to býval mladší bratr federálního krále. Dynastický triumvirát doplňoval sukkal Sús, jímž býval králův syn sídlící s otcem v Súsách. Nástupcem trůnu se stával místokrál, tedy bratr, a syn zemřelého krále odešel do místokrálovské role do Simaški, kdežto v Súsách se novým sukkalem stal syn nového federálního krále. Podobně jako na Nilu i v Elamu se sestry stávaly manželkami svých vznešených bratrů. Jak se incest na panovnických rodech projevoval a zda vůbec, nevíme.    

Po válce s Elamity bojoval Šarkališarrí s Amorejci. Akkadskou suverenitu přestaly v této době uznávat horské národy zvané úhrnně Ummán-manda, tehdejší akkadské souhrné označení pro všechny nepřátelské barbary (souvisí s akk. ummánum, lidé, mužstvo, vojsko, + mádu, mandu, mnozí, četní). Mezi nimi vynikali Gutejci, Gutiové, viz o nich 2292. Rostly počty kočujících Amoritů ze Syrie, odkud ostatně rovněž pocházeli předkové Akkaďanů, srov. rok 2500. Akkaďané je porazili v oblasti Basár n. Bašar či Basallu, "hoře Amoritů", dn. výšiny Džabal al-Bišrí pod městem ar-Raqqa na středním Eufrátu; zde nad nimi zvítězil králův otec Narám-Sîn. 

Nomádi Martu či Amurrú, Amorité, "lidé ze Západu", se svým bohem bouří Amurru měli u usedlých mesopotamských Akkadů tu nejhorší pověst: nežili městsky, obešli se bez polních prací ("neznají zrno") a kočovali. Mesopotamští sumerští i semitští sedláci nájezdníky nesnášeli a pokud se usadili, dlouho jimi opovrhovali; Sumerové je však dokázali integrovat, až po staletích v záplavě migrantů sami zanikli. Meziříčí naopak všechny nomády z východu i západu lákalo bohatstvím domorodců. Slovo martu, resp. amurru bylo v sumerštině/akkadštině označením pro západ. V oblasti Akkadu a Sumeru se Amorité usadili v průběhu vlády Šar-kali-šarrího. Jejich západosemitská jména končívala na -ánum.

Je možné, že migrační vlna souvisela s pohyby národů ve Střední Asii a Íránu, resp. s příchodem nových národů zpoza Kavkazu na dějinnou scénu, chaos  na Nilu i v Meziříčí. Brzy se objeví churritská jména, viz rok 2292, 2191, srov. migraci Árjů u roku 2000. Kolem 2200 vypukla doba velkého sucha trvající asi dvě staletí, pro geology začátek poslední holocénní éry meghalayanu (srov. začátek oddílu "pravěk"). Podobně jako se po řadách generací Amorité usazovali, jejich denomadisovaný osud následovali po mnoha staletích v syrském a mesopotamském prostoru Aramajové, Chaldajové a Arabové, srov. nejnovější příklady Nabatajů, Palmýřanů a Emesanů. 

Následovala válka Akkadů/Agade s Gutejci, v níž měl Šar-kalí-šarrí zajmout krále Gutiů Šarlaka (Sarlagab), jejich čtvrtého podle domácí královské tradice. Roku 2245 či 2241 začíná seznam 21 panovníků (do c. 2120):

Králové Gutijců

1. Erridu-Pizir              od 2145, syn Enrida-Pizira užívajícího stejné titulatury jako syn, současník Šar-kali-šarrího, zmocnil se: Urbilum (ensi Niriš-chucha, Churrita), Simurrum/Šimurrum (král KA-Nišba), Lullubum, Madgy (mezi Zábem a Dijálou?) a dalších zemí v zágroském regionu. Podle votivních nápisů z Nippuru se tituloval "mocný král Gutia a čtyř světových stran/danum šar Gutium u kibrátim arbá'im".

2. Imtá                                             vládl 3 roky,

3. Inkišuš/Ingišu                               vládl 6 let,

4. Sarlagab, Šarlak,

Zarlagaba/Zar-lagab-la-gab                kol. 2100, vládl 6 let,

5. Šulmé/Šul-me-e, Jarlagaš               6 let,

6. Elúlumeš                                       identický (?) s Elúlu, králem Agade, vládl 6 let,

7. Inimabakeš                                   vládl 5 let,

8. I-ge4-eš-a-uš                                6 let, současník Šú-durula Akkadského,

9. Jarlagab/Ja-ar-la-gab                     vládl 15 let,

10. Ibate/Ibati                                  3 roky,

11. Jarla či Jarlangab                         3 roky,

12. Kurum                                        vládl jeden rok,

13. Chabilkín/Apil-kín (?)                   vládl 3 roky, současník Gudey Lagašského,

14. Lá'erábum/La-é-ra-bu-um            vládl dva roky, doložen dedikačním nápisem ze Sipparách,

15. Irarum                                        dva roky,

16. Ibranum                                      vládl jeden rok, současník Ur-Ningirsua Lagašského,

17. Chablum                                     dva roky, současník Pirigmeho Lagašského,

18. Puzur-Sîn                                    vládl 7 let, syn předešlého,

19. Jarlaganda                                  vládl 7 let, Ja-ar-la-ga-an-da, na dedikačním nápisu jmenován Ar-la-ga-an danúm, šar/lugal Gu-ti-um,

20. Si-u4, Si'um/Sa'um                      vládl 7 let,

21. Tiriqan/Tirigan, Ti-ri-ga                na trůnu 40 dnů roku 2116, svržen Utu-chengalem Uruckým.

Celkem 21 králů bylo u moci 91 roků a 40 dnů [podle jiné kroniky však 124 roky, resp. 125 let čtyřicet dnů]. Mezi dynasty nos. 5 a 6 se objevuje ještě Silulumeš panující šest n. sedm roků.  

V Uruku byl nezávislým vrstevníkem Šar-kali-šarrího z Agade zakladatel místní IV. dynastie Ur-nigin (vládl 7 let). IV. dynastie urucká trvala do 2116 či 2120, nebo byl Ur-Utu posledním panovníkem dynastie (viz tam).

IV. dynastie Uruku

1. Ur-nigin         vládl 7 let, současník Šarkališarrího Akkadského, Erridu-pizira Gutejského a Lugal-ušumgala Lagašského.

2. Ur-gigir          jeho syn, vládl 6 let,

3. Kudda           6 let,

4. Puzur-ilí         5 let,

5. Lugal-melam n. Ur-Utu    (?), následovala zřejmě vláda několika neznámých panovníků (?),

x+6 Ur-Utu (Urutu) či Ur-babbar, vládl 6 let a poražen. Teprve od tohoto okamžiku byli na čas Gutejci hegemony Mesopotamie (viz 2191). Poté se království do Uruku zase vrátilo:

x+7 Utu-chengal 2116 - 2110, poslední vládce IV. dynastie urucké. 

V Lagaši vládne II. dynastie (viz předtím 2292 a 2283). Po Ur'aovi vládl současník Šar-kali-šarrího Lugal-ušumgal, po něm Puzur-Mama, Ur-Utu, Urutu II., Ur-Mama, Lu-Baba, Lu-Gula a Kaku(g) do c. 2164, viz pokr. tam.

II. dynastie Lagaše

1. Ki-Ku-id                 c. 2280, vrstevník Rímuše Akkadského,

2. En-gil-sa                c. 2270, vrstevník Maništíšua Akkadského,

3. Ur'a                      c. 2250, vrstevník Narám-Sîna,

4. Lugal-ušumgal       c. 2215, vrstevník Šar-kali-šarrího Akkadského,

5. Puzur-Mama

6. Ur-Utu II., Urutu

7. Ur-Mama

8. Lu-Baba

9. Lu-Gula

10. Kaku(g)                (jiný od Kakuga Uruckého, srov. 2460); jeho dcerou byla Ninkagina, matka Nammachániho, viz rok 2119

11. Ur-Baba               c. 2164 - 2144, současník Šú-durula Akkadského, vládl 14+x let,

12. Gudea                  c. 2144 - 2124, vládl 16+x let,

13. Ur-Ningirsu II.      c. 2124 - 2119, vládl 5+x let,

14. Ug-me, Pirig-me    c. 2119 - 2117, vládl 2+x let,

15. Ur-GAR                 c. 2117 - 2113,

16. Nam-macháni       c. 2113 - 2109, vnuk Kakugův. 

Někdy před Gudeou vládl Ur-Ningirsu gu-la/"Starší", syn Ur-Nin-mar.ki, manžel Ur-Nin-nigin-e-si, otec Pirig-meho. O příbuznosti Ur-Ningursua I. a II. nevíme nic bližšího. 

Seznam sumerských městských států viz Index, s. v. Sumer.

************************************************************

2249 narodil se biblický Náchór, syn Serúgův, otec Teracha (zemř. 2101).

************************************************************

2230 zemřel v Agade Šar-kali-šarrí (od 2255; podle jiného datačního systému vládl 2260 - 2223 Narám-Sîn a Šar-kali-šarrí 2223 do 2198). V říši propukla anarchie, důvody palácových sporů neznáme, závislí dynastové se osamostaňovali. Moc nad Akkaďany drželi vojenští velitelé Igigi, Nanum, Imi a Elúlu či Elúl-dan (všichni do 2227; snad jakásil junta). O Elúlu viz seznam gutejských vládců 2255: vládce v Agade byl krátce zřejmě Elulumeš, který Gutejcům vládl šest let po Šulme´ovi. Tzn. že to byla první vláda Gutejů nad Mesopotamií. Po Elulumešovi vládl v horách Inimabakeš, dále viz 2206. O chaosu v akkadském královském paláci napsal kdysi chronograf: "Kdo byl králem? Kdo nebyl? Byl to Igigi? Kraloval Nanum? Byl Imi králem? Byl Elulu králem? Kralovala jejich čtveřice?/abam lugal, abam nu lugal? Igigi lugal? Nanum lugal? Imi lugal? Elulu lugal? 4bi lugal?

c. 2230 v Uru vládne jistý Elili/Elulu (II.). Až do roku 2113 neznáme žádné jméno jeho nástupců.

c. 2220 se narodil v okolí sumerského Uru biblický Terach, Tarach/č. Táre, otec Abrahamův (zemř. 2015). Později odešel kočovat do severní Mesopotamie, do okolí Charránu (viz 2150, 2075 a hlavně 2016 etc.).

************************************************************

2227 v akkadské říši po třech letech anarchie králem jistý Dudu (vládl 21 let do 2206), viz rok 2230. 

Z let 2219 - 2210 není historických dat.

************************************************************

2206 v Akkadu/Agade zemřel jinak neznámý král Dudu (od 2227). Jeho nástupcem byl poslední vládce akkadské dynastie, pravděpodobně nijak příbuzný se Sargonovci, Šú-durul či Šú-turul (kraloval 15 let do 2191). Současníkem Šú-durula byl Gutej Igeša'uš a po něm Jarlagab.

c. 2200 ze severu z Pontu dorazili do střední části Anatolie Chetité, Chatti, hovořící indoevropským jazykem, srov. rok 3000, 2292. Již migrace 2300 v západní Anatolii byla indoevropská.

V Kilikii trvá 2300 - 2100 raná doby bronzová E. B. 3.

2200 - 1700 ve Střední Asii na jihovýchodu dn. Turkmenistánu, na jihu Uzbekistánu a na severu Afghánistánu žili lidé kultury okské (podle řec. jména Amudarji Óxos, lat. Oxus); zvána též kulturou oasovou, resp. angl. Bactria-Margiana Archeological Complex, BMAC. Zemědělská bronzová kultura soudobá s civilisací na Indu a v mesopotamské oblasti vynikala zavodňovacími systémy, pevnými stavbami v opevněných městech oddělenými uličkami, nález pečetí ukazuje na rozvoj byrokracie. Je identifikováno na 150 archeologických lokalit okské kultury, největší z nich je Gonur Depe na sever od turkmenské Mary/starý Merv, Alexandreia resp. Antiocheia v Margiáně. Odkud se civilisace vzala a jak skončila, zda násilně nebo za změny klimatu, nevíme. Její lid bývá dáván do souvislosti s indoíránskou migrací/Árjové směrem jižním a jihovýchodním, lze tušit nějaké spojení s národy Daů či Dahů a Parnů/Parthů známých z klasické doby. 

2200 - 2000 čtyři stupně „malované kappadocké keramiky“ v Kültepe. Styl nebyl zaveden indoevropským obyvatelstvem.

?2200 - 1900? raně mínojská doba III. v Helladě (= v egyptských dějinách doba VII. až X. dynastie). Konec raného bronzu, objevuje se šedá minyjská keramika, v Helladě první Indoevropané, o Lerně viz rok 3200 a 2500. Nová civilisace na Kykladách a jihu Hellady zničila předchozí, stavby byly jednodušší, dlouhé, úzké, přízemní a asi se střešním štítem. Původní obyvatelstvo bylo zřejmě zotročeno, nikoli však vyhubeno.

2200 - 2100 Troiá IV.

V Číně první „historická“ dynastie dle tradiční datace 2205 - 1766, viz dále tam (vysoká datace: 1818) dynastie Sia (pinyin Xia, angl. Hsia) se sídelním městem v Er-li-tchou/Erlitou v dn. provincii Che-nan a v Jün-čchen v dn. prov. Šan-si. V krátké dataci kladeno do období 1962 - 1523. Začátek Sia bývá moderně kladen do c. 2150 a říše trvala 650 let. Dynastie Šang později sídlila v Čeng-čou (v pinyin Zhengzhou) a v An-jang v prov. Che-nan, megapoli bronzové éry rozprostírající se na ploše třiceti kilometrů čtverečních.

Podle archeologických nálezů jsou první hliněné paláce v Er-li-tchou nejdříve z roku 2070 n. c. 1900, stavba residence na ploše 3,4 km2 v Čeng-čou je z doby kolem roku 1500.

První z vládců dynastie Sia zbavil zemi rozsáhlých povodní tím, že po třináct let kopal odvodňovací kanály na Žluté řece. Předcházející pokusy neúspěšně stavěly naopak hráze. Podle theorie čínských geologů a archeologů (2016) zemětřesení kolem roku 1920 př. n. l. spustilo zával, který zahradil Žlutou řeku v soutěsce Ťi-š'/Jishi (podle astronomických záznamů mohla dynastie či klan začít vládnout roku 1914). Voda za hrází se hromadila několik měsíců, než se zával provalil a způsobil katastrofu po celém dolním toku řeky. 

Dynastii Sia tvořilo sedmnáct mýthických vládců a čínští vědci čistě mechanicky rozdělili 650 let trvání dynastie na stejné časové úseky jednotlivých královlád:

Chronologie čínských dějin podle dynastií:

2205 - 1766                     Sia

1766 - 1122 (1027)          Šang (později zvaná Jin)

1122 - 771                       Západní Čou

771 - 221 B.C                   Východní Čou

770 - 476 B.C.                      éra Jaro a podzim

476 – 221                            éra Válčících států

221 - 206                        Čchin

206 př. n. l. - 25 n. l.         Západní Chan

9 - 23 n. l.                           Sin (interregnum Wanga Manga)

25 - 220 n. l.                   Východní Chan

220 - 280 n. l.                 Tři království (San Guo)

220 - 265                           Wej

220 - 263                           Šu n. Šu Chan

229 - 280                           Wu

265 - 316 n. l.                Západní Ťin

317 - 420                      Východní Ťin; Šestnáct království

420 - 588                      Jižní a Severní dynastie

420 - 588                          Jižní dynastie

420 - 478                            Sung

479 - 501                            Čchi

502 - 556                            Liang

557 - 588                            Čchen

386 - 588                          Severní dynastie

386 - 533                          Severní Wej

534 - 549                          Východní Wej

535 - 557                          Západní Wej

550 - 577                          Severní Čchi

557 - 588                          Severní Čou

581 - 617 n. l.               Suej

618 - 907                     Tchang

907 - 960                     Pět dynastií

907 - 979                        Deset království

916 - 1125                      Liaou

960 - 1279                   Sung

960 - 1127                        Severní Sung

1127 - 1279                               Jižní Sung

1038 - 1227                               Západní Sia

1115 - 1234                               Ťin

1279 - 1368                   Jüan

1368 - 1644                   Ming

1644 - 1911                   Čching

Čínská datovací éra (anno Sinarum, AS)

krátká datace: začátek roku 2637 př. n. l.,

střední datace: začátek roku 2697 př. n. l.,

dlouhá datace: začátek roku 2852 př. n. l. 

Doba mýthická pěti císařů trvala 647 let: Chuang-ti (Huang Di), Žlutý císař/Süan-jüan Chuang-ti (Xuanyuan Huang Di), Šao-chao (Shaohao), Čuan-sü (Zhuanxu)/Kao-jang (Gaoyang), Kch (Ku)/Ti-kchu (Diku), Jao či Tchang Jao (Yao, Tang Yao), Šun (Shun). Srov. k začátkům čínské historie rok 2780/2737.

Dynastie Sia (pinyin Xia, angl. Hsia), 

2205 až 1766 (1962 až 1523);

jejím sídelním městem byl Jün-čcheng v prov. Šan-si a Er-li-tchou v Che-nanu

(v závorce jméno v pinyinu, příp. v angl. transkripci)

1. Jü (Yu), Velký Jü

2. Čchi (Qi) 

3. Tchaj Kchang (Tai Kang)

4. Čung Kchang  (Zhong Kang)

5. Siang (Xiang)

6. Šao Kchang (Shao Kang) nebo Siao Kchang (Xiao Kang)

7. Ti Ču (Di Zhu )

8. Ti Chuaj (Di Huai)

9. Ti Mang (Di Mang)

10. Ti Sie (Di Xie)

11. Ti Pu-siang (Di Buxiang)

12. Ti Ťiung (Di Jiong)

13. Ti Ťin (Di Jin)

14. Ti Kchung-ťia (Di Kongjia)

15. Ti Fa (Di Fa)

16. Ti Kao (Di Gao)

17. Ti Liou-ťie (Di Liujie/Jie, viz rok 1766)

Dynastie Šang (v pinyin Shang), 

1766 až 1122 (1523 až 1028, resp. 1066)

jejími sídelním městy byly Er-li-tchou, Čeng-čou a An-jang v prov. Che-nan (Zhengzhou, Anyang, Henan)

18. Tchang (Tang, Ch´eng t´ang; Tchang Dokonalý)

19. Waj Ping (Wai Bing)

20. Čung Žen (Zhong Ren)

21. Tchaj Ťia (Tai Jia)

22. Wo Ting (Wo Ding)

23. Tchaj Keng (Tai Geng)

24. Siao Ťia (Xiao Jia)

25. Jong Ťi (Yong Ji)

26. Tchaj Wwu (Tai Wu)

27. Čung Ting (Zhong Ding)

28. Waj Žen (Wai Ren)

29. Che Tan-ťia (He Danjia)

30. Cu I (Zu Yi)

31. Cu Sin (Zu Xin)

32. Wo Ťia (Wo Jia)

33. Cu Ting (Zu Ding)

34. Nan Keng (Nan Geng)

35. Jang Ťia (Yang Jia)

36. Pchan Keng (Pan Geng), přesídlil do Jin (Yin)

37. Siao Sin (Xiao Xin)

38. Siao I (Xiao Yi)

39. Wu Ting (Wu Ding), první historicky doložitelný vládce, c. 1200 či 1150

40. Cu Keng (Zu Geng)

41. Cu Ťia (Zu Jia)

42. Lin Sin (Lin Xin)

43. Keng Ting (Geng Ding)

44. Wu I (Wu Yi)

45. Tchaj Ting (Tai Ding)

46. Ti I (Di Yi)

47. Ti Sin (Di Xin)

Dynastie Čou (v pinyin Zhou, angl. Chou), 

1122 (1066 či 1028) až 221

a. Západní Čou, 1122 (1066, 1028) až 771

císaři sídlili v Čchang-an (dn. Si-an v provincii Šen-si/Shaanxi)

48. Wu-wang (Wu)

49. Čcheng-wang (Cheng)

50. Kchang-wang (Kang)

51. Čao-wang (Zhao)

52. Mu-wang (Mu)

53. Kong-wang (Gong)

54. I-wang I. (Yi)

55. Siao-wang (Xiao)

56. I-wang II. (Yi)

57. Li-wang (Li), do roku 841 (827)

58. Süan-wang (Xuan), 841 (827) - 781

59. Jou-wang (You), 781 - 771